Útěk naslepo

Slepýš se opírá o kapotu vozu. Není horká. Musí to být buď někdo z lufťáků…, nebo… místních! Pokud je místní, tak proboha kdo? Všechny tady zná! Ne, nikdo z našich to být nemůže, je to jistě nějaký ten Pražák, nebo odkud vlastně ti lidé přiharcovali.

Za sebou slyší blížící se ženu. Jde pomalým, nenuceným krokem, přesto ostražitým. Ne nadarmo připomíná šelmu. Šelmu lovící holky. Rozpárá je svými drápy, ostré zuby zakousne do jejich masa a vysaje všechnu krev.

Jaký jen míval strach, když mu v posteli před spaním Madla čítávala hraběte Draculu. Málem se počural. Tenkrát.

Dnes ne. Dnes opravdu ne.

Ty kroky jsou už blízko. Kroky z nahrávky. Její hlas zná. Nejen z ateliéru. Žena-šelma má komplice, někdo jí pomáhá. Jistě ten muž, co právě přijel. Ona by ráda připravila pro policii divadlo, byla by přivázaná k posteli, jen proto, aby ji včas zachránili. Její milenec, domnělý vrah, však leží v nemocnici. Tím pádem divadlo ztroskotává. Mohla být mimo jakékoli podezření a všechno by do sebe hezky zapadalo. Až moc hezky.

Z úvah Slepýše vytrhnou přibližující se kroky.

Kromě nich ale zaslechne i jiný zvuk, který je pro jeho tělo im­pul­zem k rychlému pohybu. Řidiči vypadnou klíčky od vozu na zem, cinknou o sníh. Jako když spadne ze stromečku vánoční ozdoba. Řidič je nervózní. Zatímco se neohrabaně shýbne a zašátrá rukama, Slepýš vyrazí úhybným manévrem do strany jakoby směrem k ženě. Ji pohyb překvapí a svůj krok nedokončí, možná se i lekne, toho však slepec využije a proklouzne kolem ní z druhé strany. Zamíří dolů z kopce. Ucítí jen, jak mu po rameni sjíždějí její prsty. Nezastaví ho.

Běží jako smyslů zbavený. Využívá náskoku, který mu poskytl řidič svou neopatrností. Nohy i paže se roztáčejí v jednom jediném souběžném pohybu.

Chce zaběhnout domů, ale uvědomí si, že bude zamčeno, otec hned po vypnutí televize obchází dům a zabezpečuje přední i zadní vchod. Slepýš své klíče nechal ležet na botníku u věšáku. S naprostou jistotou si přehrává svůj odchod z domu – nechtěl rodiče vylekat, a tak šel potichu a rychle. Na klíče ani nepomyslel. Měl dojem, že se za chvíli vrátí. Ta chvilka se mu trochu protáhla.

Zatracené Standovy panáky! Co ho to jenom napadlo, tolik pít? Je magor, idiot!

Navíc by mohl ohrozit své rodiče! Jen to ne! Máma je sice statečná ženská, ale co je moc, to je moc. Netuší, čeho všeho jsou ti lidé schopni. Nebo snad tuší? Hledat pomoc u sousedů? Vždyť pod nimi bydlí jen vdova Málková, chudák ženská, tu by určitě trefil šlak. Jediná záchrana se rýsuje buď v chalupě národního parku, nebo někde v lese. Ano, Správa Národního parku Šumava! Park vlastní bývalý statek. Silnice se prudce stáčí doprava, když ale poběží pořád rovně, narazí na úzkou cestu, co vede přímo k objektu.

Zrychluje i přesto, že může kdykoli vyběhnout ze silnice a skončit ve škarpě.

Za sebou slyší jen hlasy, vůz dál nehybně stojí v kopci. Ti dva se zřejmě hádají. To hraje pro něho. Slepýš dokáže být rychlý, jen nesmí dostat strach z překážky.

Žene se nocí jak zdivočelý hřebec. Taky nic nevidí, nic neslyší, nic nechce slyšet, jen svůj dech, tlukot srdce a ozvěnu dopadajících nohou. Podle té ozvěny se musí orientovat. Každý metr silnice zní jinak, jinak zazní došlápnutí na cestu vedoucí k parku.

Právě na ni vbíhá, když zdálky zaslechne zvuk motoru.

„Pomoc! Lidi! Pomoc! Ozvěte se někdo!“

Ticho.

Budova správy národního parku je prázdná. Nikdo v ní nepřespává. Chlapi přijíždějí až ráno, nemají-li práci přímo v terénu.

Sakra!

Musí běžet dál do lesa. Nesmí narazit do stěny domu, cesta se stáčí kolem budovy doleva v mírném oblouku, pak je krátká rovinka a za ní možná přes cestu závora. To bude asi jediná překážka. Musí ji včas vytušit, jinak se o ni přelomí jak smrk, když se do něj opře vichřice.

V zádech cítí ostré světlo. Riskuje. Zvuk motoru se zakousne do jeho dechu a začíná ho dusit.

Znovu zrychlí. Ví, že proti autu nemá šanci. Odráží se pravou nohou, levá paže sebou švihne kupředu, dopadá na levou, pravá pa­že vyráží a pak zas pravá noha, levá paže, levá noha. Náraz. Ostrá bolest. Závora je na svém místě. V rychlosti do ní prudce naráží břichem, převalí se přes ni a padá na druhou stranu cesty. Zády na tvrdý zledovatělý povrch.

Nemůže popadnout dech. Chce se zvednout, aby se opřel o závoru. Musí nabrat kyslík do plic a pokusit se běžet. Bolest ho omračuje. Nohy se klepou slabostí. Žaludek se houpe jak na houpačce a on zvrací pod nohy všechno, co spolykal v hospodě u Standy. Zrychleně se nadechuje a vydechuje. Vůz brzdí a zastavuje.

Slepýš se kulhavými přískoky belhá po cestě do temnoty lesa. Je mu jasné, že daleko nedoběhne.

Cesta se mírně svažuje, stáčí se doleva a dál klesá. Snaží se odhadnout, ve kterém úseku právě je. Několikrát se noha propadá do prázdna příkopu. On padá, ale zase se zvedá. Noha je v pořádku. Žádná zlomenina, žádný vymknutý kotník, žádná bolest, a přesto se cítí jako ve svěráku. Za ním skřípe závora. Jeho pronásledovatelé mají klíče! Je tedy jasné, že s tou šelmou je někdo z místních. Jen oni mají klíč!

Kulhá. Těžce popadá dech. Ví, že musí pryč z cesty. Ukrýt se někde mezi hromadami větví a vývratů. Od vichřice jich tu zbylo dost. Představuje si, co zůstalo z lesa, jen planina plná vyrvaných kořenů a přelámaných stromů. Vrhá se naslepo do strouhy vedle cesty. Po čtyřech se hrabe do mírného svahu. Ostré větvičky švihají přes ruce a tváře. Chytá se jakési větve a šplhá po ní. Nohy se propadají do prohlubně vývratu. Cítí, jak kůži rozdírají kameny a kusy dřeva. Šátrá kolem sebe. Mezi prsty je chlad sněhu, zeminy a spletených kořenů.

Motor vozu zaburácí a on se bezhlavě vrhá do místa, kde tuší hloubku. Naráží čelem do kamene, ruce se noří do mazlavé hmoty a tělo klouže do jámy. Leží a nehýbe se. Nevnímá čůrek krve, který mu stéká z čela. Tají dech. Vůz projíždí a mizí. Uvědomuje si, jak ho celé tělo bolí a pálí.

Ticho.

Po chvíli se převalí na záda. Vločky sněhu se řítí dolů z nebe a roz­távají na jeho rozpálené tváři. V koženém pouzdru u kalhot má mobilní telefon. Musí zavolat švagrovi. Vymáčkne šestku, v tu chvíli se vrací zvuk motoru. Prsty ztuhnou. Auto zastavuje. Cvaknou dvířka.

Hustě sněží.

„Musel seběhnout z cesty někde tady,“ říká ostrý ženský hlas a dodává: „Prohledáme to tu. Musíme ho najít. Tak dělej a nečum tak na mě.“

Jedny kroky se vydají dál od cesty, druhé však míří přímo k němu. Lámání větví, prodírání.

Slepýš objímá kořeny. Chce s nimi srůst. Vsáknout se do nich. Ztratit se. Někdo stojí nad vývratem. Stojí dlouho. Pak se pohne a vyráží dál. Vzdaluje se.

„Nikde tu není. Kurva, přece se nepropadl do země?“ říká hlas ženy-šelmy.

Komplic mlčí. Ať promluví! Slepýš chce vědět, kdo to je. Natahuje uši, jen aby zaslechl jeho hlas.

„Musíme ho najít, chápeš to? Musíme!“

Ona přechází cestu a blíží se k jeho úkrytu.

„Nečum tak na mě! Seš v tom až po uši. Nemysli si, že se z toho nějak vykroutíš. Kurva, nečum tak!“

Zas lámání větví, hledání.

Slepýš dýchá pomalu. Nehýbe se.

„Doufám, žes oddělal toho zasranýho čokla!? Ta svině mi vyjela po ksichtu. Už tě někdy rafnul pes do ksichtu? Umíš si to vůbec představit? Neumíš, seš jenom ubohej venkovskej buran, co umí slušně šukat, ale jinak nic víc. A nečum tak…“

Další zvuky. Další lámání větví. Další prodírání.

„Seru na to.“

Tak přece jen to chtějí vzdát.

Ať promluví i ten chlap! Ať promluví, ať už konečně promluví, pak ať zmizí a nechají ho být.

„Kurva! Co to je?“

V tu chvíli ve Slepýšově dlani cosi vibruje. Na celý les zní vtíravá melodie z Růžového pantera.

Ten debil mu musí volat právě teď? Hajzl…

„Slepýši, jsi tam?“

Slyší švagrův hlas.

Prodírají se ke Slepýšovi ze dvou stran – žena-šelma a muž, co je jejím komplicem.

„Je tady!“

Pak už nic. Jen tma po tupé ráně. Ticho.

Pozorovatel vidí, jak mu žena vytrhla mobilní telefon z ruky. Muž je otočený zády. Vytahuje Slepýše z vývratu a nese ho k cestě. Za ním piští šelma. Oči jí hoří jak v horečce a propalují noc. Muž otevírá zadní dveře vozu a Slepýše tam pomalu ukládá na sedačku.

„Majznul si ho pořádně?“

Muž přikývne. Stále stojí zády.

„Tak se o něj postarej. Nesmí mluvit.“

Muž ženu dlouho pozoruje.

„Nečum tak na mě. Klidně mu vyřízni jazyk, když ti to udělá dobře, ale radši ho podřízni, bude to jistější. Teď mě hoď rychle k chalupě, musím ještě něco zařídit. Hejbni kostrou, každou chvíli tu může bejt ten jeho švagr. Ty se postarej o něj. A žádný blbosti, jedeš v tom se mnou.“

Pozorovatel sleduje džíp, jak zastavuje na planině. Světla prokousávají tmu. Sníh zasypává kapotu i krajinu ponořenou do tmy.

Muž vystupuje. Tvář mu zakrývá stín. Otvírá kufr. Přehrabuje se v něm. S těžkým balíkem vyráží k ohradníku pro dobytek. Vyhákne ho. Dráty nechává ležet na zemi.

Prodírá se sněhem a opatrně našlapuje mezi popadanými větvemi, které trčí od země, jak kostry prehistorických zvířat. Jde kolem obřích ohlazených balvanů až k místu zarostlému křovisky a jívami. Kousek dál se tyčí betonový skelet bunkru.

I s balíkem se shýbá k zemi. Rozsvěcuje baterku, kterou svírá celou dobu v dlani, a svítí do podzemní místnosti. Křoviska a kameny ji dobře maskují.

Na podlahu rozprostírá balík slámy a na ni hází potrhanou deku. Šátrá v kapsách bundy a loví svíčku se zapalovačem. Svíčku zapaluje a staví ji do výklenku ve zdi. Celou dobu musí být přikrčený, strop je nízký.

Narovnává se a vyráží zpátky k vozu. Otevírá zadní dveře a vytahuje bezvládné tělo. Přehodí si je přes rameno a jde opět k místnosti. Tělo tam uloží na improvizovanou pelest. Cosi vkládá k hořící svíčce. Vedle ležící postavy pohodí hadry.

Vchod pak zatarasí silnou dřevěnou deskou, která kdysi bývala součástí velkých vrat. Přivezl ji s sebou. Zatíží ji kameny, aby se nepřevrátila. Odchází k vozu, odkud si nakonec přinese zaostřený kůl a palici. Několika údery kůl vklíní mezi kámen a vchod do podzemí. Všechno obhlédne ve světle baterky.

Kolem vládne tma. Jsou tu jen holá, sněhem zasypaná křoviska a obří balvany. Dál se sype sníh.

Muž usedá do vozu. Zacouvá, obrací vůz a odjíždí zpátky, odkud sem přijel. Ohradník nechává ležet ve sněhu. Za chvíli už nebude vidět. Během hodiny sníh zakryje veškeré stopy.

Slepýš se pohne. Cítí obrovskou bolest v hlavě a chce se mu zvracet. Ve vzduchu je cítit zatuchlina. Kolem sebe vnímá jen temnotu, žádné světlo, ani skulinku světla.

Nejdřív ohmatává své vlastní tělo. Na hlavě vyrůstá ze zátylku velká kulatá boule. Další místo objevuje na čele, hlavou mu projíždí bolest, jak rána elektrickým proudem. Kůže je tady proražená až ke kosti a na ní strup zaschlé krve. Bundu pokrývá vrstva bahna, stejně i nohavice kalhot.

Tělo má ztuhlé zimou. Tře si rukama stehna. Pod tělem cítí vrstvu suché slámy a proděravělou deku. Zjišťuje, že po jeho pravici je komínek dalších dek, a dokonce i zchumlaný spacák.

Chce si stoupnout. Opře se o pravou ruku a levou zvedá do výšky, dotýká se nízkého kamenného stropu. Sjíždí po něm dlaní. Zná ten dotyk vlhkého kamene, z něhož se drolí kousky mechu. Strop je klenutý. I po letech pevně drží, jeden kámen vedle druhého.

V úrovni očí mu ruka projíždí hloub do zdi. Tady je výklenek. V něm leží balíček svíček a vedle něho rozteklý koláček vosku. Je ještě měkký. Zapalovač. Škrt. V prostoru svítí plamínek. Zhasne.

Slepýš bere jednu ze svíček, znovu škrtá zapalovačem a zapaluje knot. Chvíli čeká, pak svíčku otáčí plamenem dolů a kape na plochý kámen výklenku vosk, na něj pak postaví svíčku. Pár vteřin ji drží, aby neupadla. Třebaže nic kromě světla a tmy nevnímá, je tu cosi přítomné. Nesnese pomyšlení, že to tak bude celou dobu. Ticho. Raději přepočítává svíčky, aby nemusel myslet na propast, která ho tím tichem přitahuje. Zbývají mu čtyři svíčky.

Zkoumá úzký prostor. Je ukončený zdí a vpředu u nohou uzavřený dřevěnou zástěnou. Když do ní udeří, zjistí, že zvuk zní dutě. Kope do ní. Nepohne se.

Vnímá, že mezi dřevem a zdí jsou drobné škvírky, jimiž dovnitř proniká mrazivý vzduch.

Pochopí, že je uvězněný v zasypaném sklepení jakéhosi statku, stával v jedné ze vsí, které komunisti srovnali po válce se zemí. Dnes už jsou tu jen pastviny. Místa, kde stávaly domy, pokrývá nálet stromů. Pod jejich kořeny se tu a tam najde zbytek takového sklepa. Jako kluk rád prolézal chodbami a sklepy, i přes zákazy rodičů.

Netuší, je-li v podzemí vzdálené a opuštěné Krásné Hory, nebo v jednom ze sklepů Kamenné Hlavy.

Zima je pořád nesnesitelnější.

Vytahuje spacák a zkřehlými prsty se snaží rozepnout zip. Souká se dovnitř a zip zapíná. Než se do něho celý vnoří, rozloží ještě jednu po druhé i deky a přetáhne je přes pytel. Choulí se do klubíčka. Hlavu noří do kouřem provoněných dek a snaží se zahřát si lůžko teplým dechem.

Připadá si jako tehdy, když ho Madla vzala na jeden z letních táborů, kde se spává ve stanech a v noci se drží hlídka u táboráku. Myslí na svou sestru. Touží slyšet její hlas, konejšivý a uklidňující. Touží po narušení nesnesitelného ticha. Představuje si, že mu čte na dobrou noc povídku. Chvíli uvažuje, který příběh by mu udělal radost. Ani Tichá hrůza, ani Dracula, dokonce ani oblíbený Ed McBain a jeho 87. revír. Dnes by neopovrhl obyčejnou pohádkou nebo nějakým dobrodružným příběhem z klukovských let. Poprvé si uvědomuje, že se v myšlenkách často vrací k dětství. Pohyb v čase do minulosti mu dodává pocit bezpečí a jistoty.

Cítí, že má omrzlý nos. Rychle ho mne dlaní. V myšlenkách si přehrává svůj běh o život. Zašátrá rukou po výklenku. Bere svíčku a zapaluje. Znovu se zavrtává do spacáku a dek. Cítí, že je venku silný mráz. Leží v poloze embrya, kolena až u brady. Má strach.

Ztěžka popadá dech. Zapaluje třetí svíčku. Prsty zahřívá nad plamenem. Zimnice. Mráz a horko. Třese se. Uléhá. Potácí se na hranici mezi bděním a spánkem, v nicotě mezi bytím a nebytím, mezi ničím a něčím. Modlí se, aby už brzy bylo ráno. Chce cítit slunce. Chce slyšet z venčí nějaké zvuky. Bojí se ticha.

Slepýš spatřil mléčnou bělost. Byla všude kolem. Pokusil se pohnout. Tělo vězelo v jakési pevné hlubině, vpasované do hmoty jak muška do jantaru. Dal do pohybu víc síly a zaúpěl. Stačilo jen malinko hlavu natočit do strany a silná bolest ji naplnila od krku až po temeno. Tak to jsou permoníci, napadlo ho. Znal je, už několikrát prokutali jeho mozkovými závity až ke kosti, vždy po konzumaci většího množství alkoholu. Vzpomněl si na několik výjevů ze včerejšího večera. Držel se kolem ramen se Standou a jeho synem, zpívali Škoda lásky. Pak přípitky snad s každým, kdo v hospodě seděl. Růža Málková, několikrát se ho ptala, jestli by už nešel domů, nakonec její hlas zmizel. Odešla sama. Opilecké řeči a pak ta hádka s Douchou. Ano, teď si vzpomněl, oni na sebe křičeli. Neví co, neví proč, ale cítil až příliš blízko svého obličeje jeho alkoholový dech a slyšel nesrozumitelné ožralé výhružky. Doucha na něj řval, že ho zabije, a on na Douchu, že co nevidět ho policajti stejně seberou. Oni vědí, že je namočený do těch vražd. Chlapi je museli od sebe odtrhnout. Pak už si pamatuje jen obrovské vlny a jeho kroky po palubě neklidné bárky. Jen útržky, nic víc. Netušil, kde je. Až když se pohnul, pochopil.

„Vy kouříte?“

„Ano, kouřím dýmku. Překvapuje vás to?“

„Spíš zaráží. Myslel jsem, že žijete zdravě, že jste vegetarián.“

„Dým z tabáku je posledním poutem k tomuto světu.“

„To tvrdí všichni kuřáci, co se cítí být jogíny nebo mystiky.“

Drtič se směje.

Slepýše jeho smích dráždí.

„Když jsem vás poprvé potkal, napadlo mě, že jsem si vás vymyslel, že jste jen výplodem nějakého snu.“

„A je hranice mezi představou a realitou skutečně tak důležitá?“

„Slepýši, proč nebereš mobil?“

Švagr. A sakra, tys mu nevymodeloval tu hubenou brunetu, myšlenky se hrnou do bolavé hlavy jak voda z protržené hráze. Vodopád obrazů, slov, výkřiků. Zasténal.

„Co je ti?“

„Víš, já… Standa měl včera narozeniny.“

„Kurva, Slepýši, že ty ses ožral?“

„Asi jo.“

„Asi jo, asi jo. Tu hlavu samozřejmě nemáš, to je jasný, když tě tak vidím. Do prdele, Slepýši, fakt mě sereš.“

Ucítil vůni jídla. Matka vařila oběd. Jakékoli výraznější pachy v něm vyvolávaly pocity nevolnosti. Stejně i jakýkoli hluk vytvářel v hlavě bouři. Jak by si najednou přál být v naprostém tichu. V tichu, které jindy z duše nenáviděl, kterého se bál.

„No, potěš pánbůh,“ řekla matka, která se právě vynořila z kuchyně. „Střískal se, jak zákon káže, a málem se náš mladej s Douchou serval. To je teda dáreček.“

Hlas, jako když kovář buší do kovadliny, se otočil ke Slepýšovi. „Asi si zobneš nějakej prášek na bolení hlavy a půjdeš si lehnout, co?“

„Hm.“

„Přinesu mu brufen. Sakra, holomek jeden. To tě nenapadlo, jak se budeme s tátou bát? Nejradši bych tě hned tady na místě zmydlila jak malýho fracka. Že se nestydíš.“

Slepýš se nestyděl.

„Odvedu tě nahoru,“ řekl švagr a obrátil se k matce. „Tady se mnou přišel náš specialista, kreslíř. Potřeboval bych pak, jestli byste mu nevěnovala chvilku. Zjistili jsme, že u vás v ateliéru jedna z těch holek byla. Snad jste si jí všimla, Slepýš ji modeloval. Hubená bruneta. Potřebujeme nakreslit její portrét.“

„No dobře, když myslíte, že to zvládnu.“

Vzal Slepýše v podpaží a vedl ho po vrzajících schodech. Držel ho pevně. Slepýš si připadal, jako by byl sevřený v obřích kombinačkách.

„Před hospodou jsme potkali Standu. Už odklízel sníh a ptal se na tebe, jak ti je. To jsem samozřejmě nevěděl. Ale ve zkratce mi přetlumočil, o čem jste včera spolu mluvili. Tos mi nemoh říct už do telefonu, žes poznal na nahrávce kroky tý ženský? Proč si mi to zatajil, sakra? Je to důležitý.“

„Nevim,“ zahuhlal Slepýš, „budu zvracet…“

Stihl otevřít dveře toalety, nahmatat studenou porcelánovou mísu a zajíkavě dávit. Marek stál v chodbě nad schody u pootevřených dveří. Povzdychl si.

Slepýš si odplivl a spláchl. Proud vody zabubnoval nejen do por­celánu, ale i do jeho mozku. Opláchl si obličej studenou vodou. Vyšel z úzké toalety.

„Pojď si lehnout. Ale než usneš, chci portrét toho chlapíka, co objednal ty busty. Je zabalený na stojanu?“

„Jo. Jsou tam tři verze. Ani jedna za moc nestojí, snad jen ta třetí.“

„Fajn. Takže – ta poslední z těch holek byla u tebe osobně, ale ty předchozí tři si sochal podle nahrávek, jestli sem to dobře pochopil.“

„Jo, z nahrávek.“

Slepýš chtěl umřít. Celý rozhovor byl pro něho nesnesitelným mučením.

„A ty nahrávky? Odvezl si je?“

„Ne. Jsou někde v šuplíku. Zapomněl na ně.“

„Dobrá. Nebude ti vadit, když se po nich porozhlídnu?“

„Ne. Už můžu do postele?“

Slepýš se styděl za to, že mu švagr pomáhá se svléknout, že mu podává pyžamo, že mu nese teplý čaj a prášek, že mu přeje, aby se z té kocoviny vyspal. Až to bude vyprávět Madle…

Marek zavřel dveře pokoje. Slepýš slyšel jeho kroky na prkenné podlaze a pak, jak schází ze schodů. Potom už nastalo hrobové ticho. Poprvé úlevné a očišťující, poprvé milé a laskavé.

Zatímco se snažil usnout a nevnímat bolest, skládala jeho matka v kuchyni portrét čtvrté ženy Oba kriminalisté u nich poobědvali a znovu obešli lidi z vesnice. Jen Standa, jeho syn a Růža Málková si na tu ženu vzpomněli, jinak nikdo. Marek byl přesvědčený, že ostatní lžou, mlčí jak pařezy. Z praxe věděl, že dřív nebo později se díky pavučině výslechů a drobných informačních vláken dobere k tomu, jaká tajemství ti lidé uchovávají ve své paměti.

Slepýš se probudil odpoledne po čtvrté hodině. Hlava už ho nebolela, jen byl unavený a jakoby prázdný. Sešel dolů. V kuchyni dostal od matky slepičí vývar a nový čaj. Nemluvila s ním. Byl za to vděčný.

Když se najedl, vrátil se do patra. Vešel do ateliéru a poprvé v naprostém tichu – bez hudby, bez rádia, začal pracovat na portrétu štíhlé černovlásky. Musí ji vymodelovat co nejdřív. Dřív, než bude třetí adventní neděle. Tentokrát se nejedná o úkol, který mu byl zadán, on sám sebe zaúkoloval. Švagr už tu hlavu po něm nechtěl, jemu ji nakreslil specialista Karel. Čtyři lidé se shodli, že ta mladá žena by takto mohla opravdu vypadat. Slepýš se však rozhodl, že ji vymodeluje a dá švagrovi jako dárek, musí mu dokázat, že jeho práce pořád za něco stojí. Hlavně to ale potřeboval dokázat sám sobě. Až bude hotový, vrhne se na zbylé vánoční zakázky. Pokusí se vymodelovat všechny ty nádoby, hrnečky, svícny i mísy. Naštěstí má jeden portrét už rozdělaný. Jeho dokončení je tedy otázkou jen několika hodin. Mohl by ho stihnout během neděle. Bude však muset přemluvit učitele Pavla, aby mu veškeré vánoční dárky vypálil někdy koncem příštího týdne, nejlépe v sobotu. Snad si všichni zákazníci přijedou těsně před Štědrým dnem.

Pustil se do práce. Modeloval až do večera. K večeři si dal jen krajíc chleba s máslem a kolečkem salámu. Skončil před jedenáctou. Měl hotovou kostru i hrubý základ hlavy. Zítra by mohl portrét dokončit. Když chtěl zavolat švagrovi, zjistil, že nemá mobil. Asi ho v té opilosti vytratil z koženého pouzdra.

Zatímco se rodiče dívali na závěr kriminálního seriálu, šel spát, aby mohl brzy ráno vstát, odkrýt zabalenou hlavu a modelovat. Slíbil si, že se nenechá ničím ani nikým rozptylovat od práce, dokud nedodělá všechny resty. Bude-li mít pevný režim, mohl by většinu zakázek stihnout. Pokusí se o to.

Celou noc spal tvrdě. Ráno si nevzpomněl na jediný sen. Uvařil si čaj, ukrojil chleba. V ateliéru hnětl hlínu už úderem sedmé hodiny. K práci si pustil Locomotiv GT a Dunaj s Ivou Bittovou.

Spát šel v půl desáté. Budík si nařídil na šestou hodinu. Požádal jen otce, aby zavolal švagrovi, že má pro něho tu hlavu.

Další bezesná noc. Tichá noc. Probudil se až zvoněním budíku.

Od rána modeloval různé nádoby, které si u něho objednali jeho návštěvníci. Tentokrát měl puštěné rádio. Za jeden jediný den stihl víc práce než za posledních pět dní. Byl spokojený. Pokud nevyjde z tempa, mohl by být za týden hotov se všemi zakázkami.

V poledne přijel švagr. Nafotil bustu a spěchal pryč. Prý musí vyslechnout ještě pár lidí z okolí. Ani jednu z těch dvou dívek zatím nenašli. Blondýnka zřejmě dál lyžuje někde v Alpách a bruneta má dobrý úkryt. Jako by se propadla do země.

Večer si Slepýš udělal hodinovou pauzu. Máma napekla buchty. Vzal si je s sebou nahoru, pil horký čaj a přikusoval je – byly povidlové a makové. K tomu hráli z vinylové desky staří dobří Yes.

V pracovním nasazení vydržel až do třetí adventní neděle. Pře­houpla se už do druhé půle. Zrovna pracoval na zakázce pro asi třicetiletého muže, který si objednal portrét svého otce. Má to být překvapení. Právě když Slepýš modeloval tvar nosu, zaklepala matka na dveře.

„Šimone, je tu nějaký pán. Prý už se s tebou potkal nahoře na Kamenné Hlavě. Jestli může dál.“

„Na Kamenné Hlavě? Aha, to bude ten Drtič, vědec, jen ho pusť. Díky, mami, ty buchty byly báječné, nestihl jsem ti je včera pochválit.“

„Vždyť jsem je pekla pro tebe. Přinesu na ochutnání i tomu tvému vědci. Dáš si kafe?“

„Docela jo.“

Slepýš otřel dlaně do pracovního pláště.

„Pojďte dál, pane Drtikole.“

„Máte báječný sluch. Byl jsem jak pěna, a přesto jste mě slyšel. Nádherný ateliér. Vidím, že se činíte. Je dost zakázek?“

„Před Vánoci víc, než je mi milé. Promiňte, že vám nepodávám ruku, mám ji od hlíny. Posaďte se tady do křesla. Máma za chvíli přinese kávu a domácí buchty. Takové jste v Americe určitě nejedl.“

„To rád věřím. Má žena je Ruska a peče spíš pirohy a vaří boršč, ale bez masa. Jsme dlouhá léta vegetariáni.“

„Vegetariáni? To nejíte vůbec žádné maso?“

„Žádné, ani rybí, ani drůbeží, žádná vajíčka a mléčné produkty jen omezeně. Jen zakysané mléko a tvarohové sýry.“

„Proboha, to bych asi nepřežil. Měl bych pocit, že umřu hlady.“

„Byl by to jen pocit. Zvykl byste si. Stejně jde jen o stav mysli, jak už jsme nakousli tam nahoře na kopci.“

„Ani kapra na Vánoce?“

„Kapr? To je náš český národní zvyk, jinde ve světě se kapr nejí. Většinou lidé pečou husu nebo krocana. Ale stejně dobrý je třeba zapečený lilek, tofu nebo omáčka z dýně.“

„A proč jste se stali vegetariány?“

„Kvůli synovi. Odmítl jíst maso už jako malinký, tak jsme se mu přizpůsobili a najednou jsme zjistili, že je nám mnohem lépe. Synkovi bylo líto zvířat. Říká jim chlupatí kamarádi. Kamarády bychom podle něho jíst neměli. Po přečtení Thoreaua jsem mu dal za pravdu. Mám pocit, že na Západě s jídlem naděláme strašné obstrukce. Jsou mi sympatičtí indičtí jogíni, třebaže sám jsem jógu necvičil, oni jsou striktní vegetariáni, mají filozofii nenásilí. Soucítí se zvířaty. Pro ně je každý tvor posvátný a každý pokrm obětinou bohu. Dávají často jídlo na oltář, než se do něho pustí. Choďte s každým koupeným hamburgerem k oltáři. Nejdřív by vám vystydl a pak byste zjistil, že studený už není vůbec k jídlu. Ale tady v horách naštěstí žádná rychlá občerstvení nemáte.“

„Ne, to nemáme.“

Slepýšova matka přinesla na tácu dvě kávy, které během chvilky ovoněly ateliér.

„Ochutnejte, včera jsem je pekla.“

„Děkuju, rád.“

„A nevadí vám, že v těch buchtách je vejce?“ zeptal se Slepýš.

Vědec se zasmál. „Jste poťouchlý. Ne, to mi opravdu nevadí. Mimochodem, jsou skvělé.“

„Ale říkal jste, že vejce nejíte.“

„Ne, nejím, ale když jsem někde jako host, neptám se, z čeho je ten či onen pokrm uvařen. Navíc, mám-li někde trávit čas oběda nebo večeře, dopředu hlásím své vegetariánství. Když to však ti hostitelé netuší, jako třeba dnes vaše maminka, neodmítnu ji. Myslím, že je to i v Novém zákonu, kde Ježíš nabádá své učedníky, aby jedli všechno, co jim dají, a zbytečně se nevyptávali. A učedníci byli Židé, ti přeci směli jíst jen košer jídla. Umíte si představit, s jak revoluční myšlenkou jejich mistr přišel? Navíc, osobně si myslím, že většina velkých mužů a žen byla vegetariány, i Ježíš.“

„Myslíte? Já vám nevím.“

„Než odejdu, musím vaší mamince buchty pochválit.“

„Bude mít radost.“

„Nevadilo by vám, kdybych si zapálil dýmku? Je to takový můj malý ústupek hmotnému světu.“

„Pane Drtikole, je to zvláštní, ale mám pocit déjà vu. Jako bychom už o vegetariánství a kouření spolu mluvili. Ale možná se mýlím, asi se mi to zdálo.“

„Zajímavé. Co je vlastně sen?“

„Nevím, asi projev podvědomí.“

Drtič zamíchal kávu a zapálil si dýmku. Vyfoukl voňavý kouř ke stropu a obrátil se na Slepýše.

„Slyším, že máte zapnuté rádio. Nechci vás rušit při práci. Mám takový návrh. Za chvilku budou v českobudějovickém rozhlase číst povídku jednoho přítele mého syna. Je to taky Jihočech, jako vy. Mohl byste pracovat a já sedět a pochutnávat si na těch výborných buchtách. Společně bychom si ale mohli poslechnout tu povídku. Souhlasíte?“

„Proč ne. Jen budete muset naladit frekvenci. Já bych ji hledal týden.“

Jindřich Drtikol zvaný Drtič či Henry rádio naladil. Slepýš se zas pustil do práce. Po časovém znamení moderátorka prohlásila, že začíná literární půlhodinka.

Vypravěčův hlas byl Slepýšovi povědomý. Často poslouchal četbu na pokračování, tak asi odtud. V povídce zazněly ještě tři hlasy, herečka ve středních letech četla Helenu, stařičkého dědu Eduarda zas nakřáplý, trošku se chvějící hlas jakéhosi herce a doktoranda Hadiho četl nějaký mladík, snažil se o cizí přízvuk, aby tak dal jasně najevo, že nemluví Čech, ale Íránec.

Oba muži soustředěně poslouchali. Drtič uvelebený v křesle a Slepýš ve stoje při práci.

Když povídka skončila, Jindřich Drtikol rádio vypnul.

„Jak se vám líbila?“

„Podle mě je to blbost s tím rušným trhem. Po smrti je hluboké nesnesitelné ticho. Rušný je život.“

„Chápu vás. Na druhou stranu chápu i tibetské mnichy, kteří se od chvíle, co vstoupí do kláštera, připravují na smrt. Pro ně je to nejdůležitější okamžik života. Ale nechme toho, vy máte práci a já bych měl jít za synem.“

„Při našem posledním setkání jste taky chvátal k synovi. Vezměte ho příště s sebou.“

„Rád. Bude se mu tady líbit. Miluje krásné věci, které stvořila příroda nebo lidská ruka.“

„Kdy byste přišel?“

„V neděli?“

„Přijďte už ráno. V poledne pak můžeme společně vyrazit k hospodě. Máme tady takový rituál. Sejde se celá vesnice, popíjí se horký čaj a grog, děti ochutnávají vánoční pečivo a soutěží se, které je nejchutnější. Hospodský Standa bude hrát na harmoniku. Na shledanou, Henry Drtiči. Jen ještě jednu otázku. Proč kouříte, když jinak žijete zdravě? Ta fráze o malém ústupku mi připomíná všechny ty rádoby mystiky, co tím zastírají obyčejnou závislost.“

Drtič se zasmál.

„Tak to je zas můj rituál. A navíc mi kouření chutná.“