Sobota 5. V. 1945

Probudil jsem se asi v půl deváté. Za oknem svítilo slunce a v pokoji bylo horko. Ležel jsem v posteli, trochu mě bolela hlava a v ústech jsem měl nechutný pocit. Ležel jsem a díval jsem se na svůj portrét od Rosti nad postelí. Můj vzhled na něm vzbuzoval úctu. Měl jsem obrovskou hlavu a úzká ramínka, takže jsem vypadal vzdělaně. A co bylo na obraze zajímavé, byl kontrast té intelektuálské palice a ušpiněného límečku u košile bez kravaty. Pamatoval jsem se na ten obraz. Tenkrát mě Rosťa maloval, zrovna když jsem přišel z práce z Mesršmitky, v bavlněné košili, usviněné olejem z ferrofluxu. Vypadal jsem na tom obraze jako Lenin. Díval jsem se tak na sebe a myslel jsem si, že to mám pěkný portrét, a že kdybych umřel, zůstala by po mně přece jen hezká věc. Ale jinak to bylo hnusné ráno. Zavřel jsem oči, ale nebyl jsem už dost unaven, abych spal nebo klímal.

Bylo nutno vstát. Konečně jsem náhle vstal. Nejlepší bylo se rozhodnout. Šel jsem k oknu a podíval jsem se ven. Nic. Město bylo jako včera. Ani stopy po revoluci. Kdoví jestli něco bude. Stejně jsem tomu tak úplně nevěřil. Sice se stávaly takové věci, ale že by se to stalo zrovna u nás, to se nezdálo skutečné. Revoluce. Nedoved jsem si představit nikoho ze známých střílet. Pana lékárníka nebo pana továrníka Krocana. Blbost. Přema možná. Přema měl vizáž jako vrah a ve skladu měl nějaké zbraně, to jsem věděl. A taky snad Perlík. Ale jinak to bylo docela iluzorní. Docela. Obrátil jsem se od okna a zapnul jsem rádio. Chvilku jsem čekal a to mě otrávilo. Vždycky mě otrávilo čekat, až se rádio ohřeje. Z přijímače se ozval nějaký prušácký pochod. Tak ještě nic. Ovšem. Vůbec nic se nestane. Z východu přijdou Rusové a ze západu Američani a všechno slavně osvobodějí a bude po parádě. Vlastně, lépe řečeno, začne paráda. A páni se budou píchat do prsou medailema. Blbost. Odešel jsem do koupelny a pustil jsem vodu. Umyl jsem se a dřel jsem se froté ručníkem, až mi kůže zčervenala. To bylo příjemné. Vrátil jsem se do pokoje, otevřel jsem okno a rozhodil jsem postel. Oknem se nahrnul do pokoje chladný vzduch. Slunce, teď už úplně vyšlé, svítilo svěže a panensky. Odešel jsem do kuchyně, postavil jsem vodu na čaj, přinesl jsem ze spíže rohlíky a začal jsem si je mazat máslem. Samá práce. Podíval jsem se z okna, a tu mě to praštilo do očí. Naproti na domě stavitele Baumana vlála československá vlajka.

Zalil mě zvláštní pocit. Pocit, že je mi čtrnáct let a že je osmadvacátého října. Už šest let tahle vlajka nikde nevisela, a teď tady najednou visela zas. A vůbec mně nepřipadala nová nebo neznámá. Byla to pěkná, aspoň třímetrová vlajka, dobře vypraná a svítila červení a bělobou. Tak už je to tady, řeklo to ve mně. Tak přece revoluce. Vzpomněl jsem si na rádio. Vběhl jsem do pokoje, otočil jsem vypínačem a čekal. Přitom jsem si všiml, že vlajky visí taky na nemocnici a na státních domech. U Vašatů ji někdo zrovna vystrkoval z okna. Ano. Už je to tady. Jako kdyby to už bylo docela v suchu. A zatím tady jsou ještě Němci. Rádio se rozehrálo. Byla to muzika. Poslouchal jsem a nebyla to německá muzika. Nějaký Kmochův pochod. Ovšem, samozřejmě si nemohli vymyslet nic lepšího než kmochovku. Takováhle revoluce by mě otrávila. Poslouchal jsem s nechutí plechovou muziku a byl jsem rozladěn. Najednou muzika přestala a z rádia se ozval neznámý hlas. Nebyl to normální hlasatel. Byl to někdo jiný a hlásil. Pražané! Pomozte rozhlasu! Všichni, kdo máte zbraně, přijďte ihned do rozhlasu! Srdce se mi vecpalo do krku. Ta senzace! Tohle neměli nikde! Aby povstali a dirigovali si povstání rozhlasem! Povedlo se to. Dostal jsem chuť se toho zúčastnit. Vstal jsem a vtom jsem si vzpomněl na čaj. Ano. Musím se na to najíst. Šel jsem rychle do kuchyně a začal jsem snídat. Jedl jsem s chutí. Tak v Praze to začalo. Tak v rozhlase se střílí. To je tam na Fošovce, co vždycky stál před vchodem skopčák s plechovým půlměsícem na prsou. Tak tam se střílí. Možná že už jsou mrtví. Přivřel jsem oči a představil jsem si to. Chlapi v občanských kvádrech a s puškama za překocenou elektrikou. Elegantní chlapi se světlýma kloboukama a s automatama, přikrčení za kandelábry. To bylo ono. Takhle jsem si představoval revoluci. Uniformy mě nelákaly. To bylo něco na Němce. Ne uniformy! Tohle. Zootsuiteři, jak se jim pořád vysmívali v Signalu. Elegantně ozbrojení a se žvejkačkama v zubech. Takhle se měla dělat revoluce proti Němcům. Kdepak uniformy. Dojedl jsem rohlíky a rozhodl jsem se, že do toho teda půjdu s veškerou elegancí. Vytáhl jsem ze skříně tmavohnědé sako, vzal jsem si bílou košili a oblékl jsem si světlé kalhoty. Pak jsem si uvázal modro-žlutou hedvábnou kravatu s velikým vzorem na malý uzílek a natáhl jsem si tmavohnědé sako. Vzal jsem si hnědé boty s perforováním, okartáčoval jsem se a šel jsem se podívat do zrcadla. Vypadal jsem elegantně. To mě blažilo. Posadil jsem si na hlavu světlý klobouk, ještě jednou jsem se podíval do zrcadla a vypadl jsem z bytu. Když jsem v druhém poschodí míjel Strnadovic dveře, objevila se v nich najednou paní Strnadová.

„Pane Danny! Pane Danny!“ volala hystericky. V očích se jí koulely slzy.

„Rukulíbám,“ řekl jsem, smeknul jsem klobouk a zazubil jsem se na ni.

„Tak už jí máme, pane Danny! Tak už máme zase svobodu!“

„No, eště ne!“ řekl jsem takovým tónem, jako kdybych říkal: No! Máme! Už jí máme! a pořád jsem se zdvořile zubil.

„Viďte! Bože, to je radost! To je radost!“ křičela na mě a vůbec si nevšimla toho, co jsem řekl.

„To je. Už jí máme,“ řekl jsem.

„Ano. Bože, já bych se radostí zbláznila, věříte?“

„Věřim. Ušimáme,“ řekl jsem.

„Teď to zas bude radost žít. A všechny ty bestie by se měly odstřílet.“

„Jistěžeano.“

„Viďte, a všechny, co s nima táhli, bez milosti pozavírat.“

„Samozřejmě,“ řekl jsem. Věděl jsem, proč je ta baba tak radikální. Muž její sousedky byl kolaborant. A ona se se sousedkou nesnesla. Samozřejmě. Ta byla pro střílení.

„Všechny pozavírat. A kdo má na svědomí něčí život – zastřelit! Bez milosti.“

„Střílet se bude,“ řekl jsem.

„Viďte,“ řekla se zájmem. „Víte, já bych kuřeti neublížila, ale pro tyhle bestie nemám slitování.“

„Von nikdo,“ řekl jsem.

„A to byste se mýlil. Sou lidi, který by chtěli všechno vodpouštět a na všechno zapomenout. Ale já nezapomenu nikdy. Já ne!“

„Depak,“ řekl jsem.

„Protože když teď zapomenem, za dvacet let tu máme Němce zas. Už se nám to vymstilo jednou. Podruhý už se to nesmí stát.“

„Jistě,“ řekl jsem.

„Co by tomu řekly naše děti? Ty by nás pěkně pochválily, že sme byli tak hloupí a lehkomyslní a nic jsme se nenaučili.“

„Jistě,“ řekl jsem. „Promiňte, milostivá paní, já mám důležitou schůzku, já musim jít.“

Baba se na mě usmála.

„Aha. Rozumim,“ řekla. „No, já vás nebudu zdržovat, pane Danny, jen běžte. A pozdravujte slečnu Irenku. Ta bude mít taky radost.“

„Ano. Děkuji, rukulíbám,“ řekl jsem sladce a dal jsem se do klusu ze schodů. Baba byla vševědoucí. Vyšťárala všechno. Rád bych byl věděl, odkud se to dopátrala, že blbnu za Irenou. Ale bylo to vlastně jednoduché. Irena byla sestřenice Bertíka Moutelíkovýho a Bertík Moutelíků povídal. A paní učitelka Čiháková byla teta Bertíka Moutelíkovýho. A slečna Strnadová učila na obecné škole se slečnou Čihákovou. A slečna Strnadová s nikým nechodila, jenom s matinkou. Tak se to matinka dozvěděla. Bylo to jednoduché. Bylo mi to jedno. Vypadl jsem na ulici.

Všude bylo plno lidí. Z většiny domů už vlály prapory a svítilo na ně slunce. Proudy lidí se valily ulicí a smály se. Každý se cenil. Udělal jsem pohrdlivý obličej. Blbost, takhle se smát. Takhle blbě šťastně. Ušklibovat se. Ušklibovat se nad Němcema a nad rajchem. Dal jsem si jednu ruku do kapsy a šel jsem pomalu s davem. Kolem mě se valili tatíci a všelijací kluci a každý měl něco v knoflíkové dirce. Z domu vyběhl pan kapelník Petrbok v uniformě a utíkal na náměstí. Měl bílé rukavice a v nich hůl se zlatou koulí na konci. Ten blbec. Ten vůl, co nám vždycky dělal potíže kvůli kapelnické licenci a říkal, že jazz není naše národní česká hudba a že by se měl zakázat. A teď si myslel, že bude s tou svojí pitomou plechovou muzikou vítat Rusáky. Ale my je budeme vítat taky. A bez koncese, to ať si spočítá. Budeme je vítat s prima dixielandem, s chraplavým Vencovým trombíkem a s Bennovou plakavou trubkou. My je uvítáme. A ne pan Petrbok. A my budem hrát v lázních k tanci. A my budem tancovat swing a pořádat lampiónovou slavnost na koupališti. Šel jsem pomalu dál a rozhlížel jsem se. Svítilo slunce a vzduch byl májový a svěží. Před otcovou bankou stál ve stínu průjezdu pan Vladyka, bankovní kolaborant, a klepal se. Byl bledý jako smrt a v knoflíkové dirce měl obrovskou kokardu s všelijakými lípovými lístky a jiným smetím. Jak se strachy klepal, třásla se mu i kokarda. Rozhlížel se poděšeně, ale nikdo si ho nevšímal. Ušklíbl jsem se a přešel jsem kolem něho. Na rohu u Novotných jsem spatřil Pedra Geršvína. Zamířil jsem k němu.

„Ahoj,“ řekl jsem mu.

„Tě vidim,“ řekl mi a dotkl se dvěma prsty střechy klobouku. Byl opřen o protitankovou překážku, která tam stála, a měl nohy efektně zkřížené.

„Tak co?“ řekl jsem.

„Patřim na lid,“ řekl.

„Nepudeš dál?“

„Čkej. Čekám na Harryho.“

„Oukej. Kde je?“

„Šel pro barvu.“

„Na co?“

„Budem černit.“

„Co?“

„Černit.“

„Ale co?“

„Germánský nápisy.“

„Jo tak. To du s váma. De eště někdo?“

„Benno s Lexou šli pro štafle.“

„A přídou sem?“

„Jo.“

Odmlčeli jsme se. Pak jsem řekl:

„Poslouchals Prahu?“

„Jo.“

„A cos tomu řikal?“

„No je to žrádlo.“

„Že? To, čeče, neměli nikde, ani ve Varšavě, ani v Paříži, aby si vysílali revoluci rozhlasem.“

„V Paříži to měli.“

„Myslíš? Já myslim, že ne.“

„Ba jo. Určitě.“

„No, já nevim.“

„Beton.“

„No možná.“

Zase jsme chvilku mlčeli. Pedro byl ledově klidný a úsečný. Takový on byl vždycky. Moc toho v hlavě neměl, ale doved to, co tam měl, podávat po tak malých porcích, že mu to vydrželo dýl než klukům, kteří měli kebule přecpané vědomostma.

„Poslyš, co myslíš. Bude se tady střílet?“ řekl jsem.

„Mám obavy.“

„Myslíš, že by se mělo rači počkat?“

„Samo.“

„Já si taky myslim. Chlapi se do toho ženou jako blázni a bez zbraní –“

„Ať se ženou, dyž se jim chce natáhnout péra za komunismus.“

„Myslíš, že to je tak?“

„No určitě.“

„Že tady budou komunisti?“

„To je jasný.“

„No já nevim. Bylo by to blbý. Ale přece jen Beneš –“

„Nemůže nic dělat.“

Chvilku jsem mlčel. Pak jsem řekl:

„A co budeš dělat ty?“

„Já?“

„No. Jestli přídou komunisti.“

„Kamaráde – ale mezi náma –“

„Samo.“

Pedro se na mě pátravě zadíval.

„Jakmile se vyčistěj silnice,“ povídal, „sednu na cyklón a sem v tahu.“

„A kam pojedeš?“

„K Američanům, ne?“

„No jo,“ řekl jsem. „To máš pravdu. Vono to bude nejlepší.“

„Vás Bůch, páscí,“ ozvalo se za náma. Byl to Harýk. Měl na sobě drogistický plášť, v jedné ruce držel plechovku s barvou, v druhé malířskou štětku a zubil se.

„Ahoj,“ řekl jsem. „Tak gratuluju ti k svobodě.“

„Já tobě taky, já tobě taky,“ řekl Harýk.

„Páni, viděli ste starýho Petrboka?“

„No. S rukavičkama a s koulí.“

„Ten měl ránu, páni. A počkejte, až vodpoledne vyrukuje s kutálkou k celnici.“

„Moh by. Aspoň by se tam moh do něčeho připlíst a my bysme se ho lacino zbavili.“ řekl jsem.

„Fakt,“ řekl Harýk. „Jenže bysme museli místo něj hrát na funusech.“

Pedro se zasmál.

„Jo. Tady se už slaví vítězství a svoboda a zapomněli, že tu eště nebyla fronta.“

„Myslíš, že sem doleze?“ řekl Harýk.

„A ty myslíš, že se vypaří?“

„No třeba je zajmou Rusáci dřív, než se sem dostanou.“

„To se netěš.“

„Proč?“

„Protože Germáni prchaj expres k Američanům.“

„Leda to,“ řekl Harýk. Zmlkli jsme a zahleděli jsme se do davu. Z průjezdu Lidobia se vynořil Lexa s Bennem. Nesli pod paždí štafle. Lexa byl v normálních šatech, ale Benno měl na sobě bílý plášť a papírový kornout na hlavě. Zamířil k nám.

„To je dost, že dete,“ řekl Harýk.

„Starej Matějka nám ho nechtěl pučit. Abysme ho prej nepoškodili,“ řekl Lexa.

„Tak dem, chlapi. Ať něco uděláme,“ řekl Benno. Podíval jsem se na něho. Nevypadal, že by měl strach. Přistoupil jsem k němu.

„Tak co,“ řekl jsem.

„Co?“

„Jak ses vyspal?“

„Elegantně,“ řekl. „A co ty?“

„No já taky. De to docela hladce, co?“

„Jen počkej. Náš fotr už je na radnici.“

„Jo,“ řekl Lexa. „A starej Čemelík taky. Prej v poledne vyhlásej samostatnej kosteleckej stát a zvolej Sabatu prezidentem a vypověděj válku Německu.“

„Nebo vyhlásej neutralitu, ne?“ řekl Harýk.

„Taky možný.“

„Tak dem, sakra,“ řekl Benno.

„Dem,“ řekl Harýk.

„Kam dem nejdřív?“ zeptal jsem se.

„Nejdřív dem k nám do kšeftu,“ řekl Benno. Hnuli jsme se. Lidi se za náma dívali a někteří se na nás smáli.

„Tak jen do toho, chlapci,“ řekl nějaký děda. „Zamažte to všechno.“

„Jo, zamažem,“ řekl Harýk.

„Celou minulost,“ řekl Pedro.

„A utrpení,“ řekl Harýk. Děda se na nás podíval a bylo vidět, že neví, na čem je. Ale my jsme šli dál. Lidi se pořád valili, jednou stranou ulice k náměstí a druhou od náměstí. Všude vlály vlajky. Pan Kodet strkal zrovna do výkladu Benešovu bustu a jeho paní dělala pozadí. Mačkala záhyby na československé vlajce a prohlížela si je z dálky. Vedle u Šubrtů měli ve výkladě šest vlajek. Všechny Spojence. I čínskou. Šli jsme dál. Před obchodním domem U Města Londýna stál pan Moutelík a stříhal trikoloru. Tlačil se kolem něj hustý dav, hlavně kluci, a škemrali. „Pane Moutelík, mně taky!“ Pan Moutelík to stříhal zdarma. Byl, pane, velkomyslný. Protože byl, pane, vlastenec. A měl, pane, největší kšeft v Kostelci. Jeho úplně holá hlava se leskla ve slunci. Když jsme došli k němu, právě dostříhal poslední kousek. Zvedl ruce do vzduchu a zavolal:

„Už nemám! Netlačte se! Vidíte, že už nemám.“

Harýk se zastavil.

„Pane Moutelík, máme vás začernit?“

„Cože, Harýčku?“

„Jestli vám máme začernit firmu?“

„Ach tak! To poťte, mládenci,“ řekl pan Moutelík. „To poťte. Za to vám budu vděčnej.“

Lexa s Bennem roztáhli štafle před vchodem. Harýk vylezl pomalu nahoru.

„Opatrně,“ řekl pan Moutelík. „Abyste nepoškodili českej text.“

„Bestarosti,“ řekl Harýk a začal odborně začerňovat německý nápis.

„Opatrně,“ řekl pan Moutelík a díval se na něj nahoru. Harýk natíral s klidem. Ale najednou se z černého nátěru odlípl úzký pramínek a stekl po firmě dolů přes český text.

„Pozor!“ vykřikl pan Moutelík. „Utři to, Harýku!“

„Nemám čim,“ řekl Harýk.

„Počkej,“ zavolal pan Moutelík. „Růžo! Rychle! Přines hadr!“

„Ano, pane šéf,“ řekla Růža, vyjeveně se podívala nahoru a zmizela v krámě. Harýk seděl na štaflích a nedělal nic. Čekali jsme. Růža nepřicházela. Harýk si přendal štětec do druhé ruky a pokusil se setřít to rukou. Ale jenom to rozmazal.

„Pozor! Ne! To ne!“ zvolal pan Moutelík. „Už de. Růžo! Rychle!“ Růža přiběhla s hadrem a podala ho nahoru Harýkovi. Harýk sebral hadr a rozmazal to. Český nápis i monstrózní autogram pana Moutelíka se zahalil do šedivé mlhy. Pan Moutelík zesmutněl.

„Počkej, Harýčku,“ řekl.

„Nejde to,“ řekl Harýk.

„Nech to.“

Ale Harýk dál rozmazával barvu na desce.

„Nech to,“ řekl pan Moutelík hrdinsky. „Stejně musim dát namalovat novou firmu. Tohle je jenom nouzové.“

„Jistě,“ řekl jsem. „Tohle je spíš jako symbol, že ano?“

„Ano, správně, Danny,“ řekl pan Moutelík. „Symbol té zlé minulosti.“

Harýk slezl se štaflí a Benno s Lexou je popadli.

„Tak,“ řekl Harýk. „Nezlobte se, pane Moutelík –“

Pan Moutelík zamával rukama.

„Ale prosim tě. Co bych. V takovýhle chvíli! Děkuju vám, hoši. Děkuju vám.“

„Neni zač,“ řekl Harýk. Pozdravili jsme a odlepili jsme se od Londýna. Harýk šel rychle napřed. Když jsme byli z doslechu, Harýk se k nám obrátil a řekl:

„Páni, to se mi povedlo, ne?“

„To ti řeknu,“ řekl Lexa.

„Počkej, von ti eště pošle účet za tu novou firmu,“ řekl Benno.

„Možný,“ řekl Harýk a obrátili jsme se. Pokračovali jsme v chůzi k náměstí. Šel jsem vedle Pedra a před náma šel Benno s Lexou a nesli štafle. Náměstí vypadalo jako mraveniště. Lidi chodili ve svátečních šatech, jedni proti druhým, a dělali, že jsou veselí. Někteří byli veselí. Ale hodně jich nebylo veselých. Aspoň ještě teď ne docela veselých. Ještě nebylo po všem. Všechno ještě nebylo na beton a bůhví, jak to všechno bude. Z východu jeli Rusáci. Ale veselé dělali všichni. Z jedné kostelní věže už visela nemožně dlouhá vlajka jako červenobílá nudle a z druhé ji právě spouštěli. Vysunovali ji z okna od zvonu jako kotevní lano. Byla to žlutobílá vlajka. Nějaký strejc vedle mně se rozkřičel:

„Ať žije Československá republika! Ať žije prezident Beneš!“

Vypadal ožrale. Když začli z kostela spouštět tu žluto-bílou vlajku, zarazil se.

„Co to?“ řekl sám k sobě. Naklonil jsem se k němu a řekl jsem:

„Papežská vlajka.“

„Todle?“ řekl a obrátil se ke mně. „Tak todle je papežská?“

„Ano.“

Strejc začal zase křičet:

„Ať žije papež! Ať žije Pámbů! Ať žije Republika československá!“

Klestili jsme si cestu davem přes náměstí. Najednou v davu zašumělo. Ozvalo se volání, bylo dost nesmělé, ale mělo to být přece jen volání slávy. Pohlédl jsem vzhůru a spatřil jsem, jak ze zámecké věže vlaje majestátně veliký prápor. Československý prápor. Svítilo na něj slunce, kopule zámku byla jasně červená a zámecký kopec byl plný šeříku. Byl to obrázek jak z bonboniéry. Moc vlastenecký. A bude! Pana Leitnera to určitě inspiruje. Určitě to pan Leitner namaluje. Přidá k tomu sokoly a družičky a národní kroje a Mistra Aloisa Jiráska do rohu. Ne. Mistra Aloisa Jiráska do jednoho rohu a Boženu Němcovou do druhého. Ale ne. Do levého horního rohu prezidenta Masaryka, do pravého prezidenta Beneše a dolů Mistra Aloisa Jiráska a Boženu Němcovou a pak to vystaví za výkladem. A pan Macháček otiskne reprodukci ve svojí Historii kostelecké revoluce. Ano. Tak to bude. Všechno bude zpracováno, všechno bude zachyceno. Slovem i obrazem. Revoluce je v dobrých rukou. U nás je v dobrých rukou. Najednou se dav za námi nějak zachechtal. Ohlédl jsem se. Lidi se tlačili dozadu a volali Pozor!

„Co je?“ zeptal se Harýk. V přední řadě se někdo otočil a zavolal:

„Pozor! Budou shazovat Hitlera!“

Pochopil jsem. Stáli jsme před radnicí na betonové estrádě, kde bývaly koncerty městské hudby a projevy. Pohlédl jsem vzhůru. Věž radnice byla hrozně vysoká a hořejšek vypadal zezdola hrozně miniaturně. Z malinké kopulky se vykláněl chlap a něco držel v ruce. Ukazoval to davu dole. Byla to bronzová Hitlerova busta z radniční haly a odráželo se od ní slunce. Tak hop, křičel někdo, hopla, a lidi se začali smát. Pak na volné prostranství vyběhl natěrač Petráček z Mesršmitky, zamával rukama a zástup ztichl.

„Počkejte,“ řekl Petráček. „Udáme si tempo. Héj!“

Zástup pochopil. Zvedlo se z něho dlouhé a táhlé a protahované héééj. Muž s bustou nahoře taky pochopil. Zvedl bustu v obou rukách co nejdál od zábradlí a čekal. Dav zvedal a sílil to héééj. Petráček se odklidil. Potom někdo začal Rup! a ve vteřině se ozvalo hromové Rup! a v tom okamžiku muž na věži pustil bustu. Letěla svěžím vzduchem dolu a třpytila se ve slunci. Bylo úplné ticho. Busta se rychle blížila k zemi, dopadla na beton jako hrnec a rozbila se. Nebyla z bronzu, ale z nějakého erzacmateriálu. Lidi propukli v jásot. Zahlédl jsem ještě špičku Hitlerova nosu s knírkem a pak už nic, protože se dav vrhl na střepiny a rozdupával je.

„Tak dem, chlapi. Musíme začernit náš kšeft,“ řekl Benno. Hnuli jsme se. Vlajka na zámku pořád vlála a pleskala na slunci. Vzpomněl jsem si na královnu wirtemberskou, ale musel jsem se prodírat davem. Co asi dělá královna wirtemberská? Asi má strach. Prodírali jsme se přes náměstí a celkem to vypadalo, že už je po všem. Už mě to nebavilo. Před Mánesovic kšeftem jsme se zastavili. Benno postavil štafle a vylezl na ně. Vypadal jako nafouklý bílý balón. Kolem se pořád valili lidé.

„Poslyš,“ řekl jsem Pedrovi. „Já se du podívat na poštu, jesli vědí něco vo Praze.“

Řekl jsem to, protože mě napadlo, jestli nemá Irena službu, a protože se mi zachtělo být sám.

„Oukej,“ řekl Pedro a já se otočil. Proti mně proudily rozzářené obličeje a řehtaly se mi do očí. Ušklíbl jsem se a přihmouřil jsem pohrdavě oči. Vlajka na zámku pořád vlála. K čertu s wirtemberskou královnou. K čertu se vším. K čertu s královnou wirtemberskou. Ať se jde bodnout. Stejně by k ničemu nebyla.

Zachtělo se mi vidět Irenu a zamířil jsem k poště. Tam se lidi kolem něčeho tlačili. Protlačil jsem se blíž. Na chodníku před poštou stála po zuby ozbrojená četa německých dětí. Byl na ně pohled. Nebylo jim víc než čtrnáct a hlavy měly zastrčené v helmách, že jim vykukovaly jen špičky nosů. A z té tmy pod helmama jim svítila očka, plná strachu a rozpaků a zmatenosti. Pod těma helmama a pancrfaustama a automatama, kterýma byli ověšeni, bylo vidět, že to jsou děti. Hitlerčíci. Mlčeli a nevěděli, co mají dělat. Kolem nich byl prázdný kruh a pak věnec lidí, kteří jim nadávali. Slyšel jsem pěkné nadávky a bylo vidět zaťaté pěsti. Protlačil jsem se do první řady. Hitlerčíci měli boty od bláta a vypadali utahaně. Vtom někdo z druhé strany vyskočil z davu a vytrhl jednomu Němčíkovi automat z ruky. Ozval se výkřik, asi povel, a hlouček se naježil zbraněma. Rozkoukaly se černýma dutýma očima a já pocítil nepříjemný tlak v břiše. Sakra, jako kdybych už měl v břiše kulku. To byl nepříjemný pocit. Uvědomil jsem si, že to musí být blbé, být zraněn. Stáhl jsem se impulzivně dozadu, ale hned jsem zůstal stát. Hergot, třeba se Irena odněkud dívá, aby si nemyslela, že se bojím. Bylo blbé se bát. Rozhlédl jsem se, ale Irenu jsem neviděl. Couvali všichni. Stál jsem vlastně už docela sám mezi couvajícím davem a naježenou četou Němců. To bylo dobré, protože teď bylo možné ustoupit. Strčil jsem ruce do kapes a otočil jsem se. Zase jsem pocítil ten pocit, jenže teď na zádech. Nervy se mi napnuly. Ale chtěl jsem zůstat lhostejný. Odloudal jsem se pomalým krokem za davem. Za mnou se ozval ostrý německý povel a ve mně zatrnulo. Zase jsem měl impuls praštit sebou na zem, ale opanoval jsem se. Blbost. Trefili by mě stejně. Jen ne se bát. A hlavně to nedat na sobě znát. Ušklíbl jsem se na lidi, ustupující přede mnou a zpola se otáčející. Klopýtali a zuřivě tlačili do těch, co stáli za nima a dobře neviděli, takže nevěděli, co se děje. Bylo ticho. Lidi zděšeně čuměli za mě. Loudal jsem se nonšalantně za nima a po zádech mi běhal nepříjemný pocit. Potom jako na povel všechny ksifty se najednou vypjaly a lidi se přestali tlačit. Za mnou se ozval klapot mnoha bot. Ohlédl jsem se. Němčíci s napřaženýma automatama odcházeli beze slova pryč. V zástupu před nima se otvírala rychle ulička jako Židům Rudé moře.

„Odzbrojte je!“ ozval se zezadu nějaký odvážlivec, ale nikdo se k tomu neměl. Hleděl jsem za odcházející četou, v poslední řadě šli dva úplně trpasličí, nohy se jim viklaly a vypadali směšně. Ale drželi v rukách napřažené automaty. To budilo respekt. Zase se rozječelo nadávání. Ale Němčíci už zmizeli v rohové ulici. Dav se srotil a táhl za nima. Prostranství před poštou se vyprázdnilo. Rozhlédl jsem se a spatřil jsem Irenu, koukající z přízemního okna. Uviděla mě a zasmála se na mě.

„Nazdar, Danny,“ zavolala. Byla oblečená v bílé blůze a na ní měla trikoloru.

„Nazdar, Ireno,“ řekl jsem a přiloudal jsem se k oknu.

„Viděls to?“ zeptala se.

„Viděl.“

„Neni to příšerný?“

„Co?“

„Ty děcka. Vždyť to sou úplný děcka.“

„Jo to. No jo, to je.“

„Cos myslel?“

„Já myslel ty lidi.“

„Jak?“

„No lidi“

„Já ti nerozumim.“

Zasmál jsem se.

„Ty hrdinové.“

„Ach tak. Ale co myslíš, že se dá dělat, když nemaji zbraně?“

„Já vim, ale –“

„A tys tam byl přece taky, ne?“

„Byl, ale –“

„Ale ty se považuješ za hrdinu.“

„Samo,“ řekl jsem. Asi mě přece viděla. Musel jsem z toho udělat psinu. Shodit se sám. Jinak bych si musel vymyslet něco logického, a mně se nechtělo myslet. Chtělo se mi dívat se na Irenu a kecat s ní.

„Ale, ale,“ řekla Irena. „A proč si teda něco neudělal?“

„Nechtělo se mi,“ povytáhl jsem obočí a pohlédl jsem na Irenu pohledem jak Clark Gable. Ten, jak se mi vždycky zdálo, nic jiného nedovedl než nakřivit hubu, ale na všecky ženské mu to stačilo, aspoň ve filmu. Vyzkoušel jsem, že ve skutečnosti to obyčejně stačí taky. Aspoň ve většině případů. Tak jsem teda zkřivil hubu na Irenu a pokračoval jsem:

„Proč bych dělal hrdinu? K čemu?“

„No – abys dokázal, že se nebojíš.“

„A proč bych to měl dokazovat?“

„Abys dokázal, že si muž.“

„To lze dokázat i jinak,“ řekl jsem stupidně a čekal jsem, jak na to bude Irena reagovat. Reagovala na to přesně tak, jak jsem čekal. Byla pitomá. Ale miloval jsem ji.

„Tak už dost,“ řekla. Abych pochopil, že pochopila. Ani ji nenapadlo, že nepochopila. Zřejmě na to v mozečku neměla zařízení, aby pochopila. Holky vůbec měly v mozečku zařízení hodně primitivní. Byl bych rád věděl, jestli je na světě aspoň jedna, která by pochopila. Nejenom co člověk říká, ale i to, co tím myslí. A že tím myslí něco jiného, než třeba říká. A že to říká kvůli něčemu jinému než kvůli tomu, co říká. Byl bych rád věděl, jestli je na světě aspoň jedna taková holka. Skočil jsem teda na tu kolej, po které ujížděla Irenina dušička.

„Nebo ty myslíš, že jinak to dokázat nelze?“ řekl jsem.

„Ale ano, ale už je toho o tom dost, nemyslíš?“

„A ty jiný důkazy sou ale příjemnější.“

„Danny, už dost. Nebo s tebou nebudu vůbec mluvit.“

„Oukej,“ řekl jsem a ještě jsem zgableovštil ten svůj úsměv. Ale dostal jsem z toho křeč do svalu na tváři. Honem jsem si musel dát ruku pod nos a mnout si to tam jakoby nic. Křeč mě naštěstí skoro hned přešla. Irena si toho ani nevšimla. Bylo to v pořádku.

„Tak máme zas svobodu, co?“ řekl jsem.

„No, ale vážně. A ty si z toho děláš legraci, Danny,“ řekla Irena.

„Nedělám.“

„Děláš.“

„Nedělám.“

„Mlč. Já tě znám.“

„Myslíš?“

„Určitě.“

„No, já nevim.“

„Ale určitě.“

Irena byla dospělá slečna. Dospěla v pubertě a už jí to zůstalo. Ňadra a měsíčky a myšlení. To všechno. Tak ona mě teda zná. To bylo taky dobré.

„Tak to je blbý,“ řekl jsem.

„Co?“

„Dyž mě znáš.“

„Proč je to blbý?“

„No tak – prostě mě znáš a nemůžu před tebou mít žádný tajemství.“

Irena se zasmála.

„To zas tak dobře tě neznám, Danny. To můžeš bejt bez starosti.“

„Ale znáš mě dost dobře, co?“

„No – já myslim, že dost.“

„A co víš?“

„Jak?“

„Co víš vo mně zvlášť zajímavýho?“

„Zvlášť zajímavýho? Že seš hrozně domejšlivej.“

„Ale di.“

„To seš, Danny.“

Udělal jsem, že jsem zvážněl, a podíval jsem se jí do očí.

„Ba ne, Ireno. Domejšlivej nejsem. To ne.“

„Myslíš?“

„Určitě.“

„Ale seš.“

„Nejsem.“

„Já myslim, že seš.“

„Nejsem, Ireno. Já právě nejsem domejšlivej, protože si vo tobě nemyslím něco, co ty vo mně určitě víš.“

„A co to je?“ řekla. V očičkách se jí rozsvítilo, už jak já jsem změnil tón. Žertovali jsme, ale teď jsem jako udeřil na hlubší strunu. Teď jsem se dotkl něčeho, co bylo jako za tím žertováním a co bylo vážné. Tak to aspoň zacílily její biologické citečky. Její biologicko-fyziognomicko-akustické citečky. Nechal jsem ji při tom.

„Co to je?“ řekl jsem pomalu a přistoupil jsem ke stěně. Zvedl jsem obě ruce a položil jsem je na stěnu pod Ireniným oknem. Pak jsem řekl:

„To ty přece víš, Ireno.“

Usmála se chápavě svým úsměvem pro tyhle příležitosti. Byl to něžný úsměv a vystrčila ruku z okna. Pohladila mě lehce po hřbetě mojí ruky.

„Ty to víš, Ireno,“ opakoval jsem. „Miluju tě.“

Zase mě pohladila. Pak jako zašeptala:

„Já vím.“

Chytil jsem ji za prsty.

„Ireno, miluju tě hrozně. Všechno, co dělám, je jen kvůli tobě.“

„Já vim, Danny.“

„Víš, celá ta válka a to osvobození a to všechno nebude pro mě mít vlastně žádnej význam, dyž ty –“

Odmlčel jsem se a místo mluvení jsem jí stisk ruku.

„Já vim, Danny.“

„Ireno, nemohla bys –“ Stiskla mi ruku.

„Ne, Danny. Mlč. Nemluv o tom.“

„Ale proč, Ireno?“

„Víš, že to – prostě nejde.“

„Já vim, Ireno. Ale je to – hrozný.“

„Danny!“

„Ne, já už mlčim.“

„Ale nezlob se na mě.“

„Já se nezlobim. Jak bych se moh na tebe zlobit.“

„Víš, v těhle věcech člověk prostě neni svým pánem.“

„Já vim, Ireno.“

„Já tě mám ráda, Danny, opravdu. Ale –“

„Miluješ Zdeňka.“

Podívala se na mě zpříma. Teď to bylo nejvážnější. Teď mi to řekla do očí. Teď mě postavila před holou skutečnost. Asi pošesté.

„Ano,“ řekla.

Stiskl jsem jí ruku a polkl jsem. Polkl jsem tak, aby se mi hodně zahýbal ohryzek, a zachvěl jsem koutky očních víček. Sklonila trochu hlavu k jednomu rameni a orosila si oči. Stiskl jsem jí ruku.

„Oukej, Ireno, já vim. Nedá se nic dělat.“

„Ale nezlobíš se, viď?“

„Ne.“

„Nesmíš se zlobit.“

„Já nebudu. Já dělám něco docela jinýho.“

„A co?“

„Miluju tě,“ řekl jsem. Vytáhla svojí ruku z mojí a vyměnila si úsměv.

„Ty –“ řekla.

„Miluju tě hrozně.“

„To je dobře.“

„Miluju tě a zbožňuju tě a toužim po tobě.“

Irena se zasmála. Pak pravila změněným tónem:

„Šetři si trochu energii, Danny. Třeba ji budeš eště potřebovat jinde.“

Viděl jsem do ní. Viděl jsem, že ji to těší. Ach, já ji znal. Lichotilo jí, když jí to člověk pořád opakoval. Musel to být pěkný pocit, když člověka někdo miloval. Ale byl to taky docela pěkný pocit být zamilovaný. Tak jsem byl teda zamilovaný.

„Počkej!“ řekla najednou Irena.

„Co je?“ řekl jsem a podíval jsem se na ni. Hleděla mi přes hlavu na náměstí. Obrátil jsem se. Nad zámkem stálo doběla rozžhavené slunce a zalévalo náměstí bílým světlem. Kostel vrhal tmavý stín na hrbolaté dláždění, a jak davy proudily kolem kostela, zasvítily vždycky světlé šaty ženských, když vyšly z kostelního stínu na slunce. Ale to nebylo ono. Něco se dělo. Po obou stranách kostela byl nějaký zmatek. Lidé prchali z náměstí za kostelem a cpali se do ulic vedoucích z náměstí na obě strany. Za kostelem se něco dělo, ale nebylo vidět co. Před poštou se zastavovaly hloučky lidí a hleděly tím směrem. Viděl jsem jen zadky hlav, klobouky naražené v týle a rozcuchané čupřiny. Pak se po obou stranách kostela začalo vylidňovat. Spatřil jsem paní Salačovou, chromou švadlenu, jak se na berlách rychle odhoupává pryč. Probudil se ve mně zájem. Nalevo od kostela se vynořil voják s napřaženým bodákem a náměstí ztichlo. Voják šel pomalu, s šedivou helmou na hlavě a ve vysokých botách, celý temný. Za ním, kousek od něho, se objevil druhý. Pak se na druhé straně kostela objevili taky vojáci. Roztáhli se a postupovali vějířovitě kolem kostela. Drželi v rukou pušky s nasazenými bodáky a automaty. Šli tiše, pomalu a pravidelně. Za nima bylo náměstí prázdné. Dav se v tichosti cpal do ulic a do průjezdů domů. Paní Salačová zoufale utíkala na berlách. Pozoroval jsem ji. Její tělo dělalo ohromné rozkmity, jako když se cvičí na bradlech. Namáhala se ze všech sil, ale vojákům nestačila. Na tom místě, co šla, se vějíř zpomalil. Viděl jsem, že voják, který ji žene, je v rozpacích. Bylo to zajímavé. Teď nevěděl, jestli ji má předejít a nechat si ji v zádech, nebo počkat, až se dobelhá do nějakého průjezdu. Zpomalil krok a celá řada se skoro zastavila. Vějíř na druhé straně náměstí byl už za polovinou. Za vojáky šlo několik důstojníků s revolvery. Slyšel jsem, že něco křičí na lidi, kterým se ještě nepodařilo někam se vecpat. Podíval jsem se zas na paní Salačovou. Už se skoro dostala domů. Měla krámek v jednom domě vlevo na náměstí. Voják s automatem šel pomalu za ní a vypadalo to, jako kdyby to byl skaut, konající dobrý skutek, jako kdyby ta flinta patřila jí a on jí ji nesl a doprovázel ji domů. Bylo ticho, jen to řvaní důstojníků na druhém konci náměstí a z dálky vrzání berel paní Salačové. Už byli jen pár kroků od jejího krámku. Udělala ještě tři výkyvy a zmizela v něm. Voják se otočil a pustil se rychle podél řady domů k ústí ulice. Za ním šel důstojník s rukavicema na rukou a s napřaženým revolverem. Oba postupující útvary už obešly kostel a spojily se v jedinou řadu. Její křídla zůstala stát u ústí ulic a prostředek se roztahoval po rychle se vyprazdňujícím náměstí. Poslední zbytky davu prchaly kolem mě za poštu do starého ghetta a mačkaly se do dveří radnice. Bylo ticho. Náměstí za vojáky se úplně vyprázdnilo. Zřejmě se vyrojili z nouzového lazaretu za kostelem, kde byla ubytovaná část kostelecké posádky. Asi už je naštvaly radovánky davu na náměstí. Aspoň důstojníky. Nezdálo se mi, že by vojáci měli zájem o něco jiného, než jak utýct před Rusama. Aspoň v posledních dnech. Prchali všichni ostošest. Ale důstojníci byli nahuštění. Disciplína až do konce. Ať je to sebeblbější, ale až do konce. A vojáci poslouchali. Tím byli nahuštěni zas oni. Na vyprázdněné polovině náměstí se objevily další hloučky vojáků. Blížili se v mrtvolném tichu. Byli tmaví a frontoví, přes prsa se jim houpaly tašky s náboji a v botách měli zastrčené handgranáty.

„Danny!“ řekla Irena úzkostlivě. Poznal jsem hned, že má strach.

„Copak?“ řekl jsem, aniž jsem se obrátil.

„Danny, poď dovnitř!“

„Ale počkej.“

„Danny, poď dovnitř, prosim tě. S nima nejsou žádný žerty.“

„Neboj se.“

„Nehloupni, Danny.“

„Ale neboj se, Ireno. Když budu stát tady, tak si mě ani nevšimnou.“

„Ne, Danny, pod dovnitř.“

„Ale neboj se.“

„Danny, prosim tě, nehloupni.“

Obrátil jsem se pomalu a podíval jsem se jí do očí. Měla opravdu strach. A o mě. Viděl jsem, že ho má, ale to byla věc, kterou jsem zas já nechápal. Neměl jsem nikdy o nikoho strach, jenom někdy o sebe samého. Tenhle pocit jsem neznal. Nechápal jsem, jak může někomu záležet na někom druhém. Na tom, jestli se někomu druhému něco stane, myslím. Když byli druzí v trapné situaci, bylo mně trapně taky, ale bát se o ně, to jsem neznal. K čemu se taky bát. Nic se přece nemůže stát, kromě toho, co se stane mně samému. A všechno ostatní se snese. Cítil jsem se úplně sám. Já bych se o Irenu nebál. Co Irena. Stejně jsem ji nemiloval. Anebo spíš miloval jsem ji z nedostatku lepšího zboží. V tomhle oboru byl chronický nedostatek lepšího zboží. Tak proto jsem miloval Irenu. Nemilovala mě a já ji miloval a mně na tom nezáleželo. Podíval jsem se jí do očí.

„Bojíš se?“

„Danny, nezahrávej si, prosim tě!“

„Bojíš se?“

Podívala se mi přes hlavu a měla v očích strach.

„Danny, poď dovnitř, to neni legrace!“

„Bojíš se?“

„No ano.“

„O mě?“

„Dyť víš, Danny, prosim tě.“

„Ale nemiluješ mě?“

„Danny, prosim tě, poď dovnitř.“

„Ale nemiluješ mě, viď?“ řekl jsem pomalu. Její oči se dívaly uděšeně. Hrál jsem to. Vidíš, Ireno, na ničem mně nezáleží. Ať mě třeba odstřelí, když mě nemiluješ. Ať mě třeba pověsí, vidíš. Díval jsem se na ni upřeně. Najednou jí oči začaly sledovat něco, co bylo už docela blízko za mnou. Cítil jsem, že za mnou něco je. A věděl jsem co. Zase jsem měl ten pocit, že mám kulku v zádech. Ale taky ten pocit, že jsem to skvěle zahrál před Irenou, že se mi povedlo něco velkého. Ireniny oči to s napětím zděšeně sledovaly a ústa se jí pootevřela. Otočil jsem se, opřel jsem se zády o poštu a dal jsem zas ruce do kapes. Zdálo se mi, že se na mě dívá celý svět. Proti mně, už docela blízko, stál voják s automatem namířeným na mě.

„Also los,¹“ řekl, ale nehýbal se. Měl širokou hovězí tvář a na bradě šedivé strnisko. Přes rameno měl zavěšenou gasmasku a za uchem mu čouhala šedivá hlavice pancrfaustu. Byl to nějaký starší tatík. V každé botě měl po jednom handgranátu a nevěděl, co má dělat. Zazubil jsem se naň přátelsky a drze. Přistoupil až ke mně. V očích měl strach a rozpaky. Měl strach. Měl strach z toho, co bude možná už dnes nebo za pár dní. Ale taky měl strach z důstojníků, co šli za ním. Přistoupil až těsně ke mně a řekl důvěrným hlasem:

„Schauen Sie, es hat doch keinen Zweck. Gehen Sie weg, bitte.²“

Najednou mně ho bylo líto. Měl ke mně takovou důvěru. Kdyby na mě řval, nevím, ale že měl ke mně takovou důvěru, nemohl jsem ho zklamat.

„Olrajt,“ řekl jsem a vytáhl jsem ruce z kapes. Stál přede mnou a čekal. Zapnul jsem si sako s lokty od těla a chtěl jsem pomalu zahnout za roh.

„Tak ahoj, Ireno, já hned přídu,“ řekl jsem Ireně a odlepil jsem se ode zdi. Ale jak jsem se otočil směrem k ústí ulice, která vedla kolem pošty z náměstí, narazil jsem na jiného vojáka. Spatřil jsem stužku od eisenkrajcu v knoflíkové dírce. Byl to důstojník. Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se mu do očí. Měl úzké, chladné, germánské oči. Neměl jsem z něho člověčí pocit.

„Was ist hier los?³“ řekl nebezpečně. „Haben Sie nicht gehört?⁴“

To mě naštvalo. Pocítil jsem, že těmhle je odzvoníno. Vůbec jsem nepocítil strach nebo něco takového. Bylo to jen to. Finále. Ušklíbl jsem se.

„Šatap!⁵“ řekl jsem a přimhouřil jsem oči. Nechtěl jsem to říct anglicky, aby držel hubu, to mi vyklouzlo z huby nějak samo. Zvláštní. Na všechno německé řvaní jsem reagoval vždycky anglicky. Už v továrně, jenže potichu. Teď mi to vyjelo nahlas.

„Was?⁶“zařval oficír.

„Šatap,“ řekl jsem docela logicky. Stál jsem proti němu s rukama zase v kapsách.

„Na warte, du Schwein, du!⁷“ zařval oficír a chytil mě levačkou za kabát na prsou. V pravé ruce držel revolver. Uchopil jsem ho za ruku. Škubl se mnou ke straně. Měl zatraceně sílu. Chtěl jsem se vzepřít, ale ujely mi nohy. Škubl se mnou na druhou stranu a zase zpátky. Bylo to blbé, sakra. Musel jsem vypadat blbě. A Irena se koukala. Sakra, bylo to blbé. Vzepřel jsem se znova pevně nohama, ale musel jsem je široce roztáhnout a pokrčit je v kolenech. To vypadalo směšně a bylo to blbé před Irenou. Důstojník se mnou prudce smýkl a pustil mě. Ztratil jsem rovnováhu a upadl jsem. Cítil jsem, jak červenám. Ó bože! Ó sakra! To bylo blbé. Byl jsem shozen. Dopadli mě. Chytili mě. Jako když chytne hlídač chlapečka na hruškách. Tohle nebylo příjemné. Sakra, tohle nebylo příjemné. Hořel jsem hanbou. Napadlo mi, abych se sebral a skočil na toho oficíra, ale hned jsem toho nápadu nechal. Chlap byl moc silný. Shodil by mě znova. Třeba by se mnou zamával a byla by to ještě větší ostuda. Ach, to bylo blbé! Podíval jsem se vzhůru. Oficír stál nade mnou a šermoval mně před očima revolverem.

„Aufstehen!⁸“ poručil ledově. Rozhodl jsem se, že zachráním aspoň zbytek dekoru. Sebral jsem se pomalu ze země, a jak jsem vstával, pomalu jsem si oprašoval sako. Cítil jsem, že se nepříjemný dojem zase smazává. Že teď už vypadám zas slušně. Ve filmech dostával do nosu taky vždycky nejdřív hrdina. Pomalu jsem se narovnal. Oficír na mě hleděl se studenou nenávistí v očích. Pozvedl trochu hlaveň revolveru a řekl:

„Hände hoch! Schnell!⁹“

Tohle jsem udělat mohl. To bylo chicagské. Viděl jsem sám sebe jako v gangsterském filmu. Dobře že jsem měl na sobě prima sako. Ušklíbl jsem se a zvedl jsem zvolna ruce nad hlavu. Jen pomalu. A ne moc vysoko. Pokrčil jsem ruce v loktech a zvedl jsem dlaně, takže jsem je měl asi tak vysoko jako uši. A hodně pomalu. Stál jsem mírně rozkročen a hleděl jsem na důstojníka. Připadal jsem si jako AI Capone. Na náměstí to vypadalo jako po přestřelce s policií na Bloody Comeru. A teď mě povezou G-mani. Díval jsem se tomu oficírovi upřeně do očí. Vydržel ten pohled, ale zdálo se mi, že zuřivost z něj už vyprchala. Ovšem, byl sice řádně nahuštěn disciplínou, ale přece jen – Hitler byl po smrti a Rusáci pár kilometrů odsud. Zdálo se mi, že na mě hledí znechuceně. Naplnil jsem úsměv posměchem. Oficír se ode mě odvrátil. Za ním stáli dva chlapi s automatama.

„Haftnehmen!¹⁰“řekl oficír. Chlapi přistoupili ke mně, z každé strany jeden. Otočil jsem se.

„Los! Gemma!“ řekl jeden. Vykročili jsme. Obrátil jsem se, abych spatřil Irenu. Stála v okně a jednu ruku si držela zaťatou na puse. Ušklíbl jsem se na ni a zavřel jsem pravé oko.

„Danny!“ vykřikla hystericky.

„Neboj se,“ zavolal jsem na ni.

„Los, los!¹¹“řekl chlap vedle mě a chytil mě za ruku. Pokusil jsem se otočit ještě jednou za Irenou, ale chlap mnou smýkl stranou. Z druhé strany mě popadl ten druhý.

„Lasn zý mich lós. Ich verde alajn gén,¹²“ řekl jsem.

„Na gut,¹³“ řekl chlap vlevo ode mě a pustil mě. Podíval jsem se na něj a viděl jsem, že je to ten, co mě prve oslovil.

„Machen Sie keine Dummheiten, es hat doch keinen Zweck,¹⁴“ řekl mi znova důvěrně.

„Oukej,“ řekl jsem a vykročil jsem klidně mezi nima. Vedli mě ke kostelu. Před vchodem na kůr stálo několik vojáků a s nima nějaký civilista. Přišli jsme blíž. Poznal jsem ho. Byl to holič Leneček. Taky vlastenec. Tak jeho taky chytli. Měl obličej mrtvolně bledý a tvářil se vážně. Ušklíbl jsem se na něj. Usmál se chmurně a hned zas zvážněl. Moji vojáci mě postavili vedle něho.

„Co ste proved?“ zeptal jsem se ho tiše.

„Dal jsem jednomu skopčákovi do tlamy. A vy?“

„No, já tak podobně.“

Zmlkli jsme. Stáli jsme vedle kostela a slunce na nás svítilo. Kostel měl pěknou masivní žlutou a oprýskanou stěnu. Sakra, napadlo mi. K té by nás mohli postavit! Ale když jsem se podíval na Lenečka, nezdálo se mi to možné. Nedovedl jsem si ho představit klesat k zemi. Blbost. A sebe taky ne. Blbost. Zavřou nás a za pár dní nás pustí. Ale to by bylo hloupé, teď sedět. Pohlédl jsem za oficíry. Radili se o něčem. Leneček stál nehybně a s bílou tváří. Důstojníci skončili poradu a zadívali se na nás. Srdce se mi vecpalo do krku. Teď nás postaví ke zdi. Sakra! Najednou jsem dostal strach. To ne, sakra, tohle ne! Doopravdy, to ne! Jeden z oficírů něco povelel a vojáci se seřadili. Dva nás vzali mezi sebe. Ach bože! Ach sakra! Už nás vedou. Leneček ještě víc zbledl. Vykročili jsme. Ach bože. Ach bože. Ach jé. To bylo blbé. Šli jsme rázným vojenským krokem z náměstí. Ani efektně pomalu se jít nedalo. Musel jsem pochodovat jako na nějaké hasičské defilírce. Sakra. Na smrt se mělo jít alespoň s elegancí. Zabočili jsme do ulice k sokolovně. Ano. Vedou nás do gymnázia. Tam je posádka. A na dvoře nás odstřelí. Ach sakra. Ulice byla prázdná. Naše kroky se rytmicky rozléhaly. Ve vchodech domů byli nacpaní lidé. Bylo na nich vidět, že mají strach. Šli jsme kolem nich. Pohlédl jsem na ně, přikrčené a podělané, a musel jsem se zas ušklíbnout. Blbci. Nic se jim neděje, a jsou celí podělaní. A nás tady vedou na popravu. Přejel mě mráz. Vtom jsem spatřil Lucii. Vystrkovala hlavu z Mánesovic kšeftu. Uviděla mě. Viděl jsem, jak ji to překvapilo a jak se jí v tváři objevil údiv. To bylo dobré. Strčil jsem zas jednu ruku do kapsy, protože jsem věděl, že mi to na saku dělá pěkné záhyby, a usmál jsem se na Lucii. Tu jsem si všiml, že za ní se dívá Harýk. A nad Harýkovou hlavou jsem spatřil obličej Pedro Geršvína. Stály nad sebou, ty tři hlavy, a dívaly se na mě a nevěděly, co mají říct. Zazubil jsem se a pokynul jsem jim hlavou. Čuměly na mě tupě. Pak jsme je přešli. Leneček šel vedle mě se vztyčenou hlavou. Až trochu moc vztyčenou. Jako kdyby měl strnutí šíje. Ale jinak šel dobře. Šli jsme rychle úzkou ulicí a kolem Minaříkova knihkupectví a kolem občanské záložny a kolem tiskárny. Všichni se na nás dívali. A kolem sokolovny. Dívali se na nás všichni známí. Byli jsme národní hrdinové. Vykračovali jsme si a všichni nás znali a kolem nás tiší Němci v uválených uniformách a ověšení zbraněma. Za viaduktem se objevil Svatý Matěj a za ním velká žlutá budova gymnázia. Tam mně zas srdce spadlo do žaludku a pak vyběhlo rychle až do krku. Ach, měl jsem z toho strach. Ach bože, sakra, bylo to děsně blbé. To se mi zrovna nechtělo, teď umřít. Ani za vlast ne. Vlast se teď už bez mého života obešla, ale já se bez něj neobešel. Ach, bylo to blbé. A teď by si to Irena třeba rozmyslela. Třeba by teď Zdeňka nechala a vzala by si třeba mě. Ach, bylo by to blbé, teď zhebnout. Bože, to by bylo blbé. Šli jsme kolem papírníka Welcla k viaduktu. Gymnázium se blížilo. Rozhlížel jsem se zoufale kolem. Nikde nikdo. Nikde nic. Ale vtom se mi srdce najednou začlo házet v prsou. Zpod viaduktu zahnul proti nám Přema. Měl kapsy něčím nadité a hned mě spatřil a zůstal stát. Za ním se objevil Jerry a Vašek Vostálů a skupinka ostatních. Viděl jsem, že Přema hned pochopil celou situaci. Jen se na mě podíval a já na něj. Stačil jen jeden pohled. Pak se rychle otočil a řekl něco klukům. Přema! Zahnuli jsme kolem viaduktu. Přema čekal. Teď už bylo jasné, že jdem do gymnázia. Hleděl jsem upřeně na Přemu. Přema na mě kývl a pozdravil mě V-sign. Přema byl skvělý. Pak všichni kluci zahnuli za roh a dali se do klusu. Cestičkou za viaduktem se došlo nejkratší cestou ke Skočdopolovic skladu. A tam byly bouchačky. To jsem věděl. Mozek mi začal zase pracovat. Počítal jsem, jak dlouho to klukům potrvá, než se dostanou do skladu. A jak dlouho to bude trvat nám, než nás odvedou na dvůr v gymplu a než nás odstřelí. Jestli s náma budou dělat nějakou ceremonii, mohli to kluci stihnout. Ale bylo to odvážné. Ale bylo to skvělé. Tak takhle začne kostelecká revoluce. Kvůli mně vlastně. Ano. Ach, to bylo skvělé. Představoval jsem si to, až přijdou kluci. Ránu. Explozi. Kus gymnázia se zboří. Stojíme u stěny a proti nám řada Němčíků s puškama a najednou se kus gymnázia zboří, přes plot ze zahrady naskáčou na dvůr kluci s bouchačkama a automatama. Měli automaty. Přema mi říkal, že odzbrojili někde četu Němců. Věřil jsem mu, protože Přema nekecal. Už jsem je viděl, jak vyskakují z kouře a prachu přes plot ředitelovy zahrady a řvou. A Němci zahazujou flinty. Nebo ne. Brání se. A my dva se honem rozběhnem od stěny, já skočím na toho oficíra, ten bude teď celý překvapený, a dám mu pěstí do oka a vyrvu mu revolver a vezmem je ze všech stran. Leneček to pak bude vyprávět Ireně, až k němu přijde na ondulaci. Viděl jsem je, jak stojí ve sraženém hloučku a ustupují ke zdi tělocvičny a my do nich pražíme z automatů a oni padají jeden za druhým. A pak jsem viděl Přemu, jak vytahuje z kapsy starý československý vejčitý granát, odjišťuje ho, počítá do tří a pak ho hází a granát se rozprskává zrovna uprostřed toho hloučku, Němci klesají na všechny strany, zbraně jim vypadávají z rukou a my jdem po dvoře gymnázia, s pistolema a automatama v kouři; a takhle začíná kostelecká revoluce.

Blížili jsme se k bráně gymnázia. Spatřil jsem černožlutý domeček, který stál před ní. Kolem domečku chodil voják s nasazeným bajonetem. Řady oken v průčelí gymnázia se leskly ve slunci a z některých se vykláněli Němci. Zevnitř se nesl tichý šum mnoha hlasů, zrovna jako když se tu ještě učilo. Vždycky o přestávce gympl takhle šuměl. Úplně stejně. Ani se nedalo poznat, že tenhle šum je německý. Zahnuli jsme kolem domu milosrdných sester přímo k bráně školy. Za zavřenými okny milosrdných sester františkánek se bělaly labutí čepce. Sestřičky se asi křižovaly. To mi připomnělo smrt a začal jsem se zas cítit blbě. Sakra. Sakra. Nad vchodem do gymplu byla čtyři veliká okna gymnaziální auly. Bleskla mi hlavou vzpomínka, jak jsme tam chodívali každou neděli. Bože, třeba přece je Pámbůh. A peklo a nebe a tak. Ach Bože! A nebe plave. Nebe už určitě plave, a jak by neplavalo po tom všem hřešení, co jsem měl na svědomí. Už od primy. V primě jsme seděli v aule na židličkách v první řadě a byli jsme dost zbožní, protože jsme se ještě báli pana profesora náboženství. Ale v sekundě už se začalo hřešit. To jsme postoupili do druhé řady židliček, takže už na nás nebylo od oltáře tak vidět, a taky už jsme se pana profesora tak nebáli a místo modliteb a zpěvu jsme se prali a bavili. Každá mše byl hřích na hřích. A pak v tercii a v třetí řadě. Ach Bože! A v kvartě a tak dál, když už jsme vůbec neseděli dole, ale měli jsme židličky na stupínku vedle varhan. A vymýšleli jsme si neslušné texty na kostelní písně. A naváděli jsme Josku Štola, co hrál na varhany, a on preludoval při proměňování třeba foxtrot z Rose Mary nebo San Francisco a pan profesor náboženství ho za to ještě chválil. Panu profesorovi se tohle preludování tak líbilo, že Josku doporučil regenschorimu do děkanského chrámu, ale když tam Jos­ka poprvé hrál a odvážil se zapreludovat si Rose Mary, regenschori, který ve všední dny hrál v městském baru na housle, to okamžitě poznal, vyhodil Josku vprostřed preludia od varhan a řek to na něj profesorovi. Joska za to dostal dvojku z mravů a dalo mu to hodně odprošování, než mu zas dovolili hrát aspoň v aule. Ach Bože. Tak jsme hřešili. A bylo to tak skvělé, ta minulost, gympl ve vzpomínkách, zabalený do takové příjemné sluneční mlhy. Teď tu stál celý žlutý přede mnou a Němci mě do něj vedli na popravu. Nohy se mi vzpříčily a docela nesmyslně mi napadlo, že dál nepůjdu. Ale šel jsem. Pořád jsem tomu nevěřil, co se děje a jak se to děje. Brána gymplu se blížila. Podíval jsem se na Lenečka. Byl už jako alabastr, ale hlavu držel pořád dost vysoko. Sakra. K čemu ještě dělat hrdinu. Ale k čemu ho vlastně nedělat. K čemu být podělaný, když už nám stejně není pomoci. Ano. Radši se postavit zpříma proti popravčí četě a eventuelně ještě něco vykřiknout. Ale to ne. To radši ne. To by udělal tak pan policejní prefekt Řimbálník. Ne. Říct si třeba ještě o cigaretu nebo tak. Jenže jsem nekouřil. A až důstojník zvedne šavli nad hlavu, tak se mu ještě ušklíbnout do obličeje. Jestli bude mít nějakou šavli. Zastavili jsme se zrovna pod nápisem u brány. Stálo tam: Květ citu, světlo rozumu, ó školo, pěstuj, a zasaď kořen povah rozhodných! Ach Bože. Nebo by bylo lepší vykašlat se na dekorum a padnout na kolena a dělat pokání? Jenže Bůh stejně možná není, tak proč se tak shazovat. To bych nechtěl, takhle se shodit. Zrovna jako jsem se nikdy nedonutil udělat jasný a zřetelný kříž, když jsem šel kolem kostela, jak nám to vždycky nařizoval velebník. Jenom jsem se tak vždycky zaškrábal na čele a pak jsem rychle palcem přejel přes obličej a zaškrábal jsem se zase na prsou. Protože on možná Pámbůh přece jen je. Když to ale není jisté. Sakra, kdyby to bylo jisté, pad bych tady na kolena a určitě bych ho obměkčil. Ale to je to, že to jisté není. Všeho se člověk musí jen bát, Pána Boha, jestli je, a toho shození, jestli není. Oficíři nás obešli a vstoupili do gymnázia. Los, řekl jeden z vojáků a my jsme tam vlezli za nima. Řadou oken sem dopadalo světlo a chodba byla čistá a jasná. Zabočili jsme k ředitelně, tam jsme zůstali stát, jen oficíři vešli dovnitř. Dveře za nima zaklaply. Místo staré tabulky na nich teď visel štítek s nápisem KOMMANDANTUR. Podíval jsem se na Lenečka. Chtělo se mi mluvit, abych se ujistil, že to všechno je jen tak.

„Tak co?“ řekl jsem.

„Sme v rejži,“ řekl Leneček.

„Myslíte, že nás vodbouchnou?“

„To si pište, pane Smiřický.“

„Sakra,“ řekl jsem. Najednou to slovo znělo nepříjemně hříšně. Řekl jsem proto radši:

„To je blbý.“

Leneček neřekl nic. Jeho bledost byla už skoro průsvitná. Skopčáci, kteří nás hlídali, stáli mlčky a netečně. Přemýšlel jsem, jestli jim mám něco říct. Ale co? Pohlédl jsem z okna. Dvůr byl jako vždycky, i volejbalová síť visela natažená. Němčíci asi hráli volejbal. Bože, tak už je po všem. Tak už – najednou jsem si vzpomněl na závěť. Hned jsem věděl, že to je ono. Instinktivně jsem se jí přidržel. Tak závěť bude. Tak si to přečte, Irena. Že jsem v životě nikoho nemiloval, jenom ji, a že nechci na světě nic, jenom to, aby teď, když čte tyto řádky, věděla, že všechno, co jsem dělal a žil, mělo význam jen proto, že jsem si to všechno nějak spojoval s ní, že jsem žil a umřel jen pro ni a že jsem ji miloval. A že mi bylo všechno jedno, i to, že jsem umíral, protože život neměl smysl, když ona mě nemilovala. Slzy mi vstoupily do očí. Viděl jsem ji, jak půjde za rakví, a pohřeb bude, pane, slavný, protože budu hrdina, a bude to prima pocit – jenže to nebude žádný pocit! Uvědomil jsem si, že jenom teď je to pocit, ale potom to nebude, až bude po mně. Br. To ne. K čertu s Irenou. Závěť byla dobrá, když jsem ji psal, ale rači ať není. K čertu se závětí. Rači zůstat naživu bez Ireny. Ať se jde bodnout, Irena. Nechtělo se mi umřít. Ať umře Irena místo mě. Bude to lepší, když půjdu na fúnus já jí. To budou taky pocity. A to budou pocity. Jak jsem smutný a zdrcený a ušlechtilý a opuštěný. Sakra. Tisíckrát rači být opuštěný než vůbec nebýt. Jistě. Ale vojáci s flintama stáli kolem mě a bylo to blbé. Vzpomněl jsem si zas na Přemu, jestli to stihne. Bože, dej, aby to stihnul! Bože, dej, aby přišel včas! Bože, prosím Tě, prosím Tě, Bože, dej, aby Přema přišel včas!

Vtom se otevřely dveře a v nich se objevil pan doktor Šabata. Hrdlo se mi sevřelo blahem. Hned jsem zapomněl na Přemu. Doktor Šabata byl v černých šatech a na nose měl cvikr. Doktor Šabata. To bylo skvělé. Okamžitě jsem se cítil v bezpečí. A já to věděl. Samozřejmě. Nemohou nás odstřelit. To všechno byla blbost. Věděl jsem to od začátku. Teď, když tu je doktor Šabata, tak nás nemůžou odstřelit. Doktor Šabata se na mě smutně podíval a řekl:

„Pane Smiřický, prosím vás, co jste dělal?“

„Ale nic, pane doktore. Byl jsem na náměstí a sebrali mě,“ řekl jsem nevinně. Teď už bylo zas všechno v pořádku.

„Vy jste provokoval, že ano? A víte přece, jaká je situace. Já jsem myslel, že aspoň na vás, na studenty, se mohu spolehnout, že budete mít rozum.“

„Ale já sem opravdu nic nedělal, pane doktore.“

„Podívejte se, pane Smiřický. My tady vyjednáváme s velitelem o vyklizení města, aby nebyly zbytečné škody, a vy studenti nám to takhle ztěžujete.“

„Pane doktore, já opravdu lituju. Já sem opravdu nechtěl –“

„No dobrá, já vám věřím. Pan Kuelpe mi slíbil, že vás propustí, ale musel jsem se mu zavázat čestným slovem, že obyvatelstvo nechá vojsko odejít v klidu a se zbraní.“

Vzpomněl jsem si na Přemu. Sakra! Tak asi čestné slovo pana doktora Šabaty nebude k ničemu. Sakra. Aby už jsme byli venku. Rychle jsem řekl:

„Děkuju vám, pane doktore.“

„Nemáte zač,“ řekl doktor Šabata. „Ale řekněte prosím svým přátelům, aby nedělali nic nerozvážného. Všechno bude zorganizováno, jen trpělivost.“

„Ano,“ řekl jsem. Z ředitelny vykoukl pan továrník Kaldoun. Kostelečtí vůdcové vyjednávali. Věděl jsem to. Já to věděl, že revoluce je v dobrých rukou. Doktor Šabata mi podal ruku. Stiskl jsem mu ji a řekl jsem:

„Děkuji vám, pane doktore.“

Usmál se služebně.

„Prosím. Jsem rád, že jsem vám mohl pomoci. Pozdravujte pana otce.“

„Ano, děkuji,“ řekl jsem.

„Na shledanou.“

„Na shledanou.“

Otočil jsem se. Holič Leneček se ke mně připojil. Lenečkovi nepodal ruku, doktor Šabata. Jenže Leneček o to nestál. Všiml jsem si, že už není bledý. Šli jsme rychle ke schodišti a seběhli jsme dolů k bráně. Měl jsem to za sebou, a teď jsem mohl zas začít žít. A tohle bude Ireně určitě imponovat. A třeba se bude střílet. Zase se mi najednou zachtělo střílet. Teď, když už se nebude střílet do mě u zdi, teď už se mi zase zachtělo střílet. Zuřivě se mi zachtělo střílet. Seběhl jsem ze schodů před gymnázium a octl jsem se v plném slunci. Počkal jsem na Lenečka.

„Dete do města?“ zeptal jsem se ho.

„Ne, já musim domu. Stará bude už stejně celá posraná. Už jí to jistě řekli.“

„No – já pudu do města,“ řekl jsem.

„Tak buďte zdráv, pane Smiřický, služebník,“ řekl Leneček.

„Tak na shledanou,“ řekl jsem s úsměvem a podal jsem mu ruku. Stiskl mi ji a dlaň měl ještě vlhkou strachem.

Vykročil jsem do Hradební ulice směrem ke Skočdopolovic skladu. Jakmile jsem zabočil za roh, hned jsem je spatřil, a vypadali nádherně. Vahař nesl prápor, kolem něj byli sraženi ostatní a Přema v čele. Přema držel v ruce prima naleštěný a naolejovaný německý automat, přes kabát měl kolem pasu kožený pásek a na něm několik tašek se zásobníky. Z obou kapes mu čouhaly dřevěné rukojeti handgranátu. Zvedl jsem ruku a pokynul jsem jim. Kluci se zarazili a zvolnili tempo.

„Co je?“ zavolal Přema.

„Pustili nás,“ řekl jsem a šel jsem rychle k nim. Vahař opřel žerď praporu o zem. Kluci se zastavili a cvakli puškama o dláždění. Byli slušně vyzbrojeni. Perlík měl dva pancrfausty a Jerry růženec handgranátů kolem krku. Viděl jsem Procházku a Vaška Vostálovýho a Bendu a Kočandrleho. Benda a Vašek měli automaty a Kočandrle s Procházkou opakovačky.

„Díky, páni,“ řekl jsem.

„Tak voni vás pustili,“ řekl Přema skoro zklamaně.

„Jo. Totiž doktor Šabata nás z toho dostal.“

„Šabata tam byl?“

„Jo. Se starým Kaldounem. A možná že jich tam bylo víc.“

„To tam šli za váma?“

„Ne. Byli tam, už když sme tam přišli.“

„A co tam dělali?“

„Asi vyjednávali s Němcema.“

„A co, nevíš?“

„Doktor Šabata řikal, že volnej vodchod vojska.“

„Himl,“ řekl Přema. Naštvalo ho to. „Co ty poserové blbnou.“

„Páni sou opatrný. To se dalo čekat,“ řekl Perlík.

„Co budem dělat?“ řekl Benda.

„Pudem na ně?“ řekl Vahař krvelačně.

„Já myslim, že teď to nemá cenu, chlapi,“ řekl jsem. „Díky, že ste mi chtěli pomoct, ale teď by to bylo moc velký riziko.“

„A kdy chtěj Němci vodtáhnout? Neřikal Šabata?“ řekl Přema.

„Ne. To neřikal.“

„Dybysme věděli, kdy chtěji vodtáhnout, tak bysme si na ně mohli počkat na Homoli.“

„Nojo, ale dyž nevíme,“ řekl Benda.

„To je jednoduchý,“ řekl Vahař. „Budem je hlídat, ne?“

„Nic jinýho nám nezbyde,“ řekl Přema. „A nevíš, co eště vyjednávali?“

„Nevim. Ale – to víte, že Šabata a Kaldoun a ty maji nějakou organizaci?“

Přema se na mě podíval.

„Víme.“

Polilo mě horko. Myslel jsem, že jim řeknu novinu, a zatím jsem se říz.

„Vy ste s nima ve spojení?“ zeptal jsem se.

„No – sme. Teď už se vo tom může mluvit.“

Bylo mi trapně. Věděl jsem, že Přema v něčem je. Ale nikdy mi nic pořádného neřekl a já jsem to z něj nechtěl tahat, když ke mně sám neměl dost důvěry. Ale teď se naskytla příležitost.

„Chlapi, já du s váma. Vemte mě,“ řekl jsem.

Přema se zatvářil vážně:

„Chceš jít?“

„Chci,“ řekl jsem. Přema udělal obličej jako praotec Čech. Byl přece jen naivní. To já měl o revoluci jiné představy než on. Já byl spíš gangster, kdežto on byl povstalec. Ale já potřeboval automat a oni určitě měli. Tohle byla nejpohodlnější cesta, jak ho sehnat. Věděl jsem, že kluci partyzánštili už asi dva měsíce a ve Skočdopolovic skladu musel být úplný arzenál. Přema mi podal ruku. Bylo to patetické. Ale ten automat jsem potřeboval. Stiskl jsem mu ruku beze slova.

„Tak dobře,“ řekl Přema. „Budeme potřebovat každýho, kdo neni baba.“

Začervenal jsem se. Bylo to jako z Malého čtenáře. Ale hned jsem zase zbledl. Konečně, hlavní je, že budu mít automat. Až se bude střílet, nebude se moct pateticky kecat. A pak to bude možná docela prima. I s těmahle klukama v manžestrákách a se strništěm na obličejích. I s touhle povstalečtinou. Povstalečtina měla taky půvab. Zase jsem si představoval kouř, střelbu, Vahaře s práporem v tom kouři. Bylo to dobré.

„Tak zatim to zas složíme, kuci, ne?“ řekl Benda.

„Jo,“ řekl Přema.

„Tak dem?“ řekl Vahař. „Dáme to zas do skladu?“

„Jo,“ řekl Přema. Vahař zvedl prápor a kluci si pověsili flinty na ramena. Jak se otočili, všiml jsem si, že Perlík a Jerry mají na zádech taky pověšené automaty. Měli jich zřejmě nadbytek.

„Poslyš,“ řekl jsem Přemovi. „Jak to vlastně je. Šabata vede všechno, nebo jak?“

„Jo. Šabata to vede,“ řekl Přema.

„A – máte to nějak plánovaný?“

„Totiž, Šabata má dát povel městským rozhlasem.“

„K povstání?“

„Ne. Jenom k mobilizaci.“

„A kdy se má začnout s povstánim?“

„Až dá rozkaz Čemelík.“

„Von je plukovník, jo?“

„Jo.“

Odmlčel jsem se. Pak jsem řekl:

„A – ty si myslíš, že Šabata něco začne?“ Přema pokrčil rameny.

„A vy budete vopravdu čekat, až dostanete rozkaz?“ řekl jsem. Věděl jsem, že Přema je otráven.

„Nevim,“ řekl. „Začínám vo tom pochybovat.“

„Ty zbraně ste sehnali taky na rozkaz?“

„Ty ne. To bylo na vlastní pěst,“ zasmál se.

„Čeče,“ řekl jsem. „Já myslim, že Šabata se bojí.“

„Taky myslim.“

„Já těm chlapům aspoň nevěřim. Těm záleží jen na tom, aby se z toho dostali se zdravou kůží,“ řekl jsem. Přema chvíli mlčel. Pak řekl:

„Víš, my se přece vodjakživa známe, tak ti můžu věřit, ne?“

„Samo,“ řekl jsem.

„My sme teda napojený na Šabatu. Ale dyby začal blbnout, tak do toho pudem samostatně, rozumíš?“

„Jo.“

„Ponivač já to taky vim, že to sou poserové.“

„A proč ste se vlastně na ně napojovali?“

„Šabata měl spojení s Prahou.“

„A tak.“

„Ale dyž něco začne, tak se na ně vyserem.“

„Samo,“ řekl jsem. „A jak má bejt ta mobilizace?“

„Copak, to by mohlo bejt dobrý. Prostě rozhlasem by se voznámilo, že lidi se maj jít hlásit do pivováru, a tam by se jim rozdělily bouchačky a trochu se to zorganizovalo.“

„A vy se toho taky chcete zúčastnit?“

„Asi jo. Ale jak bysme viděli, že je to nějak blbý, tak dem.“ Zase jsem zmlknul. Potřeboval jsem z Přemy nějak dostat ten automat.

„Poslyš – a budete mít pro mě něco?“

„Co?“

„No, nějakej automat nebo něco takovýho.“

„Jó, bez starosti. My máme zbraně eště ve skladě.“

„A nemáte to pro někoho jinýho?“

„Ne. Ty sme chtěli rozdělit lidem, až to praskne.“

„Tak díky.“

Došli jsme ke skladu. Železná roleta byla do polovic spuštěná a před dveřmi stál pan Skočdopole. Když mě spatřil, zatvářil se udiveně.

„Tak se vám to povedlo, hoši? A jak to, že ste nemuseli střílet?“

„Voni mě pustili. Šabata za nás intervenoval,“ řekl jsem.

„Jo, to je něco jinýho,“ řekl pan Skočdopole. „Teď by to stejně bylo eště trochu brzo.“

Vahař sklonil vlajku a podlezl dovnitř. Kluci lezli za ním, jeden za druhým. Přema zůstal stát se mnou. Pan Skočdopole k nám přistoupil. Měl na levém oku černou pásku. Přišel o to oko na Sibiři jako legionář.

„Tak jen vopatrně a s rozmyslem, hoši,“ řekl. „Hlavně se neukvapovat a všechno si rozmyslet. Ale dyž de do tuhýho, tak se nebát,“

„Počkej,“ řekl Přema. „Něco bych vod tebe potřeboval.“

„No?“ řekl jsem.

„Ve dvě mám sraz s kukem Lofovym u Šerpoňovýho zámku. Znáš ho?“

„To je ten zrzavej z Mesršmitky, jo?“

„Jo ten. Dělal v továrně.“

„Jo. Toho znám.“

„Tak podívej. Von mně má přinýst hlášení z Černý hory. Moh bys tam jít za mě?“

„Samozřejmě.“

„A řek bys mu, že maj zejtra ráno přijít všichni k nám do skladu, jo?“

„Jo. V kolik?“

„No, asi v osm.“

„Dobře.“

„Tak pudeš tam?“

„Jistě. Máte nějaký heslo?“

„Ne. Jen mu řekneš, že mu to vzkazuju. Von tě přece zná, ne?“

„Jistě.“

„Tak se můžu spolehnout?“

„Samo. A poslyš – s tou bouchačkou můžu počítat?“

„Samozřejmě. Jak bude mobilizace, tak přiď nejdřív k nám do skladu.“

„Díky.“

„Neni zač. A to hlášení mi vod Lofa přines taky do skladu.“

„Ty tady vodpoledne budeš?“

„Jo. Musíme eště čistit zbraně.“

„Tak já přídu. Jinak nic?“

„Ne.“

Podal jsem mu ruku. Stiskl mi ji a řekl:

„Tak nazdar.“

„Nazdar a díky,“ řekl jsem.

„To je dobrý.“

„Sbohem,“ řekl pan Skočdopole.

„Na shledanou,“ řekl jsem a otočil jsem se. Tak automat jsem měl. Ale to s tím Lofem mě otrávilo. Jenže se nedalo nic dělat. Něco za něco. Prošel jsem pod viaduktem a zamířil jsem k náměstí. Teprve teď jsem si všiml, že na protějším chodníku stojí lidé a dívají se ke skladu. A mě si taky prohlíželi. Okamžitě jsem měl dobrý pocit. Škoda že jsem šel s klukama beze zbraně. Ale to možná vypadalo dobře. Jako že jsem někdo přes ně nebo tak. Šel jsem rychle k náměstí a bylo mi dobře a na Lofa jsem přestal myslet. Slunce už nesvítilo, protože obloha se mezitím zatáhla dešťovými mraky. Přiletěly od severu a zakryly slunce a za chvíli byla celá obloha za nima. Zabočil jsem do Židovské ulice. Byla úzká, hrbolatá a liduprázdná. Na několika domech visely vlajky. Pohlédl jsem na hodinky. Už bylo poledne a lidi šli asi na oběd. V tom jim nezabránila ani revoluce. Zahnul jsem za roh a obešel poštu na náměstí. Tam už zas chodili lidi normálně, ale davy zmizely. Vlajky visely z kostela a ze spořitelny a vypadaly jako osmadvacátého října v poledne. Z těch vlajek na mě padla marnost. Skoro se mi zdálo, že ze všech domů voní pečené husy. To je ono. A zaručeně je budou píct. Tak to chodí. Strach, sláva, kutálka, řeči a husaknedlíkzelí. Zas to bude tak. Vůbec nic se v tom všem nezmění. Pár vzrušených dní a pak zase ta kaše, pořád stejná a lepkavá a tahavá. A krkání po obědě. Před chvílí mi bylo dobře a příjemno, a teď jsem byl najednou otráven. Aspoň že mám jazz. Ale ani to v té chvíli nepomohlo. Aspoň pujdem do Prahy, na univerzitu. Nepomohlo to. Sakra. Aspoň Irena! Nic. Bylo mi úplně tupě. Hrůza mě zachvátila. Bylo mi, jako kdybych ochrnul nebo oslepl a už nikdy neměl vidět, vlastně cítit, nic, ani příjemné, ani nepříjemné, jenom tuhle tupou monotónnost života bez výhledu. Honem! Těšit se na něco! Mít z něčeho radost! Milovat něco! Nebo mít na něco vztek! Ale nic. Stál jsem na rohu pošty a necítil jsem nic. Bylo to zoufalé. Najednou už jsem v životě nic před sebou neměl. Aspoň spát. Ale neusnul bych. Nervy jsem měl napjaté. Bože, aspoň něco! Aspoň Irena. Snažil jsem se ji představit, představil jsem si ji, ale nic. Jen tupost. Musel jsem ji vidět ve skutečnosti. Snad mi aspoň to pomůže. Ano. Vidět ji a kecat s ní, aspoň to mi pomůže. Snad aspoň to. Zahnul jsem rychle na poštu a vešel do úřadovny. Bílá skla v přepážkách byla stažena. V místnostech bylo ticho. Přistoupil jsem k telefonní přepážce a zaklepal jsem. Přepážka se zvedla a za ní seděla ta nosatá odbarvená holka, co se střídala ve službě s Irenou. Irena už tam nebyla.

„Prosim vás, Irena už odešla?“ zeptal jsem se rychle.

Holka se na mě zvědavě podívala a kývla hlavou.

„Děkuji vám,“ řekl jsem a otočil jsem se. Vyběhl jsem rychle z místnosti. Těžká, mosazí pobitá vrata mi dala hodně práce. Bože! Kde je Irena! Kde je něco! Obloha nad náměstím se už úplně zatáhla. Všude studené světlo. Červeň na vlajkách pobledla a několik lidí se táhlo kolem kostela. Kostel! Chytil jsem se těch baňatých věží jako záchranného pásu. Jeho okna v hlubokých výklencích a jeho slepé sluneční hodiny na stěně. Rychle kostel! Rychle něco cítit, něco říkat, aby se to ve mně ozývalo, aby to nebylo tak tupé, aby to ve mně rozezvučelo nějakou rezonanci. Úplně, úplně pustý život. K čemu je Irena. K čemu je jazz. K čemu je všechno. Celý život. Skoro jsem utíkal ke kostelu. Dveře byly pootevřené. Vrazil jsem dovnitř. V předsíni stál stolek s nábožnými brožurkami a pokladničkou. Nalevo byl misijní kříž a napravo starodávná náhrobní deska nějakých pánů. Dostal jsem šílený strach, jestli nejsou zamčeny skleněné dveře do hlavní lodi. Obyčejně bývaly. Vzal jsem za ně a byly otevřené. Vstoupil jsem dovnitř a ovanulo mě kostelní chladno. Namočil jsem palec do kropenky a udělal jsem si vlhké kříže na čele a na bradě a na prsou.

Na lavicích sedělo několik stařenek, poměrně hodně jich bylo, víc než obyčejně. Okny se vlévalo dovnitř bílé světlo a rozplývalo se v jezírko studeného příšeří. Bože, proč to nemá barevná okna! Ale vyndali je kvůli nebezpečí náletů. Tři okna v gotickém výklenku za hlavním oltářem zrovna mrzla nepříjemným chladem. Bože! Celý kostel byl jasný a čistý. Moc jasný. V tomhle se nedalo nic dělat. V tomhle kostele se nedalo nic cítit. Jak si sakra moh člověk představit Boha v tomhle světle. A já jsem potřeboval něco cítit a rychle. Přelétl jsem očima všechny ty pitomě zrenovované a nablýskané oltáře. U levého oltáře stála cínová křtitelnice, z které jsem byl kdysi pokřtěn. Vedle ní byl poslední z podpěrných sloupů postranního křídla kůru. Pohlédl jsem tam. To bylo ono! Tam bylo šero! Stál tam nakřivo malý oltářík s Panenkou Marií, před ním viselo červené světýlko a bylo tam šero. Šel jsem tam. Podpatky mi nepěkně cvakaly po podlaze a několik babiček se na mě podívalo. Klekl jsem si na stupně oltáře a pohlédl jsem na Panenku Marii. Tahle nebyla příliš hezká. Radši jsem přivřel oči a představil jsem si v duchu tu svoji. Ta měla červené rty a zelené oči. Jako Irena. Vlastně byla úplně jako Irena. Zdrávas, Královno, matko milosrdenství, živote sladkosti, začal jsem. Cítil jsem, že mě Panenka Maria poslouchá. A poslouchala mě. Naděje naše, k Tobě voláme, vyhnáni synové Evy, v tomto slzavém údolí. Panenka Maria mě poslouchala a dívala se na mě. Řekni. Řekni mi něco, škemral jsem. Bože, řekni mi něco. Ať něco cítím. Ale kašlala na mě. Jenom mě poslouchala, a nic. Jenže ona nikdy nic neříkala. Vždycky jen takhle tupě poslouchala, a nic. Obrať k nám své milosrdné oči, zaprosil jsem a už jsem viděl, jak po mně obrací své pěkné oči a jak je to prima, a pocítil jsem vzrušení a měla pootevřenou hezkou rubínovou pusu, bylo to v noci a pak oči trochu přivřela. Možná že si to ještě rozmyslí, a možná že si mě vezme. Nebylo by to špatné si ji vzít. Je to sice konec všeho, plánu a tak, ale z plánů stejně nikdy nic není a tohle je velmi dobré. Velmi příjemně dobré, Bože. Spát s ní a mít ji, ale co se s ní sakra dá dělat kromě toho. Co se sakra s Irenou dá dělat jiného. Mluvit se s ní nedá, jenom kecat, a to by mě otrávilo, pořád. Houby. Rači ať si to nerozmyslí. Rači ať oblaží Zdeňka. Bodeť, lepší je to bez ní. A co. V Praze jich třeba bude, Iren. Houby Irena. Je dost dobrá, ale právě tak z nouze. Pohlédl jsem na oltář a uvědomil jsem si, že jsem se chtěl pomodlit. Otče náš, začal jsem, ale vlastně proč jsem se chtěl modlit? Aha, kvůli pocitům. Ale už jsem je měl. Už se nemusím modlit. Už mám pocity. Irena a ty jiné Ireny v Praze. A budu je okouzlovat saxofonem. Saxofon je nejsexuálnější nástroj. Sexofon. Úplná vábnička na holky. Chtěl jsem honem skončit modlitbu a jít ven, protože všechno už bylo zas v pořádku, ale musel jsem se nejdřív něco pomodlit. Aspoň otčenáš a zdrávas. Třeba to Pámbůh chce, aby nás modlení otravovalo a aby tok vyzkoušel, jestli jsme ochotni pro něj něco udělat. Pustil jsem se do otčenáše, ale nemohl jsem se ho domodlit. Pořád se mi do něj pletla Irena a saxofon a Praha a bary a ty dívky a pak revoluce a Přema a automaty a že mám jít odpoledne za Lofem a nemohl jsem se to domodlit. Konečně jsem se tak soustředil, až mě to bolelo, a odmodlil jsem to. Oddychl jsem si a honem jsem udělal kříž a měl jsem trochu výčitky svědomí, ale hned jsem je ztratil, sotva jsem se octnul venku před kostelem. Na čele mě ještě studil kříž a cítil jsem, že tam mám kapku vody. Honem jsem ji utřel, aby to někdo neviděl, a pustil jsem se kolem kostela domů. Na ulici bylo jen málo lidí a nepotkal jsem nikoho ze známých. Stoupal jsem pomalu vzhůru. Vzpomněl jsem si, jak mě vedli. Doufal jsem, že se to maminka nedozvěděla. Snad ne. Nebylo by to dobré, kdyby se to dozvěděla. Měla vysoký krevní tlak a byla nervózní. Odemkl jsem dveře a vešel jsem do bytu. Čekal jsem, co bude. Ale otec s maminkou seděli v pokoji u stolu.

„Dobrý den,“ řekl jsem.

„Nazdar,“ řekl otec. „Tak co se děje venku?“

„Nic. Doktor Šabata vyjednává s Němcema.“

„Bože, dej, abysme to všechno ve zdraví přežili,“ řekla maminka. Nevěděla nic. Bylo to dobré.

„Ale jistě, mami. Neboj se,“ řekl jsem a posadil jsem se ke stolu. Maminka vstala, vzala hrnec s polívkou a nalila mi aluminiovou naběračkou do talíře. Byla to hovězí polívka.

„Dopoledne sme začerňovali nápisy,“ řekl jsem, aby nebylo ticho.

„Slyšel jsem. A co se, prosím tě, dělo na náměstí?“ řekl otec. „Nic. Jenom ho Němci vyklidili a vodešli.“

„Tys to viděl?“

„Jo,“ řekl jsem. Pak jsem rychle řekl, abych odvedl řeč od toho, co se dělo na náměstí:

„Poslyš, tati, co je s Vladykou?“

Otec se zašklebil.

„No, zatím nic. Ráno jsme mu oznámili, aby šel domů a vyčkal na další rozhodnutí.“

„Já ho viděl před bankou. Měl na klopě kokardu jako benátská noc.“

„Jo? No to víš, ten teď bude vlastenec.“

„A skřípneš ho?“

„Inu, měl bych. Ale to až jak se dohodnou kolegové v bance,“ řekl otec.

Otec byl měkkýš a dobrák. Znal jsem ho.

„Teda toho byste měli skřípnout,“ řekl jsem. Polívka mi chutnala. Dojedl jsem ji až do konce.

„A co dále?“ řekl otec.

„Svíčková,“ řekla maminka.

„Z koně?“

„To víš. Dnes se jinýho nic nedostane.“

„No dyť nic neříkám. Z koně je svíčková eště lepší, než dyž je pravá.“

Maminka odešla do kuchyně. Vzal jsem do ruky knížku, která ležela na rádiu. Mořský chléb od Willibalda Yöringa. Otevřel jsem ji a pojal mě hnus. Ten Yöring se zajímal o život norských rybářů. Já jsem se nezajímal o život norských rybářů. Položil jsem knihu zpátky. Knihy byly hnusné, většinou. Lepší byly desky. Já jsem se zajímal o jídlo. O život taky, ale o svůj. Maminka se objevila ve dveřích, nesla kastrol na dřevěném podnose a postavila ho na stůl. Otec zvedl opatrně pokličku a řekl:

„Á!“

Potom si nandal pořádný kus na talíř a polil celý talíř omáčkou. Do ní utopil šest knedlíků. Otec byl dobrý. Měl jsem ho rád. Otec byl dobrý proto, poněvadž ze sebe nedělal, co nebyl. Proto jsem ho měl rád. Všim jsem si už dávno, že čím člověk žije, to se stává nejnápadnějším rysem jeho anatomie a fyziognomie. Je to úplně podle Darwina, nebo kdo to řek, nebo snad Spencera, o té adaptaci a o růstu vlastností cvikem. Nic není legračnější než duchovní intelektuálové s velkou hubou. U těch je na první pohled vidět, co si cvičí, jestli mozek, nebo žaludek. Ale otec nic nepředstíral, otec měl hubu nádhernou, tváře jako vaky, a když jedl – a měl přitom vždycky sevřená ústa –, bylo slyšet, jak se mu v té ohromné hubě všechno mele a drtí a praská a mísí, když, poněvadž měl hubu zavřenou, přitom vůbec nemlaskal. A jinak byl otec veselý a šprýmovný a dovedl vyprávět děsné vtipy a taky je pořád vyprávěl, a co bylo zvláštní, vždycky měl hrozný úspěch. Mně ty vtipy připadaly uhozené, ale lidem asi ne. Dřív jsem si o něm myslel, že ho nedokáže nic dojmout, ale když umřela tetička Máňa, brečel otec celý den a zalykal se při mluvení jako dítě. Ano, otec byl dobrý a měl jsem ho rád. On mi sice nerozuměl, ale to mi bylo jedno, hlavně že mi dával prachy a všechno mi dovolil. A to on ano. Nandal jsem si maso a knedlíky a omáčku a snědl jsem to v několika minutách. Bylo to moc dobré. Vůbec jsem se nedivil, že jsou lidi, kteří žijí jen pro tohle. Kdybych to měl pořád a bez velké námahy a kdybych měl lepší zažívání, dovedl bych taky klidně pro to žít. Klidně bych dovedl žít pro to, abych jedl, a to, že jsem jedl proto, abych žil, zavinilo jen to, že se většinou z nouze dělala taková jídla, která nestála za to, aby kvůli nim člověk žil. Proto jsem si musel vyrábět jiné smysly života. Po obědě maminka sklidila ze stolu a otec si šel lehnout do kuchyně na kanape. Vstal jsem od stolu a posadil jsem se do křesla u rádia. Z kuchyně se ozvalo cvakání talířů. Zapnul jsem rádio a zadíval jsem se z okna. Po obědě se příjemně myslelo. Nad městem se srazily chuchvalce mraků a do údolí začal padat déšť. Z okna jsem viděl jen stráně a les a domy, ale lidi ne. Lidi byli ztraceni v ulicích. Rádio se rozehřálo a ozval se zoufalý hlas. Teprve teď jsem si zas vzpomněl, že se vysílá revoluce. Hlas říkal, že se od Benešova blíží ku Praze tanky. Zamrazilo mě. Třeba to bude v Praze šeredné. Třeba Prahu rozflákají. Zachtělo se mi bitvy. Staroměstská radnice prý hoří, řekl hlasatel. Představil jsem si to z kobyliského kopce, tam byl pěkný výhled na Prahu, dost neotřelý, a město vypadalo odtamtud seshora šedě a ploše, jenom komíny a věžičky trčely nahoru, nad tu plochou masu. A teď jsem si představil, jak tam stoupají sloupy kouře k deštivému nebi a vítr je všelijak ohýbá a víří jima, jak planou ohně všude po městě, do dálky až za Vyšehradem, a jak se Praha temní v podvečeru, ty ohně jsou jasnější a jasnější a obrovské plameny olizují Muzeum a ty nízké věže a libeňský plynojem a do dálky jsou menší a menší a černé sloupy kouře mávají a točí se ke hvězdám. Byla to zkáza a já seděl v křesle a v žaludku jsem měl divný pocit a v mozku taky. A nebyl tak docela nepříjemný. Tak přece jsme nezůstali bez těchhle efektů. Přece nejsme tak docela zatuchlí. Máme to jako ve Stalingradě, jako v Londýně, jako ve Varšavě. Praha taky hoří. Krkl jsem a hlasatel začal vzrušeně hlásit to o těch tancích česky znějící angličtinou: Attention, attention! German tanks are approaching to Prague from Benešov. We need air support! Attention Allied Airforce! We need air support!¹⁵ Znělo to nádherně. Pak to říkal ještě rusky, ale tomu jsem nerozuměl. A viděl jsem masivní typhoony a thunderbolty s kulometama vyčnívajícíma z přední hrany křídel, jak se snášejí v drobném dešti nad benešovskou silnicí a rozdemolovávají německé tanky. Jak tam hoří tygři a panteři a esesmani v kožených helmách rychle vyskakují z příklopů dělových věží, padají do bláta a utíkají do polí a malé zelené spitfiry se do nich strefují v hloubkových náletech. Bylo mi dobře. V pokoji bylo teplo a šero, na pianě byl rozevřený klavírní part Yellow Dog Blues, za oknem bylo po obědě a vlajky splihle visely v dešti. Seděl jsem tak dlouhou chvíli a snil jsem o tom všem a pak zas trochu o Ireně, a najednou udeřily hodiny příjemným hlasem a bylo půl druhé. Musel jsem za Lofem. Zatěšil jsem se na to. Bylo teď příjemné obléci si gumák, opustit teplý pokoj a jít v drobném dešti za spikleneckým posláním do zámecké aleje, zatímco ostatní budou trávit svoje obědy a čekat, až se to přežene. Jít sám, pane, a připravovat povstání. Odešel jsem do předsíně a oblíkl jsem si gumák. Skleněné dveře do kuchyně byly zavřeny. Pak mi najednou napadlo, že bych se měl převlíknout. Měl jsem na sobě dosud svoje nejlepší kvádro a venku pršelo. Bylo by moc škoda ho moc namočit. Svlíkl jsem zase gumák a šel jsem do pokoje. Sundal jsem se sebe hnědé sako a kalhoty a otevřel jsem skříň. Vytáhl jsem z ní svoje všední šaty, tmavomodrý proužkovaný oblek s dvouřaďákem, a oblékl jsem se do nich. Nejlepší šaty jsem pečlivě pověsil na ramínka a dal jsem je do skříně. Pak jsem znova odešel do předsíně a otevřel jsem kumbál. Říkalo se tomu vlastně pokojík pro služku, ale služku už jsme dávno neměli. Ale byl to taky opravdu pokojík pro služku. Aspoň nic kromě služky se tam už nevešlo. Bylo to hrozně mrňavé a nemělo to žádná okna, jenom takovou dirku pro vzduch, která vedla na chodbu, takže tam byla skoro úplná tma. Služka se tam musela zbláznit. Bylo to jako temná komora na zámku. Vůbec jsem se nedivil, že naše poslední služka skočila pod v lak. Pane, bydlet v takové díře, to by mě taky k něčemu dohnalo. K sebevraždě sice ne, ale dal bych vejpověď. Jenže tenkrát byla krize. Inu, služka byla prostě v tom a měla to blbé. Otevřel jsem skřínku na boty a vytáhl jsem jedny ze svých horších bot. Zul jsem si svoje prima, strčil jsem do nich kopyta a dal jsem je do skřínky. Pak jsem si obul ty horší a vylezl jsem z kumbálu. U věšáku jsem si oblíkl gumák a nasadil jsem si klobouk před zrcadlem. Byl jsem docela hezký před tím zrcadlem. Potom jsem otevřel dveře do kuchyně a řekl jsem:

„Tak sbohem.“

„Kampak půjdeš?“ řekla maminka.

„Asi k Bennovi poslouchat desky“ řekl jsem.

„Jen dej na sebe pozor, Danny. Nikam nechoď, ať se ti nic nestane.“

„Neboj se, mami.“

„Poslechni maminku. Snad máš rozum,“ řekl otec z kanape.

„Jistě. Nebojte se. Tak sbohem,“ řekl jsem.

„Sbohem, Danny,“ řekla maminka.

„Nazdar,“ řekl otec.

Zavřel jsem dveře a vyšel jsem na chodbu. Seběhl jsem ze schodů bez nehody. Bába Strnadová asi myla nádobí. Octl jsem se na ulici a zamířil jsem k Šerpoňovu zámku. Po ulicích se už zase trochu rojili okokardovaní a otrikolorovaní občané. Jenže pršelo, tak jich hodně zůstalo doma a jenom se dívali z oken. Ti, co se trousili, byli většinou mladí kluci v gumáčkách, takoví, co jsou vidět na korze každou neděli, a vypadá to, jako by vůbec nechodili na oběd, protože ať člověk vyleze na ulici kdy chce, potká je tam docela určitě vždycky. Šel jsem rychle a na hlavu mi padal drobný déšť. Studilo to do tváří a byl to pocit jako na moři. Hned jsem se do toho vpravil. Nebo v okupované Paříži v dešti s důležitýma dokumentama pro Intelligence Service. Déšť mi vlhčil tvář a já šel rychle po ulici k náměstí. Bylo skoro prázdné, přešel jsem je, před kostelem jsem smekl klobouk, ale tak, aby to vypadalo, že si ho jen rovnám na hlavě. Zapadl jsem do ulice z náměstí, šel jsem kolem lékárny, zahnul jsem u občanské záložny vpravo k Šerpoňovu zámku. Brzy jsem ho spatřil. Vypínal se na malém vršku se záhony růží, které teď ještě nekvetly. Kolem celého pozemku byla vysoká zeď s bodly nahoře a za ní alpínky a kus francouzského parku. Ve zdi byla obrovská mřížová brána, která mně vždycky připadala jako klec v zoologické zahradě, a přihrádka pro vrátného. Toho jsem znal. Měl dva kluky, kteří se mnou chodili do obecné školy. Obýval tu posadu a já mu ji vždycky záviděl kvůli té mříži. Kromě těch dvou kluků měl ještě holku a nedávno malé děcko, ale to umřelo. Od brány vedla široká písková cesta nahoru k zámku a končila před impozantním sloupořadím, které neslo balkón. Za balkónem se matně leskla okna slavnostního sálu. Byl to moderní zámek. Vystavěli ho v třicátém roce. Vevnitř byly palmy a zimní zahrada a vodotrysk a taneční sál a hudební salón a spousta pokojů a koupelen. Láďa Šerpoňů měl svoje tři pokoje v hořejším poschodí ve věži. Byl odtamtud nádherný výhled na město a daleko za hranice a Láďa měl v pokojích klimpr a gramofon a obrovskou desetilampovku. Chodili jsme sem občas ve válce, hlavně zjara, protože věž byla nahoře plochá a dalo se na ní v noci tancovat, zrovna pod měsíčkem, a protože neměla kolem zábradlí, byl v tom zvláštní půvab, jako kdyby člověk tancoval na konci světa. Láďa Šerpoňů taky miloval Irenu a ta na něj taky kašlala, protože byl obludný jak Habsburk. Měl jsem Láďu rád. Okna zámku byla teď v dešti slepá, leskla se a koukala drze nahoru, na vedlejší kopec, kde trůnil starý zámek. Mezi stromy bylo vidět jenom kus hradby se střílnama, několik oken a věž. Stráň kopce byla strmá, takže jsem zámek viděl v hodně velkém úhlu. Nízko nad špičkou věže rychle letěly šedobílé mraky, ale špička sama stála nehybně.

Déšť houstl a snášel se na stromy v aleji s tichým šumotem. Zvedl jsem límec a nepříjemně mě to zastudilo na krku. Honem jsem ho zase sklopil. Byl jsem vůl, že jsem ho nezvedl, když jsem vylez ven. Teď už se to nedalo udělat. Dal jsem se po cestě podél kamenné zdi Šerpoňova zámku. Pomalu rozmokávala, a pod nohama jsem ucítil bláto. Déšť houstl, až z něho byl liják. Bylo to pitomé. Dostal jsem se do aleje a snažil jsem se jít pod stromy. Ale déšť byl moc prudký a na stromech nebylo ještě moc listí. Podíval jsem se na hodiny. Byly dvě a pět minut. Do tří tady musím počkat. Loudal jsem se pomalu alejí vzhůru. Cítil jsem, jak mi gumák rychle promokává. Sakra. Nový příval deště se na mě spustil a promáčel mi i kalhoty. Voda mi začvachtala ve střevících a studené mokro mně zamrazilo na nohách, až skoro po kolena. Himl! Blbec Lof. Nemůže přijít včas. Táh jsem se pomalu do kopce a bylo mi zima od nohou. Měl jsem vztek. Pokusil jsem se myslet si zas něco s Paříží a s deštěm a s Intelligence Service, ale tenhle déšť byl na to moc prudký, při něm se nedalo takhle myslet. Bude z toho chřipka. Už jsem cítil, jak z toho bude chřipka, jestli se včas nedostanu do postele. Na cestě přede mnou se objevila jedna ze zámeckých bran. Byla otevřená. Královna wirtemberská se nezabarikádovala. Nad bránou byl vytesán nějaký znak z pískovce, nějaká rytířská prsa a svazky oštěpů a staré kanóny a hromádky legračních koulí. Pod tím byla deska s latinským nápisem. Něco jako Octavio Piccolomini Anno Domini MDXXXVI nebo tak nějak, nešlo to přečíst a já jsem latinské číslovky stejně neuměl. Prošel jsem bránou a octl jsem se na nádvoří. Ucítil jsem vůni hnoje z koníren. Vlevo tam bylo podloubí a pod ním bylo narovnané dříví na otop. Tam byl kastelánův byt a bydlela tam Ema. Ve věži. Ema byla kyselá. Ale podloubí se mi líbilo. Lof musel přijít z Černé hory alejí z druhé strany skrz zámek. K Šerpoňovu zámku musel jít přes tohle nádvoří a skrz tuhle bránu. Postavil jsem se pod podloubí, kde nepršelo, a pozoroval jsem déšť. Padal hustě na nádvoří, rozstřikoval se na plechovém krytu staré hradby a na střeše koníren a dělal blátivé louže s bublinkama na nádvoří. Bylo mi zima. Lof, blbec, nešel. Podíval jsem se zas na hodinky a bylo půl třetí. Rozhodl jsem se, že počkám jen do třičtvrti na tři. Stejně, s tou jeho pitomou Černou horou. Odtamtud se stejně žádná pomoc nedá čekat. A vůbec to je blbost. Kluci si jen hrajou a jsou pitomí. Byla mi hrozná zima od toho stání v mokrých botách a ve větru a cítil jsem, jak se mi rozžhavějí tváře. To byla vždycky předzvěst chřipky. Blbci. Taky si nemohli ujednat schůzku na nějakém přijatelném místě. Byl bych v tom okamžiku Přemu nakop. A všechny. K čemu sakra potřebujou Lofa. A zrovna Lofa a Černou horu. Vesnic je všude po kopcích nasráno a oni potřebujou zrovna Lofa. Himl. Krucifix. Klel jsem a lomcoval mnou vztek. Nejhorší bylo, že jsem tu musel stát, protože to nešlo odejít. Musel jsem blbě splnit ten blbý slib. Přema si na tohle potrpěl. Sakra. Nemoh jsem s tím praštit. A Přema si zatím sedí v teple ve skladě, je tam elektrická lampa u stropu a pucujou s klukama automaty. A já tu stojím a moknu v zimě a čekám na Lofa, který stejně nepřijde. Ale čekat jsem musel. Hnusný život. Nic pěkného nemohlo trvat. Vždycky zas a zase se člověk navezl do nějakých nepříjemností, vždycky a vždycky. Bylo mi vztekem až do breku.

Zas jsem se podíval na hodinky. Půl a pět minut. Ještě deset minut. Napadlo mně myslet na Irenu. Tak jsem na ni začal myslet a šlo mně to. Jak teď asi sedí doma v županu a čte. Měla pěkný kostkovaný župan a jednou jsem byl u nich, když se koupala. Její máti mě posadila do fotelu v přijímacím pokoji a nechala mě tam. Jenom z koupelny jsem slyšel šplouchání a šumění sprchy a představoval jsem si Irenu nahou a namydlenou po celém těle, a jak si velikou mořskou houbou omývá ty mydlinky, jak se jí pěkné nahé tělo leskne vodou a je úplně nahá, jenom na hlavě má červenou koupací čepici, a vzrušil jsem se tím v tom fotelu tak, že jsem musel dát nohu přes nohu, aby to na mně nebylo vidět, kdyby někdo přišel, a díval jsem se na pozlacené hřbety Dějin národu českého a Sebraných spisů Aloisa Jiráska a Ruské anabáze pana rady a na umělé banány a švestky na květinovém stolku u okna, na tučný fíkus a na nějaké zelené svinstvo kolem, na všelijaké obrázky a na Jiráskovu bustu na knihovně a Kramářovu fotografii s podpisem a na veliké žluté ženské torzo od Lebedy, které si Irena koupila v Praze, když ji chytl zájem o výtvarné umění. A potom tenkrát Irena přišla, s vlasy uvázanými v šátku po německém způsobu a v tom tenkém kostkovaném županu, a jak šla, tak se jí župan vpředu rozevíral a bylo jí vidět stehna opálená až bůhvíkam, a když si sedla, tak se jí župan hodně rozevřel, a nechala ho rozevřený právě tak vhodnou chvíli, abych to viděl, ale nemoh si to dlouho prohlížet, a já na to musel koukat jak přibitý a nemohl jsem si pomoct, a pak si ten župan zavřela, přehodila nohu přes nohu a bylo po všem. Myslel jsem na to a bylo to dobré. Zapomněl jsem na déšť a na Lofa. Když jsem to domyslel, podíval jsem se na hodinky a bylo už třičtvrtě pryč. Moh jsem se sebrat, ale přestalo se mi chtít. Jenže stát tu až do tří se mi zase nechtělo. Bylo to dobré, s Irenou, a třeba si to přece rozmyslí. Ať se s ní nedá o ničem mluvit. Ale je děsně hezká. Děsně hezká. Hezčí než královna wirtemberská. Je pitomá, ale holky jsou všechny pitomé. Holky tu taky nejsou kvůli moudrosti a za všechno v životě musí člověk nějak zaplatit. Tak za to blaho být s Irenou se musí platit taky tím, že to s ní člověka někdy otravuje. Nechtělo se mi ještě jít. Pak jsem dostal nápad. Zachtělo se mi podívat se seshora na město. A tím směrem, co bydlí Irena. Na její dům.

Vykašlal jsem se na Lofa, seskočil jsem ze schůdků verandy a pustil jsem se přes nádvoří v dešti. Úzké střílny zasvítily jedna za druhou, jak jsem šel kolem nich, vešel jsem otevřenou branou do druhého zámeckého nádvoří, kde byla kašna a temno, a po schodech jsem vstoupil na malé kamenné nádvoří. Byl to malý dvorek s loubími na všech stranách a s úpatím hlavní zámecké věže v rohu. Prošel jsem úzkou chodbičkou na západní ochoz. Nebyl tam nikdo. Nepršelo sem, protože vítr vál od severu, a tak střecha, nesená řadou tenkých pískovcových sloupů, chránila ochoz proti dešti. Ze západního ochozu bylo vidět Šerpoňův zámek v hloubce, s jezírkem na ploché střeše čtverhranné věže, a ještě níž pod ním Koletovic vilu, vystavěnou v alpském stylu na umělé navážce. Za ní byl bazén, kde se Lucie v létě koupala a kam jsme se někdy chodili slunit. Trochu vlevo stála sokolovna, bílá v moři oprýskaných domků novosvětské periferie, kolem ní se leskly koleje, vedoucí pod viadukt, za ní stál Svatý Matěj a veliká žlutá budova gymnázia. Nikde nebyl vidět život. Aspoň zatím ne. A Irena seděla a četla ve svém pokojíku s psacím stolkem a knihovnou a křeslem. Všechno bude. Pustil jsem se po ochozu a zahnul jsem za roh. V altánu uprostřed jižního ochozu někdo seděl. Viděl jsem kus klobouku a záda v zeleném hubertusu. Opřel jsem se o kamenné zábradlí a zadíval jsem se na město. To jsem udělal už mnohokrát. Černá hora, stráň, les, nemocnice. Port Arthur, obchodní akáda, soud, pivovar, most. Okresní dům a v něm pod lesem Irenin byt.

Představil jsem si přítmí v něm a křesla a prostřený stůl. A sebe v tom bytě, s břichem, a jak jím. A pak Irenu, jak sedí naproti mně a je hezká a má červenou pusu. Rozhlédl jsem se a znova jsem spatřil tu postavu v altánku. Popadla mě zvědavost, kdo to asi je. Asi to byl nějaký šlechtic. Možná že tam s ním je královna wirtemberská a loučí se s Kostelcem v dešti. Zvedl jsem se a šel jsem pomalu k altánku. Chlap v hubertusu seděl nehnutě. Šel jsem blíž a blíž. Potom jsem ho uviděl. Seděl tam s Irenou a objímali se. Byl to Zdeněk. Byl to Zdeněk s Irenou. Byli k sobě úplně přirostlí a on ji líbal nepohnutě a pořád, celou tu dobu, co jsem se díval. Otočil jsem se a přejel mě mráz. Tak takhle je to ve skutečnosti. Takhle to je. Šel jsem pryč. Takhle je to a všechno snění je v tahu. K čertu se sněním. Tohle je Irena. Takhle to je s Irenou. Nerozmyslí si to. Byl jsem klidný. Byl jsem nešťastný. Zhrzený a jak se to ještě říká. Zachtělo se mi ležet ve tmě v peřinách a užírat se tím. Aby mě co možná nejmíň věcí rozptylovalo, abych nic neviděl a neslyšel a jenom se tím užíral. A jak se líbali. Představil jsem si její vlhkou pusu a sliny v ní a pohyblivý jazyk a vzrušilo mě to. A teď to má on. Já to ještě nikdy s Irenou neměl a nebudu to mít. Jen budu chodit pod jejím oknem a dělat jí přítele. Prošel jsem rychle malým nádvořím, potom kolem kašny do druhého nádvoří, kolem koníren a bránou ven do aleje. Šel jsem rychle a snažil jsem se nemyslet na to moc. Větve stromů v aleji se klátily a do tváře mi dosud padal drobný déšť. Klusal jsem kolem zamřížované brány Šerpoňova zámku. Lof nebyl nikde. Dostal jsem se z aleje na rovnou cestu k občanské záložně. Už jsem chtěl být doma. Ale musel jsem ještě jít do skladu. Houby. Rozhodl jsem se, že tam nepůjdu. Zatelefonuju Přemovi z hostince od Pilařů. Vlezl jsem do hostince. Chodba byla tam tmavá a páchla kuchyní. Kdysi jsem sem chodil každou středu pro dršťkovou polívku, když ještě byla. Paní Pilařová mě vždycky nechala telefonovat. Vešel jsem do lokálu. Vedle výčepního pultu byl telefon. Vzal jsem sluchátko a vytočil jsem Skočdopolovic číslo 123. Když se Přema ozval, řekl jsem mu, že Lof nepřišel.

„Kruci, to je blbý,“ řekl Přema. „A byls u Šerpoňovýho zámku?“

„Byl. Tam sem čekal až do půl třetí a pak sem šel pomalu alejí na zámek a zpátky, ale von nepřišel.“

„Tak já nevim. To mu do toho něco vlezlo.“

„Nebo se na to vykašlal.“

„Taky možný.“

Přema se odmlčel. Řekl jsem:

„Poslyš, potřebuješ eště něco dnes vodpoledne?“

„Ne. Proč?“

„Že bych si šel lehnout, víš. Já sem úplně na kůži a rád bych byl zejtra fit.“

„Tak di. Teď neni celkem nic potřebí.“

„A – poslyš –“ řekl jsem.

„Jo?“

„Zejtra ráno se mám stavit u vás, jo?“

„No, stav se.“

„A co, bude tam teda pro mě ten – víš co.“

„Spolehni se.“

„Dobře. Tak já přídu.“

„No dobrý.“

„Tak nazdar.“

„Nazdar.“

Tak. To by bylo. Zavěsil jsem sluchátko. Teď půjdu domů a do peřin a stáhnu rolety a vykašlu se na všecko. Šel jsem do kuchyně a položil jsem na roh stolu korunu.

„Tak děkuju vám, pani Pilařová,“ řekl jsem a zašklebil jsem se na ni.

„Rádo se stalo. Přiďte zas, mladý pane,“ řekla mi.

Otevřel jsem dveře a vypadl jsem na chodbu. Ve tmě zamňoukala kočka a uviděl jsem její zelené oči světélkovat. Dal jsem se ulicí k náměstí. Už vůbec nepršelo. Tváře jsem měl horké a mrazilo mě, ale už to nebylo tak nepříjemné, protože jsem měl na celé odpoledne zajištěnou postel a měl jsem v sobě Irenu a příjemně. A bolavě. Udělám si horký čaj a vezmu si aspirin a stáhnu roletu. Šel jsem rychle po náměstí. Už zas bylo všude plno lidí. Byla sobota odpoledne a maminky si vyjely s kočárkama. Viděl jsem hezkou paní Jurkovou, která byla sestra Rosti Pittermana, s kočárkem a s manželem. Měla příjemně vykulené oči a kolem nich plno ohnutých hus. Byly udivené a hezké a pitomé. Na Jiráskově třídě už viselo hustě praporů. U Kaldounů visel nemožně dlouhý prápor z vikýře ve střeše až skoro na zem. Nějakých dvacet metrů. Byla to zrůda. Kaldouni byli prostě extra. I s tím nahatým Merkurem z bronzu, kterého měli nad vchodem a který byl jediná taková soukromá socha v celém Kostelci. Šel jsem rychle a nevšímal jsem si lidí. Už jsem chtěl být s Irenou a jenom s Irenou.

Ale když už jsem byl u našeho domu, uslyšel jsem nějaký křik. Zastavil jsem se a podíval jsem se tím směrem. Kolem hotelu Granada, který stál na rohu ulice, utíkalo několik lidí. Z okna Granady se vykláněl pan hoteliér a divoce viklal žerdí praporu, zastrčenou pod oknem do objímky. Vyrval ji ven a rychle stáhl prápor dovnitř. Naproti pan Pitterman zatahoval vlajku do okna. Byl v košili a v kšandách a ručkoval po ocelovém lanku, jen se mu ruce míhaly. Po obou chodnících pádili lidé a cpali se do Pittermanovic pasáže a do Granady. Stál jsem u našeho domu a díval jsem se na to. Ozvalo se bručení motoru a kolem Pittermanova baráku zahnulo do ulice velké osobní auto. Na jeho střeše seděl německý voják s automatem. Jiní dva vojáci seděli na předních blatnících. Nohy jim visely přes poloaerodynamický chladič a měli na nich německé holinky se zastrčenýma handgranátama. Na klíně drželi oba napřažené automaty, každý na jednu stranu. Auto jelo pomalu ulicí. Na stupínku stál důstojník, levačkou se držel otevřeným okýnkem dveří a v pravé měl revolver. Na rukách měl šedivé rukavice. Rozhlížel se kolem po domech. Jak auto pomalu jelo kolem, ze všech domů rychle mizely vlajky, jedna za druhou. Německý oficír se díval do oken a ukazoval revolverem.

„Los! Die Fahne weg!¹⁶“ křičel, když mu někde nestáhli vlajku dost rychle. Ulice před autem se taky vyprazdňovala. Kaldounovic vlajku někdo zatahoval do vikýře, jak nejrychleji mohl. Vypadalo to, jako kdyby vikýř polykal červeno-bílý makarón. Tak. Honem to schovat. Přišli s tím trochu moc brzo. Honem, pryč s tím. Jen nepobouřit Němce. Aby revoluce byla v bezpečí. A byla v bezpečí. Tahle revoluce byla určitě v bezpečí. Docela určitě. Oficír s pistolí v ruce pozoroval se zájmem Kaldounovic vlajku. Auto skoro zastavilo. Díval se, jak vlajka mizí ve vikýři, a mlčel. Vtom se ale někde na fasádě zachytila. Ten, co ji vytahoval, počal s ní prudce škubat, ale držela pevně.

„Los! los!“ zařval oficír. Ubožák ve vikýři se pachtil. Doufal jsem, že je to sám pan Kaldoun. V košili a s kšandama a celý tlustý. Jenže asi to byl domovník. Pachtil se marně.

„Los!“ zařval oficír, ale vlajka pořád držela. Oficír zvedl pistoli a vystřelil do vikýře. Rána se pekelně rozlehla ulicí a z revolveru se zablesklo. Červeno-bílý makarón začal rychle padat z vikýře. Vypadalo to teď jako plátěný vodopád a bylo to nekonečné. Buď ho trefil, ale spíš se polekal a pustil ho. To spíš. To asi určitě. Doufal jsem, že to je pan Kaldoun. A že se při tom leknutí podělal. Ale když on to nebyl pan Kaldoun, byl to asi jen domovník. Oficír na autě se zasmál a auto se dalo znova do pohybu. Všechny domy byly už bez vlajek a ulice jakoby vymetená. Zdekoval jsem se za dveře a díval jsem se sklem ven. Auto přejelo kolem mě, vojáci na blatnících seděli bez hnutí a tupě. Automaty drželi připravené a měli na sobě lesklé pláště z umělé gumy. Šedivé helmy se leskly od deště a z okrajů kapala voda. Jak jelo auto kolem, všiml jsem si, že ze zadních okének jsou vystrčeny krátké hlavně automatů. Uvnitř seděli ještě dva vojáci a vzadu na náhradní pneumatice ještě jeden. Byl na ní široce rozkročen a musel mít z toho jistě nepříjemný pocit. Musel jistě taky cítit kulku v těle jako ráno já. Jenže on už na to byl možná zvyklý. Auto se pomalu odsunulo pryč. Odtrhl jsem se od ulice a šel jsem dovnitř. Došel jsem k bytu a odemkl jsem dveře. Jak jsem se octl v předsíni, vyběhla z kuchyně maminka. Byla postrašená.

„Danny, zaplaťpánbůh! Co já prožila strachu!“

„Proč?“

„Co to bylo? To střílení.“

„To nic. Jeden Němec střelil u Kaldounů po vlajce.“

„A nestalo se nikomu nic?“

„Depak.“

„Zaplaťpánbúh. Kdes byl, Danny? Nemáš chodit ven, když je to takhle.“

„Ale já byl u Šerpoňů. Mami, uděláš mi čaj?“

„Zmok si, viď?“

„No. Chtěl bych se trochu vypotit.“

„Tak si vlez honem do postele. Ještě z toho nastydneš.“

„A uděláš mi čaj?“

„Hned, už du.“

„Díky,“ řekl jsem a šel jsem do pokoje. Stáhl jsem červenou přikrývku s postele a rozestlal jsem peřiny. Pak jsem si zul boty a šel jsem si je dát uschnout do předsíně. Potom jsem si svlíkl šaty a naházel jsem je na zem. Oblékl jsem si pyžamo a složil jsem šaty na židli. Mít na sobě suché pyžamo byl dobrý pocit. Kalhoty byly úplně promočené. Vjel jsem nohama do bačkor a odnesl jsem kalhoty do kuchyně. Maminka stála u stolu. Na elektrickém vařiči byla čajová konvice. Maminka se na mě otočila.

„Si úplně promočenej, viď?“

„Nojo.“

„Pověs si kalhoty na šňůru.“

Snažil jsem se na mokrých kalhotách vymačkat puky. Nohavice byly dole úplně sežvaněné. Jak jsem je vzal do ruky, dala se do mě nepříjemná zima.

„To nech, Danny,“ řekla maminka. „Já ti to potom vyžehlím, až to uschne.“

„Tak to mám jen tak hodit na šňůru?“

„Ano.“

Voda v konvici začala syčet. Hodil jsem kalhoty přes šňůru. Drkotala mnou zimnice.

„Běž do postele, Danny. Já ti čaj přinesu,“ řekla maminka. „Díky. Já si ho vemu sám.“

Maminka slila vodu přes sítko do hrníčku.

„Chceš do něj rum?“ zeptala se.

„Jo, prosím tě.“

Maminka vzala lahvičku s rumem a odměřila dvě lžičky. Měla o mých potřebách pořád ještě miminkovské představy. Potom postavila hrníček na plechový podnos a řekla:

„Nechceš k tomu bábovku?“

„Ne, děkuju, já si vemu jen aspirin.“

„To si vem a pořádně se přikrej. Mám tě jít ucpat?“

„Ne, já se nebudu potit. Jenom tak lehce.“

„I jen se vypoť pořádně.“

„Ne, mami. To mně tak zle neni. Jenom si stáhnu rolety a zdřímnu si.“

„To bude nejlepší. Tak tě nemám jít ucpat?“

„Ne, děkuju,“ řekl jsem a usmál jsem se na ni. Pak jsem vyplul s čajem z kuchyně a vešel jsem do pokoje. Postavil jsem čaj na židli vedle postele, šel jsem ke skříni, otevřel jsem ji a vytáhl jsem tubu s aspirinem. Zavřel jsem skříň a otevřel jsem vnitřní okno. Venku už zase lilo. Bílé pršky zahalovaly řeku lehkou mlhou. Stáhl jsem rolety a zavřel jsem okno. V pokoji bylo teď temno a okno žlutohnědě světélkovalo. Šel jsem ke dveřím a zavřel jsem je. Rozhlédl jsem se. Čaj, aspirin, stažené rolety, postel. Vlezl jsem do postele a usadil jsem se v ní. Za záda jsem si narovnal dva polštáře na sedění. Vzal jsem tácek s čajem a usrkl jsem z něho. Hodiny na stěně odtloukly čtyři. Usrkl jsem znova čaj. Byl hrozně horký. Chvilku jsem počkal, až vychladl, a pak jsem ho začal pít. Nechal jsem trochu na dně a postavil jsem tácek s hrníčkem na židli. A teď Irena. Upravil jsem si polštáře na ležení a přikryl jsem se až k bradě. Irena. Ale nejdřív modlit. Začal jsem. Pane Bože, prosím tě, a šlo mi to velmi rychle. Rychle jsem přeříkal modlitbu a dnes mi nevadilo, že to nebylo dost zbožné. Neopakoval jsem nic. A teď Irena. Vzpomněl jsem si, jak jsem byl u nich a jak měla na sobě kostkovaný župan a nic pod ním. Na to jsem si vzpomněl důkladně. A z toho se mi vzpomnělo na jindy, jak jsem byl u nich v předsíni a Irena přišla v modrém japonském kimonu a podala mi ruku a já se na ni díval, jak jí ňadra vpředu zdvihala to kimono, a kimono spadalo rovně dolů vpředu z ňader a kolem pasu viselo volně a Irena se obrátila a šla do pokoje a zakopla o práh a uletěla jí jedna trepka s velikou modrou bambulí a ona se pro ni shýbla, a jak se shýbla, odhrnulo se jí kimono na zádech a v pasu jí vykukovala nahá kůže a Irena byla prima, a jednou jsme šli v zimě po stráni z Černé hory, Irena upadla a sukně se jí vyhrnuly a měla moc hezká kolena a bílé válenky. Myslel jsem na to všechno a začal jsem myslet, jak jsem na ni čekal jednou ráno v kvintě pod viaduktem u Skočdopolovic skladu, přišla v modrém kabátku s bílým olemováním kolem kapuce, když jsem se na ni díval zezadu, dělalo jí to na zádech hezké V, a na to všechno jsem myslel a na plovárnu, na plavky s bílýma šňůrama přes záda a tak dál, na její klín v těch plavkách a na úzkou cestičku mezi ňadry, kterou jsem viděl, když ležela na opalovacích prknech vedle mě na břiše. To byl můj život. Tohle byl můj život, Irena. A bavilo mě to. Celý Kostelec a revoluce a kluci a Irena. Hrozně mě to bavilo a hrozně jsem se na to na všechno těšil. Na všecičko. Zabořil jsem se do peřiny a zavřel jsem oči. Bylo mi příjemně. Vzpomněl jsem si, že se v Praze bojuje a že Staroměstská radnice hoří. Bratranci možná umírají na barikádách. Nebo spíš jsou zalezlí ve vile ve sklepě. Bylo mi pěkně. V Praze se bojovalo. Senzace. Ležel jsem v posteli a bylo mi příjemně teplo. To všechno bylo prima. Vůbec celý svět. A těšil jsem se. Potom už mi bylo jen dobře a příjemně bez myšlenek a usnul jsem. A spal jsem dlouho a něco se mi zdálo, ale zapomněl jsem co.