Pátek 11. V. 1945

V pátek jsem se táhl ke spořitelně už v devět hodin. Zase se rozsvěcoval teplý jarní den a na oknech byly vlajky a v oknech peřiny. Praporu visela všude záplava. Obchody měly zavřeno jako v neděli a ve výkladech všelijaké skupinky z Masaryku a Benešů a vlaječek a barevných hadrů a kytek. Teď už skončila revoluce definitivně a já se loudal pomalu k náměstí. Knihkupec Dluhoň stál před otevřeným výkladem a šťoural se v něm prašákem ze slepičích per. Zastavil jsem se za jeho shrbenými zády v černém plášti a lesklou pleší s věnečkem vlasů kolem. Chudák, ničila ho konkurence firmy Knihy Kulas Kostelec, to byl takový žravý podnikatel, který zabíral svými výklady celé přízemí činžáku, takže se vedle nich krámeček pana Dluhoně úplně ztrácel. Pan Dluhoň žil s rodinou v opuštěné garáži, protože před válkou neměli na byt a ve válce žádný nedostali. Podíval jsem se do jeho pečlivého výkladu a nemoh jsem uvěřit svým očím. Mezi květináči s pelargoniemi stála na československé vlajce busta doktora Kramáře. Já jsem sice o politice za první republiky mnoho nevěděl, ale to jsem věděl, že tenhle pán nebude teď populární. Pan Dluhoň mu zrovna pucoval tvář peříčkama. Rozhod jsem se, že ho zachráním.

„Dobré jitro,“ řekl jsem. Pan Dluhoň se uctivě otočil a uklonil se.

„Dobrý den přeju, pane Smiřický.“

„Pane Dluhoň,“ řekl jsem. „Já nevim, ale toho Kramáře byste tam snad neměl dávat.“

Usmál se nervózně a řekl:

„Ne, myslíte, že ne, pane Smiřický?“

„No, já myslim,“ řekl jsem.

Pan Dluhoň se zas nervózně zasmál.

„Ale váš pan otec byl taky vždycky u národní demokracie, jen se ho zeptejte.“

„Já vím, ale teď sou tu bolševici,“ řekl jsem.

Pan Dluhoň se ke mně důvěrně nahnul.

„I jen počkejte, až se to přežene,“ zabručel. „Až se to uklidní, zase příde doktor Kramář ke cti.“

„Já nevim,“ řekl jsem.

„Uvidíte, pane Smiřický. Vy ste ještě mladý a nepamatujete se na to. Ale zeptejte se pana otce.“

Nevěděl jsem sice, na co se ptát a proč tam cpe toho Kramáře zrovna teď, když se to ještě ani pořádně nerozbouřilo, natož aby se to uklidnilo, ale dělal jsem, že vím. Řekl jsem:

„Nojo, snad byste tam ale teď moh dát Beneše, než se to teda uklidní.“

„Ne, pane Smiřický, snad ne,“ řekl pan Dluhoň. „Já jsem byl vždycky kramářovec a zůstanu až do smrti.“

Napadlo mě, že to teda už možná dlouho nezůstane, ale neřekl jsem to. Místo toho jsem povídal:

„Jak myslíte. Já bych tam ale vrazil Beneše, bejt váma.“

Trochu mu zacukalo kolem očí, asi jsem se mu nezdál dost uctivý k státníkům, i když to byl Beneš. Pak se zas servilně zasmál a řekl:

„Děkuju vám, pane Smiřický, že – že to, ale já tam nechám doktora Kramáře.“

Nebylo mu pomoci. Rozhodl jsem se zlomit nad ním hůl a rači se jít dívat na náměstí. Třeba už tam budou kluci. A holky. A čekat tam na Irenu.

„No, snad vám to projde,“ zasmál jsem se na něho. „Tak já pudu. Na shledanou.“

„Má poklona, pane Smiřický,“ zazpíval a znova se uklonil. Nechal jsem ho být. K náměstí se už trousili lidi v nedělních šatech. Před Moutelíkovic výkladem se tlačila menší skupinka. Fotky, napadlo mě a zamířil jsem tam. Byly to fotky. Protlačil jsem se k nim a zjistil jsem, že blbec Berta mě umístil do čela tabla a napsal pode mě „Obránci vlasti“. Sakra! Tohle jsem nechtěl. Já jsem se chtěl s tou fotkou vytahovat, ale ne být vystavený za výkladem jak idiot. Už jsem viděl, jak mě budou kluci shazovat. Sakra. Díval jsem se na sebe. Copak, fotka šla. Ale ten hnusný nápis pod ní. Obránce vlasti. Byl bych Bertovi s chutí dal přes hubu. A pak mi to přišlo k smíchu, co jsem vlastně bránil, a kdyby to lidi věděli, ti, co mačkali nosy na sklo. Kdyby věděli, jak mně záleželo na vlasti. A na čem mně záleželo. Kdyby věděli, co jsem dělal v předvečer událostí a na co jsem myslel a jak jsem se strachoval o obránce vlasti Zdeňka Pivonku. A jak se mi hodilo, že při obraně vlasti zmizel. A jak se mi hodila jeho válečná vdova, ach bože. Vzpomněl jsem si na Irenu a kouknul jsem se na hodinky. Ještě bylo mnoho času, začal jsem si tedy prohlížet ostatní fotky. U všech byly nápisy, přesně jak jsem to předvídal. Pod opáskovanou skupinkou složenou z pana Frinty, pana Jungwirtha, pana Linharta a pana Wolfa, stojící na pivovarském dvoře a zubící se do Bertovy leicy, stálo: „Všichni se hlásili dobrovolně“ a pod portrétem pana doktora Bohadla, štrádujícího v pumpkách a s loveckou ručnicí po mostě, Berta napsal: „Do boje!“. Tak a podobně to komentoval. Nejasný obrázek německých tanků, plazících se od celnice, nesl nápis: „Nepřítel na obzoru“ a pod momentkou chudáka Hroba, klečícího za rozbitým bunkrem s pancrfaustem v ruce, vymyslela nepochopitelná Bertíkova fantazie motto: „Ni zisk, ni slávu – nic než Národ!“ Bylo vidět, že Berta byl syn svého otce. Ale fotka Hroba vypadala dojemně. Vzpomněl jsem si na tu scénu včera a vstoupily mi slzy do očí. Viděl jsem v duchu tu lesklou silnici v dešti a Hrobovu zrzavou hlavu, a teď tady na věčné časy klečel na fotce, která se Bertovi mimořádně povedla, celý nadšený, v dřepu u šedivé stěny bunkru a pod ním lesklý pás silnice a černý tank, se sosákem obráceným k němu. A v pozadí hezká zvlněná krajina a roztrhané mráčky na obloze. Bylo to mistrovské dílo, jenže Berta za to nemoh. Byla to nanejvýš zásluha jeho táty, že mu moh koupit tu leicu. Vzpomněl jsem si zas na chudáka Hroba, jak stál poslušný a nadšený ve frontě k zápisu do armády a jak pak zůstal nehybně ležet v trávě. Jestli někdo, tak tenhle za něco stál. Ale nechtělo se mi říct o něm, třeba jen v duchu, vlastenec. To si nezasloužil. Vlastenci byli pan Jungwirth a Macháček a Kaldoun a ti. Ti na to měli patent a docela jsem jim ho schvaloval. Ale Hrob nebyl, Hrob byl něco lepšího. Vzpomínal jsem na dobu, kdy za mnou ve škole při čtení jídával chleba a z huby mu vonělo, kdy chodil v kalhotách sešitých ze záplat a kdy se hladově díval, jak Berta v deset hodin požírá dva párky. Bylo mi ho líto, že skončil tak bídně a brzy, a myslel jsem na jeho matku, teď asi ječící a uslzenou a uřvanou, a pak mi najednou přišli směšní a pitomí pan Kaldoun a Moutelík a ti, a já sám tam mezi nima jako vůl! Hrůza. Ale nechtěl jsem se s tím už patlat. Rozhod jsem se, že Bertovi nic neřeknu, ať si to tam nechá, nebudu se o to starat. Odlepil jsem se od skříně a šel jsem pomalu k náměstí. Standarty a prápory pleskaly v chladném větříku a slunce jasně svítilo. Došel jsem ke spořitelně a postavil jsem se na roh. Z kostela visely dlouhé prápory, z divadla taky a radnice byla vyzdobená celou sbírkou vlajek. Po ulici a kolem náměstí proudilo úplně nedělní korzo. Na betonovém plácku před radnicí stála řečnická tribuna, potažená červenou látkou, s uřezanýma břízkama po stranách. Svažující se plocha náměstí, ještě včera posázená ranci uprchlíků, svítila teď prázdná a vyčištěná. Uprchlíci někam zmizeli. Byl jarní den a byl mír – uvědomil jsem si to, a že za pár dní pojedu do Prahy. Bože, nebyl jsem tam už rok, od té doby, co jsme tam hráli na posledním grandiózním podniku válečné éry. Na přehlídce amatérského jazzu v Lucerně. Přišel do toho tenkrát zrovna poplach a koncert v polovině přerušili. Hráli jsme Dallas Blues, vzpomínal jsem, a Solitude, jenže jsme tomu říkali „Die schöne Stadt im Süden“¹ a „Liebling, mein Liebling“², a pod těmito hnusnými slovy se skrývala ta krása, Lucerna tonula ve světle a všechny galerie byly nabity, dupalo se a řvalo a tleskalo a v porotě zasedal Emil Ludvík a mluvil s námi po koncertě, kluci v publiku zvedali po každém čísle bengál a táhlo se to až pozdě do noci. Potom jsme jeli ranním rychlíkem domů, ospalí a otrávení, zaplatili jsme v továrně pokutu za zmeškané půldne a mě chtěli předat pracáku, že jsem už těch půldnů měl zameškaných moc. Ale bylo to skvělé. Byla to nejkrásnější doba našeho života. A teď byl mír a všude bude plno jazzu a barů a všeho. Zadíval jsem se na ulici a myslel jsem na to.

Myslel jsem a najednou se z dálky ozval divný rámus. Znělo to jako hrčení mnoha kol a přibližovalo se to. Ozvalo se nějaké švihání bičem a pak se v otvoru protitankového náspu objevili dva odření prérijní koníci a za nimi bryčka s Rusákem na kozlíku. Rusák švihal bičem nad hlavou a zpíval, koníci pádili tryskem a kola bryčky hrčela po dláždění. Díval jsem se na Rusáka, pak se objevila druhá bryčka a pak už vyskakovaly jedna za druhou z protitankové překážky a valily se ulicí přes náměstí na západ. Všechno se naplnilo jejich hrčením a šviháním dlouhých bičů. Drkotaly jedna za druhou v pohyblivém páchnoucím procesí, v divokém úprku, s červenolícíma Rusákama, vznášejícíma se nad odřenými zadky koní, zpívajícíma rusácké písně. Lidi z chodníků na to čuměli. Bryčky se řítily šíleným letem a drobní koníci pohazovali hlavama. Jela jich nekonečná řada. Vzduch se naplnil jejich zápachem, zápachem nějaké tundry nebo tajgy, a já ho začal do sebe sát a koukal jsem se po těch ošlehaných tvářích a připadalo mi neuvěřitelné, že opravdu existují, tihle lidé, kteří nevěděli nic o jazzu a asi ani o dívkách, jen se valili s revolvery na zamaštěných zadnicích, zarostlí, s lahvema vodky v kalhotech, rozjaření, opilí, vítězní, nemyslící na věci, na které jsem myslel já, úplně jiní než já a strašně cizí, a přece přitažliví, obdivoval jsem se jim, tak tohle byla Rudá armáda, hnala se vpřed, zaprášená, divoká bez zastavení, smradlavá, barbarská, a já na ni čuměl a nevěděl jsem, jestli tady opravdu něco nezačíná, nějaká revoluce, a jestli tohle má co dělat se mnou a s mým světem. Ale ne. Nic tu nezačínalo. Pro mě asi nic. Tohle všechno se hnalo mimo mě a já byl pro to ztracen. Věděl jsem, že je budou vítat a řečnit a že budou lidé nadšení do komunismu a já že budu loajální. Neměl jsem nic proti komunismu. Neměl jsem nic proti ničemu, dokud jsem moh hrát v jazzu na saxofon a dívat se na holky. Věděl jsem, že v těchhle lidech, co sedí na bryčkách, a v těch, co teď začnou zakládat stranu a studovat Marxe a Engelse a Lenina a to všechno, je hlad. Prahli po vědění. Znal jsem je už z továrny, z debat na záchodě, napínaly je moje kecy o sluneční soustavě a o galaxiích a o Apollinairovi a amerických dějinách. Byl v nich hlad po věcech, kterými já byl přejedený. Ve mně bylo něco jiného. Minulost a předkové a samozřejmá gramotnost už po mnoho generací a celkem pohodlí a luxus. Bylo to zajímavé, číst o nich. O černoších v Americe a o mužicích v Rusku a o střílení do dělníků a tak. O hladu po vzdělání a o boji za lepší život. Nakonec to bylo jen zajímavé a bylo to mimo. Já měl vzdělání a všichni je tu měli, a pohodlí a civilizaci. Koneckonců vzdělání bylo jen nedůležitá samozřejmost jako třeba železnice a aspirin. A důležité byly holky a muzika. A myšlení na ně. A docela nakonec, koneckonců, nebylo důležité nic. Všechno bylo nic a na nic a k ničemu. Jenom animální strach ze smrti, protože to byla jediná věc, o které se nic nevědělo, držel člověka v tom ničem. Byl jsem zvědav, jestli i tenhle strach pozbyde jednou u mě důležitosti. Bryčky hrčely pořád a pořád, a mně bylo najednou těžko a smutně. Obrátil jsem se a uviděl jsem, jak proti proudu bryček se od kostela táhne Harýk s Lucií a Benno s Helenou. Lucie měla na sobě něco, co vypadalo jako nějaký podkarpatoruský kroj, mělo to na lemu sukně třásně jako na kalhotech sokolských dorostenců a bylo to divné, ale Lucie v tom vypadala hezky. Zastavovala se každou chvilku a nadšeně pozdravovala jedoucí Rusáky a házela jim růžičky z ohromného pugétu, který držela v náručí. Benno, Helena a Harýk šli mlčky s ní a nevítali je. Počkal jsem na ně a Benno řekl hned, co jsem věděl, že řekne:

„Těbůh, obránce vlasti.“

„Hlásil ses dobrovolně?“ dodal Harýk.

„Držte hubu,“ řekl jsem. „A ty si dej rači pozor na Lucii, ať se ti ze samýho nadšení nenalepí na nějakýho osvoboditele.“

„Slyšíš?“ obrátil se Harýk na Lucii, ale ta ho neposlouchala.

„Zdravstvujtě!“ řvala jak pominutá a Harýk ji znechuceně nechal.

„Káča se zbláznila,“ řekl.

„Jo, abych nezapomněl,“ řekl Benno. „Vodpoledne ve dvě je v Portu zkouška. A večer v šest hrajem tady na náměstí.“

„Vážně?“ řekl jsem s radostí.

„Jo. Bude se voslavovat mír.“

„A bude se smět tancovat?“

„Jo,“ řekl Benno.

Bryčky přejely. Kolem betonového plácku začli houstnout lidi a vedle tribuny se řadila kutálka pana kapelníka Petrboka. Hodiny na věži ukazovaly tři čtvrtě na deset.

„Dem si tam stoupnout,“ řekl Harýk.

„Dem,“ řekl Benno.

„Já tu musím počkat,“ řekl jsem.

„Na koho?“ řekl Benno.

„Na Irenu,“ řekl jsem chladně. Benno se na mě podíval jako na blázna a zavrtěl hlavou.

„Ty seš stejně vůl, chlape,“ řekl.

„Nojo,“ řekl jsem.

„Tak ahoj,“ řekl Benno.

„Ahoj,“ řekl jsem. Odtáhli pryč. Osaměl jsem zase na rohu. Pod tribunou na plácku se začly scházet veličiny. Bývalý pan starosta Prudivý, který se zřejmě zas ujal úřadu po panu reichskommissaru Kühlovi, pan Kaldoun a pan Krocan a pan Macháček, všichni tam byli, pan ředitel Otonius, pan doktor Šabata, pan primář Hubáček, stáli pod rudou tribunou v černých šatech a radili se. Lidé se kupili kolem a policajti dělali pořádek. Viděl jsem pana policejního ředitele Řimbálníka v bílém kabátě a v šněrovačce, jak majestátně udílí rozkazy. Odvrátil jsem se od toho. Irena nešla. Nepřekvapovalo mě to, a jak minuty ubíhaly, začlo mě to otravovat a měl jsem na ni vztek. Jenže vždycky, když jsem na ni dostal vztek, že nejde, uvědomil jsem si, že ji miluju, a začal jsem toužit, aby přišla. Myslel jsem znova na všechno, co bylo včera, a úplně jsem se do toho potopil. Když jsem se probral, bylo už náměstí plné a na hodinách půl jedenácté. Stoupnul jsem si na špičky a koukal jsem, jestli Irena někde nejde. Nešla. Ani jsem ji nemoh vidět, poněvadž chodníky byly po obou stranách zaplněné. Nechala mě. Tohle byly vždycky ty její sliby. Nechala mě a bůhví, co dělá. Třeba se mezitím Zdeněk vrátil. To asi. Bylo mi smutno. Sebral jsem se a mačkal jsem se davem k tribuně. Ohlíželi se po mně vztekle, ale já jsem tvrdil, že jsem ve vítacím výboru. Byl jsem úplně drze drzý a by lo mně to jedno. Promačkal jsem se až dopředu, odkud jsem krásně viděl na tribunu. Irena byla potvora. Pod tribunou stála zvedací holčička s pugétem a v národním kroji a chvěla se trémou. Byla to Mánička Kaldounovic, znal jsem ji a bylo mi jí trochu líto, ale ne moc. Pánové z vítacího komité pokukovali na hodinky a nervózně přešlapovali. Vycíděná kutálka s heligóny na ramenou čekala připravena. Kolem mě lidi nadávali. Bylo horko a už půl jedenácté. Každou chvíli se z ulice ozvalo nějaké šumění a lidé zmlkli, ale nebylo to nikdy nic. Už jsem se strašně potil, až konečně se ozvalo vzdálené volání a potlesk a to jsem věděl, že generál Jablonkovskij vjíždí do města. Všichni se otočili k rohu spořitelny a dívali se. Tleskání rostlo a blížilo se a pak najednou kolem rohu ulice zahnulo otevřené auto a po něm druhé a projelo pomalu dvojitým špalírem lidí k tribuně. Vítací výbor se roztřásl a seřadil. Někdo postrčil zvedací holčičku dopředu. Dveře automobilu se otevřely a z nich vypadl tlouštík v červených rajtkách s dvojitými lampasy, s hrudí plnou metálů a s rudým obličejem. Holčička začala něco kvikat a generál ji zdvořile poslouchal. Pak se sehnul, zvedl ji do výšky a chvíli ji tam držel, poněvadž kolem se rozhýbali a rozklekali fotografové. Zahlíd jsem obligátního Bertu, jak bere generála z nemožného podhledu, a najednou do toho vpadla kutálka. Generál honem postavil holčičku na zem a zasalutoval, páni z výboru se postavili do pozoru a lidi začali sundávat klobouky. Hráli ruskou hymnu. Koukal jsem, jak všichni stojí jako strnulí, a uviděl jsem mezi vítacími pány taky pana děkana. Krčil se vzadu, s fialovým výstřihem pod kolárkem, a vypadal starostlivě. Kutálka dohřímala ruskou hymnu a dala se do Kdedomovu. Potom zabřinkala Nad Tatrou se blýská a lidi si začli zas nasazovat klobouky. Ale pan kapelník Petrbok se rozehrál. Náměstím se rozlehly hluboké tóny bastrombónů a já jsem poznal, že to je God Save the King. Kolem mě na sebe nejistě pokukovali, ale sunda zase klobouky. A pak se kapela pustila do Hvězdnatého praporu a zakončila koncert Marseillaisou. Čínskou nehráli. Asi ji neměli v notách. Trvalo to čtvrt hodiny. Generálu Jablonkovskému umdlévala ruka a páni v černých šatech se potili. Kapelník Petrbok taky. Konečně skončil majestátním mávnutím a podíval se vítězně na generála. Generál sundal ruku od čepice a vrhl zdrcující pohled na pana doktora Šabatu, který se k němu přiblížil s papírem. Pan doktor Šabata si nasadil cvikr a začal něco koktat. Generál stál opět v uctivém pozoru, do rudé tváře se mu opíralo slunce a veliká lesklá kapka mu stékala po nose. Za ním se nudil jeho ometálovaný štáb.

„…a přinášíte nám svobodu na svých chrabrých bedrech…“ donesl ke mně závan větříku Šabatův hlas. Lidi z toho neměli nic. Ale ti by z toho neměli nic, i kdyby pan doktor koktal do mikrofonu. Vzpomněl jsem si, že bych mu vlastně měl být vděčný, když mně před několika dny skoro zachránil život. Ale co. Stejně by byl přišel Přema se svým gangem. Šabata kníkal svoji vzletnou řeč a zdvořilý generál přešlápl z nohy na nohu. Potom konečně Šabata řekl několik slov bez koukání do papíru a podal generálovi ruku. Generál ji nadšeně stiskl a Šabata trochu poklesl v kolenou. Lidé začali plácat, potom páni s všelijakým upažováním a ustupováním z cesty vystrčili generála na schůdky k tribuně. Potlesk a volání vzrostlo. Generál těžce vystoupil nahoru a opřel se rukama o zábradlí. Byla to nádherná postava. Uniformu měl trochu zaprášenou a metály mu zazářily ve slunci. V spařené tváři se mu rozevřel bělostný úsměv a ruce s tlustými prsty kynuly na pozdrav. Nadšení davu se vystupňovalo a pak pomalu opadlo. Lidé ztichli a začali poslouchat. Generál přejížděl očima po zástupu a dělal řečnickou pauzu. A pak ztichlým náměstím zahřměl jeho vypitý hlas:

„Tavárišči! –“ a vtom se odněkud z okna rozštěkal automat. Příšerně rychle se zběhlo moc věcí. Někdo mě zezadu strčil a já se poroučel na beton. Zahlédl jsem ještě generála, jak se jedním skokem snáší z tribuny a jak se na stěně radnice za ním dělá řada bílých dírek v omítce. Zůstal jsem ležet. Viděl jsem pány z výboru, cpoucí se jeden přes druhého do podloubí radnice. Kutálka se zdekovala za roh a zůstalo po ní jen pár bílých čepic a vozejček s bubnem. Za mnou byl zmatek a náměstí se rychle prázdnilo všemi směry. Automat se zase rozštěkal. Viděl jsem, jak lidi padají na zem, a ti, co byli trochu dál, se plazili k domům. Bylo ticho, jen slunce pálilo. Rozhlédl jsem se, odkud to je. Za rusáckými auty vykukovaly hlavy důstojníků a generál stál bez čepice za sloupem podloubí a měl nazrzlé vlasy. V ruce držel revolver. Automat začal zas štěkat a ozvaly se praskavé údery kulek, zarývajících se do plechu. Zřejmě střílel na důstojníky. Ohlédl jsem se a uviděl jsem záblesk ve vikýři domu vedle radnice. Pak se ozval slabší výstřel. Zase jsem se obrátil a viděl jsem, že generál střílí na ten vikýř z revolveru a kryje se za sloupem. Od ruského automobilu se rozštěkal jiný automat a bylo slyšet řinkot skla. Břidlice kolem vikýře lítala na všechny strany. Potom pár Rusáků vyskočilo přes vůz a utíkali rychle s napřaženými pistolemi k domu. Automat je krátkými sériemi kryl. Doběhli ke dveřím a zmizeli vevnitř. Bylo ticho. Rozhlédl jsem se znovu po náměstí. Lidi v nedělních šatech leželi nataženi na dláždění, celé náměstí bylo ležícími těly poseto a za kostelem, za kašnou a za sochou svatého Jana Nepomuckého vykukovaly hlavy. Do ticha se náhle ozvaly dva slabé výstřely, generál se odlepil od sloupu, vyšel volným krokem na plácek a zastrčil si pistoli do pouzdra. Zrzavá hlava se mu rozhořela na slunci. Z vikýře vystrčil hlavu jeden z Rusáků a zvolal něco na generála. „Charašó,“ řekl generál a rozhlédl se po náměstí. Zvedl jsem se rychle ze země a oprášil jsem si kolena. Generál se rozhlížel. Lidi začali vstávat a pomalu přicházeli k tribuně. Generál se zasmál a zamával rukama, aby šli blíž. Pak sebral ze země čepici a vylezl na tribunu.

„Éto germaňskij barbar,“ zavolal na lidi se smíchem a mávl rukou. Dav se rozesmál a začal tleskat. Ve vikýři se objevila jiná hlava, pak se z něho vysunul trup a bezvládně vypadla jedna ruka. Poznal jsem ho. Byl to Kurt Schnobel. Jeho otec měl v tom domě obchod. Bylo mu čtrnáct, když přišel Hitler, a tak se z něho stal prvotřídní nácek. Tak ten to spáchal. Visel bezvládně z vikýře a Rusáci ho vystrkovali ven. Náměstím se rozlehlo mručení a pískání. Rusáci strčili do Kurta a on sletěl dolu na chodník. Letěl jako hadrový panák, s roztaženýma nohama a rukama, a dopadl s žuchnutím. Viděl jsem, že lidi k němu běží a kopají do něho, ale byl už stejně mrtvý. Pak generál znovu zahřměl:

„Tavárišči!“ a začal mluvit. Nerozuměl jsem mu ani slovo. Za chvíli mě to znudilo a okouněl jsem po lidech. Z napjatých obličejů se zdálo, že mu taky většinou nerozumějí. A pak jsem si všiml, že se vítací výbor pomalu vplížil na svoje místo vedle tribuny. Ustrašeně se rozhlíželi, ale když viděli, že je po všem, začali zuřivě tleskat. Generál vždycky významně vylezl hlasem až nahoru a pak se začalo tleskat.

„De mu to,“ ozvalo se za mnou. Byl to Harýk.

„To ti řeknu,“ řekl jsem a poslouchal jsem dál. Asi po čtvrt hodině generál skončil. Po potlesku vylezl na tribunu pan starosta Prudivý, vytáhl papír a začal říkat, že děkuje generálovi Jablonkovskému za jeho řeč.

„Po šesti letech nevýslovného strádání,“ mluvil, „přináší nám konečně bratrská Rudá armáda opět svobodu. Opět můžeme volně dýchat a naše matky se již nemusí chvět o svoje dítka. Nenáviděný německý vetřelec je potřen hrdinnými zbraněmi slovanských bratrů a ostatních spojenců.“ Tak mluvil a vydržel to půl hodiny. Konečně odložil papír a zavolal:

„Ať žije svobodná Československá republika!“

Ozval se divoký potlesk. Prudivý počkal a pak zavolal:

„Ať žije prezident Beneš a maršál Stalin!“

Potlesk trval ještě déle. Když se uklidnil, nasadil Prudivý nejvyšší tón a zařval:

„Ať žije náš veliký slovanský spojenec Eseseser!“

„Jen se neposer,“ řekl Harýk tlumeně za mnou, „ty pupkoune pupkounoviči!“ Náměstí se rozbouřilo nadšením a pan Prudivý skončil. Generál se hnul a znovu si se všema potřásl ruce. Kutálka spustila pochod. Bylo po slávě. Páni obklopili generála a zatáhli ho do radnice. Otočil jsem se na Harýka.

„Tak ve dvě v Portu,“ řekl jsem.

„Jo,“ řekl Harýk.

„Deš domu?“ řekl jsem.

„Aa. Du vyprovodit Lucii.“

„Tak ahoj.“

Obrátil jsem se a pustil jsem se s davem. Šel jsem domů. Šel jsem a myslel jsem na Irenu, proč nepřišla. V hlavě mi začalo divně hučet a marná záda davu se houpala na slunci přede mnou. Všechno začalo vypadat neskutečně. Sláva, generál, Němčík terorista a Irena, která mi včera byla tak blízko, že byla smyslem života. Věděl jsem, že je pitomá, ale potřeboval jsem ji její nesmyslné žvanění. Bože, nevěděla nic o životě a marnosti a nevěděla, že je všechno nakonec nesmysl, měla svoje hloupé neurčité představy o nějaké nádheře a šťastnosti a hřejivosti života a já cítil jenom mráz, ale potřeboval jsem ji. Miloval jsem ji. Anebo jsem byl jen sám a trpěl jsem depresivní melancholií, jak tomu říkali, a život měl nějaký smysl, jenže já jsem byl jen živoucí mrtvola. Všichni jsme byli živoucí mrtvoly. Já, pan Kaldoun, pan Moutelík. Udělali ze mě živoucí mrtvolu, a bůhví, nevěděl jsem, jestli je někde nějaká živá voda, která mě vrátí životu. Přešel jsem náš dům a zamířil jsem k pivováru. Vylezl jsem po schodech k Ireninu bytu a zazvonil jsem. Přišla mi otevřít její matka.

„Rukulíbám, milostivá paní. Je Irena doma?“ zeptal jsem se.

„Ne, není, pane Smiřický, odešla někam ráno a ještě se nevrátila.“

„Aha. No tak já se stavím odpoledne,“ řekl jsem.

„Přijďte, pane Smiřický. Ale ona už musí každou chvíli přijít k obědu.“

„No, já přídu odpoledne.“

„Mám něco vyřídit?“

„Ne, děkuju, milostivá paní. Já se stavím. Rukulíbám.“

„Na shledanou, pane Smiřický.“

Milostivá zavřela dveře a já se sesul se schodů. Všechno by lo odporné. A věděl jsem, kam šla Irena. Vzpomněl jsem si na tu plyšovou pohovku a hnědé rolety v oknech a udělalo se mi špatně ze žárlivosti. Zatřásl jsem hlavou a zasyčel jsem mezi zuby. Trochu se mi ulevilo. Šel jsem domů. Maminka mi otevřela a řekla:

„Dobře že deš, Danny. Angličani odjíždějí.“

„Jo?“ řekl jsem. „Jak to?“

„Vypraví pro ně zvláštní vlak.“

„Jotak,“ řekl jsem a šel jsem do pokoje. Za stolem seděl otec a ten mladší Angličan, Siddell. Před nima stála načatá láhev od Silvestra a Siddellovi svítily oči, vypadal svěží a byl čerstvě oholen.

„Hallo,“ řekl jsem.

„Hallo, Danny,“ řekl Siddell.

„Kde je seržant?“ zeptal jsem se.

„Už na nádraží,“ řekl Siddell.

Sedl jsem si. „Tak vy jedete domů,“ řekl jsem.

„Yes,“ řekl Siddell.

„To jste rádi, že?“

„Sure. Po pěti letech,“ řekl Siddell.

Začal jsem jíst. Otec něco lámanou němčinou klábosil s Angličanem. Na stole ležel bílý ubrus a sváteční talíře. Myslel jsem na Irenu. Po obědě otec všem nalil. Povstali jsme.

„So,“ řekl otec. „Auf glückliche Reise nach Hause!³“

„Your health,⁴“ řekl Siddell. Vypili jsme víno. Bylo půl druhé.

„Musím jít,“ řekl Siddell.

Všichni jsme se zdvihli od stolu a začalo loučení. Angličan děkoval, otec mu potřásal nikou a zubil se. Vytáhl jsem saxofon zpod postele a postavil jsem se ke dveřím.

„I’ll go with you,⁵“ řekl jsem.

Ulice byla ve stínu a lidi byli většinou u oběda. Od nádraží se ozval zpěv a blížil se a pak kolem Granady vpochodovala kolona Rusáků v uválených uniformách a zpívali. Měli zase prsa popíchaná metály a automaty na zádech a řvali zvláštní píseň. V ní bylo to, co ráno v tom průvodu bryček. Jejich hlasy zněly plně, divoce a živelně a mně se v tě chvíli po něčem hrozně, hrozně zastesklo, nevěděl jsem po čem, po životě snad, čert ví, nebo po Ireně, po životě nějak jiném, než byl tenhle, a já se zastavil, úplně očarovaný tím vojáckým řvaním, a civěl jsem na jejich zasviněné pochodující řady a na huby, které se rytmicky otvíraly a zavíraly a z nichž to vycházelo. Ulice se tím rozléhala, bylo to krásné a sláblo to, sláblo to, až to zmizelo.

„They look wild,⁶“ řekl Siddell.

„They do,⁷“ řekl jsem.

„Tell me, Danny,⁸“ řekl Siddell. „Jste rád, že tu jsou Rus ové, nebo byste měl radši Angličany?“

„To víte, že bych měl radši Angličany,“ řekl jsem, ale najednou jsem nevěděl, jak byl Bůh nade mnou, najednou jsem nevěděl. „Ale oni jsou tu. To se nedá změnit,“ řekl jsem.

„I guess you’re right. It can’t be changed,⁹“ řekl Siddell.

Vešli jsme do nádražní budovy a na perón. Tam stály řady Angličanů a Francouzů a čekaly na vlak. Šli jsme ke skupince Angličanů. Děda seržant šmajdal kolem nich a rozhlížel se. Jak mě spatřil, hned se rozšklebil a zasalutoval.

„Well,“řekl jsem. „Tak jedete domů. Po pěti letech.“

„Yes sir,“řekl seržant.

„That’s nice,¹⁰“ řekl jsem. „Doufám, že jste tu byli spokojeni.“

„Yes sir. A děkuju vám velice za všechno, co jste pro chlapce udělal.“

„Oh never mind,¹¹“ řekl jsem. Neměl jsem náladu o tom teď mluvit. Věděl jsem, že s nima odjíždí můj svět, ale nebyl jsem si jist, jestli je to opravdu ještě pořád můj svět. Do nádraží pomalu vjel vlak s průvodčími, drželi červené praporky, píšťalky měli v ústech a stáli na stupátkách. Vojáci začali vstávat a hrnuli se k vlaku. Seržant zařval nějaký povel a seřadil svoje lidi. Vedle se hemžili Francouzi, bylo jich mnohem víc než mých Angličanů. Ale ještě než vlak zastavil, vzali ho Angličani jak ragbyové mužstvo útokem. Za chvíli se na mě zubili z okna. Stál jsem pod vagónem a rozhlížel jsem se.

„Až přijedete do Anglie,“ zavolal na mě Siddell, „nezapomeňte přijet do Liverpoolu.“

„A do West Endu!“ zařval seržant.

„I won’t,¹²“ řekl jsem. Všechno to byla fraška. Vlak pomalu spolykal přívaly uniforem a výpravčí v červené čepici zapískal. Hnuli se.

„Farewell!¹³“ řekl jsem oknům a stiskl jsem několik rukou, které se ke mně vztáhly.

„Good bye, Danny!“ slyšel jsem volat hlasy, ale dobře jsem neviděl, protože se mi do očí naplavily slzy. Brečel jsem jak kurva. A nebyl jsem lepší, byl jsem vůl, pitomec, zničený, rozbitý, ztracený robinzon. Rozklepala mě lítost. Ale ne zrovna nad tím odjezdem. Nad vším. Nad vším na světě. Vlak se vzdaloval a slyšel jsem hlasy Angličanů, zpívající Tipperary na moji počest. Ti si jedou, napadlo mi, ti si jedou teď domů a budou se líbat s manželkama a vykládat o svých dobrodružstvích a pít pivo se sousedy, kteří zůstali doma. Pro ty začíná zas život. Pro mě taky začínal. Zase nová kapitola věčně stejného života. A co. Sebral jsem kufr se saxofonem a vypadl jsem z nádraží, kufr mě tížil a táhl k zemi a já šel kolem rozehřátého západního průčelí Irenina domu, přes most s vytrženým zábradlím a pod smutečníma vrbama nahoru k Port Arthuru. Z něho už byla slyšet muzika. Šel jsem pozdě. Otevřel jsem dveře a uviděl jsem je všechny. Seděli v řadě, bez kabátů a s popuštěnýma kravatama a slunce na ně dopadalo oknem. Benno s uslintanou trumpetou u huby, Lexa s bledými prsty na klapkách klarinetu, Venca nafukující tváře a pohybující pístem, Harýk se zkříženýma nohama s gibsonkou v klíně, Jindra s kloboukem na hlavě a basou v objetí a za baterií bubnů myší pihovatá tvář Brynychova. Vyluzovali zrovna ansámbl z When the Saints Go Marchin’ In. Vencův tailgate trombón rytmicky praskal a nad ním Benno hrál škádlivou melodii, prostě a dojemně. Za stolem u okna dopadalo slunce na Luciiny zlaté vlasy a na namalovanou pusu Bennovy Heleny. Sundal jsem kabát a otevřel jsem kufr. Tóny z orchestru na mě padaly jako uzdravující lázeň. Honem jsem vyndal saxofon, sestrčil jsem oba kusy dohromady, dal jsem si kšandičku kolem krku a pověsil jsem saxofon na ni. Pak, tak jak jsem byl, vpadl jsem jim do toho a šel jsem pomalu ke své židli. Při chůzi jsem hrál. Prsty mi šly samy a vůbec jsem nemyslel. Bylo to tak přesné a svobodné, byl to život. Tohle byl život. Sedl jsem si a dohrál jsem s nimi skvělý a úchvatný foxtrot jedním dechem. Když jsme skončili, řekl Benno:

„Kdes byl, vole?“

„Vodesílal sem Angličany,“ řekl jsem. Potom jsem se rozhlédl. „Kde je Fonda?“

„Má smutek,“ řekl Harýk. „Hrajem bez klimpru.“

„Chlapi, jedem,“ řekl Benno. „Ať to přetáhnem.“

„Tak co si dáme?“ řekl Harýk.

„Rent Party,“ navrhl Venca.

„Dobře,“ řekl Benno a spustili jsme.

„V kolik se začne?“ zeptal jsem se potom.

„V šest,“ řekl Benno. „Cos dělal včera celej den?“

„Proč?“ řekl jsem.

„Žes nebyl na hlídce.“

„Včera byly eště hlídky?“

„Samo, ty vole,“ řekl Benno.

„Čistili sme les,“ řekl Harýk.

„Jo?“ řekl jsem.

„No. Málem sme mohli připravit vo život pana Petrboka.“

„Tak proč ste to neudělali?“ řekl jsem.

„Ponivač sou volové,“ řekl Benno.

„Hovno,“ řekl Venca. „Ale byla to prdel, páni.“

„A jak to bylo?“ zeptal jsem se.

„Ale,“ řekl Venca. „Dem lesem na pět metrů vod sebe s automatama, a najednou se v křoví něco hne, tak Harýk zařval Halt ver dá¹⁴, a von to byl Petrbok a zaječel, jako dyby ho vraždili, Nestřílet!! Já sem Čech!!!, tak Harýk –“

„Tak já sem zařval,“ řekl Harýk. „Ááá – ajn Čeche! Raus! a Petrbok se posral strachem a začal Najn najn, ich bin frajnd, ich bin dajčfrajndlich¹⁵, tak sme ho vyndali a poslali sme ho domu.“

„A co tam vůbec dělal?“ řekl jsem.

„Vracel se z Černý hory. Von se tam předevčírem večer zdejchnul k tchánovi, dyž se začalo střílet,“

„Chlapi, jedem,“ řekl Benno netrpělivě. Pustili jsme se do St. Louis Bluesu. Hrál jsem zuřivě a zápasil jsem s myšlenkama. Pak bylo půl šesté a Benno řekl, že půjdem. Složili jsme instrumenty a vyšli jsme ven. Slunce se zatím sklonilo k západu a rozsvítilo první okna. Krásné marné město leželo pod náma, v jarních barvách bezu na zámeckém kopci a třešní v zahradách a s vypranými vlajkami v oknech.

„Nažerem se tam,“ řekl Benno. „Prudivej řek, že nám tam žrádlo daj.“

Táhli jsme s vozíkem, na kterém byly naloženy nástroje. Všechno bylo skončené a jeli jsme tomu zahrát na rozloučenou. Tisíckrát jsme takhle táhli. Vzpomněl jsem si na ty zimní odpoledne v třiačtyřicátém roce, kdy jsme dělali koncerty v okolních městech a pořádali jsme jam-sessions pro fanatiky na Černé hoře a v Provodově a na Heřmanovici a po všech těch zapadlých horských vesničkách a vlekli jsme se v mrazu a sněhu s bubnem a basou a s procesím věrných pásků za náma, myslel jsem na malé zaváté lokály s rozviklanými židlemi a na hostinské, kteří se na nás dívali jako na šílence, na venkovské dědky, kteří s odporem poslouchali naše řádění a vytráceli se jeden po druhém ven. Viděl jsem kluky z města tančit v Provodově pod nízkým stropem s petrolejkama, pásky, potápějící se na surové gumě, a holky, které sem přišly ve válenkách a s polobotkama v kapsách, ty stíny jsem viděl, jak se kroutily po obílených stěnách a tančily tam pokřivený swing, a Benna v zeleném svetru, lijícího do sebe šípkový čaj, a Lexu v lyžařských kalhotách a cítil jsem třtinový plátek v puse a vůni náhražkového čaje a myslel jsem na ty jízdy na sáňkách v noci, pod měsícem, s černým kufrem saxofonu na klíně, s temnou kulovitou postavou Bennovou, svištící přede mnou dolů do údolí, kde leželo spící město bez světel, jenom s tiše hučícími továrnami, a tím vším mi zaznívala nesčetná blues, která jsme tam všude hráli, vzpomínal jsem na silvestrovské půlnoční blues na lyžařském můstku na Černé hoře v čtyřiačtyřicátém roce, před čtyřmi měsíci, v mrazu a ve tmě a s temným půlkruhem věrných pásků dole, kdy s každým nadýchnutím se vléval do plic mrazivý vzduch a Lexa kiksal na klarinet, protože mu mrzly prsty, a na svoje ruce v pletených rukavicích s konečky prstů odstřiženýma, na West End Blues, které se vznášelo nad údolím a teklo po zasněžených stráních dolů s větrem a vločkami a znělo tak podivně nově a krásně absurdně v německé okupaci na Černé hoře, třicátého prvního prosince roku devatenáct set čtyřicet čtyři. A na bitvy s polkaři jsem myslel, na ohryzky, kterými nás zasypávali, a na věrné pásky, peroucí se s kluky z Malina, zatímco my s nástrojema jsme mizeli zadem ze sálu. Tak jsem myslel na to všechno a přešli jsme most a drkotali jsme s vozíkem po ulici vítězně k náměstí. Ahoj, páni, zdravili nás z chodníku známí kluci, navlečení v saka a s tatrama na hlavách, a hezké mladé holky se po mně koukaly a mně to dělalo dobře. Nakonec to všechno přece jen nebylo tak špatné. Tady, v tomhle houfu s inštrumentama, jsem se cítil nejlíp. Skoro dobře. Šel jsem s rukou v kapse a druhou jsem nonšalantně strkal do vozíku. Vlajky z domů vlály jako na pozdrav, rudé vlajky s kladivama a srpy, a přede mnou se zase houpala Bennova zadnice a jeho tlustá záda v kostkovaném kabátě. Kluci o něčem mluvili, Harýk se hádal s Lucií, ale já mlčel a šel jsem za vozíkem mlčky a v myšlenkách. Od Moutelíků vyšla Helenka Reimannová a nalepila se na nás a já myslel na Irenu, na to blaho včera, které mělo hned pominout a už se nevrátit, a položil jsem ruku na kufr se saxofonem a cítil jsem, že ho miluju, tu živou, stříbrnou, utěšující hmotu v pouzdře. Ale jak jsme se blížili k náměstí a na chodnících se začaly rozsvěcovat barevné holkovské šaty a já viděl všechny ty pusy červeně napajcované a vykartáčované vlasy a nohy v punčochách a všechno, začalo se mi zase stýskat po Ireně. Jenže to bylo marné. Přišli jsme na náměstí a zahnuli jsme k radnici. U betonového plácku postavili malé pódium a ověnčili ho zelenýma girlandama. Na něm stálo několik židlí. Zastavili jsme s vozíkem. Kolem nás už byl zástup pásků a kristýnek. Starší lidi tu nebyli. Věděl jsem, že jsou na zahradě v sokolovně, kde měl vyhrávat pan kapelník Petrbok. Byli jsme tu sami. Benno odešel dovnitř a vrátil se s panem Pázlerem. Přinesli nám ještě několik židlí a my jsme složili nástroje na pódium. Potom jsme dostali talíře s polívkou a s bramborama. Usadili jsme se s tím vedle nástrojů, a jak jsme jedli, rozhlíželi jsme se. Kolem kostela chodili lidé sem a tam a směrem k pódiu houstl zástup. Mezi známýma lidma bylo ještě hodně uprchlíků a vojáků v uniformách a docela vepředu nás očumovali nějací Rusáčci s metálkama. Olávovaná spořitelna žlutě svítila a veselý dav se vlnil po náměstí. Všichni se smáli a kecali. Celnice, tanky, střílení, to všechno bylo už dávno pryč. Vzpomněl jsem si na Hroba a na toho mrtvého šoféra v budce nákladáku a na esesáky v pivováře a na ty dva mrtvé ve skladišti. Ale to už bylo pryč. Vzal jsem saxofon a zakroutil jsem doladóvačem. Pozornost pásků a holek se soustředila na mě, přejel jsem několikrát po klapkách nahoru a dolů, vyloudil jsem pár glissand a smearů a pak jsem vyndal saxofon z pusy a usmál jsem se na pěknou mladou holku dole u pódia. Neznal jsem ji, ale byla mi povědomá. Měla na sobě hladké rudé šaty k tělu a to tělo měla moc hezké a holkovské. Usmála se na mě taky a zůstala mi koukat do očí. Čuměli jsme na sebe. Kdo to mohl být? Potom sklopila oči a začala něco rychle a jakoby nic vykládat holce, s kterou se vedla pod paží. Vtom jsem si vzpomněl: bylo to jedno z těch dvojčat starého Dvořáka, co měl autodílnu. Znal jsem je odedávna, ale teprve teď jsem si všimnul, že je tahle už tak pěkná. Nevěděl jsem, jak se jmenuje, ale umínil jsem si, že si s ní něco začnu, ještě než odjedu do Prahy. Ještě než tam potkám tu holku. Připadal jsem si proti tomu dvojčeti starý a jako z jiné generace a hřála mě ta hezká mladá holka u srdce. Byla to příští nositelka toho, co my jsme tu udělali. Toho páskovství a jazzu, toho našeho způsobu života. Troubové jako Petrbok a Macháček a ti, ti to nechápali. Pro ně jsme byli flákači a jazz byla výstřednost a bláznivina. Ale pro nás ne. Pro nás to byl život. A pro mě jedině život. Jediný možný a nejlepší. Dojedli jsme a začali jsme ladit. Dav pod pódiem zpozorněl. Benno dnes poroučel místo osiřevšího Fondy a Venca měl jako obvykle potíže s trombónem. A potom se všechna srdce zastavila, náměstí kolem nás ztichlo, povstali jsme jako při pozdvihování, nasadili jsme nástroje k hubám a do slunečních paprsků a stínu a do prostorného, teplého, slavnostního náměstí jsme spustili odsekávaně a drze znělku, kterou jsme ukradli Casa Lomovi, a řvali jsme fortissimo, až se kráčející občané u kostela ohlíželi, a viděl jsem, jak vrtí hlavama a huby jim povídají: Že to může někdo poslouchat! ale ti pod náma to poslouchali, a neposlouchali to, polykali to, vstřebáva to do sebe a náš orchestr se v tom vzpínal a řičel, až jsme dohráli, a pak jsme si sedli a hned jsme spustili Organ Grindera, dav pod pódiem se pohnul a v minutě byl beton přeplněn potápějícími se párky. Seděl jsem pohodlně na židli a rozhlížel jsem se po nich a holkám vlály sukně a postavy pásků s vycpanými rameny se kymácely na slunci. Bennova trumpeta byla napřažena rovně nad tancující a slunce se třpytilo v jejím korpusu, nad vlasatýma hlavama se vytahoval a zatahoval Vencův trombón jako čarodějná hůlka boha jazzu a já jsem jen skromně bzučel pod ostrými výlevy Bennovy trubky a bylo mi dobře. Slunce se dotklo střech domů na západě a v jeho útěšných paprscích jsme seděli a leskli jsme se a skvostná muzika mu prskala do tváře. Slunce bylo s náma. Nahoře na kopci, šikmo proti modrému nebi, trčel zámek a krásná královna wirtemberská ujížděla někde v kočáře, ospalá a zachumlaná do dek, někam do Německa, pryč. Dole v davu jsem viděl Mici tancovat s králem pásků Prdlasem a Evku Mánesovou s básníkem Vorlem a u chodníku se zabělala světlá hlava Rosťova a růžový obličej Dagmary Dreslerové, kterou si Rosťa držel v náručí. Já byl sám a seděl jsem na pódiu se saxofonem v puse. A pak se najednou dole u pódia objevila Irena ve světle modrých šatech a usmála se na mě. Její úsměv mně projel celým tělem a zamrazil mě u srdce. Houpala se půvabně na svých hezkých nohách a držela se daleko od těla se Zdeňkem, který se na mě pitomě šklebil a klátil se po betonu jako slon. A Irenka byla v jeho náručí. Doufal jsem, že ho zastřelili. Ale kdepak. Mohl se tisíckrát ztratit a nechat ji, nakonec se vždycky objevil. Vylezl odněkud jako čert, se svými vyceněnými zuby a rozpraskanými pysky, a Irenka nechala všeho a utíkala za ním. Ne. Nakonec já jsem vždycky jen snil a myslel jsem, jaké by to bylo, a on nemyslel, pro něho to bylo. Nakonec on platil na Irenku a Irenka se před ním svlíkala a spala s ním a milovala ho a mě měla ráda. Mě měla ráda. Nedalo se nic dělat. Musel jsem být rád, že to tak je, a houby. Vstal jsem, pozdvihl jsem slavnostně saxofon a rozvzlykal jsem se na počest vítězství a konce války, na počest tohohle města a všech jeho krásných dívek a na počest veliké, bezedné, věčné, pitomé, krásné lásky. A vzlykal jsem nad tím vším, nad svým životem, nad esesáky, které popravili, a nad chudákem Hrobem, který pad, nad Irenou, která nechápala a blížila se pomalu svojí zkáze v nějakém manželství, nad tím časem mládí, který skončil, a nad rozchodem, který začínal, nad orchestrem, který se už nikdy takhle nesejde, nad večery, kdy jsme hráli pod petrolejkama a mysleli na svět, který přijde, nad všemi těmi krásnými dívkami, které jsem miloval, a miloval jsem jich mnoho, snad všechny, a nad sluncem, a z oranžových a šafránových červánků na západě se ke mně skláněl nějaký nový a nově marný život, ale byl hezký a já jsem pozvedl třpytící se saxofon k němu a zpíval jsem a mluvil jsem z jeho pozlaceného korpusu, že ho přijímám, a že přijímám všechno, cokoliv přijde, protože nemohu nic dělat, a odněkud z té záplavy zlata a slunce se ke mně zase naklonila ta holka, co ji teprve potkám, a pohladila mě po tváři. Dole tancovali pásci, které jsem měl rád a které jsem měl za pár dní opustit, a měl jsem jít jinam, zase někam, a já jim hrál a myslel jsem na všechny ty obvyklé věci, na které jsem vždycky myslel, na holky a na jazz a na tu neznámou holku, kterou potkám v Praze.

Praha, říjen 1948 – Karlovy Vary, září 1949