Úterý 8. V. 1945

Sotva jsem ráno vylezl z baráku, uviděl jsem houf chlapů v zelených khaki uniformách s ranci na zádech a se zaprášenýma botama, jak táhnou ulicí. Svítilo slunce a chlapi vypadali ušle a mlčenlivě. Hned mě napadlo, že to jsou Angličani. Vpředu šel nějaký vytáhlý, hubený, s vpadlými tvářemi a vedle něho malý děda, který měl nohy do O a ser­žantské pásky na rukávě. Dostal jsem z nich radost. Přistoupil jsem k dědovi a zeptal jsem se ho:

„You are English?¹“

Děda se na mě překvapeně podíval a pak řekl: „Yes.“

„Welcome,²“ řekl jsem. Sestoupili se kolem mě a děda řekl:

„You speak English?³“

„Sure,⁴“ řekl jsem.

„Say,⁵“ řekl děda. „Chceme se dostat k Američanům. Šlo by někde sehnat auto?“

To jsem mu rozuměl. Řekl jsem:

„Těžko. Ale můžete počkat tady, až přijedou Rusové.“

„Rači bysme se dostali k Američanům,“ řekl děda. Z davu kolem nás se ozvalo souhlasné bručení.

„I know,⁶“ řekl jsem. „Ale to není možné. Nejezdí teď žádné vlaky.“

„That’s too bad,⁷“ řekl děda. „Jak daleko je odtud do Prahy?“ zeptal se jiný chlap v barevné skotské čepici a s fousky. Všiml jsem si, že všichni jsou oholeni.

„Sto čtyřicet tři kilometrů,“ řekl jsem.

„To je –“ řekl Skot.

„– asi sto mil,“ skočil mu do řeči ten vysoký s vpadlýma tvářema.

„To nedokážem,“ řekl děda.

„Ne. Rusové nás dohoní,“ řekl Skot.

„Ale můžete zůstat tady,“ řekl jsem. „Ubytujem vás a dáme vám najíst,“ řekl jsem to lehkomyslně, ale věděl jsem, že o Angličany bude zájem.

„Nevíte, jak daleko jsou Rusové?“ zeptal se děda.

„Ne. Ale můžou tu být každý den.“

Měl jsem radost, že mi angličtina jde. Tomíci se začli radit. Stáli kolem dědy a klidně mluvili. Měl jsem dojem, že je v ulici nějak plno lidí. Rozhlédl jsem se a uviděl jsem podivné mužíky v brčálových uniformách, valící se k náměstí. Bylo jich moře. Stál jsem se svými Angličany jak ostrůvek v tom moři. Brčáloví mužíci měli mongolské tváře a splývavé mroží vousy a táhli jen tak, většinou bez ranců, a byly jich spousty. Každý měl na zádech bílým vápnem namalováno S. U. Sowietunion, uvědomil jsem si. Byli to ruští zajatci. Slunce jim svítilo do orientálních tváří a s nimi šla divná vůně, nebo spíš smrad, ale mně to bylo docela příjemné. Někde v Německu se asi vzbouřili zajatci. A teď tu táhli. Uviděl jsem Bertu Moutelíka s bílou páskou kolem rukávu a s fotoaparátem na břiše. Už z dálky se na mě šklebil.

„Nazdar, Danny. Taky vedeš?“

„Co?“

„Koho to máš? Francouze?“

„Co?“

„No vedeš je na radnici, ne?“ Berta se zastavil a já si všiml, že se za ním zastavil hlouček otrhanců s holema a rancema.

„Poslyš, Berto, co se tady děje? Já sem včera ležel.“

„Ty to nevíš? Z Německa prchají před frontou zajatci. Všichni se musí hlásit na radnici.“

„A proč?“

„Kvůli pořádku, že. Každý dostane poukázku na oběd k Lewithovům do kantýny.“

„Jotak. Koho ty vedeš?“

„Nějaký Poláky. A co ty to máš?“

„Angličany.“

„Angličany?“ Berta zaplál zájmem. „To sou první. Angličani ještě žádný nešli.“

„To je možný. Tak řikáš, že se maj hlásit na radnici?“

„Ano.“

„Tak já je tam vodvedu. Ahoj a díky.“

„Prosim, nemáš zač,“ řekl Berta a odplul. Obrátil jsem se k svým Angličanům.

„Listen, boys,⁸“ řekl jsem. „Musíte se dát zapsat na radnici.“

„Proč?“ řekl děda nedůvěřivě.

„To nevim. Je to nařízení městské rady.“

„A je to nutné?“

„Well, je to nařízení.“

Děda se na mě dlouze zadíval a cítil jsem, jak ke mně pomalu začíná mít důvěru. To dělalo to, že jsem mluvil anglicky. Asi na nikoho, kdo by mluvil anglicky, už dlouho nenarazili.

„You see,⁹“ řekl. „Nám se to nelíbí, dát se někde zapisovat.“

„Chápu, ale nemusíte se bát.“

„My se nebojíme, mládenče; jenže se nám nechce dávat se někde registrovat,“ řekl ten vytáhlý s vpadlýma tvářema.

„O. K., jenže se dát zapsat musíte,“ řekl jsem. „I’m very sorry about that.¹⁰“

„Poslyšte, pane,“ řekl děda. „Nemohli bychom prostě nějak projít městem bez všech těch formalit s městskou radou?“

„Ale co chcete dělat?“

„Vždyť jsem vám to říkal, že chceme k Američanům.“

„Ale k těm se nedostanete. V Praze je revoluce.“

„What?¹¹“ řekl děda polekaně.

„A revolution.¹²“

Děda se ke mně přiklonil:

„The communists?¹³“ řekl tiše a napjatě.

„Já nevim. Prostě revoluce proti Němcům.“

„Oh I see,¹⁴“ řekl děda. „Ale to už tam Američani asi budou.“

„Ne. Ještě tam nejsou.“

„Ale my jsme slyšeli, že Třetí armáda už je v Československu.“

„Ano, ale zastavila se v Plzni.“

„Where’s that?¹⁵“

„Asi dvě stě mil odsud.“

„Great God,¹⁶“ řekl děda. „Proč nepostupnou?“

Pokrčil jsem rameny. Děda se obrátil na svoje společníky. Stáli kolem mě sraženi v malém houfci, mohlo jich být asi dvacet, a děda jim něco řekl, ale nerozuměl jsem mu, protože to řekl moc anglicky. Kolem nás tekl pestrý dav uprchlíku. Angličani stáli při sobě a cítil jsem, jak se od toho špinavého procesí distancují. Byli to Angličani. Děda se zase ke mně obrátil a řekl:

„Listen, friend, ¹⁷řek bych, že vám můžu věřit?“

„Sure,“¹⁸ řekl jsem úplně americky a bylo mi to příjemné.

„Povězte mi, je to pravda, že mezi Ruskem a západními spojenci vypukla válka?“

„What?¹⁹“vykřikl jsem ještě američtěji než prve to sure.

„A war,“ řekl děda jasně a pomalu, abych mu rozuměl. „Between Russian, and Great Britain, and America. Understand?²⁰“

„That’s nonsense,²¹“ řekl jsem a najednou mi napadl pěkný výraz, který jsem jednou četl v nějakém článku o Fordovi. Ford to prý řekl o dějinách. „Thaťs bunk,“²² řekl jsem. „To je žvást.“

„Víte to jistě?“

„Úplně jistě.“

„Ale nám to říkali.“

„Kde?“

„V táboře.“

„Oh, they’ve been pulling your leg,²³“ řekl jsem zase pěkně anglicky. „Dělali si z vás legraci. To jsou Němci. Jim by se to tak hodilo, válka mezi Ruskem a Západem.“ Žasnul jsem sám nad sebou, jak mi to jde.

„Maybe you’re right,²⁴“ řekl děda.

„Samozřejmě že mám pravdu. Jak dlouho jste byl v zajetí?“

„Od Dunkerque. To už je pět let.“

„Ach tak,“ řekl jsem. „Listen, mně můžete plně důvěřovat. Já myslím, že nejlíp uděláte, když tady počkáte na Rusy. You are welcome here in Czechoslovakia.²⁵“

„Thank you.²⁶Asi tu tedy zůstaneme,“ řekl děda. „Co říkáte, chlapci?“

Angličani zamručeli.

„Asi nám nic jiného nezbude,“ řekl ten Skot.

„All right,²⁷“ řekl jsem. „Tak pojďte se mnou.“ Postavil jsem se mezi dědu a toho velkého a vykročili jsme k náměstí. Proud lidí, který se pohyboval tím směrem, nás začal unášet s sebou. Z oken domu už zase vlály prapory a ranní slunce jim dodávalo barevnou svěžest. Před námi se houpala záda Rusáků s velikými bílými písmeny a světlo slunce na ně dopadalo. Cítil jsem, jak můj hlouček jde sraženě a jak si připadá cizí mezi tou záplavou kolem. A já si připadal taky jiný a cizí v tom prachu a smradu, a jako kdyby ve vzduchu viselo nějaké nebezpečí, nějaké vražedné úmysly v těch asiatských hlavách, ale věděl jsem, že nic takového v nich není a že ti chudáci Mongolci mají asi úmysly hlavně ohledně jídla a že to ze mě mluví v podvědomí to, co do nás hustil Goebbels. Když jsme šli kolem spořitelny, vyrazila z postranní ulice četa policajtů s panem velitelem Řimbálníkem v čele a pochodovala rychle někam do ghetta. Pan Řimbálník byl bledý, ale jinak se nes normálně nafoukaně v šněrovačce a s bílýma rukavicema na rukách. Modrá skupina policajtů se ponořila do šedošpinavého rybníka uprchlíků a přeplula na druhou stranu. Nějací otrhaní a zarostlí strejci, cikáni nebo Srbové, uctivě ustupovali před panem Řimbálníkem. Asi v nich vzbuzovala úctu ta šněrovačka. Aby ne. Ta vzbudila úctu už v ledaskom. A ty zlaté nárameníky na policajtské uniformě. Jednou si nějaký esesák dovoloval v krámě na paní Cuceovou, mladou vdovu po cukráři, a pan Řimbálník se k tomu naskytl. On za tou vdovou pálil, a když viděl, jak si na ni ten esesák dovoluje, zrudnul jak krocan a zařval na něj svojí bezvadnou němčinou tak, že esesák sklap paty, zasalutoval a vypad z krámu. Asi takovou modrou uniformu s těma nárameníkama ze zlata v životě neviděl, a třeba si myslel, že je to někdo od maríny. Nebo mu ta šněrovačka v podvědomí připomněla pruský dril a on se rasově zapomněl. Bůhví. Panu Řimbálníkovi se po tom výkonu udělalo nevolno a vdova ho pak musela napájet rumem v kuchyni za krámem. Ale to byl možná od pana Řimbálníka jen takový trik. Pálil za ní, a nakonec, jak se říkalo, úspěšně.

Sunuli jsme se kolem spořitelny až na náměstí. Bylo zalité sluncem a zatopené lidma. Od radnice až ke kostelu stál hustý dav v uniformách i bez uniforem a čekal. Byli to většinou chlapi, ale taky mezi nima byly ženské. Nejvíc bylo vidět těch brčálových Sovětů, těch byla záplava, a v nich byly rozpuštěné obláčky civilistů a jiných uniforem. Zrovna před námi na rohu stála skupina maníků v modrých mundúrech a dívala se na nás. Jeden z nich, malý, černý, k nám přistoupil a něco se ptal francouzsky. Můj děda s ním začal mluvit. Nerozuměl jsem jim.

„Wait here,²⁸“ řekl jsem. „Podívám se na radnici, co je.“ Vytáhl jsem z kapsy svoji pásku z armády a natáhl jsem si ji na rukáv. Pak jsem se začal prodírat k radnici a páska působila. Ustupovali přede mnou na všechny strany, takže jsem se dostával dopředu dost lehce a taky jsem si je mohl dobře prohlížet. Postávali a posedávali po dláždění a většinou mlčeli. Ti Mongolci mě zajímali. Usmívali se široce, jak jsem se po některém podíval, a očička jim zhasínala v hlubokých záhybech širokánských obličejů. Hodně jich mělo svislé mongolské fousy a všichni hrozně smrděli, ale tak příjemně, slámou a chlívem a tak. Chtělo se mi něco jim říkat, ale nevěděl jsem co, tak jsem jim říkal anglicky Cheer up, boys,²⁹ a připadal jsem si mezi nima hrdinsky nebo tak nějak. Narazil jsem na skupinku kudrnatých Taliánů, a jak jsem jim řek Cheer up, boys, vyskočili a zachumelili se kolem mě, jeden z nich, hezký a snědý, s viditelnými vousky ve vzrostlém strništi, na mě začal dorážet a něco drmolil. Nerozuměl jsem mu, až za chvilku jsem rozeznal, že do toho plete angličtinu. Říkal Americano? Army Americano?³⁰No, no, řekl jsem a setřásl jsem ho ze sebe. Tak jsem se dostal k radnici. V bráně stáli dva vojáci s bajonetem a pan Kobrt s bílou páskou s červeným křížem na ní. Pouštěli dovnitř po malých skupinkách. Pan Kobrt řval na utahané otrhance směsí ruštiny a němčiny. Vypadali před ním hrozně malí, protože on měl hyperprodukci hypofýzy nebo čeho, takže oni vypadali mrňavě. Šel jsem k němu a řekl jsem mu:

„Dobrý den.“

„Dobrý den,“ řekl mi přes rameno a vůbec si mě nevšímal. Cloumal s nějakými cikány a nadával jim. Stál jsem a díval jsem se na něho a pomalu jsem se rozhod, že se na tuhle organizaci vykašlu. Doved jsem si to představit, jak sedí vevnitř u stolů ouředníci a tahají z každého toho otrhance jméno a náboženství a všechno možné, aby byl ve všem pořádek a aby měl pan Macháček materiál pro svoje historické spisy o kosteleckém povstání. Viděl jsem, jak strkají do jednoho toho Rusáčka, a probudila se ve mně soukromá iniciativa. Houby, řekl jsem si, zorganizuju si to sám. Angličany si zorganizuju sám. Byl jsem odjakživa anglofil, hlavně od té doby, co jsem se zamiloval do Judy Garlandové, a teď jsem měl skvělou příležitost. A měl jsem známosti. Najednou se mi chtělo se o ně postarat. A nastrkat je do nejkomfortnějších bytů v Kostelci. Ano. K panu dokt orovi Šabatovi, k panu Moutelíkovi, velkoobchod galanterním zbožím, k panu doktorovi Vašákovi. Rojily se mi v hlavě ty byty, tak vhodné pro ubytování, a byl jsem si úplně jistý, že milostpaní v těch bytech je přijmou s otevřenou náručí. Protože to byli Angličani. Ano. Mongolčíci budou spát v kantýně u Lewithů na zemi, ale moji Angličané budou chrápat u doktorů Vašáků v pokoji pro hosty. Podíval jsem se ještě jednou na pana Kobrta, jak řve a cloumá mužíkama ve dveřích radnice, a vykašlal jsem se na něj. Obrátil jsem se a cpal jsem se davem zpátky. Měl jsem kliku. Ještě než jsem se dostal k svým Angličanům, narazil jsem na rohu u trafiky zrovna na paní doktorovou Vášákovou. Stála tam v bílých plátěných šatech, bez punčoch a chloupky na nohách se jí zlatě třpytily, držela v ruce červenou sítěnou tašku a kolem krku měla velké modré korále.

„Rukulíbám, milostivá paní,“ pozdravil jsem ji a zazubil jsem se. Zazubila se na mě taky velmi mile. Ona mě paní doktorová Vašáková měla ráda. Sedával jsem s ní a s jejím manželem a se svými rodiči v sobotu v sokolovně za války, a jak se mluvilo o válce, my dva jsme na sebe čumívávali. Řekl jsem:

„Milostivá paní, mohl bych vás o něco požádat?“

„Prosím,“ řekla, pořád s tím milým úsměvem.

„Já tu mám pár Angličanů, víte? Sou to hoši, kteří bojovali u Dunkerque. A já bych pro ně potřeboval na několik dní nějaké slušné ubytování. Protože – vidíte, jak to vypadá.“ Mávl jsem po té barevné špíně kolem. „A oni sou to přece jen Angličani, víte –“ udělal jsem pauzu a díval jsem se na paní doktorovou Vašákovou, jako že od ní čekám porozumění.

„Ale s radostí, pane Smiřický, samozřejmě,“ řekla paní doktorová. „Kolik jich máte?“

„No, kolik byste jich mohla ubytovat, milostivá paní?“

Paní doktorová se zamyslela. Dívala se na mě hezkýma modrýma očima a klepala podpatkem bílého střevíčku o chodník. Sakra, myslel jsem si, počítám, že mi budou vděční za tohle pohostinství. Paní doktorová řekla:

„Stačili by čtyři?“

„Ale jistě, milostivá paní. Čtyři budou stačit určitě,“ řekl jsem a zazubil jsem se na ni. Zazubila se taky a řekla rychle:

„A – kolik jich máte?“

Řekl jsem:

„Asi dvacet celkem. Ale já doufám, že najdu u lidí pochopení jako u vás.“

„Počkejte, běžte k mojí švagrové, že vás tam posílám. K vrchní ředitelové Heiserové, víte?“ Podívala se na mě s horlivým zájmem, a když viděla, že se pořád ještě zubím, začervenala se. „Ta jich určitě taky několik přijme,“ řekla trochu upjatě.

„Děkuji vám, milostivá paní.“

„K té určitě jděte a odvolejte se na mě.“

„Jistě, děkuji, milostivá paní.“

„A kde máte ty Angličany?“

„Prosím, račte se mnou,“ řekl jsem a vedl jsem ji ke svým Angličanům. Stáli pořád na rohu spořitelny a už zdálky se na nás dívali, jak přicházíme. Bylo vidět, že na mě se ale nedívají.

„Umíte anglicky, milostivá paní?“

„Bohužel. Jestli by některý uměl francouzsky nebo německy.“

„To budou umět jistě,“ řekl jsem. Zastavili jsme se a paní doktorová Vašáková se zazubila na Angličany. Angličani se zazubili na paní doktorovou Vašákovou a nejvíc ten křivonohý děda seržant.

„Listen, boys,³¹“ řekl jsem. „Zařídil jsem, že se nebudete muset dát zapsat. A teď vás zavedu k několika dobrým místním rodinám, kde budete bydlet.“

„That’s splendid,“ řekl ten vytáhlý, zrzavý, s vpadlýma tvářema. „Thank you very much, friend.³²“

„O. K.,“ řekl jsem. „Tohle je paní Vašáková, která byla tak laskavá a čtyři vás vezme k sobě.“

Všichni se znova zazubili. Paní doktorová Vašáková se znova zazubila na ně. Otočil jsem se na seržanta.

„Seržante, vyberte čtyři muže, nejraději takové, kteří umějí francouzsky. Mrs. Vašáková mluví francouzsky.“

„I talk French,³³“řekl ten fouskatý Skot a obrátil se na paní doktorovou. „Je parle français, madame,³⁴“ řekl jí. Paní doktorová se usmála.

„Well, I know some French ways,³⁵“ řekl jakýsi jiný švihák, širokoramenný a hladce oholený, s obvazem na hlavě, a ušklíbl se. „Merci, madame,³⁶“ řekl paní doktorové. Usmála se na něho. Pohlédl jsem na dědu seržanta a viděl jsem, jak se chtivě dívá na tu scénu.

„Two more men, sergeant,³⁷“ řekl jsem. „Ještě dva.“ Děda sebou trhl a pak se začal pátravě dívat po své četě.

„Tady už nikdo francouzsky neumí,“ zabručel. Pak se obrátil na mě. „Jenom já,“ řekl a očička mu nejistě zářily.

„Ano, ale vás budu potřebovat. Vy jste tu velitel,“ řekl jsem. Děda se zklamaně otočil ke svým mužům a zavelel:

„Killpatrick and O’Donnel, you join in.³⁸“

Dva mladíci, oba štíhlí a kostnatí, se vyhrnuli z hloučku. Ten děda rozhodně doved vybrat mužstvo pro paní doktorovou. „Ay, ay, Sir,“ řekl jeden a zazubil se.

„All right,“ řekl děda. Paní doktorová Vašáková stála obklopena čtyřmi Angličany, hezká a štíhlá v bílých šatech a smála se.

„Tak rukulíbám a děkuji vám, milostivá paní,“ řekl jsem.

„Nemáte zač. Já vám taky děkuju,“ řekla mi a zamrkala na mě. Už nebyla upjatá.

„Zítra je sraz v devět hodin tady, chlapci,“ řekl jsem Angličanům. Zabručeli na souhlas.

„Na shledanou,“ řekla paní doktorová s příjemným úsměvem a vyrazila, obklopena čtyřmi statnými chlapíky.

„Well, let’s go,³⁹“ řekl jsem a začal jsem přemýšlet, kam bych umístil další chlapíky. Zahnuli jsme do pasáže spořitelny a tu mě napadla dobrá věc.

„Nechtěli byste se vykoupat?“ zeptal jsem se.

„Sure,⁴⁰“ řekl děda a všichni ožili. Sure, říkali jeden přes druhého a bylo zřejmé, že po tom touží.

„Tak pojďte,“ řekl jsem a zamířil jsem s nima k městským lázním ve spořitelně. Dveře do lázní byly otevřené a v nich stál pan Vimler, domovník a topič ze spořitelny, s tou bábou, co prodávala vstupenky.

„Dobrý den,“ řekl jsem jim. Podívali se na mě a řekli Dobrý den. Usmál jsem se na bábu. „Potřeboval bych vykoupat tadyhle ty Angličany.“

Bába se na mě nejistě podívala.

„Ale voni sou hrozně špinavý,“ řekla.

„Právě proto je potřebuju vykoupat.“

„Dyž já nevim –“

„Nebojte se, já jim řeknu, aby se nejdřív vosprchovali.“

„A vy to zaplatíte?“

„Prosim vás, to přece můžete udělat zadarmo.“

„Jó to nejde.“

„Proč ne?“

„Já jsem za to zvodpovědná.“

„Ale prosim vás, dyť to sou spojenecký vojáci.“

„Dyž mně to nikdo neřek.“

„A co byste chtěla, aby vám kdo řikal?“

„Inu, já sem tady za to zvodpovědná.“

„Tak podívejte. Já vám to potvrdím, že ste tady koupala dvacet Angličanů, a pak se to vyúčtuje, jo?“

„Já nevim –“

„Ale nechte je, paní Máslová,“ řekl pan Vimler.

„No vidíte,“ řekl jsem.

„Inu dobře,“ řekla bába a uhnula se. „Ale potvrdíte mi to.“

„Jistě,“ řekl jsem. „Come in, boys,⁴¹ svlečte se v kabinách, a než skočíte do bazénu, dejte si sprchu.“

Angličani se pomalu nahrnuli dovnitř. Odvedl jsem je ke kabinám, bába už tam stála a otvírala jednu po druhé. Lezlo se tam z jedné strany a druhou pak člověk vylezl do lázní. Prošel jsem jednou z nich a octl jsem se v lázních. Z vysokých mléčných oken tam prolínalo světlo a všechno bylo vevnitř jasné a čisté. Voda v bazénu byla zelená od kachlíku a skvěla se na ní hladká sklovitá hladina. Bylo tam ticho a prázdno a příjemné světlo. Postavil jsem se k oknům a opřel jsem se o stěnu. Byl jsem zatím sám, protože Angličani se svlíkali v kabinách. Rozhlédl jsem se po té světlé a nazelenalé prostoře a v duši se mi rozlily vzpomínky a já viděl ten bazén ve večerním osvětlení, jak to bývalo v zimě za války, a Irenu v žlutých plavkách, jak klečí v odtokovém žlábku, který se točil kolem bazénu, vlastně neklečí, ale sedí na patách a odstrkuje se rukama a klouže žlábkem ke mně. Viděl jsem její stehna, trochu rozpláclá tím, jak seděla na patách, a bože, tak vábná, a klín a bříško v žlutých plavkách a holkovská ramena a červenou pusu a potom jsem viděl, jak plave, štíhlá a skoro nahá v čisté a průhledné vodě v bazénu, a pak jak stojí pod sprchou s gumovou čepicí na hlavě, natahuje se, s plavkama přilepenýma k tělu, a potom jak vstupuje do kabiny, a já vím, že se tam za těmi bílými dveřmi svlíká a utírá se ručníkem, a plaval jsem divoce kolem bazénu a trpěl jsem, jak jsem po ní moc toužil. Bylo to už dávno, ale bylo to ještě letos v zimě. A už to bylo pryč. Všechno. A tohle už nikdy nebude, protože bůhví, co bude, rozejdeme se, a vůbec všechno v životě končí, nic netrvá, a chtělo se mi umřít, ale napadlo mi, co jestli je nebe a já jsem plný hříchů, začal jsem myslet na nebe a napadlo mi, jak to tam vlastně vypadá a jestli jsou tam lidé v takovém stavu, jako byli, když umřeli, to by bylo blbé, protože takové hezké holky, jako je Irena, umírají obyčejně, až když jsou hodně staré, ale pak jsem si myslel, že třeba v nebi je každý pořád v tom věku, v kterém je nejhezčí, a to by pak bylo dobré nebe, myslel jsem si, ale zas mi napadlo, jak je to tam s tím, že tady Irena chodí se Zdeňkem, a v nebi, když tam má být člověk šťastný, jestli by chodila se mnou, ale to by zas Zdeněk byl nešťastný, ale Zdeněk možná přijde do pekla, nebo já přijdu do pekla, nebo je to tam vůbec tak nějak tajemně zařízené, že tam má každý, koho chce mít, třeba se tam Irena nějak rozestoupí na dvě Ireny, jenomže, napadlo mi, že by se musela rozestoupit aspoň na pět Iren, jen co já vím o lidech, kteří ji milujou, ale to se mi nelíbilo, rozhodně jsem nechtěl, aby se Irena nějak rozestupovala, chtěl jsem ji mít celou, rači ať Zdeněk a všichni ti ostatní, co ji taky milujou, přijdou do pekla, tak jsem myslel a najednou se otevřely dveře a vypadl z nich Angličan, nahý a chlupatý, a rozhlédl se zvědavě po lázních.

„There! The shower!⁴²“ zavolal jsem na něho a ukázal jsem mu na sprchu.

„Thanks!⁴³“ řekl a už za ním vylézali další a hrnuli se ke sprchám.

Lázně se naplnily jejich radostným pokřikem. Díval jsem se na to, na ta nahá, vlhká těla, a najednou proti mně z bazénu vylezl takový nízký naháč s hrozně širokými rameny a uzounkými boky a farmářským vousem a zazubil se na mě a řekl šťastně:

„That’s fine, sir.⁴⁴ Tohle nám scházelo celých pět let.“

Postavil se přede mnou a začal se poplácávat všude po svém drvoštěpském těle, smál se a pak se otočil a jen se mi před očima mihla jeho neopálená zadnice, jak skočil po hlavě do vody. Všude pobíhali naháči, řehtali se a radovali se jak děti. Spatřil jsem malou legrační postavu s křivýma nohama, jak ke mně kráčí kolem bazénu, poznal jsem, že to je děda seržant, a byl to on a řekl mi, jak je to wonderful a že jim to scházelo pět let. A pak mi to přišel říct ještě ten vysoký s vpadlýma tvářema, ale to byly jen ty tváře, jinak měl tělo jako zápasník catch-as-catch-canu, šla z něj hrůza a na hrudi měl dlouhou červenou jizvu. Díval jsem se na ně na všechny, byl to zvláštní pohled. Vzbuzovalo to ve mně všelijaké myšlenky, co prožili ti chlapi a kam odsud zmizejí a co ještě prožijou, a zas mi z toho bylo smutno. Pak jsem uslyšel, že na mě někdo volá haló, byla to bába z pokladny, vykláněla se z okýnka a pohled jí klouzal po těch naháčích. Sebral jsem se a šel k okýnku.

„Napište mi to potvrzení, pane,“ řekla mi a podala mi kus papíru a inkoustovou tužku. Chvíli jsem se rozmýšlel, slyšel jsem za zádama šplouchání a radostné hlasy, které se rozléhaly prostorem lázní, a pak jsem napsal.

Potvrzuji, že dne 8. května 1945 se v městských lázních zadarmo koupalo dvacet vojáků britské armády.

Podepsal jsem se a podal jsem papír bábě. Přečetla si ho a ještě jednou se podívala do bazénu. Pak zavřela okýnko. Otočil jsem se a ještě chvíli jsem je pozoroval. Nakonec malý seržant vylezl na skokanský můstek a zařval něco hrozně pronikavým hlasem, že mě to až překvapilo, při těch křivých nožkách a už skoro stařeckém těle, a naráz všichni, co byli ve vodě. Vylezli a hrnuli se do kabin. Vyšel jsem z lázní a posadil jsem se v odpočívárně na lavičku. Bylo tam prázdno a ticho. Tady jsem čekával na Irenu, přišla vždycky vymydlená a růžovoučká, v modrém kabátku s bílou kožešinou. Ach, bylo to všechno pryč. A po širokých schodech s gumovým kobercem sestupovaly vždycky kostelecké milostpaničky z páry a z masáže, kde panoval pan Řepa, odborný masér, s kterým jsem potom byl nasazený v Mesršmitce. Měl ruce jako řezník a já si nějak vždycky představoval ta jejich tučná těla, zabalená v bílých prostěradlech, a ruce pana Řepy s vytetovanými srdci a kotvami, jak nemilosrdně a se sadistickou rozkoší hnětou ta nadutá břicha a stehna a zadnice. Dole u schodů stála zakrslá palma a světlo z mléčných oken teple zářilo. Nahoře byly vanové lázně, tam se chodil Přema s Bendou dívat na holky, protože v jedné kabině se dala ve stropě vysadit skleněná tabule a kluci jeden po druhém mohli vylézt nahoru, kde se dalo jít po betonovém trámu přes všechny kabiny vanových lázní a dívat se seshora dovnitř. Dveře jedné kabiny se otevřely a vylezl z nich chlap v australském širáku s vousy a já poznal, že to je ten drvoštěp, co si to v bazénu tak pochvaloval. Zazubil se na mě. Pak už začali vylézat ostatní. Byli celí osvěžení a v náladě.

Zvedl jsem se a vyvedl jsem je ven. V ulici byl stín, ale vršky domů se topily ve slunci. Byl jarní den. Začal jsem přemýšlet, kam nejdřív. Do očí mi padl obchod pana Moutelíka naproti. Firma byla pořád tak, jak ji v sobotu nechal Harýk.

„Počkejte tu na mě,“ řekl jsem seržantovi a vstoupil jsem do krámu. Nebyl tam nikdo, ani prodavačky dnes ne, jenom paní Moutelíková v pokladně. Měla v uších veliké perly a pečlivou ondulaci.

„Rukulíbám,“ pozdravil jsem ji.

„Dobrý den, Danny,“ řekla mi. „Copak si přeješ?“

„Milostivá paní, mám tady takovou věc,“ řekl jsem rozšafně.

„Ale copak?“

„Ale vzal jsem si na starost několik Angličanů, víte, a potřeboval bych je na několik dní umístit v rodinách, víte, znáte Angličany, že ano,“ říkal jsem úlisně. „Oni by se pořád jen koupali, nesnesou špínu a já bych je nechtěl nechat někde v těch nouzových noclehárnách.“

„No samozřejmě, Danny,“ přerušila mě milostpaní. „Kolik bys jich potřeboval ubytovat?“

„To záleží na vás, milostivá paní, kolik byste jich mohla přijmout.“

„Na jak dlouho by to mělo být?“ zeptala se opatrně.

„Jen na dva na tři dni, než se bude moct vypravit nějaký vlak do Prahy.“

„Aha. Stačili by čtyři?“

„Samozřejmě, milostivá paní.“

„No – tak to budu ráda, že ti budu moci vyhovět.“

„Děkuju vám, milostivá paní.“

„Není zač. Musíme pro ně přece něco udělat. Vždyť jsou to naši osvoboditelé.“

„Jistě, milostivá paní. Děkuji vám.“ Byl bych rád věděl, co by dělala, kdybych jí přived čtyři takové Mongolčíky s mrožími fousy. Jenže já věděl, jak na ni. Přived jsem jí čtyři, řekl jsem Rukulíbám a vypadl jsem ven. Ještě mi jich zbývalo dvanáct. Pustili jsme se po Jiráskově třídě k nádraží. Proti nám pořád táhly pestré davy. Valily se ulicí v mračnech prachu a mezi nima jsem viděl různé pány a známé kluky s bílýma a červeno-bílýma páskama. Většinou to byli pořád ti brčáloví Sověti. Ale uviděl jsem taky několik chlapů v khaki uniformách s nárameníky s nápisem Nederland. Potom hodně těch cikánsko-taliánských typů a Francouze v modrých uniformách. Ale já měl Angličany. Angličani byli z toho všeho stejně nejlepší. Prohlížel jsem si všelijaké ty tváře, jak jsme šli proti proudu, a najednou jsem narazil na Benna a na jeho sestru Evku.

„Ahoj, Benno,“ řekl jsem.

„Ahoj, ty vole,“ řekl Benno.

„Nazdar, Evko.“

„Nazdar.“

„Pročs včera nepřišel?“ řekl Benno.

„Bylo mi blbě.“

„Prosim tě, tobě je furt.“

„To je. Benno, můžeš pro mě něco udělat?“

„Co?“

„Podivej, vemte si na byt pár Angličanů.“

„To sou Angličani?“ řekla Evka se zájmem.

„Jo. Můžeš si s nima promluvit,“ řek jsem a připadal jsem si jako průvodce v panoptiku. Evka se usmála na Angličany a já se na ně podíval. Byli teď umytí a svěží a okamžitě se všichni zazubili na Evku.

„How do you do?⁴⁵“ řekla Evka.

„How ďyou do?“ řekli sborem.

Evka se zase zasmála a nevěděla jak dál.

„Vemte si je,“ řekl jsem.

„Nojo. Ale všechny ne,“ řekl Benno.

„Kolik?“

„No – kolik, Evko?“

„No – asi – počkej – asi pět, jó?“

„O. K.“ řekl jsem. „Sergeant, five men with this beautiful girl.⁴⁶“

„O. K. boss!“ řekl seržant po mně a zasmál se. Otočil se k svému hloučku a rozkazovým hlasem vyjmenoval pět manů. Vystupovali z řady jeden po druhém a salutovali Evce a Evka jim podávala ruku. Pocítil jsem pýchu. Vlastně mi museli být vděčni, ti chlapi. Byl jsem přece něco jako anděl míru a poskytoval jsem tady všem přepychové zaopatření u krásných mladých paniček a dívek po kdovíkolikaletém půstu a tábornickém strádání. Otočil jsem se k Bennovi a řekl jsem:

„Budeš doma vodpoledne, Benno?“

„Jo. Přiď.“

„Tak já přídu. Nevíš, co je s pivovárem?“

„Zejtra tam musíme bejt.“

„Proč?“

„Voni vylepili vyhlášku, že kdo se zejtra nedostaví z těch přihlášenejch, tak že bude považovanej za zběha.“

„Vážně?“

„Fakt.“

„To je blbý, sakra.“

„Voni sou blbí.“

„A pudeš tam?“

„Co mám dělat. Už sme v tom namočený dost takhle.“

„Myslíš kvůli tomu v neděli?“

„No kvůli čemu jinýmu.“

„Já myslim, že to nebude tak zlý, s tim.“

„Jen si nedělej iluze.“

„No uvidíme, konečně. Tak já vodpoledne přídu.“

„Přiď.“

„Tak ahoj. Nazdar, Evko,“ řekl jsem.

„Nazdar,“ řekla mi Evka, která už byla v plném rozhovoru se svýma Angličanama.

„Bav se dobře,“ řekl jsem jí s dvojsmyslným úsměvem.

„Vynasnažim se,“ řekla.

„Ahoj,“ řekl Benno.

Nechali jsme je a zahnuli jsme vlevo kolem zadního traktu přádelny. Chtěl jsem jít do vilové čtvrti k paní vrchní ředitelové Heiserové. Nalevo nahoře, vysoko nad námi, se vypínal zámek s červenými kopulemi ve slunci a s praporem, vlajícím na modrém nebi, a napravo dole stála přádelna, rozložená po veliké ploše, s hasičskými nádržemi, v kterých se slunce duhově rozkládalo skrz olejové skvrny na hladině, s nekonečnými skladišti a s šedivýma budovama továrních hal. Teď se samozřejmě nepracovalo, ale tím to všechno bylo pustější, ta prachem zalepená okna s mřížemi, ty nesmyslně renesanční prašné věže a celý ten zaškvárovaný dvůr a několik opuštěných vagónů na slepé koleji. Kolem přádelny byl železný plot, zahýbal velikým povlovným obloukem k Hadrnici a na stráni pod zámkem se bělaly a jiskřily vily ředitelů a lepších úředníků z přádelny. Vila pana vrchního ředitele Heisera stála v obrovské zahradě se žlutýma cestičkama, byla veliká, dvouposchoďová, nahoře měla terasu, v jednom rohu se leskla zasklená veranda a dole byly zeleně natřené dveře garáže. Zastavili jsme u branky. Nějaké popínavé rostliny se klenuly nad námi a já jsem zmáčkl knoflík zvonku pod mosaznou tabulkou s nápisem Arnold Heiser, vrchní ředitel Spojených textilních závodů a. s. Čekali jsme. Vila na zelené stráni pohádkově svítila a mí Angličani na ni koukali s otevřenými ústy. Z ampliónu u vrátek se ozval hlas. „Kdo tam, prosím?“ Byl hrčivý a mikrofonový, ale poznal jsem, že to je ženský hlas. Naklonil jsem se k mluvítku a řekl jsem:

„Smiřický. Mohl bych mluvit s milostivou paní?“

„Okamžik,“ ozvalo se. Narovnal jsem se a čekali jsme. Pozoroval jsem žlutou pěšinku, vedoucí k zasklené verandě vily. Skákalo po ní několik ptáků. Slyšel jsem jejich pípot a ve vzduchu něco lehce šumělo, jako listnatý les, ale pak jsem si uvědomil, že to je vodotrysk. Všechno tu bylo klidné. Pohlédl jsem znovu na svoje Angličany. Stáli s ranci na zádech, a když jsem se k nim otočil, podívali se všichni na mě. Teď jsem si teprve všim, jak jsou uválení a otrhaní, jak jsou jejich khaki uniformy plné prachu a jak mají zaprášené boty. Děda seržant sundal čepici, hlava se mu zaleskla na slunci, vytáhl červený kapesník a otřel se. Usmál se na mě.

„Hot weather,⁴⁷“ řekl.

„Yes,“řekl jsem s úsměvem. „Strašné vedro.“ Pak jsem pokynul hlavou k Heiserovic vile a řekl jsem: „Hezká, co?“

„Sure,“ řekl děda a nasadil si znova čepici. Z ampliónu zachraptělo.

„Prosím, račte dál, pane Smiřický,“ a bzučák ve dveřích se rozezvučel. Otevřel jsem vrátka a vstoupil jsem na zahradu. Angličani zůstali stát venku.

„Come on,⁴⁸“ řekl jsem. „Počkejte na mě na zahradě.“

Prošli brankou jeden po druhém a zamířili jsme k vile. Kroky v těžkých botách skřípěly po písku. Dveře skleněné verandy se otevřely a v nich se zabělala panská Mici v krátkých černých šatech s bílou zástěrou a s bílým čepcem. Pan ředitel ji vedl jako tkadlenu, takže tím vlastně připravoval Němce o jednu sílu. Takže to byla vlastně vlastenecká zásluha.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem ji.

„Dobrý den,“ řekla a měla hlas velice příjemný, ačkoliv to byl ten hlas z ampliónu. Bílou náprsenku měla přišpendlenou na vypjatých ňadrech. Musel jsem se jí na ně dívat.

„Mohu mluvit s milostivou paní?“ zeptal jsem se.

„Prosím, pojďte dál,“ usmála se a ustoupila stranou.

„Wait for me here,⁴⁹“ řekl jsem Angličanům a vyběhl jsem po schodech na verandu. Octl jsem se v hale, znal jsem to tam, stály tam palmy a tmavě zelené fíkusy a po stěnách viseli Spálové a Rabasové. Mici mě předešla a otevřela dveře do salónu.

„Prosím, račte dál,“ řekla mi zas s tím profesionálním úsměvem, ale stejně jsem si myslel, že tak docela profesionální není. Měla ty sukně děsně krátké a hedvábné punčochy a vysoké podpatky.

„Děkuji,“ řekl jsem a prošel jsem blízko ní, až jsem skoro ucítil, jak skrz ty šaty sálá, a vlezl jsem do Heiserovic salónu, plného nablýskaných kredencí a vitrín a alabastru a koberců. Velikým oknem proudilo dovnitř sluneční světlo, a destilováno obrovským akváriem, dopadalo na paní vrchní ředitelovou Heiserovou, která seděla v křesle u stříbrného kuřáckého stolku, nacpaná do hedvábných šatů, se šňůrou perel na balónovitých ňadrech. Z druhé strany seděla proti ní paní Kramperová, vdova po prokuristovi od Lewithů, a držela v prstech cigaretu. Obě dámy na mě tupě hleděly. Věděl jsem, o čem asi mluvily. Měly asi obě strach. Paní vrchní ředitelová tak vůbec a paní Kramperová kvůli Krobemu. Když jsem se na ni ale tak podíval, musel jsem se Krobemu divit. Krobe byl vrchní obrkontrolor BALu v Mesršmitce, taková plavovlasá, elegantní skopčácká bestie, a přes válku byl na byt a stravu u paní Kramperové. Na byt a stravu a postel, to bylo jasné. Chodili spolu zavěšeni po Bučině, Krobe v koženém kabátě s pavoukem v klopě a s tou mrňavou tlustou vdovou pod paždí, kolikrát jsem je potkal v lese a vždycky jsem se Krobemu musel divit. Tak teď měla vdova strach asi z toho a chodila se utěšovat k svojí nejlepší přítelkyni. K svojí bosom friend⁵⁰, napadlo mě anglicky, a přišly mi na mysl legračně sprosté myšlenky ohledně těch dvou statných ňader, které tu teď byly přede mnou vyloženy v kvítkovém hedvábí.

„Rukulíbám,“ pozdravil jsem je.

Obě dámy pokývly hlavama.

„Milostivá paní, mám k vám prosbu,“ řekl jsem zas úlisně.

„Prosím,“ řekla paní vrchní ředitelová, a tu jsem dostal zlomyslný nápad.

„Mám na starosti několik zajatců,“ řekl jsem. „Prchají z táborů v horním Slezsku a chtěl bych je na několik dní někam umístit, než bude možno vypravit zase vlak do Prahy.“

„Ano,“ řekla paní vrchní ředitelová neutrálně.

„Mohla byste jich, milostivá paní, pár přijmout na dva na tři dny?“

„Myslíte ubytovat je?“ řekla paní vrchní ředitelová rozvážně a udělala přemýšlivý obličej. Zřejmě se jí honily v hlavě představy nějakých fousatých Mongolů, už asi viděla, jak dupají zaprášenýma botama po kobercích a jak z vitríny mizí stříbrné lžičky.

„Velmi ráda bych vám vyhověla, ale nevím, jak to půjde,“ řekla pomalu. „Mám tu návštěvu, přijel švagr z Ostravy, a pak tu máme taky uprchlíky, bratra z Brna s rodinou, víte?“

„Ovšem,“ řekl jsem. „To je pak samozřejmé, to já jsem nevěděl. Já jsem jenom myslel, víte, ona Angličanům vadí ta špína noclehárnách –“

„To jsou Angličani?“ zaplála paní vrchní ředitelová upřímným zájmem.

„Ano. Zajatci od Dunkerque.“

„Ach tak, vojáci!“ zvolala, jako kdyby to předtím nevěděla. „To je něco jiného. Jednoho nebo dva bych mohla uložit v tom zadním pokoji nahoře.“

„Ano,“ řekl jsem uctivým hlasem.

„To víte, já bych velmi ráda pomohla.“

„Jistě. No milostivá paní, kdyby vám to bylo možné, byl bych vám velmi vděčen, opravdu.“

„Ale prosím, nemáte zač. Kolikpak byste jich potřeboval ubytovat?“

„To naprosto jak se vám hodí, milostivá paní.“

„Tedy, stačili by dva? Ty bych mohla pohodlně uložit.“

„Prosím, milostivá paní. Budu vám velmi vděčen. Děkuji vám.“ Milostivá paní se zasmála a vztyčila se v křesle.

„Prosím, prosím. Není zač. To je přece naše povinnost. A jak se daří panu otci, pane Smiřický?“

„To víte – jak je to dnes možné.“

„No, hlavně že už jsme se zbavili Hitlera,“ skočila mi do řeči. „Jistě. To hlavně.“

„Pozdravujte pana otce a paní matku.“

„Budu, milostivá paní, a děkuji vám.“

„Prosím, prosím,“ řekla a podala mi ruku. Uchopil jsem ji lehce, měla tučné měkké prsty, a políbil jsem ji mezi dva veliké prsteny. Jeden z nich mě trochu škrábl do pusy. Ruka příjemně voněla. Vztyčil jsem se a uklonil jsem se paní Kramperové.

„Pane Smiřický,“ řekla mi.

„Prosím?“

„Já bych měla možnost vzít si taky jednoho Angličana, jestli máte –“

„Ó prosím, budu vám velmi vděčen, milostivá paní,“ řekl jsem rychle a hned se mi v hlavě objevil ten, kterého jí dám. Ten fousatý dřevorubec, ten farmář z Austrálie.

„Ale, pane Smiřický –“

„Ano?“

„Prosím vás – nějakého slušného, ano?“

„Samozřejmě, milostivá paní.“

„Víte, aby to nebyl nějaký – no –“

„Spolehněte se, milostivá paní,“ řekl jsem. Ten, co jsem jí vybral, byl slušný. Ten už byl slušný, pane. Paní Kramperová bude spokojena. V duchu jsem viděl jeho rozložitá ramena a úzké boky, jak vylez v lázních z bazénu. Bez starosti, paní Kramperová, budete dokonale spokojena. Podíval jsem se na ni. Jen jestli ale bude spokojen Australan. Konečně, ten moh být rád, že jede domů. Tak se mohl z vděčnosti taky trochu přemoct.

„Mám ho přivést k vám, milostivá paní?“ řekl jsem.

„Ach ne. Já už stejně budu muset jít,“ řekla paní Kramperová a zvedla se.

„Ale tos mohla ještě posedět, Olgo,“ řekla paní vrchní ředitelová.

„Ba ne, už musím běžet, Růžo. A pak, pan Smiřický by se musel obtěžovat až k nám –“

„Ale s radostí, milostivá paní, to není žádné obtěžování.“

„Ne, ne, vy máte jistě spoustu práce, pane Smiřický. A pak, já už musím opravdu jít.“

„A kdy tě zas uvidím, Olgo?“ řekla paní vrchní ředitelová.

„Jakmile budu mít chvilku kdy, Růžo. To víš, že na tebe nezapomenu.“

„To by taky bylo, abys zapomněla na starou přítelkyni. My jsme spolu chodily do obecné školy, pane Smiřický.“

„Jistě?“ podivil jsem se.

„Ano. A od té doby pořád držíme při sobě.“

„Tak to má být,“ řekl jsem.

„No a teď, když to bude zas všechno veselejší, musíš ke mně přijít častěj, Olgo.“

„Přijdu, Růžo, přijdu. Jen co se zas poměry uklidní.“

„A vy, pane Smiřický, taky přijďte. A páni rodiče. Už jste u nás tak dlouho nebyli.“

„Děkuji vám, milostivá paní, jistě příjdem, jen co se poměry trochu urovnají, to víte,“ řekl jsem.

„Ovšem, ovšem,“ řekla paní vrchní ředitelová.

„Tak na shledanou, Růžo, a pozdravuj ode mě manžela,“ řekla paní Kramperová. Pak se obě dámy obejmuly.

„Rukulíbám a děkuji vám ještě jednou, milostivá paní,“ řekl jsem a uklonil jsem se. Paní vrchní ředitelová se na mě převlídně usmála.

„Rádo se stalo, pane Smiřický, přijďte zas.“

Uklonil jsem se znovu a pak jsem se otočil za paní Kramperovou. Vylezli jsme do haly. V hale čekala Mici se sladkým úsměvem a otevřela nám dveře na zahradu.

„Rukulíbám,“ řekla.

„Na shledanou, Micinko,“ řekla paní Kramperová docela jiným hlasem, než jakým mluvila v salóně, a prolezla dveřmi do slunečního světla. Měl jsem zase projít kolem Micina telegrafického těla a tu mi napadlo, ani jsem nevěděl jak, asi z filmu nebo z nějakých románů, Mici stála s naškrobenou zástěrkou na ňadrech a kolem všude přepych, prostě, jak jsem šel ven kolem ní, chytil jsem ji pravou rukou kolem pasu a pokusil jsem se ji líbnout. Uhnula mi a cítil jsem, jak se mi pod nikou zlomila její horká pevná záda, a pustil jsem ji. Polilo mě trapno, ani jsem to možná nechtěl udělat, vypadalo to moc milionářsky a projelo mnou leknutí, jak to Mici přijme, ale hned mě to zas pustilo, protože Mici se jen dvojvýznamně zasmála, přivřela malinko oči a řekla tiše „Pst! Pst!“. Mrkl jsem na ni tedy přátelsky a řekl jsem:

„Na shledanou.“

„Na shledanou, pane Smiřický,“ řekla mi a pak mi zavřela dveře před nosem. Sakra, cítil jsem k ní vděčnost. Nevěděl jsem dobře za co. Měl jsem pocit, že Mici by nezkazila člověku žádnou radost. A že by mi rozuměla. Že by dovedla rozumět tomu, co ve mně bylo k rozuměni. A to bylo to, že jsem netrpěl na předsudky. Že jsem hrozně chtěl někoho milovat, někoho hezkého, jako byla Mici nebo Irena, a že mi z toho bylo blbě, když jsem nemohl. Nebo když jsem nevěděl. Ale v té chvíli se mi zdálo, že Mici bych mohl milovat, A že už ji miluju. Zdálo se mi, že ji miluju víc než Irenu. Napadlo mě, jak hrozně snadno jsem doved milovat lidi víc než Irenu. Jak jsem vlastně každou hezkou holku, s kterou jsem zrovna byl, miloval víc než Irenu, a umínil jsem si, že hned jak to půjde, začnu si něco s Mici. Mici byla příjemná a byla v příjemném okolí, měla zadní pokojíček v Heiserovic vile, se záclonkami a výhledem na zámek a s měsícem mezi zámeckýma věžema a s tichým voňavým šuměním lesa v noci za oknem, to všechno mi proběhlo hlavou a pak jsem zas šlapal po žluté cestičce za paní Kramperovou a zastavil jsem se u svých zaprášených a zamlklých Angličanů.

„Well,“ řekl jsem. „You go with this lady,⁵¹“ řekl jsem chlapíkovi v australském klobouku.

„Yes, sir,“ řekl uctivě a smekl klobouk před paní Kramperovou. V slunci se mu zaleskly pěkné kaštanové vlasy s bujnýma vlnama. Paní Kramperová se na něho usmála.

„Můžete s ním mluvit německy, milostivá paní,“ řekl jsem a připadal jsem si jako madam z bordelu.

„Ano? To je báječné! Děkuji vám, pane Smiřický.“

„Prosím,“ řekl jsem.

„Bitte, kommen Sie mit mir,⁵²“ řekla paní Kramperová Austrálcovi s lákavým úsměvem.

„Danke, gnäd’ge Frau,⁵³“ řekl Austrálec, pak se ještě obrátil na mě a řekl: „Thank you, sir.“ Pak odešel houpavým krokem s paní Kramperovou k zahradní brance. Slunce na ně svítilo, nasadil si znovu širák a pod průhlednými šaty paní Kramperové prosvítala růžová spodnička. Ta bude spokojená, pomyslel jsem si a začal jsem mít dojem, že ten Austrálec taky. Když byla spokojená taková bestie jako Krobe. Obrátil jsem se k seržantovi a požádal jsem ho, aby vybral dva muže.

„Burke and Harris,“ řekl seržant a dva muži se pohnuli. Zbymi už jen čtyři. Seržant, ten vysoký, zrzavý s vpadlýma tvářema, pak jeden maličký od neštovic a jeden velký, tlustý, v kostkované košili pod battledressem a s podivnou čepicí se štítkem a s malou brit­skou vlaječkou přišpendlenou na té čepici. Hladce oholená tvář se mu mastně leskla potem. Obrátil jsem se ke dvěma vybraným a řekl jsem:

„Come on,⁵⁴“ a zamířil jsem s nima k vile. Vylezl jsem po schůdkách ke dveřím a stiskl jsem zvonek. Za chvilku se ozvalo klapání vysokých podpatků a Mici otevřela dveře.

„Jeje, zapomněl jste něco, pane Smiřický?“ řekla. Nejradši bych se byl v té chvíli na všechno vykašlal a šel s ní do jejího pokojíčku. Ale Angličani stáli za mnou. Řekl jsem:

„Slečno, zapomněla ste na nocležníky.“

„Cože?“

„Tady. Vedu vám hosty na pár dní.“

„Kdo to je?“ řekla Mici a podívala se nedůvěřivě na zaprášené Angličany. Nad nosem se jí udělaly dvě svislé vrásky.

„Angličani. To už mám vyjednaný s milostivou paní. Zavedete je k ní, ano?“

„Bóže,“ řekla Mici. „Máme tu už takovejch návštěv, pane Smiřický.“

„Já vim,“ řekl jsem rychle a nehýbal jsem se. Mici taky ne. Dívali jsme se jeden druhému do očí, ale já jsem pořád viděl jenom ta pěkná Micina ňadra pod bílou náprsenkou.

„No – tak –“ řekla pomalu Mici.

„Mici –“ řekl jsem tiše.

„Ano?“

„Měla byste večer čas?“

Zazubila se.

„Já nevim, pane Smiřický.“

„Mici, prosim vás. Já bych s váma chtěl moc mluvit.“

„A o čempak?“

„Že vás miluju.“

„Ale děte. Odkdypak, pane Smiřický?“ říkala trochu ironicky, ale příjemně.

„Už dlouho. Už jak sme tu byli poprvé na návštěvě.“

„Mici!“ ozvalo se ze salónu. Mici sebou trhla, ohlédla se, pak se zas otočila ke mně a podala mi rychle ruku.

„Priďte v osm nahoru pod les, ano?“

„Tady za vilou?“

„Ano. Přídete?“

„Určitě přídu.“

„Tak na shledanou,“ stiskla mi ruku a přivřela oči. Měl jsem u ní štěstí. Takhle to bylo vždycky. Měl jsem štěstí u většiny ženských, jenom u Ireny ne. Bože, už tolik let ne.

„Kommen sie weiter,⁵⁵“ řekla Mici Angličanům, Angličani se hnuli a zapadli dovnitř a Mici na mě zamrkala a zavřela dveře. Stál jsem čelem k těm zavřeným dveřím z mahagonu a pak jsem se obrátil a rozhlédl jsem se po jarním Kostelci. Viděl jsem šedivé tovární budovy dole a zadní strany městských činžáků, za nima železniční násep, řeku a pak drobné vilky na černohorské stráni a les a kopce a modré nebe nad tím, nalevo červené střechy moderní čtvrti nad Hadrnicí a ve vzduchu bylo čisto a k smrti svěže. Z dálky se najednou ozvalo pravidelné temné rachocení a pak několik zahřmění, to byla fronta, kulomety a artilerie, a bylo už jaro a končil protektorát. Zbylí čtyři Tommyové stáli na cestičce a dívali se na mě. Tlouštík seděl na svém pytli, koši rozhalenou u krku a s čepicí v ruce. Byl ostříhán na ježka. Sestoupil jsem ze schodů a šel jsem k nim.

„So, come on, boys,⁵⁶“ řekl jsem a pustili jsme se po pěšině k zahradní brance. Ještě jednou jsem se ohlédl na vilu. Tyčila se tam v zeleni, bílá a třpytivá, s kousky zářivé slídy v omítce a s lesklými okny. V zahradě šuměl vodotrysk a rozstřikoval bílou pěnu vzduchem. Odtrhl jsem se od toho pohledu a vykročil jsem s Angličany dál, podél bílého plotu. Šli jsme k Vévodům, kde jsem chtěl spáchat poslední zlomyslnost. Cesta se prudce svažovala dolů k potoku a pokračovala vagónovou kolonií k moderní čtvrti nad Hadrnicí. Prošli jsme kolem vagónků, postavených na kamenných pode­zdívkách, s pruhovanýma peřinama na bidlech před nimi, s kozama a ušmudlanýma dětma v okousané trávě, přešli jsme nad jezem a vyšplhali jsme se k moderním domům nahoře. Na rohu jsem řekl Angličanům, aby na mě počkali, a vlezl jsem do domu se lví hlavou nad vchodem. Tam bydlel pan prokurista Vévoda a jeho pitomá, kyselá, nesympatická panička. Zazvonil jsem. Dlouho se nic nedělo. Pak jsem uslyšel slabý zvuk, jak někdo odsunul víčko špehýrky, a pak se otevřely dveře. Jenom málo, docela úzká štěrbina, a za ní bylo vidět obličej paní Vévodové.

„Rukulíbám,“ řekl jsem.

„Dobrý den. Co si přejete?“

„Milostivá paní, potřeboval bych u vás umístit dva anglické zajatce. Celé město je plné uprchlíků a my bysme chtěli Angličany umístit v dobrých rodinách,“ říkal jsem rychle.

„Zajatce?“

„Ano. Sou to britští vojáci.“

„Já nevím – muž není doma.“

„Milostivá paní, pan manžel určitě nebude nic namítat. Byl jsem už u pana doktora Vašáka, u pana vrchního ředitele Heisera a u pana Moutelíka –“

„A – kolik jste říkal, že jich je?“

„Dva, milostivá paní.“

„Já nevím, jestli to muž dovolí. Máme tak malý byt.“

„Ale určitě, milostivá paní. Ostatně, kdyby pan manžel nechtěl, můžete nám zatelefonovat,“ už jsem jí je chtěl rychle vrazit.

„Na jak dlouho by to bylo?“

„Dva až tři dni.“

„No – ale prosím vás, jaký to sou lidé?“

„Jak to myslíte, milostivá paní?“ udělal jsem nechápavého. „No však víte – nejsou to nějaký – takoví – jsou čistotní, ano?“

„Milostivá paní – sou nemocný, dyž se nemůžou jeden den vykoupat.“

„No tak – já ale nevím, co tomu řekne muž.“

„Buďte bez obav, milostivá paní. Děkuji vám a hned vám je přivedu,“ řekl jsem.

„No –“ řekla paní Vévodová, ale já už se otočil a vypadl jsem z domu.

„You go right in.⁵⁷ Už na vás čeká,“ řekl jsem a strčil jsem tlusťocha a za ním skrčka dovnitř. Ještě jsem si všiml zaprášených bot skrčkových a umaštěné zadnice toho tlusťocha a pak jsem se rychle obrátil a sestupoval jsem se zbylýma dvěma po stráni. Měl jsem radost. Přemýšlel jsem, jak jí to ti dva v bytě asi zasviní, a doufal jsem, že jí to tam zasviní hodně. Vřele jsem si přál, aby jí to tam hodně zasvinili. Vůbec jsem ji neměl rád, tuhle paní. A modlil jsem se, aby jí to tam hodně zasvinili. Sešli jsme dolů na ulici a dali jsme se směrem k nám.

Doma jsem Angličany, kteří se jmenovali Martin a Siddell, odvedl nahoru, maminka otevřela, řekl jsem jí, že budou pár dní u nás, a pak jsem je zavedl do koupelny, aby si umyli ruce. Oba vypadali v bytě dost nesměle, nechal jsem je v koupelně a šel jsem do kuchyně. Na hodinách byly už dvě.

„Danny, ale co jim dám k jídlu?“ řekla maminka.

„To je jedno. Uvař jim třeba brambory.“

„Když já maso nemám.“

„Ale to nevadí, maminko.“

„A jak s nima mám mluvit?“

„Voni uměj německy. Máš pro mě voběd?“

„To víš, vždyť už je pozdě.“

„Tak mi ho, prosim tě, dej. Já musim zas jít.“

„Bože, kam zas, Danny?“

„Slíbil jsem, že přídu k Bennovi.“

„Danny, buď opatrnej. Ať se do ničeho nedostaneš.“

„Neboj se, maminko.“

Ve dveřích se objevil seržant.

„Take a seat,⁵⁸“ řekl jsem a vstal jsem. Odvedl jsem je do pokoje. Posadili se rozpačitě za stůl a položili dlaně na stehna. Maminka přinesla talíře a nalila jim polívku.

„So bitte,⁵⁹“ řekla.

„Danke, Frau,⁶⁰“ řekl seržant.

Snědli jsme polívku a maminka přinesla maso s bramborem. „Danny, můžu jim to dát?“

„Proč ne?“

„Je to konina. Já jiný maso nemám.“

„Ale jim je to jedno.“

„Bitte,“řekla maminka. „Es ist nur Pferdfleisch.⁶¹“

„Danke sehr, Frau,“ řekl seržant.

Jedli jsme.

„Odkud jste?“ zeptal jsem se seržanta.

„London,“ řekl.

„And you?⁶²“

„Liverpool.“

„Ženatý?“

„Yes,“ řekl seržant. „A mám tři děti.“

„Well, to musíte být rád, že se vracíte domů.“

„Já také jsem,“ řekl seržant. Po chvilce řekl: „Tohle už je podruhé.“

„Jak to?“

„Tohle už je podruhé, co se vracím domů.“

„Jak to myslíte?“

„Byl jsem už v první válce.“

„Oh, I see,“ řekl jsem.

„A šel bych znova, kdyby měla být ještě jedna.“

„Ano?“

„Sure. Já Němce nenávidím, víte?“

„Oh yes,“ řekl jsem. Nevěděl jsem, co mu mám na to říct. Děda seržant žvýkal usilovně koňské maso a hleděl na mě vážně.

„That’s good,“ řekl jsem a obrátil jsem se na druhého.

„Vy jste taky ženatý?“

„No,“ ušklíbl se.

„Well, to je taky dobré, ne?“

„Sure.“

„Tady u nás jsou hezká děvčata, co? Jak se vám líbí?“

„Oh very much. Opravdu moc.“

„Jsou hezké, že?“

„Sure. Víte, já už skoro pět let neměl děvče.“

Trochu mě to zarazilo. Řekl to, jako kdyby povídal, že týden nejedl.

„Well, teď je zas můžete mít,“

„Můžu?“ zeptal se se zájmem. „But I got no money.⁶³“

Teď jsem se ušklíbl já.

„Peníze nepotřebujete,“ řekl jsem. „They are patriotic girls.⁶⁴“

Angličan se zachechtal. Byl chlapský a statný a zrzavý. Vzpomněl jsem si na Mici. Třeba bych moh udělat dobrý skutek a poslat ho na rande za sebe. Ale to ne. Jen ať Angličan ještě počká, když to vydržel tak dlouho.

„Well, já musím jít,“ řekl jsem. „Uvidíme se večer. Zatím si odpočiňte.“

„Yes. Thank you,“ řekl seržant.

„Well – tak na shledanou.“

„Na shledanou.“

Odešel jsem z pokoje.

„Maminko, vodestel jim, jo?“ řekl jsem mamince.

„Už deš, Danny?“

„Jo. Sbohem.“

„Kdy se vrátíš?“

„Večer.“

„Tak dej pozor, Danny.“

„Neboj se. Tak sbohem.“

„Sbohem!“

Vypadl jsem ze dveří a šel jsem rychle po schodech dolů.

V ohybu schodů jsem se ohlédl a uviděl jsem maminku se starostlivým obličejem, jak stojí ve dveřích a dívá se za mnou. Poslal jsem jí pusu. Usmála se a kývla. Potom mi zmizela. Sestupoval jsem rychle se schodů dolů. Na ulici to vypadalo stejně. Stejné šedivé houfce s ranci, jenom se mi zdálo, že teď se hýbají nějak rychleji. Zahnul jsem k nádraží a šlo se mi těžce. Přejed jsem se tou koninou.

„Gnädger Herr,⁶⁵“ ozvalo se za mnou a někdo se mě dotkl na rukávu. Otočil jsem se a uviděl jsem za sebou příšerně špinavou šerednou ženskou v pruhovaných šatech.

„Bitte, wo ist das?⁶⁶“ řekla mi a podala mi papírek. Za ní stála hromada jiných takových ženských v pruhovaných šatech a nedalo se vůbec říct, jestli to jsou báby nebo holky nebo co. Všem koukal z očí hlad. Připadaly mi jako strašidla. Podíval jsem se na papírek. Na něm bylo napsáno na stroji: Pro Lewithovu závodní jídelnu: Vydejte oběd pro patnáct Židovek z koncentračního tábora v Schörkenau. Pod tím bylo kulaté razítko města a nějaký podpis. Podal jsem papírek Židovce a řekl jsem:

„Kommen sie mit mir. Ich werďs euch zeigen.⁶⁷“

Židovka natáhla kostnatou ruku a řekla něco nahlas ostatním dozadu. Otočil jsem se zas a vykročil jsem. Ucítil jsem, jak se houfec za mnou zahýbal. Otočil jsem se znova k té ženské s papírkem a zvolnil jsem krok.

„Sie kommen aus einem Konzentrationslager?⁶⁸“ zeptal jsem se. Hleděla na mě s úctou a úslužně mě dohonila. Šla teď vedle mě.

„Ja. Aus Schörkenau,⁶⁹“ řekla uctivě. Nevěděl jsem, o čem s ní mám mluvit. Klusala vedle mě napjatě a v očekávání, viděl jsem, jak je připravená mě o všem informovat, ale já sakra nevěděl, o čem by mě mohla informovat. Bylo na ní přece vidět všechno. Já jsem tak přibližně věděl, co jsou koncentráky a specielně Schörkenau. Kluci, co jezdili makat do Luftmetálu, vyprávěli, jak tam na stavbě železniční spojky pracují Židovky z koncentráku. Tak jsem věděl dost. Židovka pořád belhala vedle mě s bosýma nohama pokrytýma prachem a v pruhovaných šatech, které na ní visely jak na kostlivci, a napjatě čekala.

„Es ist gut, dass alles vorbei ist, nicht wahr?⁷⁰“ řekl jsem a hned jsem si připadal blbě, když jsem to řekl. Zdálo se mi, že to ta ženská musí ode mě brát jako urážku. Měl jsem pocit viny. Cítil jsem se něčím provinilý. Třeba to byla blbost, ale já šel před nima nažraný a ona, zase tím uctivým tónem, řekla:

„Jawohl. Das ist sehr gut,⁷¹“ a zase začla být v pohotovosti. Bylo nepříjemné cítit, jak jsou ty ženské přede mnou ponížené. Sakra, kdybych jim to aspoň uměl říct, aby neblbly, že už nejsou v koncentráku a že mají teď na všechno zrovna takové právo jako já nebo tak něco, ale já jim to neuměl říct a připadalo mi, že to vůbec nejde jim to říct, nebo že na to nemám právo, tak jsem jim to vůbec neřek a jenom jsem šel a toužil jsem, aby už jsme byli u Lewithů. Šli jsme po pravém chodníku a u hotelu Granada jsme se prodrali proudem lidí na druhou stranu. Složení proudu se neměnilo. Mongolci, Francouzi, otrhanci, Taliáni, Srbové, jenom se mi zase zdálo, že jich je pořád víc a že jdou rychleji. Chvílema proud prořídl a objevil se nějaký vozík a na něm naložené děti, sem tam se táhl taky hubený kůň s dvěma nebo třema dětma na hřbetě. Občas se podél davu motal někdo na kole, obyčejně někdo v uniformě, Francouz nebo chlap s páskem Nederland na rameni, ale jádro té lidské řeky teklo stejnoměrně a pěšky v kotoučích prachu a horka na západ. Proplul jsem proudem se svýma Židovkama a zamířil jsem k Lewithovic kantýně. Bílá betonová budova nové přádelny, kterou postavili Lewithovi právě včas pro Němce, svítila na slunci jako palác a podél železničního plotu postávali a posedávali uprchlíci. Ke kantýně mířily hloučky, vždycky s nějakým klukem s bílou páskou na rukávě v čele. Vytáhl jsem si z kapsy svou pásku, navlékl jsem si ji a otočil jsem se k Židovce.

„Geben Sie mir das Papier,⁷²“ řekl jsem Židovce. Podala mi ho. Šli jsme po chodníku, lemovaném sedícími otrhanci, k bráně. V ní stáli dva chlapi od Červeného kříže. Podal jsem jednomu beze slova svůj papír. Přečetl si ho a vrátil mi ho.

„Kde je kantýna?“ zeptal jsem se.

„Doleva a za rohem,“ řekl mi a už se díval po dalších.

„Kommen Sie,⁷³“ řekl jsem svým Židovkám a vedl jsem je mezi plotem a bílou stěnou továrny doleva. Za rohem se nám otevřelo malé prostranství, ozářené sluncem a porostlé trávou, na kterém se povalovaly hloučky uprchlíků. Řada velikých skleněných oken se táhla dozadu a kus za rohem byly otevřené dveře a v nich dvě ženské v bílých pláštích. Odvedl jsem tam svůj houf a podal jsem jedné ženské svůj lístek.

„Patnáct vobědů,“ řekla dvěma chlapům s páskama, kteří stáli ve dveřích.

„Tak dem,“ řekl jeden.

„Kommen Sie,“ řekl jsem Židovkám a postavil jsem se vedle chlapa. Jedna za druhou vcházely dovnitř a vypadaly všechny hrozně zakřiknutě a na umření.

„Sakra,“ řekl mi chlap, který je odpočítával. „To sou z koncentráku, ne?“

„Jo. Židovky ze Schörkenau,“ řekl jsem.

„Aha,“ řekl chlap. A vtom se zevnitř, odkud bylo slyšet cinkot lžic a odkud vonělo nějaké kantýnské jídlo, ozvala prapodivná muzika. Drnkavá a lkavá, něco jako tamburaši, napadlo mi, jenže mnohem lepší.

„Co je to?“ zeptal jsem se chlapa.

„To sou Rusáci,“ řekl mi. Poslouchal jsem. Neviděl jsem docela dovnitř, ale poslouchal jsem. Byla to taková divná rusácká melodie, smutná, ale neubrečená, taková, zdálo se mi, odpoutaná ode všeho a nad všechno povznesená.

„Můžu se na ně kouknout?“ zeptal jsem se chlapa.

„Jen di,“ řekl mi. Vlezl jsem do jídelny a rozhlédl jsem se. Byla to prostorná jídelna s lavicema a stoly, plná kouře a smradu z jídla. U stolů seděli otrhanci a cpali se. Ženské v pracovních pláštích chodily kolem a odnášely mísy. Kolem stěny se táhla dlouhá fronta k okénku výdejny. Šel jsem mezi stoly za tou muzikou. Sál zahýbal kolem rohu a za rohem se mi otevřela nová velká prostora a v ní jsem spat řil rusácký orchestr, posazený na pódiu a vyluzující tu píseň. Vlastně to nebyl rusácký orchestr, byli to Mongolčíci nebo Gruzínci, ti s těma rozpláclýma tvářema a fousy, sedělo jich asi osm na pódiu a široce a monotónně se smáli a drnkali na všelijaké svoje divné mandolíny a bráče a balalajky. Pod pódiem stálo několik kluků a čumělo na ně a před ním byl vyklizený malý plácek a na něm tancovalo několik Francouzů s holkama z Lewithovic kuchyně. Ty holky byly celé červené a blažené. Promáčkl jsem se až k orchestru a zastavil jsem se. Mongolčíci seděli rovně jako sochy, šklebili se jeden jak druhý a jenom ručičky se jim třepotaly nad strunama a bylo slyšet jednolitou, táhlou, plnou a lkavou melodii, se spodním basem i s vysokými tónky nějaké mandolíny, Mongolci hráli jednotvárně a bez přestání a samozřejmě bez not a pořád se jen blaženě šklebili, nehybní a němí v tom smradu a ruchu kolem. Díval jsem se na ně a poslouchal jsem tu jejich píseň a začal jsem myslet, odkud asi přišli a jak tu teď sedí a jak je muzika skvělá věc a že je lepší než všechny ostatní věci dohromady, a cítil jsem se kvůli muzice nějak sbratřený s těma špinavýma mužíkama, a jak jsem je poslouchal, tak jsem se jim taky díval na prsty, jak to hrajou, a hráli to skvěle, prsty se jim hýbaly po hmatnících božsky klidně a přesně, chvílema jich několik přestalo a měli pauzu a pak zas do toho vpadli, všichni přesně stejně, unisono nebo v akordu, chvílema hrály jen některé níž naladěné drnkačky a ti ostatní do toho dělali něco jako trumpetové riffy ve swingu, poslouchal jsem je a na všechno jsem zapomněl. Pak orchestr přestal a malý chlapík hrál sólo na obrovské basové balalajce, nebo co to bylo, hrál tu melodii v hluboké poloze a hluboké drnkání balalajky znělo tak divně a smrtelně krásně, že to bylo skoro jako zázrak, skoro jako takový zázrak, jako když Armstrong zpívá St. James Infirmary a Kid Ory mu odpovídá na sordinovaný trombón, a pak se najednou celá ta rozšklebená a němá banda dala do zpěvu a zpívali divokou a protahovanou písničku těmi svými orientálními hlasy. Vzalo mě to úplně u srdce a bylo mi blaženě. Francouzi roztočili holky v kole, až jim vzadu lítaly sukně a bylo jim vidět pitomě růžové kalhotky, a když přestali zpívat, vykřikl na mě jeden Francouz z kola „Vive la France! Vive les Soviets! Vive la Paix!“ a zasmál se na mě, zasmál jsem se na něho zpátky a chtěl jsem taky něco vykřiknout, ale hned mi bylo trapně, byl bych chtěl taky něco tak bláznivě zařvat jako on, ale nešlo mi to, jenom jsem se zašklebil a pokynul jsem na něho rukou a měl jsem vztek, že to neumím tak zavolat, a už jsem měl radost z muziky zkaženou. Nemoh jsem vykřiknout „Ať žije Československo!“ nebo tak něco. Nešlo mi to. Možná proto, že Československo bylo tak pitomě dlouhé slovo, ale mohl jsem přece vykřiknout něco jiného, „Ať žije mír!“ třeba, ale nešlo mi to. Nemoh jsem se k tomu donutit. Nebyl jsem dost spontánní. Ano, bylo to samozřejmě dobré, že už je po Němcích. Ale neměl jsem z toho zdaleka tak bláznivou radost, abych dokázal řvát. Nikdy jsem nedokázal řvát, volat na průvody, křičet „Nazdar“ a tak. Bylo to všechno dobře, ale – kdyby mě sakra nechali. Kdyby mě sakra nechali o samotě! Netoužil jsem se nějak nahlas projevovat. Dostal jsem vztek na toho Francouze. Blbec. Co bych mu tu řval. Byl jsem rád, že je po protektorátě, ale necítil jsem nutnost kvůli tomu bláznit. A cítil jsem se trapně, když někdo chtěl, abych bláznil.

Obrátil jsem se a mačkal jsem se ven. Mongolská melodie zaznívala za mnou, pořád víc a pořád hlasitěji. Začali zase zpívat, rozhoupanou, uřvanou a strašně krásnou stepní písničku a mě zalila vlna smutku, úplně šíleného a bezmocného, jak jsem se prodíral mezi stoly, a už jsem je neviděl. Taková, jaká mě zalívala vždycky v noci za protektorátu, když jsem někde v éteru chytil Golden Gate Quartet nebo Wings Over Jordan zpívající Swing Low nebo Leadbellyho, jak zpívá Cedar House Blues, nebo Mills Brothers nebo nějaký plechový, valchový, trojhlasý neworleanský jazzband, a věděl jsem, že za minutu bude po tom a že už to třeba nikdy neuslyším a skoro určitě to nebudu mít na desce a budu vědět, že to je, že tahle muzika existuje a kdejaký pitomec v Americe si ji může za pár centů koupit, a já tu trčím v protektorátě a mučím se tím, že je to tak krásné a že to za chvilku vezme nějaký fading a už nikdy, sakra, nikdy to neuslyším. Takový stesk a bodavou bolest jsem cítil, zase jako tolikrát v minulých letech, a bylo mi blbě z té člověčí nemohoucnosti a z celého toho světa, kde je to všechno tak pitomě zorganizováno, že všechny ty strašně krásné věci, co ve světě jsou, člověk sotvakdy pozná a spíš je vůbec nepozná, anebo je pozná a hned je zas ztratí a je z toho zoufalý a smutný a na umření. Protlačil jsem se ven z kantýny, prošel jsem po trávníku mezi spáči k bráně a výpad jsem na ulici. Proti mně přicházely nové a nové zásilky otrhanců s opáskovanýma klukama, kteří je vedli a tvářili se nadšeně a důležitě. Slunce pekelně pálilo a všechno se zdálo být přikryté prachem. Zamířil jsem k nádraží a potom k Mánesovic vile.

Najednou se mi tam nechtělo, chtělo se mi být sám a bloumat se v tom moři všelijakých lidí, najednou jsem o to pocítil strašný zájem, najednou se mi chtělo jen tak chodit v odpoledním horku po Kostelci a dívat se na ně, na ty zarostlé dědky v hadrech, Řeky či Bulhary nebo bůhvíco, na ty černooké a elegantně otrhané Taliány, na ty chatrně vypadající Francouze a v sebe uzavřené Holanďany, na ty holky všelijakých odstínů v hadrech a šátcích a zubožené i usměvavé a špinavé, na to nekonečné vlnobití Mongolčíků, s němým šklebením a bílými písmeny SU na zádech, chtělo se mi čumět na to všechno a být v tom, ale věděl jsem, že jsem to Bennovi už dvakrát slíbil a že nemůžu nepřijít, Bože, vždycky, sakra, vždycky se mi v životě všechno nějak zkazilo. Vždycky jsem musel někam jít, když se mi chtělo zůstat, a vždycky jsem musel zůstat, když by bylo skvělé někam jít. Do všeho mi něco vždycky přišlo. Ale to jsem byl já. Ano. Snad jsem na to doopravdy nebyl udělán, ani na lásku, ani na štěstí, ani na nic. Byl jsem udělán na to, nějak si to odžít. Nějak si to odžít a vidět to a být v tom. A – a pak jsem nevěděl už co, jenom jsem věděl, že to nebylo všechno, že jsem musel být udělán k něčemu víc než jen k tomuhle, snad k tomu hraní na saxofon, to bylo tak nejlepší, na co jsem si moh vzpomenout, nebo snad ještě k něčemu jinému a lepšímu – ale rozhodně snad nejenom k tomuhle, nevěděl jsem. Přešel jsem přes koleje, šel jsem kolem domu, kde bydlila Dagmar Dreslerová, a viděl jsem ji, jak se dívá z okna, ale dělal jsem, že ji nevidím, a šel jsem dál kolem sálajícího bloku domů s beznadějnýma slídovýma hvězdičkama v omítce a zahnul jsem k Mánesovic vile. Zastavil jsem se u zahradní branky a zazvonil jsem. Z mluvítka se ozvalo: Kdo je? Smiřický, řekl jsem a dveře zabzučely. Otevřel jsem je a šel jsem po pěšince k sloupkovému schodišti, které vedlo k vchodu do vily. Cestička a přízemí vily byly ve stínu sousedních činžáku, ale první a druhé poschodí hořelo ve slunci. Byla to pořádná vila. Vystavěl ji Bennův dědeček, milionář Mánes, a byla tak v tom příjemném slohu, jak se jím stavělo asi před dvaceti lety, a vůbec jsem z ní neměl ten pocit přepychovosti jako u vily pana vrchního ředitele Heisera. Asi jsem byl na ni moc zvyklý. Hrávali jsme občas dole v hale nebo i nahoře v Bennově pokoji, olepeném fotkami černošských muzikantů, z něhož se šlo do Evčina pokoje vedle, kterému vévodil Evčin barevný portrét od Rosti Pittermana. Byla to dobrá vila. Vylezl jsem po obloukovitých schodech nahoru a otevřel jsem skleněné dveře. V hale byl příjemný chládek. U paty schodiště stála palma jako u Heiserů, ale přece to bylo jiné, a dva dřevění medvědi drželi opěradlo na deštníky. Chtěl jsem jít po schodech nahoru do Bennova pokoje, ale vtom se otevřely posunovací dveře do salónu a objevila se v nich paní Dvořáková, stará Mánesovic hospodyně.

„Benno je na zahradě,“ řekla mi.

„Aha. Děkuju,“ řekl jsem a obrátil jsem se do salónu. V salónu stál ve výklenku u okna klavír, prošel jsem dveřma napravo skrz jídelnu a na zasklenou verandu, zalitou jasem a příjemně ne moc teplou. Tam seděla paní Mánesová s dvěma Angličany v proutěných křeslech. Angličani byli bez kabátu, jen v zelených khaki košilích, u krku rozhalených, vymydlení, svěží a hovořili s paní Mánesovou anglicky. Na stole stály dva sifony a dvě láhve předválečné whisky. Pozdravil jsem je a prošel jsem verandou na zahradu. Spatřil jsem Evku v hedvábných bílých plavkách, jak hraje ping-pong s jedním Angličanem a druhý jim soudcuje. Pingpongový stůl stál ve stínu pod stromem a Evčiny bílé plavky v tom stínu svítily. Ven ze stínu na slunci byla postavena tři plátěná lehátka a v nich ležel Benno, Helena a jeden Angličan. Benno byl jen v plavkách, břicho mu z nich přetékalo a měl ženská ňadra jako Buddha. Na malém stolku stálo několik lahví piva. Helena seděla v druhém lehátku, oblečena ve dvoudílný úbor ke slunění z modrého plátna, a bylo vidět, teď když byla svlečená, jak je taky dost tlustá. Mezi kalhotkama a podprsenkou jí břicho dělalo itrnici, a tak jsem zas sklouznul zrakem na Evčina opálená záda a na její zadničku, lesklou v hedvábných plavkách, sešitých ze dvou dílů zrovna veprostřed zadničky, takže jak se Evka pohybovala, leskla se každá polovina jinak. Zbylý Angličan seděl v plátěném lehátku a kouřil z lulky. Všichni Angličani byli v rozhalených košilích. Přiblížil jsem se k lehátkům a řekl jsem:

„Ahoj.“

„Ahoj,“ řekl Benno.

„Nazdar, Danny,“ řekla Helena.

Angličan se zvedl a řekl:

„Good afternoon.⁷⁴“

„Well, how are you?⁷⁵ Líbí se vám tady?“ Obrátil jsem se nejdřív na něj.

„Oh, it’s fine.⁷⁶“

„Thaťs well,⁷⁷“ řekl jsem. „Já jsem se přišel na vás podívat, ale musím hned zase jít.“

„Proč? Kampak?“ řekl Benno.

„Ale – mám ještě nějaký zařizování a musím pro fotky z neděle k Bertovi,“ napadlo mě.

„Himl, taky nás moh vyfotit,“ řekl Benno. „Sedni si.“

Roztáhl jsem si ještě jedno lehátko a sedl jsem si naproti nim. Od pingpongového stolu znělo ťukání míčků a já se pořád díval na Evku. Otočila se, aby sebrala míček, a uviděla mě.

„Nazdar, Danny,“ řekla příjemně.

„Nazdar. Tak jak se ti líbej Angličani?“ zeptal jsem se.

„Sou fajn,“ zazubila se, a jak se shýbla pro míček, uviděl jsem jí za ňadra, pak se zas narovnala a otočila se. Hleděl jsem jí pořád na tu dvoudílnou zadničku.

„Vole!“ zaslechl jsem Benna. Uvědomil jsem si, že mi něco říká. Otočil jsem se k němu.

„Co je?“

„Chlape, nesežer jí vočima a poslouchej, co ti řikám.“

Zasmál jsem se.

„Máš príma ségru, Benno. Tu ti závidim.“

Benno neřekl nic.

„Vážně. Vaše Evka je senzační.“

„Ale je blbá.“

„Beníku!“ řekla Helena.

„Ale dyž je blbá, dyť to víš.“

„Tak to nemusíš řikat.“

„Každopádně je to senzační holka,“ řekl jsem. „Vážně Benno. To řikám docela vážně. Isn’t she a beautiful girl?⁷⁸“ obrátil jsem se na Angličana. Vytrhl jsem ho z nějakého zamyšlení, protože sebou škubl a řekl rychle a bezmyšlenkovitě:

„Co prosím?“

„Není to hezké děvče?“ opakoval jsem a kývnul jsem hlavou k Evce. Angličan se rozzářil.

„You bet she is!⁷⁹“ řekl s velikým a vřelým přesvědčením a hned se taky začal dívat na Evku.

„Vidíš, ty blbe,“ řekl jsem Bennovi. „I cizina to vocení.“

„No dobře,“ řekl Benno. „Víš, že se zejtra čekaj esmani?“

„Co?“

„Esmani.“

„Kdo to řek?“

„V pivováře maj telefonickou zprávu ze Schörkenau. Fotr to přines.“

„A jak –“

„Prostě německá armáda prchá, ale zadní voje sou z esesáckejch divizí. A ty eště pořád bojujou s Rusama.“

„Sakra.“

„Máme se na co těšit.“

„Myslíš, že se dostanou až sem?“

„Proč by ne?“

„No jestli je Rusáci nerozmlátěj už dřív.“

„To se netěš.“

„No – aspoň eště něco zažijem.“

„To teda zažijem.“

Chvíli jsme mlčeli. Pak jsem řekl:

„Co tomu řiká váš fotr?“

„Má plnou prdel strachu.“

„Beníku!“ ozvala se automaticky Helena.

„Má strach jako všichni.“

„A myslíš, že armáda do toho zasáhne?“ řek jsem skoro v uvozovkách.

„Proč myslíš, že jí na zejtřek tak svolávaj?“

„Nojo,“ řekl jsem a nepříjemně mě zamrazilo. Esesáci! Tady na zahradě byl chládek a tráva a Evka v bílých plavkách se mi míhala před očima. A vlastně to teprv začne. Ani jsem o to už najednou nestál.

„Co budeš dělat?“ zeptal jsem se.

„Pudu do pivováru. Co se dá dělat.“

„Nojo,“ řekl jsem. Mlčeli jsme. Po chvilce jsem řekl:

„Sakra.“

Zase jsme stísněně mlčeli. Pak se Benno natáhl pro jednu láhev, odzátkoval ji a nalil pivo do třech sklenic na stole.

„Vem si,“ řekl mi a podal jednu sklenici Angličanovi.

„Thank you,“ řekl Angličan. Napili jsme se. Pivo bylo zteplalé, ale polykalo se příjemně. Vypil jsem najednou asi půl sklenice a postavil jsem ji zpátky na stůl. Benno ještě pil. Ohryzek se mu pravidelně pohyboval a dno sklenice se zvedalo k nebi. Pak bylo slyšet, jak vysrkává pěnu, a pak postavil sklenici na stůl. Chvilku jsme mlčeli a pak jsem řekl:

„Nojo. Tak já pudu,“ a zvedl jsem se.

„Nechoď,“ řekl Benno.

„Já musim. Musim si zařídit ty věci a chci se na to vyspat.“

„Tak di.“

„Přídeš tam ráno?“

„Jo.“

„V kolik?“

„Stav se u Harýka. Já tam přídu.“

„V kolik se mám stavit?“

„Asi v osum.“

„Tak dobře,“ řekl jsem. Potom jsem řekl Good bye Angličanovi a Angličan se zase vztyčil v židli a řekl mi Good bye a podal jsem ruku Heleně a Bennovi. Pak jsem zavolal na Evku:

„Nazdar, Evko.“

Obrátila se ke mně a povystoupila na slunce.

„Nazdar, Danny. Přiď zas,“ řekla a mě to zahřálo u srdce. Pevně jsem si umínil, že zas přijdu. Evka na slunci celá zazářila bílým oslnivým leskem a všema těma půvabnýma křivkama, co měla na sobě. Udělal jsem V-sign a Angličani se zazubili.

„See you later, boys,⁸⁰“ řekl jsem. Obešel jsem vilu a šel jsem po písčité cestičce k vrátkům. V břiše mně leželi esesáci. Ale zatřás jsem hlavou a zas mi bylo dobře. Věděl jsem, že za mnou na zahradě je Evka v bílých plavkách a kousek vedle v Okresním domě Irena. Celé město bylo plné holek. A věděl jsem, že zítra nebo pozítří nebo za pár dní zas přijdu k Mánesovům. A pak bude léto a budem chodit na plovárnu. Pak jsem si vzpomněl na Mici. Život je přece jen dobrý. Kdyby nebylo nic než tohle – a ono nebylo nic – stálo to za to. Vykašlal jsem se na esesáky. A třeba v tom létě, až zas pojedem na skály, nebo v Praze si dá Irena říct. Snad ji přece jen jednou znásilním. Anebo tu neznámou holku. Snad je život přece jen dobrý. Vzpomněl jsem si na Bertu a pocítil jsem prudkou touhu mít ty fotky. Byla to hrozně prudká touha. Abych se s nima moh vytáhnout před Irenou. A abych viděl sám sebe s automatem. Ó, fotky byly skvělá věc. Nevykládaly, jak to všechno bylo kolem toho, co bylo na nich, a tak to byl vždycky nezkalený efekt. Fotky holek vypadaly všechny působivě. Když je člověk ukazoval, byly to vždycky tak trochu trofeje, i když s těma holkama člověk třeba nic neměl. Ani se nemuselo nic říkat. Stačilo ukazovat druhým klukum fotky a tajemně se šklebit. Kluci už si domýšleli své. Oni třeba taky věděli, že houby bylo a jak to vlastně je s fotkama holek a jak je to lehké je mít, ale zachovávali loajalitu, poněvadž je sami ukazovali taky, a člověku to dělalo dobře a bylo to tak trochu, jako kdyby opravdu všechny ty holky měl, a to bylo moc dobré. A zrovna tak ta fotka s automatem. Na ní nebude vidět, že mi ho pak sebrali. Vešel jsem do parku na Žižkově náměstí a spěchal jsem pod viadukt a zadem podél železničního náspu k Bertovi. Postranní ulice nebyly tak plné lidí, a když jsem zabočil do ghetta, narazil jsem na veliký houf otrhanců, který se tlačil před synagogou. U chodníku stálo nákladní auto s nákladem dek a chlapi skládali deky a nosili je do synagogy. Moutelíkovic běloskvoucí činžák stál na rohu ulice, ale krám byl zavřený. Obešel jsem dům a vystoupil jsem po schodišti do prvního poschodí. Barevnými okny na schodišti, které znázorňovaly všelijaké scény z kupeckého života, proudilo světlo a dělalo na žlutých stěnách hezké barevné skvrny. Díval jsem se na všelijaké ty sympatické figury, na polonahé Merkury a svalnaté kováře ze skla, a představoval jsem si pana Moutelíka s hlavou jako biliárová koule s bříškem. Na schodech jsem potkal Helenku Reimanovou v tenisových šatech a ty barevné fleky z oken se po ní rozlévaly velice pěkně. Zazvonil jsem u Moutelíků, přišla mi otevřít jejich věkovitá služka a řekla mi, že Berta je v temné komoře. Slezl jsem zas dolu a zazvonil jsem u zadního vchodu do krámu. Za chvíli přišel Emil, Bertův mladší bratr, a pustil mě dovnitř.

„Ahoj,“ řekl jsem mu. „Je Berta dóle?“

„Je,“ řekl mi a hned zas odešel dozadu k hračkám. Emil měl zájem jen o hračky a o loutkové divadlo. Viděl jsem, že má na pultě rozložený nějaký strojek. Otevřel jsem dveře do sklepa a rozsvítil jsem. Přede mnou se objevily schody dolů, slezl jsem po nich a dostal jsem se do úzké chodbičky mezi všelijaké bedny a pytle a balíky. Seshora na to svítila žárovka. Šel jsem žlutým polosvětlem dozadu, kde měl Berta temnou komoru. Byl to takový přístěnek z překližky, polepený černým papírem. Na dveřích visela cedulka NEVSTUPOVAT!. Zaklepal jsem.

„Okamžik!“ ozvalo se zevnitř varovně a pak bylo slyšet šustění papírů a zaklapávání krabic. Potom Berta otevřel. Byl v černém pracovním plášti.

„Á nazdar! Deš si pro fotky?“ řekl mi a vycenil zuby, jako je ceníval v krámě na zákazníky.

„Jo. Máš je?“

„Mám. Chceš se na ně podívat?“

„No, dyž mi je ukážeš.“

Vlezl jsem dovnitř. Byla to zvnitřku malinká místnost s pracovním stolkem, na kterém stál zvětšovák a tři misky s vývojkou, ustalovačem a vodou. Nad stolkem visela police s láhvema a krabicema a nad ní tři žárovky, obyčejná, červená a zelená. Po straně byla malá skříň. Berta ji otevřel a vytáhl z ní obálku s fotkama. Žlutá žárovka na nás oba svítila od stolku, svítila zespoda a na protější straně kabiny dělala veliké stíny.

„Tady sou,“ řekl Berta. „Pod ke světlu.“

Šli jsme ke stolku a Berta na něj položil tři fotky. Bylo jich přesně šest, jak jsem si přál. Podíval jsem se na ně. Byly to skvělé fotky. Na první pohled bylo vidět, že bylo špatné počasí, a tak byly šedivé a skličující a já na nich stál s automatem přes rameno a s vlasy trochu do čela. Automat byl dobře zaostřen, takže šlo rozeznat všechny šroubečky, a vypadal hodně kovově, jak se leskl. Prohlížel jsem si ho a pak sebe, jak stojím v popředí docela elegantní, a v pozadí za mnou bylo vidět Bendu taky s automatem a v hasičské helmě a záda Franty Kočandrleho s flintou šikmo přes ně pověšenou. Od mého těla nalevo vykukovalo několik bílých hlavic pancrfaustů. Vzadu bylo všechno nejasné a šedivé, ale já jsem z toho vylézal plasticky, byl jsem si docela podobný a interesantní s těmi vlasy do čela, s rukou na automatu. Zdálo se mi, že jsem senzačnější fotku ještě nikdy neměl, ani fotka se saxofonem nebyla taková, protože tenkrát jsme se dali fotit u fotografa a ten nás úplně zploštil a vyžehlil všelijakými reflektory, a vypadali jsme pak na těch fotkách, jako kdybysme měli nástroje poprvé v ruce. Tahle byla nesrovnatelně lepší. Tahle byla efektní. Berta byl umělec. Nebo spíš měl bezvadnou leicu. To spíš. Každopádně, ty fotky byly skvělé.

„To se ti povedlo, Berto,“ řekl jsem.

„No, jsou to dost dobré snímky. Tady zkraje jsem to musel trochu přisvětlit, ale není to naprosto vidět.“

„Depak. Sou prima. Kolik sem ti dlužen?“

„To máme pohlednice po dvou korunách a vyvolání ti nechám zdarma. To je dvanáct korun.“

Vytáhl jsem portmonku a dal jsem mu je. V placení, jak jsem řekl, neznal Berta přítele.

„Tak díky,“ řekl jsem.

„Prosím,“ zašklebil se Berta. „Když bude zítra hezky, tak bychom mohli v pivováni zas něco udělat, Přídeš tam?“

„To víš. Zejtra možná budeš mít sakra příležitosti k focení.“

„Což, dnes jsem udělal asi sto padesát snímků,“ řekl se spokojeným úsměvem.

„Vážně?“

„Ano. Uprchlíky. To může být jednou cenný materiál.“

„To jistě,“ vzpomněl jsem si na pana Macháčka. To bude materiálu, bože! Řekl jsem:

„Čeče, zejtra maj přijet esmani.“

„Taky jsem slyšel.“

„Chceš je fotit?“

„Pokusím se.“

„To si ale budeš muset dát bacha.“

„Neboj se. Já už v tom mám zkušenosti,“ řekl shovívavě.

„No, to je fakt,“ řekl jsem. „Nebude nahoře zavříno?“

„Ne. Jenom za sebou zabouchni dveře.“

„Aha. Tak ahoj,“ řekl jsem.

„Nazdar,“ řekl Berta. Pustil jsem se chodbičkou mezi balíky. Slyšel jsem, jak se Berta zas zavírá do své temnice. Vylezl jsem po schodech nahoru, zhasnul jsem ve sklepě a prošel jsem krámem. Emil se vzadu páral s tím strojkem. Byl to strojní medvěd, který si přihýbal z malé láhve s nápisem Der Teufel.

„Ahoj,“ řekl jsem mu a vypadl jsem do chodby. Podíval jsem se na hodinky. Byly čtyři pryč. Ještě čtyři hodiny do večera. Rozhodl jsem se, že se budu asi do šesti flákat po ulici. Obrátil jsem se k náměstí. Zástupy se nezmenšily. Postavil jsem se na roh spořitelny a díval jsem se na ně. Náměstí bylo už jako cikánský tábor. Kolem kostela a všude samí lidé. Seděli na zemi, postávali, žvýkali něco, co vytahovali z ranců, a ačkoli jsem viděl, jak sem tam mezi sebou mluví, nad celou tou plochou náměstí viselo horké, unavené ticho. Nahoru k zámku se náměstí trochu zvyšovalo a bylo úplně celé poseto lidma. Sluneční paprsky do nich pražily a vlajky na domech, podivně svěží a barevné, se opile kymácely nad tou zaprášenou živou hmotou. Seděli tu a čekali. Čekali, až to přejde. Až bude mír a přijedou vozy s červeným křížem a spojovací důstojníci a rozposílají je po všech těch všemožných zemích, odkud přišli. Vlastně odkud je Němci vytáhli. Díval jsem se na ně. Zrovna vedle mě u spořitelny seděl děda s poplivanými vousy, s hlavou zvrácenou nazad a se zamženýma očima. Ale ústa měl dokořán a v nich zbytky po zubech. A hned u něho byl kluk, nemoh jsem říct, jestli špinavý nebo jestli měl žloutenku, vypadal nemocně, ale nevím, jestli to byla rasa, jestli to byl cikán nebo Talián nebo prostě kluk se žloutenkou, nevím. A jak jsem se díval po náměstí, viděl jsem Francouze v sešlých uniformách a všichni vypadali nemocně a slabě, a mezi nima Holanďani, kteří vypadali silní a zdraví. Nevím, čím to bylo, jestli to tak bylo opravdu, nebo jestli se mi to jen tak zdálo, ale zdálo se mi to tak. O kus dál ušmu­dlaná rodinka s dětma, které se honily okolo hrnce s bůhvíčím, a dva skrčení a špinaví milenci, holka v koncentráčnických šatech s očividným dítětem v břiše, chlapi s obvazy kolem hlavy, se šrámy a boulemi, Rusáci a Mongolci, nekonečně rozšklebení a bez nároků a vypadající tak šťastně, až jsem na ně dostal vztek. A pak jsem spatřil Irenu, objevila se v bronzových vratech pošty a šla pomalu mezi lidma ke spořitelně. Ach Irena! Měla na sobě dívčí šaty, bílé s kytičkama, ach Irena, bylo mi z ní bolavě v prsou. Opřel jsem se o roh spořitelny a dal jsem ruce do kapes. Docela automaticky jsem počítal, že jí to bude imponovat. Nebo ne imponovat, ale že je to hezké. Nebo že se to nejvíc hodí, že to má Irena ráda. Když už byla docela blízko, ušklíbl jsem se koutkem úst, a s nohama zkříženýma, aniž jsem je narovnal, řekl jsem Nazdar, Ireno, a díval jsem se do té její tvářičky a zas jsem si něco pomyslil o jejím mozku, ale bylo mně to jedno.

„Ireno, ty si krásná,“ řekl jsem.

„Jistě? To sem ráda, že se ti líbím,“ řekla.

„To je málo, Ireno.“

„Co?“

„Že se mi líbíš. To neni to.“

„A co to teda je tak strašnýho?“

„Vždyť to víš.“

„Nevim.“

„Ale víš, Ireno,“ řekl jsem pomalu.

„Nevim.“

„Chceš, abych ti to vopakoval?“ řekl jsem. Neřekla nic, ale dívala se na mě s hrozně otevřenýma očima. Viděl jsem, jak jí to dělá dobře.

„Já ti to rád vopakuju,“ řekl jsem.

„Tak mi to řekni.“

„Já tě miluju, Ireno.“

Usmála se a trochu přivřela oči. Jako kdyby byla trochu vážná, abych jako věděl, že i když žertuje, tak ví, že to je vlastně vážná věc. A já zatím věděl, že to není vážná věc, jenom příjemná, a že kdyby věděla, jak to je, třeba by řekla, že jsem sprosťák a podlý chlap.

„Hrozně tě miluju, Ireno,“ řekl jsem jako vážně a odlepil jsem se od rohu. Z jejího obličeje se zas ten vážný nádech vytratil a řekla:

„Danny, ty si vždycky vybereš takový vhodný místo pro tyhle svý vyznání.“

„Já si ho nevybírám, Ireno.“

„Tak kdo ti ho vybírá?“

„No ty.“

„Jak to?“

„No jasně, přece.“

„Tomu nerozumím.“

„Ty přece nikdy nemáš čas. Aspoň ne pro mě.“

„Ale –“

„Já bych ti to taky rači řikal na jinejch místech. Ale ty nechceš.“

Vzala mě zase tím svým starým pohybem za ruku a řekla, jako kdyby si to rozmýšlela. Jestli totiž mi má povolit rande.

„Danny –“

„Co, Ireno?“

„Danny, podívej se, nemělo by to smysl.“

„To řikáš ty.“

„Já to vim.“

„Pro tebe by to nemělo smysl. Ale pro mě jo.“

„Ba ne.“

„Ba jo.“

„Ba ne, Danny.“

„Ba jo, Ireno. Já to vim.“

„To si jen myslíš.“

„Nemyslim. Vim to úplně jistě.“

„Namlouváš si to, Danny.“

„Nenamlouvám.“

„Ale namlouváš.“

„Inu, jak myslíš, Ireno. Já jen vim, že by to mělo smysl, protože tě miluju.“

Jak jsem tohle řek, šel kolem nás pan Bouček z pošty a já jsem to řek dost nahlas, takže pan Bouček se na mě podíval a zašklebil se a Irena to viděla a začla se stydět.

„Danny, neřikej to tak nahlas.“

„Proč?“

„Ale nemusí to každej slyšet.“

„Mně je to jedno, Ireno.“

„Ale mně ne.“

„Je ti to tak nepříjemný?“

„Ano.“

„To že tě miluju?“

„Ne, to ne. Ale že to řikáš tak nahlas.“

„Tak nechceš, abych ti to řikal?“

„Můžeš mně to řikat, když chceš, ale ne před lidma.“

Aha, pomyslel jsem si, ale nahlas jsem vzdychl.

„Nevzdychej, Danny, a jestli chceš, poď se mnou.“

Beze slova jsem se k ní připojil. Šli jsme Jiráskovou třídou k nádraží.

„Kam deš?“ zeptal jsem se.

„Domu.“

„A co budeš dělat doma?“

„Já mám práce!“

„Prosim tě, co?“

„Prát punčochy a spravovat je –“

„Jo tak.“

„Cos myslel?“

„No nic,“ řekl jsem. „A co jinak děláš?“

„Myslim na tebe.“

„Neřikej.“

„Vopravdu. Ani nevíš.“

„To nevim.“

„V sobotu, jak tě odvedli od pošty, tak sem o tebe měla takovej strach, že si to možná ani nezasloužíš.“

„Vážně, Ireno? A mělas strach, že mě zastřelí?“

„No měla. A volala sem panu Řimbálníkovi a ten mně slíbil, že hned zakročí. Pak sem čekala a modlila sem se za tebe.“

„Vážně?“

„No. To ty asi neděláš, viď?“

„Ale taky.“

„Kdybys nelhal.“

„Vážně, dělám, Ireno.“

„Nojo, já vim. A pak mi pan Řimbálník volal, že už vás pustili.“

„A bylas ráda?“

„Já sem měla skoro vztek, že sem se kvůli tobě tak angažovala, protože ty za to asi nestojíš.“

„Stojim, Ireno.“

„To řikáš ty. To řiká každej o sobě. Ale jestli je to pravda, to je jiná otázka.“

„Stojim, Ireno. A sem ti za to moc vděčnej.“

„Bodeť bys nebyl,“ řekla. Najednou mě polil nepříjemný pocit, jestli já opravdu nejsem sprosťák, že si s ní tak hraju, a jestli ona opravdu není nějaký lepší člověk, když se o mě tak stará. Ale zašklebil jsem se na ni svůdnicky a řekl jsem:

„Já sem, Ireno. Já sem ti hrozně vděčnej. Vážně a za všecko.“

Byl jsem ďábel. Anebo ukecaný blbec. A ať, řekl jsem si. Ať jsem třeba blbec. Když jsem, tak jsem. Ať jsem třeba nejpitomější ze všech pitomců, a jak jsem si to řekl, tak se mi, jako vždycky, ulevilo, a čím víc jsem si to říkal, tak tím víc jsem měl pocit, že ale blbec nejsem, a naopak že jsem nejmazanější ze všech a že blbá je Irena.

„To zas nepřeháněj.“

„Já nepřehánim.“

„A za co mně, prosim tě, seš eště vděčnej, mimo tohleto?“

„Za to, že si, Ireno.“

„A co z toho máš?“ řekla.

„Ty si smysl mýho života,“ řekl jsem.

„Tak to teda tvůj život velkej smysl nemá.“

„Já vim, že ne.“

„Děkuju za poklonu.“

„Tak sem to nemyslel.“

„Tak jaks to myslel?“

„Můj život nemá smysl, protože mě nemiluješ.“

„A kdybych tě milovala, tak by měl?“

„Samozřejmě.“

„Chudáčku. Tak to ti už nic jinýho nezbejvá než sebevražda.“ Teď jsem změnil tón.

„Ireno, ty si z toho děláš legraci.“

„Né. Já jen řikám, jak to je.“

Zastavil jsem a udělal jsem bolestný výraz kolem pusy. Byli jsme zrovna v Žižkově parku.

„Ireno,“ řekl jsem. „Já si nemůžu pomoct, já tě dovopravdy miluju.“

Irena se taky zastavila a zvážněla si oči. Mlčeli jsme chvilku a pak jsem řekl:

„Hrozně.“

„Já vim,“ řekla. Zase jsme mlčeli. Potom řekla:

„Co budem dělat?“

„Já nevim.“

Dívala se na mě.

„To je zlá situace,“ řekla a pořád se na mě dívala.

„Ireno –!“ vydechl jsem.

„Poď si sednout, na chvíli,“ řekla a vzala mě za ruku. Šli jsme k lavičce v rohu parku. Byla skoro zakrytá křovím. Sedli jsme si a Irena mě pořád držela za ruku. Vzal jsem jí její druhou ruku do své a složil jsem jí všechny ty ruce na klín a udělal jsem na ni pohled. Díval jsem se na ni a byl jsem zvědav, jestli se dívám dost zamilovaně. Její oči na mě hleděly s tou svojí vážností a jako sympatií. Drželi jsme se blbě za ruce a mně to přišlo k smíchu, co si asi teď Irena myslí a co cítí, jak je to se mnou tragické, že mě nemůže milovat, protože miluje jiného, a mně zatím, jak tam seděla proti mně a ňadra se jí pod těma bílýma šatama s kytičkama zdvíhaly, nešlo ani tak o to, aby mě milovala, ale spíš aby se se mnou vyspala. Povytáhla obočí a na čele se jí udělalo několik jemných vrásek.

„Co budem dělat, Danny?“ řekla znova bezradně. „Co budem dělat?“ opakovala tím udiveným tónem.

„Já nevim,“ řekl jsem.

„Ale takhle to přece nemůže jít.“

„Proč by to nemohlo jít?“

„Vždyť je to nesmysl.“

„Co je nesmysl? Že tě miluju?“

„Ale ne. To neni nesmysl. Ale – Danny, já – bych ti ráda nějak pomohla.“

„To by nebylo tak těžký, Ireno,“ řekl jsem chlípně.

„To si myslíš ty. To si vy kluci všichni myslíte,“ řekla Irena.

„No a je to tak těžký, Ireno?“

Irena udělala strašně nešťastný obličej.

„Danny, prosim tě, nechtěj to na mně. Já bych strašně chtěla, abys byl šťastnej, ale tohle nikdy neudělám.“

„Tak jak mám bejt pak šťastnej?“ řekl jsem.

„Vždyť je tolik jinejch děvčat,“ řekla Irena.

„Ale já miluju tebe,“ řekl jsem a měl jsem pocit nějaké divné odpovědnosti. Fakt, hergot, bylo tolik jiných holek, a kdybych na ně vynaložil tolik energie jako na Irenu, mělo by to asi větší efekt. Čert ví, proč jsem se tak namáhal, když byla na tu svou zahrádku tak opatrná. Čert ví. Ale namáhal jsem se dál.

„Ty vostatní sou pro mě vosk,“ řekl jsem.

„Ale vždyť sou taky hezký, Danny.“

„Ale ty seš nejhezčí.“

„To se ti jen zdá,“ řekla Irena a bylo vidět, jak jí to lichotí.

„Nezdá,“ řekl jsem. „Dyť se na sebe podívej sama,“ a vytáhl jsem z kapsy zrcátko. Trik se zrcátkem působil. Irena se zasmála a řekla: „Ach, bože,“ a podívala se na mě strašně nešťastně, ale v očích měla už ohníčky nevěry, ale pořád dělala, že jako bojuje vnitřní boj a že by mi hrozně ráda pomohla – ale že miluje jiného a to přece potom nejde – a zatím to tak krásně šlo, a zatím takových pádů byl plný svět, a co svět, plný Kostelec.

„Ireno,“ zamumlal jsem a vzal jsem ji za ruce nad loktem. Měla je měkké a ženské. Trochu se ode mě odklonila a strnula. Líbnul jsem ji. Za chviličku pootevřela pusu a ucítil jsem dotyk jejího jazyku. Vzrušilo mě to hodně. Pak se ode mě odtrhla a rychle vstala a řekla „Pojď!“ a obrátila se a už utíkala pryč. Hnal jsem se otráven za ní. Její šaty zasvítily na slunci a průčelí Okresního domu zrovna sálalo jarem a teplem. V několika okamžicích jsme byli u vchodu, Irena se zastavila a otočila se ke mně. Čekala, že jí něco řeknu. Byl jsem ještě otrávený, ale usmál jsem se na ni.

„Tak se měj dobře, Danny,“ řekla a podala mi ruku. Stiskl jsem jí ji.

„Ty taky, Ireno,“ řekl jsem. Chvíli jsme tak stáli a dívali jsme se na sebe. Pak jsem krásně řekl:

„Moc tě miluju, Ireno.“

Reagovala přesně. Zasmála se na mě zářivě, stiskla mi ruku, pak ji pustila, obrátila se a vyběhla po schodech nahoru, ani se ne­ohlédla. Otočil jsem se a šel jsem zvolna k městu. Otrávenost mě přešla a cítil jsem hroznou vděčnost k Ireně. A ke všem. K celému městu, ke všem těm hezkým dívkám, co jich v něm bylo plno, a ke všem klukům a všechny jsem je miloval. A nevadilo mi, že jsou všechny tak hloupé, ty dívky. Měl jsem je všechny rád. Domy svítily a červenaly se v jarním slunci, obloha byla modrá a zámek vysoko nad městem s šeříkovými keři a s alejí a všechno bylo plné dívek a všechno bylo dobré k životu. Pomyslel jsem si, že je teď Irena už asi doma a třeba něco říká své máti, ale přitom myslí na mě, a jak si třeba myslí, že jsem z toho nešťastný, protože je to jen holka, a tohle je svět mužů a holky v něm jsou jen pro radost a pro blaho. Prošel jsem pod viaduktem k Jiráskově třídě a zamířil jsem domů. Pořád se nezdálo, že by nějak ubývalo těch lidí, jenom slunce už v ulici bylo večernější, protože už bylo půl šesté, a já ztratil chuť se flákat, abych někoho nepotkal a nezkazil si tu pěknou náladu, kterou jsem měl, a tak jsem zapad do domu a vylezl jsem po schodech nahoru. Maminka mi otevřela a řekla:

„Pst! Von spí.“

„Kdo?“ řekl jsem.

„Ten starej voják,“ řekla maminka.

„Ten druhej ne?“

„Ne, ten se šel projít,“ řekla maminka.

„Aha,“ řekl jsem. „Dáš mi večeři?“

„Už?“

„No. Já bych chtěl eště ven.“

„A kam zas, Danny?“

„Ale jen tak se taky projít.“

„Neměl bys rači už zůstat doma?“

„Ale neboj se, maminko,“ řekl jsem a otevřel jsem dveře do koupelny. „Já dám pozor.“

Maminka odešla se starostlivým obličejem do kuchyně. Spustil jsem vodu v teplé koupelně a opláchl jsem si ruce. Pak jsem s ručníkem v rukou šel do kuchyně. Maminka vařila něco na vařiči.

„Co to bude?“

„Brambory. To víš, maso ty Angličani v poledne –“

„Já vim. To je dobrý.“

„Bude ti to stačit?“

„Jistě. Neboj se,“ řekl jsem a zase jsem odešel do koupelny. Byl jsem k mamince sakra stručný, najednou jsem si to uvědomil. Nemluvil jsem s ní víc, než jsem musel. Najednou jsem si uvědomil, jak se k ní chovám sprostě, co by mě to stálo, promluvit s ní trochu. Ale já o to nestál a vlastně jsem s ní mluvil, jenom když jsem od ní něco chtěl. Zahanbilo mě to. Ale já jsem ji přece měl rád, jenomže teď bylo moc jiných věcí a ty byly zajímavější. Irena a Mici a povstání. Chtělo se mi něco mamince říct, aby měla radost a aby viděla, že o ni stojím. Odešel jsem zas do kuchyně a sed jsem si na židli. Přemýšlel jsem, o čem povídat.

„To je příšerný, ty uprchlíci,“ řekl jsem konečně.

„Jen aby sem nezavlekli nějakou nemoc,“ řekla maminka. „Depak.“

„No, po minulý válce taky přišla epidemie.“

„Já vím, španělská chřipka, ale po týhle válce nic takovýho nepříde.“

„Bůhví. To nemůžeš vědět.“

„Depak. Teď sou hygieničtější zařízení a séra a všechno.“

„Já nevím. Pámbů nás toho chraň,“ řekla maminka. Podívala se na brambory v hrnci a řekla:

„Cos dělal celý odpoledne?“

„Byl sem u Benna a pak sem se díval na lidi a pak sem byl taky u Berty – mluvil sem s Irenou –“ napadlo mě, že bych moh mamince ukázat fotku, ale rači ne, aby se nepolekala toho automatu, ještě nebylo po všem a měla by zbytečně strach. Vzpomněl jsem si, že jsem ji neukázal Ireně. Jak jsem na to moh sakra zapomenout! Bylo mně toho tak líto, že se mi z toho až udělalo špatně. A pak jsem si pomyslel, že jsem si tenhle triumf aspoň ušetřil na jindy, a zas mi bylo dobře.

„S Irenkou? Copak dělá?“ zeptala se maminka.

„No, je na poště.“

„Neřikala, co bude dělat, až – a jestli pude do Prahy?“

„Ne. No to asi jo, já myslim.“

„A co by chtěla studovat?“

„To nevim. Snad medicínu.“

„Medicínu?“

„Myslim, že jednou řikala.“

Maminka měla o Irenu zájem, protože věděla, jak je to se mnou. Ono to o mně vědělo víc lidí, protože jednak jsem se s tím moc netajil, a jednak to paní Moutelíková řekla paní Frintové a paní Frintová to řekla paní Baumannové a paní Baumannová to řekla mamince, že si Danny vybral hezkou dívku, a maminka dělala, že nic neví, a měla z toho radost, a paní Moutelíková řekla v krámě Irenině matce, že jsme dobrá rodina a aby se mě Irenka držela, protože jsem takový vážný a rozumný, a Zdeňka nebral nikdo vážně, poněvadž ten byl bůhvíkdo a byl v Kostelci jenom totálně nasazený, kdežto já byl mladý Smiřický a mě všechny matinky braly vážně, i Irenina, jenom Irena mě nebrala vážně. Maminka řekla:

„A co ty, Danny. Už ses rozhod?“

„Já eště nevim.“

„Měl bys o tom už trochu přemejšlet.“

„Nojo. Konečně, to nebude takovej problém.“

„Myslíš? Ale pamatuj, že to je na celej život.“

„Já vim. No asi budu dělat angličtinu,“ řekl jsem a usmál jsem se. Neměl jsem rozhodně dojem, že by něco bylo na celý život. Na několik let snad, ale nezdálo se mi možné, abych já celý život dělal něco pořád stejného, nějaké zaměstnání myslím. Hrát na saxofon, ano, to se mi zdálo, že to budu dělat celý život, a milovat dívky a říkat jim to, to se mi zdálo, a pak se mi taky zdálo, že ale ten celý život nebude moc dlouhý. Zdálo se mi, že budu celý život takovýhle potápka, protože jsem si nemoh představit, že bych někdy zapad do těch kolejí, co v nich jezdili staří, anebo že snad brzo umřu. Ale ne že by mně to dělalo nějaké starosti.

„To jak si vybereš,“ řekla maminka. „My ti s otcem bránit nebudeme.“

Postavila přede mě talíř s bramborama a slánku se solí a sedla si z druhé strany ke stolu. Dal jsem se do jídla a chutnalo mi to.

„A to bys pak byl profesorem?“ zeptala se maminka.

„Jo. Nebo doktorem, podle toho.“

„Doktorem filozofie?“

„Nojo.“

„A – co může dělat takovej doktor?“

„To je různý. V knihovnách a v redakcích a tak.“

„Tak to bys moh bejt novinářem?“

„No taky.“

„Já myslim, že by se ti to líbilo, ne?“

„Inu, možná že jo.“

„Ty máš přece to nadání na řeči a kompozice’s měl vždycky nejlepší ze třídy.“

„No to uvidíme,“ řekl jsem. „Hlavně že budem mít zas univerzitu.“

„To hlavně, chlapče,“ řekla maminka. „Jen aby nám Pámbů dal zdraví. Vo víc neprosim. To vostatní vždycky nějak přetlučeme.“

„Jo,“ řekl jsem a odstrčil jsem talíř. „Tak já pudu.“

„Tak, Danny, dej na sebe pozor, slib mi to,“ řekla maminka a měla zas plné oči starostí.

„Ale to víš, maminko, neboj se,“ řekl jsem a políbil jsem ji. Pohladila mě po vlasech a řekla:

„A přiď brzo.“

„To víš,“ řekl jsem a obrátil jsem se do předsíně. Podíval jsem se na sebe v zrcadle, a jak bylo šero, byl jsem zase hezký. Otevřel jsem dveře a vyšel jsem na chodbu. Maminka šla za mnou a zůstala stát ve dveřích.

„Tak sbohem,“ řekl jsem a začal jsem sestupovat po schodech.

„Sbohem,“ řekla maminka. Když jsem se otočil u pavlače, viděl jsem maminku ve dveřích a poslal jsem jí pusu. Jako v poledne. Dělal jsem to každý den. Odnepaměti. Rozhodl jsem se, že půjdu k Heiserovic vile přes zámek, aby mně to vyšlo. Zahnul jsem nalevo a pustil jsem se k náměstí. Slunce svítilo už jen na nejvyšší poschodí domů po levé straně ulice a kolem mě bylo večerní polosvětlo. Na náměstí pořád tábořili uprchlíci a nad nima ze všech stran visely prápory. Okna radnice a pošty a domu nalevo kolem náměstí byla rozsvícená tím zapadajícím sluncem a od nich bylo na náměstí všechno žluté a hezké. Uprchlické rodinky, složené na pytlech a hadrech, přežvykující, s dětma a psama, a zaprášené modré uniformy Francouzů. Z kostela zněly varhany a za štíhlým oknem v gotickém výklenku hořela světýlka svíček. Obešel jsem kolem kostela a spatřil jsem malý hlouček lidí nalepený u vrat, chlapy bez klobouku a v uctivém mlčení. Ti už se nemohli vtlačit dovnitř. Kostel byl nacpán, a jak jsem přešel kolem vrat, zasálalo z nich parno zvnitřku a slyšel jsem několik slov nějaké mariánské písničky a vyšeptalý zvuk varhan. Věděl jsem, že nahoře na kůru sedí regenschori a hraje, celý zmučený vší tou pitomou muzikou, kterou musel celý život kolem sebe poslouchat, jak dával hodiny na housle, a teď možná se strachem, co ještě bude, než přijdou Rusové a až přijdou. Chodíval jsem k němu kdysi na hodiny a vždycky jsem čekal, až kluci přede mnou skončili. Já hrál jen na piano, to šlo, ale ti kluci přede mnou vrzali na housle a regenschori obíhal kolem nich s hlavou v dlaních a sténal a vykřikoval, ale kluci hráli úplně dubově a jednotvárně, s monotónní falešností. To byl regenschori. A u oltáře si pan děkan odříkával svoje trinitate personae et unitate substantiae a stejně tomu nevěřil, šeptal to, žbrblal to, skuhral to nahlas a regenschori honil jeho kolísavé tóny ukazovákem na varhanách, všechno kolem děkana bylo sešlé a laciné, roucha roztřepená na okrajích a otlučená monstrance a všechno kolem něj zanikalo, i on sám v středověké faře s opršelým obrázkem svatého Antonína v průčelí, a přece to v podstatě bylo hezké a někde ve světě, v Římě, v New Yorku nebo možná i v Praze stály úplně nové kostely s faráři, kteří tomu všemu věřili a zpívali to každý den, jako kdyby to každý den zpívali poprvé, velebnými hlasy, nádhernými hlasy, vere dignum et justum est aequum et salutare, nos tibi semper, et ubique gratias agere, bylo to hezké, měl jsem to hrozně rád, a jak jsem šel kolem toho napraného a propoceného kostela, nevím, co bych dal za to, abych tomu všemu mohl doopravdy věřit, Domine sancte, Pater omnipotens, Deus; Qui cum unigenito Filio tuo, et Spiritu sancto, unus es Deus, unus es Dominus. Zastavil jsem se a napjal jsem uši a opravdu jsem zaslechl děkanův rozskřípaný hlas, jak skřehotal oremus – praeceptis salutaribus moniti, et divina institutione formati, audemus dicere: Pater noster, qui es in coelis, chtěl bych mít, Bože, Tebe na nebesích, myslel jsem si, abys tam seděl a díval se na mě a staral se o mě, jako kdyby na mně bůhvíjak záleželo, ale věděl jsem, že se Země točí kolem Slunce a se Sluncem v ohromném disku Mléčné dráhy kolem jeho středu a ten disk že letí prostorem a točí se kolem něčeho jiného a že Eddington říká, že sto tisíc miliónů hvězd tvoří jednu galaxii a sto tisíc miliónů galaxií tvoří jeden vesmír, a co mi to bylo platné, co pan děkan říkal, že omnia per ipsum facta sunt, et sine ipso factum est nihil, quod factum est, když jsem tomu nemoh a nemoh věřit. Odtrh jsem se od kostela, podíval jsem se nahoru na zámek, na jeho tři řady skleněných oken se zlatými sluncaty v každém z nich, a pustil jsem se kolem fary do strmého kopce. Stoupal jsem po cestičkách, kolem polozřícené zámecké hradby, šeříkovým zápachem rychle a bez ohlédnutí. Zastavil jsem se až nahoře v zámeckém kole a odtud bylo náměstí placatě otevřené pode mnou, s mrňavýma postavičkama, polité medovou září slunce, s těma lidičkama, hýbajícíma se a chodícíma sem a tam. Udělalo se mi divně z toho provokativně rozkvetlého májového večera a vlezl jsem rychle na zámecké nádvoří, abych to neviděl. Na prvním nádvoří bylo tmavo a vlhko. Jak jsem šel kolem kašny, otevřely se dveře kastelánovic bytu a z nich vyšla kastelánovic Ema.

„Nazdar,“ řekl jsem jí a počkal jsem na ni. Zacenila se na mě, nos měla jako okurku a růžové šaty na sobě.

„Nazdar,“ řekla mi.

„Jak se máš?“

„Děkuju, dobře. A ty?“

„No tak, de to. Poslyš, copak dělá šlechta?“

„Právě se stěhujou. Poď se podívat, chceš?“

„No samo. To je eště nezavřeli?“

„Ne. Proč by je zavírali?“

„Inu, Schaumburg von Lippe, že jo.“ Vlastně jsem nevěděl, proč by zrovna je měli zavírat. „A co dělá královna wirtemberská?“

„Ta je tam taky. Poď, já ti jí ukážu.“

„Já už jí znám, dyť užs mně jí ukazovala.“

„A jo.“

„Ale to nevadí. Já jí můžu vidět eště jednou.“

Ema se na mě zašklebila.

„No bodeť. Aby Danny Smiřický neměl zájem,“ řekla.

„To víš, dyť mě znáš,“ řekl jsem.

„Tak poď,“ řekla Ema. Pod těma růžovýma šatama se jí rýsoval korzet nebo bůhvíco to měla na sobě. Byla hrozně široká v bocích a na nich měla posazený divně krátký hrudník, prostě kastelánova dcera. Docela se to hodilo k jejich kvartýru v zámecké věži. Prošli jsme na druhé nádvoří a zastavili jsme se před konírnou. Stály tam tři otevřené kočáry se zapřaženýma koňma a kolem se tlačil houf zámeckých dětí. V prvním kočáře jsem uviděl pana hraběte, bylo mu už asi devadesát a měl krk jako žirafa a seděl s hraběnkou pod tlustou zelenou dekou a hlava se mu třásla. Koukali tupě před sebe a proti nim seděly dvě mladé a hrozně ohyzdné holky.

„Kdo je to v tom prvním kočáře s hrabětem?“ zeptal jsem se.

„To je komtes Hilda a komtes Elis,“ řekla Ema.

Díval jsem se na ně, obě zrzavé, a pak jsem sklouzl pohledem na druhý kočár, nějaký lokaj v civilu do něho zrovna pomáhal tlusté šedovlasé bábě v červených šálách.

„Ta, co teď nastupuje, je markýza von Stroheim, to je sestřenice pana hraběte,“ řekla Ema.

Bába se usadila do kočáru, a jak dosedla, kočár se slabě rozhoupal. Všiml jsem si, že z okna nad konírnou je vykloněný pan Kozák, hajný ze zámku, ve vestě a s vyhrnutými rukávy, a dívá se na to. Z vedlejšího okna se vykláněla jeho paní a oba se klidně dívali dolů. Do kočáru vedle markýzy vyskočil mladý chlap s vousky a přikryl markýzu houní.

„To je hrabě Hohenstein. To je její synovec a je zasnoubenej s královnou.“

„Jó?“ řekl jsem. Chlap byl bledý a obyčejný, nezdálo se, že by na něm něco bylo.

„To bych rád věděl, co na něm královna má,“ řekl jsem.

„Je to šlechtic. Má modrou krev.“

„Leda to,“ řekl jsem. Inu, asi to mezi nima opravdu platilo. Konečně, mohlo to mít svoje půvaby, takhle se zavřít do privátního světa a pomalu vymírat. Vzpomněl jsem si, že taky pocházím z modré krve, a dostal jsem vztek na svoje předky, že si ji víc nepěstovali. Takhle jsem byl jenom obyčejný občan a měl jsem rande s Mici pod zámkem.

„Ten naproti je markýz, její manžel, a vedle něj je kněžna z Blumenfeldu. To je stará panna,“ řekla Ema.

Markýz byl tlustý a červený a kněžna byla bledá a nezajímavá. Všichni se zamotávali do dek a houní. Pan Kozák plivnul z okna a zapálil si fajfku. Markýz něco německy zavolal dovnitř. Ze dveří vyšla princezna Renata se svými dvěma bubíky v hubertusech, vypadala německy a kostnatě a přes dirndl měla průhlednou pláštěnku. Stařičký lokaj vysadil bubíky do kočáru a pomohl princezně.

„Tak kde je královna?“ zeptal jsem se.

„Asi zařizuje věci se správcem. Královna je z nich nejenergičtější,“ řekla Ema.

„Správce s nima nepojede?“

„Jo. Ale personál vodjede až ráno.“ Celá společnost už byla usa­zená. Čekalo se jen na královnu. Chlapi na kozlíkách prvních dvou kočárů seděli připraveni a u třetího stál kočí a něco upravoval koním na postroji. Přes nádvoří se kladl stín hradby a poslední srpe­ček rudého slunce nad obzorem svítil právě na dveře. Díval jsem se už jen na ně a čekal jsem. A právě když byl stín až u prahu dveří, objevila se v nich královna wirtemberská, v světlehnědém kostýmu a namalovaná, krásná jak Greta Garbo, s hlavou měděnou a zářivou, a řekla něco německy správci, který se ukláněl za ní, a potom několika strašně krásnými ženskými kroky došla ke kočáru, vyhoupla se do něj a vykřikla pevným a hlubokým hlasem „Los!“ Kočí práskl do koní, první kočár se rozejel, za ním druhý, pak třetí, kola zaskřípala a kočáry vyjely zámeckou bránou do ale je a v posledním z nich královnina měděná hlava, bez ohlédnutí, jenom ještě zasvítila v bráně a pak zmizela. Imponovala mi, ta královna wirtemberská, a bylo mi z ní líto. Ale vedle mě stála Ema.

„Tak už jedou,“ řekla a zahihňala se. Pan Kozák zmizel z okna a zámecké děti se vyhrnuly z brány za kočáry.

„Jo. Tak já musim jít. Díky za informace,“ řekl jsem Emě a podal jsem jí ruku.

„Neni zač,“ řekla mi.

„Nazdar, měj se hezky,“ řekl jsem jí a vyšel jsem rychle z brány do aleje. Zahnul jsem dolů, kolem míčovny, přeskočil jsem příkop a ponořil jsem se do lesa. Bylo tam už skoro tma, jenom okraj lesa prosvěcoval. Šel jsem po měkké jehličnaté zemi k němu. Tam byla vysoká travnatá mez, sedl jsem si na ni a zadíval jsem se na Heiserovic vilu a na tovární budovy dole za ní. Slunce pořád zalévalo kus města v údolí, ale na většině už ležel stín. Heiserovic vila se modrala ve stínu zámeckého kopce. Dlouhé, šedivé tovární haly za ní vypadaly už trochu neurčitě ve večerním oparu. V dálce na východě jsem zaslechl slabé dunění a tichý štěkot střelby. Hvězdy na východní obloze se vlhce leskly. Směrem k západu obloha růžověla. Zase jsem slyšel slabě, ale zřetelně řetěz výstřelů z kulometu. Ale vidět nebylo nic. Jenom kus města dole, v tichu, a Heiserovic prima vilu. Položil jsem se na záda do trávy a zadíval jsem se na vlhké hvězdičky, které se začínaly nesměle třepotat na tmavějící obloze. Zrovna nade mnou, kousek k východu, svítil hezký a výrazný Orion, skvěle roztažený po nebi a pořád stejný. Zadíval jsem se na slabou, červenavou hvězdičku nalevo nahoře, na rudého obra Beteigeuze, a bylo mi to divné, ta koule, větší než celý sluneční systém a řidší než vzduch, pěkně rubínovějící jako kapka malinové šťávy na zeleném mechu a hrozně klidná v předalekých hloubkách prostoru, a tady pode mnou Kostelec a revoluce a výstřely, které se v krátkých intervalech ozývaly z Německa. To nebe a hvězdičky byly klidné a nehybné, ale dole nad městem bylo přidušené šumění a divná jarní předbouřková tíseň. Cítil jsem pod hlavou chladná stébla trávy a tvrdou zemi pod zádama. Zavřel jsem oči a začal jsem myslet na život a jak si ho užít a představil jsem si Mici, ale jen jako předehru nebo závěr k tomu novému životu, co začnu v Praze, a myslel jsem si, jak jí řeknu Mici, já tě miluju, a pak mi napadlo, že jdu na všechny holky stejnou taktikou, a přemýšlel jsem, jestli s touhle taktikou půjdu taky na tu holku, kterou potkám v Praze, a věděl jsem, že ano, neměl jsem jinou a chodil jsem s ní na všechny a na všechny celkem působila, jenom na Irenu moc ne, protože holky byly úplně stejné, a já měl dojem, že jsem daleko nad nima a že si s nima jen hraju a dělám si z nich legraci, a byl jsem zvědav, jestli ten pocit budu mít taky s tou holkou, co ji potkám v Praze, a byl jsem si jistý, že ano, protože to bude taky jenom holka, i když bude hezká a chytrá a nemorální, a já jsem nevěřil, že by na světě kromě mě a kluků a holek byla ještě nějaká čtvrtá třída lidí, takový nějaký můj ženský protějšek, který by byl nějak se mnou rovnocenný. To jsem si nemoh představit a myšlenky se mi zamotaly a najednou jsem byl někde jinde a všechno bylo bláznivé a rychlé a odplynul jsem daleko a daleko a najednou mi bylo chladno a obloha nade mnou černá a posetá bílýma, chladnýma hvězdičkama a já si uvědomil, že jsem usnul a spal, a posadil jsem se a dole na úpatí kopce zářily škvíry ve špatně zatemněných oknech vil a nebeská kopule se zrcadlila v hladině bazénu na koupališti na Jeruzalému, a od města to jarně hučelo a já si uvědomil, že mě Mici převezla a nepřišla, a vstal jsem a byl jsem prochladlý a řekl jsem si potvora, potvora Mici, tak se na mě vykašlala, nojo, bodeť by ne, ale ani to mi už nějak nevadilo a vstal jsem a pustil jsem se s kopce po trávě k Heiserovic vile. Díval jsem se na vilu a v okně salónu, které nebylo zatemněno, jsem spatřil milostivou paní Heiserovou. Přistoupila k němu a dívala se ven do tmy, pak se otočila a říkala něco dovnitř. Ale nebylo to slyšet, jenom jsem viděl, že něco říká. Mici tam nebyla. Světlo se za oknem rozptylovalo v šeru. Odtrhl jsem se od plotu a zamířil jsem k městu. Vykašlala se na mě a sedí ve svém pokojíčku a má ze mě legraci. Z Německa se zase ozval kulomet. Byla teplá noc, spíš letní než jarní. A dobře mi tak. Proč nejsem věrný Ireně. Proč se musím dívat po každé sukni a nemůžu oslepnout na všechny jiné holky, když miluju Irenu. Ale třeba to neumím. Přemýšlel jsem, jestli někdy oslepnu, ale zdálo se mi, že neoslepnu nikdy. Leda snad až potkám tu holku v Praze. Ale věděl jsem, že možná ani pak ne. A ani na tom nezáleželo. Nešlo to, oslepnout k holkám. Ani by to pak nemělo cenu. Šlo o to neoslepnout, ale vydržet to u jedné. O to snad v životě šlo a to snad byla láska a snad to tak bylo dobré. Vydržet to u jedné, když se člověku líbí všechny, a být s ní blažený a mít z ní něžné pocity a zůstat navždycky s ní. S Irenou. Nebo s tou holkou, co ji potkám v Praze. Miloval jsem ji už teď, za to, že žije, že někde existuje, pro mě, snad pro mě. Holky snad dovedly člověka milovat, úplně a v každém okamžiku, a být mu věrné.

Zabočil jsem dolů stromořadím k Hadrici, a tam se mezi pravidelnými stíny v aleji zabělaly světlé dívčí šaty, přepůlené v pase rukou v tmavém rukávu, a jak dvojice rychle šla přes cestu k lesu, zatřpytila se ve světle hvězd blond hlava, kterou jsem hned poznal. Byla to Dagmar Dreslerová, ale chlap, co ji vedl, nebyl Kočandrle. Stoupl jsem si do stínu a koukal jsem. Dvojice šla přes louku k mezi, kde jsem před chvílí spal, chlap ji táhl energicky do kopce a najednou se zastavili a popadli se do náručí. Chlapovi spadlo něco z hlavy. Ve světle hvězdiček zahořel rudý ježek. Napjal jsem zrak. Sakra. Chlap měl na sobě nějakou divnou bundu, pak se od sebe odtrhli a Dagmar se rozběhla k mezi a chlap za ní. V pase byl stažený. Sakra. A hele. Ovšem. Byl to Siddell, můj Angličan, co se šel projít. Hergot, to byl teda machr. Za půl dne. Pak jsem ještě viděl, jak dopadli na mez a jak proti měsíčku bíle zasvítila Dagmařina kolínka.

Otočil jsem se a odešel jsem alejí a pak přes Hadmici pryč. Tohle teda byly holky. No dobře. Pod rozkvétajícími stíny stáli lidé, někteří bez kabátů, a mlčky poslouchali vzdálenou střelbu. Z druhého konce Hadrnice zaznělo ženské chichotání a mohutný chlapský smích z šera. Od pavlačových činžáků bylo slyšet, jak se tam někdo učí na křídlovku. Šel jsem podél tovární zdi. Na druhé straně Lewithova lágru bylo rozsvíceno a za zamřížovanými okny jsem viděl záda v zelených uniformách. Dveře dole byly otevřeny a v bledém světle žárovky stál hlouček chlapů v čepicích a domlouval se s Rusákama. Šel jsem dál. Hlavní komín teplárny trčel k nebi a zrovna nad špičkou hromosvodu svítila Betelgeuza. Z východu zas zazněla vzdálená střelba. V pasáži stál pan Pitterman s Rosťou, dívali se na sebe a poslouchali.

„Dobrý večer,“ řekl jsem jim.

„Dobrý večer,“ řekl pan Pitterman.

„Ahoj,“ řekl Rosťa. „Kampak, kampak?“

Postavil jsem se vedle nich.

„Posloucháte?“ řekl jsem.

„Ano. Už je to hodně blízko,“ řekl pan Pitterman.

„Jo,“ řekl jsem.

„Zejtra je tu máme. Fotr už má nachystanej rudej prápor,“ řekl Rosťa.

„Ale no,“ řekl pan Pitterman rozpačitě. Stáli jsme v pasáži jejich baráku. Mimo něj jim patřilo ještě pět činžáků na Jiráskově třídě, kšeft a elektrický mandl.

„To je nutný,“ řekl jsem.

„Vy máte taky?“

„Co?“

„Rudej prápor.“

„Ne. No ale my nemáme dům, že jo.“

„Rostík si z toho dělá švandu, ale je to vážná věc,“ řekl pan Pitterman.

„Stejně ti to seberou, tati. Seš buržoust a kapitalista,“ řekl Rosťa.

„Mlč! Udělal bys líp, dybys mlčel, Rostislave!“

„Pudeš zejtra do pivováru?“ zeptal jsem se.

„Samo. Poslouchej –“ Rosťa mě vzal za ruku a zatáhl mě do pasáže. „Tak už sem jí taky napsal.“

„Co?“

„No to – jak sme vo tom mluvili v pivováře.“

„A tak, závěť,“ řekl jsem.

Rosta se na mě podíval.

„Nebo myslíš, že sem jí neměl psát?“

„Ale jó. To tě nic nestojí,“ řekl jsem.

„Víš, já vim, že vona Dagmar je mrcha,“ řekl Rosťa. „Ale –“

„To seš moudrej, že to víš,“ řekl jsem.

„No já vim,“ řekl Rosťa. „Ale jinak je to dobrá holka. A já si myslim, že dyby se mi něco stalo, že by se přece trochu užírala, že jo.“

„No jasně,“ řekl jsem.

„A čeče, já nevim. Vona mi řekla, že sem pitomej a že teď sou důležitější věci na starosti, ale já si myslim, že nejsou. Že tohle je nejdůležitější věc. Pro ní ne, to já vim, ale pro mě jo.“

„No dobře. Hlavně žes to napsal,“ řekl jsem. „Třeba to budeš potřebovat.“

„Myslíš?“

„Čeče, já byl na zámku. V Německu je úplnej vohňostroj.“

„Fakt?“

„Fakt,“ řekl jsem a pak jsem dodal: „Možná že eště bude Dagmara litovat.“

„To bude, čeče,“ řekl Rosťa.

„Já du. Dobrou noc,“ řekl jsem.

„Tě noha,“ řekl Rosťa.

„Ahoj,“ řekl jsem a prošel jsem pasáží do ulice. Byla už prázdná. Došel jsem k baráku, odemkl jsem dveře a vyšplhal jsem se nahoru. Doma už všichni spali. Dveře do mého pokoje byly zavřené. Z ložnice se ozval maminčin hlas:

„Danny.“

„Jo,“ řekl jsem tiše.

„Ten Angličan se eště nevrátil.“

„Já vim,“ řekl jsem. „Von nepříde.“

„Jak to víš?“ řekla maminka.

„No, já ho viděl,“ řekl jsem. „Von se – víš, von se šel pobavit.“

„Bože,“ řekla maminka. „To už – a tobě je dobře, Daníčku?“

„Jo,“ řekl jsem.

„Máš ustláno v kuchyni na kanapi.“

„Jo. Dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

Šel jsem do kuchyně a pomalu jsem se odstrojil. Pak jsem si lehl na kanape a přetáhl jsem přes sebe prošívanou deku. Kanape stálo u zdi pod oknem a skrz okno byla krásně vidět obloha. Podíval jsem se na oblohu a uviděl jsem rudou Betelgeuzu zase nad sebou. Provázela mě. Pak jsem myslel zas na Irenu a pak zas na Dagmar Dreslerovou a pak jsem se pokoušel myslet na revoluci a na střílení, ale nedařilo se mi to, a díval jsem se z okna na rudou hvězdu Betelgeuzu skoro kolmo nade mnou a začal jsem myslet na tu holku, co ji potkám v Praze, a celkem jsem si ji nemoh nijak představit, ale myslel jsem na ni a zdálo se mi, že určitě je a že cítím, jak je, šla nějak ke mně z oblohy s tou rudou Betelgeuzou na řetízku kolem krku a měla nějaké oči a byla skvělá a viděl jsem ji, ale nevěděl jsem o ní nic, jenom že to bude taky potvora, a pak jsem usnul a ve spánku se mi nezdálo nic.