Čtvrtek 10. V. 1945

Ráno bylo Irenino okno nad řekou otevřené a stály v něm červené kytičky za zelenou mřížkou. Zastavil jsem se na mostě a zadíval jsem se do toho okna. Viděl jsem skleněný lustr na pomalovaném stropě v jejím pokoji a představoval jsem si ji, jak pod ním spí v pomačkaném pyžamu. Bylo už po všem, ale ona tu byla pořád. Šel jsem dál. Vešel jsem do pivováru a zarazil jsem se. Odněkud zaznělo hrozné skučení, jako včera paní doktorová Vašáková, projelo mi to páteří a najednou jsem nemyslel na Irenu. Lidi, kteří šli po cestě, se taky otáčeli. Ze skladiště se ozývaly rány a znova skučení. To už jsem věděl, co se děje, a rozlila se ve mně divná chuť to vidět. Šel jsem rychle. Esmani už neseděli na dvoře, to místo bylo teď prázdné, ale zbyly po nich ruksaky a všelijaké věci a válely se opuštěné po zemi. U dveří skladiště zase zaznělo zaskučení. Otevřel jsem a vlezl jsem dovnitř. Svítily tam lampy a zástup chlapů stál kolem něčeho uprostřed. Bylo slyšet rány a vzdechy a vzlykání. Stoupl jsem si k nim a viděl jsem to. Na zemi leželo několik nahých těl. Do jednoho, které se vůbec nehýbalo, bil zuřivě pan Mozol, obrkontrolór z Mesršmitky, holí s turistickými štítky a nadával. To tělo leželo na břiše a mělo záda plná krve. Pan Mozol řval svině německá, tumáš a tak, a činil se. Věděl jsem, že má proč, a mrazilo mě. Někteří z davu kolem řvali a nadávali taky, někteří jen stáli. Ve vzduchu byl divný zápach a dusno. Pak jsem v šeru zahlédl, že v rohu skladiště stojí ještě několik esesáků, měli na sobě uniformy a byli svázaní. Otočil jsem se a chtěl jsem jít ven. Vtom jsem na druhé straně uviděl bledou tvář Rosťovu.

„Ahoj,“ řekl jsem tiše.

„Ahoj,“ řekl Rosťa. Stál opřený o bedny. „Člověče,“ řekl mi.

„Dem, ne?“ řekl jsem.

Ozvalo se zasténání.

„Svině, ležíš!“ řekl nějaký hluboký hlas. Postavil jsem se vedle Rosti.

„Běžte je vodbouchnout,“ pokračoval hlas.

„Další pán na holení!“ vykřikl jiný hlas. Dva chlapi se vrhli na jednoho ze zbývajících esesáků a táhli ho k lampě. Měl vytřeštěné oči a automaticky se vzpíral. Pak z něho začali trhat šaty. Díval jsem se na ně a viděl jsem, že jsou rozběsněni jak šílenci. Tahali s esesákem na všechny strany a za chvíli byl nahý. Měl tělo bílé a zpocené, plné svalů.

„Tak kulky ven,“ zařval zase ten hluboký hlas a temná široká záda se sklonila k esesákovi. Vtom se otevřely dveře a pár chlapů odvádělo zbité esmany ven.

„Rosťo, dem,“ řekl jsem a vylezli jsme za nima. Na dvoře svítilo kalně slunce a lidi se zastavovali a dívali se na ty dva zkrvavené esesáky, které táhli někam za ledárnu. Šli jsme za nima. Rozhlédl jsem se. Kolem ledárny kráčel vážně major Weiss, už zase v uniformě, a pan Kaldoun. Zahnuli jsme za roh ledárny. Tam stál jiný hlouček lidí a pod rampouchovačem ležela hromada těl. Stěna ledárny se bělala ve slunci a kousky slídy se v ní třpytily. Chlapi, kteří vedli esesmany, se zastavili. U stěny stál rotný Krpata s revolverem a hlouček chlapů.

„Postavte je semhle,“ poničil Krpata. Kluci postavili esesáky ke zdi.

„Alzo!“ zařval Krpata. „Dafyr danke dem fýra. Zág – ich danke Ádolf Hitlr,¹“ šťouchl jednoho esesmana pistolí do žeber. Hlouček se sevřel. Esman zvedl těžce hlavu a zahýbal hubou.

„Laut!²“ zařval Krpata. Lidé byli zticha. Esesman slabě zachraptěl.

„Ich danke Adolf Hitler.³“

„Gůt, Dů auch,⁴“ řekl Krpata a praštil druhého. Ale ten hlavu nezvedl. Krpata ho znova praštil a zařval. Ale nic. Pak mu zvedl hlavu. Měl oči skelné a tupé a z huby vyplazený jazyk.

„Ale eště dejchá, svině,“ řekl Krpata. „Hoši, podržte mi ho.“

Kluci popadli oba esesmany a podrželi je. Krpata přitiskl prvnímu hlaveň pistole na čelo a vystřelil. Potom druhému. Kluci pustili a obě těla se složila na zem.

„Vodneste je a další,“ řekl Krpata.

„Poď,“ řekl jsem.

Otočili jsme se a šli jsme pryč. Mlčeli jsme. Slunce už přemohlo ranní mlhu a začalo hřát. Po cestě k hlavní budově proudili lidi sem a tam.

„Kdes byl včera?“ řekl Rosťa.

„U celnice. A ty?“ řekl jsem.

„Nikde.“

„Dekoval ses?“

„Neměl jsem zbraň. Dali mi flintu a náboje, jenže ty se do ní nedaly nacpat.“

„Vo moc si nepřišel,“ řekl jsem.

Rosťa chvíli mlčel. Pak řekl:

„Člověče, co tomu řikáš?“

„Tomuhle?“

„No.“

„Co,“ řekl jsem. „Co se dá řikat. Prostě – Goya.“

„Tohle, Danny – to je Goya proti tomu hovno.“

„To je.“ Nechtělo se mi o tom mluvit. Šli jsme k bráně. Řekl jsem:

„A viděls včera ty dva kluky?“

„Kerý?“ řekl Rosťa.

„Ty ve skladišti.“

„Viděl,“ řekl Rosťa. „Tak dem.“

„Počkej,“ řekl jsem. Zastavili jsme se u hromady věcí po eses­manech. Ve skladišti zas jeden řval. U nohou mi ležel německý ruksak z telecí kůže a z něho vypadlá nějaká brožurka. Shýbl jsem se a zvedl jsem ji. Na obálce byl barevný obrázek ujíždějících tanků s pruskými kříži a švabachový nápis WORAN WIR GLAUBEN⁵. Otevřel jsem ji namátkou a četl jsem:

„Für uns gibt es zwei Möglichkeiten: entweder stimmt das nicht, woran wir glauben, entweder hat die Geschichte uns nicht berufen, entweder haben wir uns diese Mission nur eingeredet, dann werden wir sie auch nicht zu Ende führen, dann werden wir früher oder später von der Bühne dieses Lebens verschwinden, so wie wir gekommen sind, dann wird niemand von uns dieser Bewegung eine Träne nach weinen, sondern sagen: Wir sind gewogen worden, aber wir waren zu leicht gefunden.“

Zavřel jsem brožurku a uviděl jsem, jak kolem skřípavě kodrcá žebřiňák s naloženými těly. Jel pomalu a zahlédl jsem, že jedna ruka v tom chumlu se hýbá, jako kdyby něco hledala. „Kam to vezete?“ zeptal se někdo vedle kočího.

„Do lesa,“ řekl kočí.

Šli jsme po cestě k hlavní budově.

„Ty se ukázali,“ blábolil Rosťa. „Zvířata.“

„Co Dagmara?“ řekl jsem. „Je v pořádku?“

„Je,“ řekl Rosťa. „Nebyla nikde.“

„Ne?“

„A co Irena?“

„Ta dělala ošetřovatelku.“

„Mluvils s ní?“

„Eště ne.“ Představa Ireny se do mě zrovna materielně vevalila. Irena. Jít k ní! Kdybych teď mohl jít k ní. Něco mě zrovna vzalo za ruku.

„Já du domu,“ řekl jsem Rosťovi. „Ahoj.“

„Počkej,“ řekl Rosťa. „Třeba tu někde budou kluci.“

„To je jedno, já du. Ahoj.“

„Tak ahoj,“ řekl Rosťa nerozhodně. Otočil jsem se a šel jsem rychle pryč. Něco mě hnalo odsud. Nemohl jsem to vydržet. Rozhodl jsem se, že se stavím u Ireny, a najednou mi to připadalo lehké a samozřejmé. Ano. Měl jsem to udělat hned ráno. Sem jsem vůbec neměl chodit. Skrz bránu právě vykodrcal vůz s esesmanama a venku za ní stály ženské a dívaly se na něj vystrašeně. Prošel jsem bránou a vtom jsem spatřil Irenu. Zastavilo se mi srdce, jak byla krásná a jak jsem ji miloval. Stála v šatech s úzkými zelenými pruhy, vlasy měla udělané dozadu a v nich bílou mašli. Pusu měla červenou a pootevřenou a dívala se očima plnýma starosti. Irena! Jako kdyby mi ji Pán Bůh poslal.

„Nazdar, Ireno,“ řekl jsem jí, než mě uviděla.

Otočila na mě svoje veliké oči a hned se hnula ke mně. „Danny!“ řekla s úlevou v hlase, a jako kdyby ve mně hledala záchranu. „Kde je Zdeněk?“

„Zdeněk?“ řekl jsem a bylo mi, jako kdyby mně dala facku. „Já nevim.“

„Neviděls ho?“ naléhala Irena. „Nevíš, kde byl? Nebo kam šel?“

„Já nevim, Ireno. Viděl jsem ho naposled včera v pivováru.“

„A nevíš, kde byl, když se střílelo?“

„Nevim.“

„Bože, Danny, on se ještě nevrátil.“

„Jo? Já vim jen, že chtěl jít s horolezcema.“ Cítil jsem velikou bolest. Ne kvůli tomu, že se Zdeněk nevrátil. Ale že ho Irena milovala.

„To vim,“ řekla Irena a udělaly se jí netrpělivé vrásky mezi obočím. „Ale s nima se nevrátil!“

„A mluvilas s některým?“

„Mluvila. Oni byli u celnice a tam se Zdeněk ztratil.“

„A –“ zaváhal jsem a mihla se mi hlavou naděje. Ale byla to blbost. Takové štěstí jsem nemoh mít. „Ptala ses – dívala ses na seznam, kdo tam pad?“

„Ano, ale neni tam. Danny, prosim tě, běž se zeptat do pivováru.“ Hleděla na mě prosebně. Vůbec se mi nechtělo. Chtěl jsem být s ní.

„Tam asi nic nevědí,“ řekl jsem.

„Já vim, ale běž se zeptat, prosim tě. Já chci mít jistotu,“ řekla Irena a vzala mě za ruku. Bože, miloval jsem ji. Jak se mi někdy mohla zdát pitomá. Ale byla, ale já ji miloval. Asi to nemělo s tím co dělat.

„Dobře, Ireno,“ řekl jsem jako těžce. „Ale tam nic nebudou vědět. Ale pudu tam, dyž chceš.“

„Di, Danny. Děkuju ti moc za to.“

Podal jsem jí ruku a stiskl jsem ji. Stiskla mi ji trochu taky a usmála se na mě. Šel jsem k hlavní budově a vlezl jsem dovnitř. Tam bylo jak v úle. Doslova. Motalo se tam množství lidí sem tam. Vešel jsem do jedné místnosti a tlačil jsem se energicky ke stolu. U stolu seděl kapitán Kuřátko, telefonoval a psal.

„Pane kapitáne, máte už seznam padlých?“ zavolal jsem na něho přes záda nějakého strejce. Podíval se na mě, a když mě poznal, řekl:

„Neúplný.“

„Moh bych ho vidět?“

„Prosim,“ řekl a podal mi papír. Bylo na něm na stroji napsáno asi čtyřicet jmen. Četl jsem je. Byl tam Hrob, ale nebyl tam nikdo z kluků. Byla tam paní doktorová Vašáková a Lidka Jarošová a Hrob, ale Zdeněk tam nebyl. Čet jsem to znova s troškou naděje, ale nebyl tam. Kdepak. Neměl jsem takové štěstí. Určitě se objeví, věděl jsem to a bylo mi do smíchu. Teď půjdu utěšovat Irenu a za chvíli se Zdeněk někde objeví a bude on s Irenou. Nakonec jsem musel zmizet vždycky já.

„Děkuju,“ řekl jsem a položil jsem seznam na stůl.

„Prosím,“ řekl kapitán Kuřátko s uchem na telefonu. Šel jsem ven. Kdepak, aby zabili Zdeňka. To zabijou paní doktorovou Vašákovou, ale jeho ne. Viděl jsem v duchu ty jeho vyceněné zuby a pysky a ksift a měl jsem vztek. Spatřil jsem Irenu za plotem, jak stojí a drží se bílýma prstíkama za mříže a hledí na mě upřeně. Kdybych jí tak moh říct, že padl. Že je po něm. Že je mrtvý a zabitý a zastřelený a oddělaný, ale nemohl jsem. Nikdy jsem nemohl, nikdy se to nemohlo stát, i kdybych si to přál až do sebezničení. Blížil jsem se k Ireně, prošel jsem bránou, a když se ke mně obrátila a měla v očích strach, zavrtěl jsem hlavou.

„Nic,“ řekl jsem.

„Nic?“

„Neni tam.“

„A co ti řekli?“

„Nic. V seznamu padlejch neni. Ale je to neúplnej seznam.“

„A nevědí, kde by moh bejt?“

„Ne. Pudem se tam zas zeptat, až dostanou další ména.“

„Kdy je dostanou?“

Pokrčil jsem rameny.

„No, zeptáme se někdy vodpoledne.“

Irena vzdychla a opřela se o plot. Vypadala zničeně a byla krásná. Zpod zeleně pruhovaných šatů jí vykukovaly hezké nohy v bílých sandálech. Bože, že o něj tak stála. Proč to tak bylo. On přece za to nestál. A jak vůbec mohla o někoho stát, když byla tak krásná a všichni by pro ni udělali všechno na světě.

„Bože,“ vzdychla, „Bože, jestli ho zastřelili.“

„Ale neboj se,“ řekl jsem.

Irena mlčela a dívala se do země.

„Neboj se, Ireno,“ opakoval jsem.

Tohle bylo, co bylo pro mě. Utěšovat ji. „Neboj se. Bylas u něj?“

Zakývala hlavou.

„A bytná nic neví?“

„Ne.“

„A v nemocnicis byla?“

Irena vyskočila.

„Ne!“ řekla. „Bože, já sem trdlo,“ řekla, ale mně to bylo jedno. Stejně jsem ji miloval.

„No tak tam pudem.“

„Pudeš se mnou, Danny?“ zeptala se.

„To víš,“ řekl jsem.

„Ty seš hodnej, Danny,“ řekla a vykročili jsme. Jsem vůl, říkal jsem si, ale přesto od ní bylo jako pohlazení, to, že sem hodnej. Zahnuli jsme na cestu k nemocnici. Irena šla rychle a mlčeli jsme. Všiml jsem si, jak má šaty těsně napnuté přes boky a kolem břicha a jak je má vpředu hezky ušité pro ňadra. Ach. Vystavovala to jako zboží a ten vůl Zdeněk ho mlsal a vůbec o ni nijak nestál. A ona teď byla celá pryč, jako kdyby nikdo jiný už to zboží nechtěl, když on teď možná zaklepal bačkorama. Všechno bylo pitomé. Tady jsem byl já a byl bych za to dal všechno, za to, abych se s ní moh vyspat, a umíral jsem touhou, a ona si klidně šla ve svojí provokativně úzké sukni a se svýma strachama o Zdeněčka a hluchá a slepá ke mně. A byl jsem snad já horší nebo pitomější nebo míň hezký? Bože, kéž ho zabili! Kéž by byl mrtvý a rozstřílený a rozsekaný na kusy, abys viděla, abys viděla, Ireno. Co, jsem nevěděl. A věděl jsem, že mu to klukovi nepřeju. Ať si žije a ať si třeba miluje Irenu. Ale jen kdyby Irena byla taky se mnou. Ale v tom jí bránila její dušička. Její pitomá, holkovská Irenčina dušička. Podíval jsem se na ni, na její smetanový sladký obličej a bílou mašli ve vlasech, a byla krásná. Zahnuli jsme do nemocničního dvora a šli jsme k hlavní budově.

„Mám se zeptat?“ řekl jsem.

„Já pudu sama, Danny.“

„Jo?“

„Já znám doktora Čapka – víš?“ řekla Irena. No ovšem. Byl jsem blbec.

„Tak já na tebe počkám venku,“ řekl jsem. Ireniny pruhované šaty zmizely ve vchodu a já si sedl na lavičku před chirurgickým pavilónem. Byla obrácena k severozápadu a slunce už stá lo tak vysoko, že na ni svítilo. Podíval jsem se na kopce na západě, na konec lesa a stráň, za kterou někde v dálce byla Praha, a ucítil jsem novou sílu, a co, řekl jsem si, jde to všechno i bez Ireny a budu v Praze a budu hrát v dixielandu a někde tam bude docela jiná holka a s tou budu a ta se bude ukazovat nahatá mně a s ní budu mít věci a budu na ni sahat v jejím pokoji a budu s ní intimní a všechno, ale cítil jsem, že to všechno už nebude to, jaké by to bylo teď s Irenou, že to s Irenou mi nic nenahradí, ani sebekrásnější holka ne, a že nechci vidět žádnou nahatou ženskou, ale jen a jen Irenu nahatou a jenom na ni sahat a jenom s ní být intimní. Bylo mi mizerně. Zavřel jsem oči a ve spáncích mě bolelo. Seděl jsem v tupém zoufalství děsně dlouho. Pak jsem jako z dálky a potom blízko uslyšel Irenin hlas, říkala, že někomu moc děkuje, a někdo říkal, že by okamžitě zatelefonoval panu otci, otevřel jsem oči a viděl jsem, že stojí s doktorem Čapkem na schodech v bráně a loučí se s ním. Zvedl jsem se z lavičky a připojil jsem se k ní. Koukla se na mě vážně.

„Tak co?“ zeptal jsem se.

„Nic,“ řekla tragicky a podívala se na hodinky. „Danny, pudeš se mnou?“ Její oči byly takové, že bych byl za ní šel pořád, a kam by chtěla.

„Jistě, Ireno.“

„Já bych se chtěla podívat znova k němu, jestli zatim nepřišel.“

„Dobře,“ řekl jsem a chtěl jsem jít. Ale Irena pořád stála.

„A Danny, nezlobíš se?“

„Proč?“

„Že tě tak sebou tahám.“

„Ale vždyť mě netaháš.“

„Ba jo, Danny. Já –“

„Ale di, Ireno, ty seš blázen.“

„Ale nezlobíš se, že?“

„Ireno –“

„Že ne?“

„Ireno – třeba bych to neměl teď řikat, ale – dyť víš, že tě miluju.“

„Já vim. Právě proto.“

„Ne, vůbec ne, Ireno.“

„Vopravdu ne?“

„Dyť víš, že se na tebe nemůžu zlobit.“

„No ne zlobit, třeba, ale – ale no tak se na mě nezlob a pudeš se mnou, jo?“

„No,“ řekl jsem.

„Poď,“ řekla Irena tiše a konejšivě a pohladila mě po ruce. Byl jsem šťastný, že s ní jdu, a věděl jsem, že jsem blbec. Ale ono bylo možná lepší být takhle blbec než být jinak chytrý. Byl jsem šťastný, že jsem tak blbý.

„Ireno,“ řekl jsem přidušeně.

„Copak.“

„Ireno, miluješ ho hodně?“

„Miluju.“

Mlčeli jsme. Za chvíli jsem řekl:

„Třeba bude sedět doma.“

„Kdyby, Pane Bože.“

Zase jsme mlčeli. Pak Irena řekla:

„Klukum z orchestru se nestalo nic?“

„Ne,“ řekl jsem. „Ireno –“

„Co?“

Rychle jsem se rozhod.

„Ireno – kdyby Zdeněk padnul –“

„Danny, neřikej to dál!“

„Ale vždyť nevíš, co –“

„Ne ne. Já vim, co chceš říct.“

„Nevíš.“

„Ale vim.“

„Ale nevíš, Ireno.“

„Danny, já vim, co chceš říct.“

„A nemůžu to říct, Ireno?“

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože nechci.“

„Ale proč?“

„Protože Zdeněk neni mrtvej, a kdyby byl, tak by to nebylo čestný vůči němu, abych to poslouchala.“

„Ale, Ireno.“

„Ne, už sem řekla.“

„Bože,“ řekl jsem zoufale a věděl jsem, že to stejně řeknu. Řek jsem to rovnou:

„Ireno, co bys dělala, dyby Zdeněk padnul?“

Zavrtěla hlavou.

„Ireno!“

„Ne, neptej se, Danny, nemá to smysl. Já ti na to nemůžu odpovědět. A pak, on je stejně živ a zdráv.“

„Já vim.“

„No tak.“

Šli jsme mlčky dál přes most k jatkám a kolem jatek ke staré elektrárně. Lidí bylo na ulici hodně a sem tam bylo vidět chlapy s puškama. Vlajky na domech byly veselé a lidi v nedělní náladě. A my jsme šli mezi nima, ponořeni do svých trablů a já do mnohem hlubšího než Irena. Přešli jsme kolem elektrárny a kolem přádelny a nahoru kolem gymplu a k viaduktu. Vzpomněl jsem si, jak mě tu před třema nebo čtyřma dny vedli Němci a jak o mě měla Irena strach, a připadalo mi to dávno. Prošli jsme pod viaduktem. Na sokolovnu věšel sokolník s nějakým strejcem veliký portrét Beneše a všelijaké girlandy ze zelených provazů. Podíval jsem se na chodník a viděl jsem, že je na něm i po včerejším dešti ještě trochu znát rudá skvrna. Nebo snad se mi to jenom zdálo. Proč, sakra, paní doktorová Vašáková, a proč ne Zdeněk. Šli jsme dál a zahnuli jsme nalevo ulicí, která se táhla do kopce k vojenskému hřbitovu. Byl v ní stín, poněvadž byla úzká a vroubená po obou stranách nízkými domky. Tady moc slávy nebylo. Podíval jsem se na Irenu a viděl jsem, že už vůbec není se mnou, ale v myšlenkách u Zdeňka.

„Mám jít s tebou?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě,“ řekla a pak bylo vidět, jak se zarazila, ale nechtěla už říct ne. Napadlo mi, jak by to byla prima pomsta, kdybych se teď na ně přilepil a dělal, že se jako raduju, že je Zdeněk naživu, a dřepěl tam s nima celé odpoledne u něj v pokoji. Jenže ona by to nebyla pomsta, ale blbost, a mně by bylo trapnějc než jim. Zastavili jsme se před žlutým přízemním domkem a Irena zazvonila. Bylo ticho, pak se ozvaly šouravé kroky v předsíni a cvaknutí závory. Vrásčitá bába otevřela dveře.

„Dobrý den,“ řekla Irena sladce.

„Dobrý poledne,“ řekla baba.

„Vrátil se už prosím Zdeněk?“

„Ne,“ pravila baba stručně.

„Ještě ne?“

„Ne.“

Irena chviličku zaváhala. Pak řekla:

„Mohli bysme na něj počkat?“

„Prosim, slečno,“ řekla baba a ustoupila ze dveří.

„Poď Danny,“ řekla Irena. Vlezl jsem dovnitř a řekl jsem babě „Dobrý den“.

„Dobrý poledne,“ řekla baba.

Irena otevřela dveře nalevo z chodby a vešli jsme do Zdeňkova pokoje. Zavřel jsem za sebou dveře a osaměli jsme uvnitř.

V pokoji bylo šero, protože hnědá roleta v okně byla stažena a tmavé, žluté světlo polévalo staromódní nábytek tichem, ve kterém bzučely mouchy. U stěny proti oknu stála železná postel z hnědě nalakovaných trubek s mosaznými koulemi na koncích a s vybledlým přehozem přes peřinu. Vedle dveří byla masivní skříň, všelijak vyřezávaná a otlučená. U stěny proti dveřím byl dřevěný stolek s mramorovou deskou a na něm stálo porculánové umyvadlo s kytičkama. Vedle byla vyrudlá plyšová pohovka s želatinovými vázičkami nahoře na opěradle a se soškama pastýře a pastýřky. U okna psací stul s velikou Ireninou fotografií a v rohu stojan s fíkusem, pod ním na zemi ležely horolezecké smyčky a karabinky. Uprostřed pokoje stál stůl s třema židlema, pokrytý těžkým zeleným ubrusem. Irena přešla pokojem a sedla si na pohovku. Šel jsem za ní a sedl jsem si vedle. Mlčeli jsme. Rozhlížel jsem se po pokoji.

„Byls už tady?“ zeptala se.

„Ne,“ řekl jsem. „Má to tu pěkný.“

„No, moc pohodlný to tu neni, ale je to tu hezký,“ řekla Irena.

Zase jsme mlčeli. Pak jsem řekl: „Chodíš sem často?“

Irena se usmála a bylo vidět, že se jí v kebuličce rozehrálo moře vzpomínek.

„Dost,“ řekla a trochu se začervenala.

„Ta bytná nemá řeči?“

„Ne,“ řekla Irena.

„To máte dobrý,“ řekl jsem.

Irena vstala a začala chodit po pokoji. Díval jsem se na ni, jak je krásná ve svých zeleně pruhovaných šatech a v tom nahnědlém šeru, které jí dělalo obličej ještě sladší, protože z něj byla výrazně vidět jen pusa a tmavé oči. Zastavila se u stolku a sebrala s něho malou figurku Buddhy a otáčela jí v prstech.

„Toho sem mu dala,“ řekla tiše.

„Hm,“ řekl jsem a byl jsem už neschopen cokoliv říct nebo udělat. Irena postavila Buddhu na stůl a šla dál. Otevřela skříň a zůstala před ní stát. Viděl jsem několik Zdeňkových sak a stočené lezecké lano na věšáku. Vedle měl složené prádlo. Irena se na to zamyšleně dívala. Nemoh jsem to už snést.

„Ireno,“ řekl jsem.

„Copak,“ řekla a ani se neotočila.

„Ireno, jak ses vlastně seznámila se Zdeňkem?“

Teď se otočila, podívala se na mě a řekla:

„Proč se ptáš, Danny?“

„Tak,“ řekl jsem a díval jsem se do země. „Chtěl bych to vědět.“

„Opravdu?“

„Vopravdu.“

„Já nevím – Danny –“

„Co?“

„Nebudeš mít zlost, nebo lítost?“

„Ne.“

„Skutečně?“

„Nebudu,“ řekl jsem. „Chtěl bych to vopravdu vědět. Víš, že mě o tobě všechno zajímá.“

„Já vim. Ale tohle –“

„Řekni mi to, Ireno, prosim tě.“

„Tak dobře,“ řekla a zavřela skříň. Pak šla a sedla si na pohovku kousek vedle mě a opřela se. Přehodila nohu přes nohu, sukně se jí trochu vyhrnula a viděl jsem jí kolínko, hezké a trochu odřené, ale ona si hned přes něj zase stáhla sukni.

„To bylo na Mokrý skále,“ řekla. „Právě před rokem. Tenkrát sme tam byli s naší partou a dělali sme Kapelníka stěnkou, znáš to?“

„Jo,“ řekl jsem. Vůbec se mi Irena nehodila ke Zdeňkovi a k těm volům. S jejich užíváním přírody a seděním na skalách při západu slunce. Irena měla nosit kimono a pantoflíčky s bambulkama z rajčího peří a měla se pohybovat v ložnicích. A ne omotaná lanem po pískovci. Poslouchal jsem její trochu zastřený a všechno možné povídající hlas, mnohem víc povídající, než co zrovna říkala.

„A Zdeněk –,“ říkala, „tam byl s partou ze Starýho Města a dělali Kapelníka Pehrovou cestou. To je z druhý strany, pod vrškem se traverzuje k převisu a za nim spárou už se leze stejně, jako když jdeš stěnkou.“

„Já vim,“ řekl jsem, ale věděl jsem jiné věci, než myslela Irena.

„Tož já sem byla zrovna pod převisem, Mirek už byl nahoře a jistil mě, a najednou se Zdeněk objevil na traverze a podíval se na mě a zůstal na mě čučet.“

Irena se trochu zamyslela. Pak pokračovala dál a měla nepřítomné oči.

„Víš, on byl už večer a stěnka ve slunci a dole to slunce svítilo na vršky stromů a obloha byla už celá růžová a Zdeněk měl na sobě tu koženou kazajku. Já sem na něj čučela z toho převisu, mně se líbil, měl hezký vlasy, vlny na nich, jak svítilo slunce, a koukal na mě taky, tak sem si hned myslela, ani nevim, jak mi to napadlo, že by se moh se mnou seznámit, a věděla sem, že za mnou kouká, když sem byla ve spáře. No, a pak on vylez nahoru, dobral toho, co byl za nim, pak se rozhlíd a pak přišel a řek mi slečno, můžu si k vám sednout? nebo tak něco, já už nevim, jak to řek, bylo to něco takovýho, jako že jestli si může ke mně sednout, a já sem řekla, no to je dost, vůbec sem to nechtěla tak říct, ono to vypadalo vyzývavě, ale prostě sem to řekla, no, a on potom řikal, že je nasazenej v Mesršmitce ve Starým Městě, a já sem mu řikala, že sem na poště, a pak sme spolu slanili dólu a šli sme pak spolu lesem a byli sme spolu až skoro do dvou hodin a –“

Poslouchal jsem její řeči a představoval jsem si tu scénu, ten les a vrcholky skal, pomazané medovým sluncem, a tu hloubku večerních lesů a Zdeňka, jak s Irenou táhne lesem a někde ji líbá. Nejneuvěřitelnější bylo, že jsem tenkrát už existoval taky já a tohle se dělo úplně nezávisle na mně; já jsem se v té době otravoval někde ve svářecím kurse v Mesršmitce.

„Umluvili sme si, že se uvidíme za tejden v neděli,“ vyprávěla Irena, „poněvadž on byl tenkrát ve fabrice a dělal nějak od šesti až do večera. A já sem druhej den odpoledne neměla službu, šla sem k Honzovi pro karabinky, a jak jdu přes koleje u nádraží, tak najednou vidim, že on jde od vlaku, a jak mě uviděl, tak šel hnedka ke mně. Zeptala sem se ho, co tu dělá, a on řek, že se hodil marod a že má celej tejden volno, tak já sem mu řekla, aby šel se mnou k Honzovi, ale on chtěl jít do lesa, a tak já sem šla nakonec s nim.“

Irena se odmlčela.

„Tak, teď to víš, jak to bylo,“ řekla potom.

„No,“ řekl jsem. „A jak to bylo dál?“

„Co dál?“

„No potom. Jak to, že se dostal do Kostelce?“

Irena se usmála. „Byl eště nějakou dobu ve Starým Městě a pak si to nějak vyšlapal.“

„Kvůli tobě, že?“

„Samozřejmě,“ řekla Irena a najednou zvážněla a spustila:

„Bože, Danny, myslíš, že se mu opravdu nic nestalo?“

„Určitě ne,“ řekl jsem.

„Já bych to nepřežila,“ řekla. V pokoji tikaly nějaké hodiny a v okně byl svítící hnědý obdélník rolety.

„Ireno,“ řekl jsem. Říkal jsem to slovo jako zaklínadlo. Jako lék pro svoji duši.

„Ano,“ řekla.

„Ireno, máš –“

„Co –“ povídala tiše a bezmyšlenkovitě.

„Máš – měli ste spolu – věci?“

Neodpověděla. Tvář měla nehybnou a zaboha jsem nemoh poznat, co si teď myslí. Začlo mi být trapně, jestli jsem neřek moc. Honem jsem řek provinile:

„Ireno –“

„No,“ řekla slabým hláskem.

„Nezlobíš se na mě?“

„Ne, Danny.“

„To je dobře. Víš – já tě moc miluju.“

„Já vim,“ řekla a položila mi ruku na moji. A neřekla mi, jestli s ním něco měla nebo ne. Věděl jsem, že měla, ale chtěl jsem to od ní slyšet. Když už neměla nic se mnou, chtěl jsem, aby aspoň mluvila o tom, co měla s ním.

„Ireno,“ opakoval jsem, „měla si s nim něco?“

Sklonila hlavu a řekla:

„Danny, vždyť s nim chodim už rok, že.“

„Já vim,“ řekl jsem a zesmutněl jsem. Byl bych za to dal všechno, kdyby to měla taky se mnou. Ale věděl jsem, že toho moc nemám k dání. Přemýšlel jsem rychle, co tak skvělého umím, abych se toho moh vzdát. Na saxofon! Uměl jsem skvěle hrát na saxofon. Na tenora nebyl v kraji nikdo lepší. Tak toho bych se vzdal. Rači bych vůbec neuměl hrát, jen kdybych moh mít věci s Irenou, řekl jsem si. Pak jsem si to rozmyslel, a jak jsem byl zrovna v lásce až nad hlavu, přece jsem nevěděl, jestli bych to udělal opravdu, a řek jsem si, samozřejmě! Jistě! Jak by ne! udělal bych to, Pane Bože, udělám to, přísahám, že už nebudu hrát, jestli mi dáš Irenu, pak jsem to zmírnil a řek jsem, že přísahám, že ve třiceti – nebo ve čtyřiceti – přestanu hrát, a přitom jsem si v koutku duše myslel, že do té doby se něco vyskytne a já nebudu moct tu přísahu dodržet, tak jsem vlastně neslíbil nic a nevzdal jsem se ničeho, ale přesto jsem Irenu miloval, strašně a nesnesitelně a hluboko v duši. A toužil jsem po ní. Cítil jsem, jak mi tiskne ruku a říká:

„Danny!“

„Co?“

„Nemysli na to.“

Udělal jsem smutný úsměv a řekl jsem:

„Dyž já musim, Ireno.“

„To nesmíš,“ řekla.

„Dyž musim.“

„Dyť seš se mnou taky a já tě mám ráda, víš?“

„Opravdu, Ireno?“

„Opravdu.“

„Ireno,“ řekl jsem toužebně a vzal jsem ji za rameno.

„Ne, Danny,“ řekla, vzala mě za ruce a položila mi je zpátky do klína.

„Tak,“ řekla.

Udělal jsem nešťastný obličej.

„A nebuď smutnej,“ řekla.

„Ach, Ireno, dyž já tě tak strašně miluju.“

„Já vim, Danny, ale nedá se nic dělat.“

Dostal jsem vztek. Nedá se nic dělat! To říkala vždycky. A přece by se dalo dělat, jen chtít. Jen kdyby o mě trochu stála, tak by se dalo dělat věcí! Ale to ona rači byla ctnostná a rajcovala se tou ctností a zatím byla ctnostná jen proto, že jsem já ji nerajcoval jako Zdeněk. Nevěřil jsem na nic takového, na věrnost a tak. Věrnost byla stejně jen taková záminka, s kterou se holky oháněly, aby místo jen jednoho mohly trápit několik chlapů najednou. Měl jsem vztek, ale nedalo se nic dělat. Nic víc z mé strany. Irena se podívala na hodinky.

„Už sou dvě,“ řekla. Neměl jsem vůbec hlad, a čas s Irenou příšerně ubíhal. „Neměli bysme se zas jít zeptat?“ řekla Irena.

„Počkej,“ řekl jsem. „Já skočim do sokolovny zatelefonovat.“ Chtělo se mi co nejdéle sedět s Irenou v tomhle pokoji.

„To bys byl strašně hodnej, Danny,“ řekla Irena.

„Copak sem někdy nebyl?“ řekl jsem.

„Já vim. Ty seš prima,“ řekla Irena.

Prima. To teda jo. Prima blbec. Zvedl jsem se a řekl jsem:

„Sbohem. Sem tu hned.“

„Díky,“ řekla Irena a usmála se na mě na cestu. Vyšel jsem ven a na ulici a šel jsem rychle dolů k sokolovně. Hnalo mě to rychle, abych už zas byl zpátky. Zapadl jsem do sokolovny a šel jsem k telefonu. Vytočil jsem číslo pivováru a čekal jsem. Pak se ozval hlas:

„Velitelství.“

„Dobrý den,“ řekl jsem. „Máte už prosím úplnou listinu ztrát?“

„Ano,“ řekl hlas.

„Neni na ní, prosím vás, náhodou pan Zdeněk Pivonka?“

„Okamžik,“ řekl hlas. Čekal jsem napjatě. Věděl jsem, že se mi to nesplní, ale přece jen jsem čekal. Trvalo to dlouho. Modlil jsem se, aby tam byl.

„Haló?“ ozval se hlas.

„Ano?“

„Tak neni.“

„Neni?“

„Ne.“

„A je to už úplný seznam?“

„Ano. Všichni mrtví byli už identifikováni.“

„Ale on se eště nevrátil.“

„Lituji, ale v seznamu není.“

„Tak doví, kde je.“

„Třeba je někde na hlídce.“

„Na hlídce?“

„Ano. Některě hlídky šly čistit lesy od esesmanů.“

„To je možný. Tak děkuju vám.“

„Prosím.“

„Na shledanou,“ řekl jsem a pověsil jsem sluchátko. Ovšem, Zdeněk se asi někde honí za Němcema. Toho nezastřelí. Ale dobře, napadlo mi, jen ať se teda honí. Já toho zatím využiju s Irenou, jak budu moct. Vypadl jsem rychle ven. Anebo ho třeba přece oddělali. Někde v lese a doposud ho nenašli. Opíjel jsem se zrovna tou myšlenkou, že je mrtvý a já mám volné pole, jak jsem šel ulicí vzhůru. Myslel jsem, jak by Irena truchlila a jak by mu šla v černých šatech na pohřeb a jak by potom zachovávala nějaký čas smutek a pak by se na to vykašlala a začla by chodit se mnou. A jak jsem šel, přemýšlel jsem, jak toho nejlíp využít. Udělal jsem si zhruba plán. Zazvonil jsem a Irena mi hned přišla otevřít. Bába se ani neobjevila. Ta bába byla zřejmě z těch, které se nezajímají o návštěvy svých podnájemníků. Hned jsem si zas pomyslel, co s ním tady Irena asi všechno měla.

„Neni tam,“ řekl jsem,

„A vědi něco?“ řekla Irena.

„Ne. Ale mezi mrtvejma neni.“

„A nic nevědi?“

„Ne. Ale Kuřátko mi řikal, že není vyloučený, že eště nějaký mrtvý najdou v lese. Šli prej prohledávat les.“

Podíval jsem se ďábelsky na Irenu. Zdálo se mi, že zbledla. Otočila se a odešla do pokoje a já jsem šel za ní. Sedl jsem si na pohovku a Irena začla chodit po pokoji.

„Neměj strach,“ řekl jsem.

„Víš, Danny, to čekání je hrozný.“

„Já vim.“

Zastavila se u stolku a opřela se o něj. Měla krásnou figuru v těch šatech.

„Danny, ty seš hodnej,“ řekla.

„Ale houby,“ řekl jsem.

„Bajo. Že tu se mnou tak čekáš.“

„Ale Ireno, já bych s tebou čekal třeba věčně.“

Usmála se.

„Ireno,“ řekl jsem. „Já bych ti chtěl něco říct, co by tě potěšilo, ale nevim co.“

„Nemusíš, Danny.“

„Ale já bych chtěl.“

„Ale nemusíš, Danny. Já vim, že seš hodnej,“ řekla Irena, sedla si na kanape a natáhla zkřížené nohy na židli u stolku. Mlčeli jsme. V tichu hlasitě tikaly hodiny.

„Ireno,“ řekl jsem za chvíli, „pamatuješ, jak sme se poprvé viděli? Tenkrát v zimě, já už nevim, jak to přesně bylo, jenom vim, že si šla po náměstí v lyžařskym vobleku, a myslim, že si měla lyže na ramenou, a podívala ses na mě, jak si šla, a já sem se do tebe hned zamiloval na první pohled.“

Irena se usmála. „Já se pamatuju,“ řekla.

„A pamatuješ se tenkrát na jaře,“ řekl jsem, „Jak si stála na rohu s nějakejma holkama, ale já sem viděl jen tebe a ty holky sem vůbec nevnímal, tys měla ve vlasech slunce a něco si řikala a měla si na sobě květovaný šaty, a jak sem tě uviděl, tak se mi úplně srdce zastavilo a úplně se to ve mně rozlilo a chtěl sem k tobě jít, jenže sem neměl odvahu, tak sem tě jen pozdravil.“

Irena zakývala hlavou.

„A tenkrát v létě, na plovárně, jak sem šel se Salátem a viděl sem tě, jak sedíš na prknech s knížkou, měla si šortky a takovej šátek s kotvou, pamatuješ?“

„Hm,“ řekla Irena.

„No a sedli sme si k sobě a hráli sme karty.“

„Jo, a tys mi vykládal osud, a řeks mi, že budu mít pět dětí.“

„Ty se na to pamatuješ?“

„Aby ne, Danny. Kolik už to je vlastně let?“

Honem jsem vzpomínal. Připadalo mi to moc dávno. Bylo to v kvintě, tak to bylo v sextě rok, v septimě dva, v oktávě tři a dva roky totálního nasazení, pět let.

„Již pět let, Ireno,“ řekl jsem.

„Pět let. Bože, to uteklo,“ řekla.

„No. Už pět let tě miluju, Ireno.“

„Opravdu mě miluješ, Danny?“ řekla a podívala se na mě zase tím nerozhodným pohledem.

„Ireno, strašně. Pět let už nežiju pro nic než pro tebe.“

„Bože,“ řekla a vzala mě za ruku. „Danny, kdyby to nějak šlo –“

„A nejde to, Ireno?“

„Ne, Danny, nejde.“

„Ireno, dybys ty chtěla, jen trochu –“

„Ne, Danny,“ řekla a za chvilku řekla: „Nemysli si, že tě nemám ráda. Ale víš, já to nemůžu udělat.“

„Proč ne?“

„Nemůžu, Danny.“

„Ireno, já tak děsně trpim.“

„Já vim.“

„A žárlim, Ireno.“

„Bodeť bys nežárlil, Danny. Mně je tě líto, ale –“

„Ale, Ireno, já nechci, aby tě mě bylo líto.“

„Však mně tě neni líto tak, že bych tě nějak litovala.“

„Tak jak?“

„Ale však víš jak.“

„Nevim.“

„No, že s tebou nemůžu bejt a že ty bys chtěl.“

„A ty bys nechtěla?“

„Ale zamyslela se. „Ale chtěla, Danny – ale to prostě neni tak jednoduchý.“

„Ireno, opravdu bys se mnou chtěla bejt?“

„Opravdu, Danny.“

„Tak proč nechceš?“

„Protože nemůžu.“

„Ale proč?“

„Danny, neptej se hloupě.“

„Já se neptám hloupě.“

„Ale ptáš.“

Chvíli jsem mlčel. Pak jsem řekl:

„Ireno, dybych tě tak nemiloval a dybys ty vo mě nestála – ale dyž řikáš, že stojíš – nebo nestojíš?“

„Stojim, Danny,“ řekla.

„Tak proč se mnou nemůžeš bejt? To přece neni nic špatnýho, Ireno, dyž mě – máš ráda.“

„Ale to je něco jinýho, Danny.“

Přised jsem k ní blíž a vzal jsem ji za ruce.

„Ireno, já vim, jak ty seš hodná a – a čistá –“ nelezlo mi to z krku – „a vim, že máš Zdeňka ráda, ale vopravdu by to nebylo nic špatnýho, dybys trochu byla se mnou. Vopravdu nebylo.“

„Bylo, Danny.“

„Nebylo, Ireno. Dyť já bych ani nechtěl, aby ses s nim rozešla, dyž ho tak miluješ, já bych jen chtěl mít, víš, trochu jistotu, že vo mě vopravdu stojíš, Ireno.“

„Ty tomu nevěříš?“

„Ale věřim, ale člověk potřebuje trochu takový důkazy, víš, a trochu něžnosti – já dyž si vzpomenu, co s nim máš, tak si připadám vedle něho pitomej a méněcenej, víš?“

Pohladila mě po tváři. Bylo to na dobré cestě.

„Ale di, hlupáčku,“ řekla. Honem jsem přemýšlel, co bych žvanil dál. Měl jsem ji už skoro tam, kde jsem ji chtěl mít. Vzal jsem ji za ramena a podíval jsem se jí do očí.

„Víš, Ireno?“ řekl jsem.

„Já vim,“ řekla. Pak jsem mluvil tišejc:

„Ireno, já od tebe nechci nic, věř mi, nic špatnýho, ale já tě strašně miluju a nemůžu za to a hrozně po tobě toužim a nevíš, jak bych byl šťastnej, dybys jen trošku mohla bejt se mnou.“

Viděl jsem, že se jí oči naplňují něčím, co vypadá jako smutek a soucit, ale věděl jsem, co to je. Byl to rajc. Lichotilo jí to a v téhle chvíli už mu byla docela elegantně nevěrná. Hrozně jsem ji za to miloval.

„Ireno!“ řekl jsem škemravě. Usmála se nejistě.

„No?“ řekla velmi tiše.

Teď přišla má chvíle. Přitáhl jsem ji lehce k sobě. Nebránila se, jen se mi upřeně dívala do očí. Pak jsem se k ní naklonil a líbnul jsem ji. Viděl jsem, že zavřela oči. Už byla v tom. Objal jsem ji a dlouho jsem jí cucal tu její milostnou pusu, ale za chvilku se začala cukat a odstrčila mě. Usmála se provinile.

„Tak to bychom měli,“ řekla.

Civěl jsem na ni oddaně a zamilovaně. Jenže tentokrát jsem byl opravdu oddaný a zamilovaný.

„Ireno,“ zachraptěl jsem.

„Už dost,“ řekla.

„Ale, Ireno.“

„Už dost,“ řekla. „Poď si lehnout vedle mě.“

Přisunul jsem se k ní a lehli jsme si na kanape vedle sebe.

„Dej mi ruku,“ řekla. Podal jsem jí ruku a ona mě za ni chytla a držela mě za ni.

„Seš trochu šťastnej?“ zeptala se.

„Sem, Ireno.“

„To musíš,“ řekla.

Miloval jsem ji hrozně. Miloval jsem ji hrozně.

„Ireno,“ řekl jsem. „Já –“

„No copak?“

„Já bych ti chtěl něco hezkýho říct, ale nevim co.“

„Tak mlč, Danny, a lež vedle mě. Nemusíš nic řikat.“

Mlčel jsem. Leželi jsme vedle sebe a v místnosti bylo hnědožluté šero a kolem lustru na stropě se honily mouchy. Slyšel jsem Irenino oddychování a viděl jsem její ňadra, jak se zdvihají a klesají. Miloval jsem ji a chtěl jsem jí na ně sáhnout, ale nemohl jsem to udělat. Mouchy bzučely a bylo ticho, jenom hodiny odněkud tikaly. Pomalu jsem si to rovnal v hlavě. Ležel jsem vedle Ireny a myslel jsem na ni, na její pusu a na její teplá ramena a na ten pocit být s ní, mouchy bzučely a pak se mi najednou zdálo, že Irena oddychuje pravidelně, podíval jsem se a viděl jsem, že má zavřené oči a pusu pootevřenou a v ní malé lesklé světýlko a věděl jsem, že asi usnula, byla asi unavená po té noci, ležel jsem bez pohnutí, abych ji neprobudil, koukal jsem se na její obličej, sladký ve spánku, a na ňadra pod zeleně pruhovanou látkou a bříško a klín a opálené nohy, a jak jsem se díval, zas ke mně přicházely myšlenky, a já jsem myslel na ni, na Irenu a na to, jak to bude dál. Myslel jsem, že třeba Zdeněk opravdu padnul. Pak jsem myslel, že sladkou Irenku budu mít teď já a že bude chodit za mnou do pokoje, ale já jsem neměl svůj pokoj, myslel jsem teda, že to bude v Praze, a doufal jsem, že najdu taky nějakou takovou liberální bytnou a že za mnou bude Irena chodit, někde v tmavém činžáku to bude, v takovémhle podobném pokoji, Irena vyskočí z tramvaje v dešti, s průhlednou pláštěnkou s kapucí přes šaty, přes svůj manžestrový kostým, a na dláždění budou svítit odrazy luceren, Irena půjde s nahýma nohama kolem osvětlených krámů a mezi večerními chodci pod gumáky jako světlý oblak, celá rozsvícená a krásná, a pláštěnka se jí bude vlhce lesknout deštěm a potom zabočí do některého z těch temných zašlých činžáků s dvěma Atlanty nad vchodem a půjde tmavou chodbou se sádrovými štukami a obrázky zámků a po schodech nahoru do třetího poschodí, okny poleptanými krajinkama bude vidět zadní stěny činžáků a pak se zastaví přede dveřma a zazvoní, pujdu jí otevřít v županu, pustím ji dovnitř, Irena si sundá pláštěnku a pak se posadíme na pohovku a Irena mi bude říkat, co dělala, a pak ji líbnu a ona zmlkne a zas ji líbnu a Irena mě obejme a položíme se vedle sebe a Irena se ke mně přitiskne, rozepnu jí knoflíky u krku a pořád ji budu líbat a pak si Irena stáhne sukni a všechno, a já taky a hrozně se budeme líbat a pak budem spolu a budu jí říkat miláčku, seš sladká – a pak budem vedle sebe ležet a pak se Irena oblíkne a učeše se před zrcadlem a já se na ni budu dívat a oblíknu se taky nebo ji jen vyprovodím ke dveřím a pak budu sám a myslet na ni, zalíbilo se mi to a myslel jsem na to znova, jak ke mně přijde, jak si svlíkne pláštěnku a bude důvěrná a sladká a jak to spolu budem mít, tu věc, a budem o tom vědět, všude, v kavárnách a v biografu a v divadle ve foyeru a na fakultě a na ulicích, pořád to budem mít a budem o tom mluvit, moc jsem na to myslel, a pak na to, jak vyštuduju a vezmu si Irenu, jak bude svatba, známí jak budou Irenu okukovat a budou mít vztek, že jsem ulovil takovou krásnou a sladkou dívku a oni se zatím oženili s bůhvíjakýma krávama anebo vůbec ne, a budem to mít v kostele, strejc farář z Budějovic nás bude oddávat a někdo bude hrát na varhany, představoval jsem si Irenu v béžovém kostýmu před oltářem a jak jí navlíknu prstýnek a potom jak spolu budem bydlet a jak budem mít děti, jsem si představoval, Irenu v porodnici a malýho kluka v peřince, nebo holku, budou se jmenovat Daniel nebo Irena, a pak dál už jsem nemyslel, co bude, jenom že budem mít ještě víc dětí, třeba tři nebo pět, nebo troje dvojčata anebo vůbec že budem mít asi dvanáct dětí, a chtěl jsem je najednou mít, viděl jsem se, jak jsem starý a veselý a mám asi sedm synů a pět dcer, jak se rod Smiřických zase ze mě rozroste, ze mě, posledního toho jména, a jak ty syni budou zas mít děti, takže ze mě to vlastně zase všechno vyjde, a pak už jsem viděl, že jsem v absurdnostech, vrátil jsem se zase k Ireniným návštěvám a k jejím vlasům a ňadrům, měl jsem zavřené oči a těžkou hlavu, Irena pravidelně dýchala vedle mě a já na ni myslel, pak se mi myšlenky zamotaly a já jsem z únavy upadl do polospánku a usnul jsem taky.

Když jsem se probudil, bylo už v pokoji skoro tma. Za roletou zhasínalo večerní slunce a pokoj byl tichý, ani mouchy už nebzučely, Irena ležela vedle mě, levou ruku měla pod hlavou a obličej otočený ke mně, s očima zavřenýma a tmavými víčky a dvěma něžnými půlobloučky sklopených řas. V pootevřené puse jsem jí viděl dva bílé zoubky a zmocnila se mě veliká touha a láska. Irena si rozepnula límeček u šatů, a jak se jí šaty na ňadrech trochu rozevřely, bylo jí vidět bílou a jemnou kůži na těle. Obejmul jsem ji a líbnul jsem ji na čelo. Přitulila se ke mně a objala mě pravou rukou. Ale oči měla zavřené. Líbnul jsem ji znova na tvář a zašeptal jsem tiše Ireno. Pootevřela oči a pak se ke mně prudce přitiskla. Zmáčkl jsem ji v objetí a chtěl jsem ji líbnout na pusu. Ale ona otočila hlavu tak, že jsem nemohl, a jen mě silně sevřela rukama.

„Ireno,“ řekl jsem. Zase mě stiskla a začala rychle a tiše říkat:

„Danny, já mám hroznej strach, že se mu něco stalo. Já to vim, že se mu něco stalo.“

„Neboj se, Irenko,“ bručel jsem jí do ucha. „Neboj se,“ a měl jsem na ni zatím hroznou chuť a na něj vztek a čerta jsem se staral, jestli ho třeba rozčtvrtili.

„Danny, já mám strach, já mám strach, já mám strach,“ říkala Irena a chvěla se, jako kdyby jí bylo zima.

„Neměj,“ říkal jsem a strašně jsem trpěl. Neřekla už nic, jen jsem cítil, jak se chvěje. Začal jsem ji hladit po hlavě a bručel jsem no, no tak, Irenko, miláčku, a ona byla zticha a najednou se tiše rozvzlykala. Bručel jsem dál neplač, Irenko, no tak, miláčku, neplač, ale ona bečela čím dál tím víc s obličejem zabořeným do opěradla pohovky, přitiskl jsem ji silně k sobě a ona najednou otočila obličej ke mně, měla ho vlhký od slz a zčervenalý, ale příšerně sladký, a já jsem ji líbnul na tu vlhkou tvář a pak znova na nos a na oko a zas na tvář a zas na druhé oko a pořád jsem ji líbal a věděl jsem, že tohle teda je smysl života, a chtěl jsem v tom být hodně a hodně dlouho, setmělo se, byla už úplně tma a Irena pořád chvílema vzdychala a leželi jsme vedle sebe v polotmě a já jsem zoufale myslel na její tělo a cítil jsem, jak je nesnesitelně horké a živé a jak ho miluju, ale najednou ne už jen pro tu slast, protože tu mi stejně odepřela, ale pro ten život v něm, pro to, že to byla Irena, i pro tu její třeba pitomou, ale živou a ženskou ztrápenou dušičku.

Pak, za dlouhou dolní, si Irena najednou sedla a dala si ruce do vlasů. Díval jsem se na ni zezadu, měla je rozcuchané, učesala se a potom vstala a uhlazovala si šaty. Vstal jsem taky a uhladil jsem si vlasy. Mlčeli jsme. Pak Irena řekla:

„Už pudem, Danny, že?“

„Jo,“ řekl jsem a připadal jsem si blbý.

„To už Zdeněk nepříde,“ řekla.

„Však von se vrátí,“ řekl jsem, abych jí udělal radost. Otočila se ke mně a položila mi ruku na ústa.

„Pst! Neříkej to!“ řekla. Nerozuměl jsem tomu. „Abys to nezakřik,“ řekla Irena. Ach tak. Vymotal jsem se za ní ven na ulici, venku už byla noc a hvězdy a chladno. Baba se vůbec neukázala. Vzal jsem Irenu pod paží a vykročili jsme do města. Šli jsme dolů a pak po hlavní ulici k náměstí. Průčelí kostela bíle svítilo v paprscích hvězd a okna radnice byla naplno rozsvícená. Už bylo po zatemnění. Na radnici zasedali. Po náměstí postávali lidé a mluvili. Šli jsme s Irenou mlčky přes náměstí. Vedle kostela stál veliký plakát. Zastavili jsme se, bylo tam napsáno, že zítra v deset hodin bude na náměstí oficiální uvítání Rudé armády a že přijede osobně generál Jablonkovskij.

„Přídeš, Ireno?“ zeptal jsem se.

„Hm,“ řekla Irena. Šli jsme dál. Přemýšlel jsem, jak bych jí to řek, jestli se mnou bude teď chodit, když se Zdeněk nevrátí, nebo když se vrátí, jak to bude, ale nešlo to říct. Musel jsem jen mlčet. Kráčeli jsme spolu k nádraží a přes koleje před průčelím domů a pod hvězdama na nebi k mostu. Pak jsme zahnuli a zůstali jsme stát před Ireniným domem. Za mnou šuměla černá řeka a listí v lese. Vzal jsem Irenu za ruku a podíval jsem se jí do obličeje. Byl jako smetana a měla v něm tmavé oči a pusu. Nic jiného z ní skoro ani nezbylo a byla v tom úplně celá.

„Ireno, miláčku,“ řekl jsem.

„Dobrou noc, Danny,“ řekla tiše.

„Ireno –“

Chvilku stála a pak mě rychle líbla na ústa a zašeptala dobrou noc, obrátila se a vešla rychle do domu. Zmizela mi jak přízrak. Otočil jsem se a pocítil jsem silnou bolest v srdci. Ano. Takové to bylo. Šel jsem rychle domů a skoro jsem brečel. Vylezl jsem do třetího patra, odemkl jsem a šel jsem tiše do kuchyně.

„To seš ty, Danny?“ ozval se z ložnice maminčin hlas.

„Ano. Dobrou noc,“ řekl jsem.

„Dobrou noc,“ řekla maminka. Strhal jsem se sebe šaty, skulil jsem se pod peřinu a zavřel jsem oči. Dnes jsem nemohl myslet na nic než na Irenu. Ležel jsem a zdálo se mi, že z toho asi umřu. Že to není možné žít dál s takovouhle bolestí. Vzpomněl jsem si na Betelgeuzu, otevřel jsem těžce oči a uviděl jsem ji, rudou a zářící na obloze, a zas jsem oči zavřel s Betelgeuzou v nich. A ta krvavá bolest mě chytla za srdce a já se najednou rozbrečel, nad Irenou, nad tím, že mě nechce, nad tím, že nic jiného na světě není, když není tohle, a jak jsem pod peřinou žalostně brečel, ulevilo se mi, jako se vždycky všem lidem, chytrým pitomým, uleví, když brečí, a usnul jsem a spal pod oknem, za nímž svítila Betelgeuza, a nevěděl jsem ani, co se mi zdá v tom spánku po celou noc.