Neděle 6. V. 1945

Ráno jsem šel ke Skočdopolovům asi ve tři čtvrtě na osm. Venku bylo pršlavé počasí a mlha. Sotva jsem vylez z baráku, už jsem věděl, že je to s revolucí vážné. Lidi v turistických šatech a s rádiovkama na hlavách se trousili směrem k pivováru. Zbraně neměli, aspoň jsem neviděl, ale na rádiovkách měli našité trikolory a na zadnicích si nesli chlebníky. Já měl na sobě taky sportovní šaty, protože pršelo a nechtěl jsem si ničit sváteční kvádro. Pod viaduktem u Skočdopolovic skladu jsem potkal pana Mozola, celého bledého a kulhavého, jak se hrdinně belhá do pivováru. U pasu měl připevněnou starou rakouskou šavli a vypadal jako z americké crazy komedie. On musel být hrdinný. Protože za války moc hrdinný nebyl a dotáh to ve fabrice až na kontrolora Bauaufsichtu des deutschen Luftfahrtministeriums. Tak proto měl teď proč být hrdinný. Byl jsem zvědav, jestli v pivováře budou taky ostatní balové. Asi budou. Museli teď být, chudáci, všichni hrdinní.

Když jsem přišel do skladu, seděl už Přema v manžestrových kanadských kalhotách v plné zbroji na prázdné bedně od cigaret, kolem něho stáli a seděli ostatní kluci a od stropu na ně svítila bledá lampa, obalená pavučinama. Vypadali jako Babinští. Přema měl na nohou lovecké šněrovací boty a kolem kabátu pás se zásobníky. Šikmo přes prsa se mu klimbala šňůra s handgranátama a na zádech mu visel německý automat. Obličej měl pod masaryčkou hubený a se svýma vpadlýma tvářema vypadal trochu jako Mongol. Bendovi se na hlavě leskla černá hasičská helma. Kluci se radili.

„Hovno,“ řekl Přema. „Já sem pro to, nejít tam.“

„Já taky. Jak sme jednou tam, tak se vodtamtud nedostanem,“ řekl Perlík.

„Ale –“ řekl Benda.

„Šabata chce stejně jenom všechny nebezpečný zavřít do pivováru.“

„Kuci, já myslím, že bude lepší, dyž tam pudem,“ řekl Benda.

„Ponivač máš strach, viď?“ řekl Perlík.

„Nemám. Ale co můžem sami dělat?“

„Tyhle bouchačky sme taky sehnali sami.“

„Nojo, ale až přijedou esmani, tak sme vedle. Dyť kolik nás je.“

„Je nás dost, a dyž máš strach, tak zůstaň doma.“

„Ale –“

„Nebo di do pivováru.“

„Neser, čeče.“

„Seš podělanej.“

„Nejsem.“

„Seš.“

„Nejsem.“

„Nekecej.“

„Nehádejte se, chlapi,“ řekl Přema. „De vo to, jestli tam máme jít, nebo né.“

„Já řikám, abysme tam nešli,“ řekl Perlík.

„Já myslim, že bude lepší tam jít,“ řekl Vahař.

„Ty se taky bojíš?“ řekl Perlík.

„Fakt je, že máme víc bouchaček, než je nás, a bylo by škoda to nechat ležet,“ řekl Vahař.

„A kvůli tomu se pudeš dát naverbovat do pivováru, jo?“

„A co chceš s těma bouchačkama dělat?“

„Rozdat je kukum.“

„A kuci sou právě už všichni v pivováře.“

„Tak co, chlapi?“ řekl Přema.

„Dem do pivováru, ne?“ řekl Jerry.

Díval jsem se na ně. Stáli kolem převrácené bedny jako loupežníci v chaloupce v lese a kromě Perlíka všichni tíhli k pivováru. Jenom Přema dobře nevěděl. Ale on byl vůdce a nemoh být ukvapený. Díval jsem se na ně skleněnýma dveřma a slyšel jsem, co si povídají. Pak jsem otevřel dveře a vstoupil jsem dovnitř.

„Ahoj,“ řekl jsem.

„Nazdar. Pod dál,“ řekl Přema.

„Tak dem do pivováru?“ řekl jsem.

„Právě se radíme.“

„A co?“

„Nemůžeme se dohodnout, jestli tam máme jít, nebo ne.“

„No, všichni tam dou.“

„Jistě,“ řekl Benda. „Dem tam taky. Poďte.“

„Já tam nejdu,“ řekl Perlík.

„Tak si tu zůstaň.“

„To du rači s komunistama, než se nechat naverbovat vod Šabaty.“

„Tak di! Dyť tě nikdo nedrží,“ řekl Benda.

„Neblbni, Perlíku,“ řekl Přema.

„Já blbnu, že. A co vy?“

„Však uvidíme, jaký to je.“

„Vy eště neznáte pana doktora Šabatu, že ne? Vy to eště nevíte, že je to posera?“

„Nekecej!“

„Vy si myslíte, že vás s bouchačkama někam pustí? Dyť byste mohli podráždit Němce.“

Perlík byl rozčilen a ironický. Znal jsem ho. Jednou ho Němci zavřeli do pracovního tábora pro chronickou absenci. Byl z těch lidí, co jsou tak odvážní, že nikdy neprojeví ani stíneček strachu. Bylo to nebezpečné, být s ním ve spojení. Ale byl sám, ostatní takoví nebyli.

„Ne, chlapi,“ řekl Přema. „De vo to, jestli na to stačíme sami.“

„Samozřejmě,“ řekl Jerry.

„Fakt je, že z Německa sem de fronta. A co můžem dělat sami proti tankum,“ řekl Benda.

„A co chceš dělat proti tankum s panem doktorem Šabatou?“ řekl Perlík. Benda ho ignoroval.

„Fakt je, že máme dvakrát tolik bouchaček, než je nás. A fakt je, že v pivováře budou chlapi, který s nima uměj taky zacházet.“

„Ale jen jestli jim to pan doktor Šabata dovolí.“

„Himl, tak chceš, abysme je nechali ležet tady?“

„A ty si sakra, vole, myslíš, že tě z nich Šabata nechá střílet?“

„Chlape, co seš proti Šabatovi tak zaujatej? Jak to víš, že je takovej posera?“ řekl Vahař.

„A ty to nevíš?“

„Já vim, že mýho otce vytáh skoro z koncentráku,“ řekl Vahař.

„Bodeť,“ řekl Benda.

„A jak ho vytáh?“ řekl Perlík.

„Fakt je, že ho vytáh,“ řekl Benda.

„Ponivač se vožíral s gestapákama na landrátu.“

„I dyby, tak fakt je, že ho vytáh. A to nebyl jedinej případ.“

„Chlapi, tak se dohodnem,“ řekl Přema.

„Já sem pro to, aby se šlo do pivováru,“ řekl Benda.

„Já taky,“ řekl Vahař.

„Já taky,“ řekl Jerry.

„Dobrý,“ řekl Přema a podíval se na ostatní. Vostál a Procházka mlčeli. Přema řekl:

„Tak co, kuci?“

„Inu, tak pudem do pivováru, ne?“ řekl Vostál.

„A co ty?“ řekl Přema Procházkovi.

„No tak pudem,“ řekl Procházka.

„Já bych teda rači nešel,“ řekl Kočandrle.

„A co ty?“ řekl mi Přema. Trochu mě překvapil, že mě už tak počítá k nim. A pak, věděl jsem jasně, že Perlík má pravdu. Ale zachtělo se mi být v pivováře. Zachtělo se mi vidět ten cirkus tam. Ten očistec za protektorátní hříchy. A třeba je Perlík taky vedle. V pivováře bude moc krvelačných chlapů, a když něco přijde, neudrží je ani pan doktor Šabata. Znal jsem jich sám hodně, nebyli v žádné organizaci, ale byli divocí do povstání. O tenhle požitek bylo postaráno i tam. A já chtěl taky vidět ty druhé. O pana Mozola jsem nechtěl přijít. A o pana Moutelíka taky ne. Podíval jsem se na Přemu a řekl jsem:

„Já myslim, abysme šli do pivováru, ne? Dyby něco, tak se můžem dycky ztratit.“

„Samozřejmě,“ řekl Benda.

„Kuci, vy ste blbci,“ řekl Perlík.

„Drž hubu. Věčina je pro pivovár,“ řekl Benda.

„Ponivač ste blbci.“

„Nehádejte se,“ řekl Přema. „Tak teda dem do pivováru.“

„Dobrý,“ řekl Benda a kluci se zvedli.

„Idioti,“ řekl Perlík. Benda se na něho prudce obrátil.

„Koukej, jestli se ti to nelíbí, tak s náma nechoď!“

„Ale drž hubu,“ řekl Perlík a zvedl se taky. Počkal jsem, až jeden za druhým vylezli ze skladu, a šel jsem k Přemovi.

„Jo tak. Poď,“ řekl Přema. Vylezli jsme ven. Před skladem stál malý vozík a na něm hromada přikrytá plachtou. Kluci stáli kolem, zachumlaní v kruhu, v dešti, s automatama a s flintama přes rameno. Vahař měl prapor otočený kolem žerdi. Přema odhrnul plachtu a vytáhl naleštěný automat za hlaveň.

„Umíš s tim zacházet?“ řekl mi.

„Ne.“

„Tak podívej. Tadyhle se to vodjišťuje. Tady se tam dává zásobník a takhle se zaklapuje.“ Přema zasunul plechový zásobník do objímky. Z direk v zásobníku se leskly hlavičky kulí.

„Zkus si to,“ řekl Přema.

Vytáhl jsem zásobník a zase jsem ho zasunul. Šlo to dobře.

„A dyž střílíš, tak to přimáčkneš loktem k boku.“

„Jo.“

Přema se otočil k vozíku a vytáhl zpod plachty čtyři zásobníky.

„Tyhle si dej do kapes.“

„Díky.“

Zastrkal jsem zásobníky do kapes u kabátu. Právě se mi tam vešly.

„Dem,“ řekl Jerry.

„Dem,“ řekl Přema. Jerry chytil oj vozu a Procházka s Kočandrlem se opřeli vzadu. Postavil jsem se k vozíku a pomoh jsem jim tlačit. Vahař rozvinul prápor a vyrazili jsme. Vozík se rozskřípal. Jeli jsme pomalu k lávce a kolem československého kostela a kolem bývalého DTJ k pivováru. Jak jsme se blížili k pivováru, potkávali jsme pořád víc a víc lidí. Věděl jsem, jak vypadáme. Bylo to dobré. Všichni kluci šli mlčky. Dělali jsme, že nic. Jako by všechno bylo samozřejmé. Lidi v turistických pumpkách a s trikolorama na rádiovkách na nás čuměli. Bylo vidět, že z nás mají respekt. Bylo to dobré.

Přijeli jsme k mostu přes řeku. Podíval jsem se vzhůru do Ireniných oken. Chtěl jsem, aby se dívala, ale nedívala se. Samozřejmě. Teď mě měla vidět. Ale kdepak. To štěstí jsem neměl. Už jsem viděl, jak se budem mazat s Němcema někde v lese a Irena bude zalezlá někde ve sklepě. To pro mě docela ztrácelo půvab, když mě v tom Irena neuvidí. Proč do toho vlastně lezu? Po cestě od mostu k pivováru táh zástup lidí. Jako o Dušičkách na hřbitov. Na pivovárské věži vlál veliký československý prápor. Viděl jsem, že někteří chlapi v davu mají na ramenou československé armádní opakovačky. A někteří byli ve starých československých uniformách a ovinovačkách. Vypadali staromódně. Už jsem docela zapomněl, že existuje něco jako ovinovačky. V téhle válce už to nebylo. Tlačili jsme pomalu náš vůz davem a mlčeli jsme. Lidé se na nás dívali. Na některých bylo zase vidět, že z nás mají úctu. Anebo to byl strach. Bylo jich asi mnoho mezi nima, kterým bylo nepříjemné vidět opravdové pušky. Asi v duchu doufali, že se nakonec všechno odbude v tichu. Ale do pivováru šli přesto. Byli všichni vlastenci. A hrdinové. Před námi šel pan Lóbl, náš bývalý domácí, byl Žid, ale měl za ženu árijku, takže nebyl v koncentráku. Nesl přes rameno brokovnici. Býval to odjakživa velký nimrod. Nějak mi vedle něj chyběl Bonza. Bonza by určitě šel, napadlo mě. Zarejdovali jsme s vozíkem do brány. Vedle mě se objevil pan Moutelík v pumpkách a v lyžařské čepici a za ním Berta s leicou na prsou. Zazubil se na mě a řekl:

„Nazdar, Danny.“

„Nazdar. Budeš fotit?“ řekl jsem.

„To víš.“

Tak ale honem, pomyslel jsem si. Jak jsme propluli bránou, spatřil jsem pana Mozola s policajtskou šavlí, jak stojí s několika lidmi z Mesršmitky. Ani tady to nerozpustili. Měli ji v krvi, Mesršmitku, blbci. Stáli pohromadě a bavili se. Ještě před třema dny se pan Mozol plazil před Uippeltem. To bylo jisté. A teď měl zase strach. Měl pořád z něčeho strach. A pořád měl proč mít strach. Stál bledý a legrační a měl strach. Zahnuli jsme po cestě k hlavní budově. Z otevřených dveří stála na schodech dlouhá fronta. Čekali na zápis. Armáda musela být v první řadě sepsána. Viděl jsem pana Stýbla, holiče, pana doktora Bohadla, advokáta, pana Frintu, prokuristu z naší banky, pana Jungwirtha ze spořitelny a ještě jiné. Stáli a čekali, až na ně dojde řada. Pan Jungwirth jedl chleba s máslem. Zastavili jsme s vozíkem. Přema se obrátil.

„Počkejte tady, chlapi. Já jdu k Šabatovi.“

„Dobře,“ řekl Benda.

Přema vylezl po schodech nahoru a bylo vidět, jak říká chlapům ve dveřích, aby ho pustili. Viděl jsem, jak se chlap, zaplňující dveře, nejdřív zlostně otočil, ale když viděl Přemu s automatem a handgranátama, udělal mu hned místo. Ano. My jsme mohli kašlat na všechny tyhle ve frontě. Měli oči plné závisti, ale my jsme byli někdo, měli jsme zbraně. Vzal jsem za hlaveň automatu a sklonil jsem ji k zemi. Ocel byla studená a příjemná.

„Danny,“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Za mnou stál Berta s leicou u oka.

„Postav se, já tě vyfotim.“

„Díky,“ řekl jsem. S tím jsem souhlasil. Hned jsem si vzpomněl na Irenu, jak jí to ukážu. Udělal jsem gableovský úsměv a narovnal jsem automat, aby byl dobře vidět. Berta na mě čuměl hledáčkem a udělal dva kroky dozadu. Doufal jsem, že Zdeněk automat mít nebude. Nebo aspoň že Zdeňka nikdo nevyfotí. Klapla spoušť.

„Díky. Kdy to bude, Berto?“ řekl jsem,

„Dnes v noci to udělám.“

„Můžeš mi jich udělat víc?“

„Prosím. Kolik by sis přál?“ řekl Berta. Tyhle slovní obraty měl po svém otci. Berta byl obchodník. Jeho otec taky. Byli obchodníci a měli dům. A Berta měl koníček fotografování. Byl k focení vždycky hrozně ochotný, ale zadarmo nedělal nic. Fotil pořád, na gymplu, na atletice A. C. Kostelec, na představeních divadelních ochotníků, a prodával potom každému fotky za režijní cenu s mírnou přirážkou. Pamatoval jsem se ještě, jak míval na gymplu seznamy objednávek a jak s nima pořád otravoval. V placení neznal přítele. On uznával jen zákazníky.

„Asi šest,“ řekl jsem, protože se mi zachtělo mít jich hodně. A věděl jsem, že to maminka pošle babičce a do Prahy a do Ameriky strejčkovi, až to půjde. Dodal jsem rychle:

„A můžeš mi skovat negativ?“

„Prosím,“ řekl Berta.

„Tak díky.“

„Nemáš zač.“ Berta se zazubil a šel dál kolem čekající fronty s připraveným aparátem. Byl celý šťastný, že se mu podařilo mě vzít. A s automatem. Už jsem viděl, jak to po revoluci vystrčí za výklad s idiotskými podtitulky. „Zmužile do boje,“ napíše pode mě. Ale to bude dobré. Irena na tyhle idiotštiny nebyla tak citlivá jako já. Stejně jsem na ně byl citlivý jen já. A kluci z orchestru, ovšem. Bude to recese. Viděl jsem je, jak se postaví kolem Moutelíkovic výkladu a budou si z těch fotek utahovat. A já s nima. Vzpomněl jsem si na pana Macháčka. Ovšem. Berta dodá fotografický materiál. Fotografie lask. zapůjčil p. Albert Moutelík jun., bude napsáno vzadu. Asi barevnou reprodukcí olejomalby pana Leitnera, 6. květen v Kostelci. Už jsem se na tu knihu těšil. Moje fotka v ní určitě bude taky. To tam dá pan Macháček kvůli otci. Tak budu taky zvěčněn. Zvěčněn na věky věků v Kostelci. Rozhlédl jsem se po shromáždění. Od brány přicházeli pořád noví lidé a fronta pomalu postupovala. Z ledárny vyšel Jirka Vítů a nesl přes každé rameno dvě pušky. Za ním se objevil pan Weiss v majorské uniformě a za ním hlouček chlapů v československých uniformách. Jeden z nich vylezl po schodech k hlavní budově a připevnil vedle dveří plakát. Bylo na něm napsáno červenou barvou:

Rozkaz č. 1

VEŠKERÉ STŘELNÉ ZBRANĚ A VÝBUŠNINY

ODEVZDEJTE V MAGACÍNU.

Plk. Čemelík v. r., velitel.

Hned jsem si vzpomněl na Perlíka. Otočil jsem se naň. Stál za mnou a díval se na plakát. Potom roztáhl ústa a vztekle se ušklíbl.

„Prosim,“ řekl ledově.

„Blbost,“ řekl Benda.

„Ahoj, pánové,“ řekl Perlík a otočil se.

„Kam deš?“ řekl Benda, ale Perlík neřekl nic a šel rychle davem k bráně. Chvíli ho bylo vidět, jak se proplétá s automatem zavěšeným na zádech mezi lidma, a pak zmizel.

„To je blbost. Zbraně si necháme,“ řekl Benda.

„Samo. Ať si každej sežene svý,“ řekl Procházka.

„Dáme jim jenom ty, co přebejvaj. Ty jim musej stačit.“

„Bodeť. Dyby každej přines tolik.“

„Tak je dem vodevzdat do magacínu,“ řekl Vahař.

„Počkej, rači ne. Počkáme, až si přídou,“ řekl Jerry.

„Ale ne, rači je pudem vodevzdat. Aspoň nám nemůžou nic říct.“

„Aby neměli řeči,“ řekl Benda. Viděl jsem, že je teď na rozpacích, když to má před sebou černé na bílém, že Perlík měl asi pravdu.

„Houby, pudem je vodevzdat. To bude lepší,“ řekl Vahař nervózně.

„Myslíš?“

„Samo.“

„Počkejte, počkáme na Přemu,“ řekl Procházka.

Vahař se ohlédl k hlavní budově.

„Tak dobře,“ řekl.

„Vezete zbraně, hoši?“ ozvalo se za náma. Otočil jsem se. Stál tam major Weiss a tvářil se příjemně.

„Ano,“ řekl Benda

„To je dobře,“ řekl major Weiss a odhrnul plachtu. Objevila se hromada pušek a pancrfaustů a dva automaty.

„No, vyznamenali jste se, chlapci,“ řekl major Weiss. „Tak poďte se mnou. Odvezeme to do magacínu.“

„Ano, pane majore,“ řekl Benda a obrátil se k nám. Kluci se na něho nejistě podívali.

„Tak dem,“ řekl Benda a nedíval se na nikoho. Major Weiss už kráčel k magacínu.

„Nepočkáme na Přemu?“ řekl Procházka.

„Dyž nám to poručil,“ řekl Benda.

„Chlapi, ale voni nám tam budou chtít sebrat všechno,“ řekl Kočandrle.

„Ale ne. Dyť ste viděli, že se díval jen na ten vozejk.“

„Já nevim.“

„Ale jistě.“

Major Weiss se otočil.

„Tak poďte za mnou, hoši,“ zvolal na nás.

„Už dem,“ řekl Benda a opřel se o vozík.

„Já nevim,“ řekl znova Kočandrle, ale Vahař už otočil vojí. Kluci se pomalu opřeli do vozíku. Otrávilo mě to taky. Nechtělo se mi loučit se s automatem. Abych utekl? Ale teď už bylo asi pozdě. Weiss by mě viděl. A co bych dělal s automatem venku sám? Když ostatní kluci budou odzbrojení. Ale mohl bych si ho schovat. Jistě, bylo by to dobré, mít ho doma. Dalo by se s ním dobře myslet. Na gangstery a tak. Ale major Weiss na nás počkal a jeho pochopové nás obklopili. Byli jsme v tom. Pomalu jsme se drkotali s vozíkem k magacínu. Byl za rohem ledárny. Před vraty stál Hruška z Mesršmitky v uniformě a s bradou v řemeni helmy. Držel v ruce pušku s nasazeným bajonetem a hleděl před sebe. Na zavřené půlce vrat byl plakát s nápisem SKLADIŠTĚ ZBRANÍ. Přijeli jsme pomalu k vratům. Hruška se napřímil.

„Hej! Otevřte vrata!“ zvolal major Weiss.

Zevnitř vykoukl nějaký chlap s fajfkou. Znal jsem ho. Byl to skladník z pivováru. Ten tady byl vždycky. Trochu se mu změnilo zboží, ale jinak nic. Podíval se na nás a vytáhl zástrčku z vrat. Potom se o ně opřel a vytlačil je ven.

„Zatáhněte to dovnitř, chlapci,“ řekl major Weiss. Opřeli jsme se o vozík. V magacínu visela od stropu právě taková lampička jako ve Skočdopolovic skladu. Pod ní byl stůl a za ním seděl školník z gymnázia v legionářské uniformě s metály. Před sebou měl lejstro s lahvičkou inkoustu. Vedle něho stál člověk, kterého jsem znal od vidění, v zelené perelíně a s důstojnickou čepicí. Muž v perelíně zasalutoval. Major Weiss zasalutoval taky.

„Tady vezeme další várku,“ řekl major Weiss. „Hoši, dávejte to kus po kuse tady panu poručíkovi a pan četař to zapíše.“

Rozhlédl jsem se. Podél stěn stály v řadě opřené pušky. Na konci řady jsem viděl dva lehké československé kulomety s trojnožkama. Na zemi bylo několik pytlů a na nich malé úhledné pyramidky z vejčitých handgranátů. O druhou stěnu bylo opřeno asi dvanáct pancrfaustů a na stole za školníkem ležela sbírka všelijakých revolverů.

„Jedem,“ řekl školník. „Nejdřív rači sundejte, co máte na sobě, aby se vám líp pohybovalo.“

„Ale to nám nevadí,“ řekl Benda.

„Jen to sundejte. Budete to mít pohodlnější. Máte to sundat teď nebo potom.“

Benda stál před školníkem a mlčel. Viděl jsem, jak je mu trapně. Potom řek pomalu:

„Vy chcete – taky to, co máme na sobě?“

Školník se na něj udiveně podíval.

„Samozřejmě.“

„No, ale podívejte, to sme sami ukořistili.“

„Ano, já vím. Buďte bez starosti, na to se nezapomene.“

„Ale –“

„Já u každé zbraně píšu také jméno dárce, pokud je.“

„Ale my bysme si je chtěli nechat.“

„Nechat?“

„Ano.“

„To nejde, bohužel. Četli jste rozkaz?“

„Ten na dveřích?“

„Ano.“

„No ano, ale –“

„Četli ste rozkaz?“

„Ano –“

„Tak prosim.“

„Ale podívejte se. My –“

„Pane majore!“

Major Weiss se obrátil.

„Ano?“

„Pane majore, tento pán mi odmítá vydat zbraň.“

Major Weiss se podíval na Bendu a udělal vojenský obličej. „Znáte rozkaz?“

„Ano, pane majore, ale –“

„Mlčte! Znáte rozkaz a víte tedy, co je vaše povinnost.“

„Ano –“

„Každý voják musí bezpodmínečně poslouchat rozkazů svého velitele.“

Benda zrudl a pak z něho vyjelo prudce:

„Já nejsem voják!“

„Cože?“ řekl major Weiss.

„Já nejsem voják,“ opakoval Benda pomaleji.

„Kdy ste se narodil?“

„Dvacátýho druhýho března dvacet čtyři.“

„Tak ste podle vyhlášky pana předsedy Národního výboru mobilizován.“

„Já jí nečet.“

„Ale já vám to povídám. Odevzdejte prosím zbraň.“

Benda se nehýbal.

„Odevzdáte? Dávám vám poslední lhůtu. Jinak to budu muset považovat za vzpouru.“ Major Weiss se odmlčel a hleděl na Bendu. Pak pomalu a významně dodal:

„A víte, co to znamená ve stavu zvýšeného ohrožení státu?“

Benda stál rudý před ním a díval se do země. Automat na jeho zádech vypadal směšně. Byl shozen. Stál v černé hasičské helmě a byl shozen. Kulatý obličej mu hořel. Major Weiss na něho hleděl ledově a vojensky. Plnil zkrátka svou povinnost.

„Nuže?“ řekl. Nechtěl jsem věřit vlastním uším, ale on to opravdu řekl. Nuže. Asi se mu v hlavě vynořil nějaký román z těch, co přelouskal za války, když byl zaměstnán v městské knihovně. Podíval jsem se na Bendu. Zlomilo ho to. Stál s naditou zadnicí v kalhotech a s tou idiotskou hasičskou helmou na hlavě, která měla stříbrný šev uprostřed. Bylo mi ho líto. Pozoroval jsem ho a byl bych mu rád nějak pomohl, kdybych byl mohl. Napadlo mně se vzbouřit. Ale jen na okamžik. Měli jsme zbraně v ruce a oni neměli nic. Klidně bysme se dostali ven. Ale hned jsem to pustil z hlavy. Za pár dní bude po všem a ještě by nás soudili pro vzpouru a seděli bysme kvůli tomu bůhvíkolik let. Nedalo se nic dělat. Benda sundal pomalu šňůru s handgranáty a položil ji na stůl před školníka. Potom stáhl s ramene řemen automatu a položil automat na handgranáty.

„Dobře. Vidim, že ste si uvědomil, co je vaše povinnost,“ řekl major Weiss. „A nemyslete si, že nevíme, co děláme. Zbraně budou rozděleny zkušeným a vycvičeným vojákům.“

Benda odstoupil. Postavil jsem se na jeho místo před školníka. Major Weiss vzal opatrně do ruky Bendův automat a řekl školníkovi:

„Prosím, pane četaři, pište. Jeden lehký ruční kulomet, věnoval pan, pan – jak se jmenujete?“

„Automat,“ řekl jsem bezvýrazně a bleskurychle.

„Cože?“ řekl major Weiss.

„To je automat.“

„Ano?“

„Ne lehký ruční kulomet.“

Shodil jsem ho. Díval se na mě konsternován a trochu mu zčervenaly tváře u nosu.

„To je automat, ne lehkej kulomet,“ opakoval jsem s ochotou.

„Ano. Já vím, pane Smiřický. Nemusíte mě poučovat,“ řekl nepříjemně, aby se zachránil. Řekl jsem:

„Já myslel, že to nevíte.“ V té chvíli jsem byl schopen každé drzosti. Major Weiss zbledl vztekem, ale měl dost rozumu, aby se nehádal dál. Otočil se ke školníkovi a pokračoval:

„Pište! Jeden automat, věnuje pan – jak se jmenujete?“

„Benda,“ řekl Benda.

„Pan Benda.“

Školník psal. Když psal automat, bylo vidět, že mu zadrhává pero. Slyšel to asi poprvé. Kromě automatů na bonbóny ovšem. A ty už šest let nebyly v provozu.

„Dále šest ručních granátů držadlových,“ pokračoval major Weiss. Poručík vzal granáty a Bendův automat a odnesl to. Položil jsem před školníka svůj automat a vytáhl jsem z kapes zásobníky. Připadal jsem si trochu jako zloděj, ale byla to legrace. Tak jsme byli odzbrojeni. A ani jsme si nevystřelili. Byla to sranda. Trochu mi bylo líto toho automatu, ale budu mít fotku. To bude stačit. A jsem z toho venku. Z armády. A z povstání. A nikdo nemůže říct, že jsem neměl odvahu. A Ireně budu moct ukázat fotku. A už do ničeho nepolezu. Ať zase lezou druzí. Já už toho udělal dost. Včera mě málem odstřelili a dnes ty zbraně, já už toho udělal rozhodně dost. Ať si zase zahrdinští pan Moutelík a pan Macháček. Já se budu jen koukat. Odstoupil jsem od stolku a postavil jsem se vedle Bendy. Před školníka předstoupil Vahař a položil před něj žerď s praporem.

„Jeden prapor československý,“ diktoval major Weiss. „Věnuje pan –?“

„Vahař,“ řekl Vahař a stáhl se k nám. Pak předstupovali před školníka jeden po druhém ostatní kluci. Poručík s rozepnutým límcem kontroloval zbraně a odnášel je ke stěně. Z toho, jak bral automaty, bylo vidět, že je drží v ruce poprvé. Benda se na to smutně díval. Já jsem se na to díval se zájmem. Když s námi byli hotovi, řekl major Weiss:

„Děkuji, jsme hotovi. Jděte se hlásit do kanceláře.“

Mluvil úsečně, vojensky, protože na nás měl vztek. Na mě hlavně. Však jsem ho taky shodil. Otočil jsem se a vyšel jsem ven. První, co jsem spatřil, byl Berta Moutelíků s aparátem. Stál s hledáčkem na obličeji a fotil čtyři pány, kteří mu pózovali. Znal jsem je všechny. Byli to páni ze Živnobanky a byli už odvedení, protože měli na rukávech červeno-bílé pásky s nějakým zlatým nápisem. Když jsem se dostal blíž, mohl jsem to přečíst. ČS ARMÁDA bylo tam tím písmem jako na stuhách k pohřebním věncům. Všiml jsem si, že po dvoře stojí už hodně takových hloučků s páskama na rukávech. Šli jsme k hlavní budově. U ledárny jsem spatřil kluky z orchestru. Oddělil jsem se od ostatních a šel jsem k nim.

„Ahoj,“ řekl jsem. Otočili se na mě.

„Tě vidim,“ řekl Harýk. Benno měl na hlavě beranici z lesklé hnědé kůže. Měl ji naraženou až na oči a vypadal venkovsky. Benno byl vždycky recesista. Předevčírem mluvil, jako kdyby měl strach, ale humor ho nepřešel. Pamatoval jsem si, jak jednou o pouti hrál na flašinet a venkované, kteří ho neznali, mu házeli do čepice padesátníky. My jsme tenkrát taky kolem něho přešli a Harýk mu hodil desetikorunu a Benno uctivě poděkoval. Dal tenkrát flašinetáři za půjčení toho flašinetu na půl dne tisíc korun. Ale on na to měl. Jejich kšeft prosperoval.

„Fajn, Benno,“ řekl jsem.

„Vlasti zdar,“ řekl Benno.

„Nazdar!“ řekl Harýk.

„Tak vy už ste v tom?“ řekl jsem, protože jsem viděl, že mají všichni na rukávech ty pohřební pásky.

„Seví. Vlast zavolala,“ řekl Lexa.

„Já du do fronty.“

„Tak di a přid pak sem. Utvoříme vzorný bojový těleso.“

Zasmál jsem se a otočil jsem se. Šel jsem ke dveřím a postavil jsem se do fronty. Zrovna přede mnou stál Hrob, zrzavý kluk, kterého jsem znal ještě z obecné školy. Podíval se na mě velkýma očima a řekl uctivě:

„Nazdar.“

„Nazdar,“ řekl jsem laskavě. Hrob měl mírňoučké modré oči. Pamatoval jsem se na něj. Vynikal ve škole jen ve dvou věcech. Byl úplně neschopný naučit se násobilku, takže vyšel ze školy už ve čtvrté třídě, a byl tak tichoučký a mírňoučký, že dalo učitelce vždycky hodně sebepřemáhání, než mu nakonec dala pětku. A v té druhé věci vlastně ani nevynikl, jenom se s ní proslavil. To bylo jednou asi ve druhé třídě, když jsme byli ještě docela malí chlapénkové a pořádali jsme o přestávce na záchodě závody v čurání. Kdo dostříkne nejvýš na stěnu. Vyhrál to Ponykl, který dostříkl až úplně nahoru nad černý dehtový nátěr a udělal na stěně nádhernou palmu. Hrob se na nás jen díval, ale potom se najednou zasmál, rozepjal poklopec, vytáhl mrníčka, udělal záklon, a už z něho vytryskl pěkný žlutavý pramínek jako z vodotrysku a šplhal pomalu po stěně výš a výš. Ale pořád ne tak vysoko jako Ponykl. Hrob se zaklonil ještě trochu víc a to neměl, protože žlutý pramínek se odlepil od stěny, a než se moh chudák uhnout, tak mu spadl zpátky na hlavu, docela podle zákona zemské tíže. Měl z toho po celý zbytek školy ostudu a kluci ho s tím dlouho otravovali. Teď tu stál přede mnou a hleděl na mě uctivě a oddaně modrýma očima. Byl oblečen v pečlivě modrý oblek z erární látky, podle které se v neděli poznali všichni dělníci z Lewithovy tkalcovny.

„Deš se taky hlásit?“ řekl jsem mu.

„Ano.“

„Já taky,“ řekl jsem a zmlkl jsem. Hrob neřekl nic. Nikdy nenadělal moc řečí. Stáli jsme mlčky ve frontě a fronta pomalu postupovala do budovy. Dostali jsme se do předsíně a šinuli jsme se dál. Proti nám odcházeli ti, co už to měli odbyté, a natahovali si pásky. U dveří kanceláře stál jiný chlap v uniformě s bajonetem a vždycky, když někdo vypad, pustil někoho jiného dovnitř. Fronta byla klidná a nikdo se nemačkal. Dostal jsem se až skoro ke dveřím. Hroba pustili dovnitř a já zůstal stát u dveří. Voják s bajonetem vtipkoval s nějakými strejci za mnou. Potom se otevřely dveře, Hrob vypadl s rozzářeným obličejem a v ruce posvátně nesl pásku. Vstoupil jsem dovnitř. U psacího stolu seděl pan Kuřátko v uniformě kapitána a měl před sebou rozevřenou velikou účetní knihu. Na stole stály čtyři papírové práporky, československý, sovětský, americký a britský, zastrčené do štíhlých váziček. Voda v nich nebyla. Z jedné strany kapitána Kuřátka seděl starý Čemelík s plukovni ckými hvězdami na náramenících a z druhé strany pan Mánes s modrou páskou s červeným olemováním, na které bylo těmi zlatými písmeny napsáno NÁRODNÍ VÝBOR. V rohu místnosti seděli kolem kulatého stolku pan Šabata, pan Kaldoun, pan dirigent Kučera a pan továrník Krocan. Tak pan Kaldoun to nebyl, co vytahoval tu vlajku, napadlo mně. Všichni měli na rukávech modré pásky s červeným olemováním. Tři muži za stolem se na mě dívali.

„Dobrý den,“ řekl jsem, ale pan Mánes i starý Čemelík dělali, že mě neznají. Dělali, že jsou na vojně. Seděli tady všichni pohromadě a dělali povstání. A lidi se sem cpali dát život v sázku za vlast. A oni si zas na vlast vsadili. Pan Kaldoun, pan Krocan, pan doktor Šabata. Všichni vycházeli s Němcema dost dobře. Ale teď prostě dělali povstání. Nikdo jim teď nemohl nic říct. Všichni byli zmobilizovaní. Všichni museli poslouchat. Tak to bylo dobře. A pan plukovník Čemelík dával rozkazy.

„Jméno?“ zeptal se mě pan kapitán Kuřátko.

„Daniel Smiřický.“

Pan Kuřátko to napsal do prvního sloupce své účetní knihy a udělal před to nějaké číslo. Pak se ptal dál.

„Povolání?“

„Student.“

„Narozen.“

„Dvacátého sedmého devátý devatenáct set dvacet čtyři.“

„Kde.“

„V Kostelci.“

„Okres Kostelec. Bydliště.“

„Kostelec.“

„Ulice.“

„Jiráskova třída sto dvacet tři.“

„Náboženství.“

„Římskokatolické.“

„Odveden.“

„Prosím?“

„Byl jste odveden?“

„Ne.“

„Nebyl, prezenční službu nekonal.“

Pan Kuřátko dopsal dlouhou řádku v účetní knize a sebral z vedle ležící hromádky list, na kterém bylo něco nacyklostylovaného. Vepsal do něj něco a podal mi ho.

„Přečtěte si to a podepište to.“

Na listu stálo: Já Daniel Smiřický, to tam bylo dopsáno rukou od pana Kuřátka, slibuji na svou čest a svědomí, že budu věrně plnit i všechny rozkazy místního velitele Československé armády v Kostelci a že jsem hotov za svou vlast, Republiku československou, položit i život, bude-li třeba. V Kostelci dne – května 1945. Vzal jsem pero a vepsal jsem tam datum 6. května a podepsal jsem se. Pan Kuřátko dal list panu Mánesovi a ten ho zařadil do kartotéční krabice před sebou. Potom mi pan Kuřátko podal ruku.

„Děkuji vám, bratře,“ řekl.

„Prosím,“ řekl jsem. Pak mi podal ruku ještě starý Čemelík a pan Mánes. Ten mi dal tu červeno-bílou pásku z koše, který stál vedle stolku a byl jich plný.

„Děkuji,“ řekl jsem a otočil jsem se. Otevřel jsem dveře a voják už cpal dovnitř dalšího. Tak jsem se stal vojínem Československé armády. Tak už jsem byl zanešen v povstání. Natáhl jsem si pásku na rukáv a měl jsem pocit, že mi padne blbě. Ale nikdo se na mě zvlášť nápadně nedíval. Tak tohle bylo povstání. Vyšel jsem z budovy. Na dvoře pivováru bylo moře lidí. Stáli ve skupinkách a měli na sobě všelijaké kabáty, gumáky a chlebníky přes ramena, kouřili a bavili se. Vypadali spíš jako klub turistu, přichystaný na společný výlet. Ale byla to armáda. Byli to povstalci. Nedalo se nic dělat. V čele armády stál pan plukovník Čemelík a vrchní velitel byl doktor Šabata. Byla to armáda. A já byl v ní. Sešel jsem ze schodů a díval jsem se po klucích. Začalo zase pršet. Límce na dvoře se vztyčily a lidi zalezli do všelijakých průjezdů a skladišť. Ale ještě jich hodně stálo na dvoře. Upjal jsem si kabát ke krku. Sakra, aspoň že mám gumák. Zamířil jsem přes nádvoří k ledárně. Kluky jsem tam neviděl, uslyšel jsem ale signál. Měli jsme ho už od nepaměti a ujal se v městě tak, že ho pískali všelijací pásci, kteří ani k orchestru nepatřili. Rozhlédl jsem se. Déšť začal hustě padat na zprohýbané dláždění vozovky, která vedla ke stájím. Lidi stáli přitištěni na stěnách budov. Signál se ozval znova a já se podíval tím směrem. Uviděl jsem Bennovu rudou tvář pod lesklou beranicí a Harýka v zeleném gumáku. Stáli pod kůlnou na dříví nahoře u plotu. Za plotem už začínal les. Šel jsem rychle k nim.

„Nazdar, bratře,“ řekl mi Harýk.

„Nazdar. Pusťte mě sem,“ řekl jsem a vlezl jsem pod stříšku kůlny. Bylo tam tma a chladno a ve tmě byli lidé, ale nemohl jsem je vidět. Postavil jsem se mezi Benna a Harýka a hleděl jsem ven na déšť. Dopadal rychle v proudech na dláždění a jemná studená prška mi chladila obličej. Bylo to příjemné, stát v temné kůlně a hledět na déšť.

„Počasí znemožňuje akce,“ řekl Benno.

„První armádní sbor se rozmočil při pokusu o přechod k útoku,“ řekl Harýk.

„Ofenzíva byla odložena pro nepředvídaný revmatismus plukovníka Čemelíka,“ řekl Benno.

„Drž hubu,“ řekl Fonda zevnitř kůlny. Kluci přestali. Otočil jsem se dovnitř a ve tmě jsem rozeznával bleďoučké obličeje a oči. Vzadu byla ve stěně kůlny malá díra a tou svítilo dovnitř světlo. Mlčeli jsme. Ke kůlně přiběhli noví lidé a vecpali nás dovnitř. Ale vevnitř bylo ještě dost místa. Viděl jsem teď jen na kus dvora přes černé hlavy lidí před sebou. Po tom kuse šel plukovník Čemelík v zelené perelíně, voda mu crčela z čepice a přes obličej, ale on šel, hrdinně a pomalu. Když zmizel, bylo tam zas prázdno. Naklonil jsem se a uviděl jsem, že z fronty už je jen malý zbyteček u dveří. Ti, co v ní pořád ještě stáli, byli teď promoklí na kůži. Pak se znova objevil Čemelík a za ním Hrob s nadšeným obličejem a s nákladem pušek na zádech.

„Hele, přísun zbraní,“ řekl Harýk. Čemelík s Hrobem zmizeli v hlavní budově. Déšť vytrvale padal. Bylo po revoluci. V tomhle dešti to nešlo. Věděl jsem, že pan doktor Šabata je rád, že prší. Je po akci a armáda zalezlá pod kůlnama. Nad pivovárem bylo bílo a šedivo od deště.

„Danny, seš to ty?“ ozvalo se za mnou. Byl to Rosťa. Poznal jsem jeho hlas hned.

„Jo, kde seš?“

„Tady. Poď si sem sednout.“

Otočil jsem se, ale bylo tma. Někdo rozsvítil kapesní lampičku. Kužel světla se snesl na zem. V pozadí kůlny byla narovnána hromada drobných špalíčků. Sedělo na nich několik lidí, ale bylo tam ještě dost místa. Nahoře na hromadě zářila lampička. Za ní jsem viděl Rosťův obličej.

„O. K.,“ řekl jsem a začal jsem se škrabat po špalíčkách nahoru. Šlo to dost těžce, ale dostal jsem se tam. Usadil jsem se vedle Rosti. Špalíčky byly ostré, takže to bylo cítit na zadnici, ale bylo lepší sedět než stát. Na střechu kůlny dopadal vytrvale déšť a dělal velký rámus. Seděli jsme na té hromadě až skoro u střechy ve tmě a na dvůr jsem teď vůbec neviděl. Viděl jsem jen temné siluety lidí stojících na kraji kůlny a za nima kalné světlo. Rozlil se ve mně pocit bezpečí. S bubnováním deště se ve mně probudily všelijaké vzpomínky. Na Krkonoše a na Ledečské skály, na podobnou boudu, ve které ale bylo seno, na Ledči. A jak jsem tam tenkrát seděl s Irenou a se Zdeňkem, přes nebe se hnaly nízko a šikmo černé mraky, ale nad strání byl ještě úzký pruh modrého nebe a sluneční paprsky dopadaly tím pruhem na vršky skal. A v tom pruhu se kymácely břízy, rozkývané větrem, a na jedné z nich visel oběšenec a Irena vykřikla a chytila se Zdeňka, v kůlně bylo tma a byl to bolestný pocit, cítil jsem se sám a odmítnutý a ty černé mraky a světlo, které za nima hned zmizelo, a déšť, který se valil v proudech na skály. Irena jektala zuby a tiskla se ke Zdeňkovi a já vylezl z kůlny ven a postavil jsem se pod děravou stříšku, seshora na mě kapalo a já stál venku v dešti a díval jsem se údolím dolů na pozlacené vrcholky skal a na duhu, která se vypoukla nad nima, a na břízy a na oběšence a na temné smrkové lesy v dešti, a za mnou v boudě byla Irena se Zdeňkem a já byl sám a sám a sám. V kůlně bylo tma a najednou teplo a hned zase chladno, bylo tam příjemně a seděli jsme na zavlhlých špalíčcích a mlčeli jsme.

„Poslouchej,“ řekl Rosťa.

„Co?“

„Nevotravuje tě to?“

„Ani ne.“

„Mě jo.“

„A co bys chtěl dělat?“

„Chrnět.“

„Cos dělal včera?“

„Sežrali jsme se na chatě.“

„S Honzou?“

„Jo.“

„A holky?“

„To víš.“

Odmlčel jsem se. Znal jsem Rosťu dobře a věděl jsem taky, o čem se mu chce asi mluvit.

„A co Dagmara?“ zeptal jsem se.

„Nevim.“

„Eště tě vodmítá?“

„Furt, čeče.“

„A miluješ jí pořád?“

„Pořád. A co ty?“

„Co?“

„Co Irena?“

„No, miluju jí.“

„Tak sme na tom furt stejně, ne?“

„To sme.“

Rosťa zmlkl. Pak řekl:

„Čeče, my sme ale.“

„Idioti. To ti řeknu.“

„A stejně, řeknu ti –“

„Co?“

„Já nevim, jak to říct, ale dyby ty káči věděly, co to je, co jim čovek tady vobětuje a tak.“

„Jo. To máš pravdu. Jenže je to stejně marný.“

„Myslíš?“

„Asi určitě.“

„Čeče, já si stejně Dagmar vemu.“

„No, možný to je.“

„Ale vážně.“

„No, dyť jo. Z nouze jí budeš dobrej i ty.“

„Jak to myslíš?“

„Jasně.“

„Jak?“

„No jestli bude pokračovat v těch radovánkách –“

„To myslíš –“

„No Kočandrle. Jestli jí zťukne –“

„A věříš, že by mně to ani nevadilo?“ řekl Rosťa.

„To vim, že ne.“

„Fakt. Já tu káču miluju tak, že by mohla bejt nevim jaká kurva, a mně by to nevadilo.“

„Já vim.“

„Dyť stejně všechno dělám jen kvůli ní.“

Vzpomněl jsem si na svou závěť. Taky jsem to tam tak napsal. Všechno, co jsem dělal, dělal jsem jen kvůli Tobě, Ireno, nebo tak nějak.

„Rosťo,“ řekl jsem.

„Co?“

„Víš, že sem napsal závěť?“

„Jo?“

„No.“

„A cos v ní napsal?“

„Prostě, je to vlastně dopis Ireně, víš.“

„Jo.“

„Na rozloučenou.“

„Čeče, to sem taky měl udělat.“

„Však můžeš.“

„A komus to dal?“

„Mám to v náprsní kapse. Napsal sem to na její adresu.“

„A cos jí napsal?“

„Tak, všechno. Jak jí miluju a tak.“

„Sakra, že sem to taky nenapsal.“

„Dyť můžeš.“

„Nojo, ale kde?“

„Až přestane pršet.“

„To udělám, čeče,“ řekl Rosťa a zasnil se. Za chvilku řekl: „Představ si, až to holky dostanou.“

„To ti řeknu.“

„A představ si, jak budou brečet.“

„Nebo taky ne.“

„Nebo taky ne. No, ale docela dobře jim nebude.“

„To ne. Jenže se to nestane.“

„Proč myslíš?“

„Čeče, copak si myslíš, že někdo padne?“

„Třeba jo.“

„Třeba jo. Ale asi ne.“ Zmlkl jsem. Cítil jsem, že Rosťa tomu taky nevěří. Seděli jsme mlčky a dívali jsme se na světla v popředí kůlny.

„Ach jo,“ řekl jsem.

„No jo,“ řekl Rosťa. Byl to dobrý pocit, sedět a kecat o holkách a nemyslet to moc vážně. A jít do toho jako nešťastně zamilovaní. Vzpomněl jsem si, jak vždycky moje zamilovanost do Ireny stoupla, když jsem byl v trablu. Tenkrát s tou sabotáží v továrně. Nebo když zavřeli otce a já čekal, že zavřou mě taky. Ale nesměl ten trabl být moc akutní. To mě zamilovanost zas přešla. Jako když mě včera vedli na popravu. Ale teď to nebylo akutní. Teď to bylo dobré, být zamilovaný do Ireny a myslet si o tom.

„Poslyš,“ řekl jsem.

„Co?“

„Proč tady vlastně seš?“

„Jak?“

„Proč tady nasazuješ krk?“

„No –“

„Já že já kvůli Ireně,“ řekl jsem rychle, aby mě nepředešel.

„Fakticky, čeče. Já taky. Kvůli Dagmaře,“ řekl Rosťa. Za chvíli řekl:

„A myslíš, že něco bude?“

„Asi jo.“

„Mně se to furt nezdá.“

„No, tady nebude nic, v pivováře. Ale komunisti něco provedou.“

„Ty myslíš?“

„Určitě.“

„No dobře. Mně je to stejně jedno.“

„Mně taky,“ řekl jsem a bylo mi to jedno. Vlastně nebylo mi to jedno. Chtěl jsem, aby něco provedli, když bylo jasné, že tahle armáda neprovede nic. Aby něco bylo. Když už je povstání, aby něco bylo, a myslel jsem na Irenu. Déšť zas trochu přestal a prše lo jen docela slabě. Mlčeli jsme a mysleli jsme, každý o svém. Čas ubíhal. Najednou se chlapi vpředu kůlny vyhrnuli ven.

„Co je?“ zavolal jsem.

„Bude se číst rozkaz,“ vykřikl někdo vpředu.

„Pudem?“ řekl jsem Rosťovi.

„Jo,“ řekl Rosťa a zvedl se.

Sjeli jsme po hromadě špalíčků a oprášili jsme si zadnice.

Venku se dvůr už zase naplnil. Dav se srotil před hlavní budovu. Tam, na schodech přede dveřmi, stál plukovník Čemelík, major Weiss a pan doktor Šabata. Plukovník Čemelík byl bez perelíny a v ruce měl lejstra. Lidi v turistickém a v gumácích a s chlebníkama se mačkali kolem a hleděli na něj. Čemelík začal něco číst, ale neslyšeli jsme ho. Zástupem se to rozsyčelo a ozvaly se výkřiky Ticho! Pozor! Čemelík přestal číst a podíval se na zástup. Zástup se pomalu ztišil. Čemelík zase začal, ale hlas měl tak slabý, že ho bylo sotva slyšet. Něco čet, že všechno mužstvo bylo rozděleno na šestičlenné hlídky s velitelem, kterým je vždy starší, zkušený voják, a že k zabezpečení klidu a bezpečnosti města budou tyto hlídky konati tříhodinové pochůzky po městě. Otrávilo mě to. Myslel jsem, že se armáda aspoň nějak rozloží za protitankové překážky nebo tak něco a bude čekat na nepřítele. Ale chodit po hlídkách? Potom Čemelík zvýšil hlas:

„Pan nadporučík doktor Panožka!“

„Zde!“ ozvalo se ze zástupu.

„Pane nadporučíku, převezmete hlídku číslo jedna,“ řekl Čemelík. Potom mu řekl, aby se postavil stranou k ledárně, a vyzval členy jeho hlídky, aby se k němu připojili. Přečetl je a mluvil moc pěkně a vojensky, když četl ty členy hlídky. Byli v ní taky Lexa a Pedro. Uviděl jsem je, jak se prodírají zástupem k panu doktorovi Panožkovi. Ten stál v loveckém hubertusu u ledárny, ruce měl v kapsách na břiše a čekal na svoji hlídku. Poslouchal jsem dál. Byli tam všichni. Pan Moutelík, pan komisař Macháček, pan prokurista Frinta, pan Jungwirth. Všichni byli starší zkušení vojáci a všichni dostali pod sebe šest vojínů. Byla to skvělá armáda. A byla v dobrých rukou. Potom najednou přečetl Čemelík taky mě a já jsem patřil do hlídky pana doktora Bohadla. Toho jsem taky znal. Byl to advokát. Viděl jsem ho, jak stojí u ledárny v uzoučkých pumpkách, celý baculatý, s baňatými lýtky a napapanou pusou, a na hlavě má modrou rádiovku. U něho už byl Benno v beranici a Harýk a tři kluci, které jsem znal jen od vidění. Připojil jsem se k nim.

„Dobrý den,“ řekl jsem doktorovi Bohadlovi.

„Dobrý den. Tak vás vítám mezi nás,“ řekl mi dobrotivě a roztáhl pusu, jak se na mě usmál.

„Zdruv,“ řekl Harýk.

„Ahoj,“ řekl jsem. Pak jsme stáli a mlčeli a čekali, až bude armáda rozdělená. Bylo už poledne a pocítil jsem hlad. Začínalo to být nemilé, déšť a hlad a hlídky a armáda. Zatoužil jsem po jídle. Byl jsem zvědav, jak to bude. Jestli nás pustí na oběd domů, nebo jestli přijedou s polní kuchyní a budou rozdávat polívku. Chtěl jsem rači domů, protože byl nedělní oběd. Ale rozdávání polívky mělo taky svůj půvab.

„Sakra, já mám hlad,“ řekl jsem.

„Já též,“ řekl Harýk. „Benno, ty nemáš?“

„Neser,“ řekl Benno. Byl nakvašen. I ve střevech asi. Při jeho rozměrech se člověk nemoh divit. Byl jsem přesvědčen, že bych slyšel hladové zvuky v jeho břiše, kdyby nebyl kolem takový rámus. Hleděli jsme na Čemelíka. Zástup kolem něho se tenčil, a zato se tvořily malé hloučky po celém dvoře. Potom Čemelík skončil čtení a řekl, aby všichni velitelé hlídek přišli do kanceláře pro instrukce.

„Nu, tak půjdu, hoši,“ řekl pan doktor Bohadlo. „Počkáte na mě zde, ano?“

„Ano,“ řekl Harýk.

„Jo,“ řekli jsme já a Benno.

Pan doktor Bohadlo odešel. Pohupoval se na baňatých lýtkách, protože trpěl nějakým zkrácením šlach či co. Osaměli jsme. Dalo se zase trochu víc do deště, tak jsme se přimáčkli co nejvíc k ledárně a koukali jsme se. Z lesa nad pivovárem se kouřilo. Bylo ticho a poledne. Představil jsem si, jak po celém městě hoří ohýnky v kamnech a v hrncích na plotnách to bublá a voní. Ale páni dnes nepřijdou k obědu, protože musí hlídkovat. Bylo to jako o župním sokolském sletě nebo tak. A zase jsem myslel na Irenu. Sakra, já na ni myslel pořád. Na dvůr přijela dvousedadlová aerovka a z ní vyskočil Jirka Krocanů v koženém plášti. Na chladiči aerovky se třepotala československá vlajka. Myslel jsem na Irenu. Bože, snad jsem ani nebyl schopen myslet na něco jiného. A to jsem byl inteligent. Byl bych rád věděl, na co vlastně inteligenti myslí a jestli opravdu myslí na ty věci, jak říkají. Jistě, vynálezci a vědci a takoví, ti samozřejmě myslí na svoje bakterie a elektrody a tak. Ale myslel jsem na obyčejné inteligenty. Jako jsem byl já a Benno a Harýk. A Irena. Irena mi jednou řekla, jak chodí sama se psem po lese a myslí na problémy. O literatuře a o politice a já nevím. A tenkrát jsem se v duchu styděl, že já myslím jen na holky, když jsem sám, a připadal jsem si proti ní méněcenný. Ale to bylo dávno. To bylo hrozně dávno. Takový jsem teď už nebyl. Teď už jsem si dávno nedělal těžkou hlavu ze svého myšlení. Teď už jsem poznal, o co jde. A že nejde o nic. Jen nanejvýš o ty holky, a aby si z nich člověk udělal co nejvíc blaha. Přemýšlel jsem, o čem asi myslí Benno, a usoudil jsem, že teď myslí na oběd a potom někdy na Helenu a na muziku a Harýk taky myslí tak nanejvýš na muziku, na Dallas Blues a Sweet Sue s velkým kytarovým sólem, ale na muziku se vlastně nemyslí, jenom si člověk v hlavě rozehraje celý orchestr a hraje na všechno a současně, vytahuje omráčivé figury na trombónu hodně zespoda a vřeští na trumpetu, tak se myslí na muziku, intelekt k tomu taky není potřeba. A tak se mi zdálo, že inteligence je vůbec něco hrozně neurčitého a neexistujícího, že inteligentní byl ze všech lidí asi jen Sokrates a Einstein a takoví lidi, a jinak vůbec nikdo. A bylo mi to úplně jedno, že myslím na Irenu, a myslel jsem na ni rád, na všechno, na její pusu a ňadra a boky a na ten pocit, když je má člověk pod dlaněma, a na to, co má Irena pod sukní, a hrozně sprostě jsem na všechno myslel a bylo mi z toho dobře.

„Do prdele,“ řekl Benno.

„Copak?“ řekl Harýk.

„Co se s tim tak serou. A co si myslej? Že tu budem bez voběda?“

„Asi jo.“

„To nemůžou sakra zařídit aspoň nějakou polní kuchyň?“

Benno byl bez sebe vztekem. Po beranici mu stékal déšť a jeho rudá tvář vyhlížela výhružně. Z hlavní budovy se vyhrnuli pánové s modročervenýma páskama. Každý měl v ruce lejstro. Jak vyšli do deště, začali si ohrnovat límce a strkat lejstra do kapes. Potom se rozešli po dvoře. Pan doktor Bohadlo, s tváří rozzářenou a důležitou, přišel k nám.

„Tak, hoši, seřadíme se a pudem,“ řekl.

„Kam?“ řekl Benno.

„Máme vnitřní město až k Poznerově továrně a pak dolů kolem starého židovského hřbitova, přes ghetto a zpět k pivováru.“

„A co budem dělat?“

„Vždycky tři hodiny budem konat tuhle obchůzku a pak budem mít zas tři hodiny volno.“

„To dem zrovna?“

„Ano. Teď je půl jedné, výjimečně budem hlídkovat jen dvě a půl hodiny.“

„A na voběd nepudem?“

„To vydržíte. Pro jednou,“ zasmál se pan doktor Bohadlo.

„To je sprostý. Bez žrádla nic nedělám,“ řekl Benno a myslel to vážně. Ale pan doktor Bohadlo to vzal jako vtip.

„Dobrá. Bude to taková malá oběť pro vlast,“ řekl. „Teď jste na vojně. Seřaďte se do dvojřadu za mnou.“ Potom se k nám obrátil zády a zvedl ruku kolmo do výše jako v Sokole, když se má dělat zákryt.

„Hovno,“ řekl potichu Benno. Tři kluci, co jsem je neznal jménem, se horlivě seřadili za pana doktora Bohadla. Ten lichý se na nás otočil a Benno strčil Harýka k němu. Harýk se postavil vedle něho a dal ruce do kapes gumáku. Pan doktor Bohadlo stál pořád se zdviženou paží, s baňatými lýtky a se zadnicí naditou v uzoučkých pumpkách. Dva kluci v první dvojici za ním stáli v pozoru. Třetí kluk vedle Harýka taky. Harýk stál s ohnutými zády a s ohrnutým límcem v dešti.

„Pochodémchod!“ řekl pan doktor Bohadlo a mrsknul levou nohou dopředu. Tři kluci se všichni najednou sklonili k levé straně a vykročili levičkama. Harýk se opozdil, ale hned přidal do kroku. Šli jsme s Bennem za nima. Za chvíli už jsme byli pozadu.

„Sakra,“ řekl jsem.

„Krávy,“ řekl Benno a pak jsme zrychlili krok a připojili jsme se k mašírující koloně. Mašírovali jsme s panem doktorem Bohadlem v čele po dlážděné vozovce k bráně. Nebylo to vlastně tak nepříjemné, jít stejným krokem. Rozhlédl jsem se a viděl jsem, že se na nás nikdo nedívá. Tak to ani nebylo blbé. Ostatně, kolem nás mašírovaly samé takové stonožky s modročervenýma páskama v čele. Jak jsme se blížili k bráně, viděl jsem, že je zavřená. Stál před ní chlap v uniformě a s četařskými knoflíky na ramenou. Před sebou měl opřenou pušku s bajonetem. Pan doktor Bohadlo šel rovnou k bráně. Četař pozvedl pušku za hlaveň a otevřel bránu před námi. Prošli jsme jako londýnská garda a pan doktor Bohadlo bezvadně zahnul vpravo. Mašírovali jsme po silnici k mostu. Ohlédl jsem se vlevo k Port Arthuru. Potom jsme šli přes most a já se díval na Irenino okno. Nikde nic. Mašírovali jsme tiše k nádraží. Na rohu Okresního domu stála paní Mánesová. Jak nás spatřila, sebrala se a připojila se k nám.

„Benno, kdy přídeš domu?“ zeptala se Benna.

„Já nevim.“

„Kdy vás pustěj?“

„Nevim.“

„A nemáš hlad? Nechceš něco k jídlu?“

Šli jsme pořád stejným pochodovým krokem a paní Mánesová utíkala vedle nás.

„Máš něco sebou?“ řekl dychtivě Benno.

„Nemám, myslela sem, že přídeš domu.“

„Já nevim, kdy přídu. Nevim, kdy nás pustěj.“

„A kam to dete?“

„K Poznerovum a zpátky.“

„Tak já – já tady na tebe počkám a něco ti zabalim, ano?“

„Jo. To udělej.“

„Tak dobře,“ paní Mánesová zůstala stát. Benno se otočil. „Nebo víš co, přines mi to k pivováru.“

„Kam?“ řekla paní Mánesová a zase se za námi rozběhla.

„K pivováru, k bráně.“

„Ano. Já ti zabalim kus toho králíka, chceš?“

„Jo. A nějakej salám.“

„Ano. U brány u pivováru?“

„Jo. Tak sbohem.“

„Na shledanou.“

Paní Mánesová zůstala stát a dívala se za náma. Podíval jsem se na Benna. Byl uspokojen. Harýk se otočil a řekl:

„Tak už můžeš bojovat, Benno.“

„Jo.“

„Ticho, hoši. Na hlídce se nehovoří,“ řekl pan doktor Bohadlo. Ztichli jsme. Přešli jsme koleje a zahnuli jsme kolem Mesršmitky na Jiráskovu třídu. Lidí bylo venku málo. Chlapi byli většinou v pivováře a ženské seděly doma. Uviděl jsem, že se naši dívají z okna. Otec byl invalida z první války, tak se toho nemusel zúčastnit. Dělal jsem, že je nevidím. Nevěděl jsem, jak bych je měl pozdravit. Prošli jsme pod nima a šli jsme dál. Tady v ulicích to bylo blbé. Cítil jsem, jak je to blbé, protože nemáme zbraně. Ale těch několik lidí, které jsme potkali, se na nás dívalo s úctou. A pořád pršelo. Začlo mi být zima. Mašírovali jsme přes náměstí, kolem sokolovny, kolem gymnázia a po Kocandě až k Poznerovic fabrice. Poznerovic dům stál tiše a v oknech byly rolety ústěné. Myslel jsem, co asi dělá Poznerovic Blanka, která vždycky jezdila do gymplu v autě a se šoférem, a usoudil jsem, že ná asi strach, poněvadž je hysterická. Lucie mi o tom jednou vyprávěla, jak Blanka dostává záchvaty na koberci a jak prohání panskou a služky. Lucie s Blankou trochu kamarádily, ale jen trochu, protože Blanka moc nekamarádila s žádnou z našich holek. A loni jezdila každý týden do tanečních do Prahy autem. Myslel jsem na ni, jak byla docela hezká, a jak měla takovou zvláštní krásu, celou zamženou těmi milióny, co na ni čekaly. Vlastně už nečekaly, protože starého Poznera určitě zavřou. Ne že by nějak chtěli, nemyslel jsem, že by páni byli proti němu nějak noc zaujatí. Aspoň donedávna s ním docela táhli. Ale on se moc zkompromitoval. Víc, než to šlo snést. A mladý Pozner, René, s jeho zlatými prsteny a sportovními obleky. A s jeho inženýrským titulem ve fabrice. A s hony a se slečnou Arnoštovou, která k nim jezdila z Moravy jako Reného snoubenka a s kterou se ukazovali na koncertech komorní hudby. A se žranicema pro německé oficíry. Poznerovic byli pitomá rodina. Láďa Šerpoňů byl taky milionář, ale jak to byl prima člověk proti Renému. René byl vůl. Neměl jsem vůbec nic proti milionářům, já jsem vůbec neměl žádné nenávisti a tak, ale René byl vůl a vejtaha. Docela jsem jim to přál, že teď sedí někde v salóně a klepou se strachy. Zahnuli jsme zpátky kolem továrny a kolem starého židovského hřbitova s pokácenými pomníky do ghetta. Teď už tady židi nebyli. Šli jsme kolem staré židovské školy a já jsem si vzpomněl na pana Katze, kantora, co jsem k němu chodíval na němčinu, a bylo mi z toho nějak smutno. V Židovské ulici padal déšť smutnější než jinde a stará oprýskaná škola tam stála a já vzpomínal na dávné večery v kantorově kuchyni, kdy už jsme celou gramatiku a literaturu pověsili na hřebík, celého Goetha a Schillera a Chamissa, a už jsme jenom mluvili o Němcích a nadávali a starý kantor naříkal, was wir Juden schon mitgemacht haben, říkal, das weißt niemand, niemand¹, a z rohu od kamen, v kterých to červeně dohořívalo, pobroukávala tlustá kantorova manželka na souhlas a kantor vyprávěl, co Němci chtějí udělat se Židy, a já ho utěšoval, že to tak nebude, ale věděl jsem, že to tak bude, a pak jsem řeč stáčel na kantorovu malou vnučku Hannerle a kantor hned na všechno zapomněl a vytáh hebrejský slabikář, který měl už pro ni koupený, až se začne učit, ale ona nikdy nezačala, protože ani ne za rok potom je všechny poslali franko do plynu. Už se nikdy nevrátili. Vzpomínal jsem na tu malou, špinavou a ohyzdnou Hannerle a na její černovlasou matku a na macesy, které mi kantor vždycky dával o svátcích, a na večery, kdy jsem vždycky opatrně vylezl ze školy, aby mě nikdo neviděl, nikdo z přítelíčků, že chodím pořád ještě ke kantorovi, a dál jsem vzpomínal, jak jsme šli ghettem, na Bondyho, který bydlil kousek dál v ulici a u kterého jsme začínali dávat dohromady orchestr, na starý xylofon, co jsem na něm hrával Oslí serenádu, na Bondyovic zpola rozloženého dědečka, který umíral ve vedlejším pokoji na paralýzu, na pana Bondyho s jeho kšefty do poslední chvíle a s klavírními prsty a na jeho Mendelssohna, a jak jsme šli dál kolem synagogy s vytlučenými okny, vzpomněl jsem si na svatbu kantorovic dcery, na synagogu plnou klobouků a svatební řeč rabínovu, naplněnou optimismem a radostí, a na kostelecké Židy v gala, na pana dirigenta Picka z naší banky, na doktora Strasse, celého drobného a bílého, na Steinovy a Goldschmiedovy a na kantorovu dceru a na tajemné povídání o předsvatebních obřadech s ortodoxní židovskou nevěstou. Úplně jasně jsem to cítil všechno znova, jak jsem si ji představoval nahou v koupeli a kolem kostelecké Židovky, jak ji omývají a drmolí přitom modlitby, nevěděl jsem, jestli to tak opravdu dělaly, ale bylo to hezké myslet na to tak, a šli jsme dál, kolem studně s hebrejským nápisem, a tam už ghetto končilo a mně z toho všeho bylo nějak příšerně smutno. Doktor Bohadlo, blbě nacpaný do turistických pumpek a s červeným zátylkem, mašíroval neúnavně a tihle všichni byli v tahu. Kantor a rabín a Hannerle a všichni. Skoro mi vyhrkly slzy do očí a v hrdle se mi stáhlo. Sakra. Jsem sentimentální jak kurva. Ale bylo mi smutno. Co mi je do rabína. Co mi vůbec je do kohokoliv, říkal jsem si. Ale smutno mi bylo. Co mi do nich bylo. Asi jen ty vzpomínky. Ale ty byly hezké. Jenže ony všechny vzpomínky byly hezké.

Octli jsme se zase na Jiráskově třídě a už jsem necítil slzy v očích. Skoro mi to bylo nepříjemné, že je už necítím. Mašírovali jsme na pravé straně ulice, byla skoro prázdná a mě už bolely nohy a měl jsem hlad a bylo mi zima. Už mě vůbec povstání nebavilo. Všechno bylo šílenost a pitomost. Všechno to vraždění Židů a povstávání proti Němcům a celé to vojančení pana doktora Bohadly. Co z toho kdo měl. Teď mně to bylo všechno protivné. Proti nám šla četa po zuby ozbrojených Němců. Na chvíli jsem pocítil napětí a čekal jsem, co bude. Ale oni si nás nevšimli. Přešli kolem nás a jen jsem zpozoroval, jak se na nás zpod železných helmic zvědavě dívají. Ovšem. Pan doktor Šabata uzavřel příměří. Mašírovali jsme ulicí dál k nádraží a kolem Okresního domu a přes most a zpátky k pivováru. U brány stála paní Mánesová s balíčkem. Pan doktor Bohadlo jí vůbec nevěnoval pozornost, ačkoliv jindy by ji byl jistě uctivě pozdravil. Ale teď byl na hlídce. Zamířil rovnou k bráně. Četař za bránou ji otevřel.

„Tady máš, Benno. Stačí ti to?“ řekla paní Mánesová.

„Jo. Díky,“ řekl Benno, sebral balíček a už jsme museli hned jít dovnitř. Ohlédl jsem se a viděl jsem, jak paní Mánesová stojí za bránou a dívá se mřížema na nás. Ale Benno už rozbaloval balíček.

„Zastavit stát,“ řekl pan doktor Bohadlo a obrátil se k nám.

„Tak, hoši, máme čtvrt hodiny na odpočinek, a potom vyrazíme znovu.“

„Pane doktore, kolik je hodin?“ řekl Harýk.

„Je tři čtvrti na dvě. Stihneme právě ještě jednu obchůzku.“

„Děkuji.“

„Počkejte tu na mě. Jsem hned zpátky,“ řekl pan doktor Bohadlo a odešel. Opřeli jsme se o kůlnu. Bolely mě děsně nohy.

„Ukaž! Co ti máti přinesla,“ řekl Harýk.

Benno rozbalil balíček a vytáh půlku králíka.

„To sežeru sám,“ řekl. Potom vytáh dlouhý kus salámu a několik chlebů s máslem. Jeden dal mně a jeden Harýkovi a řekl, abysme salám rozřízli na tři kusy. Rozdělili jsme salám a dali jsme se do jídla. Salám chutnal báječně. Stáli jsme a pozorovali jsme život na dvoře. Zřejmě už to tu bylo docela zaběhané. Hlídky přicházely a odcházely, promoklé, hladové, páni v důstojnických perelínách přešli občas po dvoře s lejstry a chlapi s červeno-bílýma páskama se tlačili pod stříškama kolem budov a v kůlnách. Od hlavní budovy tekl z okapu potůček podél dlážděné vozovky k bráně.

„Nevidíte někoho?“ řekl Harýk.

„Nevidim,“ řekl jsem. Všichni známí kluci byli asi na hlídkách.

„Já mám v botách moře,“ řekl Harýk.

„Já taky.“

Mlčeli jsme. Za chvíli Harýk řekl:

„Páni, mě už to sere.“

„Mě taky,“ řekl Benno.

„Dyby se s tim šli bodnout. Takhle sem si to nepředstavoval.“

„Bodeť,“ řekl jsem. „Tady z toho nastydnem a ani se nebudem moct zúčastnit vítání.“

Pan doktor Bohadlo se zase objevil.

„Odpočati, hoši?“ řekl.

Benno zabručel.

„Tak půjdeme,“ řekl pan doktor Bohadlo neúnavně a zase na nás obrátil zadnici. Jeho turistická lýtka mě provokovala. Já už byl z toho mašírování celý rozlámaný a neviděl jsem v tom žádný účel. Kdyby nás potkala Irena, celé zmoklé a beze zbraní, měl bych z toho ostudu. Pan doktor Bohadlo vztyčil ruku, formace se zas seřadila a vykročila na další mlčenlivý pochod. Byla to hrozná otrava. Prošli jsme městem v neustálém dešti a připotáceli jsme se k pivováru polomrtví a promoklí na kůži. Ale pan doktor Bohadlo vypadal docela svěží.

„Teď můžeme domů?“ zeptal jsem se ho. Zasmál se.

„Kdepak, hoši, musíte zůstat v kasárnách.“

„Kde?“

„Tady v pivovaře. Máte teď tři hodiny odpočinek a v šest znovu na hlídku.“

„Dostanem něco jíst?“ řekl Benno.

„Jděte si do skladu na čaj. A v šest, prosím, všichni zase tady! Ano?“

„Ano,“ řekli ti tři cizí kluci.

„Nazdar,“ řekl pan doktor Bohadlo. Kluci se postavili do pozoru.

„Sbohem,“ řekl Benno. Pan doktor Bohadlo odešel.

„Dem na ten čaj?“ řekl jsem.

„Jo. Kde to je?“ řekl Benno.

„Nevim. Ve skladu.“

„A v kerym?“

„Nevim. Zeptáme se.“

Kolem šel zrovna Jirka Vítů s nějakýma listinama. Udělali si z něj asi poslíčka.

„Jirko, kde se dává čaj?“ zavolal jsem na něj.

„Támhle,“ řekl a ukázal na otevřená vrata, v nichž stál hlouček lidí.

„Díky,“ řekl jsem a šli jsme k nim. Vlezli jsme dovnitř. Tam byla tma, jenom u stropu vyblitá žárovka, a v tom polosvětle chodili chlapi někam dozadu do jiných dveří. V té tmě byly složené nějaké stroje nebo co. Šli jsme do těch druhých dveří a za nima bylo světlo a velká klenutá místnost plná chlapů v mokrých šatech, s hrníčky a esšálky a miskami, z kterých se kouřilo. Vzadu stoupala ke stropu bílá pára. Protlačili jsme se davem a uviděli jsme paní Čemelíkovou v bílé zástěře, jak stojí u velikého kotle a nalévá sběračkou lidem čaj. Vzadu byly zas ještě jedny dveře a těma zrovna dvě tlusté ženské přinášely veliký podnos s nakrájenými chleby. Pak se v nich objevila Dagmar Dreslerová, taky v bílé zástěře a s utěrkou. Šla k paní Čemelíkové a něco jí říkala. Paní Čemelíková kývla hlavou a Dagmar se obrátila. Docela jí to slušelo v tomhle podzemí. Rozhlížel jsem se, jestli neuvidím Irenu. Ale Irena tam nebyla. Stáli jsme ve frontě na čaj a pomalu jsme postupovali ke kotli. Dostal jsem hrníček a paní Čemelíková mi do něj nalila čajovinu a já jsem pozdravil a řekl děkuji. Ušlechtile se na mě usmála. Pak jsem dostal kus suchého chleba od paní Skočdopolové, která stála vedle. Strčil jsem chleba do kapsy a odešli jsme do rohu. Někdo na nás zavolal. Obrátil jsem se. Byl to Lexa a seděl s Pedrem na převrácené bedně u stěny. Zamířili jsme k nim.

„Tě noha,“ řekl Harýk.

„Tě noha,“ řekl Lexa. „Už máte vlasteneckou potřebu vykonanou?“

„Seví. A dem se posilnit mináží.“

„Zdá se, že se moc neposilníte.“

„I posilníme,“ řekl Harýk a posadil se vedle Lexy. Vedle se uvolnila bedna, přitáhli jsme si ji s Bennem a sedli jsme si naproti. Kolem nás se pořád tlačili noví chlapi, zmoklí, v páře a s kouřícíma hrnečkama, a mně to připomínalo zabijačku na statku u Humprechtů, kde jsem byl na pracovní povinnosti jednou o prázdninách. Tam se to taky takhle pářilo v polotmě v podzemních místnostech. Benno vedle srkal hlasitě čaj z esšálku a Pedro s Lexou žvýkali suchý chleba. Čaj byl horký a já zapomněl na mokré šaty, co jsem měl na sobě, a myslel jsem jenom na ty staré věci z minulosti a pocit, který jsem měl, byl pocit, jaký jsem míval v posteli jako malý kluk, když jsem si z peřiny udělal sněhové iglú a z koženého peška opakovačku, anebo když jsem ležel za vytaženou sítí postýlky a naši ještě četli a já jsem byl v táboře na prérii za vozovou hradbou a slabé světlo z otcovy stolní lampičky byl dohasínající táborák. Tak jsme seděli v páře a polosvětle a přes obličeje kluků proti mně chodily tmavé stíny jeden přes druhý a na stěně za nima tančily a proplítaly se a míhaly a já myslel na komtesu Humprechtovou s orlím nosem a na velký zaprášený pokoj v zámku a na klavír, na který jsem jí dával hodiny místo žňových prací, a na její nohy v jezdeckých kalhotách a myšlenky mně volně utíkaly po těch rounovských polích s holčičkama v barevných šátcích a po bažantnici a v aleji a viděl jsem mladého hraběte Humprechta, jak ho odváděli gestapáci tu noc, než jsem měl odjet, a pak jsem si vzpomněl na královnu wirtemberskou a na Irenu a všechno to šlo zas dokola jako pokaždé. Byl jsem zakletý do těch vzpomínek a do těch myšlenek a nebylo v nich sakra ani stopy po učenostech z gymnázia.

„To je k zblití,“ řekl Lexa a postavil svůj hrnec na zem. „Vyvařený fusekle,“ řekl Benno.

„Bych rád věděl, jestli tohle chlastá taky tvůj fotr.“

„Si naivní,“ řekl Pedro. „Velitelství má černou kávu.“

„Páni, tak co s náma vlastně chtěj?“ řekl Harýk.

„Udržujeme pořádek.“

„A kdo ho ruší?“

„Komunisti,“ řekl Pedro.

„Bych je rád viděl.“

„Fakt, vážně, čeče,“ řekl Lexa. „Teď vodpoledne chtěli prej vykrást vlak s municí, co stojí na nádraží.“

„Kdo to říkal?“

„Doktor Šabata tam byl a hádal se s nima.“

„A vykradli ten vlak?“

„Ne. Ty vlasovci, co ho hlídaj, je nechtěli pustit dovnitř. Voni s nima vyjednávali a podpláceli je kořalkou, ale nepustili je tam.“

„To máš vod Šabaty?“

„Ne. Starej Čemelík to řikal. Maj teď plnou prdel strachu, že komunisti něco podniknou v noci. Prej budou zesílený hlídky.“

„A daji nám zbraně?“ řekl jeden.

„Naserou nám,“ řekl Lexa.

„Ale proti komunistum máme jít, jo?“

„Samozřejmě. V zájmu vlasti.“

„Chlapi, to je pekelná sranda,“ řekl Benno.

„To ti řeknu,“ povídal Harýk.

„Vo Němcích už se nemluví?“

„Ne. Ty už se vypařili.“

„Tak proč sakra eště blbnem?“

Lexa se zašklebil.

„Protože eště nebylo udělanejch dost hrdinskejch činů. Proto.“

Místností proběhlo syčení a všichni jsme ztichli. Bylo slyšet, jak paní Čemelíková povídá vysokým hlasem, aby kdo dopili, uvolnili místnost pro druhé. Sebrali jsme se a odnesli jsme šálky ke stolu. Pocit hladu mě přešel. Prošli jsme znovu tou temnou místností s lampičkou u stropu a octli jsme se na dvoře. Mezitím přestalo pršet, ale na nebi byly pořád dešťové mraky a z lesa nad pivovárem se valila mlha. Všude procházely hloučky s rukama v kapsách a neměly zřejmě co dělat. Zbraně úplně zmizely.

„To si nás tu sakra chtěj dát k ledu?“ řekl Harýk.

„Patrně,“ řekl Lexa.

„Neřikal starej Čemelík, kdy nás pustěj domu?“ zeptal se Benno.

„Až pomine nebezpečí.“

„A to nás chtěj krmit furt timhle čajem?“

„Taky chlebem,“ řekl Lexa.

„Chlapi, já bych byl pro to zahnout,“ řekl Harýk.

„Ale jak?“

„Přes plot.“

„Všude to hlídaj, čeče.“

„Tak sme tu jak v koncentráku,“ řekl Benno.

„To sme.“

„Ale to tu máme smrdět pořád?“

„Seš na vojně,“ řekl Lexa.

„V prdeli sem!“ řekl Benno.

„Himlhergot,“ řekl Harýk.

„Hovno na hovno,“ řekl Lexa.

Mlčeli jsme. Potom Harýk řekl:

„Houby. Jak nás teď pustěj na hlídku, tak zdrhnu.“

„A voni tě postavěj před válečnej soud pro zběhnutí,“ řekl Lexa.

„Nekecej.“

„Fakt. Myslíš, že toho nejsou schopný?“

„Ale dyť je to všechno blbost.“

„Jenže voni to berou vážně.“

„Ale houby.“

„Fakt. Běž se zeptat starýho Čemelíka.“

„A co mi můžou udělat?“

„Zavřou tě, až budeš modrej.“

„Blbost.“

„A nepustěj tě na univerzitu.“

„To řikal starej Čemelík?“

„Jo. Já sem se ho na to ptal, ponivač sem chtěl taky zdrhnout.“

„Ať se dou bodnout se všim,“ řekl jsem. „Chlapi, dem si sednout pod kůlnu.“

„Olrajt,“ řekl Lexa a vykročili jsme. Pod kůlnou na dříví, kde jsem byl dopoledne s Rosťou, bylo prázdno. Seděl tam zase jenom Rosťa. Vylezli jsme na hromadu špalíčků a usadili jsme se. Bylo mi chladno po těle, ale ta tma v kůlně a bílý výhled dole mi daly zas starý příjemný pocit. Přisunul jsem se k Rosťovi.

„Tak co,“ řekl Rosťa.

„Co ty?“ řekl jsem.

„Viděls Dagmaru?“

„Viděl. Sekne jí to.“

„Já byl u ní.“

„Jo? A co?“

„Zas sem jí to řikal.“

„A co vona?“

„Jako dycky.“

„A cos jí řek?“

„Tak. Že bych chtěl, aby na mě vzpomínala v dobrym, dyby se mi něco stalo.“

„A vona?“

„Řekla mi, že sem protivnej.“

„Co?“

„Že sem protivnej.“

„Proč?“

„Že prej teď sou důležitější věci na starosti a já že pořád votravuju s takovejma hloupostma.“

Odmlčeli jsme se. Pak jsem řekl:

„Poslyš, vona je blbá.“

„Ale neni.“

„Je.“

„Neni.“

„Je. Nebo na tebe kašle tak dokonale, že si z tebe dělá psinu.“

„To spíš.“

„Holky sou potvory,“ řekl jsem.

„To sou, čeče.“

„Já vim, na jaký důležitější věci vona asi myslí.“

„Já taky. Na Kočandrleho.“

„Eště s nim chodí?“

„Pořád.“

„A myslíš, že jí – to?“

„Určitě. Vytahoval se s tim v Portíku.“

„Von taky kecá.“

„Ale tohle vim určitě.“

„Jak?“

„Potkal sem je na Silvestra v Habrech, zrovna dyž lezli z Kočandrlovic chaty.“

„Tak to jo. No je to mrcha.“

„Ale stejně jí miluju.“

„Já vim.“

„Nemůžu si pomoct. Dyby byla nevim jaká mrcha, stejně jí miluju.“

„To znám. Já mám to samý,“ řekl jsem.

„Myslíš, že Zdeněk Irenu taky fik?“ zeptal se Rosťa se zájmem.

„Samo. Byli spolu tři dni v Ledečskejch.“

„A stejně jí miluješ taky, že?“

„To víš. Co bych dělal, dybych jí nemiloval.“

„Stejně, je to blbost, že chlapi kvůli tomu tak nadělaj, jestli je holka panna nebo ne.“

„No je. Mně to nevadí.“

„Mně taky ne.“

„Tak co ti vlastně vadí?“

„Co? Že nechce dát taky mně.“

„A dyby ti dala, tak by ti Kočandrle nevadil?“

„Ne.“

„Já nevim, Rosťo,“ řekl jsem. Rosťa zavrtěl hlavou.

„Ne. Určitě ne. To vim.“

„Já nevim.“

„Určitě.“

„Já myslim, že kecáš.“

„Nekecám.“

„No nevim. Já bych se s timhle jen tak nespokojil,“ řekl jsem.

„Já bych se s tim spokojil,“ řekl Rosťa.

„To seš teda skromnej.“

„Sem.“ Potom se Rosťa odmlčel a najednou začal zoufale:

„Bóže, co já sem už kvůli tý káče zkusil. Dyby to sakra jen trochu věděla. Dyby si to jen trochu dovedla představit!“

„Srala by na tebe stejně,“ řekl jsem.

„Možná.“

„Jistě. Ženskejm takový věci dělaj dobře.“

„Já vím. To mně taky říkali.“

„Co?“

„Že jí to nemám dávat najevo, jak vo ní stojim.“

„Blbost,“ řekl jsem. „To máš prašť jako uhoď.“

„Myslíš?“

„Samo. Dyž jí to přestaneš dávat najevo, tak tě trochu pustí k tělu, a až tě do toho naveze, tak se na tebe zas vykašle a budeš v tom hůř než předtim.“

„To máš pravdu.“

„A pak, tobě to nedělá dobře, vyznávat jí lásku?“

„Ne. Dyž mě vodmítá, tak ne.“

„Mně jo,“ řekl jsem.

„I dyž tě vodmítá?“

„Jo.“

„To mně teda ne.“

„Mně jo. Protože jí jednou stejně dostanu.“

„Seš si tim tak jistej?“

„Absolutně.“

Chlapi v popředí vstali. Jejich siluety se narýsovaly ve světlém výhledu. Z dálky se ozvalo slabé vrčení a blížilo se.

„Létadlo,“ řekl Benno a hlas mu zazněl stísněně.

„Počkejte!“ řekl Pedro a poslouchal. Vrčení se blížilo rychle, ale bylo dost divné. Pedro napjatě poslouchal. On byl odborník na letecké motory. Potom prudce vstal a řekl:

„To je štorch, páni.“

„Jo?“ řekl Benno s úlevou.

„Beton. Toho poznám na první poslech. Poďte ven.“

Vstali jsme a vyhrnuli jsme se ven. Chlapi na dvoře stáli s hlavama obrácenýma k nebi a někteří utíkali pod střechu. Všude bylo vidět lidi přimáčknuté ke stěnám. Dívali jsme se směrem, odkud vrčení motoru přicházelo. Bylo pořád silnější a najednou se nad lesem objevilo letadlo. Jak bylo nízko, vypadalo hodně veliké, se širokými křídly a trochu nejasné v mlze, ale bylo možné rozeznat všechny detaily. Mělo pevný podvozek s malými kolečky a zasklenou kabinu. Napadlo mně, že by mohlo začít střílet, ale to mě hned přešlo, protože tohle letadlo vypadalo, že by ani neuneslo kulomet. Vypadalo to, že letí nejistě a kolíbá se ve větru. Najednou se od něho oddělila prška bílých papírků a začala se třepotat vzduchem. Někdo vykřikl „Letáky!“ Padaly pomalu a vítr je nesl přes dvůr k lesu. Letadlo se rychle odkolébalo nad město a zmizelo v mlze. Rozběhli jsme se za letáky. Bylo jasné, že jich většina spadne do lesa. Snášely se zvolna k zemi. Vítr jich část zase obrátil zpátky, a tak se kus davu zase zastavil a pak se potácel sem tam, podle toho, jak si vítr pohrával s padajícími papírky. Pedro vyskočil a chňapl jeden. Dav se zavařil a kolem těch, kteří se dostali k letákům, začala mačkanice. Pedro se podíval na leták.

„Čti to!“ řekl Benno. Namačkali jsme se k Pedrovi a kolem nás se hned utvořil hlouček. Pedro uhladil leták a začal číst:

„An alle Einheiten dei Armeegruppe Schörner! Alle Einheiten und Soldaten des Grossdeutschen Heeres werden aufgefordert den tschechischen Organisationen, deren Ziel ist Ordnung zu erhalten und die bolschevistischen Ordnungsstörer zu bekämpfen, Hilfe zu leisten.

Generalobrst Kurt Scholze.²“

„Co to je česky?“ řekl někdo vzadu. Pedro podal leták chlapovi, který stál vedle, a řekl mu, aby to přeložil. Potom jsme se protlačili ven.

„Also,³“ řekl Pedro, když jsme se zas táhli ke kůlně.

„Dobrý,“ řekl Harýk.

„Máme to v suchu,“ řekl jsem. „Drží nad náma ochrannou ruku. Nemůže se nic stát.“

„Tak bysme mohli domu, ne?“ řekl Harýk.

„Seš dobrej. A co bolševický rušitelové klidu? Kdo je potlačí?“ řekl Lexa.

„A jo,“ řekl Harýk.

Před námi se objevil Benda. Jakmile mě uviděl, zamířil ke mně. Vypadal nějak pobledle a neklidně.

„Co je?“ zeptal jsem se ho.

„Přema sedí,“ řekl.

„Jak to?“

„Zavřeli ho. Je zavřenej ve sklepě.“

„Proč, čeče?“

„Pro vzpouru.“

Benda se na mě koukal a nějak se mu nechtělo mluvit. Musel jsem to z něj tahat. Kluci se sestoupili kolem.

„Tak vypravuj. Jak to bylo,“ řekl jsem.

„Dyž mu řekli, že ty zbraně musí vodevzdat, tak von vodmít.“

„A za to ho zavřeli?“

„Von jim řek něco vostrýho.“

„Co s nim chtěj dělat?“

„Nevim. Asi ho budou soudit pro vzpouru.“

„Skočdopole?“ řekl Lexa.

„Jo.“

„Že jim vodmít vodevzdat zbraně?“

„Jo.“

„A kdy ho budou soudit?“ řekl jsem.

„To nevim. Snad až potom.“

„Jestli ho nepostavěj před válečnej soud,“ řekl Lexa.

„Myslíš? Snad ne,“ řekl Benda vážně.

„Blbí sou na to dost,“ řekl Lexa.

„Co budeme dělat?“ zeptal jsem se.

„Já nevim. Shánim kuky.“

„A podniknete něco?“

„Nevim.“

„Sakra, něco by se mělo udělat,“ řekl Harýk.

„To mělo,“ řekl Lexa.

„Dyž to je těžký. Zavřeli ho do sklepa a u dveří maji stráž.“

„Kolik?“ řekl jsem.

„Dva. A i kdyby sme je vodkrouhli, tak nemáme klíče. Ty má Kuřátko.“

„Sakra, nemoh by něco dělat starej Čemelík?“ řekl jsem.

„Můžem to zkusit,“ řekl Lexa.

„Kde je Fonda?“

„Asi vevnitř u fotra.“

„Tak dem za nim, ne?“

„Dem.“

Vtom se v jednom okně hlavní budovy objevil chlap s trumpetou. Dal si trumpetu k puse, nejdřív kiksl a potom s mnoha dalšími kiksy něco zatroubil. Všichni se podívali k oknu. Chlap s trumpetou ustoupil a v okně se objevil Kuřátko s lejstrem. Všichni ztichli a Kuřátko začal číst.

„Rozkaz číslo dvě,“ četl. „Vojenský velitel vyhlásil nad městem stanné právo. Od osmé hodiny večerní nesmí se nikdo zdržovati v ulicích a je povinností hlídek každou osobu zastaviti a vyzvati ji, aby se ihned odebrala domů. V případě odporu mají členové hlídek právo použíti násilí. Podepsán plukovník Čemelík v. r., vojenský velitel.“

Potom Kuřátko složil listinu a řekl, aby všichni členové hlídek byli připraveni k střídání na určených místech, a odešel. Dav se zase rozpovídal.

„Tak pudem?“ řekl jsem.

„Jo.“ řekl Lexa. Hnuli jsme se.

„Mám jít s váma?“ řekl Benda.

„Samo,“ řekl Lexa. Šli jsme k hlavní budově. Před vchodem stál chlap s ovinovačkama na nohou a ve vojenských kalhotech, ale v civilním kabátě s puškou.

„Dovnitř se nesmí?“ zeptal se Lexa.

„Né,“ řekl voják.

„Prosim vás, moh byste zavolat ven Čemelíka, jestli tam je?“

„Co mu chcete?“

„Potřebujeme mu něco vyřídit.“

„V jaký záležitosti?“

„Von nemyslí plukovníka. My chceme mladýho Čemelíka, Alfonse, syna,“ řekl jsem.

„Jotak,“ řekl voják. „Jo, ten je vevnitř. Toho můžu zavolat.“

„Buďte tak hodnej,“ řekl Lexa.

Voják se obrátil a strčil hlavu do chodby.

„Jirko,“ zavolal. „Řekni tam, že mladej Čemelík má jít ven.“

„Jo,“ ozvalo se zevnitř a potom bylo slyšet vrznutí dveří a slabý hlas, který vyřizoval, že mladý pan Čemelík má jít ven. Za chvíli se Fonda objevil. Když nás uviděl, řekl:

„Vo co de?“

„Poď sem,“ řekl Lexa. Fonda slezl se schodů a připojil se k nám.

„Co je?“ řekl.

„Podívej,“ řekl jsem mu. „Váš fotr zavřel Přemka Skočdopolovic pro vzpouru, protože mu nechtěl dát zbraně do arzenálu. Řekni mu, ať neblbne, jo?“

„Náš fotr?“

„Jo, váš fotr. Řekni mu, ať ho pustí, ponivač jinak z toho bude mít po celým městě vostudu.“

„A co udělal?“

„Sakra, nechtěl vydat zbraně. Váš fotr z toho udělal vzpouru.“

„Nojo, to je ale blbec, že to dělá, dyž ví –“

„To víme,“ řekl Lexa.

„Co?“ řekl Fonda.

„Že váš fotr je blbec.“

„Ale kuk Skočdopolů je taky vůl, dyž ví, že je rozkaz vodevzdat zbraně.“

„No dobře,“ řekl jsem. „Prostě chceme ho z toho nějak dostat, tak to u fotra vyžehli, jo?“

Fonda udělal otrávený obličej a řekl, abysme počkali. Pak se obrátil a odešel dovnitř.

„Myslíte, že ho pustěj?“ zeptal se Benda.

„Samo. Fonda fotra určitě vohne. Starej Čemela mu všechno dovolí,“ řekl Lexa.

„Inu jedináček,“ řek Harýk.

„Pýcha rodu,“ řekl Harýk.

„Kolik je hodin?“ řekl Benno.

„Bude šest,“ řekl Harýk.

„Kruci, to už zas musíme na hlídku.“

„Už jo.“

Fonda se objevil a šel k nám.

„No? Co?“ řek jsem.

„Fotr řiká, že Skočdopole je vosel a že se nedovede krotit. Teď se prej prozatim nedá nic dělat. Musí sedět.“

„A pustí ho?“

„Fotr řiká, že to potom nějak zařídí, ale teď nemůže nic dělat, protože by to pobouřilo lidi.“

„Kerý lidi?“ řekl Lexa.

Fonda ho ignoroval.

„Ale pak to prostě nějak zařídí, že ho pustěj?“ řekl jsem.

„Jo.“

„Můžem se na to spolehnout?“

„No dyž to fotr řek, tak to udělá.“

„Tak Skočdopole bude přes revoluci zavřenej,“ řekl Benno.

„Zřejmě. Zato my budem bojovat,“ řekl Harýk.

„Hovno. My budem zrovna tak zavřený v pivováře, jenže von bude v suchu a my na dešti.“

„Tak dem. Díky,“ řekl jsem Fondovi.

„Už je šest?“ zeptal se Benno.

„Jo.“

„Hergot, zas se budem tři hodiny buzerovat,“ řekl Benno.

„Ale pro vlast,“ řekl Lexa.

„Di do prdele,“ řekl Benno.

„Benno, dyby tě slyšela Helena,“ řekl Harýk.

„Hovno.“

„Ty se ale spouštíš, dyž si sám.“

„Polib mi prdel.“

„Páni, je to zlý, Benno už z toho dostává záchvat nemravnosti,“ řekl Lexa.

„Bodeť ne,“ řekl Benno.

„No uklidni se. Eště jedna tříhodinová hlídka a daji nám večeři.

„Naserou nám.“

„Chlapi, poďte vod něj, nebo se zkazíme,“ řekl Harýk.

„Dem,“ řekl Lexa.

Dali jsme se na pochod k seřadišti. Pan doktor Bohadlo už tam stál, díval se na hodinky a přešlapoval.

„Přesnost, hoši. Přesnost!“ řekl nám, když nás viděl. Tři ostatní kluci už tam stáli taky. Vyrazili jsme. Cítil jsem se tak utahán, že jsem skoro nevnímal. Obrazili jsme třikrát město a doktor Bohadlo, pořád protivně křepký a svěží, nás odvedl zpátky do pivováru.

„Pane doktore, kdy budem moct domu?“ zeptal se ho Benno.

„Až po demobilizaci, hoši.“

„To budem muset bejt pořád tady?“

„Ano.“

„A daj nám jíst?“

„Jistěže. To jenom dnes je to trochu provizorní. Běžte si teď na čaj a pak můžete jít do odpočívárny.“

„Kde to je?“

„Vzadu v hlavní budově. Běžte tam a já tam pro vás o půlnoci přijdu.“

„To zas pudem na hlídku?“

„Samozřejmě. Střídáme se vždy po třech hodinách.“

„Aha.“

„Tak na shledanou, hoši, a vyspěte se.“

„Na shledanou,“ řekl Benno.

Šli jsme si pro čaj a potom jsme šli do té odpočívárny. Šlo se tam hlavním vchodem do hlavní budovy. Byla to zahnutá místnost s nějakými slamníky v rohu a s lavicema kolem stěn. U několika stolů se hrály karty a na některých měli spáči položené hlavy. Ve vzduchu bylo plno tabákového kouře a mizerné osvětlení a z mokrých šatů se vypařovala vlhkost. Z rohu zapískal někdo náš signál. Byl to Lexa. Šli jsme k němu. Benno uviděl volný slamník u stěny a honem na něj skočil. Lehl si na záda a roztáhl nohy, pokrčené v kolenou. Vypadal jako nafouklá žába. Usadili jsme se naproti Lexovi a Harýk si zapálil cigaretu.

„Taky ste vodzbrojovali Němce?“ zeptal se Lexa.

„Ne. Vy jo?“

„Nojo, chlapi. Takovejch pět chudáčků šlo za náma vod elektrárny až k Šrámovýmu bordelu, abysme je vodzbrojili, že sme neměli to srdce je voslyšet.“

„Vážně?“

„Fakt. Kuci, já dyž ty Němčíky viděl, takový zkroušený a utahaný a votrávený, tak mně to najednou přišlo všechno tak pitomý nebo co, že nevim.“

„Jak?“

„Ale všechno,“ řekl Lexa a měl úplně jiný tón v hlase, než míval obvykle. Pak řekl:

„Sakra, my si z toho děláme srandu, ale vono to všechno je v jádře k breku. Mně bylo těch Němčíků úplně líto.“

„Vole, dyť ti zastřelili fotra,“ ozval se Benno.

„Tyhlety ne,“ řekl Lexa. „A voni vypadali tak natřeně.“

„Blbe, co je s tebou? Ty se nakonec kvůli Hitlerovi rozbrečíš,“ řekl Benno. Podíval jsem se na Lexu. Lexa byl obyčejně sprostý a ironický a děsný holkař, ale teď byl doopravdy nějak vedle. Seděl se zamyšlenýma očima, s vyhrnutým límcem, a do obličeje mu svítila žárovka, pověšená od stropu. Jak na něho svítila, bylo vidět, že má nádherné černé oči a v nich se mu zrcadlily všechny světýlka kolem.

„To teda ne,“ řekl. „Já sem si jenom vzpomněl na jednu věc, co se mi stala za války.“

„Jaká?“ řekl jsem.

„Ale s jednou holkou.“

„No né. Lexa, a stát se něco bez holky,“ řekl Harýk.

„A co s tim má tohle společnýho?“ řekl jsem.

„Celkem nic. Jenže tohle nebyl obvyklej případ, jaký mám. Jestli chcete, tak vám ho řeknu.“

„Bude to sprostý?“ zeptal se Benno.

„To ne. Ale zato dojemný,“ řekl Lexa.

„Tak si to nech. Já sem dost dojatej z hladu,“ řekl Benno.

„Ale ne, řekni to,“ řekl jsem.

„Chcete? Ale vono to vážně neni sprostý, ani pikantní.“

„Tak to vysyp, Lexo, a nebav se,“ řekl Harýk.

„Dobře,“ řekl Lexa, vytáhl cigaretu a připálil si od Harýka. Jak sál oheň z Harýkovy cigarety, rozhořelé světlo jim ozářilo obličeje. Napadlo mně, co už sem sakra s nima všechno prožil, orchestr a holky a všechno, a pocítil jsem k nim velikou sympatii. Úplně jsem je miloval. Cítil jsem najednou, že tohle je taky láska, jiná láska než ta k Ireně. Ale jestli vůbec je nějaká láska na světě, tak tohle je ta pravá láska. Měl jsem je rád, ty kluky. Irena měla hezké tělo a moc jsem ji miloval, ale s těmahle kluky jsem rád byl. S Bennem, s Harýkem, s Lexou. Bylo mi s nima dobře. Lexa se narovnal a otřásl se zimou.

„Hergot,“ řekl. „Pořád to mokro. Jeden je z toho nastydlej jak vůl.“ A potom začal vyprávět.

„Tak teda. Stalo se to v máji v roce třiačtyřicátym v Kolíně. Jednou v noci, v takový pěkný, teplý, třaslavý májový noci s vlhkejma hvězdičkama sem bloumal kolem nádraží a najednou sem zahlíd v pološeru ženskou postavu, jak stojí votráveně u vobrovskýho kufru a vodpočívá. V tom pološeru sem jenom viděl, že má hezkou tajli, a v prvnim momentě to se mnou trhlo k ní a už sem se jí chtěl galantně nabídnout, že jí pomůžu, ale formát toho kufru mě trochu přived k rozumu, a tak sem jí pro jistotu nejdřív vobešel a podíval sem se na ni zepředu. Stála pod zatemněnou lucernou, ale ta lucerna stačila, abych viděl, že je to prima holka. Měla takový plavý vlasy, rozhodně ne peroxidový, to bylo vidět, a taková byla trochu exotická nebo divná, prostě pak už mně velikost toho kufru nevadila a já si to honem šinul k ní, aby mě eventuelně někdo nepředběh, a úslužně sem jí nabíd, že jí pomůžu s tim kufrem. Podívala se na mě nedůvěřivě, takovou výraznou nedůvěru sem vod tý doby neviděl a do tý doby taky ne, a pak povídala: ‚Fršténich čechiš.‘ Tak to sem hned věděl, že to asi bude jedna z těch mädlat od luftwafehilfefrauenfunkršůle, nebo jak se tomu řikalo, a hned sem si taky všim, že má na sobě jejich nenápadnej hnědej kabát, ale místo aby mě to nějak odradilo, spíš to ve mně probudilo zájem, protože nad tim ošoupaným erárem se to její napudrovaný květenství s nedůvěřivejma reflektorkama vyjímalo vobzvlášť magneticky, zkrátka, já jí hned vopakoval svoji nabídku německy a Trudi – je to pitomý méno, ale vona byla vopravdu pěkná holka – Trudi se na mě usmála a řekla danke a já popad ten vobrovskej kufr a hned sem začal litovat, ale za chvíli už sem zase nelitoval. Wohín, zeptal jsem se jí a vona řekla k luftwafehilfefrauenfunkršůle a řekla to příšerný slovo krásně plynně a jasně a zřetelně a bez nějakýho skopčáckýho přízvuku, takovou inteligentní rozhlasovou němčinou, a šla sympaticky vedle mě a já se ze všech sil namáhal, abych před ní nebyl moc vohnutej k jedný straně, jak ten hnusnej kufr byl těžkej. Nevim, co v něm měla, možná že nějakou vysílačku nebo co, ale váha to byla, to se nedá vylíčit. Potom sem se jí zeptal: ‚Zý sind ajne luftwafehilfefrauenfunkršýlerin?‘ jenže sem to nemoh vyslovit, a ona se zasmála a řekla: ‚Jawól –‘ a v tý chvíli sem si umínil, že si s ní něco začnu. Já nevim, třeba vám to je proti srsti, jak vám to tady vypravuju, že sem si klidně namlouval Němku a lidi zatim umírali v koncentrácích, ale jednak, koukejte, bůhví co kdo dělal, a jednak s Němcema já se taky vůbec nebavil, ale tohle byla hezká holka a krom toho já pojal úmysl, že jí svedu a pak jí nechám, a to by se v jistym smyslu mohlo taky považovat za uškození nepříteli. Vůbec, já vo tom dnes vypravuju tak lehce a jako nic, ale tenkrát to tak nevypadalo, jak to dneska zní. A pak, dyž sem jí voslovoval, nevěděl sem, že je to Němka, a jak sem jí tam moh nechat stát s tim kufrem v noci, dyž sem se jí už jednou nabíd? Vlastně blbost, proč vám to tady vysvětluju, je to úplně jasný a celej ten příběh směřuje k vobhajobě mýho jednání a k tomu, abych tak řek, ukázat, že je to blbý jen tak generalizovat a nechat se vovládat apriorním stanoviskem a iracionálníma pocitama. Prostě, jak sme šli vedle sebe, samozřejmě sme nemlčeli, Trudi se mě vyptávala na Kolín a já jí vodpovídal, pokud mi stačil dech, a v duchu sem klel na ten kufr a umiňoval si, že za to musim dosáhnout svýho. To ale samozřejmě vlastně nebyl pravej důvod, to sem si jen tak pro sebe vodůvodňoval. Ve skutečnosti, jak už sem řek, to, že ta hezká holka vedle mě mluvila cizí řečí, dodávalo jí zvláštní půvab, učeně by se řeklo třeba, že v tomhle případě řeč nabyla druhotný erotický funkce, to je jedno, jak by se to řeklo, fakt je, že to tak skutečně bylo. A zrovna dyž na obloze vykáp krásnej stříbrnej měsíc z mráčků a zbled věčinu těch vlhkejch hvězdiček, došli sme na roh, od kterýho bylo vidět luftwafehilfefrauenfunkršůle, a tam chodil před bránou skopčák v těžkejch botách s bajonetem a já se zastavil. ‚Zó,‘ povídal sem, ‚dort ist dý luftwafefr – dý šůle.‘ Trudi se zasmála, pak na mě udělala voči a řekla: ‚Nepomoh byste mně s tím kufrem až ke vchodu?‘ ‚Dobře,‘ řekl sem, ‚ale nejdřív mi musíte něco slíbit,‘ a podíval sem se jí zpříma do vočí. ‚Ja?‘ řekla s otázkou a já jí povídal, že mi musí slíbit, že se zas uvidíme. A teď ste to měli vidět. Najednou jí ztvrd ten její hezkej vobličej, to se v ní probudilo všechno, co do ní navočkovali, a vona povídala, že to je unmöglich⁴. ‚Proč?‘ zeptal sem se jí a marně sem se snažil dívat se jí do vočí. Koukala se stranou a nic. ‚Warum?⁵‘ vopakoval sem a pak vona řekla, a ani se na mě nepodívala: ‚Šauen sí⁶, já sem vám vděčná, že ste mi pomoh s tim kufrem, ale tohle je nemožný, sí frštén doch.⁷‘ Řek sem, že nerozumím, a vona jen pokrčila ramenama. A pak sem jí řek něco, co bych se asi byl nevodvážil, dybych byl bejval při smyslech, a na co vona taky přesně nacisticky reagovala. ‚Ist es dý rase?⁸‘ zeptal sem se ironicky a usmíval sem se, ponivač sem si myslel, že se na to bude dívat jako já, jako na blbost, a zdálo se mi to docela pikantní v tý situaci. Domníval sem se naivně, že pro ní je rasismus taky tak směšnej jako pro mě, a kromě toho, oficiálně byli Češi taky árijci. ‚Ist es dý rase?‘ zeptal jsem se jí teda. Vobrátila se ke mně a řekla prudce: ‚Ja, wen sis wisnwoln,⁹‘ popadla ten svůj kufr a zakymácela se, jak ho zdvihla, ale vobrátila se a pustila se přes náměstí k skopčákovi s bajonetem a táhla ten kufr víc po zemi, než ho nesla. ‚Wartn zý!¹⁰‘ zavolal sem tiše a pospíšil sem si k ní. ‚Pomůžu vám,‘ a chtěl sem jí ten kufr zase vzít. ‚Danke,‘ řekla vostře a přidala do kroku. Zrychlil sem taky a povídal sem: ‚Ábr frojlajn,¹¹‘ale vtom se pár metrů před náma něco zablejskalo, a já viděl, že to je bajonet toho skopčáka, a skopčák stál rozkročenej a díval se na nás. Aniž bych něco řek, docela bez přechodu sem zahnul vlevo a zdejch sem se ve tmě, ani sem se nevohlíd. Ale dyž sem byl v bezpečný vzdálenosti, začal sem vo tom přemejšlet. Káča, myslel sem si, tak vono to vážně existuje. Vono jí to vážně vadilo, že sem méněcenej, a pevně sem si umínil, že jí naučim. Vůbec sem nepochyboval, snad se vám to může zdát divný, ale já sem vopravdu vůbec nepochyboval, že to v ní zlomim. Pro mě to pořád byla v první řadě hezká holka a představoval jsem si, že já sem pro ní taky v první řadě chlap. Ta celá noční scéna až do tý chvíle, kdy sem udělal ten vošemetnej vtip, tomu aspoň tak nasvědčovala. A hned jak sem byl sám, už mě celá ta rasnfráge v týhle spojitosti připadala zase pikantní a já se začal těšit, jak to s ní nalinkuju. Já tenkrát chodil do septimy a měl sem na milostný aféry fůru času. A hlavně sem vo ně měl velkej zájem. Celej zbytek večera sem spřádal různý, víceméně uhozený plány, jak se to před spanim vobyčejně dělá. A dyž sem usnul, tak se mi vo ní něco zmatenýho taky zdálo.

Druhej den vodpoledne sem si šel sednout do parku naproti luftwafehilfefrauenfunkršůle. Doufal sem, že se vobjeví, ani sem neměl v hlavě ňákej plán nebo tak, jak na ní pudu a jak to s ní vlastně skoulim. Tyhle plány sem se tenkrát už dávno vodnaučil dělat, tak asi někdy v kvintě nebo eště dřív. Tenkrát sem taky bejval tak zelenej a nosil sem na zadnici černej sešitek, a dyž sem se do ňáký káči zabouch, tak sem chodil po lese a psal sem si do sešitku milostný dialogy ve všech možnejch kombinacích a na každou větu sem vymejšlel všechny možný vodpovědi. Potom sem se ty dialogy učil nazpaměť místo latinskejch slovíček a německýho dějepisu, a proto sem asi taky v kvintě prask. Jenže dyž přišlo co k čemu, mlčel sem stejně jako švestka nebo sem nanejvejš nesměle řikal slečno, nechtěla byste se mnou do biografu? a dyž vona řekla, že ne, tak sem byl vedle a nanejvejš sem eště řek, to je škoda, a pak sem zas mlčel. Zkrátka, jak povídám, bejvaly doby, kdy sem byl blbej a nezkušenej, no, ale časem taky přišly zkušenosti, a tak v septimě sem už byl docela slušnej donchuán s latentní zásobou konverzačních keců a měl sem svojí podmíněně reflexní mašinu v tak bezvadným stavu, že mě nic neumlčelo. Tak sem tam to vodpoledne taky tak seděl a celkem sem nemyslel na nic, co jí řeknu, až příde, a tak, jenom sem si vo ní tak neurčitě snil a těšil se, až příde.

A potom asi v pět přišla. Vobjevila se v tmavý bráně a celá se těma bílejma vlasama přede mnou zabělala, vedla se pod paží s ňákou tlustou, zrzavou, pihovatou, nechutnou, takže vedle ní eště vynikala, a jak mě zahlídla, zvedla nos a ignorovala mě. Sebral sem se z lavičky, dal sem ruce do kapes a klátil sem se pomalu za nima. Já tenkrát, abyste věděli, vypadal senzačně a nebylo v Kolíně druhýho potápky, kromě Big Šálka ovšem, kterej by mě trh. Jenže to, že Big Šálek měl přede mnou náskok, to nebylo ani tak jeho zásluha, jako spíš to, že pan Buml pěstoval pokrevní nepřátelství s jeho otcem. Pan Buml totiž, aby se Big Šálkovýmu otci pomstil za to, že se mu Big Šálkův otec pomstil za něco jinýho, napsal vo Big Šálkovi článek do Árijskýho boje. Kecal tam něco vo tom, že v dnešní době vrcholnýho vypětí všech sil ve zbrojním průmyslu a pro vítězství říše můžou eště bejt takový existence, který se celej den flákaj po kolínským rynku v kloboucích zvaných tatra a s holema a nic nedělej, jen pískaj americký šlágry, a byly dokonce slyšený, jak zpívaj Lily Marlén anglicky v kavárně U Beránka. To anglický zpívání Lily Marlén považoval pan Buml za obzvlášť těžký prohřešení, ponivač to byla taková ryze německá píseň, a aby prej bylo jasno, rozhod se menovat hlavního z těch zvrhlíků plným ménem, napsal v Árijskym boji. Je to Josef Šálek, udánlivě študent, známej jako ‚Big‘ Šálek ve společnosti sobě rovnejch. Tenhle článek udělal Big Šálkovi samozřejmě hroznou reklamu a musim mu to lojálně přiznat, von jí doved eště pořádně zvěčit. Zažaloval pana Bumla pro urážku na cti a vyhrál to, protože přines lékařský vysvědčení, že má dvojitou fraktúru nohy, a proto nosí hůl, a že mu doktor nařídil hodně procházek, ponivač aby noha si zas zvykla chodit. Mimoto mu vrchní vod Beránka a dva pásci křivě vodpřísáhli, že tu Lily Marlén zpíval německy, a sice v dialektu platdojč¹², kterýmu pan Buml nerozumí, a pan Buml si eště uříz vostudu, dyž chtěl chvílema něco citovat německy, a zjistilo se, že von nejenže neovládá platdojč, ale ani vobyčejnou kychndojč¹³. A tak z toho Big Šálek vyšel jako vítěz a pan Buml měl nesmrtelnou vostudu.

Tak to jenom tak na vokraj. Já sem si to tenkrát šinul za tou dvojicí a měl sem príma boty s pěticentimetrovejma podrážkama ze surový bílý gumy a kalhoty úzký, že sem cejtil, jak se mi napínaj přes lejtka. Holky šly přede mnou a já šel za nima. Zastavovaly se před různejma vejkladama a já sem čekal, až ta tlustá zrzavá někam zapadne, abych moh voslovit Trudi. Ale holky se vedly pod pažím a neměly se k rozchodu. Jednu chvíli se najednou vobrátily a šly proti mně a Trudi se malinko zamračila a udělala upjatej vobličej, dyž sem jí řek gůtn ták¹⁴, a přešla kolem mě ledově, ani nevodpověděla. To mě trochu zchladilo, protože sem se taky nechtěl moc blejskat před lidma, ale hned sem to ze sebe zas setřás a pokračoval sem v krasojízdě. Tak sem za nima coural asi půl hodiny a za tu dobu se Trudi několikrát votočila, a dyž viděla, že sem pořád tři metry za nima, pokaždý se zamračila a zas se honem votočila zpátky. Jednu chvíli sem taky dostal strach, to dyž se najednou z jednoho vobchodu vynořili dva oficíři s železnejma křížema, celí urostlí a vošrámovaný a germánský, a zastavili se s těma dvěma holkama a Trudi se eště votočila a zase se na mě zamračila a já už cejtil, že na mě ty oficíry pošle, aby ji mě zbavili, a už sem se chystal vodprejsknout. Ale nestalo se to a já pak byl rád, že sem nevodprejsknul, protože to na ní asi působilo dobrým dojmem, a myslim si, že hlavně kvůli tomu se mnou pak přece jen mluvila. To bylo před biografem, ty dva oficíři se s nima rozloučili, zahajlovali a cvakli podpatkama, a holky se sebraly a šly k biografu. Tam, před velkým plakátem s Hans Albersem, sem viděl, jak Trudi tý druhý něco řiká, a ta povídala gůt a zapadla do vestibulu kina. Jakmile zmizela, hned sem si to namířil k Trudi, a Trudi se taky vobrátila a bylo vidět, že na mě čeká. Dyž sem byl u ní, dřív než sem moh něco říct, povídala, a znělo to tak všelijak, rozhodně ne nelaskavě, spíš jako skoro smutně nebo trochu s výčitkou: ‚Proč za mnou chodíte?‘ povídala.

‚Ich lýbe zý,¹⁵‘ řek sem pohotově a vona zůstala mlčet. ‚Ich lýbe zý,‘ začal sem rychle do ní hustit dál, ‚já vás strašně miluju a musim na vás pořád myslet.‘ A vona pořád mlčela. Za chvilku už mi to bylo trapný, ponivač moje němčina přece jen nebyla tak skvělá, aby se neztenčila, vobzvlášť dyž sem byl nucenej mluvit jen vo jednom tématu. Potom konečně, dyž sem se následkem nedostatku slovíček taky vodmlčel, podívala se na mě a řekla tim svým trpělivým hlasem a tou svou frází jako včera v noci: ‚Šaun sí, es hat wirklich kajnen cvek¹⁶, já vám to věřím, že se vám líbím, ale nemá to opravdu žádný smysl.‘ Udělal sem na ní vášnivej pohled a přistoupil sem hodně blízko, až k ní, a povídal sem zase: ‚Ságn zý mýr, ist es wirklich dý rase? Nur dý rase? Nur dý nación? ¹⁷‘ a vona nesklopila voči a teď už nereagovala tak nacisticky divoce jako včera a řekla klidně: ‚Ja, opravdu, je to jen to,‘ a já sem povídal: ‚Ist es zó vychtyk?¹⁸‘ A vona zase řekla: ‚Ja,‘ krátce a lakonicky, a dívala se na mě trpělivě a útrpně a skoro se mi zdálo s ňákou lítostivostí či co a já jí chytil za ruku a řek sem naléhavě, německy se mi to hrálo líp než česky, jak sem zjistil, nebo sem to taky tenkrát možná myslel dost vážně, řek sem, nebo vydech sem, jak se píše v románech: ‚Ich mus zý séhn! Ich mus zý šprechn!¹⁹‘ A vona honem svoji ruku vytrhla a rozhlídla se kolem a řekla rychle a tiše: ‚Das ist unméglich,‘ a já na to znova: ‚Ich mus, ich mus, bite, bite, zonst ich verde frrykt.²⁰‘ V jejim vobličeji to zaškubalo a voči měla najednou nejistý a pořád se rozhlížela a řekla znova, eště tišejc: ‚Najn, es gét nicht, wirklich nicht,²¹‘ a to už mě povzbudilo, takže dyž sem eště vyklopil několik těch naléhavejch bite, bite, povídala najednou: ‚Gůt, ich kome, ábr nur ajnmál²², musíme si to vyjasnit,‘ a pak se zas rozhlídla a řekla mi hrozně rychle, protože ve dveřích se ukázala ta zrzavá holka: ‚Přijďte zítra v osm večer na roh!‘ Pak se vobrátila a zeptala se nahlas svý společnice: ‚Alzo hasdůs?²³‘ a zavěsila se do ní a já věděl, kterej roh myslela, a stál sem a díval sem se za nima a měl sem fajn pocit, takovej vítěznej pocit, jakej má člověk dycky, dyž mu slíbí rande holka, vo který si umínil, že jí donutí, aby mu ho slíbila. Tenhle pocit je vždycky stejnej a záleží pak na tom rande, co se z něj stane. A musim se přiznat, že to, co se stalo na tomhle rande, sem si předem tak nepředstavoval a že to trochu porouchalo moje tehdejší sebevědomí. Ale nejenom to, to by nebylo tak tragický, ale taky mý názory vo lidech a vo světě. Prostě, poznal sem zas jednou, jak sou v podstatě všechny lidi stejný a jak dovedou na druhý straně podléhat věcem tak pitomejm a hloupejm a nechat se vod nich znásilňovat a znepříjemňovat si jima život, že by to člověk s mejma názorama a s mym životnim pocitem nevěřil, dyby se vo tom nepřesvědčil na vlastní kůži.

Čekal sem na ní na tom rohu a byl zase takovej vohvězdičkovanej večer, ale dost foukal vítr, takže ulice byly vymetený. Vobjevila se s germánskou přesností v bráně, skopčák s bajonetem jí vzdal čest, ale asi to bylo jen z galantnosti, protože se při tom zazubil a vona se taky zazubila, a pak si to namířila rovnou ke mně a po cestě si natahovala rukavičky. Počkal sem na ní a nešel sem jí naproti, byl sem tam docela pěkně schovanej ve stínu, a myslel sem si, že by jí třeba nebylo milý před tim skopčákem, dybych se k ní hrnul a dával nějak moc najevo, že s ní mám rande. Proto sem čekal v tom stínu, a dyž přišla, smek sem klobouk a řek sem: ‚Gůtn ábnt,²⁴‘ a vona kejvla hlavou a řekla: ‚Na, komen sí,²⁵‘ strčila ruce do kapes, ani se nezastavila a šla pomalu pořád dál. Trochu mě to přivedlo z míry, ale hned sem si zas nasadil klobouk a honem sem jí voběh na levou stranu a už sem si to šinul vedle ní. ‚Vohýn gén výr?²⁶‘ zeptal sem se jí, a dyž řekla, že je to egál²⁷, povídal sem jí, abysme šli na Vostrov, a vona řekla: ‚Na gůt,²⁸‘ a já byl rád, že dem na Vostrov, protože to bylo místo jako stvořený pro takový a podobný pády. A že to bude pád a kapitulace, v to sem pevně doufal, jestli sem vo tom vůbec pochyboval. Cestou sem si najednou vzpomněl, že sem se jí eště nepředstavil a vona taky ne, tak sem jí řek, jak se menuju, a vona samozřejmě moje méno nemohla vůbec pochytit, musel sem jí to třikrát vopakovat, a pak mi řekla, že se menuje Trudi Krause. To méno se vám možná zdá hrozný, a vono to je hrozný méno, vo to nic, ale to je ta pitomá germánská řeč, dyby všichni Němci byli tak suchý a zapšklý, jako maj řeč a ména, bylo by to s nima vopravdu zlý, ale tahle Trudi, ta vopravdu dokonale napravovala dojem z toho svýho příšernýho ména, a dyž sem úplně nestranej a dyž se úplně zbavím všech těch iracionálních předsudků, byla úplně stejně hezká a sladká jako třeba Deanna Durbinová, byla úplně stejnejch kvalit, co se týče ženský krásy, byla to prostě ženská jako každá jiná, i když to byla nacistka. Jenže to byla Němka, a já sem tenkrát nevěřil, že by to bylo něco, čim by se musela tak lišit vod vostatních a vode mě, zdálo se mi spíš, že by to mohlo bejt právě hezký, že je tímhle tak trochu jiná, že má to exotický kouzlo cizinek, a ani dnes nevěřim, že by se musela kvůli tomu ňák lišit a že by ta vodlišnost měla bejt ňák na překážku. Věřim, že to tak nemuselo bejt, ale vím, že to tak bylo.

Přišli sme na Vostrov po tom železným mostě a v jeho traverzách plaval klasickej měsíc, voda dole u splavu hučela a zevnitř z Vostrova bylo slyšet hučení a šumění smutečních vrb.

‚Trudi,‘ řek sem jí, dyž sme zapadli do tý polotmy, mezi ty černý stíny a vybledlý měsíční světlo, který blikalo po cestičkách. ‚Ich lýbe zý,‘ a vzal jsem jí pod paždí. Neřekla nejdřív nic, a tak sem pokračoval: ‚Ich vajs nycht, vas es ist,²⁹‘ řek sem a vykládal sem jí, pokud mi němčina dovolovala, že nevím, čim to je, ale že hned jak sem jí spatřil, tak se ve mně, a ty podobný kecy, jak se to v takovejch situacích vobyčejně dělá. Pak sme šli k lavičce pod velikou smuteční vrbou, byla skoro zakrytá těma girlandama zelenejch listí a vypadala slibně, a Trudi řekla, abysme si sedli. Sedli sme si a já vzal Trudi za ruku a vtom začla mluvit vona.

‚Es ist šén, was sí mír ságn,³⁰‘ řekla, ‚a já vám věřím, ale musíte si uvědomit, že to nejde.‘

‚Proč?‘ řek sem vášnivě.

‚Protože – no z těch důvodů, které jste řekl sám.‘

‚To přeci nejsou žádný důvody.‘

‚To si myslíte vy,‘ řekla tajemně a zmlkla.

‚Trudi,‘ řek sem, ‚vy na to vopravdu věříte?‘

‚Ja,‘ řekla lakonicky.

‚Ale vždyť je to nesmysl,‘ řek sem odvážně. Ale nebyla to odvaha. Měl sem s tou holkou pocit, že jí můžu věřit, ačkoliv to byla taková zřejmě stoprocentní nacistka, že i dyž všem těm blbostem věří, vůči mně se podle nich chovat nebude.

‚Nesmysl, nevidíte to?‘ opakoval jsem.

‚To si myslíte vy,‘ řekla Trudi. ‚Češi si to myslí, a Židi si to taky myslí, protože je to pro ně nepříjemné.‘

‚Ale my na to kašlem.‘

‚Ne,‘ usmála se slabě a zavrtěla hlavou. ‚Ale já to chápu. Vědět, že člověk patří k nějaké nižší rase, to není jistě nic příjemného.‘

Myslel sem, že se budu muset štípnout. Nemoh sem věřit vlastnim ušim. Najednou sem měl hrozně divnej pocit, že tu se mnou sedí, a zvláštní, v tý chvíli mě napadlo, jakej asi vona musí mít pocit, dyž tu sedí vedle mě, kterej sem příslušníkem nižší rasy, a byl bych rád věděl, jestli to je něco, jako dyby člověk seděl na lavičce v parku vedle šimpanze nebo tak něco. Bylo to nemožný. A jak mě to napadlo, tak sem jí to taky hned řek.

‚Ságn zý mýr,³¹‘ povídal sem, ‚jak se na mě vlastně díváte?‘

‚Jak to myslíte?‘ zeptala se nevinně a já tomu zas nemoh uvěřit, že to prve myslela vážně. Vypadalo to, že si ze mě dělá legraci.

‚No, z rasovýho hlediska,‘ řek sem.

‚Ach só! No, vy jste Čech, ne?‘

‚Ano.‘

‚Tak se na vás dívám jako na Čecha.‘

‚Dobře, a nemáte ale – ňáký takový – no nemáte ke mně ňákej vodpor nebo tak?‘ zeptal sem se nesouvisle.

‚Vy přece nejste Žid?‘

‚Ne.‘

‚Na also. Vy jste vlastně árijec, jenom vaše rasová směs je nižšího řádu.‘ Řekla to tak nevinně a učeně, že sem žasnul pořád víc a víc.

‚Rasnmišunk?³²‘ zeptal sem se zkoprněle a vona mně začla vykládat sáhodlouhý pitomý teorie, na první pohled uhozený, vo tom, jak německá rasa štelt ajne mišunk dár³³ z nordickejch a já nevím z jakejch ras a jak všechno v Evropě pochází z týhle nordickogermánský rasy a jak maj modrý voči a blond vlasy, a to teda vona měla, jestli ta nordgermánská rasa měla vypadat takhle, tak to byla vopravdu ňáká moc dobrá a ušlechtilá rasa. Ale vona žvanila dál hrozný nesmysly vo těch nižších árijskejch rasách a smíšenejch rasách a úplně zasranejch rasách, jako sou Židi a tak dále, já poslouchal a žasnul a nevěřil sem tomu, že to myslí vážně. Pak už sem jí neposlouchal a jenom mně nebylo jasný, co vlastně proti mně má, dyž tu se mnou sedí a vykládá mi rasovou teorii, anebo spíš, proč a jak to, že proti mně nic nemá a sedí tu se mnou a vykládá mi tu teorii, dyž ví, že já sem teda namíchanej na ňákou horší směs, a napadlo mi, že celá ta rasová teorie je něco jako to kafe, co před válkou prodávali u Meinla, a co to nejdražší a nejlepší, co bylo za devadesát vosm korun nebo kolik kilo, bylo smíchaný asi z dvaceti různejch káv, a pak to šlo přes ty lacinější směsi, které byly pořád míň a míň smíchaný, až k tý sprostý brazilský lidový za dvanáct korun nebo za kolik, u který vůbec nestálo, z čeho je vlastně smíchaná, a která asi teda nebyla z ničeho. Ale to sem jí neřek, a dyž skončila, zeptal sem se jí, co by bylo, dybych byl Žid.

‚To bych tu s vámi neseděla.‘

‚A proč?‘

‚S Židem bych nemohla sedět.‘

‚Ale proč?‘ tejral sem jí dál. ‚Cítila byste vopravdu fyzickej vodpor?‘

Zamračila se.

‚Ano. Samozřejmě.‘

A tu mě posedla škodolibost a já si umínil, že to z ní vyženu, ten rasismus.

‚Šaun zý,‘ řek sem jí otcovsky. ‚Vám je asi osmnáct, že?‘

‚Bude mi.‘

‚To znamená, že před deseti lety vám eště nebylo osm.‘

‚Ne.‘

‚Tak mi řekněte, kolik ste viděla Židů od svejch osmi let?‘ řek sem vítězně.

Zase se zamračila. Viděl sem, že sem jí dostal.

‚To s tím nemá co dělat.‘ povídala.

‚Má. Jak můžete soudit věci, který neznáte z praxe?‘

‚Šaunsí,‘ řekla teď zas vona svojí voblíbenou frází. ‚Vy jste se taky nepřesvědčil, že se Země točí kolem Slunce, a taky tomu věříte.‘

S touhle jezuitskou vytáčkou mě trochu přivedla z míry. Řek sem nejistě:

‚Dobře. Ale to se dá vědecky dokázat.‘

‚Tohle je taky vědecky dokázáno.‘

‚Jak, prosim vás?‘

‚Četl jste Rosenberga? Nebo Gobineaua? Nebo Chamberlaina? Nebo aspoň něco od Streichera?‘

‚No ne, ale –‘

‚Tak vidíte, a mluvíte o vědeckých důkazech. Tyhle věci jsou právě tak vědecky dokázány jako gravitace nebo takové věci.‘ Nechtěl sem se tak blbě nechat doběhnout. Ale věřte mi, bylo to těžký se s ní hádat. U ní prostě člověk musel mít pořád na paměti, že je to fanatická nacistka. A to já si dobře neuvědomoval.

‚Máte pravdu,‘ řek sem.

‚Na sén sí!³⁴‘

‚Ano, máte možná pravdu. Ale přesto si myslím, že by to neškodilo, trochu si ty vaše názory ověřit v praxi.‘

‚To není nutné.‘

‚Ale mohla byste to zkusit.‘

‚Není to nutné a myslím, že to dnes není ani možné.‘

‚Proč?‘

‚Židi jsou už přece všichni izolováni.‘

To mě naštvalo. Naštvalo mě, jak o tom klidně mluvila. Najednou sem si v tý chvíli uvědomil, jak je to hrozný a absurdní, že vo tom mluví tak klidně, že je tak hezká a sympatická, a přitom z ní mluví takový zvíře, jako je Streicher, a jí to nevadí. Zrovna vyplul měsíc a plaval pomalu za větvema tý smuteční vrby, co sme pod ní seděli, a Trudi byla vopravdu hezká a celá trochu zrůžovělá tim zápalem, jak mně vykládala svoje teorie, ale mně byla najednou vodporná, ne vodporná, spíš mě nějak děsila, zdála se mi nějak nenormální, monstrózní, s tou hezkou papulou a s těma hrůznejma názorama. Já na ní najednou dostal hroznej vztek a vtom se ve mně vynořil nápad a já to bez dlouhýho rozmejšlení hned udělal, zrovna sem se těšil, jak jí ranim, jak jí rozházim ten její učesanej svět, v kterým žila, tu způsobnou hierarchii různejch rasnmišunků jako to Meinlový kafe. Já vim, že to byla možná vode mě blbost, ale nemoh sem si pomoct, musel sem to udělat, a taky sem to udělal. Jak vyplul ten stříbrnej sentimentální měsíc a vona řekla s božským klidem, že Židi jsou všichni izolovaný, jako dyby to byli malomocný, a já si uvědomil, co to znamená, že sou izolovaný, a uvědomil sem si, že zatimco já tady pohodlně sedim a kecám si klidně s hezkou brunhildou, kluci, který sem znal, Kvído Hiršů a Alík Karpelesů a Pavel Poláků už možná vůbec nežijou nebo zrovna teď možná dovíjak trpěj, v tý chvíli to ve mně uzrálo a já to zlomyslně a s rozkoší vyklopil.

‚Es ist doch méglich,³⁵‘ řek sem.

‚Jak?‘

‚Sou tu přece eště míšenci.‘

‚Na ja. Abr –³⁶‘

‚Já sem taky míšenec,‘ řek sem ďábelsky a stisk sem jí ruku a pokusil sem se obejmout jí kolem pasu. V duchu sem ani teď nevěřil, že by jí to mohlo vadit, ale ňák sem si ďábelsky přál, aby jí to vadilo. A splnilo se mi to. Cejtil sem, jak celá tuhne, a vytřeštila na mě voči.

‚Was?³⁷‘ vydechla a pak sme zlomek vteřiny seděli bez hnutí. Cejtil sem pod pravou dlaní její pevný pas.

‚Ich bin ajn halpjůde,³⁸‘ řek sem dál tim samym satanským hlasem a vtom se vona prudce votřásla, vopravdu se votřásla, jako dyby na ní šáhla ropucha, a vytrhla se mi s hroznou sílou, že mě to až překvapilo, a napadla mě taková legrační myšlenka vo naučenejch a v jádru nepřirozenejch reflexech. Vyskočila a já zůstal sedět a viděl sem, jak se její hezká hlava zabělala v měsíčním světle, stála proti mně, ruce trochu vod těla vodtažený a prázdný, a koukala na mě vytřeštěně a řekla s hrůzou v hlase, jako dyby tomu nemohla věřit:

‚Sí sind –³⁹‘

‚Ajn halpjůde,‘ řek sem eště jednou a úplně vražedně smrtelně klidně a vona jenom tak divně a nepřirozeně hluboce vzdychla, votočila se a skoro utíkala pryč. Viděl sem jenom, jak vždycky v nepravidelnejch intervalech zasvítila ta její nordická hlava, jak vyšla ze stínu do měsíčního světla, a seděl sem na tý lavičce a nějak se mi vůbec nechtělo vstát. Taková hezká ženská, vtělená radost a voblažení života, a tohle z ní udělali.“

Lexa skončil a zapálil si novou cigaretu. Podíval jsem se na hodinky. Bylo půl dvanácté.

„A užs s ní pak nemluvil?“ zeptal se Harýk.

„Ne.“

Harýk mlčel. Pak řekl:

„Nojo, čeče. Doví, co s ní je. A třeba to stejně byla svině.“

„Třeba ne,“ řekl Lexa.

Mlčeli jsme. Pak Lexa kýchl.

„Himl, počítám, že se nedožiju rána.“

Podíval jsem se na Benna na slamníku a viděl jsem, že spí s otevřenou pusou. Pak jsem se rozhlédl kolem. Místnost byla už naplněna kouřem jako v mlze. Jenom na konci stolu hrálo ještě několik neúnavných karty. Po zemi na slamnících leželi chlapi a spali. Většina těch, co byli kolem stolu, měla ruce položené na desce a dřímali. Pozoroval jsem kluka naproti, který zápasil se spánkem. Vždycky mu začly klesat víčka přes oči a tvář mu začla pitomět a najednou mu hlava klesla na prsa a on ji zase zvedl a na obličeji mu bylo vidět utrpení a námahu, ale začal zas vypadat trochu duchaplněji, a potom mu zas začaly klesat víčka a obličej pitomět. Opakovalo se to s úplnou přesností pořád a pořád. Lexa seděl s hlavou opřenou o stěnu, vypouštěl z pusy kroužky a přemýšlel. Harýk seděl s koleny u brady a taky mlčel. Dřepěli jsme tam a to byla revoluce. Z rohu zaznívalo pleskání karet a Benno vedle na slamníku hlasitě chrápal. Začalo se mi chtít spát. Nic než spát. Byl jsem unaven a měl jsem toho všeho dost. Cítil jsem, jak mi hlava klesá, vždycky, když mi hlava poklesla na prsa, uvědomil jsem si to a taky to, že můj obličej mi přitom taky asi pitomí, ale bylo mi to jedno, věděl jsem, že všichni lidé vypadají hrozně neduchaplně, když spí, a zdálo se mi, že nic není duchaplné na světě, ani upřímné, že všechno je jenom veliká přetvářka a veliký bluf, a jenom jsem cítil hroznou únavu a tu bradu, která mi v pravidelných intervalech klesala na prsa a kterou jsem s hroznou námahou zase zvedal, pořád tíž a tíž a pomaleji.

Probudil mě z toho pan doktor Bohadlo, celý zase hnusně svěží a zarůžovělý, s kostkovanou šálou kolem krku. Zaklepal mi na rameno, a když jsem se otočil a podíval se na něj, zašklebil se a řekl:

„Vstávat! Jdeme na hlídku.“ Myslel jsem, že nevstanu. Měl jsem ten pocit, jaký jsem míval někdy za totálního nasazení, když mně ráno v pět bývalo blbě a taky jsem myslel, že nevstanu, že zůstanu ležet a nějak se z toho vymluvím, nějak se hodím marod a zůstanu doma, ale věděl jsem, že to není možné a že mám tenhle měsíc už dvě absence a musím jít do fabriky a mrznout tam u nejtovaček, ale pořád se mi ještě nechtělo věřit, že se skutečně zvednu. Jenže jsem se zvednul. Harýk už stál připraven a Lexa už byl pryč. Asi pro něj přišli, když jsem spal. Pan doktor Bohadlo vzal za ramena Benna a zatřásl jím. Ale Benno jen něco zamručel. Doktor Bohadlo jím zatřásl znova. Benno otevřel oči, a když uviděl doktora Bohadlu, posadil se.

„Vstávat! Jdeme na hlídku,“ řekl doktor Bohadlo skautsky. Pan doktor Bohadlo měl způsoby turistů a houbařů, kterým působí potěšení vstávat hodně brzo, když by mohli spát bůhví do kolika. Mně to potěšení nikdy nepůsobilo. Bennovi zřejmě taky ne.

„Tak pojďte, hoši. Rychle!“ Řekl pan doktor Bohadlo a obrátil se ke dveřím. Benno vstal a promnul si oči. Potom vykročil za doktorem. Jak byl tlustý a rozespalý, motal se mezi spáči a řekl:

„Do prdele.“

Vyšli jsme z místnosti do chodby a zapnuli jsme si kabáty. Zvenčí bylo cítit chladno. Na chodbě byla tma. Slyšel jsem doktora Bohadlu, jak říká, že obchůzky hlídek byly pro dobu noci změněny a že budeme hlídkovat jen kolem nádraží. Potom bylo slyšet, že otevřel dveře, ale nebylo vidět žádné světlo. Venku byla úplná tma. Zato se do chodby nahrnul studený vítr. Benno potichu zaklel. Vypotáceli jsme se ven a vítr nás popadl a začal s námi cloumat. Doktor Bohadlo rozsvítil baterku.

„Pozor, hoši! Ať se mi neztratíte,“ řekl. Seřadili jsme se. Zima mě úplně roztřásla. Už jsem cítil tu chřipku, která z toho bude. Dali jsme se na potácivý pochod přes dvůr. Na rohu hlavní budovy svítila lucerna a v jejím světle bylo vidět, jak se drobné kapičky deště zatáčejí ve větru kolem budovy. Nepříjemné vlhko mi studilo do tváří. Šli jsme k bráně, nad kterou byla jiná lucerna, a v jejím světle dva vojáci s vyhrnutými límci a s nasazenými bajonety.

„Upravte si krok,“ řekl doktor Bohadlo, když jsme se dostali na dlážděnou vozovku. Benno něco zabručel. Chytli jsme krok podle těch ostatních kluků a klapali jsme po dláždění k bráně. Světlem v bráně jemně pršelo. Přešli jsme kolem obou vojáků, kteří si nás ani nevšimli a jenom podupávali a přecházeli, a pustili jsme se do hluboké a větrné tmy k městu. Viděl jsem jenom několik modrých světýlek zatemněných luceren, které ukazovaly cestu k nádraží. Šli jsme popaměti a byl to nepříjemný pocit v té tmě. Ucítil jsem pod nohama most a pod ním řeku. Ale neviděl jsem nic. Vítr s deštěm byl hrozně nepříjemný. Blížili jsme se ke kolejím a prošli jsme kolem červené návěstní lampy. Na nádraží byla tma. Pak se tam otevřely nějaké osvětlené dveře, vyskočil z nich chlap s automatem přes rameno a dveře se zase zavřely. Byl tam německý muniční vlak. Přešli jsme koleje a doktor Bohadlo se zastavil.

„Počkejte, hoši,“ řekl.

Zůstali jsme stát.

„Uděláme to takhle,“ řekl doktor. „Půjdeme v řadě vedle sebe přes celou ulici, abysme mohli každého líp zastavit.“

„Já myslel, že budeme chodit jen kolem nádraží,“ řekl Benno.

„Vždyť ano. To znamená po Jiráskově třídě a k Novotným, zpátky kolem nádraží až k Šrollovům a zase zpátky.“

„Aha,“ řekl Benno.

Doktor Bohadlo rozsvítil baterku. Kužel světla dopadl na zeď mesršmitské fabriky.

„Tak půjdem,“ řekl doktor Bohadlo. Roztáhli jsme se přes ulici a vykročili jsme. Srovnali jsme si krok. Rozléhalo se to víc, než když jsme mašírovali v zástupu. Bylo tma, jenom nízko nad obzorem, kde se trochu trhaly dešťové mraky, slabě světélkoval úzký pruh. Z dálky zazněl slabounký štěkot kulometu.

„Slyšíte?“ řekl jeden z těch druhých kluků. Poslouchali jsme. Kulomet štěkal v krátkých dávkách a jiný kulomet mu odpovídal.

„To je z fronty,“ řekl kluk. „Už je pořádně blízko. Někde v Ledečskejch skalách.“

Šli jsme a já si vzpomněl na Ledečské skály a vrchol Sokolího hnízda, kde jsme seděli před týdnem, celí odření po hnusném výstupu kónickým komínem, já a Zdeněk a Irena a Vašek, a poslouchali jsme krásné hovoření fronty v Německu. Tam nahoře bylo slyšet všechno. Kulomety a děla tygrů a panterů a těch sovětských T 34, a obloha nad námi byla modrá a krásná a pod ní se za obzorem válčilo. Sedělo se tam hezky, na sklonku války, a byl jsem z toho skoro smutný, že už to končí, ty odpoledne, kdy nás vyháněli z fabriky do jarních polí, a potom se daleko na obloze objevovaly bílé pruhy pár a třpytily se lesklé aparáty Amerikánů, a vůbec to všechno. A taky, samozřejmě, mi bylo smutno z Ireny a Zdeňka, kteří seděli vedle sebe a Zdeněk omotal svoje jistící lano kolem sebe a Ireny, takže byli k sobě přivázáni, a blbec Zdeněk si myslel, že to je symbolické, a já přemýšlel o tom, že bych ho moh jako náhodou shodit dolů, ale samozřejmě jsem jenom přemýšlel. Houby jsem udělal. Jako vždycky.

Pochodovali jsme kolem nekonečné mesršmitské stěny k východu.

„Co to?“ řekl jeden kluk. V mesršmitské vrátnici bylo světlo. Slabý, vyprchalý pruh světla se plazil po kalužích na dlažbě. Doktor Bohadlo mlčel. Přešli jsme kolem a spatřili jsme Němce v helmě a se zdviženým límcem, jak stojí pod stříškou v bráně na stráži. Když jsme byli kousek dál, řekl ten kluk:

„Jak to, že tu sou Prajzi?“

„Ubytovala se tu přes noc jedna kolona, která prchá z fronty,“ řekl doktor Bohadlo.

„Nešli by vodzbrojit?“ řekl ten kluk.

„Chtějí přejít se zbraněmi do amerického zajetí.“

„Ale dyť by se mohli dostat do Prahy,“ řekl kluk. Doktor Bohadlo neřekl nic. Kluk řekl:

„Měli bysme je vodzbrojit.“

„Jsou příliš dobře vyzbrojení a vycvičení. Bylo by to zbytečné krveprolití,“ řekl doktor Bohadlo. Kluk neřekl nic. Šli jsme mlčky až k Šrollově továrně a tam jsme se obrátili zpátky. Začalo víc pršet. Benno potichu nadával a mě zas roztřásla zima. Šli jsme jako stroje zpátky mezi Mesršmitkou a nádražím a všude byla tma, kromě té osvětlené vrátnice a červených a zelených světýlek na nádraží. Přešli jsme po mostě nad potokem a ten šuměl, jak bylo mnoho vody, a ponořili jsme se mezi vysoké domy na Jiráskově třídě. Naše kroky začly rezonovat. Kráčeli jsme rychle prázdnou ulicí. Šel jsem na levém křídle po chodníku vedle Benna. Bylo ticho, jenom naše kroky se rozléhaly. Okna v domech byla zhasnutá a v celé ulici svítily jen dvě zatemnělé lucerny. Jak jsme se blížili k té, co se houpala u protitankové překážky, mihl se v jejím světle člověk.

„Pozor!“ řekl doktor Bohadlo a přešel rychle na pravou stranu ulice. Zpomalili jsme. Zaslechl jsem rychlé kroky toho člověka. Doktor Bohadlo rozsvítil lampičku a spatřil jsem staženou roletu ve výkladní skříni Novotných obchodu. Kužel světla se rychle točil po chodníku a hledal neznámého. Potom najednou zůstal stát a měl ho v plném světle. Byl to nějaký chlap v gumáku a začal si clonit oči rukama.

„Stát!“ vykřikl doktor Bohadlo energicky a šel rychle k němu s baterkou pořád tak nařízenou, aby mu svítila do očí.

„Co je?“ řekl chlap.

„Kam jdete?“

„Domu.“

„A kde jste byl?“

„Co je vám do toho?“

Viděl jsem siluetu doktora Bohadla v pumpkách a v rádiovce a také chlapa v plném světle, které proudilo doktorovi Bohadlovi z ruky.

„Nevíte, že je stanné právo?“

„Cože?“

„Stanné právo.“

„A co má bejt?“

„Nevíte, že po osmé hodině nesmí být nikdo na ulici?“

„Proč by nesměl?“

„Protože je stanné právo!“

Chlap spustil ruku z obličeje a zamžikal očima. Potom se pokusil jít dál. Doktor Bohadlo ho chytil za ruku a chlap se mu chtěl vyškubnout. Kužel světla vylítl nahoru po fasádě domu a pak do prostoru a hned se zas vrátil. Viděl jsem, jak se ti tři kluci vrhli na chlapa. Doktor Bohadlo mu posvítil znova do obličeje.

„Pusťte mě, sakra,“ řekl chlap.

„Držte ho, hoši,“ řekl doktor Bohadlo. „Legitimaci prosím.“

„Co sakra chcete?“

„Legitimaci.“

„K tomu nejste oprávněnej.“

„O tom se s váma nebudu bavit. Prosím ukažte mi kenkartu.“

„Máte ňákej průkaz, že na to máte právo?“

Doktor Bohadlo posvítil na svoji pásku.

„To by si moh navlíknout každej,“ řekl chlap.

„Tak prosím, buďto se budete legitimovat a pudete nejkratší cestou domů, nebo budu nucen vás zatknout.“

„Nemáte k tomu právo,“ zabručel chlap a pomalu sáhl do kapsy. Doktor Bohadlo natáhl ruku a chlap mu podal zmačkanou kenkartu. Doktor Bohadlo si na ni posvítil.

„Tak tedy, pane Mráčku,“ řekl, „kde jste byl a kam jdete?“

„Dyť sem vám řek, že domu,“ řekl chlap vztekle.

„A kde jste byl?“

„K čemu to sakra potřebujete vědět?“

„Odpovídejte na otázky.“

„Řikám vám, že du domu, no. Copak se sakra musim zpovídat?“

„Jestli neřeknete, kde jste byl, budu vás muset zatknout. A upozorňuji vás, abyste mluvil pravdu. My si to ověříme.“

„Bóže, k čemu vám to bude dobrý, dyž vám to řeknu.“

„To je naše věc.“

Chlap sebou škubl.

„Pusťte mě.“

„Odpovězte na otázku.“

„Hergot, nevotravujte,“ řekl chlap.

„Odpovíte?“

„Naseru vám.“

„Jste zatčen,“ řekl doktor Bohadlo.

„Tak neblbněte!“

„Držte ho, hoši.“

„Co se mnou chcete dělat, himl.“

„Půjdete před stanný soud.“

„Ale jakým právem, prosim vás?“

„Ve městě je stanné právo.“

„Himl, pusťte mě.“

„Držte ho, hoši.“

Ve světle baterky bylo vidět, jak sebou chlap cloumá a tři kluci ho odborně drží.

„Jdeme!“ řekl doktor Bohadlo.

„Tak já vám to řeknu,“ řekl rychle chlap.

„Jste zatčen.“

„Tak neblbněte. Já to řeknu, dyž to chcete vědět.“

„Měl jste to říct dřív.“

„Ale no tak já sem nevěděl, že jo. To je těžký řikat. Tak já vám to řeknu.“

Doktor Bohadlo mlčel. Kluci táhli chlapa po ulici a chlap se vzpouzel.

„No tak, byl sem u ženský, no. Tak mě pusťte.“

Kluci ho drželi.

„Byl sem u ženský a du domu se vyspat.“

„Počkejte,“ řekl doktor Bohadlo. Kluci se zastavili.

„No,“ řekl chlap. „To je všechno, dyž to musíte vědět. Byl sem u ženský a teď du domu.“

„Řekněte nám jméno té ženy.“

„Ale proč?“

„Jak myslíte, že vám to máme věřit?“

„Ale to sakra nejde.“

„Proč?“

„No nejde to, no.“

„V tom případě vás nemohu propustit.“

„Bóže,“ řekl chlap. „Chápejte to, že vám to nemůžu říct.“

„Jestli se obáváte nediskrétnosti, je to zbytečné. Tohle je výslech a zcela důvěrný.“

„Blbost! Tyhle cucáci, co máte sebou, to zejtra všechno roztrouběj.“

„Svoje soukromé názory o těchto bratrech si ponechte,“ řekl doktor Bohadlo. „Odmítáte prozradit jméno té ženy, abyste ji nekompromitoval?“

„No né. Dyť je vdaná.“

„Přesto, jestli ji neprozradíte, musím vás předvést.“

„Ach bože, himl,“ řekl chlap a pak zašeptal doktorovi Bohadlovi, ale tak nahlas, že jsme to slyšeli: „Dyť její manžel je taky v pivováře. Pochopte to přece!“

„Bohužel,“ pokrčil doktor Bohadlo rameny. „Mimoto vás upozorňuji, že už to samo o sobě je nezákonné.“

„Nojo, ale žádnej takovej zločin to zas neni,“ řekl chlap.

„Půjdeme,“ řekl doktor Bohadlo.

„Tak já vám to řeknu,“ zařval chlap. Zastavili jsme se.

„Ale jen vám,“ řekl chlap doktoru Bohadlovi. Doktor Bohadlo k němu přistoupil a chlap mu něco šeptal do ucha. Doktor Bohadlo se prudce narovnal a podíval se na něho.

„Tak?“ řekl.

„Nojo,“ řekl chlap.

„A pan sta –“ začal doktor Bohadlo.

„Pst!“ řekl chlap. Doktor Bohadlo se k němu sklonil a začal mu něco huhlat do ucha. Chlap kýval a zas vrtěl hlavou a pak chytil pana doktora úpěnlivě za ruku. Pan doktor Bohadlo se narovnal a řekl nahlas:

„A teď jdete domů?“

„No.“

Doktor Bohadlo chvíli přemýšlel a pak řekl:

„Poznamenám si vaše jméno a můžete tedy jít.“

„Ale prosim vás, je to důvěrný.“

„Samozřejmě,“ řekl mu doktor Bohadlo a něco si zapsal do notýsku. Pak podal kenkartu chlapovi a odkašlal si. Pak řekl rozpačitě:

„Ehm, přijďte příští týden ke mně do kanceláře. A teď jděte prosím ihned domů a pamatujte si, že podruhé bych byl nucen vás zadržet.“

„Ano. Děkuju,“ řekl chlap.

„Pusťte ho hoši.“ Viděl jsem, jak kluci pustili chlapa a byli z toho otrávení. Chlap se potáhl za límec a řekl:

„Tak vám děkuju.“ Pak se obrátil a dal se do klusu ulicí k nádraží. Stáli jsme a bylo ticho. Déšť na nás padal a v jeho šumění se vzdalovaly kroky chlapa Mráčka. Mlčeli jsme, až doktor Bohadlo řekl:

„Tak půjdeme dál, hoši,“ a postavil se před nás. Roztáhli jsme se zas přes ulici. Jak jsem šel kolem Harýka, řekl mi:

„Senzace, čeče.“

„To je,“ řekl jsem a zařadil jsem se na své staré místo na levém křídle. Vykročili jsme. Prošli jsme Jiráskovou ulicí přes potok a octli jsme se zas mezi nádražím a Mesršmitkou. Od hranic se ozvalo hučení. Šli jsme k Šrollově továrně a hučení se blížilo. Pak se na silnici ukázala krátká šňůra světel.

„Počkáme,“ řekl doktor Bohadlo. Stoupli jsme si ke stěně a čekali jsme. Světla se přibližovala deštěm a hučení sílilo. Nebylo to obyčejné hučení jako od aut. Jak se blížilo, cítil jsem, že se pod tím chvěje země, ale nemohl jsem to rozeznat. Potom do toho začlo zaznívat kovové řinčení, a to jsem věděl, že to je tank. Lezl rychle ve tmě a v dešti k nám. Stáli jsme přitisklí ke stěně a čekali. Světla se blížila a nad námi se ve větru houpala zatemněná lucerna. Hřmot sílil, až už byl skoro ohlušující, a tu se ze tmy vyvalil obrovský tmavý tank do slabé záclony světla, jeho pancéřová hlava se zaleskla deštěm a zasálal z něho smrad benzinu a výfukových plynů, jak projel kolem nás. Rámus mě úplně ohlušil. Za tankem přijížděla nákladní auta, jedno, dvě, tři, čtyři, pět, a vždycky, jak vjely do světelné báně, viděl jsem vojáky v mokrých helmách a se zdviženými límci, jak sedí ve dvou řadách proti sobě a mlčí. Pak karavana přejela a řvaní a rámus tanku se zadusily mezi vysokými činžáky na Jiráskově třídě, až pomalu odumřely.

„Jedou na Prahu,“ řekl temně jeden kluk.

Doktor Bohadlo se odlepil od stěny a řekl:

„Kdepak. Ti se jedou vzdát Američanům.“ Potom si vytáhl pásku, která mu spadla až na zápěstí, a řekl:

„Tak vzhůru, hoši!“

Odlípli jsme se jeden po druhém a utvořili jsme zase řadu. Déšť studil po kůži a v obličeji a bylo slyšet Benna, jak tiše nadává. Vykročili jsme zpátky do města. Někde před námi se ozývalo slabé bručení vzdalujících se aut. Šli jsme Jiráskovou třídou k Novotných obchodu, obrátili jsme se a šli jsme zpátky. Bylo to už pitomé. Pod každou lucernou se bělaly a třpytily proudy deště, který se tmou řítil na město, a kalužinky se leskly a stříkalo z nich, jak do nich dopadaly těžké kapky. Boty jsem měl už promočené a třásla mnou zimnice. Zase jsme se blížili k Mesršmitce a šli jsme kolem ní a kolem parčíku před nádražím. Proti nám bylo slabě vidět bíle natřený plot nádražního skladiště. Slabě světélkoval ve tmě. Najednou ze tmy vypadla tmavá postava a začala se škrabat na bílý plot. Bylo vidět jen nezřetelný čtyřnohý stín.

„Stát!“ zařval doktor Bohadlo a rozsvítil baterku. Na bílém plotě se udělal hezký jasný kruh a uprostřed něho visela zmoklá černá silueta, soukající se nahoru.

„Stůjte!“ zařval znova doktor Bohadlo a začal utíkat. Dali jsme se taky do běhu. Běželi jsme k plotu a doktor Bohadlo zas vykřikl: „Stát!“

Ale chlap ho ignoroval. Bylo vidět, jak se vytáhl na hřeben plotu, přehodil jednu nohu přes plot a vyšvihl se nahoru. V tom okamžiku se světelný kruh ztratil v prostoru nad plotem a viděl jsem jenom chlapova záda, trochu světlejší proti černému nebi, a to jenom na okamžik, protože pak seskočil na druhou stranu a bylo po všem. Doktor Bohadlo se zastavil. Sestoupili jsme se kolem něj.

„Kdo to byl?“ zeptal se jeden kluk.

„Nevim. Někdo se asi zas chystá přepadnout muniční vlak,“ řekl doktor Bohadlo sklesle.

„A kdo?“

„Komunisti,“ řekl Benno.

„Ne,“ řekl doktor Bohadlo rychle. „Nevim. Asi nějací nerozvážlivci.“

„Komunisti,“ řekl Benno znova.

„Ne, pane Mánes. Nevíme o tom nic. Ale nějaká tlupa lidí se o to pokusila už včera.“

„Já vim. Komunisti,“ řekl Benno.

Mlčeli jsme.

„Měli bysme jít na nádraží,“ řekl jeden kluk.

„Ne. Máme rozkaz hlídkovat venku,“ řekl doktor Bohadlo.

„A je někdo vevnitř?“

„Tam jsou přece Němci.“

„Rusáci,“ řekl Benno.

„Vlasovci,“ řekl doktor Bohadlo. „Ne, dovnitř rozhodně nemůžeme.“

„Ale co dyž se pokusej vo ten vlak?“

„To není naše věc. Dělají to na vlastní riziko.“

„Doví, co to je. Dyť to byl jen jeden,“ řekl jsem.

Doktor Bohadlo řekl:

„Dovnitř nepůjdem. Ale budeme pozorovat nádraží.“

„Tady?“ zeptal se kluk.

„Schováme se do parku.“

To se mi líbilo. Obrátili jsme se, vlezli jsme do parku a postavili jsme se za živý plot. Stál jsem za ním a cítil jsem škrabání mokrých větviček na kabátě. Přes obličej mi stékala voda. Na chvíli to bylo jako v Londýně. Nebo jako v Madridě, když byla občanská válka. Byl to film. Když jsem se podíval trochu na stranu, rozeznával jsem ve tmě postavy ostatních kluků, přikrčené za živým plotem a pozorující. Bylo mi dobře, přes tu zimu a mokro. Krčili jsme se a hleděli jsme na nádražní ohradu před námi. Najednou se napravo od nás rozsvítilo ostré světlo a hned zas zhaslo. Zas bylo tma. Bylo to někde na nádraží.

„To bylo z vikýře na nádraží,“ řekl jeden kluk. Podíval jsem se tam. Světlo se rozsvítilo znova a zas zhaslo. A znova v delším intervalu a zas zhaslo. A znova.

„Morseovka,“ řekl doktor Bohadlo. „Umíte to někdo číst?“

„Já,“ řekl jeden kluk a začal číst: „M-R-L-B. Mrlb,“ řekl. „To nevim, co to je.“

Zase jsme mlčeli.

„Kdo to může bejt?“ řekl druhý kluk.

„Komunisti,“ řekl Benno jako ozvěna.

„Pst! Podívejte se. Támhle!“ řekl doktor Bohadlo.

„Kde?“ řekl Harýk.

„Támhle. Na druhé straně. Na Hadrnici.“

Otočil jsem se. Na stráni za Mesršmitkou, v jednom z dělnických činžáků, blikalo světlo morseovkou.

„Blázni. V Mesršmitce mají Němce, a oni si takhle zahrávají,“ řekl doktor Bohadlo. Mlčeli jsme. Světlo na Hadrnici přestalo blikat. Obrátili jsme se k nádraží. Ve vikýři se znova objevilo světlo a někdo signalizoval. Pak zas začalo blikat na Hadrnici.

„Měli bysme tam jít,“ řekl kluk.

„Kam?“ řekl Benno.

„Na nádraží.“

„Ne, hoši. Náš rozkaz je hlídkovat před nádražím.“

„A to tu budem jen takhle stát?“

„Ne. Pošlem hlášení do pi– na velitelství,“ řekl doktor Bohadlo. „Kdo by s tím chtěl jít?“

„Já bych šel,“ řekl kluk.

„Dobrá. Napíšu to.“

Doktor Bohadlo vytáhl blok.

„Posviťte mi, prosím vás,“ řekl klukovi. Kluk vzal baterku a svítil mu. Doktor Bohadlo něco psal do bloku. Zkusil jsem to, podívat se mu přes rameno, ale neviděl jsem nic.

„Tak,“ řekl, vytrhl lístek a složil ho. „Doneste ho nejkratší cestou na velitelství a počkejte na odpověď.“

„Ano,“ řekl kluk.

„Můžete jít.“

„Ano.“

Kluk se obrátil a zmizel v parku. Otočil jsem se za ním, ale jenom jsem viděl, jak se ve tmě kymácejí dlouhé větve smutečních vrb. Pršelo. U plotu se objevila další postava. Chvíli stála nehybně.

„Pozor, hoši!“ zašeptal doktor Bohadlo. „Pojďte rychle za mnou a tiše.“ Potom se prodral s hrozným praskáním skrz živý plot. Naše řada se pohnula za ním. Doktor Bohadlo se dal do těžkopádného klusu. Bylo slyšet jeho kroky, jak čvachtají v blátě a v kalužinách před parkem.

„Rychle!“ ozvalo se přidušeným hlasem od té postavy u plotu. Spletl si nás, blesklo mi hlavou. S někým jiným. Utíkali jsme k němu a obklopili jsme ho. Doktor Bohadlo mu pustil světlo do obličeje. Byl to chlap v čepici, bez svrchníku, s šálou kolem krku. Mžikal očima, oslepen baterkou.

„Co tu děláte?“ řekl doktor Bohadlo ostře.

„Zhasněte to!“ řekl chlap.

„Co tu děláte?“

„Co je vám po tom.“

„Ptám se vás, co tu děláte?“

„A co je vám po tom? Vyližte mi prdel.“

„Bude ve vašem zájmu, když budete mluvit slušně. Víte, že je stanné právo?“

„Starejte se vo sebe,“ řekl chlap naštvaně. „A zhasněte tu baterku.“

„Řekněte mi, co tu děláte?“

„Řek sem vám, abyste mi vylízal prdel.“

„Zatýkám vás. Hoši, chytněte ho,“ řekl doktor Bohadlo. Dva zbylí kluci skočili po chlapovi, ale my tři jsme se nehnuli. Jenže chlap se nedal. Praštil jednoho kluka do nosu a uskočil stranou ze světla. Kluk těžce dosedl do bláta. Bylo slyšet slabé křupnutí, jak dostal do nosu, a slabé povzdechnutí. Doktor Bohadlo hned obrátil lampičku za chlapem. Světlo se prudce svezlo po bílém plotě a chytilo ho, jak těžce utíkal v blátě k nádraží.

„Za ním!“ zvolal doktor Bohadlo a rozběhl se. Dali jsme se taky do klusu. Kolem plotu bylo hrozné bláto. Kužel světla se třásl tmou, jak doktor Bohadlo utíkal, a nohy se nám bořily do bláta. Najednou se před námi ozvalo plesknutí a viděl jsem, že chlap upadl. Zbývající kluk po něm skočil a padl mu na záda. Doběhli jsme k nim a doktor Bohadlo na ně posvítil baterkou.

„Vstaňte!“ řekl.

Chlap ležel na břiše a kluk mu seděl na zádech. Nezdálo se, že se mu chce vstát. Pravou rukou si něco ohmatával na prsou a obličej měl obrácený k zemi. Najednou si něco strčil do pusy, a než moh doktor Bohadlo něco dělat, ozvalo se pronikavé zapísknutí. Kluk rychle hmátl pod chlapovu hlavu a pískání přestalo, ale chlap se prudce zvedl a shodil kluka na zem. Doktor Bohadlo se na něj vrhl a chytil ho kolem pasu. Dostal jsem náladu. Skočil jsem po chlapovi a popadl jsem ho zezadu kolem krku. Cítil jsem, jak sebou škubá a jaké má silné tělo. Harýk ho držel ze strany.

„Svině!“ řekl chlap divoce a těžce oddychoval. „Vy ste vlastenci, vy kurvy.“

„Držte hubu!“ řekl doktor Bohadlo.

„Eště si zavolejte Prajzy na pomoc, vy pacholci.“

„Držte ho, hoši. Podívám se, jestli nemá zbraň,“ řekl doktor Bohadlo. Ucítil jsem, jak sebou chlap začal házet. Harýk vykřikl a sedl si. Doktor Bohadlo znova chytl chlapa kolem ramen.

„Páni!“ zaúpěl Harýk.

„Co je?“ řekl Benno.

„Von mě kopnul,“ řekl Harýk a zasyčel. Mezitím chytil chlapa druhý kluk a Benno mu opatrně držel jednu ruku. Druhý kluk měl v ruce zakrvácený kapesník.

„Teče vám krev?“ řekl doktor Bohadlo.

„To nic neni,“ řekl kluk.

„Tak ho podržte, chlapci,“ řekl doktor Bohadlo. Chlap se pokusil kopnout prvního kluka, ale ten se uhnul.

„Poď ho podržet,“ zavolal na Harýka. „Já mu chytnu nohy.“

Harýk vstal a držel se za břicho.

„To je děsná bolest,“ řekl.

„Tak poďpoď!“ řekl kluk.

Harýk přistoupil k chlapovi a objal ho.

„Svině! Tohle vám příde draho!“ řekl chlap. První kluk si klekl a sevřel mu nohy. Chlap byl teď omotán našima rukama. Doktor Bohadlo mu začal prohledávat kapsy.

„No samozřejmě,“ řekl a něco vytáhl. Držel to v dlani a posvítil na to. Byl to těžký německý revolver.

„Pacholci! Zrádci!“ sípěl chlap.

„Držte ho, hoši,“ řekl doktor Bohadlo a strčil revolver do kapsy. Vtom se ve tmě ozvalo dvojí krátké zapísknutí. Chlap se vzepjal a zařval:

„Tady! Pomóc!“

První kluk mu rychle dal ruku se zakrváceným kapesníkem na ústa. Chlap ho kousl. Kluk zařval. Ze tmy se rozsvítilo světlo a dopadlo na nás. Otočil jsem se. Po blátě utíkalo několik mužů k nám. Pustil jsem chlapa a připravil jsem se k zápasu. Cítil jsem hroznou chuť se servat.

„Pozor, hoši!“ vykřikl doktor Bohadlo a otočil baterku k přibíhajícím chlapům.

„Kurvo!“ slyšel jsem za sebou. Ohlédl jsem se a uviděl jsem, že se chlap vytrhl ze sevření. Nechal jsem ho plavat, protože s ním jsem se prát nechtěl. Chlap skočil po doktorovi Bohadlovi a vyrazil mu baterku z ruky. Dopadla na zem a ponořila se do bláta. Osvětlila dlouhý pruh rozblácené země. Viděl jsem, jak chlap surově kopl doktora Bohadlu kolenem do břicha a povalil se s ním na zem. Opumpkovaná nožička doktora Bohadly se mihla vzduchem, ale víc už jsem neviděl, protože vetřelci byli už u nás. Popadl jsem se s jedním z nich, ale ten mě sevřel hroznou silou a podrazil mi nohy. Ale držel jsem ho, takže jsme spadli oba. Ucítil jsem měkké bláto a mokro, jak jsem si lehl na záda. Zaryl jsem chlapovi prsty do očí, jako jsme to dělali na gymplu v jiu-jitsu. Chlap nelidsky zaječel a pustil mě. Vyskočil jsem a kopl jsem ho do břicha. Zhroutil se v blátě a zasténal. Rozhlédl jsem se. V pruhu světla z baterky doktora Bohadly jsem viděl dvě zápasící těla v blátě. Kolem těžce přeběhla postava s divokým stříkáním. Byl to Benno. Baterka se znova rozsvítila a uviděl jsem, že Harýk leží na zemi s krví na tváři. Vedle něho seděl v blátě kluk a mačkal si k nosu kapesník. Pak zas oba zmizeli ve tmě, protože chlap s baterkou rychle prohledával okolí. Světelný jazyk klouzal po blátě a kalužích, až mě chytil. Vtom se do něho vhouply dvě postavy a rozběhly se ke mně. Nečekal jsem. Obrátil jsem se a dal jsem se do běhu za Bennem. Slyšel jsem hlasité čvachtání za sebou. Pak někdo vykřikl „Nechte ho!“, kroky se zastavily, ale já běžel dál. Skočil jsem k živému plotu a prodral jsem se dovnitř. Větvičky mě šlehly a zaškrábaly po tváři a slyšel jsem, jak mi trhají kabát. Vpadl jsem dovnitř.

„Danny?“ ozvalo se ze tmy.

„Benno?“ řekl jsem.

„Jo. Kde seš?“

„Tady.“

Šoural jsem se tmou za Bennovým hlasem. Pak jsem ho ucítil vedle sebe.

„Je tu eště někdo?“ řekl jsem.

„Nevim. Asi ne.“

„Eště se perou?“

„Už ne. Diž.“

Podíval jsem se směrem k bojišti. Baterka doktora Bohadly už jen docela slabě osvětlovala záda toho kluka s rozbitým nosem, poněvadž už skoro úplně zapadla do bláta. Zato u stěny bylo vidět několik postav, jak jedna druhé pomáhají přes plot.

„To bylo, pane!“ řekl Benno.

„To bylo.“

Poslední chlap se vyšvihl na plot a zmizel na druhé straně.

„Pudem k nim?“ řekl Benno.

„Samo,“ řekl jsem. Prodrali jsme se živým plotem zpátky. Někdo zdvihl baterku z bláta a bylo vidět červenou ruku, jak ji čistí. Potom se kuželík světla znova rozběhl kolem. Objevil se v něm Harýk s kapesníkem na tváři. Ulevilo se mi, že je Harýk v pořádku. Šli jsme rychle ke světlu. Doktor Bohadlo stál s baterkou a prohledával tmu. Objevili se oba kluci. Jeden si pořád držel nos a druhý kulhal. Seskupili jsme se kolem doktora Bohadly.

„Ste všichni?“ zeptal se.

„Jo,“ řekl jsem.

„Někdo musí rychle do pivováru s hlášením.“

Nikdo se nehlásil.

„Podržte mi baterku,“ řekl doktor Bohadlo. Jeden z kluků podržel baterku a doktor Bohadlo vytáhl notýsek. Všiml jsem si, že má rukáv roztržený až k lokti.

„Co je s tebou?“ řekl Benno Harýkovi.

„Dostal jsem do zubů.“

„Ukaž.“

„Ale nic. Mám je všechny.“

„A z čeho ti teče krev?“

„To jak sem se praštil vo zem. A co ty?“

„Já nic,“ řekl Benno.

„Pral ses?“

„Si blázen.“

„Ty ses pral?“ řekl mi Harýk.

„Jo“

„A dostals?“

„Já sem vyhrál.“

„Nekecej!“

„Fakt.“

„Ty ses zdejch zrovna jako Benno.“

„Čestný slovo, pral sem se.“

„Ale nevyhráls.“

„Vyhrál.“

„Tak,“ řekl doktor Bohadlo a vytrhl z bločku lístek. „Hoši, kdo to donese –“

Vtom se na nádraží rozštěkal automat. Strnuli jsme. Automat ztichl a zapraskalo několik výstřelů. To byly revolvery.

„Bože, ti chlapi přivedou celé město do neštěstí,“ řekl doktor Bohadlo zděšeně.

Za plotem se zablesklo a vyvalil se kouř. Někdo hodil handgranát.

„Chlapi, poďte,“ zasykl Benno.

„Počkejte,“ zakoktal doktor Bohadlo.

„Poďte, nač tu stojíte? Nemá to cenu,“ říkal naléhavě Benno. Automat za plotem se znova rozštěkal. Najednou se nalevo rozsvítil reflektor. Otočil jsem se a viděl jsem, jak kolem rohu skladiště pádí Němci s bodáky a automaty. Za sebou jsem zaslechl plesknutí. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že Benno leží natažen v blátě. Doktor Bohadlo stál pevně. Němci přiběhli k nám a zastavili se. Nějaký oficír si na nás posvítil.

„Was macht ihr hier?⁴⁰“ zeptal se ostře.

„Wir sind die tschechische Ordnungsarmee,⁴¹“ řekl rychle doktor Bohadlo.

„Ah! Herr Doktor Šabata, was?⁴²“

„Jawohl.⁴³“

„Was ist hier los?⁴⁴“

„Wir wurden – überfallen,⁴⁵“ řekl doktor Bohadlo. „Eine Bande – mit Revolveren – hat uns –⁴⁶“

„Wo sind sie?⁴⁷“řekl rychle oficír.

„Dort. Auf dem Bahnhof,⁴⁸“ řekl doktor Bohadlo.

„Gut,⁴⁹“ řekl oficír a obrátil se na vojáky. „Los! Gemma!⁵⁰“ povelel a hlouček odklusal k nádraží.

„Poďte! Dem!“ řekl Benno.

„Samo. Poďte, chlapi,“ řekl Harýk. Za plotem se ozvala nová detonace a pak tři rychle za sebou. Jak byl plot na okamžik osvětlen, zahlédl jsem, že s něho seskakují tři postavy a utíkají směrem k Hadrnici. Automat se znova rozštěkal.

„Půjdeme, hoši. Nejsme tu nic platní,“ řekl doktor Bohadlo.

„To bych řek,“ řekl Benno.

Dali jsme se do klusu kolem parku k městu. Pršelo hustě. Ozvala se nová detonace a v záblesku světla se na okamžik osvětlila průčelí činžáků na Jiráskově třídě.

„Půjdeme pod viaduktem,“ řekl doktor Bohadlo. Přeběhli jsme most přes potok, naše kroky na něm zaduněly a zahnuli jsme vlevo pod železniční přejezd. Z nádraží se zase ozval automat. Proběhli jsme s hlasitým dupotem pod viaduktem a octli jsme se na rozblácené cestě. Zpomalili jsme krok. Ohlédl jsem se. Na nádraží bylo už tma a ticho. Jenom déšť se hustě lil.

„Páni, ta bolest,“ řekl Harýk.

„Co je ti?“ zeptal jsem se.

„Jak mě ten chlap kop do břicha.“

„Je někdo zraněn?“ zeptal se doktor Bohadlo.

„Já,“ řekl Harýk.

„Kde?“

„V břiše. Děsně mě tam bolí.“

„Můžete jít?“

„To jo.“

„Hned jak přijdem do pivováru, hlaste se na ošetřovně.“

„Jo.“

„Jinak není nikdo zraněn?“

Nikdo se nehlásil. Šli jsme parkem před Okresním domem k řece.

„Já bych nejrači zdrh, Danny,“ řekl mi Benno tiše.

„To nedělej, čeče.“

„Co si řikáte?“ řekl Harýk a připojil se k nám. Nechali jsme ostatní trochu předejít.

„Řikám, že bych nejrači zdrhnul,“ řekl Benno.

„Já taky,“ řekl Harýk.

„Bane, kuci, eště počkejte.“

„Čeče, zevnitř se nedostaneš,“ řekl Benno.

„Ale jo.“

„Jakpak?“

„Jen se neboj.“

„Ale proč tam chceš lízt, dyž bysme se teď mohli přepychově zdejchnout.“

Nemohl jsem mu říct, že to chci vidět. Že chci vidět, co je v pivováře. Jak se armáda chystá do pole. Nebo jak se nechystá. A co dělá pan plukovník Čemelík. Proto jsem řekl:

„Chlapi, víte, jaký to sou blbci. Sou v stavu nás po revoluci zavřít.“

„Hovno,“ řekl Benno. „Stejně sme se do toho už namočili. Nic horšího se nám nemůže stát.“

„Jak to myslíš?“ řekl jsem.

„No tohle.“

„Co?“

„Hergot tohle! S těma komunistama.“

„No a co je?“

„Nedělej blbýho.“

„Ale co?“

„Až přídou Rusáci, tak nás za tohle zlikvidujou.“

„Blbost! Poznals některýho toho chlapa?“

„Ne. Ale voni určitě poznali nás.“

„Houby. V tý tmě.“

„Mě pozná každej i ve tmě,“ řekl Benno.

„Ale, konečně, my sme jen poslouchali rozkazy. A vůbec, je to blbost.“

„Neni to blbost.“

„Je. Rusáci budou mít jiný starosti.“

„Hoši, pospěšte si,“ ozvalo se zepředu.

„Ano,“ řekl jsem.

„Já se v tom nechci vidět,“ řekl Benno, ale zrychlil krok. Blížili jsme se k bráně. Byla zavřená a lucerna za ní vrhala dlouhé stíny mříží vějířovitě po mokrém dláždění. Přišli jsme k ní.

„Kdo tam?“ řekl voják za bránou.

„Hlídka doktora Bohadly,“ řekl doktor Bohadlo. Brána se otevřela a vmašírovali jsme dovnitř. Voják ji za náma hned zase zavřel. Ze všech stran se k nám sesypalo hustě lidí. Chtěli vědět, co se děje venku.

„Pusťte nás,“ řekl doktor Bohadlo.

„Ale co je? Co se děje?“ řekl někdo.

„Kde se to střílelo?“

„Co je?“

Razili jsme si cestu mezi nima mlčky. Dotírali na nás až k hlavní budově. Nikdo z nás neřekl nic. Když jsme šli pod lampou na rohu hlavní budovy, uvědomil jsem si teprv, jak vypadáme. Všichni jsme byli pokrytí blátem. Doktor Bohadlo měl roztržený rukáv a Harýk krvácel na obličeji. Jeden z kluků měl kolem nosu a po celém obličeji rozmazanou krev. U hlavní budovy ke mně přistoupil pan Jungwirth.

„Danny, co se děje? Nechtěj nás odsuď pustit.“

Podíval jsem se na něj, na jeho bledou, zimomřivou, úřednickou tvář a dostal jsem chuť ho poděsit.

„Němci se mažou s komunistama na nádraží,“ řekl jsem.

„S komunistama?“ viděl jsem, jak ho ta zpráva knokautovala.

„Jo,“ řekl jsem.

„Co je? Co řikal?“ ozvaly se hlasy za panem Jungwirthem. Nechal jsem ho, aby je informoval. Vylezli jsme po schodech ke dveřím a vešli jsme do chodby. Bylo tam světlo.

„Počkejte tady. Půjdu podat hlášení,“ řekl doktor Bohadlo. Sedli jsme si na lavici u stěny a doktor Bohadlo vlezl do kanceláře.

„To je teda sranda, pánové,“ řekl Benno.

„To je,“ řekl jsem.

„Jo, ale ta bolest,“ řekl Harýk.

„Pořád tě to bolí?“ řekl jsem.

„Bodeť.“

„A kde?“

„V břiše.“

„V kerejch místech?“

„Veprostřed.“

„Di rači na tu sanitku.“

„Já bych šel nejrači domu.“

„Měli sme zahnout,“ řekl Benno.

„Však počkejte.“

„Jo. Teď můžeme čekat.“

„Dyť nás pustěj.“

„Hovno pustěj.“

„Určitě.“

„Ale kdy.“

„No nejdýl ráno.“

„Chci to vidět,“ řekl Benno.

Zmlkli jsme. Na chodbě bylo ticho. Lampa u stropu kalně svítila. Seděli jsme na lavici, zkrvavení, zasvinění, promočení a utahaní. Tak tohle byla revoluce. Tak ono to přece nebyla jen taková psina. Ale bylo to fajn. Líbilo se mi to. Na chřipku jsem zapomněl. Vzpomínal jsem na to všechno, co se událo. Cítil jsem se dobře, když jsem myslel na toho chlapa, co jsem ho kopnul do břicha. A jak zasténal. Jenom jsem měl trochu strach, jestli jsem mu něco neudělal. Nikdy bych nebyl věřil, že jsem schopen takhle někoho kopnout. Ale zřejmě jsem byl schopen. Zřejmě jsem byl schopen horších věcí. Začal jsem litovat, že jsem s sebou neměl automat a nemohl jsem střílet do těch Němců, jak utíkali s nasazenýma bodákama k nám. Uviděl jsem se za tím živým plotem s automatem, jak mi šlehají krátké plameny z hlavně a jak střílím deštěm a matnými záblesky světla na utíkající Němce v pláštích a mokrých helmách. Otřásla mnou zima.

„Sakra, co tam dělaj,“ řekl Benno.

„Kolik je hodin?“ zeptal se Harýk.

„Budou tři. Ty chlapi tam budou klábosit do rána.“

Zima mě úplně rozklepala. Marně jsem se snažil myslet na střílení. Zima mnou třásla, až mi začaly cvakat zuby.

„Co se klepeš?“ řekl Benno.

„Je mi zima.“

„Vidíš, vole. Užs moh bejt doma v posteli.“

„Nojo.“

Seděli jsme dál a už mi nebylo příjemně. Zkusil jsem se zahřát Irenou, myšlenkou na ni, ale bylo to málo platné. Žárovka u stropu byla studená jako led a doktor Bohadlo nešel. Minuty se pomalu táhly. Konečně se doktor Bohadlo objevil. Vylezl celý vážný, se svým měsícovitým obličejem zaplácaným od bláta, a řekl nám, abysme šli do odpočívárny.

„Kdy nás pustěj?“ řekl Benno.

„Už jsem vám řekl, že až bude ve městě zase klid. Jste v armádě. Běžte si do odpočívárny,“ řekl doktor Bohadlo nevlídně a otočil se do chodby. Zvedli jsme se. Doktor Bohadlo zapadl do jiných dveří.

„Pěkná armáda,“ řekl Benno.

„Posraná,“ řekl Harýk.

„Pudete?“ zeptal se jeden kluk.

„Jó, běžte. My přídem za vámi,“ řekl Benno. Kluci otevřeli dveře a vypadli ven. Benno se otočil k nám.

„Tak chcete tady zůstat?“

„Ne,“ řekl Harýk.

„Co ty?“ obrátil se Benno na mě.

„No dem domu, jasně.“

„Dobrý. Ale kudy?“

„Poďte, páni. Já vim, kudy se dá prima přelízt plot,“ řekl Harýk. Otevřel jsem dveře. Na rohu pod lucernou stáli pořád lidi a debatovali.

„Vopatrně. Poďte za mnou,“ řekl Harýk. Vylezli jsme ven a šli jsme rychle podél stěny na druhou stranu a zabočili jsme za roh. Octli jsme se v úplné tmě.

„Kde ste?“

„Tady,“ řekl jsem.

„Chytněte se mě za ruku.“

Šmátral jsem rukou, až jsem nahmátnul Harýkovu ruku. Z druhé strany se mi položila Bennova ruka na rameno. Vykročili jsme pomalu tmou. Déšť se vytrvale lil a byla hluboká tma. Harýk se zastavil a pustil mi ruku.

„Tak tady je plot,“ řekl.

„Kam to vlezem?“ řekl Benno.

„Na cestu do Bučiny.“

„Já to nepřelezu.“

„Vysadíme tě. Danny, poď sem.“

Přistoupil jsem k Harýkovi.

„Benno, poď.“

Benno si stoupnul k plotu. Byl to obyčejný prknový plot.

„Chytni se nahoře a vysaď prdel. My ti pomůžem,“ řekl Harýk.

„Dobrý,“ řekl Benno. Vzali jsme ho s Harýkem pod zadnicí a zvedli jsme ho do výše. Byl příšerně těžký. Začal funět a hekat.

„Už se držíš?“ zeptal se Harýk.

„Jo.“

„Tak můžem pustit?“

„Počkejte, eště ne.“ Bylo pořád slyšet jeho funění a cítil jsem, jak se Benno zoufale drápe nahoru. Konečně tíže povolila. Byl už asi většinou těla za plotem.

„Dobrý,“ ozvalo se přidušeným hlasem. Pustili jsme ho. Uslyšel jsem temnou ránu botou do plotu a pak žuchnutí na druhé straně.

„Seš tam?“ zeptal se Harýk.

„Jo. Páni, já sem si natlouk,“ řekl Benno za plotem.

„Můžeš vstát?“

„Jo. Do prdele se všim.“

„Tak lez. Já ti pomůžu,“ řekl Harýk. Vyšvihl jsem se na plot a Harýk mi pomohl. Přehodil jsem jednu nohu, pak druhou a posadil jsem se nahoře. Za plotem nebylo nic vidět.

„Kde seš, Benno?“

„Tady.“ Hlas se ozval pode mnou.

„Vodkliď se, ať ti neskočim na hlavu.“

Uslyšel jsem zapraskání větviček, jak se Benno odsouval. Pak jsem skočil. Dopadl jsem na všechny čtyři do mokra.

„Dobrý?“ ozval se Harýk na plotě.

„Jo. Můžeš skákat,“ řekl jsem a vstal jsem. Harýk seskočil za mnou. Vylezli jsme na silnici.

„Tak dem,“ řekl Benno. Dali jsme se rychle na cestu kolem pivováru. U brány jsme se opatrně vyhnuli světlu. Voják pořád přecházel za mřížema. Šli jsme po mostě přes řeku a kolem Okresního domu. Ve všech oknech byla tma. Na rohu Okresního domu se Benno zastavil.

„Tak vás Bůh.“

„Tě noha,“ řekl Harýk.

„Dobrou noc,“ řekl jsem.

„Přiďte zejtra vodpoledne k nám, jo?“

„Přídem,“ řekl jsem.

„Tak dobrou noc.“

„Dobrou noc.“

Zahnuli jsme s Harýkem do parku a pod železniční viadukt. Všude bylo tma a déšť. Prošli jsme pod viaduktem a šli jsme kolem hotelu Granada na Jiráskovu třídu. Před naším domem jsme se zastavili.

„Přídeš zejtra k Bennovi?“ zeptal jsem se.

„Jo.“

„Tak – dobrou noc.“

„Ahoj. Dobrou noc,“ řekl Harýk a zmizel. Slyšel jsem jeho vzdalující se kroky a odemkl jsem dveře. Octl jsem se na chodbě, kde bylo najednou sucho a teplo. Zavřel jsem dveře a roztřásla mě zimnice. Začal jsem rychle stoupat po schodech vzhůru. Za dveřma našeho bytu byla tma. Otevřel jsem je a zase jsem je tiše za sebou zavřel, abych nevzbudil maminku. Ale stejně jsem ji vzbudil, nebo asi spíš vůbec nespala. V ložnici se rozsvítilo světlo a maminka vyběhla do předsíně v noční košili.

„Danny! Zaplaťpánbůh! Nestalo se ti nic?“

„Ne, mami, neboj se,“ řekl jsem.

„A co to bylo, to střílení? Bože, co já o tebe zažila strachu!“

„Na nádraží byl nějakej incident. Ale už je to zas v pořádku.“

„A vás už pustili?“

„Ne. Ale já sem nastyd, tak sem šel domu.“

„Dobřes udělal. Honem di do postele. Já ti uvařim čaj, chceš?“

„Prosim tě.“

Maminka odešla do kuchyně a já honem skočil do koupelny, abych se trochu umyl a abych mamince nemusel nic vysvětlovat. Ve tmě v předsíni si toho nevšimla, ale ráno, až uvidí šaty, dodatečně se poleká. Ale to bylo až ráno. Svlékl jsem se do půl pasu a rychle jsem se umyl a vydrhl froté ručníkem. Pak jsem odešel do pokoje, svlíkl jsem se a vlezl do postele. Bylo mi zima. Maminka přišla s velkým hrncem kouřícího čaje a postavila ho na židli vedle postele.

„No, jen dyž už seš doma. Zaplaťpámbůh,“ řekla mi.

„To víš, mami. A zejtra se vypotim.“

„Vypotíš, samozřejmě. A zavoláme doktora Labskýho, aby ti napsal vysvědčení, že tam už nemůžeš.“

„No, to uvidíme,“ řekl jsem a sebral jsem čaj.

„Tak – nechtěl bys eště něco? Chleba s máslem nebo –“

„Ne, děkuju. Di si lehnout, mami.“

„Tak dobrou noc,“ řekla maminka a sklonila se nade mnou. „Dobrou noc,“ řekl jsem a našpulil jsem pusu. Políbila mě.

„A hezky se vyspi,“ řekla ještě a odešla do ložnice. Zavřela za sebou dveře. Octl jsem se sám v pokoji a s čajem. Vypil jsem ho a pak jsem vlezl pod peřinu a skrčil jsem se. Starý, známý, věčně se opakující, vždycky příjemný pocit mě zavalil. Zavřel jsem oči a začal jsem se modlit. Pane Bože, dej, ať získám Irenu. Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé, přiď království Tvé, představil jsem si Irenu, jak jsem ji viděl na skalách, seděla na úzké traverze na Pěti Prstech a sunula se pomalu kolem převisu k velké spáře, s rukama až k ramenům nahýma a opálenýma a s ňadry a jistící smyčkou mezi nima, svatá Maria, Matko boží, pros za nás za hříšné nyní i v hodinu smrti naší amen, Irena pořád seděla na slunci na té traverze, řekl jsem Pane Bože, dej, ať získám Irenu, a pokřižoval jsem se a začal jsem myslit na Irenu na traverze na Pěti Prstech a pak na pivovár, a jak tam jsou zavřeni jako v zoologické zahradě za mřížema, a na ty detonace na nádraží, na ten černý, horký, mokrý tank, a jak jsme ve tmě lezli přes plot, a potom mi přišla na mysl Praha, kde se možná opravdu bojuje a v ulicích hoří barikády a možná že tam Němci vraždí a znásilňují hezké dívky, jako je Irena, nebo možná tam někde prožívá nějakou hrůzu ta holka, co jí jednou potkám a třeba si ji vezmu, zatrnulo ve mně při tom pomyšlení, že jsem třeba ještě nepot kal holku, kterou si jednou vezmu, a že někde přece žije nebo se možná ještě ani nenarodila, jestli se budu ženit až hodně starý a vezmu si mladou, jenže jsem nevěřil, že se dožiju velkého věku, a najednou se mi hrozně zachtělo ji poznat a byl jsem hrozně zvědavý, jaká je a jestli vůbec je, a řekl jsem si houby, blbost, žádnou nepotkám, a zas jsem si uvědomil, že vlastně miluju Irenu, ale hned zas jsem na ni myslel, na tu holku, kterou potkám, a představoval jsem si, jaká by mohla být, ale nemoh jsem si ji představit, jenom jsem věděl, že je hezká, a napadlo mi, že bych vůbec nemoh milovat holku, která by nebyla hezká, a divil jsem se, jak může někdo milovat holku, která není hezká, a připadal jsem si na malou chvilku bezcharakterní, že já se dívám jen na tu tělesnou krásu a ne na povahu, ale řek sem si houby duše a nevěřil jsem na duši, věřil jsem jen na tělo, a to na hezké jenom, a na ty všechny příjemnosti z dívání a dotýkání, a představoval jsem si, že objímám tu holku, co potkám, a že jsme v posteli a oba nazí a že jí sahám na ňadra a líbám ji, a tak jsem si to představoval dál a potom mi z toho bylo nepříjemně, že to není skutečnost, a chvilku jsem myslel na pana doktora Bohadlu a na Irenu a na toho chlapa, jak jsem ho kopnul do břicha, a pak zas na tu holku a šeptal jsem si I love you I love you a teď jsem na ni myslel příjemně v hezkých šatech v Praze na univerzitě a na nábřeží večer na podzim, a tak jsem myslel a pořád míň jsem věděl, co si jen myslím a co opravdu je, až jsem v těch příjemných myšlenkách usnul, ani jsem nevěděl jak.