Středa 9. V. 1945

Jakmile jsem se ráno octl na ulici, ztratil jsem se hned v pořádném chumlu. Od hranic ustupovala německá armáda. Po ulici táhla děsná směsice lidí, Němčíci v uprášených uniformách, někteří s puškama a jiní bez a mezi nima někteří na kolech, a ti si to hasili rychle na západ. A všude pořád uprchlíci. Jak jsem koukal, najednou se z vedlejšího domu vyvalil sklenář Franta v košili s vyhrnutýma rukávama, namířil si to rovnou mezi Němce, popad jednomu z nich pušku a začal mu s ní na zádech cloumat, Němec se chabě bránil, potom ji se sebe shodil a sklenář Franta zapad zase do svého domu s puškou, kterou si naštvaně nes v obou nikách. To lidi povzbudilo. Z obou stran se z chodníku sesypal dav chlapů na Němce. Natahovali ruce po puškách, ale Němci se srazili dohromady a nastavili flinty proti davu. Celý jejich hlouček se naježil hlavněma a chlapi se zastavili. Pak začali nadávat. Němci se zas hnuli a dav je nechal, až přešli, a pak se připojil. Připojil jsem se taky. Přede mnou pochodovaly zadnice těch chlapů a jejich záda, naditá v kabátech, a zdálo se mi, že jsou všichni nějak vypasení. To byla vzpoura. Šel jsem v dobré náladě za nima a chvílemi jsem vpředu zahlíd šedivé německé helmy a napřažené flinty. Dav spílal a nadával. Už jsme byli u protitankové překážky u Novotných a tam museli Němci trochu zpomalit, aby se promáčkli propustí v překážce. Jeden voják zůstal stát a čekal, až ostatní prolezou. Nějaký chlap po něm skočil a začal se s ním tahat o pušku. Dav vzkypěl. Dva Němci se otočili a napřáhli automaty. Uviděl jsem jim na moment do obličejů, měli je bezvýrazné a utahané, a viděl jsem ty automaty, jak se bojovně nastavily proti davu. Ozvalo se řvaní, chlapi, co byli vzadu, se začali tlačit na přední. Zakrylo mi to výhled. Jenom ty nadité zadnice se cpaly dopředu. A v tom zapráskaly dva výstřely, rychle za sebou, a dav se rázem rozpad, chlap přede mnou se bleskurychle obrátil a vrazil do mě celou silou, až jsem si sed na chodník. Zajiskřilo mně v očích, viděl jsem, že lidi prchají na všechny strany, a rázem bylo přede mnou vymeteno a proti mně u protitankové překážky stáli dva Němci s automatama, jednomu se z automatu kouřilo, a ten třetí Němec s puškou v ruce a dívali se bezvýrazně před sebe. Dřepěl jsem trochu překvapený na zemi a čuměl jsem na ně. Jeden o mě zavadil pohledem, ale ihned se zas otočil k druhým a řekl:

„Los! Gema!“

„Warte, Fritz,¹“ řekl ten s puškou, opřel si ji o překážku a oběma rukama si narovnával helmu, kterou měl naraženou našikmo, asi jak se s ním ten chlap pral. Druzí dva stáli a dívali se na něj. Rozhlédl jsem se a viděl jsem, že v průjezdě v bance se krčí pan Habr a ostatní chlapi, přilípnutí na stěnu, a koukají se na Němce. Bylo najednou hrobové ticho a přišlo mi to legrační, jak jsem tam dřepěl sám na dláždění, ulice na dohled najednou vymetená a ti Němci přede mnou. To bylo povstání. Němec si narovnal helmu, pak se všichni tři otočili a jejich zadky, celé ověšené handgranátama, začly pochodovat pryč. Hned jak zmizeli za překážkou, vyrojili se zas ze všech průjezdů lidi a hned jich bylo kolem mě plno. Pan Habr ke mně přiběhl a zeptal se:

„Ste raněnej, pane Smiřický?“

Zamračil jsem se a zved jsem se ze země. Kolem se mačkal dav a koukal na mě.

„Nejsem,“ řekl jsem. „Někdo mi dal do žaludku, jak ste utíkali.“

Na davu bylo vidět otrávenost. Nikdo nebyl raněný. Němci střelili jen do vzduchu. Pomalu se dav rozešel. Zahnul jsem za roh na Jiřák k Harýkum. Pod skupinkou stromů na Jiřáku si nějaká cikánská rodinka vařila na ohýnku oběd v kotli. Zazvonil jsem a z okna nad průjezdem se vyklonil Harýk.

„Tě péro,“ řekl.

„Hoď mi klíče,“ řekl jsem. Harýk zmizel a za chvíli se zase objevil.

„Deš do pivováru?“ zeptal jsem se.

„Je to nutný,“ řekl Harýk a hodil mi klíče. „Pod nahoru, eště sem se nenasytil.“

Seshora z pokoje se ozýval Heart Break Blues, jak ho někdo hrál na piano. Otevřel jsem dveře a u piana jsem uviděl Lucii v pruhovaných šatech. U stolu dřepěl Harýk s velikým hrncem kafe a na gauči ležel natažený Pedro.

„Zdruv,“ řekl mi, Lucie přestala hrát a otočila se na sedátku ke mně. Jenže se moc odrazila, takže se musela zas trochu otočit zpátky.

„Ahoj, Danny,“ řekla.

„Ahoj. Ty deš taky do pivováru?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekla, sklonila hlavu k rameni a povídala afektovaně: „Ženy tam nemaji přístup.“ Měla hezké nahé nohy v bílých sandálech.

„To je vada,“ řekl jsem. „A děláš jinak něco pro vlast?“

„Přihlásila sem se jako dobrovolná ošetřovatelka.“

„Sakra,“ řekl jsem. „Doufám, že nebudu raněnej.“

„Taky se přihlásila Irena,“ řekla Lucie.

„Jo?“

„No. Hlásila se se mnou.“ Lucie se na mě dívala jakoby nic.

„Tak to se teda zranit nechám, ale moc né,“ řekl jsem.

„Moc né?“ řekla Lucie zklamaně.

„Proč bych měl moc? Stačí trochu.“

„Já myslela, že ty bys pro Irenu snes všechno.“

„No, po jistý meze, žejo.“

„Nechal by sis třeba uříznout nohu?“

„To jo,“ řek jsem suverénně.

„Anebo ruku?“

„Taky.“

„Anebo vobě ruce?“

„S klidem,“ řek jsem, ale pak jsem si uvědomil, že to by bylo blbé, že bych si pak na Irenu nemoh ani sáhnout.

„Počkej,“ řek jsem. „Vobě né.“

„Proč né?“

„By stačila jedna, né?“

„Ale co dyby vobě?“

„Proč bych zrovna musel vobě ruce?“

„No dyby.“

„Ale houby. To rači třeba ruku a nohu.“

„Ale já chci dyby vobě ruce,“ řekla Lucie a zakroutila se přitom na sedátku, roztáhla nohy a udělala na sedátku předklon.

„No tak teda jo,“ řekl jsem.

„Ale rozmejšlel ses.“

„Však to neni jen tak, vobě ruce.“

„To máš ale všechno bez rozmejšlení.“

„Však já jo.“

„Jó, ty jo. Ty seš úplně jako Harýk. Vy ste všichni stejný.“

„No dovol,“ ozval se Harýk.

„A né?“

„No to né,“ řekl Harýk.

„Jo né!“

„A jak to?“

„No, třeba že na tobě chci, aby sis voholil ty hnusný pejzy, a ty to neuděláš.“

„A já zas chci, aby sis nevodbarvovala vlasy, a ty to taky neuděláš.“

„Ale ty mě máš poslechnout.“

„Hele! A proč já jo, a ty né?“

„Ponivač si muž,“ řekla Lucie a otočila se k pianu. „Nebo aspoň vypadáš, že si,“ řekla ještě a začala rychle hrát In the Mood, odposlouchanou z ABSE. Hrála dobře. Její štíhlé prsty s červenými nehty jistě a tvrdě basovaly boogieový rytmus a na nahém zápěstí měla široký modrý náramek.

„To je káča!“ řekl Harýk k nám dvěma a bylo vidět, že se s ní chlubí. A měl teda s čím. Ona byla Lucinka pitomá jako všechny holky, ale uměla prima hrát na piano a tancovat boogie jako nikdo a chodila do baletní školy a byla děsně krásná. Mně se moc velice líbila. Irena na piano hrát neuměla, jenom blbě klinkat Beethovena a tak, ale Heart Break Blues nebo Canal Street Blues nebo West End Blues nebo Memphis Blues, jak je všechny prima hrála Lucie a vypadala u toho jako Mary Lou Williams, jenže hezčí, to Irena neuměla. A nebarvila si vlasy ani nehty a neměli prima vilu s bazénem pod zámkem, ale zas jsem si vzpomněl na skály a na to, jak jsme s Irenou viseli v lánech na Pavoučí stěně, a na ty všechny večery a noci, co jsem s ní zažil v těch skalách, ale Lucie začala hrát Nobody’s Sweetheart a už jsem zas byl celý udělaný do ní a nevěděl jsem, sakra, koho to vlastně teda miluju, houby, řek jsem si a otočil jsem se ke gauči, co na něm byl natažený Pedro, a sed jsem si k němu. Pedro zdlouha a zeširoka zazíval.

„Zatraceně,“ řekl.

„Tak pudem?“ řekl jsem.

„Hned,“ povídal Harýk, vstal a šel ke skříni. Podíval jsem se na jeho postel, byla ještě celá rozválená a na nočním stolku stála veliká Luciina fotka. Napadlo mě, že bych jim moh ukázat svoji fotku s automatem. Vytáh jsem náprsní tašku a vyndal jsem z ní jednu.

„Diž,“ řekl jsem Pedrovi a podal jsem mu ji. Pedro si ji vzal, podíval se na ni a řekl: „Ho!“ Pak se otočil a řekl:

„Harýku.“

„Co je?“ řekl Harýk.

„Mám tu vobtisk partyzána Smiřickýho. Chceš ho spatřit?“

Harýk šel ke kanapi a Lucie si toho všimla a přestala hrát.

„Páni!“ řekl Harýk. „De z tebe hrůza.“

„Ukažte,“ řekla Lucie, vstala a sedla si ke mně na gauč.

„Páni!“ řekla jako Harýk. „Danny, to ti to sekne!“ zazpívala s přehnaným obdivem.

„Jo?“ řek jsem s úsměvem, vzal jsem jim fotku a strčil jsem ji do tašky.

„Hary, proč ses taky nedal takhle vyfotit?“ řekla Lucie.

„To sme měli, čeče,“ řekl Harýk Pedrovi. „Představ si, jak sme prohloupili.“

„Byli sme blbí,“ řekl Pedro.

„Tak dem, páni,“ řekl jsem. „Takovejch fotek si eště můžete nadělat. Venku lidi houfně vodzbrojujou Němce.“

„Fakt?“ řekl Harýk.

„Fakt. Tak dem.“

„Harýku, vem svačinu,“ řekl Pedro.

„A jó,“ řekl Harýk. „To neni špatnej nápad.“

Harýk zmizel v kuchyni a Pedro se zved z gauče. Odešel do předsíně a bylo slyšet, že se zavírá na záchodě. Zůstal jsem s Lucií sám. Lucie si lehla na gauč, jednu nohu nechala klimbat dolů a druhou položila nahoru. Pocítil jsem touhu říkat jí milostný řeči, jako vždycky, když jsem byl sám s hezkýma holkama. Třeba to byla drzost, ale žádná se kvůli tomu nikdy neurazila. Tak jsem začal.

„Lucie,“ řekl jsem.

„Hm?“ řekla.

„Ty si krásná.“

„Ale bóže!“

„Ty si nejkrásnější ze všech holek v Kostelci.“

„A co Irenka?“

„Ta neni proti tobě nic.“

„To by měla slyšet!“

„Ať by to slyšela. Mně by to bylo jedno.“

„Dybys nemluvil.“

„Vážně, Lucie.“

„To ti zrovna věřim.“

„Vážně. Když jsem s Tebou, tak mi na Ireně vůbec nezáleží.“

„Tak to jí pěkně miluješ!“

Usmál jsem se záhadně.

„Nebo snad ne?“ řekla Lucie.

„Lucie,“ řek jsem tiše. „Jestli někoho miluju, tak miluju tebe.“

„Máš moc řečí,“ řekla Lucie.

„Nemám,“ řekl jsem. „Lucie, ty si skvělá holka.“

„Já žasnu!“ řekla Lucie. „Teda nechtěla bych bejt na Ireninym místě.“

„Proč? Ty bys nechtěla, abych tě miloval?“

„To zrovna ne, ale mít takhle věrnýho milence, to rači nic,“ řekla Lucie. „Vostatně, ždyťs právě řek, že mě miluješ taky, ne?“

„Miluju, Lucie.“

„A taky tak věrně jako Irenu?“

„Mnohem věrnějc,“ řekl jsem a přised jsem k ní hodně blízko. Položila na mě ruku, jako aby mě mohla odstrčit, kdybych si něco začal dovolovat.

„Hele!“ řekla. „Hele!“

Vtom se z předsíně ozval Harýkuv hlas:

„Tak dem.“

Trhl jsem sebou legračně, ale když jsem viděl, že dovnitř nikdo nekouká, tak jsem se zas obrátil k Lucii. Ta taky trošku strnula, ale jak viděla, že nikdo nejde, a jak já jsem sebou legračně trhnul, tak se zasmála a zasvítily jí oči a zdvihla se z gauče, a jak se zdvihla, tak tou svojí rukou s červenýma nehtama jela po mně až přes hlavu a vjela mi do vlasů a trochu mě za ně zatahala.

„Ty mizero,“ řekla a vstala a šla ke dveřím. Zved jsem se taky a šel jsem rychle za ní, jako že omámeně, a ve dveřích jsem jí sáhnul na zadničku. Vzala mě za ruku a odstrčila mi ji a řekla tiše: „No tak!“ a potom se s hrozným zájmem rozběhla k Harýkovi, vzala mu tornu z ruky a řekla s příšerným zájmem:

„Ukaž, co sis vzal!“ A potom: „No, to sis toho vzal!“

„To stačí,“ řekl Harýk netrpělivě a vzal jí tomu. „Dem.“

„Já hlad mít nebudu,“ řekla Lucie.

„To vim,“ řekl Harýk a vystrčil ji na chodbu. Na schodech stál už Pedro a Harýk zamkl dveře. Kráčeli jsme po Jiřáku, a než jsme přešli hlavní ulici do ulice k biografu, museli jsme chvíli počkat, protože ulicí se hnala německá armáda na kolech a mírným poklusem. Ti, co klusali, byli většinou beze zbraní a bez helem a strkali zezadu zamračené Germány v přilbách a s automatama, kteří dělali jako spořádaný ústup. Bylo slyšet, že si nadávají, a těch několik zatvrzele ukázněných nácků, co šli pomalu, stálo ve zmateném odlivu jako majáky, s hubama stisknutýma vztekem, který jim zrovna zvedal helmy jako pára poklice na plotně.

„Ty něco zakusili,“ řekl Pedro významně.

„Jak myslíš?“

„Asi vědi, před čím prchaj.“

Pedro byl dokonalý Goebbels. Ale mně bylo taky trochu těsno v břiše. Ale moc zas ne. Bylo to zajímavé, koukat se na ten zmatek, na ty chlapy a vozy a automaty a na ten konec té velké slávy. Přešli jsme přes ulici a dál, kolem biografu a skrz podjezd na louku před československým kostelem. Po louce se táhli uprchlíci v koncentráčnických hadrech nebo ve spojeneckých uniformách a mezi nima sem tam šedivé německé mundúry. Ty utíkaly po zelené louce a slunce na ně seshora svítilo. Šli jsme s Lucií přes louku a její květinové šaty byly na louce barevné, ale ti, co utíkali, si jí vůbec nevšímali. Kouknul jsem se na ni sám. Měla jemnou bílou kůži na obličeji, jak to některé holky mívají, že tomu člověk skoro nemá chuť věřit a chtěl by si na ni sáhnout, pusu namalovanou na růžovo a zlaté vlasy hezky učesané a sukni dlouhou, podle módy, kterou někde vybrala a tvrdila, že se to tak bude po válce nosit. Vyhýbala se chlapům s ruksaky na zádech a v těžkých botách, kteří se mlčky táhli s vyplazenými jazyky. Přešli jsme po můstku přes potok a zahnuli jsme k československému kostelu. Kolem něj stály stromy plné nějakých bílých květů. Šli jsme kolem průčelí a najednou proti nám vyběhl německý voják bez kabátu a za ním československý farář Houba a katecheta Rebarbora. Houba držel v ruce flintu a Rebarbora německý mantl a pádili za Němcem. Pak farář Houba v nejprudším tempu pustil pušku a udělal plavný skok jako hráči při americkém fotbale, proletěl krásnou šipkou vzduchem a chytil Němce za nohy. Oba elegantně přistáli na zemi.

„Páni!“ řekl Harýk. Katecheta přiskočil faráři na pomoc a začali Germána mydlit. Potom se mu Houba dal do stahování štýflat a stáh mu je, ačkoliv sebou házel. Vypadalo to divně. Rebarbora mlátil Němce přes hlavu a seděl mu obkročmo na zádech. Potom z něho Houba stáhl ještě kalhoty i s páskem, na kterém visel revolver a handgranáty.

„Tak!“ řekl Houba. „Du blutiges deutsches Schwein!²“ řekl kursovou němčinou a pustil ho. Rebarbora vstal taky. Němec se zvednul a dal se do běhu. Bílé podvlíkačky mu svítily na slunci, jak v nich běžel po louce k západu.

„Dobrý den,“ řekl jsem faráři Houbovi.

„Dobrý den,“ řekl a díval se za prchajícím Němcem. „Ty parchante!“

„Co se stalo?“ řekl jsem.

„Chlap se chtěl skovat ve Sboru!“ řekl farář rozhořčeně.

„Vážně?“

„Chytli jsme ho právě včas.“

„No, prohnali ste ho pěkně,“ řekl jsem.

„To má za vyučenou, barbar germánská,“ řekl farář a rozhlédl se. „Kde je puška?“

„Tady,“ řekl Rebarbora a zvedl ji z trávy. Byla to důkladná německá flinta, hodně ohmataná. Farář ji vzal do ruky a řekl:

„Bůhví kolik životů má na svědomí.“

„No,“ řekl jsem. „Umíte s tím zacházet?“

„Abych neuměl,“ řekl farář a podíval se na mě uraženě.

„Ruský legionář, pane! Já jsem se něco nastřílel z takovýchhle hraček.“

„Ale tohle je třeba jinej systém.“

Farář se ušklíbl a zakverloval s táhlem. Z pušky vyletěla nábojnice a spadla do trávy.

„Stejnej systém,“ řekl farář.

„Tak to je dobrý,“ řekl jsem. „Pudete taky do pivováru?“

„Ne, zůstanu ve Sboru. Ať to zkusej, skovávat se mi tady!“

„To bych teda nikomu neradil,“ řekl Harýk.

„Že ne, hoši?“ zazubil se farář.

„To ne.“

„Tak na shledanou, pane faráři,“ řekl jsem.

„Na shledanou,“ řekl farář a všichni zabručeli pozdravy. Farář s katechetou zalezli do kostela a my jsme se hnuli. Za chvíli řekla Lucie:

„Harýku, nestane se vám nic?“

„Houby,“ řekl Harýk. „Dyťs viděla, jak Hůni prchaj, ne?“

„Nojo, ale třeba ty esesmani nebudou.“

„Ále houby. Neměj strachy,“ řekl Harýk. Zahnuli jsme podél řeky na cestu k pivováru. Trousili se už po ní lidi. Někteří měli na rukávech ty pásky. Pivovár byl celý ponořený do rozkvetlých stromů, které voněly. Před bránou se tísnil hlouček ženských. Několik chlapů se loučilo se ženama a dělali vlastenecké ksifty. Některé ženské brečely. Zastavili jsme se a Lucie řekla:

„Tak vás noha.“

„Ahoj, Lucie,“ řekl jsem a podal jsem jí ruku. Stiskla mi ji a usmála se na mě. Udělal jsem významný úsměv. Pak stiskla ruku Pedrovi a řekla mu: „Ahoj, Pedro.“

„Zdruv,“ řekl Pedro. Koukal jsem, jestli se Lucie líbne s Harýkem. Vzali se za ruku a dívali se na sebe. Harýk řekl:

„Tak ahoj, Lucie.“

„Ahoj,“ řekla Lucie. Hnedka dostala ten nepřítomný výraz, jaký holky mají, když jsou se svýma chlapama, třeba i mezi jinýma lidma. Harýk se zašklebil. Čuměl jsem na ně a uvědomil jsem si, že na ně čumím a že bych neměl, a čuměl jsem na ně stejně. Potom se k ní Harýk naklonil a líbnul ji.

„Ahoj,“ vydechnula Lucie a odtrhla se od něj a řekla nám:

„Tak ahoj, páni.“

„Ahoj,“ řekli jsme sborem. Lucie se otočila a šla rychle pryč. Otočil jsem se a prošel jsem bránou do pivováru. První, koho jsem potkal, byli Benda s Vahařem. Motali se v chumlu lidí a vypadali dost otráveně. Benda měl svoji černou přilbu po hasičích tvrdošíjně na hlavě. Řekl jsem jim „Nazdar“, a oni mi odpověděli.

„Co je s Přemou?“ zeptal jsem se.

„Sedí,“ řekl Benda.

„Eště ho starej Čemelík nepustil?“ zeptal se Harýk.

„Depak.“

„A může se aspoň k němu?“

„Nemůže.“

„Páni, to mu nezávidím. Bejt dva dni v tom sklepě,“ řekl Harýk. Rozhlédl jsem se. U hlavní tribuny stáli páni velitelé hlídek v turistickém a čekali. Mluvili mezi sebou a byli pobledlí. Docela u dveří stál pan major Weiss a pan nadporučík Rubeš a pan kapitán Kuřátko. Všichni měli uniformy.

„Tak co bude?“ řekl jsem.

„Poustání,“ řekl Harýk kostelecky.

„Ať žije republika,“ řekl jsem.

„Ať žije, kdo pije,“ řekl Pedro.

„Ahoj, mistři,“ ozvalo se za náma. Byl to Benno s Fondou a Lexou.

„Ahoj,“ řekl jsem.

„Jak ste zocelený ve svý oddanosti svatý věci svobody?“ zeptal se Lexa. „Slyšeli ste včera ten Šabatovej projev?“

„Ne. Kdy?“ řekl jsem.

„Včera večer v městskym rozhlase.“

„To sem neslyšel,“ řekl jsem. „Co kecal?“ zeptal jsem se a vzpomněl jsem si na včerejší večer.

„No vo odanosti svatý věci svobody,“ řekl Lexa. „Aby byl každej připravenej obětovat vše za vlast, bude-li nutno.“

„A hlavně aby lidi drželi disciplínu, aby to nebylo nutno,“ řekl Harýk.

Ozvalo se zatroubení na polnici. V hlavní budově zmizel od okna chlap s trumpetou a místo něho se tam objevil major Weiss s lejstrem. Začalo být pekelné horko. Z okna se ozval vzdálený hlas majora Weisse.

„Rozkaz číslo dvanáct,“ četl. „Všichni bratři, kteří se dosud nepodrobili vojenskému výcviku, dostaví se ihned za ledárnu, kde jim budou poskytnuty nejnutnější pokyny o bojové technice. Podepsán plukovník Čemelík v. r.“ Pak vzal Weiss do ruky jiné lejstro a řekl: „Nyní přečtu seznam těch, kterých se to týká, vyhotovený podle údajů na přihláškách,“ řekl a začal ho číst. Pane, mají v tom pořádek, proběhlo mi hlavou a hned taky myšlenka na Přemu a na jeho naivní banditské představy o povstání. Tohle bylo, pane, povstání. Se seznamem. A s informacema o bojové technice. Díval jsem se, jak kluci podle seznamu odcházejí na druhý konec pivovárského nádvoří. Viděl jsem zrzavou hlavu Hrobovu, potom Bendu, Procházku a Vahaře, pak malinkého Dobrmana, který měřil sotva metr padesát a hasil si to s náramným nadšením k ledárně. Pak čet Weiss najednou Zdeňka a já ho uviděl, v horolezeckých kalhotách a v kabátě z celty, s koženými chrániči na loktech a na levém rameni, a v tyroláčku, s tornou na zadnici. Procházel davem k ledárně a měl svalnatá lýtka ve vlněných podkolenkách. Nemohl jsem pořád na něm vidět to, co na něm viděla Irena. A přitom jsem chtěl, aby to viděla na mně, a nevěděl jsem, co to vlastně je, co dělá z holek jako Irena zamilované holky. Když jsem uslyšel svoje jméno, sebral jsem se a šel jsem k ledárně. Za ní, na trávníku, který se zvedal k plotu u lesa, sedělo pod ledovacím lešením nevycvičené mužstvo. Většinou si svlíkli kabáty a povalovali se po trávě. Dělali na ní strakatý vzorec, jak na ně padal mřížkovaný stín lešení. Zdeněk seděl nahoře u plotu a už něco jed. Jak jsem se k němu blížil, měl nohy v kolenou ohnuté a roztažené od sebe a přes stehna se mu napínaly kalhoty. Díval se na mě zpod svého tralaláčku a byl mi odporný, i s těma horolezeckýma kalhotama a vytrénovanýma stehnama a s černými chlupy, které mu čouhaly z rukávů, a s opáleným ksiftem a se vším, co na něm bylo. Jedl, otevíral hubu a mlel v ní chleba, nebo co jed, a mlaskání jsem slyšel, už jak jsem se k němu blížil. Tohle byl chlap, kterého si vybrala Irena. Nechápal jsem to. Byl bych mu s chutí dal přes tu jeho chlebárnu, která tak neúnavně pracovala, a byl jsem plný velké jistoty, že já jsem lepší a že by to se mnou měla Irena lepší, ale pak mi zas přišlo, že asi lepší nejsem a že asi lepší je on v tom, co je pro holky důležité, aby bylo lepší, když je do něj Irenka tak tvrdá, a vůbec i jinak, a přistoupil jsem k němu a řekl jsem mu „Nazdar!“ a sed jsem si vedle něho.

„Nazdar,“ řekl mi Zdeněk. „Jak se máš?“

„Asi jako ty,“ řekl jsem.

„Poslouchej, mně se zdá, že to tu všechno nemá cenu,“ řekl Zdeněk.

„Co?“

„Tahle organizace.“

„Udělals vobjev,“ řekl jsem.

„My sme, čoveče, měli príma zorganizovanou četu. Jenom alpisti, víš?“

„To muselo bejt žrádlo,“ řekl jsem.

„To ti řeknu,“ pravil Zdeněk. „Tonda nás ved a byli tam jen kluci z klubu.“

„A co s váma je teď?“

„Rozpustili nás. Prej žádný soukromý podniky netrpěj, je tady na to armáda, a kdo se nepodrobí, bude považován za bandu.“

„To sou teda vandalové,“ řekl jsem. „Co dělá Irena?“

„Ale přihlásila se k Červenýmu kříži – hele, támhle je Ťukes!“ řekl najednou Zdeněk a zapískal signál. Po trávě k nám šel horolezec Ťukes s vyceněným chrupem a v lyžařské čepici a vedle něj ještě dva. Měli oba horolezecké kalhoty s koženýma záplatama a bundy s chráničema na rameni a horolezecké tralaláčky. Řekl jsem honem Zdeňkovi „Sakra, támhle je Benno, já s nim musim mluvit, ahoj!“, ale Zdeňkovi to bylo stejně jedno, poněvadž se na něj ani nepodíval a volal na horolezce „Hore zdar, pánové, tak poťte, poťte!“

Šel jsem k Bennovi a k ostatním klukům z orchestru, kteří právě přišli, a jak jsem se k nim blížil, dostal jsem lepší náladu. Se Zdeňkem a s těma sportsmanama od alpistů jsem se vždycky cítil blbě. Já jsem nebyl sportsman. Já jsem patřil k orchestru. Alpisti s jejich tornama nacpanýma chlebem a s máslem v patentních krabicích, s jejich kecáním o krásách zapadajícího slunce ve skalách a s jejich traverzováním a komínovou technikou a s karabinkama a skobama a smyčkovou technikou a samojistícíma uzlama a slaňováním, to všechno mi bylo protivné a byl jsem u nich stejně jen, že u nich byla Irena, a mlátil jsem se po ledečských jehlách a jódoval jsem si odřené nohy a ruce a houpal jsem se zamotaný v samojistících smyčkách nad vrškama smrků a borovic, s modrým nebem nahoře a s šedivýma skálama, které měly boky celé rozryté od nějakého prahorního moře a ošlehané větrem a dole, hluboko v proláklinách, co jsem nad nima visel, olezlé vlhkým mechem a ztemnělé ve stínech, a já se soukal po těch lánech jako netalentovaný pavouk, když jsem přemosťoval z Pěti Prstů na Rukavici, a byl to příšerně divný pocit na těch lankách, ale vlastně to byl dobrý pocit, protože nahoře na Rukavici seděla Irena v žlutém svetříku a v kalhotách s koženým srdcem na zadničce a sledovala mě napjatě a udílela mi rady, vlastně to byl dobrý pocit, vlastně bylo dobré být horolezcem a vylízt všude s Irenou a spát s ní a s ostatníma potom v noci v chatě dole ve skalách, bylo to dobré, ale ne pro mě, protože já nebyl horolezec a spárama mě museli tahat po laně a z kónických komínů jsem vypadával a na stěnkách mi telegrafovaly nohy, já na to nebyl, já byl jenom na Irenu a kvůli ní jsem to všechno dělal, a co jsem, pane, všechno dělal. Ale já vůbec všechno dělal stejně jen kvůli holkám. A všichni kluci. Jenže někteří měli štěstí dělat kvůli holkám zrovna to, co jim vyhovovalo a na co měli buňky, a ty holky to bavilo. Já jsem to štěstí neměl. Mě bavilo hrát v jazzu a šlo mně to výborně a nebavilo mě lízt na skály a byl jsem na to levý. A Irena horovala pro skály a pro přírodu a pro vstávání v půl čtvrté, aby člověk viděl východ slunce, a říkala o sobě, že je nemuzikální, a byla, a na klimpr se učila, že to tatíček chtěl, a nerozeznala altku od tenora a měl jsem podezření, že dokonce ani ne trombón od trumpety, a bylo jí to jedno a nepohnulo to s ní. Se mnou to pohnulo. Já jsem byl nejšťastnější, když jsme v Bennově pokoji zbožně poslouchali Armstrongův Tin Roof Blues, anebo když jsem seděl v Port Arthuru a cucal jsem tenora a hrál jsem si s klapkama na jeho příjemném, chladném kovovém těle. A to byl můj život. To byl můj život a nic jiného.

Zamířil jsem k bennovcům a připojil jsem se k nim mlčky. Bylo nás tam za ledárnou už plno a každou chvíli to muselo začít. Chvilku jsme čekali a pak se kolem ledárny přisunul major Weiss v elegantní uniformě a vedle něj nějaký chlápek s distinkcema rotného. Byl malý a vypadal jako pařez.

„Himl,“ řekl Benno, „ten nám bude dávat ty instrukce?“

„Asi,“ řekl Lexa.

Major Weiss zapískal na píšťalku a všichni ztichli. Chvíli čekal, aby jako ztichli ještě víc, a pak řekl:

„Vojíni! Předávám velení nad touto skupinou panu rotnému Krpatovi, který vám poskytne potřebný základní výcvik. Jeho rozkazů musíte bezpodmínečně poslouchat, jak jste se k tomu zavázali svým místopřísežným podpisem. Nazdar!“

Několik trubečků zavolalo chabě „Zdar!“, potom major Weiss ještě něco říkal Krpatovi, pak Krpata najednou srazil paty a zasalutoval a major Weiss se nedbale dotkl čepice a odešel. Rotný Krpata se rozhlédl po louce.

„To si zas užijem,“ řekl Benno.

„Pro vlast, hoši, pro vlast,“ řekl Lexa.

„Hovno,“ řekl Benno.

„Je vás tady trochu moc,“ zařval vtom Krpata. „Tak sme se s panem majorem dohodli, že polovina vás pude zatim na hlídky a polovina si vodbyde ten výcvik tady dopoledne a ty z těch hlídek se pak vrátěj a zas pudou ty první.“

„To zas se bude chodit po městě?“ zeptal se někdo vepředu.

„Ano,“ řekl mu Krpata. „A taky je potřebí zvládnout ty uprchlíky a pomoct stěhovat slamníky do nachtlágru.“

„Zas ňáká nádeničina,“ zabručel Benno.

„Tak teď přečtu polovinu ze seznamu a ty tady zůstanou. Vostatní pudou pryč a vrátí se ve dvě hodiny,“ řekl Krpata. Podíval jsem se na hodinky. Bylo jedenáct. Krpata četl a byli jsme všichni přečtení. Slunce pálilo víc a víc a nebe bylo bez mráčku. Děsné vedro. Benno si sundal kabát a rozepjal košili až na břicho. Na čele už se mu třpytily kapičky potu a pod pažím měl velké mokré skvrny.

„Co zas s náma budou blbnout,“ řekl potichu.

Krpata dočetl seznam a řekl, aby všichni ostatní odešli. Z trávy se začali zvedat porůznu pásci a táhli se pryč. Viděl jsem, že horolezci odcházejí s koženými čtverci na zadnicích jako nějaké maškarní procesí. Slunce pražilo na zelený trávník a na chlapy, ploužící se kolem ledárny pryč. A zadní stěna ledárny byla otřískaná a leskly se v ní malé marné kousíčky slídy na slunci.

„Tak,“ řekl Krpata, a pak zničehonic nepřirozeně zařval: „Pozor!“ s akcentem na druhé slabice. My jsme zůstali, jak jsme byli, ale viděl jsem, že všelijací kluci vyskakují z trávy. Viděl jsem, jak přede mnou stojí Hrob, napnutý jako struna, a zrzavá makovice mu srší sluncem.

„Tak co, vy tam! Dal sem povel pozor!“ zařval Krpata a začuměl se na nás. Narovnali jsme se otráveně do pozoru a Krpata na nás výhružně vejral. Slyšel jsem, jak za mnou Benno potichu říká: „Vole!“

„Vás abych přišel zvednout, ne?“ řekl Krpata jízlivě. Ohlédl jsem se. Pedro se líně a s úšklebkem zvedal z trávníku. Když vstal, shýbl se ještě a oprášil si kolena.

„Tak bude to?“ zařval Krpata.

„Jen klid,“ řekl Pedro. Krpata zrudnul a naježil se. Vykročil ostrým krokem k Pedrovi a zastavil se před ním. Pedro se narovnal a byl asi o hlavu větší než on, ale Krpata byl zas jako pařez. Pak zařval Pedrovi do obličeje.

„Jak se menujete?“

Pedro se ušklíbl.

„Geršvín,“ řekl.

„A víte, kde ste?“

„Vim. V pivováře.“

„Nebuďte drzý! Nemyslete si, že vám budu trpět nějaký švejkoviny!“ řval Krpata a bylo vidět, že neví, co dál, jestli má ten slavný výcvik začít tím, že Pedra odvede a zavře do sklepa k Přemovi.

„Dyť ne,“ řekl Pedro. Krpata ho probodával pohledem.

„A postavte se rovně!“ zařval už mírněji. Pedro se trochu narovnal.

„Břicho zpátky!“

Pedro se trochu prohnul, zas jinak.

„A špičky od sebe!“

Pedro udělal postoj jako špičková tanečnice.

„Ne tak moc!“ řval Krpata.

Pedro zas dal špičky k sobě. Krpata si ho chvíli měřil pohledem a pak řekl:

„Tak. Na vás si dám pozor!“ Pak se otočil a šel zas na svoje místo před dav.

„Poser se,“ řekl tiše Harýk.

„Směr za mnou! – V trojřad nastoupit!“ vykřikl Krpata a otočil se bokem k ledárenské zdi. Kluci se zahemžili a za Krpatou začal růst štrůdl. Strkali se a měřili se podle velikosti a Krpata stál zády k nim s rukou nataženou k nebi.

„Dem dozadu,“ řekl Benno a šli jsme. Zařadili jsme se až úplně na konec. Pedro, Lexa a Fonda stáli první a já, Benno a Harýk jsme byli úplně poslední. Viděl jsem Krpatovu ruku daleko vpředu. Potom jsem uslyšel jeho řvaní:

„Rozestup na upažení – teď!“ Udělal jsem dva kroky napravo a zakryl jsem se. Přede mnou stál Lexa. Viděl jsem, že Krpata zkoumavě obchází štrúdl dozadu. Hledal nás. Slyšel jsem, že se za náma zastavil, a pak se ozvalo zařvání:

„Čelým – zad!“

Přede mnou sebou mrsklo několik nohou a já se pomalu otočil. Připomnělo mně to ty doby ze začátku války, kdy jsem kvůli Ireně začal chodit do Sokola a nechal se tam otáčet a otloukat od bratra Vladyky. Jak jsem se otočil, uviděl jsem zase Krpatu. Z oček mu sršela ironie. Vyzrál na nás, vůl. Stáli jsme teď v přední řadě. Krpata si nás zlomyslně prohlížel. Zrovna před ním byl teď Benno.

„Vidim,“ řekl Krpata, „že některý z vás neuměji ani Čelem vzad. Tak se laskavě podívejte, já vám to ukážu.“

Postavil se do exhibičního pozoru a mluvil dál:

„Cvik se provádí na dvě doby. Na první se otočíte na levé noze a uděláte úkrok stranou, na druhou přisunete pravou nohu k levé. Takhle.“ Otočil se ve dvou přesných pohybech jako kuželka a cvakl patama.

„Eště jednou,“ řekl a udělal to znova. Stáli jsme a čuměli jsme na něho.

„Tak pozor,“ řekl potom. „Čelým – zad!“

Ozvalo se rytí nohou v zemi a dupání. Udělal jsem to za ty dvě doby, jak chtěl. Stáli jsme zas zády k němu.

„To to vypadá,“ zařval za námi posměšně. „Čelým – zad!“ Otočil jsem se zpátky a zahlédl jsem Benna, jak se vedle mě točí jako slon. Krpata se na něj díval.

„Prosim vás, udělejte to sám,“ řekl Bennovi a povelel mu: „Čelým – zad!“ tišším hlasem. Benno se k němu otočil zády.

„Bóže,“ řekl Krpata. „Poslouchal ste, co sem vám řikal?“

„Jo,“ řekl Benno, otočený k němu zády, a já jsem viděl, že je naštvaný a stydí se. Benno se při tělocviku vždycky styděl a obyčejně se vždycky shodil. Jako tenkrát s tím instruktorem jiu-jitsu, co přišel do gymplu předvádět sebeobranu a vybral si pro svoje experimenty samozřejmě zrovna Benna a hodinu s ním házel po zemi a lámal mu nohy a ruce a nakonec na něj sed a vykládal obecenstvu teorii sebeobrany.

„Tak mně to laskavě opakujte,“ řekl Krpata.

„No votočit, úkrok pravou a přísun,“ řekl Benno.

„A jak je to možný, že to neděláte?“

„Já to dělám.“

„Nevykládejte! Tak eště jednou. Čelým – zad!“

Benno se zas otočil čelem ke Krpatovi. Několik blbců vzadu se úslužně zasmálo.

„Člověče, vy ste dřevo. Hoďte tou pravou hnátou trochu! Čelým – zad!“

Benno se zase otočil.

„Čelým – zad!“

Benno se otočil zpátky.

„Sakra, zdvihněte tu šunku!“ zařval Krpata. „Čelým – zad!“ Benno se chtěl otočit, ale vtom se Krpata sehnul a popad ho za pravou nohu, a jak se točil, škub mu s ní. Jenže Benno to nečekal, ztratil rovnováhu a sed si Krpatovi zprudka na nohu. Krpata zasyčel.

„Cha – cha!“ zachechtal se Pedro výsměšně do ticha. Nebylo to asi moc příjemné, když si Benno někomu sedl na nohu.

„Vstaňte, chlape!“ zařval Krpata a Benno se rychle sebral ze země.

„Svět neviděl takový nemehlo,“ řekl Krpata vztekle. Pak se otočil a pomalu odešel na svoje místo. Trochu kulhal a pokoušel se to zamaskovat.

„Díte ho, vola,“ řekl za mnou potichu Lexa. „Doufám, že má aspoň vejron.“

Krpata začal vykládat o bojové technice.

„Při vojenském výcviku,“ řekl, „je důležité znát všechny povely. Například povel Pochodem chod se provádí takhle.“ Nařídil se k nám bokem, vystrčil prsa s nějakýma stužkama a zařval si sám pro sebe:

„Chodým – chod!“ Vymrštil levou nohu dopředu a začal vzorně mašírovat kolem našeho šiku.

„Povel Zastavit – stát!“ slyšel jsem ho vykládat při tom marši, „se provádí tak, že to stát vám vyjde na pravou nohu, uděláte eště jeden krok levou a pak přísun pravou. Takle.“ Došel řízným krokem až před nás, povelel si a udělal cvakavý přísun. Pak se na nás vítězně zadíval, jako kdyby čekal, že ho pochválíme. Pak řekl:

„Tak to zkusíme. Budete pochodovat na místě. Pozor,“ rozhlídl se velitelsky po dvoře a odmlčel se. Bylo ticho jako v hrobě. Pak do toho ticha zařval jako tur:

„Pchodým – chod!“

Kouknul jsem se trochu dozadu a viděl jsem, jak se všichni na louce rozkývali a začli rozpačitě přešlapovat. Slunce se schovalo za nějaký mráček a tři dlouhé řady pásků přešlapovaly na místě. „Levá!“ řval do toho Krpata. „Levá! Zdvíhejte ty šunky! Vejš! Eště vejš!“ Viděl jsem, jak se očima zabodává do Benna. „Abych vám nepřišel zvednout mandle!“ řval. „Dete jak na funus!“ a Benno se kolíbal jako velbloud a koukal na něho zblble vyvalenýma očima, byl rudý a lesknul se. Pak se Krpata pustil do obcházení louky. Jeho poznámky a řvaní se ozývalo ze všech stran. Slunce zase vysvitlo a my jsme stáli na louce za ledárnou a přešlapovali jsme na místě. Kolem plotu šli čtyři chlapi s nákladem pancrfaustů na zádech. Díval jsem se za nima, jak jsem tam tak šlapal, až mi zmizeli za rohem. Pak jsem zas neměl na co se dívat. Koukl jsem se na hodinky. Bylo tři čtvrti na dvanáct. Šlapali jsme už dobrých pět minut. Pak jsme šlapali ještě nějakou chvíli a pak dal Krpata povel Zastavit stát a začal vykládat o půlobratech a čtvrtobratech a poklusu a běhu a trysku, o polní výzbroji a výstroji a o tom, jak se četa skládá z několika střelců a rozvědčíka a kulometčíka a z čeho, a slunce pálilo, potili jsme se jako za nejparnějších dnů na plovárně a Krpata nás neúnavně instruoval o bojové technice za tou ledárnou a její bílá stěna se mohla v slunci utřpytit. Ukazoval nám, jak se salutuje poručíkovi a plukovníkovi a generálovi a kolik kroků před ním se začne a kolik kroků za ním se skončí, a vybral si na to Pedra, proháněl ho a nadával mu, nechal ho přede všema dělat samotného ty čtvrtobraty a půlobraty a třičtvrtěobraty, až i Pedro, ačkoliv obvykle býval hrozně klidný, rudl vztekem. Nakonec nám rozdali tyče, které přinesli ze sokolovny místo pušek, a Krpata nás učil, jak se flintou vzdává čest, a sám měl ale flintu a mával nám jejím nablýskaným bodákem před očima. Byl neúnavný. Když my jsme se horkem svlíkali z košil, on si zapínal límeček staré uniformy, který se mu rozepnul, když my jsme při odpočívání chraptěli vyschlýma krkama, on pozvedal svůj kravský hlas k příšerné děsivosti. Když my jsme sotva zvedali nohy, jak jsme provozovali ten prapodivný marš na místě, on nám předváděl, jak se skáče přes překážky a jak se drátěné překážky podlézají, a plazil se kolem nás po břiše jako slepýš. A já měl z toho nejdřív legraci, pak jsem byl z toho utahaný a měl jsem vztek a začal jsem nenávidět blbce Krpatu, jak tu stál zdravý a nařvaný a zajíkal se pitomými povely jako werkšucáci v Mesršmitce, jako pan Uippelt, šéf kontroly. Uřvaný, domýšlivý, přetékající horlivostí. Pak to konečně rozpustil a odešel svižným krokem do hlavní budovy.

Jakmile se k nám otočil zády, sekl sebou Benno na zem a rozvalil se v trávě. Byl úplně třpytivý potem.

„Krucinálfagot!“ řekl a roztáhl nohy. Sesedli jsme se kolem.

„Ten vůl,“ řekl Harýk.

„Co nadáváš?“ řekl Lexa. „Obdržels pokyny vo bojový technice, tak drž hubu.“

„Jebemtimať,“ řekl Benno.

„Kleješ jak sapér Vodička,“ řekl Harýk.

„Ty nejseš spokojenej, Benno?“ řekl Lexa. „Fondo, di říct fotrovi, ať dá Bennovi soukromou hodinu v bojový technice.“

„Jebemtiboga,“ řekl Benno.

„Teda váš fotr je ale vůl, Fondo,“ řekl Harýk.

„Ale za tohle von nemůže,“ řekl Fonda.

„Nekecej. Tohle je akorát tak z jeho hlavy.“

„Seví,“ řekl Lexa. „Až poženem útokem, tak nás starej Čemelík vrátí, abysme šli všichni stejnou nohou a v zákrytu.“ Pak se obrátil na Benna.

„Benno, máš žrádlo?“

„Žrádlo!“ vykřikl Benno. „Páni, žrádlo! To je vono!“ Sebral sako a začal z kapes vytahovat balíčky. Vytáhli jsme taky svoje zásoby a dali jsme se do jídla. Jak jsme jedli, začala se nálada zvedat. Najednou začal Fonda klepat nohou a pobzukovat a za chvíli mu z toho vyšel scat. A dal se do zpěvu. Fonda uměl prima zpívat scat. Seděl, klátil hubenou figurou a zpíval nosem beze slov. Harýk a Benno se k němu přidali. Benno jako komet, Harýk jako klarinet vysokou fistulí a Fonda jako trombón. Zpívali Drop Down Mama Blues beze slov. Seděl jsem a začalo mi být dobře. Kluci v blízkosti se k nám obrátili a poslouchali. Slunce pořád beze změny svítilo a dělalo přes louku černě a světlé pruhy, jak na nás vrhalo stíny rampouchovačů. A kluci zpívali blues, neslo se to ze stráně k ledárenské zdi, a když předzpívali dva chorusy, vpad jsem do toho svojí angličtinou Woman I’m lovin’ a kluci se mi hned přizpůsobili a ztišili se, one tooth solid gold, zpíval jsem, a jak jsem dozpíval tenhle verš, zaječeli kluci nádhernou disonancí ve fortissimu. Fonda udělal na hubu mohutné glissando a hned zas ztichli a já pokračoval dat’s de only woman, kluci udělali staccatový akord ze svých hlasů a já to uzavřel a mortgage on my soul, zazpíval jsem zalykavým, ochraptělým hlasem a přidal jsem se pak k jejich ansámblu jako na tenora a pokračovali jsme tak v tom zpěvu aspoň čtvrt hodiny. Kolem nás se udělal kroužek, všelijací kluci se sesedli a čuměli na nás a klepali do rytmu nohama a z očí jim koukal obdiv. Ten koukal těmhle mladým klukům z očí vždycky, když slyšeli jazz, když seděli u stolků v kavárně U Lva, červenou limonádu před sebou, a poslouchali nás nábožně, jak hrajeme Chinatown a jak Brynych dělá velké rámusové sólo na buben, anebo v mesršmitské kantýně v poledne v modrákách, jak mě polykali očima, když jsem hrál Coleman Hawkinsovo sólo z Nobody’s Sweetheart, koukali úplně stejnýma očima, jako když si vyprávěli zkazky o Rámusu z Winnetky, o té senzaci, co hraje jen buben a basa na celé desce, a mně ten obdiv dělal hrozně dobře a miloval jsem je za to všechny a zdálo se mi, že je to s nima dobré, když mají v sobě tuhle lásku k jazzu, a že oni to nakonec zařídí jinak než pan továrník Krocan a pan Macháně a pan kapelník Petrbok s tou svou slabomyslnou sloní kutálkou, a že to bude třeba prima svět, co oni zařídějí, plný jazzu a vůbec prima. Seděli jsme na trávníku a zrovna jsme troubili do světa Darktown Strutters‘ Ball, když se od ledárny vyhrnuli páni s páskama na rukávech a začali vyvolávat hlídky. Hned jsme přestali zpívat. Nálada zmizela.

„Ať nevotravujou,“ řekl Benno, ale vtom už bylo slyšet svěží hlásek doktora Bohadly:

„Hlídka doktora Bohadly, ke mně!“ a bylo vidět jeho buclatou ručku, vystrčenou v nepromokavé bundě k nebi.

„Já mu naseru,“ řekl Benno a zůstal sedět.

„Neblbni, Benno, poď,“ řekl jsem, protože jsem si pomyslel, že by bylo dobře vytáhnout zas paty z pivováru.

„Já se nehnu. Nejdřív člověka uštvou, a pak aby eště vláčel kostru někde po městě.“

„Ale venku můžeš spíš zdrhnout,“ řekl jsem.

„Seš chytrej. A starej Čemelík mě pověsí pro dezerci.“

„To tě teda pověsí taky, dyž nepudeš,“ řekl jsem. „Pro neuposlechnutí rozkazu.“

„Houby,“ řekl Benno.

Před námi se stráň pomalu prázdnila a viděl jsem, jak stonožky odcházejí k ledárně. Doktor Bohadlo v pumpkách se pátravě rozhlížel. Byl zase tak růžovoučký a spokojený jako v neděli.

„Á, támhle jste!“ zvolal, když nás spatřil, a v hlase měl vlastenecké nadšení. „Tak pojďte, pojďte, hoši! Musíme vyrazit!“

„Já ho zavraždím,“ řekl Benno potichu, ale vstal. Sebrali jsme se a šli jsme k doktorovi Bohadlovi.

„Tak pojďte,“ řekl. „Doufám, že se mi zas nerozutečete jako posledně,“ pravil žertovně. Zazubil jsem se na něj.

„To pudem zas kolem města?“ řekl Benno.

„Kolem města,“ kývl hlavou doktor Bohadlo.

„A zase tři hodiny?“

„Zase tři hodiny, pane Mánes,“ odpověděl doktor Bohadlo. „Vojna je vojna. Tak seřaďte se, hoši, abysme mohli jít. Už je čtvrt na tři.“

Podíval jsem se na hodinky. Bylo čtvrt na tři. Zařadili jsme se.

„Ahoj, páni,“ řekl jsem Lexovi a Pedrovi, kteří dělali poslední dvojici v poslední stonožce.

„Vás noha,“ řekl Lexa.

„Vlasti zdar!“ řekl Pedro.

„Pochodem chod,“ řekl doktor Bohadlo, mrskl nožkou a zas jsme vyrazili na tu šílenou obchůzku kolem města. Zahnuli jsme za roh a štrádovali jsme k bráně. Viděl jsem, jak na kovovém plotě u brány jsou nalepena klubka chlapů a čumí ven. Když jsme přišli trochu blíž, poznal jsem, že chlapi rozčileně debatují se zástupem, který se tísnil za bránou. V bráně stála zesílená hlídka a hádala se na dvě strany, s lidma, kteří chtěli ven, a s těma, co chtěli dovnitř.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Já nevim,“ řekl Harýk. „Co se děje?“ zavolal na chlapa, který zrovna běžel od brány k budovám.

„Rusové jedou!“ křikl chlap.

„Páni!“ řekl Harýk.

„Tak máme po revoluci,“ řekl Benno. „Pudem na tu hlídku, pane doktore?“

Doktor Bohadlo byl v rozpacích. „Inu, nevím,“ řekl. „Na velitelství nic neříkali.“

„To už nepudem. To už přece nemá cenu,“ řekl Benno.

„Bodeť. Dem vítat Rusy,“ řekl Harýk.

„Já nevím, hoši. Počkejte tady, já se – pane majore!“ vykřikl doktor Bohadlo a rozběhl se za majorem Weissem, který vážně a důležitě kráčel od brány. Na čepici měl přes znak trikoloru, knoflíky na uniformě se mu leskly na slunci. Když uslyšel doktora Bohadla, zastavil se a sklonil k němu ucho, ale přitom jak ho poslouchal, díval se jinam. Vypadal důležitě a zaměstnaně, doktor Bohadlo mu něco vykládal, Weiss poslouchal a potom se na něho prudce obrátil a zakroutil hlavou. Bylo vidět, jak říká „Ne! Ani nápad!“. Doktor Bohadlo se zdvořile uklonil, pak se vzpamatoval, vypjal břicho a zasalutoval k turistické čepici, otočil se a šel k nám červený jako rak.

„Tak, hoši, na hlídku musíme.“

„Ale dyť to je hloupost,“ řekl Benno.

„Ne, ne, pane Mánes. To je věc pořádku.“

„Ale nač máme hlídkovat, dyž jedou Rusové.“

„Rozkaz je rozkaz, pane Mánes. Jsme na vojně.“

„Dobře. Ale rozkazy nemaj bejt pitomý,“ řekl Benno otráveně.

„Vojínovou povinností je plnit rozkazy,“ řekl doktor Bohadlo a pak povídal ke všem: „Půjdeme, hoši.“

Benno bručel.

„Jo. Maul haltn und vajtr dýnen,³“ řekl polohlasem. Doktor Bohadlo zase mrskl nožičkou a vykročili jsme k bráně.

„Taková blbost,“ řekl Benno. „Tohle je idiotština vyššího řádu.“

„To je,“ řekl jsem a koukal jsem se. Čtyři vojáci, co hlídkovali teď v bráně, se prali se zástupem ženských, které se chtěly vecpat dovnitř. Byly to většinou nějaké báby v šátcích a mávaly rudýma praporkama a řvaly: „Puste nás! Máme tam muže! Rusové jedou! Ať žije Rudá armáda!“ Viděl jsem záda vojáků v zeleném khaki, jak drží před sebou vodorovně pušky a tlačí báby ven. Za nima stál nějaký poručík. Když jsem se na něj dobře podíval, poznal jsem, že je to baron Rozkošný, ten, co jeho rodiče stála jeho maturita vilu, kterou postavili předsedovi komise. Měl v ruce elegantně revolver a stál za vojákama. Zastavili jsme se u brány a Rozkošný se ohlédl. Uviděl nás a zařval: „Uvolněte vchod pro hlídky!“ a zamával revolverem babám před nosem. Báby začly nadávat, ale couvly. Vojáci vytlačili uličku, naše stonožka se dala do pohybu a prošla mezi nima.

„Hele je, jak si hrajou!“ slyšel jsem zaječet jednu bábu. „Šak už dlouho nebudou!“

Podíval jsem se na záda doktora Bohadla, ale ten nic. Zahnuli jsme dolů k mostu a mašírovali jsme pravidelným krokem. Jakmile jsme přešli most, dostali jsme se do hrozného hemžení. Z domů ve frontě k nádraží už zase vlála spousta práporů a svítila barevně ve slunci. V davech lidí se naše stonožka docela ztratila. Před nádražím se hrnul proud na východ k německým hranicím. Na rohu Lewithovy továrny se řadil průvod bab a chlapů. Měli nad hlavama rozvinutou standartu z rudého plátna s nějakým ruským nápisem. Slabikoval jsem to. Bylo to DA ZDRAVSTVUJET KRASNAJA ARMIJA⁴. Někteří z nich nesli rudé prápory a někteří československé a kolem na chodníku pobíhaly děti. Z tovární čtvrti tekly černavé zástupy a všechno táhlo na východ k hranicím. A my jsme si to namířili po hlavní ulici a mašírovali jsme rovnou na západ. Šlo to dost pomalu, protože proti nám se hnaly davy jak bezhlavé. Ženské s kočárkama a s dětma na rukou, kluci, Taliáni, kteří najednou začli z hrozně dobré nálady zpívat, Rusáci v brčálových hadrech, chlapi v košilích a kluci v šortkách a v bombajkách. Hele, řekl jsem si. Tak v pivováre je jenom výkvět. Výkvět blbců, napadlo mě. A tihle se asi schovávali ve sklepích a čekali na tohle. Až přijedou Rusové, a teď je jdou vítat a my musíme mašírovat na hlídku. Mašírovali jsme, a já si začal připadat jako v Bombaji nebo Rangúnu, jako člen koloniálního sboru Jeho Veličenstva, a hned jsem se do toho vžil, jdem potlačit nepokoj, v helmách a mlčky, s revolvery a karabinami skrz dav. A dav se před námi rozestupoval, šli jsme a proti nám viselo žhavé slunce a pálilo nás do obličejů pod helmama. Pak jsem uviděl Bertu na kole s leicou na prsou, jak ujíždí k hranicím. Hnal se splašeně v krátkých kalhotách a tvář měl vyjevenou dychtivostí. Rangúnské představy mě přešly. Foto lask. zapůjčil p. Moutelík ml. A „Naši osvoboditelé“, jak to bude napsáno v Almanachu kostelecké revoluce pod nějakými rozřehtanými Rusáky. Z domů nad námi vlály vlajky a lidi vystrkovali pořád nové a najednou jsem si všiml, že je jich nějak moc ruských, zrovna u Kaldounů, tam co v sobotu visela červeno-bílá nudle, tam sebou teď vlnila ještě delší rudá nudle, a u Pittermanů, jak to povídal Rosťa, plácal sebou o stěnu obrovský širokánský fialový prápor se žlutou hvězdou uprostřed. Vypadalo to jako něco od cirkusu. I u Krocanů visela sovětská vlajka a v oknech byly vystrčené zkřížené papírové práporky, vždycky jeden československý a jeden doma vyrobený ruský. Rozhlížel jsem se po těch rudých práporech a viděl jsem jich plno. U Jirásků, u Mlejnků, u Buřinohů, u Novotných, u Nováků, u Wenigů, a jak jsme šli dál, u Moutelíků, u Rýdlů, u Šejnohů a všude děsná síla. Proti nám zahnulo z náměstí auto s okýnkama vyzdobenýma jako na svatbu a s papírovýma girlandama na chladiči. U spořitelny natahoval městský zřízenec pan Vipler standartu s nápisem VÍTEJTE NÁM!. Na náměstí byl celý ten cikánský tábor jako u vytržení, lidi tančili mezi rancema na zemi a před hotelem U Lva se zaleskly nablýskané inštrumenty kutálky. To mě zajímalo, kouknul jsem se tam a uviděl jsem pana kapelníka Petrboka v bílé admirálské čepici a s holí se zlatou koulí na konci, jak si tam rovná ty svoje muzikanty a za nima se řadí průvod s vlajkama a standartama. Na náměstí byl zmatek, do kterého pražilo slunce. Někdo rozhoupal zvony a přes ten povyk a zpívání a směsici hlasů se začly ozývat údery Gabriela a Michaela jako na poplach.

„Tak jestli to neni blbost,“ řekl Benno a zastavil se. Jak jsem byl rozešlý, šláp jsem mu na paty.

„Di, di,“ řekl jsem mu.

„Páni, my sme idioti,“ řekl Benno a vykročil dál. Šli jsme přes náměstí a k sokolovně. Tam se řadil průvod. Sokolové v krojích. Muži a ženy. Moc jich nebylo, ale nesli před sebou těžký prápor s mnoha fábory. Za nima stála kapela pana kapelníka Sumce a všude byly vlajky. Kapela spustila, zaznělo to uboze a plechově a sokolové vykročili. Ohlíd jsem se za nima, jak statně pochodovali s vystrčenýma pupkama, a sokolské ženy v baretech a vzadu se k nim připojovali kluci a civilisti. Šli jsme dál k Poznerově továrně. Lidí začlo ubývat. Zřejmě se hrnuli už bůhvíjak dlouho a čelo průvodu muselo už být na hranicích. Tady na Kocandě už skoro žádní lidé nebyli, jen dědečkové, co seděli na zápraží a dívali se na nás jako na zjevení, a babičky na stoličkách. Vymašírovali jsme z chumlu ve městě a teď jsme šli volným terénem na západ. Došli jsme na konec města k trávníku před Šerpoňovou továrnou. Slunce svítilo pořád jako zběsilé.

„Pane doktore,“ ozval se Benno.

„Prosím?“ řekl doktor Bohadlo a pořád šel.

„Nemohli bysme si tady trochu vodpočinout? My sme děsně utahaný po tom cvičení,“ řekl Benno.

„No,“ řekl jsem.

„Nojo,“ řekl Harýk.

Doktor Bohadlo se zastavil a podíval se na hodinky.

„Nu,“ řekl. „Asi na čtvrt hodiny bysme si snad odpočinout mohli.“

Bez dalších řečí se Benno svalil do trávy a my jsme se usadili vedle něj a obrátili jsme se čelem k východu. Modrá oblaka s několika bílými mráčky se táhla za město do Německa. Třešňové stromy svítily na slunci. Bylo bezvětří a jenom z města zaznívalo to neurčité hučení. Seděli jsme a dívali jsme se na vzdálené lesnaté svahy, mezi kterými byla německá hranice. Natáhl jsem se na záda do trávy a obrátil jsem oči rovnou k nebi. Veliká Šerpoňova továrna, vystavěná jako skotský hrad, se bělala za mnou a byla příšerně tichá. Docela kolmo nahoru jsem se nemoh podívat, protože tam hořelo slunce. Když jsem k němu přiblížil oči, bylo to jako neurčitý roztavený flek, hrozně žhavý a rozžhavující tu modrou oblohu kolem sebe do běla. A jak jsem hleděl vzhůru ke slunci a veliká bílá budova stála za mnou a ticho bylo jako v zemi, kde všichni lidé vymřeli, mohlo to být kdekoliv, a na mě padla veliká marnost, rozlila se do mě do všech pórů a buněk v těle a bylo mi všechno, všechno kromě mě samého nesmírně vzdálené. Já sám jsem byl měkkýš v pevné ulitě té marnosti, v ní mi bylo dobře, i když jsem byl bez smyslu a sám, ale sotva jsem z ní vylez, setkalo se moje měkké a zranitelné tělo s něčím bolestivým. Sotva jsem povylez, hned tu byla Irena a ta bolest ji nemít a bolest nevědět, jestli o ni opravdu stojím, a bolest po ní toužit a žárlit na ni a bolest být k ní lhostejný a bolest myslet, že ji nikdy nebudu mít a že to všechno bylo a je marné, ty večery a slova a tahle revoluce, která v tom pro mě nic nespraví, ty fotky s automatem a praní v noci s komunistama a ta sláva, až přijedou Rusové a až zase všechno začne být normální a republikánské a demokratické, že pro mě jsou marné všechny revoluce, ne pro lidi vůbec, ale pro mě, protože já jsem ztracený a nikdy nebudu mít Irenu, a zdálo se mi, že ji teda opravdu musím milovat, že ji miluju, Irenu, pitomou, hezkou, která o mě vůbec nestála, která měla v hlavě svůj stroječek na myšlení a v něm jí chyběly krátké vlny, po kterých by se mohla spojit se mnou, její tělo že miluju a obličej, ale taky to kouzlo kolem ní, které jsem si možná dělal sám, to okno večer otevřené nad řekou s hvězdama a skály a bílá lana a její vlasy a slunce, které nějak vždycky chodilo kolem ní, že ji teda miluju a nemůžu se toho zbavit a nechci, a vzpomněl jsem si na Lucii, a jak jsem Irenu vůbec nemiloval, když jsem byl s Lucií, a na Věrku a na Helenku a na Mici a věděl jsem, že na Irenu nemyslím, když jsem s nima, ale teď jsem na ni myslel a všechno ostatní pro mě nebylo nic, to teď bylo důležité ve mně a pevné a věčné a stabilní, ležel jsem na zádech pod nebem modrým úplně marně a monotónně a neslyšel jsem nic jen Bennovo funění vedle a tiché hučení města a v tom marném modrém nebi jsem viděl Irenu, jak nějak stojí a já s ní a jak se s ní líbám v noci a hladím ji po ňadrech a říkám jí Ireno, Ireno, vezmeš si mě? a ona říká vemu, a jak je ráno v kostele a nikdo to neví a klečím s Irenou před oltářem a oknama na nás padá slunce a pak posíláme malé kartičky Daniel Smiřický s chotí Irenou oznamují, že jejich sňatku bylo požehnáno v chrámu Páně svatého Antonína, a pak už jsem nemyslel na nic přesného, dál už jsem nemyslel, to už pak byla jen Irena nebo štěstí, asi štěstí, protože to bylo neurčité a ani ne v té modré obloze, ale ve mně, na všechno jsem zapomněl a nevěděl jsem ani, na co myslím, a najednou se mi do toho ozvala rána, temná, nezvyklá a úplně jiná než všechno, co bylo zrovna ve mně, přišla odjinud, zvenčí, neuvědomil jsem si dobře, co je, ale pak se ozvala pravidelná řada slabších ran, jedna po druhé, rychle a pravidelně, a zase se ozvaly a zase přestaly, a to už jsem věděl, že se něco stalo, a posadil jsem se, Irena a všechno rázem zmizelo a jenom zase já jsem seděl na trávníku a vedle mě Benno a hleděl napjatě k východu a Harýk a ti tři kluci a doktor Bohadlo a mlčeli jsme, bylo ticho a pak zas série temných ran jako z nějakého stroje a zas a zas a já věděl, co to je, ale nevěděl jsem, co se stalo.

„Co je?“ řekl Benno.

„Kulomety,“ řekl Harýk.

„Sakra, že by si to spletli –“

„Co?“

„No, že by to nebyli Rusové?“

„Blbost,“ řekl jsem. „To je – doví.“

„Rusáci by přeci nestříleli z kulometů,“ řekl Benno.

„Ale, čeče, jak – dyť je šli všichni vítat.“

„Dobře, ale kdo jim to řek?“ Benno se obrátil na doktora Bohadla. „Pane doktore, vodkuď se to dověděli, že jedou Rusové?“

„Já nevím,“ řekl doktor Bohadlo. Byl najednou bledý a jeho optimistický obličej byl teď plný starosti. „Já nevím, hoši. V pivováře to nikdo neříkal.“

„Vidíte,“ řekl Benno a obrátil se na nás. „Někdo se zbláznil, a celý město na to sedlo.“

„Ale blbost,“ řekl jsem.

„Tak co myslíš, že to je?“

„No, co já vim?“

Vtom se kulomet rozštěkal naplno a docela jasně. Byly to přesné, suché, hlasité rány a byly nějak blíž.

„Tak. Prosim,“ řekl Benno. „Sou to esesáci.“ Vstal z trávníku a my všichni taky. Kulomet zase zapraskal.

„Dem se dekovat,“ řekl Benno.

„Ale počkej,“ řekl jsem.

„To si čekejte, jestli chcete, já du,“ řekl Benno a dal se do klusu kolem továrny.

„Benno, neblbni,“ řekl Harýk.

„Počkejte, pane Mánes!“ zavolal doktor Bohadlo.

Benno se zastavil a otočil se.

„Počkejte, musíme se vrátit do pivováru.“ „Ani mě nehne. Ste blázni,“ řekl Benno.

Díval jsem se na něho a bylo mi divné, že nějak nemám strach. Benno stál a slyšel jsem, jak doktor Bohadlo říká rozčileným hlasem: „Pane Mánes, okamžitě se vraťte. To by byla dezerce,“ a viděl jsem, jak Benno stojí a rudne a neví, co dělat, a tu se mi náhle zachtělo v tom být, mít svůj automat a udělat to pro Irenu, abych ji získal nebo abych se jí zbavil, kulomet se zas hlasitě ozval, šíleně se mi zachtělo být u toho a zavolal jsem na Benna:

„Benno, neblbni, dem do pivováru! Poťte!“

„Samo, poťte rychle,“ řekl jeden z těch kluků a já věděl, že u něj to je odvaha, kdežto to moje je jenom zblbnutí nebo co, ale bylo to jedno, efekt byl stejný, a řek jsem znova:

„Dem, Benno! Poť a neblbni,“ a vykročil jsem a kluci za mnou a Harýk, a doktor Bohadlo řekl:

„Pane Mánes, vyzývám vás, abyste šel!“

Šel jsem pomalu, díval jsem se na Benna a říkal jsem:

„Tak póť, Benno! Neblbni,“ a říkal jsem to, jako kdybych ho lákal na plovárnu, a Benno, celý rudý a zpocený, sebou hýbl k nám, doktor Bohadlo mě obešel a řekl:

„Tak, hoši, půjdeme skautským krokem,“ a dal se do klusu. Benno se k nám připojil a řekl:

„Vy idioti. Lezete do toho jak blbí. Vodserem to všichni,“ ale pak zmlknul, protože jsme museli klusat za doktorem Bohadlem, který byl už kus před náma, a tlustá zadnice v pumpkách se mu házela nahoru a dolů, jak běžel. Dostali jsme se na hlavní ulici a doktor Bohadlo najednou začal pochodovat. Lidi, co zůstali doma, stáli všichni na chodníku a koukali se napjatě na východ. Doktor Bohadlo se zas dal do klusu. To byl ten skautský krok. Klusali jsme po dláždění a naše dupání třaskalo o kameny. Lidi na chodníku se otáčeli a koukali na nás vyvalenýma očima. Na východě se střílelo a tady se lidi chystali zalízt do sklepů a my jsme rychle a pravidelně klusali rovnou do toho. Slunce svítilo klidně a nerušeně a my jsme se hnali ulicí. Jak byla rovná až k viaduktu, viděl jsem, že všude na chodníku stojí lidi, pořád menší a menší do dálky, a čekají. Z města se začal ozývat temný hukot a sílil. Bylo mi to známé, ale jak jsme běželi přímo proti tomu, neuvědomil jsem si hned, co to je. Díval jsem se upřeně dopředu a to hučení se pořád zesilovalo. Pak jsem najednou viděl, že lidičky u viaduktu se nějak rozhejbali a začali prchat na všechny strany. Hučení sílilo a do něj pravidelně třeskaly naše kroky, jak jsme běželi k němu. Ozvalo se ženské zaječení a nějaká ženská popadla malého kluka a letěla s ním do baráku. A najednou se rozhýbaly celé ty dvě dlouhé šňůry lidí od viaduktu až k nám a začaly se cpát do průjezdů a utíkat postranníma uličkama pryč. Hučení se změnilo v strašný rámus a ozývalo se až za viaduktem. Ještě chviličku jsme běželi a pak jsme se zastavili, jako kdybysme si to řekli. Sestoupili jsme se k sobě a všichni jsme napjatě čuměli k viaduktu. A v něm, pod železnou konstrukcí a mezi dvěma kamennými nosníky se najednou objevil tank, zahnul na ulici a plazil se s příšerným rámusem rychle k nám. Měl jsem pocit, jako kdybych stál na poušti před nosorožcem. Pláty tanku se zaleskly v slunci a zahlíd jsem, že je celý posetý vojákama v strakatých parašutistických hadrech. Ale to už jsem se nekoukal a utíkal jsem jako blesk za roh do postranní ulice. Přede mnou se hnal Benno a před ním pan doktor Bohadlo a vedle mě Harýk. Ulička vedla prudce do kopce, z jedné strany byla tovární zeď a z druhé plot nějakého skladiště. A teď jsme byli v pasti. Přejel mě nepříjemný pocit a rámus se blížil a zeď i plot byly ještě příšerně dlouhé a stráň se škrabala vzhůru šíleně strmě. Viděl jsem, jak Benno a doktor Bohadlo už dobíhají ke konci plotu, a zdálo se mi, že tank máme už za zádama. Řval hrozně blízko, že mně připadalo nemožné, aby moh řvát ještě víc. Doktor Bohadlo a Benno zmizeli za rohem. Zeď se před námi krátila. Supěli jsme oba a řvaní se do nemožnosti zesilovalo. Zbývalo nám jen docela málo a já jsem si uvědomil, že mám příšerný strach. A pak jsme zapadli za roh, já a Harýk hned za mnou, a zastavili jsme se, protože za plotem stálo několik lidí a několik jich prchalo ještě dál, podél plotu zadem k městu, aby se vyhnuli tanku. Zůstali jsme stát na kraji a strach ze mě hned zmizel. Tank řval dole po ulici. Lehl jsem si na zem a vystrčil jsem opatrně hlavu ven. Ulička se svažovala dolů a byla prázdná a na kousku hlavní ulice, co jsem viděl, nebylo vidět nic. Jen slunce pražilo. Chvíli jsem ležel a cítil jsem, jak lidi za mnou na mě napjatě čumí, a pak jsem se přitiskl k zemi, protože za rohem tovární zdi se vynořila hlaveň děla, zdálo se to hrozná doba, jak se z ní vysouvala, a pak se ukázala příď tanku, pomalovaná nepravidelnými fleky, s tlustým pancířem šikmo skloněným, a pak vyjel celý tank, na něm sedělo naseto vojáků v strakatých parašutistických kombinézách, s větvičkama na helmách, někteří seděli na blatníku, pod kterým se plazily pásy, a nohy v bagančatech se jim kolíbaly dolů, spatřil jsem vyhrnuté rukávy a automaty se olejově leskly, nahoře z poklopu čouhal chlap v černé kombinéze a s tankistickou radiokuklou na hlavě a u něho, opřený o pancíř, stál jiný chlap, držel se levou rukou poklopu, v pravé měl automat a byl ověšený handgranátama. Všechno se utápělo v šíleném řevu stroje a tank přejel přes můj výhled a řvaní se ztišilo a ve chvilce bylo po všem. Zase zbylo jen prázdné dláždění, do kterého se opíralo slunce. Zvedl jsem se ze země a otočil jsem se k lidem. Harýk se odlepil od plotu a řekl ochraptěle:

„Už je pryč?“

„Jo,“ řekl jsem.

Kolem mě se seběhl roj lidí a začali na mě dorážet.

„Viděl ste ho?“

„Jo,“ řekl jsem.

„Byli to esmani?“

„Asi jo. Já nevim.“

„Řikáte, že ste ho viděl,“ řekl mi chlap velký jako hora s napitým hlasem.

„Buďte tak dobrej a poraďte mně, jak to mám poznat,“ řekl jsem mu vztekle. „Měl jste se koukat sám.“

Pak jsem se obrátil k Harýkovi a řekl jsem mu: „Dem, ne?“

Harýk se otočil a povídal:

„Počkej. Támhle je Benno. Benno!“ zavolal.

Benno se k nám přišoural s vyvalenýma očima.

„Tady to máte, s vašim nadšenim,“ řekl.

„No co?“ řekl jsem.

„Eště dělej blbýho.“

„Ale houby. Nic se ti nestalo, tak co.“

„Jenže mohlo.“

„Blbost,“ řekl jsem. Doktor Bohadlo se k nám připojil. Benno řekl:

„Já nevim jak vy, ale já si du vlízt támhle nahoru do lesa.“

„To na houby?“ řekl Harýk.

„Né. Ale počkám tam, až tu budou Rusáci.“

„Pojdeš tam hladem,“ řekl jsem.

„Lepší pojít hladem než se nechat vodstřelit vod nějakýho pitomýho esesáka,“ řekl Benno. Zasmál jsem se filmově. Bylo mi příjemné dělat teď hrdinu, když už esmanský tank byl pryč.

„Příde na vkus,“ řekl jsem. Benno se naštval.

„Heleď, Smiřickej,“ řekl. „Jestli si o sobě myslíš, že seš ňákej hrdina –“

„Asi sem – dyž to srovnám s tebou,“ řekl jsem.

„To teda nejseš.“

„A seš ty?“

„Nejsem. Ale ty taky ne.“

„Tak co myslíš, že sem?“

„Vůl.“

Podíval jsem se na Benna a udělal jsem zamyšleného. Doufal jsem, že mi zesmutněly oči, aspoň jsem trochu přivřel víčka, aby to tak vypadalo.

„Možná,“ řekl jsem. „Možná že sem teda vůl.“

„To seš,“ řekl Benno. „Korunovanej.“

„Možná že sem,“ opakoval jsem s očima sklopenýma k zemi. Pak jsem je prudce pozvedl k Bennovi a řekl jsem: „Ale já sem na tom taky jinak než ty, víš?“

Byl jsem zvědav, jestli to na něj zapůsobí. Na Irenu by to působilo jistě, jenže tohle byl Benno. Ani jsem moc nemyslel, že na to bude reagovat, řek jsem to spíš kvůli sobě.

„Nekecej. Jak seš na tom, prosím tě, jinak?“ řekl Benno.

„No – prostě, nebudem se vo tom hádat,“ řekl jsem. „Já du do města a mysli si vo tom, co chceš. Pudeš s náma?“

Benno nebyl takový, aby na něj působily moje efekty. Ale trochu úvahy to do něj jistě zasadilo.

„Smiřickej, neblbni,“ řekl. „Nebudeš povídat, že se chceš kvůli tý káče nechat zabít.“

„Já se nechci nechat zabít.“

„Ne? Tak proč tam mermomocí lezeš?“

„Chci prostě.“

„Chceš se vytáhnout před Irenkou,“ řekl Benno.

„Dyž myslíš.“

„Nebuď vůl, Danny.“

„Nemůžu si pomoct. Asi sem.“

„Neblbni.“

Udělal jsem svůj bolestný úsměv kolem úst a řekl jsem:

„Tak, Benno, pudeš s náma?“

Benno se na mě podíval, vypadalo to, že vážně, a asi to bylo vážně, a řekl:

„Chlape, tys fakt z tý káči zblb.“

„Tak pudeš?“ řekl jsem s úsměvem.

„Ale já sem tě varoval. A můžu ti říct, že mi tě bude líto, až tě někde vodbouchnou.“

„Tak ahoj, Benno,“ řekl jsem a podal jsem mu ruku. „Neměj na mě vztek.“

„Ahoj, Danny,“ řekl Benno. „Teda bude tě škoda. Pro jazz a pro všechno.“

„Páni, voni se loučej jak při funuse,“ řekl Harýk.

„Poď se mnou, Hary,“ řekl Benno.

„Houby, já du do pivováru.“

„Tak ahoj,“ řekl Benno a nastrčil mu ruku.

„Blbče, neser,“ řekl Harýk. „Seš tragickej, až je z toho špatně.“

Najednou se rozeřval zas nějaký motor a všichni strnuli. A pak se zničehonic nízko nad náma přehnalo letadlo. Viděl jsem, jak lidi padají na zem. Stín letadla se mihl přes louku a zmizel ve slunci, ale řev motoru bylo slyšet dál.

„Kuci, do lesa!“ vykřikl rychle Benno, vyškrábal se na mez a začal utíkat k lesu. Řev motoru přestal slábnout a začal zas sílit. Letadlo se vracelo, ale nebylo ho vidět, protože bylo ve slunci.

„Benno, lehni si!“ zařval jsem za ním. Ale stejně mě neslyšel. Valil se rychle do stráně k nízkému lesu nahoře, ke kterému pádili lidi ze všech stran. Motor se rozeřval naplno a sílil. Sek jsem sebou pod mez a Harýk a doktor Bohadlo vedle mě. Rámus vykulminoval a z něho zaštěkaly dlouze kulomety. Slyšel jsem krátké suché údery někde nablízku. Kulky se zarývaly do země. Pak se motor náhle opět ztišil a letadlo zmizelo za zdí. Vyskočil jsem a pověsil jsem se na zeď. Zahlédl jsem ještě německou stíhačku letět rychle nízko nad městem. Zahnula na východ a za chvilku se ztratila za kopci na hranicích.

„Teď už se asi nevrátí,“ řekl Harýk.

„Snad ne.“

„Páni, ale byla to klika.“

„To byla,“ řekl jsem a teď jsem teprv ucítil strach. Předtím to všechno šlo moc rychle. Sakra, už jsem moh mít kulku v těle. Rozhlédl jsem se kolem. Několik lidí ještě pádilo k lesu. U něj, už docela blízko, zahlédl jsem kulatou Bennovu postavičku, natřásající se nepravidelně, jak utíkal.

„Diž,“ řekl jsem Harýkovi.

„Co?“

„Támle. Vidíš Benna?“

„Ajo. Páni, ten se zastaví až na Ratejně.“

„Necháme ho bejt, ne, pane doktore?“ řekl jsem doktorovi Bohadlovi, který stál vedle nás a byl jako sulc a tvaroh.

„Ano, ano, jistě,“ řekl. „Člověk se nemůže divit. V životě nic takového neprožil.“

„Jistě,“ řekl jsem. „A my abysme šli, ne?“

„Ano,“ řekl doktor Bohadlo, ale teď už nebyl tak nadšený. Cítil to asi ve vzduchu jako já, to, že ze všech stran se může na člověka něco přihnat, dřív než má čas se zdekovat. Vykročili jsme rychle k hlavní ulici, zahnuli jsme za roh a šli jsme k viaduktu. Z domu na druhé straně ulice vyběhli ti tři kluci z naší hlídky a připojili se k nám.

„Kde je ten tlustej?“ zeptal se mě jeden z nich.

„Je raněnej,“ řekl jsem mu chladně. Kluk vypoulil oči.

„Jó? Vod čeho?“

Schválně jsem klopýtnul, abych se ho mohl chytit a odstrčit ho trochu od ostatních. Nechtěl jsem, aby mě slyšel doktor Bohadlo.

„Sakra,“ řekl jsem. „Dostal to do nohy.“

„Z tý stíhačky?“

„Jo.“

„A – to ste ho tam nechali?“

„Byl tam jeden doktor a vodvezou ho do nemocnice.“ Hustil jsem do kluka tiše svoje mystifikace. Prošli jsme rychle pod viaduktem. Na slunci před námi se začernal dav lidí. Tlačili se kolem něčeho. Někdo nelidsky zařval, až mi opravdu přeběhl mráz po zádech. A zase. Dlouhé, nekonečné ženské skučení, které po chvilce hrozného napětí trochu ochablo a zas se opakovalo a zas přecházelo v polozvířecí chrapot. Udělalo se mi těžko od žaludku. Přimáčkli jsme se zezadu na dav.

„Co je? Někdo je raněnej?“ zeptal se kluk.

Chlap stojící před námi se k nám vážně otočil.

„Ňáká pani.“

„Nevíte kdo?“ zeptal jsem se.

„Nevim.“

Zepředu se otočila tlustá ženská a řekla:

„To je pani pana doktora Vašáka.“

„Co?“ vykřikl jsem a zatmělo se mi před očima.

„Jo. Mladá pani doktorová Vašáková,“ řekl nějaký hlas zepředu. To polozvířecí zaječení se zase ozvalo.

„Pusťte mě k ní,“ řekl jsem. „Pusťte mě. Šel někdo pro auto?“

Mačkal jsem se energicky davem a lidi, poněvadž nevěděli, kdo vlastně jsem, mě uctivě pouštěli a čuměli na mě. Na chodníku ležela paní doktorová Vašáková. Vlastně její nohy v bílých střevíčkách, až nad kolena, potom chuchvalec roztrhané květované látky a modrého trikotýnu a krve, a pak zbytek paní doktorové v květovaných šatech. U ní na zemi klečeli dva Angličani, ten fouskatý Skot jí podpíral rukou hlavu a ten vysoký hezký s obvazem na hlavě ji držel za ruce a oba nevěděli, co mají dělat. Viděl jsem, že se moc dělat nedá. Lidi kolem se tísnili mlčky a poděšeně. Poklekl jsem rychle k ní a oba Angličani se na mě podívali. Měli klidné oči a najednou jsem viděl, že mají opravdu tvrdé oči. Docela jinak se dívali než ti vylekaní lidé z davu. Pro ně ten pohled asi neznamenal nic nového. Ale asi taky líp věděli, co znamená, než lidi kolem.

„Šel někdo pro vůz?“ zeptal jsem se vážně a rychle anglicky.

„Yes,“ řekl zrzavý Skot.

„Není tu nějaký doktor?“

„No.“

„Kde je její manžel?“

„V nemocnici.“

Umlkl jsem a hleděl jsem tiše na paní doktorovou. Už nekřičela, jen sípala a měla tvář staženou bolestí. Ňadra pod tenkými šaty se prudce a škubavě zdvíhala a ona byla pořád mladá a hezká. Chudák paní doktorová. Díval jsem se na ni, jak trpí, a všechno kolem se ztratilo a já ji viděl v bílých šatech se sakurama, jak se zubí tou pěknou pusou nad šálkem kávy a blýská po mně hezkýma očima za těch sobotních večerů v sokolovně, jak na sebe děláme šauy a občas spolu promluvíme jakoby nic o válce, o nouzi o potraviny, nebo vypravuju polohlasem nějakou politickou anekdotu a celý stůl má hlavy sestrčené a já cítím její teplý obličej blízko mě a zájem v jejích očích, které jsou upřené na mě, vůbec ne o tu anekdotu, ale o jiné věci, viděl jsem ji, jak měla radost, že jsem na ni dělal ty šauy, byla asi o pět let starší než já a pan doktor Vašák asi o pětadvacet, a jistě by se mnou nic neměla, kdyby přišlo co k čemu, ale byla hezká a měla mě ráda, a když jsme se loučili, tak jsem jí líbal ruku a cítil jsem, jak mi ji přitiskla na ústa, a jednou, když byla tma a její manžel se loučil s mojí máti, obrátila tu ruku dlaní vzhůru, a jak jsem ji políbil, chytla mě za čumák a stiskla mi ho, až se mi zajiskřilo v očích, ale hned se po mně rozlilo blaho, že mi to udělala, a koukal jsem za ní pak, jak nasedala do auta s manželem, a viděl jsem, že ještě za sklem maličko zamávala a ve tmě se zabělal její úsměv, a můj otec divoce zamával, protože si myslel, že to patří všem, ale já věděl, že to je jen pro mě, a šel jsem pak vedle našich domů a měl jsem v sobě prima pocit a tu noc jsem vůbec nemyslel na Irenu, ale jen na paní doktorovou Vašákovou, myslel jsem na ni a teď tu ležela, zrovna tak hezká jako tenkrát, a bylo po všem, její hezká pusa byla stažena do bolestného oblouku a dole pod bříškem se z ní valila krev, na chodníku se ve slunci leskla červená kaluž a nešlo to nijak zastavit. Zadíval jsem se na ten její obličej a do očí mi opravdu stouply slzy.

„Poor lady,⁵“ řekl jsem. „Jak se to stalo?“

„Stíhačka,“ řekl Angličan s obvazem na hlavě. Mlčel jsem. Potom jsem řekl:

„Nešlo by nějak zastavit krvácení?“

„No,“ řekl Angličan.

„To znamená –“

„Yes,“ řekl Angličan a chvíli mlčel. Pak řekl tiše:

„Umře, než ji dovezeme do nemocnice.“

Ozvalo se zahučení automobilu a skřípění brzd. Lidé se rozestoupili. Objevil se automobil pekaře Jožky, lehký nákladní vůz na rozvážku. Pekař Jožka vyskočil od volantu a přiběhl k nám. „Dáme jí dozadu,“ řekl.

„Máte tam něco, na co bysme jí mohli položit?“ zeptal jsem se. „Jo. Prázdný pytle sou tam.“

Obrátil jsem se na Angličany.

„Můžete ji nadzvednout?“

„Yes,“ řekl Skot. „Kdybyste mohl opatřit něco pod ní. Třeba prostěradlo.“

„Yes,“ řekl jsem. „Nemáte někdo prostěradlo, abysme jí na něm mohli zvednout?“ obrátil jsem se na lidi.

„Jo hned!“ vykřikla ta tlustá ženská, obrátila se a zapadla do domu.

„One moment, please,“ řekl jsem a čekali jsme. Bylo ticho. V děsně krátké chvilce se ženská zas vynořila s prostěradlem a podala mi ho. Tvář měla zděšenou a uslzenou.

„Děkuju,“ řekl jsem.

„Položte to vedle ní,“ řekl Angličan s obvazem.

Rozprostřel jsem prostěradlo na chodníku. Angličani vzali paní doktorovou Vašákovou jeden pod paží a druhý kolem pasu.

„Mohl byste ji vzít za nohy?“ řekl mi Skot.

„Yes,“ řekl jsem a nadzdvihl jsem ji za nohy. Měl jsem hrůzu, jestli to její tělo vydrží. Jak jsme ji nadzdvihli, začala zase křičet, ale už jen slabě. Položili jsme ji na prostěradlo. Z první řady k nám přiskočil nějaký chlap na pomoc. Zvedli jsme prostěradlo za všechny čtyři cípy a pomalu jsme nesli paní doktorovou k autu. Skrz prostěradlo kapala krev na dláždění. Pekař Jožka oběhl vůz a otevřel ho vzadu. Vevnitř byly naházené prázdné pytle. Jožka vlezl dovnitř a rychle z nich urovnal lůžko. Pak tam vlezli Angličani, úžasně obratně, a nadzdvihli paní doktorovou dovnitř. Já s tím chlapcem jsme jí drželi za nohy, až byla vevnitř celá.

„Tak, a jeďte rychle,“ řekl jsem Jozkovi. „You go with her. I’ll see you later,⁶“ řekl jsem Angličanům.

Kývli a sklonili se zas nad paní doktorovou. Jožka zavřel dveře, oběhl vůz a skočil za volant. Motor se rozhučel a auto se hnulo. Dav stál mlčky na chodníku a díval se za ním, jak projelo pod via­duktem a zahnulo dolů ke gymnáziu. Na chodníku ležela veliká kaluž krve a v ní se zrcadlilo slunce. Šlápl jsem na něco, a když jsem se podíval, byla to veliká zdeformovaná protipancéřová kulka z leteckého kulometu. Bylo ticho. A pak jsem si uvědomil, že už není ticho. Rozhlédl jsem se. Od náměstí utíkali lidé, zpocení a zaprášení, ženské s dětma a mezi nimi starý pan Baudyš v sokolském kroji a s práporem, obtočeným kolem žerdi.

„Co je?“ vykřikl jsem na nějakého chlápka, který se zrovna zastavil před domem a otvíral dveře.

„Z Prajska jedou esmani!“

„Vy ste byl na hranicích?“

„Byl. Ale nebyla to prauda. Rusové nepřijeli.“

„A co to bylo, jak se tam střílelo?“

„To byl esmanskej tank.“

„Je někdo zabitej?“

Muž mávl rukou.

„To se vůbec nedá spočítat. Dyť ten tank najel u celnice zrouna do průvodu s dětima.“

„Panebože!“ vykřikla vedle mě nějaká paní. Chlap po jejím boku se zeptal zlověstně:

„A kdo roztroubil, že jedou Rusové?“

„To, pane, vědět, tak ho stáhnu zaživa z kůže!“ řekl muž ve dveřích.

„A jak to víte, že jedou esesáci?“ řekl jsem klidně.

„Poněvač v Prajsku se střílí. Tam je bitva.“

Vtom se ulicí rozlehl mohutný a dutý hlas megafonu městského rozhlasu.

„Občané,“ řekl plechově. „K hranicím se blíží ustupující německé tanky. Vyzýváme všechny muže schopné nositi zbraň, aby se ihned dostavili na velitelství československé armády do městského pivovaru. Opakuji,“ a hlas z megafonu bučel do hluku, který rostl ulicí, kudy utíkali a valili se poděšení lidé. „Ženy a děti nechť se uchýlí do protileteckých krytů. Není vyloučeno, že město bude bombardováno,“ zabučel hlasatel a ženské kolem se rozječely. Viděl jsem, jak schytávají děti a utíkají pryč. Proti pádícímu davu se najednou vynořil zástup chlapů v brčálových uniformách, ženoucí se opačným směrem. To byli ruští zajatci. Lidé se jim vyhýbali a začla motanice. Ohlédl jsem se. Harýk stál vedle mě.

„Dem!“ vykřikl jsem na něho a oba jsme se dali do klusu. Několik chlapů se k nám připojilo. Začíná jít do tuhého, řeklo mi to v hlavě, a bylo to nádherné. Hlas z megafonu bučel dál: „Občané! Vaše město je v nebezpečí. Braňte je proti Němcům! Smrt německým okupantům!“ a my jsme utíkali k náměstí. Před námi se divoce hnali Rusové s bílýma S. U. na zádech. Několik poděšenců stahovalo už zase vlajky. Červeno-bílé a rudé plachty se kymácely nad davem a přes slunce se přetáhl mrak. Podíval jsem se vzhůru. Po obloze začly od západu vyrůstat mraky. Vběhli jsme na náměstí. Tam byl zmatek. Ženské a děti z uprchlického tábora se cpaly do kostela a chlapi stáli v nejistých hloučcích. Někteří se rozbíhali k pivováru a od východu proudili přes náměstí pořád lidi z vítání. U kostela se k nám připojil hlouček Francouzů a Holanďanů. Přeběhli jsme náměstí a utíkali jsme úzkou hlavní ulicí. Slunce bylo teď schované za mraky a ulice se zatáhla příšeřím. Bílé a vyděšené obličeje lidí se hnaly oběma směry a srážely se. Běželi jsme po pravé straně. Nad proudem, pohybujícím se proti nám, se vznášel naleštěný heligón a přeplul kolem mě dozadu. Tempo se zrychlovalo. Městský rozhlas bez ustání bučel do šumění a pokřiku davu. U Novotných někdo stahoval transparent pověšený přes ulici s nápisem VÍTEJTE NÁM!. Blížili jsme se k protitankové překážce, v které všechno vázlo, protože se tam dva proudy proti sobě vmačkávaly do úzkého průchodu. Lidé přelézali přes překážku oběma směry. Zpomalili jsme krok a viděl jsem, jak z ulice zrovna lezou nějaké holky s páskama Červeného kříže na rukou, a vtom jsem uviděl Irenu. Zabělala se ve světlých šatech proti temnému pozadí v ulici, vylezla na překážku a seskočila dolů. Sukně se jí maličko nadzdvihla a viděl jsem jí nohy nad kolena.

„Ireno!“ zavolal jsem na ni. Rozhlídla se a vtom mě spatřila. Přeběhl jsem na druhou stranu ulice k ní a proplítal jsem se mezi lidma.

„Ireno!“ vyrazil jsem ze sebe a vzal jsem ji za ruku. Měla teplou měkkou ruku a dívala se na mě širokánsky otevřenýma očima. Byla hrozně hezká. Kolem nás se divoce hnal zástup a rozbíhal se po Jiřáku na všechny strany. Měla na hlavě šátek, červený s bílýma puntíkama, a pod ním zavázané vlasy. Megafon bučel: „Vykliďte ulice! Německé tanky projíždějí Chodovem!“ a Irena se na mě usmála. Všiml jsem si, jak má malé růžové uši a v nich dírky od náušnic.

„Ireno! Miláčku!“ řekl jsem, a možná že to v tom rámusu neslyšela. Její hlas aspoň zněl hodně slabě, když mi říkala:

„Deš do pivováru?“

„Jo,“ řekl jsem hlasitě. Nějaký chlap do nás strčil jak býk. Irena se mě chytla. Přidržel jsem ji u sebe. Ještě víc se setmělo. Nad domy vyrostly šedivé mraky a zvedl se vítr. Viděl jsem, jak se rozvířil prach a papíry pod nohama lidí.

„Tak na shledanou, Danny!“ řekla Irena. Její obličej vypadal bílý a měla zarůžovělé tváře. Vítr nám hodil do očí závěj prachu. Musel jsem zavřít oči. U barikády někdo řval, ale nebylo rozumět co. Otevřel jsem oči a viděl jsem, že Irena je má dosud zavřené a plné písku.

„Sbohem, Ireno!“ řekl jsem rychle. Šklebila se trochu, jak měla písek v očích. Líbnul jsem ji rychle na červeně pomalovanou pusu a odtrhl jsem se od ní. Otevřela oči a pokoušela se rozhlédnout. Mezi náma se přehnalo několik ženských. Pak jsem ji ještě na okamžik zahlíd, stála na špičkách a mnula si oči a dívala se po mně. Poslal jsem jí polibek. Pak se zas vítr zvednul a rozvířil prach a smetí.

„Tak pod!“ slyšel jsem Harýkův hlas a cítil jsem, že mě táhne za ruku. Promotali jsme se na druhou stranu ulice a k překážce. Tam se chlapi škrábali přes ni. Zase samé zadnice. Uviděl jsem něčí boty, zaleskly se mi podkůvkama před nosem, a pak jsem se vyškrábal na překážku. Vedle mě lezl pan učitel Pánek a seskočili jsme současně. Obrátil jsem se a Harýk dopadl za mnou. Dali jsme se do klusu. V ulici bylo temno a foukal vítr. Utíkali jsme teď rychleji. Zahlédl jsem, jak od nás z okna se kouká maminka a otec, ale dělal jsem, že je nevidím. Musel jsem přivírat oči, protože vítr foukal proti nám. Dav se slil v jeden proud a hnal se k nádraží. U vchodu do Pittermanovic pasáže stáli nerozhodně pan Pitterman a Rosťa a čuměli na dav. Blížili jsme se k nim. Bylo vidět, že se jim nechce. Už jsme byli skoro u nich, zavolal jsem na Rosťu, ale neslyšel mě. Najednou se z pasáže vyhrnuli lidé a strčili do obou Pittermanů zezadu. Pan Pitterman se zapotácel a pak ho dav spolknul. Viděl jsem jenom jeho olysalou hlavu, jak ji utíkající zástup unáší s sebou. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že i Rosťova plavá kebule pluje za námi. Dupali jsme kolem hotelu Granada a pod železničním podjezdem a nahoru k mostu. Dopadly první kapky deště. Bylo mi nádherně. Když jsme se hnali přes most, dalo se do deště. Dav prořídl, protože bylo víc místa. Viděl jsem, že se někteří chlapi ztrácejí nahoru k Port Arthuru. Přiběhli jsme k bráně a v ní se zrovna objevila těžká desetituna naložená lidmi. Zastavil jsem se. Chlapi namačkaní v desetituně byli ozbrojení. A pak jsem je poznal. Byli to horolezci. Spatřil jsem Zdeňka v tralaláčku a s puškou. Déšť se začal lít proudy a lidi na automobilu se zakymáceli, jak automobil zahnul na silnici. Nad hlavama se jim ježily flinty. Auto přejelo kolem nás, obrátil jsem se za ním a viděl jsem záda několika chlapů, stojících nahoře. Jeden z nich měl na nich pověšený automat a na rukávě rudou pásku. Vběhli jsme dovnitř. Na cestě k hlavní budově stála řada aut, nákladních i osobních, a do nich nastupovali chlapi s flintami. Na louce u ledárny stál přesně vyřízený trojstup kluků a před nimi Krpata, mávající nad hlavou revolverem. Viděl jsem, že jsou částečně ozbrojeni. Pak bylo vidět, jak Krpata něco zařval, trhl rukou dolů, útvar vykročil levičkou a začal pochodovat k bráně. V bráně se lidi před ním rozestoupili a Krpata s děsně spokojenou tváří provedl zástup ven. Otočil jsem se zpátky a utíkal jsem podél nákladních aut nahoru. První v řadě se zrovna hnulo k bráně. Bylo už plně naložené lidma. Viděl jsem, že u dalšího stojí pan Krocan, ale už neměl uniformu, byl jen v košili a bez čepice, a vedle něho chlap s rudou páskou na rukávě. Chlapi se drápali nahoru a drželi všelijak opatrně flinty před sebou. Protlačil jsem se k dalšímu autu.

„Kde dávaj zbraně?“ zařval jsem na muže s pancrfaustem.

„V magacíně!“ zařval on na mě. Utíkal jsem do magacínu. Z něho se vyvalil hlouček, někteří v uniformách, poznal jsem pana kapitána Kuřátko, a někoho nesli. Do dveří magacínu se soukala fronta a chlapi v ní se otáčeli za tou skupinou.

„Kdo to byl?“ zeptal jsem se, když jsem se postavil k nim.

„Plukovník Čemelík,“ řekl někdo.

„Raněnej?“

„Ne. Prej ho ranila mrtvice.“

Zezadu mě všoupli dovnitř a tam stálo několik vojáků a mezi nima chlapi s rudýma páskama a školník z gymnázia v legionářské uniformě a rozdávali zbraně. Nikdo to nezapisoval. Fronta postupovala rychle a muži se zbraněma vypadávali ven. Ach Bože, řekl jsem si, Bože, dej, abych dostal automat. Už byli přede mnou jen tři, viděl jsem, jak první dostal flintu, druhý taky, pak jsem viděl, jak voják podává tomu přede mnou svazek handgranátů, a pak jsem byl sám první a spatřil jsem, jak mi rudolící chlápek s četařskýma nárameníkama podává báječný naleštěný automat se dvěma zásobníky, popadl jsem ho, řekl jsem děkuju a vyběhl jsem ven z kůlny.

„Chlape, počkej!“ slyšel jsem za sebou Harýka. Zvolnil jsem krok a pověsil jsem si automat na rameno. Kolem nás se to hemžilo v dešti a kaluže vody a bláta stříkaly, jak se lidi hnali přes ně. Harýk ke mně přiběhl a držel v ruce flintu s nasazeným bajonetem.

„Hele, všim sis?“ řekl mi.

„Čeho?“

„Ty chlapi – s těma rudejma páskama.“

„No.“

„To sou komunisti.“

„Asi jo,“ řekl jsem.

„Tak už sme v tom,“ řekl Harýk. „Převzali velení.“

„Čert ví,“ řekl jsem. „A starýho Čemelíka asi vodbouchli.“

„Hovno,“ řekl Harýk. „To ne. Ten se z toho zesral sám.“

„Jen jestli,“ řekl jsem.

„Hele,“ řekl Harýk. „Neměli bysme se vodpařit?“

„Jak, vole,“ řekl jsem. „Teď už to nejde.“

„Benno měl pravdu,“ řekl Harýk.

„Houby,“ řekl jsem. Bodeť. Teď už se nedalo nic dělat. A nejlepší teda bylo jít do toho. Třeba teda i s komunistama.

„Dem!“ řekl jsem a rozběhli jsme se k automobilům. Vtom jsem zaslechl náš signál. Ohlédl jsem se a spatřil Lexu a Vencu Štema, jak čekají s flintama u jednoho náklaďáku. Zamířili jsme k nim.

„Ahoj,“ řekl Lexa. „Kde je Benno?“

„Zdrh,“ řekl Harýk.

„To víte, že starýho Čemelíka ranila mrtvice?“

„A je to fakt?“

„Fakt. Jak přilítla ta stíhačka.“

„Nahoru!“ zařval nám někdo u ucha a už jsem viděl, jak se Venca škrábe nahoru na plošinu nákladního auta. Za ním Lexa a potom jsem si přehodil automat na záda a vyšvihl jsem se tam taky. Za mnou se tam vecpal Harýk. Otočil jsem se. Stáli jsme už na samém kraji a dva chlapi pod autem zvedli ohrádku a zaklapli ji za náma. Slyšel jsem, jak někdo volá „Jeď!“, a pak to s náma škublo, když se automobil rozjel. Jeli jsme pomalu po cestě k bráně. Po dvoře pobíhali lidé, na které se už asi nedostaly zbraně a déšť se lil na to na všecko. Projeli jsme bránou a na silnici šofér přidal plyn. Začalo to s náma házet a museli jsme se držet zábradlí, abysme sebou nesekli. Přejeli jsme přes most, zahlédl jsem Irenino okno a pak jsme zahnuli napravo na silnici k hranicím.

„Páni, to je prdel!“ řekl Harýk roztřeseným hlasem, jak pod ním auto drnčelo.

„To je,“ řekl Lexa.

„Teprv bude,“ řekl jsem a měli jsme co dělat, abysme nevypadli, když šofér ostře sebral zatáčku u Jonášovy továrny. Minuli jsme pochodující kluky s Krpatou v čele. Šli v dešti pomalu a pravidelným krokem kupředu. Déšť se zmírnil a mezi mraky vysvitlo slunce. Ujížděli jsme předměstím a na ulici nebyla ani noha. Všechno bylo zalezlé v domcích. Pak jsme zas přejeli kolem hloučku Rusů, vytrvale utíkajících k hranicím. Volali na nás něco, ale nezastavili jsme se. Projeli jsme lázněmi a u bunkru, který tam stál ještě z osmatřicátého roku, jsme zahnuli nalevo. U silnice kolem železniční trati leželi chlapi s puškama a mávali na nás. Viděl jsem, jak jeden z nich v koženém kabátě s červenou páskou na rukávě vyskočil z příkopu a signalizoval, abysme se zastavili. Šofér zabrzdil. Chlap v koženém kabátě vyskočil na stupátko a něco mu říkal. Jak motor přestal pracovat naplno, uslyšel jsem zase ten známý řev. Někde jely tanky. Chlap seskočil ze stupátka a auto se rozjelo nahoru k dlážděné silnici.

„Páni, mně se to nelíbí,“ řekl Lexa tiše. Slunce se prodíralo na západě z mraků a pořád drobně pršelo. Na východě, zrovna nad hranicema, se udělala duha. Vjeli jsme na dlážděnou silnici a ujížděli jsme přímo na východ. Ve výklencích domů stáli chlapi s puškama a čekali. V postranní ulici bylo prázdné nákladní auto. Pak se začal ozývat řev tanků i přes náš motor. Vjeli jsme kolem staré celnice na asfaltku a mířili jsme k nové celnici, stojící mezi rozkvetlýma třešněma. Duha bylo rozklenutá nad údolím a zrcadlila se na mokrém asfaltu. A najednou vyjel za novou celnicí německý tank a namontoval se přímo proti nám. Šofér zběsile zabrzdil a auto dostalo na mokrém asfaltu smyk. Zahlédl jsem ještě, jak se dělo tanku pomalu zvedá, a pak už se se mnou začlo všechno motat, protože rozjeté auto se otáčelo po asfaltě. V uších mi zněl příšerný řev motorů a lidí. Někdo do mě vrazil, někdo upadl přese mě, klekl jsem si a viděl jsem, jak chlapi vypadávají přes postranice. Do řevu motoru zapraskaly rány kulometu a bylo cítit, že kulky si razí cestu konstrukcí náklaďáku. Zahlédl jsem Lexu, vyskakujícího nazdařbůh přes postranici ven. Pak se auto natočilo zadkem k tanku a já byl najednou hrozně blízko u něho a zahlíd jsem postavy v strakatých mundúrech přilepené k jeho pancíři. Trvalo to jen okamžik, protože auto se pořád otáčelo. Na plošině bylo už jen několik chlapů a jeden s roztříštěným obličejem se kutálel ke mně a za ním se táhla krev. Chytil jsem se oběma rukama za postranici a přetáhl jsem se přes ni. Padal jsem dolů rukama napřed a dopadl jsem do příkopu plného vody. Auto jelo už hodně pomalu, takže jsem dopadl celkem měkce. Hned jsem zvedl hlavu z vody. Auto se zvrhlo do příkopu několik metrů přede mnou a z chladiče mu vyšlehly plameny. Pak kolem mě nahoře na silnici přejel tank a slyšel jsem štěkání kulometu a hvízdot kulek, které lítaly nade mnou do polí. Po polích utíkali chlapi k řece. Podíval jsem se zas vzhůru. Tank jel pomalu pryč a z jeho věže prskal kulomet. Byl jsem celý ve vodě a vystrkoval jsem z ní jen hlavu. Blízko mě ležel na poli chlap a křičel. Ohlíd jsem se zase za tankem, ale ten už zahýbal na dlážděnou cestu do města. Kulomet umlkl. Zvedl jsem se a rozhlížel jsem se, kam by se dalo nejlíp utýct. Na druhé straně silnice se zdvihl Lexa. Byl strašně zasviněný a z čela mu tekl pramínek krve.

„Lexo!“ zavolal jsem. Uviděl mě.

„Poď!“ zařval divoce, otočil se a rozběhl se na druhou stranu, kde se zdvihala louka mírným svahem k lesu. Na ní stála rozbitá střelecká pevnůstka ze starého opevnění. Řvaní motorů bylo slyšet pořád. Rozhlédl jsem se na obě strany, ale nic jsem neviděl. Vylezl jsem na silnici a přeběhl ji na druhou stranu, tam jsem přeskočil příkop a utíkal jsem po louce k lesu. Slunce svítilo teď naplno a černavé mraky se nakupily nad východním obzorem. Přes údolí pořád visela duha. Lexa běžel přede mnou a kulhal. Já jsem necítil žádnou bolest. Od celnice se znova rozeřval motor. Ohlédl jsem se přes rameno a spatřil jsem jiný tank, jak se rychle plazí po silnici. Napnul jsem všechny síly. U střelecké pevnůstky jsem se znova ohlíd. Odtud byl výhled na celou silnici a já uviděl ještě dva jiné tanky, jak lezou k nám. Pak už jsem byl blízko u lesa a neohlížel jsem se. Udělal jsem několik posledních skoků a byl jsem v lese. Zapadl jsem do jeho šera a sekl jsem sebou na zem. Chvilku jsem tak ležel a pak jsem si uvědomil, že tu nejsem sám. Všude kolem ležely temné postavy s puškama a kryly se za stromy. Měly před sebou nahrabanou hlínu a kamení a čuměly ven na silnici. Dovalil jsem se k jednomu volnému stromu a lehl jsem si za něj. V lese bylo černo a by lo z něj dobře vidět na silnici, na kterou svítilo slunce a která se v jeho paprscích vlhce leskla. Od celnice vyjel nový tank, natočil se a jel pomalu vzhůru k dlážděné ulici. Přímo přede mnou, asi na půl cestě mezi lesem a silnicí, byla rozbitá pevnůstka a v ní několik skrčených chlapů. Poznal jsem mezi nima zrzavou hlavu Hroba. Jak jel tank pomalu po silnici, Hrob si klekl vedle pevnůstky a viděl jsem, že něčím míří na tank. Pak z toho vyšlehl plamen a kouř. Byl to pancrfaust. Na silnici před tankem něco spadlo a začalo hořet. Tank se zastavil a z něho se sesypali chlapi v strakatých mundúrech. Spatřil jsem, jak sebou házejí na asfalt a koulí se do příkopu. Věž tanku se začla otáčet a dělo se zamířilo na pevnůstku. Lidi v pevnůstce vyskočili a dali se do běhu k lesu. Koukal jsem se na Hroba, ale ten zůstal klečet a chystal si jiný pancrfaust. Podíval jsem se na tank. Dělo už mířilo na pevnůstku. Podíval jsem se zpátky na Hroba. Zase se mu zablesklo u hlavy a vyvalil se kouř. Rychle jsem se podíval na tank. Ale nestalo se nic. Několik metrů před ním něco explodovalo. Viděl jsem, jak Hrob vyskočil a rozběhl se k lesu. Pak se ozvala rána a pevnůstka se rozlítla na všechny strany s plameny a kouřem. Ještě jsem zahlédl, že Hrob upadl, a přitiskl jsem obličej k zemi. Potom jsem ho zas zdvihl a viděl jsem Hroba, jak znovu utíká. Blízko vedle mě něco cvaklo, ale nepodíval jsem se po tom. Na silnici se z asfaltu zvedl dlouhý esesman a zamířil na Hroba puškou. Ozvala se krátká suchá rána. Hrob rozhodil ruce a padl obličejem do trávy. Esesmani se zdvihli, naskákali znova na tank a tank se rozjel. Vedle mě zase něco cvaklo. Otočil jsem se tam. Za stromem hned u mě klečel Berta Moutelíků s leicou u obličeje a fotil. Po silnici přejel poslední tank. Hřmění motorů zesláblo. Od města se ozvaly výstřely a pak rachocení kulometu. Ohlédl jsem se na východ, ale silnice byla prázdná.

„Tak sou pryč,“ řekl jsem a zvedl jsem se. Berta se taky postavil a poznal mě:

„Á nazdar, Danny,“ řekl.

„Ahoj,“ řekl jsem. Vyšli jsme z lesa. Odevšad začli vylézat lidi s puškama i bez nich. Většinou byli zablácení a někteří kulhali. Dal jsem se do běhu k Hrobovi a několik chlapů utíkalo se mnou. Přiběhl jsem k němu a klekl jsem si. Ležel obličejem v trávě a v týle měl velkou krvavou díru. Obrátil jsem ho naznak a viděl jsem, že je po něm. Postavil jsem se zas na nohy.

„Je mrtvej?“ zeptal se někdo.

„Jo,“ řekl jsem.

Od lesa se táhla řada chlapů k silnici. Ohlídl jsem se. Za mnou stál Lexa a utíral si obličej kapesníkem.

„Seš raněnej?“ zeptal jsem se.

„Ne,“ řekl. „Naboural jsem se, jak jsem skočil z toho náklaďáku.“

„Kde je Harýk?“

„Já nevim.“

Najednou se za lesem ozval řev motoru. Otočili jsme se a dali jsme se do běhu. Ale potom jsem uslyšel výkřiky. Ohlédl jsem se a viděl jsem, že se chlapi zastavují a dívají se na východ, a pak jsem spatřil tank jedoucí po silnici. Byl to jiný tank než prve.

„Rusové!“ zařval někdo. Tank se leskl mokrý od deště a pak se opravdu objevila rudá hvězda na jeho pancíři. Byli to Rusové. Tank zmizel na chvíli za celnicí a pak se zas ukázal. Na silnici se zahemžilo lidma, začali zuřivě mávat a tank se zastavil. Šli jsme s Lexou pomalu k němu. Viděl jsem, jak z něho seskakují vojáci v ruských rubáškách a jak se na ně chlapi vrhají a objímají je. Šli jsme pomalu k silnici. Ucítil jsem na zádech automat a přehodil jsem si ho, abych ho měl pod paží. Přišli jsme k tanku. Kolem něho se tísnilo moře lidí a ze všech stran se hrnuli po loukách noví.

„Čeče, dem hledat Harýka,“ řekl jsem Lexovi.

„Tak jo,“ řekl Lexa a zamířili jsme k převrženému nákladnímu autu v příkopě. Chlapi u ruského tanku křičeli jak zběsilí. Skočili jsme do příkopu a začali jsme hledat Harýka. Vedle auta ležel chlap s rozbitou hlavou. Kus dál od něho ležel na břiše jiný a hýbal se. Přišel jsem až k šoférské budce a podíval jsem se dovnitř. Tam byl šofér, úplně rozstřílený a trochu ohořelý. Lexa mezitím vlezl do příkopu pod auto.

„Je tam?“ zavolal jsem.

„Neni,“ ozval se Lexův hlas.

„Tak poť ven,“ řekl jsem. Vtom jsem zaslechl nějaký křik, ale jiný než ten u tanku. Od staré celnice pádilo několik chlapů a mávali puškama. Lexa se vyškrabal zpod auta a postavil se vedle mě. Muži s puškama běželi k nám a něco volali. Odněkud zas začlo sílit řvaní motorů. Díval jsem se na ně a pak jsem jim porozuměl.

„Němci se vracej!“ křičeli. Lidi kolem tanku se rázem rozprchli a zůstali u něho jen Rusové. Chvilku se rozhlíželi, ale pak hned pochopili, co je. Chtěl jsem se rozběhnout k lesu, ale bylo už pozdě. Před nás do příkopu naskákalo několik Rusů a položili se na břicha. Lehli jsme si taky tak. Sundal jsem automat z ramene a opřel jsem si ho o patník u silnice. Vedle mě se rozeřval ruský tank a dal se do pohybu. Podíval jsem se před něj. Mezi posledními domy města se vynořil německý tank. Ruský tank se zastavil a viděl jsem, jak se německé dělo zaměřuje. Pak oba tanky současně vystřelily. Ozvala se ohlušující rána a nad hlavou mi proletěly divoce fičící kusy něčeho a na silnici se rozsvítila světla. Ruský tank se vzňal. Přede mnou se ozval pokřik. To Rusáci vyskočili z příkopu a hnali se vpřed. Podíval jsem se tam a viděl jsem, že německý tank taky hoří. Vylezl jsem rychle na silnici a utíkal jsem za Rusáky. Z německého tanku seskakovala nějaká postava. Uslyšel jsem zapraskání automatu a Němec se svalil. Běžel jsem za Rusy. Zůstali stát a pozorovali německý tank, ale tam už se nic nehýbalo. Najednou bylo ticho. Z příkopu vylezli další chlapi. Z německého tanku šlehaly plameny a valil se z něj kouř. Zastavil jsem se u Rusů. Přiběhl k nim člověk s rudou páskou na rukávě a začal s nima mluvit. Za chvíli už zas bylo kolem plno lidí.

„Nevracej se jiný?“ ozval se někdo.

„Prej ne.“

„Měli by se vodnýst raněný.“

Chlap s rudou páskou zamával rukama a řekl:

„Máte se všichni krejt, neni vyloučený, že se Němci eště vobjeví.“

„A co raněný?“

„Seberte je a vodneste je do starý celnice.“

„Za tímhle tankem jedou eště Němci?“

„Jó,“ řekl chlap s rudou páskou.

„Jak je to možný?“

Chlap pokrčil rameny.

„Řiká to tady soudruh kapitán.“

To bylo poprvé, co jsem slyšel vážně říct soudruh.

„Asi jim někde nadběhli.“

„To asi.“

„Lidi, tak dem pro ty raněný.“

„Poď, Lexo,“ řekl jsem.

„Budem hledat Harýka?“

„Ale von se zřejmě zdekoval. Dem k celnici. Jestli je raněnej, tak ho tam přinesou.“

Šli jsme k celnici a tam jsme se zastavili. Po polích se vlekly hloučky lidí a někteří nesli raněné. Před celnici přijelo nákladní auto. Stáli jsme a dívali jsme se, jak je začli nosit a nakládat do auta. Chlap s rudou páskou na to dohlížel.

„Mrtvý nechte tady. Jen raněný,“ řekl mužům, kteří přinesli Hroba. Od ruského tanku přivlekli vojáci dva Rusy. Bylo ticho. Poslouchal jsem, ale nezdálo se, že by někde nablízku byly tanky. Podíval jsem se na hodinky. Bylo pět. Z auta se ozval hlas:

„Je tu ňákej Angličan nebo co.“

„Kde?“ zeptal jsem se hned. Chlap s rudou páskou mi řekl:

„Ty umíš anglicky?“

„Jo.“

„Tak se ho zeptej.“

Na zemi ležel muž v anglické uniformě a tiše naříkal. Sklonil jsem se k němu.

„Are you hurt?⁷“ zeptal jsem se. Otevřel oči a kývl hlavou.

„Where?⁸“

„Don’t know,⁹“ řekl mezi zuby.

„Neví, kde je raněnej,“ řekl jsem chlapovi s rudou páskou. Na těle nebylo Angličanovi nic vidět.

„Nejlíp bude, dyž s nim pojedeš do špitálu,“ řekl chlap. „Třeba by se tam s nim nedomluvili.“

„Dobrý,“ řekl jsem. Angličana naložili na vůz.

„Sou už všichni?“ zeptal se chlap.

„Snad jo,“ řekl někdo.

„Tak jeď.“

„Ahoj Lexo,“ řekl jsem Lexovi a skočil jsem do budky vedle šoféra.

„Ahoj,“ řekl Lexa. Zavřel jsem za sebou dvířka a podíval jsem se ven. Na mokré silnici stál hlouček chlapů s puškama a těch několik Rusáků. Slunce, trochu zacloněné mraky, na ně svítilo a svěží vzduch byl promíšen ostrým zápachem spáleniny. Auto se rozjelo. Vyklonil jsem se z okýnka a viděl jsem ty dva tanky, stojící proti sobě na silnici. Z obou ještě stoupal dým a slabý větřík ho hnal nízko při zemi přes louky k řece. Nad pohraničními kopci narůstaly nádherné tvary z mraků. Postavy na loukách se zmenšovaly a táhly pomalu pryč od silnice. Otočil jsem se zas dopředu. Šofér vedle mě svíral volant a koukal napjatě před sebe. Před náma se lesklo mokré dláždění ve slunci. U domů stáli chlapi s puškama a všiml jsem si, že hodně jich má rudé pásky na rukávech. Jak jsme zahnuli na silnici k bunkru a k lázním, spatřil jsem skupinu německých vojáků v strakatých pláštěnkách, šli se zdviženýma rukama a chlapi v gumácích všude kolem nich na ně drželi namířené flinty. Pak už jsme ujížděli okolo bunkru a předměstím. Opřel jsem se dozadu do sedadla a položil jsem si automat na klín. Poprvé za celou tu dobu jsem uvolnil svaly i mozek. Cítil jsem veliké uklidnění. Tohle byla vzpoura! Pocítil jsem hluboký požitek z toho všeho a přivřel jsem oči. Zase jsem viděl tu asfaltovou silnici, mokrou od deště a s duhou, a německý tank, lesklý vlhkem, s párou, která šla z jeho rozžhaveného motoru, a pak ten zběsilý okamžik, jak jsem byl docela blízko, jak jsem cítil jeho ocelové sloní tělo a celý svět kolem se točil, a pak ten pád do studené vody v příkopě a řinčení pásů nade mnou po asfaltu a kulky, hvízdající vzduchem a vzdalující se do polí, a pořád všude hrozný ohlušující rámus. Auto ujíždělo předměstím, domky s červenými střechami se míhaly dozadu a já na to myslel a bylo mi blaze. Viděl jsem v duchu drobnou postavičku Hrobovu, jak rozhodil ruce a upadl tváří do trávy, a věž tanku, otáčející se pomalu s příšerným klidem, a strakaté postavy esmanů, jak sebou plácají na asfalt a plazí se po břiše do příkopu. Ucítil jsem v ruce automat a uvědomil jsem si, že jsem si vůbec nevystřelil. Zachvátila mě lítost a viděl jsem se, jak ležím v příkopě, s automatem opřeným o patník, a proti mně přijíždí šedivý germánský obr ze železa. Bože, proč jsem nezačal střílet? Prsty se mi zrovna zachvěly touhou, ale bylo to už málo platné. Automat mi ležel na klíně, studený a němý, a bylo pozdě litovat střílení. Bože, v té tmě, jak jsem ležel a přede mnou rozsvícená krajina jako na dlani, s chomáči esesáků na tancích, mohl jsem na ně vystřelit, ale nevystřelil jsem, nevystřelil jsem si ani ránu, jenom jsem na to čuměl a utíkal. Otrávilo mě to. Dojeli jsme k nádraží a ujížděli jsme přes most a vzhůru k nemocnici. Byl jsem otráven. Kolem oken vlály mokré větve smutečních vrb, nasázených podél cesty k nemocnici. Nemocniční vrata byla široce otevřená a stál v nich člověk v bílém plášti. Jak nás spatřil, zamával na nás, a když auto pomalu zahýbalo do brány, skočil ke mně na stupátko a chytil se otevřeným okýnkem dveří.

„Vezete raněný?“ vykřikl.

„Jo,“ řekl jsem. V chlapově obličeji se objevila úcta a začal si mě prohlížet. Uvědomil jsem si, že vypadám úctyhodně. Automat na mém klíně byl postříkaný blátem a já sám jsem byl mokrý a zasviněný od paty až k hlavě. Cítil jsem, že musím vypadat skvěle. Zatoužil jsem, aby mě takhle spatřila Irena, a zase mi bylo dobře.

„Hodně?“ řekl chlap.

„Dost,“ řekl jsem.

„Bylo tam horko, co?“

„To bylo.“

Auto zatočilo ke vchodu do chirurgického pavilónu a nemocniční sluha seskočil. Ve vchodu se zabělaly roucha sestřiček františkánek. Otevřel jsem dvířka a seskočil jsem těžce na zem. Cítil jsem, jak se na mě všichni dívají. Mezi sestřičkama stála vysoká postava chirurga Preisnera s lesklými brýlemi na nose. Hned zamířil ke mně.

„Kolik jich máte?“ zeptal se.

„Nevim, pane primáři, ale dost,“ řekl jsem. Z vchodu vyběhlo několik lidí s nosítkama. Někteří z nich byli v civilu.

„Opatrně,“ zvolal primář Preisner. „Noste je na chodbu před sál.“ Potom zmizel v nemocnici a chlapi rozestavili po zemi nosítka. Postavil jsem se ke vchodu vedle sestřiček a díval jsem se, jak sluhové začli sundavat raněné z automobilu. Sestřičky hleděly s posvátnou úctou na mě a na můj automat. Potom první dva nosiči vklopýtali do nemocnice. Jeden z nich byl profesor Stařec z gymnázia, co jeho syn byl tady ve špitále doktorem. Za nima šli další. Viděl jsem, jak zrovna zvedají mého Angličana.

„Já du s váma,“ řekl jsem. „Tohle je Angličan a neumí česky.“

Podívali se na mě a pak vynesli nosítka s Angličanem do nemocnice. Vlezl jsem tam za nima a šli jsme matně osvětlenou chodbou po gumových kobercích. Bylo tu ticho. Ze dveří vykukovali lidé v pyžamech a nemocničních pláštích. Šel jsem a byl jsem si vědom, že na mě všichni koukají a že dělám na vyčištěné podlaze blátivé šlápoty. Kolem se rojily řádové sestřičky. Zahnuli jsme za roh a zastavili jsme se. Na podlaze u stěny stály troje nosítka a za otevřenými dveřmi na konci chodby bylo světlo. Nosiči položili Angličana na zem. V otevřených dveřích se objevil doktor Čapek, celý zacákaný krví a s rukama v gumových rukavicích odtaženýma od těla.

„Tak dalšího,“ řekl a profesor Stařec s druhým chlapem zvedli ze svých nosítek raněného a odnesli ho dovnitř. Ten druhý byl Jirka Hubálků, jeho otec byl ředitelem nemocnice. Posunuli jsme se s nosítkama dopředu. Jirka vylezl z operačního sálu, sebral prázdná nosítka a nějaké hadry, co ležely na nich, a šel proti mně.

„Ahoj,“ řekl jsem mu temně. Zdálo se, že mě nemůže poznat. Šel jako náměsíčník a měl na tváři starostlivý výraz. Pak mě poznal.

„Nazdar,“ řekl.

„Pomáháš?“ řekl jsem.

Jirka mávl rukou.

„Čoveče,“ řekl, vzal mě za ruku a odtáhl mě trochu stranou od nosičů. „Poď sem.“

„Copak?“

Jirka postavil nosítka k protější stěně a zalovil rukou v těch hadrech, co měl přes ruku. Poznal jsem, že to jsou ruské vojenské kalhoty, potřísněné krví.

„Podívej,“ řekl. „To měl ten Rusák v kapse.“ Vytáhl ruku a s tragickým mlčením ji otevřel. Ležely na ní dvoje hodinky a stříbrná tužka.

„Hm,“ řekl jsem. „A co?“

„Tak je to pravda,“ řekl Jirka ponuře.

„Co?“

„Tohle.“

„Ale co?“

„S těma hodinkama.“

„Nojo, sakra, ale co?“

„Tak, jak to psali v novinách.“

„Myslíš, že Rusové loupěj?“

„No. A že na Moravě už zabavujou soukromej majetek.“

„Blbost,“ řekl jsem.

„A co je tohle?“

„Pár blbostí, bóže.“

„A co můžeš vědět, co bude, až se sem přiženou?“

„Jirko, neblázni.“

„Čoveče, já nebláznim, ale nejrači bych se zdejch.“

„Ale chlape, cos čekal? Dyť to sou vojáci, ne?“

„Ruský.“

„Všichni vojáci kradou. To máš válečnou kořist, že. Myslíš, že anglický vojáci nekradou? Nebo americký?“

„Víš, dyby jen kradli –“

„No a co myslíš?“

Jirka se na mě podíval zachmuřeně.

„Sou horší věci,“ řekl.

„Prosim tě,“ řekl jsem.

„Sou.“

„Nebuď fantastickej.“

Jirka strčil hodinky do Rusákových kalhot a řekl:

„Já bych za nic moc nedal. Ahoj.“

„Ahoj,“ řekl jsem mu a Jirka bez dalších řečí odplul intimně osvětlenou chodbou dozadu. Ze dveří sálu vynesli někoho na nosítkách a ukázal se doktor Preisner v bílé čepičce a zakrvácený na břiše. Do sálu přisunuli dalšího. Moji chlapi poponesli Angličana až ke dveřím sálu. Zevnitř se přihnala sestřička a klekla si k Angličanovi.

„Tak kdepak vás bolí?“ zeptala se ho.

Angličan zavrtěl hlavou.

„To je Angličan,“ řekl jsem. Sestřička se na mě podívala a vypadala, jako že se mě bojí. Přehodil jsem si automat přes záda. „Já vám budu překládat,“ řekl jsem.

„Zeptejte se ho, kde má bolesti,“ řekla sestřička.

„Where are you hurt?¹⁰“ přeložil jsem to.

„I don’t know. I can’t move my arms,¹¹“ řekl Angličan chraptivě.

„Nemůže hejbat rukama,“ řekl jsem.

„Aha,“ řekla sestřička. „Mohl byste mi pomoct ho svlíct?“

„Prosim,“ řekl jsem. Sestřička nadzvedla Angličanův trup a obratně z něho stahovala uniformu. Přidržel jsem jí ho. Rozepnula mu košili a svlíkla mu ji. Objevila se široká zarostlá prsa a v jejich porostu plechová destička na řetízku kolem krku. Pod oběma rameny byly dvě malé krvavé dírky.

„Vidíte?“ řekla sestřička.

„Ano,“ řekl jsem a sklonil jsem se nad Angličanem. „To je asi od automatu. Chytly ho akorát dvě za sebou.“

„Dalšího,“ ozval se hlas doktora Čapka. Chlapi zvedli nosítka s Angličanem a nesli je do sálu. Šel jsem za nima. Doktor Čapek se na mě podíval nepřátelsky.

„Vy sem –“ řekl.

„Já sem tlumočník, dybyste se potřeboval něco zeptat,“ skočil jsem mu do řeči.

„Já rusky umim,“ řekl doktor Čapek.

„To je Angličan.“

„Angličan?“ doktor Čapek povytáhl obočí. „Tak pojďte,“ řekl, otočil se a já viděl, jak má na zádech knoflíčky operačního pláště narychlo a nepřesně pozapínané. Vevnitř byly dva operační stoly a nad oběma rozsvícená světla. U jednoho pracoval primář Preisner se sestřičkou, která u hlavy raněného kapala něco na narkotizační masku. Primář Preisner mu amputoval ruku v zápěstí. Instrumentářka stála z druhé strany a mlčky mu podávala nástroje. Otočil jsem se k prázdnému stolu. Chlapi položili nosítka na zem a zůstali stát. Dvě sestřičky zvedly Angličana na operační stůl a doktor Čapek se nad ním sklonil.

„Hm,“ řekl. „Dva průstřely pod klíční kostí. Posaďte ho.“

Sestřičky ho posadily. V Angličanových zádech byly dvě podobné dírky, po každé straně jedna.

„Musíme se na to podívat,“ řekl doktor Čapek a napřáhl ruku. Sestřička mu do ní dala nějaký přístroj. Doktor si ho přimáčkl na obličej a přiblížil se s ním k Angličanově hrudi. Byl to nějaký příruční rentgen nebo co. Doktor se chvíli díval na jednu stranu, pak na druhou. Potom odložil rentgen a řekl:

„Měl štěstí. Oba průstřely sou čistý.“

„To sem rád,“ řekl jsem. Doktor Čapek na mě koukal a čekal. Řekl jsem:

„Budete mě eště potřebovat, pane doktore?“

„Myslim, že ne. Děkuju,“ řekl.

„Tak na shledanou. Sbohem,“ řekl jsem a vypadl jsem ze sálu a šel jsem těžce chodbou ven. Nemocní ve dveřích pokojů na mě zírali mlčky a poděšeně a já vypadl ven na zavlhlé dláždění vozovky před špitálem a přede mnou se rozklenula západní obloha s mráčky a barevným nebem. Slunce se už chýlilo k západu, vzduch byl chladný a svěží po dešti. Nadýchl jsem se ho zhluboka. Odněkud z dálky zaštěkal kulomet. Napnul jsem uši. Z města se neslo tiché vrčení vzdálených tanků. Pak zazněla dělová rána a druhá. Několik kulometů začlo štěkat přes sebe. Rozezvučelo se to hezky silně do jarního večera, i když to bylo někde daleko ode mě. A zase výstřely z děla. Rozhlídl jsem se po městě a pak jsem zabočil na ulici k Port Arthuru. Byla klidná a bez světel, ale od hranic se ozýval praskot střelby. Nový kulomet začal štěkat. Střelba chvílemi ustávala a zase se zvedala v nových poryvech. Dal jsem se do klusu. Do tváře mi vál chladný vánek a cítil jsem se silný a nebezpečný. Utíkal jsem kolem Port Arthuru a dolů k pivováru, provázen jenom dusotem vlastních kroků na pozadí střelby. Obloha nad lesem na východě už temněla a koruny dubů a lip se vlnily v záři zapadajícího slunce. Po cestě od pivováru běželo několik postav. Podíval jsem se přes most k nádraží, ale temné postavy utíkaly oběma směry. U nádraží se zablesklo a zazněly výstřely. Vysoko nad hlavou mi hvízdla kulka. Otočil jsem se a rychle jsem se hnal k pivováru. Automat jsem svíral oběma rukama a uslyšel jsem zafičení další kulky kolem uší. U brány jsem zvolnil krok. Na dvoře byl zmatek. Hloučky poloozbro­jených lidí pobíhaly sem a tam a viděl jsem, jak několik chlapů přelézá plot vzadu u lesa. Na vozovce formoval chlápek v uniformě kolísavou hrstku maníků s flintama. Slunce tu zakrývaly koruny kaštanů, takže pivovarský dvůr tonul ve stínu. Kolem mě přeběhl major Weiss bez čepice a v civilním raglánu. Někdo od brány řval vyděšeným hlasem „Esmani jedou do pivováru!“ Jiné hlasy to nesly dál. Hemžení na dvoře se proměňovalo v dokonalý zmatek a na zemi se povalovaly hromádky odhozených pušek a pancrfaustů. Šel jsem k hlavní budově a nevěděl jsem dobře co dělat. Ze dveří se vyhrnulo několik manů a začli se cpát do auta u schodů. Poznal jsem pana Kaldouna, pana Krocana a pana Jungwirtha. Pak sebou auto škublo a rozejelo se do zmateného davu, až před ním lidi uskakovali na strany. Napadlo mě, že projdu skladištěm a schovám se v křoví na břehu řeky u mostu a počkám, až se to přežene. Přes most tank stejně nemůže jet, most na to není stavěný. Šel jsem rychle podél stěny. Zběsilá střelba z města se blížila a pod nohama jsem měl naseto odhozených zbraní. Podivil jsem se, co jich už Němcům sebrali. A najednou jsem spatřil, jak se z malého okénka u chodníku někdo škrábe ven. Půlku těla měl už na chodníku a opíral se rukama o zem, aby vysoukal nohy. Zůstal jsem stát. Špinavá postava se vytáhla celá na chodník, zvedla se a otočila se obličejem ke mně. Na hlavě měla masaryčku. Byl to Přema. Přema! Masaryčku našikmo nasazenou nad špinavou tváří, začeměný od uhlí, s bílými bělmy v šeru. Přema! Pocítil jsem divoký nával radosti. To byl člověk pro mě! A teď to začne!

„Ahoj, Přemo!“ vykřikl jsem. Přema mě poznal.

„Ahoj! Co je? Kde sou Němci?“

„Jedou prej sem,“ cítil jsem pořád radost a stiskl jsem Přemovi obě ruce.

„Jak ses votamtuď dostal?“

„Tři dni to piluju jak vůl. Poď! Dem rychle!“

„Počkej! Kam?“

„K nám. Tempo!“

„A co tam?“

„Mám tam připravenej mašinkvér.“

„Mašinkvér?“

„Jo. Poď! Dem!“ Přema mě táhl za ruce. Od mostu se rozrachotily kulomety. Vykřikl jsem:

„Počkej! Na ulici sou Němci!“

Přema se zastavil.

„Hergot. Nemáš dva kvéry?“

Rozhlédl jsem se.

„Tady jich leží,“ řekl jsem. Přema skočil na vozovku a sebral z dláždění flintu. Pak se horečně začal rozhlížet, uviděl jsem, jak se shýbá ještě pro něco a strká to do kapsy. Zavolal jsem na něj:

„Poď! Dem zadem!“

„Kudy?“

„Pod most.“

Přema se ke mně připojil a klusali jsme ke skladišti. Pod pivovárem pořád třeskaly výstřely. Ve skladišti bylo tma, proběhli jsme jím dozadu a vypadli jsme zadní brankou na svah k řece. Prodírali jsme se tam vlhkým listím keřů dolů. Nalevo od nás praskala střelba. Přema běžel přede mnou, skákal rychle dolů a já jsem se valil za ním. Dopadli jsme na břeh a podívali jsme se vzhůru. Oblouk mostu se klenul proti bledému nebi a zrcadlil se ve vodě. Kolem zábradlí utíkaly siluety lidí v kloboucích a v čepicích. Flinty měli jen někteří. Z ulic za nima řval tank. Leželi jsme za křovím, z listí na nás kapalo a ztemnělá řeka tiše tekla pod náma. Do řevu tanku střílel pravidelně kulomet. Viděl jsem, jak postavy na mostě padají. Z protějšího břehu seběhlo několik stínů k řece a utíkalo k předměstí.

„Pudem,“ řekl jsem Přemovi.

„Počkej,“ řekl Přema. Řvaní motorů ustalo a v tichu se po mostě rozdupaly okované boty. Přema vstal a vytáhl něco z kapsy. Byl to ruční granát. Přema ho odjistil. Nahoře na mostě se zarýsovaly černé siluety německých vojáků a jejich kroky zaduněly nad řekou. Přema se divoce rozmáchl a hodil granátem. Pak sebou sekl na zem vedle mě. Zaryl jsem tvář do země. Ozvala se silná exploze, vzduchem kolem nás prolítlo několik rychlých kusů a strhávalo listí s větví. Přema vyskočil.

„Běž!“ zařval. Vyskočil jsem taky a dali jsme se do běhu po břehu řeky pod most. Spatřil jsem, že uprostřed mostu je kus zábradlí vytržen a houpe se nad hladinou, a viděl jsem kouř a prach, vznášející se kolem. Utíkali jsme pod mostem. Přema klopýtl. Najednou se za pilířem mostu přímo proti mně objevil esesák v strakaté celtě. Byl to jen zlomek vteřiny, zahlédl jsem jeho vlhkou helmu a pásy s náboji, zkřížené přes prsa, a stiskl jsem spoušť. Z mého automatu vyšlehly plameny a cítil jsem prudké zaškubání v ruce. Esman se svalil jako podťatý do trávy a běželi jsme dál bez zastavení kolem něho. Viděl jsem ho dobře, jak ležel, zavlhlý, strakatý, plný zdraví, s helmou sesunutou nazad a s plavými vlasy, mokrými od deště a slepenými potem, nad vytřeštěnýma očima. Proběhli jsme kolem něho a neohlíželi jsme se. Hnali jsme po břehu řeky, v níž se odrážela barevná západní obloha, pryč od mostu. Za námi štěkal kulomet, ale neslyšel jsem hvízdání kulek. Vyškrábali jsme se na cestu a doběhli jsme k prvnímu jezu. Tam jsme se zastavili a ohlédli jsme se zpět. Střed mostu byl ještě zahalen v lehký oblak kouře a na městské straně stál tank. Z jeho věže střílel kulomet někam do lesa a bylo jasně vidět záblesky, šlehající z hlavně. Za námi neběžel nikdo. Pak na tank vyskoči lo několik postav v helmách a tank začal couvat a obracet se.

„Tempo! Dem!“ řekl Přema. Obrátili jsme se a klusali jsme dál po břehu řeky. Západní obzor byl pořád pohádkovější. Tank za námi temně řval, utíkali jsme ještě kus a pak jsme zase seběhli k řece. Tady za jezem z ní byl skoro potok. Přema skočil do vody a já za ním a brodili jsme se na druhou stranu. Vyšplhali jsme se na protější břeh a utíkali jsme přes pláň k soudu. Nikde nebyla ani noha. Zámek nad městem se skvěl v paprscích pozdního slunce a jeho okna pomalu zlatě hořela. Pod nima svítily fialové keříky bezu jako jasné lampióny. Dupali jsme po lávce přes potok, kolem máchadla, a zahnuli jsme k Skočdopolovic skladu. Plechová roleta byla stažena až k zemi. Přema se zastavil, vytáhl z kapsy klíče a odemkl roletu.

„Co chceš dělat?“ zeptal jsem se.

„Vytáhneme mašinkvér na Homoli a počkáme si na ně.“

„Myslíš, že eště pojedou?“

„Se uvidí.“ Přema vytáhl roletu s prudkým zahřměním nahoru. Vešli jsme dovnitř, ale byla tam tma. Přema rozsvítil kalnou žárovku u stropu.

„Poď mi pomoct,“ řekl a popad bednu, stojící v rohu. „Překlopíme to.“

Překlopili jsme bednu a já užasl. Pod ní stál pečlivě naleštěný těžký armádní kulomet na ocelových kolečkách. Tlustý chladič kolem hlavně se leskl a nálevkovité ústí vypadalo tiše a nebezpečně.

„Kdes to splašil?“ řekl jsem užasle.

„To sem měl ve sklepě. Vod mobilizace.“

„Ale jaks to sehnal?“

„Tenkrát to přitáh Robert. Poď to vytlačit ven.“ Robert byl Přemův bratranec, který pak ujel za hranice. Opřeli jsme se do kulometu a vytlačili jsme ho před dům. Byl strašně těžký. Venku nebyl nikdo.

„Jak s tim chceš lízt na Homoli?“ zeptal jsem se.

„Pojedem,“ řekl Přema a zmizel za rohem. Stál jsem u kulometu a prohlížel jsem si ho. Za hlavní byla ocelová ochranná deska s hledím a dvě držadla na otáčení. Tohle už bylo něco.

S tímhle už to bylo povstání. Jako na tom obrázku, vzpomněl jsem si na něj, v Signálu nebo kde, komunističtí bandité rozruši klid a pořádek Varšavy krvavým povstáním, chlap na střeše, s čepicí v týle a s cigaretou u huby, drží takovýhle kulomet za držadla a prská jím do ulic. Přema se objevil a tlačil Skočdopolovic červenou pětistovku se sajdkárem.

„To chceš dát do sajdkáru?“

„Samo.“

„Myslíš, že to utáhne?“

„Aby ne,“ řekl Přema. Popadli jsme kulomet a zdvihli jsme ho do sajdkáru. Pod jeho tíhou jsme se prohnuli. Dovnitř nás skoro strhl a sajdkár se naklonil k jedné straně.

„Čeče, já nevim, jestli s tim vyjedem na Homoli,“ řekl jsem.

„Neboj, mám to vyzkoušený,“ řekl Přema.

„Prosim tě, kdys to zkoušel?“

„Však né s kvérem. Zvážil jsem ho a vyjel sem to s kamenim.“

Kulomet čouhal dopředu a trochu vzhůru ze sajdkáru.

„Tak nasedat,“ řekl Přema. Sedl jsem si na tandem. Z hlavní ulice zase řval tank.

„Potvora, ten nám ujede,“ řekl Přema a pak našlápl motocykl a skočil do sedla. Jeho silné ruce se rozepjaly, jak popadl rozvětvená řídítka, motor pětistovky začal bouchat a vyjeli jsme. Zahnuli jsme kolem rohu a ke gymnáziu a ulicí nahoru. Jak jsme se otřásali po dláždění, cítil jsem automat, který se mi houpal na zádech. Od viaduktu běželi nějací chlapi. Přema zpomalil a zařval na ně:

„Jedou eště Němci?“

„Jedou!“ vykřikl jeden v běhu. „U celnice se řežou s Rusama!“

„Dobrý,“ řekl Přema a šlápl na plyn. Zatáčku na hlavní ulici jsme vzali v plném tempu a kulomet nás vyvažoval. Rovná ulice se před námi zdvihala k Homoli za Šerpoňovou továrnou, nad jejímž vrcholem se právě rozlévaly krvavé barvy západu. Cítil jsem, jak mi motor pracuje mezi nohama, a po obou stranách svištěly dozadu domy. Daleko před námi mizel právě v zatáčce německý tank. Chladný večerní vítr mi foukal do obličeje a sedlo motocyklu divoce pérovalo. Držel jsem se Přemy kolem pasu a dotýkal jsem se napnutých svalů na jeho zádech. Do prsou mě tlačila puška, kterou měl zavěšenou šikmo přes rameno. A tu jsem si uvědomil, že jsem si přece jen vystřelil. A že jsem zabil chlapa. Ulice se zatáhla červeným světlem jako při požáru. Nemyslel jsem na to. Tohle byl život. Letěli jsme po dláždění, kolem Šerpoňovy továrny, kolem posledních roztroušených vilek a po silnici nahoru k lesu. Otočil jsem hlavu a viděl jsem za sebou v údolí město, napohled strašně mírové a nezměněné, s rozžehnutými okny v průčelích domů a s medovými vršky kopců nad ním. Přema zpomalil a zajel na polní cestu, která odbočovala od silnice. Tam zastavil u kraje lesa a slezli jsme s motocyklu. Před náma se táhl kus louky k asfaltce, svažující se strmě k městu. A město dole hořelo a růžovělo v posledních paprscích.

„Tady to postavíme,“ řekl Přema. Všude kolem bylo liduprázdno. Stáli jsme sami u lesa vedle motorky, na které byl kulomet. Chopili jsme se ho a sundali jsme ho na zem. Přema popošel kousek do lesa a zavolal na mě:

„Dobrý. Tady akorát je ta úžlabinka.“ Pak se zas objevil a řekl:

„Dáme to do křoví tady na kraj lesa.“

Opřeli jsme se o kulomet a dotlačili jsme ho k lesu. Rostlo tam několik lískových keřů a mezi ně jsme ho postavili. Za keři byla malá prohloubenina v zemi. Přema umístil kulomet do pozice a odběhl k motocyklu. Vytáhl ze sajdkáru dvě bedničky s nábojovými pásy a dovlekl je ke mně do dolíku. Sedli jsme si ke kulometu a Přema do něj nějak zadělal pás s náboji. Za keřem už byla skoro tma a měl jsem pocit jako na výletě. Z dálky za městem bylo slyšet střelbu.

„Dej pozor,“ řekl Přema. „Budeš mi držet pás. Já se zastřílim.“

Pozvedl jsem pás a Přema si sedl do střelecké pozice za kulomet. Pak se ozvala krátká série ohlušujících ran, až mi zalehlo v uších.

„Dobrý,“ řekl Přema. Ucítil jsem čpavý zápach spáleného prachu. Přema zůstal sedět v pozici. Pohlédl jsem na silnici. Jak slunce zapadlo, ztmavěla a sráz po její pravé straně se naplnil šerem. Seděli jsme nad ní a čekali jsme mlčky. Z města se ozva lo vzdálené řvaní tanků. Něco se ve mně uvolnilo. Všechno, co jsem prožil, se mi převalilo mozkem a byl jsem najednou strašně unavený. A začal jsem toho skoro mít dost. Hřmění tanků se blížilo.

„Za chvíli sou tu,“ řekl Přema.

„Hm,“ řekl jsem. Začal jsem myslet na Irenu, ale připadala mi teď hrozně nedůležitá. Po tomhle všem, zdálo se mi, už nebude Irena nic. Byl jsem vůl, po tomhle bude něco daleko úžasnějšího. Jestli tu ovšem nenatáhneme péra. Měl jsem příšerně unavený mozek a honily se mi v něm útržky myšlenek a žádná pořádná. Řvaní tanků se přiblížilo a najednou se docela dole na silnici objevil velký černý stín jako obrovský brouk, lezoucí po příkré černošedé asfaltce rychle vzhůru.

„Tak pozor!“ řekl Přema a sklonil se nad držadla kulometu.

Přitiskl jsem se k zemi a pozdvihl jsem pás s náboji. Cítil jsem jejich dlouhá chladná těla mezi prsty. Slunce už úplně zapadlo a krajina se zahalila do stínu. Jím lezl tank rychle vzhůru a řval. Byl asi v polovině svahu, když se za ním objevil jiný. Sakra. Uvědomil jsem si, že jsme tu úplně sami. Ale nedalo se nic dělat. Přema vedle mě seděl jako socha a sledoval kulometem přijíždějící tank. Byl už docela blízko a viděl jsem, že je obalen esesáky. Všude na pancíři, na věži, vepředu pod dělem, všude byli nalepení, ověšení automaty a handgranáty, a ujížděli setmělou krajinou k západu. Pásy tanku hlomozily po asfaltu a motor uvnitř monotónně řval.

„Jedem!“ řekl Přema. Cítil jsem, jak napíná svaly, a pak se kulomet rozštěkal. Z nálevky zašlehaly plameny do šera a v okamžiku nás obklopil čpavý oblak lehkého dýmu. Mezi prsty mi klouzaly náboje, upřel jsem oči na silnici a viděl jsem, jak s tanku padají střemhlav těla na zem, a pak se tank najednou naklonil. Několik postav seskočilo s roztaženýma rukama na všechny strany. Tank se naklonil ještě víc a překotil se přes okraj silnice s náspu dolů a začal se převracet po svahu do údolí. Jeho motory se rozeřvaly naprázdno a pak zmlkly. Temný obrovský stín mizel nepravidelnými skoky ve tmě propasti. Pod námi na silnici se plazilo několik postav. Obrátil jsem se po druhém tanku. Ten se zastavil a na dvě strany s něho seskakovali vojáci. Byl asi v polovině svahu a nebylo ho dobře vidět, jen jeho černou, hranatou siluetu. Na věži se objevily záblesky a nad našima hlavama fičely kulky a tříštily kmeny stromů za náma. Přitiskli jsme se na zem. Tank chvíli střílel a pak přestal.

„Jedem!“ řekl Přema, vztyčil se a popadl držadla kulometu. Uchopil jsem pás. Na silnici se opět rozhučel motor naplno. Přema stiskl spoušť a z našeho kulometu začaly šlehat plameny. Oslepily mě a tank mi na okamžik zmizel v jejich cloně. A vtom se ozvala ohlušující exploze a na silnici se rozsvítilo jasné světlo. Vzduchem hvízdaly těžké kusy. Tank se nám před očima roztrhl a začal hořet. Přema přestal střílet. V tichu se zezdola od silnice ozval slabě motor nákladního auta.

„Co je?“ řekl Přema.

„Nevim,“ řekl jsem. Hleděli jsme do houstnoucí tmy, prošlehávané plameny hořícího tanku. Rozeznával jsem černý stín auta, které se k němu rychle blížilo. Pak se ozvaly výstřely a auto se zastavilo. Začaly se z něho sypat temné siluety nějakých vojáků.

„Himl!“ řekl Přema. „To sou –“

„Rusáci,“ řekl jsem.

„Hurá!“ zařval Přema.

Od silnice se ozval motor tanku a pak zmlkl. A znova a zase zmlknul. Zapraskalo ještě několik roztroušených výstřelů. Vylezli jsme z lesa a koukali jsme tam. Z německého tanku šlehaly plameny a ozařovaly hlouček postav. Byli to Rusáci s automatama a Němci ve strakatých celtách s rukama nad hlavou. Kousek za nima stálo nákladní auto s bílýma hvězdama na dvířkách a za ním už docela v šeru temné masy ruských tanků.

„Vodstřelili ho protitankovym dělem,“ řekl Přema radostně. „Dem k nim.“

Nechali jsme kulomet v křoví a rozběhli jsme se k hořícímu tanku. Na louce jsme se střetli s prvními Rusy.

„Halt!“ zařval hlas ze tmy.

„My partyzáni!“ vykřikl Přema.

„Á partyzáni!“ zazpíval Rusák a za chvíli jsme byli v jednom chumlu. Rusáci v přepásaných košilích a s divnými automaty s kulatými bubny a s perforovanými chrániči hlavní se míhali v plápolu ohně hořícího tanku. Šel z nich strach. Na silnici stál houf Němců, namačkaných k sobě s rukama zdviženýma. Dívali se divoce kolem sebe, jako kdyby hledali, kudy utýct. Ale to nešlo. Z polí přiváděli Rusáci nové a jejich široké obličeje se chechtaly a zubily. Sem tam praskaly ojedinělé výstřely, ale vojáci u tanku si jich nevšímali. Stáli jsme mezi nima a dívali jsme se na to. Najednou se před námi objevil civilista s puškou a s rudou páskou na rukávě. Na hlavě měl umaštěnou čepici.

„Vy ste z pivováru?“ zeptal se nás přísně.

„Né,“ řekl Přema. „Máme támhle nahoře na kopci kulomet.“

„Cóo?“ řekl chlap výhružně.

„Kulomet. My sme voddělali ten první tank.“

„Co žvaníš, cucáku?“

„Ten, co jel před timhle,“ řekl Přema chladně, otočil se a ukázal nahoru na silnici, kde se mezi pravidelnými bílými zuby patníků šklebila černá mezera. „Támhle se překotil po náspu dólu.“

„Sakra,“ řekl chlap a otočil se k nějakému Rusákovi s širokým nárameníkem plným hvězdiček a něco mu říkal rusky. Rus se na nás podezřívavě podíval a pak zařval něco dozadu do auta. Na autě se rozsvítil reflektor a začal ohledávat sráz pod námi. Plazil se sem tam po trávě, až se zastavil na něčem velikém tmavém. Byl to náš tank. Ležel překocený na dně údolí pod srázem a jeho pásy trčely vzhůru. Rus zavolal a reflektor zhasl. Pak něco řekl chlapovi s rudou páskou, ten se na nás otočil a povídal:

„Kluci, ukažte nám ten kulomet.“

„Poďte,“ řekl Přema. Vyrazili jsme přes louku. Chlap s páskou a tři Rusáci šli s náma. Byla najednou už úplně tma. Došli jsme k lesu a Rusák rozsvítil baterku. V jejím světle se objevilo nálevkovité ústí našeho kulometu.

„Oj!“ řekl Rusák a vlezl do dolíku za kulomet. Chlap s rudou páskou se zastavil a řekl:

„Sakra, jak ste to sem dostali?“

„Na motocyklu. V sajdkáru,“ řekl Přema.

„A kde ste to vlastně ukradli?“

„To máme vod mobilizace. Vod osmatřicátýho roku.“

Chlap začal zas mluvit s Rusákem a pak se otočil na nás.

„Jak se menujete?“ řekl.

Už jsem mu to chtěl říct, ale pak mi blesklo hlavou, proč se ptá. Třeba nás chtějí vyznamenat. V duchu se mi objevil ten obraz. Náměstí a kutálka a sláva, a pan doktor Bohadlo, Berta s leicou a vzadu kluci z orchestru s poznámkama. Ne. Hlavně ta kutálka ne. To ne. Najednou jsem viděl, že takhle to bylo všechno prima, noc a střelba a tanky a Rusáci, ale potom že by z toho byly slavnostní projevy a články v místních novinách a pan Macháček a Dějiny kosteleckého povstání, ne, to ne. Jenže zas, blesklo mi hlavou, takhle se o tom nedoví Irena. Tak to zas ne. Irena se to musí dovědět. Třeba to s ní hne. Užuž jsem měl na jazyku, jak se jmenuju, ale pak mi napadlo, že Irena se to stejně doví, protože se to stejně rozkřikne, až nás budou hledat podle falešných jmen, protože Přema se stejně někde ukecne a vůbec, v Kostelci se nikdy nic, co svět světem stojí, neutajilo, a nakonec to bude tím lepší, protože ujdu té kutálce a tomu dekorování panem starostou, a přitom se to brzo rozkřikne a já budu mít takový ten nimbus hrdiny, pro Irenu myslím, jinak jsem o to nestál, být hrdinou a tak, kvůli metálům a článkům v Kosteleckých ohlasech a podobně, ale kvůli Ireně jsem o to stál, aby se se mnou přece jen vyspala, a najednou mi bylo jasné, že takhle to bude nejmazanější, na chvilku jsem sice dostal strach, co kdyby se to nerozkřiklo, ale houby, řek jsem si, něco se riskovat musí, a vyhrkl jsem:

„Syrovátko.“

„A ty?“ zeptal se chlap Přemy. Přema se na mě tázavě podíval a pak řekl:

„Já – sem Svoboda.“

„Ste z Kostelce?“

„Jo.“

Chlap si něco zapsal do notýsku a pak nás poplácal po zádech. „Tohle ste se vytáhli, kluci. Přihlaste se zejtra na Národním výboru. Eště mi řekněte adresy.“

„Palackýho sto třicet dva,“ řekl jsem.

„Já taky,“ řekl Přema.

Chlap si to zapsal a pak se na nás vrhli Rusáci a začli nás všichni poplácávat po zádech. Zubili se na nás a my na ně.

„Tak,“ řekl chlap. „Svezete se s náma do města.“

„My tu máme tu motorku,“ řekl Přema.

„Charašó,“ řekl chlap. „Tak zejtra na radnici, platí?“ a napřáhl Přemovi ruku.

„Platí,“ řekl Přema a potřásl mu s ní. Potom jsem si s ním potřás rukou já a pak po řadě s těma třema Rusákama. Zůstali jsme stát u kulometu a Rusáci s tím komunistou se pustili k silnici. Dívali jsme se za nima. Německý tank pořád ještě hořel na asfaltě. Viděl jsem, jak Rusáci nakládají zajaté Němce na auta a lezou za nima. Pak se automobil rozjel, udělal otáčecí manévr a ujížděl pomalu s rozsvícenými světly k městu. Dole se zastavil a spatřil jsem, že k němu připojují malé dělo na pneumatikách a s dlouhou hlavní. Motory tanku se rozeřvaly a tři tanky, jeden za druhým, se daly do pohybu a odlezly kolem nás po silnici dál na západ. Za nima přejelo ještě několik nákladních aut s přivěšenými děly. Německý tank pomalu dohoříval. Ruské tanky a auta se plazily kolem něho jako černé stíny a mizely ve tmě pod hvězdnatou oblohou na západě. Jejich hřmění se zvolna zmenšovalo, až začalo být zas ticho. Odnikud už se neozývala žádná střelba.

„Čeče,“ pravil Přema. „Pročs mu neřek svý méno?“

„Ale,“ řekl jsem, „čeče, mně se nechtělo. Eště by nás tahali po nějakejch slávách.“

„To je fakt,“ řekl Přema a stáli jsme zase mlčky. Od západu se ozývalo už jen slabounké bzučení vzdalujících se tanků a z města nebylo slyšet nic. Jen zase to noční šumění. Byla zrovna taková noc jako včera. Betelgeuza na nebi hořela do ruda a bylo příjemné svěží chladno. Stáli jsme na kraji lesa a dívali jsme se zamyšleně do tmy. Bylo po revoluci. A teď teprv začne život, pomyslel jsem si, ale hned jsem věděl, že nezačne, ale že zrovna teď skončil. Ten můj mladý život v Kostelci. Lítost mi sevřela hrdlo, vylezla mi odněkud do srdce a do krku a já jsem slabě vzlyknul ve tmě. Oči mi začaly plavat v slzách a hned jsem se za to styděl. Ale něčeho mi bylo hrozně, hrozně, příšerně líto. Nevěděl jsem čeho. Bylo devátého května tisíc devět set čtyřicet pět a tohle byla asi vůbec poslední bitva celé války. Začínal nový život. Ale najednou jsem nevěděl, co vlastně začíná. Díval jsem se slepýma očima na město ve tmě, celé ze strachu zatemněné, a v duši mi počaly defilovat všelijaké nedodělané vzpomínky na všechny ty roky, co jsem tu prožil, na Irenu, na gympl, na pana učitele Katze, zase na všechny ty staré dobré milé věci, na večery v Port Arthuru a hudbu, kterou jsme dělali, na majálesy, na dívky v plavkách na plovárně a zase na Irenu a věděl jsem, že to všechno, všechno je pryč, docela definitivně, jako včerejší vítr, jako ty ruské tanky za horama, jako výbuchy, praskající u celnice, jako všechno na světě, a že se do toho už nikdy nemůžu vrátit, i kdybych sebevíc chtěl, a zdálo se mi, že přede mnou už není nic tak skvělého, nic tak senzačního, nic tak nazlátlého a v zlatých rámech vzpomínek. To všechno, co jsem prožil, bylo hezké a šťastné. To, co jsem zrovna žil, ta lítost a zoufalství, v němž jsem vězel, bylo blbé. Ale sotva jsem to prožil, už to bylo krásné. Takové to bylo vždycky. Věděl jsem to. Věděl jsem to zatraceně dobře, že člověk nemůže být nikdy šťastný, protože štěstí je skrznaskrz věcí minulosti.

„Tak to sbalíme,“ ozval se ze tmy Přemův hlas a byl unavený a melancholický. Vlezli jsme mlčky do křoví ke kulometu, Přema oddělal nábojový pás a vytáhli jsme kulomet na louku. Nad hlavama nám zářila skvělá, slavnostní jarní obloha a mně se najednou zachtělo mít nějakou naději, něco, pro co žít, a z noci a z hvězd se odněkud zase vynořila ta neznámá holka, co ji teprv potkám a co bude skvělejší než všechny Ireny a Věrky a Lucie, a byla ke mně hodná a sladká a já jsem napjal všechny svaly a zvedli jsme s Přemou ten ocelový kanón do sajdkáru, až pod ním zapraštěla péra. Pak jsme šli ještě pro bedničky s náboji a potom jsme se usadili do sedel. Přema našlápl motor a do nočního ticha se rozbouchaly hlasité válce pětistovky. Přema rozsvítil zatemněný reflektor a opatrně se rozjel po cestě k silnici. Motocykl se s náma kýval po výmolech a kužel bledého světla tančil po hrbolaté zemi. V něm se objevila mrtvola esesáka, ležící na břiše s automatem na zádech. Přema zastavil a slezl s motocyklu.

„Počkat,“ řekl a šel k esesákovi. Nadzvedl ho a stáhl mu automat z ramene. Ruce esesmanovy se klátily bezmocně v strakatých rukávech. Přema si přehodil automat přes záda a odepjal eses­manovi revolver. Jak šel proti rozsvícenému reflektoru k motocyklu, připínal si revolver k pásku. Jeho tvář s vysedlými lícními kostmi byla hubená a gangsterská. Usadil se do sedla přede mě a spustil znovu motor. Vyjeli jsme na silnici a pruh světla přelétl přes ztichlé a chladnoucí trosky německého tanku. Přejeli jsme kolem nich, ještě na nás trochu zasálalo teplo a ucítili jsme kouř, spálenou gumu a olej. Pak to zůstalo za náma a my jsme mlčky sjížděli z kopce dolů a do města, podél temných baráků, a náš motor se rozléhal a odrážel se o jejich průčelí, kolem Poznerovy gumovky, kolem gymnázia a Mlynářskou ulicí k Skočdopolovic skladu. Tam jsme zastavili. Motor zmlkl, slezli jsme s motorky a Přema šel ke dveřím. Roleta byla vytažená tak, jak jsme ji nechali. Přema rozsvítil a vrátil se ke mně.

„Tak to tam zas dáme,“ řekl.

„Zas do bedny?“

„No jo.“ Sundali jsme kulomet a přetáhli jsme ho přes práh do skladu. Postavili jsme ho u stěny a Přema přes něj zaklapl bednu.

„Tak. Možná že se bude eště hodit.“

Podíval jsem se na něho a Přema se podíval na mě. Jeho obličej v masaryčce s trikolorou byl vážný. Neřekl jsem nic. Tak možná že to ještě nebyl konec. Ani mír. Neřekl jsem nic. Přema se narovnal a dal si automat pod paži.

„Tak dem,“ řekl.

Neřekl jsem nic. Vyšli jsme mlčky ze dveří. Přema zhasl a stáhl roletu. Zůstal jsem stát u něho a čekal jsem.

„Pomoc mi s tou motorkou,“ řekl. Opřel jsem se o sajdkár a zatlačili jsme pětistovku za roh do kůlny.

Přema kůlnu zamkl. Řekl jsem:

„Dem do pivováru?“

„Jo,“ řekl Přema. Vykročili jsme přes louku k lávce.

„Poslyš,“ řekl jsem. „Nemáš strach, že tě tam zas zavřou?“ Přema se zasmál.

„A jaký to bylo ve sklepě?“ řekl jsem.

„Votrava k ukousání,“ řekl Přema. „Co se zatim dělo?“

„Vod neděle?“

„Jo.“

„Ty nevíš nic?“

„Depak. Dyť sem byl pod zámkem. Ty troubové na mě zapomněli.“

„Fakt?“

„Čestný slovo. Eště že sem měl žrádlo na dva dni. A celej sklep sem jim posral.“

Zasmál jsem se.

„Tak to nevíš, že starej Čemelík je mrtvej?“

„Jo? Pad?“

„Ne. Ranila ho mrtvice.“

„Do prdele,“ řekl Přema. „Tak to mám aspoň v suchu. A co kuci?“

„Vo těch nevim. Čeče, to byl zmatek, tos nežral.“

Přešli jsme lávku a šli jsme kolem československého kostela liduprázdnou cestou.

„Co to bylo za střílení vodpoledne?“ řekl Přema.

„To u celnice. Jo, tam padnul kuk Hrobů.“

„Kerej?“

„Ten malej zrzavej. Z vobecný školy.“

„Jo ten. Toho je škoda, sakra.“

„A pani doktorovou Vašákovou zastřelili.“

„Tu blondýnu?“

„No tu.“

Zahnuli jsme k mostu a zmlkli jsme. Od pivováru se začaly trousit temné postavy a ztrácely se v šeru. Hvězdy stály nehybně nad lesem a v jejich bleďoučkém světle jsem viděl mrtvoly, ležící v různých polohách na mostě. Vešli jsme na most a vyhýbali jsme se tichým tělům německých vojáků. Levé zábradlí mostu bylo v polovině utrženo naším handgranátem a v chodníku zela díra. Řeka dole tekla už zase klidně, byla černá a zrcadlila hvězdy. Nad branou pivováru svítila lucerna. Pod ní stála zesílená stráž v uniformách a s automaty. Voják proti nám namířil automat, ale když nás poznal, pustil nás dovnitř. Na ledárně byla rozsvícena jiná lucerna. Kráčeli jsme po cestě k hlavní budově. Na zemi před ní seděl hlouček postav, namačkaných k sobě a mlčících, a kolem nich chodili dva chlapi s automaty. Ze skladiště padal na zem rozšiřující se pruh světla a ozývaly se hlasy. Zamířili jsme tam. Pod rozsvícenou žárovkou stál řezník Kramm a pan Panožka a před nima divoce gestikulující Němec. Chomáč lidí s puškama se tísnil kolem nich a vykřikoval nadávky. Připojili jsme se k nim a poslouchali jsme je. Němec mluvil poděšeným tónem:

„Ich bin nicht ein Esesmann, ich schwöre ihnen, ich bin nicht ein Esesmann!¹²“

Oči řezníka Kramma se do něj zavrtávaly.

„Svlíknout!“ řekl. Dva chlapi se vrhli na Němce a rvali z něho kabát. Němec se ze všech sil bránil. Jeden z chlapů mu dal hlučnou facku. Objevila se bílá kůže a prsa porostlá červenými chlupy. Chlapi se pokoušeli stáhnout Němci košili z ramen a Němec sebou škubal. Potom se ozvalo trhání látky a paže se obnažila. Kranun se nad ní naklonil.

„Zó!“ řekl posměšně. „Du nicht eses, nicht vár? Und vas ist das?¹³“ Ukázal prstem na něco na Němcově ruce. Němec stál bledý, třásl se a pokoušel se něco koktat. Bylo slyšet jen samé nein, nein.

„Koukněte se na svini esesáckou,“ řekl Kramm. Lidi se tlačili k Němcovi. Podíval jsem se taky. Na bledé kůži byla vytetována dvě germánská SS jako dva blesky.

„Vodveďte ho,“ řekl Kramm a chlapi škubli s Němcem ke dveřím. Viděl jsem, jak ho vlečou k mlčícímu hloučku na dvoře. Pak do něho jeden strčil, druhý ho kopl do zadnice, Němec se natáhl na zem a odplazil se rychle k ostatním. Chlapi se otočili a vraceli se ke skladišti.

„To sou zajatci?“ zeptal jsem se maníka, který stál vedle.

„To sou esmani,“ řekl. „Ty tady čekaj na ráno.“ V hlase mu bylo cítit nějakou divnou ironii.

„Na ráno?“ řekl jsem.

„Jo. Ráno je vodděláme,“ řekl on.

Sevřelo mi to žaludek.

„Podívejte se,“ řekl chlap a posvítil baterkou do rohu místnosti. Tam ležela na nějakých hadrech dvě těla s uřezanými nosy, ušima a s vydloubanýma očima. V rozkroku měla krvavé chuchvalce. Udělalo se mi špatně.

„Co to je?“ zachraptěl Přema.

„To byli dva bratři,“ řekl chlap. „To s nima udělaly támhlety svině,“ kývl hlavou k esesákům na dvoře. Začlo se mi chtít zvracet. „Pojď,“ řekl jsem Přemovi a vylezli jsme ze skladiště. Hlouček Němců seděl schoulený na zemi pod lucernou a čekal. Jeden z nich pozvedl hlavu, rozhlédl se a pak ji zase složil na ruce, opřené o kolena. Většinou měli hlavy na kolenou a byli bez helem a bez zbraní.

„Zejtra je voddělaj,“ řekl jsem Přemovi.

Přema se na mě podíval.

„Pudem, ne?“ řekl.

„Poď,“ řekl jsem. Šli jsme kolem esesmanů dozadu. Jak jsme je míjeli, zvedl zase jeden hlavu a podíval se na mě. Setkal jsem se s jeho očima, měl je temné v nočním šeru a živé a hned je zase sklopil. Viděl jsem, že si položil obličej na ruce a plavé vlasy se zabělaly v záři svítilny. Skloněné lidské hřbety se rýsovaly v jejím světle a hlavy byly schýlené k zemi. Nad nima bylo ticho, jenom kroky stráží cvakaly po dláždění. Obrátil jsem se. Po cestě k hlavní budově přicházeli lidé.

„Mohli sme jít skladištěm,“ řekl Přema.

„Přelezem plot,“ řekl jsem. „Já vim, kde to de.“

Šli jsme kolem stěny hlavní budovy a dozadu za dřevníky, na to místo, kde jsme to přelézali v neděli s Bennem a Harýkem. Dnes tu nebylo tak tma. Prkenný plot bylo jasně vidět v šeru. Vylezl jsem nahoru a seskočil jsem na cestu. Jak jsem dopadl na všechny čtyři, pocítil jsem hroznou únavu z dneška. Bylo po všem. Přema skočil za mnou a postavili jsme se na cestu.

„Pudem domu, ne?“ řekl jsem.

„Hm,“ řekl Přema. „Já už padám hlady.“

Vykročili jsme rychle, odbočili jsme z cesty a sjížděli jsme ve tmě po jehličí lesem k řece. Větve nám praskaly pod nohama a vlhké listí podrostu mě studilo na tváři. Pak jsme se dostali na břeh a šli jsme k mostu. Pod ním jsme se zastavili. Bylo slyšet kroky lidí nahoře a přes řeku byl pod mostem temnější pruh stínu.

„Tak dobrou noc,“ řekl Přema. „Já to vemu po břehu.“

„Přídeš zejtra do pivováru?“

„Aa,“ řekl Přema. „Už se na to vyseru.“

„Já taky,“ řekl jsem. „Tak ahoj,“ a vyrazil jsem po břehu na most. Viděl jsem Přemovu postavu, odcházející rychle podél řeky k jezu. Obrátil jsem se na most a zakopl jsem o helmu, která se válela na chodníku. Irenino okno bylo zatemněné, ale škvírou pronikalo trochu světla. Byl bych rád věděl, jestli je to Irena, nebo její rodiče a čekají na ni. Ale byl jsem unaven. Irena byla asi v plné práci na Jiřáku. Na ošetřovně Červeného kříže. Po cestě k nádraží jsem se snažil si ji představit, jak píchá raněným injekce a usmívá se na ně svým úsměvem, ale ani mě ta představa nebavila. Byl jsem unavený a viděl jsem věci. Irena byla teď mimo. Vůbec se mi nezdálo, že ji miluju. A taky jsem ji nemiloval, jenom jsem ji potřeboval, když se nic nedělo, když byla nuda, když jsem zrovna neseděl v Port Arthuru a nefoukal do saxofonu anebo když jsem o ní chtěl kecat s Rosťou. Ale nemiloval jsem ji. Ve světě asi vůbec nebylo nic jako láska. Jenom byl zvyk a pohlavní touha z nudy. Když bylo dost dění a dost muziky, tak jsem lásku nepotřeboval vůbec. Irenu, s její papulou a ňadrama a zadničkou. Bylo po revoluci a přede mnou Praha. Kašlal jsem na Irenu. Život mohl být ještě dost dlouhý a mohlo v něm být dost takových Iren. Jediných, nejskvělejších a nejmilovanějších. Těch mohlo být dost, jenom já jsem byl jen jeden. Vzpomněl jsem si na tu holku, co teprve potkám, a věděl jsem, že ta bude taky jen jedna. Jestli ji potkám. Ale já jsem ji ještě nepotkal a nevěděl jsem, jest ji potkám vůbec. Zatím mohlo být dost jediných a nejúžasnějších Iren a jenom jeden já. Zatočil jsem na Jiráskovu třídu a šel jsem rychle k našemu domu. Hvězdy nad šachtou činžáků teple svítily. Musel jsem odemknout domovní dveře a stoupal jsem po schodech nahoru. Moje kroky zněly po tichém schodišti a uslyšel jsem vrznutí dveří. Pak se shůry ozval maminčin úzkostlivý hlas:

„Danny?“

„Jo, už du,“ řekl jsem. Maminka stála v otevřených dveřích, za ní pronikalo do chodby světlo, a byla jen jako tmavý stín.

„Daníčku, zaplať pánbů, nestalo se ti nic?“ zvolala, sevřela mě do náručí a políbila mě.

„Hošíčku, zaplaťpánbů, že si doma. Seš celej mokrej,“ říkala. „Kdes byl, když se střílelo? Cos dělal? A co to máš na zádech?“ Dotkla se automatu.

„To nic, neboj se, mami,“ řekl jsem, políbil jsem ji a sundal jsem automat. „Sem oukej.“

„Hochu, hned se slíkni, já ti udělám čaj.“

„No to jo,“ řekl jsem. Rozhlídl jsem se. V předsíni stál otec.

„To sem rád, že seš doma,“ řekl otec. „Byls taky tam, co se střílelo?“

„Jo,“ řekl jsem. „Já vám to všechno řeknu, ale teď sem děsně utahanej.“

„Však si hned lehni,“ řekl otec. Svlíkl jsem kabát a řekl jsem:

„Musim se umejt.“

„Počkej, Daníčku, já zatopim v koupelně,“ řekla rychle maminka.

„Ale ne, mami, to nemusíš.“

„To bude hned,“ řekla maminka a běžela do koupelny. Bylo slyšet, jak rozhrabává popel pod kotlem. Osaměl jsem v kuchyni s otcem. Otec si sedl na stoličku u kamen a řekl:

„Jo, to se vyplatilo.“

„Je hodně mrtvejch?“ řekl jsem.

Otec se jako nervózně zasmál a řekl:

„Hodně! Nejsmutnější na tom je, že nemusel bejt ani jeden.“

„To těžce,“ řekl jsem.

Zmlkli jsme.

„To víš, že zastřelili pani doktorovou Vašákovou?“ řekl otec a hlas se mu zadrhl.

„Vim,“ řekl jsem. Věděl jsem, že se otci vždycky líbila. Všem se líbila. Nemuselo to potkat zrovna paní doktorovou Vašákovou. Mlčeli jsme.

„Kde sou Angličani?“ řekl jsem.

„Ten mladej se ráno vrátil, ale jak se začlo střílet, tak voba vodešli.“

„To voni přídou zejtra,“ řekl jsem.

„Snad,“ řekl otec. Do kuchyně přišla maminka.

„Za chvíli to bude.“ Šla ke stolu a odstavila čaj z vařiče. Pak povídala:

„Kdes byl, drahoušku? My sme měli takovej strach, jestli nejseš raněnej.“

„Depak, já sem si dal pozor.“

„Já vim. Já vim, že ty máš rozum, hošíčku,“ řekla maminka.

„No řekneš nám to zejtra, jak to bylo,“ pravil otec a zvedl se. Odešel z kuchyně do koupelny a bylo slyšet, jak hmatá po kotli.

„Za chvilku můžeš jít. Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ řekl jsem. Otcovy kroky se odšouraly do ložnice. Maminka odešla zas do koupelny.

„Tak už můžeš jít, Daníčku,“ řekla odtamtud. Zvedl jsem se, sebral jsem pyžamo a šel jsem do koupelny. Maminka stála ve dveřích.

„Tak dobrou noc. Di si lehnout,“ řekl jsem jí a políbil jsem ji.

„Dobrou noc, drahoušku. Nechceš už nic?“ řekla.

„Ne. Dobrou noc.“

„Tak šťastnou dobrou noc,“ řekla maminka a zavřela za mnou dveře. Osaměl jsem v koupelně. Od stropu svítilo světlo do bílé vany. Stáhl jsem ze sebe mokré kalhoty a stoupl jsem si nahý do vany. V zrcadle na stěně jsem spatřil svoje tělo. Kůži jsem měl na mnoha místech zamazanou, a jak na mě odshora padalo světlo, měl jsem zase hezké nahé tělo s tím řeckým nasazením v kyčlích. Díval jsem se pořád do zrcadla, jak se mi to líbilo, a pustil jsem sprchu. Seshora se na mě začaly lít drobné proudy vlažné vody a stékaly po mně dolů. Kůže v zrcadle se vlhce zaleskla. Zastavil jsem sprchu a namydlil jsem žínku. Začal jsem se třít všude po těle, hýbal jsem sebou a tělo v zrcadle se pohybovalo. Viděl jsem, jak se ohýbá v bocích, jak zvedá ruce a na pažích se mu rýsují svaly, jak se zaklání a zatahuje břicho, a začal jsem myslet na Irenu. Na její tělo. A jak bychom mohli spolu žít. Byl jsem mladý, aspoň to tělo bylo mladé, a Irena taky, a byla to děsná škoda, že to moje hezké tělo tady žilo tak neužitečně a pro nikoho. Miloval bych ji. Moje tělo by ji milovalo. Tohle přece byla láska, to moje tělo s tím nasazením v kyčlích a Irenina hladká, mokrá, bílá kůže, nic víc, nic víc, nic víc. Ale co to potom bylo, když takové tělo měla taky Lucie a Evka Mánesova a Helenka a Mici a když to nic jiného nebylo? A nebylo to nic jiného. Byl to blázinec. A jakmile jsem si zas vzpomněl na Irenu, viděl jsem ji najednou v tom zmateném davu u barikády a hned zas, jak jde v zapadajícím slunci od pošty přes náměstí, a zas jsem toužil po ní a zas to byla jedinečná a jediná Irena. Byl to blázinec. Vydrhnul jsem se froté ručníkem, oblékl jsem si pyžamo, zhasl jsem v koupelně a vylezl jsem ven. V kuchyni jsem si vzal čaj, hodně jsem ho osladil a vlezl jsem do peřin na kanapi. Zhasl jsem světlo a začal jsem ve tmě pít čaj vsedě na kanapi a koukal jsem se přitom z okna. Na stráni hořelo jen několik světel a bylo ticho. Pohlédl jsem k pivováru a vzpomněl jsem si, že tam teď na dláždění sedí esesáci a čekají na ráno. Napil jsem se a příjemný teplý čaj mě zahřál v břiše. Začal jsem myslet na dnešní den, na tank pod viaduktem a na to nákladní auto, a jak se zvrhlo do příkopu, a na Hroba s pancrfaustem a na Přemu a na kulomet a na revoluci a co z ní bude, ale za chvilku mi myšlenky samy od sebe přeskočily na Irenu a na Prahu a pak na tu holku, co tam potkám. Dopil jsem čaj, postavil jsem hrnek vedle na stůl a lehl jsem si. Na nebi pořád svítily hvězdy. Začal jsem hledat Betelgeuzu, a když jsem ji našel, myslel jsem na tu holku. Myslel jsem, jak ji potkám a jak bude nějak elegantní a krásná, a nějaké kavárny v tom byly a všechno, pohoda a blaho a příjemnost a snění, myslel jsem na ni a usínal jsem, začal jsem se modlit, ale vracela se mi pořád do modlitby, mluvil jsem k ní anglicky, byla to nějaká americká holka, nějaká z filmu, nějaká úplně jiná než všechny, zase jsem začal Zdrávas, Maria, milosti plná, a myslel jsem na tu holku a zas z ní byla Irena a zas ona a něco jsem jí říkal a ona mně a byl jsem příjemně unavený a napolo usnulý a pak jsem usnul a nevěděl jsem o ničem, ani jak jsem usnul, a spal jsem a nezdálo se mi nic.