Obraz první

Rodina u večerní lampy.

Otec (čte noviny): Tak vidíš, matko: už mají lék proti tomu malomocenství. Tady to stojí.

Matka: Chválabohu!

Otec: To si myslím. A vidíš, já jsem to říkal. Za dnešního stavu civilizace přece nenechají uhynout tolik lidí! Copak je padesátka nějaký věk, aby měl člověk umřít? Já ti řeknu, maminko, – teď jsem zase rád na světě. Člověk se přece jen musel bát – Jenom u nás zkvaklo na tu bílou nemoc přes třicet kolegů, všichni kolem padesátky –

Matka: Chudáci!

Otec: Tak abys věděla – Dnes ráno si mě zavolal sám baron Krüg a povídá, kamaráde, tadyhle nám umřel ředitel účtárny; zatím ji povedete vy, a do čtrnácti dnů budete jmenován ředitelem. – Víš, chtěl jsem tě překvapit, až dostanu to jmenování, ale když je dnes tak šťastný den – No tak, co tomu říkáš?

Matka: To víš, jsem ráda – kvůli tobě.

Otec: A kvůli sobě ne? Považ, matko, to bude o dvanáct tisíc ročně víc! Já nevím, ale máš-li tam ještě tu láhev vína, co jsem ti dal k narozeninám –

Matka (vstane): Nepočkáme na děti?

Otec: Ale co! Holka je někde s tím svým, a kluk dělá zítra státnici – Jen to sem dones!

Matka: Jak chceš. (Odejde.)

Otec (čte noviny): – – Prý to hrozilo víc než středověký mor. Ale dnes už není středověk, holenku! Dnes lidé nebudou tak hloupě umírat. – (Čte dál.) Mm – Copak náš maršál, to je hrdina! Já bych tam nelezl, mezi ty malomocné. Já ne. (Odhodí noviny, vstane, přechází a mne si ruce.) Tak tedy ředitel účtárny! Uctivá poklona, pane řediteli! Jak se pan ředitel ráčil vyspat? – Nu taktak; to víte, ta odpovědnost –

(Matka přináší láhev vína a jednu sklenici.)

Otec: Jenom jednu sklenici? Copak ty nebudeš pít se mnou?

Matka: Ne, já – Jen pij sám.

Otec: Tak na tvé zdraví, maminko. (Pije.) A hubičku mi nedáš?

Matka: – Ne, prosím tě, nech mne!

Otec (nalévá si): Ředitel účtárny u Krüga – Holenku, to půjdou mýma rukama denně milióny, milióny, milióny v číslicích! To víš, to by nemohl dělat žádný holobrádek. A pak že lidé po padesátce jsou zbyteční! Já vám ukážu, kdo je zbytečný! (Pije.) Kdo by si to byl pomyslel, když jsem před třiceti léty nastupoval u Krüga, – že to dotáhnu až na ředitele účtárny! To je velká kariéra, matko; pravda, nadřel jsem se dost, sloužil jsem poctivě – Mně baron Krüg říká jen kamaráde, a ne pane ten a ten, jako těm mladým. Kamaráde, zatím povedete účtárnu vy – Prosím, pane barone. Tak jak mne slyšíš. – Abys věděla, na to místo si brousilo zuby pět kolegů. A vidíš, všichni pomřeli. A všichni na tu bílou nemoc. Člověk by skoro řekl –

Matka: Co?

Otec: Nic, jen mě tak napadlo – Když k tomu připočteš, že se nám teď vdá i dcera – ten její si přece jen našel místo – A kluk se dostane do úřadu, jen co udělá ty státnice – Víš, matko, já ti řeknu, jak to cítím: Zaplať pánbůh za to malomocenství!

Matka: Prosím tě! Jak můžeš takhle mluvit!

Otec: Vždyť je to pravda! Koukej se, nám to pomohlo a mnoha jiným lidem taky – Člověk musí být vděčný osudu, maminko. Nebýt té bílé nemoci, – tak já nevím; to by nám nebylo tak dobře jako teď. Tak je to. A teď proti tomu našli lék – Nám už se nemůže nic stát. Ale já jsem to ještě ani nedočetl. (Bere noviny.) Hele, já vždycky říkám: profesor Sigelius je kapacita. Zrovna na jeho klinice to našli. Byl tam náš maršál – to si musíš přečíst. Prý to byla nadlidská chvíle. To věřím. Já ho viděl jednou, když jel po ulici, jenom se mihnul – To je velký muž. Ohromný voják, matko.

Matka: A… válka bude?

Otec: To víš, že bude. To by byl zrovna hřích, maminko, aby nebyla, když máme tak skvělého vojevůdce. U nás, v Krügově koncernu, se teď pracuje na tři směny, samá munice – Ne abys to někomu řekla, ale teď jsme u nás začali dělat nový plyn – Prý to má být něco báječného. Baron staví šest nových továren – Nemysli si, teď se tam stát ředitelem účtárny, to je velká důvěra. Řeknu ti, já bych to na sebe ani nebral, kdyby to nebyla vlastenecká povinnost. Tak je to.

Matka: Já jen… aby náš hoch nemusel na vojnu.

Otec: Jen ať splní taky svou povinnost, matko! – (Pije.) Ostatně je na vojenskou službu slabý. Žádná starost, holenku: budoucí válka nepotrvá ani týden. To se nepřítel rozbije na padrť, dřív než se doví, že je válka. Tak se to dnes dělá, maminko; ale teď mě nech číst.

(Ticho.)

Otec (uhodí novinami): Zatracený chlap! Jak se tohle může dovolit – A že to ty noviny tisknou! Já bych toho chlapa jednoduše dal sebrat a zastřelit! Vždyť je to zrádce.

Matka: Kdo, tati?

Otec: Ale tady čtu – Prý ten lék našel nějaký doktor Galén. A ten prý ten lék nevydá žádnému státu, který neuzavře věčný mír –

Matka: A co je na tom tak zlého?

Otec: Prosím tě, jak se můžeš tak hloupě ptát! To přece dnes žádný stát nemůže udělat! Copak jsme dali nadarmo tolik miliard na zbrojení? Věčný mír! Vždyť je to přímo zločin! Tak to by se měly Krügovy podniky zavřít, ne? A dvě stě tisíc lidí vyhodit na dlažbu, co? A ty se ještě ptáš, co je na tom zlého! Zavřít toho chlapa! Vždyť je to pobuřování, mluvit dnes o míru! Jakým právem si takový vošoust dovolí žádat, aby kvůli němu celý svět odzbrojil!

Matka: Ale když našel ten lék…

Otec: To je ještě otázka! Já ti řeknu, ten uličník vůbec nebude doktor, ale tajný agent a provokatér, placený od nějakého cizího státu – Á, pane, na toho ať si dají pozor! Žádné řeči, a zavřít; a teď, chlapíku, kápni božskou – Tak se to dělá!

Matka: Ale podívej se, kdyby měl opravdu ten lék – (Bere noviny.)

Otec: Tím hůř! Tak bych mu dal palce do presu a mačkal, až by neřád začal cinkat – Holenku, na to dnes máme prostředky, aby lidé mluvili! Prosím tě, copak by nás ten všivák směl nechat chcípat na malomocenství pro nějaké své pitomé utopie, jako je mír? To by byla pěkná humanita!

Matka (dívá se do novin): Ten doktor jenom říká, že chce odstranit zabíjení –

Otec: Darebák! Copak sláva národa není nic? A – a – když náš stát potřebuje větší území, tak mu to někdo dá po dobrém, co? Kdo mluví proti zabíjení, mluví proti našim nejsvětějším zájmům, rozumíš?

Matka: Ne, tati, nerozumím. Já bych chtěla, aby byl mír… kvůli nám všem.

Otec: Mami, já se s tebou nebudu přít, ale – Řeknu ti rovnou, kdybych měl já volit… mezi tou bílou nemocí a věčným mírem, tak jsem raději pro tu bílou nemoc. Tak, teď to víš.

Matka: – – Jak myslíš, tatínku.

Otec: Prosím tě, co je s tebou? Ty jsi nějaká – Proč máš ten šál na krku? Je ti zima?

Matka: Není.

Otec: Tak to sundej, nebo se nachladíš. Ukaž! (Strhne jí šál.)

(Matka mlčky vstane.)

Otec: Ježíši, matko – Maminko, ty máš na krku bílou skvr nu!

Opona