Obraz pátý

Táž chodba. Kordón mužů v bílých ošetřovatelských pláštích, ale v postoji zřejmě vojenském.

(Úřední pán dívá se na hodinky.)

Druhý asistent (přiběhne bez dechu): Pane komisaři, právě telefonují – Pan maršál už nastoupil do auta.

Úřední pán: Tedy ještě jednou: všechny pokoje s nemocnými –

Druhý asistent: – od devíti ráno uzamčeny. Všechen personál shromážděn dole ve vestibulu. Je tam už ministr zdravotnictví, musím letět – (Zmizí.)

Úřední pán: Pozor! (Muži v ošetřovatelských pláštích se postaví do pozoru.) Tak naposledy: Nikdo tudy nesmí projít než průvod Jeho Excelence! – Pohov!

(Siréna auta.)

Úřední pán: Už je tady! Pozor! (Ustoupí do kulis.)

(Ticho. Odněkud zdola je slyšet uvítací řeč. – Dva páni v civilu rychle přejdou chodbou, muži v ošetřovatelských pláštích salutují.)

(Přichází Maršál v polní uniformě, po jeho jednom boku Dvorní rada, po druhém Ministr zdravotnictví. Za nimi svita, vojenští páni, lékaři.)

Dvorní rada: – zde, v čísle dvanáct, máme kontrolní pacienty, kteří jsou také stiženi Čengovou nemocí; ty však neléčíme svou novou metodou, aby bylo možno srovnávat dosažené výsledky –

Maršál: Rozumím. Podíváme se na ně.

Dvorní rada: Vaše Excelence dovolí, abych ji varoval. Choroba je nakažlivá. Mimoto je to hrozný pohled – a přes všechna opatření také nesnesitelný zápach.

Maršál: My vojáci a doktoři musíme vydržet všechno. Pojďme!

(Vejde do dvanáctky. Celá svita za ním.)

(Okamžik ticho, je slyšet jen hlas Dvorního rady z dvanáctky. Po chvilce vrávorá ven Generál, podpírán druhým asistentem.)

Generál (sténá): Příšerné! Příšerné!

(Z dvanáctky se tlačí ven jiní členové svity.)

Ministr zdravotnictví: To je hrůza! Otevřte okno!

Pobočník (se šátkem u nosu): Skandál! Sem vodit hosty!

Jiný pán: Kriste – Ježíši! Ježíši Kriste!

Generál: Jak to může maršál vydržet!

Ministr: Pánové, já bych byl omdlel!

Pobočník: Jak sem mohli maršála pozvat! Idioti! Ale já jim ukážu –

Jiný pán: Viděli jste… viděli jste… viděli jste…

Generál: Prosím nemluvit o tom! Fuj, já toho mám dost pro celý život; a jako voják jsem viděl ledacos, pánové –

Druhý asistent: Já bych donesl pánům kolínské vody!

Ministr: To jste měl mít s sebou, člověče!

(Druhý asistent odběhne.)

Pobočník: Pozor!

(Svita odstoupí ode dveří. Vyjde Maršál, za ním Dvorní rada a lékaři.)

Maršál (zastaví se): Jak vidím, pánové mnoho nesnesou. – Půjdeme dál.

Dvorní rada: V čísle třináct je ovšem docela jiný obraz. Tam totiž aplikujeme svou novou metodu. Vaše Excelence se sama přesvědčí –

(Maršál vejde do třináctky. Za ním Dvorní rada a lékaři. Svita váhá, nahlíží do dveří a pak po jednom vchází do třináctky. Ticho, zas jen tlumený hlas Dvorního rady.)

Hlas za scénou: Stát!

Druhý hlas: Pusťte mě, já tam musím –

Úřední pán (vynoří se z kulis): Co je? Kdo je to?

(Dva muži v ošetřovatelských pláštích vlekou Dr. Galéna za ruce.)

Úřední pán: Kdo ho sem vpustil? – Člověče, co tu chcete?

Dr. Galén: Pusťte mě k mým nemocným!

(Vrací se Druhý asistent s lahví kolínské vody.)

Úřední pán: Znáte toho člověka?

Druhý asistent: To je doktor Galén, pane komisaři.

Úřední pán: Má tu co dělat?

Druhý asistent: Ano, totiž – Vlastně ano. Pracuje tady na třináctce.

Úřední pán: Promiňte, pane doktore – Pusťte ho! – Proč jste nepřišel před devátou hodinou, jako druzí lékaři?

Dr. Galén (hladí si paže): Já… já jsem neměl kdy… já jsem dělal lék pro své nemocné –

Druhý asistent (tlumeně): Pan doktor Galén totiž nebyl pozván.

Úřední pán: Ah tak. Teď musíte zůstat se mnou, pane doktore. Nemůžete dovnitř, dokud neodejde pan maršál.

Dr. Galén: Ale já přece…

Úřední pán: Račte jít se mnou! (Odvádí ho do kulis.)

(Z třináctky vychází Maršál, Dvorní rada a ostatní.)

Maršál: Blahopřeju, milý Sigelie. Je to přímo zázrak.

Ministr zdravotnictví (čte z papíru): “Vaše Excelence, milovaný pane maršále, dovolte mi, abych jménem svého resortu –“

Maršál: Děkuju vám, pane ministře zdravotnictví. (Obrátí se k Dvornímu radovi.)

Dvorní rada: Vaše Excelence, jsem stěží mocen slova… Nám, klinice Lilienthalově, se dostalo tak vysokého uznání… My vědečtí pracovníci jsme si však vědomi, jak nepatrná a ubohá je naše zásluha proti té, která odvrátila daleko horší hlízu: hlízu anarchie, epidemii barbarské svobody, lepru korupce a mor společenského rozkladu, který zachvátil a téměř smrtelně oslabil organismus našeho národa –

Pochvalné mručení: Velmi dobře! Bravo!

Dvorní rada: A proto používám této vzácné příležitosti, abych se jako prostý lékař hluboce sklonil před tím největším lékařem, který nás všechny vyléčil z národního malomocenství tvrdou, někdy chirurgickou, ale vždycky spásonosnou terapií. (Uklání se hluboce před Maršálem.)

Pochvalný šum: Bravo! Bravo!

Maršál (podává mu ruku): Děkuju vám, milý Sigelie. Vykonal jste veliké dílo. Na shledanou!

Dvorní rada: Nejhlubší dík, Vaše Excelence!

(Maršál odchází, provázen Dvorním radou, svitou, lékaři atd.)

Úřední pán (vynoří se z kulis): Tak hotovo. Pozor! Dvojstup a uzavřít průvod! (Muži v ošetřovatelských pláštích jdou za svitou.)

Dr. Galén: Už smím dovnitř?

Úřední pán: Okamžiček, pane doktore, jen co pan maršál odjede. (Jde ke dvanáctce a strčí tam nos; honem zase zavře.) Hergot! A to tam chodí doktoři?

Dr. Galén: Co? Ano, ovšem.

Úřední pán: Nic naplat, pane doktore, je to veliký muž. Je to hrdina.

Dr. Galén: Kdo?

Úřední pán: Náš maršál. Vydržel tam dvě minuty. Já to měřil na hodinkách.

(Siréna auta.)

Úřední pán: Už odjel. Tak už můžete dovnitř, pane doktore. A promiňte, že jsme vás na chvíli zatkli –

Dr. Galén: To nevadí, těšilo mě velice – (Zaleze do třináctky.)

(Přiběhne Druhý asistent.)

Druhý asistent: Honem, kde jsou ti páni od novin? (Přeběhne.)

Úřední pán (podívá se na hodinky): Mno. Ani to tak dlouho netrvalo. (Odejde.)

Hlas druhého asistenta: Tudy, pánové, tudy. Pan dvorní rada tu bude za okamžik.

(Přichází hlouček žurnalistů s druhým asistentem.)

Druhý asistent: – Tady, pánové, na čísle dvanáct byste mohli vidět, jak vypadá takzvaná bílá nemoc, když není léčena podle naší metody; ale já pánům nedoporučuju…

Hlouček Novinářů (vniká do dvanáctky, ale ihned zděšeně couvá): Co je tam? – Zpátky! – Pusťte mne! – To je strašné! – Hrůza!

Jeden Novinář: Ti… ti jsou ztraceni, ne?

Druhý asistent: Nu ovšem. A tady, na třináctce, se mohou páni sami přesvědčit, jak vypadají výsledky po několika týdnech našeho léčení. Jen prosím, neračte se obávat –

(Hlouček novinářů váhavě vstupuje do třináctky; vejdou tam všichni.)

(Vrací se Dvorní rada, září nadšením.)

Druhý asistent: Prosím, pane dvorní rado, páni od novin jsou právě na třináctce…

Dvorní rada: Kdyby mne teď nechali! Jsem tak dojat… Tak honem, kde je máte?

Druhý asistent (ve dveřích třináctky): Prosím, pánové; pan dvorní rada právě přišel.

Hlouček Novinářů (vychází na chodbu): To je zázrak! – Úžasné! – Skvělé!

Druhý asistent: Račte se rozestavit, pánové; pan dvorní rada vám poskytne informace.…

Dvorní rada: Pánové prominou, ale jsem tak hluboce vzrušen… Kdybyste viděli, s jakým soucitem… a s jakou mravní statečností se sklonil náš maršál nad lůžky těch nejubožejších… To byl nezapomenutelný okamžik, pánové!

Jeden Novinář: A co řekl?

Dvorní rada: Nu, vyjádřil se potom až příliš lichotivě –

Druhý asistent: Kdyby pan dvorní rada dovolil, Jeho Excelence se vyjádřila: Blahopřeji vám, milý Sigelie. Je to zázrak. Vykonal jste veliké dílo, pane dvorní rado.

Dvorní rada: Nu ano, pan maršál velmi přecenil mou zásluhu. Nyní, když je nalezen bezpečný prostředek proti takzvané bílé nemoci, můžete napsat, pánové,… že to byla nejhroznější choroba dějin, horší než středověký mor – Teď už není třeba zamlčovat dosah té hrůzy. Jsem hrd, pánové, že palmu tohoto úspěchu si odnáší náš národ – a že ho bylo dobyto právě na půdě kliniky mého velkého učitele a předchůdce Lilienthala.

(Dr. Galén stojí unaveně ve dveřích třináctky.)

Dvorní rada: Pojďte sem, Galéne! Pánové, to je taky jeden ze zasloužilých spolubojovníků. V naší lékařské vědě nezáleží na osobních úspěších; pracujeme prostě pro lidstvo – Jen se nestyďte, milý Dětino. Všichni jsme splnili svou povinnost… až po nejmenší ošetřovatelku. Jsem rád, že v tento veliký den mohu ze srdce poděkovat všem svým obětavým spolupracovníkům –

Jeden Novinář: Mohl byste nám říci, pane dvorní rado, v čem záleží vaše léčebná metoda?

Dvorní rada: Ne moje, pane. Ne moje. Metoda kliniky Lilienthalovy. V čem záleží – pánové, to ohlásíme lékařům; léčebné prostředky náležejí jen do rukou odborných. Řekněte veřejnosti, co jste tady viděli. Napište prostě: Lék proti nejvražednější nemoci světa je nalezen. Nic víc. Ale chcete-li tento radostný den zvěčnit, pak pište, pánové, o velikém vojevůdci… o hlavě našeho státu… o nádherném hrdinovi, který vkročil mezi malomocné, aby vzdoroval hrůze a nákaze… To bylo nadlidské, pánové! Opravdu, nejsem ani mocen slova… Promiňte, moji nemocní už čekají. Poroučím se, pánové; kdybyste něco potřebovali, jsem vám vždycky k službám. (Rychle odejde.)

Novinář: Tak bychom byli hotovi, ne?

Dr. Galén (vystoupí vpřed): Prosím, pánové… ještě snad chvilinku… Prosím vás, vyřiďte, že já, doktor Galén… doktor chudých…

Novinář: Komu to máme vyřídit?

Dr. Galén: Komu? Všem králům a vladařům na světě… Napište jim, že bych je prosil… Já byl totiž na vojně, pánové, jako doktor… a já bych chtěl, aby už nebyly války, víte? Prosím vás, napište jim to!

Novinář: Myslíte, že vás poslechnou?

Dr. Galén: Ano, totiž… Řekněte jim, že jinak zajdou na malomocenství, že ano… Ten lék proti Čengově nemoci, to je můj lék, rozumíte? A já jej nedám, dokud… dokud neslíbí, že už se nebude zabíjet! Prosím vás, pánové, řekněte jim, že jim to vzkazuju! Já opravdu… nikdo druhý ten můj prostředek nezná, zeptejte se tady na klinice; jen já mohu léčit, jen já… Řekněte jim, že už jsou staří… všichni, kdo vládnou. Řekněte jim, že budou zaživa hnít… jako ti tady. Řekněte, že to čeká všechny lidi… vůbec všechny…

Jiný novinář: Vy byste nechal lidi takhle umírat?

Dr. Galén: A vy byste je nechali zabíjet? Proč prosím… Když mohou lidé zabíjet olovem a plynem,… nač my doktoři máme někoho zachraňovat, ne? Kdybyste věděli, co to dá někdy práce… zachránit dítě… nebo vyhojit takový kostižer… A pak se řekne válka! Jako lékař… musím být proti střílení a yperitu, že? Já jsem viděl, jaké svinstvo to v člověku dělá… Rozumíte, prostě jako doktor – Já nejsem žádný politik, pánové, ale jako lékař jsem povinen… bojovat o každý lidský život, ne? To je prostě lékařská povinnost, odstranit válku!

Novinář: Prosím vás, jak ji chcete odstranit?

Dr. Galén: Jak? Prostě… ať se zřeknou válečného násilí, a já jim za to dám ten lék proti bílé nemoci, ne?

(Druhý asistent odběhne.)

Novinář: Jak si představujete, že byste přinutil vlády celého světa –

Dr. Galén: Ano, jak… To je právě to těžké, že? Já vím, že se mnou nebudou jednat; ale když vy to napíšete v novinách – Napište, že ten lék nedostane žádný národ, dokud se nezaváže,… že… že… že už nikdy nepovede válku, víte?

Novinář: Ani kdyby se musel bránit?

Dr. Galén: Bránit se… Poslyšte, já bych se taky bránil; kdyby na nás někdo šel, tak… budu střílet, že ano… Ale proč by se nemohly zrušit útočné zbraně… proč by se nemohlo ve všech státech omezit zbrojení –

Jiný novinář: Vyloučeno. To dnes žádný stát neudělá.

Dr. Galén: Ne? A to… to teda nechá své lidi tak hrozně umírat? Co? Tolik lidí se nechá zbytečně trpět? A… a… a lidé si to dají líbit, co? Myslíte, že se ani nebudou bouřit? A sami mocní se budou zaživa rozpadat… Člověče, vždyť se budou bát… všichni se budou bát…

Novinář: Něco na tom je. Muselo by se počítat s veřejností –

Dr. Galén: Ano. A vy jim řeknete: Nebojte se, je tady lék – Přimějte své vladaře, aby složili slib věčného míru… aby uzavřeli věčnou smlouvu se všemi národy,… nu a bude po bílé nemoci, že ano?

Novinář: A co když na to žádná vláda nepřistoupí?

Dr. Galén: Poslyšte, to by mně bylo hrozně líto… To bych pak svůj lék nemohl vydat. Ne prosím, to bych nemohl.

Novinář: A co byste s ním dělal?

Dr. Galén: Co? Já? Jako doktor… musím přece léčit, ne? Léčil bych své chudé…

Novinář: Proč jenom chudé?

Dr. Galén: Protože jich je mnoho. To by byla ohromná praxe, člověče! Víte, mohl bych aspoň dokázat… na spoustě případů, že se dá bílá nemoc vyléčit.

Novinář: A bohatého byste do léčení nevzal?

Dr. Galén: Je mi líto, pane,… ale to bych nemohl. Bohatí – Bohatí mají víc vlivu, že ano – Budou-li mocní a bohatí opravdu chtít mír… Na ně se víc dá, víte?

Novinář: Nezdá se vám, že je to k těm bohatým – trochu nespravedlivé?

Dr. Galén: Je, pane. Já vím. Ale nezdá se vám, že je to k těm chudým – taky trochu nespravedlivé, že jsou chudí? Koukejte se, vždycky umíralo o tolik víc chudých, že ano – a nemuselo by to být, pane, nemuselo by to být! Každý má právo na život, že? Člověče, kdyby se dalo na špitály tolik jako na válečné lodi –

(Rychle přichází Dvorní rada s druhým asistentem.)

Dvorní rada: Prosím pány novináře, aby opustili kliniku. Kolega Galén nervově ochuravěl.

Novinář: Ale nás by ještě zajímalo slyšet –

Dvorní rada: Pánové, tady za dveřmi je nakažlivá choroba. Je ve vašem zájmu vzdálit se. Pane asistente, doprovoďte pány redaktory k východu.

(Hlouček novinářů se vzdaluje.)

Dvorní rada: Galéne, vy jste se zbláznil! Já nestrpím, aby se na půdě mé kliniky vedly tak nesmyslné a podvratné řeči – a k tomu v takový den! Měl bych vás dát na místě sebrat pro pobuřování, rozumíte? Naštěstí vás jako lékař omlouvám; jste asi přepracován. Pojďte se mnou, Dětino!

Dr. Galén: Proč?

Dvorní rada: Pěkně mi povíte chemickou formuli a přesné použití svého léku, a pak si půjdete odpočinout. Máte toho zapotřebí.

Dr. Galén: Pane dvorní rado, já jsem ohlásil své podmínky, že ano… Jinak…

Dvorní rada: Jinak co? Nu? Co bude?

Dr. Galén: Prosím za prominutí, ale… já jinak svůj lék nemohu vydat, pane dvorní rado.

Dvorní rada: Buď jste blázen, nebo vlastizrádce, Galéne! Žádám vás důtklivě, abyste se choval jako lékař. Vaše povinnost je pomáhat nemocným; po ostatním vám nic není.

Dr. Galén: Ale já bych jako lékař chtěl, aby se už lidé nezabíjeli –

Dvorní rada: Ale já na půdě své kliniky takové názory zakazuju! My nesloužíme žádné humanitě, nýbrž vědě – a svému národu, pane kolego. Nezapomínejte, že jste na státním ústavu.

Dr. Galén: Ale proč, poslyšte – Proč by náš stát nemohl uzavřít věčný mír…

Dvorní rada: Protože nemůže a nesmí. Pan Galén jako cizinec původem nemá patrně dost jasné ponětí o tom, co je poslání a budoucnost našeho národa. A dost toho nesmyslu! Nyní vás žádám naposledy, doktore Galéne, abyste mně jako hlavě kliniky oznámil formuli svého léku.

Dr. Galén: Je mi hrozně líto, pane dvorní rado, ale… to prosím nemohu udělat.

Dvorní rada: – – – Jděte! A na mou kliniku už nevkročíte!

Dr. Galén: …Prosím, pane dvorní rado. Ale je mi opravdu líto –

Dvorní rada: Mně také, člověče. Myslíte, že mně není líto nemocných, kteří budou dál umírat na Čengovu nemoc? Co? A myslíte, že mně není… zatraceně divně, když se podívám sám na sebe? Jak teď vypadám, člověče! Tady slavnostně ohlásím, že máme lék proti malomocenství; nu teď je s tím konec, a já – To je amen s mou vědeckou ctí, doktore Dětino; já příliš dobře vím, jaká to je ostuda. Ale raději tuhle porážku, než abych připustil… vaše utopistické vyděračství, Galéne! Raději nechám celý svět pojít na malomocenství, než bych tady strpěl… na jediný okamžik… váš pacifistický mor!

Dr. Galén: Poslyšte, to byste neměl… To byste jako lékař neměl říkat!

Dvorní rada: Já nejsem jenom lékař, pane. Já bohudík sloužím také svému státu. – Ven!

Opona