Obraz druhý

Pracovna dvorního rady profesora doktora Sigelia.

Dvorní rada: …prosím, pane redaktore; mám ovšem jen tři minuty času – to víte, moji pacienti! Tak co máme na srdci?

Novinář: Pane dvorní rado, náš list by chtěl informovat veřejnost z nejpovolanějších úst –

Dvorní rada: – o takzvané bílé nemoci čili pejpinském malomocenství, já vím. Bohužel se toho o něm píše ažaž. A příliš laicky, pane. Po mém soudu se choroby mají ponechat lékařům. Pište o nich v novinách, a většina čtenářů hned začne na sobě hledat dotyčné příznaky, ne?

Novinář: Ano, ale náš list by právě chtěl veřejnost uklidnit –

Dvorní rada: Uklidnit? Člověče, čím ji chcete uklidnit? – Koukejte se, je to… těžká choroba, a šíří se jako lavina – Pravda, pracuje se na ní horečně na všech klinikách světa, ale – (Krčí rameny.) Zatím je naše věda bezmocná. Napište lidem, aby se při prvních příznacích obrátili s důvěrou k svému lékaři, a je to.

Novinář: A jejich lékař –

Dvorní rada: – jim předepíše mazání: těm chudším hypermangan a těm zámožnějším peruánský balzám.

Novinář: Pomůže to?

Dvorní rada: Ano, proti zápachu, když se otevrou rány. To je druhé stadium choroby.

Novinář: A třetí stadium?

Dvorní rada: Morfium, mládenče. Nic než morfium. A dost o tom, ne? Je to ošklivá nemoc.

Novinář: A je… velmi nakažlivá?

Dvorní rada (tónem přednášejícího profesora): Jak se to vezme. Neznáme totiž mikroba, který naši chorobu přenáší; víme jenom, že se neobyčejně rychle šíří; dále že není přenosna na žádné zvíře a že se nedá naočkovat ani člověku – aspoň mladému člověku ne; ten krásný pokus udělal sám na sobě doktor Hirota v Tokiu. Bojujeme, příteli, bojujeme, ale s neznámým nepřítelem. Můžete napsat, že na mé klinice se na věci pracuje už třetí rok; publikovali jsme o naší nemoci slušnou řadu vědeckých statí, hojně a s uznáním citovaných v odborné literatuře – (Zvoní.) Zatím je nezvratně zjištěno – bohužel mám jen tři minuty času.

Sestra (vejde): Prosím, pane dvorní rado.

Dvorní rada: Připravte pro pana redaktora vědecké publikace naší kliniky.

Sestra: Prosím.

Dvorní rada: Můžete se o nich zmínit, mladý příteli. To veřejnost uklidní, když sezná, jak se u nás usilovně bojuje proti takzvanému pejpinskému malomocenství. My tomu ovšem malomocenství neříkáme. Malomocenství neboli lepra je kožní nemoc, kdežto naše choroba je čistě interní. Páni kolegové z kožní kliniky si taky sice osobují právo o ní přednášet, ale – nu, nechme toho. Naše choroba, pane, není žádný svrab. Můžete veřejnost uklidnit, že o žádné malomocenství nejde. Kam by se hrabala taková lepra proti naší nemoci!

Novinář: Je to… vážnější nemoc než malomocenství?

Dvorní rada: Nu ovšem. Daleko vážnější a zajímavější. Jenom první příznaky připomínají obyčejnou lepru: malá bílá skvrnka někde na povrchu těla, chladná jako mramor a naprosto znecitlivělá – takzvaná macula marmorea; proto se té chorobě také říká bílá nemoc; ale její další průběh je naprosto svérázný a odlišný od obyčejné leprosis maculosa. My ji prostě jmenujeme Čengova nemoc čili Morbus Tshengi. Doktor Čeng, žák Charcotův a ovšem internista, ji totiž první popsal na několika případech v pejpinském špitále. Velmi pěkná publikace, pane; referoval jsem o ní už v roce dvacet tři, kdy ještě nikdo neměl tušení, že se Čengova nemoc jednou stane pandemií.

Novinář: Čím prosím?

Dvorní rada: Pandemií. Nemocí, která lavinově zachvátí celý svět. V Číně, pane, se skoro každý rok vynoří nová zajímavá choroba – to dělá ta bída; ale žádná dosud neměla takový úspěch jako nemoc Čengova. To je prostě choroba dneška. Dnes už na ni zašlo dobrých pět miliónů lidí, nějakých dvanáct miliónů je aktuálně zachvácených a nejmíň třikrát tolik jich běhá po světě a ani nevědí, že už někde na těle mají mramorovou a bezcitnou skvrnu stěží zvící čočky – A to nejsou ani tři roky, co se ta nemoc objevila u nás! Můžete napsat, že první případ v Evropě byl rozpoznán právě na mé klinice. Můžeme být na to hrdi, kamaráde. Jeden pěkný příznak Čengovy nemoci dostal dokonce název symptom Sigeliův.

Novinář (píše): Symptom – pana dvorního rady – profesora doktora Sigelia.

Dvorní rada: Ano, Sigeliův symptom. Jak vidíte, pracujeme plnou parou. Zatím je nezvratně zjištěno, že Čengova nemoc postihuje jenom osoby asi tak od čtyřiceti pěti nebo padesáti let nahoru. Patrně jí poskytují příznivou půdu ony normální organické změny, kterým říkáme stárnutí –

Novinář: To je neobyčejně zajímavé.

Dvorní rada: Myslíte? – Kolik vám je let?

Novinář: Třicet prosím.

Dvorní rada: Nu proto. Kdybyste byl starší, nezdálo by se vám to být… tak moc zajímavé. Dále víme s plnou jistotou, že od prvního příznaku choroby je prognosis infaustissima; smrt nastává ve třech až pěti měsících, obyčejně celkovou sepsí – Podle názoru mého a mé školy, která se podnes honosí tím, že je klinikou velikého Lilienthala, mého nebožtíka tchána, to byste mohl napsat, – tedy podle názoru klasické školy Lilienthalovy je Morbus Tshengi choroba nakažlivá, kterou přenáší dosud neznámé agens; dispozice k ní se dostavují s prvními známkami tělesného stárnutí; příznaky a průběh choroby – to bychom mohli vynechat, ne? Není to nic hezkého, člověče. Co se týče léčení – sedativa tantum praescribere oportet.

Novinář: Jak prosím?

Dvorní rada: Vynechte to, mládenče, to je jen pro doktory. Klasický předpis velikého Lilienthala. To byl lékař, příteli! Kdybychom toho dnes měli! – Máte ještě nějakou otázku? Zbývají mi totiž jen tři minuty času.

Novinář: Kdyby pan dvorní rada dovolil… naše čtenáře by jistě nejvíc zajímalo, jak se lze té choroby uchránit –

Dvorní rada: Co – cože? Uchránit? Nijak! Vůbec nijak! (Vyskočí.) Člověče, vždyť na to zajdeme všichni! Každý, komu je přes čtyřicet let, je předem odsouzen – Vám je to jedno, vy, vy s vašimi hloupými třiceti léty! Ale my, my lidé na vrcholu života – Pojďte sem! Nevidíte na mně nic? Nemám někde na obličeji bílou skvrnu? Co? Ještě ne? Tak vidíte, každý den, desetkrát denně se dívám do zrcadla – Koukejme, vaše čtenáře by zajímalo, jak by se mohli uchránit před rozkladem zaživa! To věřím, pane; mne by to taky zajímalo. (Usedne, hlavu v dlaních.) Bože jak je lidská věda marná!

Novinář: Pane dvorní rado, snad byste mohl říci k závěru několik povzbuzujících slov –

Dvorní rada: Ano. Napište… napište do novin,… že se s tím musíme smířit.

(Drnčí telefon.)

Dvorní rada (zvedne sluchátko): Haló… Ano. – Co? – Víte přece, že nikoho nepřijímám. – Lékař? Jak se jmenuje? – Hm, doktor Galén. Má nějaké doporučení? Ne? Co tedy u mne chce? – Prosím vás, v zájmu vědy! Ať s tím obtěžuje mého druhého asistenta; já nemám pokdy na nějakou vědu. – Nu tak mi ho pošlete, když mne už pětkrát hledal; ale řekněte mu, že mi zbývají jenom tři minuty času. Ano. (Pověsí sluchátko a vstane.) Tak vidíte, mladý příteli. Pak se má člověk soustředit na vědeckou práci!

Novinář: Pan dvorní rada promine, že jsem ho připravil o tolik vzácného času –

Dvorní rada: Nevadí, kamaráde, nevadí. Věda a veřejnost si mají navzájem sloužit. Kdybyste něco potřeboval, jen se obraťte na mne. (Podává mu ruku.)

Novinář: Klaním se uctivě, pane dvorní rado! (V samých poklonách odchází.)

Dvorní rada: Sbohem! (Usedne u psacího stolu.)

(Zaklepání.)

Dvorní rada (vezme péro a píše; po chvilce): Dále!

(Vejde Dr. Galén a zůstane v rozpacích stát u dveří.)

Dvorní rada (píše, aniž zvedl hlavu. Po delší chvíli): Necháváte mě čekat, pane kolego.

Dr. Galén (zakoktá se): Promiňte, pane dvorní rado… nechtěl jsem vyrušovat… Mé jméno je doktor Galén…

Dvorní rada (píše): To vím. Přejete si, pane doktore Galéne –?

Dr. Galén: Já… já mám totiž pokladenskou praxi, pane dvorní rado… jak se říká, praxi chudých, že ano… a tu mám příležitost… vidět spoustu případů, že ano… protože… v chudších vrstvách… bují tolik chorob…

Dvorní rada: Jak? Bují?

Dr. Galén: Ano, šíří se.

Dvorní rada: Ah tak! Lékař nemá mluvit květnatě, pane kolego.

Dr. Galén: Ano prosím. Hlavně v poslední době… když se tak šíří ta bílá nemoc –

Dvorní rada: Morbus Tshengi, pane kolego. Vědecký pracovník se vyjadřuje přesně a stručně.

Dr. Galén: – a když člověk vidí tu bídu… jak se ti malomocní zaživa rozpadají… uprostřed rodiny… ten hrozný zápach, že ano…

Dvorní rada: Máte užívat prostředků odstraňujících zápach, pane kolego.

Dr. Galén: Ano, ale člověk by chtěl ty lidi zachránit! Já měl sta případů… strašných případů, pane dvorní rado; a když jsem tak nad nimi stál… s holýma rukama… přímo zoufalý…

Dvorní rada: To je chyba, pane kolego. Lékař nemá být nikdy zoufalý.

Dr. Galén: Když je to taková hrůza, pane dvorní rado! A tu jsem si říkal, že se něco musí stát… že něco musím zkusit, abych tu nestál tak nadarmo. Pravda, sehnal jsem si celou literaturu o té nemoci, ale pan dvorní rada promine… tam to není… tam to prosím není…

Dvorní rada: Co tam není?

Dr. Galén: Ta pravá cesta prosím.

Dvorní rada (položí péro): A vy ji znáte, co?

Dr. Galén: Ano. Myslím totiž, že ji znám.

Dvorní rada: Aha, vy si to myslíte. Máte asi svou vlastní teorii o Čengově nemoci, ne?

Dr. Galén: Ano prosím. Svou vlastní teorii.

Dvorní rada: Tak to mi stačí, pane kolego Galéne. Když si s nějakou nemocí nevíme rady, vymyslíme si na ni aspoň teorii. To se dělává. Ale praktický lékař se má po mém soudu držet raději osvědčených prostředků. Jak k tomu vaši klienti přijdou, abyste na nich zkoušel nějaké své pochybné nápady? Na to jsou kliniky, pane kolego.

Dr. Galén: Ale právě proto jsem –

Dvorní rada: Ještě jsem nedomluvil, pane doktore Galéne. Řekl jsem vám, že mám bohužel k dispozici jenom tři minuty. Co se týče Čengovy nemoci, doporučil bych vám užívat pilně prostředků na odstranění zápachu – a pak morfia, pane kolego, hlavně morfia; koneckonců jsme tu proto, abychom zmírnili útrapy – aspoň platícím klientům. To je všechno, pane kolego. Těšilo mě. (Chápe se pera.)

Dr. Galén: Ale já… pane dvorní rado…

Dvorní rada: Přejete si snad ještě něco?

Dr. Galén: Ano. Já totiž mohu bílou nemoc vyléčit.

Dvorní rada (píše): To už jste asi dvanáctý člověk, který s tím ke mně přišel. Dokonce bylo mezi nimi několik lékařů.

Dr. Galén: Ale já už jsem své metody prakticky užil… na několika stech případů, že ano, a – byly jisté výsledky –

Dvorní rada: Kolik procent uzdravení?

Dr. Galén: Asi šedesát. U dvaceti dalších si nejsem ještě jist –

Dvorní rada (položil pero): Člověče, kdybyste byl řekl sto procent, dal bych vás hned vyvést jako blázna nebo šarlatána. Co mám s vámi dělat? – Podívejte se, pane kolego, já to chápu; je to svůdná představa, najít lék proti Čengově nemoci. To by znamenalo slávu, báječnou klientelu, Nobelovu cenu a třeba i univerzitní stolici, ne? To byste byl víc než Pasteur, víc než Koch, víc než Lilienthal – Pravda, může to člověku poplést hlavu; jenže takových zklamání už bylo –

Dr. Galén: Já bych svou metodu vyzkoušel na vaší klinice, pane dvorní rado.

Dvorní rada: Na mé klinice? To je ovšem dětinství. Vy jste – původem cizinec, ne?

Dr. Galén: Ano prosím. Původem Řek, z Pergama.

Dvorní rada: Tak vidíte. Já přece nemohu pustit cizince na státní kliniku Lilienthalovu!

Dr. Galén: Ale já jsem zdejším občanem… už od dětství…

Dvorní rada: Ano, ale ten původ, pane kolego! Ten původ!

Dr. Galén: Lilienthal byl taky… původem cizinec, že ano…

Dvorní rada: Upozorňuju vás, pane, že dvorní rada řádný profesor doktor Lilienthal byl mým tchánem. Ostatně dnes je jiná doba. To snad víte sám. – Mimoto, pane doktore Galéne, pochybuju velmi, že by veliký Lilienthal nechal ve svém vědeckém ústavu pracovat… nějakého pokladenského lékaře. Promiňte!

Dr. Galén: Mne by tu nechal pracovat, pane dvorní rado. Já jsem byl kdysi jeho asistentem –

Dvorní rada (vyskočí): Vy jste byl – Člověče, proč jste to neřekl hned? Prosím, kolego, sedněte si – Jen žádné okolky, Galéne. Koukejme, tak vy jste byl u tchána asistentem! Zvláštní, nevzpomínám si, že by se byl někdy o vás zmínil!

Dr. Galén (na kraji židle): On… on mi totiž říkal doktor Dětina.

Dvorní rada: Propána, tak vy jste Dětina! Dětina, ano – můj nejlepší žák, říkával Lilienthal; prý škoda doktora Dětiny! – Člověče, proč jste u něho nezůstal?

Dr. Galén: To byly takové věci, pane dvorní rado… Hlavně… chtěl jsem se oženit… a jako asistent bych rodinu neuživil, že ano –

Dvorní rada: Chyba. Já vždycky říkám svým žákům: chcete-li dělat vědu, nežeňte se; a když, tedy bohatě. Vědě se musí obětovat soukromý život. – Kouříte, Galéne?

Dr. Galén: Ne, děkuju, já – Já mám totiž anginu pectoris…

Dvorní rada: Nunu, snad nebude tak zle! Ukažte, kamaráde, já bych se podíval –

Dr. Galén: Děkuju, pane dvorní rado, ale… na to teď nemám pomyšlení. Já bych prosil, kdybych směl na vaší klinice… aplikovat svou metodu… na několika malomocných, které považujete za ztracené…

Dvorní rada: To jsou všichni, Galéne. Ale to je těžké, co žádáte, safra, to je těžké… Nerado by se to vidělo, kolego. Ale že to jste vy, tchánův nejmilejší žák – počkejte, já vám něco řeknu: povězte nám, v čem záleží vaše metoda, a my ji vezmeme v úvahu, případně ji klinicky vyzkoušíme. Já jenom zařídím, aby nás teď nikdo nerušil – (Sahá po telefonu.)

Dr. Galén: Prosím za prominutí, pane dvorní rado, ale já… dokud to nebude klinicky vyzkoušeno… neřeknu nikomu, jak léčím bílou nemoc. Prosím, já opravdu nemohu.

Dvorní rada: Ani mně ne?

Dr. Galén: Nikomu prosím. To by skutečně nešlo.

Dvorní rada: Myslíte to vážně?

Dr. Galén: Docela vážně, pane dvorní rado.

Dvorní rada: Nu, tak se nedá nic dělat. Promiňte, Galéne, to by bylo proti klinickým pravidlům a proti – jak bych to řekl –

Dr. Galén: – proti vaší vědecké odpovědnosti, já vím. Ale já mám prosím své důvody…

Dvorní rada: Jaké?

Dr. Galén: Pane dvorní rado, je mi hrozně líto… ale já bych je řekl až později.

Dvorní rada: Nu, jak chcete. Za těch okolností uděláme za věcí tečku, že? Přesto mne těší, že jsem vás osobně poznal, doktore Dětino.

Dr. Galén: Poslyšte, nedělejte to! Vy byste mne měl pustit na kliniku, pane dvorní rado! To byste měl udělat!

Dvorní rada: Proč?

Dr. Galén: Pane dvorní rado, já za svůj prostředek ručím! Čestné slovo! Podívejte se, já nemám ani jednu recidivu… A tady mám dopisy kolegů… posílají mi své malomocné z celé čtvrti… Z takové chudé čtvrti to ani nepřijde na veřejnost. Prosím račte se podívat, pane dvorní rado…

Dvorní rada: Nemám zájmu.

Dr. Galén: Bože to je škoda… Tak abych šel, že ano?

Dvorní rada (vstane): Ano. Je mi líto.

Dr. Galén (otálí u dveří): Taková hrozná nemoc… Třeba jednou pan dvorní rada sám…

Dvorní rada: Co?

Dr. Galén: Nic, já jen… Snad by i pan dvorní rada mohl toho léku jednou potřebovat.

Dvorní rada: To jste nemusel říkat, Galéne! – (Přechází.) Šeredná nemoc, člověče, příliš šeredná nemoc. Nechtěl bych se zaživa rozpadat.

Dr. Galén: Pak může pan dvorní rada na sobě použít prostředků odstraňujících zápach.

Dvorní rada: Děkuju! – Ukažte ty dopisy!

Dr. Galén: Prosím, pane dvorní rado –

Dvorní rada (čte dopisy): Hm. (Odkašle.) Nono – Doktor Stradella, to je můj žák, ne? Takový dlouhý, ne?

Dr. Galén: Ano, pane dvorní rado. Velmi dlouhý.

Dvorní rada (čte dál): Safra! (Kroutí hlavou.) Zatrápeně, kolego – Pravda, jsou to jen praktikové, ale – Člověče, to byste měl báječné výsledky! – Poslyšte, Galéne, tak mě napadá – Že to jste vy, já bych zkusil vaši metodu sám na několika případech. Víc přece nemůžete žádat, co?

Dr. Galén: Ne, ale… Já vím, že by to pro mne byla ohromná čest, ale…

Dvorní rada: – ale vy svou metodu chcete až na další aplikovat sám, že?

Dr. Galén: Ano, pane dvorní rado. Já bych ji rád… na klinice… prováděl sám.

Dvorní rada: A pak ji budete publikovat?

Dr. Galén: Ano, totiž… za jistých podmínek, že ano…

Dvorní rada: Jakých podmínek?

Dr. Galén: – – Já bych je ohlásil později, pane dvorní rado.

Dvorní rada (usedne za stůl): Rozumím. Tedy vy byste chtěl, aby má klinika jenom ověřila vaši metodu, ale její další použití byste si vyhradil pro sebe. Asi tak si to představujete, ne?

Dr. Galén: Ano, pane dvorní rado. Totiž…

Dvorní rada: Počkejte. Je to ovšem nesmírná drzost, žádat něco takového od kliniky Lilienthalovy, pane doktore Galéne, a já mám sto chutí vás vlastní rukou shodit ze schodů. Já sice chápu, že každý lékař chce něco vydělat na svém umění; ale dělat z léčebného postupu své obchodní tajemství, to není jednání hodné lékaře, nýbrž pokoutního dryáčníka, šarlatána a mastičkáře. Předně je to, pane kolego, nelidské k trpícímu lidstvu, a za druhé –

Dr. Galén: Ale já, pane dvorní rado –

Dvorní rada: Okamžik prosím. Za druhé je to krajně nekolegiální k druhým lékařům. Ti chtějí také uzdravovat své klienty, pane kolego; vždyť jsou z toho živi. Tak je to. Vy se na svou metodu díváte jako na věc svého soukromého zisku; bohužel já na ni musím pohlížet jako vědec a jako lékař, který si je vědom své povinnosti k lidstvu. Naše stanoviště, pane doktore Galéne, se zásadně rozcházejí. Okamžik. (Bere telefon.) Pošlete mi sem prvního asistenta. Ano, ihned. (Položí sluchátko.) To už je skandál, jak hluboko klesla lékařská morálka! Co chvíli se objeví zázračný doktor, který vytlouká peníze ze své kdovíjaké tajné metody; ale aby si ještě ke všemu chtěl udělat reklamu na vědecké klinice, taková nestoudnost tu, pane kolego, ještě nebyla.

(Zaklepání.)

Dvorní rada: Dále!

První asistent (vejde): Pan dvorní rada mě volal…

Dvorní rada: Pojďte sem. Na kterých pokojích máme Morbus Tshengi?

První asistent: Skoro na všech, pane dvorní rado. Na dvojce, čtyřce, pětce…

Dvorní rada: A neplatící –?

První asistent: Chudinské bílé máme na třináctce.

Dvorní rada: A tu má na starosti –?

První asistent: Druhý asistent, pane dvorní rado.

Dvorní rada: Dobrá. Pane první asistente, řekněte panu druhému asistentovi, že ode dneška všechny lékařské zákroky na třináctce předpisuje nebo vykonává tady kolega doktor Galén. Budou to jeho případy.

První asistent: Prosím, pane dvorní rado, ale –

Dvorní rada: Co? Co chcete říci?

První asistent: Nic, pane dvorní rado.

Dvorní rada: Proto! Myslel jsem, že máte nějaké námitky. Dále řekněte panu druhému asistentovi, že mu nebude nic po tom, jak a čím bude kolega Galén své případy ošetřovat. Je to mé výslovné přání.

První asistent: Prosím, pane dvorní rado.

Dvorní rada: Můžete jít.

(Asistent zmizí.)

Dr. Galén: Ani nevím… pane dvorní rado… jak vám mám poděkovat…

Dvorní rada: Není třeba. Dělám to jenom v zájmu lékařské vědy, pane kolego. Tomu musí ustoupit vše – i ta nejsilnější averze. Chcete-li, můžete se hned podívat na svou třináctku. (Bere telefon.) Vrchní sestro, uvedete na třináctku pana doktora Galéna. – (Položí sluchátko.) Kolik času budete potřebovat, pane kolego?

Dr. Galén: Stačí… šest neděl.

Dvorní rada: Tak? Zdá se, pane doktore Galéne, že chcete čarovat. Poroučím se vám.

Dr. Galén (couvá ke dveřím): Jsem vám opravdu… nesmírně zavázán, pane dvorní rado –

Dvorní rada: Mnoho štěstí! (Bere pero.)

(Dr. Galén se rozpačitě vysouká ven.)

Dvorní rada (uhodí perem): Mizerný výdělkář! (Vstane a jde k zrcadlu, prohlíží si pozorně obličej.) Ne, nic. Doposud nic.

Opona