Obraz druhý

Před zvednutím opony je slyšet vojenské marše, polnice a bubny, zanikající v rostoucím nadšeném křiku davů.

Zvedne se opona. Pracovna Maršálova. Na otevřeném balkónu mluví Maršál k davům. Uvnitř pracovny Maršálova Dcera a Mladý baron Krüg ve vojenské uniformě.

Maršál (k davům): – – v tuto chvíli, kdy naše stříbrná letadla už rozsévají zkázu nad městy našich zákeřných nepřátel – (Nadšený pokřik.), chci se zodpovědět svému národu ze svého nejtěžšího kroku. (Ať žije maršál! Sláva maršálovi!) Ano, zahájil jsem válku, a zahájil jsem ji bez vypovězení. Učinil jsem tak, abych ušetřil tisíce životů vašich dětí, jež v tomto okamžiku vyhrávají svou první bitvu, dříve než se nepřítel mohl vzpamatovat ze svého zděšení. Žádám vás nyní dodatečně o váš souhlas – (Frenetický křik: Ano! Ano! Souhlasíme! Ať žije maršál!) Dále, zvedl jsem boj bez dalšího ponižujícího jednání s tím malým, mizerným státečkem, který si myslel, že může beztrestně provokovat a urážet náš veliký národ – (Rozhořčený křik davů.) a rozvracet jeho pořádek a bezpečnost svými placenými bandity. (Řev davů: Zabít je! Na ně! Zrádci! Pověsit!) Ticho! Křikem se toho zla nezbavíme! Byla jen jedna cesta: zničit trestnou výpravou ten obtížný státeček, který soustavně ohrožoval náš mír; zničit ten malý a méněcenný národ, který ani nemá práva žít; zničit jej, ať jej chrání kdokoliv, – a teď ať ty druhé mocnosti ukážou své karty! Pravím jen, že my se nebojíme nikoho! (Veliký křik: Nebojíme! Ať žije maršál! Ať žije válka!) Věděl jsem, že stojíte za mnou. Za vaši čest jsem poslal své nádherné vojsko do boje. Stejně tak za vás prohlašuju celému světu do očí: My jsme tu válku nechtěli, ale my ji vyhrajeme! Vyhrajeme ji z vůle boží – Vyhrajeme ji, (tluče se do prsou) protože my jsme v právu!… My jsme v právu… (Slaběji:) My… jsme v právu… (Velký křik: My jsme v právu! Sláva válce! Sláva maršálovi!)

Maršál (potácí se z balkónu a tluče se do prsou): My jsme v právu… My jsme v právu… My jsme… Já…

Krüg (přiběhne k němu): Co je vám, Excelence?

Dcera: Co se ti stalo?

Maršál: Nechte mne… Jděte… (Tluče se do prsou.) My jsme v právu… Co je to? (Rozepíná si kabát a sahá si na prsa.) My… jsme v právu… (Roztrhne si košili.) Podívejte se… tady…

Krüg: Ukažte! (Krüg i Dcera se skloní k Maršálově hrudi.)

Maršál: Já tady nic necítím… Je to jako mramor…

Dcera (sevřeně): Ale ne, tati… Nic tam nemáš, ani se nedívej –

Maršál: Pusť… (Hmatá si na prsa.) Bez citu… docela bez citu…

Dcera: Tatínku, nic to není… uvidíš!

(Zvenčí rostoucí volání: Maršál! Maršál! Maršál!)

Maršál: Já vím, co to je. Jdi, holčičko, jdi… Nech mne…

(Zvenčí volání: Maršál! Chceme maršála!)

Maršál: Ano! Už jdu. (Zapíná si kabát.) Prosím vás, děti, jděte! Nemá to smysl, abyste tady… Tohle už není nic pro vás.

(Maršál! Chceme maršála!)

Maršál: Už jdu. (Vystoupí na balkón, vzpřímený, s rukou zvednutou na pozdrav.)

(Nesmírný křik: Ať žije maršál! Sláva maršálovi! Sláva válce!)

(Dcera propukne v pláč.)

Krüg: To nesmíte! Slyšíte, drahoušku…

Dcera: Pavle,… když tatínek…

Krüg: Já vím; ale teď nesmíte plakat. (Jde k telefonu, horečně listuje v seznamu, natočí číslo.) Haló… Dvorní rada Sigelius? – Tady Krüg. Přijeďte ihned sem, do maršálova paláce. – Ano, k maršálovi samotnému… Ano, bílá skvrna. (Položí sluchátko.) Prosím vás, Aneto, neplačte!

(Zvenčí volání: Ať žije maršál! Ať žije válka! Ať žije armáda! Sláva maršálovi!)

Maršál (vrací se z balkónu): Přece jen mne mají rádi… Je to veliký den. – Nu neplač, malá!

Krüg: Vaše Excelence, dovolil jsem si zavolat dvorního radu Sigelia…

Maršál: Ano, Pavle. Abych stonal podle vědeckých předpisů, že? (Mávne rukou.) Nedošly ještě… žádné zprávy… o našich letadlech?

(Zvenčí zpěv a vojenská hudba.)

Maršál: Slyšíte je? Jak jásají – Konečně jsem z nich udělal národ! (Hmatá si pod kabátem.) Zvláštní… Je to studené jako mramor. Jako bych to už nebyl já –

(Zvenčí: Maršál! Maršál! Maršál!)

Maršál: Už jdu… už jdu… (Potácí se k balkónu.)

Krüg: Dovolte, Vaše Excelence. (Vyběhne na balkón a dává znamení, aby se dav utišil.) Jeho Excelence pan maršál vám děkuje. Právě se odebral k své práci.

(Ať žije maršál! Ať žije válka! Sláva maršálovi!)

Maršál: Je to hodný hoch… Starého Krüga jsem měl velmi rád. (Usedá.) Chudák baron Krüg! Chudák… chudák…

Krüg (vrací se z balkónu): Prosím vás, Aneto – (Ukáže na okna. Oba stahují těžké záclony a rozsvítí lampu na stole. Šero a ticho, jen tlumeně zaléhá zvenčí zpěv a pochody.)

Maršál: Ano. Teď to tu aspoň vypadá jako u nemocného.

Dcera (usedne u jeho nohou): Ty nebudeš nemocný. Přijdou nvětší doktoři světa a uzdraví tě. Teď si musíš lehnout, tati –

Maršál: Ne, ne, já přece nemohu stonat. Já musím vést válku, holčičko. Uvidíš, že na to nebudu ani myslet – Jenom teď, tu chvilku mezi vámi… jen co si oddychnu. To dělal ten hluk. Člověku je líp, když může zalézt do tmy… a někoho držet za ruku, víš?… Ale to přejde, uvidíte; já musím dělat tu vojnu… Jen co přijdou první zprávy! – Slyšíte, jak venku zpívají? Zní to jako… z jiného břehu.

Krüg: Kdyby to Vaši Excelenci rušilo –

Maršál: Ne, nechte je. Teď všude, všude vlají prapory… Měl bych jet městem… ukázat se… a říci všem, že my jsme v právu, my… my… (Tluče se do prsou.)

Dcera: Tatínku, ne! Nesmíš už na to myslet!

Maršál: Ne, nesmím, dceruško. Počkej, až pojedu v čele vojáků jako vítěz… Tys mne neviděla, když jsem v poslední válce vedl naše vojáky domů. Tos byla ještě moc maličká, viď? Ale teď uvidíš – Počkej, jakou budeš mít radost! Pavle, válka je krásná věc! To je, pro nás muže, to největší – Udeřit na pravém křídle! Obchvat! Hoďte tam deset armádních sborů –

Pobočník (ve dveřích): Pan dvorní rada Sigelius přijel. Mám ho uvést sem?

Maršál: Co?… Co chce?

Dcera: Uveďte ho… do tatínkovy ložnice.

Pobočník: Prosím. (Zmizí.)

Maršál: Ano, už vím. Nejlepší doktoři světa, že?… (Vstane.) Škoda. S vámi mně bylo líp.

Dcera (provází ho ke dveřím): Nesmíš se bát, tati.

Maršál: Co? – Maršál se nebojí, děvčátko. Maršál… má své poslání. (Vyjde.)

(Ticho. Jen vojenský pochod zvenčí.)

Krüg: Plač, Aneto, plač! Teď můžeš!

Dcera: Poslyš, Pavle – Snad opravdu má poslání – Snad se mu opravdu nemůže nic stát!

Krüg: – – Je to hrůza, Aneto! Tak pokročilé stadium… Pro Krista, jak je možno, že o tom nevěděl dřív?

Dcera: Když… když on na sebe vůbec nemyslel… Byl si tak jist… (Vzlyká, opřena o krb.)

Krüg: Aneto, dnes večer nastupuju k svému pluku.

Dcera: Ty přece nemusíš –

Krüg: V naší rodině se obyčejně povinnosti plnívají. Taková hloupá tradice, víš?

Dcera: Ale vždyť ta válka nemůže dlouho trvat! Tatínek říkal, že za několik dní –

Krüg: Možná. Ale v každém případě… tu budeš nějaký čas sama. Musíš být statečná, Aneto.

Dcera: Já budu.

Pobočník (vejde): Jiskrové depeše prosím.

Krüg: Dejte je panu maršálovi na stůl.

Pobočník: Prosím. (Položí telegramy na stůl a zmizí.)

Dcera: Pavle,… co mám dělat?

Krüg: Okamžik. (Jde ke stolu a prohlíží depeše.) Promiň, neměl bych, ale… To by člověk nevěřil! Takový malý národ –

Dcera: Co dělají?

Krüg: Začali se bránit. Jako křečci. Máme úspěchy, ale útok na hlavní město selhal. Ztratili jsme tam osmdesát letadel… Tanky na hranicích narazily na silný odpor –

Dcera: Je to špatné?

Krüg: Přinejmenším ztráta času. Zatím jim může přijít pomoc, víš? Maršál asi počítal s tím, že první náraz stačí – Tady dvě velmoci nám dávají ultimátum – Už nařídily mobilizaci. Kriste, to to jde rychle! Tři, čtyři… pět ultimát najednou –

Dcera: Tedy vlastně… špatné zprávy?

Krüg: Myslím, že hodně špatné, Aneto.

Dcera: Máme mu je ukázat?

Krüg: Musíme. Neboj se, děvče, maršál je silný – Takového člověka nemoc nezlomí. Uvidíš, jak se teď postaví nad válečnou mapu a zapomene na všechno… Je to voják. Postav ho před jícny pušek, a ani nemrkne…

(Do pracovny se vpotácí Maršál ve vlajícím županu.)

Maršál (vzlyká): Ježíši, bože nebeský… Kriste… Kriste Ježíši… Ježíši Kriste ukřižovaný!…

Dcera: Tati!

Krüg (běží k němu): Vaše Excelence, vzpamatujte se – (Vede ho k lenošce.)

Maršál: Jděte pryč! Jděte pryč! To přejde… za chvíli… Můj bože, můj ty Ježíši Kriste… Ještě šest neděl… Jenom šest neděl, řekl ten doktor – A potom ten konec… ten konec… Kriste Ježíši! Proč si to člověk nedovede dřív představit! Teprve když to pozná na sobě… Ježíši Kriste, smiluj se!

Krüg (dává znamení Anetě, aby věc nechala jemu): Vaše Excelence, došly zprávy z bojiště.

Maršál: Co?… Nechte mne teď, já nemohu… Jděte všichni pryč! Copak nevidíte, lidi, copak nevidíte…

Krüg: Vaše Excelence, došly špatné zprávy.

Maršál: Jak? – Dejte je sem! (Bere zprávy a mlčky je studuje.) To ovšem… mění situaci. (Vstane.) Zavolejte mi sem… ne, nikoho. Dám své rozkazy písemně. (Sedne k psacímu stolu.)

(Krüg se postaví vedle něho. Dcera nehnutě stojí a modlí se.)

(Zvenčí zpěv.)

Maršál (chvatně píše): Mobilizovat další ročníky!

Krüg (bere od něho list): Ano, Vaše Excelence.

Maršál (píše, až přelomí tužku. Krüg mu podá novou): Dispozice letectvu.

Krüg (bere od něho list): Ano, pane maršále.

Maršál: A tady – (Horečně něco škrtá.) Ne, to nejde. (Utrhne list z bloku, zmačká a hodí do koše.) To se musí udělat jinak– (Píše a opět se zarazí.) Ne. Počkejte okamžik. (Položí hlavu na stůl.)

(Krüg bezradně vzhlédne k Anetě.)

Maršál: – – – Bože, smiluj se! Bože, smiluj se!

Krüg: Vaše Excelence, čekám na další rozkazy.

Maršál (zvedá hlavu): Ano, hned… (Vstane a potácí se do středu scény.) Já tedy rozkazuju… Aneto, zítra… zítra se postavím osobně v čelo útočící armády. Já sám budu řídit všechny operace… To je mé poslání, víš? A až zvítězíme,… pojedu v čele vojáků na koni…

(Vojenský marš zvenčí.)

Maršál: – – mezi hromadami trosek. Víš, tam bývalo nějaké hlavní město. A já pojedu, maso ze mne už dávno spadalo… budu mít už jen oči, ale ještě pořád potáhnu v čele vojáků, kostra na bílém koni… A lidé budou volat: Ať žije maršál! Ať žije Jeho Excelence Smrťák!

(Dcera zakvílí a zakrývá si tváře rukama.)

Krüg: Nesmíte tak mluvit, maršále!

Maršál: Máte pravdu, Pavle… Nebojte se, na to už nedojde. Já vím, co udělám. Zítra… zítra se postavím v čelo vojáků. Ale ne v hlavním stanu. Tam bych… třeba… svým generálům už páchnul. Ale v čelo útoku… se šavlí v ruce… hoši, za mnou! za mnou! A padnu-li, Pavle,… já totiž musím padnout. Pak aspoň vojáci pomstí svého maršála… Budou bojovat jako čerti… Hoši, kupředu! Na bodáky! Hurá, hoši, ať to už stojí za to! (Tluče se do prsou.) My jsme vyhráli! My… My… (Sahá si na prsa.) Já… Aneto! Aneto, já mám strach –

Dcera (jde k němu, mateřsky silná): To nesmíš, tati. Tady si sedni a nemysli na nic, rozumíš? (Usadí ho do lenošky.)

Maršál: Ano. Já nesmím myslet, nebo… nebo… Víš, já jsem to viděl na té klinice… Jeden člověk chtěl vstát, aby mne pozdravil,… a tu mu… upadl takový kus… Ježíši Kriste! Ježíši Kriste! Copak není žádné smilování?

(Krüg vymění pohled s Dcerou, kývne a jde k telefonu. Hledá v telefonním seznamu.)

Dcera (hladí Maršálovu hlavu): Teď na to nemysli, tatínku. My tě přece nedáme. Ty se přece uzdravíš. To už je naše věc, tati. Ty se musíš vyhojit, ty musíš, ty prostě musíš! Řekni, že se chceš uzdravit –

Maršál: Já chci… Já musím vyhrát tu válku, víš? Aspoň půl roku kdybych měl! Bože, mít aspoň rok na tu válku!

Krüg (natočil na telefonu číslo): Haló – doktor Galén? – Tady Krüg. Doktore, musíte přijít k maršálovi – Ano, je… velmi těžce nemocen. Jen vy můžete – Ano, rozumím. Vaše podmínka je, že… uzavře mír. Ano, já mu to oznámím. Prosím, počkejte u telefonu. (Zakryje dlaní mluvítko.)

Maršál (vyskočí): Ne! Ne! Já nechci mír! Já musím vést svou válku. To přece už nemohu odvolat – To by bylo takové ponížení – Vy jste se zbláznil, Pavle! My přece tu válku musíme vyhrát! My jsme v právu –

Krüg: Nejsme, pane maršále.

Maršál: – – Já vím, mladíku, že nejsme; ale já chci, aby můj národ zvítězil! Na mně nezáleží, člověče, ale jen na něm… Ve jménu národa… Položte to, Pavle, položte to; já mohu… pro svůj národ umřít.

Krüg (podává telefon Anetě): Můžete, pane; ale co bude potom?

Maršál: Po mé smrti? – Hochu, s tím se musí počítat, že jsem smrtelný, ne?

Krüg: Ale vy jste s tím nepočítal, pane. Nikdo vás nemůže nahradit – uprostřed války. Vy jste ze sebe udělal jedinou hlavu – Bez vás budeme poraženi. Bez vás nastane zmatek. Bůh nás chraň toho, co by teď přišlo po vás!

Maršál: Máte pravdu, Pavle; já – nesmím odejít uprostřed války. Já musím dřív tu válku vyhrát.

Krüg: Ta válka… nebude skončena do šesti neděl, pane maršále.

Maršál: Pravda, do šesti neděl… Tohle mně bůh neměl udělat! Tohle bůh… neměl… dopustit… Kriste Ježíši, co mám dělat!

Krüg: Zabránit rozvratu, pane. Je to teď… váš úkol. – Aneto –

Dcera (do telefonu): Doktore, slyšíte? – Já jsem jeho dcera. Přijdete? – Ano, splní vaši podmínku. Ne, ještě to neřekl, ale nemůže nic jiného udělat – Potom byste přišel? A zachráníte ho? Tak já mu řeknu – (Zakryje mluvítko.) Tati, kdybys prý mu řekl jen jedno slovo –

Maršál: Ne. Polož to, Aneto. Já – nemohu. Vyřízeno.

Krüg (klidně): Prosím za prominutí. Vaše Excelence to musí udělat.

Maršál: Co udělat? Zavolat k sobě toho –

Krüg: Ano.

Maršál: A pak poníženě nabídnout mír, ne? Odvolat vojsko, že?

Krüg: Ano.

Maršál: A omluvit se… přijmout i trest –

Krüg: – Ano.

Maršál: Tak hrozně, tak nesmyslně pokořit svůj národ…

Krüg: – – Ano, pane.

Maršál: A pak stejně odejít, muset pak složit svůj zneuctěný úřad –

Krüg: Ano. Ale odejít uprostřed míru, pane.

Maršál: Ne! Slyšíte, ne! To ať udělá někdo jiný! Je jich už dost, těch, co stáli proti mně; ať teď ukážou – Já jen… složím svůj úřad; a někdo jiný ať nabídne ten ponižující mír –

Krüg: To jiný – nemůže udělat, Vaše Excelence.

Maršál: Proč?

Krüg: To by znamenalo občanskou válku. Jen vy můžete nařídit armádě ústup –

Maršál: Tak ať pojde národ, který si neumí vládnout! Ať mne nechají jít… ať si poradí beze mne –

Krüg: Tomu jste je nenaučil, Vaše Excelence.

Maršál: – – Pak zbývá ještě jedna… důstojnická možnost. (Zamíří ke dveřím.)

Krüg (postaví se mu do cesty): To neuděláte, pane.

Maršál: Co? Nemám snad právo na svůj život?

Krüg: Nemáte, Vaše Excelence. Musíte ještě… ukončit válku.

Maršál: Možná že máte pravdu, mladíku – Aneto, je to hodný hoch, ale má příliš mnoho rozumu. Nikdy nic velkého neudělá –

Dcera (podává mu sluchátko): Tak tati –

Maršál (odstrkuje sluchátko): Ne, holčičko. Nechci. Nemohu. Já už nemám proč být živ… ještě dál.

Dcera: Prosím tě, tati! Prosím tě za všechny malomocné –

Maršál: Za všechny – Máš pravdu, Aneto: tady jsou ještě jiní – Tady jsme my, my malomocní! Milióny nás malomocných na celém světě – Pravda, já musím s nimi – Dívej se, světe, dívej se, tady stojí… maršál malomocných; a už ne v čele vojsk, ale v čele všeho bolavého lidského masa – Z cesty, z cesty, teď jdeme my – My, my jsme v právu, my malomocní; my chceme jen slitování – Ukaž, Aneto! (Bere sluchátko.) Haló, doktore – Ano, sám. – – Ano. – Ano. – Už jsem vám řekl, že ano! – Dobrá. Děkuju. (Položí sluchátko.) Tak, to by bylo odbyto. Bude tu… za několik minut.

Dcera: Zaplať bůh! (Rozpláče se radostí.) Já jsem tak ráda, tati – tak ráda, Pavle –

Maršál (hladí ji po vlasech): Nu jdi – Neštítíš se mne ještě? – Víš, odjedeme potom,… až bude mír –

Dcera: Až se uzdravíš –

Maršál: Ano, až se všichni uzdravíme. A až dám věci do pořádku, víš? Bude to těžké, Pavle… Jen co přijde ten doktor! – Musíme zastavit ofenzívu… a oznámit všem vládám… (Bere na psacím stole své rozkazy a trhá je na kousky.) Škoda, mohla to být… pěkná, veliká válka.

Dcera: A vidíš, tati, už asi nikdy žádná válka nebude. Když ty rozpustíš tu největší armádu na světě –

Maršál: Ano, byla to krásná armáda, holčičko… Ani nevíš, jaká to byla skvělá armáda. Dvacet let jsem ji dělal…

Krüg: Budete dělat mír, pane. Řeknete lidem, že bůh vás poučil –

Maršál: Bůh… Kdybych opravdu věděl, že to bůh chce – Pavle, to by také bylo poslání, že?

Krüg: Ano, pane. Byla by to… velká práce.

Maršál: Práce na dlouhé lokty, já vím. Znám přece diplomaty, chlapče. Ale budu-li ještě několik let živ… Člověk mnoho vydrží, má-li poslání. Mír… Bůh chce, abych dělal mír – Aneto, řekni to,… abych věděl, jak to zní.

Dcera: Bůh chce, abys dělal mír, tatínku.

Maršál: Opravdu, nezní to špatně… To by bylo velké poslání, viď, Aneto? Už to, že by na světě přestala bílá nemoc – To by bylo ohromné vítězství, že? Dělat mír: to by náš národ byl první mezi všemi – Pravda, bude to dlouhá práce, ale budu-li žít… Jen když budu mít od boha úkol! – Tak kde je ten doktor, Aneto? Kde je ten doktor?

Opona