Obraz čtvrtý

Nemocniční chodba před pokojem číslo 12 a 13.

Dvorní rada (v čele hloučku profesorů): Tak prosím, pánové, tady je to. Par ici, chers confrères. Here are we, gentlemen. Ich bitte meine verehrten Herren Kollegen hereinzutreten. (Uvádí je do třináctky.)

První asistent: Starý se zbláznil. Pořád Galéne sem, Galéne tam – a teď sem tahá kapacity z celého světa, aby se podívali na ty zázraky. Ale až z toho budou recidivy, to bude ostudička, kamaráde! A že se těm lidem znovu udělají fleky, na to vezmu jed.

Druhý asistent: Proč?

První asistent: Přece nejsem dnešní, kolego. Prostě medicína má své meze a dost. Starému měkne mozek, věří-li, že můžeme někoho uzdravit. Já už jsem tady osmý rok, člověče; ale teď jsem si našel pěknou ordinaci a zahájím si praxičku. Dnes je báječná příležitost, s tím malomocenstvím. Já budu léčit Čengovu nemoc.

Druhý asistent: Galénovou metodou?

První asistent: Metodou kliniky Lilienthalovy. Přece jsem tu nebyl nadarmo osm let, ne? Teď se roztroubí, že u nás máme nějaké výsledky –

Druhý asistent: Když Galén s tou svou metodou dělá takové tajnosti!

První asistent: Ať se tím dá Galén vycpat! Člověče, s ním já vůbec nemluvím; ale od sestry na třináctce vím, že práská do svých malomocných injekce s něčím žlutým jako hořčice. Tak jsem dal dohromady nějaké ty posilující a utišující prostředky, co se těm bílým dávají, a zabarvil jsem to nažluto – Docela dobrá věc, kolego. Zkusil jsem to sám na sobě, nu, a nic, žádná nepříjemná reakce; a pacientům to načas uleví – Tak s tím začnu. (Poslouchá u dveří.) Aha, starý káže. „S publikováním naší metody musíme ještě vyčkat –“ Chytrák! ví o ní zrovna tolik jako já – Teď to těm mandarínům povídá anglicky. Řeči on umí, ten starý krasavec; beztoho svou vědeckou kariéru jenom vyženil! Hergot, jen aby to ten Galén nepublikoval, dokud si pořádně nezavedu praxi!

Druhý asistent: To víš, pak se všechno pohrne k němu –

První asistent: A vidíš, kamaráde, toho se ani tak nebojím. Galén musel dát starému čestné slovo, že své metody nepoužije na privátní případy, dokud to tady na klinice nebude dozkoušeno. Zatím já si to malomocenství pěkně zavedu –

Druhý asistent: A ten Galén to čestné slovo taky drží jako – jako –

První asistent (krčí rameny): To víš, blázen! Prý docela zavřel svou boudu v předměstí a vůbec neordinuje – Říkala sestra ze třináctky, že už ani nemá co žrát; prý jenom nosí pár housek po kapsách – Chtěla mu donášet oběd jako nemocným, ale správce jí to zatrhl; prý nemá doktora Galéna v seznamu strávníků, a dost. Má pravdu.

Druhý asistent: Má maminka… udělala se jí bílá skvrna tady na šíji. Tak jsem poprosil Galéna, aby se na ni podíval; a Galén, že nemůže, že dal Sigeliovi čestné slovo –

První asistent: Sprosťák! To je mu podobné, tak nekolegiální jednání!

Druhý asistent: Tak jsem šel na našeho starého, aby s ním promluvil, aby mu dovolil tu jedinou výjimku,… že jde o mou maminku –

První asistent: A co řekl?

Druhý asistent: „Pane druhý asistente, na své klinice nepřipouštím výjimek. Sbohem.“

První asistent: To mu je podobné. Dědek je jako křemen. Ale ten Galén by to mohl udělat; jaképak čestné slovo mezi kolegy, nemám pravdu? Mizera chlap!

Druhý asistent: Kdyby nešlo zrovna o mou maminku… Co se, chudák, našetřila, abych mohl tu medicínu dodělat… Já věřím, člověče, já věřím, že by ji uzdravil!

První asistent: Galén? Bah! Co tě nemá!

Druhý asistent: Kolego, to jsou výsledky – zrovna zázrak!

(Z třináctky vychází hlouček profesorů a Dvorní rada.)

Jeden profesor: I congratulate you, professor! Splendid! Splendid!

Jiný profesor: Wirklich überraschend! Ja, es ist erstaunlich!

Třetí profesor: Mes félicitations, mon ami! C’est un miracle!

(Hlouček se v hovoru posunuje dál.)

Čtvrtý profesor: Okamžik, pane kolego. Blahopřeju vám k vašemu skvělému úspěchu.

Dvorní rada: Ale ne, kolego, ale ne. To je úspěch kliniky Lilienthalovy.

Čtvrtý profesor: Prosím vás, kdo byl ten človíček –

Dvorní rada: Tady na třináctce? Ah, to je doktor, jak se jmenuje – Galén tuším.

Čtvrtý profesor: Váš asistent?

Dvorní rada: Ne, chraň bůh! Jen tak sem chodí… zajímá se o Čengovu nemoc. Taky je ze školy Lilienthalovy.

Čtvrtý profesor: Opravdu, velkolepý úspěch. Napadá mě… mám jednoho pacienta… malomocného… na kterém mi velmi záleží. Je to… (Šeptá Dvornímu radovi do ucha).

Dvorní rada (hvízdne): A chudák!

Čtvrtý profesor: Směl bych vám ho poslat?

Dvorní rada: Ale rozumí se, kolego, rozumí se! Jen řekněte prosím svému panu klientovi, aby se u mne přihlásil. My sice dosud neaplikujeme svou metodu na soukromých pacientech –

Čtvrtý profesor: Ovšem, zcela správně, pane kolego, ale –

Dvorní rada: – ale když mohu vyhovět vám –

Čtvrtý profesor: – a když jde o takového pacienta – Bravo!

Dvorní rada: Velmi rád, pane kolego, s největší radostí.

(Odcházejí za hloučkem.)

První asistent: Slyšels? Člověče, to budou prachy!

Druhý asistent: A vidíš, pro mou maminku to udělat nechtěl.

První asistent: Kamaráde, tady jsou peníze a styky – Hergot, kdybych já dostal takového pacienta!

(Z třináctky vystrčí hlavu Dr. Galén.)

Dr. Galén: Už jsou pryč?

Druhý asistent: Potřebujete něčeho, pane doktore?

Dr. Galén: Ne, ne, děkuju, pane kolego… děkuju uctivě…

První asistent: Člověče, pojď! Pan doktor Galén by tu chtěl být raději sám.

(Oba odejdou. Dr. Galén se rozhlédne, a když vidí, že je sám, vytáhne z kapsy housku a žvýká, opřen o dveře.)

(Vrací se Dvorní rada.)

Dvorní rada: Dobře, že vás vidím, Galéne. Musím vám ze srdce blahopřát. Máme nádherný úspěch, kolego. Velkolepý úspěch!

Dr. Galén (polyká): Ještě… ještě snad musíme vyčkat, pane dvorní rado…

Dvorní rada: Ale ovšem, doktore Dětino, ale ovšem! Nicméně výsledky jsou tak překvapující – Abych nezapomněl, dostanete jednoho privátního pacienta.

Dr. Galén: Ale já… já totiž teď soukromou praxi nevedu…

Dvorní rada: Já vím, kolego, já vím, a chválím vás za to. Věnovat se jenom vědecké práci, správně. Ale tento případ jsem vám zvlášť vybral. Prima klient, milý Galéne.

Dr. Galén: Já jsem vám přece dal čestné slovo, pane dvorní rado,… že nepoužiju své metody… jenom tady na třináctce…

Dvorní rada: Správně, kolego. Ale pro tento jediný případ vás toho čestného slova zprostím.

Dr. Galén: Ale já… já na něm trvám, pane dvorní rado.

Dvorní rada: Co tím míníte, pane kolego?

Dr. Galén: Že nebudu nikoho léčit, pokud tady nebudu hotov, že ano…

Dvorní rada: Upozorňuji vás, Galéne, že jsem přijal osobní závazek.

Dr. Galén: Je mi hrozně líto, ale…

Dvorní rada: Domnívám se, pane kolego, že na své klinice jsem pánem já. A úkoly tady přiděluju já.

Dr. Galén: Kdyby pan dvorní rada toho svého pacienta položil na třináctku, pak ovšem… samozřejmě…

Dvorní rada: Kamže, člověče?

Dr. Galén: Na třináctku, na zem. Já tam už nemám volné lůžko.

Dvorní rada: Ale to je vyloučeno, Galéne. Takového pacienta přece nemůžeme strčit na kliniku! Ten by raději umřel, než by ležel mezi těmi tady – Moc bohatý pán, kamaráde! To nejde. Tak, prosím vás, doktore Dětino, žádné hlouposti –

Dr. Galén: Já budu léčit jenom na třináctce, pane dvorní rado. Já jsem dal své slovo, že ano… Kdyby pan dvorní rada dovolil… ti páni mě tak zdrželi… Smím jít k svým pacientům?

Dvorní rada: Můžete jít k čertu, vy – vy –

Dr. Galén: Děkuju uctivě. (Vklouzne do třináctky.)

Dvorní rada: – – Zatracený idiot! Takhle mne blamovat!

(Přiblíží se První asistent.)

První asistent (odkašle): Kdyby pan dvorní rada dovolil… já jsem proti své vůli zachytil několik slov – Chování doktora Galéna je neslýchané! A tu mě napadlo… Já jsem totiž se strojil injekční látku, která barvou připomíná prostředek doktora Galéna. Prostě k nerozeznání, pane dvorní rado.

Dvorní rada: Nu, a co s ní?

První asistent: Mohlo by se jí použít… místo pravých injekcí doktora Galéna. Je totiž zaručeně neškodná.

Dvorní rada: A léčivý efekt?

První asistent: Jsou v ní posilující prostředky, které pan dvorní rada sám předpisuje. Nemocným se načas uleví –

Dvorní rada: Ale nemoc pokračuje, co?

První asistent: …Injekce doktora Galéna taky v některých případech zůstaly bez účinku, pane dvorní rado.

Dvorní rada: – – To máte pravdu, mládenče. Ale profesor Sigelius takové věci nedělá.

První asistent: To je známo, prosím, ale – – pan dvorní rada by snad nerad odmítl toho nebo onoho pacienta, na kterém mu záleží –

Dvorní rada: To máte taky pravdu. (Vytáhne blok receptů a píše. S chladným despektem:) Nemyslíte, mladíku, že vás je na vědeckou práci škoda? Nechtěl byste si raději otevřít privátní ordinaci?

První asistent: Totiž na to právě pomýšlím –

Dvorní rada: Já vám to radím. (Podává mu utržený recept.) Stavíte se s tím u mého kolegy. Vezme vás s sebou… k jednomu pacientovi, víme?

První asistent (klaní se): Děkuju nejuctivěji, pane dvorní rado!

Dvorní rada: Mnoho štěstí! (Rychle odchází.)

První asistent (potřásá sám sobě rukou): Gratuluju!… Gratuluju ti, milý hochu! Gratuluju, pane doktore! Máme vyhráno!

Opona