Země tato, kterou Španělsko zveme, je svlažována pěti vodnatými řekami: jsou to Ebro, Duero, Tajo, Guadalquivir a Guadiana; a každá z nich je oddělena od druhé vysokými horami a rozlehlými krajinami. Doliny i roviny její jsou veliké a rozsáhlé a dík úrodnosti půdy i vláze řek dávají mnohé plody a překypují hojností. Španělsko rodí nadbytek obilí a výborné ovoce, oplývá rybami i lahodným mlékem a všemi věcmi, jež se z mléka dělají; má plno zvěře vysoké i nízké a bezpočet stád, množství bujných koní a mezků, je chráněno mnoha pevnými hrady, má hojnost chleba a dobrého vína, jež budí jarost, je bohaté na kovy, olovo, cín, rtuť, železo, měď, stříbro, zlato a drahé kameny, na všeliké druhy mramoru, sůl mořskou i kamennou a četné další nerosty; má dostatek sladkého medu i cukru, vosku ke svícení, oleje i jasného šafránu. Nade všechny země vyniká Španělsko důmyslem, odvahou i vytrvalostí v boji, zručností v práci, věrností svému pánu, touhou po vědění, uhlazeností řeči a vůbec ve všem je dokonalé. Ó Španělsko, kdo má dost slov a dosti nadání, aby dokázal vypovědět tvou znamenitost!

Tuto chválu vložil ve 13. století do své Obecné kroniky španělský král Alfonso X., zvaný Učený.

Podle jeho nadšených slov by se mohlo zdát, že Španělsko bylo šťastnou a půvabnou zemí, jejíž obyvatelé žili poklidně a téměř bez starostí uprostřed nadbytku a krásy, které se nic nevyrovná.

Zalistujme tedy ve staré kronice učeného krále trochu pozorněji.

Jak vypadalo Španělsko v těch dávných staletích doopravdy? Byla to skutečně spokojená země oplývající medem, šafránem a hojností chleba pro všechny?

Začátky španělské historie jsou poznamenány dlouhou řadou násilných vpádů, z nichž největší byly vpády Římanů, Vizigótů a Arabů.

Římanům se bránilo původní obyvatelstvo poloostrova téměř dvě stě let. Ve 2. až 4. století se do země rozšířilo křesťanství, které upevnilo římské panství víc než staletí bojů.

V 5. století vpadly přes Pyreneje germánské kmeny; nejsilnější z nich byli Vizigóti, kteří po rozpadu říše západořímské ovládli téměř celý poloostrov, postupně splynuli s obyvatelstvem a vytvořili za Pyrenejemi veliký a silný stát.

Když na začátku 8. století zemřel vizigótský král Vitiza, došlo k prudkým sporům mezi jeho syny a nejvyšším správcem Andalusie Rodrigem, který se nakonec zmocnil trůnu. Vitizovi synové byli sami příliš mladí, než aby mohli nového krále porazit; proto požádal jeden z jejich přívrženců, hrabě don Julián, o pomoc arabského vládce v severní Africe. Arabové tehdy vládli obrovskou říší, sahající od Indie až k Atlantickému oceánu. Několikrát už zaútočili i na hranice Vizigótů a teď měli novou, mimořádně lákavou příležitost. V dubnu roku 711 vtrhli na poloostrov; z pomocníků se stali dobyvatelé, kteří si v krátké době podmanili téměř celé království, až na malé hornaté území v severní části země.

Když začaly o něco později vznikat zpěvy o hrdinských činech v bojích s Maury, jak se tehdy Arabům říkalo, objevily se mezi nimi i pověsti o vzniku a počátcích maurského vpádu. K těmto prvním hrdinským zpěvům patří také Zpěv o dceři hraběte Juliána. Legenda si přidala ke skutečným událostem i příběh o krásné dceři, jež se v písni stala pravou příčinou maurského vpádu; historie se o této krásce nezmiňuje ani jediným slovem, ale pro středověkého posluchače básníkova fantazie rychle splynula s historickou pravdou.

Autora neznáme, jako ho neznáme u žádné z hrdinských písní; víme jen, že pověst zpracoval v 11. století neznámý potulný zpěvák, který žil pravděpodobně na území obsazeném Maury. Základ příběhu i jednotlivé motivy se však objevují už mnohem dřív – v arabských kronikách z 8. a 9. století. Píseň vznikla vlastně spojením hned několika pověstí – o králi Vitizovi, o králi Rodrigovi, o hraběti Juliánovi. Také o něm už psaly staré arabské kroniky: i když se v nich jmenuje jednou Olián, podruhé Yolián, Bolián či Ollán, je to stále jen don Julián, o němž zpívá náš potulný pěvec.