Píseň o Cidovi

Králův hněv

Poslyšte píseň o mém Cidovi, o statečném bojovníku, který se narodil ve šťastné hodině. Pocházel z Bivaru a vlastně se jmenoval Ruy či Rodrigo Díaz, ale všichni mu říkali Cid. Svedl mnohé bitvy s Maury pro větší slávu svou i svého pána, kastilského krále dona Alfonsa. Král si ho velmi oblíbil pro jeho věrnost; avšak mnozí urozenci nepřáli Cidovi tu přízeň, záviděli mu a čekali jen na vhodnou chvíli, aby ho u krále pomluvili. A příležitost nedala na sebe dlouho čekat.

Jednoho dne poslal král Alfonso mého Cida k maurským panovníkům do Córdoby a Sevilly, aby vyzvedl povinnou daň, kterou vládcové těchto dvou malých království museli každoročně platit. Shodou okolností však právě tou dobou jiný maurský panovník, Almudafar z Granady, napadl Sevillu a chtěl pokořit jejího krále Amutamize. Když se to Cid dozvěděl, poslal do Granady list, v němž žádal Almudafara, aby přestal pustošit kraj svého souseda, zastavil válku a vrátil se domů; jinak ho král Alfonso zle potrestá.

Granadský král však málo dbal varování a dál plenil území sevillského panovníka. Cid proto shromáždil své věrné, spojil se s napadeným a po jeho boku vytáhl do boje; zaútočil na vojsko granadského krále a utkal se s ním v bitvě, která trvala od devíti hodin ráno až do poledne. V té bitvě Cid zvítězil a zahnal útočníky na útěk; přitom zajal mnoho nepřátel a zmocnil se veliké kořisti. Potom přikázal Maurům ze Sevilly, aby si z této válečné kořisti vzali všechno, co jim patří; a když uplynuly tři dny, propustil všechny zajatce. Právě tenkrát dostal Cid přízvisko Campeador, což znamená Bojovník, a říkali mu tak Kastilci i Mauři.

Na důkaz vděčnosti obdaroval Amutamiz Cida mnoha drahocennými dary a vyplatil mu i povinnou daň pro krále Alfonsa. Cid se s ním rozloučil, vrátil se do Kastilie a odevzdal daň i bohaté dary svému pánu, donu Alfonsovi; král ho objal a za všechno mu poděkoval.

Když se však Cid vrátil domů do Bivaru, pomlouvači z královy družiny ho očernili a tvrdili, že si Cid ponechal pro sebe část daně i mnohé z věcí, jež ukořistil. Král zprvu nařčení odmítal, ale pak začal váhat a nakonec se velmi rozhněval; v návalu hněvu dal poslat Cidovi list, v němž bylo psáno, aby za tak špatnou službu opustil do devíti dnů Kastilii a už se nikdy nevracel zpátky.

Cid dočetl králův list a dlouho seděl mlčky, bylo mu těžko u srdce. Věděl, že se mu stala křivda, ale věřil, že vinu na jeho neštěstí nemá král, že je to dílo zlých našeptávačů, z nichž nejhorší byl bohatý šlechtic García Ordóněz. A také věděl, že musí poslechnout, i když obvinění je lživé, že mu nic jiného nezbývá.

Svolal do Bivaru své příbuzné, přátele a vazaly a oznámil jim, co se stalo.

„Kdo chce jet se mnou,“ řekl jim, „ať jede, uvítám každého a budu mu vděčný za jeho věrnost. Kdo zůstane, s tím se rozloučím jako přítel.“

Ze zástupu vystoupil Cidův bratranec Álvar Fáněz a řekl:

„Půjdeme s tebou, Cide, ať pojedeš kamkoli, na místa pustá i zalidněná, a nikdy tě neopustíme, dokud budeme živi. Vezmeme všechno, co máme, koně i mezky, a věrně budeme poslouchat tvé rozkazy.“

Ostatní potvrdili jeho slova a slíbili Cidovi věrnost; ten jim s vděčností v srdci poděkoval a požádal je, aby se bez prodlení připravili na cestu.

Brzy nato vyrazil zástup šedesáti jezdců z Bivaru. Cid dlouho otáčel hlavu a pohledem plným slz se loučil se svým sídlem, které zanechával prázdné a pusté. Dveře zůstaly zotvírány, brány dokořán a bez řetězů, už nebylo slyšet ani křik loveckých jestřábů a sokolů, které pustili na svobodu.

Cidovi bylo těžko u srdce a povzdechl si nahlas:

„Takové neštěstí mi způsobili podlí nepřátelé a závistivci!“

Potom se napřímil v sedle, pobodl koně ostruhami, povolil uzdu a v čele svého houfce vyrazil tryskem k Burgosu.

Když se houf jezdců blížil k městu, spatřil Cid vránu; přeletěla mu přes cestu zprava doleva. Cid potřásl radostně hlavou a obrátil se s úsměvem ke svému bratranci:

„To je dobré znamení! Když jsme vyjížděli z Bivaru, ani jste si možná nevšimli, že nám vrána přeletěla přes cestu zleva doprava. To bylo špatné znamení. Teď letí obráceně. Jsme vyhnáni ze země, odjíždíme z domova, ale jednoho dne se vrátíme do Kastilie se ctí a slávou.“

To už vjížděli do Burgosu. Muži a ženy vybíhali ze dveří domů, vykláněli se z oken, aby lépe viděli. A z mnoha úst bylo slyšet hlasitý povzdech:

„Cid Campeador, takový dobrý vazal! Jen škoda, že nemá lepšího pána!“

Byli by rádi Cida pozvali a pohostili, ale nikdo se neodvážil pozvat ho pod svou střechu. Už večer předtím přišel do Burgosu list od krále s výstrahou: Kdo Cida uvítá nebo cokoli mu poskytne, bude tvrdě potrestán, přijde o hrdlo a jeho rodina ztratí všechen majetek.

Obyvatelé Burgosu měli strach a nikdo se neodvážil povědět Cidovi pravdu.

Cid Campeador zamířil se svými lidmi k hostinci, aby se tam ubytoval přes noc, avšak dveře byly zamčeny. Jezdci volali, ale nikdo jim ani neodpověděl. Cid tedy pobodl koně, přiblížil se ke dveřím a zabušil, nikdo se však neozval. Teprve po dlouhé chvíli se odněkud vynořilo devítileté děvčátko, přistoupilo blíž k Cidovi a řeklo:

„Vypravuje se o tobě, pane, že sis ve šťastnou hodinu připjal meč. Avšak král nám včera poslal zapečetěný list s výstrahou a nikdo se tě neodváží přijmout, protože by každému vzal nejenom majetek, ale prý by mu i oči vypíchal. Jsme na tom špatně, Cide, nic ti nesmíme dát, ale aspoň ti přejeme hodně štěstí.“

Potom se děvčátko obrátilo a uteklo.

Cid viděl, že král bude opravdu nemilosrdný. Otočil koně, nečekal už na nic a se svými šedesáti jezdci opustil Burgos. Za městem pak zastavil a přikázal svým lidem, aby se utábořili pod širým nebem. Postavili stany na břehu řeky a chystali se na noc, jako by byli v divokých a opuštěných horách. Cid věděl, že v Burgosu mu nikdo nic nedá, že mu nikdo nic neprodá ani za jediný malý peníz a že je čeká hlad.

V té chvíli, kdy jim bylo nejhůř, objevil se mezi stany muž na koni, za ním drkotal přikrytý vůz. Cid přistoupil k jezdci blíž a rázem ho poznal: byl to poctivý občan Burgosu Martín Antolínez. Muž seskočil ze sedla a pravil:

„Můj Cide, přivážím pro tebe a pro všechny tvé muže jídlo i pití. Nekoupil jsem to, jsou to moje vlastní zásoby, ale i tak budu obžalován, že jsem ti pomohl. Nezbývá mi nic jiného než zůstat s tebou, protože jinak bych neunikl královu hněvu. Odjedu proto ráno s vámi. Jestliže vyváznu živ a zdráv, král všechno dřív nebo později pochopí a prohlásí mě za přítele. Když ne, tak ne: to, co tu opouštím, mi pak stejně nebude k ničemu.“

Cid se zaradoval a řekl:

„Martíne Antolínezi, jestliže zůstaneme živi, budu ti dlužit dvojnásobnou odměnu, protože jsi nám pomohl ve chvíli nejtěžší. Ale nemám v této chvíli zlato ani stříbro, zbyly mi jen dvě holé ruce a nevím, co učinit, aby moji mužové nehladověli.“

„Rád vám pomohu,“ řekl Martín Antolínez. „Jenom mi pověz, co mám udělat.“

Cid chvíli přemýšlel a pak řekl:

„Dobrovolně nám nikdo nic nedá. Něco mě však napadá. V Burgosu žijí dva peněžníci a lichváři, známí lakomci. Víš, koho mám na mysli?“

„Vím,“ řekl Martín Antolínez, „jsou to Raquel a Vidas“

„Pomlouvači tvrdili,“ pokračoval Cid, „že jsem si nechal část maurské daně, která patřila královi. Není to pravda, ale ti dva lichváři tomu určitě věří. Naplníme dvě truhlice pískem, aby byly hodně těžké, potáhneme je červenou kůží a dobře uzavřeme lesklými zámky, které budou vypadat jako zlaté. Já sám do Burgosu nemohu, neboť král přikázal, že mi nikdo nesmí nic poskytnout. Jdi tedy do města ty a nabídni těm dvěma lakomcům obě truhly jako zástavu, ať mi za ně pošlou zlaťáky.“

Sotva slunce zapadlo, vydal se Martín Antolínez tajně do Burgosu a vstoupil do obydlí lichvářů.

Raquel a Vidas právě počítali výdělky. Martín Antolínez je pozdravil a řekl:

„Rád bych s vámi mluvil o samotě a potají, aby nás nikdo neslyšel. Musíte mi však slíbit, že neprozradíte tajemství ani Maurům, ani komukoli jinému. Zachováte-li se podle mé rady, budete bohatí a do smrti už nepocítíte nouzi.“

Lichváři ho odvedli do odlehlé místnosti a noční host jim řekl:

„Jak víte, Cid Campeador má velkou část daně, kterou si vybral v Andalusii. Jsou to dvě truhlice, plné ryzího zlata. Nemůže je mít u sebe, protože by ho snadno prozradily a on musí opustit Kastilii, aby unikl královu hněvu. Vzkazuje vám, že nechá truhly u vás, půjčíte-li mu za ně tolik peněz, kolik se za takový poklad patří. Vezmete si truhly, ukryjete je a po celý rok se jich ani nedotknete. Když se do roka Cid nepřihlásí a nevrátí vám peníze, můžete truhly otevřít a zlato bude vaše.“

Raquel a Vidas se chvíli radili a pak řekli:

„Jsme peněžníci a potřebujeme vydělávat. Víme dobře, že si Campeador přivezl od Maurů veliké bohatství. A chápeme, že si to nechce nechat u sebe. Kdo má mnoho zlata, nespí nikdy klidně. Vezmeme si proto truhlice a ukryjeme je tak dobře, že je nikdo nenajde. Jenom nám pověz, kolik peněz Cidovi postačí a jaké úroky nám za ten rok zůstanou.“

Martín Antolínez odpověděl:

„Můj Cid nebude žádat víc, než je spravedlivé. Záleží mu jen na tom, aby jeho zlato bylo v bezpečí. Ze všech stran se k němu sbíhají chudí, přidávají se k němu a Cid se o ně musí postarat. Potřebuje šest set marků.“

„S tím rádi souhlasíme.“

„Ale je už noc, Cid spěchá a potřebuje ty peníze ihned.“

„Takhle se přece obchody neuzavírají,“ namítli oba lichváři. „Pěkně z ruky do ruky! Nejdřív se bere, pak dává.“

„Proti tomu nic nemám. Pojďte se mnou k Cidovi, pomůže vám odvézt truhly a uložit je do bezpečí, aby o tom nevěděla ani živá duše.“

Raquel a Vidas řekli:

„Dobrá, jakmile budeme mít truhly, vy budete mít šest set marků.“

Všichni tři se vydali spěšně na koních do Cidova tábora. Nejeli přes most, ale přebrodili se přes řeku, aby je nikdo neviděl. Vstoupili do Cidova stanu, Campeador se usmál a řekl jim:

„Už jsem myslel, že jste na mě zapomněli. Odjíždím ze země, neboť král se na mne rozhněval. Ale zdá se mi, že pro vás mám něco ze svého majetku.“

Martín Antolínez opakoval dohodu. Lichváři slíbili, že dají šest set marků a budou truhlice pečlivě opatrovat po celý rok, že se po tu dobu zámků na truhlách ani nedotknou. Slíbili také, že nebudou požadovat vysoké úroky.

Nato přikázal Martín Antolínez naložit truhlice a řekl:

„Odvezte si je v bezpečí. Pojedu s vámi pro peníze, neboť Cid musí vyrazit na cestu dřív, než kohout zakokrhá.“

Lichváři si dobře všimli, jak jsou truhly těžké, nemohli je ani uzvednout. Měli radost z dobrého obchodu a těšili se, že teď z nich budou nadosmrti boháči.

Raquel políbil Cidovi ruku a pravil:

„Campeadore, ve šťastnou hodinu sis připjal k boku meč. Odjíždíš z Kastilie do cizích zemí za velkým cílem, neboť tak to chce tvůj osud. Poníženě prosím o malý dárek, pěkný plášť z kožešiny.“

„Tak tedy platí,“ zvolal Cid. „Vrátím-li vám půjčku, dobře; když ne, zůstane vám obsah truhlic.“

Raquel s Vidasem pak odvezli truhly do Burgosu. Společně s Martínem Antolínezem opatrně vešli do svého domu, do největší místnosti položili kobereček a na kobereček bílé plátno, na plátno odpočítali šest set marků, tři sta ve zlatě a tři sta ve stříbře. Martín Antolínez vzal peníze a řekl:

„Dobrá, truhlice jsou tedy vaše. Ale je to moje zásluha, a jistě si proto zasloužím odměnu.“

Raquel a Vidas se chvíli mezi sebou tiše radili a nakonec si řekli:

„Musíme se mu štědře odměnit, protože nám opravdu všechno zprostředkoval.“

Pak řekli nahlas:

„Martíne Antolínezi, jsi poctivý občan města Burgosu. Chceme ti projevit svou vděčnost a dáme ti odměnu, za kterou si budeš moci koupit krásnou kožešinu a pěkný plášť. Dáváme ti proto třicet marků. Zasloužíš si je, jsou jen pro tebe, neboť jsi naším důvěrníkem a jistě nic neprozradíš.“

Martín Antolínez poděkoval, vzal třicet marků a spokojeně se s oběma lichváři rozloučil.

Opustil Burgos, přebrodil řeku a zamířil ke stanu toho, který se narodil ve šťastné hodině.

Cid ho přivítal s otevřenou náručí a zvolal:

„Martíne Antolínezi, můj věrný vazale, už jsi zpátky? Kéž jednou přijde den, kdy ti budu moci splatit všechno, co jsi pro mne učinil!“

„Přicházím ti říci, Campeadore, že celá záležitost je vyřízena. Ty jsi dostal šest set marků, já třicet. Slož stany a dejme se rychle na cestu. Radím ti, dobře uděláš, když ranní kokrhání kohoutů uslyšíš daleko odtud, v klášteře San Pedro de Cardeňa. Navštívíš tam svou ženu, dobrou a moudrou paní. Musíme opustit království, lhůta devíti dnů už brzo vyprší a času máme málo.“

Cid přikázal složit stany a celé ležení se rychle zvedlo. Všichni vsedli na koně, jen Martín Antolínez, poctivý občan Burgosu, pravil:

„Vrátím se do města, musím se rozloučit se svou ženou a dát příkazy svým lidem, aby věděli, co mají dělat v době mé nepřítomnosti. Jeďte dál, dohoním vás dřív, než se rozbřeskne den.“

Vrátil se do Burgosu a Cid se vydal se svou družinou na cestu, jezdci bez přestání pobízeli koně ostruhami.

Když zakokrhal kohout a na východě se objevily první paprsky slunce, dorazili jezdci ke klášteru San Pedro.

Zabušili na vrata a ohlásili se. Opat don Sancho uvítal Cida s velkou radostí a nabídl celé družině přístřeší a jídlo. Avšak Cid odmítl: „Děkuji ti, drahý opate, ale připravíme si jídlo sami. Přijel jsem, abych se rozloučil se svou ženou doňou Jiménou a s oběma dcerami. Musím opustit zemi, dávám ti proto padesát marků, jsou pro tebe; a dvakrát tolik ti dám, zůstanu-li živ. Také ti dávám sto marků, aby ses mohl starat ještě jeden rok o mou ženu a obě dcery, doňu Elvíru a doňu Sol. Dcerky jsou ještě malé, svěřuji je do tvých rukou a prosím tě, abys o ně dobře pečoval. Když peníze nepostačí, slibuji, že ti za každý peníz, který vydáš navíc, dám pak čtyři.“

To už se objevila doňa Jiména, za ní kráčely chůvy a nesly na rukou obě dcery. Doňa Jiména klesla před Cidem v pláči na kolena, drží ho za ruce a naříká:

„Campeadore, v dobrou hodinu ses narodil, ale proč jen tě zloba závistivců vyhání ze země! Můj Cide, tady jsme před tebou já a tvoje dcerky – jsou to ještě děti, něžné a malé. Vidím dobře, že odjíždíš a že se musíme rozloučit. Potěš mě aspoň nadějí, pověz mi něco!“

Cid vzal obě dcerky do náruče, přitiskl si je k srdci, neboť je velmi miloval. Z očí mu tečou slzy, těžce vzdychá.

„Paní Jiméno, má dobrá ženo, mám tě rád jako svou vlastní duši. Já odjedu a ty zůstaneš, ale věř mi, jednoho dne provdám své dcery a ty budeš stát při jejich svatbě po mém boku.“

Všechny zvony v klášteře San Pedro zvoní na počest Cida Campeadora. Po celé Kastilii se rozšířila zpráva, že Cid odjíždí ze země a mnoho lidí opustilo své domovy. Právě toho dne, když se Cid loučil s doňou Jiménou, shromáždilo se před hradbami Burgosu sto patnáct jezdců a všichni volají Cidovo jméno. Z města vyjel Martín Antolínez, připojil se k nim a celý zástup pak zamířil ke klášteru San Pedro de Cardeňa, kde je ten, který se narodil ve šťastné hodině.

Dojeli k cíli a políbili mu ruku na znamení, že vstupují do jeho služby. Když Cid uviděl, jak jeho družina vzrostla, potěšil se a řekl:

„Kéž bych dřív, než umřu, mohl učinit něco pro vás, kteří jste opustili své domovy a rodiny! Kéž bych vám mohl dát dvojnásobek toho, co jste ztratili!“

Šestý den královy lhůty minul, zbývaly už jen tři. Král dal rozhlásit: „Jestliže bude Cid chycen v mém království, až vyprší lhůta, nepomůže mu zlato ani stříbro a už neunikne mému hněvu.“

Den skončil, nastala noc. Cid shromáždil své věrné a řekl jim:

„Mám jen málo peněz, ale každý z vás dostane svůj díl. Připravte se tak dobře, jak jen můžete, neboť zítra ráno osedláme koně a vyrazíme. Konec lhůty se blíží a čeká nás ještě velký kus cesty.“

Jak Cid přikázal, tak všichni učinili. Noc končí, na východě svítá. Když kohout zakokrhal podruhé, všichni sedlají koně.

Doňa Jiména klesla na kolena a srdce se jí svírá.

„Ty, který jsi stvořil zemi, nebe a moře, učiň ještě jeden zázrak! A vy, hvězdy na nebi, které jste už viděly tolik věcí, pomozte mému Cidovi! Když už se musíme rozloučit, pomozte nám, ať se zase brzy shledáme! I po nejprudší bouři se mraky roztrhnou a znovu se objeví slunce; v malé chvíli se uklidní vichřice a je z ní jen lahodný vánek; i lidé, kteří stáli už na okraji propasti, se obrátili a vyvázli z nebezpečí. Na smrt nemocní se uzdravili a matky objaly dávno ztracené syny, slepí prohlédli a ti, co už šli na smrt, dostali milost; vždyť je psáno, že Jonáš unikl z břicha velryby a Daniel se zachránil ze lví jámy. Ať se zase jednou shledáme!“

Cid ji pevně objal, doňa Jiména mu v slzách líbala ruce a byla velikým žalem jako smyslů zbavená. Cid Campeador hladil své dcerky, nemohl se na ně vynadívat, a znovu objal svou ženu; loučili se tak těžce, jako když se odděluje nehet od prstu.

Jezdci i pěší už čekali, odvraceli hlavy, aby neviděli tolik smutku. Nakonec zasáhl Álvar Fáněz:

„Cide, my víme, že ses narodil ve šťastnou hodinu. Ale kde je tvá odvaha? Kam se poděla tvá srdnatost? Je čas ukončit loučení a dát se na cestu. Nezapomeň, že všechna tvá bolest se jednou promění v radost!“

Potom se Álvar Fáněz obrátil k opatovi a řekl mu:

„Kdyby ještě někdo přišel a chtěl se k nám připojit, ať se vydá po našich stopách, ale ať spěchá. V divočině nebo mezi lidmi, všude na světě přivítáme toho, kdo za námi přijde s dobrou vůlí.“

Cid ještě jednou poprosil opata, aby se dobře staral o jeho ženu a obě dcery. Potom už všichni nasedli do sedel a pobídli koně. Vlajky na kopích se zatřepetaly, Cid Campeador s družinou věrných se vydal na cestu. Spěchali, ujížděli bez odpočinku celé dva dny a cestou se k nim přidávali další a další jezdci.

Poslední den je zastihl už blízko hranic, na samém konci Kastilie. Přespali na lesní mýtině, ráno znovu nasedli na koně a jeli až do večera. Slunce ještě nezapadlo, když Cid zastavil, aby spočítal všechny své muže. Díval se na ně, napočítal tři sta kopí s praporci – tři sta jezdců a s nimi zástup pěších. A všichni byli plni nadšení a odvahy.

Cid zvolal:

„Teď přejedeme divoké a pusté hory a opustíme zemi krále Alfonsa. Kdo nás potom bude hledat, stěží nás už najde. Dejme se na cestu!“

Jeli horami, dokud se nesetmělo, a ještě dlouho potom, neboť Cid chtěl, aby je nikdo nespatřil. Teprve pak zastavili v hlubokém lese, aby si odpočinuli a poradili se co dál.

„Cide,“ řekl Álvar Fáněz, „v dobrou hodinu sis připjal k boku meč! Poslyš mou radu. Ponech si sto mužů a zůstaň tady, abys dobyl útokem město Castejón, které je nedaleko na břehu řeky. Já zatím vyrazím s dvěma sty mužů dál jako tvůj předvoj.“

Cid zvážil radu a souhlasil. Určil muže, kteří pojedou s jeho bratrancem, a řekl:

„Jeďte bez váhání a ničeho se nebojte. Překročte Guadalajaru a dojeďte až do Alcalá, nezalekněte se Maurů ani na chvíli. Já zatím se stem mužů dobudu Castejón, kde budeme dobře chráněni hradbami. Kdyby vám hrozilo nějaké nebezpečí, pošlete mi rychle zprávu; celá země si pak bude vyprávět, jak jsem vám přišel na pomoc.“

Začalo svítat a nad východním obzorem se objevily první paprsky slunce. Kéž by to byl začátek šťastného dne!

Álvar Fáněz s dvěma sty mužů se vydali na cestu a zanedlouho zmizeli v lese. Cid pozorně sledoval život v Castejónu. Vyčkal, až se otevřou brány, a potom se svou družinou vyrazil vpřed. Nikdo nečekal útok. Vždyť bylo ještě ráno. Když stráže u brány viděly, jak se na ně řítí z lesa Cid v čele svých jezdců, dostaly strach, uprchly a bránu zanechaly dokořán; Campeador tak snadno vnikl do města. Překvapení bylo tak veliké, že se nikdo nebránil a Castejón padl do rukou Cidovým jezdcům téměř bez boje. Získali velikou kořist a celou ji odevzdali do rukou Cida Campeadora, zlato i stříbro.

Zatím Álvar Fáněz ujíždí s dvěma sty jezdců k Alcalá. Jeli podle Henaresu, projeli Guadalajarou. Také oni získali bohatou kořist; už mají veliké stádo krav a ovcí, drahocenné obleky a další bohatství. S ukořistěnými poklady se vracejí k zadnímu voji; už jsou před branami Castejónu, v němž čeká Cid Campeador. Když Cid vidí, že přijíždějí, vsedne na koně a s několika nejbližšími jim vyjede naproti. Obejme Álvara Fáněze a řekne:

„Už ses vrátil, Álvare Fánězi, ty muži s odvážným kopím? Když jsi odjížděl, spoléhal jsem, že to dokážeš. Všechno, co jsi přivezl, přidej k mé kořisti a pak si ze všeho vezmi pětinu, jestliže souhlasíš.“

Álvar Fáněz odpověděl:

„Z té pětiny, kterou mi chceš dát, by měl jistě radost sám král Alfonso. Ale já ji nechci. Chci jen jedno: v sedle svého koně bojovat proti Maurům, utkat se s nimi s kopím a s mečem v ruce. A slibuji, že to učiním po tvém boku.“

Cid přikázal svým lidem, aby spočítali kořist a všechno zaznamenali. Když se tak stalo, rozdělil ji mezi své muže. Každý jezdec dostal sto marků ve stříbře a pěší dostali polovinu, pětina kořisti pak zůstala Cidovi. Cid Campeador věděl dobře, že v těchto končinách ji nemůže ukrýt ani darovat; domluvil se proto s obyvateli Castejónu a vyslal posly do Hity a Guadalajary, aby se zeptali, za jakou cenu by Mauři koupili jeho pětinu. Ať dají co dají, jistě na tom ještě vydělají. Mauři navrhli tři tisíce marků ve stříbře a Cid byl s jejich nabídkou spokojen. Obchod byl uzavřen a třetího dne dostal Cid slíbené peníze.

Campeador věděl, že se svou družinou nemůže zůstat v Castejónu dlouho. V hradbách by se byl ubránil, ale chyběla by mu voda. Maurů se nebál, neboť s nimi uzavřel dohodu, avšak král Alfonso jistě nebude čekat a vydá se za Cidovou družinou se všemi svými jezdci. Proto se Cid rozhodl, že Castejón opustí.

Vyhledal Álvara Fáněze a oznámil mu své rozhodnutí.

„Nevysvětluj si špatně, co ti řeknu. Avšak v Castejónu nemůžeme zůstat, král Alfonso je už jistě blízko. Kdyby nás oblehl, brzy by nám chyběla voda. Ale hlavně nechci, aby město bylo obráceno v trosky. Nedám Maurům příležitost, aby o mně mohli říci jediné špatné slovo. Zajatce propustím, nemůžeme je odvést, co bychom s nimi dělali? Zítra ráno odjedeme. Nechci se utkat s králem Alfonsem, svým pánem a vládcem Kastilie.“

Všichni s tím rozhodnutím souhlasili. I Mauři chválili Cida, protože jim zůstala velká část z jeho kořisti.

Družina se vydala znovu na cestu. Postupovali podle řeky, jak nejrychleji jen mohli, a přenocovali na odlehlém místě.

Hned nazítří se vydali dál a jeli až do blízkosti města Alcoceru, kde se utábořili na oblém kopci. U jeho úpatí tekla řeka, a tak neměli o vodu nouzi. Cid přemýšlel, jak by se zmocnil Alcoceru.

Dal zřídit kolem tábora opevnění, zejména směrem k řece a k horám. Svým mužům přikázal, aby kolem kopce blízko u řeky vykopali příkop, který by je ve dne i v noci chránil před nenadálým útokem.

Zatím se zpráva o Cidovi rozletěla po okolí. Celý kraj brzy věděl, že Cid opustil kastilské království a zřídil si mezi Maury opevněný tábor. Netrvalo dlouho a obyvatelé Alcoceru mu začali platit daň. A nejen obyvatelé Alcoceru; také město Terrer i Teca a další města i tvrze toho kraje. Cid zůstal v táboře na vrcholu hory celých patnáct týdnů a čekal.

Když viděl, že se Alcocer nechce vzdát, vymyslil lest, jak by se ho zmocnil bez boje, a hned ji provedl.

Zanechal v táboře jeden stan a ostatní strhl. Potom sestoupil v čele své družiny z vrchu, jezdci byli v pancířích a s mečem po boku, praporce měli vysoko vztyčené, aby je všichni zdaleka viděli.

Spatřili je lidé z Alcoceru a hned se začali radit:

„Cidovi už chybí chléb pro muže a píce pro koně. Nechal stát jediný stan, ostatní vzal s sebou a odjíždí tak rychle, jako by prchal. To je naše příležitost! Přepadneme ho a zmocníme se veliké kořisti, nebo to udělají obyvatelé jiných měst a předejdou nás; ti kdyby dostali jeho poklady, určitě by nám z nich nedali nic. Daň, kterou jsme Cidovi zaplatili, dostaneme teď zpátky dvojnásob!“

A spěšně se vydali z bran Alcoceru. Když Cid spatřil, že opustili hradby, ujížděl ještě rychleji, jako by chtěl uniknout. A Mauři volali:

„Utíká! Utíká!“

Na ten pokřik vyběhli z bran i ostatní, kteří dosud zůstali ve městě. Všechny hnala touha po kořisti a nikdo nemyslel na nic jiného, brány nechali dokořán a nehlídal je ani jediný strážný.

Dobrý Campeador se ohlédl a uviděl, že mezi Maury a hradem je už dost velká vzdálenost; přikázal jezdcům, aby se obrátili a všichni pobodli koně ostruhami. V čele zástupu jeli na rychlých koních Cid Campeador a Álvar Fáněz. Však si dovedete představit, že měli nejlepší koně. Netrvalo dlouho a zkřížili Maurům zpáteční cestu. Když obyvatelé Alcoceru uviděli, co se stalo, bylo už pozdě. S křikem se vraceli zpátky, ale to už byl Cid a jeho jezdci u otevřených bran, už vjeli do města a snadno se ho zmocnili. Tak dobyl Cid lstí Alcoceru a jeho praporec zavlál na nejvyšší věži.

Když se tak stalo, zvolal můj Cid – ten, který se narodil ve šťastné hodině:

„Konečně máme dobré přístřeší pro muže i pro koně!“ A potom dodal: „Poslouchejte dobře, Álvare Fánězi a vy všichni! Získali jsme v tomto hradě velikou kořist. Mnoho Maurů a Maurek uprchlo, vidím jich jen málo před hradbami. Nechci je prodat ani zabít. Ať se vrátí do hradeb, protože my jsme tu teď pány a už nám nemohou škodit.“

Cid měl v rukou Alcocer a to velmi zneklidnilo Maury v nedalekém městě, jež se jmenovalo Teca. Nelíbilo se to ani obyvatelům Terreru, strach měli i Mauři v Calatayudu; můžete mi věřit, že se jim to nezamlouvalo ani trochu.

Poslali proto svému králi do Valencie poselství, v němž psali: Muž řečený Cid, pravým jménem Rodrigo Díaz z Bivaru, upadl v nemilost u krále Alfonsa, byl vyhnán z Kastilie a zřídil si opevněný tábor nedaleko Alcoceru, jehož obyvatele nakonec vylákal do pasti a zmocnil se jejich hradu. Jestliže nám neposkytneš pomoc, ztratíš Teku i Terrer, ztratíš Calatayud, celý kraj bude v nebezpečí a zrovna tak bude ohrožena i Siloca na druhém břehu řeky.

Když si maurský panovník ve Valencii přečetl poselství, zahořel hněvem. Rozhlédl se a zvolal:

„Vidím na svém dvoře krále tří maurských království. Jeden ať zůstane, ale vy dva nemeškejte, vydejte se bez váhání tam dolů a vezměte s sebou tři tisíce Maurů, ozbrojených až po zuby. Lidé na hranici vám pomohou, zajměte Cida a přiveďte mi ho živého. Vtrhl do mé země a musí za to zaplatit.“

Tři tisíce Maurů se připravilo k odjezdu, dychtivě vyrazili v sedlech svých koní, aby se zmocnili Cida. Po dvou dnech jízdy dojeli na území, které se tolik obávalo Cida Campeadora, a hned vyhlásili všude, aby se k nim přidal každý, kdo chce bojovat. Dalšího dne dorazili do Calatayudu a tam strávili noc. A tehdy se k nim připojilo mnoho válečníků, aby pod vedením těch dvou králů zahubili Cida. Ach můj dobrý Cide, už se připravují, aby dobyli Alcoceru, už se chystají zbavit tě života!

Zástup Maurů neustále rostl. Na cestě k Alcoceru postavili Mauři ozbrojené hlídky, hlídek je mnoho a vojsko je veliké, už obsadili i všechny přístupy k vodě. Cidovi jezdci chtěli vyrazit z hradeb a svést s nimi bitvu, avšak ten, který se narodil ve šťastné hodině, jim to rázně zakázal a nikomu nedovolil opustit hradby. Tak byli obleženi ze všech stran celé tři týdny. Na začátku čtvrtého týdne svolal Cid své muže a řekl jim:

„Odřízli nás od vody, také chleba máme málo. Není ani pomyšlení, že bychom unikli v noci, to nám nedovolí. Povězte mi, co tedy navrhujete učinit.“

První promluvil Álvar Fáněz, statečný bojovník.

„Opustili jsme Kastilii a teď jsme tady. Jestliže se neutkáme s Maury v boji, nebudeme mít chléb. Je nás šest set, možná o něco víc. Jinak to nepůjde: napadněme je zítra ráno.“

Campeador odpověděl:

„Promluvil jsi mi ze srdce. Právě tak se zachováme.“

Nařídil, aby z hradu odešli Mauři a Maurky, neboť by mohli vyzradit jejich plány. Celý den a celou noc se pak připravovali k bitvě; nazítří ráno, sotva se objevilo slunce, shromáždil Cid své věrné a promluvil k nim tak, jak říkám – jako byste ho slyšeli sami:

„Vyrazíme z hradeb, ať tu nikdo nezůstane, jen dva muži ať hlídají bránu. Padneme-li v bitvě, však nás někdo pohřbí. A zvítězíme-li, budeme silnější než dřív. Ty, Pero Vermudezi,“ obrátil se na muže, který patřil k jeho nejbližším, „ty poneseš můj praporec; jsi statečný člověk, ale postupuj s ním zvolna, ať se od nás nevzdálíš příliš daleko.“

Málomluvný Pero Vermudez beze slova přikývl a uchopil praporec.

Otevřeli bránu a vyrazili. Maurské hlídky je spatřily a rychle zburcovaly své vojsko. Mezi Maury nastal shon. Rychle se chápali zbraní, v dunění bubnů se chvěla země. Nad maurským vojskem zavlály dvě korouhve panovníků a další praporce; kdo by je spočítal? A už se řady nepřátel pohnuly kupředu, aby se srazily s Cidem a jeho lidmi.

Cid však přikázal svým jezdcům:

„Zastavte a zůstaňte na tomto místě, ať nikdo neopustí řadu, dokud nedám rozkaz!“

Náš Pero Vermudez však byl příliš nedočkavý a nedokázal se ovládnout. S praporcem v ruce pobodl koně ostruhami a zvolal:

„Cide Campeadore, zanesu tvůj praporec do nejhustší řady nepřátel; ať vidím, jak rychle mi přijdete na pomoc!“

„Nedělej to,“ vykřikl Cid, „vzpamatuj se!“

Pero Vermudez však odpověděl:

„Odpusť, ale já nemohu jinak.“

Pobídl koně a vjel do nejhustšího houfu nepřátel. Mauři ho nechali, aby postoupil co nejdál, neboť se chtěli zmocnit praporce, a potom se na něj vrhli. Zasadili mu mnoho ran, ale štít mu neprorazila ani jediná.

Campeador zvolal: „Pomozte mu, pro milosrdenství!“

Cidovi věrní sevřeli před sebou štíty a sklonili kopí s praporci, předklonili se v sedlech; nad hlavami se jim ozvalo volání:

„Do útoku, muži! Já jsem Ruy Díaz, Cid z Bivaru, Campeador!“

Všichni se vrhli do vřavy, která obklopovala Pera Vermudeze.

Tak začala bitva. Kopí se sklánějí a zase míří vzhůru, míhají se vzduchem, štíty se tříští a rozpadají se na kusy, bílé praporce rudnou červenou krví, koně pobíhají sem a tam s prázdnými sedly.

Jak statečně bojuje ve svém zlaceném sedle můj Cid, Ruy Díaz z Bivaru! A také Álvar Fáněz, Cidův bratranec, i Martín Antolínez, poctivý občan Burgosu; a Muňo Gustioz, kterého Cid vychoval, Álvar Alvaroz i Álvar Salvadorez, statečný Galín Garcíaz z Aragonu, Feléz Muňoz, Campeadorův synovec! A stejně jako oni, nejbližší mého Cida, bojovali i všichni ostatní, aby ochránili Campeadorův praporec.

Pod Álvarem Fánězem padl kůň a jezdec zlomil kopí; avšak vstal a s mečem v ruce bojuje dál. Vrhl se na něj jakýsi maurský jezdec v sedle skvělého koně, ale můj Cid ho spatřil a v posledním okamžiku srazil Maura ze sedla. Rychle přivedl koně blíž k opěšalému bojovníkovi a řekl:

„Vyskoč do sedla a pospěš si, ty jsi přece moje pravá ruka, budu tě dnes ještě hodně potřebovat. Mauři se drží a zdaleka se ještě nevzdávají, musíme zaútočit s větší silou.“

Álvar Fáněz vyskočil do sedla a s mečem v ruce se znovu pustil do boje. Můj Cid, Ruy Díaz, který se narodil ve šťastné hodině, zasadil tři rány maurskému králi Fárizovi; dvakrát se chybil, ale potřetí zasáhl nepřítele naplno. Zraněný panovník trhl otěží a rychle otočil koně, aby opustil bitevní pole; jeho jezdci prchají za ním.

Ještě je tu však druhý král se svými lidmi, jmenuje se Galve. Martín Antolínez na něj zaútočil a srazil mu přílbu, až odletěla daleko do trávy. Dovedete si představit, že na druhou ránu už král nečekal. Jsou poraženi, králové Fáriz a Galve, Maurové prchají a muži mého Cida jsou jim v patách, dorážejí na ně bez únavy.

Král Fáriz se zachránil ve zdech Terreru, avšak Galve jich nedosáhl včas a musel prchat až do Calatayudu. Až tam ho pronásledoval Cid Campeador a nedopřál mu oddechu ani na malou chvíli. Jak šťastný den to byl pro Kastilce!

Bojovníci muže, který se narodil ve šťastné hodině, se vracejí z bitvy. Cid je předjel, vyčkal, až se shromáždí, dívá se na ně a volá:

„Zvítězili jsme! A v jaké bitvě!“

Potom bojovníci shromáždili kořist, štíty a meče a mnoho dalších věcí; když pochytali maurské koně, napočítali jich víc než pět set.

Sami měli ztráty jen nevelké: chybělo jich sotva patnáct. Zlata a stříbra posbírali tolik, že jeho cenu nedovedli ani odhadnout. Potom odvedli všechny zajaté Maury do hradeb a Cid nařídil, aby jim dali něco k jídlu.

Když se tak stalo, přikázal Cid Campeador rozdělit kořist; jemu samému připadla pětina, sto koní. Radovali se jezdci i pěší, všichni chválili Cida. Campeador se obrátil k Álvaru Fánězovi a pravil mu:

„Poslouchej dobře, co ti povím. Ty jsi moje pravá ruka. Chci tě proto poslat do Kastilie s poselstvím o této bitvě. Pojedeš ke králi Alfonsovi, který je na mě tak rozhněván, a řekneš mu, že jsme zvítězili. Chci mu poslat darem třicet koní i se sedly a s celou výstrojí, každý bude mít u sedla zavěšen meč.“

Álvar Fáněz odpověděl:

„Takovou věc udělám rád.“

„A ještě něco,“ řekl Cid. „Tady máš něco zlata a stříbra, dej to mé ženě a dcerkám, jistě na mě myslí dnem i nocí. Zůstanu-li naživu, postarám se o ně lépe.“

Potom vybrali muže, kteří doprovodí Álvara Fáněze, postarali se o koně a dali jim ječmen. Přišel večer a můj Cid rozmlouval se svými lidmi. Obrátil se znovu na Álvara Fáněze a řekl mu:

„Odjíždíš do Kastilie k našim přátelům. Pověz jim, v jak těžké bitvě jsme zvítězili. Až se vrátíš, buď nás najdeš na tomto místě, nebo přijedeš za námi. Máme kopí a meče, a můžeme tady proto zůstat, jistě bychom se uhájili; bez nich bychom tu sotva žili dál. Avšak myslím, že bude moudřejší, když odejdeme.“

Ráno se vydal Álvar Fáněz na cestu a Cid zůstal se svou družinou v tom chudém a divokém kraji. Mauři den co den sledovali, co Campeador udělá, a hlídali každé jeho hnutí.

Když se král Fáriz uzdravil, dohodl se s lidmi z Terreru i s obyvateli Calatayudu, kterých bylo nejvíc, a společně podepsali s Campeadorem úmluvu, že jim Cid prodá Alcocer za tři tisíce stříbrných marků.

Cid se chystal opustit pevnost a Mauři v celém Alcoceru bědovali:

„Ty odcházíš, Cide? Budeme na tebe myslit v dobrém, neboť jsi k nám byl štědrý a shovívavý.“

Cidovi jezdci si oblékli kožené košile s přišitými kovovými kroužky a plíšky. Na kapuci, jež kryla hlavu a ústa, si dali přílbu; pak nasedli na cestovní koně a každý uchopil pravicí uzdu vysokého lehkonohého hřebce, na kterého by jezdec přesedl ve chvíli bitvy. Za nimi byly připraveny řady mezků, kteří nesli zbraně a náklad.

Konečně zdvihl Campeador svůj praporec a vydal se na cestu. Sestoupil k řece Jalónu a postupoval stále dál a dál. To se líbilo obyvatelům Terreru, ještě víc se to zamlouvalo lidem v Calatayudu, jen ti z Alcoceru byli smutní, protože jim Cid prokázal mnoho dobrého; a tehdy v městě plakali mnozí Mauři i Maurky.

Můj Cid ujížděl tryskem stále kupředu a mířil k vysoké hoře, která se zdvíhala nad Monrealem. Hora je to vysoká a mohutná, tam se nebude muset obávat útoku z žádné strany, to mi můžete věřit.

Zatím se Álvar Fáněz vrátil do Kastilie a odevzdal králi třicet koní. Král si je prohlédl a milostivě se usmál:

„Čí je to dar?“

Álvar Fáněz odpověděl:

„Je to dar mého Cida, který si ve šťastnou hodinu připjal meč. Od té doby, co upadl do vaší nemilosti, dobyl lstí Alcoceru; když se to dozvěděl valencijský král, vyslal za Campeadorem vojsko a dal obsadit přístupy k vodě. Můj Cid vyjel z pevnosti, podstoupil bitvu a na otevřené pláni porazil dva maurské krále. To on vám, pane, posílá tento dar; sklání se před vámi, líbá vám obě ruce, abyste se nad ním slitoval, a přeje vám hodně zdaru.“

Král odpověděl:

„Na to je ještě příliš brzy. Muž, který upadl v nemilost u svého pána, nemůže dosáhnout odpuštění za pouhých pár týdnů. Protože však tento dar pochází od Maurů, přijímám ho a jsem rád, že si Cid vedl tak dobře. Tobě, Álvare Fánězi, vracím všechen tvůj majetek a všechny tvé pozemky. Můžeš za mnou kdykoli přijít a kdykoli zas odejít, od této chvíle máš mou milost a přízeň; avšak co se týče Cida Campeadora, nemám ti co říct. Ale něco snad přece: ti z mého království, kteří by chtěli svou silou a odvahou pomáhat Cidovi, jsou volní. Nebudu je trestat a nechám jim všechno, co mají.“

Álvar Fáněz políbil královi ruce a pravil:

„Děkuji vám tisíckrát, králi, můj přirozený pane. Teď jste učinil jeden krok, po něm budou následovat další a my uděláme všechno, abyste nakonec Cidovi odpustil.“

Král odpověděl:

„Álvare Fánězi, nechme toho. Vydej se na cestu, jsi volný, beze strachu se můžeš vrátit k Cidovi.“

Na ta slova opustil Álvar Fáněz královský dvůr a zamířil ke klášteru San Pedro de Cardeňa, kde žila doňa Jiména se svými dvěma dcerkami, doňou Elvírou a doňou Sol.

Chci vám teď však říci zase něco o muži, který si v dobrou hodinu připjal k boku meč.

Oné hoře, na které se rozložil táborem, se říká od té doby Hora mého Cida; a bude se jí tak říkat, pokud bude stát.

Odtud podnikal Cid dlouhé výpravy, aby si podmanil různé kraje. Zprávy o jeho činech se dostaly až do Zaragozy a Mauři nebyli ani trochu spokojeni.

Campeador zůstal na tom vrchu mnoho dnů, stále čekal na Álvara Fáněze, ale ten se nevracel. I sestoupil Cid se svými muži jedné temné noci ze svahů hory, minul Teruel a zastavil se až v lese u Tévaru. Zanedlouho ovládal celý kraj, nakonec i Zaragoze přikázal, aby mu platila daň. Co Maurům zbývalo?

Uplynuly další dva týdny. Na začátku třetího se objevil na pláni před táborem Álvar Fáněz. Vracel se z Kastilie a s ním přijíždělo dvě stě mužů v plné zbroji; v to nepočítám pěší, jak se jistě domyslíte.

Když můj Cid uviděl, že se blíží jeho přítel, rozjel se mu tryskem vstříc a bouřlivě ho objal, políbil ho na tvář a na oči. Álvar Fáněz mu pověděl všechno, co se stalo, co řekl sám a co řekl král, nezamlčel nic. Campeador ho vyslechl a usmál se:

„Dokud ty budeš žít, všechno se mi bude dařit!“

Všichni měli velikou radost, že se Álvar Fáněz vrátil, vždyť jim přinášel zprávy o jejich příbuzných a bratrech, o rodinách, které opustili v Kastilii. A jak se radoval Cid Campeador, bojovník s vousy už bíle prokvetlými, když mu Álvar Fáněz vyprávěl o jeho ženě a obou dcerách! Jak byl spokojen a jak tu radost dával najevo!

„Álvare Fánězi,“ opakoval znovu a znovu, „kéž bys žil ještě mnoho let! Jsi lepší než já; jak dobře jsi splnil své poslání!“

Ten, který se narodil ve šťastné hodině, se zanedlouho vydal s dvěma sty jezdců na novou výpravu. Vyrazil v noci, podmanil si okolí dalšího města a třetího dne se opět vrátil do tábora.

Zpráva o tom se rychle rozšířila po celém kraji a zneklidnila Maury ještě víc; nikdo nevěděl, kde se Cid vynoří příště. Z velkých měst jen Zaragoza zůstala klidná, protože Zaragoza už platila Cidovi pravidelnou daň a věděla, že jí Cid neublíží.

Cid byl spokojen a ještě víc byl spokojen Álvar Fáněz. Brzy nato si zavolal ten, který se narodil ve šťastné hodině, své muže a řekl jim vesele:

„Vyslechněte, muži, jednu velikou pravdu: kdo zůstává stále na jednom místě, může se snadno dostat do úzkých. Zítra ráno proto složíme stany a vyrazíme na další cestu.“

Druhého dne Cid vyjel s celým svým zástupem; zamířil k Alucatu, odtud pak k místům, jež se jmenují Huesa a Montalban; ta cesta trvala deset dnů. Zvěst o nové Cidově výpravě se rozletěla krajem a všude ohlašovala, že vyhnanec z Kastilie působí Maurům velké nesnáze.

Zprávy o nových Cidových činech se dostaly až k hraběti donu Ramónovi, který měl sídlo v Barceloně na břehu moře. Ze všech stran přijížděli do Barcelony poslové a hlásili, že Campeador projíždí území Maurů i krajinou, kterou si don Ramón podrobil, a vyvolává všude velký neklid a strach.

Hrabě byl člověk ješitný a prohlásil nadutě:

„Ten Cid z Bivaru mi už jednou způsobil velké starosti. Na mém vlastním dvoře kdysi nešetrně napadl mého synovce a nikdy se za to neomluvil. Teď si zase jezdí zemí, která je pod mou osobní ochranou, a počíná si tam, jako by mu patřila. Nevyzval jsem ho k boji, ale protože mě dráždí a zneklidňuje, půjdu za ním a požádám ho o vysvětlení.“

Bez prodlení shromáždil veliké množství mužů, Maurů i svých poddaných, a vydal se s nimi za Cidem, za statečným Ruyem Díazem z Bivaru. Tři dny a dvě noci jeli, až zastihli Cida v lese u Tévaru. A protože jich bylo mnoho, už si mysleli, že mají Cida v hrsti.

Můj Cid sestoupil do údolí, vyslechl poselství barcelonského hraběte a odpověděl:

„Povězte svému pánu, ať si nedělá starosti. Nechci od něho nic, co mi nepatří, ať mě nechá na pokoji.“

Hrabě netrpělivě přijal posly, uslyšel, co mu Cid vzkazuje, a zvolal:

„To nepůjde! Své dloužky mi zaplatí, minulé i přítomné. Teď pozná ten zlotřilec, komu chtěl škodit!“

Posel odevzdal Cidovi odpověď a rychle se vrátil.

Cid Campeador poznal, že se bitvě nevyhne, svolal své jezdce a řekl jim:

„Nuže, uložte svou kořist a rychle se ozbrojte, neboť hrabě Ramón se připravuje nás napadnout a bez bitvy nás nepustí zanic na světě. Když ujedeme, bude nás pronásledovat, ať proto raději dojde k bitvě tady, na příhodném místě. Utáhněte koním popruhy a oblečte si zbroj. Jezdci hraběte Ramóna jsou bez těžkých zbraní, mají lehká sedla a povolili koním popruhy; my si vezmeme sedla galicijská a pevné chrániče. Sto našich jezdců na ně zaútočí; dřív než dojedou na otevřenou pláň, namíříme na ně svá kopí. Pak na útěku pozná barcelonský hrabě, s kým se chtěl dnes pustit do boje v tomto lese!“

Cid domluvil a všichni se připravili k bitvě; uchopili zbraně a vystoupili na koně. Brzy uviděli početné houfy nepřátel, jak sestupují po svazích hor a blíží se k planině. Cid vyčkával; teprve když byli docela blízko, zavelel k útoku. S kopím a s mečem v rukou vyrážejí jeho bojovníci vpřed, shazují protivníky ze sedel, dřív než mohli jezdci hraběte Ramóna zaujmout postavení k boji.

Tak zvítězil v bitvě ten, který se narodil ve šťastné hodině, a barcelonský hrabě padl do jeho zajetí. Cid mu v boji vyrazil z ruky veliký a těžký meč, který měl jméno Colada a byl proslulý široko daleko; toho meče napříště Cid používal v bojích.

Campeador dal odvést zajatce do svého stanu a nařídil, aby byl pod bedlivým dohledem. Sám zůstal před stanem a spokojeně se díval, jak ze všech stran přijíždějí jeho věrní.

Byl čas k jídlu; připravili Cidovi hojně pokrmů a Cid nabídl svému zajatci, aby pojedl s ním. Avšak hrabě si nevzal ani kousek, jídla se ani nedotkl a prohlásil:

„Nevezmu si jediné sousto, kdybys mi za ně dával všechny poklady Španělska! Spíš ztratím život a vypustím duši, neboť mě v bitvě přemohli hadrníci, kteří ani nemají pořádné zbraně.“

A teď poslouchejte dobře, co mu na to řekl můj Cid:

„Jen jez, done Ramóne,“ řekl Campeador, „vezmi si chleba a napij se vína. Když uděláš, co ti pravím, pustím tě ze zajetí. Když ne, co živ už nevyjdeš z vězení.“

„Jez sám a bav se dobře,“ odpověděl hrabě, „protože já raději umřu, než abych tě poslechl. Nevezmu si nic.“

Přesvědčovali ho tři dny, ale marně. Don Ramón nesnědl ani skývu chleba a nenapil se jediného doušku vína. Po třech dnech mu Cid řekl:

„Pojez přece aspoň něco, done Ramóne. Když nebudeš jíst, umřeš hladem. Opakuji ti znovu: když sníš třeba jen kousek, pustím tě a budeš zas volný.“

Hrabě předstíral, že nic neslyší, ale pak se mu tvář začala pomalu rozjasňovat, až nakonec řekl uštěpačně: „Cide, jestliže splníš, co jsi právě slíbil, budu se tomu divit až do konce života.“

Cid viděl, že don Ramón má už opravdu veliký hlad, a odpověděl klidně:

„Jenom se najez, done Ramóne! Až si po jídle odpočineš, budeš volný. Ale pamatuj si, že z toho, co jsi ztratil v bitvě a co mi padlo do rukou, nedostaneš zpátky vůbec nic, neboť to potřebuji pro muže, kteří mě doprovázejí. A ti nejsou tak bohatí jako ty. Musíme být živi z toho, co dostaneme od tebe a od takových, jako jsi ty. Můj král mě vyhnal ze země, nemohu jinak.“

Hrabě se rozveselil, požádal o vodu, aby si umyl ruce, a hned ji dostal. Cid svolal své nejbližší a hrabě s nimi zasedl k jídlu. A jak rád, to mi věřte! Proti němu se posadil ten, který se narodil ve šťastné hodině, a pravil:

„Jestliže se nenajíš dosyta, dám postavit na tomto místě tábor a my dva se hned tak nerozloučíme. Času mám dost.“

Nato hrabě rychle odpověděl:

„Budu jíst s chutí a rád.“

Pustil se do jídla. Můj Cid se usmíval a pozorně sledoval, jak čile se má hrabě Ramón k světu. Zajatec konečně dojedl, napil se a zvolal:

„Cide, jsem připraven k odjezdu! Přikaž, aby mi dali koně, mohu vyjet okamžitě. Od té chvíle, co jsem se stal hrabětem, nejedl jsem s takovou chutí, jako dnes. Nikdy nezapomenu, jaké to bylo potěšení.“

Přivedli tři koně, jednoho pro hraběte a dva pro jeho průvodce, všem třem mužům dali dobré oblečení a pláště, hřebcům krásná sedla a přikrývky. Cid doprovodil dona Ramóna a jeho druhy až na okraj ležení, tam se zastavil a řekl:

„Tak vidíš, hrabě, odjíždíš odtud jako volný člověk. Kdyby tě však napadla myšlenka na pomstu, pošli mi nejdřív posla se zprávou, kde mi zanecháváš svůj majetek a kam si máme přijet pro kořist.“

„Buď klidný,“ odpověděl don Ramón, „nic takového ti nehrozí. Zaplatil jsem ti daň za celý tento rok a nemám nejmenší chuť vydat se za tebou znovu.“

Potom hrabě pobodl koně ostruhami a rychle se vzdaloval, jen chvílemi otočil hlavu a pohlédl nazpátek. Měl strach, aby si to Cid nerozmyslil, ale Cida něco takového ani nenapadlo; takové nepoctivosti nebyl schopen.

Hrabě zmizel, Campeador se obrátil a zamířil zpátky ke svým.

Svatba Cidových dcer

Poslouchejte dobře, znovu začíná zpěv o mém Cidovi z Bivaru.

Cid opustil oblast Zaragozy, zanechal za sebou Huesu i kraj kolem Montalbanu. Začal se probíjet směrem ke slanému moři; na východě vychází slunce a v tu stranu teď zamířil se svými lidmi. Postupně dobyl Jériku a Ondu a Almenar, celý kraj kolem Burriany a pomalu se blížil k Valencii na břehu velkého moře. Můžete si myslet, že se to Maurům ve Valencii nelíbilo ani trochu.

Svolali proto radu a rozhodli, že Cida napadnou. Jeli celou noc a za ranního svítání postavili stany poblíž Murviedra.

Můj Cid je spatřil a řekl:

„Mauři jsou přesvědčeni, že jsme v jejich zemi, že pijeme jejich víno a jíme jejich chléb. Přicházejí nás proto pokořit v boji a věří, že na to mají právo. Avšak jedinou bitvou všechno neskončí; ať se rozjedou poslové a vyhledají ty, kteří nám mohou přijít na pomoc. Jedni ať zamíří na Jériku, jiní do Alucatu a do Ondy a jiní do Almenary, ať přijdou i lidé z Burriany.“

Třetího dne se všichni shromáždili a ten, který se narodil ve šťastné hodině, k nim promluvil:

„Poslouchejte dobře, co vám řeknu. Od té doby, co jsme odjeli ze své země – stalo se to proti naší vůli a jinak jsme nemohli, od té doby nás chtějí zahubit; chceme-li tady zůstat, musíme jim dát tvrdé ponaučení. Až skončí noc a nadejde ráno, buďte připraveni v sedlech a se zbraněmi; napadneme jejich vojsko, překvapíme je a ukážeme jim, kdo je lepší.“

A teď poslyšte, co na to řekl Álvar Fáněz:

„Campeadore, uděláme všechno, co si přeješ. Dej mi sto jezdců, nežádám jich víc; ty s ostatními zaútočíte zpředu. Nikdo nepochybuje, že to učiníte dobře. Já zatím se stem jezdců vyrazím z opačné strany a tak zvítězíme.“

Jeho návrh se Campeadorovi velice zamlouval. Ráno se všichni chopili zbraní, každý muž věděl, co má dělat a kde je jeho místo. Za svítání k nim promluvil Cid a řekl:

„Bojujte statečně a odvážně, neboť já jsem Ruy Díaz, Cid z Bivaru!“

Když se začalo rozednívat, zaútočili v čele se Cidem na maurské ležení. V táboře valencijského vojska nastal zmatek. Stany se kácejí, Cidovi jezdci přesekávají provazy, jimiž byly stany upoutány, dřevěné podpory praskají jako třísky. Maurů je však mnoho, rychle se snaží nasednout na koně a vzchopit se k obraně. Ale to už z druhé strany pronikl do jejich řad Álvar Fáněz a jeho příchod vyvolal mezi Maury zmatek ještě větší; tam, kde se objevil, Mauři se vzdávají anebo se obracejí na útěk; ti, kteří se dostali do sedel, ujíždějí přitisknuti k hřívě svých koní a s uzdou povolenou. Netrvá dlouho a na útěku je celé maurské vojsko, Cid je pronásleduje se svými jezdci až k Valencii. Jeho vítězství je veliké a jeho kořist bohatá; všichni se radují a objímají. A čím větší je jejich radost, s tím většími obavami očekává Valencie svůj příští osud.

Cid však věděl, že nemůže zaútočit na tak opevněné město ihned a přímo. Postupně obsadil řadu vesnic, městeček a tvrzí v okolí: Játivu na jih od Valencie, Culleru, celý kraj na pobřeží slaného moře.

Mauři ve Valencii sledovali s obavami Cidovo počínání a měli strach čím dál tím větší, nevěděli však, co mají dělat.

A tak tomu bylo dlouhou dobu: ve dne Cid spal, v noci vyrážel k nečekaným výpravám, až za tři roky vládl v celé oblasti kolem Valencie a v rukou Maurů zůstalo jen město samotné.

Valencie byla silně opevněná. Mauři se už neodvažovali opustit hradby třeba jen na chvíli; přísun chleba do města byl zastaven a nikdo si nevěděl rady, otec nedokázal pomoci synovi ani syn otci, přítel nemohl potěšit přítele. To je veliká bída, pánové, když člověku chybí chleba, však to znáte dobře. Mauři to věděli také, poznali to teď na vlastní kůži a lék proti tomu nenašli. V největší nouzi se nakonec rozhodli, že pošlou poselství k marockému králi, a spěšně tak učinili. Král však byl také ve válce, neporadil jim ani nepřišel na pomoc.

Cid se brzy o nevyslyšeném poselství dozvěděl. Jednoho večera vyrazil z Murviedra, jitro ho zastihlo v blízkosti Monrealu. Po celém Aragonu i v krajích Navarry dal rozhlásit svou výzvu, i do Kastilie s ní vyslal rychlé posly: kdokoli touží zbavit se starostí a bídy, ať přijde za Cidem, který se chystá k nové veliké výpravě, chce dobýt Valencie a vrátit ji těm, kterým patřila odedávna.

„Kdo chce spolu se mnou dobýt Valencie – avšak ať každý přijde dobrovolně, nikdo nesmí být nucen –, nechť se dá na cestu, budu čekat tři dny na stanoveném místě.“ Tak končilo jeho poselství.

A protože o Cidovi všichni věděli, že je to člověk statečný a čestný, ze všech stran přicházeli jezdci i pěší a přidávali se k jeho vojsku. A těch, kteří přišli, bylo mnohem víc než těch, kteří museli odejít anebo padli. Když můj Cid uviděl ten veliký zástup, zaradoval se. Nechtěl už dál čekat a vydal se bez meškání k Valencii. Oblehl město a uzavřel všechny přístupy k němu tak dobře, že nezůstala ani nejmenší štěrbina, nikomu nedovolil vyjít z města ani vkročit do jeho hradeb, a dal městu lhůtu. Celých devět měsíců, slyšíte dobře, obléhal Valencii; když přišel desátý měsíc, Maurové se vzdali a město mu vydali.

S velikou radostí vstoupil Cid do Valencie. Mauři si oddechli, doba hladu pro ně skončila. Vojsko Ruye Díaze z Bivaru mělo radost ještě větší: každý pěší dostal koně, zlata a stříbra získali tolik, že takové množství nedovedli ani spočítat. Cid si ponechal jako vždycky jen pětinu – bylo to třicet tisíc marků – a jásal s ostatními, když jeho praporec zavlál na nejvyšší věži.

Zpráva o pádu Valencie se brzy dostala až k maurskému králi v Seville. Rozhodl se hned, že tak důležité město musí dobýt zpátky, a vytáhl do boje se třiceti tisíci mužů. K bitvě došlo na viničných svazích před Valencií a Cid, bojovník s dlouhým vousem – však víte dobře, že vousy jsou znakem statečných –, obrátil Maury na útěk. Pronásledoval je daleko do Játivy, ještě na břehu řeky Júcaru dorážel na prchající Maury a ti se jen s velikými ztrátami dostali na druhý břeh. Měli jste vidět, jaký to byl zmatek! I samotný král ze Sevilly utržil v boji tři rány. Cid se vrátil do Valencie s novou slávou a s kořistí tak velikou, že i poslední pěší bojovník z jeho vojska dostal sto marků stříbra. Představte si sami, jak bohatá to byla kořist!

Veliká radost zavládla mezi lidmi mého Cida – muže, který se narodil ve šťastné hodině. Teď už měl Campeador dlouhý vous a stále mu rostl, neboť Cid prohlásil vlastními ústy:

„Král Alfonso mě vyhnal ze země a nůžky se nedotknou mých vousů tak dlouho, dokud nebude ochoten ke smíru.“

Cid Campeador je tedy ve Valencii a Álvar Fáněz ho stále doprovází. Ti, kteří byli vyhnáni z vlastní země, už netrpí hladem, mají teď všeho dost; všechny je Campeador štědře obdaroval. I ti, kteří přišli až na Cidovu výzvu, dostali svůj podíl. Campeador si však jednoho dne povšiml, že mnozí z těch, co přišli naposled, odešli zpátky domů, jakmile dostali svůj díl. Cid proto rozhodl na radu Álvara Fáněze, že už nikdo nesmí odejít. Potom řekl Álvaru Fánězovi:

„Jestliže nemáš nic proti tomu, rád bych věděl, kolik lidí tu zůstalo a podílelo se na tom, co jsme získali; chci, abychom je sepsali a dobře spočítali, a kdyby někdo chyběl anebo chtěl odejít, bude muset svůj díl vrátit těm, kteří střeží Valencii.“

Álvar Fáněz souhlasil a Cid nařídil, aby se všichni shromáždili; když se tak stalo, spočítal je a zapsal jmény. Tak zjistil můj Cid, bojovník z Bivaru, že má tři tisíce a šest set mužů. Zaradoval se a s úsměvem řekl Álvaru Fánězovi:

„Vzpomínáš si, s jak malým houfem jsme odjížděli z Bivaru? A teď,“ dodal potom, „teď bych tě rád poslal do Kastilie, pokud nebudeš mít nic proti tomu. Ke králi Alfonsovi, mému zákonitému vládci. Chci mu dát z této kořisti sto koní, odveď mu je. Polib mu ruku i za mne a požádej ho hned, jestliže ho ten dar potěší, aby propustil mou ženu doňu Jiménu a dcery, ať přijdou za mnou do této vzdálené země, kterou se nám podařilo dobýt. Ať svolí či odmítne, zastav se v klášteře San Pedro de Cardeňa a dej mé ženě tisíc marků; polovina je pro ni, polovinu ať dá donu Sanchovi za to, že se tak dobře staral o doňu Jiménu i obě dcery.“

Álvar Fáněz řekl:

„Udělám to rád.“

Domluvili se a hned začali s přípravami.

Zatímco se všichni radovali z Campeadorova rozhodnutí, dorazil do Valencie od východu jakýsi kněz, jmenoval se don Jerome. Byl to muž velmi sečtělý a moudrý a uměl bojovat na koni i jako pěší; říkalo se o něm, že si nikdy nestěžoval, nenaříkal, i když v bitvě utrpěl zranění, byl skromný a čestný. Když to Cid uslyšel, zaradoval se a řekl Álvaru Fánězovi:

„Chci zřídit ve Valencii biskupství. A protože don Jerome je dobrý člověk, bude tu biskupem. Až přijdeš do Kastilie, nezapomeň to povědět králi.“

Do kraje kolem Valencie se znovu vrátil klid a mír.

Álvar Fáněz vyrazil na cestu do Kastilie, doprovázelo ho sto mužů, které mu Cid sám vybral. Nebudu vám vypočítávat všechna místa, kterými jeli. Jakmile překročili hranice Kastilie, Álvar Fáněz se hned začal vyptávat, kde se právě zdržuje král; zjistil brzo, že před krátkým časem byl don Alfonso v Sahagúnu, ale pak odjel do Carriónu a tam nejspíš zůstal. Álvar Fáněz měl radost a hned tam zamířil. Dojel do Carriónu, vyhledal krále, padl před ním na kolena a pravil:

„Milost, náš pane a králi! Cid Campeador vám líbá ruce jako svému dobrému králi a obrací se s prosbou k vaší velkomyslnosti. Vyhnal jste ho ze země, ale i tam, daleko za hranicemi vlasti, vykonal dobrou práci. Dobyl město zvané Onda, pokořil Almenaru a Murviedro, které je ještě větší; právě tak Cebollu a Castejón a Peňu Cadiellu, silně opevněnou; kromě těchto míst je pánem ve Valencii, kam dosadil biskupa. Svedl pět bitev a ve všech zvítězil, získal velikou kořist. Tady je důkaz, že mluvím pravdu: sto ohnivých koní, všichni mají sedla a uzdy i celou výstroj, jak se sluší a patří. Můj Cid vás prosí, abyste je přijal darem, a prohlašuje, že je váš věrný vazal a že vy jste jeho vládce.“

Král ho vyslechl a pravil:

„Mé srdce se velmi raduje z Campeadorových vítězství; jsem spokojen a přijímám jeho dar.“

Don Alfonso zářil spokojeností, ale García Ordóněz, jeden z nejhorších pomlouvačů a závistivců, kteří Cida očernili a zavinili jeho zlý osud, namítl:

„Říká se, že v krajině kolem Valencie už nezůstal nikdo naživu, protože Cid Campeador tam vládne podle své vlastní vůle.“

Král odpověděl hraběti:

„Nemluv už dál, neboť v každém případě mi Cid slouží lépe než ty.“

Álvar Fáněz řekl zdvořile:

„Cid vás prosí o milost, ráčíte-li slyšet, abyste dovolil jeho ženě doni Jiméně a oběma dcerkám opustit klášter San Pedro de Cardeňa a odejít za ním do Valencie.“

„Rád souhlasím,“ odpověděl král. „Nařídím, aby dostaly jídlo na cestu, a poskytnu jim ochranu, dokud nedorazí na hranice mého království; dál už je ochraňuj ty sám. Poslyšte všichni na mém dvoře: nechci, aby byl Cid na něčem zkrácen, a to platí i pro jeho věrné, kteří jsou s ním a uznávají ho za svého pána. Vracím jim všechno, co jsem jim zabavil. Z mé strany jim nehrozí nic zlého, mají mé záruky, protože poctivě sloužili svému pánu.“

Álvar Fáněz poděkoval, král se usmál a pravil:

„Kdokoli chce odejít a sloužit Cidovi, má moje svolení. Víc prospěchu nám vzejde z této milosti, než by mohlo vzejít z trestů.“

U krále byli tehdy dva mladí infanti, svobodná hrabata z Carriónu. Vyslechli rozhovor Álvara Fáněze s králem, naklonili se k sobě a tiše se domlouvali:

„Cid Campeador je slavnější než dřív a jeho pověst neustále roste. Mohli bychom se oženit s jeho dcerami, bylo by nám to k prospěchu a určitě bychom zvětšili své bohatství. Ale něco takového si sotva může někdo představit: Cid z Bivaru, neurozený původem – a my, hrabata z Carriónu! V této chvíli se o tom nesmíme nikomu zmínit ani jediným slovem.“

Álvar Fáněz se zatím loučil s králem.

„Ty už odjíždíš?“ řekl don Alfonso. „Dám ti na cestu svého herolda, aby tě provázal a zařídil všechno, co bude třeba. Povezeš-li doňu Jiménu a obě její dcery, ať se jim dostane ochrany i všeho potřebného až k hranicím, do Mediny; potom se o ně už jistě postará Cid.“

Álvar Fáněz ještě jednou poděkoval, rozloučil se a opustil králův dvůr.

Infanti z Carriónu se k němu připojili a začali se vemlouvat do jeho přízně:

„Jsi dobrý prostředník, to bylo vidět. Buď jím i nám, o to tě prosíme. Pozdravuj od nás Cida a vyřiď, že jsme mu ve všem k službám. Ať s námi počítá; určitě nepochybí, bude-li nás pokládat za své přátele.“

Álvar Fáněz, Cidův prostředník a příbuzný, odpověděl: „Nemám nic proti tomu.“

Infanti se spokojeně vrátili domů a Álvar Fáněz zamířil nejkratší cestou ke klášteru San Pedro de Cardeňa, kde byla Cidova rodina. Doňa Jiména a její společnice se velice zaradovaly, když se před nimi objevil; Álvar Fáněz sestoupil z koně a pravil:

„Vzdávám ti svou úctu, paní Jiméno, a přeji štěstí tobě i tvým dcerám. Můj Cid tě pozdravuje; je zdráv a daří se mu dobře. Král milostivě dovolil, abych vás odvedl do Valencie, která je v naší moci. Až vás Cid uvidí, bude mít velikou radost a navždycky zapomene na všechny strasti.“

„Kéž je tomu tak,“ odpověděla doňa Jiména, „kéž by se to stalo!“

Álvar Fáněz pak vybral ze svých mužů nejlepší tři jezdce a oznámil jim:

„Pojedete do Valencie a oznámíte Cidovi, že z moci královské milosti za ním přijedou do čtrnácti dnů doňa Jiména, obě dcery a všechny paní, které jim slouží.“

Jezdci se dali na cestu a Álvar Fáněz zůstal v San Pedru.

Přál bych vám vidět, kolik rytířů se tam sjelo – a všichni s jediným přáním, všichni se chtěli vydat do Valencie za Cidem z Bivaru. Žádali Álvara Fáněze, aby jim vyhověl, a ten je přijal s radostí. Pětašedesát jich bylo; a ve chvíli, kdy se Álvar Fáněz chystal vyrazit do Valencie, bylo jich už sto.

Cidův prostředník odevzdal opatovi pět set marků; chci vám teď povědět, co udělal s pěti sty zbývajícími. Nejdřív za ně zakoupil všechno potřebné, aby doňa Jiména, její dcery i všechny ostatní ženy z jejich doprovodu měly na cestě pohodlí. Obstaral jim nejlepší výstroj, jakou vůbec mohl v Burgosu sehnat, nakoupil koně a mezky. Když to učinil, chystal se vyrazit na cestu, ale znenadání se před ním objevili dva lichváři z Burgosu, lakomci Raquel a Vidas. Vrhli se mu k nohám a zvolali:

„Milost, Álvare Fánězi! Cid nás ožebračil, a když nám nepomůže, čeká nás veliká bída. Ať nám vrátí naše peníze, ať nám vrátí náš majetek!“

„Promluvím si s ním o tom,“ odpověděl Álvar Fáněz, „dostanu-li se k němu živ a zdráv. Jistě ví sám nejlíp, co má dělat, a dá vám takovou odpověď, jakou si zasloužíte.“

„Kéž by tak učinil,“ zvolali oba lichváři. „Jinak opustíme Burgos a vydáme se za ním sami!“

Álvar Fáněz se k nim obrátil zády a vyrazil se svým průvodem ze San Pedra. Až k hranicím Kastilie je doprovázel královský herold, a kamkoli přijeli, všude se staral, aby měli pohodlný nocleh a dostatek jídla. Po pěti dnech cesty dospěli do Mediny, na samou hranici království.

Řeknu vám teď krátce o třech poslech, které Álvar Fáněz poslal do Valencie s dobrou zprávou.

Když je Cid vyslechl, svolal své nejbližší a vybral z nich několik mužů: byli to Muňo Gustioz, Pero Vermudez, Martín Antolínez z Burgosu a také don Jerome.

„Kdo poslal tak dobrou zprávu,“ řekl jim, „čeká dobrou odpověď. Vezměte si sto jezdců, ať se pro všechny případy vyzbrojí jako do boje, a jeďte s nimi do Moliny, kterou spravuje můj přítel a vazal, Maur Abengalbón; jistě vám dá ochotně dalších sto jezdců. Všichni pak ujíždějte do Mediny, jak nejrychleji jen dokážete, neboť tam najdete mou ženu, mé dcery a také Álvara Fáněze. Přiveďte je se všemi poctami ke mně do Valencie; sám raději počkám tady, neboť by bylo veliké bláznovství, kdybych Valencii opustil a nechal bez ochrany město, které jsme dobyli s takovými nesnázemi.“

Dali se hned na cestu a nazítří dorazili do Moliny. Maur Abengalbón, Cidův spojenec, je uvítal a zeptal se:

„Co si přejete, věrní mého přirozeného přítele? Ať žádáte cokoli, jsem rád, že vás vidím.“

Muňo Gustioz mu odpověděl:

„Můj Cid tě pozdravuje a žádá tě, abys mu dal sto jezdců. Jeho žena a dcery jsou v Medině, pojeďte s námi, abychom je doprovodili do Valencie.“

Abengalbón odpověděl:

„To udělám rád.“

Ještě toho večera jim dal Maur rozdělit zásoby a ráno vyjeli. Žádali na něm sto jezdců, ale připravil jich dvě stě. Překročili divoké a vysoké hory, projeli kamenitým úhorem a údolím řeky, mířili k Medině.

Álvar Fáněz je nečekal tak brzy; když dostal od strážných hlídek zprávu, že se blíží zástup vojska, polekal se a vyslal dva jezdce, aby zjistili, kdo a s jakým úmyslem to přijíždí. Ti brzy poznali pravdu; jeden z nich zůstal u Cidových mužů a druhý se rychle vrátil k Álvaru Fánězovi.

„To přijíždějí věrní Cida Campeadora,“ oznámil mu, „je s nimi nemluva Pero Vermudez, Muňo Gustioz, tvůj přítel, Martín Antolínez z Burgosu a také don Jerome. I Maur Abengalbón se svým vojskem jede s nimi. Přijíždějí všichni společně a budou tady už každou chvíli, neboť spěchají.“

Álvar Fáněz nechtěl ztrácet čas a v čele svých jezdců jim spěšně vyjel vstříc; všichni v sedlech dobrých koní, s praporci v rukou, v plné zbroji, aby ti druzí poznali, s jakou bedlivostí a péčí doprovázel Álvar Fáněz z Kastilie Cidovu ženu a obě dcery.

Ti, kteří jeli napřed jako hlídky, měli zbraně pohotově, kopí i meče připraveny k boji; když se na břehu řeky Jalónu setkali, všichni se bouřlivě přivítali a Cidovi jezdci chválili Álvara Fáněze, jak dobře splnil své poslání.

Také Abengalbón objal Álvara Fáněze a řekl se širokým úsměvem:

„Jsem rád, že tě vidím. Přivádíš ke mně Cidovu ženu a dcery a to je pro mne veliké vyznamenání. Vážíme si Cida a chceme při něm stát v míru i ve válce. Kdo se na to dívá jinak, je blázen.“

Álvar Fáněz se rovněž usmál a řekl:

„Ty jsi, Abengalbóne, dobrý přítel. Nezapomeneme nikdy na to, co jsi pro nás udělal. Ale teď si pojďme odpočinout, jídlo je připraveno.“

„Taková pohotovost se mi líbí,“ řekl Abengalbón. „Až za tři dny přijedete ke mně, oplatím vám to dvojnásob.“

Vstoupili do Mediny, králův herold vystrojil na účet svého pána velikou hostinu a pohostil je všechny.

Noc minula, přišlo ráno a celý průvod opustil Medinu. Překročili řeku Jalón a pobodli koně; spěšně přejeli kamennou pláň u Taranzu a dorazili do Moliny, kde byl domovem Cidův maurský vazal. Abengalbón jim přichystal pohoštění, cokoli si přáli, nic jim nechybělo, daroval jim i pokrývky na koně. V Molině přespali a zrána pokračovali v cestě. V dobré náladě se blížili k Valencii; když byli na tři míle před jejími hradbami, poslali k Cidovi rychlého posla se zprávou, že už jsou nablízku.

Můj Cid měl takovou radost, že větší ještě v životě nepoznal. Dvěma stům jezdcům nařídil, aby vyjeli z města a přivítali Álvara Fáněze, doňu Jiménu a obě dcery, doňu Elvíru a doňu Sol; sám zůstal ve Valencii, neboť věděl, že Álvar Fáněz učinil všechna opatření, aby se jeho nejbližším nic nestalo ani v poslední chvíli.

Mužům, kteří s ním zůstali ve městě, nařídil, aby vystoupili na nejvyšší obrannou věž i na všechny městské věže a také aby hlídali všechny brány, protože se obával, aby nepřítel nevyužil té chvíle k náhlému přepadu.

Poté si dal osedlat svého koně Babieku, jehož krátce předtím získal v boji od poraženého sevillského krále. Do toho okamžiku ještě můj Cid nevěděl, zda je Babieka lepší v rychlém běhu anebo v boji, a teď byla dobrá příležitost to vyzkoušet.

Ten, který se narodil ve šťastné hodině, už nechtěl ztrácet čas. V plné zbroji vystoupil na Babieku a ujížděl vstříc své ženě a dcerám takovým tryskem, že ho celá Valencie sledovala v němém úžasu; a všude se od té chvíle tvrdilo, že Babieka je nejrychlejší kůň ve Španělsku. Na konci té divoké jízdy Cid zastavil, seskočil a objal svou ženu i obě dcery. Všem jim přitom stékaly z očí slzy radosti.

„Jsme tady,“ pravila doňa Jiména, „já i tvoje dcery, a je to tvoje zásluha.“

Všichni jezdci a pěší jásali; poslechněte si jen, co řekl ten, který si v dobré hodině připjal meč:

„Paní Jiméno, manželko moje drahá a milovaná, a vy, dcerušky moje, které jste mým srdcem a mou duší! Vejděte se mnou do Valencie, do města, které jsem pro vás dobyl.“

Žena a dcery mu políbily ruce a všichni s velikou slávou vstoupili do Valencie.

Cid zamířil k nejvyšší věži a se svou ženou i s dcerami vystoupil až na horní ochoz. Nadšeně se rozhlíželi na všechny strany; pod nimi se prostíralo město, opodál se vlnilo moře, na druhé straně se zelenaly v rovině rozsáhlé zahrady, lány a vinice, nemohli se vynadívat na tu krásu.

Od té chvíle pak žili spokojeně a šťastně ve Valencii.

Nadešla zima a zase minula, nastal začátek března.

Chci vám teď vyprávět, co se dělo na opačné straně moře, v Maroku, kde vládl král Yúsuf.

Marocký král byl zle rozlícen na Cida Campeadora, protože připravil Maury o tolik měst a krajin. Shromáždil veliké vojsko, padesát tisíc ozbrojenců to bylo, všichni nasedli na lodě a vydali se přes moře k Valencii, aby pokořili mého Cida.

Opodál města, které Cid dobyl, přirazili ke břehu. Vyšli z lodí, vztyčili stany a postavili rozlehlý tábor.

Zpráva o maurském vojsku se dostala jako blesk k Cidovi. Campeador ji vyslechl a zvolal:

„S velikou námahou jsem dobyl Valencie a spíš zemřu, než bych ji vydal; a teď tady mám i svou ženu a dcery! Z druhé strany moře přišla veliká pohroma, musím bojovat, nemohu tomu zabránit. Moje dcery a žena mě teď uvidí v boji, na vlastní oči poznají, jak těžko se vydělává na chleba!“

Vystoupil s nimi na nejvyšší obrannou věž, žena a dcery se rozhlédly a uviděly velikou pláň plnou maurských stanů. „Co je to, Cide?“ zvolala doňa Jiména. „Ať nás nebesa chrání!“

„Ženo moje,“ odpověděl mírně Cid, „neboj se. Je to veliké bohatství, které se brzy připojí k tomu, co máme. Jen několik dní poté, co jste přijely, ti chci dát dar: vždyť naše dcery jsou už na vdávání a potřebují věno. Teď zůstaň v této věži a neměj strach, až mě uvidíš v boji. Srdce mi bije prudčeji, když jste nablízku; musím v této bitvě zvítězit.“

Nazítří za svítání se ozvalo z maurského tábora dunění bubnů. Můj Cid vesele zvolal: „Začíná pěkný den!“

Doňa Jiména má však strach, srdce jí div nepukne hrůzou, a stejně se chvějí i obě dcery; co jsou živy, ještě nikdy neslyšely takový hluk. Dobrý Cid Campeador si popotáhl vousy a řekl:

„Nebojte se; do čtrnácti dnů budou ty bubny vaše. Položím vám je k nohám, abyste si je mohly prohlédnout zblízka.“

Ženy se usmály a jejich strach byl o něco menší. Mauři z Maroka nasedli na koně a rychlým tryskem se přiblížili k městu, dojeli až doprostřed vinic a polí.

Hlídka na věži je uviděla a rozhoupala zvon na poplach. Vojsko Ruye Díaze bylo připraveno a bez nejmenšího váhání vytrhlo z města.

Dorazili k Maurům, vrhli se na ně nemilosrdně a zakrátko je vytlačili z vinic tak rychle, že to byla pro Maury veliká hanba. Cidovi jezdci zahnali Maury až k jejich stanům a teprve potom se vrátili zpátky do Valencie.

Cid měl z toho úspěchu radost a řekl svým bojovníkům:

„Pamatujte si dobře, že nikdy tomu nebude jinak; dnes je dobrý den a zítra přijde ještě lepší. Časně ráno buďte všichni připraveni; zaútočíme na ně, jinak to nepůjde. Lépe, když zvítězíme my, než aby nám oni vzali náš chléb.“

„Tak je to v pořádku,“ ozval se Álvar Fáněz. „Avšak mně, Cide, přikaž něco jiného. Dej mi sto třicet jezdců a já zasáhnu tam, kde to bude nejvíc třeba. Na jedné straně nebo na druhé jistě prorazíme!“

Campeador souhlasil. Den skončil a nastala noc. Vojsko mého Cida však neztrácelo čas a začalo se hned připravovat k boji. Když kohout ještě před svítáním podruhé zakokrhal, byli už všichni připraveni. Vyřítili se z Valencie a zanechali u bran spolehlivé strážce. V čele jel na svém rychlém koni můj Cid, vyzbrojen až po zuby; za jeho praporcem ujížděli všichni tryskem skoro čtyři míle, aby zaútočili na padesát tisíc Maurů. Ve chvíli, kdy se s nimi srazili, napadl Álvar Fáněz Maury z boku.

Můj Cid bojoval statečně nejdřív kopím, potom mečem; maurskému králi Yúsufovi zasadil tři silné rány. Král však měl rychlého koně, nejtěžšímu úderu se vyhnul na délku meče a obrátil se na útěk; prchal až do Cullery a tam se ukryl za pevnými hradbami. To znamenalo vítězství; Cid byl šťasten a velice si pochvaloval svého koně Babieku, chválil ho nadšeně od hlavy až k nohám.

Celý maurský tábor padl do rukou Cidova vojska. Byla to veliká kořist: zlata a stříbra získali za tři tisíce marků, zbraně, stany a drahocenné oděvy nemohli ani spočítat. Cid zanechal v maurském táboře Álvara Fáněze, aby s pomocí jednoho sta jezdců snesl kořist na jedno místo; sám se vydal v sedle Babieky, jen s mečem v ruce, zpátky do Valencie. Ženy ho už čekaly; Cid seskočil, vzal koně za uzdu a řekl:

„Máte mou úctu, mé dámy, zatímco jste hlídaly Valencii, vyhrál jsem ve veliké bitvě. Vidíte můj meč a vidíte mého koně, ještě je zalit potem; takhle se vítězí nad Maury na bitevním poli. Zůstanu-li naživu ještě pár let, budete v úctě ještě větší a počet vašich vazalů vzroste.“

Doňa Jiména, její dcery i ostatní ženy padly na kolena a děkovaly mu.

Spolu s ním pak vkročily do paláce a usedly na vyřezávané stoličky.

„Má drahá ženo,“ řekl Cid, „o něco jsi mě zapomněla požádat. Tyto ženy, které jsi přivedla z Kastilie, ti vždycky věrně pomáhaly. Byl bych rád, kdyby se provdaly za moje vazaly; každé dám dvě stě marků, aby všichni v Kastilii věděli, komu tak dobře sloužily. A co se týče tvých dcer, za nějaký čas přijdou na řadu také, brzy si promluvíme i o nich.“

Ženy vstaly a děkovaly mu, v celém paláci zavládla veliká radost. A jak Cid slíbil, tak i učinil.

Álvar Fáněz zůstal na bitevním poli a společně se svými jezdci zapisoval a počítal: stanů a zbraní a krásných oděvů našli tolik, že takové množství nikdy neviděli. Chci vám však povědět to nejdůležitější: všechny koně nemohli spočítat, protože ti v postrojích pobíhali táborem a nikdo je nemohl chytit. Přesto se podařilo shromáždit na tisíc krásných hřebců. A co vzácných stanů s bohatě zdobenými podpěrami získal Cid v maurském táboře! Nejkrásnější ze všech byl stan marockého krále; měl dvě podpěry, zdobené zlatem. Můj Cid nařídil, aby králův stan nechali na místě, aby ho nikdo neodnášel:

„Tak krásný stan chci poslat králi donu Alfonsovi do Kastilie jako svědectví o veliké kořisti, která nám padla do rukou.“

Cid Campeador si ponechal z celé kořisti jednu pětinu, všechno ostatní rozdal svým lidem.

Když jezdci Álvara Fáněze sečetli a zapsali kořist, vrátili se do Valencie. Cid právě rozmlouval s doňou Jiménou, oběma dcerami a ostatními ženami. Když uviděl svého přítele, vstal a zvolal:

„Kde jsi tak dlouho, ty dobrý člověče? Pojď ke mně, Álvare Fánězi! Za to, co jsi získal, neděkuj mně. Říkám ti upřímně, vezmi si z mé pětiny, co se ti jen zlíbí. A ještě něco mám pro tebe: zítra ráno se zase vydáš ke králi donu Alfonsovi, odevzdáš mu všechny koně z mé pětiny, budou mít sedla a postroje a zavěšené meče; pro lásku své ženy a svých dvou dcer to dělám, neboť král je sem poslal. Těch dvě stě koní mu posílám darem, aby nemohl říci jediné křivé slovo o tom, jenž vládne ve Valencii. A vyřiď králi, že mu budu sloužit tak dlouho, dokud budu živ.“

Álvar Fáněz a Pero Vermudez vyrazili nazítří se zástupem jezdců z Valencie. Ujížděli bez odpočinku den a noc, přejeli divoké lesy a hory mezi oběma zeměmi, Sierru Guadarramu, a hned se začali ptát, kde se zdržuje král don Alfonso. Pak překročili další hory a lesy a říční proudy, až dorazili do Valladolidu, kde král právě pobýval.

Když král uslyšel, že se k hradbám blíží Cidův přítel s dalšími jezdci a s velkou a nádhernou kořistí, nasedl na koně a přikázal svým věrným, aby jeli s ním naproti Álvaru Fánězovi. S králem vyjel z Valladolidu i don García, pomlouvač a zlý nepřítel Cidův, byli tam také infanti z Carriónu, jistě si na ně vzpomínáte. Mnozí z královy družiny se radovali, ale jiní skrývali v srdcích zlobu.

Už spatřili Álvara Fáněze, jak se blíží v čele velké družiny, a mnozí se polekali, neboť mysleli, že se to blíží nepřátelské vojsko; sám král strnul v úžasu. Álvar Fáněz a Pero Vermudez seskočili z koní a poklekli.

„Díky, králi done Alfonso! Jménem Cida Campeadora přivážíme dar k vaší poctě. Cid vás prohlašuje svým pánem, je stále váš věrný vazal a velmi si váží toho, co jste pro něj učinil. Před několika dny porazil v bitvě marockého krále Yúsufa, padesát tisíc Maurů stálo proti nám. Campeador vám posílá dvě stě koní z kořisti a líbá vám ruce.“

Král don Alfonso odpověděl:

„Rád je přijímám a děkuji Cidovi za tak šlechetný dar. Jistě přijde čas a já se mu odvděčím.“

Álvar Fáněz a Pero Vermudez měli velikou radost, poděkovali králi a políbili mu ruce. Králova slova se však ani trochu nelíbila hraběti donu Garcíovi. S deseti svými příbuznými poodstoupil stranou a se zlobou v srdci jim řekl:

„To je přímo zázrak, jak rychle roste Cidova sláva! Ale jeho sláva znamená naši hanbu. Mauři asi spolu válčili, Cid přišel na bojiště dávno po bitvě, nalezl tam jen zraněné a mrtvé a jejich koně pak poslal královi. Jinak to ani nemohlo být.“

Král Alfonso zatím pokračoval a vy si poslechněte, co říkal:

„Ty, Álvare Fánězi, i ty, Pero Vermudezi, dostanete drahocenné oděvy a z tohoto stáda tři koně, aby Cid viděl, že přijíždíte od kastilského krále. Zdá se mi, že tím vším, co Cid udělal, se naše pře obrací k dobrému.“

Potom oba posly propustil, aby si odpočinuli po namáhavé cestě. Všechno, co se stalo, uviděli také infanti z Carriónu. Když byli o samotě, tajně si řekli:

„Cidův věhlas roste, ale hlavně roste jeho bohatství. Nebudeme už dál čekat a požádáme o jeho dcery, jistě tak získáme na vážnosti i na majetku.“

Dohodli se a vydali se za králem Alfonsem, aby mu přednesli svůj návrh.

„Prosíme vás jako svého vládce a pána,“ řekli mu zdvořile, „abyste požádal Cida o jeho dcery a dal nám je za ženy; chceme se s nimi oženit k jejich cti a k našemu užitku.“

Král se zamyslel a dlouho uvažoval. Potom řekl:

„Vyhnal jsem dobrého Campeadora ze země, uškodil jsem mu, ale on mi vždycky prokazoval jen úctu. Nevím, zda by mu tato svatba byla po chuti, ale když si přejete, můžeme o tom jednat.“

Dal hned zavolat Álvara Fáněze a Pera Vermudeze do velké síně a takto k nim promluvil:

„Poslyš mě, Álvare Fánězi, a ty také, Pero Vermudezi. Cid Campeador je můj dobrý a věrný vazal; zaslouží si, abych se s ním smířil. Ať přijede, jestliže bude chtít, rád se s ním setkám. A ještě něco mu vyřiďte: Diego a Fernando, infanti z Carriónu, se chtějí oženit s jeho dcerami. Buďte dobří poslové, žádám vás, abyste to pověděli dobrému Campeadorovi. Radím mu z celého srdce, aby dal svůj souhlas.“

Oba Cidovi věrní odpověděli:

„Vyřídíme mu váš vzkaz a věříme, že Campeador jistě udělá, co bude považovat za správné.“

„Hlavně mu povězte,“ dodal král, „že se s ním setkám, kdekoli jen bude chtít, na místě, které si sám určí. Chci pomáhat Cidovi vší svou mocí.“

Poslové se rozloučili s králem a vrátili se do Valencie. Cid je radostně objal a hned se ptal, jak pochodili u krále.

Álvar Fáněz odpověděl:

„Z celé své duše a z celého srdce je spokojen.“

Cid si oddechl a oba přátelé mu pak pověděli slovo od slova, co vzkazuje král. Nakonec mu řekli i o návrhu infantů z Carriónu a dodali:

„Král soudí, že by vzrostla tvoje vážnost i moc a radí ti, abys to udělal.“

Campeador se zamyslel a nepromluvil celou hodinu, tak dlouho byl pohroužen v úvahách. Potom řekl:

„Byl jsem vyhnán ze své země, přišel jsem o všechno a s velikou námahou jsem získal to, co teď mám. Řekni, Álvare Fánězi, a ty, Pero Vermudezi, i když jsi nemluva, líbila by se vám ta svatba?“

„Hlavní je,“ řekl Álvar Fáněz, „aby se zamlouvala tobě. Budeš-li souhlasit, povíme i my, že jsme spokojeni.“

A Pero Vermudez dodal:

„Tak jest.“

Cid odpověděl:

„Infanti z Carriónu pocházejí z mocné a bohaté šlechty, jsou velmi pyšní a patří ke královu dvoru. Přiznávám proto, že bych z té svatby velkou radost neměl. Avšak jestliže nám to radí ten, který přece musí mít víc rozumu než my, můžeme o tom jednat; raději zatím zachováme celou záležitost v tajnosti. Kéž bychom se rozhodli dobře!“

„Nejdůležitější je,“ řekl Álvar Fáněz, „že se s tebou král chce setkat. Jistě se potom domluvíte nejlépe sami. Teď musíš určit místo setkání. Kde to bude?“

A Pero Vermudez dodal:

„Kde?“

„Šel bych rád kamkoli,“ odpověděl Cid, „abych mu vzdal svou úctu, je to přece kastilský král. Ale když chce, abych rozhodl já, učiním tak. Sejdu se s ním na břehu veliké řeky, jež se jmenuje Tajo.“

Potom přikázal napsat v tom smyslu dopis a po dvou jezdcích ho poslal králi.

Král přijal posly, přečetl si list a pravil:

„Pozdravujte ode mne mého Cida, toho, který si ve šťastné hodině připjal meč! Můžeme se spolu setkat na břehu řeky Tajo ode dneška za tři týdny: budu-li živ, přijdu tam rád.“

Poslové se rychle vrátili k Cidovi a vyřídili mu královu odpověď.

Na obou stranách se hned začaly konat veliké přípravy. Cid svěřil velení ve Valencii dvěma svým věrným a požádal doňu Jiménu, obě dcery i všechny ostatní ženy z jejich družiny, aby nevycházely z hlavní obranné pevnosti ani na krok, dokud se nevrátí; přikázal také, aby se po dobu jeho nepřítomnosti neotvíraly brány pevnosti ve dne ani v noci. Když učinili tato opatření, vyrazil na cestu. V jeho výpravě bylo mnoho krásných a rychlých koní, nad zástupem vlály pestré praporce, jezdci měli štíty zdobeny zlatem a stříbrem, oblečeni byli v kožešinách i v hedvábí zářivých barev. V Cidově družině jeli Álvar Fáněz a náš Pero Vermudez, byli tam Martín Antolínez Muňo Gustioz i don Jerome a s nimi mnozí další bojovníci.

Zatím král přikázal dopravit na místo setkání hojnost zásob a rovněž se vydal na cestu. V jeho průvodu bylo mnoho slavných rytířů, jezdci z Leónu i z Galicie, nejvíc jich však bylo z Kastilie. Nejveselejší mezi nimi byli infanti z Carriónu, Diego a Fernando. Také oni vezli množství jídla a pití, neboť doufali, že jejich majetek brzy vzroste a že budou mít tolik zlata a stříbra, kolik si jen budou přát. A všichni spěchali, aby už byli na místě schůzky.

První přijel na břeh řeky Tajo král Alfonso, den nato dorazil i Cid Campeador. Když král viděl, že se blíží Cidův průvod, vyjel mu s celou svou družinou vstříc.

Cid ho už spatřil; přikázal svým lidem, aby zastavili, a sám s patnácti nejbližšími kráčel ke králi pěšky. Klesl před donem Alfonsem na kolena, z očí mu tekly slzy radosti, mezi rty měl podle starého zvyku několik stébel trávy na znamení pokory. Král řekl dojatě:

„Vstaň, Cide Campeadore, a polib mi ruce jako věrný vazal, ne však nohy, jak to činí prosebníci.“

„Prosím vás o milost,“ zvolal Cid, „můj přirozený pane! Ať jsou mi svědky všichni přítomní!“

A král řekl:

„Máš ji z celého mého srdce a z celé mé duše. Ode dneška budeš vítán v celém mém království, kamkoli jen vkročíš.“

„Děkuji vám, můj králi a pane,“ řekl Cid. „Děkuji nebesům, vám a svým bojovníkům, kteří tu jsou se mnou, i těm, kteří zůstali doma.“

Cid, stále ještě na kolenou, políbil královi ruce, potom vstal a oba se políbili na ústa.

Všichni kolem nich se radovali, jen Álvar Díaz a García Ordóněz, dva pomlouvači, neměli radost.

„Jsem šťasten,“ řekl Cid, „že mám zas přízeň svého pána, kastilského krále. A teď buďte mým hostem, prosím vás o to.“

„Dnes ne,“ odpověděl král, „protože jsi právě přijel, zatímco já jsem tady už od včerejška. Teď budeš mým hostem ty, Cide Campeadore, a zítra to uděláme podle tvého přání.“

Můj Cid mu poděkoval a souhlasil.

V tu chvíli k němu přistoupili infanti z Carriónu a hluboce se poklonili:

„Zdravíme tě, Cide Campeadore, který ses narodil ve šťastné hodině. Jsme navždycky tvými věrnými a upřímnými přáteli.“

„Kéž je tomu tak,“ odpověděl Cid.

Toho dne byl Campeador královým hostem a král ho neopouštěl ani na chvíli, tolik se mu Cid líbil; a všichni Cida obdivovali a chválili ho.

Den minul, nadešla noc. Nazítří ráno, když se objevily nad východním obzorem první paprsky slunce, přikázal Cid svým lidem, aby připravili hostinu. A pohostil všechny tak bohatě a důkladně, že nikdo z nich nejméně tři roky nejedl tak dobře a vybraně; ještě dlouho na tu hostinu všichni vzpomínali.

Třetího dne zrána po východu slunce se lidé z obou stran shromáždili u krále a don Alfonso pravil:

„Slyšte mě, hrabata a rytíři! Chci oznámit Cidu Campeadorovi své přání; kéž by z té prosby vzešlo pro něj jen dobro! Prosím tě, Cide, abys dal své dcery, doňu Elvíru a doňu Sol, za manželky infantům z Carriónu. Zdá se mi, že by to byly svatby čestné a velmi vhodné. Infanti tě o to prosí a já se za ně přimlouvám. Ať jsou mými přímluvci všichni přítomní!“

„Neměl jsem zatím v úmyslu provdávat své dcery,“ odpověděl Cid, „protože jsou ještě příliš mladé. Infanti z Carriónu patří k vznešenému rodu, jsou důstojnými nápadníky pro mé dcery, ba zaslouží si jiště dcery urozenějšího otce. Avšak nejenom já, také doňa Elvíra a doňa Sol jsou vám zavázány. Odevzdávám je proto do vašich rukou, provdejte je sám podle vlastního přání.“

„Díky,“ odpověděl král, „děkuji tobě i celému svému dvoru.“

Poté přistoupili infanti z Carriónu a políbili ruku tomu, který se narodil ve šťastné hodině; před králem donem Alfonsem si pak vyměnili se Cidem meče na znamení příbuzenství.

„Jsem rád,“ pravil král k Cidovi, „že svoluješ. S tvým souhlasem vkládám tedy ruku doni Elvíry a ruku doni Sol do rukou infantů z Carriónu. Tvým dcerám dávám tři sta marků stříbra jako svůj příspěvek na svatbu, či ať s těmi penězi naloží podle své vůle. Tvoji zeťové a dcery, můj dobrý Cide, jsou všichni tvými dětmi; dál už konej podle svého přání.“

„Děkuji vám,“ řekl Cid, „jako svému králi a vládci.“

Poté se dohodli, že nazítří ráno se všichni rozloučí a vrátí se zpátky domů. Cid rozdal mnoho silných mezků a šedesát výborných koní, mnoho dobrých a cenných oděvů, obdaroval každého, kdo neodmítl – a neodmítl nikdo. Můžete mi věřit, že všichni byli spokojeni.

Potom řekl Cid králi:

„Ještě o jednu milost vás prosím, pane. To vy vdáváte mé dcery, ne já. Určete proto někoho, kdo vás bude zastupovat na svatbě.“

„Dobrá,“ odpověděl král, „ať Álvar Fáněz vloží ruce tvých dcer do rukou infantů, jako bych to udělal já sám.“

Nakonec Cid pozval každého, kdo by si jen přál přijít, na svatbu svých dcer; mnoho lidí požádalo krále, aby je propustil do Valencie, a don Alfonso souhlasil.

Cid se rozloučil s králem a vydal se s celým svým průvodem na zpáteční cestu. Jeho zástup teď velice vzrostl; byl o to větší, oč prořídla králova družina.

Když dojeli k branám Valencie, řekl Cid Peru Vermudezovi a Muňovi Gustiozovi:

„Vy dva se postaráte o infanty z Carriónu, o dona Fernanda a dona Diega. Ubytujte je a zůstaňte s nimi, je to mé přání a můj příkaz. Až ráno vyjde slunce, uvidí oba infanti své nevěsty, doňu Elvíru a doňu Sol.“

Vjeli do města, Cid Campeador vešel do obranné věže a objal svou ženu i obě dcery.

„Vítám tě, Campeadore,“ zvolala doňa Jiména. „Konečně tě zase vidíme po tolika dlouhých dnech!“

„Přivádím ti zetě,“ řekl jí Cid a obrátil se na dcery: „Poděkujte králi, neboť budete mít svatbu.“

Všechny tři mu políbily ruce a právě tak učinily i ostatní ženy z jejich doprovodu.

„Díky,“ řekla doňa Jiména, „vždycky se dobře děje, co se z tvé vůle děje. Dokud ty budeš žít, budou naše dcery vždycky šťastné. A protože je vdáváš ty, bude jim jistě dobře.“

„Má dobrá ženo,“ řekl Cid, „i moje dcery, vaší svatbou jistě stoup­neme v úctě; avšak musíte znát pravdu. Ta dvojí svatba se neděje z mé vůle, to můj pán, don Alfonso, ji dojednal a prosil tak upřímně a tolik naléhal, že jsem v žádném případě nemohl odmítnout. Vložil jsem proto váš osud do jeho rukou; věřte mi, to on vás provdává, já ne!“

Po celém paláci položili koberce, všude visely purpurové závěsy z hedvábí a drahocenných látek. Přál bych vám, abyste v těch dnech mohli být ve Valencii, abyste to všechno viděli a zasedli k bohatým hodům.

Zakrátko svolal Cid všechny své věrné. Infanti se objevili v nádherných oděvech, vstoupili do jeho paláce s úsměvem – a jak klidně, kdybyste to jen viděli! Můj Cid se svými věrnými je přivítal a infanti mu vzdali úctu, poklonili se i jeho ženě a usedli na čestná místa. Všichni Cidovi lidé se obrátili ke svému pánu a dychtivě čekali, až promluví ten, který se narodil ve šťastné hodině.

Konečně Cid povstal.

„Proč odkládat to, co stejně musíme udělat? Přistup blíž, Álvare Fánězi! Ty víš, jak tě mám rád a jak si tě vážím. Zde jsou mé dcery, odevzdám ti je, neboť si to přál král. Dej je infantům z Carriónu a skončeme to.“

Cidovy dcery povstaly, Álvar Fáněz se obrátil k infantům a řekl:

„Stojíte před Álvarem Fánězem, oba jste bratři. Podle příkazu krále dona Alfonsa vám odevzdám tyto dvě sestry, abyste si je vzali za ženy ve vší cti a upřímnosti. A nezapomeňte nikdy, že obě jsou z dobrého rodu.“

Infanti přijali Cidovy dcery a políbili ruku jejich otci i matce.

Když se tak stalo, vyšli všichni z paláce, don Jerome obě dvojice oddal a vyslovil jim své požehnání.

Potom vyjeli z města na velikou louku a tam uspořádal Cid slavnostní hry. Jak nádherná přehlídka jezdeckého umění to byla! Ze všech nejšťastnější byl Cid Campeador, když viděl, jak dobří a obratní jezdci jsou infanti z Carriónu.

Čtrnáct dní trvala svatební hostina, teprve patnáctého dne se hosté rozloučili. Můj Cid, ten, který se narodil ve šťastné hodině, rozdal na sta rychlých koní i nákladních mezků, pláště i kožešiny a nespočet dalších oděvů. Obtíženi dary, vydali se svatební hosté na zpáteční cestu do Kastilie; všichni chválí Cida a jeho vazaly.

Největší radost však měli infanti z Carriónu, Diego a Fernando, synové hraběte dona Gonzala, neboť konečně dosáhli svého.

Svatební hosté jsou už v Kastilii, Cid a jeho zeťové zůstali ve Valencii.

Minuly dva roky. Infanti jsou spokojeni, všichni jim prokazují patřičnou úctu. Také Cid se už smířil s tou dvojí svatbou, kéž by všechno zůstalo tak, jak si přál král!

Avšak nezůstalo.

Na tomto místě končím svůj zpěv o svatbě Cidových dcer. O tom, co přichystali infanti z Carriónu oběma mladým ženám, vám řeknu až příště.

Pohana

Cid žil ve Valencii se všemi svými věrnými a také s infanty z Car­riónu, kteří si vzali za ženy jeho dvě dcery, doňu Elvíru a doňu Sol.

Dva roky tak žili, až se jednoho dne stala neobvyklá věc.

V horku po poledni ležel Cid na lavici a spal. Tu se znenadání vyplížil z klece lev a začal pobíhat sem a tam. Všichni hned obklopili spícího Cida, aby ho chránili před nebezpečným zvířetem. Jen Cidovi zeťové propadli strachu a zachovali se zbaběle.

První z nich, Fernando, zoufale pobíhal v síni a rozhlížel se, kde by našel úkryt; nikde neviděl otevřené dveře, za které by mohl skočit, a bál se tolik, že nakonec zalezl pod lavici.

Jeho bratr Diego se dal na útěk a zoufale křičel: „Běda, už nikdy neuvidím svůj rodný Carrión!“

Ukryl se za trámem v komoře a tam se třásl hrůzou, plášť i ostatní oděv měl pokrytý prachem a špínou.

Jeho křikem se probudil ten, který se narodil ve šťastné hodině; otevřel oči, spatřil kolem sebe své věrné a zeptal se jich:

„Co se děje? Co tu chcete?“

„Náš pane,“ odpověděli mu, „lev utekl z klece a vylekal nás.“

Cid se opřel o loket, přitáhl si plášť ke krku, vstal z lavice a tak, jak byl, kráčel přímo ke zvířeti. Když ho lev uviděl, zastavil se, chvíli stál nehnutě, pak sklonil hlavu; Cid ho vzal za hřívu a odvedl ho zpátky do klece. A všichni užasli nad statečností svého pána.

Campeador se rozhlédl, hledal pohledem své zetě, ale nikde je nespatřil. Zeptal se, kam se poděli, avšak nikdo mu neodpověděl. Volali je a hledali, ale našli je teprve po dlouhé chvíli; oba byli bledí a třásli se strachem. Nedovedete si představit, jak se jim všichni posmívali; a tropili si z nich posměšky tak dlouho a smáli se jim tolik, že to sám Cid Campeador musel zakázat.

Oba bratři se urazili a cítili se tou příhodou krutě pohaněni.

Ještě se z hanby ani nevzpamatovali, když došlo k další události. A ta byla vážnější: k Valencii přitáhlo veliké vojsko a oblehlo ji, na pláních před městem vyrostlo padesát tisíc stanů maurského ležení. Maurům velel král Búcar, už jste možná o něm někdy slyšeli.

Cid a jeho lidé zůstali klidní, avšak infanti z Carriónu dostali strach a srdce se jim svíralo hrůzou.

„Když jsme si brali Cidovy dcery,“ říkali si, „počítali jsme s tím, co získáme. A nenapadlo nás, co všechno můžeme ztratit! Vždyť můžeme přijít i o hlavu! Teď musíme do bitvy a kdoví, uvidíme-li ještě někdy Carrión. Z Campeadorových dcer budou vdovy!“

A bědovali tolik, že je uslyšel Muňo Gustioz, Cidův věrný. Šel bez meškání za svým pánem a řekl mu:

„Ti tvoji zeťové jsou tak stateční, že naříkají už před bitvou a litují, že odešli z Carriónu. Jdi je povzbudit, ať se uklidní, a raději ať se nemíchají do našich věcí.“

Cid je vyhledal a řekl jim:

„Poslyšte, moji zeťové, infanti z Carriónu! Máte v náručí moje dcery, jež jsou bílé jako slunce. Já toužím po bitvě, vy toužíte po Carriónu. Zůstaňte v hradbách Valencie, jestliže chcete, neboť já si s Maury umím poradit sám a troufám si je porazit i bez vás.“

Ještě neměli ani čas odpovědět, když se v doprovodu stráží objevil maurský posel, aby vyřídil Cidovi vzkaz krále Búcara. Marocký vládce žádal, aby Campeador vydal Valencii bez boje; učiní-li tak, bude smět odejít v míru, jestliže se však nevzdá dobrovolně, zaplatí králi Búcarovi víc než draze. Cid vyslechl poselství a odpověděl Maurovi:

„Vyřiď svému pánu, že mu do tří dnů dám všechno, pro co si přišel.“

Hned nazítří pak přikázal svým věrným, aby se připravili k bitvě. Infanti z Carriónu předstoupili před Cida a žádali, aby jim dovolil zahájit boj. Cida jejich žádost potěšila a rád souhlasil; nevšiml si, že jsou oba infanti bledí jako zeď a třesou se po celém těle.

Vojska už stála proti sobě; don Fernando, první z bratrů, se rozjel proti jednomu z Maurů. Maurský jezdec ho spatřil, pobodl rovněž koně a vyrazil mu vstříc. Dona Fernanda se v tom okamžiku zmocnil takový strach, že se už víc nedokázal ovládnout, obrátil koně a dal se na zoufalý útěk. Pero Vermudez, jenž se držel po jeho boku, aby ho chránil, nastavil Maurovi svůj štít a hned první ranou ho srazil do trávy. Uchopil rychle uzdu Maurova koně, tryskem dohnal prchajícího infanta a řekl mu:

„Done Fernande, vezmi si tohoto koně a říkej každému, že jsi zvítězil nad jeho jezdcem; já jsem byl jen blízko tebe.“

Infant se už trochu ovládl, přitáhl otěže a pravil:

„To, co říkáš, se mi hodí. Jestliže se odtud dostanu se zdravou kůží, odměním se ti.“

Předjeli před Cida, don Fernando mu pověděl všechno podle rady Pera Vermudeze a Campeador se zaradoval. Usmál se a zvolal:

„Jak jsem rád, že se moji zeťové chovají statečně na bitevním poli!“

V řadách Maurů zazněly bubny. V Cidově vojsku bylo mnoho nových bojovníků, kteří ještě nikdy nic podobného neslyšeli, a velmi se podivili. Nejvíc užasli Fernando a Diego, roztřásli se hrůzou a v duchu přísahali, že se zanic na světě nevrátí do boje.

Ten, který se narodil ve šťastné hodině, se obrátil k Peru Vermudezovi a pravil:

„Příteli, můj drahý synovče! Dej mi pozor na Diega a dej mi pozor na Fernanda, ať se jim nepřihodí nic zlého. Teď zaútočíme, Mauři dlouho nevydrží.“

Pero Vermudez se zamračil a řekl:

„Neber to ve zlém, Cide, ale já prohlašuji, že se dnes o infanty starat nebudu; ať si je hlídá kdo chce, já to neudělám. Chci vyjet se svými jezdci do útoku, ty s dalšími zaútoč v druhém sledu. Kdybychom se ocitli v nebezpečí, přijeď nám na pomoc.“

Než mohl Cid odpovědět, přijel k nim Álvar Fáněz a pravil:

„Campeadore, mě a mé lidi pošli, kamkoli si jen přeješ; všude splníme svůj úkol se ctí.“

„Jen buďte klidní,“ řekl Cid, „a nepospíchejte. Spěch není dobrý rádce.“

V tom okamžiku se před nimi zastavil kůň s donem Jeromem. Jezdec byl v plné zbroji, nad hlavou mu vlál praporec s laní.

„Cide,“ zvolal don Jerome, „kvůli tobě jsem odjel ze své země, neboť nic jsem si nepřál víc než bojovat po tvém boku. Chci vyjet do útoku v první řadě, abych ti udělal radost.“

„Dobrá,“ pravil Cid. „Před sebou máš Maury, vyjeď do útoku a ukaž, co umíš.“

Don Jerome pobídl koně, pustil se tryskem proti Maurům a ostatní vyrazili za ním. Maurů však bylo mnoho, obklopili dona Jeroma a zle na něj dotírali; Cidův věrný jim zasadil rány kopím i mečem, ale svírali ho stále těsněji a těsněji. Když to uviděl Cid, sklonil kopí a pobodl svého koně Babieku, vrhl se do vřavy boje a vyprostil dona Jeroma z nebezpečí.

Všichni Cidovi jezdci bojovali tak statečně, že Maurové zanedlouho začali kolísat a nakonec se obrátili na útěk. Země byla poseta jejich štíty a meči; Cidovi lidé vnikli do maurského tábora, strhali stany zdobené bohatými ornamenty a pronásledovali nepřítele dál a dál, hnali Maury celých sedm mil.

Cid vyhledal v zástupu prchajících krále Búcara, pustil se tryskem za ním a volal:

„Vzpomeň si, Búcare! Přišel jsi z druhé strany moře, abys uviděl Campeadora, toho muže, co má tak dlouhý vous. Zastav, ať se obejmeme a uzavřeme přátelství!“

Búcar se ohlédl a zvolal v plné jízdě:

„Pěkně děkuji za takové přátelství! Máš v ruce meč a já dobře vidím, jak ostruhami bodáš svého koně. Zdá se mi, že máš docela jiné úmysly! Ale jestli můj kůň neklopýtne a nepadne, nedostihneš mě ani ke břehu slaného moře!“

„Tak daleko za tebou nepojedu,“ zvolal Cid, „to na mně nežádej!“

Búcar má dobrého koně, avšak Babieka, Cidův hřebec, je rychlejší. Mořský břeh byl na dohled, když Cid Maura dohonil. Zvedl vysoko nad hlavu svůj meč jménem Colada a srazil marockého krále ze sedla; potom si vzal jeho obrovitý meč, který měl jméno Tizón a stál tisíc marků, tak bohatě byl zdobený.

Veliká a slavná bitva skončila ke cti Cidově i ke cti jeho věrných. S nevídanou kořistí se vrátili bojovníci Cida Campeadora do Valencie. Posbírali nepřátelské zbraně, nenechali v trávě ani jedinou, to mi věřte; odvezli si do hradeb celý maurský tábor se všemi stany.

S dvěma meči se vracel Cid v čele svého vojska, když náhle spatřil, že se k němu blíží Diego a Fernando, infanti z Carriónu. Vlídně se na ně usmál a řekl vesele:

„Nuže, moji zeťové a synové milí, vím dobře, že jste bojovali se ctí. Do Carriónu dojdou dobré zprávy o vaší udatnosti, o tom, jak jsme porazili krále Búcara.“

V tu chvíli se objevil před Cidem Álvar Fáněz se štítem na krku, krev mu stéká po pancíři jako potůčkem, celý byl poset ranami mečů a rány kopím by nespočítal nikdo.

„Díky, Cide,“ zvolal statečný bojovník, „díky tobě, který ses narodil ve šťastné hodině! Búcar je mrtev, vyhráli jsme bitvu. I tvoji zeťové ukázali, co v nich vězí; vidím na nich, jak je ten boj unavil.“

„Jsem rád,“ přikývl Cid, „že se chovali statečně.“

Cid mínil ta slova vážně, avšak infanti byli přesvědčeni, že se jim posmívá, jako se jim posmíval Álvar Fáněz.

Přijeli do Valencie a Cid přikázal rozdělit kořist. Sám si ponechal jako vždycky pouhou pětinu; jen v té jediné pětině bylo šest set koní a tolik mezků a velbloudů, že je nikdo přesně ani nespočítal. Také infanti z Carriónu dostali svůj podíl, a byl tak veliký, že oba užasli a potají si mysleli, že by jim to stačilo na celý život.

Cid Campeador měl z vítězství velikou radost.

„Kdysi jsem žil v bídě a hladu,“ řekl, „teď mám půdu, zlato a pocty a infanti z Carriónu jsou mými zeti. Tam daleko na jihu Mauři noc co noc trnou, kdy je napadnu, avšak na to já zatím nepomýšlím. Nepůjdu teď za nimi, zůstanu ve Valencii.“

Všichni Cidovi věrní se radovali, nejvíc se však radovali oba infanti. Cid byl s nimi spokojen a chválil je při každé příležitosti. Když je tak jednoho dne znovu pochválil přede všemi svými přáteli, povstal infant don Fernando a pravil:

„Díky, Cide. Jsme nyní tak bohatí, že už svůj majetek ani nespočítáme. To s tvým přičiněním jsme si vydobyli zásluhy v boji, když jsme zvítězili nad Maury a zabili krále Búcara, toho ničemného zrádce.“

Vazalové se usmívali, ale před Cidem neřekli nic, protože ho chtěli ušetřit zklamání. V Cidově nepřítomnosti si však z obou bratrů tropili posměšky, neboť nikdo neviděl infanty z Carriónu bojovat. A vysmívali se jim tolik, ve dne i v noci, že si nakonec Diego s Fernandem řekli:

„Proč tu máme vůbec ještě zůstávat? Co jsme chtěli, to jsme získali. Vraťme se do Carriónu, tady už nemáme co pohledávat. Majetek máme takový, že nám postačí nadosmrti, i kdybychom utráceli sebevíc.“

A potajmu se pak dohodli, co udělají.

„Požádáme Cida Campeadora,“ řekl Diego, „aby nás propustil do Carriónu; povíme mu, že chceme jeho dcerám ukázat svůj domov. Jakmile je dostaneme z Valencie a dál od Cida, však už si s nimi poradíme podle své vlastní vůle. Ať se pak ještě někdo odváží tropit si z nás posměšky a připomínat nám tu nešťastnou příhodu se lvem! Narodili jsme se jako hrabata z Carriónu, odvezeme si majetek a slávu. Cidovým dcerám se můžeme vysmát.“

„Ano,“ dodal jeho bratr Fernando, „s tolika poklady budeme navždycky bohatí a můžeme se oženit s dcerami králů nebo císařů, jsme přece z Carriónu, a to něco znamená! Však se nám přestanou ti mrzáci posmívat; teď přichází čas, kdy se budeme smát my!“

Když se takto domluvili, předstoupili před Cida a Fernando pravil:

„Ať tě bůh ochrání, Cide Campeadore! Prosíme doňu Jiménu, Fáněze, a hlavně tebe: chceme odjet se svými ženami do Carriónu, abychom jim ukázali své hrabství a darovali jim osady k jejich užitku. Ať vidí, co všechno jednou budou mít naše děti, jestliže se nám nějaké narodí.“

Můj Cid netušil nic zlého, a proto odpověděl:

„Když je to vaše přání, pustím své dcery s vámi, jsou to přece vaše manželky. Jenom jim ukažte hrabství Carrión! Dám jim tři tisíce marků ve stříbře, vám dám koně a mezky, mnoho oděvů z hedvábí a sukna. Dám vám i své dva meče, jež mají jméno Colada a Tizón, však víte dobře, že jsem je získal v dobrém boji. Ať vidí celá Kastilie, jakým bohatstvím obdařil Cid své zetě! Jste vlastně moji synové, dávám vám tedy své dcery, ale nezapomeňte, že s nimi odvážíte i kus mého vlastního srdce!“

Infanti se začali připravovat na cestu, přikázali naložit všechno, co od Cida získali. Nadešla hodina loučení, veliká družina jezdců sedla na koně, aby doprovodila Cidovy dcery do Carriónu.

Obě sestry, doňa Elvíra a doňa Sol, políbily Cidovi ruku a řekly:

„Děkujeme ti, otče, za všechno, děkujeme tobě i matce. Posíláte nás do Carriónu a my nechceme nic jiného než splnit váš příkaz. Prosíme jenom, abyste na nás nezapomněli a dali nám občas vědět, co je ve Valencii nového.“

Můj Cid je objal a políbil obě na ústa.

„Jen jeďte,“ řekla doňa Jiména, Cidova věrná žena, „naše láska vás bude doprovázet. Myslím, že jste se provdaly dobře, jen jeďte do Carriónu a nedělejte si starosti. Budeme na vás vzpomínat.“

Těžko, přetěžko se obě dcery loučily. Konečně se však družina vydala na cestu; infanti se svými ženami a s doprovodem vyjeli z Valencie a můj Cid je doprovázel daleko za hradby.

Ten, který se narodil ve šťastné hodině, tušil kdysi dobře, že ty dvě svatby budou mít jednou špatné konce. Teď si na svou předtuchu vzpomněl, ale nemůže nic dělat, teď už je pozdě. Doprovází dcery i zetě, a čím víc se blíží chvíle, kdy se s nimi rozloučí naposled, tím je smutnější.

Rozhlédne se, vztyčí se v třmenech a zvolá:

„Félezi Muňozi, můj synovče, kde jsi?“

Rozhlíží se, jeho příbuzný se zakrátko objeví po jeho boku.

„Jsi bratranec mých dcer,“ řekne Cid, „mé duše a mého srdce. Přikazuji ti, jeď s nimi do Carriónu. Zastavte se v Molině, tam přespíte u mého přítele Maura Abengalbóna. Ať se o vás postará, jak nejlépe umí, potom ať z lásky ke mně doprovodí mé dcery až do Mediny; nikdy mu to nezapomenu. Ty pojedeš s doňou Elvírou a doňou Sol až do Carriónu, uvidíš aspoň, co všechno tam pro ně přichystali. Potom se vrátíš k Cidovi Campeadorovi a všechno mu budeš podrobně vyprávět.“

Félez Muňoz souhlasil ochotně a rád.

„Je čas se rozloučit,“ řekl Álvar Fáněz. „Cide, vraťme se už zpátky do Valencie, však se neloučíš navždycky. Později je jistě v Carriónu navštívíš.“

Cid se obrátil ke svým dcerám a pravil dojatě:

„Kéž vás provází hodně štěstí! A žijte tak, abych z toho měl jen a jen radost.“

Objímá doňu Elvíru a doňu Sol a loučí se s nimi, dcery i otec pláčou a také Cidovi jezdci mají v očích slzy. Je to bolestné loučení; tak bolestné, jako by se trhal nehet od masa. Konečně se políbili naposled; ten, který se narodil ve šťastné hodině, zamířil zpátky k Valencii a u srdce mu bylo těžko.

Infanti už byli netrpěliví, rychle vyrazili v čele průvodu na další cestu. Tak jeli všichni až do Moliny, k Maurovi Abengalbónovi. Ten je radostně přivítal a bohatě pohostil. Nazítří sedl na koně a s dvěma sty jezdců je doprovázel přes hory a lesy; překročili řeku Arbujuelo a poblíž Jalónu si kvečeru postavili stany. Maur obdaroval Cidovy dcery bohatými dary a každému infantovi dal koně; to všechno učinil z lásky k Cidovi, neboť byl jeho přítel a vazal.

Infanti uviděli Maurovo bohatství a hned začali uvažovat, jak by se ho zmocnili. Nakonec se mezi sebou tajně dohodli:

„Když chceme opustit Campeadorovy dcery, pak přece můžeme také zabít Abengalbóna a vzít si všechno, co má. Proč ne? Jeho bohatství nám bude patřit tak bezpečně jako všechno, co máme v Carriónu, a Cid se pak může třeba postavit na hlavu.“

Jejich úmluvu však vyslechl jeden Maur, který rozuměl španělsky, běžel k Abengalbónovi a řekl mu, že ho infanti chtějí zabít.

Abengalbón shromáždil dvě stě svých jezdců, předjel před oba infanty a řekl jim:

„Kdybych neměl ohledy k Cidovi, potrestal bych vás tak, že by o tom mluvila celá země; potom bych odvedl Cidovy dcery zpátky k jejich otci a vy byste se nikdy nevrátili do Carriónu. Povězte mi, čím jsem vám uškodil? Posloužil jsem vám upřímně, bez postranních úmyslů, a vy jste mě chtěli zabít. Odjíždím od vás, jako se odjíždí od darebáků a zrádců. Málo mi záleží na tom, co řeknou vaši lidé v Carriónu!“

Domluvil, nečekal na odpověď a vydal se i se svými jezdci na zpáteční cestu do Moliny.

Ani infanti z Carriónu neztráceli čas, rychle dali strhnout stany a vyrazili. Jeli celou noc a celý den; zastavili teprve kvečeru v dubovém lese u Corpes. Stromy jsou tam vysoké, větve sahají až do oblak a v houštinách na svazích vrchů se potuluje divoká zvěř. U pramene čisté vody přikázali infanti postavit stany a tam strávili noc; Cidovy dcery přitom drželi v náručí, aby jim dokázali svou lásku.

Když vyšlo slunce, dali naložit na mezky a koně všechno, co vezli, strhli stan, v němž nocovali, a nařídili ostatním, aby jeli napřed; nikdo nesměl zůstat, ani jediný muž nebo jediná žena, jen obě Cidovy dcery.

Sotva hlasy jezdců zanikly v lesních houštinách, obrátili se infanti ke svým ženám a řekli jim:

„Teď se s vámi rozloučíme a zanecháme vás v tomto divokém lese. Carrión nikdy neuvidíte, to nám věřte! Pomstíme se Cidovi za to, co nám tenkrát provedl se svým lvem, za všechny posměšky, které jsme museli vyslechnout!“

Strhali z nich pláště a oděvy, nechali jim jen košile; pevně je svázali a pak je začali s největší zuřivostí šlehat koňskými opratěmi.

„Proboha,“ naříkaly obě ženy, „prosíme vás, done Fernando a done Diego, raději vezměte oba meče, které vám daroval náš otec, a usekněte nám hlavy! Ať je raději hned konec všemu trápení, zemřeme aspoň jako mučednice! Ale pamatujte si, lidé nás najdou a uvidí, že jsme pokryty ranami, padne na vás veliká hanba a král bude žádat, abyste se odpovídali z tak hanebných činů!“

Prosily však nadarmo. Infanti je bili a týrali s ještě větší zuřivostí, až byla kůže obou Cidových dcer zbrocena krví. Kéž by tak mohl být nablízku jejich otec, Cid Campeador! Avšak Cid byl daleko a jeho dcery už byly tak ztrápené, že nakonec bolestí a žalem ztratily vědomí.

Infanti jim vzali pláště s hermelínovou kožešinou a nechali obě ženy ležet v krvi, na pospas dravým ptákům a divoké zvěři. Byli přesvědčeni, že buď jsou už bez života, anebo zemřou v krátké chvíli, vždyť kdo by jim přišel na pomoc v takové pustině? Bezstarostně vsedli na koně, vydali se za jezdci a hlasitě si pochvalovali, jak dobře provedli svůj úmysl.

„Teď jsme se jim pomstili za tu hanebnou svatbu! Copak si zasloužily tak urozené muže, když samy pocházejí z nuzoty? A ta urážka se lvem – tu jsme teď smyli dokonale jejich krví!“

Jezdci, které oba infanti poslali napřed, ujížděli zatím dál. Félez Muňoz jel až na samém konci dlouhého průvodu a byl stále neklidnější. Přemýšlel o neobvyklém příkazu a lámal si hlavu, proč infanti zůstali s oběma Cidovými dcerami tak pozadu. Konečně zaslechl praskot větví a poznal, že se infanti blíží; nenápadně odbočil do lesní houštiny, ukryl se a čekal, až oba bratři pojedou kolem něho. Už je spatřil, slyšel jejich smích a vyslechl i jejich slova; zhrozil se a tiše čekal, dokud nezmizeli, neboť věděl dobře, že by ho jinak zabili. Když se jejich hlasy zase ztratily mezi stromy, pobídl koně a vydal se po jejich stopách zpátky, až dorazil na místo nočního tábora. Tam v trávě našel bezvládná, ztýraná těla obou Cidových dcer, seskočil z koně a zvolal zděšeně:

„Jste to vy, mé sestřenice, mé milé sestřenky? Jste to vy, doňo Elvíro a doňo Sol? Jakou podlost na vás spáchali infanti z Carriónu! Ale pomsta, která je za ten čin stihne, bude strašná.“

Poklekl k nim a snažil se je přivést k vědomí, ale nepodařilo se mu to.

„Mé milé sestřenky,“ vykřikl zoufale, „vzpamatujte se, dokud je den! Jestli nás tady zastihne noc, roztrhají nás divoká zvířata!“

Ošetřoval je tak dlouho a tak pečlivě, až obě ženy konečně otevřely oči a spatřily nad sebou známou tvář.

„Vzpamatujte se,“ volal Félez Muňoz, „nebo nás tu najdou infanti z Carriónu! Jakmile zjistí, že jsem zmizel z jejich družiny, začnou mě hledat. Jestli nás tu dostihnou, zemřeme všichni!“

Doňa Sol začala pohybovat rty, avšak Félez Muňoz jí nerozuměl. Naklonil se k ní a pochopil, že prosí o vodu. Nabral tedy do klobouku vodu z blízkého pramene a dal jim oběma napít. Trochu se vzpamatovaly; vzal je do náruče, vysadil je na koně a přehodil přes ně svůj plášť. Potom uchopil koně za uzdu a rychle ho odváděl z toho nešťastného místa.

Tak prchali divokou dubinou celý zbytek dne a celou noc, až za svítání vyšli z lesa. Dorazili ke břehu řeky Duero a zanedlouho pak do San Estebanu, kde žil Cidův dobrý přítel Diego Téllez. Ten jim poskytl přístřeší a postaral se o ně, jak nejlépe uměl; obě Cidovy dcery poprosil, aby u něho zůstaly tak dlouho, dokud se nevyhojí z ran, a ihned vyslal k Cidovi rychlého posla.

Když Campeador uslyšel, co se stalo, srdce se mu sevřelo lítostí a zahořel prudkým hněvem. Přivolal Álvara Fáněze, Pera Vermudeze i Martína Antolíneze, občana Burgosu; s dvěma sty nejlepších jezdců je poslal do San Estebanu, aby přivezli obě dcery do Valencie, jakmile to jen bude možné.

Cidovi přátelé se ihned vydali na cestu a ujížděli ve dne i v noci. Když přijeli do San Estebanu a uviděli, jak jsou sestry zbědované, do očí jim vstoupily slzy. Také Pero Vermudez plakal, avšak vzmužil se a řekl oběma ženám:

„Doňo Elvíro a doňo Sol, už vám nehrozí nebezpečí, jste živy a brzo se uzdravíte. Věřte mi, že zanedlouho přijde den, kdy se pomstíme za to příkoří.“

Jezdci přespali v San Estebanu, ráno poděkovali Diegu Téllezovi i ostatním obyvatelům města a vydali se s oběma Cidovými dcerami zpátky do Valencie.

Když Cid dostal zprávu, že se průvod s jeho dcerami blíží, na­sedl na koně a tryskem jim uháněl vstříc. Objal své dcery a dlouho je líbal a hladil; potom všichni společně vjeli do Valencie, kde už netrpělivě čekala doňa Jiména.

„Konečně jste zase doma,“ řekl Cid svým dcerám. „Teď už se nemusíte ničeho bát. Souhlasil jsem s vaší svatbou, protože jsem nemohl jinak; ale jednou vás provdám znovu a lépe. A zeťové z Car­riónu budou ještě trpce litovat toho, co udělali!“

Jen krátce s nimi pobyl, potom zavolal Muňa Gustioze a řekl mu:

„Muňo Gustiozi, v dobrou hodinu jsi přišel mezi mé věrné. Teď pojedeš s mým poselstvím do Kastilie ke králi donu Alfonsovi a vyřídíš mu, že jsem jeho vazal a on můj pán. Pověz mu, že to on provdal mé dcery, ne já; infanti z Carriónu proto svým hanebným činem urazili nejenom mne jako otce, ale ještě víc jeho. Ať tedy svolá soud a předvolá infanty z Carriónu, aby se zodpovídali za svou ničemnost.“

Muňo Gustioz sedl na koně a v doprovodu dvou jezdců se vydal do Kastilie, nad hlavou mu vlál praporec s jeho znakem. Všichni tři ujížděli ve dne i v noci bez odpočinku, až dorazili do Sahagúnu, kde právě pobýval don Alfonso se svým dvorem.

Je králem Kastilie a králem v Leónu a v Asturii, i hrabata v Galicii jej uznávají za svého pána.

Tři jezdci dojeli do Sahagúnu, před palácem seskočili z koní a za­mířili přímo ke králi.

Když je král don Alfonso spatřil, povstal a přivítal je. Muňo Gustioz ho pozdravil a řekl:

„Cid Campeador vám, králi, líbá ruce; je váš vazal a vy jste jeho pán. Provdal jste jeho dcery za infanty z Carriónu; vy jste si přál tu svatbu. Jistě už víte, jaké zneuctění nám z této svatby vzešlo a jak nás zneuctili oba bratři. Hanebně potupili Campeadorovy dcery, plné ran a bez ochrany je nechali ležet v dubině u Corpes, napospas divokým zvířatům a dravým ptákům. Teď jsou už obě ženy zase ve Valencii, avšak Cid vás prosí jako váš věrný vazal, abyste svolal soud, neboť žádá spravedlnost. Můj pán byl zneuctěn, ale vy jste byl zneuctěn víc!“

Král chvíli mlčel a přemýšlel, potom řekl:

„Ano, byl jsem to já, kdo provdal Cidovy dcery. Udělal jsem to, neboť jsem věřil, že je to pro Campeadora dobře. Kéž by se ty dvě svatby nikdy nekonaly, dnes už to vím! Vyřiď Cidovi, že mé srdce – stejně jako jeho – je přeplněno lítostí a hněvem. S celou svou mocí se postavím za jeho právo! Moji poslové teď projedou celé království a ohlásí všude, že svolávám všechny své věrné do Toleda; přijedou hrabata i zemanové, přijedou také infanti z Carriónu, aby učinili zadost Cidovi Campeadorovi. Ať se však Cid nemstí sám, neboť mám právo zakázat osobní pomstu.

Ať ode dneška za sedm týdnů přijede se svými vazaly do Toleda, kam z lásky k němu svolávám soud. Pozdrav ho ode mne a vyřiď mu, že z toho, co se stalo, vzejde nakonec pro něj jen větší čest.“

Jak slíbil, tak učinil: ihned dal rozeslat listy do Leónu, do Portugalska a do Galicie, kastilským baronům i hrabatům z Carriónu, aby všichni přijeli k soudu do Toleda; kdo nepřijede, nebude od té chvíle královým vazalem.

Zakrátko se všichni připravují na cestu ke dvoru, nikdo nechce za žádnou cenu chybět.

Také infanti z Carriónu dostali králův list; vylekali se, nejvíc ze všeho se báli, že se budou muset setkat se Cidem. Požádali svou rodinu a příbuzné o radu, co mají dělat; společně pak napsali králi donu Alfonsovi list, aby odvolal chystané shromáždění. Král jim odpověděl stručně:

„To neudělám, protože tam přijde můj Cid Campeador a vy učiníte zadost spravedlnosti.“

Teď už si infanti z Carriónu uvědomili, čeho se dopustili. Znovu se sjeli všichni jejich příbuzní a společně se radili co dělat. Byl tam i don García, Cidův nepřítel, který ho pomlouval a škodil mu, kdekoli jen mohl; ten hlavně radil infantům, jak se mají zachovat.

Den soudu se přiblížil, první vazalové se začali sjíždět do Toleda. Přijel králův otec, přijel i hrabě z Leónu, bratr doni Jimény, i králův bratranec Ramón z Galicie, z celé Kastilie přijížděli nejlepší znalci práva. Nakonec dorazili oba infanti, Diego a Fernando. Přivedli ke dvoru celou rodinu, všechny své příbuzné, aby s jejich pomocí odvrátili nebezpečí a ještě víc zneuctili Cida.

Všichni pozvaní už byli v Toledu. Chyběl jen jediný – ten, který se narodil ve šťastné hodině. Král už byl netrpělivý, to prodlení ho netěšilo, ale mlčel. Až pátého dne se objevil před králem Álvar Fáněz a oznámil, že se Cid Campeador blíží k Toledu a že dorazí ještě toho večera.

Král si oddechl a zaradoval se, s početnou družinou vyjel Cidovi vstříc, aby ho uvítal.

Když ho Cid spatřil, seskočil z koně a chystal se pokleknout, král ho však zarazil:

„Dnes nesestupuj z koně, Cide, neboť co tíží tebe, trápí i mne. A nic si nepřeji víc, než aby ti soud zjednal spravedlnost!“

V sedlech koní se objali a král se vrátil s družinou do Toleda; Cid se však rozhodl, že zůstane i se svými lidmi před hradbami a že vkročí do města až nazítří, v den soudu.

Časně ráno svolal Cid Campeador své věrné, dlouho se na ně díval a pak řekl:

„Ty, Álvare Fánězi, půjdeš se mnou, ty jsi má pravá ruka. A také ty, done Jerome. A ještě půjde Pero Vermudez a náš Muňo Gustioz i Martín Antolínez, poctivý občan Burgosu, i Martín Muňoz a můj synovec Félez Muňoz. Ať nás doprovodí také Malanda, neboť se dobře vyzná v právu, a Gelindo Garcíaz, statečný Aragoňan.“

Potom určil ještě další své věrné, až jejich počet dosáhl jednoho sta, a řekl jim, jak se mají ke dvoru obléknout. Vzali si nejenom kožešiny z hermelínu, ale i meče, aby se mohli bránit, kdyby jim infanti z Carriónu přichystali nějaký úskok. Cid sám si oblékl košili bílou jako slunce, všechny spony na ní byly ze zlata a stříbra a přes nádherný oděv si vzal červený kožešinový plášť se zlatým lemováním; věřte mi, bylo na něm i na ostatních co obdivovat!

S družinou jezdců vyjel potom Cid k městu. Před hlavní bránou seskočili z koní, Cidovi věrní obklopili ze všech stran svého pána a tak kráčeli ke královu paláci. Když vstoupili do slavnostní síně, don Alfonso povstal a po něm vstal celý jeho dvůr; jen infanti z Car­riónu a jejich příbuzní zůstali sedět.

Král vzal Cida za ruku a řekl:

„Campeadore, pojď si sednout na moje místo, připravil jsem toto křeslo jen pro tebe.“

Avšak ten, který dobyl Valencie, zdvořile poděkoval:

„Jen zůstaňte ve svém křesle, neboť vy jste vládce, pán a král; já zůstanu tady, mezi svými věrnými.“

A posadil se doprostřed svých přátel na dřevěnou lavici. Celý dvůr ho s obdivem pozoroval, jen infanti z Carriónu sklonili hlavu a se studem se dívali do země.

Král don Alfonso povstal a zahájil jednání.

„Slyšte moje slovo! Od té doby, co jsem králem, svolal jsem takové veliké zasedání teprve dvakrát. Toto třetí jsem svolal z lásky k Cidovi, aby se mu dostalo zadostiučinění od infantů z Carriónu. Všichni dobře víme, že ho těžce urazili. Prozkoumejte pozorně tento případ a buďte bedliví, neboť nechci nařizovat nic nespravedlivého. Zůstaňme všichni v pokoji a míru; kdokoli by se choval pohoršlivě a působil zmatek, bude muset opustit mé království a ztratí mou milost. To přísahám! A teď ať Cid vysloví svou žalobu, potom se dozvíme, jakou odpověď mu dají infanti z Carriónu.“

Můj Cid povstal a začal mluvit.

„Děkuji vám, můj králi a pane, že jste kvůli mně svolal tento soud. Řeknu, co žádám na hrabatech z Carriónu za prvé.

Za prvé netrvám na tom, aby se zodpovídali za zneuctění mých dcer. Vy jste je provdal, můj králi, a už budete sám dobře vědět, co učinit. Když však infanti odjížděli z Valencie, dal jsem jim dva meče, Coladu a Tizón, které jsem získal v dobrém boji. Daroval jsem je infantům jako svým zeťům, když si odváželi mé dcery z Valencie. Mými zeti už nejsou, ať mi tedy meče vrátí.“

Soudcové řekli: „Ta žádost je spravedlivá.“

A hrabě don García pravil: „Poraďme se o tom.“

Nato infanti z Carriónu odešli ze síně, aby se poradili, jak mají odpovědět; s nimi odešli i všichni příslušníci jejich rodu.

„Cid Campeador nám poskytuje velikou výhodu,“ řekli si, když byli o samotě. „Nevznáší žalobu, že jsme mu zneuctili dcery. Meče mu vrátíme a budeme mít pokoj, celá ta záležitost tím bude vyřízena.“

Vrátili se do síně a prohlásili:

„Nemůžeme zapírat, Cid nám opravdu dal dva meče. A protože je žádá zpátky, dáme mu je před vašima očima, neboť vy jste náš král a pán.“

Odevzdali Coladu a Tizón králi; celý dvůr je viděl a užasl nad jejich nádherou, byly to veliké meče se zlatou hruškou a všichni je obdivovali. Král zavolal Cida a meče mu odevzdal; Cid je přijal, poděkoval a vrátil se na své místo. Prohlédl si meče, byly to opravdu Tizón a Colada, poznal je dobře. Usmál se, zdvihl hlavu a řekl:

„Myslím, že doňa Elvíra a doňa Sol budou pomstěny.“

Obrátil se k svému synovci Peru Vermudezovi, dal mu meč Tizón a pravil:

„Vezmi si ho, synovče, tak bude ve správných rukou.“

Potom se obrátil k Martínu Antolínezovi, poctivému občanu z Burgosu, podal mu meč Coladu a řekl:

„Martíne Antolínezi, můj věrný vazale, vezmi si Coladu. Věřím, že brzy přijde chvíle, kdy ti získá ještě větší slávu a čest.“

Pero Vermudez i Martín Antolínez přijali meč a Cid se obrátil tváří ke králi.

„Děkuji, můj králi a pane! Mé žádosti jste vyhověli a já jsem v této věci spokojen. Vznáším teď druhou žalobu proti infantům z Car­riónu: když si odváželi z Valencie mé dcery, dal jsem jim ve zlatě a stříbře tři tisíce marků. Rozhodli se však, že nebudou mými zeti; proto žádám, aby mi ty tři tisíce vrátili.“

Kdybyste viděli, jak začali infanti bědovat! Hrabě don Ramón, který řídil soud, je přerušil a řekl:

„Povězte, zda souhlasíte. Ano, nebo ne?“

„Vrátili jsme Cidovi Campeadorovi jeho meče,“ volali infanti, „aby už nic dalšího nežádal!“

Hrabě don Ramón na to pravil:

„Zde je náš výrok, pokud s ním souhlasí král. Cidova žádost je spravedlivá a musí být projednána.“

A král řekl:

„Tak přikazuji.“

Infanti z Carriónu znovu odešli ze síně, aby se poradili. Nemohli se však dohodnout co odpovědět, neboť tři tisíce marků už dávno utratili a tolik peněz neměli. Vrátili se před krále a prohlásili:

„Splnit žádost Cida Campeadora je pro nás velmi těžké, protože ty peníze nemáme. Zaplatíme mu je však ze svých majetků, až se vrátímE do Carriónu.“

Soudcové odpověděli:

„Jestliže Cid souhlasí, nemůžeme mu to zakazovat. Avšak my při­kazujeme, aby infanti zaplatili hned a tady, před našima očima.“

Obrátili se na krále a král řekl:

„Vím, že Cid Campeador nežádá víc, než na co má právo. Z těch tří tisíc marků mám sám dvě stě, neboť jsem je dostal od infantů z Carriónu darem. Vracím jim je, aby je mohli dát Cidovi, který se narodil ve šťastné hodině. Chci, aby infanti z Carriónu mohli zaplatit celé tři tisíce.“

A teď si poslechněte, co na to řekl Fernando González, jeden z infantů:

„Peníze už nemáme,“ zvolal infant, „nemůžeme je tedy vrátit!“

„Dobrá,“ odpověděl hrabě don Ramón, „zlato a stříbro jste utratili. Přikazujeme tedy před králem donem Alfonsem: zaplaťte dluh ve věcech a koních podle odhadu Cida Campeadora!“

Infanti z Carriónu pochopili, že jim nic jiného nezbývá a že se musí podřídit. I dali hned přivést mnoho rychlých i nákladních koní, mnoho silných mezků, meče a zbroj a předali celé to bohatství Cidovi Campeadorovi. A museli si ještě vypůjčit, aby dosáhli žádané výše.

Cid přikázal svým lidem, aby se o všechno dobře postarali; potom znovu povstal, obrátil tvář ke králi a pravil:

„Díky, můj pane králi, za vaši milost. Nyní – a to je za třetí – přistoupím k největší škodě, kterou jsem utrpěl. Vyslechněte mě všichni a politujte mě v neštěstí. Infanti z Carriónu mě zneuctili a zradili tak hanebně, že o tom nemohu pomlčet.“

Pohlédl k ohromeným infantům a pokračoval:

„Řekněte mi, čím jsem si zasloužil takové jednání? Uškodil jsem vám snad nějak? Když jste odjížděli z Valencie, svěřil jsem vám své dvě dcery, dal vám veliké bohatství a prokázal nejednu čest. Když jste mé dcery nechtěli, proč jste si je odvedli z Valencie, vy zrádní psi? Proč jste je ztýrali do krve? Nechali jste je samotné v dubovém lese napospas divokým zvířatům a dravým ptákům. Sami sebe jste zneuctili tím, co jste udělali! A jestliže nepřijmete mou výzvu, ať rozhodne tento soud!“

Hrabě don García, hlavní rádce infantů, vyskočil a zvolal:

„Ach nejlepší králi z celého Španělska! Cid se dobře připravil na tento soud; stojí tady, vousy má až na prsa. Jedni se ho bojí, druhým se oškliví. Infanti z Carriónu pocházejí z tak vysokého rodu, že by za jiných okolností nevěnovali dcerám nuzného zemana ani jediný pohled! Cožpak jim byly rovny? Když je opustili, jednali tedy jen a jen spravedlivě; a to, co tady řekl Cid, nemá nejmenší význam.“

Nato vyskočil Fernando González a jenom si poslechněte, co křičel:

„Jsme rodem hrabata z Carriónu, můžeme se oženit s dcerami králů nebo císařů; dcery nějakého chudého zemánka nás nezajímají. Když jsme je opustili, bylo to naše dobré právo! Ten čin nám naopak slouží ke cti!“

Můj Cid pohlédl na Pera Vermudeze a řekl tiše:

„Promluv, Pero, v této chvíli nemůžeš zůstat němý! Jsou to mé dcery a tvoje sestřenice. Infanti teď mluví ke mně, ale naslouchat by měli tobě.“

Pero Vermudez pomalu vstal. Byl to člověk mlčenlivý, mluvil jen málokdy, ale když promluvil, pak jeho slova měla váhu.

„Často mi říkáš, Cide, že jsem Pero Němý. Ty víš, že toho moc nenamluvím, že jsem už takový. Ale když něco dělám, dělám to důkladně a beze zbytku.“

Obrátil se k Fernandovi.

„Ty lžeš, Fernando, a všechno, co říkáš, je jedna jediná veliká lež! Zásluhou Cida Campeadora jsi získal slávu a bohatství. Ale něco ti připomenu. Vzpomeň si, jak jsme bojovali u Valencie! Požádal jsi Cida, abys mohl zahájit bitvu; avšak když jsi uviděl, jak se proti tobě rozjel maurský jezdec, obrátil ses a utekl jsi. Kdybych ti byl nepomohl, zle by byl s tebou zatočil. Srazil jsem ho ze sedla, dal ti jeho koně a nikomu jsem o tom neřekl ani slovo, až do dnešního dne jsem si nechal to tajemství pro sebe. Před Cidem a před ostatními ses mohl vychloubat, všichni ti věřili, ale nikdo neznal pravdu. Jsi pěkný, pěkný zbabělec! Mluvíš, ale činy ti chybějí; vždyť ty jsi jako jazyk bez rukou!

A ještě něco ti připomenu. Pamatuješ se na ten den ve Valencii, když můj Cid usnul a z klece vyběhl lev? Co jsi tenkrát udělal? Zalezl jsi pod lavici Cida Campeadora jako zbabělý pes! Postavili jsme se kolem svého pána, abychom ho chránili; když se Cid probudil, vstal, šel přímo ke lvu, vzal ho za hřívu a odvedl zpátky do klece. Pak se náš dobrý Campeador vrátil a ptal se, kde jsou jeho zeťové. Vyzývám tě k souboji, neboť jsi darebák a zrádce! Ať souboj před králem donem Alfonsem potvrdí pravdu mých slov. Opustili jste Cidovy dcery, doňu Elvíru a doňu Sol; jsou to jen ženy, ale cti mají víc než vy dva, i když jste muži. Teď přiznáš v souboji, že jsi zrádce; tak se ukáže, že všechno, co jsem tvrdil, je pravda.“

Domluvil a povstal don Diego.

„My jsme hrabata urozené krve a nelitujeme, že jsme opustili Cidovy dcery. Jen ať si bědují třeba až do smrti; já dokážu v souboji, že to nebyl nečestný čin, když jsme je opustili, to nám slouží jen ke cti!“

„Mlč, zbabělče!“ zvolal Martín Antolínez. „Jen si vzpomeň na příhodu se lvem! Utekl jsi a schoval ses ve starém haraburdí, vylezl jsi špinavý a plný pavučin. Cidovy dcery mají opravdu víc cti než vy, i když jste je opustili! A ty přiznáš v souboji, že jsi zrádce a lhář!“

V tu chvíli vstoupil do síně Asúr González, příbuzný obou infantů. Hermelínový plášť vlekl za sebou po zemi a ve tváři byl zarudlý, neboť právě posnídal víno. V tom, co řekl, bylo pramálo moudrosti.

„Drazí baroni,“ zvolal a jazyk se mu pletl. „Viděli jste někdy většího chudáka? Co máme vůbec společného s tímhle člověkem? Ať se vrátí na břeh Ubierny, do svého žebráckého mlýna, kde se narodil! Ať tam dál mele mouku a váží obilí, jako to dělal dřív! Kdo mu jen mohl poradit, aby se spojil s rodem urozenců z Carriónu, který hlupák si to vymyslel?“

Když domluvil, povstal Muňo Gustioz a zvolal:

„Mlč! Jsi darebák, který snídá dřív, než vstane z lůžka! Škodíš svým přátelům a hanobíš i svého pána; holedbáš se svým přátelstvím, ale děláš všem jen hanbu! Ať souboj potvrdí, že mám pravdu!“

Chvíli bylo ticho, potom prohlásil král don Alfonso:

„Už dost řečí, končím rozpravu. Ti, kteří vyzvali své protivníky k souboji, ať bojují!“

V tom okamžiku vstoupili do síně dva muži, jeden se jmenuje Ojarra a druhý Inigo Jiménez, jeden je vyjednavačem infanta z Navarry, druhý infanta z Aragonu. Přistoupili ke králi donu Alfonsovi, políbili mu ruku a požádali Cida Campeadora, aby provdal své dcery za jejich pány; budou z nich královny Navarry a Aragonu.

Cid Campeador povstal a zvolal:

„Díky vám, králi! Vy jste můj pán, vy jste provdal kdysi mé dcery, já to nebyl. Znovu je teď odevzdávám do vašich rukou, avšak tentokrát to činím rád!“

V síni nastalo ticho. Král povstal a řekl:

„Žádám tě, Cide, o souhlas, já souhlasím rád. Tou svatbou získáš ještě víc na cti, na majetku i slávě.“

Můj Cid přistoupil blíž a políbil královi ruku.

„Souhlasím, pane, když je to i vaše přání.“

Král se obrátil k oběma vyjednavačům a řekl:

„Souhlasím se svatbou dcer mého Cida, doni Elvíry a doni Sol. Dávám je infantům z Navarry a Aragonu ve vší cti a se svým požehnáním.“

V celém shromáždění zavládla veliká radost, jen infanti z Car­riónu sedí se skloněnou hlavou a stydí se. V tu chvíli povstal Álvar Fáněz a zvolal:

„Mlčel jsem po celou dobu jednání, ale teď prosím svého krále a pána, abych směl říci několik slov. Ať se proto Cid Campeador na mě nehněvá.“

„Rád souhlasím,“ řekl král, „jen pověz, co máš na srdci.“

„Prosím vás všechny,“ začal mluvit Álvar Fáněz, „abyste mě vyslechli. Dal jsem své sestřenice hrabatům z Carriónu. Infanti tou svatbou získali slávu, čest a bohatství. Pocházejí ze starého urozeného rodu, ale všichni víme dobře, jací jsou. Jsem šťasten, že doňa Elvíra a doňa Sol budou ženami infantů z Navarry a Aragonu. Neboť teď jim ti z Carriónu budou muset líbat ruce a sloužit jim jako královnám. Don Diego a don Fernando se zachovali hanebně, a také já je proto vyzývám. Ať vědí, kdo jsem: jsem Álvar Fáněz a umím bojovat!“

Infanti neodpověděli a král řekl:

„Rozprava skončila, nechci už, aby se dál mluvilo o těch věcech. Zítra ráno při východu slunce nastoupí v souboji první tři vyzývatelé proti třem vyzvaným.“

„Králi,“ ozvali se infanti z Carriónu, „žádáme odklad, neboť zítra nemůžeme bojovat. Všechny své koně a zbraně jsme přece dali Cidovi! Musíme nejdřív do Carriónu, abychom se připravili.“

Král řekl Cidovi:

„Ať se souboj koná na místě, které sám určíš.“

„O tom nechci rozhodovat, pane,“ odpověděl Cid. „Ale dal bych přednost Valencii před Carriónem.“

„Nemusíš mít obavy, Campeadore,“ řekl král. „Ať tady zůstanou tvoji tři bojovníci. Já jsem zárukou, že se jim nic nestane a že jim infanti ani jejich rodina nezpůsobí křivdu. Ode dneška za tři týdny se bude konat na carriónské pláni před mýma očima souboj. Kdo nepřijde ve stanovený den, bude prohlášen za poraženého.“

Můj Cid poděkoval a řekl:

„Zanechávám své tři věrné ve vašich rukou. Od této chvíle jsou pod vaší ochranou, neboť vy jste král a pán. Jsou připraveni, aby splnili všechno, co mají splnit. Jen prosím, vraťte mi je do Valencie se ctí a slávou.“

A král odpověděl:

„Tak se stane.“

„Protože mé záležitosti jsou urovnány,“ řekl Cid, „prosím o dovolení, abych se mohl vrátit do Valencie. Dobyl jsem jí s velikou námahou a nerad bych ji zase ztratil.“

Král souhlasil a Cid se začal postupně se všemi loučit. Přátelsky objal hlavního soudce dona Ramóna, který řídil jednání, a nabídl mu, aby si vzal z jeho majetku, cokoli si jen bude přát; a také ostatním urozencům nabídl bohaté dary. Někteří přijali, jiní ne, všichni však poděkovali. Když potom Cid obdaroval i oba vyjednavače z Navarry a Aragonu, nasedl na koně a vydal se na zpáteční cestu do Valencie. Král ho doprovázel za hradby města; když projeli bránou, řekl don Alfonso Cidovi:

„Campeadore, máš krásného koně, slyšel jsem o něm mnoho vyprávět. Předveď mi ho aspoň jednou.“

Cid se usmál.

„Pane, na vašem dvoře je mnoho vznešených jezdců, kteří to udělají stejně rádi.“

„To jistě,“ pravil král. „Ale přesto bych rád viděl právě tvého koně. Udělej to z přátelství ke mně.“

Cid tedy pobodl svého koně Babieku ostruhami a rozletěl se tak rychle, že všichni úžasem zatajili dech. Když se vrátil, král zvolal:

„Přísahám, že v celém království není lepšího jezdce!“

Cid popojel blíž a řekl vesele:

„Chtěl jste, abych vám předvedl svého koně Babieku. Žádný jiný kůň se mu nevyrovná. Vezměte si ho darem, pane.“

Avšak král zavrtěl hlavou.

„To neučiním; i kdybych si ho vzal, už by neměl tak dobrého jezdce. Takový kůň, jako je Babieka, a takový jezdec, jako jsi ty, musí bojovat s Maury a pronásledovat je, když se dají na útěk. Tak ty a tvůj kůň získáváte čest a užitek i pro mne.“

Nato se Cid rozloučil s králem a s celým jeho dvorem. Nakonec přivolal své tři věrné, kteří se měli bít s infanty.

„Nuže, Martíne Antolínezi, i ty, Pero Vermudezi, a také ty, Muňo Gustiozi, můj věrný vazale! Buďte stateční a chovejte se v boji jako muži, ať dojdou o vás do Valencie jen dobré zprávy!“

„Pane,“ řekl Martín Antolínez, „proč to říkáš? Vyzvali jsme je a splníme, co splnit máme. Můžete slyšet, že jsme zemřeli, ale neuslyšíte, že jsme byli poraženi.“

Ten, který se narodil ve šťastné hodině, se zaradoval nad těmi slovy; rozloučil se pak se všemi přáteli a vydal se na cestu k Valencii.

Tři týdny rychle uběhly. Pod ochranou krále dona Alfonsa čekají tři Cidovi věrní na souboj s infanty z Carriónu.

Konečně se infanti objevili; vyzbrojeni až po zuby, přijeli na rychlých a dobrých koních, s nimi všichni jejich příbuzní. Rádi by zabili Cidovy bojovníky bez souboje, avšak bojí se hněvu krále dona Alfonsa.

Poslední noc před soubojem končí, na východě vychází slunce. K zápasišti na zelené louce se sešlo mnoho lidí a všichni jsou zvědaví, jak souboj dopadne. I král Alfonso je už připraven, aby podpořil právo a zabránil bezpráví.

Tři Cidovi bojovníci vzali do rukou zbraně a také infanti z Car­riónu na opačném konci louky jsou už připraveni, jejich rádce García Ordóněz jim ještě naposled prohlíží výzbroj.

V poslední chvíli se pokusili infanti vyjednávat; požádali krále, aby Cidovi věrní aspoň nebojovali s mečem Coladou ani s mečem Tizónem, avšak král jejich žádost zamítl.

„Před soudním dvorem jste vydali meče bez námitky. Nemůžete proto nyní rozhodovat, co s nimi. A teď jděte, infanti z Carriónu, musíte se bít jako muži. Vyjdete-li z boje jako vítězové, získáte zpátky svou čest. Budete-li poraženi, nikomu to nevyčítejte, protože každý ví, že jste to sami chtěli.“

Infanti z Carriónu proklínají svůj osud a hořce litují toho, co udělali; dali by všechno, co mají, jen kdyby nemuseli bojovat. Avšak je už pozdě.

Král don Alfonso prohlíží ještě výzbroj Cidových bojovníků. Využili příležitosti a řekli mu:

„Líbáme vám ruku jako králi a pánu a prosíme vás, abyste dnes rozhodoval v našem boji. Chraňte nás podle práva, ne podle bezpráví. Jsou tady infanti z Carriónu a je tady celá jejich rodina; nevíme, co zamýšlejí. Náš pán vložil naši bezpečnost do vašich rukou. Hajte nás spravedlivě.“

Král odpověděl:

„Z celé své duše a z celého svého srdce.“

Přivedli jim rychlé a dobré koně a tři Cidovi věrní vystoupili do sedel. Na krku mají štíty, v rukou kopí s praporci. Také infanti z Carriónu jsou už v sedlech, obklopeni velkým zástupem svých příbuzných. Král k nim vyslal své zástupce, aby je poučili, co je spravedlivé a co není. Pak prohlásil, že není přípustné odporovat rozhodnutí soudců, a takto promluvil k infantům z Carriónu:

„Poslouchejte dobře, co vám řeknu. Tyto tři Cidovy bojovníky jsem přivedl do Carriónu a jsou pod mou ochranou. Zachová-li se k nim někdo nespravedlivě, nebude pro něj v mém království místo.“

Poté soudci vyznačili zápasiště a připomenuli, že opustí-li kterýkoli z bojovníků třeba jen jediným krokem stanovený prostor, bude prohlášen za poraženého. Všichni ostatní pak museli odejít z určeného místa a vzdálit se až na délku šesti kopí.

Nakonec soudci určili losem strany a opustili zápasiště. Bojovníci uchopili štíty, sklonili kopí s praporci, hluboce se předklonili v sedlech a pobodli koně ostruhami. Řítí se proti sobě, až se země chvěje, tři letí proti třem a všichni okolo už trnou, že při srážce padnou jezdci mrtvi k zemi.

V první dvojici jede Pero Vermudez proti donu Fernandovi. Narazili na sebe, až štíty zapraskaly. Fernando rozťal kopím Perovi štít, ale ostří projelo do prázdna a kopí se zlomilo; Pero Vermudez zůstal nehnutě v sedle, přijal ránu a hned zasadil druhou; rozštípl Fernandovi štít vedví a hrotem kopí zasáhl svého protivníka poblíž srdce. Fernando měl trojitý pancíř; dva pancíře povolily, třetí odolal, ale promáčkl se jezdci do těla na dlaň hluboko. Zraněnému vytryskla z úst krev, zřítil se z koně do trávy a všichni už mysleli, že je mrtev. Pero nepustil kopí, ale druhou rukou uchopil meč a rozpřáhl se k ráně. Fernando González poznal Tizón: roztřásl se strachem, nečekal, až rána dopadne a vykřikl:

„Prohrál jsem!“

Soudci to potvrdili, Pero Vermudez pomalu pustil ruku s mečem a odjel od poraženého protivníka.

Zatím se srazili Martín Antolínez a Diego González, druhý infant z Carriónu.

Náraz byl tak prudký, že se oběma zlomily dřevce jako třísky. Martín Antolínez uchopil meč; jak jím mávl, ocel se zableskla. Úder byl tak tvrdý, že srazil infantovi přílbu z hlavy a Diego pochopil, že z toho boje živý nevyvázne; přitáhl prudce uzdu, obrátil koně; svůj meč svíral bez užitku v ruce. Martín Antolínez mu zasadil v tom okamžiku druhou ránu; nikoli ostřím, ale jen naplocho. Infant vykřikl:

„Pomoz, pane na nebi, zachraň mě před tím mečem!“

Přitáhl znovu uzdu a pobodl koně, jen aby byl z dosahu strašného meče; na rychlém útěku překročil hranice zápasiště, v jehož středu stál Cidův jezdec jako přikován.

„Martíne Antolínezi,“ zvolal král, „pojeď ke mně, neboť jsi zvítězil!“

Tak skončil druhý souboj.

Dva Cidovi jezdci už tedy zvítězili; teď vám povím, jak dopadl Muňo Gustioz a jak bojoval s Asúrem Gonzálezem.

Už si navzájem zasadili do štítů několik prudkých ran. Asúr González byl odvážný a silný, silnější než infanti. Jeho kopí projelo soupeřovým štítem, avšak hrot skončil v prázdnu, tělo nezasáhl. Po této ráně zasadil Muňo Gustioz svému protivníkovi tak silný a nečekaný úder, že se štít Asúra Gonzáleze rozlomil na kusy; hrot kopí zasáhl jezdce do boku a projel mu tělem. Zasažený rozhodil ruce, zřítil se z koně a zůstal ležet v trávě jako bez života. Muňo Gustioz vytáhl kopí z rány, hrot i praporec byly zbroceny krví. Sotva však Cidův bojovník sevřel znovu kopí, Asúr González řekl rychle:

„Zadrž tu ránu, proboha! Jsme poraženi, tohle znamená konec.“

Soudci prohlásili:

„Slyšíme dobře!“

Král don Alfonso přikázal, aby bojovníci opustili zápasiště, protože boj skončil. Věrní Cida Campeadora odcházeli se ctí a slávou, zato v táboře obou infantů zavládla veliká zloba. Král raději poradil Cidovým věrným, aby v noční tmě tajně opustili Carrión, neboť hrozí nebezpečí, že se jim příbuzní obou infantů budou chtít pomstít.

Ujížděli dnem i nocí, aby Cidovi oznámili radostnou zprávu. Jak byl Cid potěšen, jak se radoval z jejich vítězství!

Zatím Carrión tonul v hanbě a opovržení, infanti byli usvědčeni před očima všech ze zbabělosti a lži. Avšak zanechme infanty z Car­riónu, jsou potrestáni spravedlivě; mluvme raději o tom, který se narodil ve šťastné hodině.

Celá Valencie jásá a chválí Campeadora i tři věrné, kteří pomstili svého pána a pohanu jeho dcer.

Ke králi donu Alfonsovi přijeli infanti z Navarry a Aragonu a zanedlouho se konaly dvě nové svatby.

Tak získal Cid ještě víc na vážnosti a úctě. Jeho dcery jsou královnami Navarry a Aragonu, španělští králové jsou dnes jejich potomky a na všechny padá sláva toho, který se narodil ve šťastné hodině.

Cid Campeador žil potom ještě dlouhá léta; když zemřel, byl slavně pochován a jeho památka žije dodnes. Ať je mu země lehká, ať je lehká jednou i nám, spravedlivým i hříšníkům!

To je má píseň o Cidovi Campeadorovi, tady se končí můj zpěv.