Zpěv o Rodrigově mládí

Když zemřel první leónský král Pelayo, zůstala země bez pána. Král neměl mužské potomky, zanechal po sobě jen dceru. Ta se po čase vdala a měla syna; jmenoval se don Alfonso, a když dospěl, stal se králem Leónu.

Tou dobou byli Kastilci povinni účastnit se sněmů v Leónu. Proto si zvolili dva vysoké soudce: když byl jeden na sněmu, druhý vládl v Kastilii.

Jak se jmenovali ti dva soudci?

Jeden byl Nuňo Rasura, druhý byl Laín Calvo.

Oba patřili mezi nejchytřejší, avšak nikoliv mezi nejbohatší kastilské urozence. Byli prudcí a vznětliví, zejména Laín Calvo nesnášel dlouhé soudní řízení a často sáhl raději po zbrani, aby urychlil spravedlnost.

První z této dvojice, Nuňo Rasura, měl syna, jenž se jmenoval Gonzálo Nuněz.

Gonzálo Nuněz byl otcem tří synů: dva starší se neproslavili ničím a jejich jména zapadla, avšak třetí z nich proslul statečností a odvahou.

Jmenoval se Fernán González, bojoval s Navarrou i s Leónem, avšak hlavně s Maury, nad nimiž několikrát statečně zvítězil. Také je známo, že ho lstí zajal navarrský král a vsadil ho do vězení, odkud zajatce teprve po čase vysvobodila sestra navarrského panovníka. A rovněž je psáno: když Fernán González prodal leónskému králi svého rychlonohého koně a nejkrásnějšího jestřába, nemohl král zaplatit příliš vysokou cenu a dal Kastilii za koně a jestřába svobodu.

Fernán González měl syna jménem García; a jestliže byl otec dobrý bojovník, byl syn ještě lepší.

Po donu Garcíovi vládl v Kastilii jeho syn don Sancho.

Don Sancho se oženil s dcerou leónského krále a ta mu dala syna, který dostal jméno po otci a stal se prvním králem Kastilie. Byl to dobrý král, vládl dobře a spravedlivě a proslavil se mnoha statečnými činy. Avšak přešly roky, i dobrý král don Sancho zemřel. Zanechal po sobě tři syny:

nejstarší z nich, don Alfonso, vládl Leónu;

prostřední, don García, vládl v Navaře;

nejmladší, don Fernando, se stal pánem Kastilie.

Don Fernando si podmanil Navarru i León a stal se vládcem veliké země. Tehdy svolal do Zamory sněm svých věrných; přijeli vazalové z Leónu i Galicie, z Asturie i z Navarry, naposled dorazili věrní z Estremadury a Kastilie. Když se všichni shromáždili, král povstal a řekl:

„Poslouchejte mě dobře, Kastilci! S vaší pomocí jsem získal mnohé z toho, co mám. Žádám vás proto, abyste mi poradili bez úskoku a poctivě. Jsem králem Kastilie a Leónu, proto mi povězte, jaké znamení si mám zvolit do znaku?“

A Kastilci řekli:

„Přikaž, aby byl ve tvém znamení zlatý hrad, jenž znamená Kastilii, a řvoucí indický lev, který by znamenal León.“

Král se potěšil, rád přijal dobrou radu a také všichni ostatní sou­hlasili.

Tenkrát nastalo v Kastilii dlouhé období pokoje a míru.

To byl tedy slavný rod, který vzešel z kastilského soudce Nuňa Rasury.

A co druhý z dvojice největších kastilských soudců, Laín Calvo?

Laín Calvo měl čtyři syny:

Ruy Laínez byl z nich nejstarší,

po něm následoval Laín Laínez

a Fernán Laínez,

čtvrtý byl Diego Laínez, který prodával v Bivaru sukno.

Každý z nich měl zase syna:

Ruy Laínez měl Diega Ordóněze,

syn Laína Laíneze se jmenoval Lope,

Fernán měl Álvara Fáněze.

Diegův syn se jmenoval Rodrigo či Ruy Díaz; později mu říkali pro jeho statečnost Campeador anebo Cid.

Rodrigo se od chlapeckých let vyznamenával nejlepšími ctnostmi. Byl spravedlivý a nebojácný, nesnášel ani nejmenší křivdu a velmi miloval svého otce, Diega Laíneze.

Se smutkem pozoroval, jak otec stárne, jak mu ubývá sil. Snažil se mu pomáhat, kdekoli jen mohl, a často mu říkal:

„Otče, kdyby bylo třeba vzít meč k ochraně našeho jména, zůstaň doma a nevyjížděj proti nepříteli. Zastanu tě ve všem, rád bych tě zastal i v boji, kdyby to bylo nutné.“

Otec vždycky jen přikývl, neřekl však nic. Myslil si, že chlapec má ještě příliš slabou ruku, aby pozdvihl meč, a přál si, aby syn vyrůstal v pokoji a klidu.

Když bylo Rodrigovi třináct let, dostal se otec do sporu s pyšným hrabětem donem Gómezem z nedalekého Gormazu. Pastevci dona Gómeze vnikli na pozemky Rodrigova otce a odehnali mu veliké stádo ovcí. Don Diego nemeškal, svolal bratry, osedlali koně a za úsvitu se sto jezdci napadli Gormaz. Spálili podhradí a kůlny, zajali několik mužů se vším, co měli zrovna v rukou, odehnali stáda, toulající se krajinou, odvedli i pradleny, které praly u potoka prádlo.

Hrabě don Gómez shromáždil sto jezdců a vydal se za Rodrigovým otcem a jeho lidmi. Když už jim byli v patách, zvolal hrabě:

„Done Diego, vrať nám všechno, co jsi vzal, a budeme vyrovnáni; jinak tě potrestám, protože sis dovolil urazit hraběte z Gormazu! Je mi jedno, že pocházíš z rodu soudcova, jsi nuzák a nesmíš si dovolit mě hanobit!“

Don Diego odpověděl:

„Vrátíme všechno kromě stáda; nejsme zloději a chtěli jsme ti jen ukázat, že se budeme bránit, kdykoli nás napadneš. Chceme žít v pokoji, ale jestliže tvoji lidé ještě jednou vniknou na naše pozemky, spálíme celý Gormaz.“

Potom dal propustit zajatce i pradleny a vrátili hraběti všechno, co si vzali; jen stádo ovcí si ponechali náhradou za ovce, které jim odehnali pastevci hraběte dona Gómeze. A po celou tu dobu hrabě ze sedla svého koně potupnými slovy urážel dona Diega a hanobil jeho rodinu.

Don Diego se trápil těmi urážkami, chodil jako tělo bez duše, nemluvil a nejedl. Tak uplynulo devět dní. Když Rodrigo viděl, jak se jeho otec souží, shromáždil tajně sto mužů, vzali do rukou sekery a meče a vyrazili ke Gormazu.

Došlo k bitce a obě strany si zasadily mnoho ran. Uprostřed boje spatřil Rodrigo hraběte a zvolal na své muže:

„Přestaňte bojovat! Ať se všechno rozhodne mezi námi dvěma!“

Pobídl koně, předjel před hraběte a řekl mu:

„Done Gómezi, není statečné okrádat starého a poctivého člověka, a ještě ho urážet, když se brání. Nevíš snad, že čest jeho rodu nestrpí urážku? Přišel jsem, abys odvolal potupu, jinak tě vyzývám k boji. Buď odvoláš, co jsi řekl a učinil, nebo budeš muset bojovat.“

„Vrať se domů,“ zvolal hrabě don Gómez, „nebo tě dám zmrskat! Muž nebojuje s takovými dětmi, jako jsi ty!“

Rodrigo se předklonil v sedle. Výzva už byla vyslovena, hraběti nezbylo než ji přijmout. Pobodl koně ostruhami a zaslepen vztekem se rozjel proti Rodrigovi.

Zasadili si navzájem několik prudkých ran, tou poslední srazil Rodrigo dona Gómeze ze sedla; hrabě padl do trávy a Rodrigo se vrátil se svými jezdci domů jako vítěz. Odvedl do Bivaru i dva syny dona Gómeze jako rukojmí; chtěl je propustit, až horké hlavy vychladnou.

Hrabě však měl nejenom syny, ale i tři dcery: Elvíru, Aldonzu a nejmladší Jiménu. Doňa Jiména ve dne v noci oplakávala otcovu smrt a ustavičně přemýšlela, jak zastavit nepřátelství mezi Bivarem a Gormazem. Po několika dnech se vydala s oběma sestrami do Bivaru; když je uviděl don Diego, vyšel jim vstříc a pozdravil je.

„Jsme dcery hraběte dona Gómeze z Gormazu,“ řekla Jiména, „vy jste ho připravili o život a odvedli jste oba naše bratry. Jsme ženy a prosíme tě, abys je propustil, neboť si bez nich nevíme rady.“

„O tom nemohu rozhodnout,“ odpověděl don Diego, „protože já jsem je nezajal. Zeptejte se mého syna Rodriga, zda vám je vydá.“

Rodrigo ho uslyšel, přistoupil blíž a řekl:

„Jsem tvůj syn a ty jsi můj otec, jestliže někdo urazil tebe, urazil i mne. Avšak dcery nemohou za to, co učinil jejich otec; vydejme jim proto jejich bratry, samy si bez nich sotva poradí.“

„Synu,“ řekl don Diego. „s tím souhlasím.“

Propustili bratry a ti se vrátili společně se svými sestrami domů do Gormazu. Sotva však byli zase volní, začali se hned radit, jak by se pomstili Rodrigovi a jeho otci. Dlouho se radili, až po čtrnácti dnech rozhodli, že v noci přepadnou Bivar a vypálí ho do základů.

Doňa Jiména vyslechla jejich rozhovor a řekla:

„Bratři, z lásky ke mně to nedělejte, neboť jinak spor nikdy neskončí a bude stále horší a horší. Pojedu do Zamory ke králi donu Fernandovi, přednesu mu svou stížnost a všechno mu povím. Ať rozsoudí při a učiní zadost vašemu právu.“

Bratři souhlasili a doňa Jiména se vydala se třemi služebnými do Zamory. Předstoupila před krále, byla celá oděna v černém, z očí jí tekly slzy proudem. Klesla na kolena a pravila:

„Můj pane a králi, jsem dcera hraběte dona Gómeze z Gormazu a prosím tě o slitování a spravedlnost. Syn Diega Laíneze nám ublížil: odvedl do zajetí mé bratry a otce srazil ze sedla tak prudce, že ho připravil o život. Vznáším k tobě stížnost, náš králi a pane, a prosím tě, abys vykonal spravedlnost. Vždyť král, který nevykonává spravedlnost, ať raději nesedá na koně a nepřipíná si zlaté ostruhy, ať ani chleba nejí, protože toho není hoden!“

Král ji vyslechl, lekl se té žaloby. Dlouho přemýšlel a pak řekl:

„Jsem král a vládnu celému království ve špatných časech. Když Rodriga potrestám, budou mnozí urozenci tvrdit, že jsem ho potrestal neprávem, protože se jen hájil. Budou mi to rozhodnutí zazlívat a možná i proti mně povstanou. Když ho nepotrestám, budou jiní prohlašovat, že jsem se dopustil křivdy. A v obou případech bude spor pokračovat dál a dál. Potřebuji klid v zemi, hranice Maurů jsou nedaleko. Je to těžké rozhodování, ale jsem král a musím hledat spravedlnost. Jakou radu bys mi dala ty sama?“

Doňa Jiména dlouho přemýšlela, než odpověděla. Vážila králova slova a dlouhou dobu hledala nejlepší řešení. Potom zdvihla hlavu a řekla:

„Odpusť, pane. Když je tomu tak, jak říkáš, dej mi Rodriga za manžela. Pak celý spor sejde ze světa a Rodrigo bude mít příležitost učinit mnoho dobrého tam, kde způsobil mnoho škody.“

„Pane,“ zvolali královští rádci, když uslyšeli slova doni Jimény, „poděkuj nebesům za takový návrh! Víš, jak moudré je to řešení? Vždyť je to učiněný dar! Pošli pro Rodriga, ať přijede s otcem na královský dvůr!“

Král si oddechl a ihned vyslal do Bivaru rychlého jezdce s listem, aby otec i syn přijeli co nejdříve na královský dvůr do Zamory.

Posel dorazil do Bivaru, vyhledal dona Diega a řekl mu:

„Pane, nesu ti dobrou zprávu. Náš král ti posílá list a žádá tebe i tvého syna, abyste přijeli co nejdříve do Zamory. Jednou provždy chce ukončit spor mezi Bivarem a Gormazem; a také chce oženit tvého syna.“

Don Diego vyslechl zprávu, přečetl si list a zbledl. Napadlo ho, že král chce Rodriga potrestat, a bál se o synův život.

„Synku,“ řekl Rodrigovi, „to poselství mě znepokojilo. Znám dobře zvyky králů; i když někdo slouží svému králi oddaně a věrně, může s ním král naložit jako s nejhorším nepřítelem. Radím ti, odjeď do Fara k našemu strýci Ruyovi Laínezovi, vydám se za králem sám; jestliže mě zabije, ty a tvoji strýcové mě pomstíte.“

„To mi nepřipadá rozumné,“ řekl Rodrigo. „Jestliže chceš podstoupit nebezpečí, chci to udělat také, neboť jsem tvůj syn. Vyslechni proto mou radu: svolejme tři sta jezdců a pojeďme s nimi ke králi oba. Jezdci zůstanou před branami Zamory a počkají, co se stane; když bude třeba, přispěchají nám na pomoc.“

Don Diego chvíli uvažoval o synově radě, potom přikývl.

Vydali se na cestu v čele tří set jezdců. Na břehu Duera poblíž Zamory se zastavili a Rodrigo řekl:

„Poslouchejte dobře, přátelé, co vám teď povím. Vezměte si zbraně a připravte se k boji. Uvidíte-li, že mě král vylákal do pasti, napravíte křivdu hned na místě. Bude to pro krále špatný den! Nikdo vám nebude smět povědět, že jste zrádci, protože my nejsme královi vazalové ani jsme se jimi nenarodili. Jestliže se něco stane, pak je zrádcem král a zaslouží si trest. Slibuji vám, že ho porazíme v poctivém a dobrém boji, jestliže nás oklamal!“

Otec a syn pak vyjeli do bran města a zamířili ke královskému sídlu. Lidé v městě se zastavovali a říkali nahlas:

„Pohleďte, tady jede člověk, který připravil o život hraběte dona Gómeze z Gormazu!“

Avšak když Rodrigo zastavil koně a pohlédl na ně, všichni zmlkli a rychle hledali úkryt.

Oba dojeli k paláci, předstoupili před krále a don Diego mu políbil ruku.

Když to uviděl Rodrigo, sevřel jílec meče a zvolal:

„Pane, jestliže ti můj otec políbil ruku, já to neudělám! Nejsem tvůj vazal a nepokleknu před tebou!“

Král se obrátil k rádcům a řekl rychle:

„Přiveďte tu mladou ženu, ať mu zchladíme horkou hlavu, dokud je čas!“

Dřív než mohl Rodrigo odpovědět, vkročila do síně doňa Jiména a přistoupila ke králi. Král vložil její ruku do ruky překvapeného Rodriga a řekl honem:

„Od této chvíle jste muž a žena.“

Doňa Jiména sklopila oči. Rodrigo se chvíli díval užasle na dona Fernanda, pak na doňu Jiménu a nevěřil svému zraku ani sluchu. Potom se vzpamatoval a zvolal:

„Pane, oženil jsi mě, ale já přísahám a slibuji: nepolíbím ti ruku jako svému pánu a králi a nebudu s doňou Jiménou pod jednou střechou dřív, než vykonám pět hrdinských činů. Teprve až vybojuji pět velkých bitev, políbím ti ruku jako tvůj vazal a budu žít se svou ženou doňou Jiménou!“

„Můj syn chce říci,“ dodal spěšně don Diego, „že tak krásnou ženu si musí nejdřív zasloužit, právě tak jako si musí vysloužit i čest být vazalem kastilského krále.“

Don Fernando užasl, dlouho hledal odpověď, ale rádcové mu řekli:

„Pane, ať dokáže, že to myslí upřímně; Mauři znovu míří k hranicím Kastilie, tady má dobrou příležitost! Pak uvidíme, zda myslil svá slova doopravdy, nebo jen mluvil do větru!“

Král souhlasil a don Rodrigo se vrátil s otcem zpátky do Bivaru.

Zatím vtrhli Mauři do Kastilie a všude působili veliké škody; don Rodrigo už dál neztrácel čas, shromáždil znovu tři sta jezdců a vyjel do boje. Srazil se s Maury u města Lermy a svedl s nimi velikou bitvu, jež trvala celý den a celou noc; uprostřed druhého dne Maury porazil a pronásledoval je přes hory a údolí, přes několik řek. Zmocnil se bohaté kořisti a přivedl mnoho zajatců, mezi nimi i maurského panovníka, který velel celému vojsku. Když uslyšel král don Fernando o vítězství Kastilců, vyjel se svými věrnými Rodrigovi vstříc, aby ho pozdravil.

Setkali se a don Rodrigo pravil:

„Pane, ještě nejsem tvůj vazal, protože jsem ti slíbil pět dobrých bitev. Zatím jsem podstoupil jen jednu, čtyři mi ještě zbývají.“

„Zbývající čtyři ti odpouštím,“ řekl král, „protože z této jediné bitvy jsi přinesl takovou kořist a získal jsi takový prospěch Kastilii, jako bys vybojoval pět bitev.“

„Dal jsem slib a dodržím ho,“ řekl Rodrigo, „protože jen člověk beze cti nesplní, co slíbil. Kromě toho jsem ti neposlal pětinu kořisti, jak je zvykem, ale rozdělil jsem celou kořist mezi ty, kteří v té dobré bitvě bojovali.“

Král chvíli mlčel a potom pravil:

„Dej mi aspoň toho pyšného Maura, pak budeme vyrovnáni.“

„Nemohu ti ho dát,“ odpověděl Rodrigo, „protože je to můj zajatec, a já tedy ručím za to, že ho nikdo nezneuctí.“

Král už neřekl nic a oba se rozloučili.

Rodrigo dal přivést zajatého Maura a řekl mu:

„Poslouchej dobře, maurský králi, co ti teď povím. Já jsem tě zajal, a já tedy rozhodnu o tvém osudu. Vrať se zdráv a v bezpečí do svého království, nemám strach z žádného krále, ať je Kastilec nebo Maur. Musíš však otevřít brány svých měst dokořán a slíbit mi, že už nebudeš s námi bojovat.“

Když to uslyšel maurský král, políbil Rodrigovi ruku a řekl:

„Ode dneška jsi můj pán a já jsem tvůj vazal, budu ti dávat každým rokem pětinovou daň.“

Poražený král se pak vrátil do svého města a také Rodrigo se vrátil domů do Bivaru.

Uplynulo několik týdnů a Rodrigo se znovu objevil na královském dvoře v Zamoře. Uviděl, že je král hluboce sklíčen, a zeptal se ho, co se mu stalo.

„Navarra se chystá do boje s Aragonem,“ odpověděl král. „Vyslal jsem do Navarry svého posla, snažil jsem se zabránit dalším sporům, avšak na své listy jsem nedostal odpověď.“

Rodrigo se usmál a řekl:

„Pane, král Kastilie a Leónu přece nesmí vešet hlavu!“

„Nuže,“ řekl král, „jestliže mi lidé z Navarry neodpověděli, odpověz jim ty, done Rodrigo. Jsi přece synem Diega Laíneze a vnukem Laína Calva, zachovej se podle toho a ukaž, co ses naučil od svých předků.“

Rodrigo se bez prodlení vydal do Aragonu i do Navarry a snažil se o smírné vyřešení sporu; když ho však navarrský kníže odmítl, vytáhl proti němu ve zbrani a porazil ho. Tak dobyl Rodrigo z Bivaru druhého vítězství.

Stalo se za krátký čas, že propuštěný maurský král, Rodrigův vazal, poslal do Bivaru list se zprávou, že pět maurských panovníků spojilo svá vojska a chystá se vtrhnout do Kastilie. Rodrigo se vydal za svým králem do Zamory a řekl mu:

„Pane, nejsem ještě tvůj vazal, avšak musím tě upozornit: jestliže nevytáhneš bez odkladů bo boje, přijdeš o království, neboť pět maurských panovníků vtrhne v krátkém čase do Kastilie.“

Král ihned přikázal, aby se shromáždili všichni jeho věrní a Rodrigo se vrátil rychle do Bivaru. Vzkázal svým strýcům, aby mu bez meškání přispěchali na pomoc; tak přijel Ruy Laínez s velikým zástupem jezdců, přijel i Laín Laínez a jejich bratr Fernán, také Rodrigův otec Diego Laínez shromáždil všechny své bojovníky. Připojili se k vojsku svého krále a společně vytáhli proti Maurům. Srazili se s nimi nedaleko Duera; tři dny trvala bitva a na obou stranách v ní padlo mnoho lidí. Zahynuli také všichni čtyři synové Laína Calva, padl i Rodrigův otec. Když Rodrigo uviděl, jaké neštěstí potkalo jeho nejbližší, bolest znásobila jeho sílu, vrhl se do útoku a svou statečností strhl všechny své jezdce. Třetího dne navečer se Mauři obrátili na útěk; to bylo třetí Rodrigovo vítězství, největší a nejtěžší ze všech.

Avšak Rodrigo byl hluboce sklíčen a dlouho přemýšlel o cti a statečnosti bojovníka.

Ještě se ani nevzpamatoval ze ztráty svého otce a už musel znovu vytáhnout do boje; vzpurná hrabata z Campó se zmocnila násilím několika královských měst a don Fernando požádal Rodriga opět o pomoc. Rodrigo vytáhl proti odbojným hrabatům, porazil je a rozprášil jejich vojska; to bylo jeho čtvrté veliké vítězství.

Když se však vrátil z vítězného tažení, nalezl krále opět zachmuřeného a s hlubokými vráskami na čele, místo radosti z vítězství viděl v jeho tváři jen smutek.

Zatímco Rodrigo bojoval s odbojnými hrabaty, dostal don Fernando listy od francouzského krále, německého císaře a papeže z Říma, aby jim platil každým rokem povinnou daň: zlato i stříbro, patnáct nejkrásnějších dívek, deset nejlepších koní a loveckých jestřábů z celého království. Nezaplatí-li daň, vyhlásí král Francie, německý císař a římský papež křížovou výpravu.

„V jak těžkých časech musím vládnout své zemi,“ bědoval král, „za jakou vinu jsem tak trestán? Co svět světem stojí, nikdy neplatili králové Španělska daň; a ke všemu ještě tak potupnou! Raději chci být mrtev, než abych musil žít v takové hanbě! Svolal jsem všechny své věrné, aby mi poradili co udělat.“

„Poradím ti sám a hned,“ řekl Rodrigo. „Vzkaž ihned všem vazalům od Aspy až k Santiagu, ať přijedou se svými jezdci. Slibuji ti, že s nimi vtáhnu do Paříže a nepřestanu, dokud král Francie, německý císař a římský papež neodvolají tu potupnou žádost! Proti komu chtějí vyhlásit křížovou výpravu? Proti tobě, králi, či chtějí přijít pod záminkou, že budou bojovat s Maury? Pěkně děkujeme za takovou pomoc! Jen ať zůstanou, kde jsou, s Maury si poradíme sami, to je naše věc!“

Dobrý král Fernando uposlechl Rodrigovy rady a rozeslal na všechny strany rychlé posly: do celé Kastilie i do Leónu, do Asturie a Galicie, do Portugalska i do Aragónu, do Leónu i do Navarry.

Sjeli se nejlepší urozenci a bojovníci z jihu i ze severu, z východu i západu, přišly zástupy pěších z údolí i z hornatých krajin, z vnitrozemských plání i ze břehů slaného moře. Společně pak všichni vyrazili k severní hranici; po králově boku se vydal na cestu i ten, který byl nejlepší ze všech – don Rodrigo z Bivaru.

Zatím se i na druhé straně hor, ve Francii, shromáždilo veliké vojsko: přitáhli jezdci i pěší z Lombardie a bylo jich tolik, jako když přitékají vody veliké řeky; přišli rytíři z Německa i se svým císařem, jezdci z Kalábrie i pěší ze Sicílie, z celé země, jíž vládl Řím; i z daleké Persie přišli a ze Savojska a z mnoha dalších krajů. Tisíc a devět set nejlepších jezdců v čele s hrabětem savojským vyrazilo jako předvoj k jihu, vstříc donu Fernandovi.

Zpráva o nevídaném množství nepřátel se brzy dostala až k dobrému králi donu Fernandovi. Mnozí z jeho věrných začali váhat a radili svému pánu k ústupu; báli se, že je Francouzi rozpráší jako stádo splašených koní.

Don Fernando vyslechl jejich radu a řekl:

„Hodně dlouho jsem neopustil hranice své země. Avšak když jsem se nyní k tomu odhodlal, neudělám nic, co by znamenalo potupu mého jména. Ať poznají nepřátelé v boji, od jakého krále žádali tak hanebnou daň! Mužové, kdo mě učinil pánem Španělska? Vy jste to byli, vy jste mě učinili svým králem, proto se nyní podřídíte mému rozhodnutí.“

Z řad králových věrných vystoupil don Rodrigo a řekl:

„Pane, rád bych zahájil boj. Žádám tě proto, abys mě poslal kupředu, neboť ti chci jako tvůj předvoj uvolnit cestu až k Paříži.“

Král svolil a don Rodrigo shromáždil tři sta jezdců, abv s nimi vyrazil k hraničním průsmykům.

Do té doby neměl vlastní znak na praporci; utrhl si proto kus pláště, přivázal ho ke hrotu kopí a připevnil k němu patnáct větévek – tak si udělal svůj znak, své vlastní znamení. Styděl se však dát ho do ruky některému z urozených jezdců; rozhlédl se a uviděl svého synovce. Jmenoval se Pero Vermudez, avšak říkali mu Pero Mudo, což znamená Němý či Nemluva. Přistoupil k němu a pravil:

„Ty jsi můj příbuzný; vezmi si praporec s mým znakem.“

Pero Mudo odpověděl s žalostí v hlase:

„Pane, já vím, že jsem tvůj synovec, avšak ty to nevíš! Neboť od chvíle, kdy jsme vyrazili na cestu, jsi mě ani jednou nepozval k jídlu. Mám hlad a je mi zima, o přikrývku se dělím se svým koněm a z nohou mi teče krev.“

„Tak to má být,“ řekl don Rodrigo. „Nebo snad chceš, aby ti ostatní záviděli či aby mě vinili, že ti dávám výhody? Ano, jsi můj synovec; právě proto jsem tě nikdy nepozval k obědu ani k večeři!“

Pero Mudo uchopil kopí s praporcem, sklonil se před donem Rodrigem a řekl:

„Pane, ponesu tvé znamení čestně a poctivě, kamkoli jen přikážeš. Slibuji ti, že se tohoto praporce nikdy nezmocní nepřítel.“

A don Rodrigo řekl:

„Právě to od tebe žádám. Teď vidím, že jsi opravdu můj synovec.“

V čele tří set jezdců vyrazil don Rodrigo k hraničním průsmykům, nad hlavami jim vlál praporec s Rodrigovým znakem. V soutěsce u Aspy je spatřil savojský hrabě. Polekal se a řekl svým jezdcům:

„Jeďte tomu Kastilci rychle vstříc a zeptejte se ho, co je zač. Jestli­že je to hrabě nebo jiný bohatý člověk, ať mi přijde políbit ruku na důkaz svého vazalství“

Poslové přijeli k donu Rodrigovi a vyřídili mu vzkaz.

„Vraťte se k hraběti a povězte mu,“ řekl don Rodrigo, „že nejsem urozenec ani boháč, ale že jsem věrný sluha. Nejsem rytíř, ale vnuk soudcův. Můj otec prodával po celý život sukno a já to udělám právě tak; ale ten, kdo si koupí sukno ode mne, zaplatí hodně draho!“

Poslové se vrátili, hrabě vyslechl vzkaz a zvolal zuřivě:

„Tak ten Kastilec nám chce vyhrožovat? Zahubte všechny, kteří ho doprovázejí, ale jeho musíte dostat živého! Spoutejte mu pevně ruce a přiveďte mi ho, ať ho potrestám. Věru se mu bude zdát, že uprostřed pravého poledne nastala noc, takový bude trest!“

Pak zvolal heslo: „Savojsko!“ A jezdci dona Rodriga zvolali: „Kastilie!“

Zástup jezdců savojského hraběte se vrhl do útoku. Byla to prudká srážka, mnoho dřevců se zlomilo hned při prvním nárazu, mnoho jezdců padlo a už nevstalo, mnoho koní pobíhalo za malou chvíli s prázdnými sedly po bojišti. Uprostřed nejhustšího houfu nepřátel spatřil don Rodrigo hraběte, proklestil si k němu cestu a srazil ho do trávy. Nechtěl ho však zabít; zastavil se nad ním a řekl mu ze sedla svého koně:

„Jsi mým zajatcem, urozený pane ze Savojska. Takhle tedy prodá­val můj otec sukno až do posledního dne svého života; a já prodávám ještě mnohem dráž.“

„Milost,“ zvolal hrabě, „milost, urozený Španěli! Říkám urozený, neboť muž, který takto bojuje, nemůže pocházet z nuzáckého rodu; jistě jsi bratrem nebo synovcem krále dona Fernanda. Pověz mi své jméno!“

„To mohu učinit,“ řekl don Rodrigo. „Moji jezdci mi říkají Rodrigo. Jsem synem Diega Laíneze a vnukem Laína Calva.“

„Běda! Slyšel jsem o tobě vyprávět, že tě nemůže usmrtit ani zajmout žádný člověk, že tě nikdy neporazil Maur ani křesťan. Pověz mi, co mám udělat, abys mě propustil se ctí? Dám ti za ženu svou dceru; miluji ji nade všechno a zdědí všechen můj majetek, protože jinou dceru ani syna nemám.“

„Dobrá,“ řekl Rodrigo, „pošli pro ni, rád bych ji viděl.“

Přivezli ji za malou chvíli. Byla oblečena v drahocenném plášti, vlasy jí volně splývaly na ramena a zářily jako zlato, oči měla tmavší než moruše. Když ji spatřil don Rodrigo, vzal ji za ruku a řekl:

„Hrabě, nevezmu si ji za ženu, neboť mi nepřísluší dcera z tak vysokého rodu; avšak chci ji dát svému pánu, králi donu Fernandovi. Ať se s ní ožení, bude-li chtít. A tebe pak prosím: jsi volný, ale dokud budeš vidět na vlastní oči, dívej se dobře, ať mě už nikdy nepotkáš v boji.“

Zdvihl dceru savojského hraběte na koně, posadil ji před sebe a tryskem se vydal za svým králem.

„Pane,“ řekl mu, „přináším dobrou zprávu. Porazil jsem tisíc a devět set nepřátelských jezdců a zajal jsem savojského hraběte, jejich pána. Vyměnil zajetí za svou dceru, dal mi ji a já vám ji přivážím.“

„Done Rodrigo,“ pravil král, „nepřišel jsem do Francie, abych tu hledal ženu, ale abych bojoval. Kdyby mi šlo o krásné ženy, našel bych jich v Kastilii dost.“

„S tím souhlasím,“ řekl don Rodrigo. „Pospěšme tedy do Francie! Nesmíme už ztrácet čas, ať se co nejdříve utkáme v boji se svými nepřáteli!“

„Done Rodrigo,“ pravil král, „dokázal jsi porazit tisíc a devět set nepřátelských jezdců, ale pověz mi: kolik mužů jsi přivedl zpátky?“

„Měl jsem tři sta jezdců,“ řekl Rodrigo, „ale zůstalo mi jich jen čtyřicet čtyři.“

Když to král uslyšel, vzal Rodriga za ruku a vybral mu z řad Kastilců devět set jezdců; všichni ho pozdravili a zvolali:

„Jsme šťastni, že můžeme slíbit věrnost takovému pánu!“

Zatímco se takto připravovali, don Fernando pohlédl na dceru savojského hraběte. Líbila se mu, usmál se na ni a rozhodl se, že si ji vezme za ženu.

V tu chvíli k němu přistoupil Rodrigo a řekl:

„Pane, ať tvoje vojsko vyrazí co nejdřív. Já s devíti sty jezdců pojedu napřed k Paříži a oznámím francouzskému králi, německému císaři i papeži z Říma, že přijíždíš zaplatit požadovanou daň. A když už tam budu, slibuji, že nesložím ruce v klíně a neztratím zbytečně ani hodinu.“

Vystoupil do sedla a vydal se v čele svých jezdců k Paříži.

Když měli město na dohled, sestoupili z koní a utábořili se na veliké louce. Z hradeb je uviděl savojský hrabě a zvolal hlasitě k francouzskému králi a k císaři německému:

„Tady ho vidíte! Ten Španěl je ďábel, protože jen ďábel může mít takovou moc. Měl pouhých tři sta mužů, já jsem jich měl tisíc a devět set, a přece nám způsobil velikou škodu; porazil nás v boji, mě srazil ze sedla, a ještě si odvedl mou jedinou dceru.“

Když si Kastilci odpočinuli, vystoupil Rodrigo do sedla, v ruce sevřel kopí s praporcem, na krku měl štít.

„Poslouchejte dobře, co udělám! Jestliže touto svou pěstí nezabuším na bránu Paříže, pak moje slovo nemá nejmenší váhu! Rád bych vybojoval bitvu dřív, než přijede náš král a pán.“

Pobídl koně ostruhami a jezdci se tryskem rozjeli za ním, až se země otřásala. Před hradbami se zastavili a don Rodrigo z Bivaru zabušil pěstí na bránu, až to zadunělo.

„Slyšíte mě dobře, Francouzi?“ zvolal Rodrigo. „Slyšíš mě i ty, papeži z Říma? Vždycky jsem slýchal, že francouzský král má dvanáct nejlepších rytířů na světě. Zavolejte je, chci s nimi bojovat!“

Francouzský král odpověděl:

„Ano, mám dvanáct nejlepších rytířů na světě, ale ti bojují jen s knížaty a králi, budou proto bojovat jen s králem donem Fernandem. Počkáme si na něj, ty se obrať a odejdi.“

„Králi,“ řekl Ruy Díaz, dobrý Kastilec, „až dojde k bitvě, najdu si tebe i tvých dvanáct rytířů. Nezapomeň na to.“

Potom se obrátil a odjel od brány města Paříže.

Vojsko dobrého krále dona Fernanda se blížilo; Rodrigo vyjel svému králi vstříc, vzal ho za ruku a řekl:

„Pospěš, pane. Ti, kteří na tobě žádali potupnou daň, už čekají. Je čas, abychom smyli potupu. Ty zůstaň v bezpečí, budu sám bojovat v čele tvých jezdců.“ Odvedl krále do krásného stanu; před stanem stáli Kastilci, po stranách jezdci z Navarry a Aragonu, z Leónu i Asturie, vzadu Portugalci a věrní z Galicie.

Římský papež uviděl z hradeb, co se děje, a řekl:

„Poslouchejte, králi francouzský a císaři německý; zdá se mi, že přijel španělský panovník. Nepřijíždí však pokorně jako prosebník, ale s velikým vojskem. Teď je na nás, abychom ho naučili pokoře a skromnosti! Prosadíme své právo; Kastilec ztratí nejdřív pýchu, potom království.“

„Pane,“ řekli oba panovníci, „vzkaž mu, ať přijde.“

Římský papež poslal bez prodlení za donem Fernandem posla s žádostí, aby přijel do Paříže.

Don Fernando vyslechl papežův vzkaz, oblékl si zbroj do boje a vydal se s donem Rodrigem do Paříže. Když tak jeli vedle sebe, don Rodrigo řekl:

„Pane, budou k tobě mluvit mírně, ale lstivě; ty musíš mluvit zpříma a odhodlaně. Jsou sečtělí a vzdělaní v knihách, dozajista tě budou chtít oklamat nějakým úskokem. Nedej se podvést, vyzvi je raději k boji!“

Projeli branou a vstoupili do paláce. V největší síni je očekával římský papež, francouzský král a německý císař. Don Fernando i Rodrigo byli oblečeni stejně a nikdo nepoznal, kdo je král a kdo jeho věrný.

Papež a oba panovníci povstali a uvítali Kastilce; když se znovu posadili, usedl don Fernando po jejich boku a Rodrigo se mu posadil k nohám.

První promluvil papež z Říma.

„Řekni mi, španělský králi, chceš platit daň bohu, abys mohl být pánem Španělska?“

Dříve než mohl don Fernando odpovědět, vyskočil Rodrigo a zvolal hrdě:

„Za takovou službu ti bůh nebude vděčný, papeži z Říma! Požádali jste nás, abychom vám každý rok platili daň. Dobrý král don Fernando tedy přijel, aby vám ji vyplatil. Vyplatí vám ji, ale zítra ráno na bitevním poli!“

Obrátil se k francouzskému králi a dodal:

„Pane, tebe si najdu uprostřed bitvy; uvidíme, přijde-li ti na pomoc tvých dvanáct nejlepších rytířů nebo nějaký jiný pyšný Francouz!“

Potom pohlédl na německého císaře a pravil:

„Jakým právem chceš určovat, kdo má být králem v naší zemi? Zítra ráno mi to můžeš vysvětlit, buď si jist, že ti k tomu dám příležitost!“

Dobrý král don Fernando povstal a řekl:

„Nepřijeli jsme vám škodit, přijeli jsme obhájit své právo a to učiníme.“

Potom oba opustili palác, nasedli na koně a spokojeně se vrátili do svého tábora. Seskočili ze sedel, vstoupili do králova stanu a don Fernando řekl:

„Jsi synem Diega Laíneze a vnukem Laína Calva; připrav vojsko k bitvě a buď přichystán, než kohout zakokrhá.“

„To rád učiním,“ odpověděl vesele Ruy Díaz. „Před východem slunce budeme všichni v sedlech!“

Když se na východě objevily první paprsky slunce, stálo už vojsko dona Fernanda před branami Paříže. V čele byl don Rodrigo s devíti sty věrných, za ním ve třech sledech netrpělivě čekaly veliké zástupy jezdců i pěších; nejlepším kastilským bojovníkům přikázal don Rodrigo, aby střežili dobrého krále dona Fernanda.

Papež z Říma, francouzský král a německý císař se ohromeně dívali na veliké zástupy pod hradbami a mlčeli. Pak spatřili, že uprostřed houfu kastilských jezdců přijíždí k bráně dobrý král don Fernando.

Když ho uviděl římský papež, zvolal:

„Španělský králi, slyšel jsem před chvílí, že dcera savojského hraběte, tvoje žena, ti z milosti boží daruje syna. Z lásky k tomu dítěti navrhuji: poskytni nám mír alespoň na jeden rok!“

„Papeži z Říma,“ zvolal don Fernando, „poskytnu ti čtyři roky míru!“

„Z lásky k tomu dítěti,“ zvolali vladaři Francie a Německa, „poskytni nám také čtyři roky!“

„Souhlasím,“ odpověděl don Fernando. „Francouzskému králi dávám čtyři další roky; a čtyři další slibuji císaři německému.“

„A co bude s daní?“ zvolal don Rodrigo. „Přijdete si pro ni? Jak vidíte, jsme připraveni platit!“

„Nebudeme o ní už nikdy mluvit,“ odpověděli rychle papež z Říma, francouzský král a německý císař; „ani teď, ani potom, ani kdykoli v budoucnosti!“

Nato se dobrý král don Fernando obrátil a přikázal svým jezdcům i pěším, aby se vydali na cestu zpátky do Kastilie, do Navarry i Aragonu, do Galicie i Portugalska.

Vesele a s radostí se vojsko dobrého krále navrátilo domů. Don Fernando poděkoval všem svým věrným, nejvíc však děkoval Rodrigovi.

Don Rodrigo pobyl ještě několik dnů na královském dvoře a potom zamířil se svými jezdci do Bivaru, kde už ho čekala jeho žena, doňa Jiména. I narodily se mu po nějaké době dvě dcery, doňa Elvíra a doňa Sol.

Čas plynul, don Rodrigo pomohl svému králi ještě mnoha odvážnými činy; když dobrý král don Fernando zemřel, pomáhal stejně oddaně i jeho nástupci, donu Sanchovi. Když ten se rozloučil se světem, stál Rodrigo Díaz z Bivaru věrně i při králi donu Alfonsovi a jeho sláva byla stále větší a větší.

Ale to už mu dávno říkali všichni Cid anebo Campeador, což znamená Bojovník.