Zpěv o Fernánu Gonzálezovi

Budu vám vyprávět, jak naši předkové ztratili svou zemi a zase jí dobyli zpátky, jak trpěli zimou, hladem a mnoha jinými útrapami, budu vám vyprávět o králi donu Rodrigovi a také o dalších statečných bojovnících.

Je to už dávno, co vládl ve Španělích dobrý král don Rodrigo. Celá země tehdy vzkvétala a lidé žili podle práva, Mauři se báli královy síly a odvahy. Našel se však muž, který záviděl králi, že je tak oblíben u svých věrných; jmenoval se don Julián, a ten vymyslil, jak dona Rodriga zahubit. Spojil se s maurským panovníkem a poradil mu, jak přemoci dona Rodriga lstí. Maur ho vyslechl a pochválil ho; potom přeplul přes moře, navštívil krále dona Rodriga a řekl mu:

„Na znamení míru a dobrých úmyslů zničíme všechny zbraně, spálíme je v ohni. Potom už nebudeš mít strach, že tě napadnu, a já se nebudu obávat tvé síly. Tvoji poddaní budou moci v klidu obdělávat vinice a pěstovat obilí na polích, tvá země zbohatne a všichni tvoji lidé budou mít dost chleba.“

Králi donu Rodrigovi se ten nápad zalíbil a připadal mu moudrý. Svolal proto bez prodlení urozence z Aragonu i Navarry, z Leónu, Portugalska i Kastilie a řekl jim:

„Když zničíme zbraně, Mauři se nebudou bát, že je napadneme; sto let budeme žít v pokoji a beze strachu. Přikazuji proto, abyste všechna kopí, všechny meče a štíty, všechny zbraně hodili do ohně a spálili je. Kdyby někdo neuposlechl mého příkazu, bude mým nepřítelem a já ho přísně potrestám.“

Jak král nařídil, tak se stalo. Sotva však byl jeho rozkaz vykonán, Maurové shromáždili veliké vojsko, na nejužším místě se přeplavili přes moře a vylodili se v přístavu, jenž se jmenuje Gibraltar; a nikdo se jim nemohl postavit s holýma rukama na odpor. Potom se Mauři valili dál, dobyli Sevilly a bez oddechu postupovali stále k severu.

Když dobrý král don Rodrigo uslyšel, co se stalo, přikázal vykovat nové zbraně a vytáhl s početným zástupem svých věrných proti Maurům. Střetl se s nimi u Sangonery; a byl to boj tak prudký, že se celá země chvěla pod kopyty koní.

Vojsko dona Rodriga mělo však jen lehké zbraně, narychlo vyrobené, a tak bitva netrvala dlouho. Mnoho Rodrigových bojovníků padlo, mnoho jich odvedli Mauři do zajetí, zahynul i don Rodrigo. Vítězové pak táhli dál a zanedlouho obsadili celou zemi, zbylo jen malé území na severu Kastilie a v hornaté Asturii, kam nepronikli.

Uprchlíci žili v horách, v nevelkém a chudém kraji; bylo jim těžko, trpěli hladem i zimou a bědovali, v jak špatné hodině se narodili. Ztratili všechno, co měli, a nikdo nevěděl, jak uniknout z tolikeré bídy.

Několik mužů tehdy požádalo francouzského krále, aby jim pomohl; ostatní však nechtěli, aby jejich území dostali do rukou Fran­couzi, a když přitáhl k jejich horám francouzský král, bránili se ze všech sil a nepustili ho dál.

„Nemůžeme složit zbraně,“ říkali Kastilci, „co by pak bylo s našimi syny? Španělsko je veliká a krásná země a žádná jiná se jí nevyrovná. Na horách se pasou stáda krav a ovcí, na svazích rostou olivy, jaké nezná Francie ani Anglie; vinice a obilná pole jsou na svazích hor i v údolí a mezi vrchy protékají řeky plné ryb; v zemi je hojnost stříbra a zlata a nikde nemají tak dobré koně, jako jsou ve Španělsku. Teď žijeme v bídě a nouzi jen na malém kousku té krásné země, ale nemůžeme se jí vzdát, protože nám patří po otcích.“

A tak se bránili dál a nepřestávali bojovat.

Čas plynul a Kastilci se nevzdávali. Tehdy žil mezi nimi muž jmé­nem Gonzálo Nuněz. Měl tři syny: nejstarší se jmenoval Diego, prostřední Rodrigo a nejmladší Fernán, ten byl ze všech nejlepší.

Otec se sám mnohokrát utkal s Maury, učil svého syna statečnosti a vychovával ho, jak nejlépe uměl. Když chlapec vyrostl a bylo mu šestnáct let, Kastilci se rozhodli, že jim bude vládnout; jmenovali ho proto v Burgosu se souhlasem Navarry hrabětem, i když jím nebyl ani jeho otec, ani jeho děd.

Tak se stal Fernán González vazalem navarrského krále a vládcem malého území, které se ubránilo Maurům. A třebaže to byl jen kousek země, don Fernán přijal tu velikou čest a prosil boha na nebi, aby mu dal moudrost a sílu, neboť chtěl vyvést Kastilii z bídy a znovu ji učinit šťastnou. A co si předsevzal, to začal hned plnit: se svou družinou napadl pohraniční městečko Carazo, obsazené Maury, a vyhnal je z těch končin hor.

Když se o tom útoku doslechl nejvyšší vládce Maurů, panovník Almanzor v Córdobě, zahořel velikým hněvem a rozhodl se, že vzpurnou Kastilii potrestá. Na všechny strany rozeslal rychle posly s příkazem, aby se shromáždili jízdní i pěší bojovníci; a sešlo se jich tolik, že z nich Almanzor sestavil sedm velkých oddílů, z nichž každý měl několik tisíc mužů. Potom s tím velikým vojskem vyrazil Almanzor ke Kastilii.

Jakmile se Fernán González dozvěděl, že ho chce maurský král napadnout, vyzval věrné v celé Kastilii, aby se shromáždili co nejrychleji; a když k němu přišli, požádal je o radu co udělat – zda vytáhnout proti Maurům, nebo se opevnit v horách a čekat, až přijdou.

Když domluvil, povstal Gonzálo Díaz, jeden z jeho věrných, a řekl:

„Pane, nezdá se mi, že je k boji s Maury vhodný čas. Je jich příliš mnoho a všichni jsou dobře vyzbrojeni, jezdci i pěší; nás je málo a nemáme tolik zbraní. Když se s nimi utkáme v boji, budeme poraženi a zemřeme všichni do posledního muže. Lépe by tedy bylo zabránit boji buď slibem, anebo dary; to je to jediné, co můžeme udělat. Jestliže se vám moje rada zdá špatná a já vám připadám slabý, prosím, abyste mi odpustili; zná-li někdo nějakou lepší radu, ať ji řekne.“

„Nesouhlasím s tím,“ odpověděl prudce Fernán González, „co jsi pravil. Navrhuješ, abychom se vyhnuli boji. Avšak když nebudeme bojovat, zahyneme stejně; lépe je tedy zemřít se ctí než v hanbě. A kdybychom nezahynuli, stanou se z nás otroci. Naši otcové nebojovali s Maury proto, aby ze synů byli poddaní nepřítele. Když král don Rodrigo ztratil Španělsko, naši dědové a otcové se bránili v horách; bylo jich málo, trpěli hladem a zimou, ale nevzdali se. Nezbývá než bojovat, musíme zapomenout na strach ze smrti. Jen tak porazíme vojska krále Almanzora a zbavíme Kastilii útrap a bídy, jen tak porazíme Maury! Ať nikdo neříká, že je jich mnoho, neboť tři lvi jsou silnější než deset tisíc oveček a třicet vlků přemůže třicet tisíc jehňat. Musíte věřit, že zvítězíme.“

Fernán González domluvil a všichni s jeho řečí souhlasili; potom odjeli do Lary, aby se připravili k boji.

Nazítří ráno se vydali na lov do okolních lesů, aby si přichystali zásoby masa. Fernán González pronásledoval divokého kance a zabloudil v horách; údolím bystřiny vystoupil na strmý svah a spatřil při úpatí skály malou poustevnu, pokrytou větvemi a mechem. Seskočil z koně a zavolal; objevil se chudý poustevník v roztrhaném šatě. Fernán González mu pověděl, že zabloudil, a poustevník řekl:

„Pojď dál, pane, dám ti svůj černý chléb a poradím ti, co máš dělat; protože brzy padne tma, přijmi mé pohostinství a zůstaň tu na noc.“

Don Fernán vešel do poustevny, pojedl a přespal na chudém lůžku. Ráno poustevník řekl:

„Vím, že zvítězíš nad Almanzorem. Bude to těžká bitva, ale získáš velikou kořist. Pravím ti, že se celý svět bude bát tvého kopí, ale pamatuj si, že dvakrát upadneš do zajetí.“

Potom se rozloučili, poustevník ukázal Fernánu Gonzálezovi cestu a hrabě se vrátil ke svým. Všichni už se obávali nejhoršího; jak byli šťastni, když uviděli, že je Fernán González živ a zdráv!

Brzy nato vyrazili Kastilci vstříc Maurům; na příhodném místě se zastavili a připravili se k bitvě.

Vojsko Maurů už bylo na dohled; a bylo jich tolik, že zaplnili všechny pahorky a údolí. Troubili na trubky, křičeli z plných plic a smáli se, neboť věřili, že si s tou hrstkou horalů snadno poradí; vždyť viděli dobře, že na jednoho Kastilce připadá tisíc Maurů.

Stalo se, že v tu chvíli jeden z věrných dona Fernána pobodl koně, aby byl blíž u svého pána; avšak i s koněm se zřítil do hluboké průrvy a zůstal tam, jako by se nad ním země zavřela. Na všechny padl strach, neboť viděli v té příhodě zlé znamení, a někteří z nich zvolali:

„Jsme lidé hříšní a toto je znamení, že budeme potrestáni. Raději se obraťme a uprchněme, protože teď je už jisté, že Mauři zvítězí. Jak bychom se jim mohli ubránit?“

„Přátelé,“ řekl Fernán González, „nebojte se ničeho a nevykládejte si tu nehodu jako slaboši. Podívejte se dobře: země před námi je tvrdá a pevná, bez roklí a strží, z čeho tedy máte strach? Jste přece lidé stateční a já vím, že zvítězíme.“

Když je takto povzbudil, sklonil kopí s praporcem, silným hlasem zvolal „Kastilie!“ a rozjel se prudce proti Maurům. Jeho věrní vyrazili za ním, aby ho chránili a pomáhali mu; a všichni měli v srdcích takové odhodlání, že na smrt ani nepomysleli. Bojovali vskutku tak statečně, že přední řady Maurů zakolísaly, už se nevzpamatovaly a nakonec se obrátily na útěk; prchající strhávali zadní oddíly, které ještě ani nezasáhly do boje, a v celém maurském vojsku zavládl tak veliký zmatek a strach, že se nakonec obrátili všichni a prchali z bojiště.

Almanzor viděl, jaká pohroma se valí na jeho vojsko; pokusil se je zastavit a strhnout k novému boji, ale už bylo pozdě. Vyděšený zástup Maurů ho unášel z bojiště a panovník hlasitě naříkal:

„Všichni moji nejlepší padli anebo jsou zajati; když oni jsou mrtví, proč já jsem naživu?“

Fernán González a jeho věrní pronásledovali Maury, hnali je po svazích vrchů i po rovině, zmocnili se jejich táborů a našli v nich veliké bohatství: truhlice plné zlata a stříbra, lesklé poháry, drahocenné hedvábí a mnoho dobrých zbraní; s celou tou bohatou kořistí se pak vrátili zpátky do Burgosu.

Fernán González přikázal, aby si několik dní odpočinuli, neboť všichni byli velmi unaveni; a tak odpočívali a léčili si rány, které utržili v boji. A všichni se radovali, protože získali velikou část země a zmocnili se nesmírné kořisti.

Radost z vítězství však byla brzy zkalena nedobrou zprávou: do Burgosu přijeli na zpěněných koních poslové a oznámili, že král sousední Navarry využil boje s Maury a začal drancovat kastilské vesnice na pomezí.

Když se to pak stalo v krátké době ještě několikrát, poslal Fernán González k navarrskému králi donu Sanchovi svého posla.

Kastilec předstoupil před krále, pozdravil ho a řekl:

„Pane, přijíždím od hraběte Fernána Gonzáleze, který si stěžuje, že jsi mu způsobil v Kastilii veliké škody. Tím, že nás nenecháváš na pokoji, stáváš se přítelem Maurů a jejich pomocníkem, neboť můj pán teď nemůže proti nim bojovat. Naprav všechno, co jsi mé zemi způsobil, a žij s námi v přátelství jako dobrý soused. Když to neučiníš, můj pán tě vyzve k boji.“

„Příteli,“ řekl don Sancho, když posel domluvil, „vrať se domů a pověz svému pánu, že nevím, co mi vytýká. Velmi se divím, že se odvažuje mi hrozit. Vždyť se chová, jako by se pomátl! Jednou se mu podařilo porazit Maury a už mu pýcha zatemnila rozum. Pověz mu, že mě urazil a že ho brzy potrestám. Mně neunikne, přede mnou se neukryje v žádné pevnosti ani na horách; dostihnu ho, i kdyby přede mnou utekl na druhou stranu moře.“

Posel se vrátil do Kastilie a pověděl všechno Fernánu Gonzálezovi, nezatajil před ním ani jediné slovo.

Když don Fernán uslyšel odpověď navarrského krále, přikázal, aby se do Burgosu sjeli všichni jeho věrní. Shromáždili se urozenci i zemani a uviděli, že jejich pána tíží veliká starost.

„Přátelé,“ řekl jim Fernán González, „zavolal jsem vás, abyste mi poradili. Navarrský král se k nám chová pyšně a způsobil nám mnoho škod; teď nám dokonce hrozí, že nás napadne. Prosím vás jako své věrné vazaly, abychom v této chvíli neukázali ani nejmenší slabost. Musíme bojovat, nic jiného nám nezbývá; nezapomeňte, že v boji si nejsou všichni rovni, neboť sto odhodlaných a statečných bojovníků znamená víc než tři sta nespravedlivých. Jich je mnohem víc než nás, mají víc jezdců i pěších; avšak budeme-li stále vyčkávat, co udělají, jejich pýcha poroste. Když však poznají, že nestrpíme další křivdy, pýcha je rychle přejde.“

Všichni souhlasili s jeho slovy, a tak bez odkladů vyrazili proti navarrskému králi.

Když don Sancho viděl, že se Kastilci blíží, vyrazil jim se svým vojskem vstříc. Strhla se tak prudká bitva, že do veliké dálky bylo slyšet, jak meče narážejí na štíty a jak praskají dřevce kopí.

V bitevní vřavě hledal don Fernán navarrského krále, aby se s ním utkal; a protože také navarrský král po něm pátral, našli se ti dva brzy podle zbroje a podle praporců. Srazili se s takovou silou, že se hroty jejich kopí ohnuly a nikdo nikdy neviděl tak prudké rány. Navarrský král se zřítil ze sedla mrtev, avšak také don Fernán spadl raněn z koně.

Zvedl se na loktech, přemohl bolest a zavolal: „Kastilci!“

Nikdo ho však neslyšel, protože žádný z jeho jezdců nebyl v té chvíli nablízku. Nikde ho neviděli, už mysleli, že je ztracen; potom ho však přece jen spatřili a probili se k němu, i když jim v tom navarrští jezdci bránili ze všech sil.

Sklonili se k donu Fernánovi, otřeli mu z tváře pot a krev. Byli přesvědčeni, že je mrtev, zdvihli ho na koně, avšak Fernán González se probral z mdloby a prosil je, aby neztráceli čas a bojovali dál.

Kastilští jezdci se znovu vrhli do boje a jejich nápor byl tak prudký a nečekaný, že se Navarrští obrátili na útěk.

Tak skončila bitva; Fernán González pak nařídil, aby krále dona Sancha vrátili jeho lidem a aby ho odvezli do Navarry.

Ani tentokrát se však Kastilci netěšili z vítězství dlouho; příbuzný dona Sancha, hrabě z Tolosy, chtěl pomstít smrt navarrského krále, rychle shromáždil vojsko a vytáhl proti věrným dona Fernána; všichni Navarrští se k němu hned přidali a tak jeli společně do boje, aby pokořili hraběte Fernána Gonzáleze.

Ten znovu svolal vojsko, avšak jeho jezdci už byli unaveni a říkali si:

„Chceme dělat také něco jiného než jen ustavičně bojovat a držet v rukou zbraň; učiňme něco, ať už přestane ten neustálý boj, ať zase žijeme v pokoji a v míru!“

Vybrali si ze svých řad jednoho urozence, jmenoval se Nuňo Laínez, a poslali ho za donem Fernánem jako svého mluvčího.

„Pane,“ řekl Nuňo Laínez, „není na světě člověka, který by vedl takový život jako my. Lidé přece nežijí proto, aby neustále svírali v ruce meč, rádi bychom už žili v pokoji a klidu. I nejsilnější vítr se jednou unaví a moře se uklidní i po sebevětší bouři. Počkej aspoň, až se vyhojí tvé zranění, až si odpočineme a oddychneme si. Když budeš potom chtít a řekneš, že jinak to není možné, postavíme se za tebe a budeme bojovat dál. Neříkám to ze zbabělosti, pane, chci tě střežit jako svou vlastní duši, ale lepší radu neznám.“

Fernán González odpověděl:

„Rozumím dobře tomu, co říkáš, ale nezdá se mi prospěšné boj odkládat, neboť jediným dnem váhání může člověk ztratit všechno, co předtím těžce získal. Lenivý i statečný, oba jednoho dne zemřou; zůstane po nich jen to, co vykonali. Všichni lidé, kteří dokázali něco velkého, museli hodně pracovat; nemysleli na útrapy, nepospíchali k večeři, když měli hlad. U velkého Alexandra nikdo nepočítá jeho dny a noci, počítáme však velké činy, které vykonal; o lidech, kteří neudělali nic, se nemluví víc než o těch, kteří se vůbec nenarodili. Neztrácejme proto ani my svůj čas, nepočítejme dny a roky, neboť ty uprchnou a už se nikdy nevrátí zpátky.“

Všichni uznali, že to jsou moudrá slova, a prohlásili, že udělají všechno, co jim don Fernán přikáže.

Vyjeli tedy proti toloskému hraběti a setkali se s ním na břehu řeky, jež se jmenuje Ebro. Tam došlo k bitvě: jezdci z Tolosy bojovali zády k řece, ale Kastilci na ně dotírali znovu a znovu a zasadili jim tolik ran, že je donutili ustoupit na druhý břeh. Ani potom jim nepopřáli oddechu, rychle se přebrodili za nimi a dotírali na ně dál.

Fernán González se utkal s hrabětem z Tolosy a hned první ranou ho srazil z koně; když to viděly zbytky toloských vojsk, jezdci i pěší se obrátili a prchali k horám, aby si zachránili aspoň holé životy.

Tak bitva skončila; Fernán González přikázal, aby toloského hraběte pohřbili s nejvyššími poctami a podle starých zvyklostí.

Tak zvítězil Fernán González nad králem z Navarry a porazil hraběte z Tolosy.

Opusťme však smutné a poražené Navařany i jejich spojence z Tolosy a vraťme se k donu Fernánovi.

Ani tentokrát si Fernán González nemohl oddechnout. Do Kastilie přišly brzy špatné zprávy: Almanzor se nesmířil s porážkou, kterou utrpělo jeho veliké vojsko. Vždyť u Lary měl sto třicet tisíc jezdců a pěších k nedopočítání, a přece byli poraženi. Odplul do Afriky a začal shromažďovat nové vojsko na všech stranách: Turky i Araby, obratné v boji a přivyklé bitvám. Přicházeli ze všech stran s meči i s velikými luky, zaplnili všechny cesty a stezky. Šli pěší, sjížděli se jezdci na koních, přicházely veliké karavany nákladních velbloudů, bylo jich bezpočtu. Když se všichni shromáždili, vstoupili na lodě, přepluli moře a vylodili se na břehu u Gibraltaru.

Almanzor nechtěl ztrácet čas, rychle vyrazil k severu, velmi toužil pomstít se kastilskému hraběti. Cestou sbíral další vojsko: z Córdoby i Jaénu, z celé Andalusie, z Cartajeny, z celé Almerie shromažďoval jezdce na rychlých koních.

Fernán González brzy uslyšel, co se děje. Sedl na koně, vydal se do hor za poustevníkem a řekl mu, jak veliké má starosti.

„Dostal jsem dnes zprávy od pěti poslů, že v Almanzorově vojsku jsou králové a urozenci z Andalusie, jezdci i pěší snad z celé Afriky. Blíží se po zemi a přijíždějí po moři, aby mě porazili.“

Poustevník řekl:

„Neváhej ani chvíli a připrav se k těžkému boji; budeš-li čekat, Almanzor tě zahubí. Neuzavírej s ním žádné dohody, nevyhýbej se bitvě, i kdyby měla trvat tři dny.“

Don Fernán se vrátil ke svým lidem a oznámil jim, aby se připravili k boji. Kastilci váhali, věděli dobře, jak veliké vojsko Almanzor přivádí, navrhovali hraběti, aby se raději vyhnul boji, v němž nemůže zvítězit. Avšak Fernán González jim řekl:

„Vím, že Almanzor má tak veliké vojsko, jako neměl ještě nikdy. Aragon a Navarra nám nepomohou. Když nás Mauři porazí, pomstí se nám, odvedou nás do zajetí a naše syny vychovají jako Maury; než takový osud, raději nechci žít. A to ještě není všechno: jestliže Mauři obsadí naši zemi, nebude už nikoho, kdo by ji vyrval z jejich rukou. Padneme-li tentokrát, nevstaneme už nikdy. Říkám vám, já nechci být poražen a nechci jít do zajetí. To všechno jsou dobré důvody, abychom bojovali; kdo by se chtěl vyhnout bitvě, ztratí čest – a to znamená, že ztratí všechno.“

Těmi slovy vlil novou odvahu do srdcí svých jezdců i pěších; potom přikázal, aby se hned nazítří připravily na pláni tři šiky. V čelo prvního šiku postavil Gonzála Gustioze ze Salas, otce sedmi infantů; ten bude velet dvěma stům jezdců a šesti tisícům pěších, všichni pocházeli z hor a byli obratní a mrštní.

Do čela druhého šiku určil dona Lopeho; také ten měl dvě stě jezdců, nejlepších z celé Kastilie, a šest tisíc pěších bojovníků.

Potom sestavil třetí šik a oznámil, že mu bude velet sám. Každému pak určil, co má dělat, a všem přidělil úkoly v bitvě.

Strávili neklidnou noc; někteří se modlili, jiní spali nepokojným spánkem, další leželi s otevřenýma očima a bděli až do rána.

Byla to těžká noc; a stalo se, že ti, kteří nespali, spatřili na obloze velkého planoucího hada, který se mihl po nebi jako ohnivý blesk. Mnozí dostali veliký strach, probudili Fernána Gonzáleze a řekli mu, že se chtějí vrátit domů. Don Fernán je požádal, aby mu vysvětlili, co viděli, a pak jim řekl:

„Vy dobře víte, že se Mauři vyznají ve hvězdách. I kdyby byl ohnivý blesk jejich dílem, pak to znamená, že z nás mají strach a chtějí nás zastrašit. Čeho se tedy bojíte? Jděte klidně spát a odpočiňte si, ať jste zítra při síle.“

Kastilci se uklidnili, rozešli se a znovu ulehli ke spánku.

Ráno vstali časně za svítání, vzali zbraně a seřadili se do tří šiků, jak bylo určeno. Každý znal své místo a věděl, co má dělat.

Nečekali dlouho, Mauři se na ně vrhli jako záplava.

Boj byl těžký, Mauři i Kastilci bojovali se vší urputností, brzy bylo na obou stranách mnoho mrtvých a raněných. Fernán González se svými věrnými pronikl hluboko mezi Maury a rozrazil jejich šik na dvě části. Spatřil ho maurský vládce Almanzor a v sedle svého koně se k němu prodral, velice toužil připravit ho o život. Zasadili si pak prudké rány kopím, že se dřevce zlomily; bojovali dál s meči. Donu Fernánovi se podařilo srazit Almanzora nečekaným úderem ze sedla; neměl však ještě úplně vyhojené zranění, které utrpěl v boji s toloským hrabětem a sklouzl při té prudké ráně sám ze sedla do trávy. Když viděli Mauři, co se stalo, ihned na dona Fernána zaútočili, avšak Kastilci mu znovu pomohli do sedla a Fernán González bojoval dál.

Byl pokryt prachem, měl prachu i plná ústa, ale neustále povzbuzoval své věrné:

„Bojujte statečně, neboť proto jsme přece tady! Myslete na ty, kteří padli, myslete na Kastilii!“

Také Gonzálo Gustioz, otec sedmi infantů, i celý jeho šik bojovali statečně proti veliké přesile, nikdo nemyslil na smrt ani na únavu.

Slunce už zapadlo, začínalo se stmívat, ale na bitevním poli stále ještě nebylo rozhodnuto, i když Kastilci vytlačili Maury z nejvýhodnějších míst a zmocnili se i několika jejich táborů.

Když se pak setmělo úplně a boj ustal, ulehli bojovníci Fernána Gonzáleze pod stromy i v ukořistěných maurských stanech, aby si odpočinuli, avšak neodložili zbraně a na všech stranách postavili silné hlídky.

Nazítří se Mauři vrhli s velikým křikem do útoku, Kastilce však nepřekvapili; ti stáli už připraveni a pustili se znovu do boje. Vítězství se přiklánělo střídavě na obě strany, ale ani toho dne nebylo rozhodnuto, i když bitva trvala bez přestání až do večera.

Když slunce zapadlo a boj ustal, svolal Fernán González své věrné a řekl jim:

„Přátelé, prosím vás, bojujte zítra ze všech sil, nemyslete na únavu ani na šrámy. Zaútočíme ještě za ranní tmy, tak Maury překvapíme a nepopřejeme jim oddechu ani na chvíli. Říkám vám, že se zítra všechno rozhodne a my zvítězíme.“

Také tentokrát spali všichni se zbraní v ruce. Ráno vyrazili do útoku ještě za šera; když vycházelo slunce, byla už bitva v plném proudu.

Kastilci se bili statečně, avšak ze všech nejudatnější byl Fernán González; bojoval tak odhodlaně, že se mu žádný Maur nechtěl postavit a nechtěl přijmout jeho výzvu.

Třetí den byl ze všech nejtěžší. Po bojišti pobíhali koně bez pána, v trávě ležely zlámané dřevce a rozbité štíty. Kdykoli se vítězství začalo přiklánět na stranu Maurů, ozvalo se nad bitevní vřavou volání: „Kastilie!“ To volal Fernán González a jeho hlas dodával všem odvahu a vléval do žil novou sílu.

Kastilci však měli těžké ztráty, mnozí z věrných dona Fernána byli zraněni nebo padli, padl i Gonzálo Gustioz, otec sedmi infantů. Když to uslyšel don Fernán, vyjel proti maurskému králi, který ho zabil, a zasadil mu tak prudkou ránu kopím, že ho srazil ze sedla. Mauři uviděli, že jeden z jejich králů padl, a zmocnil se jich velký hněv, sto jezdců se vyřítilo proti Fernánu Gonzálezovi, obklíčili ho ze všech stran a prudce na něj doráželi. Don Fernán se bránil, ale síly ho začaly opouštět, srdce se mu sevřelo úzkostí.

Co se stane, říkal si v duchu, jestliže teď padnu? Moji věrní uvidí, že ztratili pána, kdo je bude potom povzbuzovat? Podlehneme a Mauři obsadí celou Kastilii, vypálí ji a zničí, odvedou zajatce, bude konec všemu.

Znovu se vzmužil, představa porážky mu dodala novou sílu. Když uviděli jeho věrní, s jakou silou rozehnal zástup dorážejících útočníků, s velikým nadšením sevřeli své meče a kopí. Mauři nečekali tak prudký a náhlý nápor a sám Almanzor zvolal:

„To přece není možné! Kde se jen bere v tom člověku taková síla? Chtěl jsem ho zabít anebo zajmout, ale běda, teď to udělají Kastilci nám!“

Od toho okamžiku začali Mauři couvat, zprvu pomalu, potom rychleji, nakonec se obrátili na divoký útěk, ve zmatku a strachu odhazovali meče a kopí, prchali z bitevního pole. Dvě noci a ještě celý den je Kastilci pronásledovali, nepopřáli jim oddechu ani na chvíli; zahnali je daleko až k Almenaru a zastavili se teprve tehdy, když už únavou padali z koní.

Potom se pomalu vrátili na bitevní pole a začali sbírat své mrtvé.

Když to uviděl Fernán González, řekl jim:

„Nevozte je domů, mrtví nepatří mezi živé. Zemřeli statečně a získali velikou slávu; bojovali společně, ať tedy i společně odpočívají. Pohřbíme je nedaleko, je tam na krásném místě uprostřed hor malá poustevna; já vás jen prosím: až jednou i můj život skončí, pochovejte mě k nim.“

Uposlechli ho a se slzami v očích pochovali své mrtvé. Potom se shromáždili a s velikou kořistí se vrátili do Burgosu a do svých domovů, aby všude po celé Kastilii oznámili vítězství.

A bylo to vskutku vítězství tak rozhodující, že se Almanzor už nikdy neodvážil vstoupit na půdu Kastilie.

V leónském království vládl už třetím rokem král Sancho Ordóněz zvaný Tlouštík. Pod jeho vládou byl León silný a mocný. Jednoho dne vzkázal král Fernánu Gonzálezovi, aby přijel na sněm do Leónu; všichni vazalové už byli na místě a čekali jen na dona Fernána.

Fernán González nebyl rád, neboť nechtěl nikomu líbat ruku na znamení vazalství. Přesto se však nakonec vydal do Leónu a předstoupil před krále; Sancho Ordóněz ho přivítal zdvořile a s nejvyššími poctami. Všichni kastilského vazala chválili a obdivovali, jen králova žena, sestra navarrského vladaře, neměla radost, protože cítila ze starých časů k donu Fernánovi velikou zášť. Nemohla zapomenout, že Fernán González v boji připravil o život dona Sancha, jejího otce; zapomněla jen, proč se to stalo.

Sněm netrval dlouho a Fernán González se připravoval k odjezdu. Měl tehdy v Leónu krásného a silného koně, který dřív patřil maur­skému panovníkovi Almanzorovi; a měl také nádherného jestřába, krásnějšího nebylo v celé Kastilii. A stalo se, že král řekl donu Fernánovi:

„Done Fernáne, tvůj jestřáb a kůň se mi velmi líbí, nikdy jsem neviděl krásnější zvířata. Rád bych je od tebe koupil.“

„Pane,“ odpověděl Fernán González, „neprodám je, protože nejsou na prodej; jestliže se ti však líbí, můžeš je dostat darem.“

„Nechci je darem,“ řekl král, „ale kdybys mi je prodal, dám ti za ně tisíc marků ve stříbře.“

Fernán González chvíli přemýšlel a pak řekl:

„Souhlasím; ale když mi nedáš peníze ve stanovené době, každý den zdržení tě bude stát dvojnásobek.“

Král se zasmál; před svědky oba podepsali dohodu, podle které don Fernán prodal koně i jestřába leónskému králi Sanchovi Ordónězovi zvanému Tlouštík.

Sancho Ordóněz platil i neplatil; jednou v budoucnu přijde čas, kdy zjistí, že už je dlužen za koně a jestřába takové jmění, že by mu nestačilo celé bohatství Francie. Avšak nebudeme předbíhat, jsme stále v Leónu, don Fernán se chystá na cestu domů.

Když se loučil s králem a královnou, jeho ženou, řekla mu královna:

„Done Fernáne, dám ti návrh. Mám mladší sestru, doňu Sanchu; vezmi si ji za ženu. Učiníš-li to, budou žít Navarra, León i Kastilie navěky v míru a pro všechny bude ten sňatek výhodný. Až přijedeš domů, přemýšlej o tom.“

Don Fernán neodpověděl, rozloučil se a vrátil se domů. Když oznámil svým věrným královnin návrh, všichni se radovali a domlouvali mu, aby tak učinil. Královna však zatím nemeškala a poslala svému bratru, navarrskému králi donu Garcíovi, list tohoto znění:

„Tobě, done Garcío, navarrský králi, ode mne, doni Teresy, královny v Leónu. Ty víš, jak zahynul král don Sancho, náš otec, kterého jsem milovala nejvíc na celém světě. A říkám ti, že kdybych já byla navarrským králem, jako jsi ty, pomstila bych se. A teď máš čas i příležitost, aby ses pomstil, budeš-li chtít.“

Brzy nato dorazil do Navarry kastilský posel a oznámil, že don Fernán souhlasí se sňatkem a vzkazuje, že se rád sejde s králem, kdekoli jen bude chtít, aby s ním dojednal podrobnosti svatby.

Král odpověděl, že ho bude čekat na místě zvaném Cirueňa; ať však na schůzku přijede jen s pěti neozbrojenými jezdci, neboť sám učiní stejně.

Ve stanovený den přijel Fernán González na určené místo; doprovázelo ho jenom pět jeho nejbližších věrných, neměli kopí ani meče.

Čekali, až náhle spatřili, že přijíždí navarrský král; avšak uviděli také, že ho doprovází třicet pět jezdců ozbrojených jako do bitvy.

„Běda mně,“ vykřikl don Fernán, „je jich pět, ale ještě třicet navíc! Jsem ztracen, protože jsem uvěřil královskému slovu!“

Navarrští jezdci obklopili Kastilce, strhli je z koní a nasadili jim pouta. Když viděl Fernán González své nejbližší přátele v poutech, řekl vazalům krále dona Garcíi:

„Don García chtěl jenom mě a teď mě má; proto neubližujte mým pěti přátelům, ti nejsou ničím vinni.“

Navarrští se krátce poradili, potom propustili pět Kastilců a dona Fernána odvlekli na místo zvané Castro Viejo, kde ho vsadili do hlubokého vězení a pečlivě ho střežili ve dne i v noci.

Po celé Kastilii nastal veliký nářek; všichni plakali pro svého pána a proklínali hanebnost navarrského krále. Mnoho Kastliců tehdy obléklo černé pláště s červenými kápěmi na znamení smutku.

Právě v té době přišel do Kastilie poutník z daleké Lombardie; byl to lombardský hrabě, který uslyšel vypravovat o hrdinských činech Fernána Gonzáleze a chtěl ho poznat na vlastní oči. Když uslyšel, jak zlý osud potkal dona Fernána, hluboce se zarmoutil. Dlouho však neváhal, vydal se do Navarry a vyhledal vězení, v němž byl v okovech na rukou i nohou Fernán González.

Lombardský poutník slíbil strážcům mnoho peněz a požádal je, aby směl krátce promluvit s vězněm; strážci se chvíli radili, potom vzali peníze a otevřeli mříž. Poutník vstoupil a pověděl donu Fernánovi, kdo je a odkud přichází; nakonec mu slíbil, že učiní všechno, co bude v jeho silách, aby mu pomohl z vězení. Potom se rozloučili a lombardský urozenec spěchal dál. Vyhledal doňu Sanchu, tu, kterou si měl vzít Fernán González za ženu, a řekl jí:

„Paní, byl jsem v Kastilii a poznal jsem, že tě v té zemi nikdo nemiluje: neboť kvůli tobě upadl jejich pán do těžkého vězení. I když to nebyla tvoje vina, přece jen jsi byla příčinou neštěstí toho čestného a statečného muže, Fernána Gonzáleze. A také ti musím povědět, že všichni jsme velice zarmouceni, neboť zpráva o uvěznění dona Fernána potěšila Maury; radují se, jsou veselí a nikdo by se nedivil, kdyby teď vyrazili na novou výpravu. Kdybys dostala dona Fernána z vězení a opravdu si ho vzala za muže, chválili by tě lidé v celém Španělsku. A říkám ti, že žádný císař ani urozenec na celém světě není tak dobrý jako tento muž.“

Když to všechno poutník z Lombardie pověděl, rozloučil se s doňou Sanchou a vydal se na další cestu.

Doňa Sancha dlouho přemýšlela o jeho slovech; vážila všechna pro i proti, až se rozhodla. Potom už dál nemeškala, tajně vyhledala vězení, v němž byl ukován don Fernán, a přikázala strážcům, aby ji vpustili.

Když ji vězeň uviděl, podivil se a řekl:

„Paní, proč za mnou přicházíš?“

„Přišla jsem,“ řekla doňa Sancha, „abych tě odtud vyvedla. Chceš-li opustit vězení, slib mi při vší své cti, že si mě opravdu vezmeš za manželku a že mě neopustíš pro nějakou jinou ženu. Když mi to neslíbíš a neuděláš to, nikdo jiný ti odtud nepomůže a zůstaneš tady až do konce života.“

Don Fernán krátkou chvíli uvažoval, potom se obrátil ke své návštěvnici a usmál se:

„Paní, říkám ti pravdu. Jestliže splníš, co jsi mi řekla, budeš mou ženou a já budu tvým mužem.“

„Pospěšme si tedy,“ řekla doňa Sancha, „ať jsme daleko od tohoto místa, než se dozví král don García o tvém útěku.“

Vyšli z vězení a zamířili k hranicím Kastilie; doňa Sancha musela uprchlíka podpírat, neboť byl pobytem ve vězení zesláblý a chůze byla pro něj těžká, tím těžší, že ho tížila železná pouta. Tak šli celou noc až do rána a celý další den, doňa Sancha ho chvílemi podpírala a chvílemi nesla. Kvečeru spatřili před sebou hory; s posledními silami k nim došli a mezi skalami přečkali noc.

Když se ráno rozednilo, zamířili do hustého lesa, aby se ukryli v houštinách, neboť se báli, že jim jezdci dona Garcíi budou co nevidět v patách.

Znenadání se však z lesa vyřítila smečka psů a za ní se objevil špatný kněz, který tam na lesních mýtinách lovil zvěř. Kněz je spatřil, okřikl psy, přiblížil se k uprchlíkům a řekl:

„Tady jste, vy zrádci? Z rukou dobrého krále dona Garcíi neuniknete a oba zahynete, protože já vás vydám spravedlnosti.“

„Příteli,“ řekl don Fernán, „prosím tě, měj s námi slitování. Když nás pustíš, dám ti v Kastilii všechno, co si jen budeš přát; navíc ti dám největší a nejbohatší město, které si vybereš.“

„To je dobrý návrh,“ odpověděl špatný kněz. „Ale já mám ještě jednu podmínku. Slíbíš mi, že si odvedu s sebou tuto paní, neboť se mi velmi líbí.“

Když to Fernán González uslyšel, vrhl se na špatného kněze a s pomocí královské dcery ho přemohl; potom ho oba spoutali, vzali si jeho mezka i jestřába a vydali se na další cestu horami a hustým lesem.

Zanechme je teď na lesní stezce, neboť vám musím povědět, co se zatím dělo v Kastilii.

Kastilci už dlouho plakali nad zlým osudem svého pána; potom však přestali bědovat a začali se radit, jak ho vysvobodit. Jedni radili to, druzí zase ono. Když se nemohli dohodnout, zasáhl statečný a urozený Nuňo Laínez a řekl:

„Vytesejme z tvrdého kamene sochu, která by měla podobu našeho pána. Postavíme ji na vůz a všichni před její tváří budeme přísahat věrnost Fernánu Gonzálezovi, jako by to byl on sám. Potom vyrazíme do Navarry, abychom ho osvobodili; kdokoli nás uvidí, přidá se k nám. Slibme si, že buď ho vysvobodíme a vrátíme se s ním, nebo padneme; neboť pro Kastilii a pro nás všechny má náš pán větší cenu než tři tisíce urozených jezdců, ozbrojených až po zuby. A jestliže to, co radím, je hřích, ať mi nebesa odpustí.“

Vytesali z kamene sochu, postavili ji na vůz a před její tváří přísahali věrnost; a učinili tak muži i chlapci. Potom vyrazil zástup jezdců i pěších k hranicím Navarry.

Prošli velikými a hrdými horami a třetího dne se ocitli v blízkosti hranic. Tam přespali a časně ráno se vydali dál.

Fernán Gonzáles a doňa Sancha zatím putovali při měsíci ve skrytu lesa, pomalu se blížili ke Kastilii. Les skončil a před nimi se táhla široká pláň. Svítalo a oba se radili co dělat. Znenadání spatřili proti sobě veliký zástup; ulekli se, protože mysleli, že to jsou Mauři. Doňa Sancha řekla:

„Co teď uděláme, pane? Jsou-li to Mauři, jsme ztraceni. Jestliže to nejsou Mauři, je to můj bratr se svými jezdci a my jim teď padneme do rukou.“

Les už byl za nimi, neměli se kam ukrýt, zamířili proto rychle k horám. Náhle však Fernán González prudce zastavil mezka a řekl:

„To není Almanzor ani tvůj bratr, protože vidím kastilské praporce. A ten praporec v čele – ten přece patří mně! To přijíždějí Kastilci, paní, aby ti políbili ruku na znamení své úcty!“

Vyjeli jezdcům vstříc, objali se s nimi, všichni společně se radovali; nikdo nemohl uvěřit, že je to pravda.

„Paní,“ řekli sestře navarrského krále, „narodila ses ve šťastné hodině pro celou Kastilii; žádná žena na světě a žádný muž by nedokázali to, co jsi dokázala ty.“

Pak zamířili do nejbližší vsi a vyhledali kováře, aby zbavil dona Fernána pout.

Vesele a s radostí se vydali do Burgosu, kde se brzy konala veliká a slavná svatba. Celý Burgos byl tenkrát na nohou, potulní zpěváci zpívali své písně a všude bylo plno veselí.

Když trvaly radovánky osmý den, přijel do města rychlý posel s nedobrou zprávou: navarrský král don García shromáždil početné vojsko a míří ke Kastilii.

Když to uslyšel don Fernán, objal doňu Sanchu, svolal všechny své věrné a v čele jezdců i pěších vytáhl z Burgosu vstříc nepříteli.

Netrvalo dlouho a vojska se srazila; je psáno, že to byla bitva těžká a krvavá pro obě strany. Navarrských však bylo víc, vítězství se začalo přiklánět na jejich stranu a odpor Kastilců pomalu slábl. Jakmile don Fernán uviděl hrozbu porážky, zvolal na své věrné:

„Přátelé, proto jsme prožili tolik útrap, abychom teď ztratili všechno? Špatně bojujete, a já chci raději zemřít, než abych na vlastní oči viděl tu hanbu. Naši potomci budou o vás jednou říkat, že jste se raději neměli narodit, neboť jste se chovali jako slaboši a váhavci.“

Když ho Kastilci slyšeli takto mluvit, zmocnila se jich lítost.

„Raději umřeme,“ říkali si, „než abychom poslouchali svého pána, jak hanebně mluví!“

A s novými silami se pustili do boje. V té chvíli zahlédl Fernán González navarrského krále uprostřed pláně; pevně sevřel kopí v ruce, vyjel proti němu a zvolal:

„Králi, pojeď blíž, ať se bitva rozhodne mezi námi dvěma!“

Král byl silný a mohutný, důvěřoval své síle. Sklonil se v sedle, zasadil koni ostruhy a vyrazil kupředu. Srazili se v plném trysku tak prudce, že navarrský král velikým obloukem vyletěl ze sedla; a nikdo z jeho lidí nebyl poblíž, aby mu pomohl.

Když uviděli navarrští jezdci i pěší, že jejich král je poražen, obrátili se a ve zmatku a úprku opustili Kastilii.

Fernán González přikázal odvést zajatého krále do Burgosu, tam ho vsadili do vězení a na ruce mu dali pouta.

Dva měsíce byl takto don García v těžkých poutech; a bylo to vězení tak zlé, že už ani horší být nemohlo.

Doňa Sancha se trápila; byl to přece její bratr a král velkého království. Když pak jednoho dne rokoval její muž ve společnosti svých věrných, vstoupila do síně a promluvila k nim takto:

„Kastilci, propusťme krále z vězení. Víte dobře, že jsem vysvobodila vašeho pána, když ho uvěznil můj bratr don García. Celá Navarra mě teď proto nenávidí a ze všech nejvíc můj bratr. Všichni jistě říkají: Dona Fernána zbavila vězení a svého vlastního bratra tam nechává. Propusťte ho, to je má první a poslední prosba.“

Kastilci řekli:

„Mluvíš rozumně, paní; avšak ponechme rozhodnutí donu Fernánovi. On byl přece v navarrském vězení, ať tedy rozhodne sám!“

Fernán González chvíli přemýšlel, věděl, že nepřetržité rozbroje s Navarrou nejsou k ničemu dobré, vždyť na jihu země stále zůstávala maurská hrozba. Povstal a přikázal, aby zajatci sejmuli pouta a propustili ho; vrátili navarrskému králi jeho praporec, dali mu koně na cestu a doprovodili ho až k hranicím jeho země.

Byl tu však ještě León, kde vládli královští manželé don Sancho řečený Tlouštík a jeho žena doňa Teresa. Ta velmi nenáviděla dona Fernána a stále vybízela svého muže i jeho věrné, aby potrestali kastilského pána; nemohla zapomenout, že jí v bitvě zabil otce, i když tak učinil jen v obraně, a že porazil jejího bratra, navarrského krále. Zprávy, které přicházely z Leónu, nebyly proto dobré. Král už dva roky nesvolal sněm svých věrných, aby nemusil zvát kastilského hraběte. Don Fernán nakonec ztratil trpělivost a vyslal do Leónu své posly: vzkázal králi, že prosí, aby mu zaplatil peníze, které dluží za koně a jestřába.

Sancho Ordóněz se zasmál a odpověděl poslům:

„Přátelé, já ty peníze nemám. Až je budu mít, pošlu je vašemu pánu, jak jsem slíbil.“

Brzy nato však svolal sněm a vzkázal donu Fernánovi, aby přijel. Fernán González shromáždil nejlepší urozence své země a řekl jim:

„Jsem váš přirozený pán a vy jste moji vazalové. Proto vás prosím, abyste mě vyslechli. Král don Sancho se nechová ke Kastilii jako přítel; ale já nechci, abychom zbytečně ztráceli síly ve vzájemných bojích. Můžeme udělat sto dobrých věcí, ale pak stačí jediná chyba a všechno dobré je ztraceno. Proto chci jít do Leónu na sněm, budete-li s tím i vy souhlasit. Přátelé moji a vazalové, pověděl jsem vám všechno; jestliže někdo z vás má lepší návrh, prosím ho, aby promluvil. Neboť jinak padne i na vás vina, jestliže se rozhodnu špatně.

Dobrý rádce nesmí mít strach ze svého pána, ani se před ním nesmí hanbit; musí mu vždycky říkat celou pravdu a mluvit jen to, co považuje sám za spravedlivé a potřebné. Jsou takoví rádci, že mlčí a neodvažují se poradit svému pánu nic než to, co si podle jejich mínění přeje slyšet; tak i dobrý pán dojde k záhubě vinou špatných rádců. Říkám vám, že bych raději nejel do Leónu, protože tam mohou se mnou zle naložit. Avšak lépe je být mrtev nebo ve vězení než udělat chybu, kterou by nedokázali napravit ani naši synové a vnuci. Souhlasíte-li, pojedu proto do Leónu.“

Všichni uznali, že se don Fernán rozhodl čestně, a rozloučili se s ním; ale bylo jim těžko u srdce a báli se o jeho osud.

Don Fernán se vydal bez prodlení na cestu. Doprovázelo ho jen sedm jeho věrných, víc jich vzít nechtěl.

Tak přijel do Leónu. Nikdo ho neuvítal, nikdo mu nevyjel vstříc a don Fernán věděl, že je to špatné znamení. Vydal se ke králi, pozdravil ho, avšak král řekl hněvivě:

„Už řadu let jsi nepřijel na sněm. Způsobil jsi mi tolik škod a zavinil jsi tolik rozbrojů, že je nikdo nemůže napravit. A k tomu všemu se mi ještě odvažuješ připomínat, abych ti zaplatil za koně a jestřába!“

„Pane,“ řekl Fernán González, „nepřijel jsem tak dlouho do Leónu, neboť vím, že tvoji nejbližší jsou zaujati proti mně i proti Kastilii. Nechtěl jsem, aby mě znovu potupili, protože by to mohlo vyvolat další boje. A tvůj dluh ti připomínám podle práva, protože jsme před svědky sepsali smlouvu, v níž stojí: když mi nezaplatíš, každý další den se tvůj dluh zvojnásobí. Souhlasíš-li, ať o mém právu rozhodne sněm.“

Na ta slova král prudce povstal a přikázal, aby Kastilce okamžitě vsadili do vězení; a tak se Fernán González ocitl znovu v okovech, ale tentokrát v Leónu.

Když se Kastilci dozvěděli, co se stalo, byli tak smutní, jako by jejich pán zemřel. Doňa Sancha po té zprávě padla na zem a ležela jako mrtvá bezmála celý den.

„Paní,“ utěšovali ji příbuzní a věrní, „vzpamatuj se, neboť tak velikým žalem nepomůžeš sobě ani našemu pánu. Raději všichni přemýšlejme, jak dostat dona Fernána z vězení.“

Dlouho se radili, jakým způsobem to mají provést; válečná výprava neslibovala rychlé vítězství a nikdo nemohl říci, že přitom vězeň vyvázne živý. Uvažovali, co podniknout; nakonec rozhodla doňa Sancha, že se pro dona Fernána vydá sama, neboť věřila, že velká láska přemůže každou překážku; a co se nemusí podařit velikému vojsku, může se zdařit jediné moudré ženě. Tím spíš, že se jí to podařilo už jednou.

Pět set věrných přísahalo, že svou paní ochrání a pomohou jí, kdyby bylo zapotřebí. Potom se vydali na cestu; jeli jen v noci, vyhýbali se pěšinám, aby je nikdo neviděl, ubírali se do Leónu přes hory a odlehlá údolí.

Opustili Kastilii a utábořili se v hustém lese; pak se rozloučili se svou paní a slíbili, že ve skrytu budou čekat na její zprávy, aby jí pomohli.

V doprovodu dvou jezdců dorazila doňa Sancha k branám královského paláce a vzkázala králi, že putuje jako poutnice do Santiaga. Král jí vyšel vstříc se všemi svými věrnými a uvítal ji s náležitými poctami, neboť byla mladší sestrou jeho ženy.

Doňa Sancha mu poděkovala a řekla:

„Pane, ráda bych alespoň na chvíli uviděla svého muže, doňa Fernána. Avšak prosím, dej ho zbavit pout, abychom se mohli obejmout. Víš přece, že ani přivázaný kůň nemůže mít nikdy hříbata.“

Král souhlasil a rozkázal, aby na dobu návštěvy sejmuli vězňovi pouta; doňa Sancha potom v poutnickém rouše a se závojem přes tvář vstoupila do vězení. Sejmula závoj, objala svého muže a z očí jí tekly slzy. Tak spolu rozmlouvali až do rána.

Ještě dřív, než se začalo rozednívat, oblékla doňa Sancha dona Fernána do svých šatů a přes tvář mu spustila závoj; potom se oblékla do jeho oděvu, přistoupila ke dveřím vězení a zavolala strážce, aby otevřel dveře.

„Paní,“ odpověděl zvenčí strážce, „poslechnu tě, ale nejdřív to musí vědět král.“

Doňa Sancha řekla netrpělivě:

„Otevři, je už pozdě! Zdržela jsem se příliš dlouho a ještě mě čeká dlouhá cesta. Kdybys dal v této době probudit krále, špatně bys dopadl!“

Když to řekla, ustoupila zpátky do vězeňské kobky a zanechala u dveří jen svého muže. Strážce nahlédl do vězení, uviděl v polotmě postavu v poutnickém rouše a se závojem přes tvář; myslil, že je to doňa Sancha, a otevřel dveře dokořán. Don Fernán neřekl ani slovo, aby se neprozradil, opustil vězení a rychle se vydal na místo, kde ho čekali oba kastilští jezdci s osedlaným koněm. Všichni tři pak tajně vyjeli z města a tryskem ujížděli až k lesu, kde v úkrytu čekali ostatní Kastilci. Objal se s nimi, všichni ho uvítali s velikou radostí.

Když se král don Sancho dozvěděl, že vězeň unikl, bědoval a křičel, jako by právě ztratil celé království. Dal přivést doňu Sanchu a zeptal se jí, jak se mohla odvážit tak neslýchané věci, a doňa Sancha mu odpověděla:

„Pane, dostala jsem svého muže z vězení, protože se mu stala křivda a protože to nikdo jiný než já nemohl udělat. Spoléhala jsem také na to, že jsi dobrý král a že mi neublížíš, protože jsem z královské krve, žena urozeného muže a příbuzná tvoje i tvých synů; jistě mi proto neuděláš nic zlého.“

„Jsi statečná,“ připustil král, „a mluvíš dobře.“ Uklidnil se, chvíli uvažoval a potom řekl: „Můžeš proto odjet za donem Fernánem. Nařídím svým věrným, aby tě doprovodili a postarali se o tvou bezpečnost.“

Pak doňu Sanchu propustil a jeho vazalové ji doprovodili až na místo, kde čekal Fernán se svou družinou. Když ji don Fernán uviděl, zaradoval se a všichni společně pak zamířili zpátky do Kastilie.

Sotva se vrátili do Burgosu, vyslal don Fernán ke králi donu Sanchovi posla se zdvořilou prosbou, aby zaplatil dluh za koně a jestřába, které si Sancho Ordóněz před časem koupil; když nezaplatí, vybere si don Fernán dluh sám a podle vlastní úvahy.

Don Sancho neodpověděl; i vydali se Kastilci na území Leónu a odvedli si veliká stáda ovcí a krav.

Když se to stalo několikrát, zavolal si don Sancho svého správce a přikázal mu, aby spočítal dluh a odevzdal peníze donu Fernánovi. Správce začal hned počítat a brzy zjistil, že za celou tu dlouhou dobu narostl dluh tak vysoko, že by se tolik peněz nenašlo v celém Španělsku. Oznámil to králi a don Sancho upadl do velikého zoufalství; rady si nevěděl a bál se, že ztratí svou královskou čest, pokud neztratí i celé království.

Vzkázal tedy donu Fernánovi, že by se s ním v té věci rád dohodl; a navrhl mu, aby se setkali na hranicích Leónu a Kastilie.

Don Fernán souhlasil, a tak se oba setkali znovu; při té schůzce se dohodli nejlepší muži z Kastilie i Leónu, že od té chvíle je Kastilie nezávislá a volná a nemá žádnou povinnost k leónskému králi. A také se dohodli, že Kastilie už nebude nikdy žádat dluh za koně a jestřába, které koupil don Sancho za tisíc marků ve stříbře, neboť tou dohodou je dluh zaplacen; a o tom všem sepsali dlouhou smlouvu.

Potom se rozloučili a všichni se vrátili do svých domovů: Fernán González do Kastilie a Sancho Ordóněz do Leónu. Don Fernán byl rád, že už nikomu nebude muset líbat ruku na znamení vazalství, a všichni ostatní Kastilci se vraceli tak vesele, že už veselejší ani být nemohli; zdálo se jim, že vycházejí z veliké tmy do velikého světla.

A tak se stala Kastilie nezávislá na leónském království.