Zpěv o sedmi infantech z Lary

Za krále dona Ramira žil v městečku Salas v údolí zvaném Lara muž jménem Gonzálo Gustioz. Jeho žena doňa Sancha byla dobrá a krásná a všichni ji milovali. Měli spolu sedm synů, sedm mládenců – infantů. Doňa Sancha měla bratra; Ruy Velázquez se proslavil v mnoha bojích s Maury, statečnost však nebyla jeho jediná vlastnost. Byl i prudký a prchlivý, takže měl mnoho nepřátel a všichni se před ním měli na pozoru. Muž, který svou odvahu prokazoval v mládí na bojišti, se ve zralém věku dopustil hanebné zrady – tím hanebnější, že to byla zrada na vlastních příbuzných.

Poslyšte sami, jak se to stalo.

Ruy Velázquez se oženil s bohatou a krásnou šlechtičnou doňou Lambrou. Svatbu slavili v Burgosu; pozvali všechny své známé a příbuzné z Leónu i Portugalska, z Estremadury i Aragonu, z Navarry i Galicie. Sjelo se mnoho lidí, přijel i don Gonzálo Gustioz se svou ženou doňou Sanchou a sedmi syny; mladé infanty doprovázel jejich vychovatel Muňo Salido, který dbal na jejich mravy, učil je a vzdělával, jak nejlépe uměl.

Když doňa Sancha uviděla, že je město plné veselých hostů, dostala o své syny strach. Zavolala si je a řekla jim:

„Přeji vám, abyste se radovali s ostatními, ale buďte opatrní, nechoďte nikam sami. Při takovém veselí dochází snadno k hádkám a sporům, dejte proto na sebe pozor. Zvláště ty, Gonzálo Gonzálezi, jsi nejmladší a hlavu máš horkou. Ať se nemusím bát, že se vám stane neštěstí!“

Svatební radovánky trvaly pět týdnů. Potulní zpěváci zpívali písně o hrdinských činech, provazolezci chodili po laně, všude bylo nač se dívat.

V posledním týdnu dal Ruy Velázquez postavit na břehu řeky dřevěnou věž a slíbil, že kdokoli zasáhne terč na jejím vrcholu, dostane bohatý a krásný dar. První házel Ruy Velázquez, měl dobrý hod a minul jen těsně. Po něm házel Muňo Salido, vychovatel sedmi infantů, ale vyplašil jen ptáky v povětří; pak ještě vrhali oštěp mnozí jiní, ale všichni bez úspěchu. Nakonec přišel synovec doni Lambry Álvar Sánchez a vymrštil oštěp takovou silou, že deska na vrcholu věže jen zaduněla. Byla to taková rána, že se rozlehla po celém Burgosu. Uslyšela ji i doňa Lambra, usmála se a řekla pyšně:

„To nemohl být nikdo jiný než můj muž anebo můj synovec, nikdo jiný na celém světě nemá takovou sílu.“

Gonzálo González, nejmladší z infantů, vzplanul hněvem a bez váhání se rozhodl, že to dokáže také. Tajně vyšel z paláce, vyšvihl se do sedla a zamířil k louce, na které jezdci soupeřili. Chvíli se díval, potom pobodl koně ostruhami a v jízdě vrhl kopí tak prudce, že zasáhlo desku na vrcholu věže a rozlomilo ji na kusy. To už přišla na louku i jeho matka s ostatními syny, i doňa Lambra tam už byla.

Všichni chválili šťastný hod, jen doňa Lambra se zle zamračila.

Nejmladší z infantů byl na vrcholu štěstí. Obrátil se s úsměvem k Álvaru Sánchezovi a řekl:

„Vrháš oštěpem skoro tak dobře jako já; ale zdá se mi, že v paláci ženy nemluví o nikom jiném než o tobě, jako bys byl jediný muž na světě.“

„Jestliže o mně mluví,“ odpověděl Álvar Sánchez, „pak je to v pořádku. Vědí totiž dobře, že jsem silnější než sedm takových mladíčků, jako jsi ty.“

Když to Gonzálo uslyšel, vrhl se na něj a zasadil mu tak silnou ránu pěstí, že Álvar Sánchez padl do trávy jako podťatý.

Potom se všichni vrátili do paláce; doňa Lambra vyhledala svého muže Ruye Velázqueze, objala ho a s velikým pláčem bědovala:

„Žádná žena nebyla ještě tak pohaněna při své svatbě jako já. Proč jen jsi zval na naši svatbu těch sedm infantů? Proč je nepotrestáš? Neplatí snad už starý zvyk, že kdokoli urazí nevěstu při její svatbě, musí zemřít?“

Ruy Velázquez vzplanul prudkým hněvem, vyhledal nejmladšího z infantů a několikrát ho udeřil holí; nato infanti shromáždili dvě stě svých lidí a také Ruy Velázquez svolal své muže. Už se zdálo, že dojde k velikému sporu, ale v poslední chvíli zasáhl don Gonzálo, otec sedmi infantů. Když viděl, co se děje, vyhledal rychle Ruye Velázqueze a řekl mu:

„Přijeli jsme sem, neboť jsi nás pozval, a já nechci, aby došlo k zbytečné roztržce. Zachovejme se jako dospělí muži, zapomeňme na hádky a spory. Až se jednou zase vypravíš do boje, vezmi s sebou mých sedm synů, chceš-li; vychovej z nich tak dobré bojovníky, jako jsi ty sám.“

Ruy Velázquez se uklidnil a po krátkém rozmýšlení souhlasil. Horké hlavy vychladly, všichni se smířili, jen doňa Lambra ukrývala v srdci zlobu proti infantům.

Čas uplynul, svatební radovánky skončily a hosté se v klidu a pokoji vrátili do svých domovů.

Doňa Lambra však dál živila svůj hněv a čekala na vhodnou příležitost. Ta se naskytla brzy, když její muž s Gonzálem Gustiozem a dalšími urozenci odjeli na krátkou výpravu k hranici Maurů.

Doňa Lambra se vypravila se služebnictvem na své letní sídlo v Barbadillu a pozvala vlídně i sedm infantů, aby přijeli za ní. Bratři rádi uposlechli; s jestřáby a sokoly lovili lesní ptáky a nosili je své tetě, doni Lambře.

Byl horký letní den a infanti se bavili na břehu řeky. Blížil se čas oběda. Doňa Lambra uviděla z okna, že nejmladší z infantů odložil svrchní oděv a vstoupil se svým loveckým jestřábem do vody, aby ho vykoupal. Obrátila se ke svým ženám, které s ní trávily léto v Bar­badillu, a řekla jim:

„Přítelkyně, vidíte Gonzála, jak se před námi koupe? Jistě mě tím chce urazit, neboť je to neslušné; ale já ho potrestám!“

Zavolala kuchaře a řekla mu:

„Vezmi tykev, naplň ji krví králíka či slepice a vychrstni ji na toho mladíčka, který koupe v řece jestřába. Bude-li tě ohrožovat, přijď za mnou, já tě ochráním. Ti chlapci mě hrubě pohanili na mé svatbě a já jim to teď oplatím.“

Kuchař vzal tykev, naplnil ji krví a vydal se za infanty. Ti mysleli, že jim doňa Lambra posílá něco k jídlu a pití a zaradovali se, protože už měli hlad; na roztržku s tetou už dávno zapomněli. Nejmladší z infantů vyběhl kuchaři vstříc; avšak ten proti němu vychrstl tykev a potřísnil mu bílou košili přímo na prsou. Když to učinil, dal se na útěk.

Infanti se svému nejmladšímu bratru smáli, neboť mysleli, že je to žert, avšak Gonzálo jim řekl:

„Jste moji bratři a viděli jste na vlastní oči, jak jsem byl pohaněn. Díváte se na tu potupu, a ještě se smějete. Cožpak nevíte, že podle zákonů to znamenalo nejtěžší urážku? Pojďte raději se mnou a společně potrestejme potupu, neboť když je pohaněn jeden z nás, padá hanba na všechny.“

Infanti se přestali smát.

„To je opravdu vážná věc,“ řekl Diego, nejstarší z bratrů. „Musíme proto zachovat rozvahu. Pojďme za tím mužem: jestliže zůstane stát, bude to znamenat, že chtěl jen žertovat. Jestliže však uteče za doňou Lambrou, pak budeme vědět, že jednal na její rozkaz.“

Rozběhli se za kuchařem; když je uviděl, utekl ke své paní a ta přes něj přehodila svůj plášť.

„Teto,“ řekli infanti, „neměla bys chránit tohoto člověka, protože nás urazil.“

„Je to můj služebník,“ odpověděla doňa Lambra; „nesmíte se ho ani dotknout, neboť je pod mou ochranou. Víte dobře, že když žena přehodí uprchlíkovi přes ramena svůj plášť, je zachráněn a nikdo mu nesmí ublížit. To je zvyklost a zákon. Cožpak vás o tom váš vychovatel nepoučil?“

Nejstarší z bratrů odpověděl:

„Ano, to nám řekl. Ale také nám řekl, že zvyklost a zákon požadují napravovat křivdy a hájit spravedlnost a čest.“

Kuchař se pokusil uprchnout, ale infanti ho dostihli a na místě potrestali. Potom opustili dům v Barbadillu a vrátili se domů ke své matce.

Doňa Lambra zle naříkala, rozdrásala si tváře nehty a rozpustila si vlasy. Když se vrátil její manžel, Ruy Velázquez, vrhla se mu k nohám a bědovala:

„Už jednou jsem tě prosila, abys potrestal ničemné infanty, kteří mi zkazili svatbu. Neučinil jsi to a teď mě urazili znovu. Napadli mého služebníka, ačkoli jsem mu dala svůj plášť, a zasadili mu ošklivé rány. Jestli nepomstíš tuhle urážku, přísahám ti: vzdám se křesťanské víry, odjedu z Burgosu k Maurům a budu hledat spravedlnost u nich!“

Don Rodrigo ji vyslechl a řekl:

„Utiš se a buď trpělivá; slibuji, že urážku pomstím takovým způsobem, že o tom bude mluvit celá země a nikdo nezapomene, jak jsem je potrestal.“

Když se otec sedmi infantů vrátil domů a všechno se dozvěděl, rozjel se za svým příbuzným a moudrými slovy způsobil, že jeho hněv opadl; don Rodrigo však smír jen předstíral, vzkázal sedmi bratrům, že na všechno zapomněl a že bude navždycky jejich nejlepším přítelem. Ale zatím připravoval zradu.

Krátce nato si zavolal jednoho maurského sluhu, který uměl arabské písmo, a přikázal mu, aby napsal dopis maurskému králi Almanzorovi:

„Ruy Velázquez pozdravuje Almanzora jako svého přítele, neboť ho miluje z celého srdce. Gonzálo Gustioz ze Salas, který ti přináší tento dopis, má sedm synů. Ti všichni zneuctili mne a mou ženu. Protože je v této zemi nemohu potrestat podle svého přání, posílám ti jejich otce, abys ho zbavil života. Učiníš-li tak, zbavíš se svého nejhoršího nepřítele. Já ve vhodné chvíli shromáždím své jezdce a vstoupím na tvé území, jako bych chtěl s tebou bojovat; bude mě doprovázet i sedm synů Gonzála Gustioze. Přivedu je na pláň u Almenaru, pošli tam své vojsko pod velením Galva a Viary, mých přátel. Vydám jim sedm infantů, kteří tě velmi nenávidí a škodí ti, jak jen mohou. Budeš-li v budoucnu potřebovat pomoc, udělám všechno, nač mi síly stačí.“

Když sluha dopsal, don Rodrigo vzal dopis a připravil arabského písaře o život, aby nikomu nemohl prozradit tajemství.

Potom vzkázal otci sedmi infantů, aby k němu přijel, protože s ním potřebuje mluvit ve velmi nutné bezodkladné záležitosti.

Gonzálo Gustioz bez prodlení přijel a manžel doni Lambry mu řekl:

„Ty víš, kolik peněz mě stála svatba. Mnoho mých příbuzných mi už pomohlo, i maurský král Almanzor slíbil, že pošle něco peněz, neboť je mi velmi zavázán. Prosím tě proto: vydej se za Almanzorem a odevzdej mu můj list, učiníš mi tím velikou službu.“

„Done Rodrigo,“ pravil Gonzálo Gustioz, „jsem rád, že jsi takové poslání svěřil právě mně. Učiním rád, co žádáš.“

Hned nazítří se Gonzálo Gustioz rozloučil se svou ženou i syny a vydal se do Córdoby za maurským králem. Odevzdal mu list Ruye Velázqueze a řekl:

„Almanzore, přináším ti poselství od svého švagra a vyřizuji ti mnoho pozdravů; prosí tě, abys bez odkladů splnil, oč tě v dopise žádá, a já se za jeho prosbu vřele přimlouvám.“

Maur otevřel dopis a přečetl si ho. Potom chvíli přemýšlel, roztrhal list na malé kousky a řekl:

„Gonzále Gustiozi, víš, co bylo psáno v tom listě?“

Gonzálo Gustioz řekl:

„Nevím, pane, neboť jsem ho nečetl.“

„Tedy ti to povím,“ řekl Almanzor. „Ruy Velázquez mě žádá, abych tě zabil; avšak já to neučiním, protože jsi poctivý člověk. Nemohu tě však ani propustit, protože bych tím na sebe přivolal mnoho hněvu a zášti. Zůstaneš živ, ale musím tě uvěznit.“

A tak i učinil. Protože mu však bylo vězně líto, vybral Maurku, která ho měla nejenom střežit a hlídat, ale být mu i společnicí, aby měl Gonzálo Gustioz s kým rozprávět a necítil se tak opuštěn. Říkají dokonce někteří vypravěči, že to byla panovníkova vlastní sestra.

Opusťme však v tomto místě Almanzorova vězně a vraťme se k Ruyovi Velázquezovi, který připravil tu hanebnou zradu.

Čas míjel a nikdo netušil, jak hrozné tajemství bylo v listu, který poslal Ruy Velázquez maurskému králi.

Ani to, co se stalo, však manželu doni Lambry nestačilo; chtěl se zbavit nejenom otce, ale i jeho sedmi synů. Jednoho dne si je zavolal a řekl jim:

„Synovci, chci se vydat na malou válečnou výpravu proti Maurům, abych je potrestal, že zadrželi vašeho otce. Snad získám i rukojmí, které pak za Gonzála Gustioze snadno vyměním. Byl bych rád, kdybyste jeli se mnou.“

Bratři souhlasili; Ruy Velázquez pak stanovil, že se všichni setkají na almenarské pláni, a rozloučil se s nimi. Dal rozhlásit po celém kraji, že se do jeho vojska může přihlásit každý, kdo jen bude chtít, a sliboval všem bohatou kořist a slávu.

Infanti se zatím vrátili domů, aby se rozloučili s matkou. Po několika málo dnech se vydali na cestu; doprovázel je Muňo Salido, jejich vychovatel.

Jeli a rozmlouvali, až dojeli na okraj borového lesa a zaslechli poplašený křik ptáků. Muňo Salido chvíli naslouchal, potom se obrátil k sedmi infantům a pravil:

„Synkové, vraťte se domů ke své matce, na této cestě vás nečeká nic dobrého, neboť ten křik ptáků je špatné znamení.“

Nejmladší z infantů mu odpověděl:

„Done Muňo Salido, neříkej nám takové věci; jestliže s námi nechceš jet, nikdo ti to nebude zazlívat. Jsi starší než my, vrať se domů, pojedeme za svým strýcem sami.“

„Říkám vám, synkové,“ pravil Muňo Salido, „že se mi tahle cesta ani trochu nelíbí; když pojedeme dál, nikdy se už nevrátíme zpátky domů. A jestliže nechcete myslit na špatné znamení, myslete aspoň na svou matku, doňu Sanchu, které byste způsobili veliký zármutek. Jestliže budete pokračovat v cestě, vzkažte jí, aby začala oplakávat smrt svých synů.“

„Nemluv už dál,“ řekl nejmladší z infantů, „nebo si tě přestaneme vážit. Neříkej nám už nikdy takové věci a vrať se raději domů.“

Muňo Salido nato řekl:

„Byl jsem špatný vychovatel, když vás nedokážu přesvědčit a nechcete poslechnout mou radu. Prosím vás tedy, abyste se teď se mnou rozloučili, protože se vracím a nikdy vás už neuvidím.“

Infanti se s ním rozloučili, i když nebrali jeho slova vážně, a pokračovali v cestě. Muňo Salido se pomalu vracel zpátky a přemýšlel. Bylo mu líto infantů a v duchu si říkal: Co s nimi bude? Když se ocitnou v nebezpečí, kdo jim pomůže činem a radou? A kdyby se jim stalo nějaké bezpráví, kdo by potom pověděl lidem, jak to bylo? Když jsem žil čestně jako muž, mám se snad zachovat bezectně ve stáří?

Tak v duchu přemítal, až nakonec obrátil koně a vydal se tryskem za sedmi infanty. Avšak zanechme ho nyní uprostřed cesty a povězme si, co zatím dělá sedm infantů.

Když se synové Gonzála Gustioze rozloučili se svým vychovatelem a rádcem, pokračovali v cestě. Spěchali, neboť měli dva dny zpoždění, až konečně zahlédli v dálce zástup jezdců. Jakmile je don Rodrigo spatřil, vyjel jim rychle vstříc, uvítal je a řekl jim, že už čeká na tomto místě tři dny; potom se zeptal, kde zůstal Muňo Salido a proč nepřijel s nimi. Infanti mu vyprávěli, co se jim přihodilo a jak jejich vychovatel vysvětloval křik ptáků. Když to Ruy Velázquez slyšel, začal je uklidňovat:

„Synové, to je přece dobré znamení! Ukazuje, že získáme mnohé a neztratíme nic ze svého; Muňo Salido udělal chybu, že nepřijel s vámi. Ještě bude trpce litovat, bude se k nám chtít aspoň na poslední chvíli přidat, ale už bude pozdě.“

Když tak o tom všem rozmlouvali, objevil se náhle Muňo Salido. Infanti ho radostně přivítali a vesele ho objímali. Ruy Velázquez řekl:

„Done Muňo Salido, ty jsi byl vždycky proti mně a teď jsi zase. Ale mě by víc trápilo, kdybych k tobě nebyl spravedlivý.“

Muňo Salido mu odpověděl:

„Done Rodrigo, mně nevede ruku nepřátelství, ale pravda, a proto tvrdím: Kdokoli říká, že znamení, jež jsme viděli, jsou dobrá, ten lže. A jestliže lže, pak to znamená, že chystá zradu.“

Když to don Rodrigo uslyšel, obrátil se ke svým lidem a zvolal uraženě:

„Moji věrní, myslil jsem, že jste lepší bojovníci! Slyšíte, jak mě Muňo Salido uráží, a nic proti tomu neděláte; dokonce se zdá, že je vám to jedno!“

Po těch slovech vystoupil jeden z jeho jezdců, uchopil velký meč a vrhl se na vychovatele. Nejmladší z infantů však přiskočil a zasadil útočníkovi takovou ránu, že ho srazil k zemi. Ruy Velázquez ihned zvolal na své jezdce, aby se chopili zbraní. Když viděli infanti, že se lidé jejich strýce připravují k boji, poodjeli se svými dvěma sty jezdci stranou a chystali se k obraně. V poslední chvíli však vyjel ze zástupu svých přátel nejmladší z infantů a řekl donu Rodrigovi, svému strýci:

„Proč se máme bít? Řekl jsi nám, abychom odjeli z domova a bojovali s Maury, a teď chceš, abychom bojovali mezi sebou. To není dobré, nedělej to.“

Don Rodrigo pochopil, že by nemohl uskutečnit své zrádné přání, kdyby teď došlo předčasně k boji. A protože nechtěl, aby se infanti vrátili domů, potlačil zlobu a prohlásil:

„Považuji ta slova za rozumná a navrhuji, aby všichni na zbytečný spor zapomněli.“

Infanti souhlasili. Nazítří ráno vjela celá výprava na území Maurů. Don Rodrigo rozhodl, že jezdci zůstanou v skrytu mezi horami, jen infantům přikázal, aby vyrazili napřed a podívali se, co dělají Mauři; a také jim doporučil, aby se při vhodné příležitosti zmocnili jejich majetků.

Když to uslyšel Muňo Salido, řekl infantům: „Nedělejte, co vám přikazuje váš strýc. To, čeho se zmocníte, vám nebude k prospěchu, ale ke škodě.“

Sotva domluvil, všimli si infanti, že se nad stráněmi zdvíhají oblaka prachu, a po chvíli spatřili veliký zástup maurských jezdců; v rukou svírali kopí s pestrými praporci. Nejmladší z infantů se obrátil k Ruyovi Velázquezovi a zeptal se ho:

„Co znamenají ty velké houfy Maurů?“

„Neboj se ničeho,“ řekl Ruy Velázquez. „Byl jsem v tomto kraji nejméně třikrát, vždycky jsem získal velikou kořist a nikdy nedošlo k boji. Jestliže Mauři přijeli v sedlech svých koní a s praporci nad hlavou, pak nás chtějí jen zastrašit, abychom se vrátili. Nemusíte mít strach; kdyby vám hrozilo nějaké nebezpečí, přijdu vám na pomoc se všemi svými lidmi. Abyste však byli docela klidní, zjistím sám, jaké mají Mauři úmysly.“

Domluvil, pobídl koně a rozjel se vstříc Maurům. Vychovateli sedmi infantů to bylo podezřelé a vydal se vskrytu za ním, aby ho vyslechl.

Ruy Velázquez dojel ke dvěma urozeným Maurům, kteří mu vyjeli naproti, pozdravil je a pravil:

„Přátelé, teď máte příležitost napravit křivdu, jak jsem o to žádal vašeho vládce. Sedm infantů přijelo se mnou, doprovází je pouhých dvě stě jezdců; radím vám, abyste je obklíčili a napadli. Neunikne vám ani jediný, protože já jim na pomoc nepřijdu.“

Mauři odpověděli:

„Učiníme to, neboť tak přikázal náš pán Almanzor.“

Byli to velitelé maurských oddílů, Viara a Galve.

Muňo Salido uslyšel každé slovo. Rychle zamířil zpátky ke svému vojsku a připojil se k infantům; krátce nato se vrátil i Ruy Velázquez. Sotva ho Muňo Salido uviděl, prudce se na něj obořil:

„Ty zabělče a zrádče, zradil jsi své vlastní synovce! Ale pamatuj si, že tě čeká špatný konec, neboť každý se dozví o tvé ničemnosti!“

Potom postupně objal všech sedm infantů a pravil jim:

„Vezměte zbraně, chlapci, protože váš strýc se dohodl s Maury, aby vás zabili.“

Když to infanti uslyšeli, ozbrojili se a nasedli na koně; Ruy Velázquez zatím couvl se svými lidmi na okraj pláně. Sotva to Mauři uviděli, rozestoupili se na všechny strany a obklopili infanty i jejich věrné pevným kruhem.

Muňo Salido viděl, že jsou obklíčeni. Obrátil se k infantům a řekl jim, aby je povzbudil:

„Nebojte se ničeho, synkové; když jsem mluvil o špatných znameních, jistě jsem se zmýlil. Byla to dobrá znamení. Bojujte statečně, neboť nám nic jiného nezbývá; a když musíme bojovat, pokusíme se zvítězit.“

Pobodl koně ostruhami, ale Mauři se na něj vrhli ze všech stran; a bylo jich tolik, že se v jejich zástupu docela ztratil. Zaútočili na něj a zasadili mu veliké množství ran, nakonec ho srazili k zemi; marně se infanti pokoušeli přijít mu na pomoc.

Tak začala bitva; infanti se svými dvěma sty jezdců se bránili statečně, bojovali do úpadu; mnozí Mauři začali couvat, ale stále další a další se vrhali do boje. Infanti pomalu ztráceli síly; už viděli, že neuniknou. V té chvíli řekl Fernán González, jeden z infantů, svým bratrům:

„Musíme bojovat až do konce; když si nepomůžeme sami a nepomůže nám ani zázrak, už nám nepomůže nikdo. Padl Muňo Salido, ztratili jsme všechny jezdce, jsme sami; sluší se, abychom je alespoň pomstili, než zemřeme také.“

Domluvil a vrhl se znovu do boje, avšak zmizel ve velikém houfu Maurů a infanti ho už nespatřili; poznali, že je mrtev. Znovu se vzchopili a bojovali dál, byli pokryti prachem a potem, ale síly je pomalu opouštěly, už nemohli únavou udržet kopí ani meč, avšak nevzdávali se.

Když jim bylo nejhůř, požádali oba urozence, kteří veleli maurskému vojsku, o krátké příměří; potřebovali si oddechnout, a hlavně se chtěli zeptat svého strýce, zda jim pomůže aspoň teď, když už se nemohou bránit. Viara a Galve souhlasili s příměřím a infanti poslali svého bratra Diega k Ruyovi Velázquezovi.

„Done Rodrigo,“ řekl Diego, „žádáme tě, abys nám pomohl, neboť Maurů je příliš velká přesila; už zabili Muňa Salida i našeho bratra Fernána a sami se jim dlouho neubráníme.“

„Příteli,“ odpověděl Ruy Velázquez, „jenom si vzpomeň, jak jste mě zneuctili v Burgosu a jak hanebně jste se zachovali k mé vzácné ženě, doni Lambře. A nepamatujete se už, jak jste napadli mého jezdce, když jsme se tady setkali? Bojujte tedy dál a nečekejte ode mne nejmenší pomoc.“

Na ta slova Diego obrátil koně a vrátil se k bratrům.

Někteří jezdci z vojska Ruye Velázqueze žádali svého pána, aby jim dovolil přispěchat infantům na pomoc, avšak don Rodrigo řekl:

„Jen nechte mé synovce, ať bojují sami; kdyby to bylo opravdu nutné, přišel bych jim přece na pomoc sám.“

Jezdci pochopili hanebnou zradu a už se dál neptali; tři sta jich vyrazilo, aby pomohli bratrům v boji. Když infanti uviděli, jak se blíží, obávali se, že přijíždějí na rozkaz Ruye Velázqueze, aby je zahubili. Avšak jezdci je objali a řekli:

„Nás se nebojte, přicházíme k vám, abychom vám pomohli. Společně s vámi chceme buď zvítězit, anebo padnout.“

Znovu se rozpoutal boj. Jezdci Ruye Velázqueze obklopili infanty, aby je bránili; avšak Maurů bylo mnoho, stateční bojovníci z vojska dona Rodriga padli do jednoho a infanti zůstali opět sami. Už byli pokryti šrámy, už byli tak unaveni, že nemohli ani pozvednout meče. Když viděli oba maurští velitelé, Viara a Galve, jak jsou opuštěni a vyčerpáni k smrti, pocítili k nim lítost a slitovali se nad nimi; přikázali je odzbrojit a odvést do maurského tábora.

Sotva se však Ruy Velázquez dozvěděl, že infanti nepadli, ale jsou v zajetí, vyhledal oba Maury a řekl jim:

„Špatně jste učinili, když jste darovali život takovým lidem, jako jsou infanti. Jestliže vám uniknou, nevrátím se do Kastilie, ale vydám se do Córdoby k vašemu vládci Almanzorovi. Váš pán přece přikázal, abyste mu přinesli jejich hlavy; když to neuděláte, zle se vám povede, to mi věřte!“

Tehdy se zvedl nejmladší z infantů, Gonzálo González, a řekl svému zrádnému strýci:

„Ach ty ničemný a zbabělý zrádče! Vylákal jsi nás na válečnou výpravu, tvrdil jsi, že budeme bojovat proti nepřátelům; a teď je sám žádáš, aby nás zabili? Pamatuj si, že trestu neujdeš, neboť konec, který jsi připravil nám, čeká i tebe.“

Viara a Galve řekli infantům:

„Nevíme, co máme dělat, protože Ruy Velázquez, váš strýc, pojede do Córdoby a náš pán Almanzor nás tvrdě potrestá. Vraťte se proto raději na planinu, kde jsme vás zajali. Vidíte sami, že pro vás nemůžeme už nic udělat.“

Infanti se tedy znovu vrátili na místo boje. Když je Mauři uviděli, vrhli se na ně ze všech stran, jako když padá déšť; a ihned vzplanul boj prudší než kdykoli předtím. Bratři se dlouho bránili přesile, ale už byli tak unavení, že se nedokázali ani udržet v sedlech a koně pod nimi padali vyčerpáním.

Už neměli ani zbraně, jejich kopí ležela zlámána v trávě, ze štítů jim zůstaly jen třísky, meče jim vypadly z rukou. Tak padli postupně všichni, všichni do jednoho: Diego i Martín, Suero i Rodrigo, Gustio a nakonec i nejmladší z nich, Gonzálo González.

Když se to stalo a bitva skončila, Ruy Velázquez se obrátil a se zbytkem svého vojska se vrátil domů. Mauři si vzali hlavy všech sedmi infantů i hlavu jejich vychovatele a vydali se za svým vládcem a pánem do Córdoby.

Almanzor přikázal, aby všech osm hlav omyli vínem a položili je na bílé plátno doprostřed největší síně paláce. Potom se vydal do vězení za Gonzálem Gustiozem, otcem sedmi infantů, a řekl mu:

„Gonzále Gustiozi, jak se ti daří?“

A vězeň odpověděl:

„Pane, tvou zásluhou netrpím hladem ani zimou. Prokázal jsi mi velikou milost, že jsi za mnou přišel; prokaž mi však další a propusť mě z vězení. Přijde-li pán za vězněm do vězení, znamená to přece odedávna, že mu přináší volnost.“

Almanzor řekl:

„Poslal jsem svá vojska na hranici Kastilie a u Almenaru došlo k veliké bitvě. Moji jezdci zvítězili a přinesli mi dnes osm hlav velmi urozených mužů; sedm hlav patřilo chlapcům, osmá starci. Chci tě odvést z vězení, aby ses na ně podíval, neboť moji bojovníci říkají, že to jsou hlavy lidí z Lary.“

„Ukaž mi je,“ řekl Gonzálo Gustioz. „Povím ti, kdo to je a odkud, protože v celé Kastilii není jediného urozence, kterého bych neznal.“

Almanzor odvedl vězně do paláce. Když Gonzálo Gustioz uviděl hlavy, padl na zem a málem mu puklo srdce; všichni už mysleli, že je mrtev. Když se vzpamatoval, bědoval a plakal. Potom řekl Almanzorovi:

„Ty hlavy znám dobře, jsou to hlavy mých synů, sedmi infantů; osmá patří Muňovi Salidovi, který je vychovával.“

A dal se znovu do pláče a plakal tolik, že Mauři ještě nikdy neviděli člověka, který by měl takovou bolest.

Bral do rukou jednu hlavu po druhé a ke každé v pláči promlouval. Nejprve vzal hlavu Muňa Salida a hovořil k ní jako k živému člověku.

„Můj příteli a druhu,“ řekl, „co jsi to učinil s mými syny? Svěřil jsem ti je, abys je vychoval. Proč jsi jen poslechl jejich strýce dona Rodriga! Ale ne, to přece není tvoje vina, zapomeň na moje slova, neboť ti křivdí.“

Potom vzal do dlaní hlavu nejstaršího syna.

„Diego Gonzálezi, synu, tebe jsem miloval nejvíc, byl jsi tak odvážný a statečný!“

Připomněl všechny jeho statečné činy, pak vzal do rukou další hlavu.

„Suero Gonzálezi,“ naříkal, „synku, byl jsi tak dobrý, že takový není leckterý král ani císař. Jak jsi jen býval obratný při lovu ptáků! Špatný osud ti přichystal bratr tvé matky. Mě uvrhl do zajetí, tebe připravil o život. Nikdo z těch, kdo se narodili, ani z těch, kdo se teprve narodí, ho nepojmenuje jinak než zrádcem!“

Uchopil hlavu Martína Gonzáleze.

„Synku, jak jsi byl uvážlivý a jak dobře ses uměl vždycky chovat! Mluvil jsi rozumně a moudře, všichni si tě vážili. Dvojí smutek mi teď svírá srdce: můj a mé ženy. Když si jen pomyslím, jak se bude trápit, až uslyší tu hroznou zprávu! Je sama, bez muže a bez sedmi synů, jak jí asi bude těžko!“

V pláči se sklonil nad hlavou Fernána Gonzáleze.

„Synáčku, vzpomínáš, jak jsi při lovu zabíjel medvědy a divoké kance? Ať jsi lovil v sedle či pěší, nikdo se ti nevyrovnal. Nikdy jsi neměl rád špatnou společnost a falešné přátele. Avšak ten nejhorší z nich tě nakonec připravil o život!“

Uchopil do rukou hlavu Ruye Gonzáleze.

„Synku, byl jsi věrný a vždycky jsi mluvil pravdu, vždycky jsi jednal zpříma a poctivě. Byl jsi nejlepší člověk, jakého kdy nosila zem! Tvůj strýc don Rodrigo tě poslal pryč z tohoto světa, ale sám se tím odsoudil k věčné hanbě!“

Vzal do rukou hlavu dalšího syna, z očí mu tekly slzy proudem.

„Gustio Gonzálezi, synku můj! Byl jsi poctivý a čestný, nikdy bys byl neřekl jedinou lež, i kdyby ti dávali všechny poklady Španělska. A jak sis uměl poradit s mečem! Smutné zprávy teď půjdou o tobě do Lary a nepotěší nikoho, kdo tě znal.“

Vzal do dlaní hlavu nejmladšího syna, Gonzála Gonzáleze, a jeho bolest ještě vzrostla.

„Synku, synáčku, ty jsi byl nejmladší z bratrů. Jak tě jen matka milovala! Kdo by dokázal spočítat tvé dobré vlastnosti? K přátelům vždy přítel, k nepřátelům jako kámen. Věděl jsi, co je právo, nesnášel jsi sebemenší křivdu a nemohl ses dívat se založenýma rukama na žádnou nespravedlnost. S kopím jsi vládl jako nikdo, se ženami jsi vždycky hovořil mírně a uhlazeně. Raději bych byl sám mrtev, než abych viděl takové neštěstí!“

Když skončil, vzal nejbližšímu strážci meč a vrhl se na Maury, avšak odzbrojili ho a Almanzor přikázal, aby mu neubližovali, neboť to učinil z veliké bolesti. Potom dal vládce přivolat Maurku, která o vězně pečovala a střežila ho, a požádal ji, aby utěšila nešťastného otce vlídnými slovy.

„Přestaň plakat, pane,“ řekla Maurka, „netrap se už. Vypravuje se o tobě, že ses v bitvě nebál živých ani mrtvých; rozpomeň se teď na svou statečnost! Vždyť jsi nezkusil tolik, co jsem musela vytrpět já. Měla jsem také sedm synů, avšak když jsme jeli jednoho dne do Córdoby na velikou slavnost, přepadli nás u Sevilly křesťané a všechny je zabili. Všichni padli v jediném dnu, synové i manžel, a já jsem se dlouho skrývala v divokých horách.“

To všechno říkala Maurka jen proto, aby vězně utěšila v jeho veliké bolesti; ve skutečnosti nikdy neměla sedm synů, neboť byla ještě velmi mladá. Gonzálo Gustioz jí však začal naslouchat a Maurka pokračovala:

„Ať budeš plakat sebevíc, život už jim nevrátíš a nepomůžeš jim, i kdyby ses utrápil k smrti. Vidím, že vlasy máš bílé, ale zase budeš silný; možná že budeš mít ještě další syny, kteří tě jednoho dne pomstí.“

Gonzálo Gustioz o tom dlouho přemýšlel a po nějaké době řekl: „Dej mi takového syna! Dej mi ho, ať mě jednou pomstí!“

Několik dnů nato zavolal maurský vládce Almanzor svého vězně znovu a řekl mu:

„Gonzálo Gustiozi, cítím s tebou tvou velikou bolest. Proto tě propouštím z vězení, dávám ti volnost i hlavy tvých synů, vrať se domů ke své ženě, která tě neviděla už tak dlouho.“

„Děkuji ti, pane,“ odpověděl Gonzálo Gustioz. „Snad přijde doba, kdy ti budu moci projevit svou vděčnost.“

A Maurka řekla:

„Done Gonzálo, chtěl jsi, abych ti dala potomka. Pověz, jak s ním mám naložit, až se mi narodí?“

„Když to bude dcera,“ řekl Gonzálo Gustioz, „vychovej ji a tvůj vládce Almanzor ať ji dobře provdá. Když to bude chlapec, vychovej ho tak, aby z něho byl statečný bojovník a čestný člověk, který rozezná dobré od zlého. Až dospěje, pověz mu, kdo je jeho otcem, a pošli ho za mnou.“

„Ale jak tě najde a pozná?“ zeptala se Maurka.

Gonzálo Gustioz si stáhl z prstu zlatý prsten, rozlomil ho napůl, dal Maurce polovinu a řekl:

„Tu polovinu prstenu si ponech; až chlapec vyroste a pošleš ho za mnou, dej mu ji, podle toho rozlomeného prstenu ho poznám.“

Potom se rozloučil s Maurkou, s Almanzorem a se všemi dalšími počestnými Maury a vydal se na cestu domů.

Přijel do Salas a doňa Sancha ho přivítala; společně pak uložili hlavy svých synů k věčnému odpočinku.

Mnohé se změnilo v Salas a v celé Laře od té doby, co Gonzálo Gustioz odešel do Córdoby; Ruy Velázquez se nespokojil se svým hanebným činem, zmocnil se postupně všech pozemků a vesnic, které patřily otci sedmi infantů. Ponechal mu jen Salas, kde doňa Sancha a teď i její muž žili ve veliké chudobě v domě, který se rozpadal v trosky. Ani to však zrádci nestačilo. Přikázal svým služebníkům, aby každého večera hodili do oken Gonzála Gustioze sedm kamínků; večer co večer tak připomínal nešťastnému otci smrt jeho sedmi synů.

Opusťme však v této chvíli Laru a vraťme se do Córdoby, do paláce krále Almanzora.

Když se po nějaké době Maurce narodil syn, rozhodl Almanzor, že chlapec dostane jméno Mudarra González.

Čas ubíhal, roky míjely. Mudarrovi bylo deset let a vládce Almanzor ho přijal mezi urozence svého dvora; měl chlapce velmi rád, neboť viděl, že je statečný a dobře vychován ve všem, ačkoli je to vlastně ještě dítě. Toho dne mu dal dvě stě mužů z rodu jeho matky a ještě další, kteří pocházeli z Kastilie a byli zajati v bojích; ti všichni ho měli chránit před nebezpečím a pomáhat mu.

Mudarra rostl, brzy se z něho stal urostlý a odvážný mladý bojovník, kterému se nevyrovnal nikdo z Maurů, i když to byl skoro ještě chlapec.

Jednoho dne přišel Mudarra za svou matkou a řekl jí:

„Matko, slyšel jsem už několikrát nahlas i pošeptmu, že nemám otce; prosím tě, pověz mi pravdu.“

Tak se Mudarra dozvěděl, jak zemřeli jeho bratři a jak byl zne­uctěn jeho otec. Svolal všechny své věrné a přátele a řekl jim:

„Přátelé, vy už víte, jak velké trápení potkalo mého otce Gonzála Gustioze a jak byli zradou zabiti moji bratři. Pokládám za správné vydat se do Kastilie a pomstít je. Uznáte-li, že je to dobré a správné, povězte mi to.“

A oni mu řekli:

„S tím, co uznáváš za dobré ty, souhlasíme i my z celého srdce. Jsme připraveni ti pomáhat a sloužit, jak nám přikážeš.“

Potom šel Mudarra za matkou a řekl jí, že chce vyhledat svého otce, jestliže je dosud živ; a poprosil ji o polovinu prstenu, který pro něj otec zanechal.

Maurka mu tedy dala půl prstenu, Mudarra se s ní rozloučil a oznámil svůj úmysl Almanzorovi. Almanzor ho pochválil a řekl mu, že má z takového rozhodnutí radost.

Mudarra se rozloučil se všemi Maury a bez prodlení se vydal s velikou družinou přátel a věrných na cestu.

Dojeli do Kastilie a všude se vyptávali, kde najdou Gonzála Gus­tioze, až nakonec dorazili do Salas před jeho dům. Když je don Gonzálo uviděl, zeptal se, kdo jsou a odkud přicházejí. Mudarra odpověděl:

„Done Gonzále, narodil jsem se v Córdobě, jsem tvůj syn a přináším ti polovinu prstenu, abych ti to dokázal.“

Gonzálo Gustioz spatřil polovinu prstenu, objal svého syna a velmi se zaradoval. Potom zavolal doňu Sanchu a všichni tři ve veliké radosti strávili několik dní.

Doňa Sancha si chlapce zamilovala a nespouštěla z něho oči od rána do večera, protože se téměř k nerozeznání podobal nejmladšímu ze sedmi infantů.

Jednoho dne řekl Mudarra svému otci:

„Done Gonzále, přišel jsem, abych pomstil tebe i smrt svých bratrů, sedmi infantů, a nesmím ten úmysl dále odkládat.“

Don Gonzálo ho objal a řekl:

„Chtěl jsem, aby sis ještě odpočinul, protože máš za sebou dlouhou cestu a tvoji lidé jsou unaveni; chceš-li se však vydat za zrádcem, nebudu tě zdržovat a pojedu s tebou. Pojďme však nejdřív do Burgosu za hrabětem donem Fernánem, který je náš pán; tomu povíš, proč jsi přijel, aby tě nikdo nemohl obvinit z násilí a aby všichni věděli, že jednáme spravedlivě a podle práva.“

Vydali se tedy do Burgosu a pověděli všechno donu Fernánovi. Ten je vyslechl a dal zavolat Ruye Velázqueze; Mudarra před ním všechno opakoval a potom vyzval zrádce na souboj.

Ruy Velázquez však řekl:

„Nic nedám na tvoje hrozby a nebudu se s tebou bít, protože všechno, co říkáš, je lež a hanebná pomluva.“

Mudarra uchopil meč a chtěl ho na místě potrestat, ale don Fernán mu zadržel ruku; pak se obrátil k Ruyovi Velázquezovi a řekl:

„Mudarra tě vyzval a ty musíš výzvu přijmout. Ode dneška za tři dny se spolu utkáte v souboji.“

Potom je propustil.

Ruy Velázquez se však souboje bál a chtěl se mu vyhnout za každou cenu. V noční tmě opustil tajně svůj dům a snažil se uprchnout, prchal celou Kastilií z místa na místo; v jednom horském údolí však ztratil několik hodin náskoku, když se pokoušel chytit zatoulaného loveckého sokola. Tam ho Mudarra dostihl, v sedle svého koně se rozjel proti němu a na místě ho zabil.

Na jeho tělo pak dal navršit kameny; a jak dny plynuly, přicházeli otcové a bratři těch, kteří padli po boku sedmi infantů, a každý přiložil na hrob jeden kámen. A kdokoli dnes kráčí kolem, hodí na tu velikou hromadu aspoň jeden malý kamínek na důkaz svého opovržení.

A doňa Lambra, zrádcova žena?

Ta musela opustit dům s jedinou služebnou, až do smrti bloudila krajem a nikdo jí nepodal nikdy ani kousek chleba.