Zpěv o dceři hraběte Juliána

Za starých časů žil ve španělské zemi král Gótů, jmenoval se Vitiza. Měl čtyři velká města a v každém trávil část roku: zimu v Toledu, neboť to bylo hlavní město jeho království; jaro v Méridě, kde bylo mnoho medu, a hlavně zvěře v lesích, takže se mohl věnovat lovu; na podzim odjel do Córdoby, kde byla tou dobou hojnost ovoce a vína, léto trávil v Seville, protože tam bylo nejvíc ryb.

Král Vitiza napravil v mládí mnoho křivd, kterých se dopustil jeho otec, král Egica, avšak později se sám dopustil jiných, ještě horších; kromě toho se stal rozmařilým a panovačným. Když zemřel, nenalezl proto žádný z jeho synů takovou podporu, aby mohl nastoupit na jeho trůn. I stal se po něm králem Gótů urozenec jménem Rodrigo; avšak Vitizovi synové měli proti němu velikou zášť a neustále vyvolávali rozbroje, aby zbavili Rodriga trůnu.

Rodrigo byl odvážný muž a dobrý bojovník, ale v jednání se příliš nelišil od svého předchůdce.

Tehdy byl v Toledu jeden starý palác, uzavřený už dlouhou dobu na mnoho zámků; pokud paměť sahala, žádný z dosavadních panovníků ho nikdy neotvíral. Ten dům prý postavil kdysi sám Herkules z mramorů tak jasných a pestrých, že ve zdech nebyly ani dva kameny stejné barvy; měl půdorys kruhu a před vchodem stáli dva velicí kovoví lvi.

Když se stal Rodrigo králem, přikázal palác otevřít, protože se chtěl přesvědčit, jaké tajemství skrývá. Marně ho jeho věrní a rádcové varovali, marně mu připomínali, že se žádný z jeho předchůdců neodvážil zrušit starou zvyklost. Rodrigo čekal, že v paláci najde veliké poklady a peníze, avšak rádci mu řekli:

„Poklady a peníze! Jestliže si myslíte, pane, že jsou tam diamanty, perly, zlato a stříbro, rádi vám to všechno dáme; jen zachovejte starý zákon a neotvírejte ten dům.“

Rodrigo nedal na jejich rady ani sliby, palác otevřel a vstoupil do jeho dveří. Dům byl prázdný a pustý, jen v největší síni objevil starobylou zamčenou skříň. Přikázal rozlomit zámek a skříň otevřel: nalezl v ní obraz, na němž byly podoby mužů v pestrých šatech a s turbany na hlavách, seděli na krásných koních a v rukou měli kopí s praporci anebo meče. Pod obrazem byl nápis, jenž pravil:

„Tito lidé jsou Mauři; jestliže vnikneš do tohoto domu a porušíš tajemství, dobudou tvé země a zahubí toho, kdo přestoupil zákon.“

Rodrigo začal svého činu litovat, přikázal dům znovu uzavřít a nikomu neprozradil, co v něm uviděl; pak dal vyhlásit, že kdokoli někdy v budoucnu otevře starý palác, přijde o hlavu.

Věděl dobře, kdo jsou Mauři, o kterých mluvil nápis; jejich říše se prostírala od břehů řeky Indu až do Afriky a Rodrigovi věrní se už nejednou srazili s jejich oddíly na hranicích země.

V oblasti úžiny, jež odděluje Španělsko od Afriky, sídlil tenkrát na druhé straně moře králův poddaný, hrabě don Julián; byl správcem a pánem afrického Tangeru, který tehdy ještě patřil k Rodrigově říši, a prodával do celého Španělska lovecké jestřáby a koně.

Don Julián měl dceru jménem Oliba; byla to dívka tak krásná, že se pověst o její kráse rozšířila široko daleko a vyprávěli si o ní muži i ženy na obou stranách úžiny, v Africe i ve Španělsku. Jednou rozmlouvaly o krásné dceři dona Juliána ženy na Rodrigově královském dvoře; král je uslyšel a zatoužil po neznámé krásce, nemohl spát ani jíst, a čím víc myslil na půvab té dívky, tím víc se trápil.

Nakonec se rozhodl, že ji musí vidět stůj co stůj. Pozval hraběte Juliána, jejího otce, na královský dvůr do Toleda a uspořádal k jeho poctě mnoho nejrůznějších radovánek: zval ho na bohaté hostiny, nabízel mu vybraná jídla i bezpočet lahodných vín, zpěváci zpívali při hodokvasech své písně, hudebníci hráli na nejrozmanitější nástroje a všechny ty kratochvíle trvaly od časného rána dlouho do noci.

Když tak odvedl král Rodrigo pozornost svého hosta, dal napsat falešný list do Tangeru, kde žila krásná Oliba; v tom listě přikazoval její matce, aby bez odkladu přijela na královský dvůr a přivezla s sebou i dceru; potom podepsal nepravý list jménem dona Juliána.

Matka s dcerou se ihned vydaly na cestu a s malým zástupem sloužících dorazily zanedlouho na královský dvůr; obě už se nemohly dočkat, až zase po tak dlouhé době uvidí manžela a otce. Oliba se těšila na radovánky a nádheru královského paláce a na veliké město Toledo. Sotva však přijely, přidělil Rodrigo matce komnatu v odlehlém křídle svého sídla a dal ji střežit; dceru pak odvedl do svých pokojů, slíbil jí, že z ní učiní královnu, a už ji nepustil ani na jediný krok.

Don Julián se zatím věnoval hostinám a kratochvílím; netušil, že jeho dcera je tak blízko. Až jednoho dne potkal na chodbě paláce svého služebníka z Tangeru; hlasitě se podivil, co tu pohledává, a služebník odpověděl:

„Pane, přikázal jste přece své ženě a dceři, aby za vámi neprodleně přijely do Toleda. Jsem tady s nimi, neboť jim sloužím; avšak nevím, co dělá vaše dcera, protože ji král hned první den uzavřel do svých komnat a už ji nepustil.“

Don Julián chvíli přemýšlel a pak řekl služebníkovi:

„Jdi a pověz mé ženě, ať za mnou v tajnosti přijde, budu ji čekat na tomto místě.“

A když přišla, řekl jí, co se dozvěděl; žena mu zase vyprávěla o falešném listu a tak oba zjistili pravdu. Don Julián už neváhal a řekl:

„Teď jdi, vezmi všechny své věci a odejdi na břeh řeky; tam nastoupíme na loď a vrátíme se co nejrychleji domů.“

Žena uposlechla a vzdálila se. Don Julián se uzavřel do svého pokoje, bědoval, naříkal, zmocnila se ho veliká nenávist ke králi a přemýšlel, jak by se mu pomstil za zneuctění krásné Oliby.

Potom se vydal za králem a předstíral, že o ničem neví; při hostině s ním přátelsky rozmlouval o mnoha různých věcech, jako by se nic nestalo, a nenápadně zavedl řeč na šarvátky s Maury. Když král řekl, že mu srážky s Maury působí mnoho starostí, don Julián se tvářil, že přemýšlí, a pak pravil:

„Pane, znám zvyky Maurů a mohu vám poradit, jestli chcete. Nebojte se, že napadnou vaši zemi, neboť je chráněna mořem a plná hor, těžko by se v ní bojovalo. Pošlete proto všechny štíty, meče a kopí na své území do Afriky, tam jich je víc zapotřebí; když Mauři uvidí, jak je král Rodrigo silný, dostanou strach a vyhnou se příště každé další srážce.“

Král uvažoval, rada se mu líbila; přislíbil, že tak učiní co nejdřív, a poděkoval donu Juliánovi za moudrá slova. Potom ještě spolu hovořili o mnoha dalších záležitostech, a hlavně o lovu, který byl královou největší zálibou. Rodrigo se zeptal dona Juliána, zda je na druhé straně moře ještě dost loveckých jestřábů a sokolů, a don Julián odpověděl:

„Můj králi a pane, je jich tam víc, než si vůbec můžete představit. Až přijedu příště, vezmu jich s sebou takové množství, že se jich ani nedopočítáte a velmi se budete divit.“

Když hostina skončila, připravil se don Julián tajně na cestu, ozná­mil králi, že se musí v neodkladné záležitosti vrátit domů, a bez pro­dlení opustil královský palác.

Na smluveném místě nalezl svou ženu, oba nastoupili na loď a odjeli z Toleda; potom se přeplavili přes úžinu do Afriky, hrabě don Julián vyhledal maurského vládce Muzu a řekl mu:

„Pane, chcete vstoupit do Španělska? Jestliže souhlasíte, pomohu vám; mám mnoho lodí a mohu vám prospět dobrými radami, budete-li o ně stát.“

Panovník se zamyslil a zeptal se:

„Jak ti mám věřit, když jsi křesťan a já Maur?“

„Můžete mi věřit,“ odpověděl don Julián, „neboť vám zanechám jako rukojmí svou ženu i dva syny a jako zástavu celé své veliké bohatství, všechno své zlato a stříbro.“

Maurský panovník přijal záruky, vyslal na všechny strany posly a přikázal, aby se shromáždilo veliké vojsko; když se tak stalo, jmenoval velitelem toho vojska urozence jménem Tárik. Ten přeplul se svými bojovníky v obchodních lodích přes moře a přirazil ke španělskému břehu v místě, jež má dodnes název Hora Tárikova neboli Gibraltar. A bylo těch bojovníků na sedm tisíc.

Rodrigo poslal do maurského tábora zvěda, aby zjistil, s jakými silami Mauři přicházejí a jaké mají další úmysly. Zvěd se vrátil a pravil:

„Pane, chtějí buď zvítězit, nebo zemřít; spálili všechny své lodi, aby se nemohli vrátit. Není v naší zemi jediné místo, kam bychom se před nimi mohli ukrýt.“

Rodrigo dal hned rozhlásit, aby všichni jeho věrní vytáhli do boje; pozval i syny krále Vitizy a jejich stoupence, aby se společně bránili nepříteli.

Zakrátko dobyli Mauři prvních měst a rychle postupovali dál, neboť vojsko krále Rodriga mělo jen málo zbraní; jezdci i pěší museli často bojovat holýma rukama, protože všechny meče a kopí poslali na králův příkaz do Afriky.

V tom čase synové krále Vitizy, předposledního vizigótského krále, propadli malomyslnosti a dali přednost svým vlastním zájmům.

„Mauři chtějí jen zlato, stříbro a poklady naší země,“ prohlašovali svým stoupencům. „Jakmile dostanou, co žádají, vrátí se s kořistí za moře a my se staneme králi, jak nám podle práva a spravedlnosti patří. Nebudeme proto bojovat; když Rodrigo padne, bude nám to jen k prospěchu.“

V noci poslali tajně k Tárikovi své posly a vzkázali mu, že v rozhodující bitvě přestanou bojovat, aby král Rodrigo padl a prohrál. Tak se i stalo; v nejprudším boji ustoupili se svými jezdci z bojiště, a protože jim král svěřil velení na obou křídlech, Mauři snadno obklíčili střed a zničili ho; Vitizovi synové se jen zpovzdálí dívali na maurské vítězství.

Rodrigo v bitvě padl; avšak říká se také, že zmizel a nikdo nenašel jeho tělo. Prý se při ústupu zřítil do řeky a našel se jen jeho střevíc s perlami a rubíny. A také se říká, že utonul v moři anebo že uprchl do hor, kde ho roztrhala divoká zvěř.

Hrabě Julián pak vedl Maury k Toledu; padla Córdoba, padla Sevilla a Mauři se valili dál a dál. Don Julián postupoval společně s nimi a ukazoval jim nechráněná místa, tajné cesty a brody; avšak je psáno, že jednoho dne přehlédl léčku a s oddílem Maurů padl do pasti, maurský vládce ho prohlásil za zrádce a připravil ho o hlavu.

Vitizovi synové zůstali na dobytém území; jeden v Toledu, druhý v Córdobě, třetí v Seville. Dostali od vítězů četné výhody a majetky, ale králi se už nestali nikdy.

Věrní krále Rodriga se nevzdali, avšak přesila byla příliš veliká; už jich zbývala jen hrstka a Mauři postupovali stále dál, šířili před sebou strach a hrůzu.

V krátké době obsadili celé Španělsko, pobili bezpočet mužů a mnoho dalších odvedli do zajetí.

Jen poslední stateční se ukryli v nepřístupných horách na severu země a tam se připravovali k dalšímu boji.

Tenkrát si zvolili ze svých řad i nového krále: stal se jím Rodrigův spolubojovník Pelayo.

V tom čase poslali Mauři svému vladaři zprávu, v níž pravili:

„Pane, boj skončil. Na severu země se sice ještě skrývá jakýsi člověk jménem Pelayo, ale má jen třicet hladových mužů. Ukrývají se v horách a živí se medem divokých včel, aby nezemřeli hladem. Co proti nám zmůže třicet hladovějících štvanců? Zvítězili jsme!“