Jsme na samém konci 14. století.

Prudce se rozvíjí nová střední třída měšťanů, rozrůstá se řemeslná výroba, množí se obchodní styky. Nová vrstva rychle bohatne a chce se ve všem vyrovnat šlechtě. Vliv šlechty slábne, toho samozřejmě využívá král a upevňuje svou moc.

Šlechta i měšťané obrátili zájem k novým druhům literatury; hrdin­ské písně zpívají už jen žebraví slepci a zpěváci ze všech nejchudší. Píseň o hrdinských činech přestala být záležitostí celé společnosti, ale žije dál a je stále milována v lidových vrstvách. Noví dvorští zpěváci se žakéřům hrdinských písní posmívají, opovrhují jimi a prohlašují o nich, že skládají „pouze pro jircháře, mlynáře a krejčí“. Jeden z mnoha dokladů tohoto povýšeneckého postoje praví:

„Bláznovi, který je žakéřem a protlouká se vyprávěním hloupostí, je chléb zapovězen. Žije špinavě vymýšlením nesmyslů, je jako vepř: ať proto jí bukvice anebo žaludy, na chleba nemá právo.“

Hrdinské písně žijí už jen mezi lidem. V největší oblibě jsou stále příběhy o Cidovi. Protože však Campeador hned v první a největší hrdinské písni zemřel, vracejí se autoři dalších cidovských písní stále hlouběji do jeho života, až nakonec vypravují o jeho mládí a chlapectví.

Jedna z posledních hrdinských písní se jmenuje Zpěv o Rodrigovi aneb Rodrigovo mládí. Byla složena buď v druhé polovině 14. století, nebo na začátku století patnáctého.

Národní španělský hrdina je tady už docela jinou postavou, než byl ušlechtilý a skromný Cid ze slavné písně: jako se proměnila celá společnost, proměnil se i Cid sám.

Zatímco starý zpěv vycházel z historické skutečnosti a byl ve své většině realisticky věrný a přesný, děj této písně je vymyšlen od začátku až do konce – s výjimkou úvodu, v němž zpěvák staví na odiv své historické znalosti, mimochodem ne vždy docela přesné.

A přece i Rodrigovo mládí zachycuje hlavní rysy společnosti své doby. Zpěv má velmi odbojné sociální ladění: Cid ve staré písni byl za všech okolností věrný králi, byl to nositel základních lidových ctností, starostlivý otec rodiny. Teď je to horkokrevný vznětlivý mládenec, ke králi se chová leckdy dost ostře a stejně neuctivě vystupuje i před římským papežem. A tak ani píseň o Rodrigově mládí není dílem jen a jen bujné fantazie, ale obrazem stále narůstajících sociálních sporů ve španělské společnosti. Ostatně Zpěv o Rodrigovi jistě nebyl určen tehdejšímu rytířstvu, spíše se zdá, že do něj pronikly četné prvky městské.

Zpěv o Rodrigovi byl ve své době neobyčejně oblíben a stal se pramenem mnoha zpracování cidovské tematiky v dalších obdobích: nesmíme totiž zapomenout, že tyto pozdější doby už starou Píseň o Cidovi neznaly – vždyť byla objevena a uveřejněna až v 18. století a plně ji zhodnotilo a ocenilo až století dvacáté.