Mauři obsadili v 8. století celý poloostrov s výjimkou nevelkého hornatého území na severu země, kde později vzniklo několik malých království – Kastilie, Aragon, Navarra a León. Odtud pak začala dlouhá válka, takzvaná rekonquista, což znamená znovudobývání. Válka trvala osm set let a skončila vlastně až na konci 15. století, kdy byli poslední Mauři vytlačeni z Pyrenejského poloostrova.

Nesmíme si myslet, že toto zpětné dobývání země znamenalo jednolitý proces a nepřetržitý boj. Válka měla mnoho zvratů, Mauři vyrazili mnohokrát k novému útoku, dvakrát vrhli své protivníky daleko zpět. Do poloviny 11. století byla už znovu dobyta třetina území. Rozhodujícího vítězství dosáhli Španělé – přesněji řečeno spojená vojska Leónu, Kastilie, Aragonsko-katalánského království, Portugalska a Navarry – roku 1212 u Las Navas de Tolosa a kolem poloviny 13. století měli už v moci většinu poloostrova s výjimkou granadského území na jihu; do Granady však vstoupili až roku 1492.

Kromě let tvrdých bojů byla celá dlouhá období, kdy Španělé žili vedle Maurů v míru; různá maurská království na poloostrově platila svým sousedům povinnou daň a nejednou se už zdálo, že boj pohasíná. V obdobích míru se původní obyvatelstvo s Maury často mísilo, v celé zemi vznikaly pestré skupiny smíšeného obyvatelstva, neboť četní Španělé zůstali na obsazených územích, stejně jako v průběhu bojů zůstávali mnozí Mauři na území, které ztratili.

Boj proti Maurům tedy střídavě sílil a slábl, ale přes dlouhé přestávky, příměří i dílčí přátelské dohody zůstávala stále touha vypudit Maury z poloostrova.

Celá dlouhá válka byla v minulosti často vysvětlována jako boj křesťanů proti muslimům, tedy jako válka náboženská; avšak to bylo pojetí velmi zjednodušující.

Abychom mohli rekonquistu pochopit zcela, musíme si povědět něco o společnosti té doby.

Rekonquista znamená dva základní procesy: zpětné dobývání poloostrova a vytváření jednotného státu.

Boj proti Maurům zastihl Španělsko v období, kdy byly ve společnosti ostré protiklady mezi lidem, šlechtou a královskou mocí. Rekonquista spojila všechny tyto zájmy a stala se skutečně záležitostí celého národa, všech jeho vrstev: pro krále a šlechtice znamenala nová území, a tedy i větší moc, pro selské obyvatelstvo znamenala novou půdu. Rolníci, kteří přicházeli pracovat na nově dobytá území, dostávali četné úlevy a práva; tento vývoj vyvrcholil na začátku 13. století, kdy v Kastilii v podstatě přestalo existovat nevolnictví. Také vznikající města měla na rekonquistě zájem, neboť dostávala za své služby podobně jako selské obyvatelstvo mnohé výhody. Doba od 11. do 13. století tedy znamená obrovskou vlnu skutečného vlastenectví a nadšení ve všech složkách španělské společnosti.

To je také období, kdy vzniká španělská literatura.

Základní a nejdůležitější složkou slovesnosti této doby jsou písně o hrdinských činech.

Hrdinské písně, jež patří k nejkrásnějším památkám středověkého písemnictví, vznikaly ovšem nejenom ve Španělsku, ale i ve Francii, v Německu, na severu Evropy a v Rusku; všude zachycují přímo či nepřímo vývoj tehdejší feudální společnosti.

Španělské hrdinské písně mají však několik zvláštností.

Zatímco jinde byly určeny především nebo výhradně pro urozence, ve Španělsku patřily celé společnosti. To je také důvod, proč jsou – například ve srovnání s francouzskou hrdinskou písní – tak nesmírně působivé právě svou prostotou.

„Španělská hrdinská epika,“ napsal jeden francouzský znalec španělského středověku, „si zaslouží náš obdiv pro svou neochvějnou důstojnost a místy i něhu, dojemnou a kouzelnou jako křehká květina, která se znenadání objeví v trhlině strmého skaliska.“

Hrdinské zpěvy mají ve Španělsku výrazné demokratické rysy; a protože vznikaly krátce po událostech, které opěvují, mají i smysl pro skutečnost.

V nich se nejplněji odráží život společnosti, která je zrodila a ke které se obracely. Hrdinské zpěvy byly ve Španělsku skutečně předmětem obliby všech vrstev, od dvora až po vesnický lid.

Hrdinou písní je hrdina z boje; s potěšením jim tedy naslouchá král, který tento boj řídí. Vítá je šlechtic, který v nich hledá a objevuje sám sebe, oslavu svých činů. A vítá je lid, který v nich nachází splnění i svých vlastních zájmů. Vítci je tím spíš, že autoři písní mu byli velmi blízcí.

Hrdinské zpěvy psali dnes už neznámí autoři, kteří své zpěvy také sami zpívali: Španělsky se jim říkalo juglares, říkejme jim starým českým názvem žakéři. Byli převážně lidového původu a ve své většině žili s lidem v nejtěsnějším styku.

Kdo vlastně byli žakéři?

V nejširším smyslu všichni, kdo se starali o zábavu a vydělávali si zábavou na živobytí. Potulní kejklíři, provazolezci, krotitelé, kteří předváděli cvičené medvědy, opice či lva. Jiní házeli noži, skákali obručemi, předváděli loutky. Další napodobovali zpěv ptáků, a ještě jiní hráli na hudební nástroje – nejčastěji to byl starodávný druh houslí, na které se hrálo smyčcem anebo brkem, byla to i kytara, která se vyvinula z původního řeckého nástroje a objevila se na Pyrenejském poloostrově zásluhou Arabů. Jiní žakéři hráli na harfu, violu, flétnu, píšťalu, šalmaj i dudy.

Nás nejvíc zajímá skupina žakéřů, kteří za doprovodu hudebního nástroje přednášeli anebo zpívali hrdinské písně; mezi potulnými zpěváky byli lidé často velmi chudí, zběhlí studenti i toulaví klerikové; putovali od města k městu, od vesnice k vesnici a přednášeli či zpívali na tržištích a na náměstích – většinou za obnošené šaty, za jídlo, za trochu peněz; anebo, jak bývalo zvykem, žádali na konci vystoupení pohár dobrého vína. Jindy táhli s vojskem a bavili vojáky cestou či večer v táboře; měšťané si je často najímali při hostinách, při svatbě nebo při jiných slavnostních příležitostech; jiní žakéři, majetnější, zpívali na sídlech šlechticů i na královských dvorech.

Hrdiny jejich zpěvů jsou ovšem rytíři, urozenci. Avšak autoři – žakéři – stranili výrazně těm, kteří jim byli blízcí. A nezakrývali ani v nejmenším leckteré horší vlastnosti vládnoucí vrstvy, nelíčili urozence vždycky jako hrdiny veskrze kladné, naopak se k nim stavěli hodně kriticky. Skutečným hrdinou se u nich stává jen ten, kdo má vlastnosti a rysy hrdiny doopravdy lidového. A také lid dává přednost písním, jejichž hrdinové jsou mu svým životem i povahou nejbližší. Má tedy své hrdiny milované i posmívané, oblíbené i nenáviděné.

Nejoblíbenější z hrdinských písní byla Píseň o Cidovi, nejstarší zachovaná památka španělské literatury.

Píseň o Cidovi vznikla pravděpodobně kolem roku 1140; jméno jejího autora ani tentokrát neznáme. Zachoval se jen opis básně na stránkách malého formátu – nejspíš proto tak malého, aby zpěvák mohl nosit sešitek v kapse.

Báseň sama je psána v dosti nepravidelných verších; převažují však verše čtrnáctislabičné, jež byly pro španělské hrdinské písně příznačné. Verše tehdy ještě neměly rýmy, jenom jednoslabičnou asonanci, což znamená, že poslední slabika každého verše měla vždy stejnou samohlásku. Jednotlivé části básně – dnes bychom řekli sloky – se stejnou asonancí tvořily vlastně ucelené kapitolky.

Báseň o Cidovi má několik výrazných rysů. Je to především poměrně značná historická věrnost příběhu. Přesný je i místopis básně: oblast kolem Burgosu znal básník velmi podrobně a ještě dnes bychom se mohli vydat po Cidových stopách podle básně jako podle průvodce.

A další rys: Cid se stal skutečně ztělesněním lidového hrdiny; jeho věrnost králi, jeho cit pro spravedlnost a právo, jeho vztah k přátelům a smysl pro rodinu, jeho přímost a skromnost – to všechno jsou vlastnosti, které ho povýšily na hrdinu opravdu lidového.

Zatímco francouzské hrdinské písně, určené pro urozence, byly často dosti výraznou propagací náboženské myšlenky, v Cidovi je tato stránka potlačena na nejmenší míru. To je ovšem příznačné i pro další španělské hrdinské písně, zejména z období jejich rozkvětu.

Dalším rysem je výrazný realismus básně: přesné detaily v popisech bojů a zvyků, působivá prostota dialogů, to všechno dodává básni strhující pravdivosti. Nechybí tu však ani místa jímavě poetická, nechybí úsměv, ba ani výsměch a posměšek. Dávný básník zachytil Cidovy příběhy s realistickou prostotou a strohou jednoduchostí; ale právě v této prostotě je velikost a krása.

A to všechno jsou důvody, proč se Píseň o Cidovi stala jednou z největších památek celé středověké literatury.