Žil Cid opravdu, žili skutečně Álvar Fáněz, doňa Jiména a ostatní hrdinové písně?

Většina španělských hrdinských zpěvů vznikla poměrně krátce po událostech, o kterých vypravují; proto jsou historicky překvapivě přesné.

Píseň o Cidovi – či přesněji Báseň o mém Cidovi – vznikla padesát let po hrdinově smrti; život slavného bojovníka byl tedy stále ještě v živé paměti.

Rodrigo – zkráceně Ruy – Díaz se narodil roku 1043 v městečku Bivar severně od Burgosu. Byl to chudý šlechtic nižšího řádu, asi jako u nás zemani či vladykové. Byl vychován na královském dvoře Fernanda I. společně s nejstarším královým synem donem Sanchem. To ovšem nebylo nic mimořádného – synkové urozenců byli vychováváni na královských dvorech velmi často. U dvora byl Cid ve velké vážnosti a stal se královským praporečníkem. Za vlády Fernandova nástupce Sancha II. přispěl v bitvě u Golpejary výrazně k vítězství Kastilců nad Leónem – tedy v boji Sancha II. proti jeho bratru Alfonsovi. Když však později král Sancho II. padl před branami Zamory, zdědil království Alfonso. To byla pro Cida situace dost povážlivá; ale stejně jako ostatní urození Kastilci i Cid nakonec uznal Alfonsa za krále, a ten ho vzal jako proslaveného bojovníka na svůj královský dvůr. Funkci praporečníka však převzal po Cidovi García Ordóněz. Alfonso VI. si nicméně Cida velmi vážil a oženil ho s doňou Jiménou, jež pocházela z vysokého urozeneckého rodu a byla královou neteří.

Jednoho dne poslal král Cida k sevillskému panovníkovi Amutamizovi pro pravidelnou roční daň. Sevillský vladař však právě bojoval s maurským králem Granady, který ho napadl. Amutamiz byl Alfonsův vazal; Cid se k němu proto přidal a porazil útočníka v bitvě u Cabry. Když se Cid vrátil na dvůr svého pána, obvinili ho jeho osobní nepřátelé z královy družiny; že si část daně i kořisti ponechal pro sebe. Jistě tu hrála svou roli i vzpomínka na bitvu u Golpejary; navíc bylo zřejmé, že se Cid pustil do války proti maurskému králi bez povolení a souhlasu svého panovníka.

Krátce nato, když v době královy nepřítomnosti ležel Cid nemocen, napadli Mauři hrad Gormaz, nejdůležitější kastilskou pevnost na řece Dueru, a odnesli si bohatou kořist. Cid shromáždil vojsko, vytáhl proti Maurům na trestnou výpravu a vrátil se do Bivaru se značnou kořistí. Protože však i tuto výpravu podnikl bez souhlasu krále, poslal ho Alfonso VI. roku 1081 do vyhnanství.

Cid tedy odchází z Kastilie, doprovázen jen nevelkou družinou nejbližších přátel a příbuzných. „Musí si vydělávat na živobytí,“ jak několikrát věcně uvádí autor písně. Jako to učinili v té době četní jiní urozenci z Leónu i Kastilie, dá se do služeb malého maurského krále v Zaragoze a bojuje proti několika dalším maurským panovníkům. Pokusí se o smíření s donem Alfonsem, ale ten odmítá.

Ve službách zaragozského krále pokračuje Cid v bojích, tentokrát proti Valencii, jejíž maurský vládce je podporován aragonským králem Sanchem Ramirezem a hrabětem barcelonským Bérengarem Ramónem II.

Cidova sláva neustále roste – u Maurů i u Kastilců: jsou to právě Mauři, kteří Ruyovi Díazovi začnou říkat Cid, což je z arabského slova sidi, vládce. Přízvisko Campeador – Bojovník – dostal Ruy Díaz už dřív, roku 1066, ještě na dvoře krále Sancha II. Cid však nikdy nezapomíná, kde je jeho „přirozená vlast“, a stále znovu se pokouší o smíření s králem Alfonsem. Konečně se mu to podaří, ale záhy dojde k nové roztržce: Cid musí znovu odejít, a král dokonce na nějakou dobu uvězní doňu Jiménu i obě její dcery.

Cid se proto rozhodne, že si najde nový domov. Ve Valencii tehdy vládne Maur Alkadir; Cid oblehne Valencii, vymůže si na Alkadirovi daň a pomalu obsazuje celé okolí města, jež bylo tehdy prohlašováno za perlu maurského Středozemí. V roce 1092 vypukla ve městě vzpoura, při níž král Alkadir padl. Cid pak v roce 1094 města dobyl. Musel samozřejmě Valencii bránit proti četným útokům, zejména proti hraběti barcelonskému, kterého dvakrát porazil a zajal, vždycky ho však zase propustil na svobodu. Mimochodem: hrabě nakonec získal Cidovo přátelství a oženil svého syna Ramóna III. s jednou z Cidových dcer.

Cid žil potom s rodinou a se svými věrnými ve Valencii jako skutečný nezávislý vládce a svedl ještě řadu bojů s Maury, kteří se opětovně snažili Valencie dobýt. Maurským panovníkům z okolních oblastí uložil pravidelnou daň a nakonec se obnovily i dobré styky s kastilským králem Alfonsem VI.

Campeador zemřel ve Valencii přirozenou smrtí roku 1099. Jeho žena doňa Jiména se snažila Valencii udržet proti opakovaným maurským útokům; poznala však, že natrvalo město obhájit nemůže a také roku 1101 požádala krále Alfonsa o pomoc. Král viděl, že ze vzdálené Kastilie ani on město natrvalo neudrží; proto rozhodl Valencii vyklidit. Roku 1102 Cidovy oddíly město spálily a opustily. Všichni se pak vrátili do Kastilie a odvezli do vlasti i Cidovy pozůstatky.

Historické skutečnosti odpovídá i většina ostatních osob. Dlouho se předpokládalo, že vymyšleni jsou infanti z Carriónu; teprve nedávno se zjistilo, že oba infanti v Cidově době skutečně na dvoře krále Alfonsa žili, i když ničím nelze doložit jejich svatbu s Cidovými dcerami.

A Cidovy dcery?

Starší z obou, Cristina, se vdala skutečně za dona Ramira z královského navarrského rodu; její syn se stal roku 1134 navarrským králem. Mladší María si vzala barcelonského hraběte Bérengara Ramóna III. Později se Cidova pravnučka, princezna Blanka Navarrská, vdala za dědice kastilské koruny a stala se matkou krále Alfonsa VIII. Cid měl ještě syna Diega; ten padl v bitvě roku 1097.

O Cidovi a jeho nejbližších toho známe opravdu hodně – víme dokonce, že byl dobrým znalcem práva, zachoval se nám i jeho rukopis a vlastnoruční podpis, právě tak jako podpis doni Jimény.

Nejde vsak ani tak o přesnost historických faktů v básni, jako o věrnost v celkovém obrazu španělské společnosti. A ta je v Písni o Cidovi opravdu mimořádná.

V Písni se často mluví o věrných, o vazalech. Co to slovo znamená? Především: nebyli to poddaní v běžném slova smyslu. Vazal musel svému pánu pomáhat ve válce, musel přijít na jeho dvůr, kdykoli byl vyzván, při setkání mu líbal ruku na znamení věrnosti. Ale i král měl ke svým vazalům povinnosti: musel je chránit, platil jim účast ve válce, rozděloval mezi ně čtyři pětiny válečné kořisti.

Cid je v Písni jistě trochu idealizován – jsou zdůrazněny jeho vlastnosti lidového hrdiny; právě tak jako u příslušníků vyšší šlechty jsou podtrženy jejich vlastnosti záporné a odpuzující.

Cid, velký bojovník proti Maurům, se stal zosobněním prudké vlny rekonquisty, která získala v této době Španělsku Toledo (roku 1085), Zaragozu (1118), Tortosu (1149) a řadu dalších významných míst. Za těchto šedesát let se posunuly hranice malých severních království daleko na jih, až na břehy Duera a Ebra.

Jak je tedy vidět, vychází Píseň o Cidovi dosti věrně z historické skutečnosti. To platí nejen o Písni, ale i o většině ostatních španělských hrdinských zpěvů. Ve své době byly hrdinské písně pokládány za zcela přesné zaznamenání skutečných událostí; když dal král Alfonso X. sepsat španělské dějiny v Obecných kronikách, přijímali autoři kronik hrdinské zpěvy jako zcela spolehlivé historické prameny a zaznamenávali jednotlivé písně do textu kronik sice v próze, ale často i s takovými podrobnostmi, jako jsou závěrečné asonance na koncích veršů.

Této skutečnosti dnes vděčíme za to, že se hrdinské zpěvy vůbec zachovaly. Vždyť v původní veršové podobě známe jen několik málo hrdinských zpěvů, z ostatních zůstaly prakticky jen trosky. Jsou případy, že v kronikách byl zaznamenán jen název nebo velmi stručný údaj – a to je všechno, co dnes o existenci takového hrdinského zpěvu víme.

Literární vědci museli proto podle textů kronik jednotlivé zpěvy pracně rekonstruovat – leckdy asi tak, jako když podle nalezených kostí rekonstruují zoologové podobu živočicha, který už dávno vyhynul.

Mnohé se nenávratně ztratilo, ale i zachované trosky nebo rekonstrukce svědčí o šíři španělské hrdinské epiky a jejím velkém významu pro další vývoj španělského písemnictví – i pro naše poznání té dávné společnosti.

Co všechno se nám tedy vlastně zachovalo?

Je toho málo. Báseň o mém Cidovi – tj. bezmála 4000 veršů; ale i v té chybí několik listů – například hned list úvodní. Známe Zpěv o Fernánu Gonzálezovi; Rodrigovo mládí; sto veršů z Písně o Roncesvalles; pět set veršů Zpěvu o sedmi infantech z Lary. Tedy pět zpěvů, ani jeden úplný. Všechno ostatní známe jen z kronik nebo z pracných rekonstrukcí.

Uveďme si alespoň ve stručné zkratce obsah tří takových rekonstruovaných zpěvů z období rozkvětu španělské hrdinské písně. Jsou to:

Zpěv o Sanchovi II. a obležení Zamory (kde se opět objevuje postava Cida),

Maurka Zaida,

Zrádná hraběnka.