V 15. století se španělská společnost mění od základu.

Královská moc se opřela o novou sílu – o města, využívá i velkých lidových povstání proti šlechtě a koncem sedmdesátých let konečně zlomí odbojné feudály. Sňatek královny Isabely Kastilské s králem Fernandem Aragonským spojuje dva největší územní celky na poloostrově a vytváří prakticky základy dnešního španělského státu.

Když je tak posílena královská moc, může král přistoupit k dokončení rekonquisty: roku 1492 padne poslední výspa Maurů na poloostrově – Granada. Osm set let trvající boj končí.

A téhož roku přistupuje monarchie k dalšímu velkému kroku: ve službách královských objevuje Kolumbus Ameriku.

Dlouhý boj proti Maurům vytvořil na poloostrově silný a konečně jednotný stát, vtiskl španělské společnosti výrazné charakteristické rysy.

Také Arabové však podstatně ovlivnili vzdělanost na poloostrově a hospodářský, technický i kulturní vývoj jeho obyvatelstva; arabská kultura byla na vyšším stupni, než byla kultura vítězů.

Arabové se zasloužili o rozvoj zemědělství: zavedli na poloostrově zdokonalené zavlažovací systémy, přinesli nové druhy plodin a rostlin, například fazole, mrkev, lilek, bavlnu, šafrán, cukrovou třtinu. Zavedli vodní mlýny. Výrazně posunuli i vývoj v technice: byli to vynikající horníci, hrnčíři, koželuhové a neméně výborní stavitelé a zedníci. Přinesli na poloostrov vyspělé znalosti v matematice, v astronomii i v lékařství. Po latině měla arabština nejsilnější vliv na vytváření španělského jazyka, v němž je dodnes na čtyři sta arabských slov. Arabové měli na poloostrově několik velkých kulturních středisek: zejména v Córdobě, v Seville a v Granadě, kde působila řada arabských filozofů, spisovatelů a básníků. Prostřednictvím Arabů se začal evropský středověk seznamovat s vědou a literaturou starých Řeků a Římanů. Vynikající stavební památky v maurském stylu patří dodnes k největším skvostům architektury ve Španělsku.

V polovině 15. století přestává znít hlas hrdinských zpěvů na španělském poloostrově. Hrdinská píseň končí, ale nezmizí docela.

Hrdinské zpěvy se začaly rozpadat: lidoví posluchači – a nikdo jiný už hrdinským zpěvům nenaslouchal – neměli čas na celé dlouhé písně. Žádali tedy jen nejoblíbenější místa; rozpadem známých zpěvů na jednotlivé ukončené epizody tak vznikají romance, typický španělský útvar, jehož lidový původ je patrný na první pohled.

Každý verš původního hrdinského zpěvu se přitom rozložil na dva nové osmislabičné verše – to potvrzuje i charakteristické umístění asonance pouze na konec každého sudého verše: i formálně je tedy romance dítkem hrdinského zpěvu.

A romance se stane hned žánrem nesmírně oblíbeným: už v polovině 15. století píše markýz de Santillana o romancích, že „znějí ze všech úst lidu nízkého a služebného“.

Žakéři je zpívali s doprovodem nástroje zvaného rota; v 16. a 17. století vystřídá rotu kytara.

Autoři kronik si v 15. století už dávno nevšímají hrdinských písní, ale pilně si vypisují příběhy z romancí, protože je považují za vylíčení skutečných událostí.

Nejstarší jsou romance historické: vznikly přímo rozpadem hrdinských písní a vypravují o činech Cidových, o posledním vizigótském králi a o příchodu Maurů, o Fernánu Gonzálezovi, o sedmi infantech z Lary, nejčastěji však o Cidovi, jak ho autoři poznali ze zpěvu o Cidově mládí.

Avšak brzy už romance nezpívají jen potulní žakéři, zpívá je všechen lid, romance jdou od úst k ústům. Vedle starých romancí vznikají nové: o událostech z tažení proti Granadě, jiné vypravují o přátelství a ještě jiné o lásce; okruh námětů se šíří, až nakonec zabírá celý lidský život.

Romance rychle pronikají i za hranice Španělska. „Španiolové“, vypuzení nesnášenlivostí monarchie ze Španělska, si odnášejí romance na Balkán a do Turecka, kde znějí jejich romance podnes; na palubách lodí se dostaly romance do Latinské Ameriky a zpívají se od Mexika až po Argentinu, kde vznikly slavné romance gaučů – pastevců stád; s námořníky se romance dostaly až na vzdálené Filipíny.

V 15. a 16. století, ve zlatém věku španělské literatury, snad není na poloostrově básníka, aby nemiloval a nepsal romance; příběhy z romancí se od té doby dostávají znovu a znovu do románů i na jeviště – stačí si vzpomenout na slavného Cida francouzského dramatika Pierra Corneille či na hru Lopeho de Vegy Levoboček Mudarra.

Obrovskou vlnu nového zájmu přináší v 19. století romantismus: vzniká bezpočet nových romancí o Cidovi, o sedmi infantech z Lary, o dceři hraběte Juliána, o Fernánu Gonzálezovi. Romance píše Victor Hugo i Walter Scott, nové a nové romance vznikají z per básníků proslulých jmen i z úst neznámých lidových autorů.

Když roku 1936 vkročil na španělskou půdu fašistický generál Franco a se svými marockými jednotkami rozpoutal občanskou válku proti mladé republice, vznikaly romance přímo v republikánských zákopech. Psal je i jeden z největších moderních básníků Španělska Federico García Lorca, dříve než padl pod výstřely popravčí čety francovského generála.

Další a další romance vznikají podnes – umělé i lidové; a přes hlubiny staletí přinášejí až do našeho času odkaz a vzdálený hlas staré hrdinské písně. Vypravují o hodnotách, kterých si vážíme i my – a právě my: o lásce a statečnosti, o hrdinství a věrnosti, o přátelství a cti.

A to je dobrý důvod, abychom hlasu dávných potulných zpěváků pozorně naslouchali i dnes, třebaže už žijeme docela jinak a jinde.