Bdělá pod Bezdězem

1

Jámu hloubíme zpravidla shora dolů.

To není rozmar, je to předpis. Vojenský předpis. Všechno vojenské je účelné a přesné. Služba ve vojsku není diskusní klub: co je řečeno, platí. – Proč zpravidla, k čemu ta zadní vrátka? Slovo zpravidla je tu kvůli nepředvídatelným okolnostem, a nepředvídatelné okolnosti nelze předvídat. Nelze je vyloučit ani na vojně. Za mimořádné situace, která sice dosud nenastala, ale co kdyby, můžeme jámu hloubit také jinak. Jenže jak?

Vojáci v písčitém terénu pod borovicemi poblíž Bdělé pod Bez­dězem měli za úkol vykopat jámu, do které by se vešel tank T-25, který sice neměli – tanky byly uloženy na tankovišti v Kuřích Vodách, kde o ně pečovali tankisté –, ale v rámci výcviku vojáci v písku předstírali, že jeden mají. A ten je zapotřebí ukrýt v jámě, odkud by překvapivě vyjel a vyděsil nepřítele, který tu sice také není, vždyť vojáci v míru žádného nepřítele nemají, ale jako by ho měli, protože vojna je velká hra. Dospělí si tu v písku hrají na vojáky.

Práce jim nešla, pletli se navzájem jeden druhému, vyhrabaný písek se sesypával zpátky; nejraději by praštili krumpáči a lopatami a odešli do hospody Pod Andělskými křídly na pivo. Jenže hospoda je jim dostupná až v pozdním odpoledni, po čepobití. Praštili krumpáči a lopatami, usedli do vřesu a zapálili si cigarety. Jenom vojín konceptualista Pytlíček z Nuslí zůstal v dolíku a dál nabíral sypký písek lopatou. Chtěl vyniknout, aby dostal opušťák do Nuslí a mohl aspoň na jeden den opustit pískoviště. Dobře věděl, že ho staršina nadrotmistr Prkénko sleduje a v pomyslné knize skutků připisuje k jeho jménu pomyslnou kladnou čárku. Prkénko sleduje všechny prosté vojíny, aby věděl, co kdo a jak, aby mohl kapitánu Kotulánovi, veliteli útvaru, navrhnout, kterého z vojínů kázeňsky potrestat a koho odměnit pochvalou či opušťákem. Prkénko by nejraději odměňoval a trestal sám, bez kapitána Kotulána, jako staršina měl však jen omezené pravomoci. Přesto byl se sebou a se svým životem spokojený. Jeho svět byl jednoduchý, prozářený slunečními paprsky. Směl se blyštět v uniformě s lesklými knoflíky ve všední den i v neděli.

„Ideální jáma by musela být utajená a vedla by rovnou do hospody,“ zasnil se vojín specialista Longin Pecka. „Prkénko by o ní nesmělo vědět.“

„Ideální jámu by měl mít člověk neustále při sobě a mohl by v ní přechovávat rozmanité, na vojně nepovolené předměty. Třeba hospodu Pod Andělskými křídly i s hospodským Andělem a s přívětivými hosty. Mohli bychom se v ní ukrývat před nepřízní osudu a přitom pít pivo,“ rozvíjel nápad vojín pacifista Oldřich Navrátil, snílek. „Byla by to jáma přenosná. To by bylo!“

„Skvělý nápad, Oldřichu Navrátile! Takovou jámu si pořídím,“ prohlásil Longin Pecka velkohubě. „Na to vem jed, jsem přece specialista!“

„Ale Pytlíčkovi ani muk, ještě by to práskl Kotulánovi.“

Pytlíček je voják neprůhledný a nevypočitatelný, jako všichni konceptualisté. V lese poblíž Bdělé pod Bezdězem se zabývá šplháním, aby mohl co nejčastěji opouštět útvar. Na vojně se totiž konceptualismus z konceptualistů plíživě vytrácí, ztrácí se v blátě cvičiště, v překážkách překážkové dráhy, v písku při hloubení jam pro utajované tanky, ve slehlé slámě vojenského kavalce. A přitom nikdo nelpí na svém s takovou úporností jako konceptualisté na svém konceptualismu. Pytlíček musí šplhat, aby směl opouštět útvar, aby aspoň na chvíli unikl vojně a mohl se věnovat svému umění v Nuslích.

Oldřichův nápad vrtal Longinu Peckovi v hlavě. Bylo by úžasné mít osobní jámu, utajenou, pečlivě zamaskovanou, přenosnou, kdykoli k dispozici. I když se docela zabydlel v místnosti s khaki bednami – zašívají se tam s Oldřichem Navrátilem, hrají lodě na čtverečkovaném papíru a vedou humanistické řeči, také se tu věnují neoliberálním, relativistickým úvahám bez koncepce, aby jim ušel vojnou ztracený čas –, přeci jenom solidní jáma, o které nikdo neví, by je před vojenskou buzerací ochránila mnohem líp. V místnosti s bednami je totiž staršina Prkénko vymákne docela snadno a pak musejí pochodovat s ostatními nebo uhrabávat písek mezi stany.

Když staršina nadrotmistr Prkénko vypáral zašité vojíny z místnosti s bednami a z jiných skrýší a seřadil je do pochodového útvaru, bylo těsně před čepobitím. Vojáci se už těšili, že si vyčistí boty od písku a vyrazí Pod Andělská křídla pivem si vyčistit hlavy od vojny. Chyba lávky. Čekal je nenadálý pěší přesun nařízený samotným velitelem útvaru kapitánem Kotulánem. V pochodovém útvaru vykročili směrem k mostku přes potůček přes potok.

„Zrušiít krok!“ zavelel Prkénko před mostkem. Co to po nich požaduje?

„Krok přece nemůžeme jen tak zrušit!“ remcal Oldřich Navrátil, pacifista. Přidali se i ostatní.

„Vzpoura?“ zeptal se Prkénko lačně. Rád vojáky kázeňsky trestal, mohl však jen se svolením velitele a tady často narážel. Tentokrát nenarazí. Vzpoura je vzpoura, lze snad od vojáků očekávat něco závažnějšího?

„Soudruhu kapitáne, dovolte mi promluvit!“ ohlásil se nadrotmistr Prkénko podle starých předpisů. Ačkoli bylo po převratu a oslovení soudruhu v armádě zrušili rozkazem ministra obrany, stará vojna Prkénko si ne a ne odvyknout. Zvyk je železná košile. Kapitán Kotulán by ho měl za nepatřičné oslovení pokárat, ale také u něj občas narážíme na železnou košili. Staršinova prohřešku si nevšiml.

„Mluvte, Prkénko.“

„Vzpoura!“

„Vzpoura?“

„Vzpoura! Žádám jednadvacet zaražených vycházek pro každého vzbouřence!“

„Za vzpouru?“

„Za vzpouru!“

„Vy jste se zbláznil, Prkénko! Jednadvacet prdů za vzpouru… Za vzpouru je trest smrti! Nafasujte náboje a postavte vzbouřence ke zdi.“

„Třeba to zrovna vzpoura nebyla, soudruhu kapitáne,“ začal staršina couvat, „střeliva máme pro tak rozsáhlou popravu ve skladu málo. Spíš to bylo jenom prosté neuposlechnutí rozkazu.“

„Jakého rozkazu, nadrotmistře?“

„Zrušit krok. Prý se zrušit nedá…“

„Dělali si z tebe srandu, ty jedno Prkýnko. Prkénko. Za tohle se trestat nebude,“ rozhodl velitel.

Zas měl Prkénko po ptákách, ani tentokrát se netrestalo. Kdyby se trestalo za kdejakou prkotinu, vojáci by se kapitánu Kotulánovi rozutekli a bylo by po vojně.

Nad řekou visí mlha. Červené zimní slunce přikrčené k obzoru plíží se zvolna k cíli. V tomto lyrickém příšeří lidé bez domova sviní veřejný prostor kolem řeky, novou promenádu, po níž se promenují jen oni a psi. Bezpřístřešníci tu odhazují nepotřebné oděvy, které vyškemrali u Armády spásy, trousí za sebou po dlaždicích odpad, odlupují kusy železného zábradlí a prodávají to ve sběrnách, aby měli na chlast, na únik z tohoto světa, třesou se zimou a makotřasem; nemohou, neumějí, nechtějí na svém stavu nic měnit, táhnou městem, zanechávajíce po sobě smrad a špatný dojem, špatné svědomí. Naše špatné svědomí.

Po vodě plavou kačeny, lysky a pár ladných labutí, nohy mají zkřehlé zimou. Kdyby jen trochu chtěly, kdyby zamávaly křídly, kdyby vzlétly a rozletěly se, mohly by té zimě uletět. Kdeže! Líné jsou, tvrdí, že by si mohly o slunce spálit křídla. Raději si nechají v ledu zamrznout zadky.

Vyrazil jsem na pochod a přikrčen kráčím k obzoru, jako bych na obzor mohl dojít. Je to neuróza, bezděčná snaha čemusi uniknout, kamsi dojít, cosi najít…

– Kam kráčíš, Oldřichu Navrátile?

– Vím já? Kolem světa…

Nad řekou byla mlha, slunce se plížilo po obzoru. Kačeny, lysky a labutě přimrzly k řece. Hasiči je vysekali, v hasičské zbrojnici rozmrazili a uložili v teple.

Vojín Pytlíček došplhal k opušťáku a vydal se za konceptuálními záležitostmi do Nuslí. V Nuslích zalezl do své nory, a když z ní vylezl, byl to docela jiný člověk – konceptualista. Už na sobě neměl vojenskou uniformu, nýbrž černý splývavý plášť až po kotníky, se zvednutým límcem, červený šál a šedivý klobouček s nepatrnou stříškou. Už nezvedal při chůzi pěsti do výše opasku ani nekráčel rázným krokem, plížil se podél zdí. V Nuslích nešplhal, v Nuslích mu mohla být vojna ukradená.

Loudavou chůzí se šoural k mostu. Ledabyle opřený o zeď činžovního domu číhal na skokana, s fotoaparátem Fujifilm připravený zaznamenat skokanův skok: před, během a po. S úlovkem pak odkvačí do své nory a na computeru ASUS záběry rozfázuje, zpracuje, zmanipuluje, obarví namodro nebo narůžovo, rozloží v pětilitrových láhvích od okurek; všechno řádně zdokumentuje, rozkreslí, opatří zvukem a vystaví ve Špálovce. Tím se proslaví a pak to oslaví. Jenže se mu to ještě nikdy nepovedlo, žádného skokana nevyčíhal ani nevyfotografoval. Pečlivě vymyté láhve od okurek stále zejí prázdnotou. Příště se to jistě povede… Přijďte k nám na skok do Nuslí, do Nuslí na skok z mostu!

První, kdo skočí, bude jistě profesor Weinberger. Postává na mostě každý den a dívá se dolů. Zřejmě přemýšlí o tom, jak zdolat překážky, které mají skokům zabránit. Při svém bádání narazil na ostrově Bali na čtyři dívky, které odtud přivezl do Nuslí, a teď neví, co s nimi. Mohl by je házet z mostu postupně, jednu po druhé, a konceptualista Pytlíček by každý let zaznamenal. Zdá se však, že se profesor při své útlocitné povaze odhodlá ke skoku sám.

To byste, paňi, neřekla, co se v těch našich Nuslích děje! Tak ten profesor Weinberger, jak jsem vám posledně říkala, že zmizel, tak už se zas objevil a přivlekl do Nuslí čtyři děvčátka. Představte si, že s nimi žije v bytě tři plus jedna, starý mládenec, a kdoví, jestli jsou plnoletá. Snědé exotické krásky, česky jim to moc nejde, ale Vietnamky to nejsou, nejspíš odněkud z Tichomoří. A přitom ten profesor bádá o jednom cukráři z Vídně. Že by si je opatřil ve Vídni? Kdoví… Tak ten cukrář měl nebo ještě má cukrárnu kousek od vídeňských Hradčan. Jenomže ve Vídni, paňi, to nejsou žádná Hradčana, chybí jim ten náš kopeček, nemá to rozhled, šíři, obzory. Proto musel císař pán každé ráno na bábovku k paní Schratt, aby se všecko dozvěděl, aby mohl řídit říši, ona mu to pověděla, protože to věděla. Kdežto u nás pan prezident, paňi, vykoukne z okna, ani se nemusí naklánět, a má to jako na dlani. Kdepak náš pan prezident, ten by z toho kopečka mohl řídit celou zeměkouli! – Tak v té cukrárně, paňi, mají za výkladem celý Štefansdóm z marcipánu, zvony marcipánové zvoní bimbam, marcipánoví lidé si máčejí marcipánové ručičky v marcipánové svěcené vodičce, žehnají se, poklekají… A co myslíte, paňi, co ti namyšlení Vídeňáci před cukrárnou? Žasnou? Hledí na to u vytržení? Kdepak! Chodí kolem, kváčou po německy a… A nic! – To až pan profesor z Nuslí Weinberger jednou přijede do Vídně a žasne. Zkoprní: za výkladní skříní cukrárny samotný cukrář udělaný z marcipánu dává mu požehnání. Na ostatní kašle, jenom jemu žehná, Weinbergerovi! Nedivte se, paňi, že se z toho pan profesor divže nezvencnul. Přestal sbírat chrousty a pavouky, od té chvíle sbírá všechno, co kdy tomu cukráři odpadlo od ruky. I cedulky, co má koupit: tři housky kajzerky, dva litry mlíka, boty k ševci, půl tuctu preserv. a tak dále, vlastnoručně cukrářem napsané. A hned to vrzne do knížky s názvem Jeho dílo. Taky předpisy, paňi, na marcipán a vaječný likér, básničky z památníku a vylisované kvítky, slohová cvičení od toho cukráře z obecné školy sbírá. Ten profesor, paňi, nedělá nic jiného, než se hrabe v cukrářovi a pořád o něm po světě něco shání. Ale jak jenom mohl přijít k těm čtyřem děvčátkům, to mi povězte! – Tak na toho profesora má políčeno Pytlíček. Taky takový expert z Nuslí. Konceptualista. Ani nevím, paňi, co to je. Čeká dole pod mostem a myslí si, že zrovna Weinberger skočí jenom proto, že tam chodí na most každý den. Ale co by si, paňi, kdyby skočil, počala ta čtyři děvčátka sama v bytě tři plus jedna…

Poté co staršina Prkénko vypáral vojáky Navrátila a Pecku ze skladu beden a vyhnal je na rajony, zatímco vojín Pytlíček číhal v Nuslích na skokana z mostu, začal Pecka na rajonech hluboce přemýšlet o skrýši, z níž by je žádné Prkénko nevyšťáralo. Zatímco ostatní vojíni včetně Oldřicha Navrátila pili po čepobití pivo Pod Andělskými křídly, dřepěl Pecka pod borovicemi a vynalézal.

Co je to jáma? hloubal o podstatě problému. Jáma je nic v něčem. Vznikne tak, že se odstraní něco, aby vzniklo nic. Něco je zbytečné, důležité je nic_._ Při vytváření jámy jde o vytvoření ničeho, něco překáží, proto je odstraňováno. Problém spočívá v závislosti ničeho na něčem: v závislosti jámy na hmotě, v níž je vyhloubena. Tuto závislost je třeba odstranit a máme vyhráno. Podstatou Peckovy jámy je její osvobození od hmoty, aby mohla existovat na materii nezávislá, osamostatněná. Emancipovaná. Odhmotněná. Já nepotřebuji jámu v něčem, spokojím se s jámou jen tak, s jámou prostou, bez toho kolem, s jámou v _ničem__,_ s jámou _an sich__._ Pak to bude jáma nezávislá, budu ji moci mít stále při sobě, protože taková jáma _sama o sobě_ je ničím; nic nic neváží a nic nevyplňuje, ničemu nepřekáží, nikoho ničím nezatěžuje. Takovou jámu budu mít, rozhodl se Longin Pecka a pokračoval v hloubání. Hloubal tak dlouho a tak mocně, až na to přišel: vymyslel způsob, jak vyhloubit Peckovu jámu!

Zatímco vojíni Pod Andělskými křídly do sebe lili desítku s malými prcky, přestal Pecka hloubat a začal hloubit. Nejtěžší bylo jámu emancipovat. Ale i to se mu nakonec podařilo.

Vypravil jsem se na cestu kolem světa, nerad bych natáhl bačkory v posteli. Správní chlapi umírají v botách. Má cesta kolem světa vede podél řeky, abych nezbloudil v bludišti cest. Všechny cesty někam vedou, u mnoha to však nestojí za to. Proto se nechávám vést řekou.

Galachov kdesi četl, že v jednom africkém kmeni nutili starce vylézt na vysoký strom. Pak ke stromu přistoupili statní muži a třásli jím. Kdo spadl a zabil se, toho snědli, těm, kteří se udrželi, bylo dovoleno ještě nějaký čas žít, píše Vladimir Kantor ve Smrti penzisty. Kráčím s proudem řeky a potkávám vysoké stromy plné kormoránů. Pokouším se jimi zatřást – jsou to tlusté, košaté topoly, bez listí, únor –, ale nepohnu jimi, kdeže. Ti nepatřiční ptáci si mě nevšímají, jen trousí bílý trus. I kdybych setřásl, co s kormoránem? Občas jich několik vzlétne, opíšou vzdušný kruh a vrátí se na své místo. Mají kupředu natažené krky, těžkopádná těla, mávají úpěnlivě křídly, aby nežbluňkli do řeky, snaží se dohonit svou hlavičku, ale nikdy ji nedoženou.

Zima je nezasněžená, holomráz. Jdu rychle, snad se trochu bojím, aby mě nesnědli. A přitom jsem dosti zdatný, kdepak, mne by nesetřásli! Myslím, že bych se udržel, ale nejsem si jistý… Cesta je přímá, dostatečně široká. V holomrazu potkávám běžce s ušima pod klapkami, cyklistu s výrazem štvance, psa smířeného se životem. Také postaršího pána v teplém oblečení.

„Takže…,“ říká ten pán, zastaví se a těžce dýchá; ten by se na stromě neudržel. „Kdepak,“ říká, „předtím tu byla hrbolatá cesta, než ji pokazili asfaltem. Od té doby je tu provoz jak na Karlově mostě. Jakmile vykoukne sluníčko, už jsou tu: na bruslích, na kolech, s kočárky, bez kočárků, běžci, psi…“ Pán se zarazil a nemohl popadnout dech. Až jsem se polekal, že neumře v posteli. Dech nakonec popadl a já jsem mohl pokračovat v cestě.

Mladí mužové, kteří dneska třesou stromy, si neuvědomují, že zítra se oni budou muset zuby nehty držet.

U Bdělé pod Bezdězem v borovicovém lese žili vojáci pod stany, protože kasárna tam neměli a kloudnou zemljanku v písku nevykopeš. Ani jámu pro tank T-25 nemohli vojáci vykopat, pořád se jim zasypávala pískem už vyhloubeným. Proto uvítali, když je kapitán Kotulán svolal k politickému školení mužstva. Odložili nářadí a odebrali se do politického stanu o čtyřech žerdích.

„Pozor!“ zavelel staršina. „Soudruhu kapitáne, mužstvo nastoupeno k politickému školení mužstva. Hlášení podává nadrotmistr Prkénko.“

„Pohov!“ zavelel kapitán Kotulán a vojáci se usadili na lavicích. „Dnešní téma: láska k Sovětskému svazu. Dotaz?“

„Zde! Vojín Pecka. Vždyť Sovětský svaz přece neexistuje. Sám se rozpustil.“

„A je to jistý, Pecka? V rámcovém plánu politického školení mužstva je na dnešek psaná láska k SSSR a rámcový plán je povinný pro všecka vojska bez výjimky, co já vím… Ještě nějaký dotaz?“

„Zde! Vojín Navrátil. Kaptáne, o jaký způsob lásky se jedná?“

„Zajímavá otázka… Ještě dotaz?“

„Zde! Vojín Pecka. Co když není Sovětský svaz můj typ a já se do něho nezamiluju a nezamiluju, ať dělám, co dělám?“

„Vy taky? – Vojín…“

„Zde! Vojín Pytlíček. Já si myslím, že milovat SSSR je povinností každého vojáka naší vlasti, když to máme v závazném rámcovém plánu PŠM, protože SSSR nás dvakrát osvobodil a je největším přítelem naší vlasti, a je zárukou míru na celém světě. I když se rozpadl.“

„Správně, Pytlíček, máte za pět.“

„Jak to?“

„Protože jsme na vojně a na vojně je za pět v civilu za jedna. Jasný? Podle sovětského vzoru. – A nyní k vašim dotazům: vojín Pecka, váš dotaz, vojíne, chápu. Když se vám slečna nelíbí, tak se do ní nezamiluju, kdybych se rozkrájel. Jenomže, Pecka, SSSR není žádná slečna, do SSSR se musíte zamilovat, je to láska povinná, jinak by to nebylo v rámcovém plánu, je to láska závazná pro všecka vojska. A to už je odpověď na dotaz vojína Navrátila. – Na co jste se to, Navrátil, vlastně ptal?“

„O jaký způsob lásky se v případě Sovětského svazu jedná?“

„Chápu. Tak nám řekněte, vojín Navrátil, co si myslíte vy. Svými slovy, jak je to s tou vaší láskou k SSSR?“

„Svými slovy? Povinně SSSR milovat asi musím, když jsme na vojně, protože je to v rámcovém plánu závazném pro všecka vojska, ale nepovinně se ho bojím. I když se Sovětský svaz rozpadl, nevěřím tomu. Jak ho znám, jenom se přizpůsobil novým poměrům. Pořád ještě existuje a obávám se, že nejenom v Rusku. A Rusko se nerozpadlo, pořád je velké ažaž. Ruska se bojím, té jeho nafoukané bídy a chorobného velikášství, jeho chamtivosti a mazané lstivosti. Pochmurného duše zpytování a neradostného pravoslaví se zachmuřeným Kristem a trestajícím Hospodinem se bojím. Bojím se nelaskavého Ruska se hřbitovy, na nichž se veřejně teskní a na počest nebožtíků hoduje na hrobech, radostně se teskní a pije, vesele se naříká a pije a pije a pije… Bojím se otevřených rakví obletovaných mouchami, chlapských polibků na ústa, mumie u Kremelské zdi se bojím, nevysvětlitelné dobromyslnosti a nelítostných objetí. Kolik národů už Rusko splynulo! Kolik se jich v něm rozpustilo! Bojím se koncentráků a tajné policie. Bojím se mrazivého dechu a horkých srdcí, všeobjímající opilosti a krutého střízlivění. Bojím se jich i přesto, že někteří z nich jsou docela milí. Jednotlivě… Ale když jsou pospolu, najednou se z přívětivého Andrjuchy nebo Váni stane Rus. Vyroste do oblak, nad oblaka a, světe, třes se! Samou láskou by tě snědli, vstřebali, poruštili. Protože nic není lepšího nežli být Rusem. Nemám rád Sovětský svaz pro jeho cizí, vnucovanou kulturu. Miluju SSSR povinnou láskou a bojím se, kaptáne, že nás bude zas přežvykovat, jak nás po léta přežvykoval, až s ním znovu splyneme…“

„Tak to teda prrr, Navrátil!“ ohradil se kapitán Kotulán. „To tedy nesplyneme. Toho bohdá nebude! Mám nápad, vojáci!“

„Jaký, kaptáne?“

„Vyhlásíme Sovětskému svazu válku!“ rozhodl velitel. Vzal si čepici a odešel vyhlásit válku Sovětskému svazu.

„Ale vždyť se už sám rozpadl!“ volali za ním – neslyšel.

Kolem světa chodím odpoledne po kávě a vracím se za tmy, protože v zimě tma přichází brzy a potmě je svět špatně viditelný. Doma si rozsvítím a můžu si číst ve Vladimiru Karloviči Kantorovi povzbudivý text o setřásání starců. Potmě bych mohl špatně šlápnout, uklouznout a upadnout. Je výhodné chodit kolem světa po odpolednech vyrážet z domova a domů se vracet, odpočinout si řádně, posilnit se a zítra nanovo. Jít kolem světa a přespávat ve své posteli.

Cestou se vyhýbám lidem, abych s nimi nemusel obcovat, abych nemusel poslouchat jejich názory a sdělovat jim svá stanoviska. Málokdo vám svěří něco radostného. Jenom na vás házejí svoje stesky, nářky, křivdy a bolesti. Nechci to jejich skuhrání o zkaženosti světa a jeho brzkém konci poslouchat, svého mám dost! Jako by se o něj báli, o ten ošklivý svět. Proč by neměl skončit, když je na tom tak špatně?

Nevadí mi bruslaři, cyklisté a běžci s očima kupředu upřenýma, ženoucí se kamsi a zase zpátky, zahledění do sebe, do svého výkonu, k stanovenému cíli; od těch nehrozí, že by mě oslovili, pozastavili na cestě kolem světa, že by na mne vylili svůj kýbl strastí, obav a bezradnosti. Ti mne mohou nanejvýš porazit, přerazit, vyrazit mi dech, lebku rozrazit a pak zavolat záchranku. Anebo ujet z místa činu. – Nejhorší jsou ze stromu setřesení starci, kterým se podařilo uniknout. Mají na čele stigma setřesenosti: ačkoli naživu, jsou už odepsaní. Plouží se od ničeho k ničemu, vláčejí za sebou praktické tašky na kolečkách, nadité včerejšími novinami, unavenou zeleninou a konzervami s prošlou lhůtou, a běda tomu, koho polapí! Strčí ho do tašky, odvlečou do svého kutlochu a tam do něj dují o zkaženosti světa, zubními protézami klapou, proklínají lidstvo a svůj zmarněný život. Tak dlouho, až se staneš jedním z nich.

Oděn v konceptualistickém oděvu číhal Pytlíček s fotografickým aparátem Fujifilm na skokana. Opřený jakoby nedbale o zeď nespustil oči z Nuselského mostu. Snad se objeví, měl by se objevit! Zítra ráno v sedm hodin musí být vojín Pytlíček zpátky, v písku pod borovicemi nastoupený k rozvodu do zaměstnání. Třeba dnes konečně skočí. Vždycky touto dobou se objeví, celé hodiny zadumaně hledí do hlubiny, poznamenává si cosi do notýsku, váhá, dosud se neodhodlal. Neskočí-li dnes, promarní šanci dostat se do Pytlíčkova konceptu. Kdoví, zda už zítra nepotáhnou do války… Nebo pozítří.

Už dříve jsme tu zaslechli o profesoru Weinbergerovi několik nekompetentních slov; také o jakémsi cukráři z Vídně a o čtyřech dívenkách z Tichomoří. Nejde tu o „jakéhosi“ cukráře, nýbrž o Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského, majitele cukrárny v Prvním vídeňském okrese, znamenitého cukráře, myslitele, publicistu a vlastence, jehož životaběh naplňuje život profesoru Weinbergerovi, badateli. Neboť vídeňský cukrář je předmětem profesorova vědeckého bádání. Velice úspěšného bádání, vždyť mladému vědci přineslo renomé jediného kepkekapkawskologa na světě. V této oblasti je profesor Weinberger bezkonkurenční autoritou. O objektu svého bádání ví všechno. Téměř všechno, až na jednu nezanedbatelnou skutečnost: kam se významný konditor poděl, když před rokem v půli června opustil svoji cukrárnu na Uhelném trhu a personálu oznámil, že odlétá do teplých krajin. Od té chvíle se po něm zem slehla. Firma funguje dál, dortíky se pekou, zmrzlina mrazí, výrobní ředitel Walter Prohaska řediteluje, zákazníci jsou spokojení, velký šéf se nevrací.

Profesoru Weinbergerovi by příliš nevadilo, kdyby Christian Immanuel Kepke-Kapkawski skonal. Pro vědce to není žádná tragédie, ba naopak. Dílo je uzavřeno, definitivně ukončeno, objekt bádání už ničím nepřekvapí, za případné lapsy nevypeskuje. Mrtvý se nemůže bránit, stává se badatelovým majetkem. Ale musí být jasno: kdy zemřel, na jakou nemoc, za jakých okolností, kde spočívají jeho tělesné pozůstatky. A to právě nikdo nevěděl. Profesor Weinberger zajel do Vídně bádat v místech cukrářova působiště, tam, kde stopa končí.

Skutečný kriminální rada Oberfuchs z vídeňské policejní direkce, který byl vyšetřením zmizení Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského pověřen, jen krčil rameny. Pátrali po něm půl roku, a když jej nenašli ani v domě s červenými lucernami, případ odložili. Jako by šlo o nějakého pobudu, který za deště přespává v telefonních budkách.

„Nic bych za to nedal,“ řekl výrobní ředitel Kepke-Kapkawského cukrárny Walter Prohaska, „že odletěl bumsbombardérem na Bali.“

„Jakým bumsbombardérem?“ nechápal profesor Weinberger.

„To jste vědec, profesore? Bumsbombardérem se lítá do Ticho­moří za děvčaty,“ smál se ředitel.

Víc říkat nemusel. Profesor Weinberger vyběhl z cukrárny, běžel Panskou ulicí, až doběhl ke stanovišti taxíků, skočil do prvního a poručil: „Flughafen Schwechat!“

Jenže na Bali Christian Immanuel Kepke-Kapkawski nebyl k nalezení; byla tam spousta jiných cukrářů, nebyli špatní, ale v porovnání s Kepke-Kapkawským – slabota. Byla tam spousta vykřičených domů s červenými lucernami a krásnými dívkami i chlapci, kolik práce a úsilí musel profesor vynaložit, než se tím vším prokousal… Výsledek? Nula. Co když se někde skrývá? Bali přece není tak velký ostrov, aby se nedal prohledat, rozebrat a zase poskládat zpátky. To by v tom musel být čert, aby velkého cukráře nenašel! Po Kepke-Kapkawském jako by se slehla zem. Nebyl v Denpasaru ani na venkově, nebyl v řece Ayungu ani v kráteru sopky Batur, nebyl zahrabaný v písku, ani pod placatými kameny nebyl k nalezení.

Profesoru Weinbergerovi nezbylo nežli navštívit místo, kterému se celou dobu vyhýbal, poslední možnost – kachní bordel, ohnisko neřesti, specialitu pro obzvlášť náročné pasažéry bumsbombardérů z vyspělých západních zemí. Jakmile vstoupil do bordelu, vrhly se k němu čtyři překrásné dívky; staraly se tu o kachny, krmily je a čepýřily jim peří, použité zařezávaly. Byly neustále zapatlané kachní krví, už toho měly dost. Špatnou angličtinou prosily profesora, aby je odtud vysvobodil.

„Máte pivo?“ zeptal se jich a hned bylo pivo na stole. „Až vypiju pivo, uvidíme…,“ řekl nezávazně. Byl unaven, vyčerpán dlouhým a marným hledáním. Seděl, pil a do zdi hleděl. Na bílé zdi kachního bordelu byl otisk šlépěje pánské polobotky velikost čtyřicet tři a nápis modrou fixkou: Da sass, trank und in die Wand glotzte Christian Immanuel Kepke-Kapkawski, Konditor aus Wien. Jasná stopa, nezvratný důkaz!

Jedním douškem dopil pivo a už tu byly ty čtyři dívenky kachní krví zapatlané. A hned se začaly lísat a žadonit, aby je odtud vyvedl.

„Až mi řeknete, čí je ta stopa.“

„Byl to jeden pán z Vídně,“ řekla první dívka.

„Voněl skořicí,“ řekla druhá.

„A vanilkovými rohlíčky,“ dodala třetí.

„Tohle jsem mu štípla z kapsy,“ řekla čtvrtá a ukázala profesorovi notýsek Moleskine v černých deskách. „Myslela jsem, že je to peněženka,“ dodala bezelstně a Weinberger si chvatně sáhl do kapsy. Ještě ji tam měl. A pak sáhl po notýsku. Ano, byly v něm poznámky zapsané nezaměnitelným rukopisem vídeňského cukráře, myslitele, publicisty a vlastence Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského.

„Kde je? Co se s ním stalo?“

„Vysvobodíš nás z kachního bordelu?“

„Vysvobodím, co bych nevysvobodil!“

„Šel se koupat.“

Profesor Weinberger dostál svému slibu a vysvobozené dívky ho zavedly na pláž. Budou mu nápomocny při hledání, i kdyby se měly nořit do oceánu a pátrat v hlubinách. Skvělý nápad! Krasavice se ponořily, a když se vynořily, aby se nadechly, jiskřivá voda jim stékala po snědých tělech a profesor Weinberger z nich nemohl oka spustit. Po týdnu marného pátrání dospěl k závěru, že se cukrář buď utopil, nebo odletěl bumsbombardérem kdovíkam.

„Zabalíme to!“ rozhodl a vyhnal potápěčky z vody. Byla to tuze půvabná a tuze mokrá děvčata. Bude mu smutno, až se s nimi rozloučí. Přivykl jejich potápění a roztomilému štěbetání, když se vynořily.

„Vemte nás, profesore, s sebou do Nuslí! – V Nuslích jsme ještě nikdy nebyly… – Musí tam být krásně… – Přece nás nevrátíte do kachního bordelu!“ škemraly.

„Všecky čtyři? Není to moc?“

„Není! Není! Není! Není! Čím víc, tím líp! Můžeme vzít ještě nějaké kamarádky!“

„Kamarádky ne!“ rozhodl profesor a vzal ty čtyři s sebou do Nuslí.

Profesor Weinberger zastrčil notýsek cukráře Kepke-Kapkawského do kapsy a potichoučku jako zloděj se vykrádal z vlastního domova v Nuslích. Exotické dívky v nevelkém bytě neustále štěbetaly a rušily, jeden by se s nimi ničeho kloudného nedobádal.

„Kam uš sáze deš, Weinbelgel?“ divily se, když ho přistihly, jak si bere deštník.

„Skočit z mostu. Už vás mám dost, vy čtyři!“

„Kecáš,“ nevěřily.

„Tak se pojďte podívat!“

„Ne mamé čas, my u čimé se čéski!“ odmítly nevídanou podívanou. Zaradovaly se v skrytu, že budou mít od Weinbergera chvíli pokoj, už jim s tím svým cukrářem lezl na nervy. Uvařily si kafíčko, zapálily cigaretky a nožky složily přes sebe.

Na Nuselském mostě je klid, auta nevadí a chodců tudy projde málo. Pohled do hlubiny povzbuzuje profesorský mozek v činnosti. Poslední zápis v notýsku Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského byl záhadný: Zar. Kuchen! Den muss I habn!!! Že tu jde o koláč, buchtu, bábovku nebo dort, který cukrář musí mít, je na první pohled zřejmé. Tak proč si ho neupeče, když je cukrář? Zřejmě to bude koláč, který upéct nedokáže. Zar… Co by to mohlo znamenat? Zart? Jemný, hebký? Zärtlich? Něžný? Kdepak! „Už to mám!“ zajásal profesor na Nuselském mostě a radostně si poskočil. V tu chvíli před ním stanula listonoška.

„Jste profesor Weinberger?“

„To věru,“ přisvědčil.

„Poslala mě sem z vaší adresy čtyři děvčata. Mám pro vás zásilku pouze do vlastních rukou,“ řekla listonoška a podala mu obálku zároveň s propiskou. Weinberger se na ni zeširoka usmál a svěřil se jí se svým objevem.

„Už to mám! Celou dobu to nosím s sebou, hlavu si lámu a zrovna teď jsem na to přišel. Zar, der Zar znamená německy car, ruský panovník. Ale protože je za slovem tečka, jedná se o zkratku. Může to znamenat carův, nebo taky carevna, carevnin… – Zar. Kuchen. Carevnin koláč. Ten musím mít!!! Tak je to, vážená paní listonoško, carevnin koláč: medovník Marfy Filipovny Krivoguboj, kuchařky carevny Jekatěriny, medovník sladký, přesladký, oblíbená pochoutka maršála SSSR a nositele vyznamenání Hrdina Sovětského svazu, československého Řádu bílého lva s řetězem, Hrdiny socialistické práce, předsedy Nejvyššího sovětu SSSR Leonida Iljiče Brežněva. Do Ruska se vydal, ten ďábelský cukrář, kam jinam!“

„Tak už mi to podepište, mám toho moc,“ naléhala pošťačka.

„Aha,“ vzpamatoval se profesor a podepsal. Ještě na mostě obálku otevřel a zjistil, že je to mobilizační rozkaz. Je povolán do války. Výlet do Ruska po stopách velkého konditora se odkládá na neurčito.

Konceptualista Pytlíček ostrouhal kolečka, profesor Weinberger opět neskočil.

Albert Speer, nacista, chodil kolem světa ve věznici. O svém putování si vedl pečlivé záznamy: kolik kroků, kolik kilometrů, od kolika do kolika, kam došel, co ho cestou potkalo… Proč si psal tak pečlivé záznamy? Jenom proto, že byl pečlivý, systematický a pilný? Anebo chtěl, aby po něm něco zůstalo; také něco neškodného, nejen vyschlé slzy a hromady mrtvol, na nichž se podílel. Zůstaly po něm zápisky z cesty kolem světa ve věznici Spandau. Kdo by to četl…

Léta jsem si myslel, že bych měl po sobě také něco zanechat, aby to tu bylo, až tu nebudu: zápisky z cesty kolem světa, vyrytou brázdu, jméno v kameni, něco pozitivního. – Ale k čemu by to bylo?

2

Všichni už byli na místě, i vojín Pytlíček. Dorazil těsně před večerkou, divže nevrazil do zachmuřeného podplukovníka v čerstvě vyfasovaných maskáčích.

„Podplukovníku, vojín Pytlíček, dovolte, abych se omluvil, že jsem do vás divže nevrazil.“ – Podplukovník si Pytlíčka nechápavě, trochu udiveně prohlížel.

„Nejste vy, pane, ten konceptualista z Nuslí?“

„A nejste vy, pane, profesor Weinberger z těchže?“

„Neměl vy jste na mne pod mostem políčeno?“

Tu se Pytlíček zapýřil rozpaky. Nerad něco takového přiznával. Navíc profesoru Weinbergerovi zazlíval jeho nezdravý zájem o vídeňského cukráře Kepke-Kapkawského a opovrženíhodný nezájem o konceptualismus, dílo konceptualisty Pytlíčka nevyjímaje, ačkoli byli oba z Nuslí. Teď jsou spolu na jednom pískovišti a zřejmě spolu potáhnou na Sovětský svaz.

Nebyli tu všichni, jedna vojenská osoba v borovém lese poblíž Bdělé pod Bezdězem chyběla. Ta nejdůležitější: kapitán Kotulán, velitel útvaru. Polním telefonem PT 25 se přes centrálu v Kuřích Vodách Sovětskému svazu nedovolal, musel do Bdělé na poštu. Ale ani to nebylo nic platné, ať vyzváněl, jak vyzváněl, dovolat se nemohl, Sovětský svaz to nebral. Zřejmě se někde skrývá… Kapitán Kotulán byl jako správný voják mužem trpělivým a kromě toho měl dobrou záminku pro setrvávání v poštovních prostorách. Mohl nerušeně klábosit s pohlednou paní poštmistrovou, dámou přitažlivě širší v bocích.

Staršina Prkénko rozdal mužům brousky karborundum a nařídil broušení útočných nožů, součástí samopalů vz. 58. Nechápal, proč se vyhlašuje válka zrovna Sovětskému svazu, našemu osvoboditeli a spojenci. Prkénko nevěděl, že se Sovětský svaz zrušil. I kdyby to věděl, neuvěřil by tomu. Přece jsou na světě trvalé hodnoty, které se nedají zničit, protože tu jsou na věčné časy. Vyhlásit někomu válku, prosím, to je v pořádku. Vždyť kvůli tomu armáda je, aby bránila naši krásnou a milovanou vlast před nepřítelem. Vyhlášení války bývá osvědčeným taktický tahem, jak se účinně bránit: útok je nejlepší obrana, to ví každé děcko. Ale proč Sovětskému svazu, záruce míru a socialismu, příteli nejvěrnějšímu? Zvláště když se sám rozpadl… Jenže staršinovi, pouhému nadrotmistru, nepřísluší hloubat o takových věcech. Je voják a voják o rozhodnutí nadřízených nepochybuje. Voják plní rozkazy. I rozkaz, jehož dosahu nedohlédne, musí splnit. Jinak by armáda nebyla k ničemu.

„Nabrousit!“ rozkázal Prkénko vojákům a odešel do skladu přepočítat košile, jestli jich má pro každého. Do války se půjde v čistém prádle.

Mužové se pustili do broušení. V mírových dobách jsou útočné nože uchovávány ve stavu tuposti, aby se vojáci navzájem nepárali.

„Je to pěkná pitomost, Oldřichu, takhle si začínat,“ řekl Pecka Navrátilovi.

„Nic mi neříkej, Longine, nic mi neříkej!“ naříkal Oldřich. „Kdybych byl býval tušil, co z toho pojde, nebyl bych býval slůvko z huby vypustil.“

„Třeba se nedovolá…“

„Obávám se nejhoršího. Brousí se bajonety a narukoval záložák. Bude válka! Budeme zabíjet cizí lidi a cizí lidé budou zabíjet nás.“

„Jestli se dovolá, tak jsme v řiti. Bude se holt muset zabíjet.“

„Tak dobře,“ smířil se pacifista Navrátil s údělem vojáka. „Co se dá dělat, ve válce se zabíjení nevyhneš.“

V tu chvíli se k vojínům přiloudal neznámý podplukovník. Tvářil se nevojensky, jak to u záložáků bývá zvykem.

„Poplkovíku, vojín Pecka plus jeden. Hlásím broušení útočných nožů provádění.“

„Jen bruste, bruste! A cože to, že brousíte?“

„Kvůli válce, poplkovíku, tupým nožem válečný chleba neukrojíš,“ řekl Navrátil.

„Jestli se Kotulán dovolá, táhneme na SSSR,“ dodal Pecka.

„Na SSSR? Přítele nejvěrnějšího? Bratra slovanského? Osvo­boditele našeho? Záruku míru a socialismu na celém světě? Vždyť Sovětský svaz už neexistuje. To jsou věci, to jsou věci… Zrovna tohle bych nepředpokládal,“ divil se Weinberger. Potáhnou-li na Sovětský svaz, potáhnou ve stopách velkého vídeňského cukráře. A to se mu hodí.

„Už je to tak, poplkovíku.“

„Proto vás povolali, poplkovíku, ze zálohy. Bude válka.“

„Ale co já, kepkekapkawskolog, s tím?“

„Kepkekapkawskolog?“

„Ano, jediný na světě, profesor Weinberger z Nuslí. Bádám, bádám, zabývám se životem a dílem vídeňského cukráře, vlastence, myslitele, humanisty a publicisty Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského. Kráčím v jeho šlépějích.“

„Není to ten, co vynalezl Sacherův dort?“ zeptal se Longin Pecka.

„Kdeže, Sacherův dort vynalezl Sacher!“

Oběma vojínům nezbylo než si přiznat trestuhodnou neznalost.

„Pravda, je to logické.“

Ještě chvíli klábosili vojíni se záložním podplukovníkem, který si dosud neosvojil důstojnické manýry a bral vojáky jako studenty na semináři v kavárně U Havelků, zatímco oba vojáci ho brali jako dobrého bracha, se kterým nebude obtížné vycházet. Když tu náhle oblak písečného prachu, skřípot brzd, píšťalka, nástup celého útvaru. Kapitán Kotulán, velitel, se vrátil z pošty.

„Pozor!“

„Vojska! Právě se vracím z pošty. Vojáci, před chvílí jsem… Vyhlásil jsem válku Sovětskému svazu! – Pohov!“

„Urááá!“ zaburácel útvar. Kapitán Kotulán zasalutoval a odebral se do velitelského stanu chystat válku.

„Po rozchodu se fasuje rum,“ oznámil nadrotmistr Prkénko, „protože je válka. Když je válka, brousí se bajonety, povolávají zálohy a fasuje se rum. – Rozchod!“

Útvar se rozešel pro polní láhve.

Na bílém, guánem obarveném topolu s opadaným listím zasedají jak černé hrušky kormoráni, hlavičky mezi rameny, civí před sebe. Co tu ti cizí ptáci pohledávají? A co my tu…

Moje cesta kolem světa se vymyká obecnému vnímání času, jeho posloupnosti a měřitelnosti. Jdu kolem světa, jako bych po něčem pátral, ačkoli si nemyslím, že bych něco ztratil, že mi něco chybí. Hledám cosi, nevím co, kráčím někam, nevím kam; kdosi jsem, a nevím kdo… A když najdu to, co nehledám, když to posbírám a poskládám dohromady, co s tím? Zjišťuji, že to není ono. Je to ošklivé, upatlané… Upustím, co jsem našel, a jdu dál, rozhlížím se kolem, jestli ještě něco, a ono nic. Třeba už zítra, nebo snad pozítří, anebo někdy…

Do Bdělé pod Bezdězem zavítal Ústřední vojenský soubor písní, tanců a lidových vyprávěnek Rudého praporu ze Sušice (ÚVSPTLVRPZS) za účelem rozjasnění myslí vojáků před jejich tažením. Přijel na pozvání kapitána Kotulána, aby si vojáci mohli odnést do bojů pěknou vzpomínku na vlast, pro niž jsou odhodláni vykrvácet. Do hospody Pod Andělskými křídly se tak velký soubor nevešel, musel vzít zavděk kulturní stodolou.

Na příčný trám v kulturní stodole si posedali všichni zúčastnění vojáci: kapitán Kotulán, velitel, staršina nadrotmistr Prkénko, vojíni Pytlíček, Pecka, Navrátil a také záložní podplukovník profesor Weinberger, dosud nezařazený. Velitel Kotulán si s jeho zařazením nevěděl rady, vždyť podplukovník měl o dva stupně vyšší hodnost než on, kapitán. Jenže svou funkcí mu byl velitel útvaru s hodností o dva stupně nižší nadřízeným. Nepředvídaná, zapeklitá situace!

„Tak mě degradujte, kapitáne, z podplukovníka na podkapitána a vyřízeno. Mně je to fuk,“ poradil mu vstřícný záložní podplukovník vědom si své vojenské nepatrnosti ve srovnání s velikostí aktivního kapitána, velitele útvaru, absolventa žižkárny, důstojníka z povolání.

„Dobrý nápad!“ zaradoval se Kotulán, ale jenom na chviličku, než mu došlo, že to nejde. „Dobrý by byl, kdyby to šlo. Za prvé: hodnost podkapitán neexistuje a nově ji zavést nesmím, nemám k tomu oprávnění. A za druhé: nemám důvod ani pravomoc vás, podplukovníku, degradovat, ani kdybyste si degradaci zasloužil. Nejraději bych byl, kdybyste se vrátil do té své Nusle k tomu svému bádání. Ale ani to nejde, protože jste byl povolán, a kdybyste se vrátil, bylo by to zběhnutí a museli bychom vás zastřelit, protože jsme ve válečném stavu. Válečný stav, to není žádná sranda, pane. Ledaže by se vám útěk zdařil.“

„Jenže já nehodlám uprchnout!“ zvolal podplukovník trucovitě. „Víte, kapitáne, co je to žít se čtyřmi ženskými pod jednou střechou? Dvě by byly moc! Copak se dá za takových podmínek bádat? Já už se těším na válečný konflikt!“

„Tak mi povězte, vy chytráku, jak mám rozkazovat podplukovníkovi, když jsem jenom pitomý kapitán!“

„A co kdybych přijal status podplukovníka vojína? Když může být generálmajor nebo generálporučík, proč bych já nemohl být podplukovník vojín? Vojínům velet můžete. Vojínům velet musíte.“

„Něco takového jsme na žižkárně nebrali, jenže tam jsme nebrali ani válečný vztah se Sovětským svazem. Zato jsme brali, že ve válce se někdy musí improvizovat. Podplukovníku vojíne, zařaďte se na konec trámu!“

„Provedu!“ zvolal podplukovník vojín Weinberger a usadil se na trám v kulturní stodole vedle vojína Navrátila.

Vystoupení ÚVSPTLVRPZS mohlo začít.

Ačkoli je zima, zima není. Neviditelní krtci viditelně pracují: hrnou to před sebou do výšky. Také rez na železném plotě nezahálí, pílí. Nebude-li natřen antikorozní barvou, plot se rozpadne. Kačenám není zima a běžci běží prostovlasí tam a zase zpátky.

Nemaje cíle, nebojím se, že bych zabloudil.

V Zámcích za potokem potkal jsem mladého muže s modrýma očima, ve špinavých botách. Položil mi otázku.

„Je to ještě daleko?“

„Dost daleko…“ Nemohl jsem vědět, kam má namířeno. „Jdu kolem světa a to je hodně daleko. Anebo hodně blízko? Jak se to vezme…“

„Kolem světa? Ale to je dobrý nápad, to půjdu s vámi!“

„Tak to tedy prr! To tak, abyste mi cestou vyprávěl svůj příběh, sděloval názory, pokoušel se mě rozveselit! Abyste mne rozptyloval! Kolem světa chodí každý sám za sebe.“

„Promiňte, jsem ještě mlád, mám modré oči a špinavé boty. Ale děkuji za nápad, dám na vaši radu, půjdu sám za sebe. Sám kolem světa…“

„A pište o tom protokol,“ poradil jsem mu ještě.

„Vidíte, to by mě nenapadlo…“

Opona v kulturní stodole se rozhrnula… Na jevišti stál úplný Ústřední vojenský soubor písní, tanců a lidových vyprávěnek Rudého praporu ze Sušice. Byl v uniformách a zářil úsměvy. Vojáci usazení na příčných trámech ho přivítali bouřlivým potleskem. Soubor se dal do zpěvu:

„Čo bogaj, něbogaj, čáry něbogaj! Bogaj, čáry něbogaj!“ Vojáci v kulturní stodole se k umělcům přidali. Jakýsi prazvláštní pocit se zmocnil jejich niter. Vždyť táhnou do války a kdoví, kolik z nich se už nikdy nevrátí domů k mámě, milence, manželce, k dětem, sestřenicím a bratrancům, k synovcům a neteřím, kamarádům v Nuslích nebo kdekoli jinde v naší krásné vlasti. A ti, kteří se vrátí, v jakém stavu by se mohli vrátit… Co válka učiní z jejich těl a duší? To všechno jim táhlo hlavami, když spolu s umělci zpívali píseň Čo bogaj, něbogaj. – Ale válka, to nejsou jen bědy a umírání, je to také život. Život vojenský, život veselý. Po sborovém zpěvu následoval tanec děvčic v širokánských suknicích, které se působením rotace zvedaly do výšky a odhalovaly části obvykle zahalené, což u vojáků vyvolávalo zvýšený zájem o tyto části i o děvčice vcelku. Jenže tu byl háček: každou děvčicu doprovázel šohaj v žlutých kalhotách, v košulce vyšívané červenou nití, ozbrojený sekerkou s dlouhým topůrkem.

Po folklorní části programu se na jeviště přibelhal stréček Křópalů z Hané, lidový vypravěč, veselá kopa. Vyprávěl příhody svého pomateného synovce Jozífka Melhoby a také jiné veselé příběhy ze života lidu na Hané. Bylo to k popukání. A opět písně a tance, také kouzelník Kartáček předvedl pár neuvěřitelných kousků: nejdřív přeřízl motorovou pilou svoji asistentku v krabici na jevišti, poznal kartu, na kterou si myslel nadrotmistr Prkénko, vytáhl z prázdného klobouku dva králíky a zas je nacpal zpátky, sestoupil mezi diváky, a jako by se nechumelilo, ukradl kapitánu Kotulánovi z prsou medaili Za statečnost i s vycházkovou blůzou. Pak mu ji čestně vrátil, to se musí nechat.

Zlatým hřebem programu byla Melodie Podpolanská, diva, vamp, hvězda jasná, paprsek světla v temnotách, maják na rozbouřeném moři. V šatech z temně rudého sametu pošitých blýskavými flitry až po zem, s dekoltáží napovídající slast všech slastí, s rudým vlasem a ještě rudějšími rety – jako by si před vystoupením lokla čerstvě nacezené krve podtatranských panen – vplula na jeviště doprovázená přidušeným kombem a zapěla:

„Milý mi medveďa malúčke dal, ja sa s ním zhováram, ked smútok mám…“

Ve vojácích by se krve nedořezal. Zírali na Melodii Podpolanskou jako na zjevení. Ale vždyť ona byla zjevením. Její hlas se táhl jak temný med lesních včel, lepivý a svazující, ulpíval jim na duši. Kdo jednou uslyšel Melodii Podpolanskou zpívat, stal se jiným člověkem. Už to nebyl on, včerejší a pošetilý, ale kdosi lepší a vědoucí, zasvěcený a posvěcený. – Dozpívala, bubeník dohladil štětkami malý buben a cákl po činelu. Melodie Podpolanská spustila dlouhý pohled do zkoprnělého publika spoutaného jejím zpěvem a zjevem natolik, že nebylo ve stavu pozvednout ruce. V okamžiku před po­tleskem zahlédla umělkyně v očích odhodlaných vojáků cosi, čemu nedokázala odolat. Kulturní stodolou otřásly frenetické ovace.

Do svých stanů v borovicovém lese se vojáci vraceli ve shlucích, nikdo je nekomandoval, nikdo jim nenařizoval, aby pochodovali v útvaru. Je-li vojsko ve válečném stavu, veškerá buzerace musí jít stranou.

„Počkejte, vojska, počkejteéé! Já vám na těch šteklích nestačím…“ Za vojáky se hnala, no, hnala… klopýtala v temně rudých sametových šatech pošitých flitry Melodie Podpolanská! A daleko za ní její manžel, stréček Křópalů, lidový vypravěč s hodností plukovníka lidové zábavy. Plukovníkovi by museli, kdyby došlo na lámání chleba, Melodii vydat, i kdyby nechtěla. Jenže na žádné lámání nedošlo.

Ve chvíli, kdy plukovník Křoupal doháněl hlouček vojáků a svoji manželku na zlatých podpatcích, použil vojín specialista Longin Pecka poprvé svoji soukromou jámu. Nabídl ji Melodii jako úkryt. Plukovník lidové zábavy chňapl do prázdna.

„Teď tu byla, a najednou je fuč,“ podivil se velice.

„A kdože to?“ zeptal se ho podplukovník vojín profesor Wein­berger ťapkající v rozšněrovaných kanadách – tuze ho tlačily – jako poslední.

„Moje žena Melodie. Teď tu byla, Podpolanská. Praporčice Křou­palová-Podpolanská.“

„Vaše žena?“

„Ženu se za ní z Bdělé, a když po ní už už sahám, zmizí v černé díře.“

„V černé díře, říkáte? Tak to je konec,“ řekl profesor Weinberger. „Z černé díry není úniku, to vám jako vědec mohu zaručit.“

„Co se dá dělat,“ pokrčil rameny plukovník Křoupal a svižně odskotačil do Sušice. Jako by se mu ulevilo.

Možná to nebyl nejlepší nápad, jenže co se stalo, nemůže se odestát. Válka byla vyhlášena, kdo se dal na vojnu, musí bojovat. Útočné nože byly nabroušené a zkontrolované. Vojáci sháněli po všech čertech zašantročené válečnické nástroje: ešus a lžíci, polní lopatku, plynovou masku, atomkecky, přílbu zvanou plembák, čtyři zásobníky v sumce z vepřovice a samopal vzor 58… Polní láhve shánět nemuseli, ty měli vždycky při ruce. Stoupli si do zástupu a čekali, až na ně přijde řada. Staršina Prkénko přiděloval rum.

Z amplionů na borovicích se ozvala píseň Třešně zrály, jó, sladký třešně zrály, zrovna třešně zrály a teplej vítr vál… Pak dozorčí útvaru oznámil, že podplukovník vojín Weinberger má na bráně návštěvu.

„Kurva!“ zaklel profesor zděšeně. Z toho lze usoudit, že už při­vykl vojenským způsobům. – Byly to jeho čtyři krasavice.

„Co s náma bude!“ volaly s indonéským akcentem. „Weinbelgel, vlať se domů, na Nusli!“

„Vy se vraťte do Nuslí, trdla jedna čtyři. Nebo rovnou na Bali! Je válka.“

„Kde vezmeme na bombaldél?“

„Vyberte z knížky!“

„Už jsme vyblaly, už tam nic není.“

„Máte aspoň zpáteční jízdenky do Nuslí?“

„Nemáme!“

„Kurva!“ řekl profesor potichu, zděšeněji než předtím.

„Co žíkáš?“

„Nic! Nic neříkám!“

Vtom se uprostřed pomyslné řeky mezi Weinbergerem a Balicemi objevil kapitán Kotulán:

„Nějaký problém, podplukovníku vojíne?“

„Ne ne, je to jenom osobní problém, můj problémek, můj veliteli.“

„A kdopak že jsou ty čtyři krásné dámy, které tu halekají na lesy?“

„Přivezl jsem si je z Bali.“

„Tak to jsou ty vaše Balice! Moc pěkné. Nemohl byste mi některou z nich půjčit? Aspoň na chvilku…“

„Balice se nepůjčují. Dám vám všechny čtyři, kapitáne, milerád a napořád.“

„Opravdu?“ zaradoval se Kotulán. Byl to drsný voják se zakrnělou představivostí. „Všecky čtyři? Není to moc?“

„Je to dost,“ připustil Weinberger, „ale jsou na sebe zvyklé a vy jste přece kus chlapa!“

„Myslíte?“

„Když jste dokázal vyhlásit válku Sovětskému svazu…“

„To je pravda. Beru!“

„Ujednáno!“ zvolal Weinberger radostně a plácl dlaní kapitánu Kotulánovi o dlaň.

Vojska věděla, že když vypijí všechen nafasovaný rum už dneska, bude jim špatně. Co však můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek, co když zítra slunce nevyjde! Zítra nasedneme na korby vejtřasek, do gazíků, tanků a obrněných transportérů, vozidla se rozjedou a my budeme blít přes korby a na podlahy, do plembáků a plynových masek, spolubojovníkům na záda a sobě do hrsti, nebude to brát konec, protože tuzemák je pěkné svinstvo. Nic lepšího nebylo a do zítřka by to mohlo vyprchat. Vojska se opila a začátek války se musel odložit. Nezpůsobilý byl také velitel, aniž ret v rumu smočil. Kapitán Kotulán strávil noc, o jaké se mu nesnilo. Noc se čtyřmi dívkami, které tak snadno získal od profesora Weinbergera.

A ještě cosi se kapitánu Kotulánovi po bujaré noci přihodilo: brzy zrána přijela do opilého vojenského tábora Milada Kotulánová v bílé fabii zkontrolovat stav svého manželství. Nemůže-li být soužití každodenní, je třeba o ně pečovat, jak se dá. Velitelova manželka nedbala výzev ozbrojené hlídky, nezarazila ji ani pohrůžka střelbou.

„Tak střel, ty slívo! Copak mě neznáš, copak nevíš, že jsem zákonnou manželkou tvého velitele s právem neohlášené kontroly?“

„To tedy nevím,“ zapochyboval strážný.

„Nevěděl!“ zdůraznila velitelova velitelka. „Teď to víš. A nemiř na mě, když pánbůh dopustí, i motyka může spustit.“

Strážný bezmocně sledoval paty vířící písek na cestě k ledabyle zašněrovanému velitelskému stanu. Odšněrovat zašněrování zabralo sotva vteřinu. Neohlášená návštěva může v sobě skýtat moment překvapení nejen pro navštíveného. Moderní žena však nedělá skandály, moderní žena je cool i ve chvílích, kdy nemoderní žena ztratí hlavu a začne vyvádět. Ačkoli si paní Milada Kotulánová vstup do velitelského stanu představovala jinak, neztratila hlavu ani smysl pro míru. Dívky vyhnala na překážkovou dráhu a vyčerpaného manžela přinutila, aby splnil manželskou povinnost.

„Tak a teď hajdy do Holešovic, tam tě budu mít na očích!“

„Víš ty, pusko, co je to vojna? Víš ty, zřítelnice oka mého, že jsme ve válečném stavu? Víš ty, vílo moje průsvitná, že jsem vyhlásil válku Sovětskému svazu?“

„Co si to namlouváš, troubo! Jako bys nevěděl, že Sovětský svaz byl 21. prosince 1991 v Alma-Atě zrušen. Ten dokument podepsali představitelé jedenácti svazových republik. SSSR už dávno ne­existuje. A ty, ubohej impotente, mu vyhlašuješ válku!“

„Ó, jak se mejlíš! Zrušen sice byl, to je pravda, ale to neznamená, že neexistuje. SSSR existuje ažaž! Až je nám z toho nanic.“

„V žádným případě ti nebudu trpět žádný holčiny!“ Milada Kotulánová byla věcná, rozumná, přízemní osoba. Byla přesvědčená o tom, že vojna je rozmar nedospělců a Kotulán si jen tak hraje, zatímco ona vede závažný život, protože úspěšně podniká v podprsenkách a vydělává těžké prachy. V podprsenkách push-up, které dělají dámám ňadra ještě krásnější.

„V Holešovicích je taky pěkně. Teče tam Vltava a kačeny březňačky už vyvádějí mladé. Nic mi neříkej, pojedeš se mnou domů a basta!“

„Rád bych, ale fakt nemůžu. Vždyť já tomu velím!“

Nejhůř se chodí kolem světa v sobotu odpoledne na počátku jara, kdy kočičky předou na jívách a ve vlhké hlíně žloutne podběl; kopřivy teprve vyrážejí, jsou načervenalé a pilovité, ještě nepálí. Občané dosud neodjeli k mořím a na chatu se jim nechce. Co by tam dělali? Bruslařka s nohama na kolečkách strká před sebou kočárek s rabátkem za průhledným igelitem, vytváří kolem sebe vítr, divže mi nesmekne čepici. Také cyklisté sviští s cvrkotem kol kolem a psi se štěkotem radostným cválají s ušima vlajícíma ve větru. Caparti na hrkavých samohybech se odstrkují nožkama, řítí se kolem světa bezhlavě, nehledí nalevo napravo, nedbají, co je před nimi, cíl je neznámý, řítí se, jen aby se řítili, rozkoší se zalykají, a buď upadnou a začnou řvát, nebo je vyděšený dospělý dožene včas, a tu se dají do smíchu radostného, začíná jaro.

Mezitím se otřásl svět a vlna tsunami spláchla všechno, nač dosáhla: domy, stromy, lidi a zvířata, atomové elektrárny… Dosáhla daleko a způsobila neštěstí, jaké se nedá spočítat ani na prstech všech rukou, které se zvedly k nebi v zoufalství.

Tady nejde o vlastní rozhodnutí, ukončení procesu přemítání, zvažování všech pro a proti. Tady nejde o svobodnou vůli, voják do války musí. Válka není situace pro zdravý rozum. Oldřich Navrátil by nejraději vzal nohy na ramena a upaloval pryč, na opačný konec světa. Tam by se schoulil do klubíčka, zavíčkoval by se jako hlemýžď v ulitě a počkal, až to skončí. Jenže co pak?

Hlas polnice a nástup s plnou polní. Na Sovětský svaz pochodeém vchod! – Sám si to nadrobil, pacifista, na politickém školení mužstva, když v záchvatu emoce vysypal ze sebe, co si myslí, aniž předem věděl, že si myslí zrovna tohle. Copak může na politickém školení mužstva říkat, co si myslí? Kdyby byl býval řekl, že holt SSSR miluje, kapitán by se s tím spokojil a žádnou válku by nikomu nevyhlašoval.

„Kdybych držel hubu!“

„Přeces nemohl vědět, co Kotulán udělá,“ chlácholil ho Longin Pecka v místnosti s khaki bednami, kde se zrovna zašívali.

„Vědět jsem to nemohl, ale proč jsem tu klapačku otevíral!“

„Moc velká sranda to není, jenže co naděláš,“ mávl nad tím Pecka rukou. „Aspoň se trochu provětráme, poznáme nové kraje a lidi, zvyky a obyčeje. Válka by mohla být poučná. Třeba poznáme, čeho je člověk schopen.“

„Všecko vědět nemusím. Kdoví, co se dozvíme o sobě…“

V tu chvíli přišel do místnosti s bednami staršina Prkénko, a protože filozofující vojíni byli zašití nedbale, snadno je vypáral a poslal uhrabávat písek před stany i za stany, aby tam měli krásně, když jdou do války.

Kapitán Kotulán se zasekl. Válka byla už dávno vyhlášená, rum vypitý a bajonety nabroušené, komín polní kuchyně vymetený, vojska přichystaná vyrazit čekala na povel velitele, a ten nepřicházel. Co když se ho zmocnily pochybnosti? Rodové zatížení… Kotulánův otec totiž o Vítězném únoru vyfasoval pušku a postavil se pevně do řad vítězů nad svobodou a demokracií. Čímž se, s pomocí Sovětského svazu, stal také vítězem, dostal medaili s červenou hvězdou a funkci dělnického ředitele v holičství a kadeřnictví. Už nemusel holit a kadeřit, teď honil holiče a kadeřníky do lidových kursů ruštiny a na marxismus-leni­nismus a vyháněl je z kostela. Starý Kotulán miloval Sovětský svaz láskou upřímnou, je-li něco takového možné, láskou spontánní, láskou plnou vděčnosti. Když přicházel domů, smrděl pivem, ale synka ani manželku netloukl. Rád by naučil lásce k Sovětskému svazu také je, kdyby to dokázal. Jenže naučit někoho milovat je strašně těžké a starý Kotulán to nedokázal. Proto dal svého synka na žižkárnu, aby z něj byl důstojník. Vždyť voják měl tenkrát lásku k SSSR v popisu práce.

Zdálo se, že v kapitánu Kotulánovi zuří vnitřní boj. Že se do něj vloudila pochyba, zda jednal správně, když válku Sovětskému svazu vyhlašoval. Neměl by raději couvnout, omluvit se mu a dál pokračovat ve výcviku a politickém školení mužstva na pískovišti pod borovicemi, jak ho to naučili na žižkárně? Omyl! Zasekl se kvůli cíle­vědomé manželce. Zrovna ji ve velitelském stanu přemlouval, aby mu tažení dovolila. Paní Milada byla osobou praktickou, racionálně uvažující. Zvažovala, jaké výhody a nevýhody poplynou z válečného tažení pro ni, úspěšnou podnikatelku:

Manžel odtáhne na delší dobu. Buď se proslaví, nebo se neproslaví, upadne do zajetí, nebo padne. Proslaví-li se, část slávy padne i na ni, což obchodu neuškodí. Která z žen by nechtěla nosit na svých prsou podprsenku, kterou jí prodala manželka hrdiny! Kotulán by se mohl proslavit i hrdinskou smrtí. Nebyla by to pro ni velká ztráta, jako manžel za moc nestojí. Když se neproslaví a jeho vojsko bude poraženo a rozprášeno, podprsenky se nosit nepřestanou. I kdyby se nakrásně nosit přestaly, najde se jiný artikl: ponožky, vyšívací bavlnky nebo psí konzervy. Pilná podnikatelka se neztratí v míru ani za války. Ani po válce se neztratí. Padne-li Kotulán, najde si nového muže, použitelného při domácích pracích, se solidními znalostmi podvojného účetnictví. A nemusí to být žádný krasavec. Po zralé úvaze dospěla k rozhodnutí, že svého manžela do války pustí. Pod jednou podmínkou.

„Všechny čtyři dívčiny si vezmu do Holešovic. Jinak žádná válka! Mlč!“

„Co s nimi zamýšlíš?“

„Co je ti do toho? Já se ti do válčení taky nepletu.“

„Že ty s nimi hodláš podnikat!“

„Na to vem jed, že zahálet je nenechám.“

„Buď na ně hodná, jsou to milá děvčata.“

„Zadarmo je živit nebudu, to si piš!“

„Tak můžu, nebo nemůžu?“

„Pro mě za mě… Dělej si, co chceš.“

Z vojenského ležení u Bdělé pod Bezdězem odjížděla paní Milada Kotulánová v bílé fabii přeplněné děvčaty. V Holešovicích kousek od přístavu, v Jankovcově ulici, pronajala útulný lokálek s přilehlými pokojíčky a koupelničkami, aby měla děvčata kam chodit do práce. Nazvala podnik St. Pauli, aby bylo jasno. Kachny tam nevedli.

Kapitán Kotulán se znovunabytou tváří mohl předstoupit před vojáky.

Pápěří, všude samé pápěří, topoly se zbláznily; pokaždé na jaře už pokročilém se topoly zblázní, rozpářou peřiny a rozešlou pápěří po větru: na trávu, na ulice, na vodu. Bílé chmýří si posedalo na hladinu, vrství se, řeka se mění v bílé boa. Topolové boa spočívá městu na šíji. Přidaly se taky odkvetlé pampelišky.

Ani medovou vůni akátových květů nelze pominout, mámí hmyz a udivené chodce, visuté hrozny ukapávají patlavou šťávu na dlažbu a na střechy aut, zasněné chodce svádí k nemravným úvahám. Černé bezy se nesměle pokoušejí rozkvést bílými latami. Je pozdní jaro, jaro na plné pecky, a já jdu kolem světa. Mám čas a boty, mám chuť a nohy, co bych nešel! Je to lepší než vysedávat v hospodě nebo se jen tak poflakovat od ničeho k ničemu.

Přes asfaltový chodník se od skaliska plazí k řece užovka podplamatá, hodlá ulovit rybku a vsoukat ji do sebe. Chvíli předstírá, že je zmijí otravnou, a když jí na to neskočím, staví se mrtvou, bláhová, a netuší, že by ji mohl přejet hbitý cyklista nebo nemotorný chlapeček na trojkolce, aniž by si toho všimli. Špičkou boty ji postrčím z asfaltu do trávy. Cesta kolem světa je plná všelijakých úskalí a nebezpečenství… A právě to ji činí přitažlivou.

Cesta kolem světa nemá konce. Chtěl bych vidět toho šikulu, který by obešel svět a trefil se přesně do místa, odkud vyrazil. Téměř všichni chodci kolem světa ten bod minou o hodných pár kilometrů a nezbude jim než pokračovat dál, znovu kolem světa, znovu a znovu, třeba napodruhé, napotřetí budou mít štěstí a trefí se… Ale i o tom lze úspěšně pochybovat.

Tak dobře se už dlouho nevyspala. Členové Ústředního vojenského souboru písní, tanců a lidových vyprávěnek Rudého praporu ze Sušice si v domovské Sušici nikdy dlouho nepobyli. Většinu času trávili na cestách, přespávali v hotelích a v hotýlcích, v turistických ubytovnách, taky na kasárenských kavalcích se o slamník dělili s čipernými myšmi zavrtanými ve slámě. Praporčice Melodie Podpolanská se probudila ve tmě tmoucí, temnější než nejtemnější myšlenka. Rozespalá nevěděla, kde vězí a kde tu mají koupelnu. Chvíli šmátrala po stěnách, hledala vypínač. Při tom šmátrání se jí začaly vybavovat okamžiky před usnutím: estráda v Bdělé pod Bezdězem, obdivné pohledy a frenetický potlesk vojáků diváků rozvášněných uměleckým zážitkem, úprk v písku mezi borovicemi, manžel v patách a záchrana v Peckově jámě. To by v tom byl čert, aby takový specialista neměl v jámě osvětlení! Po chvilce tápání natápala vypínač hned za hlavou. Zatáhla za šňůrku, a bylo světlo! Pak našla koupelnu, dala si sprchu a vyčistila zuby. Pecka byl člověk systematický a předvídavý, zbudoval jámu s vybraným vkusem a vybavil ji vším potřebným. Vyfénovala si vlasy a zachumlala se do bělostného koupacího pláště. V útulné kuchyňce našla plnou ledničku, celozrnný chléb a nenačatou krabici s kávou, vařič na propan-butan, stůl pokrytý lněným ubrusem s cikádami, olivovými ratolestmi a vlčími máky, židle nejspíš z Ikey. Co víc by si mohl člověk po ránu přát… – Tady budu bydlet!

Pecka zamaskoval vchod do jámy křovíčkem. Někteří vojáci, líní udělat pár kroků k útvarové latríně, vykonávali malou potřebu, kde se dalo, a křovíčko bylo místem příhodným. Takto se Melodie Podpolanská seznámila s vojínem pacifistou.

Oldřich Navrátil těsně předtím, než se dal na vojnu, potkal v lukách Aničku Dušičku a rázem se do ní zamiloval. Byl pastevcem krav, protože ho nepřijali na univerzitu a dřít někde na stavbě anebo v dolech se mu příčilo. Pasení krav se odehrává na zdravém vzduchu a nevyžaduje příliš námahy. Anička Dušička trhala v lukách kopretiny bílé, zvonky rozkladité a kohoutky luční, prokládala je stébly skřípiny, vila kytici mamince ke čtyřicátým narozeninám. Přitom na něj málem šlápla, protože Oldřich nedbal krav a zasněný dřímal mezi kopretinami.

„Málem jsem na vás šlápla,“ řekla Anička omluvně.

„To by ani nevadilo, horší by bylo, kdyby kráva…“ řekl Oldřich a pozdravil: „Dobrý den.“

Moc se mu líbila. Díval se na ni a představoval si, co by, kdyby, a velice se zapýřil. Neměl dosud žádné zkušenosti s Aničkami. Nevěděl, co si počít. V rozpacích utrhl obzvlášť bílou kopretinu, do kytice by se náramně hodila. Hodlal ji Aničce podat, jenže rozpaky mu v tom zabránily. Zároveň ho cosi ponouklo, aby květinu snědl. V bezrad­nosti ji rozžvýkal a spolkl. Jenže ji nerozžvýkal dost, stvol se mu v krku vzpříčil a pacifista Oldřich se začal dusit. Duchapřítomná Anička věděla, jak na to, na gymnáziu v branné výchově brali první pomoc, začala ho bušit do zad, oběma pěstmi ho bušila, až z něj nechutnou kopretinu vybušila a zároveň s ní také snídani: bílou kávu a tři rohlíky s máslem a jahodovou marmeládou. Taková ostuda! Oldřich se dal na útěk. Krávy zanechal na pastvině a prchal a prchal: loukami, poli a lesy, přeplaval rybník Kačák, přebrodil řeku Dunaj, běžel a běžel, až doběhl na okresní vojenskou správu a tam, ačkoli pacifista z přesvědčení, dal se na vojnu. Obrázek Aničky Dušičky v něm zůstal vězet.

Praporčice Melodie Podpolanská povylezla z Peckovy jámy, sáhla zkušenou rukou po nezkušeném vojínovi a vtáhla ho k sobě.

„A mám tě, vojáčku!“

Ani poté, co se vypotácel z jámy, z něj obrázek Aničky Dušičky nevyprchal.

Kormoráni odlétli do neznáma, topolové pápěří odplulo s řekou a utonulo v mořských hlubinách. Kačeny březňačky vyvedly mladé, plavou, ale nelétají, ještě jim nedorostly perutě. Smějí se a štěbetají, protože je pěkně a máma je tu s nimi, je tu kvůli nim.

Šlapu si kolem světa v sandálech, osvobozené prsty u nohou se rozhlížejí po kraji. Kvetou růže, koukol se zubí v přerůstající trávě. Sekat, sekáči, sekat! Než vás to přeroste. Jdu kolem světa a myslím na Sovětský svaz. Proč právě na něj, když kvetou růže? Sovětský svaz už přece není, sám se zrušil. Sovětský svaz nás poznamenal. Ačkoli jsme se tomu bránili, ačkoli si to neradi připouštíme, je tomu tak. Vyrostli a zestárli jsme v jeho stínu, v jeho područí. Ovlivnil naše životy. Nelze ho pominout, protože je to náš problém. Zapeklitá věc. Syndrom naší generace. Sovětský svaz je náš osud.

Když vás kvůli Sovětskému svazu zavřou do vězení, nemůžete ho jen tak hodit za hlavu a dívat se na kačenky, jak si plavou, přestože na něj chcete zapomenout, přestože je rozpadlý. Nebo spíš opadaný. Kousky, které z něj opadaly, si nevedou nejlíp. Co když je napadne znovu se přimknout k tomu dubisku?

Bylo to obludné a všudypřítomné, nepředstavitelné monstrum, svíralo nás, lezlo za námi pod peřinu a do svědomí, do mozku, peskovalo, přikazovalo a zakazovalo, manipulovalo námi. Sovětský svaz určoval, poučoval a poroučel, ovlivňoval, zanášel k nám své zvyky, svoji kulturu, cizí a jinačí, svého boha. Vlezl do našeho domu a stal se v něm pánem. Nařizoval, jak máme žít: co ano a co ne. Měl nás pod palcem. Co sám nepotřeboval, mohli jsme si nechat – třeba jazyk –, jako zdání suverenity. Co se mu hodilo, ukradl. A přitom očekával, že ho budeme milovat. Nařizoval nám, abychom ho milovali. Velký, silný, s klackem v ruce byl naším ochráncem. Za výpalné. Požadoval obdiv a lásku.

Sovětský svaz se valil dějinami, které ukradl jiným národům. Země­žrout, lidožrout, mrchožrout, všechnožrout převálcoval vše, co mu stálo v cestě.

Byli jsme vojáky s pěticípou hvězdou na opasku, vojáky Varšavské smlouvy, jeho vojáky. Byli jsme cvičeni k tomu, abychom mu – příteli nejvěrnějšímu – pomáhali. Kdyby se někdo cukal a nechtěl být sežrán, abychom ho také my, horliví pomocníčci a spolupachatelé, popadli, upekli, na kousky nakrájeli, předžvýkali, obludě přistrčili, obludu nasytili. A nakonec se také nechali sežrat.

Nejraději bych Sovětský svaz přeškrtl, vypustil, vyzmizíkoval, zapomněl na něj a dělal, že tu nikdy nebyl. Jenže to nejde, v jeho stínu, pod jeho křídly a s ním jsem žil převážnou část života. Kdybych se jí zřekl, nebyl bych to já. Musím na Sovětský svaz myslet a radovat se přitom, že se rozpadl; musím se bát, že by se mohl zvednout a znovu se pustit do díla. Protože ho znám, protože jsem ho zažil. Nemohu předstírat, že to nic, co bylo, bylo, odpusťme si, co jsme si… A dívat se na řeku plnou chmýří z topolů, na rozkvetlé růže, na kačenky s křídly dosud nedovyvinutými, jak šupajdí po hladině za rozesmátou matkou kačenou.