Už…

1

„Co s tím, Pecko, uděláme?“ zeptal se kapitán Kotulán vojína spe­cialisty Longina Pecky a měl na mysli nemožnou zlatou barvu obou jejich vozidel. Lze-li také polní kuchyni nazvat vozidlem… Proč ne? Vždyť je na kolečkách. Ostatně, co by si bez ní počali! Nejenže slouží svému původnímu účelu a sytí, je také utajeným arzenálem potřeb nezbytných k vedení války a pod roštem v ohnivzdorném balení ukrývá jejich finance v hotovosti – kdo by věřil bance, Bance Kyjevance –, takže je vozidlem nepostradatelným. A také nebezpečným. Kdyby její tajemství odhalila policie, zbytečným opletačkám by se nevyhnuli. Vždyť by jim to všecko mohli zabavit! Vždyť to neměli deklarováno a procleno, vždyť to mají načerno! Kotulán se obával, že by zlaté zbarvení mohlo přilákat pozornost orgánů činných v trestním řízení a narušit, nebo dokonce zhatit jejich ušlechtilý záměr, který měli se Sovětským svazem.

„S tím se nedá nic dělat, veliteli,“ řekl Pecka odborně. „Kdybychom to přetřeli štětkou, bylo by to ještě nápadnější a v autolakovně, jestli tu vůbec nějakou mají, by nás mohli prásknout orgánům.“

„Mohli bychom dělat, jakože nic,“ navrhoval Oldřich Navrátil, ale nevysvětlil, jak se jakože nic dělá. Taková rada je nad zlato.

„Ale vždyť je to pěkné, co kdybychom to nechali tak,“ navrhla Melodie Podpolanská. Každý teď řekl své, víc už jich nebylo, zůstali čtyři. Tři muži a jedna žena před rozhodující bitvou, před branami města Moskvy, obrazně řečeno. Už se k ní schyluje.

„Tak to tedy necháme tak,“ rozhodl velitel. „Nic jiného nám nezbývá.“

Neměl to ten Laďa Kotulán lehké: tři muži a jedna žena – proti nim celý Sovětský svaz. Ale že se před nimi celou dobu schovává? Proč jim nevyjde vstříc a neutká se s nimi? Že by se jich bál? Že on ten Sovětský svaz nemá čisté svědomí! A kdo nemá čisté svědomí, ten má strach. Ano, Sovětský svaz se jich bojí. Je zalezlý ve své skrýši, celý se třese, má plné kalhoty a přikrčený vyčkává, až nebezpečí pomine, až nastane příhodný okamžik, aby znovu vykvetl, tentokrát do nebývalé a opravdu věčné krásy, aby tou ďábelskou krásou uchvátil a zachvátil celý svět. Nejvyšší čas ho vyšťárat, ještě než se zakuklí, a rozmáznout toho červa rudého po zdi, nejlépe po zdi Kremelské. Symbolicky i fakticky. Ten okamžik se blíží. Vždyť už vědí, kde ho mají hledat.

Je zapotřebí pečlivě závěrečnou akci připravit, každý krok dopředu naplánovat. A to je velitelův úkol. Velitel však není vševědoucí, potřebuje k promýšlení podklady. Především musí vědět, kde je Moskva, to už naštěstí ví, už ji mají takřka na dohled, ale neví, kde je v Moskvě Rudé náměstí a je-li na něm skutečně umístěno Mauzoleum V. I. Lenina a jak je střeženo, lze-li do něj proniknout na obyčejnou vstupenku a kolik stojí, nebo si budou muset vstup vynutit násilím: prostřílet se strážemi a pak rychle, v časové tísni jednat. Musí svým mužům a ženě přidělit jasné, konkrétní úkoly, aby při akci netápali a nepostříleli zbytečně moc lidí nebo jeden druhého. K tomu je zapotřebí přesný plán Rudého náměstí i s okolím a také mauzolea zvenku i zevnitř, rozmístění stráží a umístění květinové výzdoby, způsob pohybu návštěvníků před vstupem, při vstupu a podél sarkofágu, jejich četnost – aspoň orientačně – a odkdy dokdy mají otevřeno. Důležité je také znát přesné umístění Kremelské zdi a materiál, z něhož je zbudována, aby věděli, jak po ní Sovětský svaz rozmáznout a kdo z jejich řad bude tím rozmazavatelem. Vždyť ten bude v učebnicích dějepisu uváděn na prvním místě: Ten, kdo rozmázl Sovětský svaz! Určitě se vyskytne poblíž nějaký příznivec Sovětského svazu a bude jim v tom chtít zabránit. Jak zabránit tomu, aby nezabránil? Co s ním? Likvidace na místě! Určitě jich tam bude několik, vždyť Sovětský svaz trval bezmála celé století. To by bylo, aby neměl přívrženců počet nemalý!

Nejlepší by byl model Rudého náměstí v životní velikosti a několik figurantů v rolích strážných, návštěvníků mauzolea, příznivců Sovětského svazu a náhodných chodců, s nimiž by se finální akce secvičila nanečisto. Jenže něco takového by se v městě Petušky, kde rozbili provizorní hlavní stan na málo používaném Stadionu Jurije Gagarina, který si pronajali na tři týdny a zaplatili pěknou sumu dopředu, sotva utajilo. A oni přece operují v utajení. Ještě nic nepodnikli a už svými zlatými vozidly vzbudili nepříjemnou pozornost. Naštěstí místní podnikatel Bogomilov, který zbohatl na borové vodě a jiných komoditách, majitel a pronajímatel Stadionu Jurije Gagarina, si podle jejich příkladu také opatřil zlatý gazík se zlatou polní kuchyní, projížděl se po korze s hlavou vztyčenou a pozornost začal strhávat na sebe. Dokonce i do Moskvy ten pošetilec zajel ve zlatém gazíku se zlatou kuchyní v závěsu.

Nebyla by špatná aspoň vizuální simulace na computeru v internetové kavárně. Jenže ani pro virtuální zobrazení operačního prostoru neměli dostatek podkladů. Vlastně žádné podklady neměli. Proto kapitán Kotulán rozhodl, že do Moskvy vyšle zvěda. Nejraději by byl tím zvědem sám, jenže velitelé se nikdy na výzvědy nevysílají. Velitelé v hlavním stanu plánují bitvy, a ti statečnější se bitev dokonce účastní a velí v poli válečném, v bitevní vřavě, ale tak, aby nepadli nebo nepadli do nepřátelských rukou, protože pak by neměl kdo velet.

Kdyby poslal na výzvědy Longina Pecku, mohli by o něj přijít a to by byla rána, protože Pecka je vojín specialista nenahraditelný; vždyť dokázal vymyslet a zhotovit Peckovu jámu, jebací stroj, opravit na maděru rozkousaný Pytlíčkův fotoaparát Fujifilm a další nepostradatelné speciality. Pecku nelze obětovat. Oldřich Navrátil je k ničemu, voják na baterky, ztráta pacifisty by nebyla tak bolestivá, i když je to dobrý brach a byla by ho škoda, lze jej však oželet nejsnadněji. Jenže s jakými podklady by se ten babral vrátil, kdyby se mu nic zlého nepřihodilo? Jak by se vyzvědačského úkolu zhostil? Místo Rudého náměstí a Mauzolea V. I. Lenina hledal by ten zasněný milovník hlavní poštu, aby mohl odeslat kdovíkolik dopisů té své milce učitelce Dušičkové. I kdyby nakrásně to Rudé náměstí našel, kdoví jaké údaje by tam posbíral: kolik je tam holubů, kde přistál se svojí cessničkou Mathias Rust v červnu 1987, ve kterých místech bývalo popraviště a že příští přehlídka cárské gardy se bude konat v neděli odpoledne. Takové informace jsou sice zajímavé, ale k ničemu, vojíne Navrátile! Dejte si odchod!

Veliteli nezbylo než závažným vyzvědačským úkolem pověřit jedinou profesionální vojenskou osobu, kterou měl k dispozici, i když k vyzvědačství nevycvičenou, přesto však nejvhodnější – praporčici Melodii Podpolanskou-Křoupalovou.

O cáru Puťkinovi, záměrném demokratu a osvíceném despoto­vi, jsme se tu zmínili jen okrajově, protože nijak nezasahoval do našeho válečného příběhu. Od Sovětského svazu se oficiálně distan­cuje, tvrdí, že s ním nemá nic společného, ba naopak, za dob Sovětského svazu žádným cárem nebyl a nemohl být, protože to bylo zakázané. V Sovětském svaze nikdo cárem být nesměl. Cár Puťkin se klene nad naším příběhem jako panovník velikán, jejž nezajímá pachtění jeho jednotlivých poddaných nebo i jinostranných nezvaných návštěvníků rozlehlé, překrásné země, samotným bohem mu svěřené k moudrému spravování poté, co se Sovětský svaz v Alma-Atě zrušil a ostatní zájemci o zodpovědný cárský úřad ostrouhali kolečka, odpadli nebo upadli, zapadli, padli. Posláním cára Puťkina je správa celé té obrovité země i zemí ostatních, cár se musí zabývat záležitostmi velkými, těmi největšími, celosvětovými, planetárními a vesmírnými. Vždyť je hlavou největší, nejskvělejší a nejvznešenější říše, která tu po Sovětském svazu zbyla.

I přesto však se dobrý panovník o dění v zemi, o životy svých poddaných starat musí. Nejen osud říše, planety a vesmíru spočívá v jeho mocných a odpovědných rukou a tíha odpovědnosti leží na jeho panovnických bedrech, také osudy a počínání Mišky, Grišky, Šišky, Máši, Dáši i Nataši jsou v cárově kompetenci. Dokonce i jinostranci, kteří cárovu říši navštíví, hosté vítaní, zajímají cára velice. Bolelo by jej, kdyby se jim něco nepříjemného přihodilo.

Cár je samozřejmě o osudu země i národa dostatečně informován. Každé ráno má v Kremlu na stole spolu s šálkem čokolády a talířem volských oček ze slavičích vajec na slanině rozměrný štos papírů s hlášeními o denním dění od Tajné cárské informační služby zvané TACIS. Cárský tajemník Kvakin mu z nich předčítá to nejdůležitější a cárův dvorní šašek Medvídek Dimka Suchá Sklínka to trefně komentuje, aby cára při tak závažné a odpovědné práci trochu rozptýlil. Ale on to není žádný medvěd ani medvídek, je to člověk jako každý jiný, jen se klátí jako medvěd a je porostlý srstí jako medvěd po celém těle, na čele i na čumáku. Doprovází cára Puťkina na každém kroku a má – ostatně jako většina dvorních šašků – povoleno říkat panovníkovi pravdu. Povoleno to sice má, ale pravdu mu nikdy neříká, není blázen. I tak slízne občas nějaký ten přátelský kopanec do zadku nebo do varlat, ale to už patří k řemeslu. V Kremlu je na tom Medvídek Dimka Suchá Sklínka líp, než na tom byl ve Všesvazovém státním cirku Semjona Michajloviče Buďonného, odkud ho cár Puťkin povolal ke dvoru poté, co byl cirkus přejmenován na Všeruský cirk Semjona Michajloviče Buďonného. V Kremlu je víc vodky než v cirkuse a cár Puťkin ho má rád na rozdíl od Semjona Michajloviče Buďonného, který ho rád neměl, protože už zemřel. Ale kdo z živých by neměl rád Medvídka Dimku Suchou Sklínku, veselou kopu!

Cárův tajemník Kvakin je úřednický pedant a suchar, sucharem setrvává, i když je namol opilý. Neusměje se, ani když Dimka vybzdí melodii Volga Volga mať rodnája. Všichni v Kremlu se válejí smíchy po zemi, jenom Kvakin s vážnou tváří bedlivě sleduje, jestli nějakou notu nepopletl a zda dodržel autorem předepsané tempo. Ale i takovíto Kvakinové jsou pro řízení říše nepostradatelní.

Ačkoli se cáru dostává od TACIS informací dostatek, není nad to, sám se přesvědčit a udělat si obrázek na základě vlastní zkuše­nosti. Vždyť agenti TACIS se vyjadřují jazykem sice přesným a docela srozumitelným, ale strohým a příšerně nebarevným, bez poezie a krásy slova vybraného. Strohý úřední referát postrádá duši, širokou ruskou duši dušičku. Co je to za život, když mu duše chybí! Cár Puťkin doprovázený dvorním šaškem Medvídkem Dimkou Suchou Sklínkou v převleku za prostého pokladního ze supermarketu SUMA se po vzoru krále Václava a jeho šaška Žita nejméně třikrát týdně noří do nočního života Moskvy, aby poznal, jak žije prostý lid. Jenže do vybraných podniků ho odmítali pouštět v obavě, že pouhý pokladní supermarketu SUMA nebude mít na útratu, ani na docela malinkou vodečku, a tak se musel převléci za prostého oligarchu Kokosovského, třikrát si omotat kolem krku zlatý řetěz, do kapsy strčit mobil osázený brilianty a neustále ho nechat vyzvánět, aby ho mohl neustále vytahovat, přijet v červeném Lamborghini Aventadoru J a o Medvídku Dimkovi Suché Sklínce tvrdit, že to není žádný šašek ani medvěd, ale jeho ochranka. Pak se teprve mohl ponořit do lidu, který ho zajímal ze všeho nejvíc.

Po nějakém čase pravidelného noření a putování noční Moskvou cár Puťkin zjistil, že lid žije také jinde než v in podnicích, a začal převleky měnit, aby se mohl nořit ještě hlouběji. Neváhal navléct na sebe uválený oděv bezdomovce a loknout si s těmi brachy pod mostem Stěnky Razina denaturovaného lihu, ale jenom trošku, zbytek vyžahl Medvídek Dimka Suchá Sklínka, jeho nevlastní bratr, a za odměnu zabzděl bezdomovcům pod mostem u řeky Moskvy Večery pod Moskvou. Smáli se, až se za břicha popadali, a někteří dokonce popadali do řeky a ještě se smáli, když se zvolna potápěli, až se docela potopili a utopili. Aspoň se nemuseli starat, kde budou této noci nocovat. – Nežijí si špatně, zaradoval se cár Puťkin, – když jsou tak veselí, ti moji hodní, milovaní poddaní…

Tolik o cáru Puťkinovi, abychom si náš válečný příběh snadněji zařadili do historického kontextu.

Majitel Stadionu Jurije Gagarina v Petuškách Bogomilov se uvolil, že Melodii Podpolanskou do Moskvy na výzvědy zaveze svým zlatým gazíkem se zlatou polní kuchyní, aby nenápadně vklouzla do města a zhostila se svého citlivého úkolu. Kotulán se zaradoval, že diva špion­ka nemusí jezdit vlakem, neboť železniční trať Moskva–Petušky, Petušky–Moskva má velice špatnou pověst. Jezdí tudy příliš mnoho opilců, kteří do sebe lijí nehorázné alkoholické koktejly, a ti by se mohli pokusit své patoky nalít také do atraktivní zrzky ve večerních šatech pošitých flitry, ve zlatých střevíčkách s neuvěřitelně vysokými podpatky, nebo by ji mohli pozvracet. V gazíku kapitalisty Bogomilova jí snad něco takového nehrozí.

Kdyby ten poctivý chlap a prostý, nekomplikovaný voják jenom tušil, co na chudinku praporčici ve zkaženém velkoměstě číhá! Kdyby si jen dokázal představit, kam až může přivést zdánlivě solidního podnikatele chamtivost! Nikdy by krásnou Melodii do rukou Bogomilových nesvěřil. Ale copak mohl tušit, že člověk s bohumilým, nevinným jménem je schopen takové podlosti? V dobré víře dopustil se kapitán Kotulán fatálního omylu s nepředvídatelnými důsledky.

Ani se s nimi pořádně nerozloučila a nasedla do zlatého vozidla se zlatou polní kuchyní v závěsu. Posadila se vedle řidiče, samotného Bogomilova, galantního a zdvořilého muže v dobře padnoucím obleku, s ručně malovanou kravatou, na níž je zobrazen západ slunce nad Bajkalským jezerem. Jen co vyjeli, nabídl jí z platinové tabatěrky dlouhou štíhlou cigaretu se zlatým náustkem a připálil jí zlatým ronsonem s růžovou perlou. Po několika tazích ucítila Melodie sladkou malátnost, zvolna se jí rozlévala ve všech čtyřech končetinách. Když vyjeli z Petušek na moskevskou výpadovku, ozvalo se zezadu, z temných útrob vozidla krytých zlatou plachtou: „Už?“

„Už!“ řekl Bogomilov rozhodně a najednou to nebyl galantní a zdvořilý muž, nýbrž padouch v dobře padnoucím obleku, s ručně malovanou kravatou. „Už je zralá jako hruška.“

Opravdu, Melodie byla zralá jako hruška, cigareta jí svázala údy a zamotala hlavu, mysl vypověděla službu, zdravý rozum z ní vyšuměl. Čtyři ruce Bogomilových goril se jí chopily a nacpaly ji do připraveného jutového pytle, jakoby na míru ušitého, a pevně ji zašněrovaly.

„A je to,“ oznámily gorily spokojeně. Bály se, že je Melodie pokouše, a teď byly rády, že se celý manévr obešel bez pokousání. Bogomilovy gorily totiž nemají kousání rády.

Byla to poslední slova, která omámená Melodie v pytli zaslechla jakoby z velké dálky, než se propadla do nevědomí. A je to!

A bylo to. Melodie se probrala z nevědomí a zjistila, že vězí v zavázaném jutovém pytli, ale že není ve zlatém gazíku podnikatele Bogomilova, že už je někde jinde. Nesmrděl tu benzin ani voňavý stromeček, jaký si někteří pošetilci věší do automobilu ve snaze smradu uniknout. Bylo tu cítit výrazný parfém Duchy Moskvy, jaký v sedmdesátých letech na sebe lily manželky sovětských důstojníků v Olomouci, Bruntále i ve Frenštátě pod Radhoštěm, kouř z kubánských doutníků Habana a lepkavý pot dámského těla. Mozek začal Melodii pracovat naplno. Dál předstírala mdlobu a horečně uvažovala, co podniknout, jak se ze zapeklité situace vymanit. Zavázaná v pytli se však nemohla zorientovat. Kromě toho byla tak zesláblá, že se nedokázala v pytli ani převrátit do polohy vhodné pro úskok. Muselo to být příšerné svinstvo, čím ji Bogomilova cigareta otrávila. A co čert nechtěl, směsice pachů pronikajících z místnosti do útrob pytle dohnala Melodii k záchvatu kýchavky.

„Děvenka už se vyhajala?“ uslyšela přívětivý dívčí hlásek, hlásek matoucí. Kostnaté ruce chamtivé babizny rozpáraly jutový pytel loveckým tesákem od paty k hlavě. Nad zajatou podpraporčicí se skláněl tlustě nalíčený a silně vonící liščí obličej Felicie Bolivie s doutníkem v papuli. Byla to majitelka proslulého klubu Pod Poklopem a dalších atraktivních moskevských realit. Hlásek měla jako panímámin vlásek, hlásek klamavý, byla to ženská jako břitva, nelítostná obchodnice s čímkoli.

„Kde to jsem?“ zeptala se Melodie, protože ji to zajímalo ze všeho nejvíc. Vždyť měla před sebou bojový úkol a byla odhodlána splnit ho stůj co stůj, vždyť na tom závisel úspěch tažení na Sovětský svaz.

„Pod Poklopem, děvenko, Pod Poklopem, ve svém novém domově.“

„Co je to za pitomost? Můj nový dočasný domov je přece v Petuš­kách na Stadionu Jurije Gagarina.“

„Ó, jak se mýlíš, krasavice! Tady jsi a tady zůstaneš. Pod Poklopem. Nabyla jsem tě férovým obchodem, zaplatila za tebe pět zlatých cárských rublů a to není málo.“

„Copak lidi jsou komodita, se kterou se kšeftuje?“

„Legálně se to samozřejmě nesmí, zakazuje to zákon, ale kde není žalobce, není soudce. A tady jsme v podzemí, tady platí jiné zákony než nad zemí,“ zašklebila se Felicie Bolivie a vyfoukla těžký kubánský kouř ke stropu.

„A co tady budu asi tak celý den dělat, babo?“ zeptala se Melodie.

„Neříkej mi babo, nebo nějakou schytáš. Že by tě ani maminka nepoznala, kdyby tě uviděla. Budeš sexuální otrokyní, bílým masem, co jiného bys asi tak mohla dělat Pod poklopem!“ zavrněla sexuální otrokářka něžným hláskem.

„Já se tuze ráda oddávám neřestem, ne že ne,“ řekla Melodie spokojeně. „Ale aby někdo mě, praporčici Kotulánovy hrdinné armády, nutil do rozkoší násilím, to teda prr!“ dodala odhodlaně. Už se cítila mnohem lépe než před chvílí v pytli. Už se stačila porozhlédnout po útulné místnosti s rozlehlou postelí a koupelnou oddělenou jen průsvitnou fólií. Ještě tu byl pseudorokokový toaletní stolek se zrcadlem a v rohu docela obyčejná almara. Za tou fólií bude jistě i splachovací záchod, kdyby zákazník přišel s průjmem, aby s tím nemusel lítat nahý po podniku Pod Poklopem.

„To mě ale mrzí. Když už jednou investuješ pět zlatých cárských rublů, pak očekáváš, že se ti investice vrátí a začne vydělávat. To jsou jednoduché počty, tomu rozumí dokonce i opožděný Feďa Buchar.“

„Myslím, že to nebyla dobrá investice, babo odporná, zmalovaná, liško podšitá, kuplířko smradlavá!“ syčela Melodie v potlačované, ale ne zcela potlačené dožranosti. „Každý obchod se povést ne­musí…“

„Však on ti to Feďa Buchar vysvětlí,“ zasmála se vítězoslavně Fe­licie Bolivie a vyšla ze dveří. Otočila za sebou klíčem nadvakrát a zavolala Feďu Buchara, který seděl v baru u baru a pil meltu s třemi kostkami cukru, ale bez mléka, protože byl abstinent a zatím neměl nic jiného na práci. Byl to muž ramenatý, silný a neurvalý, vůbec mu nedělalo problém zkopat stařenku s květinami a rozšlapat jí košíček, polámat obě ruce opilému drožkáři nebo popadnout toulavého psa za zadní nohy a roztrhnout ho vejpůl. Kromě toho měl nadměrný a neustále ztopořený pyj a nutkání neustále ho někam strkat. Feďa Buchar byl loajální zaměstnanec, ideální pro krocení sexuálních otrokyň, které dostaly roupy. Felicie Bolivie mu svěřila klíč od sedmadvacítky, kde spočívala Melodie Podpolanská, a nechala si namíchat Bloody Mary z vepřové krve místo rajské šťávy a s denaturákem místo vodky, speciálně podle Věňky Jerofejeva. A pět kapek Duchů Moskvy nahoru. Ta jinostranná potvora za pět zlatých ji notně namíchla. Však si to, děvenka, hezky vypije.

Od poklidného popíjení uklidňovadla vyrušil šéfku podniku Pod Poklopem příšerný, srdceryvný, zoufalý jekot. Pobaveně se pousmála a pomyslela si: Na Feďu Buchara do smrti nezapomene. Na Feďu Buchara ještě žádná do smrti nezapomněla. Každá se kolem něj plíží po špičkách a uctivě ho zdraví: Buď zdráv, Feďo Buchare, Veliký Ptáku, Silný Jebáku. Ten by pojebal i starostu Postelina, kdyby mu Felicie Bolivie poručila. Na Feďu Buchara nikdo nemá. A ta bestie za pět rublů ji nazvala babou odpornou, zmalovanou, liškou podšitou, kuplířkou smradlavou… To tu ještě nebylo. Dobře jí tak! – Jenže příšerný jekot v čísle dvacet sedm nepocházel z ženského hrdla, byl to jekot z hrdla mužského, z hrdla Fedi Buchara.

Dveře sedmadvacítky se rozletěly a z nich vyletěl Feďa Buchar jenom v košili s urvaným podolkem, ani podvlíkačky neměl, takže všichni přítomní Pod Poklopem, kmenoví zaměstnanci i smluvní uklízečky, to viděli. Oči lezly Feďu Bucharovi z důlků jako hlemýždi, bělmo zrudlo krví z popraskaných žilek a místo pyje měl mezi nohama červenou bobulku. Celý ten svůj aparát měl zaražený v útrobách, jen špička žaludu nesměle vykukovala ven a varlata chyběla docela.

„Další!“ ozval se zpoza dveří jásavý hlas praporčice Podpolanské.

Zděšený Feďa Buchar proběhl uličkou zděšených přítomných, proběhl kanalizací, hlavou vyrazil poklop a vyběhl ven, do poledního Arbatu plného občanů a návštěvníků hlavního města, proběhl kolem Bulata Okudžavy a nezastavilo ho volání vyděšené šéfky ani narychlo zimprovizovaná policejní uzávěra. Po dvou dnech nezvěstnosti se sám přihlásil na Všeruské všeobecné psychiatrické klinice, kde se mu dostalo odborné péče, ale do původního stavu už se nikdy nevrátil.

Felicie Bolivie by nejraději zvedla poklop a explozivní Melodii Podpolanskou z Pod Poklopu vypakovala, jenže osoba lakotná nemůže jen tak zahodit investici. Odhodlala se s nelítostnou Melodií vyjednávat. Se dvěma sklenicemi běžné Bloody Mary – z rajčat a vodky, bez Duchů Moskvy – zaťukala na dveře sedmadvacítky.

„Ach, to jsi ty, babo! Kde máš další borce?“

„Tak dobře,“ řekla Felicie Bolivie smířlivě a nabídla jí doutník Habana. „Nebudeš sexuální otrokyní, ruku na to! Na to by tebe byla škoda. Ale pochop, že pět zlatých je pět zlatých, kdo mi je nahradí? Pochopila jsem, že bys mi dokázala zdevastovat všechny zákazníky, i ty nejfajnovější, ale přece nevyhodím pět zlatých cárských rublů oknem! Nechtěla bys, krasavice, třeba nalívat kořalku, míchat koktej­ly nebo umývat nádobí? Máme myčku, nic to není, jen to tam nastrkáš, spustíš, vypneš, hotovo.“

„Není ti to trochu blbé, liško podšitá, takhle mluvit s praporčicí, která je ve válečném stavu se Sovětským svazem, s divou Ústředního vojenského souboru písní, tanců a lidových vyprávěnek Rudého praporu ze Sušice? Ty mě chceš učit, jak zacházet s myčkou nádobí? To už jsem dávno zapomněla, když tys ještě prodávala kvas a gazírovanou vodu za komunistů na Leninských horách studentům. – Ještě bys mi mohla nabídnout svlíkací taneček u tyče, ty jedna sůvo pálená.“

„Beru zpět, nic jsem neřekla. Ale vždyť ty bys mohla zpívat jinostranné songy o lásce v popůlnočním programu v doprovodu slepého pianisty arménského původu Babraljana… Umělecky!“

„To je jiná káva, paní vedoucí. Tak dobře, ukecalas mě,“ přikývla nakonec Melodie. Aspoň získá čas v důstojnějších podmínkách, aby se pak mohla porozhlédnout a z Pod Poklopu vyrazit za plněním vyzvědačského úkolu. V Petuškách na stadionu už na ni jistě ne­trpělivě čekají…

Když člověk někam jde – kupříkladu kolem světa –, nemůže pořád jenom jít. Někdy si musí také odpočinout, i to se počítá, také odpočinek patří k cestě.

Opřený o žbrlení uviděl jsem na hladině říčky plné všelijakého svinstva, PET láhví a plovoucích odpadků v místech, kde za otevřenými železnými vraty mezi betonovými stěnami ústí do řeky říčka Rokytka, spokojenou nutrii. Nutrii s jablkem. Nebyla to žádná ondatra jako kdysi dávno ani bobr, kde by se bobr vzal mezi betonovými stěnami a co by tu kácel, když už lidé všechno pokáceli. Kromě toho bobři mají velice placatý a velice šupinatý ocas. Byla to nutrie, dříve nehezky česky nazývaná vepřomyš. Taková škaredá obrozenecká složenina! Nutrie si jablko bedlivě prohlížela, bylo zelené a otlučené, padavka. Kousla do něj oranžovými zuby, sousto vyplivla a znechucena nechala odplavat. Sáhla po krabici od červeného vína, útěchy bezpřístřešníků, dorazila zbytek a počkala si, až k ní připluje docela solidní matrace Magniflex, zcela promáčená, což nutriím nevadí. Vyškrábala se na ni jako na vor, ulehla na záda, přední packy složila pod hlavou a oddávala se sluníčku obklopena pěti kačenami březňačkami doprovázenými dvěma dvořivými kačery březňáky. Proud zvolna unášel nutrii na matraci do bezstarostných končin pilných zahrádkářů, k zahálčivým rybářům, kteří si lovem odůvodňují svoji lenost, sami před sebou si ji omlouvají kvůli svědomí, do končin ustaraných pejskařů, pejsků poseroutků a skomírajícího rostlinstva. Tady je nutriím líp než doma v Chile nebo v Argentině, tady je nikdo neloví.

To je, panečku, něco! Jít si jen tak bez cíle, flákat se zbůhdarma životem a nevytvářet žádné hodnoty: nedolovat uhlí, nevyrábět elektři­nu, nestavět domy a nesít obilí… Takovéto nicnedělání kamuflovat cestou kolem světa, jako by zrovna to bylo někomu k užitku…

Sovětský svaz se tuze pěkně staral o veterány ze všech válek, které mu vyhráli. Většina účastníků v těch válkách padla nebo už zemřeli. Těm se dostalo důstojných společných hrobečků se jmény a hvězdičkami, s kovaným plůtkem kolem dokola. Ty, kteří nepadli, ověšel Sovětský svaz blýskavými medailemi na pestrobarevných stuhách a vybavil právem předbíhat ostatní občany ve frontě na chleba a zelí. Mohli si také koupit se slevou saka vyztužená drátěným pletivem, aby unesla váhu vyznamenání a nepotrhala se.

Také cár Puťkin si veteránů váží a pokračuje v tradici. Dokonce kvůli nim nechal obnovit státní hymnu: zrušil cárskou a vrátil zpátky sovětskou, samozřejmě s jinými, nesovětskými slovy. Písňové texty stejně nikdo neposlouchá, a když veteráni uslyší první tóny opusu, při kterém dostávali zamlada vyznamenání, nebudou se ptát, co je to zač, ale hned se postaví do pozoru a zrak jim zjihne. Cár Puťkin se neomezuje pouze na hymnu, medaile a vyztužená saka, nechává pro veterány organizovat zajímavé a poučné vlasti­vědné zájezdy a tematické výlety, také setkávání s významnými osobnostmi, například se sebou, s cárem Puťkinem. A protože rád překvapuje a udivuje, rád se dívá na udivené a překvapené tváře veteránů, nemívají veteráni ani páru o tom, co bude vyvrcholením vlastivědného zájezdu, že se setkají se samotným cárem tváří v tvář.

Tentokrát šlo o vyhlídkovou plavbu účastníků Velké vlastenecké války a vítězů nad Hitlerem atomovou ponorkou Kujbyšev z Magadanu Ochotským mořem kolem Kamčatky. Propluli Beringovou úžinou, obepluli Čukotku a plavili se pod hladinou podél severní části Ruska moři Severního ledového oceánu, Barentsovým mořem do moře Bílého a vynořili se v Archangelsku. Odtud to měli do Moskvy letadlem už jenom kousek. Mysleli si, že je čeká významný koncert Fjodora Ivanoviče Šaljapina k výročí vítězství nad fašismem ve Velkém divadle. Měli vesměs obavy, aby neusnuli. Po dlouhé plavbě ponorkou některé z nich postihla ponorková nemoc projevující se podrážděností a hrozilo, že si začnou navzájem otrhávat medaile z hrudí. Jiní se zase obávali, že s tou svojí zduřelou prostatou budou muset neustále běhat na záchod, klapat sedadly a rušit. Co když se mistr rozzlobí a uprostřed taktu s tím svým nekonečným zpíváním praští!

Bylo to milé, opravdu velmi milé a neočekávané překvapení, když je Líza Protopopovovová, manažerka a zároveň animátorka zájezdu, provedla pěkně spořádaně v dvojstupu Arbatem, propletla je davy Moskvičů a jinostranných turistů kolem pomníku Bulata Okudžavy ke kanálovému poklopu již zvednutému. Po jednom za sebou podle velikosti, aby nedocházelo k hádkám, kdo poleze první a kdo hned za ním, sestoupali magadanští veteráni Pod Poklop.

V dlouhých večerních šatech z temně rudého sametu pošitých blýskavými flitry až po zem, s dekoltáží napovídající slast všech slastí, s rudým vlasem a ještě rudějšími rety – jako by si před vystoupením lokla čerstvě nacezené krve podtatranských panen – připlula na jevišťátko baru Pod Poklopem Melodie Podpolanská. Veteráni z Magadanu usazení kolem kulatých stolků pozvedli hlavičky od sklenek s medovinou a ti, kteří dohlédli až na Melodii, s nezavřenými ústy na ni udiveně hleděli. Ti ostatní, hůře vidící, sáli dál svoji medovinu. Také ostatní publikum v sále i u barového pultu zbystřilo pozornost.

Melodie pokynula slepému pianistovi arménského původu Bab­raljanovi, aby spustil své hbité prsty do kláves, jenže pianista nic nespustil, protože i když se na divu jakoby díval, divu neviděl. Není divu, uvědomila si Melodie a dospěla k rozhodnutí, že musí pokynout hlasitě, sykla tedy: „Užé!“ A Babraljan se opřel do kláves.

„Milý mi medveďa malúčke dal, já sa s ním zhováram, keď smútok mám…,“ zapěla Melodie Podpolanská Pod Poklopem.

Ve veteránech a ostatních hostech, dokonce také v cynické obchodnici s čímkoli a majitelce podniku Felicii Bolivii s liščím obličejem by se krve nedořezal; krve by se nedořezal ani v manažerce a animátorce Líze Protopopovovové, průvodkyni magadanských veteránů. Všichni zírali na Melodii Podpolanskou jako na zjevení. Ale vždyť ona byla zjevením! Její hlas se táhl jak temný med lesních včel, lepivý a svazující, ulpíval jim na duši a tam zůstal přilepený. Kdo jednou slyšel Melodii Podpolanskou zpívat, stal se jiným člověkem. Už to nebyl on, včerejší a pošetilý, ale kdosi lepší a vědoucí, zasvěcený a posvěcený. Neboť mu bylo dáno prožít zpěv Melodie Podpolanské. – Dozpívala, pianista Babraljan zahrál poslední akord a pozvedl ruce od kláves, jako když se racek vznese. Ozval se nadše­ný potlesk a radostné chřestění medailí veteránů probuzených do nového života. Líza Protopopovovová jim objednala vytouženou vodku, jenže veteráni si jí ani nevšimli a dožadovali se další Melodie.

Nenechala se dlouho přemlouvat, vystoupila znovu na pódium a ohlásila píseň, která veteránům připomněla slavné časy jejich hrdinských činů.

„Nyní vám, drazí přátelé, zazpívám oblíbený song o hrdinském kousku komsomolky Marty z operety Fraise, Podhrázkého a Schiffauera Syn pluku!“ Melodie objala štíhlými prsty mikrofon, poučena minulým nedorozuměním špitla do něj: Užé! A slepý pianista už věděl, co má dělat.

„Padají miny a nepadá karta,
všechno se vaří v kotli válečném.
Na frontě kdesi komsomolka Marta
hrdinně zmírá v boji statečném…,“

zpívala procítěně Melodie Podpolanská.

„U průzkumníků byla zdravotnicí,
snad jeden každý v noci o ní snil.
Byla jim sestrou a věděli všici,
že běda tomu, kdo by ji zneuctil.

I v stěngazetě jednou o ní psali,
to proto, že ta dívka přesvatá
po těžkých bojích, kdy už všichni spali,
odvšivovala jejich kaťata.

Válka je válka, nepřítel přeukrutný,
dochází jídlo, nejsou náboje.
Průzkumný oddíl vidí, že je nutný,
aby z nich někdo zemřel vestoje.

Marta-komsomolka veliteli dává
předrahou pro ni partajní bumážku,
do ohně kulometu rovnou potom vstává,
na prsou trhá zelenou rubašku…“

V tu chvíli Melodie nechala Babraljana probírat se chvíli v bílých i černých klávesách, odložila mikrofon na svrchní desku pianina a obnažila nejdřív levé a pak obě ňadra. Ačkoli Pod Poklopem nebyla obnažená dámská prsa žádnou vzácností, cosi takového tu ještě neměli. No a veteráni z Magadanu, kteří byli v moskevském podzemí poprvé, nemohli uvěřit vlastním očím, kravatami si čistili brýle a rychle si je znovu nasazovali v obavách, že Melodie vrátí tu krásu zpátky pod flitry. Ale Melodie dozpívala píseň s prsy obnaženými.

„Na slunci svítí ňadra běloskvoucí,
nepřítel z toho celý zmaten je,
než stiskne spoušť svou rukou nemohoucí,
k záchraně jeho příliš pozdě je.

Padají miny a nepadá karta,
Fricek proklatý stále vzdoruje.
Ač zahynula komsomolka Marta,
v paměti lidí všechny přežije.“

Melodie dozpívala, hluboce se uklonila a ňadra jí sama vhupla zpátky do výstřihu.

„Bravo!“ ozval se jásavý tenor návštěvníka, který dorazil Pod Poklop těsně předtím, než Melodie spustila Schiffauerův song, takže přišel jen o první, rozehřívací akordy slepého Babraljana, ale i ty zaslechl v kanále před barem. Muž měl pod nosem podezřele nadměrný knír a přišel v doprovodu zjevně podřízeného chlapíka porostlého stejnoměrně hustou medvědí srstí. Také na něm bylo patrno pohnutí vyvolané písní. Vodka ve sklenkách veteránů nebyla dosud tknuta. Tak mocné bylo kouzlo písně, která stařičkým bojovníkům připomněla heroické mládí a slavné dny lítých bojů, že se zapomněli napít nápoje jim tolik drahého. Až teprve po drahné chvíli, když se jim podařilo vytřít všechny slzy z očních důlků a setřít z lící, slzy, které hrozily ohrozit korozí medaile na jejich prsou, pozvedli veteráni sklenky a připili Melodii na zdraví: „На здоровье!“

Neznámý knírač pak pozval Melodii Podpolanskou na skromnou opožděnou intimní večeři k sobě domů s ujištěním, že je počestný muž, jenže v tuto chvíli a na tomto místě ji bohužel nemůže seznámit se svou totožností, ale může mu říkat jen tak prostě Mirku, zatímco on by jí tuze rád říkal Melo.

„Ale nemysli si, Melo, že mám nějaké nekalé úmysly!“

„Jak bych si něco takového, Mirku, mohla myslet!“ Melodie se zaradovala velmi, protože jí rázem svitla naděje, vlastně jí svitla příležitost, jak vyklouznout z Pod Poklopu a splnit konečně bojový úkol. Vždyť nabírá stále větší zpoždění a její druzi ve zbrani na Stadionu Jurije Gagarina v Petuškách jistě pokukují netrpělivě na hodinky. Jenom jestli ji ta sůva Felicie Bolivie s Mirkem na opožděnou večeři pustí…

„To tak, blahorodí,“ řekla Felicie Bolivie kníratému Mirkovi s vehementní rozhodností. „Já ji s vámi pustím na opožděnou večeři a ona mi upláchne. Přece nezahodím pět zlatých cárských rublíků do kanálu!“

„Jen ji pusť, Felicie Bolivie, dám ti těch svých pět zlatých rublíků, abys nebyla ztratná, chamtivá potvoro!“ řekl Mirek a jeho chlupatý průvodce už tahal ruble z koženého pytle, který měl přes rameno.

„To nemohu přijmout, vysokoblahorodí, kdepak pět zlatých za takovou pěvkyni! Vždyť ta by mohla zpívat ve Skále. Ta by mohla zpívat dokonce v Kremlu! A kromě toho jsem měla s tou ženskou všelijakých vydání: zlaté střevíčky, hygienické vložky, zubní pastu a náhradní flitry na šatičky, to není jen tak…“

„Dobrá, dostaneš celých šest rublíků, ať nemám co do úst!“

„Šest je málo, vzácný dobrodinče. Víš, co toho taková baba sťápe k obědu? Umíš si vůbec představit, kolik jsem jí koroptviček, bažantů a křepeliček do chřtánu nacpala, kolik pelmeňů, kolik klikvové marmelády? Kolik džbánů kvasu už hrdlem prolila? Kdo mi to zaplatí, ha?“

„Babo jedna otrokářská,“ zvolal Mirek rozhořčeně. „Náno lichvářská, nebudu s tebou licitovat o Melodii!“ Sáhl si pod nos a jedním prudkým pohybem strhl nalepený knír. Pod Poklopem stál místo knírače Mirka velmi rozhořčen samotný panovník, cár Puťkin se svým dvorním šaškem Medvídkem Dimkou Suchou Sklínkou. Nadšení veteráni zatleskali a pod vedením manažerky a animátorky Lízy Protopopovovové hlasitě provolali:

„Sláva, sláva, sláva cárovi!“

„Ano, přátelé a drazí poddaní, až sem mě dohnala ta liška proradná Felicie Bolivie, že jsem musel své inkognito odložit a cársky se projevit. Na tu skromnou opožděnou intimní večeři zvu vás všechny, co jste Pod Poklopem, do Kremlu, jen tu zkaženou Felicii Bolivii necháme Pod Poklopem, ať si tu sama zpívá pro radost. Protože může být ráda, že jí neseberu licenci a nenechám to tu z moci úřední a z hygienických důvodů zavřít!“

Do Kremlu na skromnou opožděnou intimní večeři jela Melodie s cárem v červeném lamborghini; cár řídil a jeho šašek Medvídek Dimka Suchá Sklínka musel s veterány a jejich Lízou Protopopovovovou autobusem, protože do cárského sporťáku by se nevešel. A někdo těm vzácným ometálovaným stařečkům z Magadanu musel ukázat cestu do Kremlu, aby v matičce Moskvě nezabloudili.

Cárevna Julija nebyla opožděnou návštěvou v Kremlu příliš nadšena. Přivítala je zakaboněná a zababušená v teplém županu s vyšívanými muchomůrkami. Ruku k políbení sice nabídla každému – tak je zvyklá, tak je naučená –, ale pak se omluvila, že má částečnou migrénu a zítra mají toho japonského velvyslance, ať se tedy nezlobí, že s nimi opožděně intimně večeřet nebude, měla by ráno kruhy pod očima a jak by k tomu velvyslanec japonského císaře přišel. Všichni tyto argumenty pochopili a cárevnu do postele propustili.

Opožděná intimní večeře se konala v Hektarovém salonku, útulné místnůstce intimně osvětlené svatojánskými broučky s lucerničkami. Ale nebyli to praví svatojánci, byly to jejich napodobeniny z ateliéru Fedi Zajceva a v lucerničkách měli obyčejné žárovky napájené elektrickým proudem, ale ne příliš, aby prudké světlo nenarušilo intimitu opožděné večeře. Ani dvakrát Řádem rudého praporu vyznamenaný akademický soubor písní a tanců Rudé armády Alexandra Vasiljeviče Alexandrova, který obstarával táflmuzik, aby hostům chutnalo, nebyl kompletní, bubeníci, činelisté, trianglisté, zvonaři a vytrubovači chyběli, rušili by cárevnu Juliju ve snění. Protože když se do toho Alexandrovci pustí v plném počtu, odpadává omítka.

Podávali se šneci v županu na bílém víně s komisárkem nebo neloupanými brambory, nebo jen tak. Kdo chtěl, mohl si přidat. Veteráni uvyklí pohankové kaši na vodě si věru přidávali a přidávali a přidávali tak dlouho, až byli plní šneků v županu, protože je jedli jen tak, bez chleba a bez brambor, kdo by si kazil takovou vzácnost obyčejností. Není divu, že pak houfně odcházeli velice rychle na záchod a velmi dlouho se odtud nevraceli – že by tam usnuli? –, až to Lízu Protopopovovovou zneklidnilo. Vydala se po jejich stopách. Jenže veteráni odmítali z kabinek vyjít, když na ně naléhala, prý ještě nejsou hotovi. Stejně je všechny nenašla, protože jich bylo hodně a záchodů mají v Kremlu dost.

Zatímco veteráni úpěli v ústraní a Líza Protopopovovová si kreslila a zapisovala přehled o jejich umístění, aby tu některého nezapomněla, cár Puťkin, už bez kníru, dul do Melodie Podpolanské. Vždyť kvůli tomu ji sem dovlekl. Vyprávěl jí o tom, jak těmato rukama zkrotil ussurijského tygra lidožrouta, že jí ho ukáže, a sáhl do zadní kapsy u kalhot, z prkenice vytáhl umolousanou fotografii, je na ní s tygrem na lopatkách.

„Úžasné, veličenstvo,“ pochválila Melodie, ale bez nadšení, jako by cára vůbec neposlouchala. Byla duchem někde jinde; ani šneci jí nic neříkali, žmoulala komisárek mezi prsty, užmoulala z něj šišatou kuličku, ta jí z ruky vypadla a kutálela se po parketách až ke sbormistrovi Alexandrovců. Místo do cára byla zaposlouchaná do čehosi jiného.

„Můžeš mi říkat Mirku, Melo, já ti taky říkám Melo, Melo.“

„Ano, veličenstvo,“ přisvědčila Melodie nepřítomně.

„Mirku! Ne veličenstvo, Mirku přece!“

„Ano, veličenstvo. Mirku!“

„Bez veličenstvo, Mirku, jen tak prostě Mirku, Melo,“ naléhal cár, ale Melodie ho neslyšela. Alexandrovci totiž zpívali Kalinku, kakalinku. A zpívali ji takovým způsobem, že nebylo možné vnímat nic jiného, ani cárovo dutí, byť by bylo sebelichotivější, byť by bylo cárovo. Nevnímala vůbec, když ji lákal do ústraní, že jí tam ukáže šišatý hrníček s křivým uchem, který sám uhňácal a vypálil v kursu keramiky pro středně pokročilé. Je na něm barevnou glazurou vyobrazen vlk a zajíc v běhu a ozdobný nápis: Jen počkej, zajíci!

Když Alexandrovci dozpívali Kalinku, kakalinku, jako v mrákotách vstala Melodie Podpolanská z židle, ani se cárovi neomluvila a kráčela zvolna k pěveckému tělesu. Co se odehrálo mezi tělesem a Melodií, co řekla Melodie hlavnímu sbormistrovi Juriji Uchovovi a co řekl Jurij Uchov Melodii, zůstane navždy tajemstvím. Jisto je, že hned poté, co si vyměnili několik slov, poté, co Uchov důrazně odmítl a upozornil Melodii, že jsou výhradně pánským tělesem, po zřetelné gestikulaci Melodiině sbormistr rezignovaně pokrčil rameny a diva Ústředního vojenského souboru písní, tanců a lidového vyprávění Rudého praporu ze Sušice si stoupla zády k Alexandrovcům, před Alexandrovce.

Naštěstí pro Melodii byl cár Puťkin despotou osvíceným a zároveň také záměrným demokratem, takže neskončila špatně. Kdyby byl despotou prostým jako někteří jeho předchůdci cárští i občanští, Medvídek Dimka Suchá Sklínka už by měl práci; a nebyla by to práce dvorního šaška, žádné obveselování panovníka a jeho hostů rozvernými kousky. Chlupatýma rukama by popadl vzpurnou praporčici troufale vzdorující cárským lichotkám a uvrhl by ji do kremelské hladomorny. Tam by pak mohla na šneky v županu jenom vzpomínat! A na komisárek! A na neloupané brambory! Melodie Podpolanská má však obrovskou kliku, že narazila na cára Puťkina, který si raději počká, co se z trapné situace vyvrbí, než začne jednat.

Před Alexandrovce a Melodii si stoupl sbormistr Uchov, pozvedl paže, sbor spustil brumendo a Melodie svěžím hlasem zapěla sólo: „Pobil cikán cikánku, cikánku, po zeleném župánku, župánku, cikánečka cikána, cikána, po zádečkách vidláma, vidláma.“

„Trála lála, trála lála, pa zaděčkach vidláma, vidláma,“ přidali se Alexandrovci v dynamickém čtyřhlasu. „Trála lála, trála lála, tralalala lalála la!“

A bylo vyhráno! Cár Puťkin radostně bušil pěstí v taktu do stolu, až prázdné šnečí skořápky vyskakovaly z talířů do vzduchu a veteráni se začali chvatně vracet na svá místa. Také Líza Protopopovovová se vrátila bez ustarané vrásky na čele. Jedinou Melodiinou písní to s Alexandrovci neskončilo, následovala ještě Nemelem nemelem, nemelem nemelem, sebrala nám voda mlejn…, Nepij, Jano, nepij vódú…, Tri dni ma naháňali… Hučí a sténá Dněpr širý… Išiel Macek do Malacek… Sulika… a další a další a další… Cár se radoval, stařečci veteráni se také radovali i se svou až dosud ustaranou Lízou, nyní už bezstarostnou, protože je měla zas pokupě a protože Melodie tak pěkně zpívala a cár Puťkin jen zářil. Jenom Medvídek Dimka Suchá Sklínka se v koutku kabonil a lil do sebe panáky vodky, jako by měla zítra nastat prohibice. Uvykl totiž být středem pozornosti, a když se pozornost soustředila na někoho jiného, nemohl to přenést přes srdce. Dneska se se svým uměleckým bzděním neuplatní, i kdyby bzděl sebevíc a sebehlasitěji. I kdyby hymnu Sovětského svazu vybzděl, Alexandrovce s Melodií by se mu přebzdít nepodařilo.

Noc písní se protáhla přes celé dopoledne. Ještě štěstí, že cárevna Julija se k nim nepřidala. Japonský velvyslanec by se cárského přijetí nedočkal. Cárevna Julija však byla rozená diplomatka, velvyslance přijala i s pověřovacími papíry a zavedla ho do Hektarového sálu, kde stále ještě probíhal improvizovaný koncert Melodie Podpolanské s Alexandrovci. Když došlo k malé nápojové pauze, japonský velvyslanec nabídl Melodii angažmá v Ústředním vojenském souboru písní, tanců a lidového vyprávění Bílého praporu s červeným kruhem z Jokohamy, ale v tu chvíli – ještě nebyla ruka v rukávě – k nim přiskočil samotný Alexandr Vasiljevič Alexandrov s prudkým gestem odporu:

„Nikdy, excelence! To nedopustím! Melodija Podpolanskaja se tímto okamžikem stává Alexandrovcem.“

„S hodností plukovníka!“ vmísil se do debaty cár Puťkin.

„A cárevninou čestnou dvorní dámou bez povinností,“ vmísila se cárevna Julija.

A už tu byli číšníci a jídlonosiči s borůvkovou šťávou chlazenou sibiřskými ledy a s čímsi tajuplně přikrytým stříbrnými poklopy.

„Děcka, ke stolům!“ pobídla cárevna přítomné. Co to asi bude? Určitě něco tuze vzácného. „Podává se medovník Marfy Filipovny Krivoguboj, kuchařky mé dávné předchůdkyně carevny Jekatěriny – carevnin koláč!“

„Tak tohle je ten carevnin koláč!“ řekla si potichoučku Melodie Podpolanská a stříbrnou dezertní vidličkou dloubla do snu vídeňského publicisty, vlastence, myslitele a cukráře Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského a vzpomněla si na podplukovníka vojína profesora Weinbergera, jeho obdivovatele a badatele, ztraceného v sibiřské tajze. Vložila si sousto carevnina koláče do úst a přivřela oči. Slast se jí rozlila po celém těle, až do konečků prstů.

Je to, paňi, na dobré cestě. Do Vánoc by to mohlo být hotové. Možná už do Mikuláše, nejpozději do Nového roku. Ale já bych se vsadila, že do Vánoc, protože co se neudělá do Vánoc, do Nového roku se už těžko dohání, a nakonec můžeme být rádi, když je to někdy po Třech králích hotové. To už se pak jenom čeká, jako by měl přijít konec světa. A pak zase nanovo. Ale já nemyslím tu aféru, jak se ožralkové otrávili, nejdřív oslepli a pak šlus, konec, to se mě netýká, já žádné svinstvo lihové nepiji, jenom někdy krapet vína sladkého, to ano, ale z toho se neoslepne ani neumře. Kdyby nepili, tak tu ještě mohli být a to všecko, co se tu děje, by viděli na vlastní oči. Neříkám dobře jim tak, ale říkám, kdyby nepili, tak by se jim to nestalo. Ale tohle já nemyslím, paňi, já mám na mysli ty naše vojáky nebo co to je, jak jsou v Rusku a hledají tam ten Sovětský svaz a nemůžou ho najít, tak, jak se zdá, už vědí, kde ho hledat. Byli totiž za jakousi vědmou na Sibiři a ta jim to vyložila v kartách. A představte si, paňi, že se jich cestou pár poztrácelo. O tom Weinbergerovi z Nuslí jsem vám už vyprávěla, že. Tak toho do žádného otroctví neprodali, mně to bylo hned divné, co by za něj taky mohli utržit, za vědátora jak šindel hubeného. A třeba už i v tom Rusku je pokrok, kdepak, něco takového přece ani v Rusku nejde udělat, vždyť i tam věří v Pána Boha, i když je trochu jinačí, tam ho ukřižovali na jiný kříž než u nás, na pravoslavný. Oni ho tam vzali na jakési bádání do ústavu, toho Weinbergera, a on tam teďka bádá. Až to vybádá, možná se vrátí domů do Nuslí, ale to se bude moc divit. Ty jeho čtyři děvenky už se z Holešovic nehnou, na kytky už se mu vykašlaly, už nechodí do Nuslí zalévat, všechny už mu uschly. Takže je docela možné, že se nevrátí a bude tam bádat dál. Protože, paňi, bádání nemá konce. Takový badatel si nedá pokoj, je to silnější než on – bádá, bádá, bádá, až se ubádá docela a musí přijít někdo jiný, mladší a silnější, aby bádal dál. S tou babou zmalovanou je to na dobré cestě, paňi, ta se taky nevrátí, na to, paňi, vemte jed. Co by se vracela, když tam udělala takové štěstí, ta Melodie. Vy to nevíte? To se jen tak každé důře nepřihodí. On je totiž jejich cár pozval na večeři do Kremlu; jakože když jdou na ten Sovětský svaz, který už jednoho cára zastřelil, svatého Mikuláše i s čertem, že by mohl zastřelit i jej, cára Puťkina, kdyby se zmátořil a zase odněkud vylezl. A tak je pozval na večeři, jakože jsou pro Rusko užiteční. To je jako když má medvěd v kožiše blechu, ale v místech, kam si nedošáhne a ona mu tam otravuje život, kdoví jestli není nakažená nějakou smrtelnou ebolií nebo sarsem nebo čím, tak když přijde někdo, a nemusí být žádný silák, stačí, když má šikovné prsty a tu blechu mu z toho kožichu vydělá, tak mu udělá velikou radost. To je, paňi, takové přirovnání, abyste si nemyslela, že tam oni loví blechy, to ne. To jakože ta blecha je Sovětský svaz a oni že jsou ten šikovný a ten medvěd že je Rusko. Tak je pozval všecky, co zbyli, na večeři. Ten cár Puťkin do Kremlu. Ono jich moc nezbylo, to je pravda, tak toho nemuseli v tom Kremlu tolik vařit. A tak jedli a pili, samozřejmě samé dobroty a nic pančovaného, cár na to má, aby si koupil kloudnou, ten nemusí do Billy nebo do tržnice kupovat patoky uvařené někde v prádelním hrnci na plotně z krému na boty. No a tak pili a hodovali, taky jim k tomu hrála muzika fidli pidli do oušek, tak ten cár se zakoukal do té Melodie. Potvora jedna, po světě si běhá, o chudáka manžela plukovníka ve výslužbě se nestará a rozvádět se nechce, mrcha jedna zmalovaná. A pan Křoupal je takový hodný člověk, ten si to nezaslouží, aby se s ním nerozvedla. Třeba teď by se mohla eventuelně, kdoví, ale jak ji znám z vyprávění pana Křoupala, tak ani teď se nerozvede. Tak ten cár, jestli by mu nešla za milenku, že zrovna žádnou nemá a cárevna mu to nemůže odpustit, naléhá, aby už konečně, jak to vypadá, že on je cár a bez milenky. To je pravda, paňi, takové hlavy státu musejí mít milenky, jak by to vypadalo, taky našemu panu prezidentovi museli už kvůli Blesku jednu opatřit a na blond odbarvit, aby si národ o něm třeba něco nemyslel, že je… však víte co, i když děti má, to je pravda, ale kdoví, jsou-li jeho, znáte lidi. Tak ona řekla, že ano, i když není na blond odbarvená, ale prý to nevadí, že ji to válčení už přestává bavit, pořád válčí a nic, tak coby ne. V nejlepších letech taky nemůže být pořád, a tak to vzala. Ani se jí, mrše, nedivím. Té cárevně se tuze ulevilo a hned jí nabídla kus koláče, jakousi vzácnost jí dala, jaká se u pekaře ani v cukrárně neprodává. Jenže tady narazila kosa na kámen. Cárovi to totiž moc nešlo v posteli, ne že by byl na opačné pohlaví, to vůbec ne, ani žádný pedofil, chraň pánbůh, ale těch starostí o takovou obrovitánskou zemi, to vám mužné síly nepřidá, já vím, paňi, že ne vám, tomu cárovi nepřidá, to se jen tak říká – vám, jenom. A ta Melodie, to je uragán, to je smršť, to je torpédo, ta by z chlapa všecky šťávy vysála, a ne z jednoho, ale tolik ještě rozumu měla, že ho nechtěla zahanbit, toho chudinku ustaraného, tak dělala, jakože ano, jenže on to poznal, že ne, chlap to pozná, ani kvůli tomu nemusí být cárem. A bylo mu tuze trapně, tak jí, té nymfomance… tak se, paňi, takovým říká: nymfomanka, tak té nymfomance daroval k narozeninám svoji cárskou gardu i s velitelem – pluk vybraných vojáků; chlapci jako panny, v bílých uniformách, se šavličkami broušenými, na koních. No lepší dárek by pro takovou nevymyslel. Vždyť kvůli vojákům ona se dala na vojnu, jenom aby byla pořád mezi chlapy a mohla s nimi ukájet svůj chtíč. Proto šla do války s tím Kotulánem, protože u nás armádu zrušili a jenom Kotulán se zrušit nenechal. Kdepak v Rusku, tam armádu nikdy nezruší, i když bude mír na celém světě, protože co by měli jiného. Nic bych za to nedala, že ti Kotulánovi vojáci postupně mizeli jenom kvůli ní, kvůli té její náruživosti, protože pro takovou nymfomanku je osm chlapů málo. Tak teď má, co chtěla. Kdepak, paňi, to ona tam zůstane, pluk cárské gardy nikdy nevyčerpá. Ale dárek je to pěkný, to se musí nechat. Nevím, paňi, ke kterým narozeninám, řekla bych ke čtyřicátým, ale nevypadá… Co že do Vánoc? Aha, do Vánoc! To bude Sovětský svaz poražen. Naši stateční vojíni dostanou po medaili od cára a Vánoce už stráví doma pod stromečkem s medailemi. Jako ti naši zlatí chlapci před lety z Nagana. Ono se nemusí proslavovat naši krásnou vlast jenom hokejkami, ale taky vyhranou válkou se Sovětským svazem to jde. Na to nesmíme zapomínat. A ta ženská tam určitě zůstane, i když se s panem Křoupalem nerozvede a nerozvede. No co, tak s ním budu žít na hromádce, stejně je to dneska, paňi, v módě, žít si jen tak s někým na psí knížku, jak se říkávalo ještě za Masaryka, ale to vy už jistě nepamatujete. A já taky ne. Aspoň se pak nemusíte rozvádět.

2

Už to bylo týden celý a gorodkáři z Petušek chtěli hrát gorodky a neměli kde, protože na Stadionu Jurije Gagarina měla rozbitý hlavní stan vojska kapitána Kotulána a nedala se odtud vystrnadit, protože měla smlouvu s majitelem Bogomilovem na tři neděle a zaplatili mu bohatě evropskou valutou dopředu.

„Můžete tu mít rozbitý hlavní stan, jak dlouho chcete, pokud budete platit, žádný gorodkář na vás nemůže,“ ujišťoval je podnikatel v borové vodě a jiných komoditách.

Jenže Kotulán si už hryzal netrpělivě kníry a vojíni Navrátil s Peckou pořád hráli lodě, aby užitečně utloukli čas. Jenže jim došel čtverečkovaný papír a v celých Petuškách nebyl k dostání. Jenom linkovaný, s linkami přespříliš od sebe vzdálenými, tak leda pro prvňáčky. Pecka však našel řešení. Opět ten Pecka, kdo jiný nežli Longin Pecka! Pomocí lineálu a tvrdé tužky si papír sami načtverečkovali a hrálo se dál.

„Kamže jste ji zavezl?“ ptal se kapitán Kotulán Bogomilova snad už posté.

„Vy mi, kapitáne, nevěříte? Ať mou vnučku myš vyděsí, kočka škrábne, pes poštěká, jestli vám lžu,“ lhal opět Bogomilov. „Přesně tam, kam jsem mohl, aby to měla co nejblíž. Přímo na Rudé náměstí vás nepustí ani za sto zlatých cárských rublů úplatku. Už jí zbýval jenom kousínek pěšky. I na těch jejích podpatcích by to byla hračka. – Ale to víte, kapitáne, Moskvou se ve dne v noci potloukají všelijací šikmoocí. Vždyť on ji mohl nějaký zvlčilý Tatařín nebo Mongol či Baškir ukrást, takové krasavice se kradou, jsou žádané zboží, a prodat až na Dálný východ.“

„Tak daleko?“

„Tam je po takových jevropejských zrzavých dámách ve večerních šatech s flitry a ve zlatých střevíčcích s takovými podpatky velká sháňka.“

„No nic, vojska, ať si gorodkáři zagorodkují,“ rozhodl velitel, „déle už na ni čekat nemůžeme.“

Na základě kusých informací, které jim o Rudém náměstí bezděčně poskytl hovorný Bogomilov, vypracovali volný plán akce a počítali přitom s možnostmi improvizace podle okolností. Zhotovili také pomůcky, které by se mohly hodit. Byli odhodláni i životy položit. Jen se obávali, že se zlatým gazíkem se zlatou polní kuchyní v závěsu budou jako kanárek mezi vrabci a policisté se budou předhánět v kontrolách jejich dokladů i obsahu vozidel. Mají snad každého zvědavého policistu zastřelit? Vždyť nebojují s moskevskou policií, nýbrž se Sovětským svazem. Těžké rozhodování. Střílet, či nestřílet, to je, oč tu běží…

„Střílet! Ale v krajní nouzi,“ řekl kapitán Kotulán. Zastrčil si vzadu za opasek svoji důstojnickou devítku, ČZ 75 s patnácti náboji v zásobníku. Oldřich s Longinem jako prostí vojíni neměli právo nosit pistole, mužstvo bylo vyzbrojeno samopalem vzor 58 s útočným nožem, jedním zásobníkem s třiceti náboji ve zbrani a se čtyřmi plnými zásobníky v sumce. Nemohli je však mít vzadu za opaskem, protože by se jim tam nevešly, ani na klíně připravené ke střelbě, protože by je každý uviděl, ukryli je poněkud ledabyle pod sedadla. Jejich cílem bylo provést celou akci bez jediného výstřelu. Museli ji však provést ilegálně, i když pro dobro všech poctivých lidí na celém světě a také v Moskvě a v celém Rusku, protože povolení k tomu, co zamýšleli učinit s Leninem, by jim starosta Postelin ani samotný cár vystavit nenechali. A bez takového povolení by je stráž do mauzolea mimo návštěvní dobu rozhodně nepustila. Ostatně žádná stráž je do žádného mauzolea pouštět nemusí. Jenže by je tam mohla nachytat na hruškách a vysvětlujte pak takovému strážnému, že tady zrovna válčíte se Sovětským svazem také k jeho prospěchu a ku prospěchu jeho dětí, ať vás nechá užitečnou práci dodělat!

Jak herci před premiérou poplivala se a pokopala vojska navzájem kvůli tomu, aby měla štěstí, rozloučila se s věrolomným Bogomilovem a radujícími se gorodkáři, kteří se už se svými saky paky hrnuli na Stadion Jurije Gagarina, nasedli do zlatého gazíku a se zlatou polní kuchyní v závěsu vyrazili – směr Moskva! Jejich prvním úkolem bylo nenápadně zjistit, kde je v Moskvě Rudé náměstí.

„Nenápadně! To se řekne, nenápadně, když jsme celí ve zlatě…,“ zalkal vojín pacifista Oldřich Navrátil vzadu pod plachtou.

„Nech to na mně,“ pokusil se ho uklidnit vojín specialista Longin Pecka zpoza volantu.

„Nech to na něm,“ pokusil se ho i sebe uklidnit velitel kapitán Kotulán na sedačce vedle řidiče – Longina Pecky.

„Necháme to na něm,“ rezignoval Oldřich na sedadle vzadu. Do sebe schoulený předstíral, že je uklidněn. Nejvíc se obával situace, při které by došlo ke střelbě. Nemůže přece střílet do lidí! Pacifista… V žádném případě. Válčit se Sovětským svazem, prosím! Proč ne? Ale střílet do lidí? Nikdy! Bude střílet do vzduchu, ten snad střelbou neutrpí.

A tak jela Kotulánova vojska pod Kotulánovým velením z Petušek do Moskvy. Byla připravena vybojovat poslední, vítěznou bitvu téhle proklaté války – vyhledat Sovětský svaz a toho rudého červa rozmáznout po Kremelské zdi. Tento poslední akt, finální rozmáznutí, je svěřen vojínu pacifistovi Oldřichu Navrátilovi. Sám se k tomu uvolil. Smrt z ruky pacifistovy snad bude dostatečnou zárukou smrti konečné, definitivní, z té se Sovětský svaz už nikdy nezvetí. Původně uvažovali o tom, že ho vyhodí na smetiště dějin. Jenže na smetišti dějin už toho je! Tam by hned našel kamarády. Domlouvali by se společně a vymýšleli všelijaké kulišárny, jak se odtud dostat, jak tropit dál nezbedu, jak ovládnout svět. Baba Jaga řekla rozmáznout, tak bude rozmáznut a dost. Kremelská zeď je po ruce a smetiště dějin by museli pracně hledat… Každý o něm mluví, ale nikdo neví, kde je.

Cestou z Petušek do Moskvy potkávali všelijaká auta rozmanitých značek, míjela je i předjížděla, a mezi nimi bylo – světe, zboř se – několik gazíků zlaté barvy vlekoucích za sebou zlatou polní kuchyni. Čím víc se blížili Moskvě, tím víc zlatých gazů s polní kuchyní na silnicích přibývalo. V Moskvě pak dobrá polovina vozidel byly zlaté gazíky s připojenou polní kuchyní, ale také jinak zbarvené gazíky s polními kuchyněmi: bleděmodrá metalíza, platinové, antracitově černé, znepokojivě rudé… zlatá však převažovala. Gazíky s připojenou polní kuchyní byly teď v Moskvě in. Staly se symbolem návratu ke starým, původním hodnotám. Začal s tím Bogomilov a už se to ujalo. Vojska kapitána Kotulána teď byla nenápadným kanárkem mezi kanárky.

Jenže, jenže… Pár kroků od Rudého náměstí – i Melodie Pod­polanská by tu vzdálenost na zlatých podpatcích snadno přecupitala – stál policista s píšťalkou mezi zuby a s rukou imperativně zvednutou. Stop! Jenže oni se museli na Rudé náměstí dostat i se svými vozidly stůj co stůj, měli v nich všechno, co měli a co potřebovali. Kapitán Kotulán sjel pravou rukou za záda a nahmatal pažbu pistole. Byl odhodlán porazit Sovětský svaz a nikdo mu v tom nemůže bránit. Ani ruská policie. Byl odhodlán vyhrát tuhle válku i za cenu něčí smrti. I kdyby měl sám padnout. Má ten komisní chlapík v policejní uniformě smůlu, že na něj vyšla služba zrovna tady a zrovna teď. Ačkoli kapitán Kotulán střílel do lidí nerad, ostatně, ještě do žádného člověka nestřelil, i když měl na to výcvik i vzdělání, tentokrát by vystřelil a není pochyb o tom, že by se trefil. Ta jeho devítka čezeta by věru neselhala. Řidič Longin Pecka vystrčil z okýnka ceduli, na které bylo napsáno:

ПРОВЕРКА ДЛАЖДИЦ

„Dokumenty!“ požadoval policista nekompromisně.

Longin sáhl do kapsy a ukázal policistovi průkaz včelaře na jméno Slavoj Sytý-Sýkora, vystavený v prosinci roku 1958 Svazem včelařů ČSR ve Fulneku, podepsaný předsedou, podpis nečitelný, a opatřený čitelným razítkem základní organizace. Tímto průkazem se Longin Pecka prokazoval, kdykoli se musel prokázat. Průkaz byl jediným dědictvím po dědečkovi z matčiny strany Slavoji Sytém-Sýkorovi, organizovaném včelaři z Dolejších Kunčic. Policista vzal průkaz do rukou a pečlivě si jej prohlédl ze všech stran. Pak ho vrátil dědici.

„Jaká prověrka? Co je to dlaždic?“ zeptal se policista výhrůžně. S tímhle komisním týpkem to nebude snadné.

„My jevropejskaja komisija dlja prověrky dlaždic. Kotoryj gorod něprověříme v dlaždicích, ten bude vyškrtnutyj z Evropy a může se jít klouzat. Pak mu nezbude než asijská cesta,“ vysvětloval Pecka policistovi účel jejich vpádu na Rudé náměstí dostatečnou ruštinou. „Chočeš ty, čtoby Moskva zmizela za Uralom jenom kvůlivája tvojej blbosti, že ty nepustil jsi komisiju dlja prověrky dlaždic na prověrku dlaždic na Krásnoje náměstí? – Vezmeš si to na triko?“ Longin vylezl z auta, vzal policistu za rukáv a ukazováčkem mu ukázal kruh ze žlutých hvězdiček v modrém poli na státní poznávací značce gazíku. „Ty nepustíš, my neprověříme, odjedeme, Moskvu vystěhují za Ural a tebe, pitomče, strčí načálnik v ťurmu. Kapišto?“

„Můžete pokračovat!“ poručil jim policista a vztáhl paži k Rudému náměstí.

„Ty pojéděš s námi!“ přikázal mu Pecka. „My buděm prověřovat i ty buděš hlídat, aby nikto něrušil. Jasný?“

„Jasný!“ řekl policista rozhodně a odjel s nimi na Rudé náměstí, rovnou k Mauzoleu V. I. Lenina.

Mauzoleum bylo zavřené, trefili se zrovna do pondělka a v pondělí mají všechna muzea i mauzolea sanitární den, návštěvníci se dovnitř nepouštějí a uklízecí četa pije v podnikové kantýně Technických služeb města Moskvy vodku Gladyševku rovnou z láhve. Jaká klika! Vždyť prý tam v návštěvní dny chodí mumii okukovat celé davy, šourají se jeden za druhým kolem skleněného sarkofágu od rána až do večera. Jak by se za přihlížení tolika zevlounů dostali velikánovi do hlavy, jak by se jim asi vítězilo nad Sovětským svazem, kdyby se na ně všichni dívali! Takhle to měli docela snadné.

Longin Pecka si hodil přes rameno tašku s vercajkem, monterajznama uvolnili čtyři dlaždice a dali je stranou, spustili Peckovu jámu, zamaskovali ji gazíkem s polní kuchyní a jámou se spustili dolů, kousek rovně a pak zase nahoru. Svědomitý policista hlídal jejich klid a bezpečí.

Cestou kolem světa šel jsem kolem Světa v Libni. Konečně ho začali opravovat. Vždyť se už drolil chodcům na hlavu. I lešení, které mělo chodce chránit před opadáváním Světa, začalo uhnívat a odpadávat. V místech, kde býval automat, útočiště opilců v dobách Hrabalových, stal jsem se svědkem pouliční příhody.

Dva postarší pánové v počestných oblecích, s kravatami řádně uvázanými, aktovky odložené při zdi, v botách vyčištěných, oba obtloustlí, jak už to bývá u takových pánů zvykem, stáli proti sobě a snažili se jeden druhého uhodit pěstí do nosu, nebo alespoň do jiné části obličeje. Moc jim to nešlo, přesto však v hloupém a nemotorném mlácení a chabé obraně neustávali. Copak nemají doma televizi? Copak neviděli jediný akční film? To se nemohli aspoň teoreticky na tuto situaci připravit? Vždyť se ani nekryli, ani přikrčit se nebo uhnout je nenapadlo. Nespílali si ani se nekopali do holení, jen hlasitě funěli námahou. Krev jim oběma vytékala z nosu na kravaty, košile, ba i na saka, ale neměli toho dost, jako by se nemohli nabažit těch nešikovných ran, té zbytečně prolité krve. Tramvaje jezdily podél nich nahoru a dolů a vůbec si jich nevšímaly. Zastavily sice kousek odtud, ale jenom proto, že tam mají zastávku. Také chodci je míjeli nevšímavě, zřejmě vůbec nepostřehli, že se tu odehrává úporný, tichý boj dvou postarších zavalitých pánů v počestných oblecích pocákaných vzájemnou krví, žádný nevítězil, žádný dosud nebyl poražen.

Ačkoli se mne ta úporná snaha obou pánů netýkala, pocítil jsem pohoršení nad jejich počínáním. Možná kdyby do sebe stříleli z pistolí nebo se vzájemně píchali končířem, sekali šavličkami pod dohledem zachmuřených sekundantů, vydržel bych tomu přihlížet déle, jako bych sledoval romantický film s Gérardem Philipem. Ale tohle? Kde mají ti dva tlouštíci krásnou Marion… – Jenže co když se tihle dva taky řežou pro lásku? Pak by to ovšem smysl mělo! Pak bych jim fandil. Ale komu? – Oběma!

Nemám to rád, když z někoho cáká krev, když jeden do druhého mlátí pěstmi. Copak ti dva postarší otylí pánové s aktovkami odloženými u zdi bývalého automatu Svět nejsou v stavu najít jiné, civilizovanější řešení? Neměl bych mezi ně vstoupit a zeptat se jich:

„Pánové, proč to děláte?“

„Co je ti do toho!“ obořili by se na mne oba.

„Copak by to nešlo řešit kultivovaněji?“

„Ty nedáš pokoj!“ řekli by dvojhlasně a bacili by mne do nosu oba současně. Já bych pak byl taky od krve. Mám snad cosi takového zapotřebí?

Odběhl jsem na zastávku a pokračoval v cestě kolem světa tramvají. Nikde není psáno, že se kolem světa musí pěšky…

Sláva budiž Peckově jámě, která umožnila snadný průnik na nedostupné místo. Co by si bez ní počali… Kolik policistů, strážných a zaměstnanců Mauzolea V. I. Lenina by museli podplatit – šlo-li by to vůbec –, aby se dostali dovnitř a mohli konat? Sláva budiž Peckovi! Co by si bez něj počali u sarkofágu z nerozbitného a neprůstřelného skla, v němž tiše a pokojně spočívají tělesné ostatky velikého revolucionáře a zakladatele Sovětského svazu. Najednou je všecko jasné a logické. Proč by se měl Sovětský svaz plahočit někam na Sibiř a tam se schovávat za Uralem, v Asii, když jeho rodný otec spočívá uprostřed všeho dění, v mauzoleu na Rudém náměstí, a v jeho hlavě je místa habaděj. Tam se zrodil, tam se schoval, tam vyčkává, číhá, připravuje se na své znovuzrození.

V ponuré síni bylo šero, chladno a puch po zvadlé květinové vý­zdobě. V pondělí je zavřeno, zítra ráno přinesou čerstvé, svěže vonící květiny. Zítra v deset by se mělo otevřít, ale kdoví, zdali otevřou. Ledaže by se Kotulánovi a jeho armádě podařilo uvést všechno do původního stavu. Nemohou vědět dopředu, jak bude Sovětský svaz reagovat, až ho vytáhnou na světlo, má-li prostředky k sebeobraně, jak se jim postaví. Úkoly mají přesně rozděleny, kapitán Kotulán je prozíravý velitel. Velitel velí a stará se o bezpečnost, specialistovi Longinu Peckovi přísluší technické zabezpečení akce a manipulace s lebkou, pacifista Navrátil vyjme Sovětský svaz, proběhne mauzoleem a jámou, vyběhne na Rudé náměstí, odstrčí policistu levým ramenem a toho červa rudého rozmázne po Kremelské zdi. Kotulán mu bude krýt záda, kdyby policista ucítil čertovinu. V tom případě by Kotulánovi nezbylo než ho zneškodnit: pokud možno nehlučně úderem malíkové hrany do hrtanu, v případě nezdaru zastřelit ho do hlavy. Pecka zamete stopy, pak naskáčou do gazíku a pryč!

Při představě, že bude muset vzít Sovětský svaz do rukou, toho tučného červa, a pak ho rozmazat po zdi, že bude mít ruce zapatlané mazlavou konzistencí, tukem, krví a obsahem střev kdovíjak smrdutým, udělalo se Oldřichovi špatně od žaludku. Kde si to honem umyje? Má si to jen tak otřít o kalhoty? Co když to bude křičet? Volat na pomoc věčně živého, a přesto mrtvého tatínka? Čehosi takového se bude muset dotknout!

Kapitán Kotulán byl klidný jako smrt. Několik úkonů, několik minut a bude dokonáno. Strastiplné putování u konce. Úkol splněn. Škoda, že nemá splnění závažného úkolu komu ohlásit. Že nemá nad sebou velitele, který by to ocenil. Armádní generál Artur Velíšek? Kde je tomu chudákovi s červenými lampasy na teplácích konec! Zmizel ve sklepeních kuřivodské army mezi vypitými sudy po pivu sedmičce. Pan prezident? Vždyť ten člověk dopustil zrušení armády, ten se určitě o Sovětský svaz nezajímá… Cár Puťkin? Bláhový monarcha se jistě domnívá, že Sovětský svaz neexistuje. A kdyby existoval a znovu se vrátil, co na tom? Cár Puťkin se stane cárem obnoveného Sovětského svazu a hotovo! Komu tedy nahlásit splnění úkolu? Komu, komu, komu… Sám sobě to nahlásí. Vždyť on to byl, kdo válku Sovětskému svazu vyhlásil. A úkolu se zhostil se ctí. Snad by se tentokrát mohl povýšit aspoň na majora. – Pane majore, hlásím splnění rozkazu. Sovětský svaz je poražen. – Ještě sice není úplně poražen, ale za chvilku bude hotovo, dokonáno.

Pecka řešil problém, jak se dostat do skleněného sarkofágu a nerozbít ho, byla by to škoda. Ale když to nepůjde jinak, skočí si do polní kuchyně pro semtex. Nikam však skákat nemusel, stačil plochý šroubovák a francouzský klíč, skleněný poklop nad mrtvolou se po chvilce kutění sám odklopil, byl na péro. Lenin se ani nepohnul, klidně ležel v rakvi, jako by se nechumelilo. Pecka přistoupil k hlavě a bedlivě ji prohlížel, osahával, zkoumal, dokud nenašel za levým uchem háček v očku a za pravým pantík. Nejdřív musel odstranit nános líčidla, přetáhnout kůži ze zátylku přes obličej a obnažit lebku. Jak předpokládal, temeno se dalo odklopit, stačilo jen uvolnit háček a otevřít kryt mozkovny.

Oldřich Navrátil si vyhrnul rukávy a zalitoval, že nemá rukavice, nejlépe ocelové, jaké používají řezníci při bourání masa, aby se nemusel toho červa dotýkat holýma rukama. Kotulán s pistolí hlídal dveře. Pecka otevřel Leninovu hlavu. Navrátil měl ruce přichystané jako pytlák odhodlaný chytit pstruha… A pstruh nikde!

Lebeční dutina velkého Lenina zela prázdnotou. Jenom cancourek prastaré pavučiny uchycený uvnitř na kosti povíval v průvanu táhnoucím od Peckovy jámy k větracímu okénku u stropu. Ještě tam bylo uschlé cosi, co mohlo být před léty letoucími strůjcem pavučiny: chcíplý pavouček, takový obyčejný s dlouhatánskýma nohama, záchodový pavouk. Jak se tam dostal, to nám nikdo nevysvětlí.

„Máš ho?“ zeptal se Kotulán ode dveří dychtivě.

„Nic tam není,“ řekl Navrátil s jistým ulehčením.

„Jak nic tam není… Musí tam být,“ nevěřil Kotulán, zastrčil pistoli za opasek a přistoupil k otevřené hlavě. „Ale to přece… Vždyť kvůli tomu… Jak to? Jak je to možné?“

„Prostě tam není, Baba Jaga kecala.“

„Jestli oni ho nakonec přece jenom nezrušili…“

„Všecko nadarmo!“ hořekoval nešťastný velitel. „Komu jsem tu válku vyhlašoval?“

„Sovětskému svazu, přece…,“ špitl potichoučku pacifista Oldřich.

„Balíme, veliteli, jede se domů, Pod Andělská křídla na pivo,“ řekl realisticky uvažující Longin Pecka.

„Určitě někde bude, ale kde…“

„Balte, chlapci, jeďte domů, já tady zůstanu,“ rozhodl kapitán Kotulán. „Děkuju vám, že jste se mnou do té války šli, i když jste nemuseli, že jste mi stáli po celý čas věrně po boku. Ale je to moje válka a já jsem ji prohrál.“

„Ale vždyť to já, já jsem vás do toho namočil,“ vyrážel ze sebe Oldřich překotně.

„Velitel nese odpovědnost,“ řekl kapitán Kotulán. Sáhl pravičkou pro pistoli, přiložil si hlaveň ke spánku a zmáčkl spoušť.

Petušky, neděle

Moje milovaná Aničko,

moc bych si přál, aby tento dopis byl už poslední dopis z války. Zítra na Rudém náměstí vzplane rozhodující bitva a tu bychom měli vyhrát. Jenže ve válce není nic jisté a ve mně hlodá červík pochybností: Co když nevyhrajeme?

Tady v Petuškách je klid a do Moskvy to není daleko. Kdyby to se mnou špatně dopadlo, pomodli se za mne, můžeš-li. Možná si řekneš, co je to za blázna, že mi píše takové dopisy. Vždyť se ani neznáme, jenom jednou jsme se viděli, kde se v něm ta drzost bere! Kdo mu to dovolil, krmit mě svými problémy, starostmi a příběhy? Kdo se mu o ně prosí! Máš pravdu, Aničko, co je Ti do mne. Jenomže já Tě potřebuju, abych ten život přežil. Nakreslil jsem si Tvůj obrázek, obrázek dívky, která není a možná je. Ty jsi moje medicína, Aničko, lék na bolavou hlavu a bušící srdce. K Tobě se upínám, Tobě se svěřuji, tys moje jistota.

Třeba Tě ta má pošetilá psaníčka nenajdou, pošta je mizerná, nespolehlivá. A i kdyby tě dostihla, vždyť je můžeš nečíst, zahodit nerozlepená, když Tě obtěžují, ale já s tím nepřestanu, dokud jsem naživu.

Zítra se rozhodne, jestli se vrátím, nebo ne. Možná je tenhle dopis poslední, že už žádný další nenapíšu. Zítra jdu do boje, Aničko, s Tvým jménem na praporci. Jestli si budeš hodně přát, abychom se ve zdraví setkali, tak tu bitvu přežiju. Jestli jsem Ti lhostejný, domů se nevrátím.

Žij blaze, Aničko, dobrou noc!
Tvůj Oldřich

Šeremetěvo, středa

P. S.: Válku jsme, Aničko, nevyhráli, ale žiju. I prohraná válka je vlastně vyhraná, protože už konečně konec vzala. Nejlepší válka je ta, která se nekoná. My jsme ten Sovětský svaz nenašli. Což neznamená, že není, že podpisem jedenácti tajtrlíků kdesi na konci světa zmizel ze zemského povrchu. Tak snadno to nejde udělat. Co už jednou bylo, zůstává. Existuje. Je z toho mutant rozdrobený a roze­setý po světě. Jenže my už nemáme sílu to posbírat a odstranit.

Sbohem
O.