Cestou necestou

1

Lada Niva byla velitelským vozidlem, protože v ní seděl velitel, to dá rozum. Ačkoli byl plukovník Kotulán v civilních šatech, byl velitelem, protože vojáka nedělá uniforma a velitele z vojáka nedělají frčky na náramenících. Velitele dělá z vojáka horoucí srdce, chladná hlava a pověření; schopnost velet a nést odpovědnost za důsledky, které velení způsobí. Velitel nemůže být bezbřehý, všechápavý liberál, který připouští diskusi o kdejaké bzdině, přesvědčený o tom, že každý má právo na vlastní názor, byť by byl sebepitomější nebo třeba až moc geniální. S takovou by se žádná válka nedala vést. Velitel musí mít vždycky pravdu, i kdyby ji neměl. Bezradný velitel je hotové neštěstí a smrtelné nebezpečí, takového je nejlépe se zbavit co nejdříve, než tou svou bezradností spáchá něco strašného, než fatálně selže a přivodí zkázu vojákům jemu svěřeným. Bezradným velitelem plukovník Kotulán nebyl, věděl si rady v každém okamžiku, v každé situaci. Jako třeba teď.

„Vpřed!“ zavelel.

Lada Niva se zvolna rozjela. Za ní červený gazík pizza do domu se zapřaženou červenou polní kuchyní, v jejíchž útrobách se ne­uvelebil kuchař Kulajda ani Jurajda, nýbrž cosi hrozivého, bez čeho se vedení žádné války neobejde. Za války se totiž, co si budeme povídat, střílí do lidí. Kdo nepochopí tento princip, ať se vrátí domů a neplete se mezi muže a ženu, kteří se rozhodli pro válku.

Vojáci z naší vsi,
nic neříkejte mámě,
řekněte jí, že jsem
v Holandsku zajatcem,
a můžete jí říct,
že nevrátím se víc.

Cestou kolem světa podél řeky přidala se ke mně ondatra. Kvetly hlohy a rozrazil rezekvítek, po pampeliškách zbylo bílé chmýří na dutých lodyhách. Hrabě Colloredo-Mansfeld roku 1905 přivezl z Ameriky deset párů ondater a vypustil je u Dobříše do rybníka: – Milujte se a množte se! Od té doby do dneška dobyly ondatry Evropu, celý Sovětský svaz a pronikly až do Číny. Některým se do výbojů nechtělo, zdomácněly u nás. Plavala v řece a já jsem podél řeky kráčel kolem světa. Podél řeky nelze zabloudit. Někdy byla rychlejší a počkala na mne, někdy jsem počkal já na ni, jindy jsme se pohybovali stejnou rychlostí. Někdy se ondatra ponořila a zase vynořila, nepravidelně, nepředvídatelně, jakoby nahodile. Táhli jsme spolu dobrou půlhodinku. Těžké uhodnout, co měla za lubem. Podstatnou roli tu možná sehrála oboustranná náklonnost.

„Je to vaše myš?“ zeptal se mne udivený pěší cyklista s propíchnutou duší.

„Ano. Bydlí u nás v koupelně, vytírá podlahu, umývá umyvadlo i vanu, čistí zanesené potrubí. Za odměnu ji beru na říční procházku. Má to ráda.“

„Nebojíte se, že se potopí a nevyplave? Že se utopí? Že vám uteče?“

„Kde že! Kde jinde by se měla tak dobře!“

„Podivný úkaz,“ řekl cyklista, zavrtěl hlavou a pokračoval s kolem po boku. Po několika krocích se otočil, zavrtěl hlavou. Vrtěl jí celou cestu, přestal až doma u televize. V podvečer se ondatra opět ponořila a už nikdy se nevynořila.

Myslíte, paňi, že vím něco nového? Nevím. A vědět bych měla, vždyť nového je vždycky něco, i když o tom nevíme. Že o tom nevíme, to je naše chyba. Měly jsme se zeptat. Jenže koho? Jak to, že to nikdo neví, když v Nuslích se vždycky hned všecko roznese. Tak vyjeli už konečně z těch Kuřích Vod, nebo nevy­jeli? Vysedávali tam celé dny v armě a pili alpu, představte si to, paňi, alpu francovku! Protože pivo došlo a jiné už tam nebylo, tak tu alpu pili jen tak, bez piva. A přitom mohli sednout do auta a přivézt si pár sudů něčeho lepšího, když byla armáda zrušena, a tím pádem přestal platit předpis, že v armě se smí čepovat jenom sedmička. Já už, paňi, ničemu nerozumím. Třeba už jsou na cestě… Ani ta Kotulánová v Holešovicích nic neví, a vědět by měla, když to má ten její na povel. Ta, jak jsem vám o ní říkala, jak se postarala o čtyři Balice, ta podnikatelka v podprsenkách. Ale v podprsenkách už nedělá, prý se to nevyplácí. Teď, jak je ta krize, nemají lidi na podprsenky pomyšlení, vrážejí peníze do trvalejších hodnot. Do zlata, diamantů a uměleckých předmětů. O ty umělecké předměty, paňi, nemá ta Kotulánová nouzi, dodává jí je jedna paní ze Žižkova. Žije sama, ale dochází za ní jeden starší, moc interesantní pán a s tím uměním jí pomáhá, především radou, někdy s ní zajede jedničkou až do Holešovic, když to má těžké. Toho pána zná jedna paní tady od nás z Nuslí, od které jsem se všechno dozvěděla u vozíčků v Bille. Tak ta paní, paňi, ze Žižkova se jmenuje Božena Navrátilová, nejspíš vdova nebo rozvedená. Nějaké peníze jí chodí poštou, ale moc toho nebude a kdoví odkud. Jinak by se nedávala na umění pro tu Kotulánovou, protože moc pěkně vyšívá, říkala, paňi, ta paní. Jeden steh jako druhý a umělecky. Začínala svérázem na ubrusy, ten pán, co za ní chodí na Žižkov na návštěvu, se jmenuje Blahoslav Blažejovský, velký sokol, po převratě vytáhl z truhly kroj z naftalínu a teď vždycky postává v čamaře, s pérem na čepici v pozoru u pomníků hned vedle pana prezidenta, když se kladou věnce na památku obětem. Tak ten, co bývá vidět v televizi po pravé straně, trochu shrbený, s bílým knírem a v holínkách, tak to je on. Tak s tím svérázem už to nešlo na odbyt, ani Japonci už ho nechtěli, svéráz na ubruse, to moc umělecky nevypadá, když je ta krize, a tak jí ten sokol Blahoslav Blažejovský poradil, ať vyšívá Monu Lízu, co se potutelně usmívá, od Mistra Lenarda da Viče, jak je o něm taková knížka od toho, honem, jaksemenuje, mám to na jazyku, no to je jedno. A taky toho s těma ušima odstávajícíma, France Kavku, spisovatele, protože je zdejší světoznámý rodák a jde dobře na odbyt, protože ho znají i Němci a Taliáni, protože psal německy a skončil myslím v koncentráku, chudák, protože byl Žid, i když nepsal židovsky, ale myslím německy. Tak toho taky, má ho vyšitého jako živého. A ten Blažejovský jí to pomáhá vozit do tržnice, protože, paňi, umění není nic lehkého. Taky má dvě dcery provdané za jednoho šejka, představte si, paňi, obě dvě mají stejného manžela, a to nejsou samy, má jich prý ten jejich ještě dva tucty manželek. Ale proč vám to, paňi, celé vykládám: Ona má ta paní Boženka ze Žižkova ještě syna, Oldřich se jmenuje, pěkný mládenec, slušný, vždycky hezky pozdraví a boty mívá vyleštěné. Tak ten si namluvil nějakou Annu Dušičkovou, studuje na učitelku, ale je to pěkná potvora, to byste, paňi, do ní neřekla, taková útlá blondýnečka a má prý poměr s celým horolezeckým oddílem ve Vrátné dolině kdesi na Slovensku. Chudák kluk se z toho skoro pomátl a dal se kvůli ní na vojnu. A jsem u toho, proč vám to, paňi, celé vykládám. Dal se na vojnu k tomu Kotulánovi, co ta jeho žena se postarala o Weinbergerovy holky a co prodává umění od té paní Boženky Navrátilové ze Žižkova v holešovické tržnici, jak je tam s ním ten profesor Weinberger od nás z Nuslí i ten konceptualista Pytlíček taky z Nuslí, jak vyhlásili válku Sovětskému svazu a teď na něj táhnou, a my nevíme, jestli už se hnuli z Kuřích Vod, nebo nehnuli. Jak je ten svět, paňi, malý! A tak mě napadlo, že by to ta umělkyně, co vyšívá obrazy a má tam syna, ta paní Boženka Navrátilová, mohla vědět, když tam toho syna má, z první ruky. A tak jsem se za ní vydala na Žižkov, ale nebyla doma. Jestli ona nebyla u toho Blažejovského, ani bych se nedivila. Blahoslav se jmenuje křestním jménem.

Už dlouho tu nebyla zmínka o Peckově jámě, jako bychom na ni zapomněli. Jako by ji Pecka nechal v Kuřích Vodách a vydal se na Sovětský svaz bez ní. Byla by to pošetilost. – Když se o něčem nemluví, jako by to nebylo. Jenže ono to je. A čeká na svůj okamžik. Jakmile příhodný okamžik nastane, vyjukne to a všichni se budeme divit. Se svou jámou si Pecka může dělat, co chce. Melodie Podpolanská už z ní vylezla, už nemá zapotřebí bydlet v jámě. Vždyť se táhne na Sovětský svaz!

V podvečer obě nenápadná vozidla zastavila v Priekope u Hrušky na parkovišti pod hruškou u krčmy s neotřelým názvem KRČMA. Aspoň si ji žádný z priekopských neplete s jinou krčmou. Ostatně žádná jiná krčma široko daleko není. Když občan Priekopy řekne, že jde do krčmy, je každému jasné, kam jde, a nakonec se všichni sejdou v krčmě. Ale jen muži, ženy do krčmy nechodí, protože se to nehodí. V krčmě je dobře; je tam teplo a mají pivo, víno i borovičku, taky vám ohřejí klobásku a ukrojí chleba, kydnou hořčice, kolik chcete, prodají cigarety, žvýkačky Pedro a čokoládovou tyčinku Maryna. Cukroví zbylo z dávných časů, kdy tu vládli komunisti, priekopským chalanům sladké moc nejede.

Ne nadarmo se obec jmenuje Priekopa u Hrušky, nachází se v protáhlé prohlubni připomínající obrovský příkop, po jehož dně se táhne silnička bez patníků lemovaná domky s pestrou omítkou, předzahrádkami posázenými zeleninou a kvítím, s plechovými ploty a bránami natřenými rozmanitými barvami jako úly v dobách, kdy se předpokládalo, že se včely orientují podle barev. Zde však barvy zlepšují orientaci mužům při hledání domova, když se vracejí z krčmy. A hruška u krčmy obci vévodí, převyšuje i věž přikrčeného dřevěného kostelíka, spíš kapličky. Větve má hustě propletené, obsypané malými hruštičkami, z nichž krčmář pálí silnou kořalku. Načerno, jak jinak než načerno.

Utajení vojáci vystoupili a protahovali si údy ztuhlé sezením. Některým trvalo vystupování poněkud déle: nadrotmistr Prkénko na zadní lavičce gazíku pizza do domu pracoval notnou chvíli na svém zevnějšku. Jediný byl ve vojenské uniformě a měl potřebu reprezentovat zrušenou armádu nejen přísně vojenským vystupováním, ale také vyleštěností bot, správně uvázanou kravatou a zapnutostí všech zapnutelných knoflíků. Vždyť jeden nezapnutý knoflíček u košile může způsobit porážku celé armády. Nadrotmistr Prkénko vystoupil z gazíku a slunce, které se zrovna chystalo sadať za vysokú horu, ještě jednou vykouklo, aby si prohlédlo nadrot­mistra v uniformě a ozářilo jeho nablýskané distinkce. Prkénko se ve sluneční záři zaskvěl nebývalým třpytem. V tu chvíli se parkoviště u krčmy zaplnilo parobky usmrkanými i neusmrkanými, menšími i většími, s poklopci na úrovni kolen, jak to má být. Ruce vztahovali k Prkénku a loudili jazykem příbuzným:

„Ujo, daj oznak! Ujo, daj oznak! Ujo, daj… Daj, daj, daj…“

„Nedám, nedám, potřebuji sám,“ odmítal Prkénko. Jak by jeho uniforma vypadala, kdyby distinkce rozdal klukům z Priekopy u Hrušky?

„Ujo, daj! Ujo, daj,“ volali parobci, vztahovali ruce a začali mu uniformu oškubávat jak vánoční stromeček po Třech králích. Aspoň blýskavý knoflík se zkříženými kudlami, když ne hvězdičku z nárameníků. Největšímu a nejsilnějšímu z parobků se podařilo urvat Prkénku z čepice lva s dvěma ocasy a vyplazeným jazykem. Když se oškubaný staršina vymanil z chtivých ruček, utajovaný voj plukovníka Kotulána už pil v krčmě první pivo s první borovičkou. Ale chyběl tu ještě jeden voják: praporčice Melodie Podpolanská.

Parobci s lupem ztratili o oloupaného Prkénka zájem, chvíli si prohlíželi obě vozidla, víc než Lada Niva je zaujala pizza do domu. Rozběhli se po dědině a volali:

„Pica prijela do Priekopy! Pica je pri krčme! Pica! Pica! Pica!“

Chalani, otcové a starší bratři parobků, když zaslechli tuto zprávu, nemeškali, odložili kosy, kladiva, pluhy, opratě, propisovací tužky, computery a kalkulačky i hasičskou stříkačku, umyli si ruce, oprášili prach z oděvů, nasadili na hlavu klobouky nebo čepice a honem do krčmy. Mysleli si, že parobci zapomněli vyslovit háček nad souhláskou a chtěli to vidět na vlastní oči. Když se blížili ke krčmě, z Lady Nivy zrovna vystupovala zpožděná Melodie. Musela se upravit, než vystoupila z vozu, a to dámě chvilku trvá. Déle než nadrotmistrovi v uniformě.

Melodie Podpolanská! Vamp, hvězda jasná, paprsek světla, maják v rozbouřeném moři. Už jsme zapomněli? Už nám zevšedněla? Ano, už jsme jí přivykli. Připadá nám, že Melodie Podpolanská je čímsi samozřejmým, každodenním, když patří do týmu, když je to náš parťák, bojová družka, s níž rozdrtíme Sovětský svaz. V šatech z temně rudého sametu pošitých blýskavými flitry, s dekoltáží napovídající slast všech slastí, s rudým vlasem a rety ještě rudějšími – jako by si lokla nacezené krve podtatranských panen –, ve zlatých střevíčkách vystoupila z vozu a rázným rozmachem za sebou zabouchla. Chalani zkoprněli. Chalani strnuli. Boha mu!

V krčmě u dlouhého stolu seděla armáda maskovaná civilními šaty; ani oškubaný nadrotmistr Prkénko už se neblyštěl po vojensku. Vojáci pili pivo Smädný mních z Velkého Šariša a čekali, až se ohřejí klobásky, tlumenými hlasy rokovali o dalším postupu. Uvolnili Melodii místo a přišoupli k ní Smädného mnícha se spadlou pěnou; čekal na ni už hodně dlouho. Velitel Kotulán rozložil po stole vojenskou speciálku.

„Tady za lesíkem je Rusko. Jen co překročíme tenhle potok. Hranice vede jeho prostředkem.“

„Jaképak Rusko,“ namítl profesor Weinberger. „Vždyť je to Ukrajina.“

„A není to náhodou Podkarpatská Rus?“ vmísil se kuchař Jurajda.

„Není. Je to Zakarpatská Ukrajina,“ upřesnil starší lejtěnant Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn, čestný člověk.

„Zakarpatská?“ podivil se Longin Pecka, oči měl zapíchnuté do mapy. „Vždyť Karpaty jsou až za ní. Není to Předkarpatská Ukrajina?“

„Jak se to vezme, záleží na úhlu pohledu. Pro nás je Předkarpatská, tam pro ty Zakarpatská,“ rozpatlával komplikovaný profesor Wein­berger.

„Jisté je, že tenhle kusanec leží pod Karpaty,“ vmísil se vojín Navrátil, „a žijí tam Rusíni, to je taky jisté. Já bych navrhoval Podkarpatské Rusínsko. Kvůli korektnosti.“

„Když se něco nějak jmenuje, tak na to můžeme mít tisíc názorů, můžeme mít dva tisíce připomínek a co je nám to platné. Na mapě je Zakarpatská Ukrajina,“ uzavřel spor velitel.

„Jisté je, že to tu po druhé světové válce zhabal Sovětský svaz. A po železniční trati, která je někde poblíž, ano, tady ji vidíme,“ ukázal prstem na mapě profesor Weinberger, „s největší pravděpodobností projel vlak, ve kterém mohl sedět geniální cukrář, publicista, vlastenec a myslitel Christian Immanuel Kepke-Kapkawski z Vídně na cestě za poznáním. Mám o tom písemné svědectví z jeho vlastní ruky,“ dodal přesvědčivě. Ale my víme, že je to pouhá domněnka chabě doložená nejasným zápisem v zápisníku.

„Musíme být navýsost opatrní, už zítra vstoupíme na horkou půdu,“ řekl plukovník Kotulán ustaraně. Vždyť nesl odpovědnost za celou armádu.

Už tu byl krčmář s klobáskami. Byly znamenité, domácí – beran s prasetem v jednom společenství. Vojska se jim věnovala s takovým zaujetím, že ani nepostřehla, jak se krčma plnila, až se zaplnila priekopskými chalany. Upírali chtivé pohledy na úžasnou Melodii Podpolanskou, jemně pocákanou šťávou z klobásky. A už tu byl krčmář s obrovským tácem velkých boroviček; poskládal je před Melodii a vzápětí byl s ještě větším tácem plným čokoládových tyčinek Maryna. Jiné sladkosti nevedli. Nic velkolepějšího se na počest dámy v Priekope nemohlo odehrát.

Potěšená Melodie se usmála na všechny nové ctitele, o vteřinku déle její oči spočinuly na urostlém hrobníkovi, zkoprnělém tak, že zapomněl odložit lopatu. Svíral násadu, až mu prsty zbělely. Melodie odsunula talíř se zbytkem hořčice po klobásce a sáhla po jedné z davu boroviček. Pozvedla ji až nad hlavu a připila všem přítomným. Ozvalo se pochvalné zamručení a bouřlivý potlesk. Také krčmář odložil půllitry s čerstvě načepovaným Smädným mníchem a přidal se k potlesku. Vojska tiše seděla a udiveně hleděla, co se to tu děje. Jako by se k čemusi schylovalo. Melodie sáhla po čokoládové tyčince a začala Marynu svlékat. Nejdřív natrhla papírový obal a vysunula tyčinku v blýskavém staniolu. Pomaloučku, polehoučku odhalovala staniol, krčma ani nedutala, bylo slyšet pavouky, jak soukají sítě. Chalani zírali, jako by očekávali cosi osudového. Melodie zasunula část obnažené čokolády mezi rty, mezi zuby… Chalani zařičeli nadšením. Hrobník zbledl, lopata mu vypadla z rukou. Opět nastalo ticho, oči všech upřené na ústa Melodie Podpolanské.

„Já myslím, vojska, že ty borovičky zbůhdarma větrají,“ zahlaholil do ticha oškubaný Prkénko a sáhl po jedné z vrchovatých sklenek. Kývl na ostatní, aby si taky vzali. Přidal se jen Pytlíček, ostatní vojáci se nepřidali. Vždyť nebyly jejich, byla to pocta priekopských chalanů krásné Melodii! Napětí vyplnilo krčmu až ke stropu.

„Tak na zdraví!“ zahlaholil Prkénko. „Ať nám stojí ve dne v noci! Na zdar našeho tažení!“ Vypil sklenku naráz a sahal po další, vždyť jich tam bylo habaděj.

V ten okamžik povstal velitel priekopských hasičů, odložil přílbu i sekerku, přistoupil k Prkénku a dal mu facku. Takovou, až se nadrotmistrova hlava otočila od okna ke dveřím, brigadýrka upadla na podlahu a zakutálela se pod stůl. Kotulán vyskočil zpoza stolu – přece nenechá bít svého staršinu – a ubalil hasiči pěstí do nosu. Vyřinula se krev a to nevěstí nic dobrého. Krev bývá spouštěčem velkých událostí. Pacifistu Navrátila napadlo, že by se měl ponořit pod stůl, vycouvat z krčmy a zacouvat do Peckovy jámy. Než se stačil přikrčit, přilítla další facka a přilepila se mu na tvář. Jako křesťan by měl nastavit druhou, ale nenastavil. To tak! Přeci se nenechá fackovat. Po hlavě se vrhl do víru pranice.

„Huráá! Výborně!“ jásal konceptualista Pytlíček, sáhl do kapsy pro fotoaparát Fujifilm a začal dokumentovat. Až bude po všem, obarví fotografie namodro a narůžovo, obrázky pečlivě uschová a po válce je v nuselské noře uloží do láhví od okurek. Ty pak vystaví a tím se proslaví… Pozor, Pytlíčku, jen abys nebyl mezi prvními padlými!

A bylo to tu. Longinovi se ještě podařilo špitnout Melodii, kam dal jámu, aby se v ní schovala. Určitě to, co se tu odehraje, nebude vhodné pro dámu. Zpočátku do sebe bušili jednotlivci z obou táborů, pak do sebe začaly bušit oba tábory jako celky, a když kdosi rozbil půllitrem zářivku na stropě, bojovali ve tmě všichni proti všem: naši s jejich, jejich s našimi, naši s našimi, jejich s jejich, všecko rovno. Sklo se tříštilo, dřevo praskalo, kov zvonil a řinčel, textilie se trhaly, krev vytékala a hned se srážela… Byl to velkolepý boj! První bitva ve válce se Sovětským svazem. Do dějin vstoupí jako bitva o Priekopu, i přestože Priekopa u Hrušky nemá se Sovětským svazem nic společného a formálně mu nikdy nepatřila. Jenže někde se začít musí. Nejmenovaným rozhodčím se stal krčmář, i když byl priekopským občanem. Jako živnostník mající užitek z každého hosta byl osobou víceméně nestrannou. Měl píšťalku a krčmu zdědil po předcích.

Boj skončil za úsvitu. Kdo dal poslední ránu, nebylo možné zjistit. Jisté však je, že padla a kohouti začali kokrhat. Když si manželky přišly před polednem do krčmy pro manžely, matky pro syny a sestry pro bratry, nalezly padlé bojovníky obou vojů na podlaze v tratolišti rozlitého piva, borovičky a zaschlé krve. Všichni dýchali a dech jim smrděl pivem, kořalkou a zvratky. Takovéto manžely, syny a bratry lépe nechat v krčmě a odejít domů k dětem, drůbeži a televizorům.

První se probral krčmář. I přesto, že byl nestranný rozhodčí, cosi potmě schytal. Namontoval novou zářivku a rozsvítil, protože byl už zas večer. Bojovníci obou front se zvolna zvedali, do dalšího boje se jim už nechtělo.

„Kdo vyhrál?“ zeptal se starosta.

„Všeci,“ řekl krčmář a dál to nerozváděl.

Všichni se zaradovali. Povstali ze země a posadili se ke stolům. Konceptualista Pytlíček ostrouhal kolečka, fotoaparát Fujifilm utrpěl v boji závažná zranění a vypověděl službu. Je to škoda, protože v mediální době bitva nezdokumentovaná jako by nebyla vybojována.

Bojovníci obojího vojska srazili stoly a dali si Smädného mnícha, v boji vyprahne. Krčmář postavil na stůl pět litrovek načerno vypále­né hruškovice a tak byla uzavřena mírová dohoda mezi armá­dou plukovníka Kotulána a priekopskými chalany.

Priekopa u Hrušky, úterý

Milá Aničko Dušičko!

Vím, že mě to nesmí mrzet, i když mě to rmoutí, ale Ty za to nemůžeš, že jsem se nedočkal Tvé odpovědi na dopis, vždyť jsem ji ani nečekal. Jak bys mi mohla psát, když nevíš, kde jsem, když jsme v pohybu, když jsme už vytáhli z Kuřích Vod a míříme na východ, na východ, na východ… Je to velká škoda, ale musíme se smířit s tím, že nemám adresu, na kterou bys mi mohla napsat, a že ji asi sotvakdy budu mít, protože se pohybujeme a já nevím, jestli budeme už zítra v Užhorodu nebo kde vlastně, protože nemáme pevný plán ani žádný rozvrh hodin, protože jsme ve válce. Myslím, že ani náš velitel plk. K. neví, kam se zítra vrtneme, nemluvě o pozítří.

Nejprve musíme najít, co hledáme, a nevíme, kde se to schovává a jestli na jednom místě, nebo co vlastně. Včera jsme vybojovali první velkou bitvu v obci Priekopa u Hrušky, na hranici, a myslím, že jsme ji neprohráli. Bolí mě hlava a monokl mám na levém oku. Taky levá hýždě není v pořádku, musím sedět na pravé, ale nemysli, že si naříkám. Ostatní spolubojovníci nedopadli lépe. Zítra bychom mohli překročit hranici schengenského prostoru, a to by mohlo přituhnout.

Píšu Ti, Aničko, znaven bojem, ale veselé mysli, v komůrce nad lokálem krčmy a vůbec se nenechám rušit burácivým zpěvem vítězů, kteří ve výčepu pijou místní hruškovici, tuze silnou.

Je mi po Tobě smutno, ale co se dá dělat. Jak rád bych s Tebou trhal devatero kvítí a naslouchal cvrčkům a skřivánkům na prosluněné louce u nás doma.

Líbá Tě Tvůj milující
Oldřich

Kam se poděla Melodie Podpolanská, věděl jenom Longin Pecka. Kam se však poděl místní hrobník? On jediný z krčmy zmizel, jenom lopata tu po něm zůstala. Oba tábory popíjely hruškovici pospolu. Plukovník Kotulán povstal, zacinkal na sklenici, aby zjednal klid.

„Přátelé! Děkuji vám, že jsme se ctí vybojovali první bitvu. A že jsme bojovali s důstojným a čestným protivníkem, kterého nemůžeme nazvat nepřítelem, i když jsme od nich schytali hezkých pár facek. Však jsme jim je vrátili, takže jsme si kvit. Našim novým přátelům děkuji za chrabrost, odolnost a férové vedení boje. A za kořalku. Nazdar!“

Na to se napili hruškovice vypálené z hrušek hrušky, která dala obci Priekopa u Hrušky notný kus pojmenování.

„Kam to vlastně táhnete?“ zeptal se priekopský starosta. Kotulán a jeho vojáci mlčeli, přece nebudou v krčmě vytrubovat, že táhnou na Sovětský svaz.

„Na Sovětský svaz. Vždyť s ním vedeme válku,“ vyhrkl po chvíli mlčení Prkénko.

„Jak na Sovětský svaz…,“ nechápal starosta.

„Na jaký Sovětský svaz?“ zeptal se velitel hasičů. „Vždyť už nikde žádný není.“

„Není?“ zvolal Prkénko. „Jak to, že není, když mu kapitán Kotulán vyhlásil válku!“

„Plukovník Kotulán,“ opravil ho Kotulán a bylo to venku. „Ty jedno pitomé Prkénko, měl bych z tebe naštípat třísky na podpal a spálit tě v kamnech!“

„Nebij ho, zbitý je už dost,“ přimlouval se starosta.

„Stejně by mu to nepomohlo,“ mávl rukou Kotulán a napil se hruškovice. Byla mocná. „S tím blbem nic nenadělám. Je náš, musíme si ho nechat.“

„Ale Sovětský svaz doopravdy neexistuje,“ řekl velitel hasičů. „Měli jsme ho za humny a teď je tam místo něho Ukrajina.“

„To není tak jisté,“ namítl starosta. „Když naň ho táhnou takoví chlapi, nějaký snad ještě bude. Aspoň zbytky…“

„Ale kde? Kde ho máte?“ pochyboval velitel hasičů.

„To kdybychom věděli,“ připustil plukovník Kotulán. „Musíme ho vypátrat, obklíčit a zničit.“

„A kde na to vezmete lidi?“

„Lidi nejsou, ale co mám dělat? Víc chlapů jsem nesehnal.“

„O to nejde, lidí by bylo dost, ale nechce se jim, v tom to vězí. Nejradši by seděli v krčmě, lili do sebe pivo a čekali na pošťačku, až jim donese podporu. Ale udělat kus pořádné práce pro obecné blaho, to je ani nehne,“ hořekoval starosta.

„Tož zas tak špatné to není, starosto. Když hoří, přijdou všeci, i nehasiči. Hasí aj ti, co jim noha chybí,“ namítl velitel hasičů.

„Ale to už musí mít pořádný fojer u riti!“

Zatímco starosta s velitelem hasičů vedli spor o užitečnost prostého občana, lid obou spřátelených národů lámal do sebe krčmářovu kořalku statečněji, než kdyby nebyla zadarmo. A přes kořalku docházelo ke sbratření. – Priekopští chalani uvažovali, jestli by nebylo dobré přidat se k vojskům plukovníka Kotulána a táhnout s nimi na Sovětský svaz. Vždyť s ním také měli neblahé zkušenosti a nevyřízené účty. Vždyť i Priekopu u Hrušky okupovala Sovětská armáda. Také priekopští občané museli milovat SSSR povinnou láskou ve škole, v Pionýru a na vojně.

„Berete?“ zeptal se jeden statný chalan.

„Co?“

„Jestli berete do vojska. Já mám péešku a hodnost četaře u spojařů ještě za komunistů. Berete?“

„Bereme, co bychom nebrali, četaře spojaře vždycky,“ zaradoval se Kotulán.

„Berete aji bigoše?“

„Bereme jak smrt. Všecko.“

„Tož mě vemte!“

„Aj mne. Aj mne! Mě taky, mě taky…“

Netrvalo ani dvě štamprle a všichni chalani z Priekopy se přihlásili do armády plukovníka Kotulána. Potáhnou s nimi na Sovětský svaz. S dopravou si starosti nedělali, Laco Naozaj zapřáhne vlečku za traktor, a když si tam dají otepi slámy, bude se jim sedět jako v pokojíčku.

„Tak zítra v deset, chalani, přesně, na žádného se nečeká!“

Ve chvílích bezradnosti, když nevím kudy kam, když se předčasně probudím a chvátám studenou nocí, ťapkám bosý po vychladlé podlaze, abych zabránil inkontinenci, propadám panice. Naštěstí se mi pokaždé podařilo zabránit nejhoršímu. Mohou se přihodit i horší věci. Vracím se zčásti uklidněn, jenže bezradnost se nedá vymočit. Vracím se do tepla, a přesto nevím kudy kam. Vím jen, že úkryt pod dekou není řešení, že budu muset zas, ještě za tmy vyklouznout z pelíšku a pokračovat v cestě.

Měl bych se nalodit, na cestě kolem světa se moři nevyhnu. Ledaže bych to vzdal, vždyť mě nikdo nenutí, nikdo to po mně nechce. Ale já to nevzdám. Kdybych se z toho vyvlékl, co by pak ze mne zbylo? Cesta kolem světa by ztratila smysl. Já bych neměl smysl. Přece si nenechám uplavat loď, už houká v přístavu.

Stojím rozkročený na rozhoupané palubě, jsem Kryštof Kolumbus a nevím, kdy už bude ta Indie… Krčím se v teplé jeskyňce pod peřinou jak plšík v prázdné makovici a nevím, jak to dopadne.

Poslouchejte, paňi, co jsem se dozvěděla od jedné paní ve frontě na kupon městské hromadné dopravy. Teď se to zapisuje rovnou do takové červené karty, co ji má mít každý, ale nic v ní není vidět, jenom ten kontrolor má takovou jako čtečku, a když vás nachytá, že to tam nemáte, tak vám dá pokutu, ale vy nevíte, jestli to tam máte, nebo nemáte, když zapomenete a nemůžete si to přečíst, protože vy tu čtečku nemáte. Tak prý už vyjeli, jenže ta paní, paňi, nevěděla, kterým směrem. Já bych řekla, že na východ. To dá zdravý rozum přece, když táhnou do boje se Sovětským svazem, nepotáhnou na západ nebo na jih jako ty vlaštovky. Já nejsem žádná drbna, jak by si někdo mohl myslet. Mě zajímají lidi, kteří mají nějakou souvislost s Nuslemi, ani se tu nemuseli narodit, jako třeba ty čtyři slečny z Bali, vždyť tu pobývaly s profesorem Weinbergerem V Horkách nejmíň dva roky a to je tak akorát, aby Nuslemi načichly, aby se do nich Nusle obtiskly a už v nich natrvalo zůstaly. Nic bych za to nedala, že tu mají pořád ještě trvalé bydliště, i když jsou trvale v Holešovicích, v tom jejich St. Pauli hned naproti přístavu. Vypadají moc dobře, akorát že já mezi nimi nedokážu rozlišit, která je která, jako by byly z jednoho vrhu. Občas přijde některá do V Horkách zalít kytky. Moc fajnové mladé dámy to jsou, jen aby je nepotkalo něco špatného, aby vtom St. Pauli nenatrefily na nějakého gaunera nebo aby nechytly nějakou nemoc. Ale ona už si to ta podnikatelka Kotulánová ohlídá, je to tuze energická dáma, žádné ořezávátko, jak se říká. Ale co jsem to chtěla, paňi, ano, o tom Pytlíčkovi, jak je s tím Weinbergerem u toho Kotulána, jak teď táhnou na Sovětský svaz, tak ten je pravý Nuselák křtěný Botičem. Jeho dědeček, ne, pradědeček to byl, bojoval za císaře pána, nejdřív v Rusku a potom na Piavě, co jich tam padlo… Kdyby se dal k legiím, mohl dostat od Masaryka trafiku. Ale oni se nejmenovali Pytlíčkovi, kdežepak by se někdo takhle jmenoval, to až ten nejmladší, ale i ten je po správnosti Vorel, ten konceptualista, aby byl něco extra, aby se lišil, když dělá ty koncepty a číhá na lidi pod Nuselským mostem. Taková nóbl rodina! Ten od Piavy, pradědeček, byl krupař Vorel, moc mu to nešlo, hodně prokouřil v pěnovce, a taky, krupařství na Malé Straně! Když se zavedl v Nuslích a pěnovku přerazil o kandelábr, hned se postavil na nohy a prodával kroupy ve velkém. Tak ten měl syna Josefa, Pytlíčkova dědečka. Toho Vorla, však víte, paňi. Utekl od krupařství k divadlu, nejdřív kočoval a pak to dotáhl až do Národního. A ještě dál, až do kina, ale to už, paňi, víte, každý zná Josefa Vorla, národního umělce a nositele Řádu práce, s baňatým nosem od kořalky, tak to je Pytlíčkův dědeček. Místo aby se takovým jménem pyšnil, kdepak, to je z něho radši Pytlíček. A syn toho národního nositele Jan Vorel, Pytlíčkův otec, ten nechal studií na technice a pustil se do básniček. Pak začal šťourat do režimu, a když přišli Rusáci, tak měl po básničkách, jenže on šťourat nepřestal, tak ho dali do kotelny v hotelu Mira ve Vlastislavově ulici, tam si mohl psát ty svoje básničky a házet je rovnou do kotle. Nakonec ho stejně zavřeli. Však z něj hned po převratu byl poslanec. Ale ne dlouho, jenom jednou, než tam udělali v parlamentu pořádek. Teď je v penzi na Libeňském ostrově, má tam zahrádku s chatičkou, dělá rybízové víno a rýpe se v záhonech. A co mu, paňi, chybí? Jenom ten kluk… Než by mu poryl záhon a byl pyšný na svoji rodinu, dá si jméno Pytlíček! A zmizí kdesi, kdoví kde! Táhne si s Kotulánem do války a nikdo neví, kam dotáhli a kam dotáhnou, a jestli se vůbec vrátí, a když se vrátí, jestli mu nebude chybět nějaký ten úd. Ani Kotulánová nic neví, šikovně jsem se jí vyptávala, ale copak se z ní dá něco vytáhnout? Já mám takový dojem, paňi, že tu Kotulánovou ten Kotulán přestal úplně zajímat, že si hledí jenom těch svých kšeftů. Ona má v hlavě jiné věci, ta žádného Kotulána nepotřebuje. – Tak já nevím, paňi, jak to všechno zjistit. Ale já to zjistím, paňi, na to vemte jed.

V devět hodin dopoledne usedlo osm mužů včetně plukovníka Kotulána ke stolu v priekopské krčmě. Čekali na klobásky, než vyrazí na další cestu.

„Nechybí nám tu někdo?“ zeptal se velitel. „Nemá nás být devět?“

„Já bych ještě počkal,“ řekl Longin Pecka, zvedl se od stolu a zamířil ven, přešel parkoviště a zmizel za křovím u parkoviště.

„Taky priekopští chalani slíbili, že potáhnou s námi,“ připomněl Prkénko.

„Řeklo se v deset, tak ve čtvrt na jedenáct. Však nám ten Sovětský svaz neuteče,“ mávl rukou profesor Weinberger.

„Kdybych já byl velitel, zarazil bych prdy každému, kdo se o minutu opozdí,“ prohlásil Prkénko. „Jenže nejsem velitel…“

Planou debatu ukončily klobásky a Smädný mních. Kořalku velitel zakázal. Nemohou na Sovětský svaz opilí. Longinovi klobáska nevystydla, ve křoví se nezdržel dlouho, hned byl zpátky. Krčmář musel ohřát další klobásku a načepovat dalšího Smädného mnícha pro Melodii. Měla rozmazanou rtěnku a na šatech jí chybělo několik flitrů, trochu se jí podlamovaly nohy, přesto se usmívala jako nasycená upírka.

„Lidi, já mám hlad!“ zahalekala ve dveřích, sáhla Oldřichovi do talíře a ukousla si z jeho klobásky.

„Nechceš Marynu?“ nabídl jí Oldřich. Přišel by nerad o celou klobásu, byl po boji vyhládlý.

„Marýna, Marýna, Marýna…,“ zapěla Melodie a předvedla několik znavených tanečních poskoků. Musela prožít cosi ohromujícího.

A už to bylo tady! Dveře se polehoučku pootevřely… Na prahu stanul, oči na Melodii upřel a k zemi se sesul priekopský hrobník.

„To je on!“ zvolala Melodie. „Na toho nemáte! Ten potáhne s námi, jinak to nemá cenu.“

Ležel na podlaze vedle svojí zapomenuté lopaty, dýchal přerývavě, nepromluvil, jen se usmíval. Byl to úsměv-vzpomínka. Dveře se rozlítly, vstoupila hrobnice v gumových holínkách a modré haleně, rozhlédla se po místnosti a shýbla se pro lopatu. Manžel sesutý na podlaze jako by ji nezajímal.

„To je naša lopata!“ řekla a vypochodovala z krčmy.

Úsměv-vzpomínka z hrobníkovy tváře vyprchal, vystřídalo ho zděšení. Zvedl se, oprášil z kalhot smetí sesbírané z podlahy a jakoby tažen nesmlouvavým řetězem snažil se klopýtavým klusem dohonit manželku.

„Kam prcháš, tygře? Neopouštěj mne!“ volala za ním Melodie.

„Klobáska už se nese,“ zahalekal krčmář, jemuž se s odchodem manželů hrobníkových znatelně ulevilo. Melodie Podpolanská si objednala ještě jednu klobásku s dvojitou dávkou hořčice.

Když udeřila desátá, dveře krčmy zůstaly zavřené. Ani jeden priekopský chalan je neotevřel. Ustaraný staršina Prkénko to nevydržel a vyběhl vyhlížet. Spatřil jen babku v šátku, o holi se belhala ke kostelu. Oblohu brázdili holubi a po hrušce šplhala veverka. Plukovník Kotulán povolil vojskům ještě jedno pivo.

Za pět minut dvanáct se v krčmě zjevil parobek v čepici obrácené kšiltem dozadu, na čepici státní znak z Prkénkový brigadýrky, a požádal uja velitela, či by s ním neišel na radnicu.

„Aha!“ řekl Kotulán, dopil Smädného mnícha a následoval parobka. Za dvě hodiny se vrátil a z kapes mu čouhaly dvě láhve borovičky.

„Nejdřív mi tvrdil, že Laco Naozaj nemůže nastartovat traktor. Až ho nastartuje, že nás doženou. A nalil mi borovičku. Pak z něho lezlo jak z chlupaté deky, že to není jenom tak, že Sovětský svaz je stejnak zrušený, nemá to cenu, táhnout na něco, co není. I kdyby nebyl zrušený, stejně nevíme, kde ho hledat. Aj tak je nás málo, i kdyby všeci chalani z Priekopy u Hrušky, i kdyby všeci z okresu Humenné se k nám přidali, jako že to nedá nikdo dohromady, takže se nepřidají, ale i kdyby se přidali i z Prešova a z Košic a všeci Východniari, aj ti z Ameriky, tak to na Sovětský svaz nestačí, či si to nechceme rozmyslet, že bychom v té krčmě u hrušky mohli zůstat, jak dlouho chceme, pokud nám vystačí peníze, klobásek že je dost a piva přivezou z Velkého Šariša, kolik bude potřeba. A nalil druhou borovičku, větší, než byla ta první. Při třetí, ještě větší, z něho vylezlo, že můžou jet tak leda do riti, že jim to manželky zakázaly. Poděkoval jsem mu za všecko, co nás v Priekope u Hrušky potkalo.“

„Takže jedeme do řiti bez nich,“ shrnul suše profesor Weinberger.

„Už to tak vypadá,“ potvrdil velitel. „Krčmáři, platím!“

Obloha byla šedá, olověná mračna. Nezbylo než se vykulit z prázdné makovice, najít ukrytou branku, strčit do ní… a jsem na palubě. Nic jiného než loď mi nezbývá. Jenže jakápak je to loď? Ocitl jsem se na prámu stlučeném z trosek slavné fregaty Medúzy. Jsem tu sám, všichni, co zbyli, jsou už pryč. Je tu jen Oldřich Navrátil, cestovatel po Zemi, objevitel dávno objeveného.

Plujeme-li kolem světa na prámu, nemusíme nikam chodit, prám tam s námi dopluje, pluje-li. Jenže prám z Medúzy je neovladatelný. Veslaři ve člunu, který ho měl vléci, přeťali lano a odveslovali do hospody, vyhládlé a žíznivé trosečníky nechali na holičkách. Prám si pluje, kam chce, kam ho mořské proudy vlečou…

Nad ránem přiletěl kormorán, dřepl si ke mně.

„Tebe znám,“ řekl kormorán a tvářil se pobaveně, „ty jsi ten dědek, co ho nesetřásli, když setřásali dědky. Bloumáš podél řeky kolem světa. Kde se tu bereš?“

„Na cestě kolem světa se moři nevyhnu.“

„Nechápu,“ zakroutil ptačí hlavou, zamával křídly nejdřív naprázdno, nadělal kolem sebe vítr, pak se vznesl. Letěl vzhůru, a když prorazil mračna, začal padat olověný déšť.

2

Jeli cestou necestou ve svahu porostlém bukovým lesem, hluboko pod nimi se blyštěl potok. Poskakoval přes kameny obrostlé mechem i přes kameny holé, omšelé, schovával se pod kapradí doširoka rozprostřené a znovu zpod něj vyjukával, vytvářel poklidné tůňky, ale hned se zas vrhal po hlavě do propasti a čepýřil se bílou pěnou. Při vší rozmařilosti ani na chvilku nezapomněl na svůj úkol tvořit státní hranici. Bývala to hranice s „říší zla“, jak nazval Sovětský svaz trefně pan prezident Reagan.

Tuto hranici hodlalo vojsko překročit, aby se dostalo Sovětskému svazu na kobylku. Přitom žádný z nich neměl pas a platné vízum; měli jen vojenské knížky, jenže neplatné, když armáda v naší vlasti byla zrušena. K překročení schengenské hranice rozhodně nestačily. Ale copak jsou na turistické výpravě po stopách Nikolky Šuhaje loupežníka? Vždyť jsou na válečném tažení! Vojáci ve válečném stavu nepotřebují žádné vízum, vstup na nepřátelské území si čestně vybojují nebo se na ně lstivě vkradou. Jen aby nezapadli do zmoly! Zrádných zmol, žlebů a roklin je v Karpatech habaděj. Jeli proto obezřetně, občas zastavili, a když se cesta ztrácela ve spadaném listí, vyslali některého z vojínů na průzkum. Někdy museli přeříznout a odstranit kmen padlý přes cestu, aby mohli projet, jindy odehnat flegmatického ježka, aby nepíchli. Automobily si vedly dobře. Jako by cítily, že tady někde, za těmito hranicemi, mají svůj domov. V Sovětském svazu byly vyrobeny a Sovětský svaz ještě nedávno za tímto potokem existoval. Jako by gazík i Lada Niva ucítily blízkost rodné továrny, křepce a bez reptání zdolávaly překážky. Jen polní kuchyně vyrobená ve Vsetíně poskakovala přes výmoly a drcala do tažného gazíku nekontrolovaně, jako splašená koza Lujza na ledu. Právem si připadala zanedbávaná, už dlouho jí nedovolili něco uvařit.

Před setměním je cesta v krkolomných serpentinách přivedla na dno strže, k dřevěnému mostku přes potok. Středem mostku vede státní hranice. Nezbylo než ji ilegálně překročit. Ještě dnes, nebo až zítra? Vozy zaparkovaly na travnaté mýtince před mostem, jejich posádky se ztuhlými údy se vybatolily na karpatský vzduch. Kuchař Kulajda potěšil polní kuchyni; zatopil v ní, z potoka nanosil vodu a uvařil čaj. Kuchyně si spokojeně broukala, konečně byla ukojena její touha po užitečnosti. Přitom byla užitečná ažaž, vždyť ve svých útrobách ukrývala zbraně a všechny peníze, co měli na vedení války. – Vyšly hvězdy a Měsíc byl v úplňku, netopýři se vyškrábali z dutin a vydali se na hon. Z dálky se ozvalo vytí vlkodlaků karpatských; to se v nejbližší vesnici několik statných mužů překulilo přes kládu a proměnilo ve vlkodlaky. Dobře víme, co takoví vlkodlaci dokážou. Ostatní muže proměnily jejich ženy vědmy v koně a teď se na nich prohánějí pastvinami za lesem. Jiný kraj, jiný mrav…

„Ještě dnes překročíme hranici,“ rozhodl velitel.

„Tady je moc pěkná mýtinka,“ namítl profesor Weinberger. Měl už toho štrachání plné zuby. Domluvili se s Melodií, že jí bude vyprávět o cestě vídeňského cukráře, vlastence, myslitele a publicisty Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského za receptem Marfy Filipovny Krivoguboj, kuchařky carevny Jekatěriny, na medovník sladký přesladký, oblíbenou pochoutku samotného Leonida Iljiče Brežněva. – Jenže jim sklaplo.

„Motory nahodit!“ zavelel po čaji plukovník Kotulán. „Jedem!“ Velitelská Lada Niva vyrazila první, přejela mostek a pokračovala lesní cestou vzhůru, stejným lesem, ale už v jiném státě. Daleko nedojeli. Zastavilo je zběsilé houkání a blikání dálkovými světly gazíku uvízlého v potoce mezi troskami mostu. Nevydržel tíhu významné polní kuchyně.

„Nuže dobrá, přespíme tu a s vyprošťováním počkáme do rána,“ rozhodl velitel, „teď není vidět.“

Gazík i kuchyně se vzpříčily mezi prohnilými břevny, zítra čeká vojska den usilovné dřiny. Rozdělali na mýtině oheň z trosek mostu, vlezli si do spacích pytlů a pokoušeli se usnout. Oheň byl nutný k odhánění vlkodlaků, medvědů a hlavně vědem, aby také je neproměnily v koně. Strážcem ohně byl určen vojín Pytlíček. Oheň je dobrý prostředek na odhánění divé zvěře, na některé tvory však působí opačně: přitahuje. Několik minut po půlnoci přitáhla záře vatry hejno pohraničníků a celníků na huculských koních, vyzbrojené kalašnikovy a signálními pistolemi. Bylo po spánku. Chtěli vidět pasy. Celníci byli dychtivi vybírat clo a razítkovat. Už dlouho neměli příležitost něco orazítkovat a to jim působilo citovou vyprahlost a vyvolávalo krajní zoufalství. Nejhůř na tom byl nejmladší celník Vasil, pro jehož nebesky modré oči a pšeničně plavé vlasy mu říkali Krásná Vasilisa, ten dosud neměl jedinou příležitost si zarazítkovat. Konečně je tu šance. Jeho braši celníci slíbili, že mu ji nevyfouknou. Teď si bouchne do pořádného pasu, až se hory otřesou. Och, jak se ten citlivý chlapec mýlil…

Pytlíček zrovna přiložil kládu na oheň a s fotoaparátem zaměřeným na dychtivé plameny hodlal zachytit konceptuální okamžik hodný zachycení: vatru v Karpatech. Zrovna zmáčkl spoušť a přitom na hranicích platí zákaz fotografování.

„Ruce vzhůru! Ani hnout, jste obklíčeni,“ zvolal drsně komandýr pohraničníků, jehož jméno je zbytečné uvádět.

„Pasová kontrola, prosím,“ řekl uhlazeně nadřízený celníků. – Jeden z pohraničníků vystřelil světlici opatřenou padáčkem a osvítil i to, co nestačil osvítit Pytlíčkův táborák: devět utajovaných bojovníků plukovníka Kotulána. Pohraničníci seskákali z koní a přichystali si pouta připraveni spoutat, co se dalo, dva z nich popadli Pytlíčka, sebrali mu fotoaparát a nasadili klepeta. Další pohraničníci číhali na ostatní, až se vybatolí z pytlů. Celníci si přichystali razítka a radovali se, že se bude razítkovat.

„Tak ukažte nám ty svoje pasy pásky, máte-li v nich víza vízíčka. Dostanete razítko razítečko, ani to bolet nebude a bude. Pak můžete spát spinkat v klidu až do rána. A když víza nemáte, nevadí, nějak se to udělá, vždyť jsme lidi lidičky, vždyť jsme bratři Slované, vždyť máme k sobě blízko blizoučko, vždyť vy jste jako my a my jsme jako vy, vždyť si rozumíme. A teď nemluvím o penězích. Pche, peníze… nikdy bych si o něco takového neřekl, to my nesmíme, to by byl úplatek úplateček, kdepak úplatky, ty my brát nemůžeme za razítka do pasu. Říkat si o něco takového máme zakázáno. Kdepak! Kdybyste nám chtěli dát každému stokorunku, to je tak akorát, něco takového bychom neviděli, ani bychom si toho nevšimli, i kdybychom to viděli, kdyby se to vložilo do dutého pařezu pařízku u potoka potůčku…“

Suma to nebyla velká, Kotulán spočítal očima celníky i pohraničníky a jejich koníky, násobil to stovkou a zaradoval se, jak z toho vyváznou lacino. Běžné cestovní výdaje. Požádal pohraničníky, aby mu odemkli pouta, sáhl do náprsní kapsy pro prkenici a odkráčel důstojně k vykotlanému pařezu u potoka následován jedním z pohraničníků. Ve chvíli, kdy vkládal peníze do dutiny, pohraničník mu chytil ruku s penězi.

„Sučí synu! Chtěl podplatit úředníky!“ – Pohraničník zvedl svazek bankovek nad hlavu, aby ho v záři světlice všichni viděli.

To nevypadalo dobře! To vypadalo zle pro naše chrabrá vojska s rukama v želízkách. A už se prohledávala auta, už se čmuchalo v polní kuchyni, už se ve světle světlic objevovaly samopaly, kulomet, pistole a krabice s náboji, poschovávané, kde se dalo. Nejúspěšnějším v hledání byl mladinký celník Krásná Vasilisa, zprvu zklamaný, že si ani dneska nebouchne; nález neprocleného zboží byl však dostatečnou náplastí na jeho zklamání. Podařilo se mu pod roštem polní kuchyně vyšťárat ohnivzdorně zabalené miliony, které vojska utržila za tanky a děla, kapitál určený k vedení války se Sovětským svazem.

Šťastní pohraničníci si posadili spoutané bojovníky před sebe na koně a vydali se s nimi a lupem na své území. Není těžké uhodnout, kdo si před sebe posadil Melodii Podpolanskou. Ani tu úžasnou ženu neušetřili potupy, také její ručky spoutali studenou ocelí. Ano, komandýr pohraničníků si ji posadil na koně před sebe a jeho chlípné ruce spočinuly na diviných ňadrech. Melodie horečně přemýšlela, jak by tento zájem využila ku prospěchu celku.

Netrvalo dlouho a kavalkáda jezdců na přetížených huculech dorazila do pohraničnických kasáren sousedících s celnicí. Sesedli, úlovek s pouty na rukou posadili do ťurmy, jen Melodii zbavil komandýr okovů a odvedl si ji do kanceláře opatřené tvrdým kavalcem. Jako by ji na ples vedl. Ťurma byla těsná díra bez oken, divže se tam všichni vešli, museli sedět na hliněné podlaze s koleny u brady. Co dělat? Uplácet už neměli čím ani koho, kdyby je tu v ťurmě nechali bez jídla a pití bídně zahynout, ani pes po nich neštěkne. Jedinou nadějí byla Melodie Podpolanská vězící ve spárech komandýrových.

Asi po hodině se otevřely dveře a k vojákům do díry šoupli chudinku Melodii v natržených šatech zbavených většiny flitrů. Prskala jak ulovená kočka vypuštěná z jutového měchu.

„Ten syčák by chtěl všecko a zadarmo! Hovado prolhané. Dělala jsem, co jsem mohla, ale co jsem nemohla, udělat nešlo. Myslím, že jsme tu válku se Sovětským svazem prohráli.“

Břehy africké… To jsem si nadělil pěknou nadílku! Klukovské romantiky se ani stařík ze stromu setřesený nedokáže zříct. Proč jsem, k čertu, lezl na ten prám! Kdo mi to nakukal? Uprostřed vodstva na neovladatelném prámu předurčen ke ztroskotání. Zmítám se ve vlnách dosud příznivých. Co si počnu, až se zvednou? Bez špetky znalostí navigace a mořských proudů, nevěda nic o větrech a rozmístění hvězd hodlám se plavit ke vzdáleným břehům. Rozhodl jsem se pro cestu kolem světa, jako by to bylo moje poslání. Přitom je to jen vrtoch pošetilého staříka.

Jsem tu sám. Sám, sám, sám. Už jsem se zabydlil. Člověk si zvykne i na šibenici a mne nikdo za krk nevěší. Co má shořet, neshnije. Kam pohlédnu, všude obzor a nic na obzoru. Houpy, hou, houpy, hou… Jsou tu jenom trámy, někdy vlnami zvlhlé, jindy sluncem doběla vysušené. Voda slaná, samá voda, voda voda, nic než voda. Vzduch je zdravý, mořský, žádné mikroby v něm nepoletují, ani prach, ani kouř. Hlava prázdná, co bylo, bylo, to už není. Svět se scvrkl na pár kusů dřeva, spousty vod a nebe nad hlavou. Jsem tu sám.

Můj známý kormorán se už nevrátil. Rozpažil křídla, aby se usušil, a když se usušil, vzlétl jako šipka po kolmici, odletěl na strom u řeky, do kolonie nepatřičných ptáků; když je jich hodně, líp se jim hřaduje.

Břehy africké ne a ne vynořit se zpoza obzoru. Jenom je tuším, slyším řev lvů a vřeštění paviánů. Jsem tu sám na vratkém prámu po Medúze, oči se mi klíží, ulehám na záda s rukama pod hlavou a hledím do cizího nebe, hlubokého, s hvězdami. Na každé z nich je ztroskotaný trosečník, leží na zádech s rukama za hlavou a hledí do nebe, hlubokého, cizího, plného hvězd.

Už nejsem sám, jsou nás myriády myriád a vůbec nic si nemusíme říkat.

Čertví podle jakého klíče tahali pohraničníci Kotulánova vojska z ťurmy k výslechu. První byl vytažen Pytlíček. Zavázali mu oči nevypranou onucí a vedli ho zimou i teplem, vůní střemchy i smradem latrín, trávníkem i dunivými chodbami, odemykáním a zamykáním zámků, až ho přivedli do místnosti plné páry. Ocitl se v klenutém sklepení s velkou dřevěnou kádí plnou vody a v té kádi vězel komandýr pohraničníků. – Ještě by mi měli dát přes hubu, nakopat do ledvin, pošlapat břicho a zpřerážet žebra, pomyslel si Pytlíček.

„Tu radost ti neudělám,“ řekl komandýr. Z kádě i z nahého komandýra vystupovala pára. „Sundejte mu klepeta a ven!“

Když se Pytlíček rozkoukal, zjistil, že se ocitl v šedivé betonové místnosti s odtokovým kanálkem uprostřed podlahy. Snad to byla kdysi prádelna. Po zdech byly na ocelových tyčích upevněné háky s ostrým hrotem, na některých visely součásti komandýrovy uniformy a výstroje, také prastarý nagan v pouzdře.

„Odlož si, bratře slovanský, a pojď za mnou do kádě, dokud je teplá. Bude se vyslýchat.“

Podivné! Pro konceptualistu však nic není natolik podivné, aby něco jiného nemohlo být ještě podivnější. Čím podivnější něco je, tím větší radost to konceptualistům způsobí. Pytlíček nemeškal, shodil ze sebe šatstvo, pověsil je na hák a vhupl za komandýrem. Nejdříve mu musel vydrbat záda mýdlem dosti páchnoucím a pak tímtéž mýdlem vydrbal komandýr záda jemu.

„Tak vy na Sovětský svaz?“ položil komandýr první otázku.

„Ale ten byl přece 21. prosince 1991 v Almě-Atě zrušen,“ namítl Pytlíček lstivě.

„Možná byl, možná nebyl, co víme my, malí lidé, nás k ničemu nepustí. Byls v Almě-Atě, Pytlíčku?“

„Nebyl.“

„Tak vidíš! Ani já jsem nebyl v Almě-Atě. A vidíš, žiju. A dobře žiju, i lázeň si mohu dopřát, i svým přátelům mohu lázeň poskytnout. Kdepak Alma-Ata, ta není pro obyčejného komandýra pohraničníků. Já sloužím lidu na západní hranici a v Almě-Atě ať se domlouvají, o čem chtějí. Třeba o hvízdání drozdů, o šumění hvozdů, o kaši a o Nataši, čert je vem! Brambory ani vodka levnější nebudou.“

„Ale já jsem žádnou válku nikomu nevyhlašoval,“ bránil se Pytlíček. „Já jsem jen obyčejný konceptualista, jen jsem to chtěl všecko vyfotografovat z uměleckých důvodů a vystavit u Guggenheima v New Yorku.“

„Zabavuje se! Stejněs tam neměl film,“ řekl komandýr, ponořil se a zase vynořil s Pytlíčkovým fotoaparátem Fujifilm v zubech. „Fotografování státní hranice je zakázáno za každého počasí,“ řekl a fotoaparát mu vypadl z mezizubů zpátky do vody. Mávl rukou a nechal ho tam. Vylezl z kádě a zabalil se do prostěradla. Také konceptualista vyvedený z konceptu hodlal vylézt z chladnoucí vody.

„Ty zůstáváš! Dokud se nepřiznáš.“

Pytlíček by se rád přiznal, už to bylo v kádi nepříjemné, voda kvapem stydla a mýdlo v ní rozpuštěné nebylo mýdlem, nýbrž žíravinou leptající pokožku. Komandýr se oblékl, vytáhl nagan z dřevěného pouzdra a vystřelil jen tak do stropu. Dveře se otevřely a komandýr odešel. Místo něj vstoupil do prádelny Ihnat Žvaňka, zasmušilý obr v tílku bez rukávů, v teplácích s nohavicemi do půli lýtek, bez čepice a bos. S rukama za zády chmurně hleděl na zmrz­lého Pytlíčka v kádi.

„Co teď?“ zeptal se vyděšený Pytlíček.

Ihnat Žvaňka zakroutil hlavou a otevřel dokořán hubu. Mezi dokonalými řadami zubů mu chybělo cosi podstatného. Od Ihnata Žvaňky se nikdy nikdo nic nedoví. Proto mu říkali Žvaňka. Leda že by to napsal. Otázkou je, umí-li psát. Voda v kádi už byla notně studená.

Už jste o tom, paňi, slyšela? V novinách ani řádka, v Blesku ani v televizi, na Nově ani na Primě. Nic. Jenže já to vím ze spolehlivých zdrojů a neptejte se mě, paňi, z jakých. Ti blázni už to doopravdy přehnali. No ti, jak je vede ten od té, co se tak pěkně postarala o ty čtyři chudinky, jak je sem přivlekl profesor Weinberger z Bali a pak odešel za Kotulánem, to je manžel od podnikatelky Kotulánové, ta se o ně postarala v St. Pauli u přístavu, jak jsem vám o nich vyprávěla… Ty holky jenom kvetou, pejska si pořídily, mají ho dohromady, takového malinkého se sponkou ve vlasech, chodí ho věnčit na střídačku pod smuteční vrbu, tam se to smí, a hovínka pěkně do sáčku, jak se to má, jenom jedna občas zapomene, když si myslí, že se nikdo nedívá. Po těch Holešovicích stejně jezdí chlap na čtyřkolovém motocyklu a ta hovénka sbírá vysávací rourou. Jenže v té rychlosti malé hovénko v trávě snadno přehlédne. Ale to jsem, paňi, odbočila, to vám chci, paňi, říct. Ti Kotulánovi hastroši, jak vyhlásili válku Sovětskému svazu, tak už jsou tam. Už jsou tam, kam sahal, než se zrušil. Překročili hranici a blíží se už k Užhorodu. A co za nimi zůstává, paňi? Spoušť! Potoky krve. Vypálená města a vesnice. Pokopaní pejsci. Znásilněné ženy a dívky, berou všechno, od školky po domov důchodkyň. A nejhorší je ten, to byste, paňi, neřekla. Nejhorší z nich je Oldřich Navrátil. Tak ten. Říká si pacifista, ale je z nich nejhorší. Píše zamilovaná psaníčka študentce na učitelku Dušičkové, samé kytičky a rozkvetlé louky, a přitom loupí, na co přijde, a vraždí, kam se dá. Je tam s nimi taky ženská volných mravů a pochybné pověsti, umělkyně ve zpívání a vyhazování nohou do vzduchu, jakási Melodie, jakoby pod něčím, pod lipou nebo pod kopcem, Podlipová nebo Podhajská, přeřízne, na koho přijde, nymfomanka. Jenom ostudu nám dělají. Kdyby hráli hokej nebo fotbal, neřeknu, taky tenis by mohli, to je moc pěkný sport. I pan prezident si občas zatenisuje, když má náhodou čas, jenže náš pan prezident toho času nemá nazbyt, musí se starat o celou republiku. Neřeknu! Nebo teď je v módě, jak se moderně říká in, golf. Taky pěkný sport, na čerstvém vzduchu, ptáčci cvrlikají, větérek pofukuje. Prosím! Ale válka, paňi, kdepak! Na to já nejsem, na to by mě neužil.

„Co ti ten Sovětský svaz udělal?“ zeptal se komandýr pohraničníků plukovníka v utajení Kotulána ve své komandýrské kanceláři s tvrdým kavalcem a zválenou dekou.

„O čem to furt meleš…,“ zatloukal Kotulán. „Copak ho nezrušili?“

„Když někomu vyhlásíš válku, tak musí existovat!“ triumfoval komandýr.

„Jakou válku?“

„Když někomu vyhlásíš válku, tak nejen že musí existovat, ale pak už není žádné tajemství, žes tu válku vyhlásil. Vyhlášení, to je zveřejnění. Šídlo v pytli neutajíš, obzvlášť když je z pytle vytáhneš a všem ukážeš.“

„Tak dobře, táhnem na Sovětský svaz, vyhlásili jsme mu válku, no a co? Copak se to nesmí? Co je tobě do toho!“

„To je právě to, že mně do toho nic není.“

„Tak nás vypusť z ťurmy, vrať peníze, ať můžeme svou práci v klidu dodělat. Já se ti taky nemontuju do tvého pohraničnictví.“

„Hm, zajímavý způsob nazírání…,“ zamyslel se komandýr a nalil vodku do dvou sklenic od šípkové marmelády. Když se napili, když vodku vypili, pokračoval: „Navrhuju řešení. Já budu dělat, jako že nic, a ono to nějak dopadne. Vodka se vypije, teplá voda vystydne, železo zrezatí a člověk se v prach obrátí…,“ řekl komandýr. Nechal odvést Kotulána k jeho lidem do ťurmy a zaklapl za ním dveře. „Čas všechno vyřeší, na čas jsme všichni krátcí. Čas zůstane, i když my tu nebudem.“

S nohama u brady seděla veškerá Kotulánova vojska v ťurmě, jenom vojín Pytlíček mokval v kádi se studenou vodou střežen Ihnatem Žvaňkou bez jazyka.

„Ty ji nemáš u sebe?“ zeptal se Oldřich Navrátil Longina Pecky se zoufalstvím v hlase. Peckova jáma mohla být jakýms takýms řešením, poslední nadějí. Mohla to být vrátka, jimiž by se dalo proklouznout z ťurmy na svobodu.

„Chyba se stala,“ povzdechl si Pecka. „V tom kvaltu jsem na ni zapomněl. Nechal jsem ji ve křoví patnáct kroků od potoka.“

„Tak to je konec,“ vydechl Oldřich Navrátil. „Tak to už se nikdy nesetkám s Aničkou Dušičkou. Tak to jsme v pěkném hajzlu.“ – Ano, Peckova jáma mohla vojskům plukovníka Kotulána zachránit holé životy, když už byli orubáni o veškerý majetek. Zdá se, že byli opravdu v pěkném hajzlu.

Žádný další voják už nebyl vyslýchán, nikam to nevedlo. Kromě toho došlo k události, která celou situaci obrátila vzhůru nohama. Z hory Ťulpasky sestoupil Oleksa Dovbuš a s ním sedm set jeho chlapců zbojníčků ve vlněných kabátcích, v červených kalhotách s širokým opaskem, zpod takového opasku žádné kalhoty nikomu nespadnou až po kolena. Vyzbrojeni byli sekerkami a kudličkami, některý měl dokonce flintičku. Tu nejkrásnější hajdamačku po dědečkovi, předovku stříbrem a perletí vykládanou třímal samotný Oleksa Dovbuš, což znamená bubeník. A s nimi přitáhla smečka vlkodlaků se zuby ostrými, pilníkem přibroušenými, vyceněnými, dychtivá chlemtat pohraničnickou krev. Ani celnickou krví vlkodlak nepohrdne.

Ještě nezačalo svítat a krvavé lázni byl konec. Vlkodlaci dochlemtali a zbojníci zavýskali vítězným výskotem. Brána ťurmy se rozskočila, z pantů vypadla a za ní z ťurmy vypadla vojska plukovníka Kotulána, jenže bez Pytlíčka. Co když se v té kádi nastudil a zemřel… Co když ho Ihnat Žvaňka v té kádi utopil! Chyba lávky! Ihnat Žvaňka by Pytlíčkovi vlásek na hlavě nezkřivil, protože patřil ke zbojníkům Oleksy Dovbuše a jen předstíral, že nemá jazyk, že mu jej zbojníci rozžhavenými kleštěmi ze chřtánu vyrvali a tak ho oněměli. Ve skutečnosti jazyk měl, schoval si ho v botách, aby obelstil pohraničníky. Jak by mu jej mohli jeho bratři zbojníčkové vyrvat, vždyť byl jedním u nich. To on vytáhl Pytlíčka z vody, usušil jej a oblékl, vodkou mu tělo i duši rozehřál. Ihnat Žvaňka si nasadil jazyk a Oleksu Dovbuše se sedmi sty chlapci, bratry zbojníčky, z hory Ťulpasky povolal.

Kam se hrabou pohraničníci i s celníky, byťsi ozbrojení nagany, kalašnikovy s bodáky pro boj zblízka nasazenými, lehkými i těžkými kulomety, granáty a signálními pistolemi, i se svými psy a koníky huculskými, na sedm stovek horních chlapců Oleksy Dovbuše v červených kalhotách doprovázených vyhládlými vlkodlaky, kteří ještě v podvečer byli statnými muži a za úsvitu jimi budou zas, jen co se překulí přes padlý kmen, vstanou a půjdou do práce už nasnídaní.

Kam se pohraničníci a celníci hrabou na Oleksu Dovbuše, kulhavého bubeníčka pasáčka! Už jako malý chlapeček předškolního věku se učil s orly létat a málem se mu to povedlo, kdyby byl býval nespadl ze skály a nepolámal si levou nožičku s trvalými následky. A když vyšel obecnou školu a stal se pasáčkem skotu, zastřelil ze své hajdamačky po dědečkovi v hlubokém lese černého kocoura, nepřítele nebes a křesťanského života, nedobrého ducha hor, kterého ani boží blesky nedokázaly zabít. Bily kolem něj a kocour se jim smál, bohu se posmíval. Ale neposmíval se bohu dlouho, jen dotud, než maličký pajdavý Oleksa, pasáček krav, nabil kulí svou hajdamačku stříbrem a perletí vykládanou, nasypal prachu na pánvičku, namířil, křísl a… Bum! Kocour zaječel ďábelským jekem, ve škvířící černou smolu se proměnil a s deštěm do hlíny vsákl. V tu chvíli se snesl z nebes archanděl Michael, posel boží: „Oleksiku, chlapče, čeho si žádáš za svůj statečný kousek? Už to s tím kocouřiskem černým nebylo k vydržení.“ – „Ničeho si nežádám, nic nechci, nic nepotřebuji a na nic nečekám. Blaží mé srdéčko, že jsem mohl Hospodinu pomoci.“ Tato slova vyrazila archandělu Michaelovi dech. Něco takového od pozemského červíčka, kulhavého pacholíčka věru nečekal.

A tak si Oleksa Dovbuš oblékl červené kalhoty, opásal se širokým opaskem a stal se zbojníčkem, božím služebníčkem. Co uloupil, rozdal potřebným. Usalašil se v hoře Ťulpasce, obklopil se sedmi sty horními chlapci a šedesáti šesti příležitostnými vlkodlaky. Na ty se nemohl moc spoléhat, protože přes den měli lidskou podobu a museli do práce. Někdy k Oleksovi do hory Ťulpasky přišli, jindy ne, vlkodlačí běhání po lesích, poloninách a stráních je notně uondalo. Však také ti, kteří ve dne pracovali na pile, mívali často pořezané tlapy a ti, kteří pracovali s computerem, mívali boule na čele, když jim v kanceláři hlava únavou padla na myš.

Tentokrát se dostavilo všech šedesát šest vlkodlaků, protože jich bylo potřeba. Krve bude dost pro každého. Pohraničničtí psi Džulbarsové, když ucítili vlkodlaky, stáhli ocasy mezi nohy, žalostně zavyli a zarýglovali se ve svých kotcích zevnitř, aby na ně žádný vlkodlak nemohl. Zbytečné obavy. Co by si na těch hafáncích vzali! Copak pijou psí krev? Nanejvýš v nouzi nejvyšší a takovou nouzi dnes v noci neočekávali.

Začalo to pět minut před půlnocí. Ozval se ostrý zbojnický hvizd a zbojníci s vlkodlaky vyrazili ze stínu lesa, přeběhli posečenou louč­ku, zdolali plot i bránu a zaplavili kasárna. Pohraničníci a celníci nestačili sáhnout po zbraních a kloudně se bránit spravedlivým zbojníkům a krvelačným vlkodlakům. V takovémto boji nebývá zvykem brát zajatce. Co by si zbojníčci v hoře Ťulpasce počali s tolika zajatými pohraničníky a celníky? Vždyť by je museli živit a šatit, slušně s nimi zacházet, dodržovat mezinárodní konvence: třikrát denně teplé jídlo, čistá prostěradla, prostorné, větrané cely, topení a každý den vycházka na čerstvém vzduchu. To by mohli rovnou pověsit celé své zbojnictví na hřebík. Raději přenechali starost o poražené vlkodlakům. Ti už věděli, jak je zbavit starostí.

Půl hodiny po půlnoci bylo po všem. Oleksa Dovbuš a jeho zbojnický štáb zasedli s osvobozenými vojsky plukovníka Kotulána v politické světnici ke stolu pokrytému rudým ubrusem. Byla to místnost nejvhodnější k oslavě velkého vítězství nad nespravedlivými pohraničníky a celníky, kteří ukradli vojskům táhnoucím na Sovětský svaz peníze potřebné k vedení války a ještě je potupili uvězněním v ťurmě, kde je hodlali umořit hladem. Málem už k tomu došlo, vždyť jim odepřeli večeři. Ostatní zbojníci rozdělali na dvoře vysoké ohně. Kuchař okultista Jurajda se dobrovolně přihlásil, že s pomocí staršího lejtěnanta Tatjana Tatjanoviče Stěnolezyna, čestného člověka, uvaří pro všechny pravý okultistický guláš. Neptejme se raději, z čeho ten guláš vařili, aby sedm stovek zbojníčků a devět jejich nových přátel do sytosti nasytili. Válka je válka a ve válce nemůže být voják vybíravý. Ale psi pohraničničtí Džulbarsové to nebyli, ani koníci huculové, ti se rozutekli po kraji, zdivočeli a zdivočelí se vesele proháněli po poloninách.

Ušetřen byl jenom Krásná Vasilisa. Tolik se těšil na razítkování, ale sklaplo mu, holoubkovi sivokřídlému. Padl před Oleksu Dovbuše na kolena a úpěnlivým hlasem zaškemral:

„Milost, sladký Olekso Dovbuši, spanilý zbojníčku! Nic zlého jsem nespáchal a již od útlého dětství jsem toužil být zbojníkem, jenže maměnka mně to zakázali, ať prý se pěkně azbuku učím, zbojnictví že nemá budoucnost, zbojníci že se věší za žebro na hák. A tak místo ke zbojníkům dali mě k celníkům. Státní služba prý je jistější: stálý plat, služební postup, pod penzí… Co jsem mohl dělat? A já jsem tolik toužil po červených zbojnických kalhotách! Prý budu u celníků razítkovat. Od božího ránka do božího večírku razítkovat! Kdo by něčemu takovému odolal, vzácný Olekso Dovbuši. Ani jednou! Ani jedinkrát jsem si ještě nebouchl. Vezmi mě, Olekso Dovbuši, znamenitý zbojnický hejtmane, do hory Ťulpasky a já ti slibuji, že budu dobrým zbojníkem: brát budu bohatým a chudým dávat, jak se to po správnosti má. Taky zametat budu, celou Ťulpasku každou sobotu zametu a vytřu, před svátky všecka okna pozumývám; zlé budu zabíjet a hodné hladit, jenom mě ušetři guláše a přiviň k sobě.“

Takto prosil a žadonil celníček Krásná Vasilisa a z velkých, jako len modrých očí se mu řinuly slzy jako hrachy. Laťkový plot by se nad ním ustrnul. Zalíbily se Oleksu Dovbušovi andělské oči a pšeničné vlasy Krásné Vasilisy a jeho zbojnické srdce se nad ním ustrnulo.

„Víš-li pak, Krásná Vasiliso, že budeš muset nespravedlivá hrdla podřezávat a k razítkování se u nás, zbojníčků, sotva dostaneš?“

„Budu pilným hrdlořezem a razítkování snadno oželím, jen když mě k sobě přivineš.“

„Co bych nepřivinul, přivinu,“ řekl Oleksa Dovbuš a přivinul Krásnou Vasilisu k sobě. A vinul jej k sobě, dokud nebyl Jurajdův okultistický guláš hotový.

Zbojníci objevili v rozlehlém sklepení pod celnicí spoustu láhví zabavených pašerákům a také nepašerákům, kteří se na cestu do ciziny vybavili cestovním proviantem. V láhvích byly rozmanité nápoje: pivo, víno, kořalky a likéry všech možných i nemožných značek. Cizinci je chtěli přenést přes hranice, ale chyba lávky, celníci jim paš zhabali a uložili v celničním sklepení. Rádi by nápoje výhodně prodali, jenže lid byl chudý a kořaličku si raději pálil z brambor, žaludů a bukvic sám, na pořádné nápoje neměl peníze ani hubu; byly mu málo silné. Zhabané nápoje se na celnici hromadily i přesto, že si z nich celníci i pohraničníci začasté přihýbali. Teď nastala pravá chvíle zatočit s nimi. Nadrotmistr Prkénko se dobrovolně přihlásil, že záležitost zorganizuje, protože je staršinou a má bohaté zkušenosti s vydáváním rumu vojskům při vyhlašování války Sovětskému svazu. Oleksa Dovbuš mu přidělil tři spolehlivé zbojníčky poloabstinentíčky, aby mu byli k ruce. Vymyli největší kotel po guláši a kvůli spravedlnosti lili do něj z láhví pivo, víno, kořalku a likéry, jak jim co přišlo pod ruku, aby někdo nereptal, že neměl ajerkoňak nebo becherovku, že musí chlemtat Johnnieho Walkera. V kotli se všechny nápoje spojily ve vzácnou jednotu a každý chlemtal všecko. Nadrotmistr Prkénko i přesto, že mu parobci z Priekopy u Hrušky oškubali uniformu, nepřestal být vojákem se smyslem pro spravedlnost, řád a pořádek.

Také zbojníci měli smysl pro spravedlnost, jenže jim chyběl smysl pro řád a pořádek. Byli to spravedliví a bojovní bohémové, a kdyby byl Oleksa Dovbuš býval nebyl tak silnou a jednotící osobností, dozajista by se po čase rozutekli a zbíjali spravedlivě každý na svou pěst. Nebýt Prkénkova smyslu pro řád a pořádek i při bujaré oslavě vítězství, pobili by se zbojníčkové mezi sebou o flašku becherovky ajn cvaj draj. Prkénko na dvoře osvíceném vatrami stravujícími dřevěné součásti kasáren, tyčky z plotu a nábytek z kanceláří přiděloval míchaný nápoj z kotle ukázněně v řadě seřazeným zbojníčkům do ešusů, a komu bylo málo, mohl si přijít pro nášup.

Zbojníci na dvoře ukázněně pili a zpívali zbojnické písně a také tančili zbojnické tance s vysokými výskoky a mohutnými rozmachy sekerkami a výstřely do vzduchu z hajdamaček, také z ukořistěných signálních pistolí vystřelovali barevné rakety, až přilákali chasu z blízké vesnice Nižní Sucharky, převážně děvčata v modrých suknicích a ve vyšívaných živůtcích plných prsou. Radostně se dala do tance se zbojníčky a do pití z jejich ešusů. Jenže jak tomu začasté bývá, bylo děvčat pohříchu málo a zbojníci museli tančit povětšinou pán s pánem a to není ono.

Kdože to seděl v politické světnici u stolu s rudým ubrusem, u prázdných talířů po okultistickém guláši kuchaře Župajdy či Jurajdy (nebo snad Kulajdy?) a plných láhví červeného vína modrého portugalu z oblasti Retzu v Dolních Rakousích? Zbojnický hejtman Oleksa Dovbuš s Krásnou Vasilisou po boku a plukovník Kotulán se svými vojsky – podplukovníkem vojínem profesorem Weinbergerem, vojínem pacifistou Oldřichem Navrátilem, vojínem specialistou Longinem Peckou, vojínem konceptualistou Pytlíčkem a… a to byli všichni. Kdože to neseděl v politické světnici a nepil modrý portugal? Staršina nadrotmistr Prkénko – rozděloval zbojníčkům a venkovské chase nápoje; kuchař vojín okultista Jurajda a starší lejtěnant Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn, čestný člověk – umývali nádobí po okultistickém guláši. Ale kam se poděla praporčice Melodie Křoupalová-Podpolanská, diva na zlatých podpatcích, proč tu s nimi nezpívá vítězné písně? Neměl by tu s nimi v politické světnici sedět také Ihnat Žvaňka, tajný agent 001, zbojnický James Egon Bondy operující v týlu nepřítele? Že by hned po splnění náročného úkolu plnil další, ještě náročnější?

Profesor Weinberger přítomným vyprávěl o vztahu vídeňského cukráře, publicisty, vlastence a myslitele Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského k červenému vínu modrý portugal z oblasti Retzu, kam často zajížděl nejen pro víno, ale také pro mouku semletou větrným mlýnem na pahorku nad Retzem. Neboť mouka semletá větrem obsahuje jisté procento větrnosti, jakého se u mouk z obligátních mlýnů nedostává.

„Bez takové mouky byl by věhlas Kepke-Kapkawského smetanových větrníků poloviční,“ prohlásil profesor Weinberger, „ne-li třetinový, to si pište! Kdo hodlá tvrdit opak, nechť nastolí relevantní důkazy!“

„Tja,“ řekl Oleksa Dovbuš po chvíli všeobecné zaraženosti a nalil si vína do cínového poháru, který nosil stále při sobě. Všichni vzhlédli a jejich pohledy se zavěsily zbojnickému hejtmanovi na rty. „Někdy se ani nejlegendárnějšímu zbojníkovi nepodaří to, co by se mu podařit mělo: aby vykonal dobro, které vykonat měl. Víno mi hořkne v ústech, když zaslechnu jméno Christian Immanuel Kepke-Kapkawski. Nebyl jsem dost bdělý, nebyl jsem dosti ostra­žitý. Ajajaj! Ani Ihnat Žvaňka, má pravá ruka, nemohl zabránit nejhoršímu. Operoval tenkrát na Dálném východě, podplavával sovětské atomové ponorky a lepil na ně nálepky LOVE NOT WAR a ATOMKRAFT NEIN, DANKE! Když muži z Komitétu gosudarstvěnné bezopasnosti převáželi v černém havranu Kepke-Kapkawského naším územím pod horou Ťulpaskou na východ, obcoval jsem v obci Kolomyši s manželkou Štěpána Dzvinky, s mojí milovanou milenkou. Copak je zbojník jenom zbojníkem, vždyť je také člověkem s lidskými slabostmi, božím tvorem, žlázy mi tenkrát sloužily a zaplať pánbůh stále ještě slouží. Nemohl jsem přeci ženu Štěpána Dzvinky nechat Štěpánu Dzvinkovi jenom tak nedoukojenou, natáhnout červené kalhoty a hrr na ně, když jsem ani nevěděl, že ti zběsilí z suky synové vezou Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského v černém havranu za Ural. Kdybych to byl býval věděl, býval bych si ty kalhoty natáhl a k manželce Štěpána Dzvinky byl bych se býval vrátil dokončit akt později, až by bylo bývalo důležitější dílo hotové: černý havran zastaven, otevřen, vybrán a svržen do propasti, z suky synové pobiti a slovutný cukrář, publicista, vlastenec a myslitel posazen do vagonu první třídy směr Vídeň.“

„Pozdě bycha honit, zbojníče,“ pravil profesor Weinberger, „je zbytečné plakat nad rozlitým mlékem. Cukrář je smrtelný, jeho dílo živé.“

„Už se tím netrap,“ přidal se k profesorovým útěchám plukovník Kotulán, „hlavně zdraví! A taky štěstí a veselá mysl.“

„Tak,“ řekl Oleksa Dovbuš, „všichni tam musíme. A na to se napijeme!“ Všichni povstali, pozvedli číše a napili se vína, které měl vídeňský cukrář tolik rád.

„Mladý může, starý musí,“ dodal ještě Krásná Vasilisa a usmál se andělským úsměvem.

Oleksa Dovbuš postavil pohár na ubrus a na tváři se mu rozhostil slavnostní, trochu tajuplný výraz. Pokynul přítomným, aby se posadili, a třikrát zbojnicky zatleskal. Dveře se otevřely a dovnitř vjel trakař plný peněz.

„Vracím, co vám zlotřilí pohraničníci a celníci zhabali. Co bylo ukradeno, musí být vráceno,“ prohlásil Oleksa Dovbuš.

Peněz na trakaři bylo mnohem víc, než kolik jich celníci a pohraničníci našli pod roštem polní kuchyně. Oleksa Dovbuš jinak nedal, museli si vzít všechno, co na trakaři bylo, a mohli si nechat i trakař, vždyť peníze potřebují na obecně prospěšnou věc a trakař by zbojníkům leda zavazel. Zbojníci by se rádi k vojskům přidali a táhli s nimi na Sovětský svaz, jenže zbojník má v dějinách jinou funkci nežli voják, zbojník chrání lid před zvůlí a bezprávím, kdežto voják vede válku nebo se na ni připravuje. A tak zůstanou zbojníci v hoře Ťulpasce a vojska plukovníka Kotulána potáhnou na Sovětský svaz bez nich.

Slunce vyklouzlo zpoza Karpat a zahlédlo vlkodlaky, kteří se už překulili přes kládu a nachlemtaní čerstvé krve křepce mašírují do fabriky, se sekyrou do lesa nebo s kosou na pole, do školy či do kanceláře, odžít si svůj všední den. Taky vesnická chasa už se vrátila domů, do Nižní Sucharky. Děvčata vhupla pod peřinu, aby mateře nevěděly, že celou noc se zbojníky proskotačila, chasníci popadli vidle, aby si otcové mysleli, že tak brzo vstali a kydají hnůj. Jenže nekydali, jen tak s hlavičkami bolavými o vidle se opírali a vestoje spali.

Zbojníci zatím uklízeli, rovnali kasárna a celnici se zemí. Když se prouklízeli až ke kanceláři velitele pohraničníků, když nakoukli dovnitř, raději potichu zavřeli a po špičkách odešli srovnávat se zemí celnici. Protože načapali Ihnata Žvaňku s Melodií Podpolanskou. Na tvrdém kavalci ruku v ruce našívali na temně rudou róbu opadané flitry.

O polednách bylo uklizeno, po kasárnech a celnici ani památky, všechno srovnáno se zemí, pohnojeno, zaseto, travička už se zelenala a sedm set zbojníků v červených kalhotách kráčelo za Oleksou Dovbušem domů, do hory Ťulpasky číhat na zlé lidi a bránit jim ve zlých skutcích, bohatým brát a potřebným rozdávat. Jen Ihnat Žvaňka ještě pomáhal vojskům plukovníka Kotulána vyprostit gazík a polní kuchyni z potoka na druhý břeh. A když je vyprostil, ještě se v křoví patnáct kroků od potoka rozloučil s Melodií v šatech čerstvě pošitých blýskavými flitry. Když se rozloučili, odkráčel také Žvaňka do hory Ťulpasky za svými brachy.

„Mám pro tebe radostnou zprávu,“ řekl Pytlíčkovi Longin Pecka a podal mu fotoaparát Fujifilm, vylovený z kádě. „Podařilo se mi ten krám opravit. Dávej si na něj bacha, je to citlivá japonská práce, ty jeden konceptualisto.“

Nadrotmistr Prkénko se opět blyštěl vojenskými ozdobami. Oškubal z uniformy zesnulého komandýra pohraničníků knoflíky, medaile a další cingrlátka a našil si je na svoji orvanou uniformu. Místo lva se dvěma ocasy a vyplazeným jazykem měl teď medvěda s vyceněnými zuby. Knoflíky se zas blyštěly zlatem a byly tak veliké, že pro ně, aby je mohl zapnout, musel zvětšit dírky na saku.

„Nasedat!“ zavelel plukovník Kotulán a vojska se dala do pohybu.

Na moře se pouštím v noci, abych měl hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon v sobě. Ve dne je to nemožné; ale i v noci se hvězdy na obloze zaneřáděné světly velkoměsta špatně hledají. Hvězdného nebe se nám nedostává, mravní zákon je obcházen. Proto vstupuji na prám Medúzy za tmy, se zuby vyčištěnými, přikrývku u brady. Daleko od břehů, od lidí a jejich světel, na vysokém moři mne nic neruší. Nedoléhá sem povyk racků ani svist kormoránních letek, je tu jen šplouchavé ticho oceánu.

V dřívějších dobách se cestovatelé nemohli rozhodnout pro cestu kolem světa. Svět nebyl kulatý, měl kdesi začátek a jinde konec. Mohli však nasednout na koně a vydat se z Čech až na konec světa. A pak zase zpátky.

Z hlubokého nebe se mi zatočila hlava. Dech se úží, úzkost mě svírá, propadám zoufalství. A tu na mne mezi hvězdami jedna hvězdička vyjukne, modře pomrkává, kyne mi: Pojď! Pojď za mnou… Nic neslibuje, ale já tuším příslib čehosi báječného. Nořím ruce do vln a hrabu jimi jako čubička v požární jímce. Prám se dává do pohybu, směr modrá hvězda, hvězda vytoužená.

3

Toho dne urazila vojska plukovníka Kotulána jenom pár kilometrů po silničce nevalné kvality vinoucí se podél potoka hlubokým, těsným údolím mezi příkrými svahy porostlými smíšeným lesem s převahou listnáčů, plné hřibů obecných se světle hnědými hlavičkami i hřibů kolodějů s purpurovými výtrusnicemi, na řezu modrajících. Houby pohlížely svrchu na projíždějící vojska a kývaly na ně zpoza buků, lákaly tak mocně, že jim nebylo možné odolat. Velitel Kotulán přikázal stručně:

„Zastavit! Vysednout! Hřiby sklidit!“

Nosili jich celé náruče, už jimi naplnili kotel polní kuchyně, sypali houby do volných prostor obou vozidel a přinášeli stále nové a nové. Co s takovým nadělením?

„Dosklízet! Nasednout!“ zavelel velitel, když mu doklaplo, že v této bitvě byli houbami poraženi. Když vyjeli z lesa, hory ustoupily a údolí se rozšířilo v prostornou louku s otavou už posečenou a uklizenou. Na olši u silnice viselo prkno natřené vápnem, na něm suříkovou barvou šipka a nápis dvojí abecedou:

АВТОГОСТНИЦА ОБОРОГ

MOTEL OBOROH

Šipka ukazovala doleva na mírně rozježděnou, ale suchou polní cestu, sjízdnou i bez řetězů. Skutečně, po necelém kilometru spatřili podobnou ceduli, jenže bez šipky, s nápisem:

BOT!

U stolku za pruhovanou závorou seděl na trojnohé židli chlap se zahnutým nosem, odstávajícíma ušima a rozježenými vlasy. Kdyby měl na sobě červené kalhoty, nemohlo dojít k mýlce. Kalhoty však měl manšestrové, hnědé jako srst letního srnce. Před ním na rozviklaném stolku ležela ohmataná kniha většího formátu, poblíž barel s ruční pumpou. Oboroh nebyl jen motel, ale i čerpací stanice. Byla tu studna s va­hadlem, po obvodu rozsáhlé louky plot z kůlů propletených vrbo­vými houžvemi, na louce halabala poskládané ubytovací oborohy. Chlap u vchodu měl za zády dřevěnou kůlnu a na ní desku s očíslovanými hřebíky – některé byly zrezivělé, jiné novější. Visely na nich dřevěné hrušky s čísly oborohů. Chlap byl majitel motelu a zároveň recepční, jmenoval se Kazak Kazačok. Kromě kalhot měl na sobě ušmudlanou rubašku, na hlavě ušanku s pravým uchem natrženým a levým urvaným docela. V babím létě to nevadí, ale co bude dělat v zimě?

Kazak Kazačok si všechny zapsal do knihy hostí, ukázal místo, kde možno zaparkovat, a přidělil každému hrušku s číslem. Klíč nebylo potřeba, oborohy se nezamykají. Ještě upozornil, že v oborohu panuje přísný zákaz kouření a manipulace s otevřeným ohněm. Loni si tu mladý pár amerických turistů bezodkladně potřeboval zahulit jakousi trávu a bylo to jejich poslední pokouření.

„Zbyly z nich akorát škvarky. Oba se vešli do jedné krabice od bot a dobytek neměl co žrát,“ vysvětlil hoteliér na odstrašujícím příkladu, že zákaz hry s ohněm není zbytečný. „Platí se předem!“

Kotulán chtěl šetřit válečnou kasu a místo peněz mu nabídl hříbky. Kazak Kazačok se dal do smíchu, až se pod ním zvrátila trojnožka. Chtěl dolary, eventuálně eura. Zaplatili tedy předem a ještě mu přidali zbojnický trakař, už jim nebyl k ničemu. Kazak Kazačok dovolil Jurajdovi zatopit v polní kuchyni a uvařit houbový guláš. Nechal se taky pozvat a moc mu chutnalo. Došel si dvakrát pro nášup.

Motel Oboroh, středa

Má znejmilejší Aničko!

Moc se omlouvám, že jsem se odmlčel na takovou dobu. Válka nepřeje zamilovaným, chvilka klidu k napsání dopisu se těžko hledá. A tak mi odpusť, moje Dušičko, že jsem Tě nechal tak dlouho čekat. V myšlenkách jsem stále s Tebou, kudy chodím, tudy na Tebe myslím. Po strastech uplynulých dní jsme se ubytovali v příjemném, vzdušném motelu Oboroh, blízko silnice. Jakmile dorazíme do Užhorodu, pošlu dopis z pošty, recepční Kazak Kazačok nemá známky ani poštovní schránku, tomu bych dopis nesvěřil, mohl by ho zašantročit.

Mám oboroh číslo 17 jenom pro sebe, je večer, seno voní a jakýsi ptáček pěkně tluče, jistě to bude slavík. Svítím si baterkou se solární baterií, abych viděl, i když je nebe plné hvězd, na psaní to nestačí. Svíčkou se svítit nesmí, oboroh by mohl vzplanout.

Asi nevíš, co je to oboroh, u nás doma se dává seno do seníků. Jsou to čtyři vysoké kůly zatlučené do země a na nich došková střecha, která se dá posouvat nahoru a dolů podle potřeby. Mezi kůly je seno, suché a voňavé, a taky já tu jsem. Sedím v tom seně s papíry na kolenou a píšu Ti dopis z války.

Už jsem si myslel, že všechno skončilo, že se brzy vrátím. Na hranicích nás totiž zastavili celníci s pohraničníky a chtěli pasy. A protože vojáci žádné pasy nemají, těšil jsem se, že nás vrátí zpátky. Chyba. Zavřeli nás v ťurmě s koleny u brady a všechno nám ukradli, peníze i zbraně, ani jsme je nestačili vybalit. Říkal jsem si: Věčně tady nebudeme. Zavřít nás můžou, pustit musí, a my se vrátíme a já Tě budu moci, moje Dušičko, obejmout, než sníh louky zasněží. Druhá chyba. Jacísi banditi v červených kalhotách, se strašně kousavými psisky, všecky celníky a pohraničníky povraždili a nás z ťurmy vysvobodili. Táhneme tedy dál. Kdoví čeho se tu ještě dožijeme.

Ale nestěžuju si, aby sis nemyslela, jídlo je tu dobré – dnes byl k večeři houbový guláš z pravých hřibů, zimou netrpíme, s kamarády je legrace. Však ono to jednou skončí a my si, Aničko Dušičko, padneme do náruče. Ani nevíš, jak je mi po Tobě smutno…

Tvůj milující
Oldřich

Stalo se, co se muselo stát. Když se na začátku mluví o nebezpečí ohně, když se pohybujeme v hořlavém prostředí a v kapse nám chrastí zápalky, co můžeme očekávat? Nejčastější příčinou pohrom a tragédií bývají vášně. Propukne-li něco takového v člověku, zdravý rozum a střízlivý úsudek odejdou do ústraní a vyklidí prostor bez rozumu a neuváženému konání – vášni.

Starší lejtěnant Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn kouřil cigarety ubalené z dýmkového tabáku Taras Bulba. Jinak o něm moc nevíme a vědět bychom měli, když s námi táhne do války, s takovým jménem když táhne na Sovětský svaz. Oldřich Navrátil se ho zeptal rovnou:

„Jak jsi, Tatjane Tatjanoviči, přišel ke své hodnosti?“

„Již od útlého dětství jsem toužil být starším lejtěnantem. Některé děti chtěly prak s leteckou gumou, kolo s ráfkovými brzdami, červenou čepici, poslušného psa Ťapku… jiné chtěly dočurat do nejvyšší výšky, stát se skafandrovým potápěčem nebo tryskáčovým pilotem, já jsem chtěl být starším lejtěnantem a neptejte se mne proč. Nevím. Noc co noc se mi zdávalo, že jsem starším lejtěnantem. Jednou zrána jsem se probudil… a byl jsem starším lejtěnantem.“ Jak prosté! Když člověk něco chce a udělá všechno pro to, aby toho dosáhl, dosáhne toho. Nic na tom není.

„Já to mohu dosvědčit,“ řekl kuchař okultista Jurajda, „vždyť jsme spolu vyrůstali v jednom sirotčinci. Také já jsem dosáhl toho, čeho jsem dosáhnout chtěl, i když jsem po tom zas tolik netoužil.“

„Já to mohu také dosvědčit, vždyť jsme spolu vyrůstali v jednom sirotčinci, zpočátku dokonce v jedné postýlce. Chovanců bylo tenkrát víc než postýlek.“

„Vždyť já ani nevím, komu jsem se narodil,“ povzdechl si kuchař okultista Jurajda. „Ale vím, jak jsem se stal okultistou.“

„Jak?“ zeptali se přítomní.

„Jednoho dne se mi nad hrncem svíčkové omáčky zjevila moudrost – Pragnâ-Paramitâ: Je nebytelnost všech zjevů, tvarů a věcí. Útvar je nebytelnost a nebytelnost je útvar. Nebytelnost není rozdílna od útvaru, útvar není rozdílný od nebytelnosti. Co je nebytelnost, to je útvar, co je útvar, to je nebytelnost.“

„Teď už se nedivím ani trošku, Župajdo, že ses stal okultistou,“ řekl po chvíli ticha profesor Weinberger, „ačkoli až dosud jsem se tomu divil velice. Nechápal jsem totiž, jak prostý kuchař ze sirotčince dospěje k vědě o tajemstvích, na jaká obyčejná věda nestačí. Dojde-li ke zjevení moudrosti nad svíčkovou omáčkou, nelze odolat. A já se domníval, pakliže zjev, tvar a věc jsou útvarem, že by měl útvar být bytelností, nikoli nebytelností. U Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského jsem se s fenoménem bytelnosti a nebytelnosti v souvislosti s útvarem nesetkal. Zřejmě tuto souvztažnost pokládal za marginální a vůbec se jí nezabýval. Nevylučuji však, že by něco na toto téma mohlo existovat v jeho roztroušené pozůstalosti. Vůbec bych se tomu nedivil. Předpokládám, že by se mohlo něco významného vynořit v průběhu naší expedice…,“ zadumal se profesor uvízlý v síti spletitých představ.

Lidé, které osud spřáhl do těsného houfce, by o sobě měli vědět co nejvíc. Při válečné expedici jsou závislí jeden na druhém, při tak nebezpečném podniku jde všem o kejhák. Nelze se tedy divit otázce, kterou vyslovil Oldřich Navrátil.

„Jaks přišel, Tatjane Tatjanoviči Stěnolezyne, čestný člověče a starší lejtěnante, ke svému neobvyklému jménu Tatjan Tatjanovič, když jste vyrůstali s Kulajdou v jednom sirotčinci? Snad tě nějací kočovníci neukradli a cestou po našich končinách nevytrousili?“

„Kde že by vytrousili, nevytrousili ani neodložili. Počat otcem narodil jsem se matce, jak už to bývá. Tak jsem se objevil na světě a doufám, že si tu ještě nějaký ten rok pobudu a mnoho Taráska Bulbáska, silného tabáku, vykouřím. Moje babička Pelageja Konstantinovna Stěnolezyna byla vášnivou čtenářkou Puškina a ráda by bývala porodila Taťánu. Rodila, rodila, ale Taťánu porodit nedovedla. Sedm chlapců dala dědečkovi, sedm statných sokolů. Ten poslední byl nejmladší a byl to můj otec. Mému otci dala babička Pelageja Konstantinovna jméno Taťána. Když pop dítě při křtu svlékl a chtěl je ponořit do křtitelnice, všiml si čehosi nezanedbatelného a pochopil, že Taťána nemůže být Taťánou ani trošku. Pokřtil mého otce na jméno Tatjan, Tatjan Trofimovič Stěnolezyn. Nepřejte si vědět, jak babička vyváděla, že nemá Taťánu.“

„Jak, jak vyváděla?“ přáli si vědět.

„Namydlila popovi schody, pop na nich uklouzl a narazil si kostrč, ale Tatjana Trofimoviče držel pevně, neupustil ho a život mu zachoval. Jenže krutá matka, moje babička Pelageja Konstantinovna mu jinak než Taťáno po celý život neřekla. Ani na smrtelné posteli mu neřekla Tatjane. Její poslední slova byla: ‚Jsem ráda, Taťáno, že ses tak dobře oženil…‘ A vydechla naposledy.“

„Jak se stalo, že také tobě dali jméno Tatjan, Tatjane Tatjanoviči?“

„To proto, že se Taťána tak dobře oženil,“ zavtipkoval si starší lejtěnant. „Ale žerty stranou. Prostě tak, osud tomu chtěl, přihodilo se.“

„Tos měl teda kliku, kamaráde,“ řekl plukovník Kotulán. „Jenom jestli nekecáš.“

„Já to mohu dosvědčit,“ řekl kuchař okultista Jurajda, „vždyť jsme spolu vyrůstali v jednom sirotčinci! Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn, čestný člověk, nikdy nekecá. Je božský! Má jenom jednu slabůstku: vášnivě rád kouří silný tabáček.“

Osamělý noční plavec uprostřed oceánu na chatrném, neovladatelném voru, bezmocný, zmítaný vlnami. Až zahynu, pes po mně neštěkne. Začal padat sníh, mokrý, v chuchvalcích, šimral na tváři.

Kdo to zavinil? Komu to vyčíst? – Nikomu! Nikdo mě… Sám jsem se… Vyvržen na troskách z Medúzy uprostřed vod, z vlastního rozhodnutí vyčleněn z přívětivého světa, ze snesitelné společnosti, vězím v bezmoci napospas okolnostem, živlům napospas, a nemohu pokračovat v cestě kolem světa. Nezbývá než čekat na příznivý vítr nebo pomoc bližního, zatímco vzdálený svět se otáčí beze mne, bez mého přičinění pádí kupředu, do neznáma. Vyskakovat a křičet zoufalstvím, spílat jsem už přestal, prosit Boha o pomoc je zbytečné, má svých starostí dost… Je mi zima. Mohu dýchat a choulit se do sebe, pronikat do vlastního nitra, zahřívat se svým vlastním srdcem a nové kontinenty hledat ve své vlastní hlavě, ve spleti chaotických spojů a nevyžádaných fantasmagorií.

Je mi zima, zima je mi. Zima! Zima se po mně prochází, leze do mne ze všech stran; lezavá, úpěnlivá zima. Kdyby to byl mráz, krutý, palčivý a zničující, bylo by to hned. Takhle se to vleče… Můj prám spočívá na klidné, temné vodě, padá na něj sníh. Vločky slepené do chuchvalců snášejí se zvolna, měkce mi přistávají na těle. Ještě žiju, ještě na mně roztávají…

„Večerka!“ zaječel Kazak Kazačok dbalý pořádku, k němuž ho přivedli za služby v Rudé armádě, a začal zběsile bušit půlkilovým kladivem do kolejnice zavěšené na recepční boudě. – Ale vždyť ještě ani tma nebyla pořádná, a i kdyby byla, mohli si rozdělat oheň a posedět třeba do rána, vždyť si tak pěkně povídali a vyspávat mohou do oběda, však jim ten Sovětský svaz neuteče. Samohonky z lesních plodů také nebyl nedostatek. Ještě se chtěli dozvědět, jak se dostali starší lejtěnant Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn, čestný člověk, s kuchařem okultistou Župajdou do roury v příkopu poblíž Kuřích Vod. A co tam dělali. Museli k tomu přece mít nějaký důvod… Nu což, zítra je taky den.

„Chlapi, bacha na oheň!“ zvolal Kazak Kazačok. „Ne abyste ve svěřených oborozích kouřili nebo jinak manipulovali s ohněm!“ volal za vojsky rozcházejícími se do přidělených oborohů.

Vojska se rozešla, Tatjan Tatjanovič si dal posledního čouda a vajgla pečlivě udusil v trávě patou, zašlápl ho do země. Přece si nezapálí seno pod zadkem!

Longin Pecka nešel do přiděleného oborohu. Sice k němu zamířil, ale pak udělal kličku ke křovisku černého bezu pár kroků od Stěnolezynova noclehu. Měl tam ukrytou svoji jámu. Peckova jáma se nesmí zanedbávat. Po chvíli se do bezu vnořila také Melodie Podpolanská, nezanedbatelná krasavice, která se také nesmí zanedbávat. Ostatně Melodie by se zanedbat nedala. Nezanedbaná usnula v Peckově jámě s Peckou v posteli a usmívala se ze spaní.

Longina Pecku probudila ruka, přesněji paže. Levá paže od lokte vzhůru strnula, jakoby umřela. Spočívala na ní krásná hlava Melodie Podpolanské s natáčkami ve vlasech. Tlačila. Když usínali, bylo to příjemné: jako by to, co skončilo, ještě pokračovalo, ale v jiné dimenzi, kdy se duch zvolna odpoutává a všechno fyzikální povznáší. Jenže i krásná dámská hlava má svou váhu. Pecka paži vyprostil, trochu s ní pocvičil, aby se prokrvila, chvíli přemýšlel o krásách a rozkoších, které válka se Sovětským svazem přináší, a pak dospěl k rozhodnutí, že probuzení využije k vykonání potřeby.

Posunul maskovací drn, vystrčil obezřetně hlavu a skrz bezové haluzí spatřil rudou záři. Skotačivé plameny stravovaly oboroh číslo čtyři, v němž byl ubytován nenapravitelný kuřák cigaret z Tarase Bulby, starší lejtěnant Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn. Pár kroků odtud ozářená ohněm stála přikrčená postava v jednouché ušance a šíleně se chechtala. Kazak Kazačok měl kalhoty spuštěné na půl žerdi. Pecka se domníval, že se pokouší po junácku uhasit požár. Jenže Kazak Kazačok nehasil. Ten šílený kozák fascinovaně hleděl do plamenů, hubu otevřenou, slastný výraz v ksichtu, mastil obouruč svého kozáckého pinďu, mastil, mastil, už, už… Už! Vystříkl do plamenů. Po tváři se mu rozlila úleva. Plameny vyšlehly ještě výš. „Joj!“ vykřikl, natáhl si kalhoty, popadl krabici krbových sirek a rozběhl se k oborohu konceptualisty Pytlíčka.

Pecka se už stačil zorientovat. Bos, jenom v trenýrkách z Prkén­kova skladu se vrhl po Kazaku Kazačokovi a strhl ho do trávy. To už se z oborohů vyhrabávala rozespalá vojska. Někteří běželi ke studni, jiní se sháněli po lopatách a písku. Srdnatý Kotulán vběhl do plamenů, ale hned zas vyběhl, podolek na něm hořel. Rval si košili z těla a řval:

„Je to v hajzlu! Pozdě, už mu nepomůžeme.“

Už mu nikdo nemohl pomoci. Oboroh shořel do mrtě, jen hromádka jemného senného popela zbyla. Z čestného člověka Tatjana Tatjanoviče Stěnolezyna nezůstalo nic, ani kosti, ani škvarek, jaký by se vešel do krabice od bot.

A kdepak že vy se, paňi, pořád… Už jsem vás neviděla, ani nepamatuji. Já vím, to je neustále cosi. Taky už jsem dlouho nevytáhla paty, všude samá chřipka, AIDS, žloutenka, SARS a ebola, to aby se člověk bál vystrčit nos, aby na něho něco, a co pak s tím, že. Nejhorší je to v čekárnách u doktora, tam to na vás číhá pěkně v teple pod lékařským dohledem a vy to chytnete, ani nevíte jak. Nejlepší uvařit hrnec čaje z lipového květu s citronem, medem osladit, dva aspiriny a pořádně se vypotit. Kdepak bych vás, paňi, mohla potkat, když jsem se čtrnáct dnů nejmíň potila. Taky ohřátá vincentka s horkým mlékem napůl pomáhá. Jak jsem vám, paňi, posledně vyprávěla o tom Navrátilovi, jak pořád píše zamilovaná psaníčka té studentce na učitelku základní školy, Anna Dušičková se jmenuje, tak ta ještě zdaleka nedostudovaná chodí v hodně volných šatech, a když si vezme tepláky, je to vidět, nejsem slepá. Ani to moc neschovává, jako kdyby na to byla pyšná, taková mladá, ještě ve škole a už. Z těch dopisů od Navrátila to určitě nemá. To bude pěkné číslo, a pak tomu svěřte děti! Kdepak, ještě že nejsem mladá, za nás něco takového, paňi, to mi věřte… Až ten se vrátí z války, jestli se vrátí, snad už nebude mít flintu, aby náhodou… A hned děcko! Ani bych se mu nedivila. Takový voják ve válce pěkně zpustne, pak už se s ničím nemaluje. Nejhorší je prý zastřelit prvního, ti další už jdou jako maliny. Taková pěkná slečinka, takový konec bych jí opravdu nepřála! Tak oni při tom pátrání po Sovětském svazu – jako kdyby ho už dávno nezrušili – narazili na jakéhosi kozáka v ušance s utrženým uchem, svázali ho do kozelce, a když jim neprozradil, kde se Sovětský svaz schovává, tak mu zalepili hubu, zahrabali ho v kupce sena a utekli jako malí kluci. Za dva dny jel tudy traktorista se zrním do mlýna a odhodil hořící nedopalek do té kupky s kozákem. Seno vzplálo, ale traktorista už byl pryč a nikde nikdo. Tak. Tak to dopadlo. Zatímco ta povedená partička už byla za Užhorodem, tady taková tragédie v kupce sena. Prý to hořelo jak vích, jestli víte, paňi, co je to vích a jak hoří. Ale kde ten Sovětský svaz hledat, to jim, paňi, nikdo neřekl, a tak se teď ženou na Kyjev a myslí si, že by tam mohli něco zjistit.

Vyprávějte někomu, že jdete kolem světa a kolik jste urazili! Nikdo vám neuvěří. Budou si o vás myslet, že jste pošetilý stařec, kterého se nepodařilo setřást a teď se vytahuje. Vyprávějte někomu, že jste došel k moři a pokračujete v cestě na voru sbitém z trosek!

Noc je mámivá, temná, bezhvězdná, taky měsíc se zatoulal, někde v hostinci si na počest jara dává rum. Měl bych prám nechat plavat a vrátit se domů, do vyleženého důlku v posteli, snít přívětivé sny o létání. Nemohu, vždyť jsem na cestě. Na cestě kolem světa. V tiché tmě zaslechnu šplouchnutí. Zahlédnu světýlko… Jsou to přeludy, konec už se blíží… Konec světa, konec mého světa, můj konec…

Laskavá ruka se mne ujímá, ležím na palubě s hlavou podloženou svinutým lanem, lampa na ráhnu se lehce pohupuje, džbán se ke mně naklání, džbán s chladivou pitnou vodou, piju, chlemtám živou vodu jak velbloud, který přešel poušť, stéká mi po tváři, sladká jako život. Žiju! Pak miska s hrachovou kaší a suchar na kost vysušený, máčím ho ve vodě a polykám nabobtnalé chuchvalce, lžicí nabírám žlutou, zlatou kaši, cpu to do sebe, nadívám si břicho, jako bych se bál, že mi to urvou od úst a hodí rybám. Dívají se na mne spokojeně, smějí se, radují, jak mi chutná, že mě zachránili, čirou náhodou na mne narazili, vždyť mě mohli minout. Byla by to škoda, takového chlapíka, s takovým apetýtem. Siláka, který se udrží, i když stromem třese celá vesnice!

Když mě nasytili a napojili, když jsem do sebe vecpal třetí nášup, odvedli mě do podpalubí a určili místo, na kterém teď budu pobývat: třetí lavice na levoboku. A pak mě přikovali k veslu mezi zadumaného Seveřana a černocha s oslnivým úsměvem. Galéra nemusí čekat na příznivý vítr, dokáže plout i v bezvětří. Když je potřeba, i proti větru.

4

Степь, да степь кругом… zpívali si a pak už jenom broukali, protože nevěděli, jak je to dál, neuměli slova, ale melodie pokračovala, píseň se jim líbila kvůli nápěvu, protože vyjadřoval to, čím projížděli: step. Step je spíš melodie než zbytečná slova. Step slovy nevyslovíš.

Uháněli cestou necestou, cesta chvíli byla, pak se ztratila a nebyla, než se zase vynořila někde jinde, kde by ji nikdo nehledal. Širá step si cest příliš neváží. Chceš jet? Jeď! Jeď si, kudy chceš, nikdo ti nebude žádné cesty, silnice nebo dálnice předepisovat. Nechceš jet? Nemusíš… Ve válce si voják cesty nevybírá, jede, kudy to jde, kudy musí, kudy ho ta válka vede. Válka je vedla nekonečnou stepí. Степь, да степь кругом, путь далек лежит, в той степи глухой умирал ямщик… Vpředu Lada Niva s plukovníkem Kotulánem za volantem, po boku mu seděl konceptualista Pytlíček a snil o tom, že se mu někdy podaří integrovat step do některého ze svých konceptů, do toho nejskvělejšího. Jenže jak? Na zadním sedadle si hověla Melodie Podpolanská, v levé ruce kulaté zrcátko, v pravé pinzetu, snažila se vytrhnout nežádoucí chloupek z kořene nosu, jenže automobil drncal po nerovné stepi a Melodie se ne a ne trefit. Zatracená step!

И, набравшись сил, чуя смертный час,
Он товарищу отдавал наказ:

Ты, товарищ мой, не попомни зла,
Здесь в степи глухой схорони меня.

Ты, лошадушек, сведи к батюшке,
Передай поклон родной матушке.

А жене скажи слово прощальное,
Передай колько обручальное.

Да скажи ты еи – пусть не печалится,
Пусть с другом она обвелчается.

Про меня скажи, что в степи замерз,
А любов еë я с собой унес.

V gazíku vystřídal staršina Prkénko v řízení kuchaře okultistu Jurajdu, který nebyl po tragickém odchodu svého přítele Tatjana Tatjanoviče Stěnolezyna, čestného člověka, k použití. Vždyť spolu vyrostli v jednom sirotčinci, v jedné postýlce… Navrátil s Peckou a Weinbergerem na zadních sedadlech také neoplývali dobrou náladou. Chtěli šíleného Kazaka Kazačoka předat místní spravedlnosti, už ho měli chyceného, už sháněli provaz, že ho spoutají, jenže udržte zběsilce v afektu a haste přitom ještě uhlíky po shořelém oborohu! Kazak Kazačok se jim vysmekl a utekl do lesa. Hoňte pak uprchlého kozáka po lesích, hledejte ho v temném hvozdu, když musíte do války!

Nadrotmistr Prkénko velice rád řídil. Řízení automobilu je jasná, srozumitelná záležitost. Auto je poslušné zařízení, a když víme, kam máme jet, můžeme s klidným svědomím vypnout hlavu a stát se součástí fungujícího zařízení. Prkénko nemusel myslet kudy a kam, jel za svým velitelem s hlavou vypnutou. Jak je skvělé mít někoho, kdo ví! Stačí jen sledovat poziční světla a včas reagovat na světla brzdová. Nenabourat zadek velitelského vozidla je základním úkonem, jaký musí Prkénko za volantem zvládnout. Řídí, knoflíky a ostatní cingrlátka se na jeho uniformě blýskají, štěstí je úplné, nic víc už není třeba. Ani si nevšiml, že uhánějí stepí, neví, co je to step a kde se tu vzala, kde se tu vzali tihle vojáci, proč a kam vlastně jedou… Nepotřebuje to vědět, má svého velitele a velitel to ví, jinak by nebyl velitelem.

Po ukončení základní školy se Prkénko přihlásil do učení na kadeřníka. Jeho samotného by cosi takového nenapadlo, to maminka. Protože se jí u kadeřníka líbilo a trávila tam spoustu času v plodných diskusích o čemkoli a pak se vracela spokojená, s udělanou hlavou. Dokázala si představit, že jejímu synku Prkénkovi by velice slušel bílý plášť. Jistě, mohl by se z něj stát lékař – lidský nebo zvířecí, ten rozdíl není moc velký a plášť mají oba bílý. Ale to by musel nejdřív na gymnázium a pak na univerzitu a není jisté, že má synek na takové věci hlavu. Taky cukráři bývají v bílém. Jenže tam už měli obsazeno, a proto se musel Prkénko naučit stříhat a kroutit vlasy, odbarvovat je a zase barvit jinou barvou, mýt vlasy, sušit vlasy, česat vlasy, zametat vlasy a vynášet je do smetí. Vlasy cizích lidí ho šimraly v nose a svědily po těle, někdy mu vlezly mezi dva chleby s máslem a salámem Vysočinou, které mu maminka chystala do práce, vlasy se mu ovíjely kolem paží, kolem celého těla, strašily ho ve spánku. Prkénko neměl vlasy rád. Nesnášel vlasy. Nenáviděl je, a proto se dal na vojnu. Co se maminka naplakala, než se s tím smířila. Musel jí posílat své fotografie v bílém plášti, pořízené, když měl službu dozorčího v kuchyni. Mamince nic jiného nezbylo než se smířit s faktem, že její syn je dobrovolným vojákem. Když Prkénkovi uplynula základní služba, podepsal vojnu natrvalo – zadýzloval, a stal se roťákem dýzlákem. Dostal maličkou hvězdičku, na každé rameno jednu, a místo kousavé uniformy uniformu nekousavou, tesilovou s puky, jakými se dá krájet chleba. Na hlavu místo obyčejné lodičky neobyčejnou brigadýrku. Už nemusel nic jiného než plnit rozkazy svého velitele, kapitána a později plukovníka Kotulána, rozkazy jasné jako facka. Nemusel nikoho stříhat ani kroutit nebo barvit něčí vlasy. Musel vojínům vlasy kontrolovat, jsou-li sestřiženy podle předpisu a nebyly-li by, rozkázat provinilci, ať okamžitě zjedná nápravu.

Vojna, to je bezstarostný život, život veselý. Uniforma se blyští, automobil sleduje stopu automobilu velitelova, vzadu za zády vojáci broukají zádumčivou píseň… Je to smutná melodie, ale nevadí, vždyť je to jenom píseň. Písnička může být smutná, Prkénkovi je při takovémto písňovém smutku vlastně veselo. K obědu budou švestkové knedlíky posypané tvarohem a polité rozpuštěným máslem, slíbil kuchař okultista Kulajda. Švestkové knedlíky! Je to úžasné, že tady ve stepi, jak doma u mámy… Není ten život nádherný!

V neposečené trávě, skryti mírným pahrbkem před zraky případných stepních slídilů, usedla vojska k polednímu jídlu: dršťková polévka a švestkové knedlíky. Takového kuchaře, jakým byl okultista Župajda, ve světě širém jen tak nenajdeš. Dokázal vykouzlit něco z ničeho a všichni se jen olizovali. Naštěstí ten ničema Kazak Kazačok nezapálil Hulajdův oboroh, starší lejtěnant Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn, čestný člověk, při vší úctě k jeho nehynoucí památce, by takovou dršťkovku a takové švestkové knedlíky v žádném případě nesvedl. To by dnes museli obědvat z konzervy studené kousky sleďů v rajské omáčce. Jak to ten Jurajda dokázal? Určitě je v tom ten jeho okultismus.

Po jídle se vojska natáhla ve stepním kavylu, zapálila si cigaretky a čekala na kávu a dezert. Plukovníka Kotulána napadlo, že by měl svolat poradu, na které by byla vypracována strategie dalšího postupu. Ujeli už mnoho verst, zažili několik hlubokých zážitků, ale na Sovětský svaz dosud nenarazili. Ani nepotkali nikoho, kdo by věděl, kde ho hledat. Každý, koho se zeptali, se tvářil nechápavě: Jaký Sovětský svaz? Co to je? Jó, to byly časy! To už dávno není… – Není, není! Tak s kým, kurva, vedeme válku? zvolal pokaždé Kotulán podrážděně. Přece se nevrátí z tak náročného tažení s prázdnou. Přece nevyhlašoval válku Sovětskému svazu zbytečně. Může se třeba z pole válečného padlý nevrátit nebo se vrátit poražený po mnoha letech strávených v zajateckém táboře na Kolymě s těžkým zraněním a s podlomeným zdravím. Ale vrátit se s ostudou, že nepřítele nenašel a neměl koho porážet, že se s vojsky hnal za přeludem? Takto chmurně přemýšlel velitel uprostřed stepí v dolíku pod mírným pahrbkem, vůkol ticho, ani přemýšlení na plné obrátky žádný zvuk nevydávalo. Do stepního ticha se hodilo jen ševelení větru v usychajících stéblech a stepní skřivan v oblacích. Divže si hrdélko nestrhal.

Aniž by velitel dospěl k nějakému závěru a rozhodnutí, stepní ticho přerušilo vzdálené temné burácení. Vojska se probrala z nasycené letargie a sáhla po zbraních. Že by? Že by už konečně? V civilních šatech, s přílbami na hlavách popadli polní lopatky a pustili se do hloubení okopů. Pro vojáka, který očekává útok, je lepší být zakopán nežli nezakopán. Zakopáním se tu samozřejmě nemyslí úschova celého vojáka v zemi, to by mohli všichni rovnou naskákat do Peckovy jámy, vždyť ji měl stále při ruce. Zakopáním se tu myslí zbudování provizorního krytu vhodného pro boj: okopu pro ležícího střelce. Do takto zakopaného vojáka se hůř trefuje, voják je méně viditelný a hůře zasažitelný, zatímco útočící nepřítel je mnohem viditelnější a mnohem zasažitelnější.

Temné burácení zesilovalo, blížilo se značnou rychlostí, žádný ze zakopaných vojáků však nedokázal určit jeho původce. Ani nejzkušenější z nich, jejich velitel plukovník Kotulán, to nevěděl: Tanková brigáda? Letecký svaz? Pověstné, hrůzu vyvolávající kaťuše? Budou na to jejich zbraně stačit? Ale vždyť na takovýto okamžik se cvičili na cvičišti v Bdělé pod Bezdězem, veškerý výcvik vojsk směřuje k okamžiku bojového styku s nepřítelem a ten, jak se zdá, právě nastává… Kvůli této chvíli se trmáceli celé dny a noci, celé týdny cestou necestou, aniž si dokázali představit, jak to bude ve skutečnosti vypadat. A hle, už je to tady. Už je to tady!

Tiskli se k matičce zemi v okopech pro ležícího střelce, ani nedutali. Vyčkávali se zraky upřenými k vrcholku pahrbku, který je jakžtakž chránil, přitom však zacláněl ve výhledu. Nepřítele slyšeli, ale neviděli ho. Teď by měl nejchrabřejší z vojínů opustit svůj okop, plížením plazením zdolat svah a zjistit, co se to na ně žene. Velitel s rozkazem otálel. Nejraději by sám vyběhl, aby zjistil, co a jak, jenže velitel nesmí podnikat takovéto krkolomné kousky. Velitel je příliš cenný, kdyby padl, kdo by za něj velel? Ten civilista Weinberger? Nebo snad v chápání opožděný Prkénko? Koho ze svých mužů a ženy má obětovat? Těžký, přetěžký je úděl velitele. – Vtom se profesor Weinberger, jat veskrze civilní badatelskou zvídavostí, zvedl ze svého okopu a vyběhl jen tak s prázdnýma rukama, beze zbraně, na kopeček. Zdroj řevu už nemohl být daleko. Země se chvěla, duněla jak rezonanční deska obludného hudebního nástroje. Profesor Weinberger se otočil na patě a řítil se zpátky. Jemu v patách dusala obrovská červenostrakatá kráva s napřaženými rohy, mezi zadníma nohama jí překáželo obrovské vemeno, táhle bučela.

„Poslušnica II., Poslušnica II.,“ volal profesor zděšeně. „Tu jsme brali na jedenáctiletce v biologii. Kostromské plemeno! Světová rekordmanka v nadojení!“

Vojsk se zmocnila bezradnost. Povstala ze svých záhrabů, zbraně svěsila hlavněmi do země. Přece nebudou střílet do zvířete. Je snad chudinka dobytek jejich nepřítel Sovětský svaz? Přece nevedou válku s dojnicemi! – Když Poslušnica II. uviděla tolik lidí pohromadě, zarazila přední nohy do země, až drny lítaly na všechny strany. Přestala bučet, s tlamou otevřenou údivem shlížela na přítomné, prohlížela si jednoho po druhém. Nejdéle spočinula zvlhlým pohledem na Melodii Podpolanské. Zřejmě ji zaujaly zlaté střevíčky, blýskavé flitry na šatech… Nebo to snad bylo Melodiino výrazné ženství? Přistoupila k ní, láskyplně jí olízla tvář drsným jazykem. Ano, bylo to gesto bezmezné důvěry. Ty hluboké oči plné smutku cosi žádaly, prosily úpěnlivě o pomoc. Ubohé zvíře bylo bezpochyby ve stresu. Potřebovalo cosi a nedokázalo se srozumitelně vyjádřit. Bylo natolik vyvedené z míry, že nesvedlo zformulovat jednoduchou větu, říct jasně, co mu chybí nebo co je trápí. Začaly se slétat mouchy, usazovaly se Poslušnici II. kolem očí, vytrčily sosáky a začaly vysávat slzy uštvaného dobytka. „Kšc! Jedete, potvory!“ Odháněla mouchy Melodie, mávala rukama kolem kravích očí, mouchy se zvedly, zavířily ve zmateném letu a zase si sedly zpátky do očních důlků. Poslušnica II. zakroutila odmítavě hlavou. Kdepak, dotěrné mouchy nebyly příčinou jejího zoufalství. Jenže co tou příčinou bylo?

Teď by měl říci rozhodné slovo Oldřich Navrátil, vždyť byl pastevcem krav, vždyť krávy popásal v lukách, které navštěvovala Anička Dušička. Měl by se v kravách vyznat. Jenže místo toho, aby se kravami hlouběji zabýval a snažil se jim porozumět, lelkoval, snil, myslel na Aničku, o kravské potřeby nedbal. Ostatně krávy ho k ničemu nepotřebovaly, hleděly si svého, popásaly se poklidně, nic jim nechybělo. Nebyly to dojnice, byly určené pro nůž řezníkův. Profesionální pastevec krav Oldřich Navrátil pohlížel na vzrušené zvíře bezradnýma očima.

„Ta kráva potřebuje podojit!“ prohlásil nadrotmistr Prkénko rozhodně. Byl z Krmelína, v dětství tam několik živých krav ještě potkal. Tenkrát se mléko nevyrábělo v kombinátech do litrových krabic, tenkrát se ještě dojilo z kravských vemen. Prkénko věděl, o čem mluví. Jakmile Poslušnica II. uslyšela Prkénkova slova, odvrátila se od Melodie a přivrátila se k Prkénku. Ano, tento muž trefil hřebíček na hlavičku a zasloužil si lízanec na obě tváře.

„Tak tu krávu podoj, Prkénko,“ rozkázal plukovník Kotulán. Kuchař okultista Kulajda vyňal z polní kuchyně kotel a umístil ho krávě pod vemeno. Prkénko se usadil na kanystr s benzinem a začal rozvážnými, zprvu nejistými pohyby dojit. Mohutné střiky mléka ze dvou struků zazvonily o stěny kotle. Prkénko nabýval na zručnosti. Prvními praménky mléka si navlhčil dlaně a pak už pravidelně, svědomitě tahal. Kráva otočila hlavu tak, aby na něj viděla, její zachmuřená tvář se začala projasňovat, na tlamě se objevil zprvu nepatrný, stále však patrnější úsměv, po chvíli se celá rozzářila blažeností. Kdo ještě nikdy neměl k prasknutí přeplněné vemeno, nedokáže posoudit, jaké úlevy se jí z Prkénkových rukou dostávalo.

Netrvalo dlouho a kotel byl plný. Vojska přinášela další nádoby ze své výstroje: polní láhve, ešusy, láhve od piva i od kořalky, čajovou konvici, samovar ukořistěný na tržišti v Užhorodu… Všechno bylo plné mléka, i žaludky vojáků, a Prkénko stále dojil a dojil, vydojit nemohl.

„Už s tím přestaň, Prkénko, kam to máme dávat?“

„Nemůžu přestat, dokud nebude vydojená.“

„Tak budeš muset na zem!“

„Budu muset, jenomže už nemůžu,“ vydechl Prkénko zcela vyčerpán. Blížil se večer, slunce zapadalo, osvěcovalo step jako reflektor zpoza pahorku, stíny se protahovaly a mléko stále stříkalo teplými proudy Poslušnici II. z vemene. Prkénko se vysílením svalil i s ka­nystrem, kráva smutně zabučela, ale vojáci ji bez pomoci nenechali. Na staršinovo místo usedl kuchař okultista Župajda. Zprvu mu dojení nešlo, po chvíli však pochopil princip a kráva jej vděčně olízla od brady k uchu. Mléko teď odtékalo zbůhdarma do trávy. Čert vzal mléko, důležitější byla záchrana živého tvora.

Když k ránu Jurajda zemdlel, byly okopy pro ležící střelce plné a uprostřed dolíku bílá louže. Vojáci museli přesunout vozidla, sebe, krávu a veškerý majetek na vrcholek pahrbku, aby nebyli zaplaveni. Hulajdu vystřídala Melodie, po ní se ujal dojení Oldřich, to už bylo v dolíku bílé jezírko, z nějž vytékal potůček do otevřené stepi. V dojení nebylo možné ustat, zvíře stále trpělo přebytkem. Navrátila vystřídal Pytlíček, Pytlíčka profesor Weinberger, a když bylo slunce vysoko, dojil Prkénko ve druhé směně. Stepí odtékal bílý potok.

Zatímco všechna vojska pomáhala trpícímu zvířeti, Pecka nikomu nic neřekl a zalezl do Peckovy jámy za trsem kavylu a nebylo po něm vidu slechu. Proč nedojil? – Protože vymýšlel a konstruoval mechanické dojidlo založené na principu vakuové vývěvy poháněné větrnou elektrárničkou. Ve chvíli, kdy usedal pod Poslušnicu II. Kotulán už podruhé a utahaná vojska s vytahanýma rukama odpočívala v trávě, specialista Pecka vystoupil z jámy, vstoupil na scénu a připojil aparát na všechny čtyři struky. Tudy, kde před chvílí tekl potok, valila se teď bílá řeka.

Třetího dne začal proud pomalu slábnout, ustávat, přesně pět minut po poledni bylo dokonáno. Z Peckova přístroje ukápla poslední kapka a kráva kostromského plemene, červenostrakatá Poslušnica II., kráva z učebnic biologie všech zemí tábora míru a socialismu, ulehčeně vydechla:

„Děkuji vám, stateční vojíni a vojínko, statečný veliteli Kotuláne. Zachránili jste mi život. To vám nikdy nezapomenu. Kdybych byla zlatou rybkou, splnila bych vám každému tři přání a mohli byste se vcukuletu vrátit domů do své krásné vlasti. Jenže zlatou rybkou nejsem, tak vám tři přání splnit nemohu. Ale dám vám dobrou radu: táhněte na Kyjev, ke knížeti Vladimírovi, jasnému slunéčku. Kdo jiný než laskavý Vladimír kněz a jeho laskavá kněžna Apraksějevna vám poví, kde se Sovětský svaz ukrývá! A bude-li vám nejhůře, vzpomeňte na mírnou krávu kostromského plemene, červenostrakatou Poslušnicu II., kterou jste vydojili a ona nezahynula nevydojeností. Věřte, že vám pomohu, chrabří vojíni a chrabrá vojínko, seč budu moci.“ Takto promluvila, lízla každého dvakrát přes obličej a pružným krokem odskotačila do širé stepi. Mrak nenasytných much se kolem ní vznášel jako svatozář. Když mizela za obzorem, ještě jim na rozloučenou zamávala ocasem.

Bílá řeka odtekla stepí do Dněpru a s vodami Dněprem do Černého moře, zúžila se v potok, potůček, čůrek, čůreček… V prohlubni pod pahorkem zůstalo bílé jezírko; mléko v něm zkyslo, zhořklo, srazilo se a změnilo v zapáchající břečku. Pachem přilákalo všechny mouchy ze stepi a ty mouchy břečku snědly, moc jim chutnala.

Je-li člověk na galéře galejníkem přikovaným k veslu, je zbaven všeho lidství. Nemůže uplatnit ani základní potřebu – odskočit si na záchod. Čas od času to spláchnou kýblem slané vody. Na galéře nepotřebují člověka, potřebují veslaře: svalovou hmotu. Člověk na galéře je pohon poháněný hrachovou kaší, suchary a vodou; ekologický zdroj energie, obnovitelný zdroj. Vyčerpá-li se, ryby ho sežerou. Rybí maso je zdravé, obsahuje fosfor. Mozek není člověku přikovanému na galéře nic platný. Člověk přikovaný k veslu by jenom přemýšlel, jak se vymanit. Jenže se nevymaní, neboť je přikován pevně. Od vesla je osvobozen, až když umře. – Bum, bum. Bum, bum. Bum, bum…

Vydá-li se člověk na cestu kolem světa, riskuje, že potká něco, co by potkat nechtěl: loupežného vraha, zdivočelého psa, lstivého podvodníka… Riskuje, že ho přikovají k veslu. Kdybych se byl býval nevydal na cestu kolem světa, nebyl bych se stal pohonem zámořského plavidla. Mohl jsem pobývat mezi svými zdmi, pobírat rentu a spokojeně pukat z pěnovky, po kávě a dezertu drobit u vody kačenám, lyskám a labutím starý chleba. Nebo bych mohl psát memoáry hrstce čtenářů pro zábavu a poučení.

Na třetí lavici mezi zadumaným Seveřanem a černochem s oslni­vým úsměvem jsem přikován k veslu a nejlíp bych udělal, kdybych neměl mozek. Pohon bez mozku pracuje spolehlivěji nežli pohon s mozkem. Jenže já mozek mám, uvědomuji si své postavení, je mi v něm zle a chci to změnit. Ale jak? – Literatura naštěstí dokáže nalézat řešení pro každou situaci, aby děj mohl pokračovat, abychom dospěli k rozuzlení a ke šťastnému konci. Přece se nezbavíme klíčové postavy uprostřed knížky!

Mozek funguje, hlava muže přikovaného k veslu hledá východisko, žádné však nenalézá… – Tato prekérní situace má i svoje výhody: střídmá strava zaručuje štíhlou linii, mořský vzduch, který sem proudí otvory pro vesla, je osvěžující a vydatný tělocvik brání atrofii svalstva.

Nadrotmistr Prkénko si upravil kravatu tak, aby uzel tvaru rovnoramenného trojúhelníka byl symetrický podle osy, a předstoupil před velitele, utajeného v civilních šatech a v civilním chování. Voják jako ze škatulky, voják každým coulem stanul před podivným vagabundem s vykasanými rukávy nedopnuté košile. Vyžehlený nadrotmistr Prkénko salutoval a zlaté knoflíky se na něm blýskaly v podzimním slunci.

„Soudruhu kapitáne, nadrotmistr Prkénko. Dovolte mi promluvit.“

„Přestaň s tím šaškováním, Prkénko dubové, blbé,“ promluvil laskavě velitel. „Uvědom si konečně, že nejsme v kasárnech ani na cvičáku v Bdělé. Vždyť jsme ve válce! Ve válce tyhle zupácké opičky nejsou k ničemu. A navíc v utajení… Ve válce platí jiné hodnoty než mít přišité, vyblýskané a pozapínané všecky knoflíky, umět se zařadit, pozdravit a všelijak panáčkovat. Ve válce platí charakter, statečnost, vnitřní disciplína, mistrné ovládání zbraně, to znamená umět se trefit, znalost taktiky a v neposlední řadě inteligence. In-te-li-gen-ce, Prkénko! A především odhodlání zvítězit. Jasný, Prkénko? – Nehledě k tomu, že soudruhům jsme i na vojně odzvonili, když se stal Havel prezidentem, a to už je hodně dávno. Z dětí, které se tenkrát narodily, jsou už dospělí. Nezapomínej furt, že jsem byl v Kuřích Vodách povýšen do hodnosti plukovníka. Jasný! A teď už se konečně vyžvejkni, co vlastně chceš!“

„Tak dobře,“ uvolnil se Prkénko. „Můžeš mi, Laďo, potvrdit, že byla naše armáda zrušená a že už neexistuje? Že byla rozpuštěná a všeci vojáci šli dom?“

„To ví přece každý, že se vojáci rozprchli hned, jakmile jim kocour armádního generála Velíška Napoleon o tom řekl. Ani ne­počkali, až jim to někdo přečte v rozkaze. Jako když do vrabců střelí. Jenom naše hrstka statečných zůstala věrna přísaze. No, přísaze… Celé přísaze ne, jenom té pasáži, že budeme bránit vlast a že jsme odhodláni padnout za její svobodu.“

„Bránit vlast? Tady ve stepi? V cizí zemi?“

„No… A proč ne? Z taktických důvodů. Tomu nemůžeš rozumět, Prkénko.“

„To znamená, že když se teď i já rozprchnu, nemůžeš mě, Laďo, postavit před válečný soud? Že mě nemůžeš nechat zastřelit za zběhnutí, i když ses v Kuřích Vodách povýšil na plukovníka?“

„Kam tím míříš?“ znejistěl Kotulán.

„Asi mně nezbude nic jiného…“

„Počkej, počkej, co ti nezbude? Vždyť jsme ve válečném stavu, na válečném tažení, a ještě jsme ten Sovětský svaz ani nenašli.“

„A kdoví, jestli ten Sovětský svaz vůbec najdete, když se v Almě-Atě rozpustil.“

„Snad nás nechceš opustit?“ nevěřícně vrtěl hlavou Kotulán. „A co ta tvoje parádní uniforma?“

„Nezbude mi než ji svlíknout,“ povzdechl si Prkénko, voják každým coulem.

„Chceš nás nechat ve štychu,“ nechápal velitel. „Ale proč?“

„Copak můžu nechat ve štychu tu nevinnou němou tvář? Vždyť za nic nemůže, vždyť nic špatného neudělala.“

„Němou tvář… Co to meleš? Jakou němou tvář?“

„Poslušnicu II., přece!“

„Ale vždyť té jsme pomohli, přece jsme ji vydojili a ona se s námi šťastně rozešla.“

„Rozešla, to je pravda, jenže s fungujícím vemenem. A to se jí zas brzy naplní. Vím, o čem mluvím, i když jsem se vyučil kadeřníkem. Vždyť jsem z Krmelína. A kdo ji v té stepi širé znovu podojí? Kolchozníky zprivatizovali a na krávy kašlou. Vždyť už i na té Ukrajině vyrábějí mléko v krabicích.“

„Ty chceš vyměnit uniformu za krávu?“

„S těžkým srdcem, ale nemám na vybranou.“

„Zdá se, Prkénko, že ti není pomoci. Nehodlám ti šlapat po štěstí. Přemlouvat tě nebudu ani tě nenechám zastřelit. Jen si jdi za hlasem svého srdce.“

„Soudruhu kapitáne, dovolte mi odejít.“

„Táhni k čertu!“

Prkénko svlékl uniformu a ve fundusu civilních oděvů pořízených před odjezdem v sekáči našel si oblečení přiměřené stavu toulavého pasáčka: sepranou rubašku, plátěné nohavice a placatou kostkovanou čepici s kšiltem. Svoji skvělou uniformu pohřbil ve stepi a vztyčil nad ní kříž, rozžehnal se s bojovými druhy a bojovou družkou a vykročil. Vydal se po zřetelných stopách opuštěné krávy.

Vojska plukovníka Kotulána zjihlými zraky sledovala, jak se staršina nadrotmistr Prkénko vzdaluje, jak se ztrácí za obzorem. Rozšuměl se kavyl, stepní tráva a zatoulaného pasáčka slavné krávy Poslušnice II. už nikdo nikdy nespatřil.

Step, čtvrtek

Moje milovaná Aničko!

Je mi moc líto, že ta naše korespondence může být jenom jednostranná. Ani nevíš, jak rád bych od Tebe dostal dopis, třeba jenom krátký, kratičký. Mazlil bych se s ním, jako bych se rád mazlil s rukou, která ho psala, nosil bych ho stále při sobě a pořád ho četl, znovu a znovu, i když bych ho znal nazpaměť, až by byl docela vyčtený. Osud je neúprosný, příliš nám nepřeje. Copak mohu vědět, kde budu zítra? Vždyť nevím ani, kde hlavu složím dnešní noci.

Táhneme širou stepí a nikde žádná poštovní schránka, které bych svěřil, co tu teď smolím na zadním sedadle válečnického automobilu. Přespáváme pod širákem zababušeni ve spacáku, noci jsou chladné, vítr si pohrává s přezrálou, usychající trávou, je podzim.

Nedávno jsme se tu setkali s přívětivou krávou plnou mléka a ta nám poradila, abychom se vydali do Kyjeva za jakýmsi knížetem a ten nám řekne, kudy dál. A tu mne napadlo, že bys mohla aspoň krátké psaníčko adresovat jako poste restante na hlavní poštu v Kyjevě. Jenom nevím, dokážou-li zdejší pošťáci přelouskat latinku. Nevím, ty moje dušičko, mohu-li po Tobě chtít, aby ses trápila s azbukou… Jak by to bylo krásné, kdyby mne v Kyjevě na hlavní poště očekával dopis od Tebe. Asi bych na té poště vyskočil radostí až do stropu.

Ale nemysli si, Aničko Dušičko, že to psaní po Tobě loudím, že bez něj zahynu v daleké cizině. Musel by to být zázrak, aby mě zpráva od Tebe našla. Vím, že na mne myslíš i tak, jako já na Tebe. Vědomí Tvé existence, byť vzdálené a stále se vzdalující, mne naplňuje radostí a štěstím.

Však ono to odloučení jednou pomine a my si budeme moci ruku v ruce vyjít do rozkvetlé louky.

Ani nevíš, jak rád bych byl s Tebou teď, za chvilku, napořád…

Tvůj Oldřich

5

Step jako by konce neměla. Nebo snad přejeli bludný balvan a teď tu jezdí v kruhu po pláních a terénních vlnách bez kloudného orientačního bodu ve vlastních stopách? Plukovník Kotulán předal řízení Lady Nivy Melodii, Pytlíčka zahnal na zadní sedadlo a sám na sedadle vpravo vpředu bádal s použitím buzoly nad fyzikální mapou bývalého Sovětského svazu vytrženou ze školního zeměpisného atlasu; snažil se aspoň zorientovat, ale k nějakému použitelnému závěru ne a ne se dobrat.

„Kdy už tam budem?“ zakňourala Melodie, řízení automobilu ve stepi ji očividně nebavilo. Raději by si na zadním sedadle dělala nehty.

„Zítra zahneme doleva a pak týden rovně,“ odpověděl velitel tónem, který nepřipouštěl pochyby. Velitel musí vědět, i když neví. Velitel ví vždycky. Kdyby nevěděl, nemohl by být velitelem, byl by chudáčkem schopným leda škrábat brambory pro celý prapor každé ráno před budíčkem.

Lada Niva v čele, za ní gazík pizza do domu s polní kuchyní v závěsu. Dvě místa v gazíku zela prázdnotou: chyběl starší lejtěnant Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn a staršina Prkénko. Dobří braši. Škoda jich, dobrých brachů. Jenže válka je válka a válka se beze ztrát neobejde. Až bude Sovětský svaz poražen a svět si oddechne, oba ztracení vojáci budou vyznamenáni – mrtvý Stěnolezyn in memoriam za statečnost a nezvěstný Prkénko za zásluhy v nepřítomnosti. Jejich nesmírné hrdinství nemůže nikdo zpochybnit.

Vtom se na obzoru před nimi objevil nevídaný objekt tvaru trychtýře rozšiřujícího se od země k nebi, barvy temně šedé. Geometricky téměř pravidelný oblak prachu se k nim zvolna přibližoval, jako by nikam nespěchal. Vozidla zastavila, vojska se chopila zbraní připravena bojovat. Je-li to Sovětský svaz, je to dobře. Konečně, vždyť kvůli němu jsou tady. Není-li to Sovětský svaz, jsou-li to ufoni nebo přírodní událost – hurikán Hrihorij, hejno kobylek, kubnyj choropok či Baba Jaga, je nutné připravit se na cokoli a pak se zachovat podle okolností: bojovat a třeba i padnout, vyjednávat nebo se přikrčit a přečkat.

Byl to bohatýr Čurila Plenkovič s kupeckými synky Vaskou a Michajlem, doprovázeni po zuby ozbrojenými družiníky.

„Kdo to je? Co to je?“

„Vy nevíte, kdo je Čurila Plenkovič?“ neptal se, spíš konstatoval podplukovník vojín profesor Weinberger. Čurila a jeho parta se blížili loudavě, nikam nespěchali, užívali si širé stepi, času dost.

„Nevíme, neznáme,“ odpověděla vojska. Oldřich s Longinem tušili, kdo by to mohl být, kuchař Jurajda měl toto neobvyklé jméno spojeno s jakousi bylinou, do guláše se však nehodila.

„Pověz, profesore, kdo je Čurila Plenkovič a co od něj můžeme očekávat?“ zeptal se plukovník Kotulán.

„Je to fešák?“ vyzvídala Melodie.

„Je to bohatýr!“ poučil vojska profesor. „Původním povoláním číšník, nálevce nápojů při dvoře jasného slunéčka Vladimíra, hosudara-kněze laskavého, k němuž máme namířeno, protože nám ho jako zdroj informací doporučila Poslušnica II., syn Plenky Soražanina, který sídlí na řece Soroze proti kříži Levanidovu u svatých ostatků Borisových.“

„Nemůže nám provést nějakou čertovinu?“ zeptal se velitel. Voják ve válce nemůže být nikdy dost obezřetný.

„Mohl by,“ připustil Weinberger, „těžko říct. Když je někdo bohatýr, neznamená to ještě, že je pevný charakter a vejlupek všech ctností.“

„Čím se proslavil?“ pídila se Melodie.

„Už je to dávno, co zemi sužoval loupežník pták Velikán Velikánovič. Stáda volů a koní on požíral jakby slepice zrnéčka ječná, ovesná, stáda ovcí – jakby hrstku máku. A zajde-li on, pták Velikán Velikánovič na ruské vesnice, na městečka, on domy, chalupy rozhrabává, a z rumu na potravu těla lidská jakoby mravenečky vyhrabává. – Ale abych to zkrátil, zbytek si přečtete v bylině doma po válce. Čurila se domluvil se dvěma kupeckými synky Vaskou a Michajlem, ukradli kdesi krávu a do její kůže zašili ozbrojeného Čurilu. Pták Velikán Velikánovič nemeškal a zašitého Čurilu sezobl. Bohatýr se z ptačích útrob vysekal a bylo po ptáku. Kníže Vladimír jasné slunéčko i kněžna Apraksějevna se zaradovali a s nimi celá země, svatá Rus. Čurila se naparoval, pýchou na svoji chytrost a chrabrost div nepraskl a začal klást požadavky, na číšníka, byť knížecího, značně přehnané. Na ptačí zdechlinu museli knížecí nevolníci nanosit hromadu černozemě a na takto vzniklém kopci postavit palác s okny proti oknům knížecího paláce Vladimírova. Sloupy zhotovili z brků Velikána Velikánoviče, prahy z jeho zobanu a střechu z drobného peří té ptačí mrtvoly. V bylině je sice psáno, že Vladimír kněz byl vesel a radosten, ale já tomu nevěřím. Myslím, že ho ten vejtaha Plenkovič pěkně nakrkl. Jenomže jak mohl chudák Vladimír toho nenažraného číšníka umravnit, když to byl bohatýr?“

„Tak tohle nevypadá nejlíp…,“ zachmuřil se plukovník Kotulán a zkontroloval, jestli má plný zásobník a jeden náboj v hlavni.

A už tu byli: uprostřed jel cestou necestou rozlehlý terénní rolls-royce zlaté metalické barvy osazen šedesáti reflektory schopnými posvítit si kamkoli a na cokoli, dokonce i vzhůru, až do nebe, na levém předním blatníku vlála bílá hedvábná standarta, na níž zlatou nití vyšit nápis: PRAVDA ZVÍTĚZÍ! Panský vůz doprovázely po stranách dva obrněné transportéry Pandur ze Štýrska, natřené rudou barvou, jako by dávaly najevo, že se nemusejí skrývat masko­vacím nátěrem, a tvářily se odhodlaně. Kdo z vás by si troufl!

Všechna tři vozidla zastavila naráz, jako na povel, z rolls-royce vystoupili dva kupečtí synci Vaska a Michajlo ve švestkově modrých saténových teplácích, kolem krku natřikrát omotané zlaté řetězy, bílými šátky mávali na znamení dobrých úmyslů. Zůstali stát, své škorpiony na matičku zemi položili a vedle nich pistole ze vsetínské zbrojovky a revolvery ze Španěl dovezené šestiranné, také nože vyskakovací u Vietnamců zakoupené, mačety saracénské ostře nabroušené, s rukojetí onyxovou, do trávy opatrně uložili. Také granáty zajištěné, útočné i obranné, vedle nich opatrně jako velikonoční kraslice odložili.

Lze takovémuto gestu dobré vůle odolat? Plukovník Kotulán a jeho muži i s ženou zpoza vozidel vystoupili a svoje samopalíky včetně útočných nožů rovněž do trávy položili. Kuchař okultista Kulajda přidal na hromádku zbraní i svůj dranžírák, s nímž se neloučil ani ve spánku, protože byl na něj zvyklý, vždyť vercajk dělá mistra, jak praví staré pomořanské přísloví. Při setkání s bohatýrem je potřeba projevit dobrou vůli. Ve chvíli bezmezné důvěry snadno přehlédneme dva obrněné transportéry Pandur ježící se zbraněmi, s kulomety a děly zamířenými na Kotulánova vojska a jejich vozidla.

Řidič rolls-royce v téměř černém obleku s červenou baseballovou čepičkou na hlavě vystoupil a otevřel nejzadnější dveře vozidla, přistavil tři schůdky s protiskluzovým povrchem a pomohl Čurilu Plenkoviči sestoupit na pevnou zem. Kdo by očekával chasníka s širokými rameny a útlým pasem, vysportovaný produkt sofistikované posilovny a na míru naordinovaných anabolik, ten by se škaredě zmýlil. Po schodcích sestoupal vetchý stařík se svěšeným bohatýrským knírem, v černém brokátovém pyžamu s rudým lemováním a v plyšových bačkorách v podobě kachňat s usměvavými zobáky a šibalsky přimhouřenýma očičkama. Na hlavě měl bílý stetson se šňůrou pod bradou. Opíral se o ebenovou hůlku s platinovým kováním, s rukojetí ve tvaru velice zmenšeného ptáka Velikána Velikánoviče. V levičce svíral svůj bohatýrský atribut – docela obyčejné nůžky na drůbež, nezničitelné a spolehlivé solingenky. Jakmile se Čurilu Plenkoviči podařilo sestoupit na pevnou zem, vrazil hůl i s atributem do rukou svému řidiči a s radostným úsměvem se vrhl na Kotulána.

„Drahý Kotuláne Kotulánoviči, konečně tady! Co jsem se na tebe načekal, posly naposílal do stepi širé, aby mi zprávu přinesli, jestli už se blížíš se svými vojsky k městu Kyjevu. A podívejme, konečně jsme se dočkali!“

Po těch slovech políbil bohatýr Čurila Plenkovič překvapeného plukovníka Kotulána bohatýrským polibkem na ústa. Takovéto praslovanské přivítání velitel věru nečekal. Když se vzpamatoval a popadl dech, řekl:

„Dobrý den, pane Plenkoviči, je mi potěšením, že vás poznávám. Ještě nikdy jsem neměl příležitost s žádným bohatýrem…,“ soukal ze sebe. Nebyl zběhlý v lehké konverzaci s celebritami. Nezbývalo však než se nechat vláčet událostmi.

Už tu byl poskok v brčálově zelené livreji se zlatými knoflíky a prýmky, na stříbrném tácu nesl karafu z broušeného křišťálu a štamprlata už nalitá, třikrát větší nežli velká štamprlata obvyklá v našich končinách. Nadešel uvítací ceremoniál. Už tu byl druhý poskok v livreji kanárkově žluté, se stříbrnými knoflíky a stříbrnými prýmky, přivlekl tác plný misek s okurčičkami a hříbečky nakládanými, s papričkami a cibulkami v láku aromatickém, kopro­vém a rybičky střevličky potoční umně zamotané, v bylinkách vonných tři týdny naložené, párátkem propíchnuté, k zakousnutí. Leda barbar západní by vodku pil a nezakusoval.

„Na družbu!“ zvolal bohatýr, pozvedl svou sklenici a vlil ji do sebe jak do výlevky. Všichni to udělali po něm, i Kotulánova vojska, protože se chtěla projevit jako zdvořilí hosté respektující zdejší zvyky. Byla to vodka mocná, z pšenice třikrát pálená, vítací. „Vítám vás na Velké Rusi, drazí přátelé.“

„Na Rusi? To už jsme v Rusku?“ podivil se profesor Weinberger. „Myslel jsem, že jsme na Ukrajině…“

„Baže, na Ukrajině, kde jinde,“ souhlasil Čurila Plenkovič, „ale což Ukrajina není Rus, profesore? Rus je veliká, převeliká. Vždyť také u vás doma jsme my, Rusové, doma. Všude Slovan bratra má. Cožpak se ruský tank nenapil už dvakrát z Vltavy?“

Vítací vodka měla cosi do sebe. Napětí vyvolané očekáváním boje se uvolnilo, obavy, že by šarvátka se dvěma dobře vyzbrojenými Pandury mohla skončit porážkou, se rozplynuly. Také Čurilovi muži zprvu komisní a zdrženliví začali Kotulánova vojska objímat, líbat a přátelsky poplácávat, zvláště pak oslnivou praporčici Podpolanskou s hlubokým dekoltem, na zlatých podpatcích, pošitou blýskavými flitry. Frontu na ni stáli Plenkovičovi družiníci, řidiči, ochranka a další poskoci. Lezli z terénního rolls-royce jako slepice z kurníku, člověk by nevěřil, kolik se jich do takového vozidla vejde. Panduři se vítání neúčastnili, jen všechno z pandurů bedlivě sledovali.

Když byli všichni dostatečně zulíbaní, vodka vypitá a mističky po dobrotách prázdné, pozvedl Čurila Plenkovič bohatýrský hlas a zahlaholil:

„Drazí přátelé, bojovníci a bojovnice, kteří jste s nevšední odvahou vyhlásili válku Sovětskému svazu a teď na něj táhnete, zvu vás do svého bohatýrského paláce na Ptačím vršku. Na vaši počest pořádají se orgie.“

„Orgie?“ podivila se vojska. Žádný z nich si totiž nedokázal představit, jak to na orgiích chodí. Snad jen Melodie Podpolanská měla jakés takés ponětí, ale to nebyly orgie, byla to bujará oslava jejích třicátých třetích narozenin pořádaná v Sušici Vojenským souborem písní, tanců a lidového vyprávění Rudého praporu v místní sokolovně a na přilehlém parkovišti.

„Uráá! Orgie!“ zvolala Čurilova družina. „Sláva bohatýrovi! Ať dlouho žije Čurila!“

„Ano, orgie,“ potvrdil bohatýr a nasedl do zlatistého vozu. Za ním nastoupili jeho lidé, poslední sklapl schůdky a zatáhl je dovnitř.

„Za mnou!“ ozval se Čurilův hlas z megafonu. Automobily se rozjely stepí, zvedl se prašný mrak. Plenkovič se svou partou v čele, za nimi Lada Niva následovaná gazíkem pizza do domu s polní kuchyní, obrněné pandury po stranách jako důstojný doprovod. Po několika stepních kilometrech najeli na asfaltovou silničku, jeden pandur zaujal místo v čele, druhý konvoj uzavřel. Za malou chvilku se na obzoru vynořil kopeček obkroužený vysokánskou zdí z čediče a ostře pálených cihel, s dvanácti věžemi. Zdi převyšovaly zlaté báně, zlatější a baňatější, než má Vasilij Blažený ve stolici Moskvě. A pod báněmi palác bohatýra Čurily Plenkoviče: sloupy u paláce ne ze dříví, ale z brků Velikánových; a prahy u paláce ne rybí kost, ale zoban ptáka Velikána a střecha na paláci ne z cihel dobrých, ale z drobného peří téhož ptáka. Brána bronzová kovaná, zdobená umně vyvedenými výjevy z bohatýrova života a díla, se otevřela dokořán a kolona vozidel vjela na nádvoří dlážděné bílými lebkami poražených nepřátel, objela kašnu s Neptunem o trojzubec opřeným a nymfami vodu z amfor vylévajícími na hlavy delfínům a zarazila se pod širokánským schodištěm žulovým se sochami Neřestí podle Matyáše Brauna, jenže mnohem lepšími než jejich zvetšelé předlohy, z kararského mramoru umně vydlabané mistrnou rukou mistra Nalopatkina z Kislovodska, pečlivě vyhlazené, napulírované, docela nové, ničím nezasviněné.

A docela nahoře na schodišti u prosklených hlavních dveří do paláce čekaly orgijnušky panny s copy pšeničnými kolem hlavy zručně omotanými, v sarafánech vyšívaných barevnými bavlnkami a hedvábem madridským, s ňadry obnaženými jak bohyně z Knossu, s chlebem a solí v ošatkách pro vzácné hosty. Jak hosté přicházeli, ony chléb lámaly, solily a rozdávaly na uvítanou po dávném slovanském způsobu.

Vojín konceptualista Pytlíček byl jako u vytržení. Takový koncept s tolika orgijnuškami pannami překrásnými copatými by nikdy nedal dohromady. Jakmile dožvýkal posolený chleba, sáhl do kapsy pro Fujifilm a jal se dokumentovat. Jenže chyba se stala, nezeptal se, smí-li. A byla to chyba veliká, převeliká. Už tu byl hromotluk ve velice temném obleku, s vyholenou hlavou, z ucha mu čouhal drátek. Chňapl po fotoaparátu, vyrval jej umělci z rukou a strčil si ho do úst. Chvíli žvýkal a pak poslintanou drť vrátil vyděšenému konceptualistovi.

My, pro které účast na orgiích není ničím neobvyklým, víme, jak to chodí a co můžeme očekávat. Širokánská chodba s naleštěnou mramorovanou podlahou osvětlená bengálskými lustry – vroubili ji vycpaní bohatýři, bojaři a hrdinové Sovětského svazu v plné zbroji – přivedla účastníky do divadelního sálu s jevištěm skrytým oponou, na níž byl zobrazen výjev ze života Čurily Plenkoviče, okamžik nejvýznamnější, jeho hvězdná hodinka: bohatýr se právě prostříhal nůžkami na drůbež z útrob Velikána Velikánoviče, je zbrocen krví a obsahem ptačích útrob, unavenou tvář mu však zdobí úsměv vítěze, zachránce národa, všeho velkoruského lidu. Hlediště bylo stupňovité, s pohodlnými dvojkřesly a stolky s jídlem a nápoji; byla tu šči, pelmeně a pirožky masem plněné a velké džbány kvasu. Kdo nechtěl šči, tomu se dostalo uchy. Každému byla přidělena orgijnuška panna, které směl rozplétat a zase splétat plavý cop a sahat jí na prsa. Vojín pacifista Oldřich Navrátil byl postaven před velký a téměř neřešitelný problém.

„Proč nerozplétáš můj pšeničný cop, vzácný hoste Oldržichu Lemueloviči?“ udivena jeho nekonáním zeptala se ho přidělená orgijnuška panna. „Proč mi nesaháš na ňadra, jak to bývá orgijnuškám pannám při orgiích činěno? Jsem snad zamořená? Jsem snad HIV pozitivní? Mám snad ve vlasech vši a na prsou hada?“

„Nemáš a nejsi, orgijnuško panno, jsi krásná a žádoucí. To ve mně příčina.“

„Jsi snad teplým bratrem, Oldržichu Lemueloviči, buzerantem, gayem? Žádný problém, i takovéto orgijnuše specialisty skýtá dvůr Čurilův, stačí prstíčkem kývnout…“

„Špatně mi rozumíš, krasavice. Mám doma Aničku Dušičku, dopisy jí píšu a ona tam na mne čeká… Copak bych jí mohl napsat, že v paláci bohatýra Čurily Plenkoviče orgijnušce panně překrásné copy jsem rozplétal a zase splétal a na ňadra jí sahal obnažená? Vždyť by ji to bolelo, zlobila by se na mne a třeba by mne zavrhla. Copak jsme se s plukovníkem Kotulánem do války dali, abychom při orgiích orgijnuškám pannám copy rozplétali a na ňadra sahali? Vždyť táhneme na Sovětský svaz, abychom ho v čestném boji porazili a na smetiště dějin zahnali. Anička Dušička to dobře ví a nic menšího ode mne neočekává nežli vítězství a návrat.“

„Válka, říkáš? Válka je válka, těžký čas,“ přikývla hlavičkou pšeničnou nerozpletenou orgijnuška panna. „Právě proto, že válka… Vždyť válka krutá nespočívá jen v líté seči, řeži a kanonádě, ale také orgií se voják hrdina musí účastnit, nejen nepřátele zabíjet a zemi pustošit, nýbrž i s lidem dobrým, byť cizím se družit, přátelství uzavírat, orgií se účastnit, copy rozplétat, na ňadra sahat… Tvá milovaná Anička Dušička musí pochopit, není-li nánou pitomou, že válka je válka a ve válce nic jiného nezbývá… Ona si Dušička v míru žije, nebezpečí jí nehrozí a ty také za ni bojuješ!“ Takto promlouvala orgijnuška panna k vojínu pacifistovi Oldřichu Navrátilovi, až pochopil a pustil se do rozplétání.

Melodii Podpolanskou místní orgiální zvyklosti vyvedly z míry. Neměla potřebu rozplétat a splétat plavé copy orgijnuškám pannám ani jim sahat na prsa. Pozorný hostitel Čurila Plenkovič si toho všiml a pozval Melodii do své ředitelské lóže vybavené sprchovým koutem, soupravou činek a zlatou splachovací toaletou, která splachovala. Melodii se takovéto řešení zamlouvalo. Dala to najevo úsměvem, jaký rozdává jen ve chvílích výjimečné spokojenosti. Čurila jí předvedl, že záchod opravdu splachuje, a provedl několik obtížných cviků s činkami, s těmi nejtěžšími, jaké v lóži měl.

Zazněl gong a opona se zvedla. Na jevišti stál stošestihlavý ženský sbor a po straně se krčil soubor balalajkistů v modrých košilích, také kulhavý Prochor s harmonikou heligonkou. Předvedli nádherný chorovod z jedné strany jeviště na druhou a zase zpátky. Prochor pak zatančil kozáčka i s harmonikou a přitom hrál a zpíval, jako by se nechumelilo. Nakonec vyskočil tak vysoko, že zmizel v provazišti a už se nevrátil.

Chorovod vystřídaly nahé kolchoznice s častuškou. Pořád se jaksi bezradně rozhlížely, jako by něco hledaly, jako by jim cosi chybělo. Vtom se shůry snesl kulhavý Prochor i s harmonikou a nahé kolchoznice se očividně zaradovaly. Častuška je sice možná i bez harmonikáře, ale s harmonikářem je to lepší. A už to frčelo. Prochor roztáhl měch, kolchoznice se navzájem chytily v pase, rozkývaly se v rytmu, ňadra bujná kolchozní se jim houpala, sólistky Máša, Sáša a Natáša předstoupily před sbor a spustily:

Koza děla
naletěla
nevěděla
uletěla

A k sólistkám se přidal sbor:

Tak tak je to tak bílá bříza černý fták
Umručela
zabručela
byla celá
od jetela
Tak tak je to tak nebe peklo naopak
Zasadila
namastila
uchodila
a pryč byla
Tak tak je to tak Němci zdraví gutnták

Prochor hvízdl hvizdem Slavíka loupežníka a vyhodil harmoniku do výšky. Častuškyně kolchoznice se hluboce uklonily, až se bradavkami podlahy dotkly, pohlédly vzhůru, jako by se obávaly, že jim vyhozená harmonika spadne na hlavu, ale nespadla. Padla opona s bohatýrem Čurilou Plenkovičem jasnými barvami vymalovaným. Zpoza opony se ozval bolestný výkřik Prochora harmonikáře. Když harmonika za spuštěnou oponou konečně dopadla, přerazila mu obě ruce k ní se vztahující.

„Dost bylo kultury,“ zvolal bohatýr ze své lóže. „Dojídáme, dojídáme polívčičky, pelmeně a pirožky, dopíjíme kvásek. Kdo už nemůže, může nechat, přesouváme se do orgiálního sálu, říká se mu žaludek.“

Orgijnušky panny chtěly vzít hosty na záda, aby se na příkrých schodech do žaludku nepřerazili, ale podivní Středoevropané to odmítli. Prý se to nehodí, aby dámy nosily pány na zádech.

Sestupovali dolů, níž a níž rourovitou chodbou spoře osvětlenou. V poslední fázi schody skončily, sjíždělo se po zadku hladkým jícnem až do žaludku. Ano, orgiální sál nebyl ničím jiným nežli zkamenělým žaludkem Velikána to ptáka Velikánoviče, černou zemí zasypaného, z nějž vršek udělán a na vršku palác Čurily bohatýra Plenkoviče, to po otci, z vůle knížete Vladimíra, jasného slunéčka, postaven.

Byl to sál rozlehlý, ale pohodlný, tvaru neurčitého, snadno omyvatelný hadicí. Zařízen orgiálními lůžky po starořímském způsobu, při ruce stoly s pokrmy a nápoji orgiálními: ryby, drůbež, zvěřina, mořské plody i těstoviny, kaviárek, slavičí jazýčky, šampaňské, plzeňské, koňáček gruziňáček, kofola i malinovka, také minerálka jemně perlivá, medové pití i cukrová jídla, jak to kdysi u stolu jasného slunéčka hosudara-kněze Vladimíra a laskavé kněžny Apraksějevny bývalo. Smělo se mlaskat, srkat a jíst i rukama, ka­viárek nejlépe polévkovou lžicí.

Když se všichni v žaludku uložili, povstal Čurila Plenkovič a stříbrnou lžičenkou zacinkal o sklenku. Podali mu mikrofon.

„Drazí přátelé! Dnešní orgie nejsou jen tak obyčejné, jakým jsme po zrušení Sovětského svazu uvykli. Dnes tu máme hosty, vojska odhodlaná porazit Sovětský svaz. Je i naším vroucným přáním, aby Sovětský svaz už nikdy nebyl. My nepotřebujeme obra na hliněných nohou ani říši zla. Nám přece stačí Veliká Rus matička, žalář národů. Najděte, drazí přátelé, toho rudého červa a rozmázněte ho po zdi, po Kremelské zdi ho rozmázněte!“

Bohatýr domluvil, ozval se potlesk a výkřiky: „Po zdi, po zdi, pozdi pozdi pozdi…“ Čurila podal mikrofon plukovníku Kotulánovi a uvedl ho tím do rozpaků. Chudák Laďa byl na orgiích poprvé, na veřejnosti mluvil nerad a zřídka. Cítil se zaskočen, ale válka je válka, co se dalo dělat.

„Ano… jako… ono totiž, když už… takže… Děkujeme! Rozmáz­neme!“ vymáčkl ze sebe a honem vrátil mikrofon.

„Výborně! Po zdi, po zdi, pozdi pozdi pozdi!“ skandoval celý žaludek.

„A nyní pro obveselení několik snímků z loňské dovolené,“ ohlásil bohatýr další číslo orgií na počest středoevropských hostů.

Ze stropu sjelo stříbřité plátno a na něm se objevil Čurila Plenkovič v delfináriu na Floridě. Líbal se tam s delfínem vyčuhujícím na půl těla nad hladinu. „To nebyl delfín moloděc, to byla děvuška delfínka,“ zasmál se hostitel. Klik! Bohatýr s hlavou v tlamě krokodýla, s květinovým věncem kolem krku a dvěma obézními dámami po bocích, u kormidla zaoceánské lodi Quasimodo, s obrov­skou langustou na talíři, mezi domorodci s pyji ve futrálu, pod mořskou hladinou s lidožravým žralokem, s Iljou Muromcem na Oktoberfestu pijí pivo z mázů, s klaunským nosem v cirkusové manéži Boleslava Polévky… A tak dále a tak dál…

„Už jsme doma,“ oznámil Čurila po dvou hodinách promítání. Ještě nebyl konec, obrázky na plátně se začaly hýbat. Po kolonádě v Karlových Varech kráčí Čurila Plenkovič s grupou guljavých krajanů v modrých teplácích, na hlavách hutnické klobouky, v rukou lázeňské poháry, upíjejí léčivou minerálku a příšerně se šklíbí. Střih. Kamenný most, na mostě umělec vystřihuje z černého kartonu profil Čurily Plenkoviče, všude plno lidí v ušankách s rudou hvězdou na čele, přihlížejí, kozáčka tancují, na harmošku hrají, veselí se. Bohatýr prochází po Královské cestě kolem krámů s oficírskými čepicemi bývalé Sovětské armády, kolem krámků s pomalovanými zlatými vejci a s matrjoškami všelijakých velikostí a pojednání. Jedna matrjoška je cár Puťkin na carském stolci s carskou ušankou na hlavě. Čurila otvírá matrjošku, objevuje se menší cár Puťkin, tentokrát v bílém kimonu na koni Tátošovi; uvnitř další Puťkin poručík gardových kaťušistů, v něm maturant ve studentské uniformě, pak jezdec na trojkolce a nakonec docela maličký cárek Puťkinek naháček na bílé kožešince, nožičkama pokopkává, směje se, pase koníčky.

„Co všechno si lidé v té naší krásné vlasti širé nenavymýšlejí,“ povzdechl si bohatýr. „Konec filma!“

„Bylo to úžasné, Čurilo Plenkoviči. Oj, jaký tys bohatýr!“ pochválila Melodie a přimkla se k hostiteli.

„A tos ještě neviděla, Melodie Ištvánovno, obrázky z předloňské dovolené v Peci pod Sněžkou! Ale to necháme na jindy, krasavice… Nedá se nic dělat, orgie must go! Na řadu přichází…,“ pravil bohatýr bohatýrským hlasem, „jebání!“

A bylo to tady. Orgie se bez jebání neobejdou. Nejdřív statný a naolejovaný stachanovec jebec Ivan Fjodorovič Zapalkin, zvaný podle červeného nosu Malina, s orgijnuškou pannou Marfuškou předvedli, jak se správně jebe po staroruském způsobu, a nebylo to věru příliš obtížné. Vzápětí se k nim přidali také Čurila Plenkovič s Melodií Podpolanskou a po nich ostatní, za chvilku jebal celý žaludek. Také vojín pacifista Oldřich Navrátil jebal s orgijnuškou pannou, která mu byla přidělena. Co mohl dělat? Válka je válka, a kdo se do ní dal, musí bojovat.

Tři dny jebali a jebali, až byli všichni ujebaní, jenže orgie nemohou jen tak skončit, jaképak by to byly orgie. A tak se jebalo dál, jenom Pecka se pod záminkou, že musí na velkou, vytratil do ústraní. V ústraní měl za mísou pampeliškového salátu schovanou Peckovu jámu. Rozhlédl se obezřetně… A zmizel pod poklopem.

Netrvalo dlouho a Pecka se z jámy vynořil. Vlekl za sebou rozměrný předmět zabalený v mastném papíře. Byl znaven, ale šťasten. Takto se tváříval, když vymyslel něco speciálního.

„Přátelé milí, hostitelé nejdražší, bohatýre Čurilo Plenkoviči, přemožiteli Velikána Velikánoviče! Vynalezl jsem cosi velkolepého a lidu užitečného, vyrobil jsem pro vás dárek navýsost potřebný a znamenitý, pro vaše orgie nepostradatelný.“

„Co to je? Co to může být?“ zašpital žaludek jedním špitem.

„Hle!“ zvolal Pecka po způsobu pouťového kouzelníka Kartáčka a strhl z objektu mastný papír. „Jebací stroj!“ V intimním osvětlení se zablýskal jebací stroj v plné kráse. „Tento jebací stroj bude jebat za vás, drazí přátelé. Bude jebat tak dlouho, dokud budete chtít. Dokud mu nedojdou baterky. A když mu dojdou, stačí je vyměnit za nové a bude jebat dál.“

„Sláva,“ zvolali všichni ujebaní jebci a jebkyně, zatleskali rukama a očka nespustili z Longina Pecky a jeho jebacího stroje. Longin odsunul závlačku, povolil posuv, zhustil koníka a stiskl stisk. Stroj zamrkal a dal se do jebání. Jebal pomalu, rozvážně, nezadržitelně… Dokud mu nedošly baterky. A když mu baterky došly, Čurila Plenkovič zatleskal a zvolal:

„Přineste žížalu!“ Tlumená světla vzplála jasem jasným přejasným a stachanovec jebec Zapalkin-Malina přinesl dešťovku. Byla veliká, hnojná, svíjela se hrozivě na zlatém podnose. Napětí v žaludku se dalo krájet. Balalajkisté zabalalajkovali, kulhavý harmonikář Prochor s přeraženýma rukama v sádře zahrál tuš. Čurila Plenkovič přistoupil ke svíjející se dešťovce, vzal dešťovku oběma rukama za oba konce, přiložil si ji k ústům… Čurila Plenkovič překousl dešťovku vejpůl. Půlku žížaly, která mu zůstala v ústech, vyplivl a zvolal:

„Konec orgií!“

„Konec orgií!“ zvolali stachanovci jebci a ještě naposledy se zaleskli motorovým olejem.

„Konec orgií!“ zvolaly orgijnušky panny, samy si rozpletly copy a zahalily se do pšeničných vlasů.

Ještě jsem vám, paňi, neřekla, že s tou cháskou vojenskou je taky ženská. Řekla? Tak vám teď o ní cosi povím: Představte si! Svému manželovi utekla, to je tak, když si starší solidní pán vezme mladou, bůhví odkud se vzatou ženskou jen pro její vnady a úsměv falešný, zvláště pak je-li ten pán docela náruživé povahy. Vždyť co ona by si na něm vzala, leda ty peníze naspořené za léta dřiny. Určitě kvůli penězům, vždyť ty jsou až v první řadě, že, jak se teď moderně říká, ale taky kvůli slávě, to se nedá pominout, vždyť stréčka Křópalovýho znal za první republiky a za druhé republiky i za protektorátu každý, kdo měl rádio a kdo rádio neměl, aspoň z doslechu. I po válce. Povídal do rádia lidové vyprávěnky z Hané, to je až na Moravě, hanácky, to je veliká legrace, když někdo mluví hanácky, to vám řeknu. Ale musí to umět! Měli jste, paňi, za první republiky rádio? Nebo za druhé? Tak vidíte, a ten se pak dal k vojákům do Ústředního vojenského souboru písní, tanců a lidových vyprávěnek Rudého praporu ze Sušice. Jestli tam měl víc peněz než v rádiu? Nebo ho okouzlilo kouzlo uniformy? Určitě v tom byly peníze, znáte Hanáky, hamouny shánčlivé. No a právě tam se sčuchl s tou, kdybych já věděla, jak se jmenuje doopravdy a odkud vlastně je ta perzóna, z Nuslí není, ani z Karlína, jestli se ona, paňi, nenarodila ve voze a jestli ty zrzavé vlasy nejsou ve skutečnosti černé jako havran, co nosí na hlavě. Nic proti nim, jsou to taky tvorečkové boží a jeden si nevybírá, komu se narodí a kam. Na druhou stranu zase, jsou mezi lidmi rozdíly, ne že ne. Tak ta. Dala si umělecké jméno a dělá, že je její a jiné nemá: Melodie Podpolanská. To by si přece nikdo nevymyslel! Taky má vojenskou šarži, praporčice, ale v mundúru ji nikdo neviděl. Představte si, paňi, že i ve válce, celou tu dobu, všechna strádání a útrapy válečné, má ta kráva nesmírná na sobě večerní šaty z temně rudého sametu pošité flitry, s hlubokým dekoltem – no, občas si je přepere v lavoru s vlažnou vodou, to se musí nechat, a když jí nějaký ten flitr upadne, hned ho zas přišije. Jestlipak uhodnete, co má při těch štrapácích poli válečnými na nohou? To byste neuhodla: zlaté střevíčky na takhle, nepřeháním, takhle vysokých podpatcích! Šla byste, paňi, v něčem takovém do války se Sovětským svazem? Já bych v něčem takovém nešla ani do holešovické tržnice. A představte si, paňi, že s nimi táhne dobrovolně. Tomu hodnému panu Křoupalovi s nimi utekla v Bdělé pod Bezdězem, když tam s Ústředním vojenským souborem písní, tanců a lidových vyprávěnek Rudého praporu ze Sušice vystupovali. Dotáhl to až na plukovníka lidové zábavy, a když armádu zrušili, není to tak dávno, dostal odstupné a moc pěknou penzi plukovnickou. Jen aby si jí mohl ještě dlouho užívat! Byla by to moc dobrá partie, to mi věřte, však se taky z té Sušice přestěhoval. A hádejte, paňi, kam? Domů na Hanou? Kdepak! K nám do Nuslí se přestěhoval, má dva plus jedna v Kloboučnické, bytové družstvo vlastníků. Jenže ta potvora vojanda se s ním nerozvedla ani na dálku, kdepak, mrcha jedna, a zřejmě se s ním nerozvede, ani kdyby tu válku vyhráli. Byla by blbá, a to ona není, kdyby se rozváděla. S takovou penzí! Škoda… Chodím mu občas trochu uklidit a nakoupit, je už slabší na nohy, to víte, celý život prostál na jevištích a mlel hubou, to se zapíše, to se nemůže na zdravíčku neprojevit. Ale nemyslete si, chlap to pořád ještě je, a kdyby ho dostala pořádná ženská pořádně do rukou, ještě se z něj dá něco vyždímat. Nechci se chlubit, ale… No, nechme toho. Kdepak, ta se ho nepustí, i když ho opustila, leda by v té válce – nic zlého nikomu nepřeji – padla. Ono se ve válkách padá dost často, ne že ne. A představte si, že ten plukovník z Kloboučnické nemluví hanácky ani trošku, jenom když mě chce rozveselit, když mu uvařím nudlovou polívku ze slepičích koster, aby byl dost silný a mohl si dojít do banky. Normálně mluví normálně, jako by byl z Nuslí rodákem, když mu přinesu ten nákup ve vší počestnosti. Ale řeknu vám, paňi, že i když je člověk ve věku a postonává, ještě to neznamená, že je vyřízený. Kdepak, ta už se nevrátí. Vždyť oni ten Sovětský svaz ještě ani nenašli. Až ho najdou, jestli ho najdou, není jisté, že zrovna ta Kotulánova banda nad tím Sovětským svazem zvítězí. Moc o tom pochybuji. A taky žádné děti spolu nemají, ani každý zvlášť. Uteče si od manžela a celý ten majetek, co po něm zůstane, spadne té potvoře zmalované cikánce zrzavé – nic proti Romům, paňi, jsou mezi nimi i slušní a čistotní – do klína. Pak že je nějaká spravedlnost. Není!

Co je napsané, je literatura, i kdyby to byla pravda.

… a veslujem, a veslujem… bum, bum, bumbum, bumbum, bumbum… hrachová kaše, suchary, voda, pitná voda, teplá voda, slaná voda, voda voda, samá voda… bum, bum, bumbum, bumbum, bumbum… mrtvého očkovali, do vody hodili, ryby nakrmili… voda, voda… bum, bum, bumbum, bumbum, bumbum, bum…

6

Žaludek se vyprázdnil, jen Kotulánova vojska s Čurilou Plenkovičem a kupeckými synky Vaskou a Michajlem zůstali, protože měli před sebou důležitý úkol: navštívit jasné slunéčko Vladimíra, hosu­dara-kněze laskavého, a laskavou kněžnu Apraksějevnu.

Ke knížeti Vladimírovi měla vojska namířeno proto, aby vzdala hold panovníkovi tak významné a rozložité, historické země, a také proto, aby se od něj dozvěděla, kde hledat schovaný Sovětský svaz, protože jim to poradila Poslušnica II., než odešla do stepi. Bohatýr a kupečtí synci je doprovázeli.

„Kde ta kráva vzala jistotu, že zrovna kníže Vladimír, jasné slunéčko, a laskavá kněžna Apraksějevna vědí, kam se ten zbabělec schoval, když ani já to nevím?“ nechápavě kroutil hlavou Čurila Plenkovič a s ním kroutili hlavami také Vaska a Michajlo, protože ani oni nevěděli, kde hledat Sovětský svaz.

„Už není nejmladší, hosudar laskavý, a z hlavičky jasné už mu leccos vypadává, a kde to pak hledat…,“ povzdechl si Vaska.

„A pak: ty jeho vášně panovnické, výstřední a zhoubné mu na svěžesti nepřidají…,“ dodal Michajlo a starostlivě potřásal kupeckou hlavou.

„Chcete snad říct, že kníže je tak trošku…,“ nedořekl profesor Weinberger.

„No… Už to není, co to bývalo. Že by zrovna jasné slunéčko věděl, kam se Sovětský svaz ukryl, o tom silně pochybuji. Nemůžete přece brát vážně kdejakou krávu! A kněžna laskavá Apraksějevna se nikdy o Sovětský svaz nezajímala,“ řekl Čurila Plenkovič.

„Knížeti i kněžně se pokloníme, zeptáme se, uvidíme,“ rozhodl plukovník Kotulán. „Za optání nic nedáš!“

„Nuže dobrá,“ souhlasil Čurila. „Co chcete, máte mít. Za mnou!“

Chodba vedoucí z orgiálního žaludku opačným směrem, než sem přišli, byla tak úzká, že museli jít za sebou husím pochodem, a nebyla to cesta přímočará, vinula se v rozmanitých zákrutech a smyčkách, jak už to u ptačích zažívacích traktů bývá. Našlapovalo se měkce a nebyl tu průvan. V čele kráčel kupecký synek Vaska s hornickým kahancem, svítil na cestu. Za ním Čurila v černém brokátovém pyžamu, které neodkládal ani při orgiích, aby nebylo vidět jizvu po operaci pupeční kýly a nerozvážné tetování z období puberty na zádech: trpaslík Šmudla s muchomůrkou místo deštníku. Stetson však z hlavy sundal, aby neškrtal o strop, a podle řídkého šedivého culíku, do nějž mu zbylé vlásky splétali, bylo všem jasné, že i v požehnaném věku stále zůstává drsným rockerem. Jen ty bačkory z plyše ve tvaru usměvavých kachniček na něj prozradily, že je požitkář. Následovala Kotulánova vojska: Melodie Podpolanská, velitel Kotulán, profesor Weinberger, vojíni Pecka, Navrátil, okultista Jurajda nebo Kulajda či Župajda a Pytlíček. Průvod uzavíral druhý kupecký synek Michajlo v reflexní vestě s červeným blikacím sklíčkem na zádech, aby do nich někdo zezadu nenaboural. Tápali zaplantanou chodbou hodinu, dvě… dvě a půl… až dotápali do zeml­janky knížete Vladimíra, jasného slunéčka.

Kníže Vladimír nebyl doma. Laskavá kněžna Apraksějevna uždibovala kořínky vyčuhující ze stěn knížecí zemljanky a házela je do hrnce s osolenou vodou na studených železných kamínkách.

„Zdráva buď, kněžno přelaskavá Apraksějevno,“ pozdravil Čurila Plenkovič zdvořile a hluboce se po pás poklonil. Také kupečtí synci se po pás uklonili. Kotulánova vojska takovou poklonu nesvedla, nebyla vycvičena v místních zdvořilostech, jen hlavičky sklonila a dobrý den zadrmolila, rozpačitá byla, s opravdovou kněžnou se dosud nesetkala.

„Polévku vaříš, kněžno jasná?“ optal se bohatýr.

„Tak. Polévku vařím, polévku kořínkovou,“ přitakala a zimomřivě se schoulila do knížecího vlňáku.

„A pročpak pod polévkou v kamínkách nezatopíš?“

„Zatopila bych, věru, zatopila, jenže bez dříví nezatopíš, kdybys sto krabiček sirek vyškrtal, zbůhdarma bys škrtal.“

„Nanosíme ti, jasná kněžno, dříví nanosíme, abys mohla oheň rozdělat a polívku pro knížete laskavého, slunéčko jasné Vladimíra navařit…“

„Och, bohatýre, sama bych si nanosila, kdyby bylo co nanosit, kůlna je prázdná. Kdyby byla jen prázdná… Kdyby jen kůlna byla! Také ta je rozebraná, na drobné třísky rozštípaná, třísky prodané a peníze za ně? Fuč!“

Kotulánova vojska postávala v těsné zemljance, sotva se tam všichni vešli. Žádný z nich ještě nikdy nebyl v knížecím příbytku, přesto o něm měli představu nabytou v dětství při školních výletech po hradech a zámcích. Tento příbytek knížete Vladimíra a kněžny Apraksějevny se všem představám zcela vymykal. Vojáci byli v rozpacích. Melodie Podpolanská chtěla z rozpaků vyklouznout, poznamenat jen tak ze zdvořilosti: Máte to tu pěkné, jasnosti, ale nedokázala tu milosrdnou lež ze rtů vypustit. Také ostatní mlčeli s pohledy zabodnutými do hliněné podlahy.

„A kdepak se ráčí jasné slunéčko kněz-hosudar laskavý Vladimír nacházet?“

„Kde by byl! Copak mi hlásí, kam se vypravuje? Poslední koberec s loveckými výjevy, dárek od chána Agbarchána, ze zdi svěsil, sroloval, pod paži popadl a zmizel. Kam asi mohl zamířit! Do frcu ho odnesl, kam jinam, za pár kopějek zastavil a z frcu rovnou pod Matku vlast chvátal. Jiné cesty nezná. Teď sedí pod Matkou vlastí a kopějky do škvíry strká. Už tam nastrkal všechen majetek knížecí, všechno, co mu v restitucích vrátili, když Sověty vyhnali, prodal a rublíky do škvíry nastrkal. Teď už tam strká jenom kopějky, pokud nějaké sežene. Pod Matkou vlastí, tam ho najdete, ale kloudná řeč s ním není.“

Nasedli tedy všichni do bohatýrova zlatého rolls-royce a vydali se kyjevskými ulicemi a bulváry k Matce vlasti, pyšně se tyčící s mečem v jedné a se štítem v druhé ruce vztyčené. Pod Matkou vlastí je živo jako nikdy za Sovětů. Teď teprve, po zrušení Sovětského svazu a nastolení demokracie, Matka vlast až dosud zbůhdarma čnící našla rozumné uplatnění. Ve sklepeních pod jejíma nohama podnikavý bohatýr Čurila Plenkovič, všemi Kyjevany oblíbený a obdivovaný hospodář a živitel, zřídil hodnotnou kulturní zábavu, jaké se městu Kyjevu a jeho obyvatelstvu v době bolševické nesvobody nedostávalo. Obveseleníčko pro každého, mladého i starého, kdo na to má. A kdo na to nemá, jen ať si půjčí v bohatýrově Bance Kyjevance. Anebo ať krámy nepotřebné, zděděné, někde nalezené, do Čurilova frcu strčí, nějaký ten rublík za ně dostane a zábavy si pod Matkou vlastí užít může, vždyť žijeme jen jednou. Třeba vyhraje.

Bohatýrovo terénní vozidlo zvolna projíždělo městem, ostatní auta brzdila, ke kraji se mačkala, cestu uvolňovala. Policisté salutovali a občané čapky a klobouky smekali, hluboce se klaněli, někteří se pravoslavně žehnali, všichni byli rádi, že vidí vozidlo s bílou standartou PRAVDA ZVÍTĚZÍ! Nač oko pohlédne, vše Čurilovi patří, i ta policie je jeho majetek; všem dává obživu a všechny miluje, Čurilka bohatýr.

Když zastavili pod Matkou vlastí, strážcové rozháněli dav násadami od krumpáčů, jinak to nešlo, všichni si chtěli sáhnout na bohatýra Čurilu, nebo ho aspoň jedním očíčkem spatřit, a když ne celého, třeba jen odlesk jeho brokátového pyžama v podzimním slunci zvolna se chýlícím k západu, stín jeho klobouku. Uličkou slávy vešli pod Matku vlast.

„Je tam?“ zeptal se Čurila.

„Je tam!“ odpověděli strážcové. Zavřeli za bohatýrem a hosty, kteří ho doprovázeli, těžká vrata, stoupli si k nim na stráž a nikoho už pod Matku vlast nepustili.

Jasné slunéčko Vladimír, hosudar-kněz laskavý, měl na sobě smoking ze starých, prastarých časů, modré jeansy LEVI STRAUSS & Co. 501 notně seprané, s nohavicemi ohrnutými, jako by očekával velkou vodu, pod sakem pruhované triko stažené z vojáka Mišky padlého v Afghánistánu, na nohou bílé tenisky od Vietnamce. Něco na sobě mít musel, jinak by ho pod Matku vlast nepustili. I tak po něm strážný důrazně požadoval, aby mu ukázal, má-li do hry. Už ho tu všichni dobře znali, jeho reputace nebyla zrovna nejlepší. Jednou byl dokonce přistižen, jak strká do škvíry mosazný knoflík se srpem a kladivem. Vyvedli ho s důrazným pokáráním a varováním, aby se to už víckrát neopakovalo, jinak…

Vladimír seděl u jednorukého bandity, u své oblíbené a značně okopané hračky, na rameně mu dřepěla věrná přítelkyně Baba Jaga proměněná v jednookou a jednouchou černou kočku. Chybělo jí levé ucho a pravé oko, což skýtalo jakous takous symetrii. Kníže zrovna prohrával koberec chána Agbarchána s loveckými výjevy. Občas pěstičkou vladařskou do automatu praštil, občas do něj teniskou od Vietnamce kopl.

„Čert aby to vzal,

takhle už to nejde dál!“ vykřikl kníže a zasunul do škvíry další kopějku.

„Slunéčko jasné, kněže-hosudare Vladimíre, hosty vedu vznešené až z daleké Jevrópy střední přišedší, aby tě pozdravili, hold složili, dary předali…“

„Dary dá-li dobrý přítel,

na záplaty hrubý pytel,“ odpověděl hosudar parafrází na ruso­fila Borovského, zatáhl za páku a naslouchal zvuku peněz, které se v banditových útrobách převalovaly ze strany na stranu, z boku na bok, aniž by z nich aspoň troška ukápla a okoralé srdce knížecí potěšila.

„Kloudná řeč s ním není,“ mňoukla Baba Jaga, „už týden se mu to pokouším rozmluvit, přemluvit toho zatvrzelce pomateného, aby šel domů za kněžnou laskavou Apraksějevnou, dříví jí donesl, aby mohla polévku dovařit, ale kdepak! Než by kopějku za dříví pustil, radši ji do škvíry nenasytné nacpe. A kněžna Apraksějevna polévku na studené plotně vaří. Však mě z daleké tajgy povolala, abych slunéčko jasné svými kouzly a čáry babími-jazími napravila. Hned jsem se kopistí od Uralu odrazila, v díži do Kyjeva dorazila, kouzla vybalila, v kočku černou se proměnila, abych stráže obe­lstila… A nic. Pohnout se s ním nedá. Nejradši bych do toho kopla!“

„Kopni, Babo Jago, dnes,

zítra zakousne tě pes,“ řekl kníže Vladimír a zasmušile se zahleděl do blikavých světel, jako by jen ta mohla spasit jeho duši.

„Hosudare Vladimíre, hosté jevropejští by rádi věděli, kde se skrývá prokletý Sovětský svaz bolševický, aby ho v čestném boji porazili a ze světa konečně a definitivně sprovodili,“ zkusil bohatýr pohnout knížetem. „Kráva znamenitá Poslušnica II. kostromského plemene ve stepi jim pověděla, že ty, tatíček nás všech na Rusi, víš, kde se ten proklatec bolševický ukrývá.“

„V prázdné lebce mozek není,

je tam místo k zakuklení,“ pronesl zakaboněný Vladimír.

„Co jsem vám říkala,“ triumfovala Baba Jaga na panovníkově rameni. „Kloudného slova z něj nedostaneš, a přitom on byl první, kdo na Rusi křesťanství přijal a zavedl. Ledaže by už konečně taky jednou vyhrál. Třeba by…“

Na ta slova přistoupil k jednorukému banditovi vojín specialista Longin Pecka se speciálními kleštičkami na ohýbání drátků a se speciálním šroubovákem na každý šroubek. Nenápadně, aby ho nezmerčili strážci, kryt postavami vojáků a vojačky i družiníků bohatýrových, zakutil svými nástroji v přístroji a hle: kníže Vladimír zatáhl za páku a z jednorukého bandity, jak z oslíčka Otřes se, se začaly hrnout kopějky, rublíky, knoflíky a všelijaké kulaté plíšky.

„Urá!“ zajásal kníže.

„Máš-li dosti těsta v dížce,

neodoláš žádné výšce!“

„Tak halt, pánové, tohle jsme si neřekli!“ zvolal rozhořčeně bohatýr Čurila Plenkovič. „Toto je můj hrací automat a moje herna pod Matkou vlastí! Tady se hraje poctivě. Peníze, knoflíky a plíšky do mého jednorukého bandity naházené jsou moje peníze, knoflíky a plíšky a nikdo se speciálními klíšťkami na drát a se speciálním šroubovákem na všechny šroubky mi tu nebude kazit kšefty řádně zdaněné!“

„A kdyby i stokrát byla, má matička v skrytu blila,“ dodal kníže Vladimír triumfálně. Strkal přitom s velkou rychlostí do škvíry všechno, co z hracího automatu vypadlo. Peckův počin mu udělal velikou radost. Snad bohatýr nepovolá strážce, aby se Longina chopili a uvrhli ho do temnice? – Nepovolal. Popřemýšlel chvilku, pak se dlaní do čela plácl, už to měl!

„Hleďte, hleďte!“ zvolal hlasem polnice. „Přistupte blíž, všichni, kdo tu jste!“ – Ze všech koutů se začali sbíhat hráči, zanechali her, protože poznali hlas přemožitele ptáka Velikána Velikánoviče a nemohli mu odolat. „Hleďte, jak se pod Matkou vlastí vyhrává!“

Tato zpráva se vzápětí rozšířila po celém Kyjevě, po celé matičce Velké Rusi: „Kníže Vladimír vyhrál pod Matkou vlastí terno! Celý obsah bezrukého bandity se mu vysypal do klína poté, co do škvíry strčil jednu jedinou kopěječku. Kdo ještě nezkusil štěstí, poběžte rychle, peníze do hry si s sebou vezměte, někdy stačí docela málo, do Kyjeva přispěchejte pod Matku vlast do heren bohatýra Čurily Plenkoviče a vyhrajte, tak jako přešťastný kněz-hosudar jasné slunéčko Vladimír vyhrál.“

Zvěst se šířila jak stepní požár, když ho vítr rozfouká a před sebou žene. Ještě ani nestačila dorazit ke kněžně laskavé Apraksějevně do zemljanky a kníže laskavý Vladimír už stačil nastrkat do škvíry v jednorukém banditovi všechno, co vyhrál. Jakmile poslední mince zmizela v útrobách automatu, jakmile světýlka na čelním panelu doblikala poslední naději a nic, přistoupili ke knížeti strážcové a požádali ho, aby jim ukázal, má-li ještě nějaké peníze do hry. Neměl. A tak vyvedli jasné slunéčko i s Babou Jagou na rameni z podniku. Dychtiví hráči, kteří se sem přihrnuli z celé Kyjevské Rusi nalákáni zvěstí o jeho úspěchu, cinkali pytlíky s úsporami a mizeli v útrobách Matky vlasti, vyváděného knížete si ani nevšimli.

Vyhozený kníže se před branami ráje vztyčil jako kněžna Libuše věštící slávu Prahy, Baba Jaga na jeho rameni udělala kočičí hřbet, v očiskách jí zablýsklo, kníže Vladimír pozvedl pravici, ukazováčkem ukázal na proudové letadlo společnosti Aeroflot letící z Kyjeva do Moskvy, a zvolal:

„Když ti všechno krkem leze,

neomezuj se na meze!“

„Jen kdybychom věděli, co to znamená,“ povzdechli si kupečtí synkové Vaska a Michajlo. Rádi by svému knížeti porozuměli, vždyť ho měli tak rádi! Kdo by neměl rád knížete Vladimíra…

„Co bychom nevěděli, vždyť my víme, co to znamená,“ vyprskla Baba Jaga a vousy se jí zježily. „Vladimír všechny zve do knížecí zemljanky na kořínkovou polévku.“

Dopadlo to nad očekávání dobře. Když snědli vestoje kněžninu studenou kořínkovou polévku rovnou z hrnce, nasyceni věru nebyli, kněžna nepočítala s takovým davem návštěvníků. A přitom Baba Jaga nesnědla ani lžičku, protože kočky zásadně kořínkovou polévku nežerou, ani kdyby byla teplá. Naštěstí tu byl kuchař okultista Kulajda a polní kuchyně dostatečně zásobená jak potravinami, tak topivem. Netrvalo dlouho a na dvorku nad knížecí zemljankou v místech, kde stával prohraný knížecí dřevník, se rozdílel pravý vojenský buřtguláš. Do ešusů. Byl tak dobroučký, že si každý – i kněžna laskavá Apraksějevna – došel pro nášup. Baba Jaga, aby s malinkým kočičím žaludkem nepřišla zkrátka, proměnila se ve svoji překrásnou dceru Jagu Buru s žaludkem lidským, průměrným.

Kuchař okultista Jurajda, ačkoli muž značně ženatý, byl z Jagy Bury dočista paf. Zíral na ni s hubou dokořán jako na zjevení, ani sousto už nemohl spolknout. Jako by ho zasáhl z čistého nebe jasný blesk. Něco takového se stává málokdy, a tady se to právě stalo: také překrásná Jaga Bura hleděla na okultistu Župajdu jako na zjevení. Také ji jako by zasáhl z čistého nebe jasný blesk. Ešusy a lžíce jim oběma i se zbytkem buřtguláše z rukou vypadly, o zem cinkly. Hleděli na sebe a začali se kroky baletními k sobě přibližovat, zvolna, krok, sun, krok, krok, sun, krok, krok, sun… krok… A když se k sobě přiblížili na dotek, Jaga Bura se samým vzrušením proměnila ve svoji máteř rodnou Babu Jagu, v ježibabu bez ucha a bez oka, s bradavicí na frňáku. Chopila se kuchaře a přitiskla ho na svou babojazí hrudní kost.

„Jak je to pěkné, když se dva lidé mají rádi,“ povzdechla si laskavá kněžna Apraksějevna a ještě si z kotle přidala půl naběračky.

„Jen aby se nesrotily

včely, co tu včera byly!“ poznamenal varovně kníže Vladimír s ústy červenými od papriky, ale nikdo mu nenaslouchal, nikdo nepátral po hlubokém smyslu jeho výroku. Všichni sledovali nevšední událost.

Baba Jaga ve své pravé babojazí podobě popadla kuchaře okultistu Hulajdu do náruče a horoucně ho zulíbala. Když zemdlel a stal se vláčným, přehodila si ho přes rameno, odnesla ho do díže, hbitě do ní také naskočila, kopist popadla, kopistí se odrazila a v tu ránu byla pryč i s kuchařem.

… bum bum, bum bum, bum bum, bum bum… Na galéře se bubnuje, aby se správně veslovalo. Za-brat, chla-pi, po-řád-ně… bum bum, bum bum, bum bum… ráz dva, ráz dva, ráz dva…

Pak se šlo do chrámu svatého Michaela archanděla, patrona města Kyjeva, a patriarcha Prochlor požehnal zbraním Kotulánova vojska a neoficiálně jim popřál, aby nad nenáviděným Sovětským svazem zvítězila. – Také bohatýr Čurila Plenkovič se s vojsky rozžehnal a popřál šťastnou cestu, jako upomínku na setkání jim daroval každému svou fotografii s podpisem. Kupečtí synkové Vaska a Michajlo se rovněž rozloučili, nedali nikomu nic, jen je ujistili svou přízní a že jim budou držet palec, aby v boji s krutým nepřítelem zvítězili. Pak nastoupili do zlatého mercedesu s bílou standartou PRAVDA ZVÍTĚZÍ! a odjeli do bohatýrova paláce na Ptačí vršek chystat další orgie. Co se dá dělat, povinnost je povinnost.

Prořídlá vojska plukovníka Kotulána se ještě nemohla vydat na cestu, protože nevěděla, kde ten proklatec vězí, a z knížete Vladimíra nebylo možné vyrazit kloudnou odpověď na tak prostou otázku: Kde najdeme Sovětský svaz?

„Dokud to z něj nevyrazíme, z Kyjeva nevyrazíme,“ prohlásil velitel Kotulán odhodlaně. „Jenže jak?“

„Dáme mu do hry, tomu žádný gambler neodolá,“ navrhl profesor Weinberger logické řešení. „Za peníze do hry zradí i vlastní matku.“

Dali knížeti půl ruble v drobných. Popadl je chtivě, a než se nadáli, aniž by odpověděl, aniž by řekl dosvidáňa, rozběhl se k Matce vlasti. Hbitý konceptualista Pytlíček to však postřehl, rozběhl se za ním, dostihl ho, vrhl se po něm a podrazil mu nohy.

„Vyloupu ti očka a poskládám je do pětilitrové láhve, jestli mi neřekneš, ty jeden knížecí tajtrlíku, kde se ten hajzl schovává,“ sdělil zlověstným šepotem lapenému knížeti do ucha. Vladimír na něj se smutkem pohlédl a souhlasně přikývl. Pytlíček ho pustil, oba vstali z chodníku a oprášili si zválené kalhoty. Kníže řekl:

„Kdo chce bycha honiti,

musí se oholiti.“

„Konečně z tebe vypadlo cosi kloudného,“ pochválil ho Pytlíček a vrátil se s radostnou zprávou na knížecí dvoreček, zatímco jasné slunéčko mířil pod perlu socialistického realismu, sto dva metry vysokou, patetickou Matku vlast.

„Musíme se oholit,“ zvěstoval Pytlíček, jakmile dorazil na dvoreček. „Jinak nám nic neřekne. Je zatvrzelý.“

„Zase finta. Nic než další vytáčka,“ usoudil profesor Weinberger a velitel s ním souhlasil.

„Na mučidlech by zazpíval…,“ navrhl krvelačný Pytlíček, dožraný notně, že tomu knížeti na špek skočil.

„Nejsme barbaři!“ namítl pacifista Navrátil rozhodně.

„Válka je válka,“ řekla Melodie Podpolanská. „Ve válce se dějí věci… A my jsme ve válce. Až vyhrajeme, můžem být útlocitní.“

„I válka má svoje pravidla. Kníže Vladimír je sice prožluklý nositel tajemství, ale není nepřítel. Do Sovětského svazu má hodně daleko. Mučit se nebude,“ rozhodl plukovník Kotulán. „Vyjdeme vstříc jeho požadavku a oholíme se.“

„Já taky?“ zděsila se Melodie.

„Ty ne!“

Zatímco se šarže a Pytlíček radili, jak z knížete vyrazit klíčovou informaci, vojín specialista Longin Pecka s vojínem pacifistou Oldřichem Navrátilem se zašívali v Peckově jámě. Buď tam zbůhdarma utráceli čas pseudofilozofickými úvahami o stavu světa, nebo jen tak pospávali, jak to vojáci s oblibou dělávají, když se někam zašijí. Nebo hráli na čtverečkovaném papíru lodě. Ledaže by vymýšleli a zhotovovali něco užitečného, třeba humánní, pacifistické a speciální mučidlo na získávání klíčových informací…

Večer se z jámy vynořili obtěžkáni důmyslným zařízením: byl to blýskavý solární panel, vysoce účinný zdroj elektřiny s akumulátorem, který bude poskytovat energii i za tmy. A také speciální dvouplotýnkový elektrický vařič, aby kněžna laskavá Apraksějevna mohla polévku kořínkovou vařit, kdykoli se jí zamane, i bez dříví. Udělali jí velikou radost; studená polévka se jí už zajídala. Takto obdarovaná kněžna by jim mohla pomoci zlomit tvrdošíjný a nepochopitelný odpor knížete, poradit, jak na něj. Vždyť už spolu oslavili řádku zlatých svateb, to by bylo, kdyby takto dlouhodobá manželka nevěděla, co na takto dlouhodobého manžela platí.

„Ten sviňák není jenom chorobně hravý, je taky na baby,“ zvěstovala vojskům. „Kdybyste jen věděli, kolik měl manželek, než přijal křesťanství… Pak mu to pop zatrhl.“

„No jo, ale kde vzít vhodnou babu,“ povzdechl si Weinberger.

„A co Melodie…,“ špitl Navrátil nesměle.

„Ano, Melodie, to by mě ve snu nenapadlo a přitom ji máme,“ zaradoval se velitel, „Melodii, stále po ruce.“

„Já?“ nechtěla uvěřit diva, že bude poctěna tak závažným bojovým úkolem.

„Kdo jiný!“

Když kněz-hosudar laskavý Vladimír prohrál svého půl rublu v Plenkovičově jednorukém banditovi a byl jako obvykle vyveden stráží z herny, vracel se schlíple na knížecí pozemky, obličej protáhlý až k zemi. Kdyby do něj na dvorečku nad knížecí zemljankou Melodie levým ňadrem nestrčila, ani by si jí nevšiml, protože při návratu z prohry si nikdy nikoho a ničeho nevšímá, dokonce ani bab, neboť je zahleděn do své bolesti. Melodiino ňadro však bylo nezanedbatelné. A když k tomu diva ještě špitla slibné:

„Máš čas?“

„Mám ho!“ odpověděl kníže radostně.

„Tak pojď, starouši, zmáknu ti to, že na mne do smrti nezapomeneš,“ slíbila obětavá praporčice a odvlekla jasné slunéčko do křoví, které tuze šikovně maskovalo Peckovu jámu.

„Sláva, už jsou v jámě!“ zvěstoval radostně Pytlíček. Vykukoval ze zemljanky, neboť byl pověřen sledováním dění. Všechno také bedli­vě dokumentoval jak písemně, tak opět opraveným fotoaparátem Fujifilm – ten Pecka má zlaté ručičky –, kdyby se pak dědek cukal, aby byly důkazy, že zahnul s Melodií do Peckovy jámy. – Smůla spočívala v tom, že už byla tma a flash nemohl konceptualista použít, aby se neprozradil. Problém dokazování však vyřešila kněžna válečkem na nudle. Byl to jeden z mála předmětů jejich vybrakované gamblerské domácnosti, který se jí podařilo uchovat. Jak oko v hlavě střehla tento významný nástroj, symbol stavovský.

Kněžna si s válečkem na nudle stoupla do křoví a sledována napjatými vojsky trpělivě vyčkávala, až se kníže vynoří z jámy. Měla se na pozoru, aby nezasáhla pověřenou Melodii. Po úderu válečkem do hlavy se kníže vzpamatoval a všechno, co o Sovětském svazu věděl, vyklopil.

„Moskvě, Žižkovu a Libni

se vyhni,“ řekl kněz-hosudar laskavý Vladimír bez mrknutí oka. Víc toho nebylo.

„Sláva! Konečně,“ zaradovala se vojska i s kněžnou Apraksějevnou, popadli se za ruce a utvořili kolem knížete radostné kolo, kolo kolo mlýnský za štyry rýnský. – Pak je kněžna pozvala na pravou, solárně energeticky uvařenou kořínkovou polévku. Při teplé krmi kníže Vladimír prohlásil, že je ze své hráčské vášně nadobro vyléčen. Navždy!

Kyjev, pátek

Aničko moje milovaná, Dušičko!

Píšu Ti z města Kyjeva, kde jsme se nějaký čas zdržovali, protože nebylo jiného zbytí. Lidé jsou tu velice pohostinní a nemohli jsme je zarmoutit jenom proto, že spěcháme porazit Sovětský svaz.

Už jsem Ti psal o přívětivé krávě, která nám poradila, abychom vyhledali panovníka Kyjevské Rusi knížete Vladimíra. Říkají mu tady „jasné slunéčko“. Není to pěkné? Představ si, že bychom také my našemu panu prezidentovi říkali „jasné slunéčko“… Já si to představit nedovedu.

A ještě jsme ve stepi potkali chlapíka v černém pyžamu, s kov­bojským kloboukem na hlavě a svislými kníry. Čurila Plenkovič se ten člověk jmenuje. To je, co! To by u nás v Holešovicích ani do hospody nemohl, jak by se mu smáli. Ale tady požívá všeobecné úcty, i když chodí v pyžamu i do kostela. – Bohatě nás pohostil ve svém domě na Ptačím vršku a pak nás zavedl do chrámu archanděla Michaela s plamenným mečem a tam nám ten nejvrchnější pop požehnal zbraně. Prý to pomáhá.

Pak nás pan Plenkovič zavedl k jasnému slunéčku knížeti Vladimírovi. Jeho manželka kněžna Apraksějevna nás pohostila místní specialitou – studenou kořínkovou polévkou. Velice zvláštní pokrm, chutí obtížně popsatelné, ani se o to nepokusím. Kníže nám ochotně popsal, kudy se dát, abychom ten Sovětský svaz neminuli. Je to sympatický starší pán, rád si hraje, asi to bude věkem. Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem, říkala už za protektorátu teta Kateřina.

Taky jsem si v Kyjevě zaskočil na poštu, jestli tam náhodou… a ono ani náhodou. Ale to nic, nemysli si, že je to výčitka! Ani náznak. Stejně jsem s tím nepočítal. Ostatně myslím, žes můj poslední dopis nedostala. Vždyť by to musel být zázrak, kdyby Ti z takové dálky tak brzy došel. Kdoví, kde ještě bloudí. Je tady pěkně, lidé jsou dobří, ale některé věci nefungují tak, jak jsme na to zvyklí.

Že je mi po Tobě moc smutno, Aničko, to Ti ani psát nemusím, že. Vím však, že tam doma, tolik ode mne vzdálená, na mne myslíš a trpělivě čekáš, protože víš, že se tu zbůhdarma neflákám, že tu nejsem za zábavou, nýbrž plním důležité poslání. A že na Tebe bez ustání myslím.

Líbá Tě Tvůj milující
Oldřich

Nastal čas loučení. Vojska plukovníka Kotulána věděla aspoň přibližně, kudy se dát. Nebo spíš kudy se nedat. Moskvě se musí vyhnout velkým obloukem, to jim důrazně kladl na srdce kníže Vladimír ve své hvězdné hodince poté, co schytal pecku do hlavy správně umístěným válečkem na nudle, když opouštěl Peckovu jámu. Teď už zase upadl do nevypočitatelného stavu, bezednou apatii střídala hyperaktivní, nekoordinovaná činorodost. A přitom kněžna Apraksějevna už podávala svoji kořínkovou polévku uvařenou a docela teplou.

Profesora Weinbergera po celý čas, který trávili v Kyjevě a okolí, trápila otázka, kterou nevyslovil jenom proto, že nebyla vhodná chvíle ani vhodná osoba, které by ji položil. Sebestředný bohatýr Čurila Plenkovič se o cukráře, vlastence, publicistu a myslitele z podunajské monarchie sotva mohl zajímat, kupečtí synkové Vaska a Michajlo byli nevzdělaní burani, za které myslel Čurila. Profesor se zkusil zeptat při orgiích jemu přidělené orgijnušky, jenže ta měla v hlavě jen ty své plavé vlasy na hlavě. Kníže Vladimír by mu určitě odpověděl nějakým zapeklitým dvojverším. Kněžna Apraksějevna však zdá se být osobou s bystrým myšlením.

„Nevíte, jasnosti, neprošel-li kdy Kyjevem znamenitý vídeňský cukrář a myslitel Christian Immanuel Kepke-Kapkawski, s největší pravděpodobností v nedůstojném stavu, zarýglován v černém havranu s želízky na rukou?“ zeptal se kněžny rovnou.

„Nenazvala bych takovýto stav nedůstojným,“ usmála se na něj kněžna trpce. „Za Sovětů se takovéto stavy přiházely lidem znamenitým, inteligenci a starou šlechtu nevyjímaje. Černé havrany jezdily kolem naší zemljanky jeden za druhým a vozily znamenité muže a ženy za Ural. Byl-li mezi nimi také Christian Immanuel Kepke-Kapkawski, to nemohu vědět…“

„I tak vám děkuji. Tak tedy za Ural, na Sibiř…“

Než vyrazili, po staroruském způsobu poseděli slabou půlhodinku v zemljance na kufrech a společně si pomlčeli. Mlčení mnohdy poví víc nežli plamenné proslovy.

„Snad byste měli jet do tajgy k Babě Jaze. Ta baba je čarodějnice, ta ví všechno. Žije v chaloupce na kuří noze, všichni ji tam znají, snad se doptáte, kde zrovna parkuje. Jenom je třeba správně se zeptat,“ poradila, než odjeli, kněžna Apraksějevna a dala každému požehnání.

„Jak zní správná otázka na Babu Jagu, kněžno laskavá?“ zeptal se zvídavý profesor Weinberger.

„To kdybych věděla…“

Objali se, políbili, po žebříku z knížecí zemljanky vylezli a co to neviděli! Jejich vozidla změnila barvu: Lada Niva už není skoro bílá a gazík s polní kuchyní už není kokakolově červený a nenese nápis PIZZA DO DOMU. Zatímco dleli v zemljance a sytili se kořínkovou polévkou, kdosi natřel obě auta i polní kuchyni zářivě zlatou barvou a opatřil je nápisem:

БAНКA КИEBAНКA

www.churillaplenkowich.ros

Na levém předním blatníku Lady Nivy se třepetal bílý čuriloplenkovský praporek PRAVDA ZVÍTĚZÍ!

„Nevadí,“ řekl plukovník Kotulán spokojeně, „aspoň po nás nikdo nebude chtít pizzu. S takovou od nás nikdo nebude nic očekávat.“

„S takovou se nás možná budou bát,“ dodal profesor Weinberger.

Ráno vyrazili. Bez kuchaře okultisty Jurajdy jich už bylo jenom šest: velitel plukovník Kotulán, podplukovník vojín profesor Weinberger, praporčice Melodie Podpolanská-Křoupalová a tři prostí vojíni – konceptualista Pytlíček, pacifista Navrátil a spe­cialista Pecka. Snad tu svou Peckovu jámu nezapomněl v Kyjevě na knížecím dvorečku! Bylo by jí škoda.

Sotva vyjeli, spatřil Pecka ve zpětném zrcátku knížete Vladimíra: vystrčil hlavu ze zemljanky, vylezl na dvoreček, pod levou paží měl solární panel a pod pravou dvouplotýnkový vařič. Rozhlédl se obezřetně a dlouhými kroky skoky zamířil do zastavárny.

Co je napsané, je literatura a nelze to brát doslova. Je to jenom náznak čehosi, co by eventuálně mohlo mít jakýs takýs, několikerý výklad. Záleží na interpretovi. Literatura dokáže vyklouznout z každé nepříjemnosti.

Rozhodl jsem se pro cestu kolem světa a ztroskotal na galéře vprostřed oceánu, v nočních můrách. Osud průměrného galejníka je prostý: přikován k veslu vesluje a vesluje a vesluje tak dlouho, dokud nezemře. Je-li galéra poražena v bitvě, vítězové ponechají galejníky přikované, snad je na oslavu vítězství počastují hltem kořalky. A vesluje se dál. A vesluje a vesluje a vesluje… Nejsou přece tak pošetilí, aby se zbavili funkčního pohonu. Zanechal jsem všech nadějí a vesloval a vesloval a vesloval: bum bum, bum bum, bum bum…

Proč my, suchozemci, tolik sníme o moři? Ďjó, moře! Vylezl jsem z postele, vyčistil si zuby, provedl pár cviků, posnídal kávu prostou, bez cukru a mléka, vykouřil cigaretku – literáti zpravidla kouří na lačný žaludek – a zahleděl se do stěny.