Kuří Vody

1

Polnice zahlaholila, vojska seskočila z paland a vskočila do bot, plnou polní na záda, samopal do ruky, plembák na hlavu, nástup na útvarovém buzerplacu. Hlášení veliteli útvaru kapitánu Kotulánovi o nastoupenosti útvaru podal staršina nadrotmistr Prkénko. „Zařaďte se!“ A potom jasný, bezproblémový hlas velitele, aktivního důstojníka, muže, který vyhlásil válku Sovětskému svazu:

„Pochodový proud – na první četu – první četa směr východ z buzerplacu – pochodeém vchod! Pohov!“ – A vojska vykročila na Sovětský svaz. Spravedlivá válka začala.

„Útvare, pozor! Pohov, volno, zpívat! Levá – levá, raz dva, raz dva!“

Podaj milá rúčku ručku na rozlučku
možná že poslední raz
Nadišla chvíla já musím do boja
musím si splnit svoj rozkaz

My do boja íšli celé dni a noci
nám jasné hviezdy svietili
káťuše bíli a my nastupáli
jeden po druhom padali – levá dva, raz dva!

Viděl som tam víděl svojho kamaráta
jak na zem padol eště žil
z hrudi červéna krv mu vytiekála
posledné slová hovoril – raz dva, raz dva!

Napiště otcóvi, napiště to mamke
napiště mójej milej
že ostrá gúlka zranila hruď móju
padám za rodinu svoju – levá, levá, levá!

Něbolo otěcka, něbolo mamičky
něbolo jeho milej
Len kamaráti nad nim zaplakáli
keď ho do hrobu dávali.
Len kamaráti nad nim zaplakáli
keď ho do hrobu dávali. – Dozpívat!

Šli v sevřených řadách s kapitánem Kotulánem v čele. Táhli na Sovětský svaz. Nebylo jich mnoho, byli však odhodláni zvítězit.

Nejdřív měli namířeno do Kuřích Vod. Šli pěšky i přesto, že to byli motostřelci, uvyklí přemisťovat se silou motorů, i přesto, že nebyli žádní pěšáci, ti už v armádách vyhynuli. Motory, na něž byli odkázáni, měli v Kuřích Vodách, kde rovněž sídlilo velitelství celé armády pod velením armádního generála Artura Velíška, nositele dvou červených lampasů na kalhotách – na každé nohavici jeden. Byl to nejvyšší lampasák v naší milované vlasti. Říká se o něm, že má lampasy i na podvlíkačkách, ale přímé svědectví by se hledalo jen s obtížemi.

Kapitán Kotulán předpokládal, že v Kuřích Vodách bude povýšen o tři stupně na plukovníka, což je hodnost dostatečná, aby mohl vyhrát válku nebo případně vyvolat puč, zmocnit se vlády a nastolit demokracii a svobodu pro všechny, kteří by ho poslouchali. Pouhý kapitán je na takovéto poslání slabota. Kapitáni mohou akorát oddávat novomanžele na palubě a pohřbívat zesnulé do mořských hlubin v pytli. Věšet vzbouřenou posádku už mají zakázáno. Být kapitánem v armádě, to není žádná velká pejcha. Možná by jej mohl armádní generál Velíšek povýšit na generálmajora, ale to by musel být podmazán nejmíň dvěma láhvemi slivovice z Vizovic. Kde je vzít? – V Kuřích Vodách se k útvaru kapitána Kotulána přidá celá armáda: pozemní i podzemní vojska, letectvo, kanonýři, tankisté, cyklisté, jízda i námořnictvo, také rakety. Pod praporem s dvou­ocasým lvem potáhnou pod velením dosud ještě kapitána Kotulána na Sovětský svaz. Generál armády Artur Velíšek zůstane ve vlasti a bude tažení dozorovat z výšky. Trápí ho totiž podagra v palci levé nohy, při tažení na Sovětský svaz by se mu jistě přitížilo.

Závora byla spuštěná a nikdo u ní nestál. Stát u ní měl službu­konající strážný ozbrojený ostře nabitým samopalem vzor 58 a vyzdobený červenými šňůrami na hrudi. Na strážnici měl být velitel stráže, spící strážný a bdící strážný, popřípadě ještě závodčí. Strážný ve službě měl zasalutovat, požádat kapitána Kotulána o doklady, zavolat na štáb, může-li přišedší útvar do Kuřích Vod vpustit, a může-li, zvednout závoru a znovu zasalutovat a salutovat tak dlouho, dokud poslední Kotulánův voják neprojde kolem strážnice. Pak spustit závoru do původní polohy a bděle ji střežit, dokud nepřijde další návštěva nebo dokud nebude vystřídán bdícím strážným; pak odejde na strážnici a vystřídá na kavalci spícího strážného, který se tím pádem stane strážným bdícím, jenž může na strážnici mazat karty s velitelem stráže, popřípadě se závodčím. Ale ne o peníze! Hazard je na vojně zakázán. I tak budou hrát načerno, protože na vojně je hra v karty zakázána, i když se hraje o sirky anebo o čest.

Závora byla spuštěná a nikdo vedle ní. Kapitán Kotulán zastavil jednotku a sám osobně vstoupil do strážnice, aby zjistil hrubé závady. Ve strážnici nikdo nebyl, ani u stolu, ani na kavalci, ani na záchodě. V ledničce byla jen chcíplá myš. Kapitán zatočil kličkou polního telefonu PT 25 a chvíli naslouchal tichu na druhé straně drátu. Nikdo se neozval. Zatočil kličkou energičtěji – nic. I napotřetí bez úspěchu. Mimořádná situace. Kapitán vyšel ze strážnice a zvedl závoru. Chvíli naslouchal, ozvala se kukačka… Opravdu, žádná imitace, byla to pravá kukačka obecná, Cuculus canorus. Velitel dal útvaru pohov, dovolil usednout do trávy a kouřit, ale v naprosté tichosti. Určil dva dobrovolníky a vydal se s nimi po lesní vojenské asfaltce do areálu Kuřích Vod, na velitelství armády. Vojín Longin Pecka šel před ním po levé straně a vojín Oldřich Navrátil po pravé, oba měli samopaly připravené ke střelbě, chránili svého velitele. Muži postupovali velice obezřetně. Po kilometru narazili na zajíce panáčkujícího uprostřed silnice, ale než stačili vypálit, vzal zajíc do zaječích.

Kuří Vody byly jak po vymření. Tanky stály halabala, žádný tvar, žádný zákryt, žádná vyrovnanost, laufy na všechny strany, některé dokonce ohnuté, některé tanky bez pásů, jiné zaflákané blátem, jak přijely z tankodromu a tankisté z nich vyskákali, honem honem do army na pivo, a nechali je tak. To samé kanony, některé už začaly rezivět. Na cvičišti přerostlá tráva, v ubikacích vytlučená okna, na veliké zdi nápis vápnem, jen tak štětkou od ruky:

SKOČ NÁM VOJNO NA KOKOT!

MRDÁME ARMÁDU OD VEČERA DO RÁNA

Takto, doslova. Žádná štábní kultura. – Nikde človíčka holečka, jen ptáčci živáčci hopsali po překážkové dráze a tahali z ní žížaly.

Kapitán Kotulán mávnutím ruky vyzval oba své ozbrojence, aby zajistili samopaly a pověsili si je do nejpohodlnější polohy, střílet se snad nebude. Zamířili ke štábní budově, zvané Pentagon i přesto, že měla obdélníkový půdorys. Nikde nikdo, ani u stolku dozorčího žádný voják. Všechny dveře pozotvírané, průvan povíval po místnostech a chodbách papíry, z nichž mnohé byly opatřeny obdélníkovými razítky: TAJNÉ, PŘÍSNĚ TAJNÉ, SUPER TAJNÉ, a dokonce NEJTAJNĚJŠÍ. Podivné… Více než podivné. Nejpodivnější! Že by to už začalo? Že by už vytáhli? Bez kapitána Kotulána, který sám, z vlastní iniciativy, inspirován vojínem pacifistou Oldřichem Navrátilem válku Sovětskému svazu vyhlásil? To by mu přece neudělali! Ani výtah nefungoval, do sedmadvacátého patra Pentagonu se museli vyplahočit úzkým schodištěm po svých. Také kancelář armádního generála Artura Velíška byla liduprázdná. Žádné sekretářky v předpokoji, na plastické mapě Evropy a okolí v Uherské nížině spočívala páchnoucí hromádka po generálově kocouru Napoleonovi, ještě čerstvá. Konečně cosi nadějeplného. Najdou-li Napoleona, armádní generál nebude daleko. Nedají bez sebe ránu: kde je Velíšek, tam je Napoleon; kde je Napoleon, tam je Velíšek.

Našli je v armě a byli tam sami, bez armaře Baránka, bez řevu opíjejících se nebo už opilých vojsk. Armádní generál Artur Velíšek měl na sobě modré tepláky s červenými lampasy na nohavicích, khaki tílko s nápisem DUKLA PRAHA a na hlavě generálskou brigadýrku s lipovými ratolestmi obrácenou kšiltem dozadu. Pil pivo sedmičku od čepu, řezal si je alpou. Nic jiného kromě zubní pasty, švestkových povidel, hašlerek, kuřiva, patentních špendlíků a spousty dalšího nezajímavého zboží nesměli v armě prodávat, aby vojáci nepodléhali kouzlu opojení a nezanedbávali bdělost a ostražitost, jež se od vojáků na obou stranách fronty očekává, zvláště je-li vyhlášena válka. Kombinace slabého piva s mentolem rozpuštěným v lihu však dokázala snadno a rychle navodit povznesený stav. Kocour Napoleon se dekorativně rozvaloval na pípě v póze unaveného tygra a žárlivě sledoval svého generála, jenž se mu vzdaloval a vzdaloval do tajemného opojení.

„Generále, kapitán Kotulán plus dva. Přišli jsme si pro rozkazy z důvodů vyhlášené války Sovětskému svazu,“ zahlásil se Kotulán.

„Ser na to, Laďo, a dej si. Dej si… pohov!“

„Provedu!“

„A dejte se, synci, po pivu a po alpě. Dneska je tu všecko zadarmo, aji tatranky, aji cigarety, aji šnurky do but. Dřív domů nepůjdem, až armu vypijem. Až armu vypijem, půjdeme do dom. Do chalupy, dupy dupy, dup. Umyjem nohy, vlezem do lužka a počkamy.“

„Na co počkáme, armádní generále?“ zeptal se kapitán zdvořile i přesto, že jeho nejvyšší nadřízený byl v dezolátním stavu. Imrhin, byl to generál.

„Na smrť počkamy. Na co ineho s umytymi nohami…“

„Co se to tu stalo?“ sklouzl Kotulán z výšin subordinace k lidskému způsobu komunikace.

„To najhorši!“ zalkal generál. „Nic horšiho nas, kolego, nemohlo natrefit. Nic horšiho se neumiš ani představit. Nic horšiho ani ne­existuje. Načepujte se, synci, pivo a zamurujte do něho alpu, ať vime, že cošik pijeme. A sednite na řiť, bo po tym, co vam včil řeknu, byste se mohli vybulit.“ – Armádní generál Artur Velíšek udělal řečnickou pauzu, napil se svých patoků, počkal, až si příchozí načepují a usednou, poslal od stolu k pípě vzdušný polibek pohoršeně se tvářícímu Napoleonovi a vybalil to:

„Armada byla zrušena!“

Ten profesor Weinberger, paňi, ten badatel, co žije v bytě tři plus jedna u nás v Nuslích na hromádce se čtyřmi děvčátky přímo z Bali, ten, co se neustále pídí po pozůstalosti a po stopách vídeňského cukráře z Uhelného trhu Kepke-Kapkawského, tak ten profesor už s nimi v Nuslích nežije. Jestli si, paňi, myslíte, že z toho mostu skočil, kde na něho číhává Pytlíček, tak to žijete v hlubokém omylu: neskočil. A Pytlíček na něj už taky přestal číhat. Představte si, paňi, ti dva se dali do holportu a přidali se k jakýmsi bláznům, co si hrajou na vojáky na písku v Podbezdězí. Jako by vůbec nevěděli, že armáda byla zrušena. Potáhnou prý na říši zla! Jako by nevěděli, že Sovětský svaz se už dávno rozpadl. Sám, bez nich. Přece nebude čekat, až ho nějací blázni… od bláznů, paňi, dál. Od bláznů se nedá čekat nic rozumného. No a ty čtyři chudinky? Představte si, paňi, ty čtyři překrásné ubožačky prodal ten sviňák do Holešovic jakési Kotulánové, podnikatelce. Určitě za hromadu peněz, takové pěkné, až z Bali. Nejdřív prodávala podprsenky, nasekala na nich pořádný balík, na pušapkách, to víte, každá to chce nosit zvednuté, šikovná ženská pro obchod. A teď si, představte si to, paňi, hned naproti přístavu otevřela puf! St. Pauli se to jmenuje, aby nedocházelo k mýlce, a ty holčiny ubohé tam prodává, paňi, říčním námořníkům a gastarbajtrům z bývalého SSSR. – A ještě něco vám, paňi, řeknu, jako by toho nebylo dost: její manžel, takový jalový frajírek a nefachčenko v botách do půl lýtek a khaki bundokošili, má ty pošukané vojáky, toho Weinbergera a Pytlíčka, a ještě celá banda jich tam je v lesích, tak celou tu bandu má ten Kotulán pod komandem. Ženy si nehledí, jenom vojáci, vojáci, nic než vojáci, jestli on není, paňi, víte, co myslím. Nic bych za to nedala, že ten Kotulán to všechno spískal. A teď to mají. Pár nešťastných lidí a… a nic. – Kdyby se ten profesor věnoval radši svému bádání a svým děvčatům, když už je dovláčel až do Nuslí, mohl si spokojeně skočit z mostu, Pytlíčkoví by tím udělal radost, holky by po něm dědily. Beztak jenom knihovnu, co jiného takový badatel může po sobě kloudného zanechat, a kupu počmáraných papírů, ale i tak, prodá se to do sběru nebo do antikvariátu a hned je na kafíčko. Lepší, paňi, než rezavým drátem do oka, to vám řeknu. Takhle je, paňi, kupa nešťastných lidí na jeden ráz.

A tu mě napadlo, že jdu kolem světa, protože se bojím. Kdybych zůstal doma, mohli by mě tam najít a donutit – už jsem v tom věku –, abych vylezl do větví. Mohli by zazvonit u dveří, lapit mě… A šup s ním na strom! Běda tomu, koho setřesou. Předpokládám, že mě by nesetřásli, vždyť ještě uvezu kolečko kamení od žlebu do zahrady. To by bylo, abych se neudržel na stromě. – Jenže co kdybych v rozhodujícím okamžiku podlehl náhlé slabosti? Vždyť i docela mladý člověk mívá slabé chvilky a mohl by v takové zkoušce podlehnout, pokud by jí byl vystaven. Jenže mladému to nehrozí… Právě proto kráčím kolem světa, rázuji zdatně, předstíraje nezdolnost a znamenitou kondici. A rozhlížím se obezřetně, nejsou-li mi v patách. Vždyť jistotu nemáme ani na cestě.

Snad by jednou z možností mohla být jáma. V té bych se schoulil a pěkně v teple přečkal ohrožení. Jenže jak bych poznal, že už přešlo?

Taky mě napadlo, že jdu kolem světa, protože se bojím nejít. Jdu kolem světa, abych nezůstal sobě napospas. Mohlo by se mi přihodit něco horšího? Utíkám sám před sebou. – Mašíruju kolem světa, cesta ubíhá, čas utíká, nohy bolí, tělo se unaví, dobře se pak usíná, bez vtíravých snů se sladce spí, beze snů děsivých. Bojím se ohlédnout, abych neviděl, co jsem nechal za zády. Na cestě kolem světa nemám pocit zmarněného času, chůzí zaháním noční můry, kroky chlácholím své špatné svědomí.

Je-li zrušena armáda, znamená to snad, že se na Sovětský svaz nepotáhne, přestože mu byla vyhlášena válka? Už to tak vypadá… Ale co slovo vojáka, slovo důstojníka? Co slovo kapitána Kotulána?

„A mluvil jsi, Laďo, se Sovětským svazem osobně?“ zeptal se Kotulána armádní generál Artur Velíšek se znatelnými pochybnostmi v hlase.

„Říkali, že není momentálně k dosažení, ale že mu to určitě vyřídí…“

„Co když na to zapomněli?“

„Že by tam měli takový bordel?“

„V SSSR? Tam maju bordel jak v tanku. Taky bordel neni ani u nas. Ja to vim, ja jsem tam byl tři razy na školeňu generality vojsk Varšavske smluvy,“ zasmál se Velíšek pobaveně.

„To ovšem neznamená, že válka není vyhlášená,“ podařil se Kotulánovi bezděčný rým. „To ovšem neznamená, že se na Sovětský svaz nepotáhne!“

„To se tam vydate všeci tře? S kym, ty cype, chceš, kurva, tahnut, do řiti?“

„Se svým útvarem, se svými vojáky věrnými, vlastenci pravými. Nezkaženými. Chrabrými. Se lvími srdci.“

„Ja ti branit nebudu, bo ani nemožu, bo když je armada zrušena, tak jsem hovno v brygadyrce, žaden general, ani armadni, ani nahradni. Tak. A včil mudruj. A včil se, kurva, napijem.“

Teď už armádní negenerál Velíšek začal vytahovat zpod nálevního pultu lahvičky s alpou francovkou a kladl je na zinkovou desku jednu vedle druhé, až jimi pokryl celou plochu. Kocour Napoleon se na to už nemohl dívat. Seskočil plavmo z pípy přes alpy na podlahu a s oháňkou hrdě vztyčenou, kroutě zadkem vyšel pootevřenými dveřmi z army a vydal se přes širé prostranství kolem zneuctěných tanků do kočičího ústraní. V této fázi pití alpy zlomil nad bývalým generálem hůl. Teď už Napoleonova dobře míněná slova nejsou nic platná, od této chvíle ať nad tím nešťastníkem roztahuje ochranná křídla jeho anděl strážný.

Vojíni Pecka a Navrátil stáli svému veliteli věrně po boku. Kdyby jim poručil, aby bývalého armádního generála zastřelili, určitě by na něj aspoň zarachotili závěrem svých zbraní. Jenže kapitán Kotulán byl zděšen postojem i stavem svého téměř nejvyššího nadřízeného (nad ním už byl jenom vrchní velitel branné moci, prezident republiky) a žádný takový rozkaz nevydal. Jen rezignovaně pokrčil rameny a odkroutil uzávěr na první lahvičce. Chlapci tak učinili po něm. Jsou ještě vojíny? Je jejich velitel ještě jejich velitelem? Teď, když je armáda zrušena? Bývalý generál čepoval řídké pivo pro všechny, aby bylo čím zapíjet penetrantní pach mentolu v tekutině, která nebyla určena k pití, nýbrž na potírání končetin vyčerpaných náročným výcvikem nebo vyčerpávajícím bojem. Jenže v nouzi čert i mouchy lapá…

Čtyři bývalí vojáci stále ještě vypadali jako vojáci, protože vězeli v uniformách, dokonce i zcela rezignovaný bývalý armádní generál Artur Velíšek, velmi ledabyle ustrojený, vězel v šatstvu vojenského původu, v generálských teplácích s lampasy, také tílko s nápisem DUKLA PRAHA bylo vyfasováno ve vojenském skladišti, o generálské brigadýrce s lipovými ratolestmi ani nemluvě. Oba bývalí vojíni byli navíc ozbrojeni samopaly schopnými snadno v kratičkém časovém úseku pozabíjet několik lidí. Kdyby na to přišlo… Jejich bývalý velitel byl v kapitánské uniformě pečlivě vyžehlené, jak ze škatulky, se zajištěnou služební pistolí v zapnutém pouzdře. Pili pospolu v bývalé armě bývalého velitelství celé bývalé armády alpu francovku a pivo sedmičku a měli k tomu pádný důvod. Armáda se přece neruší každý den. Už si tykali a plácali se po ramenou, chodili spolu močit před armu, blekotali nesmysly o věčném přátelství a smrděli mentolem, lihem a pivem sedmičkou, z úst jim ta směsice vycházela jak oheň z tlamy drakovy a taky z pórů po celém těle. Když dopili naražený sud, vydal se bývalý armádní generál do sklepa narazit nový. Odvrávoral na vratkých nožkách, červené lampasy se mu podlamovaly, ale nechtěl, aby ho doprovázeli, narážení sudů prý je vojenské tajemství. – Bývalé! volali za ním. Přesto nevzal do sklepa žádného z nich. Třeba tam má ještě nějaké jiné tajemství, nevojenské… Vrávoral křivolakou cestou dolů, dolů, dolů mezi vypité sudy a marně hledal plný, aspoň jeden, aby mohli důstojně ukončit válku-neválku, ale nic nenašel, byl to poslední vojenský sud piva, který vypili. Při marném hledání se bývalý generál ztratil, ztratil se z parády, ztratil se nadobro a už se nikdy nenašel.

Marně se kocour Napoleon sháněl po obligátní konzervované dávce potravin, neměl mu ji kdo otevřít a v misce naservírovat. Opustil tedy opuštěné velitelství armády a v blízké vsi si našel bohatou nevěstu. Měla k dispozici silo plné obilí, plné myší, snadno ho uživila, aniž musel packou pohnout, aniž musel ptáčka v letu srazit, myšku z díry vyšťárat. Zplodil s ní několik tuctů Napoleonů a Napoleonek, pak jí začal zahýbat s několika chudými kočkami naráz, a tak ho vyhnala. Ať si táhne, odkud přišel. Táhl tedy krajem, potloukal se v polích a lesích, živil se všelijak, dokud ho v zimě myslivec Adamec nezastřelil středně hrubými broky a neudělal si z něj ledvinový pás. – Ale to jsme odbočili od podstatného k nepodstatnému, jak časově, tak místně.

Zatímco bývalý velitel útvaru bývalý kapitán Kotulán s doprovodnou hlídkou, bývalými vojíny Oldřichem Navrátilem a Longinem Peckou, pili alpu francovku už bez piva a bez bývalého generála, vojska před závorou čekala na jejich návrat z velitelství armády v nejistotě. S jakou se vrátí? Potáhne se na Sovětský svaz? Kdy se potáhne, kdo potáhne s nimi, kdy už tam budou? – Nejistota leptá kázeň i odhodlání, sráží bojového ducha. Vojáci bez kázně – jak známo – lezou po stromech. Co s vojákem na stromě? Když čekání trvalo příliš dlouho, slezli vojáci bez kázně ze stromů a začali se rozlézat po krajině. Zmocňovaly se jich hříšné myšlenky, lezly na ně nevojenské choutky, měli hlad a žízeň. Dávno už snědli svou denní dávku konzervované potravy a na další jídlo žádné vyhlídky. Začali sklízet cizí ovoce a cizí zeleninu, ani ji pořádně neočistili, jen z ní hlínu o kalhoty otřeli; kradli slepice a husy, líčili pasti na lesní zvěř, ale nestříleli, měli to zakázáno, munici potřebovali na Sovětský svaz. Podařilo se jim upytlačit kance divočáka, zachytil se pravým předním kopýtkem do drátěného oka na zajíce, museli ho utlouct polními lopatkami. Pak ho pekli nad plameny, nemohli se dočkat, ukrajovali ohořelé kousky bajonety nabroušenými do boje a jedli to nedopečené, spálené na povrchu a syrové uvnitř. Nechutné trampské počínání. Když kolem nich prošel kocour Napoleon, podíval se na ně svrchu, pyšně a pohrdavě:

„Co tu tvrdnete, knechti, armáda byla zrušena, běžte domů!“

Kdo by věřil kocourovi… Tohle? Všichni! Ač to znělo neuvěřitelně, skoro všichni vojáci mu uvěřili. Nemeškali ani chvilku, nechali kance kancem, ať se, sviňa, peče, jak dlouho chce, a odešli domů, jak jim kocour doporučil. Ale ne všichni, všichni ne. Všichni tomu prohnanému oficírskému kocourovi neuvěřili. Co když je to nějaká kocouří poťouchlost! Nepatrná hrstička jich tam před závorou, u ohně s kancem na špízu zůstala. Kdo to kdy slyšel, aby byla nějaká armáda zrušena? To se přece nedělá! Nepatrná hrstička zůstala a netrpělivě čekala, s čím přijde jejich velitel z velitelství. A neprohloupili. Kanec se báječně dopekl, byl ho pořádný kus pro každého a ještě zbylo.

Jako bych se vracel, jako bych měl blíž k chlapci, který běží za psem. Je to ohař s ušima plnýma broků, schytal je při lovu na zajíce a bažanty, jmenuje se Brok. Tulívali se k sobě v boudě pod schody na půdu, když babička sypala slepicím a dědeček zabíjel králíka jedinou ranou polínkem. Nejdřív capkali vedle sebe po štěrkové silnici předjížděni odpoledním autobusem, maminkami s kočárky, traťovými dělníky na kolech, loudali se jen tak: šel chlapeček na procházku, vedl pejska bez provázku… a pak se dali do běhu, nevíme, kdo s tím začal, koho to napadlo, zničehonic běželi, aniž by před něčím utíkali. Běželi jen tak, ačkoli mohli neběžet, mohli se vrátit domů pro krajíc chleba s pomletými škvarky, oběma tolik chutnal, podělit se o něj rovným dílem. – Nekrm toho psa, má svý v misce! Taky o tu misku se mohli podělit a pak v boudě pod schody na půdu oddávat se snění a blechám. Jenže oni běželi dál, a jestli s tím nepřestali, jestli stále ještě běží, běží v oblacích.

Jako bych těm dvěma běžel v patách, jako bych to dokázal, jako bych měl blíž k těm dvěma než k dědkovi na lavičce cucajícímu ocucanou hašlerku. Kdepak bych běžel, kdepak bych stačil psovi s rozstřílenýma ušima… Jdu zvolna, kráčím pravidelně, vždyť co neujdu dnes, urazím zítra nebo pozítří, nic neuteče. – Když si odplivnu, slina je tmavá, sladká, táhlá, hašlerková.

Ve vzdálených Alpách se zvedl vítr, rozverný a studený, přifičel do Kuřích Vod a ovanul všechny shromážděné u závory. Až po dvou dnech se probudili: bývalý vojín Pecka, bývalý vojín Navrátil a bývalý kapitán Kotulán, bývalý velitel bývalého útvaru, který se rozešel do svých domovů. Probouzeli se postupně v trávě u závory oddělující Kuří Vody od ostatního světa. Připotáceli se sem přede dvěma dny podepřeni navzájem, skáceli se do trávy a dva dny tak zůstali přiklopeni mentolovým poklopem vlastních výparů. Až po dvou dnech se víčko levého oka ztěžka odklopilo a zase přiklopilo. Nad nimi se skláněly nezřetelné šmouhy obličejů nezřetelných lidí, nezřetelné ruce jim cosi nabízely. Byly to zbytky kance, vybraná sousta. Rty se rozlepily, ale ne proto, aby kančí sousto pozřely: „Vodu!“

Bývalí vojáci napojili své druhy vodou pramenitou, křišťálově čistou z útrob rodné země, útrobami vyčištěnou a léčivými minerály nasycenou, z kuřivodské studánky ve stínu kapradin. Jakmile se té voděnky napili, rázem pookřáli, chuť na kančí dostali, najedli se, znovu napili a nabyli nových sil. Však jich také notně potřebovali, aby svým druhům sdělili, co se jen těžce sdělovalo: kocour Napoleon nelhal, armáda byla zrušena, armádní generál Velíšek zmizel ve sklepení kuřivodské army, jako by se nad ním zem slehla.

„To tedy znamená, že…,“ řekl bývalý podplukovník vojín profesor Weinberger.

„To znamená, že je všechno v hajzlu,“ řekl bývalý staršina nadrotmistr Prkénko.

„Ledaže by…,“ řekl bývalý vojín Pytlíček, a víc už jich tam nebylo. Pecka s Navrátilem nebyli mocni slov.

„Říkám to nerad, pokládám to za svoji prohru, i když jsem žádnou armádu nerozpustil. Jak se zdá, budeme se muset rozejít do svých domovů jako všechna vojska, která se tam už rozešla. Sovětský svaz si bude dělat, co chce, a nikdo mu v tom nezabrání; ani Čína, ani Amerika. Vojska, staršina má pravdu, je to v hajzlu,“ přiznal bývalý kapitán Kotulán.

„Není to v hajzlu,“ ozvalo se z křovíčka poblíž závory. „To by bylo, aby ta krásná myšlenka skončila mezi hovny!“

Kdo že to promluvil? Kde že se tu vzal ten nádherný ženský hlas? Táhl se jak temný med lesních včel, lepivý a svazující, ulpíval jim na duši a tam zůstal přilepený. Byl to hlas praporčice Melodie Podpolanské. V šatech z temně rudého sametu pošitých blýskavými flitry až po zem, s dekoltáží napovídající slast všech slastí, s rudým vlasem a ještě rudějšími rety – jako by si lokla čerstvě nacezené krve podtatranských panen – vystoupila ve zlatých střevíčcích s nadměrnými podpatky ze soukromé jámy Longina Pecky, masko­vané nenápadným křovíčkem.

„Ostatně myslím, že Sovětský svaz musí být zničen,“ řekla nekompromisně.

„Ano, ano, ano, ano, ano, ano!“ zvolali mužové, kteří zbyli.

Snad by bylo namístě ujasnit si motivy, které tyto lidi vedly k tak šílenému rozhodnutí. Vždyť mohli užívat kouzla domova, věnovat se svým zálibám, svému povolání, plodit děti, vychovávat je, chodit s nimi k lékaři s kašlem a chřipkou, vařit houbovou omáčku, plést modrý svetr, kopat do míče, pomlouvat souseda… Co je přimělo napadnout Sovětský svaz, když je už řadu let rozpadlý? – Je však rozpadlý doopravdy? Vždyť jeho idea tu stále straší. Nezpívá se už sice Союз нерушимый республик свободных… melodie však zůstala, vznáší se jim nad hlavami. Je Sovětský svaz rozpadlý, když jeho generálové a špioni přeměnění na oligarchy a mafiány dobývají svět? Když se jeho kůň napil z Vltavy a jeho emisaři pijí becherovku u pramene v Karlových Varech? Když náměstí v Moskvě je stále Rudé a Leninova mumie u Kremelské zdi věčně živá? Když nám, kteří jsme ho zažili na vlastní kůži, ochutnali vlastními jazyky a posrali se z něj vlastními zadky, SSSR stále straší v hlavě?

Sovětský svaz musí být zničen! S tím souhlasí i pacifista Navrátil, je to jeho fixní idea: Sovětský svaz musí být zničen, aby mohl být nastolen věčný mír. Beránek se lvem si budou hrát na slepou bábu, orel se s myškou rozdělí o makový koláč a tygr si k večeři nastrouhá mrkvičku.

Longin Pecka tomu chtěl přijít na kloub ryze technicky; chtěl vyzkoumat, lze-li ho rozebrat na součástky, něco přidat, něco ubrat, tu rozklepat, tam zkrátit, přinýtovat, vložit, jinak poskládat, křídla natřít duhovými barvami a vypustit nad oblaky, popřípadě tím zorat a zavlažit Gobi a Saharu. Nebo to nechat ležet a jít od toho.

Prkénkův důvod, proč táhne s ostatními na Sovětský svaz, je prostinký: nedokáže si představit, že by musel svléknout vojenskou uniformu a začít se řídit vlastním rozumem. Že by si musel najít zaměstnání – cvakat u pásu udělátka k posouvadlům, pípat u kasy v supermarketu, rovnat melouny do regálů, kopat v chodníku rýhu od severu k jihu a pak ji zase zasypávat. S kapitánem Kotulánem půjde třeba do horoucích pekel. Sovětský svaz? Co je to Sovětský svaz… Leda prd!

Megalomaniakálně uvažující konceptualista Pytlíček byl při pomyšlení na Sovětský svaz jak u vytržení. Tažení chápal jako umělecké dílo, koncept, jaký tu ještě nebyl. Kam se hrabe Leonardo! Knížák rozkouše závistí všechny gramofonové desky, které kdy pojednal, Brikcius odejde do ústraní Vídeňského lesa, začne psát své eugenie aramejsky, stane se poustevníkem a živit ho budou hejna kobylek. – Konceptualista Pytlíček se rozhodl natřít Sovětský svaz růžovou a modrou barvou, rozkrájet ho na kusy a uložit v pětilitrových láhvích od okurek. Všechno zdokumentuje: vyfotografuje, nakreslí, popíše, natočí, vystaví v New Yorku u Guggenheima a stane se nesmrtelným.

Kotulánova motivace pro tažení na Sovětský svaz je jasná: do­držet slovo. Jednou tu válku vyhlásil, tak na tom, kurva, trvá. Vždyť je kus chlapa, do prdele, žádné ořezávátko!

Profesor Weinberger? – S intelektuály bývají potíže… Intelek­tuálové nejsou snadno čitelní, žádné studánky křišťálové, nezkalené. Bývají svéhlaví, zaujatí pro věc, záhadní a nevyzpytatelní. Budou s profesorem potíže? Co když v kritických okamžicích začne pomýšlet na skok z mostu? Co když místo boje začne hledat stopy po Christianu Immanuelovi Kepke-Kapkawském? Co když je pravým důvodem Weinbergerova rozhodnutí táhnout na Sovětský svaz úprk před tím, co si sám nerozvážně nadrobil – před čtyřmi překrásnými Indonésankami?

Jaký problém řeší účastí na válce démonická praporčice Melodie Podpolanská? Je-li zrušena armáda, jsou zrušeni také vojáci: vysvlečeni z uniforem a posláni domů, k maminkám, manželkám a milenkám. Zrušen je také Ústřední vojenský soubor písní, tanců a lidového vyprávění Rudého praporu ze Sušice. Kam se vrtnout? Melodie by mohla zpívat v baru, v barech není Melodií nikdy dost, také by se mohla věnovat thajským masážím, péct štramberské uši, určitě by se v běžném životě neztratila. Jenže, jenže… Civilní život není vojna. Kdepak! Vojna je vojna, všude plno vojáků, dychtivých a ochotných kdykoli ku pomoci přiskočit. Bez vojáků by se stal Melodiin život pustinou vyprahlou a rozpukanou.

„Vzhůru, na Sovětský svaz!“ zvolala Melodie Podpolanská, pozvedla paži a ukázala směrem východním.

„Vzhůru, na Sovětský svaz!“ zvolala hrstka zbylých.

„Vzhůru!“ ozvalo se jim za zády.

Otočili se po hlase. Vlastně to byl dvojhlas. – Z roury v příkopu se vysoukal jeden a za ním druhý. Měli na sobě zválené uniformy, kdoví, jak dlouho tam trčeli. První se vysoukal vojín kuchař okultista Jurajda, slušně, po vojensku zasalutoval, představil se a řekl:

„Přece byste netáhli na Sovětský svaz bez kuchaře! Kdo by vám vařil guláš, koprovou omáčku a v neděli řízky?“

„Ha! Na to jsem nepomyslel,“ plácl se do čela kapitán Kotulán. „A kdo je ten druhý strašák?“

„To je přece starší lejtěnant a čestný člověk Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn, denaturalizovaný občan SSSR a naturalizovaný našinec. Vyrostli jsme spolu v jednom sirotčinci, v jedné postýlce. Kuřeti by zrno nesezobl, člověku by do ucha nenaplival. Tažení na Sovětský svaz by bez Tatjana Tatjanoviče přestalo mít smysl.“

Kapitán Kotulán si při Hulajdově vychvalování mnul bradu, protože silně přemýšlel. Jedná-li se o denaturalizovaného občana nepřátelské mocnosti, mohl by posloužit jako jejich špeh. Jenže, jenže… Co když se jedná o léčku, co když jsou ti dva vši v jejich kožichu? Pátá kolona? Velitel musí být bdělý a také ostražitý.

„Kouříš, Stěnolezyne, kouříš, pokuřuješ?“

„Kouřím, kapitáne, kouřím, pokuřuji.“

„A kde bereš machorku, starší lejtěnante, uprostřed Evropy?“

„Já nekouřím machorku z Machorie, kaptáne, já zdejší tabák si balím do papírků olšanských, Taráska Bulbáska pokuřuji.“

„Hm,“ řekl spokojeně kapitán. Stěnolezyn prošel rafinovaným psychologickým testem. Je prověřen. Ale co Župajda? Je opravdu kuchařem, nebo se mezi ně vetřel s nekalými úmysly?

„Čím zahušťuješ guláš, kuchaři okultisto Kulajdo, moukou, škrobem, bramborou, anebo chlebem?“

„Ničím, kapitáne,“ zvolal Jurajda hrdě. „Dávám do něho tolik cibule, že zahušťovat netřeba. Taky je dobré přidat k hovězí kližce kus vepřového, to se rozvaří na maděru, než je kližka hotová. Tím pádem je řádně zahuštěno.“

„Tož vás, chlapci, vítám v našich řadách. S takovou posilou Sovětský svaz porazíme, i kdyby nechtěl,“ řekl velitel a usmál se na ně přívětivým úsměvem.

Někdy se vyplatí uhnout z přímé, vyšlapané cesty kolem světa a zabrousit do luk a strání, ale nesmí pršet, musí hřát sluníčko. Jahody ve vysoké trávě voní jak posedlé, převoní i tu nejvyšší kostřavu, srhu a lipnici, i když jsou docela maličké, schované pod listy. Stačí se shýbnout, poodhrnout trávu a máte je, červené titěrnosti u země. – Pozor na veliký stroj! Řítí se loukou a drtí trávu, třezalku i jetelíček, včelí pastvu, zeměžluč a řebříček, bodláky před rozpukem, hadinec i pryšec chvojku, vikev ptačí a hrachor luční, stroji je to všecko fuk. Co rozdrtí, posbírá a odveze, jenom kopřivy na mezi mezi loukami nechá, co by si s nimi počal.

Když se velikán přeřítí a zmizí s lupem z luk, ty mrňavé, červené a voňavé titěrnosti jsou celé pomačkané, ale ne všechny, všechny ne, některé se přikrčily a zůstaly tu pro mne, nenasytného polykače krásy.

2

Na nádvoří před Pentagonem v Kuřích Vodách nastoupila hrstka statečných a odhodlaných vojáků, kteří se vzepřeli demilitarizaci a trvali na svém. Nástupu velel staršina nadrotmistr Prkénko. Stáli v pohovu, očekávali příchod velitele. Stáli pod letní oblohou bez mráčku a byli všichni: podplukovník vojín profesor Weinberger, kepkekapkawskolog, vojín specialista Longin Pecka, vojín pacifista Oldřich Navrátil, vojín konceptualista Pytlíček, vojín kuchař okultista Župajda (nebo snad Jurajda?), ne, Hulajda, starší lejtěnant Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn, čestný člověk. Praporčice Melodie Podpolanská, diva z rozpuštěného ÚVSPTLVRPZS jim byla nablízku, ukryta v soukromé jámě Longina Pecky, zamaskované nenápadným křovíčkem. Jakmile staršina zaslechl velitelské kroky, jakmile zahlédl velitele, zavelel pozor a předal kapitánu Kotulánovi hlášení o nastoupenosti útvaru.

„Děkuji! Útvare, na můj povel, útvare, pohov!“ zavelel velitel a pustil se do podstatného proslovu, po němž bude následovat podstatný rozkaz.

„Vojska! Už je to tady. O této chvíli zde v Kuřích Vodách se jednou bude psát v čítankách, budou se o ní zpívat písně a přednášet básničky. Protože my, ačkoli všemi opuštěni, táhneme na Sovětský svaz!“

„Urááá!“ zařvala vojska statečně.

„Řve se hurá, vojska, žádné urá, jasný!“

„Hurááá!“ opravila se vojska ještě statečněji.

„Ano, tak se řve, hurá, hezky česky, když se táhne na Sovětský svaz. Urá řvou oni, jasný! Cítíte ten rozdíl?“

„Hurááá!“ zaburácel útvar znovu, protože ucítil ten rozdíl.

„Vojska! Vzhledem k tomu, že nás není mnoho, nemůžeme vést válku se Sovětským svazem obvyklým způsobem: vtrhnout, bojovat a porážet sovětské armády, dobývat území a dál postupovat, až ho dobudeme celého, dobyté oblasti okupovat a vést spravedlivou okupační politiku, osvobodit porobené národy a zrušit Sovětský svaz de facto, když už de iure zrušený je. Vrátit se domů ověnčeni vavříny. Na tohle nás není dost. Musíme vycházet z toho, co máme, a zvolit netradiční, přesto účinné bojové způsoby. Musíme sáhnout po válečné lsti. Zdá se, že jedna lest bude málo, vojska. Budeme muset použít lstí několik, jednu lest za druhou, celou řadu lstí. Silou Sovětský svaz neporazíme, musíme ho zevnitř rozleptat, rozežrat, vyhnít; najít srdce Sovětského svazu a to rozmáznout po zdi, ať se nám to líbí, nebo ne. Náš nelehký úkol nelze dopředu naplánovat, budeme muset improvizovat a spoléhat na vlastní nápaditost. Čeká nás těžké, ale zajímavé tažení. Čeká nás úkol, jaký tu ještě před nikým nestál – porazit zrušený, rozpadlý Sovětský svaz!“

„Hurááá!“ zařvali vojáci správně.

„Nevšední úkol vyžaduje nevšední opatření, vojska,“ pokračoval velitel závažně. „Nyní vám přečtu rozkaz velitele číslo jedna.“ – Kapitán sáhl do rozumbrašny a vylovil z ní nadvakrát přeložený rozkaz číslo jedna ze dne 5. července.

„Rozkaz velitele číslo jedna.

Za prvé: povyšuji kapitána Laďu Kotulána z hodnosti kapitán do hodnosti plukovník z důvodu zlepšení velení. Provedení: ihned.

Za druhé: ruším nošení uniforem a oslovení hodností z důvodu utajení. Provedení: po rozchodu a opatření civilního ošacení dle vlastního uvážení.

Za třetí: neuposlechnutí rozkazu, zrada a přeběhnutí k nepříteli se od této chvíle trestá zastřelením, zbabělost tváří v tvář nepříteli oběšením; není-li po ruce provaz nebo vhodná větev či jiné věšadlo, zardoušením.

Podepsán plukovník Laďa Kotulán, velitel. – Ve válce, vojska, musí být kázeň, to se nedá nic dělat. Dotazy? Připomínky?“

Zvedla se ruka staršiny Prkénka.

„Soudruhu kapitáne, nadrotmistr Prkénko, dovolte mi promluvit.“

Čerstvý plukovník Kotulán se velice zachmuřil a mlčel. Před chvilkou se povýšil na plukovníka, řekl to snad dost jasně, a zrušil oslovování hodností z důvodu utajení, a teď staršina Prkénko, jediný profesionální voják mezi vojáky základními a záložním, jeho opora, dá hned v první větě najevo svoji bezmeznou zupáckou pitomost.

„No dobře, ještě se to nevžilo, ještě se občas spletete, žádné neštěstí, však se to časem zaběhne,“ připustil plukovník Kotulán a pokynul Prkénku, aby promluvil.

„Kapitáne,“ trval na svém staršina, „žádám o povolení výjimky. Kdybych si svlíkl uniformu, zůstal bych nahý, i kdybych měl na sobě štráfkovaný dvouřaďák a žlutou kravatu s růží. Dvacet šest roků, tři měsíce a dvanáctý den nosím uniformu. Teď ji mám kvůli nějakému blbému Sovětskému svazovi svlíknout? To si radši vpálím kulku do hlavy!“

„To byste, Prkénko, udělal?“

„To bych, soudruhu kapitáne, udělal!“

Kotulán se vyděsil. Kdyby si Prkénko vpálil kulku do hlavy, přišli by o značnou část vojsk a to si před nelehkým úkolem, který je čeká, nemohou dovolit.

„Vy jste se zbláznil, Prkénko. Víte, co je to rozkaz?“

„Ano, soudruhu kapitáne, vím, co je to rozkaz.“

„Tak ho proveďte!“

„Dovolte mi, kapitáne, abych ho neprovedl.“

„Neprovedl rozkaz?“

„Ano, soudruhu kapitáne.“

„Za jiných okolností bych do tebe, ty jedno Prkénko, nechal zatlouct hřebík dvoustovku a vzadu ho zahnul, aby sis ho nemohl vytáhnout ani kleštěma. Nebo rovnou ke zdi!“

„Bez uniformy stejnak zahynu.“

„Tak dobře, Prkénko, vzhledem k výjimečným okolnostem si tu uniformu nemusíš svlékat. Stejně nikdo neuvěří, že zamýšlíš porazit Sovětský svaz. Můžeš si ten mundúr nechat, máš výjimku.“

„Provedu, plkovíku!“

Ten profesor, paňi, z Nuslí Weinberger, co bádá po stopách jakéhosi vídeňského cukráře a co neskočil z mostu, jak měl ty čtyři krasavice z Bali doma v Nuslích, jak dostal povolávací rozkaz přímo na mostě, zrovna když chtěl skočit, ale neskočil, do Bdělé pod Bezdězem, paňi, tak ten profesor se neztratil. Kdepak! A ty čtyři Balice se taky neztratily. U nás v Nuslích se nic neztratí, ani když se to z Nuslí vytratí, my o každém víme, protože máme o každého zájem, protože je náš. Kdo jednou prošel Nuslemi, je z Nuslí, hotovo. Přes to nejede vlak. My si ho necháme, i když zlobí; i když je to vrah z vášně, pro peníze, z vilnosti nebo masový, protože patří do rodiny a to už nikdo neodpáře ani jemu, ani Nuslím. My v Nuslích, paňi, neseme odpovědnost za každého z Nuslí, i když se zatoulá třeba do Holešovic, jako ta čtyři ubožátka. – Ty čtyři dívky z Nuslí, přece! Když se za ním rozjely do Bdělé pod Bezdězem na návštěvu, tak on je tam prodal, ten profesor, sviňák bez­uzdný, tomu pošukovi, který to tam měl na povel. Ano, Kotulán se jmenuje. Že už jsem vám o tom, paňi, povídala? Tak já vám to řeknu ještě jednou, ale tentokrát přesně tak, jak to bylo, to mi věřte. Nebo mu je dokonce daroval zadarmo, aby se zavděčil. U těchhle intelektuálů člověk nikdy neví, kdy jim prdne v bedně a co jim tam. Bůhví odkud ten Kotulán je, jisté je, že z Nuslí není, paňi, kdepak by byl takový z Nuslí… Celou noc je měl ve stanu, chudinky, a byl tam s nimi sám, nikdo nesměl dovnitř, všude samá stráž. Kdoví, co tam vyváděl, blázen jeden. Nic bych za to nedala, že musely rozebírat a zase dohromady skládat kulomet. – Ráno přijela do Bdělé jeho stará, co prodává v tržnici, jak byly v Holešovicích jatky, podprsenky nadměrných velikostí, taky šitíčka, bavlnky, zipy a knoflíky, a rovnou do toho velitelského stanu, stráže nestráže. Načapala ho tam, zrovna když je učil vlevo v bok a čelem vzad. Ten vám byl, paňi, jako opařený, to si umíte představit. Takhle ráno, přes všecky ty strážné vojáky a hned in flagranti. Já ti dám čelem vzad! Já ti dám vlevo v bok! Já ti dám rozebírat kulomet s děvčátky! – Naložila ty chudinky do auta a rovnou do Holešovic. Však já se o vás, holátka, dobře postarám. A v Holešovicích hned u přístavu v Jankovcově ulici, kousek od Libeňského mostu, jim pronajala St. Pauli. To je, panečku, jiná káva než kachní bordel v Denpasaru! V St. Pauli nemusejí vyhazovat kachnám hnůj ani je krmit a po použití zařezávat, šmik za hlavičku. A pak škubat peří. Víte, paňi, jak blbě se to škube, i když je dost napařené? V Holešovicích se ty holčičky seznámí každý den s novými zajímavými lidmi, zašpásují si s nimi, zahrají na fanty nebo kanastu, poveselí se a ráno můžou vyspávat až do oběda. Když nemají do čeho píchnout, šijí podprsenky nadměrných velikostí nebo vyšívají na kanavu překrásné zaoceánské motivy. Ta paní Kotulánová, paňi, je pak v tržnici prodává jak housky na krámě zahraničním turistkám z Německa, Holandska a z celé Skandinávie, ty podprsenky, abyste rozuměla. Japonky, Italky a Francouzsky se na ně nechytají, ty mají dost malé kozy, ty jsou spíš na motivy. Škoda, paňi, že u nás v Nuslích nemáme takové jatky, ze kterých by byla taková šikovná tržnice, a že musíme až do Holešovic. Ale zato máme most, to je pravda, tak hluboký most v Holešovicích nemají. Ani v celé Praze. – Tak ten profesor z Nuslí Weinberger i s tím Kotulánem a taky s tím konceptualistou, jak se honem jmenuje, taky z Nuslí, a s celou tou bandou odtáhli pěšky do Kuřích Vod. Takže jsou teďka v Kuřích Vodách. Co tam dělají, suď bůh… Ale já se to, paňi, dozvím, na to vemte jed. Brzy se to dozvím, to mi věřte, a dám vám, paňi, včas vědět. Abyste věděla.

Jako když ježibaba bičem šlehne, kruťas houser vám skočí na bedra, to se pak špatně chodí kolem světa. Obzvlášť v čase blátivých stezek podél vody a usychajících vratičů, které pokyvují znavenými hlavičkami, protože se musely smířit s úbytkem žluti: tak, tak, tak… Hladina řeky žloutne opadanými topoly, javory a lípami. Belhám se v mírném předklonu s houserem přilíplým na páteři, a nemusel bych. Hlohy jsou dosud ještě zelené a jejich listoví se drží úpěnlivě ve větvích, listy kaštanů už dávno zhnědly a opadaly navštíveny klíněnkou jírovcovou. Není to houser, je to husar, osedlal si mne, vráží mi ostruhy do křížové kosti, mezi obratle a já se šinu kolem světa blátem a podzimem, jako bych musel plnit povinnost.

Potkávám člověka o holi, hlavu má skloněnou, tvář ukrytou kšiltem kšiltovky, výdechy a vdechy hraje na foukací harmoniku zvanou varhánky písničku: Nikdy se nevrátí pohádka mládí…

Tak. – Nezbývá než dát mu za pravdu.

Bloumat lukami nelze věčně, po čase to přestane bavit i tvrdošíjnou obdivovatelku luk. Světská sláva, polní tráva, kytice zvonků, kopretin a kohoutků lučních proložená stébly skřípiny uvadla a neslavně skončila v popelnici, Anička Dušička odjela do krajského města studovat na učitelku a poznávat život. Bydlela v koleji s chichotavou Květuší a vážnou Martou, chodila na přednášky a do seminářů, do tělocvičny a do houslí, do kina a do divadla i na operu, taky do hospody na pivo s děvčaty a chlapci, smála se srdečně, oči kulila údivem, jak je ten svět, který zrovna objevuje, veliký, zajímavý, zábavný a krásný. Už dávno zapomněla na rozpačitého chlapce, kterého v lukách několika správně umístěnými údery do zad zachránila před zalknutím. Kdyby se jí zeptali, jakže se jmenoval, už by si nevzpomněla. Chodila teď s Vaškem Šaškem, horolezcem a studentem báňského inženýrství, a probírali spolu líbání.

Jednoho dne v úterý pozdě odpoledne objevila Anička Dušička na kolejní vrátnici za sklem dopis se svým jménem a adresou domů k mamince přeškrtanou a nahrazenou adresou koleje: Kostelní 47. Maminčina ruka. Na zadní straně byla podivná adresa odesilatele: O. Navrátil, v. ú. 00543, PSČ 298 53 Kuří Vody. – O. Navrátil, O. Navrátil, Ó, navrátil… Co to má znamenat? Strčila dopis do tašky a odpochodovala s chichotavou Květuší a vážnou Martou na pivo s horolezci do horolezecké hospody V Kletru. Museli probrat plánovanou výpravu do Vrátné doliny a přilehlých skalisek. Dopis otevřela až pozdě v noci mírně opilá a celá zulíbaná.

Kuří Vody, pondělí

Milá Aničko Dušičko!

Asi se divíte, kdože Vám to píše, když Vám nikdy nepsal, protože se neodvážil, protože psát krásné dívce, to není jen tak. Zvláště když se jeden před ní ztrapnil do té míry, že z toho musel vyvodit důsledky zcela fatální. Vždyť mě ani neznáte. Zachránila jste mi život a já jsem Vám za to ani nepoděkoval. To proto, že jsem se styděl. Strašlivě jsem se styděl, tak hrozně jsem se styděl, že jsem se kvůli tomu dal na vojnu. Možná jsem to neměl dělat, možná jsem Vám měl natrhat kytici a poděkovat za život nebo koupit růže, jaké v lukách nerostou, a říct, co k Vám cítím, a pak teprve, odmítnut, dát se na vojnu pro krásnou plavovlásku jako ten francouzský voják v písničce. Ano, to jsem měl udělat, a ne zbaběle utéct jako malý kluk. Teď to mám, ač pacifista, jsem na vojně a táhnu do války, kterou jsem bezděčně vyvolal. Do války se Sovětským svazem.

Rozhodl jsem se napsat Vám toto psaní, abych konečně překonal svůj ostych, s perem v ruce nekoktám, opírám si o ně svoji kuráž. Našel jsem odvahu Vás oslovit proto, že je to jediná možnost, jak Vám říct, že táhnu do boje s Vaším jménem na praporci, a když padnu, budu umírat s Vaším jménem nártech. Zdá se Vám to patetické? Romantické? Banální? Hloupé? Ano, máte pravdu, je tomu tak, Aničko Dušičko, a nemůže tomu být jinak, protože jsem do Vás zamilován a Vy to musíte vědět, i když dost dobře nevím, jak k tomu vlastně přijdete, že jsem do Vás blázen. Prostě se Vám vnucuji a přitom doufám, že mě nevypeskujete, že si to přečtete a nebudete se mi smát. Když se dozvíte, že jsem padl v boji, třeba se za mne pomodlíte… Pak budu šťasten, přešťasten.

Váš
Oldřich Navrátil

Ano, ano, to je on! Ten chlapec s kopretinou, blázínek na louce. Co teď s ním? Zbláznil se dočista. Vždyť Sovětský svaz už se dávno rozpadl, jaká válka s něčím, co není! Kuří Vody… Není tam blázinec? Ta podivná zpáteční adresa, žádná ulice ani číslo domu. Vždyť sám připouští, že je blázen. Chudáček malý, takový nesmělý, zaražený, nevzhledný, ruce se mu třásly. Jestli mu tam dávají elektrošoky, v těch Kuřích Vodách, to musí být skutečně utrpení, jak se ten člověk celý otřese a pěna mu jde od úst, postel se s ním zmítá a ti neurvalí tlustí ošetřovatelé s vyholenými hlavami a chlupatýma rukama! A ti blázni, kteří tam s ním sdílejí společný osud: pár Napoleonů a několik Einsteinů, taky Pán Bůh, nějaké ty Sibyly a Lucrezia Borgia, kůň Alexandra Velkého, šílenci všelijací pronásledovaní vlastními představami a ten ubožáček s nimi v jednom šiku oblečený do erárního pyžama a pruhovaného županu mašíruje ústavním parkem ve spadaném listí porazit šestinu světa.

Ráno ještě trochu opilou a hodně zulíbanou Aničku Dušičku pojala lítost veliká. I když to byl nekňuba a bytost překomplikovaná, tohle mu nepřála. Říká se od bláznů dál, ale odepsat by mu měla. Taky se říká, že se bláznům nemá odporovat.

Milý Oldřichu,

myslím, že jsme si tykali, tak proč u toho nezůstat? Není to sice tak romantické, ale mně se to vykání zdá příliš archaické. Co Ty na to?

Věřím, že tu válku se Sovětským svazem vyhrajete a moc vám držím palce. Ale nemysli si, že to bude hned, takový Sovětský svaz, to je důstojný a silný nepřítel. Jenže vy vedete válku spravedlivou a ten, kdo vede válku spravedlivou, vždycky vyhraje. Učili jsme se to na základce.

Já teď studuji na pedagogické fakultě a docela mě to baví, jenom housle mi moc nejdou, nechápu, že musím vrzat na housle, když chci učit biologii a zeměpis. Taky jsem se dala na horolezectví, je to tak vzrušující! Chystáme se s oddílem do Vrátné doliny, už jsem si pořídila cepín a kletr, lano, mačky a skoby máme oddílové. Náš vedoucí je Vašek Šašek, je to fajn kluk. Ještě potřebuju taky spacák, v noci je pod stanem zima.

Vzpomínám, jak ses málem udusil tou kopretinou na louce. To byla legrace, viď. Pročs tak rychle pádil pryč, když se Ti ulevilo?

Srdečně zdraví
Anička

P. S.: A zas mi napiš, jak se vede ve válce.

Kdyby Anička Dušička věděla, že ten blázen Oldřich Navrátil nemá na sobě ústavní pyžamo a pruhovaný župan a že Kuří Vody nejsou blázinec ani psychiatrická léčebna, kdyby věděla, že neblahý Oldřich má na sobě polní uniformu, kterou kvůli utajení vbrzku vymění za civilní oděv, a že válka se Sovětským svazem je na spadnutí, sotva by změnila svůj postoj k němu; sotva by horolezce a budoucího inženýra Vaška Šaška i s Vrátnou dolinou odložila a vypravila se do Kuřích Vod rozloučit se s chrabrým vojínem pacifistou. Kdyby tohle všechno věděla, s největší pravděpodobností by si řekla: To jsou ale blázni! Táhnou na Sovětský svaz! Nespadli snad z višně? Jako každý rozumný člověk Anička Dušička věděla, že Sovětský svaz je lépe nechat na pokoji, i když je zrušený.

Smog se vysypal na krajinu a leží tu, ani se nehne. Čekáme na déšť, aby umyl vzduch, který jsme pilnou prací zasvinili, čekáme na vítr, aby to svinstvo rozfoukal do všech koutů naší země. Uvnitř ve staveních se dýchá líp než venku. Není na tom cosi divného? Déšť ani vítr nepřichází. Noc na nás padla znenadání, přinesla ticho.

Také sníh by mohl pomoci, pochytá na své zbůhdarma krásné vloč­ky prach a uloží ho do trávy. Řeka je černá, černější než nejčernější moka, než kráva potmě, nebe je blízko, leží na zemi, jediná hvězdička se nezaligotá, neprorazí kaši řinoucí se z komínů a výfuků aut, z hrnečků vař! Jsme zavaleni, dusí nás co jsme si to jsme si a nikdo nedokáže poručit: Hrnečku, dost! Dál se to valí tichem nad řekou. Prodírám se kaší na cestě kolem světa, neslyším vlastní kroky, vlnka na hladině nezašplouchá, pták nevykřikne ze spaní. Cítím pod nohama cestu, úzkost mi svírá útroby, měl bych se vrátit, zavřít za sebou, utěsnit okna, zamknout se na tři západy a šprajcnout kliku židlí, aby na mne nemohli. Jenže kdo by šel kolem světa místo mne? Dál se prodírám tichem a tmou, ohmatávám podrážkami cestu a ticha se děsím víc než tmy.

Ani vlak, pádivá čmouha na protějším břehu, ticho nepřeruší. Jak to, že neslyším ššššš, rachot motorů, svist kolejnic, skřípění brzd? Snad jsem neohluchl? Co když jsou mi v patách lovci staříků a já neslyším jejich kročeje, protože neslyším? Jak se jim vysmeknu, když zaútočí znenadání, když mě popadnou a nepustí? Nezbývá než pokračovat v cestě. Mám se snad schoulit u plotu, ani nedutat, s ušima nastraženýma čekat, jestli už… nebo až za chvíli… nebo někdy jindy… V tu chvíli zařval lev. Nejprve táhle a pak už jen krátce pořvával, jako když se rozjíždí vlak. A já jsem ho slyšel. Je to dobré, když slyším lva; není špatné, když lva slyšíme řvát.

K večernímu čepobití nastoupili vojáci v uniformách, protože ne­měli nic jiného na sebe. Jenom Kotulán byl v podivném oblečení, jaké aktivní důstojníci pokládají za civilní: z vojenské blůzy si ošku­bal výložky, zlaté knoflíky a vyznamenání, místo brigadýrky si na hlavu nasadil ohavný hnědý baret s anténkou na vršíčku.

V tu chvíli si uvědomil, že rozkazy je třeba udílet splnitelné. Vydat rozkaz, jehož splnění vyžaduje zázrak, je pošetilé a ten, kdo takovéto rozkazy vydává, ztrácí na hodnověrnosti a jejich splnění se nedočká. Autorita mu s každým takto zpackaným rozkazem klesá, až mu zcela vyprší. V celých Kuřích Vodách by se nenašel jediný předmět nevojenského charakteru, natož civilní ošacení pro osm vojáků. Jedna praporčice sice civilní oblečení měla, ale přece nepotáhne do pole na zlatých podpatcích, v sametových večerních šatech, pošitá flitry! – Plukovník také podcenil význam peněz pro jakékoli podnikání. Bez peněz do hospody nelez, bez peněz nelze ani do války. Vzpomněl si na husity, jak je na žižkárně za komu­nistů probírali v hodinách vlasteneckého dějepisu: Husité ve městě Táboře zřídili hned za branou sudy a každý, kdo vstoupil do města, nasypal do nich všechno, co měl. Jenže v opuštěných Kuřích Vodách by takovéto opatření nedostatek peněz nevyřešilo.

Čepobití tentokrát proběhlo zcela nekonvenčně. Velitel spočetl přítomné a dospěl k neutěšenému číslu osm: dva důstojníci – podplukovník vojín profesor Weinberger a sporný starší lejtěnant Stěnolezyn, dva praporčíci – praporčice Podpolanská a nadrotmistr Prkénko, a mužstvo – vojín specialista Pecka, vojín pacifista Navrátil, vojín konceptualista Pytlíček a vojín kuchař okultista Hulajda. Nebo Župajda? Ne, Jurajda. Plus jeden velitel, samozvaný plukovník Kotulán. Devět mužů, z nichž jeden je žena, proti celému Sovětskému svazu. Důvod k zachmuření čela a chmurným úvahám. Plukovník nařídil zrychlený přesun do army, bude porada. Ještě tam spolu s tatrankami a krémem na boty zbyly nějaké alpy francovky. Naštěstí jich nebylo tolik, aby se armáda zpila do němoty. Pivo bohužel, alpa se bude zapíjet malinovým sirupem ve vodě z kohoutku. Usedli kolem stolu a napili se na zdraví.

„Vojska!“ oslovil přítomné velitel, jak měl ve zvyku, a tu se zarazil. V zájmu utajení by jim měl říkat jinak, aby je nepřítel neodhalil, nepřítel naslouchá. Naslouchá stále, i když o tom nevíme, i když si myslíme, že naslouchat nemůže. Nepřítel se nesmí podceňovat.

„Přátelé moji milí! Než se vydáme na cestu, je třeba vyřešit základní nevyřešenosti. Za prvé, kde se Sovětský svaz nachází. Kde se nacházel, než se rozpadl, dobře víme, je to neoddiskutovatelná skutečnost. Nacházel se v Sovětském svazu. Kde však je teď, po svém rozpadu, vojska, zpět, přátelé, nevíme. Někde ale být musí. Jenže kde ho hledat?“

„Dobrá otázka,“ pochválil velitele profesor Weinberger. „Kde ho hledat. Co kdybychom tu otázku pevně stojící na nohou obrátili a postavili na hlavu? Kde ho nehledat?“

„Myslíš, profesore, vylučovací metodu?“ řekl Kotulán a v zájmu utajení začal Weinbergerovi tykat.

„Přesně tak. Věda má svoji osvědčenou metodologii a vylučovací metoda bývá při vědeckých postupech začasté používána. Vím s jistotou téměř stoprocentní, že na ostrově Bali Sovětský svaz není. Tuto půvabnou část zeměkoule jsem prozkoumal tak pečli­vě, že by mé pozornosti Sovětský svaz neunikl. Našel jsem tam jen Kepke-Kapkawského stopu. Bali můžeme vyloučit s klidným svědomím.“

„Dobrá zpráva,“ ocenil Weinbergerův příspěvek Kotulán.

„Soudruhu kapitáne, nadrotmistr Prkénko, dovolte mi promluvit!“ přihlásil se staršina.

„Jdi už s tím šaškováním do prdele, ty jedno Prkénko smrkové, nebo tě rozštípu na podpal,“ rozdurdil se Kotulán, „a mluv.“

„V Krmelíně taky není,“ nenechal se zviklat nadrotmistr. „Byli jsme tam v neděli u švagrové a prošli celým Krmelínem se samicí k samcovi až na druhý konec Krmelína a žádného jsme neviděli. Ledaže bych ho přehlédl…“

„Asi ta vylučovací metoda nikam nepovede,“ připustil profesor Weinberger, „takhle bychom něco vyloučili a velká spousta by toho zbyla, mnohem víc nevyloučeného než vyloučeného.“

„Může být kdekoli, jenže my všude být nemůžeme, i kdybychom se rozdělili. Je nás za á málo a za bé nemůžeme plýtvat silami, musíme zůstat pohromadě,“ rozumoval velitel, zatímco vojíni Pecka a Navrátil hráli na čtverečkovaném papíru lodě a praporčice Křoupalová-Podpo­lanská dělala oči chvílemi na Pytlíčka a chvílemi na kuchaře Župajdu. Nebo Jurajdu? Kulajdu! Nemíchali se důstojnictvu do porady.

„A co kdybychom ho hledali v Rusku?“ navrhl starší lejtěnant Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn. „Na velké Rusi vznikl, z Rusi se nehnul ani na chvilku, byl tam až do konce. V Rusku bych ho hledal, ten Sovětský svaz.“

„Právě proto bych ho tam já nehledal. Takový Sovětský svaz moc dobře ví, co každého napadne hned. Není blbý, určitě se schoval někde jinde,“ namítl velitel Kotulán.

„A co když je ještě rafinovanější?“ zkomplikoval to profesor Weinberger s naprosto přesným záměrem. „Co když SSSR předpokládá, že každý předpokládá, že není tak blbý, aby se schovával tam, kde ho každý bude hledat, že ho tedy v Rusku hledat nebudeme, protože v Rusku by ho hledal každý, a proto zůstal v Rusku?“

„Někde začít musíme…,“ řekl temným velitelským hlasem plukovník Kotulán. „Co kdybychom začali každý sám u sebe?“

„Myslím, že já ho znám dost dobře a věřím, že se schoval tam, kde to nejlíp zná a kde má stále ještě největší podporu. A taky všelijaké schovávačky. Já bych ho hledal v Rusku,“ řekl Stěnolezyn.

„Dávám, přátelé, hlasovat,“ rozhodl nakonec plukovník Kotulán, aby už konečně dospěli k nějakému závěru. Domníval se, že hlasováním lze dospět ke správnému řešení, protože většina má vždycky pravdu. A kdyby náhodou neměla, nebude v tom obtížném rozhodování sám. „Kdo je pro, že se Sovětský svaz nachází v Rusku?“

Všichni zvedli ruku, někteří se zpožděním, protože nepostřehli, že se hlasuje, ani nevěděli – jako kupříkladu vojíni Navrátil a Pecka, hluboce ponoření do hry v lodě –, o čem hlasují. Jednohlasně bylo rozhodnuto, že Sovětský svaz je schovaný někde v Rusku. Hotovo, vyřízeno, rozhodnuto. Staršina rozdal zbytek lahvinek s alpou francovkou, pro vodu ke kohoutku a malinový sirup z ulepené láhve si došel každý sám, protože byla krátká přestávka, aby nabrali dech do dalšího, snad ještě důležitějšího rokování. Vždyť šlo o peníze. Kde je vzít a nekrást… Jak přijdou vojáci k penězům, když od státu nemohou čekat ani floka? Vždyť stát zrušil armádu jenom proto, že na ni neměl. Nastalo ticho, nikdo nevěděl, co teď. Po chvíli se přihlásil vojín specialista Longin Pecka.

„Přátelé, voják se stará, voják má,“ vyřkl do ticha obecně známou a v praxi na vojně hojně uplatňovanou floskuli.

„Na vojně se běžně přemisťuje,“ dodal Oldřich Navrátil zcela neformálně, aniž o slovo požádal.

„Jenže co, odkud a kam přemístit?“

„Natřeme narůžovo tank a prodáme ho Národní galerii!“ zvolal nadšeně konceptualista Pytlíček.

„Ti by nás hnali s dalším růžovým tankem! Jeden už tu byl. S plagiátem se nechytáme, ty jeden Pytlíčku,“ namítl Navrátil.

„Necháme ho khaki a prodáme do sběru,“ napadlo kuchaře Župajdu. Nebo Kulajdu? Jurajdu. „Mám v jedné sběrně v Libni známého, ten bere všecko.“

„Soudruhu kapitáne, dovolte mi promluvit,“ přihlásil se nadrotmistr Prkénko. „Za něco takového bude prokurátor, budou za to mříže v Sabinově.“

„Nezapomeň, blbe, že armáda je zrušená. Celá, i s vojenským prokurátorem, i s kriminálem v Sabinově. Vždyť je to na Slovensku a to je taky zrušené,“ pokusil se ho uklidnit velitel a pak se obrátil k Župajdovi. „To není špatný nápad, Kulajdo.“

„Ten vezme všecky tanky, i ty s ohnutými laufy, a platí hotově.“

„Já bych věděl, kam prodat za lepší peníze, ale musely by být funkční, a munici taky, za hodně peněz. Moóóc hodně peněz,“ řekl starší lejtěnant Tatjan Tatjanovič a oči se mu leskly. Měl totiž nestandardní styky se zámožným krajanem Stěpanem Trofimovičem Krachceninem, čestným občanem Karlových Varů, který nechal v rozkošném údolíčku říčky Teplé vybudovat dřevěnou děrevňu s kostelem svatého Michala, s dřevěným dědou Mrázem i Sněhuročkami, taky chaloupku na kuří noze tam má s mechanickou Babou Jagou a všude spoustu neuvěřitelně krásných a jedinečných doplňků exteriéru, už mu tam chybí jenom opravdický tank nebo několik tanků a pár bezzákluzových kanonů. Rád by si to pořídil za tržní ceny i s municí. Stěnolezynův návrh byl zamítnut, tanky a děla putovaly z Kuřích Vod do libeňské sběrny.

A tak přišel utajený útvar utajeného plukovníka Kotulána ke značnému jmění. Všichni byli přesvědčeni o tom, že jim to bude stačit, o zbytek se po válce rozdělí, každý si koupí menší usedlost na Šumavě nebo v Řecku, někteří se ožení, jiní se rozvedou, další zůstanou na svém. Tak to po vyhraných válkách chodí… V obchodě s šatstvem z druhé ruky zvaným sekáč v Doxech nakoupili hromadu obnošených civilních oděvů a hned se do nich oblékli, aby nebyli nápadní v uniformách zrušené armády. Jenom nadrotmistr Prkénko tvrdošíjně trval na své výjimce, kterou vyžouželil na veliteli, a uniformu si nesvlékl, ani když mu nabízeli elegantní a zachovalý oblek od Gucciho. Zůstane v uniformě, i kdyby měl kvůli tomu jít do vězení dělat bachaře, i kdyby se měl z nadrotmistra stát nadstrážmistrem. V obchodě s barvami a laky nakoupili barvy a laky, štětce, tmely, stříkací pistoli i s kompresorem, příložník a další malířské potřeby.

Longin Pecka si svlékl nové staré džínsy i tričko s krokodýlem z druhé ruky a navlékl na sebe vojenské montérky, aby se při práci nezasvinil, a pustil se do maskování bojového vozidla s přívěsem – gazíku s polní kuchyní. Večer obě vozidla zářila kokakolovou červení a po bocích měla nepřehlédnutelné nápisy:

PIZZA GO HOME

PIZZA DO DOMU

ПИЦА B ДОМ

www.pizza.eu

Do gazíku se pohodlně vešlo osm mužů a jedna žena: dva vpředu a po třech na postranních sedadlech vzadu pod plachtou. Nepohodlně by se tam vešel i poslední, devátý bojovník, musel by se povalovat v uličce u nohou šesti ostatních v poloze nedůstojné nebo sedět někomu na klíně, což není o moc důstojnější.

„Mám lepší nápad,“ zvolal kuchař Jurajda. „Povezu se v kotli polní kuchyně. Vždyť jsem kuchař okultista.“

Kuří Vody, pátek

Milá Aničko Dušičko!

Ani nevíš, jak velikánskou radost jsi mi svým psaním způsobila! Radoval jsem se z něj včera, když mi je staršina předával, ještě než jsem otevřel obálku, s každým písmenkem jsem se pak mazlil, raduji se z něj dnes a pořád se budu radovat. Jsem šťasten, že si s Tebou mohu tykat, je to důvěrnější než vykání a já toužím být s Tebou důvěrný i na dálku, důvěrnější, a teď už si to troufám napsat – nejdůvěrnější.

Už zítra za kuropění vyrážíme z Kuřích Vod. Asi bych Ti takovéto informace neměl prozrazovat, nejsem si jistý, není-li to vojenské tajemství. Ale i kdyby bylo, Ty to přece, Aničko Dušičko, nikomu vykládat nebudeš. Musíš přece vědět, kudy se toulá

Tvůj milující
Oldřich

Kuchař Jurajda se v kotli polní kuchyně krčit nemusel. Velitel dospěl k rozhodnutí, že kvůli pohodlí všech bojovníků zrekvírují ještě osobní automobil Lada Niva, kterým před zrušením armády jezdíval velitel kontrarozvědky Nejvyšší Vrkáč za děvčaty. Auto bylo téměř bílé barvy a mělo kvůli utajení nenápadnou civilní státní poznávací značku PI 31 41 52. To se hodilo. Řízením pověřil Kotulán Pytlíčka, aniž se ho zeptal, má-li k tomu oprávnění, a spolujezdkyní na zadním sedadle učinil praporčici Melodii Křoupalovou-Podpolanskou. Sám usedl na velitelské sedadlo vedle řidiče. Vzhledem k tomu, že se Pytlíčkovi ještě v Kuřích Vodách podařilo zařadit místo jedničky zpátečku a škrtnout levým zadním blatníkem o armu, ujal se řízení Kotulán. Velitelské sedadlo neoprávněně připadlo vojínu kon­ceptualistovi.

V gazíku pizza do domu se volantu zmocnil kuchař Kulajda, když mu velitel zmařil jeho nápad cestovat v kotli. Vedle něj s bohorovnou samozřejmostí zasedl nadrotmistr Prkénko s brigadýrkou předpisově nasazenou, zupácký pohled upřený kupředu, do šťastných zítřků.

„Ty, Prkénko, nemůžeš čnět v té uniformě jak za výkladní skříní. Kvůli utajení se posadíš dozadu a já si sednu místo tebe,“ rozhodl starší lejtěnant Stěnolezyn s černým anarchistickým kloboukem na hlavě, v puse čvaňhák ubalený z Taráska Bulbáska, tradičního vězeňského tabáčku. Obojí mu velice slušelo. Prkénko mlčky a nasupeně uposlechl, se svou nadrotmistrovskou šarží byl na staršího lejtěnanta krátký. Usedl dozadu k vojínům Navrátilovi s Peckou a prohlásil se za velitele ložné plochy. Oba vojáci z něj měli radost nesmírnou. Na poslední chvíli ještě přiběhl profesor Weinberger, málem na něj zapomněli, a posadil se do gazíku vedle Prkénka.

Když vyrazili na Sovětský svaz, nezpívali si sborově a do kroku, jako když vyrazili z Bdělé pod Bezdězem v pevně sevřeném pěším útvaru do Kuřích Vod, vždyť se teď vezli v režimu utajení a na pochodový zpěv jich bylo málo. Jenom Oldřich Navrátil si potichu broukal:

Na vojnu jsem se dal
pro krásnou plavovlásku,
a ne pro prsten snad
– ten má mi ještě dát –,
že nechtěla se dát
ode mne zulíbat.

Na vojnu jsem se dal,
my hned do boje táhli…

Nadrotmistr Prkénko uvažoval, nemá-li proti Oldřichovi zakročit, není-li jeho broukání proti zásadám utajení. Kdyby seděl vpředu, na velitelské sedačce, určitě by mu v tom zabránil. Jenže na lavičce s mužstvem, které ani nebylo v uniformách, ztratil svoji staršinskou jistotu. Jako by mu pod nohama písek ujížděl, jako by se řítil do propasti. Kdyby nebyl vojákem, kdyby na sobě neměl uniformu, snad by se dal do pláče.

Mé srdce vložte pak
do bělounkého šátku
a k nám je pošlete,
mé milé řekněte:

„To srdce pro tebe dal,
hoch, jenž tě miloval.“

Někdy se na cestě kolem světa stane, že se zamyslíme, nemyslíme na cestu, přemýšlíme o něčem jiném, třeba o žízni a vzdálené hospodě nebo o shrnuté ponožce, o svých starých láskách, o letu balonem, a uhneme z přímého směru, cesta se nám zamotá, zasukuje a odvede nás do pomykova. Začneme bloudit, nevědouce kudy kam.

Někdo by mohl propadnout zoufalství, klást si za vinu nedostatečné soustředění, nepozornost. Nebo by to mohl svádět na objektivní činitele: opilého rádce, špatně značené cesty, nepříznivé povětrnostní podmínky, vykloněnou olovnici, prošlou záruční lhůtu kompasu… A přitom si neuvědomujeme, že každá cesta vede kolem světa a nějaké to vybočení neznamená vůbec nic, takový omyl může naši cestu jen obohatit a prodloužit. Vždyť kolem světa nejdeme kvůli tomu, abychom to už měli za sebou a byli zase zpátky. Copak víme, kam jdeme? Jestliže je cesta cílem, žádná odbočka není marná. Co když hned za tímhle rohem, kterému jsme se chtěli vyhnout, číhá na nás štěstí? Třeba cvrček s housličkami a fialovým kloboukem nebo kaštanové kvítky napadané v čerstvě natočeném pivu…