Na stopě

1

Cesta je prach
a štěrk
a udusaná hlína
a šedé šmouhy
kreslí do vlasů
a z hvězdných drah
má šperk
co kamením se spíná
a pírka touhy
z křídel Pegasů…

V Ladě Nivě, která jako vždy jela v čele, neboť i když změnila barvu, stále zůstávala velitelským vozidlem, pečovala Melodie Podpolanská na zadním sedadle o neposkvrněnost své obličejové fasády. Hleděla do příručního zrcátka a broukala si Krylovy romantické protesty.

Volantem kroutil velitel plukovník Laďa Kotulán a tiše se užíral. Chmurné myšlenky mu poskakovaly v mozku a uzrávaly, narážely přitom do lebeční kosti. Kdyby nebyl velitelem s posláním, zašel by do hospody a pil tam pivo a rum až do uzavírací hodiny a pak by přemlouval hospodského, aby ještě chvíli zůstal a nevyhazoval ho, aby mu ještě nalil, a ještě a ještě, dokud do něj ještě něco vejde. A pak by si koupil flašku na cestu, načal ji hned před hospodou a dokončil v kasárnech. Kdyby, kdyby… Kdyby byly v řiti ryby! Jakápak kasárna, když armáda byla zrušena. Vždyť je z něj soukromník. Jako soukromník řídí velitelské vozidlo a veze v něm dobrovolníky spolubojovníky do války se Sovětským svazem. Kdyby se tak strašně opil a tak strašně opilého kdyby zastavila policie, pokuta by ho jistě neminula a ještě k tomu by přišel o řidičák. Kdyby… Zase to kdyby! Kdyby nic nezmění, nikam nevede. – Kotuláne, Kotuláne, jaký ty jsi velitel! Už jsi přišel o celou třetinu vojsk, a to jste ještě nepřítele neviděli ani z dálky. Chceš ten Sovětský svaz čepicí zahlušit? Sám ses na plukovníka povýšil, kapitán ti bylo málo, náfuko jeden vytahovací! Co chceš komu dokázat? Obrátit bys měl, do Bdělé pod Bezdězem se vrátit a tam si s klukama a s děvčetem, co ti ještě zbyli, v písku hrát na vojáčky: číst denní rozkazy, přijímat hlášení, kontrolovat rajony, buzerovat, učit nováčky zdravit… Ani ty vpravovboky, vlevovboky a čelemvzady bys je nenaučil, budižkničemu budižkničemné! Do Holešovic s tebou, za manželkou podnikatelkou, smetí vynášet, koberce klepat, pažitku nadrobno sekat… Jenom jestli by tě vůbec domů pustila, mizero v zaprášených botách!

Profesor Weinberger na sedadle spolujezdce jako by sledoval krajinu, ale nevnímal, že vidí pole a louky, kopečky a údolí, lesy a lesíky, nebe s oblaky a taky ptáky v hejnech i jednotlivě, lišáka Ferinu číhajícího na myši a tři srnky s hlavami skloněnými, protože byl myšlenkami jinde. Myslel na vídeňského myslitele, publicistu, vlastence a cukráře Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského; jaké hrůzy musel ten vzácný člověk prožít v černém havranu, když ho vezli za Ural. Určitě v tom vězeňském vozidle s ním byli také zločinci, vrahouni a násilníci a ti si servítek před ústa nedávají. Jaké sprosťárny musel nebohý myslitel cestou vyslechnout, co asi vytrpěl! Snad tu po něm zůstaly nějaké stopy, všude je po sobě zanechával: recept na odpolední moučník s brusinkami, náčrt úvahy o stavu lidstva v předposlední fázi napsaný fialovou tužkou na březové kůře, monogram vyrytý rezavým hřebíkem v buku – CIKK. Šlépěj ve zkamenělém bahně… Profesor Weinberger po něm v Rusku určitě něco najde. Musí! Vždyť je badatel.

Gazík s polní kuchyní v závěsu řídil Longin Pecka. Naslouchal zvuku motoru a byl spokojený, že šlape jako hodinky, všechno funguje, jak fungovat má: motor táhne, brzdy brzdí, světla svítí a blinkry blinkají. To proto, že Pecka nezanedbává údržbu. – Ještě, že mě mají, pomyslel si spokojen, – co by si beze mne počali.

Oldřich Navrátil vedle něj se pustil do vyprávění o Aničce Dušičce, ale setkal se s hrubým a zřetelně najevo dávaným nezájmem. Proto zmlkl a zarputile hleděl z okénka do zoraných brázd, na nepravidelnou vlnovku obzoru, vzhůru do oblak. Hryzlo ho svědomí. Ano, sahal té dívčině na prsa, sahal, to je pravda; ale co jiného mohl dělat, když je nabízela? A kdyby jenom to… Jenže copak bylo možné odmítnout, když všichni… i profesor i velitel i ženatý kuchař okultista, všichni kolegové vojáci, ani Melodie nezůstala stranou. Vždyť to byly orgie a ze žaludku ptáka Velikána Velikánoviče nebylo úniku. Měl o tom Aničce Dušičce napsat holou pravdu, nebo udělal dobře, že klíčové situace zamlčel? Ulevilo by se mu, kdyby se jí se svými hříchy svěřil? Neulevilo! Vždyť by ani nevěděl, jak na tu pohromu reagovala, mohl by se leda domýšlet: odpustí, nebo neodpustí? Jestliže vázne komunikace, těžké rozhodování. – Dobře udělal, že jí o tom nenapsal. Až se vrátí, až bude Aničku Dušičku svírat v náručí, určitě jí vyklopí všecko, čeho se ve válce dopustil. Nebo jí to všecko nepoví? Kdoví…

Vzadu pod plachtou, s výhledem omezeným, seděl Pytlíček; správně se jmenuje po dědečkovi, národním umělci, Josef Vorel. Uvažoval velice vážně o konceptualismu. Docházelo mu, že válku se Sovětským svazem nemůže pokládat za své konceptuální umělecké dílo, neboť jde o událost bezkoncepční, vzniklou bez uměleckého záměru, z dopuštění vyšší, nadpřirozené bytosti, která řídí osudy lidí i národů, osudy celého světa, obecně se jí říká bůh. Nebo snad nic neřídí? Neví se, zda to bůh dopustil záměrně, nebo je mu jedno, co tu všichni vyvádějí. Rozhodně to není koncept ve smyslu estetickém, z nějž by mohl Pytlíček vytřískat něco pro svoji slávu. Ale proč by měl být slavný? Dědeček Josef byl velmi slavný národní umělec, a co z toho měl? – Státní pohřeb! Za čím se vlastně žene a nač se hnát? Jaký to má smysl, číhat na sebevrahy pod Nuselským mostem a jejich fotografie ukládat do pětilitrových láhví od okurek…

Velitelská Lada Niva odbočila ze silnice na odpočívadlo ve stínu jilmů, kalin, pajasanů, jasanů a jeřabin s plody rudými jako rtěnka Melodie Podpolanské. Záchod byl všude kolem, proto museli dávat pozor, aby do něj nešlápli. Nemuseli však uvažovat, kde ho hledat. Hlavním důvodem zastávky bylo cosi jiného a velitel to zatím tutlal. Už dlouho nebyl čten denní rozkaz, po němž by následovalo čepobití. Jako by zapomněli, když nevězí v uniformách a necvičí na cvičišti, že jsou armáda. Chyběl jim Prkénko se svým rigidním vojáctvím.

Podplukovník vojín profesor Weinberger nechal nastoupit vojska, zavelel pozor a předal plukovníku Kotulánovi hlášení o nastoupenosti útvaru.

„Děkuji. Útvare na můj povel, útvare: Pohov!“ zavelel velitel a pustil se do hodnoticího proslovu, po němž bude následovat rozkaz velitele.

„Vojska! Už dlouho jsme nedělali žádné vojenské opičárny, protože ve válce není na blbosti čas. Ale aspoň jednou za čas se to musí, abychom nezpustli docela. Ve válce se hlavně bojuje a poráží se nepřítel na hlavu. Ve válce se postupuje od vítězství k vítězství a to se nám dosud, kurva, nedaří. Proč se nám to nedaří? Nedaří se nám to proto, protože se náš nepřítel Sovětský svaz před námi schovává a nám se ještě nepodařilo toho zbabělce najít. Až ho najdeme, tak ho porazíme!“

„Hurá!“ zařvala vojska statečně.

„Vojska! Vzhledem k tomu, že jsme nepřítele nenašli a nemohli ho porazit, musíme táhnout dál, až za Ural. Moskvě se vyhneme velkým obloukem, protože tam žádný Sovětský svaz není. Máme na to v Kyjevě svědka v zemljance. V Kremlu sedí cár Puťkin a to je těžký demokrat, s ním žádnou válku nevedeme, ten by nás, panečku, hnal! Až přejdeme Ural a dorazíme do tajgy, vyhledáme tam na kuří noze Babu Jagu a ta nám už poví, kde se ten vykuk schovává, protože je čarodějnice a kdo jiný by to měl vědět. A taky má na něj pěknou pifku, protože SSSR žádné čarodějnice neuznává, leda v knížkách pro děcka. – Vojska, pozor!“ zavelel a vojska zpozorněla.

„Rozkaz velitele.

Za prvé: degraduji plukovníka Laďu Kotulána z hodnosti plukovník na hodnost kapitán z důvodu velkých ztrát jedné třetiny vojsk z celkového počtu třech třetin vojsk. A to je dost dost. Považuji to za velitelské selhání, i když ne velitelem zaviněné, protože nemohl vědět, že je Kazak Kazačok úchyl a pyroman a že Prkénko svlékne uniformu a odejde za krávou. Taky mě nenapadlo, že Baba Jaga odvleče v díži kuchaře okultistu vojína Hulajdu, nebo jak se, kurva, ten chlap jmenuje. Jenomže velitel nese za své vojáky odpovědnost, a proto musí být potrestán. Provedení: ihned.“

Kotulán, protože byl jako ostatní vojáci v civilních šatech, si jako strhl z ramen jako nárameníky, jako je hodil na zem a jako je pošlapal.

„Za druhé: kuchařem určuji vojína konceptualistu Pytlíčka, protože praporčice Podpolanská neumí vařit a kdo by to jedl.

Za třetí: směr postupu – Zauralí. Velkým obloukem se vyhnout Moskvě, Žižkovu a Libni.

Podepsán kapitán Kotulán, velitel. – Ve válce, vojska, musí být kázeň, nedá se nic dělat. Dotazy? Připomínky?“

Zvedla se ruka vojína konceptualisty Pytlíčka.

„Kapitáne, já taky neumím vařit…“

„Neumíš? Naučíš se, přece nás nenecháš zemřít hladem!“

Toho dne na posraném odpočívadle daleko od Moskvy stal se z plukovníka zase kapitán Kotulán a vojín konceptualista Pytlíček se naučil vařit.

Co bych vám k tomu všemu, paňi, ještě řekla… O tom jejich kuchaři okultistovi se toho málo ví. Skoro nic se o něm neví. No, jak se honem jmenuje, jak vylezl z roury u Kuřích Vod s tím druhým, když už byla armáda zrušená. Ani se nedivím, že z té roury vylezli, co by celou dobu dělali v rouře. Ještě jakýsi Stěnolezyn, o tom jenom vím, že padl v boji se Sovětským svazem jako první a pak ho zpopelnili. A to je tak všecko. Ono se tam u nich, jak teďka jsou, moc nezpopelňuje, většinou je zakopají do země, aby měli kam chodit naříkat. Nad plechovkou s popelem to není ono. Jak ti dva do té roury vlezli a proč, co tam dělali a jak dlouho tam byli, to nám už dneska, paňi, nikdo neřekne. Některé věci holt se nikdy nedozvíme a můžeme se akorát domýšlet. On je totiž sirotek z obou stran, jak po tatínkovi, tak po mamince, jenže to já už taky, paňi, ale to ještě neznamená, že bych se kvůli tomu musela dávat na okultismus a vykládat mamince do záhrobí, co jsem dnes vařila k obědu. A kdoví, jestli je ten chlap vůbec sirotek, jestli on není odložené dítě! I taková, když se najdou někde u popelnic nebo v popelnici, strčí do sirotčince. Když jste v sirotčinci, ještě to neznamená, že musíte být sirotek. U těch, u sirotků, se většinou ví, jak se jmenují, na to mají papíry úřední s razítkem, ale ti, co je nějaká krkavčice pohodila jen tak, v igelitové tašce z Kauflandu, kde by vzali papíry. Ta má jiné starosti než shánět papíry pro vlastní děcko, když už je odkládá. Jestli má ona svoje papíry vůbec v pořádku! Ta šup děcko pryč a honem zpátky do hospody, aby se jí nedopité pivo nezprčilo, nebo někam za roh do křoví si píchnout nebo zapíchat. Však je znáte, potvory, a dřív to nebylo jinačí. Tak teď ten chudák sám neví, jestli je Jurajda, Župajda, Kulajda, Hulajda nebo co vlastně je. Jak to má taky vědět, když mu to neměl kdo říct. Není divu, že takový člověk potom raději zaleze do nejbližší roury, jenomže to je pouze provizorní řešení, v takové rouře nikdo, paňi, dlouho nevydrží, lepší to má v armádě, tam je o něj postaráno, tam se i podvlíkačky fasujou. Jenom se jménem si nejsem jistá, nikdy jsem u vojska nebyla ani na návštěvě u brány, ani u plotu kasáren, jestli i jména se tam můžou nafasovat. Na okultismus se dal jenom proto, aby se mohl maminky zeptat, jak se vlastně doopravdy jmenuje. Jenomže se škaredě spletl, i když ona už naštěstí zemřela a on se jí skrz stolek doklepal až do záhrobí, sama nevěděla, jak se ten chlap, co by měl být tatínkem, vlastně jmenuje, protože jich bylo víc: Jarda, Pepík, Jura, Antonín, Petr a Pavel, dvojčata, Miroslav a Konrád… Ještě někdo? Viktor, ano, ten taky. Ani u jednoho ale nevěděla, jak se jmenuje příjmením. No a v tom sirotčinci mu jméno sice dali, ale pak zapomněli, jestli Jurajda, Župajda nebo Župajda, Kulajda, jak vlastně, a tak tomu chlapečkovi z popelnice říkali každý jinak. Naštěstí to bylo dítě inteligentní, na každé to jméno slyšelo a dodnes slyší. Některé věci se, paňi, do smrti nedozvíme, kdybychom se rozkrájeli, jak je to doopravdy. Vždyť ani když umřete, nevíte, jaké to je. No, možná se to tam dozvíte, ale nikomu na světě už to neřeknete, ani svému sirotkovi, protože jste umřela, a kdo jednou umře, má vystaráno. Tak se věci mají. Ani se mu nedivím, že s tou babou odletěl v díži. To jsem vám, paňi, neřekla? Nabrnkl si v Kyjevě jakousi ženskou a ta ho v díži odvlekla někam na Sibiř. To si neumíte představit, jakou měl ten jejich komandýr Kotulán zlost. Ve válce je každý voják potřebný, a teď tohle. Kuchař, a odletí si s babou v díži! On se s ní ten okultista spirituálně spojil a co čert nechtěl, byla to čarodějnice – tam je tak neupalovali jako u nás v Jeseníkách, akorát je vyhnali na Sibiř – a ona si pro něj přilítla až do Kyjeva. Má, co chtěl. Teď už mu nikdo z té sibérie nepomůže, ani Kotulán, i když je velitel. Některé věci se nemají dělat, a když už se udělají, co pak. Jako ten člověk, co vlezl na palubu, protože byl zvědavý, jak se taková galéra pohání, když tak rychle uhání. Člověk nemusí vědět všechno, to mi, paňi, věřte!

Moskvě se vyhnuli velkým obloukem po obvodu kružnice se středem v Kremlu, o poloměru nejmíň tisíc, nebo spíš dva tisíce pskovských verst. Nebo snad dokonce tři tisíce? Zkrátka po hodně vzdáleném oblouku se vyhnuli Moskvě pamětlivi slov knížete Vladimíra, vzácné a respektované historické osobnosti a zbožného pravoslavného křesťana. Ačkoli dali na jeho radu a Moskvě se vyhnuli, na Sovětský svaz Kotulánova vojska dosud nenarazila.

V kamenité, neúrodné krajině, kde se silnička ztrácela v pleveli: lebedě, rulíku zlomocném, pelyňku černobýlu, bolševníku nádherném, v lopuších a kopřivách, dokonce se na ní už košatily náletové dřeviny: břízky, jeřáby, trnky a hlohy, až se docela ztratila v řídkém lese, který se dal docela snadno prokličkovat mezi stromy, přijeli do vesničky bez lidí a bez dobytka. Krčily se tu dřevěné domky, kdysi přeplněné poezií a člověčinou, lidským zpěvem, hovorem, smíchem, ba i kletbami jadrnými, mlaskáním facek i mlaskáním u jídla, když byla k obědu šči i kaše, strava naše. Nyní tu zazníval jenom zpěv ptactva, troubení jelenů, vytí vlků a mrouskavé mňau­čení zdivočelých koček a kocourů. Kůň nezaržál, kopytem okutým o stání neuhodil, kravička nezabučela, kanec nezachrochtal… Snad se nedal k cirkusu? Taková malebná ruská dřevěná děrevňa a jediný človíček holeček nikde k zahlédnutí. Zastavili, vypnuli motory a zaposlouchali se do ticha. Nic nenasvědčovalo tomu, že by tu byl někdo, kdo by dokázal odpovědět na jejich klíčovou otázku: Kde je Sovětský svaz?

Jen říčka Ťopa zurčela ve vrbičkách a prostořeká sojka zvěstovatelka varovala přírodu sojčím pokřikem před vetřelci. – Když vtom se ozval statečný kykyrykot pyšného kohouta, jímž oznamoval celému světu a jeho okolí, že se mu právě podařilo ukojit jednu ze svých podřízených slepic. Bylo to nadějné: kde je kur domácí, měl by být i hospodář či hospodyně. Rozběhli se za ptačím voláním a po pár krocích je zarazil hlas člověčí:

„Stůj! Kdo tam?“

Stáli před chatrným laťkovým plotem kolem zahrady s přerostlou podzimní trávou a zeleninovými záhony, z velké části sklizenými. Na stromech ještě visela neočesaná jablka, listí však už z velké části opadalo. Zahrada patřila k polorozpadlé chalupě pokryté došky obrostlými mechem. V zahradě parkovalo letadélko U-2 přikryté děravou plachtou. Nouzově tu před lety letoucími přistál poručík Meleško, protože se mu zadřel motor a se zadřeným motorem se nedá udělat nic jiného než nouzově přistát. U letadla stál voják v ušmudlané uniformě a dlouhou flintou s nasazeným bodákem na ně mířil. Na náramenících měl dvě kovová písmena, verzálky: CA – Credit Anstalt, napadlo profesora Weinbergera, měl v té bance ve Vídni uložen menší obnos. Ale proč má ten voják na ramenou banku?

„Stůj, nebo střelím!“

„Nestřílej, vojáku, my jsme taky vojáci. Civilní šaty máme jenom kvůli utajení. Přece nebude voják střílet na vojáky! Já jsem kapitán Kotulán a tohle jsou moje vojska,“ řekl kapitán Kotulán ruštinou, kterou ho na žižkárně v Opavě naučil vojín absolvent Luděk Nekuda za své prezenční služby. „Hledáme Sovětský svaz.“

V tu chvíli profesoru Weinbergerovi docvaklo, co ta dvě písmena znamenají: Советская Армия – Sovětská armáda, jejich nepřítel. Je-li tento voják příslušníkem Sovětské armády, nemůže být Sovětský svaz daleko.

„Co mu chcete?“ zeptal se voják s puškou.

„V čestně a řádně vyhlášené válce ho chceme porazit a vládu věcí do rukou lidu vrátit.“

„Fakt?“ podivil se voják. „A co z toho budete mít?“

„Vděk a slávu!“

„Hned bych šel s vámi, děvče a chlapci, pro vděk a slávu, kdybych měl čas. Jenomže musím hlídat tenhle křáp, než mě vystřídají nebo než to přijdou opravit a odletí s tím ke všem čertům do horoucích pekel. Major Vojnovič mě sem poslal, už je to drahně let, a pak emigro­val, satanáš, do Germánie. Hoví si pěkně v Mnichově, pivo popíjí, preclíky přikusuje, do koncertů chodí a na mne zapomněl.“

Ten voják se jmenoval Ivan Vasiljevič Čonkin a měl to už za pár do civilu, když ho major Vojnovič zapomněl u letadla na stráži. Vesnice se jmenovala za cara Chudá, za Sovětů ji přejmenovali na Rudou. Místní lidé letadla nekradli, takže si tu Čonkin žil docela dobře s listonoškou Ňurou Beljaševovou a ochočeným kancem Borkou, líp než v kasárnech, kde mu každou chvíli někdo plivl do ucha a staršina Peskov ho neustále peskoval. Soused Gladyšev byl ochotnický vědec a dobrý kumpán, dokázal pálit z hoven kořalku, velice silnou. Ňura si svého Ivánka hýčkala a tak plynul čas v klidu a míru, protože také válka veliká, vlastenecká se Chudé Rudé vyhnula velikým obloukem. Až se sem jednoho dne doneslo, že byl v Almě-Atě zrušen Sovětský svaz. Jenže vojáka Čonkina Ivana Vasiljeviče strážní služby nikdo nezprostil. Dál trčel s bodákem na pušce u letadélka v Ňuřině zahradě.

Kolchoz se rozpadl, pole zůstala neobdělaná, lidé začali z Rudé Chudé odcházet za prací do újezdního města Glycerinova, ti odvážnější rovnou do Moskvy, protože všichni dostali doklady a mohli si dělat, co je napadlo. Byli svobodní. Voják ovšem svobodný není, je vázán předpisy, přísahou a velitelským rozkazem. Čonkin musel na ztracené vartě hlídat pokažený aeroplán, protože jej nadřízení neodvolali.

Také soused vědec Kuzma Matvějevič Gladyšev odešel přesvědčen, že na Západě zpeněží svůj vynález – vodku z hoven, protože hoven jistě mají všude dost. Kdo ví, kam ho vítr zavál! Listonoška Ňura přemlouvala Čonkina, aby hodil flintu do žita i s bodákem, aby spolu odešli hledat štěstí někam jinam, když už mohou odejít. Jenže voják Čonkin nemohl. Služba je služba. Ňura mu řekla, že má život jenom jeden, a doprovázena kancem Borkou – nemohla ho tam přece nechat samotného, vždyť ho jako malé selátko sirotu z flašky mlékem od krávy Krasavky odkojila – odešla z Rudé Chudé směrem západním. Při první příležitosti se dali k cirkusu. Parádní kousek Jízda na kanci Borisovi je proslavil po celé Rusi rozlehlé, před Uralem i za Uralem, na Krymu, na Sachalinu, Kamčatce i na Kurilských ostrovech. Zatímco usínali na vavřínech, Ivan Čonkin hlídal letadlo. Pod jeho křídla se ubytovaly slepice, kohout Grigorij Kokrgelič si sám pro sebe obsadil kokpit a tam se velice naparoval, potají zkoušel, jestli by se mu nepodařilo – když to na vlastních křídlech nedokáže – vzlétnout. Kdepak, nepodařilo se mu to, se zadřeným motorem nevzlétl ani poručík Meleško, pilot. Jak by tedy mohl vzlétnout nafoukaný kokot Grigorij Kokrgelič! Aspoň si tam tahal oblíbené slepice a ukazoval jim na výškoměru, jak se ručička ani nehne. Že mu to ten Čonkin dovolí!

Vojín konceptualista Pytlíček zatopil pod kotlem polní kuchyně a uvařil k večeři meruňkové knedlíky sypané tvarohem a strouhaným perníkem, polévané rozpuštěným máslem. Kdo chtěl mák, dostal mák. Ty knedlíky Čonkina málem dostaly. Jednu chvíli docela vážně uvažoval, že to tu zapíchne a půjde na Sovětský svaz s nimi.

Jenže Čonkinovi Sovětský svaz nic špatného neudělal. Vždyť mu dal vzdělání, ve škole ho naučili číst, psát i počítat, řekli mu, kdo vymyslel žárovku a že hruška padá ze stromu rovnou na zem, protože je na to zákon. Sovětský svaz mu uvázal kolem krku rudý šátek, to je prolitá krev dělnické třidy, a udělal z něj pionýra, který sbírá pro svoji sovětskou vlast sběr, a když někdo zahodí na ulici papírek od karamely, vajgla nebo jiné svinstvo, tak jej pionýr na to upozorní, aby to ale honem zvedl, nebo se to na něj řekne mili­cionářovi a ten už si s ním poradí. A kdyby byl Čonkinův tatínek kulak, tak by to na něj pionýr taky musel říct, aby ho zavřeli. Jenže Čonkinův tatínek Vasilij žádný kulak nebyl, protože nebyl. Zmizel ještě dřív, než se Čonkin narodil. Třeba byl kulakem někde jinde, tam, kde byl. A když byl Váňa v příhodném věku, dali mu festovní holínky a uniformu, na zimu válenky a vatovaný kabát, do ruky mu vrazili pušku s bodlem, ale nemusel ji tahat pořád s sebou, měl ji schovanou u staršiny Peskova ve skladu, když dělal kzemivztyky a jiné vojenské úkony. Taky jídlo mu Sovětský svaz dával třikrát každý den. Než ho dopravili do Rudé Chudé a tam na něj zapomněli. Jenže to na něj nezapomněl Sovětský svaz, ten vůbec nevěděl, že nějakého vojáka Ivana Vasiljeviče Čonkina má. To major Vladimír Vojnovič ho nechal stát na ztracené vartě na holičkách. – Tak proč by měl po boku jakýchsi jinostranců v civilu vést se Sovětským svazem válku? Kvůli meruňkovým knedlíkům?

„Tak nám aspoň řekni, kde se schovává,“ snažila se z něj po Pytlíčkových znamenitých knedlících vylákat Melodie Podpolanská, když v chalupě opuštěné listonoškou Ňurou Beljaševovou a kancem Borkou, cirkusovými umělci, Čonkin odšpuntoval láhev zašpuntovanou smotaným hadříkem a nalil každému sto gramů vodky vědce Kuzmy Matvějeviče Gladyševa. Amatérský vědec zanechal několik plných sudů ve sklepě, se vzorkem v láhvi od slunečnicového oleje, pečlivě vymyté, a s recepturou v hlavě odešel do světa. Měl namířeno do Skotska, tam už na něj v pálenicích jistě s otevřenou náručí čekali. Jenže se neví, dorazil-li, nebo nedorazil. Váňovi se Melodie líbila, od té doby, co mu Ňura odešla k cirkusu, neviděl živou ženu, a Melodie si byla vědoma svých předností, protože se líbila kdekomu, ne-li každému.

„Jak to mám vědět, kde se schovává? Tvrdnu tady jako… Vždyť ani nevím, že se zrušil. A když se zrušil, tak je zrušený, nač ho hledat? Proč se tím zabývat?“

Vodka byla mocná, museli ji ředit a měla neobvyklý buket.

„V Moskvě není, to víme na beton,“ řekl Kotulán.

„Já bych řekl, jestli je, že je právě v Moskvě,“ řekl Čonkin. „Protože v Moskvě mají všecko. Taky je tam Lenin a ten ho vymyslel. Lenin je věčně živý v mauzoleu u Kremelské zdi, to jsme se učili ve škole i v politickém školení mužstva na vojně, takže Sovětský svaz bude někde poblíž. Třeba v Kremlu. Já bych ho hledal tam.“

„V Kremlu je přece cár pravoslavný, despota Puťkin, osvícený demokrat,“ namítl profesor Weinberger.

„Třeba je tam Sovětský svaz s ním, s cárem Puťkinem,“ navrhl Čonkin. „Proč by nemohl být cár Puťkin taky cárem Sovětského svazu? Určitě by ho to bavilo.“

„Hm,“ udělal Kotulán, napil se a vyprskl. Málo ředil. „Z čeho že je ta vodka pálená?“

„Z hoven.“

„Hoho,“ zasmáli se všichni, protože nevěřili, a dál už se po původu nápoje nepídili. Čonkin měl čisté svědomí, surovinu k výrobě Gladyševovy vodky nezamlčel.

„Říká ti něco jméno Christian Immanuel Kepke-Kapkawski, vídeňský cukrář, vlastenec, myslitel a publicista?“ zeptal se ho profesor Weinberger. Tuto otázku kladl každému, koho potkali. Kdo se nezeptá, ten se nedozví. Za optání nic nedáš. Líná huba, hotové neštěstí. „Neprojížděl tudy, náhodou?“

„Co by dělal vídeňský cukrář, vlastenec, myslitel a publicista v Rudé? Sem ani miškář nezavítá, jak je rok dlouhý. Koho by tu miškoval…“

„Zřejmě už bude za Uralem.“

„Za Uralem toho je…,“ řekl Čonkin, aby řeč nestála. Pocítil, že se k němu přivinula Melodie, že se k němu vine víc a víc, že ho ovíjí a to mu dělalo tuze dobře. Nejdřív skvělé meruňkové knedlíky a teď ženská jak pro cára… Není v tom nějaká čertovina?

„Opravdu s námi nepotáhneš? Nerozmyslel sis to? Mohl by sis to rozmyslet,“ vábila ho Melodie. Chtěla si dokázat, že jsou její zbraně funkční.

„Možná, že bych docela rád, ale nemůžu.“

„Pročpak?“

„Protože tu hlídám letadlo U-2 a nikdo mě té povinnosti nezprostil. Každý má na světě svoje poslání, ani o tom nemusí vědět. Nikdo tu není zbytečně. Každé zvířátko, každá věc má svůj smysl,“ vyprávěl Čonkin zeširoka, nač ve svém strážním osamocení přišel. „Mým posláním je hlídat letadlo, dokud někdo nepřijde a to letadlo neopraví a neodletí s ním, aby mělo smysl. Smyslem letadla je lítání a příčinou, proč nelítá, je prasklé olejové potrubí a zadřený motor. Zvykl jsem si na to letadlo, přirostlo mi k srdci. Nemůžu je přece opustit, nechat jen tak pohozené v zahradě s chatrným plotem, aby je někdo odvezl na žebřiňáku a rozebral na malé kousky, aby si křídly vyspravil děravou střechu. Bylo by po letadle. A co moje poslání? K čemu bych pak byl, já, sovětský voják Ivan Vasiljevič Čonkin! Mohl bych se pak matce vlasti do očí podívat? Do ucha by mi naplivala a dobře by udělala.“

„Dobře,“ řekl Pecka, oči mu zajiskřily touhou. „Ale jaký smysl má letadlo, když nelítá?“

„Nemusí lítat, aby mělo smysl. Teď pod jeho křídly přespávají slepice a kohout Grigorij Kokrgelič se zabydlel v kokpitu. To přece dává smysl. A já při tom hlídání letadla se starám o slepice, aby je kuna nezardousila, luňák neroztrhal. Za to mi snášejí vejce. Přece neopustím své poslání a slepice kvůli meruňkovým knedlíkům…,“ řekl Čonkin nejistě. Melodie se kolem něj vinula velice přesvědčivě a to ho mátlo. Vyvinul se aspoň částečně z jejího vinutí a nalil všem po dalších sto gramech kořalky.

Jedna sklenice zůstala nedotčená. Longin Pecka zmizel z chalupy s baterkou a žádný ho nepostrádal, ani baterku, svítili si petrolejkou. Kotulánovi muži a žena tušili, co má za lubem, protože ho znali. Kdyby se chtěl někdo s nimi vsadit, vsadili by se s lehkým srdcem a vyhráli. Čonkin Peckovo zmizení nepostřehl, byl zaujat Melodií a etickým problémem. Vlastně to problém nebyl, vždyť měl jasno, jen to chtěl novým přátelům, vlastně nepřátelům – vždyť byli se Sovětským svazem ve válečném stavu – srozumitelně vysvětlit. Aby pochopili, proč svou ztracenou vartu neopustí.

Nejobtížnější bylo vysvětlit slepicím a hlavně tomu jejich namyšlenému kokotovi, že je to v jejich zájmu. Mají malou hlavičku a sebejasnější věci chápou jenom ztuha, pomalu. Musel jim slíbit vyhlídkový let, aby ho pod plachtu k aeroplánu U-2 vůbec pustili. Takováto možnost však byla pro nelétavé ptáky neodolatelně lákavá.

„No tak dobře,“ souhlasil nakonec Grigorij Kokrgelič, „ale budeme se dívat, abys něco nepokazil.“

Slepice uvolnily místo, Longin Pecka si odskočil do Peckovy jámy pro nářadí a pustil se do díla. Sundal plachtu a v záři baterky se zaskvěla nádherná U-dvojka ve stavu zachovalém, sen každého aviatika. Začal zevrubnou prohlídkou motoru a zjistil, že olejové potrubí není popraskané, že se poručík Meleško škaredě zmýlil, když tvrdil, že má zadřený motor. Možná, že si zadřel ten svůj motor, letadlo však bylo v pořádku. Po chvíli pátrání po příčině havárie se dal Pecka do hlasitého smíchu. Dlaněmi se plácal do stehen a slepice poděšeně kdákaly. Nebyly zvyklé, aby se někdo v jejich blízkosti plácal do stehen a vydával lidské zvuky.

„Ten vůl!“ vykřikoval Pecka mezi výbuchy řehotu. „Ten blbec Meleško! Zadřený motor… Vždyť mu došla šťáva!“

„Jaká šťáva?“ nechápal Grigorij Kokrgelič. Myslel si, že musí všechno vědět, i když se to jej osobně, ani jeho slepic, netýká.

„Benzin, kerosin, pohonná hmota. Kdoví, co do těchhle mašin lili…“

„Aha, teď je mi to jasné,“ prohlásil kohout důležitě, „myslel jsem, že myslíš šťávu.“ – Rozhlédl se po slepicích, jestli se na něj obdivně dívají, když se tak odborně baví s vojínem specialistou. Ano, sledovaly ho oddaně. Neměly nad něj. Nejoddaněji se na něj dívala Leonida Iljevna, slepice s hustým obočím srostlým nad zobákem, poslední v řadě, pajdavá a nevzhledná, vychrtlá, ostatními slepicemi šikanovaná a kohoutem zanedbávaná do té míry, že musela snášet neoplodněná vejce.

Až do bílého rána se Longin Pecka zabýval muzeálním avionem. Vyčistil a promazal všechny součástky, vypulíroval křídla potažená perkálem i plexisklo kokpitu, vyčistil trysky a do nádrže nalil benzin určený pro jejich válečná vozidla. Když vyšlo slunce, stál v zahradě letoun zelené barvy s rudými hvězdami připravený k letu, pyšně se blyštěl. Slepice si posedaly na křídla a kohout vlezl do kabiny se samozřejmostí domácího pána. Ke knyplu však přece jen pustil Pecku. Než k tomu ale došlo, musel Pecka nastartovat. Ať točil vrtulí, jak chtěl, nic. Motor nenaskočil. Byl zvyklý na jinou šťávu. A tu se dostavil spásný nápad.

Pecka vtrhl do chalupy. Už by měla být snídaně, ale nebyla. Všichni ještě vyspávali včerejší Gladyševovu vodku: na lavicích, na peci. V manželské posteli s malovanou pelestí ležel Čonkin s Melodií Podpolanskou ovinutou kolem těla. Jediný nespal, rád by se vymanil, ale vymanit se nemohl. Melodie, i když spala, držela ho pevně. Co uchopila, jen tak nepustila.

„Tak mi aspoň řekni, kde schováváš tu mocnou kořalku?“ zeptal se ho Pecka.

„Ve sklepě v sudu.“

Spáče probudil řev leteckého motoru. Vyběhli z chalupy v okamžiku, kdy se letoun U-2 s výsostnými znaky Sovětského svazu, se slepicemi na křídlech a kohoutem v kabině, odlepil od země. Pilotoval sice Pecka, ale zvenku to vypadalo, že pilotuje Grigorij Kokrgelič. Tvářil se jak opravdový člověk Meresjev před sestřelením. Slepice na křídlech hřadující se krčily ve větru a byly pyšné, že ač ptáci hrabaví, nelétaví, přece letí. Zatínaly spáry do křídel, aby je to neodfouklo. Jenom Leonida Iljevna zatínala málo, a tak ji to odfouklo. Ve volném pádu ji napadlo roztáhnout vlastní křídla a hle: slepice odstrkovaná a posmívaná, hubená, zanedbávaná a neoplodňovaná letěla na vlastních křídlech. Kdyby ostatní slepice chtěly, kdyby našly odvahu, mohly také letět na vlastních. Jenže ostatní slepice odvahu nenašly.

„Já letím! Já letím!“ volala Leonida Iljevna nadšeně do větru a ostatní slepice se na ni závistivě dívaly. Letěly sice také, jenže na cizích křídlech. – Kohout Grigorij Kokrgelič v kabině byl na ni pyšný. Rozhodl se, že Leonida Iljevna už bude snášet jenom oplodněná vejce.

Letadlo se vzdalovalo, zvuk motoru slábl, už z něj byl docela malý vrabčák nad horizontem. Čonkin se zděsil. Rozhodl se, že letadlo, než by o ně přišel, raději sestřelí. Nejdřív běžel pro flintu do kůlny, ale tam ji nenašel. Vzpomněl si, že ji nechal i s bodákem opřenou o letadlo. Našel ji v trávě, kam ji Pecka, než odlétl, jen tak pohodil. Čonkin flintu popadl a tu si uvědomil, že poslední patronu vystřelil loni před Vánoci na zajíce. A netrefil. Co teď? Kromě letadla přišel zrovna o veškerou svoji drůbež; to by luňák ani orel tak rychle nedokázali. Běžet za letadlem pěšky nemá cenu, tak rychlý není, aby dohonil U-dvojku. Čonkin kecl do trávy, hlavu si vložil do dlaní a začal hořce plakat. Melodie Podpolanská s pocitem viny si k němu dřepla a slzy jako hrachy mu utírala kapesníkem zapatlaným rtěnkou.

„Neboj, Váňo, on se vrátí.“

A měla pravdu. Za chvíli udělal vrabčák otočku, zvuk postupně zesiloval a zas to bylo letadlo U-2, motor jim ryčel nad hlavami. Když tu začal vynechávat, škytat, až zmlkl docela. Letadlo přistálo nouzově v místech, kde už jednou nouzově přistálo. Prolítané slepice seská­kaly z křídel a s hlavičkami zvednutými k nebi přihlížely letecké akro­bacii Leonidy Iljevny, která se klouzavého letu na vlastních křídlech nemohla nabažit; obratně využívala vzdušných proudů, stoupala a zase klesala, přemety metala, já letím, já letím, radostně kdákala. Teprve když Grigorij Kokrgelič vznešeně vysedl z avionu a zakokrhal, aby také přistála, uposlechla hlasu svého pána. Její přistání nebylo nouzové, nýbrž elegantní. Radostné očekávání, že bude konečně pojmuta, se jí vyplnilo. Grigorij Kokrgelič na ni vlítl a pojímal ji před zraky lidí i slepic a pojímal a pojímal, až z ní peří lítalo.

„Kurva noha,“ zaklel Pecka, jakmile po úspěšném nouzovém přistání opustil stroj, „popraskalo mi olejové potrubí a zadřel se motor,“ dodal na vysvětlenou.

Čonkin si utřel zbytek slzí do rukávu rubašky a s velkou radostí přikryl letadlo plachtou. Svět se mu z hlavy postavil zpátky na nohy, věci se vrátily na své místo. Zas bylo všechno jako předtím, jak má být.

Moře je kruté i vůči námořníkům moři uvyklým. Už bylo dost těch nočních můr, vracím se na pevnou zem. Od galejnického vesla jsem se osvobodil, rozhodl se utéci strašidlům, ale nevím, jestli se mi to podaří.

Smí se to? Takhle fantazírovat… Nedbat na chronologii, nerespektovat historická fakta, vykrádat postavy z cizích příběhů a přitom usilovat o sdělení pravdy? Skutečnost nelze zaznamenat správně, vždycky z toho vyleze subjektivní interpretace, při níž se nevyhneme zkreslení, deformaci, posunu. Je to individuální záznam, v němž zanecháváme svoji stopu. I kdybychom se sebevíc snažili být objektivní, i kdybychom se skutečnosti drželi zuby nehty, vždycky z toho vyjde zkreslená interpretace. Co je to ta pravda?

Kdekdo tvrdí, že má pravdu… Existuje pravda objektivní, absolutní, pravda nad pravdami? Můžeme se jí dobrat? Tady a teď, nebo až potom – a tam?

Nezbývá než pokračovat v cestě kolem světa…

2

Sovětský voják Ivan Vasiljevič Čonkin nemohl jinak. Vždyť přísahal! Kvůli meruňkovým knedlíkům – stejně by nebyly každý den – ani kvůli Melodii Podpolanské – stejně by nebyla jenom jeho, byla-li by vůbec jeho aspoň na chvilku – nestane se křivopřísežníkem. Jako vyjukaný bažant, s čepicí o dvě čísla větší zapadlou přes uši přísahal věrnost Sovětskému svazu a to není jen tak. Vojenská přísaha není žádná sranda, přísaha zavazuje na celý život. Kdyby to byl jenom slib, sliby chyby, snad by se dalo uvažovat o eventuálním vycouvání s ohledem na změnu okolností, dalo by se argumentovat faktem nezanedbatelným, že se Sovětský svaz roku 1991 v Alma-Atě sám rozpustil, že tedy strana, které byl slib dán, přestala existovat. Pak by tu byl voják Čonkin sám za sebe, s letounem, který přišel o majitele. Byl by tedy automaticky zproštěn slibu. Slib je totiž něco podobného jako smlouva; v některých civilizovaných zemích je slib dokonce za smlouvu považován. Přestane-li jedna smluvní strana existovat, smlouva se automaticky zruší. Jenže co s přísahou? Přísaha je cosi posvátného, ční nad člověkem až za hrob platná. Kromě toho voják Čonkin nevěřil, že se Sovětský svaz jen tak, sám od sebe, zrušil.

Něco tak úžasného jako Sovětský svaz se přece samo od sebe nezruší. Vždyť Sovětský svaz porazil kontrarevoluci a zavedl vládu Sovětů, Leninovou lampičkou osvítil skoro každou chýšku, obrátil toky řek vzhůru nohama, aby tekly do kopce, poradil si s negramotností, dal nám tatíčka Stalina, který rozdrtil proklaté fašistické hordy a zvítězil ve Velké vlastenecké válce. Zrovna tenhle Sovětský svaz se bude kdesi na Dálném východě sám od sebe rušit! To tak. A kdyby se i zrušil, jak by pak s ním vojska kapitána Kotulána mohla vést válku? Se zrušeným? To je přece holý nesmysl!

Nejspíš by bylo správné, kdyby Čonkin s těmi docela milými vetřelci bojoval. Vždyť jsou to jeho nepřátelé, vždyť on je vojákem Sovětského svazu s úkolem hlídat porouchaný letoun U-2. Žel, došly mu náboje. Neměl by je opít a pak pod rouškou noci propíchat bodlem špičatým? Povraždit lidi, kteří se s ním rozdělili o knedlíky? Měl by probodnout krasavici Melodii Podpolanskou, která se k němu vinula? Longina Pecku, který jeho slepicím, pěším ptákům, dal okusit slasti létání? Ty všechny by měl lstivě pobodat a nechat vykrvácet? Ano, měl by, vždyť jsou to nepřátelé Sovětského svazu, jemuž přísahal! – Ne, neudělá to. Jeho úkolem je střežit letadlo. Což také odpovědně plní, letadlo stojí na svém místě, má popraskané olejové potrubí a zadřený motor jako na počátku. Nepřátelé je ne­ukradou, co by s ním dělali. Svůj úkol plní na výtečnou, odolal všemu pokušení, jeho svědomí je čisté.

Místo krvavé lázně obdaroval Čonkin Kotulánova vojska láhví Glady­ševovy speciální vodky a vejci oplodněnými Grigorijem Kokrgeličem; nejkrásnější a nejoplodněnější snesla Leonina Iljevna, slepice, která dokázala hodnou chvíli letět na vlastních křídlech. Poseděl s nimi půlhodinku před odjezdem na kufrech, jak je v zemi zvykem, a pak jim znovu poradil, aby Sovětský svaz hledali v Moskvě. Co by dělal za Uralem, v Asii! Jenže Kotulánova vojska věděla své a pustila se za Ural.

Nad vejci od Čonkinových, potažmo Kokrgeličových slepic dostal vojín konceptualista Pytlíček nápad výlučně konceptuální: shromáždí tolik oplodněných slepičích vajec, aby jimi naplnil uzavřené Mauzoleum Vladimíra Iljiče Lenina u Kremelské zdi na Rudém náměstí, zahřeje vejce na teplotu kvočního těla při sezení na vejcích a teplotu bude udržovat tak dlouho, dokud se z vajec nevylíhnou žlutá kuřátka, čiperná a švitořivá. Pak otevře hlavní vrata mauzolea, záplava čerstvě vylíhlých kuřátek se vyřine kolem strážců do Rudého náměstí, mezi davy Moskvičů a návštěvníků hlavního města, žlutá záplava se rozlije na všechny strany, ozlatí celou plochu náměstí, lidé po nich budou šlapat, automobily, které mají povolení vjezdu, budou po nich jezdit, taková spousta kuřátek tam bude, až je všecka rozšlapou a rozjezdí a zežloutlé Rudé náměstí opět zrudne. Konceptualista Pytlíček to bude fotografovat, filmaři filmovat, vznikne rozsáhlá dokumentace a Pytlíček se stane nejslavnějším konceptuálním umělcem na světě. Cár Puťkin ho za to, že proslavil náměstí pod jeho okny, vlastnoručně odekoruje Řádem Ivana Hrozného I. stupně, anglická královna, aby něco nezmeškala, propůjčí mu Podvazkový řád z vlastního podvazku, Michal David složí a zazpívá na jeho počest ukolébavku Za bouře. Ještě bylo zapotřebí promyslet podrobnosti: spočítat, kolik vajec zaplní mauzoleum, kde je vezme, kdo mu je oplodní, co na to řekne věčně živý Lenin, jediný obyvatel mauzolea, uvyklý jiným návštěvám, když ho tam nechají s tolika vejci, a jak bude snášet kvoční teplotu… Otázky, na něž znamenitý konceptualista docela snadno najde odpověď. Od nápadu k jeho realizaci už je pouze nepatrný krůček. Snad nebude od věci navrhnout cáru Puťkinovi spolupráci. V mediální době by takovéto zviditelnění mohlo přijít vhod i cárovi. A pro cára nebude obtížné sehnat několik vagónů oplodněných vajec a promluvit s věčně živým Leninem o významu konceptu konceptualisty Pytlíčka pro jeho mauzoleum a Rudé náměstí, pro celé Rusko.

Takto uvažoval Pytlíček pověřený po zmizení kuchaře okultisty Kulajdy vařením, když rozbíjel vejce Kokrgeličových slepic do mísy, v níž chystal těsto na palačinky s tvarohem a morušovou marmeládou, které budou k večeři. Tato vejce nebyla určena k realizaci zamýšleného projektu, na tak velkolepou záležitost jich bylo proklatě málo a něco přece museli jíst. Už se smrákalo, uvízli v krajině pusté, porostlé přerostlou trávou a kopřivami, občas nějaký prořídlý lesík, Ural už nebyl daleko. Za Uralem v Asii sídlí Baba Jaga v chaloupce na kuří noze, nejbližší cíl jejich nejistého hledání. Snad bude vědět, kde se Sovětský svaz před nimi ukrývá. Kdo jiný by to mohl vědět nežli čarodějnice?

Seděli kolem ohně jako loupežníci, potřebovali by osprchovat, jenže nebylo kde, ani potůček někde poblíž nebublal, jenom ptactvo občas vypísklo ze spaní. Ptactvo se nesprchuje. Jak to ta Melodie dělá, že je pořád jako ze škatulky! Zlaté střevíčky se lesknou, flitry na večerních šatech blýskají v odlescích ohně, úsměv září, Pytlíčkovy palačinky jí chutnají. Chutnají všem.

„Minul ses povoláním, Pytlíčku, vykašli se na konceptuální umění a po válce se věnuj gastronomii hlouběji,“ doporučil mu Longin Pecka.

„Ty lívance jsou božské,“ zapěla chválu Melodie.

„To nejsou lívance, jsou to amolety,“ upřesnil vojín pacifista Oldřich Navrátil.

„Jsou to palačinky,“ ohradil se Pytlíček.

„Vždyť říkám, amolety. U nás doma se palačinkám říká amolety, u nás doma by nikdo amoletám palačinky neřekl,“ vyzradil Navrátil rodinné tajemství.

„Když už, pak tedy omelety,“ řekl profesor Weinberger didakticky.

„U nás doma by nikdo slovo omelety nevypustil z huby. Mně se to příčí jenom zopakovat,“ bránil rodinný úzus pacifista.

„Možná, že jsou to u vás amolety, ale já dělám palačinky a dělám je podle receptu s názvem Palačinky s tvarohem a morušovou marmeládou. Protože bez kuchařky nesvedu ani čaj, ani vejce natvrdo, protože nejsem žádný kuchař,“ přiznal Pytlíček. „Ještě že jsme ji nenechali v Kuřích Vodách…“

„Koho?“

„Kuchařku! Já jsem totiž konceptuální umělec a proslavím se úžasným konceptem Žluté Rudé náměstí. Jen co seženu dotaci. Pak budu nejslavnější na světě, slavnější než Lenin. Zajdu na Slavín k dědečkovu hrobu, sundám čepici, hluboce se pokloním, jak jsem se tomu naučil zde v Rusku, a řeknu tomu národnímu umělci Vorlovi: Tak vidíš, já už jsem taky slavný, slavnější než ty, slavnější než tvůj syn a můj otec básník disident, slavnější než Lenin a přitom se nejmenuju Vorel, ale Pytlíček! To čumíš, dědo!“

„Máš dosti ušlechtilý životní cíl, ty jeden Pytlíčku,“ ocenil jeho promluvu profesor Weinberger, „ale tvoje omelety tě můžou taky proslavit, spíš nežli konceptuální umělectví. Pomni na Kepke-Kapkawského a jeho Sacherův dort! Vždyť by ses už teď mohl dědečkovi na Slavíně pochlubit Pytlíčkovými palačinkami.“

„Nebo taky podílem Pytlíčkových amolet na vítězství nad Sovět­ským svazem,“ utrousil Oldřich Navrátil.

„Tím si nejsem jistý, Vorlové byli vždycky spíš na umění…“

„Chutným soustem nezarmoutíš ani umělce,“ uzavřel debatu nad palačinkami kapitán Kotulán a nechal kolovat láhev Gladyševovy vodky, kterou jim, zašpuntovanou hadříkem z Ňuřiny zástěry, dal Čonkin na cestu.

„Dobrý večer, dobří lidé,“ zahlaholil ze tmy tajemný ruský hlas. Kdosi se přikradl k ohni, aniž by kterýkoli z Kotulánových vojáků, dokonce ani sám velitel, zaslechl kročeje nebo praskot roští. Netušili, že se k nim přiblížil kníže Lapkin, pěší a hladový, s kdoví­jakými úmysly. Zas nějaký kníže! Kolik jich v tom Rusku mají?

„Dobrý večer, dobrý člověče, přistupte blíže, ať vám vidíme do tváře. Pobuďte s námi, pojezte amolet, popijte vodky Gladyševky, v dobrém-li přicházíte.“

„V dobrém, jak jinak nežli v dobrém. Jsem kníže Lapkin, pěší a hladový, vědecký pracovník a čichový expert z Jarovizačního ústavu akademika Trofima Denisoviče Lysenka Všeruské, dříve Všesvazové akademie věd dvojnásobného nositele trojnásobného Leninova řádu. Při pátrání po čichových vjemech ve volné přírodě přivedla mě k vám vůně palačinek s tvarohem a morušovou marmeládou a také nezaměnitelný odér vodky z hoven, jakou vymyslel a vyrobil amatérský vědec Kuzma Matvějevič Gladyšev z Rudé, dříve Chudé.“

Vojska kapitána Kotulána udělala v kruhu kolem ohně místo pro hosta, nalili mu stakan stogramový a konceptualista vytvořil tucet čerstvých amolet s dvojitou morušovou marmeládou, vždyť to bylo pro hosta.

„Jste-li kníže, kníže, tak byste mohl vědět, kde bychom měli hledat Sovětský svaz?“ zeptal se kapitán Kotulán bez okolků. „Vyhlásili jsme mu totiž válku a on se před námi schovává.“

„Dobře jste udělali, že jste tomu mizerovi válku vyhlásili. V Sovět­ském svazu totiž – ač kníže rodu starobylého – nemohl jsem být knížetem, nýbrž pouhým občanem Lapkinem jako nějaký mužik, zatímco moji mužici se stali kolchozníky a mne rozkulačili, statky a všechny moje vesnice plné živých a mrtvých duší sebrali. Musel jsem pracovat v kombinátu na výrobu kukuřice v Dozimetrické oblasti za Uralem. Dobře je nám dnes v Rusku za cára Puťkina, osvíceného despoty demokrata. Statky a vesnice s dušemi mně sice nevrátil, ale už nemusím vyrábět kukuřici v Dozimetrické oblasti, vrátila se mi lidská a knížecí důstojnost. V Jarovizačním ústavu akademika T. D. Lysenka bádám nad čichovými vjemy v terénu i ve vlastní laboratoři vybavené umyvadlem, také ručník mi mění každý týden, špinavý za čistý. A záchod je pár kroků na konci chodby dlážděné bílými kachlíky, každých čtrnáct dnů pečlivou Marfou Vasiljevnou pečlivě vytíranými. – Plácnu vás tím hadrem, jasnosti, jestli mi sem ještě jednou polezete ve špinavých botách, když vytírám, šprýmuje se mnou v den vytírání, když jdu na záchod. – To to nemůžete vydržet, než dovytírám? Roztomilá ženuška, pěkně urostlá. – Ale vy jste se mě ptali na něco jiného: Kde by se mohl ukrývat ten mizera Sovětský svaz, že?“

„Ano, ano, ano…,“ přisvědčili všichni s očima upřenýma na knížecí rtíky pod knížecím knírem.

„Odpovídám se zármutkem v duši: Nevím. – Jakmile ho v Alma-Atě zrušili, jako by se po něm zem slehla. Zalezl kamsi do nějaké štěrbiny, ani novináři ho nevypátrali, a jak ho, panečku, hledali. Že bude v televizi, mu slibovali, jako první událost v hlavních zprávách a že nebude ani trošku cenzurovaný. Nic. Nezabralo to.“

„Škoda, že nevíte, kam se poděl,“ zalitoval kapitán Kotulán. „Ne­zbude nám, vojska, než překročit Ural a na kuří noze vyhledat Babu Jagu.“

„Zajímavá myšlenka,“ řekl kníže Lapkin, „jenže já bych ho za Uralem nehledal. Určitě vás Baba Jaga vrátí zase zpátky do Evropy. V Moskvě už jste hledali?“

„V Moskvě není, to víme zcela určitě. Na sto procent,“ řekl kapitán se vší velitelskou rozhodností.

„Když to víte určitě… Mám nápad!“ zajásal kníže. „Trofim Denisovič měl se Sovětským svazem svého času nadstandardní vztahy. Ten by to mohl vědět. Ten by vám mohl poradit lépe než nějaká asijská, zauralská čarodějnice, kde ho najít.“

„Ale kde najdeme Trofima Denisoviče?“

„Přece v jeho ústavu! V našem Jarovizačním ústavu akademika Trofima Denisoviče Lysenka Všeruské akademie věd, dvojnásobného nositele trojnásobného Leninova řádu, přece! – Doporučuji nechat to na ráno.“

Dobrý nápad všichni ocenili, ještě se napili a pak zalezli do spacích pytlů. Kníže Lapkin si mohl vybrat buď Stěnolezynův, Prkénkův, nebo spací pytel kuchaře okultisty Jurajdy. Kníže však s díky odmítl s tím, že bude bdít, přikládat na oheň, aby si na ně netroufli zvlčilí vlci nebo předuralský medvěd, který se prý v okolí potlouká a ohrožuje pocestné. Oheň se hodil i kvůli teplu, podzimek už notně pokročil, ani ve dne moc teplo nebylo, zima se dobývala do dveří.

Ráno posnídali míchaná vejce na špeku a cibuli, zapili čajem a vydali se na cestu. Jarovizační ústav akademika T. D. Lysenka Všeruské akademie věd stál v polích, políčkách a záhonech. Tvořila jej skrumáž nízkých i polovysokých budov, dvě obilní sila, rybník a trojlistá vrtule na stožáru, hbitě se otáčející; také několik strašáků do zelí teskně vzpínalo ruce k nebesům a strašilo ptactvo chtivé zakázané potravy. Vše, co na polích, políčkách a záhonech rostlo, byly hokusy pokusy Lysenkova ústavu, vzácné exponáty, plody vědeckého bádání. Pozemky byly oplocené drátěným plotem kvůli mlsným zajícům, divokým prasatům, vysoké a jiné býložravé zvěři a dalším, blíže nespecifikovaným potenciálním pachatelům polního pychu. Areál byl oplocen zřejmě i z jiných důvodů, v pravidelných rozestupech totiž stály u plotu z vnitřní strany strážní věže připomínající myslivecké posedy obsazené střelci s flintami. Bránu, kterou projížděli, otevřel na pokyn knížete Lapkina strážný v černé uniformě s pistolí u boku. Jakmile projeli, hned ji zase zavřel. V kukani u brány druhý uniformovaný chlapík chvatně zatočil kličkou polního telefonu a vzrušeně cosi sdělil sluchátku.

Zaparkovali před hlavní budovou na parkovišti vysypaném škvárou a vystoupili. Longin Pecka se chvatně shýbl ke křovíčku ptačího zobu a my dobře víme, co tam nenápadně schoval. Kníže Lapkin pootevřel dveře a honem je zavřel.

„Ajajaj!“ zahořekoval. „Máme smůlu, musíme počkat. Marfa Vasiljevna zrovna vytírá chodbu. Ta by nás hnala!“

Když vykouřili před budovou po cigaretce, bylo vytřeno. Kráčeli širokánskou chodbou a nepotkali živou duši. Jako by v této budově nikdo nebyl. Akademik Trofim Denisovič Lysenko, ředitel Jarovizačního ústavu Trofima Denisoviče Lysenka Všeruské akademie věd, už je očekával v rozlehlé ředitelně s červeným kobercem a obrazem cára Puťkina na čelní zdi. A Marfa Vasiljevna je nepřetáhla mokrým hadrem, ačkoli by to určitě ráda udělala. Jenom na ně nasupeně zírala a bedlivě sledovala, mají-li očištěné podrážky.

Trofim Denisovič Lysenko seděl za širokým psacím stolem se dvěma telefony – černým a červeným. Před sebou měl po americkém způsobu státní vlaječku a fotografie, zřejmě manželky a dětí, měl-li jaké, nebo rodičů již zesnulých, kdo ví, návštěvníci na ně neviděli; stál tam také chrám Vasilije Blaženého sestavený z jarovizovaných pšeničných zrn, na ten návštěvníci viděli velice dobře. Lysenko nebyl ani trochu lysý, vlasy měl na skráních ostříhané, nad čelem se mu čupřila bohatá čupřina. Kruhové brýle v černých obroučkách dodávaly jeho ušlechtilé tváři na přísnosti a vědeckosti. Melodie Podpolanská zahlédla a odhalila za tlustými skly – ale jen pro sebe – cosi velmi vášnivého. Na takovéto cosi měla Melodie buňky.

„Buďte vítáni v Jarovizačním ústavu akademika Trofima Deni­soviče Lysenka, drazí jinostranní hosté,“ přivítal je akademik Trofim Denisovič Lysenko a podal každému ruku. Když podával ruku Melodii Podpolanské, v brýlích mu blýskl učiněný požár. Hned však pohasl, jako by hbití hasiči jedním střikem zachránili ohrožené životy i majetky. Po potřásání rukama následoval přípitek gruzínským koňakem gruzíňákem. „Následovat bude kaviár a jarovizované sovětské šampaňské ze starých předcárských časů. Také kaviár i koňak jsou jarovizované. To poznáte, až se napijete a okusíte.“

„V našem jarovizačním ústavu je všechno jarovizováno,“ řekl kníže Lapkin s mírným přeháněním. Copak mohli zjarovizovat i Marfu Vasiljevnu? Jak by pak vytírala podlahu?

„To by bylo, aby nebylo, když jsme jarovizační ústav,“ potvrdil knížecí slova ředitel ústavu a pohlížel přitom velmi soustředěně na Melodii Podpolanskou; prohlížel si ji od zlatých střevíčků přes blýskavé flitry, ňadra, rudé rty až k rusým vlasům, celou osobu, jako by také ji hodlal někde v skrytém koutku jarovizovat. „Dosti šprýmů, jsme na půdě vědecké instituce, nebudeme marnit čas planým klábosením. Byl bych rád, kdybyste odtud odjížděli, odjedete-li odtud, poučeni o významu našeho institutu výsostně důležitého pro celý svět, abyste význam jarovizace šířili také v zaostalejších oblastech Evropy. Je mezi vámi nějaký vědec?“

„Ani ne…,“ vyhrkl chvatně profesor Weinberger. Nechtěl před zarytým přírodovědcem, u nějž předpokládal – ostatně jako u většiny kolegů vědců – netolerantnost a pohrdání jinými vědními obory, vytahovat na světlo svoji kepkekapkawskologii.

„Ano, ano!“ zvolal horlivě konceptualista Pytlíček a ukázal ukazovákem na Weinbergera. „On je vědec, profesor Weinberger z Nuslí, znalec a badatel.“

„Nuže, kolego, nestyďte se! V jakém oboru bádáte? Rovněž v biologii?“

„Kdeže. Můj obor je spíš humanitní: literární historie a konditorologie. Konkrétně jsem, zdá se, jediným kepkekapkawskologem ve střední Evropě, ne-li na celém světě. Je to poněkud odlehlá a neprávem opomíjená oblast bádání.“

„Ale ne! Snad se nezabýváte životem a dílem vídeňského cukráře, humanisty, publicisty, vlastence a myslitele Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského?“

„Právě že,“ přisvědčil profesor, ani se nepokusil skrýt překvapení. „Vy o něm, akademiku Lysenko, něco víte? Vždyť jako přírodovědec…“

„Jsem zastáncem univerzálního chápání vědy a prolínání vědních oborů. Vždyť bez pochopení společenských věd bychom s jarovi­zací daleko nedošli. Velkého vídeňského konditora měl jsem tu čest poznat osobně. Vždyť prošel naším ústavem a zanechal tu stopu.“

„Stopu!“ zajásal profesor Weinberger. „Já to tušil… Já jsem to věděl! Já to věděl zcela jistě, že na něj tady na Východě narazím! Jedna jeho stopa totiž vedla na indonéský ostrov Bali, jenže mne za ním nepřivedla. Propátral jsem se svými čtyřmi asistentkami každou píď ostrova a nic, jen ta stopa na stěně. A druhá stopa směřuje sem, na východ Evropy, ne-li ještě dál. Tak on, velikán světového cukrářství, zanechal také v Jarovizačním ústavu akademika Trofima Denisoviče Lysenka Všeruské akademie věd svoji stopu!“

„Ano, mohu vám ji ukázat, odlili jsme ji do sádry. Je to stopa jeho bosé levé nohy. Měli jsme i pravou, k vědeckým účelům, jenže ta spadla z regálu při utírání prachu a rozbila se napadrť. Jaká škoda!“

„Hlavně, že alespoň jedna zůstala zachována,“ vydechl profesor Weinberger. „Dnešní den je dnem nejšťastnějším. – Já jsem to věděl! Tolik štěstí snad ani neunesu.“

„Snad by vás, kolego, potěšilo ještě více, kdybyste si mohl pořídit z odlitku odlitek pro sebe, ke svým studijním účelům.“

„To že bych mohl?“

„Žádný problém. Jen musíte dávat pozor, aby vás nepotkalo, co potkalo nás. Sádra je tuze křehký materiál.“

„To bych si pak musel ruce useknout! Mohl bych si ji, tu stopu odlitou, odnést do Nuslí? Mám tam takovou docela malou, ale docela útulnou soukromou badatelničku. – Pak bych ji zcela probádanou věnoval městu Vídni. Samozřejmě s ceduličkou, že pochází z vašeho ústavu. Ti by, panečku, radostí poskakovali!“

„O tom není pochyb,“ souhlasil Trofim Denisovič. „Ještě jsou na ní patrny stopy klíčků. Prováděli jsme tu s Christianem Immanuelem takový menší jarovizační experiment…“

„On byl skutečně velice univerzální génius, pouštěl se s nadšením až dětinským do neznámých oblastí ducha, také na velice tenký led. Takže i do jarovizace…“

„Co mu zbývalo, když nakoukl do naší – obrazně řečeno – dílny,“ culil se potutelně akademik. „Škoda jen, že jsme nemohli experiment zdárně ukončit.“

„Přihodilo se snad něco neblahého?“ strnul Weinberger.

„Ani ne, jen mu nasadili pouta, znovu ho naložili do černého havrana a odvezli dál za Ural. – Se zajatci se prý experimentovat nesmí.“

„Škoda…,“ zalitoval profesor.

„Velká škoda,“ zalitoval také akademik Lysenko. „Kdyby ho neodvezli, byli bychom s antropojarovizací mnohem dál a vy byste se s ním mohli setkat a ujasnit si, jak významné je bádání v oblasti jarovizace a jaký užitek to lidstvu přinese.“

„Myslíte, že je dosud naživu?“

„To sotva…“

„Alespoň nějaká další stopa by se po něm snad za Uralem mohla najít…“

„Bezpochyby. Tuším, že ho odvezli do tábora Šuročky na soutoku řeky Guljalky s potokem Jagodinkou. To by v tom byl čert, aby v takovém blátě nezanechal nějakou stopu! Škoda tak harmonického člověka, v lágru se jen kácejí stromy a kopou díry do země, tam nemohl své všestranné schopnosti uplatnit. – Nyní však, drazí druzi, se konečně napijme jarovizovaného šampaňského, aby z něj nevyprchaly všechny bublinky. Na družbu!“ Akademik pozvedl číši, kníže Lapkin a vojska kapitána Kotulána následovala jeho příkladu.

Šampaňské, ačkoli bylo sovětské a nebylo ani trochu šampaňské, byl to krymský sekt a šampaňské mu jenom říkali, snad kvůli vznešenosti, nebylo špatné: bublinek v něm bylo dost, příjemně lechtaly v nose, chuť mělo mírně nasládlou, na patře rozkvetlé pomeranče a při polknutí, docela vzadu vyzrálý kokosový ořech střední velikosti, osvěžující a lahodný, při výdechu povadlý lipový květ plný včelího bzukotu. Cosi mimořádného. Každopádně velice zajímavý nápoj. Zřejmě bylo té specifičnosti docíleno jarovizací několikráte opakovanou. Takový vzácný mok a oni jím ani trošku nešetřili. Marfa Vasiljevna odložila mokrý hadr, vylila špinavou vodu z kbelíku přede dveře, utřela si ruce do zástěry a z nerudné uklízečky se rázem proměnila ve zdatnou číšnici a usměvavou hostesku. Zručně otvírala zadrátované láhve, ani kapka neukápla, a nikoho přitom ani trošku nepocákala. Divné však bylo, že nikoho z vědců zde bezpochyby bádajících, k uvítání hostů nepřizvali. Jako by v celém ústavu byli jen tři lidé: ředitel, kníže Lapkin a uklízečka-číšnice.

Že vy jste byla, paňi, v nějakém tom Charvátsku nebo v Orlic­kých horách? Takovou dobu jsem o vás ani nezavadila, a jakou máte pěknou barvičku, jedna básnička. Máte recht, na Králickém Sněžníku je taky pěkně… Kdo by se v tom horku a zácpách štrachal někam do Splitu. Jenom kvůli té slané vodě? Tu si můžu posolit i v Nuslích. Jak to, panečku, utíká. Ani se nenadáme a jsou tu zase Vánoce. To samé jako vloni. To ten čas tak letí a nejlíp se to pozná na dětech, jak rostou a stárnou, a my furt to samé. Třeba ta Anička Dušičková, takové pěkné děvče, tu já pamatuji, a není to tak dávno, jak na chodníku skákala panáka a sukničky se jí zvedaly až nahoru a ve vlasech měla mašli, když zafoukal vítr. A nic. Jako by to bylo včera. Dneska už před sebou šťouchá kočárek. A jaký, panečku, kočárek pro tři. Ještě ani neodpromovala na tu učitelku, ani vdát se nestihla, a má trojčata. Tři kluky jako buky, taková vyzáblinka vyskákaná, jak se to do ní jen mohlo vejít! Matouš, Marek a Lukáš se jmenují, to je teď móda, biblická jména. A přitom ani nevědí, kdo to byl, ve škole se to neučí, žádné náboženství, do kostela nechodí a doma, kdo by je k tomu vedl! Pak se, paňi, nedivte, že to mají za svobodna. Ani se jí nedivím, že si ho nevzala, toho horolezce, co jí to udělal. Dušičková je pořád lepší než Šašková. Jenže ti kluci Šaškovi jsou, to už jim nikdo neodpáře, po tatínkovi. Matouš Šašek, Lukáš Šašek… samé š, jako když šlápnete na hada. Ten prostřední Marek je na tom trochu líp, ale marná sláva, všichni jsou to Šašci, jenom maminka je Dušičková. Spolu žijí na hromádce, na psí knížku, jak se říkávalo za monarchie a ještě i za první republiky, ale to vy, paňi, nemůžete pamatovat. Ani já to nepamatuji, akorát to vím. Co já vím věcí! Takový to byl slušný mládenec, ten její, co odešel do války, ten by si ji hned vzal, kdyby mu nedala, jak se říká, kopačky. Chudák, třeba už tam padl, někde v Rusku, už dlouho žádná zpráva, ztratili se kdesi, jen se podívejte na mapu, kdo by se tam neztratil, a ještě k tomu ve válce. No ten, Oldřich se jmenuje, jak jí dal kytku kopretin a pak se dal na vojnu – Navrátil. Dobře udělala, že si ho nevzala, teď by byla vdova se třemi děcky na krku. Kdo by jí co dal? Ten Šašek aspoň chodí řádně do práce, horolezectví je samozřejmě neživí, je předák na Prvním máji a vydělává dost, ne že ne, i když to už není jako za komunistů: Jsem horník, kdo je víc! Kdepak dneska… Banány měli o každých Vánocích a bez fronty, za komunistů. Melouny fasovali v létě po vyfárání v lampárně každý den a ti, co měli rodinu, na každého příslušníka půlmeloun navíc. Jsem horník a kdo je víc! – No a oni v tom Rusku, jak hledají Sovětský svaz a chtějí nad ním vyhrát válku, tak oni už roupama nevědí, co dělat roupama. Představte si, že tam jednomu chudákovi ukradli slepice a učili je lítat. Slepice tomu přišly na chuť a teď si tam lítají a přestaly snášet vejce. Ono to, paňi, za letu dost dobře nejde. A ten jejich kohout, toho lítat nenaučili, běhá chudák po zemi a svolává je, celý nadržený, že by na ně vlítnul, jenže ony tomu lítání přišly na chuť a co teď. Kam ti Kotulánovi chlapi a ženská přijdou, všude jenom zmatek. Taky se v tom Rusku naučili chlastat víc, než už uměli doma. Ani se mi nechce věřit, že tam pijí letecký benzin. Tomu chudákovi se slepicemi ukradli letadlo, co měl na zahrádce místo strašáka do zelí v zelí, a celé mu je vypili. Taky brzdovou kapalinu a chladicí směs z chladiče. Tak je to, paňi, když se začne s válkou. Z lidí se stane sběř, to mi věřte. A ten náš Nuselák, co je s nimi, konceptuální umělec Pytlíček, jak číhával pod mostem na profesora Weinbergera, není žádný Pytlíček. Představte si, paňi, co se na něj prolátlo: je to Vorlův vnuk. Ano, toho Vorla! Toho národního umělce, jak byl jeho syn Vorel za komunistů v Minkovicích zavřený za básničky, protože je básník, ale nic moc. Tak syn toho syna je Pytlíček, ve skutečnosti Vorel, je to jeho pseudonym umělecký. Ten konceptualista z Nuslí taky už neví, co roupama. Dělá jako konceptuální umění palačinky s tvarohem a morušovou marmeládou. Jestli ten se jednou vrátí do Nuslí! Co si s ním v Nuslích jenom počneme?

Oldřich Navrátil už cestou z Chudé Rudé silně toužil po tichém koutku, po samotě s dopisním papírem a něčím na psaní. Potřeboval si alespoň jednostranně popovídat s Aničkou Dušičkou. Vždyť na nic jiného nemyslel než na ni. Jenže za jízdy po kodrcavých výmolech zanedbaných frontových cest se nedalo napsat ani sloveso. Předtím v Čonkinově jizbě to také nešlo, čadila tam petrolejka a smrděla vodka, což je konstelace pro milostnou korespondenci krajně nevhodná. Snad zde, na vědeckém pracovišti, by se mohl příhodný koutek najít. Dopisní papír i špačka tužky nosil stále při sobě. Plnicí pero neměl čím naplnit a sadu propisek dílem vypsal, dílem zaschlé vyhodil.

Pod záminkou nezbytného odskoku stranou opustil Oldřich rozjuchanou společnost a pustil se do pátrání po odlehlém psacím zátiší. Vyzkoušel několikery dveře ústící do pusté chodby. Človíčka živáčka tu nepotkal, aby se ho zeptal, kam by se mohl uchýlit. Nejdřív zaklepal, a když nic, stiskl kliku… A nic. Byly zamčené. Všechny, které vyzkoušel. Nechtěl psát milostný dopis vsedě na záchodovém prkénku, připadlo mu to krajně nevkusné. Zkusil tedy ještě jedny dveře, označené velkou třináctkou, a hle, dveře se otevřely. Přívětivá místnost jako by na Oldřicha čekala: rokokový psací stůl s vyschlým kalamářem a ocelovým namáčecím perem v žíhané dřevěné násadce, pohodlná židle, obraz Josifa Vissarionoviče Stalina v bílé maršálské uniformě na čelní zdi, výhled z nikdy nemytého okna do pokusných polí, bzučící moucha masařka pokoušející se ne­úspěšně prorazit hlavou okno. Všude plno stoletého prachu, jako by sem po léta člověčí noha nevkročila, mokrý hadr Marfy Vasiljevny nezaúřadoval. Asi to bude zapovězená třináctá komnata…

Oldřich Navrátil zatroubil na ústup. Vždyť ten dopis může napsat někdy jindy někde jinde. Anička Dušička se přece kvůli tomu nezblázní. Náhle se ho zmocnila úzkost. Jako by mu tady hrozilo nebezpečí, trest za to, že porušil zákaz. V pohádkách se za vstup do zapovězené místnosti přichází o hlavu.

„Tak ty si myslíš, že zrovna vy, Kotulánova sebranka z Bdělé pod Bezdězem, byste mohli porazit Sovětský svaz?“ zaznělo odkudsi, ačkoli tu nikdo nebyl. Docela slušná ruština, gramaticky správná, pokud to Oldřich dokázal posoudit, ale přízvuk ruský rozhodně nebyl. Tak tvrdý, nezvyklý přízvuk za celou dobu, co se po Rusku potloukali, slyšel poprvé. Rozhlédl se znovu, pořádně, i pod stůl se sklonil, nikde nikdo.

„Přece nebudu pod stolem!“ pokračoval hlas. Stalin to byl, kdo jiný, sporý Gruzínec Džugašvili s obličejem poďobaným neštovicemi, s knírem, který ho proslavil i v USA. Všichni přece známe ten potmě­šilý ksicht z fotografií pořízených koncem války na konferenci v Jaltě. Jeho oficiální portrét nám visel v první třídě nad tabulí hned vedle prezidenta Beneše, potkávali jsme ho také na Letné se zástupem fanoušků, dokud ho neodhalili a nezbourali. Jak je vidět, někde ho nezbourali dodneška; kdoví, jestli ho aspoň pořádně odhalili. Tady si, ve třinácté komnatě Jarovizačního ústavu T. D. Lysenka, visí, jako by se nechumelilo. Mluví k Oldřichu Navrátilovi ze zdi a tváří se stejně potměšile jako tenkrát na Krymu, když se porcoval svět. Potměšilý jednou, potměšilý vždycky. Však si tenkrát uloupl největší kusanec.

„Omlouvám se,“ řekl Oldřich, „vás bych pod stolem nehledal. Myslel jsem, že už jste dávno mrtvý.“

„Mrtvý… Pche! Když je Lenin věčně živý, já bych měl být mrtvý? Nikdy! Já jsem věčnější, já jsem živější než on!“ vykřikoval Stalin z obrazu. „Lenin si hoví v mauzoleu na Rudém náměstí, přijímá návštěvy a mne odtamtud vykopli do Kremelské zdi a ještě mě zbourali i s lidmi, kteří za mnou stáli, divže jsme se všichni ve Vltavě neutopili. A to jsem vyhrál největší válku v lidských dějinách! Komu čest, tomu čest, Lenin sice začal, leccos jsem se od něj naučil, ale já jsem lepší. Mnohem lepší jsem já než on! Teprve já jsem pochopil kauzalitu: čím víc lidí pozabíjím, tím blíž mám k nesmrtelnosti. A že jsem jich, panečku, pozabíjel. Kam se na mě Vladimír Iljič hrabe!“

„Máte dost špatnou pověst,“ vymáčkl ze sebe Oldřich. Nerad někomu sděloval nepříjemnosti. Úzkost ho neopouštěla. Nebál se ničeho konkrétního – že by mu třeba Stalin, kdyby se k jeho obrazu přiblížil, mohl ukousnout nos nebo že by mu snad utrhl hlavu –, úzkost nemusí mít zjevnou příčinu.

„Na mé zásluhy se nehledí,“ stěžoval si Josif Vissarionovič. „Copak nejsem hrdina socialistické práce? Copak nejsem hrdina Sovětského svazu? Copak nejsem generalissimus? Když jsem ještě běhal po Kremlu v botách, všichni se mě báli, i mrtví pochopili, jak to myslím, ještě předtím, než umřeli. A já teď mám špatnou pověst! Pro dobrotu na žebrotu…“

Oldřich nevěděl, co by mu na to řekl. Ještě nikdy nemluvil s obra­zem ani s historickou postavou. Viděl Stalinův portrét mhouřit oči, hýbat rty a vztekle kolem sebe prskat, zaznamenal i práci mimického svalstva a pohyby knírů nad horním rtem. Cítil se zaskočen. Josifa Vissarionoviče Stalina měl v hlavě uloženého v šuplíku s mrtvými historickými osobnostmi; spočívají tam zpracované, zařazené a zapomenuté. Něco takového se už přece nebude opakovat. A najednou, kde se vzal, tu se vzal, promluvil na něj z obrazu. Copak neví, že je už dávno vyhozený na smetišti dějin? Nemělo by se mu to nějak šetrně sdělit?

„Když je někdo na smetišti dějin, nemůže mít dobrou pověst, to dá zdravý rozum. S tím se, Josife Vissarionoviči, budete holt muset smířit.“

„Nikdy!“ zvolal Džugašvili a začal se soukat z obrazu, nedbaje na to, že si umaže bělostnou maršálskou uniformu. Zobrazeno bylo jenom poprsí, zbytek těla však nechyběl, jen ho nebylo vidět. Odkudsi zevnitř se vynořily ruce, chopily se rámu, generalissimus se vzepřel jako na hrazdě a gymnasticky seskočil z obrazu do třinácté komnaty, podlaha zaduněla. Zvedl se oblak prachu a zahalil celou místnost. Určitě tu nejméně půl století nikdo neuklízel. Do třinácté komnaty mají vstup zakázán všichni, uklízečky nevyjímaje. Oldřichu Navrátilovi se zatmělo vědomí, jako by se otevřelo propadlo a on padal, padal do nesmírné, bezedné díry. Napadlo ho přitom, že je to jediný způsob, jak se před rozlíceným hrdinou socialistické práce a Sovětského svazu zachránit: propadnout se do nevědomí.

„Ptáte se, co je to jarovizace,“ začal akademik T. D. Lysenko se sklenkou jarovizovaného sovětského šampaňského v ruce, aniž se jej někdo z Kotulánových vojsk zeptal. Žádný z nich nevěděl, co je to jarovizace, člověk nemůže vědět všechno, ale když má příležitost dozvědět se něco nového, proč ne? „Jarovizace neboli vernalizace je proces v individuálním vývojovém koloběhu rostlin… A tu nás v Jarovizačním ústavu akademika Trofima Denisoviče Lysenka Všesvazové, dříve Všesvazové, nyní Všeruské akademie napadlo…“

„Promiňte, Trofime Denisoviči, že vám skáču do řeči,“ skočil akademikovi do řeči kníže Lapkin, „vás to v Jarovizačním ústavu Trofima Denisoviče Lysenka napadlo, vás, Trofime Denisoviči, vás. To jenom na upřesnění, aby nedošlo k mýlce.“

„Ale to je přece jedno, kníže, koho to napadlo, i vás to mohlo napadnout, hlavně že ho to, mne, napadlo: Nezůstat pouze u rostlin, ale zkusit to s jarovizací také u živočichů. Začali jsme s nižšími, prvoky, láčkovci… A hle, ono se to dařilo! Také živočichové mohou být jarovizováni. Od láčkovců už byl jenom krůček k vrtejšům, rypohlavcům, jazyčnatkám, bradaticím a tak dále až po strunatce, a od strunatců k obratlovcům je to jenom kousek. A to už jsme hodně daleko. To už jsme začali tušit…“

„Trofim Denisovič začal tušit!“ podotkl kníže Lapkin.

„… začal jsem tušit, že jarovizovat bychom snad mohli také vyšší organismy, právě ty zmíněné obratlovce. Jistě si dovedete představit, co by to znamenalo, jaké možnosti by se tu otevřely pro člověka, pro celé lidstvo. Už ne obyčejná včela medonosná, Apis mellifica, ale medonosná včela jarovizovaná; už ne slepice obecná kurníková, Gallus, ale jarovizovaná slepice, jarovizovaná husa, jarovizované prase, jarovizovaná ovce, jarovizovaná kráva, jarovizovaný jelen, jarovizovaná velryba…“ Akademik Lysenko se dostával do varu. V očích za brýlemi se jiskřilo, a když dospěl k vrcholu své plamenné řeči: „… jarovizovaný člověk!“ oheň v jeho zraku vybuchl a smetl mu brýle na podlahu. „Jednoho dne dospějeme tak daleko, že celý svět, celý vesmír bude jarovizován!“ uzavřel potichu, o to důrazněji.

Kníže Lapkin brýle zvedl, očistil do rukávu a podal akademikovi, jehož oheň už poněkud pohasl.

„Jaká škoda, že jsme tenkrát experiment s Christianem Imma­nuelem Kepke-Kapkawským nemohli dokončit! Jaká škoda, že nám toho vzácného člověka tenkrát sebrali a v černém havranu za Ural odvezli. Věda se, žel, bez proher a nezdarů neobejde, cesty k poznání jsou spletité, nelehké, dlážděné vzestupy i pády; veliké objevy jsou mnohdy vykoupeny zdravím, ano, i životy těch, kteří na oltář vědy sebe dali, aby posunuli lidstvo o kousíček dál, o pár centimetrů, o píď, zas a zas, až k nebetyčným výšinám. Vždyť lidský duch nepřipouští žádná omezení.“

Kotulánova vojska nebyla pozornými posluchači. Nerozuměla akademikovi, předmět jeho bádání jim byl na hony vzdálen, postávali, zdvořile pokyvovali hlavami a usrkovali ze skleniček. Melodie se pokusila upoutat na sebe pozornost nemístnými reakcemi, které pokládala za projev pochopení a vstřícnosti, jako: Opravdu? Ale… Skutečně? To snad ani není možné! Velryba taky? A tak podobně. – Profesor Weinberger však sledoval akademikův výklad velmi pozorně a už při jeho počátečních slovech ucítil čertovinu. Když Lysenko dospěl k experimentům, čertovina dostala obludný rozměr. Profesor pochopil, že jim hrozí nebezpečí, velké nebezpečí, že se schyluje ke katastrofě. Rozhlédl se po místnosti, aby našel únikovou možnost, a zjistil, že se dovnitř vkradli ozbrojení strážci v černých uniformách. Stejné zahlédl ve strážních posedech kolem ohrazených ústavních pozemků. Zjistil také, že tu chybí vojín pacifista Oldřich Navrátil. Zřejmě už ho mají, určitě už Navrátila lapili. Kdoví, co s ním v nějaké zvukotěsné laboratoři provádějí…

Z místnosti nebylo úniku. Dveře byly zablokovány strážnými a v oknech mříže. Teď by bylo namístě hvízdnout signál k boji a pustit se do černých strážců. Jenže jak? Zbraně měli na parkovišti v polní kuchyni, k těm se jen tak nedostanou. A pak, ta věčná ohleduplnost. Co když jim křivdí? Co když o žádnou léčku nejde, co když se tu bláhový snílek, který se dostal nedopatřením do čela kuriózního výzkumného ústavu, jen tak vytahuje?

„A teď, Marfo Vasiljevno,“ zahlaholil Lysenko slavnostně, „ať poznáte, drazí hosté, že nemluvím do větru, nalej jarovizované vodky Puťkinovky z laboratoře Kuzmy Matvějeviče Gladyševa, který se bohužel z důvodů hlubokého bádání nemůže účastnit naší sešlosti. Vodka je jeho, jarovizace se na ní dopustila moje maličkost.“

Marfa Vasiljevna vyndala hadřík ze zástěry listonošky Ňury, kterým byla zašpuntovaná baňatá láhev v její ruce, a začala nalévat hostům do sklenic bez ohledu na to, mají-li sovětské šampaňské dopito, nebo jim ve sklenkách ještě cosi zbylo. Ostatně vodka si se šampaňským docela rozumí. Ano, byl to důvěrně známý a nezaměnitelný odér Gladyševovy vodky, snad ještě zesílený čímsi sladkobolně čpícím po konvalinkách. Zdá se, že laický vědec z obce Chudá Rudá našel v jarovizačním ústavu místo přiměřené svému géniu. – Trofim Denisovič Lysenko pozvedl sklenku a zahalekal:

„Na družbu, naši jinostranní přátelé! Na nerozbornou družbu mezi našimi národy! Za trvalý mír na celém světě!“

„Na jarovizaci!“ přidal ještě kníže Lapkin nadšeně.

„Na zdraví!“ řekl kapitán Kotulán bodře a obrátil sklenici do sebe. Po něm to udělala všechna jeho vojska vědoma si vojenského předpisu, že velitel velí nejen slovy, ale také osobním příkladem. Na Gladyševův výpalek z hoven byli zvyklí. Jenom Melodie rozkazu neuposlechla, nemohla. Ačkoli bojovnice otrlá, mnoha poli válečnými prošlá, nedokázala obsah sklenky do sebe zvrhnout. Cosi sladkobolně čpící po konvalinkách se stalo nepřekonatelnou překážkou. Nesnášela vůni konvalinek. Rozkaz nerozkaz, prostě nemohla. A dobře udělala, že nezvrhla. Její spolubojovníci – žádný z nich nebyl abstinent – jakmile se jarovizované vodky napili, začali se motat jak ovce stižené motolicí a blábolit nesmysly bez ladu a skladu v cizích jazycích, které slyšeli leda z rádia, spletených dohromady: jidiš se svahilštinou, sanskrt s islandštinou, latinu s lucemburštinou, mandarínskou čínštinu s lašskými nářečími… slova jim nebylo rozumět. Po chvíli ulehli na podlahu s hlavami rukama podloženými a usínali s blaženými výrazy ve tvářičkách. Jako napapaná miminka. Jenom Melodie Podpolanská s netknutým nápojem v ruce tu stála a nechápavě se rozhlížela po té spoušti. Také Trofim Denisovič Lysenko tu stál a kníže Lapkin a Marfa Vasiljevna a všichni černí strážci tu stáli se sklenkami v rukou, protože si jarovizované Puťkinovky ani nelízli.

„A bude se jarovizovat!“ zajásal akademik. Pak si všiml, že se na něj udiveně dívá diva Melodie, zcela neporušená, ve zlatých střevíčcích s neuvěřitelnými podpatky, ve večerní róbě pošité flitry, s dekoltem více než odvážným, přeplněným ňadry, s vlasy rudými jak proletářská revoluce. Trofimu Denisoviči poklesly koutky úst, jásot se proměnil v cosi nesmírně závažného, neodkladného.

„Pojď,“ řekl a vzal Melodii za ruku, „pojď, má krásko.“

Melodie pochopila, že opět zvítězila. Akademik se stal její další kořistí. Až ho zcela vymačká a všechny šťávy z něj vysaje, probudí své padlé druhy a vydají se na pochod. Až toho zbabělce někam zalezlého najdou, až ho vyšťárají z jeho úkrytu, vzplane poslední bitva a oni Sovětský svaz porazí. – Akademik Trofim Denisovič Lysenko jí nabídl rámě, překračujíce spící válečníky odkráčeli do akademikovy barokní ložnice. Nebylo zcela zřejmé, kdo koho odvádí.

Kosatce u řeky už z části odkvetly, zbyly po nich tobolky s nedozrálými semeny, vzpřímené břity listů trčí z vody u břehu. Žlutá zmizela. Některé posekali spolu s kopřivami, když dělali pořádek. Vede tudy stezka pro cyklisty. Škoda jich, kosatců. Taky hadinec už kvete. Proč má kytka modrá s troškou fialové tak zlověstné jméno? Hadinec…

Události, které se jednou udály, už se víckrát neudají. Kosatce znovu vykvetou žlutými květy, budou to však jiné kosatce, ačkoli na stejném místě, také místo bude jiné, stejné jen zdánlivě. A také my budeme jiní. Všechno jde kupředu. Anebo zpátky? Možná se motáme v kruhu a jednoho dne se vrátíme tam, kde už jsme byli. A budeme stejní jako tenkrát, když se to stalo poprvé. Rád bych zas potkal ondatru, s níž jsem urazil kousek cesty kolem světa. Třeba se vynoří… Nechci nic objevovat, jenom se chci vracet tam, kde jsem už jednou byl, kde to znám, kde mi bylo dobře. Snad proto kráčím kolem světa: kupředu a přitom zpátky!

Jahůdky u vody nikdo nesbírá. Jsou jim příliš titěrné, příliš nepatrné, jsou zadarmo a to je podezřelé, vždyť jsou bez ceny, bezcenné. Nebo si jich v tom kvaltu ani nevšimli. Za chvilku jsem jich měl plné hrsti a nikomu nedal, sám jsem je…

Všichni se řítí kolem, těsně vedle, míjejí své štěstí, ani si ho nevšimnou. Jahůdky jsem vysbíral, aby nezahynuly na nevšímavost.

Melodie se zmýlila. To, co spatřila hned při prvním setkání za brýlemi akademika Trofima Denisoviče Lysenka, byla vášeň; vášeň sžíravá, latentně doutnající a čas od času propukající, naplňovaná i nenaplňovaná. Jenže to nebyla vášeň milostná. Akademik nechtěl krásnou praporčici povalit na lože a ukojit svůj – a snad i její – pohlavní chtíč. Akademik hodlal ukojit chtíč neobvyklý, chtíč jarovizační. Nejdřív na Melodii a potom na všech ostatních. Ale ti mu jen tak neutečou.

Vedle lože s nebesy na zlacených sloupcích s rozvernými andělíčky či kupidy stál nadměrný kořenáč z pálené hlíny naplněný kyprou a dostatečně prohnojenou zeminou a docela obyčejná zahradnická konev. Z hlíny v kořenáči trčel kůl. Tohle vypadalo slibně. Melodii se zamlouvala nápaditost při milování, měla ráda bizarní způsoby ukájení, neobvyklé pomůcky a nástroje, prostředky a dekorace. Hlínu, kůl a kropicí konev s vodou v ložnici dosud nezkusila, to by ji nenapadlo, na to musel přijít botanik. Zřejmě nežije s manželkou a nemá tu ani jiných milostných příležitostí. Vždyť kromě Marfy Vasiljevny, zdatné uklízečky a zástupné číšnice, další ženskou bytost v jarovizačním ústavu nepotkali. Zřejmě bude Trofim Denisovič pěkně vyprahlý, a tím pádem žhavý, těšila se Melodie, znuděná repertoárem, který její nenasytnosti poskytovala válkou uondaná vojska kapitána Kotulána, znepokojivě řídnoucí.

Ta vášeň vědcova se projevovala skutečně nebývale silně. Vrhl se na Melodii jako lítá šelma na něžnou gazelu – joj, to bylo vzrušující! – a začal z ní rvát šaty.

„Pomalu, ty divochu, vždyť je válka, kde seženu jiné takové krásné šatičky v tom vašem Rusku?“

„V Moskvě by podobné měli, jenže už ti k ničemu nebudou!“

„Joj, to jsou mi vyhlídky!“ Melodie pochopila akademikův výkřik jako vtipnou nadsázku. „Copak strávím zbytek života nahá ve tvé posteli?“

„No, v posteli…“

„Ale botičky moje zlaté bych si při tom ráda ponechala. S botičkama je to hezčí než bez botiček. S botičkama je to nejlepší,“ smlouvala, když sundával zlatý střevíček.

„Bude to bez botiček, děvuško!“ rozhodl akademik. „V botičkách se nejarovizuje.“

„Ono se bude jarovizovat?“

„Co jiného, krasavice, v jarovizačním ústavu…“

„To neznám, to jsem ještě nikdy… Já se tak těším!“

Melodie si dobrovolně nechala spoutat ruce lýčeným provazem, jakým se v pohádkách poutávají polapení hastrmani. Nechala si zahrabat spoutané bosé nožky až nad kolínka do kypré, dobře prohnojené hlíny v kořenáči, přivázat k pevnému kůlu z akátového dřeva, aby se při jarovizačním procesu nekřivila, nebo aby ji nenapadlo utéct hned na začátku, kdy se ještě lze z hlíny vyviklat. Doteky Lysenkových rozechvělých rukou ji nesmírně vzrušovaly. Také vědcovy oči za kulatými brýlemi blýskaly neobyčejným vzrušením. Ohleduplný rozhodně nebyl, ani se jí nezeptal, zda ji pouta a uzly netlačí, ačkoli tlačily. Trocha bolesti je přece na místě, krapet masochismu rozkoš znásobí. Tak, a teď by už měl konečně… Jako v mizerné gangsterce přelepil akademik praporčici Podpolanské ústa širokou lepicí páskou na koberce, aby nemohla volat o pomoc. – Konečně jí došlo, že tu nejde o neobvyklý milostný akt, ale že se na ní páchá vědecký experiment. Ale to už bylo pozdě. Lysenko ji ke kůlu připoutal velice pevně a stále ji ovíjel lýkem, že se nemohla ani hnout, a kdyby ji svědilo třeba v zátylku nebo kdekoli jinde, nemohla by se podrbat. K dovršení všeho ji vědec pořádně zalil, plnou konev jarovizačního roztoku nalil do kořenáče a pak ji zabalil mokrými hadry z pytloviny, ani dýchat pořádně nemohla. Po chvíli se začala nořit do jarovizačního vegetování.

Akademik Lysenko si radostně povyskočil. Pevně doufal, že tentokrát se to konečně podaří. A kdyby Melodie při jarovizování uhynula, jsou tu ještě její zdatní spolubojovníci. Tolik materiálu k experimentování se knížeti Lapkinovi dosud nepovedlo polapit. Všichni z okolí ústavu před ním utíkají a cizí pocestný sem nezavítá, jak je rok dlouhý. Rakouského cukráře Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského půjčili Lysenkovi jenom na chvíli, vytrhli mu ho z hlíny, ještě ani nestačil zakořenit, a odvezli ho na Sibiř kácet břízy, řízy, řízy. Vdova po popovi Protopopovovi Xenia Xerxesovna uhnila zespodu, příliš ji zalévali, a opilec Afanasij pošel na nedostatek vodky.

Lysenko zanechal Melodii v ložnici a vydal se do sklepení, v němž lze docílit téměř absolutní tmy, s jarovizační teplotou 13,5 °C a vlhkostí 99 %, aby se experiment tentokrát zdařil. Také ostatní objekty budou ve sklepení obdobně jarovizovány, jen teplota a vlhkost budou mít u každého jedince rozdílné hodnoty – tu nižší, tam vyšší, to či ono –, aby bylo lze stanovit optimum. O příští novoroční jolce by mohl Trofim Denisovič svůj objev zveřejnit, o letošní jolce by to bylo příliš brzy, jarovizaci nelze urychlit, přestože samotný proces určité procesy v živých organismech urychluje, kupříkladu dospívání a zrání, ale mohl by urychlit nežádoucím způsobem i jiné procesy, třeba myšlení, kašel, běhání nebo vyměšování.

Když akademik Lysenko kráčel chodbou ke své ředitelně, spatřil před sebou řadu krvavých ťápanců na pečlivě vytřené podlaze. Něco neslýchaného. Vždyť by tu nikdo neměl být. Kdo by to mohl spáchat? Kdo jen jednou jedním okem zahlédl Marfu Vasiljevnu s mokrým hadrem v ruce, by si takovou nehoráznost nedovolil. Ani Kotulánova vojska, která Marfu Vasiljevnu zahlédla dosti zřetelně, by si něco takového nedovolila. Je to nepochopitelné. Zdá se, že v ústavu je vetřelec!

A pak uviděl, že dveře třinácté komnaty jsou dokořán. Nikdy ve třinácté komnatě nebyl, ani do ní klíčovou dírkou nenakoukl, přece není blázen, aby nahlížel do třinácté komnaty! Vždyť život má jenom jeden a nebude ho pošetile riskovat.

Příliš mnoho neobvyklých událostí se tu dnes odehrává; v jednom jediném dnu, který ještě zdaleka není u konce. Celá léta nic, kloudné vzorky k bádání nepřicházely, takže si tu každý badatel mohl bádat po libosti na svém po svém, pěstovat mrkvičku, chovat králíky, ježkům ondulovat bodliny… Občas uspořádali překážkový závod šneků za salátem, každoročně soutěžili o největší tykev. Tuhle soutěž Trofim Denisovič pokaždé vyhrál. Nahoru posílal hlášení o badatelských výkonech jednotlivých badatelů, občas přijela shora kontrola, opila se s nimi se všemi, s celým vědeckým kolektivem, pozitivní hlášení sepsala a zase odjela. Tak se žilo bylo v Jarovizačním ústavu akademika Trofima Denisoviče Lysenka Všesvazové akademie věd. Všichni byli spokojeni, nikdo neremcal. Dokud se Všesvazová akademie věd nestala Všeruskou a plukovník Puťkin cárem. Jenom on, akademik Trofim Denisovič Lysenko, ctižádostivý vědec, žák velkého Mičurina a chráněnec ještě většího Stalina, ředitel ústavu, nebyl ani tenkrát spokojen. Jeho nezkrotná touha po jarovizování, a to si musel přiznat, napáchala řadu problémů: zjarovizovaná želva evropská vyrazila hlavní bránu a vydala se do kolchozních lánů pustošit kukuřičné lány, ani pásovým traktorem ji nedokázali zadržet. Přivolaná armáda ji musela vyhodit do povětří semtexem. A přitom než ji začali jarovizovat, měřila sto dvacet tři milimetry. S jarovizovanou kobylkou luční se neustále dohadovali o právu živých tvorů volit do státní dumy a o řádném členství hmyzu blanokřídlého v Komunistické straně Sovětského svazu; koledovala si o průšvih tak dlouho, až skončila v rukou KGB. Nakonec prý v cele spáchala sebevraždu zastřelením dvěma ranami.

Zaměstnanci svého milovaného ředitele prosili, ať s tím jarovizováním přestane, vždyť to komplikuje hladký chod celého ústavu. Co by jim chybělo, kdyby nejarovizovali? A tak s tím přestal a jarovizoval pouze teoreticky; publikoval své komplikované texty v odborných časopisech doma i v zahraničí, dostávalo se mu nemalého uznání i nezanedbatelných honorářů, ale copak mu to stačilo? V jarovizačním ústavu se přece jarovizovat musí.

Když se stal cár Puťkin cárem, sláva jarovizačního ústavu pohasla a vědečtí pracovníci se vydali do světa. Někteří betonují v Germánii, jiní prodávají ušanky s krásnou hvězdou na čele, matrjošky, jantar a pomalovaná obří vejce ve stojánku na Královské cestě v Praze, ve Vídni zfalšované ikony, v Karlových Varech budují ze dřeva pravou ruskou děrevňu… Každý podle svých vědeckých schopností. Zůstali jenom strážní dědci, protože neuměli betonovat ani prodávat, uměli jenom střílet, jenže se nikdy netrefili, a tak jim nezbylo nic jiného než ve strážních posedech strašit lesní zvěř a zbloudilé houbaře. Akademik Lysenko zůstal i v těchto převratných dobách věren svému ústavu, posedlý antropojarovizací. Proto vysílal čas od času knížete Lapkina, aby lapal pokusný materiál, ale knížeti se nedařilo, všichni v okolí už ho znali a věděli, co má za lubem. To tak, sednout mu na lep a nechat se jarovizovat! Až konečně narazil na vojska kapitána Kotulána a lstí je přivedl do ústavu. Teď měl akademik Lysenko materiálu přinejmenším na dva roky. Už by konečně mohl dojít k nějakým pozitivním závěrům.

S takovou komplikací ovšem nepočítal. Nikdo by nepočítal s tím, že se dokořán otevřou dveře do třinácté komnaty a na vytřených dlaždicích ústavních chodeb se objeví ťápance bot zasviněných krví, místy dokonce exkrementy. Neměl to dělat, přesto se té nepředloženosti dopustil: nahlédl do třinácté komnaty! Uviděl tam rokokový psací stůl, na něm růžový dopisní papír zčásti popsaný obyčejnou tužkou nečitelnými latinskými písmeny, vyschlý kalamář a ocelové pero v žíhané násadce. Z upatlaného okna výhled do pokusných polí, moucha masařka se neúspěšně pokouší prorazit sklo. A ještě cosi podivného: zarámovaný obraz jakéhosi nic, nic neříkající pozadí s rudými vlajkami a obláčky na modré obloze, v levém rohu nepatrná letka snad ptáků, snad stíhacích letounů a spousta prázdného místa k pomalování. Na paspartě zlatý nápis: Josif Vissarionovič Stalin. Jenže ten tam nebyl. Stalin zmizel z obrazu.

Akademik Lysenko se s generalissimem znal osobně, vždyť měl tu čest být jeho chráněncem, vždyť to on, veliký Stalin, pro něj zřídil tento ústav a jmenoval ho akademikem, hrdinou socialistické práce a hrdinou biologických věd, nositelem Zlatého klasu I. stupně. Není to radostná událost, že vystoupil z obrazu a prochází se po ústavu? – Není! Přesto, že byl jeho chráněncem, Trofim Denisovič věděl, že Stalinovi je lépe vyhnout se velkým obloukem. Proto se po špičkách vyplížil z třinácté komnaty, odplížil se na dámský záchod a zarýgloval se tam v těsné komůrce. Tady ho nenajde, vždyť veliký Stalin není ani trošku dáma, a kdyby sem zavítala jediná ženská zaměstnankyně ústavu, s Martou Vasiljevnou se už nějak dohodne. Melodie Podpolanská má teď jiné starosti než chodit na dámy.

Marta Vasiljevna se o Stalinovi učila ve škole, jaký to byl velikán, ale nevěděla, že je lépe se mu vyhnout. Nevěděla ani, že ty ťápoty na vytřené dlážce udělal velký generalissimus, protože do nenadále otevřené třinácté komnaty nenakoukla a prázdný obraz neviděla, ani nevěděla, že ve třinácté komnatě něco takového je, protože by ji ve snu nenapadlo do třinácté komnaty nahlédnout. Jakmile zahlédla znečištění, popadla kýbl s vodou ne zrovna nejčistší a hadr na podlahu ne zrovna nejvoňavější a rozběhla se po nehorázných stopách ústavními chodbami, složitě vinutými. Za jedním rohem narazila na nahé mužské tělo s nohama od hlíny, všelijak převázané lýkem, s rozervaným hrudním košem, bez hlavy. V hrudníku byly jenom plíce a potrhané cévy, srdce chybělo. – Tohle přece nebude uklízet, takový svinčík! Něco takového nemá ve smlouvě. Ještě jsou tu odbory pracujících ve vědě a výzkumu! Šlápoty vedly za další roh a Marfa Vasiljevna byla zvědavá osoba, zajímalo ji, kam se poděla hlava a komu vlastně patří. S mužskými těly zaměstnanců ústavu nebyla seznámena natolik, aby poznala, o kterého vědeckého pracovníka se jedná. Třeba je to tělo některého z těch jevropejských hostů… Nakoukla obezřetně za další roh, aby pachatele nevyplašila.

Kníratý chlap v bílé uniformě s metály na prsou třískal hlavou o dlažbu, hubu měl od krve, ruce taky, uniformu celou zašpiněnou, rozbíjel té hlavě lebku a vyšťárával z ní mozeček, plnými hrstmi se cpal, jako by čtrnáct dnů nejedl.

„Hej, hej, ty záškodníku mizerný, to musíš svinit na vytřenou dlážku! No ty, co se tak blbě tlemíš, je tu snad někdo jiný? Co čučíš jak neoblízané tele! Jak tě majznu tím hadrem, hned poznáš, kde má kráva vemeno!“ Stalin se vyděsil. Upustil nedojedenou hlavu, utřel si hubu do rukávu a začal couvat:

„Já jsem myslel, že když…“

„Jeden myslel, vymyslel tragač a pak s ním musel jezdit. Už ať jseš pryč, fašisto pojebaný!“ ječela Marfa Vasiljevna, popadla kýbl a vychrstla špinavou vodu na Stalina. Ten lapl po dechu a začal couvat. Marfa Vasiljevna ho ještě stihla majznout mokrým hadrem přes hlavu. Dal se do běhu a zpod maršálské blůzy mu vypadlo vyrvané srdíčko, krev se z něj vylila a to Marfu Vasiljevnu poněkud zdrželo. Stalin přidal, už spurtoval jak sprinter na olympiádě, vždyť tu šlo o život. S vypětím sil doběhl do třinácté komnaty a zabouchl za sebou dveře. Rychle skočil do obrazu a tvářil se jakoby nic. Jako by se vůbec nic nestalo.

Marfě Vasiljevně nezbylo než natočit do kýble čerstvou vodu a pořádně po tom neřádovi uklidit i přesto, že zrovna tohle neměla ve smlouvě. Vždyť ani žádnou smlouvu neměla.

Cestou kolem světa se často potkávám s jedním pánem. Je robustní a má dokonale vyholenou hlavu. Tak dokonale, že při letmém míjení nelze poznat, rostou-li mu vlasy, nebo nerostou. Ptáci se slétají, za letu pozorují tu nablýskanou hlavu a udiveně kroutí hlavičkami. Pán kráčí zvolna v plandavých kalhotách a podrážkami sandálů plácá o asfaltový chodník rozvážně a uváženě. Někdy má na sobě oranžové tričko, jindy tričko červené jak západ slunce, jak roucho buddhistického mnicha, jindy zase má tričko tak nebarevné, že nemá cenu se o něm zmiňovat. V takovém tričku jednou nasedl do přívozu a nechal se převézt, na druhém břehu se zcela ztratil na pozadí šedohnědých skal. Kolem krku má dvě řady korálků, možná s nimi i spává. Mumlá cosi nesrozumitelného, nějakou mantru, aby se mu lépe šlapalo. Když se míjíme, mlčky, nenápadným gestem ruky se pozdravíme. V druhé ruce si nesu sandály. Pokouším se jít kolem světa aspoň kousek bosky, jako Adam v Ráji.

Je to člověk statný, pevný, dobře utvářený. Toho by jistě na strom nedostali. Také proto, že není stařec. Ale kdyby starcem byl a vylezl na strom dobrovolně, celá vesnice ani s náčelníkem by ho nesetřásla.

Svět lidí se tváří nepřátelsky; nevraživě na sebe zahlídají, jeden se bojí druhého, že mu sebere, co sám sebral. Ten pán jde bezpochyby také kolem světa a nevraživostí si nevšímá. Většinou kráčí opačným směrem nežli já, ale i tak, nezávisle jeden na druhém, jdeme pospolu. Je skvělé mít takového kamaráda. Škoda jen, že to ten pán neví. A já zase nevím, jak mu to dát najevo. Anebo to ten pán ví a neví, zdali to vím já. A neví, jak mi to dát najevo.

Tak to necháme tak.

Stalin by se před nikým nesklonil, ani kdyby to byl Lenin, a to bylo Oldřichovo štěstí. Kdyby se byl Stalin býval shýbl, snadno by ho vyšťáral ve třinácté komnatě zpod stolu a Oldřich Navrátil by byl býval dopadl stejně, jak dopadl Pytlíček, a je pravděpodobné, že Pytlíček by nedopadl tak, jak dopadl, ale dopadl by docela jinak, zcela nepředvídaně, protože nikdy nemůžeme vědět, jak by bylo, kdyby bylo jinak. To by byl býval Stalin ukousl hlavu Oldřichovi, rozbil lebku a vyjedl mozeček, pak by mu byl býval srdce z hrudi vyrval a udusil si je na cibulce nebo snědl syrové jen tak, bez chleba, kdyby… Jenže Stalin se o toho ubohého človíčka pod stolem vůbec nezajímal. Otevřel okno, vypustil mouchu masařku na svobodu a opustil třináctou komnatu. Oldřich neměl tušení, jak dlouhou dobu strávil pod stolem v nevědomí. Když se probral, brněla mu hlava jako po flámu a v ústech cítil ten strašný materiál, ze kterého vědec ochotník Gladyšev pálil svoji proslavenou vodku. Konvalinky to nebyly. Vojín pacifista se vyplížil ze třinácté komnaty a zahájil pátrání po svých spolubojovnících a spolubojovnici. Vrátil se zpátky do ředitelny. Našel ji opuštěnou, zbyly tu jen sklenky dopité i nedopité, láhve otevřené i neodšpuntované se válely v nedojedeném kaviáru, páchlo to rybinou, kořalkou, vyčpělým sektem, konvalinkami a člověčinou. Jenže člověk tu nezůstal žádný, všichni někam odešli.

Ani v chodbách nebyly známky po životě. Jen tlustá moucha masařka poletovala ode dveří ke dveřím a pátrala po číslici třináct. Venku před hlavní budovou kousek od keříčku ptačího zobu parkovala Lada Niva i gazík s připojenou polní kuchyní, stroje se leskly zlatem Čurily Plenkoviče a praporek s nápisem PRAVDA ZVÍTĚZÍ! se třepetal v lehkém větříku jak prezidentská standarta nad Prahou. Na strážních posedech bděly ostražité stráže, občas se blýskla hlaveň samopalu nebo pušky. Oldřicha vykukujícího ze dveří naštěstí žádný ze strážných nezahlédl a nezastřelil. Oldřich se vrátil do útrob Jarovizačního ústavu Trofima Denisoviče Lysenka a začal systematicky pátrat v jeho sklepních zákoutích. Když zaslechl těžké kroky, stačil se schovat za dveřmi laboratoře s nápisem PŠENICE, OPICE, JITRNICE, hloubkový výzkum. Byla tam hromada zrní, na ní dřepěla opice a cpala se jitrnicí. Tvářila se pohoršené, patrně se domnívala, že sem Oldřich přišel, aby jí tu jitrnici sebral. Jenže ten měl docela jiné starosti. Krčil se u klíčové dírky a hleděl jedním okem do chodby. Uviděl Stalina v bílé uniformě vlekoucího zkrvavené břemeno po čistých dlaždicích. Nebylo poznat, kdo to je, pouze ochablé moudí svědčilo o nešťastníkově pohlaví.

Když Stalin zmizel za rohem, opustil Oldřich znepokojenou opici, vyklouzl z laboratoře a pustil se po krvavé stopě opačným směrem. Stopa jej zavedla do hlubin sklepení, ke dveřím s nápisem HLOUBKOVÁ JAROVIZACE, nevstupovat, jarovizuje se. Vstoupil. V místnosti bylo chladno, vlhko a tma. Oldřich otočil vypínačem a spatřil tu hrůzu.

Stály tam čtyři rozměrné kořenáče naplněné kyprou, vydatně pohnojenou hlínou, trčely z nich asi dvoumetrové kůly a ke kůlům lýčeným provazem byly připoutány tři postavy zabalené v mokrých jutových hadrech, jako by to byly nehotové sochy v sochařově ateliéru, aby nevyschly a nepopraskaly, než si na ně mistr znovu najde chvilku. Ze čtvrtého kořenáče trčel jenom akátový kůl, kolem se povalovaly hadry a kusy rozřezaného lýka. Mezi nimi docela obyčejný kuchyňský nůž. Oldřich pochopil, že postavy u kůlů v kořenáčích jsou jeho bojoví druhové. Jenže nejsou všichni. Jednoho, s hlavou oddělenou, odtud odvlekl Stalin, tři zůstali, chybí ještě jedna osoba. Kdo by to mohl být? Oldřich pochopil, že rána z milosti pro ty tři ubožáky by mohla být řešením předčasným, použil tedy nalezený nůž k jejich osvobození, přeřízl pouta a odlepil jim z úst širokou lepicí pásku.

První, koho odřízl, byl velitel.

„Kurva fix, jak toho zkurvysyna dopadnu, uříznu mu koule a nacpu mu je do chřtánu!“ vypustil kapitán Kotulán s oprávněným rozhořčením silnou kletbu z úst a není divu, že to byla kletba takto příšerná. Vždyť kolik chybělo a zapustil by kořínky! Také ostatní vojska byla v pořádku. Kupodivu jim šel počátek jarovizace docela k duhu, jako by prošli ozdravnou kúrou. Po kocovině z příšerného pití ani památky. Jen Adamovo roucho jim notně vadilo. Kdoví, kam jim jarovizátoři zašantročili šaty. Ale to se dalo přežít, horší bylo, že chyběl Pytlíček a Melodie Podpolanská.

„Tak to byl Pytlíček,“ oznámil Oldřich Navrátil ostatním a ukázal na prázdný kořenáč. Pak následovala věta, které ostatní nerozuměli a neměli čas bádat nad jejím hlubším smyslem: „Jsme bez Pytlíčka, Stalin mu ukousl hlavu.“

„Kde je Melodie?“

„Musíme ji najít, bez Melodie ani ránu!“

„Snad by nebylo od věci nejdříve se obléci a ozbrojit,“ řekl profesor Weinberger. Bylo mu trapné, že jeho úd je ze všech zde přítomných údů údem nejmenším.

„To je pravda, bez kalhot a beze zbraní se blbě bojuje,“ přikývl kapitán Kotulán s údem větším sotva o půl čísla.

„Musíme tím pádem nejdříve k ptačímu zobu před barákem, mám tam v jámě všecko, co potřebujeme,“ řekl vojín Pecka. „Je tam celý sekáč hader.“

„Granáty a samopaly se střelivem jsou hned vedle v kuchyni.“

„Konečně si trochu zabojujeme,“ zaradoval se Kotulán, jediný opravdový voják mezi nimi. A protože byl velitel, začal velet:

„Pecka pronikne do jámy a přinese potřebnou výzbroj a výstroj, ať vypadáme jako to, co jsme: vojáci! My tu na něj počkáme. Až budeme vyzbrojeni a vystrojeni, podnikneme průzkum bojem, vypátráme a osvobodíme Melodii a pak se uvidí. Dotazy?“

„To mám běhat po ústavu jen tak s nahatým pindíkem?“ zeptal se Longin Pecka velitele s neskrývaným zoufalstvím v hlase. „Co když někoho potkám?“

„Nezájem, Pecka, vojna není kojná. Ve válce se můžou stát i horší věci. Já jsem taky nahatý. Potkáš, zneškodníš úderem malíkovou hranou. Vem si s sebou Navrátila, ten je oblečený. Při nejhorším se za něho schováš. Kdyby něco.“

„Rozkaz!“ zahalekali oba vojíni a vydali se splnit rozkaz.

Když kráčeli hlavní chodbou k východu, oblečený Navrátil první, nahý Pecka v jeho stínu, potkali Marfu Vasiljevnu, nepřekonatelnou překážku. Měla kýbl s čerstvou vodou a vytírala svinčík, který po sobě zanechali Stalin s Pytlíčkem. Co teď? Blokovala jim jedinou možnost dostat se k východu, k Peckově jámě a k polní kuchyni. Museli jednat rychle. Bacit, nebo nebacit? Bacit ženu malíkovou hranou se žádnému z nich nechtělo, i když je válka. Žádný z nich to nedokázal. Navrátil proto, že byl pacifista, otrlejší Pecka se styděl, že nemá kalhoty. Neřešitelná situace…

„Dobrý den, Marfo Vasiljevno, tak jak…,“ pozdravili rozpačitě, Longin se krčil za Oldřichovými zády.

„Tož tak…,“ odpověděla Marfa Vasiljevna. „Snad mně vy dva čerti nechcete ťápat po vytřeném!“

„To bychom tuze neradi.“

„Tak hezky počkejte, až s tím budu hotová.“

„Jenže my nemáme moc času,“ řekl Oldřich a proklouzl, aniž došlo na mokrý hadr. V tu chvíli upadla Marfa Vasiljevna do stavu strnulosti. Vyvolalo jej náhlé zjevení nahatého Pecky. Počestná vdova už léta nespatřila, co spatřila teď, a to jí vyrazilo dech. Na rozdíl od obou důstojníků byl Pecka vybaven mnohem lépe, dá se říci, že si na něm příroda zaplýtvala materiálem. Marfa Vasiljevna, když to uviděla, plácla sebou do mokrého vedle kbelíku, aniž musela být praštěna malíkovou hranou, a zůstala tam ležet, než oba vojíni pronikli kolem ní po vytřené podlaze do jámy a zase z jámy. Teprve pak se vzpamatovala a nemohla uvěřit, že zažila cosi opravdového, že to nebyl sen. Neuvěřitelný sen, jaký se ani nedá vyprávět.

Peckovi s Navrátilem se akce zdařila. Nepozorováni strážemi splnili úkol a výzbroj s výstrojí přinesli svým druhům do místnosti hloubkové jarovizace, aniž došlo ke střetu s dosud nevzpamatovanou uklízečkou. Ve slušivých maskáčích z druhé ruky a se zbraněmi v rukou prohledávali ústav tak dlouho, dokud neobjevili ředitelovu soukromou ložnici, rozervané šaty Melodie Podpolanské s blýskavými flitry neporušenými, také její zlaté střevíčky s nadměrnými podpatky a nakonec samotnou Melodii Podpolanskou po kolena v kořenáči, přivázanou ke kůlu, svázanou a zabalenou mokrými hadry. Ještě chvíli a začala by jarovizovat. Také pro ni měli zbraň a maskáče dámského střihu. Vždyť je praporčicí!

Když měla Melodie na sobě uniformu a v rukou držela samopal, jako by to pro ni byla zcela všední záležitost, shýbla se pod postel a zahalekala hlasem statečné bojovnice a fenomenální zpěvačky:

„Vylez, zbabělče!“

Jenže zbabělec zpod postele nevylezl, protože tam nebyl. Volali, hledali, nalézt ho nemohli. Teprve když Melodie Podpolanská musela, našla ho zděšeného, zarýglovaného na dámském záchodě. Vyvlekli ho násilím.

„To je sabotáž. Léta dřiny vniveč. Vědecká práce mého milovaného Jarovizačního ústavu Trofima Denisoviče Lysenka zmarněna,“ protestoval akademik chabě.

„Zastřelit?“ zeptal se kapitán Kotulán Melodie, ale moc se mu do exekuce nechtělo.

„Jarovizovat,“ navrhla Melodie.

„Ne! Jarovizovat ne! Jenom ne jarovizovat!“ protestoval vědec zoufale. „Raději zastřelit.“

„Mám nápad,“ řekl Oldřich Navrátil a potutelně se přitom usmíval.

Nebyl to věru špatný nápad. Kořenáč s hlínou a kůlem po Melodii pomocí šikovného zařízení, které na místě zimprovizoval specialista Pecka, odvlekli do třinácté komnaty s obrazem potutelně se usmívajícího generalissima. Svlékli ředitele, jen ty jeho kulaté popraskané brejličky mu nechali, po kolena ho zahrabali do hlíny a ke kůlu přivázali kusem lýčeného provazu. Pak ho obalili mokrými hadry, ale oči mu nezakryli ani ústa nezalepili lepicí páskou na koberce, ať si řve, jak chce, do třinácté komnaty si za ním nikdo netroufne. Natočili kořenáč přesně tak, aby jarovizovaný akademik viděl Stalinovi rovnou do očí. Když opouštěli třináctou komnatu, zahlédl vojín Navrátil, že se generalissimus mlsně olízl. Nebo se mu to jenom zdálo?

Strážci ve strážních posedech, ač solidně vyzbrojeni a vybaveni strážní technikou, nebyli žádní vojáci, byli to dědci penzisté. Dokázali nanejvýš nahánět hrůzu zbloudilým turistům, kteří popletli azimut a došli k pozemkům obehnaným plotem. Kotulánovi muži a žena byli s nimi hotovi raz dva. Stačilo pár granátů jen tak zbůhdarma pohozených a už lezli z posedů s rukama nad hlavou a už odemykali bránu a salutovali zlatým vozidlům vojsk kapitána Kotulána. Jenom nebohému vojínu konceptualistovi už nebylo pomoci. Tělesné pozůstatky posbírali s pomocí Marfy Vasiljevny a pohřbili je na malém hřbitůvku za ústavem. Spočívá tam v důstojné společnosti obětí vědeckého usilování.

„Budu se za něj modlit,“ slíbila Marfa Vasiljevna, „a na jeho hrobeček nosit čerstvé květy.“ Pak se ještě dvakrát pravoslavně přežehnala. Když se s tou dobrou ženou loučili, obdarovala každého velikánskou nejarovizovanou kedlubnou ze své zahrádky. Tu největší a nejšťavnatější dostal specialista Longin Pecka. Když mu ji předávala, sklonila hlavu a zadumaně se mu zahleděla na poklopec. Věčná škoda, že už odjíždějí…

3

Když ujeli dvě stě sedmdesát pět pskovských verst, profesor Wein­berger se v gazíku, který řídil vojín Pecka, začal na sedadle vedle řidiče neklidně vrtět. V hlavě mu strašila neodbytná myšlenka, že na cosi zapomněl. Cosi důležitého opomenul, ale nemohl přijít na to, co to bylo. Dramatické události v jarovizačním ústavu překryly cosi významného, významnějšího nežli události samotné. Týkalo se to ústavu, ale také profesora osobně… Ano, už na to přišel, už to má! Jak jen mohl na něco takového… Vždyť mu věnuje celý život, vždyť se jím proslavil, vždyť na něm postavil celou svoji vědeckou kariéru: Christian Immanuel Kepke-Kapkawski, jeho stopa! Sádrový odlitek cukrářovy bosé pravé nohy uchovávaný v Lysenkově jarovizačním ústavu. Při chvatném odjezdu zapomněli na to nejdůležitější: odlít z odlitku odlitek. Musí jej mít. Musí se pro velikánovu šlépěj vrátit!

„Zastav!“ zavelel. Je přece důstojník, byť jen záložní, může velet.

„Děje se něco?“ zabručel Pecka od volantu. Od podplukovníka vojína profesora Weinbergera dosud žádný rozkaz nedostal.

„Musíme zpátky, nechali jsme tam stopu!“

„Řekl bych, že jsme tam zanechali hodně stop. Budou tam na nás ještě hodně dlouho vzpomínat,“ utrousil vojín pacifista Oldřich Navrátil. Seděl vzadu pod plachtou sám, sledoval, jak se za nimi práší.

„Sádrový odlitek stopy geniálního vídeňského konditora!“ zvolal profesor.

Pecka dupl na brzdu a zároveň zatroubil, aby dal signál velitelské Ladě Nivě. Kapitán Kotulán pochopil, že návrat je nezbytný. Když dorazili zpátky do Jarovizačního ústavu T. D. Lysenka Všeruské akademie věd, nositele Řádu rudého praporu, dvojnásobného nositele Leninova řádu, brána byla dokořán. Strážní dědci odložili zbraně a pustili se do obdělávání ústavních pozemků. Pilně ryli, aby mohli zjara sázet. V útrobách hlavní budovy Kotulánovi bojovníci a bojovnice narazili na Marfu Vasiljevnu opřenou o uklízecí nářadí; zasněně hleděla z okna, pozorovala pracující dědky. To bude, panečku, zelího! Z takového lánu…

„Už jste tady zase, satanáši!“ zahromovala jen tak ze zvyku, ale žádného neplácla mokrým hadrem. Hadr byl suchý, v kýblu ani krůpěj. Bylo vytřeno. „Trofim Denisovič zmizel, novým ředitelem je kníže Lapkin. Nelezte mu tam, vyhodí vás, má poradu.“

„Je válka, matko,“ řekl kapitán Kotulán rozhodně. „Nevyhodí. Když je válka, porada neporada, my mu tam vlezeme!“

Potichoučku, po špičkách se proplížili kolem třinácté komnaty, aby neprobudili strašidlo, a vlezli mu tam. Za ředitelským stolem seděl kníže Lapkin a proti němu člověk s kozí bradkou, na nose přicvaknutý cvikr, jaký nosil Anton Pavlovič Čechov, pod bradou černou sametovou mašli, vězel v sáčku z lněného plátna a vypadal jako ruský vědec z devatenáctého století. Pili vodku z dvoudecových sklenic, nalévali si z dvoulitrové karafy s vybroušeným státním znakem zrušeného Svazu sovětských socialistických republik a živě debatovali. Kotulánova vojska vtrhla do místnosti neurvale, bez zaklepání. Člověk s kozí bradkou zrovna naléval, polekal se a pobryndal ředitelský stůl. Zavonělo to lihem a kvašeným zelím.

„Že vy jste na něco zapomněli,“ vyhrkl překvapený kníže.

„Dobrý den,“ pozdravil profesor Weinberger. „Ano, na stopu,“ dodal.

„Toto je Kuzma Matvějevič Gladyšev, vynálezce vodky Gladyševky, kterou jste už okusili. Včera ukončil testy nového nápoje: vodky ze zelí. Ochutnejte s námi, drazí přátelé.“

Ochutnali a zachutnala jim velmi. Byla o třídu výš nežli původní Gladyševka, s níž se poprvé seznámili v obci Rudé Chudé u vojína Čonkina, s její původní, nejarovizovanou podobou. Ochutnali ještě jednou a pochválili, Gladyšev se zatetelil radostí. Pochvala potěší každého, i věčně pochybujícího vědce.

„Rozjedeme to ve velkém,“ prohlásil kníže Lapkin. „Jarovizace není k ničemu, podvodník Lysenko zmizel, dotace pro ústav jsou zastaveny, začínáme podnikat. Naši zaměstnanci už připravují půdu na jarní sadbu zelí. Zaplavíme civilizovaný svět novou značkou vodky, Gladyševovou zelňačkou.“

„To není špatný nápad, chlastat se bude vždy a všude,“ pochválila Kotulánova vojska knížecí podnikavost. Gladyšev nestačil nalévat.

„Ale teď honem, ukažte mi tu Kepke-Kapkawského stopu!“ požádal nedočkavě profesor Weinberger. „Musíme odlít odlitek z vašeho odlitku ještě za střízliva.“

„Nemusíte nic odlévat. Jen si klidně vezměte náš odlitek i s krabicí. Prosperující kořalna se snadno obejde beze stopy vídeňského cukráře, publicisty, vlastence a myslitele Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského.“

„Bůh vám oplať vaši velkorysost, jasnosti!“ zajásal profesor Weinberger a připil novému řediteli na zdraví. – Pak sešli do sklepa, do místnosti plné regálů s kartonovými krabicemi stejné velikosti, pečlivě seřazenými a označenými písmeny, čísly a krátkými poznámkami vztahujícími se k obsahu. Hned v prvním regále A – Antropojarovizace, pod písmenem K, našli až docela nahoře – museli přistavit žebřík – krabici s nadpisem КЕПКЕ-КАПКАВСКИ, експ. N-ro 24.

„Tam by měl být ten váš cukrář,“ řekl kníže Lapkin s pochybností v hlase.

„Měl?“ znejistěl Weinberger.

„Zavolám Marfu Vasiljevnu, ta se vyzná nejlíp,“ navrhl vědec Gladyšev.

„Já sám, já sám!“ zvolal jediný kepkekapkawskolog na světě a hbitě vyšplhal po žebříku dosti vachrlatém – Oldřich Navrátil mu jej musel přidržovat – až nahoru ke slibné krabici. Kdyby byl nebyl tak dychtivý, kdyby byl ovládl svůj vědecký chtíč, byl by mohl krabici opatrně uchopit a snést ji na bezpečnou zem. Na zemi by ji byl mohl otevřít, pozůstatek po vídeňském cukráři zevrubně prozkoumat a sepsat o svém bádání protokol. Jenže profesor Weinberger otevřel nedočkavě krabici už nahoře, na vrcholu rozvrzaného žebříku, a to neměl dělat. Rozbalil pečlivě zabalený sádrový odlitek a zvolal radostně:

„Je to on!“

Zvolání bylo tak mocné a nenadálé, že se Oldřich, který jistil chatrný žebřík, lekl a žebříkem bezděčně zacloumal. Profesor na vrcholku ztratil rovnováhu, upustil stopu a ta se na kachlících roztřískla na tisíc kousků a kousíčků. Takovou katastrofu by neposlepovali dohromady ani ve vídeňské kytovně umění pražského rodáka Martina Spielera. Za sádrovou stopou se zřítil i profesor a natloukl si kostrč. Žebřík se na něj sesypal a způsobil mu na čele bouli, která byla veliká jako celá Afrika. Pacifista Navrátil naštěstí padajícím předmětům včas uhnul a žádnou újmu neutrpěl.

Melodie Podpolanská s nimi ve sklepě nebyla, stopa po vídeňském cukráři jí mohla být ukradená, stejně jako jí mohl být ukradený i cukrář se svým osudem. Ani zelňačka ji neoslovila. Vytratila se z ředitelny se záminkou, že se musí nalokat čerstvého vzduchu, už ve chvíli, kdy Gladyšev naléval druhou sklenici. Bloumala chodbami ústavu, až narazila na povědomé dveře s číslicí 13. Popadla ji zvědavost. Ráda by zvěděla, co se stalo po jejich odjezdu s jarovizovaným jarovizátorem Lysenkem. Netušila, do čeho se pouští, když zkusila nahlédnout dovnitř klíčovou dírkou. Jenže ta měla zevnitř zaklapnutou záklopku. Melodie se odhodlala dveře pootevřít a nakouknout… Rychle je zas přirazila zpátky, zavřeštěla zděšeně a vyrazila chodbou pryč, ven, na vzduch, do Lady Nivy, na zadní sedadlo, přikryla se dekou a rázem byla v bezpečí. Kdyby měla popsat, co ve zlomku vteřiny spatřila, řekla by: prázdný květináč, hromádku vybělených kostí, Lysenkovy kulaté brýle na rozpolcené lebce. – Stalin v bílé maršálské uniformě na ni s šibalským úsměvem kýval z obrazu: „Jen pojď, holubičko, pojď! Nic se neboj, nic dobrého se ti nestane…“

Šel jsem zas kolem vody, abych nezabloudil, a spatřil tam cosi, co už se vídá jenom v romantických filmech: plavovlasý muž tam plavil koně s plavým ocasem a hřívou. Stáli na mělčině, vody sotva po kolena. Muž rozplétal koni zapletený ocas, česal mu ho prsty, nástroje česací nemaje. Koni se to líbilo, hrabal levou přední ve vodičce, potřásal hlavou, ještě hřívu je třeba pročesat; když ne hřebenem, aspoň prsty. Udeřil kopytem a voda vystříkla na všechny strany, duha se v ní udělala, bylo to nevšední.

Kdybych nešel kolem světa, zůstal bych u vody a díval bych se na plavení koně a duhu, stal bych se součástí obrazu z minulých časů. Nechal bych čas minout, pozdní odpoledne na konci prázdnin. Kapičky vody zvednuté koňským kopytem a obarvené sluncem trčí nad hladinou. Chci zavolat cosi na koně s koňákem, zřejmě pozdrav a zároveň poděkování za tu chvilku pozastavení, jedno slovo, jenže slovo se mi pozastavilo na rtech, nestihlo se odlepit a dostihnout adresáty. Žádná škoda, nebylo to nic významného a nepostradatelného, jenom takové slovo hozené nazdařbůh. Slovo na obraze nemá co pohledávat.

Možná by ten obraz mohl viset v úzkém rámečku někde na zdi, zprvu bílé, vápnem čerstvě vymalované, postupně žloutnoucí. Pavouk by od něj vedl síť až do rohu, lepkavou past, číhal by ukryt na mouchy, na potravu. Slunce by na obraz v příhodnou dobu svítilo a ulizovalo z barev, obraz řeky, koně, koňáka a pozastaveného náhodného chodce se slovem na rtech by zvolna vybledal, až by z něj zbyla jen mátoha pokrytá mušinci po nepolapených mouchách.

Nebo by ten obraz zapadl za gauč k vysušeným ohryzkům z jablek, která jsem ohryzal na cestách s Karlem Májem a Juliusem Vernerem před několika staletími. Odtud by ho už nikdo nikdy nevyhrabal. Jenže já jsem si vzal do hlavy cestu kolem světa. Když jsem už ušel tolik mílí, verst a kilometrů, přece toho nenechám jen kvůli koni!

Paňi, to mi nebudete věřit, sama tomu nemohu, ale je to tak. Ti chlapi, jak jsem vám o nich posledně vyprávěla, že vedou válku se Sovětským svazem, a ta ženská, co je s nimi, tak ti kdesi na Uralu nebo u Uralu začali pálit. To byste, paňi, neuhodla, co začali pálit a ta ženská s nimi. On jim totiž došel ten letecký benzin, co začali chlastat, i ta brzdová kapalina, co ji taky pili, a tak začali pálit kořalku. Ono je lepší chlastat kořalku než ta syntetická svinstva. Jenže i tak, jsou ve válce a místo bojování pálí kořalku a pak to pijí ještě teplé. Neřeknu, štamprličku před jídlem, aby mi chutnalo, neřeknu, sklenku vína při večeři, neřeknu, pár piv s chlapy v hospodě po práci a k tomu utopenec nebo naložené tvarůžky… Ale tolik, paňi, tolik! No řekněte… Nic mi neříkejte, čeho je moc, toho je příliš. A kdoví, z čeho to ti ochmelkové pálí. Opijí se a pak se válejí někde na Urale v příkopu. To nám dělají pěknou ostudu, našemu národu. Všecko, co naši hokejisté našemu národu vyhokejkují, tihle opilci na Urale pokazí. Já bych je hnala, paňi, marš do lomu a lámat! To by je to pálení přešlo hned. Já bych jim dala kořalku! Prý z malin. Prý! To bych chtěla vidět, jak je sbírají hezky po jedné do konvičky. Potom zpívají sprosté odrhovačky na celý Ural a pijí dál, až se jim z toho udělá špatně a dobře jim tak. Poblijte se, potvory! A to jsou mezi nimi tátové od dětí a oni o tom ani nevědí. Jako ten militantní pacifista Navrátil. Však jsem vám, paňi, už vyprávěla o té nedostudované učitelce Dušičkové a o jejích Šašcích, přece. Jak má trojčata s horolezcem z dolu První máj. Tak ten Navrátil jí píše z války zamilovaná psaníčka a ona tohle mu. S Šaškem! Stejně už dlouho nepsal, nemá čas, musí pálit a chlastat s ostatními. Taky pěkný vejlupek všech ctností, pacholek od krav. Copak je to nějaké povolání, no řekněte, paňi, pást dobytek dokáže kdejaký blbeček a nemusí k tomu mít maturitu. Ona mu ta vojna trn z paty vytrhla, vojín, to je přece jenom něco víc než pastucha. Porodila mu trojčata, ani nestihl něco s ní mít pohlavního v posteli, víte, co tím myslím, že. Tak to udělal za něj všechno ten horolezec Šašek, štajgr z Prvního máje, a ten chudák v Rusku nic. Třeba se mu to už doneslo, kdoví. Dneska, paňi, je ten internet, a to máte hned, e-mail třeba až na druhý konec světa, jestli má ten svět nějaké konce. Proto on chlastá první ligu, že si musí sám pálit kořalku, a ti ostatní mu pomáhají. Válka je válka, paňi, a za války se vždycky pilo, aby to vydrželi. – Myslíte, paňi, toho pana Křoupala, jak mu s nimi utekla žena, co byl stréček, ten Hanák, jak vyprávěl už za první republiky do rádia hanácky veselé příhody z Hané a pak byl u vojska lidovým vypravěčem a teď je v penzi? Moc inteligentní pán to je, takový čistotný a zdrženlivý, u nás v Nuslích v Kloboučnické. Kdepak benzin, ten je moc drahý, i ta brzdová kapalina. Jakmile vypili letadlo, vrátili se ke kořalce, té si můžou napálit dosytosti. Že se zrovna na něj, paňi, ptáte, na pana Křoupala? Kdepak, ta se s ním nerozvede, není blázen, ta po něm bude dědit, jestli se z toho Uralu vrátí živá a zdravá, jestli ona jí neztvrdnou játra, ve válce člověk nikdy neví… Tak ten je zdráv jako řípa, ten by si i sám uklidit dokázal, kdyby to dokázal. Ale to víte, neměl to zapotřebí, vždycky to za něj někdo udělal, na vojně plukovníkům uklízejí obyčejní vojáčci, i když se to nemá, protože je to šikana, jenže vyžeňte ho s koštětem a kbelíkem, když už tam je. Tak mu občas v té Kloboučnické tu podlahu sjedu mokrým hadrem a nádobí mám hned, ty dva hrnky, to je raz dva, ale ve vší počestnosti. Jenom to kafíčko a tři Martinky z Penny, ty on má rád, z ovesných vloček, a já taky. To jsou takové dvoje Martinky, jedny s čokoládou a jedny bez. Já ráda s čokoládou, on ty bez, to víte, chlap. A ještě k tomu voják, plukovník vé vé. To se nám to s Křoupalem křoupe v Kloboučnické! Tos to pěkně upekla, pochvaluje si, ale dobře ví, že jsou z Penny, přece mu nebudu věšet bulíky na nos, plukovníkovi ve výslužbě! U toho bych ráda byla, až se vrátí z války ten Navrátil Oldřich a zjistí, že má tři kluky a všichni tři jsou Šašci. Ten jí to, panečku, vytmaví, učitelce! On ve válce za vlast cedí krev a ona mu s horolezcem tři kluky trojčata. Jenže kdoví, jestli jí to vytmaví, vždyť je to takový jemný pacifista, i když je ochlasta… Jenže kdoví, jestli se vrátí. Vždyť jsou, paňi, ve válce!

Nezasvěcenec by se mohl domnívat, že Ural je pustina. Konec Evropy, konec civilizace, konec světa; holé skály, divá zvěř – veverky a medvědi, kosodřevina, občas nějaký lyžařský vlek pro oligarchy a jiné zbohatlíky, sem tam nějaká nemocnice s chirurgy a ortopedy specializovanými na zlomeniny, vykloubeniny, pohmožděniny a naraženiny, krvácení do mozku a jiné úrazy způsobené lyžemi, medvědy a puškou. Opak je pravdou. Není to žádný Himálaj, na každém kroku dýmá a rachotí nějaký ten strojírenský Uralmaš vyrábějící mašiny pracovní, obranné i útočné, většinou ze železa. Vzduch je zasviněný spalováním fosilních paliv, medvědi uprchli na druhou stranu do Asie nebo do obrázkových knížek, veverka chodí do školy, už se naučila trochu psát, jen ty tvrdé a měkké znaky jí moc nejdou. Silnice sjízdné se řetězy i bez řetězů.

Oldřichu Navrátilovi se podařilo odeslat dopis, se kterým začal v třinácté komnatě Jarovizačního ústavu T. D. Lysenka a dopsal ho cestou, když ostatní svačili vejce natvrdo a kvas. Odepřel si je, aby pak nezdržoval. Bylo to v motorestu НЕВАДА na vrcholu stoupání, s buvolí hlavou na zdi a s vycpaným indiánem na zápraží. Při bližším ohledání zjištěno, že indián i buvolí hlava jsou z umělé hmoty. Kmenová příslušnost indiána nebyla zjevná, s největší pravděpodobností prériový druh. Kvas a vejce natvrdo zároveň s tvrdým chlebem přinesla Pelageja v jelenicové suknici a kostkované košili, se dvěma kolty zavěšenými tak, aby je mohla co nejsnadněji vytáhnout z pouzder a vystřelit. Tvrdila, že Pony Express funguje jednou týdně bez závad, a tak jí Oldřich s jistými obavami dopis pro Aničku Dušičku přeci jenom svěřil.

„Оу-кей,“ řekla Pelageja a zasunula si Navrátilův dopis s Navrá­tilovou pětirublovkou na známku do záňadří. Bylo to trochu předražené, ale Oldřich nelitoval peněz, pro svou lásku by obětoval i šestirublovku, jen aby měl jistotu, že dopis bude doručen, což mu Pelageja slíbila i za pět rublů, takže rubl na tom vydělal.

Cesta průsmykem od motorestu už vedla jenom dolů, dolů, dolů do Asie, nebyli-li už v ní, na mapě hranici kontinentů nevyznačili a nebylo koho se zeptat. S největší pravděpodobností už to Asie byla, žádný Uralmaš cestou nepotkali a také lyžařské vleky zůstaly v civilizovanější Evropě, o nemocnicích nemluvě. Celý den žádnou nepotkali, zato veverek povážlivě přibylo, jenže bez školních brašen na zádech. Řidiči vozidel museli dávat pozor, aby některou z těch čtveraček nevzdělaných nepřejeli. Škoda každé veverky zbytečně přejeté.

Cesta nebyla zrovna nejširší, a kdyby potkali kamion, došlo by k zapeklité dopravní situaci, museli by couvat k nejbližšímu rozšíření. Naštěstí k zapeklité situaci nedošlo a couvat se nemuselo. Jenom zastavit jednou museli. Po zapeklité zákrutě poskakoval uprostřed silničky chlapík v sobolím kožiše, zadní tlapou potřásal, jako by z ní chtěl něco vytřást. Divže ho nepřejeli. Byl to medvěd s furažkou na hlavě frajersky nasazenou a s harmonikou tahací přes rameno, jen tak, bez futrálu. Měl v levé tlapě trn. Myslel si bláhově, že když si poskočí, trnáveček vyrazí. Nevyrazil. Kdyby měl přední tlapy trochu šikovnější, než měl, mohl si trn vytáhnout a nemuselo to dojít tak daleko. Jenže s těmi pazoury mohl tak leda drnkat na banjo. Jak může tenhle šumař hrát na harmoniku… Divný chlap, tenhle medvěd!‘

„Jmenuji se Michail Pajda Sibiřský a vracím se z evropského turné. Kdybyste měli zájem, zahrál bych vám Tam a zpátky od zasloužilého umělce Dmitrije Gubertoviče Černomerdyna. Valčík. Ale pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“

„Že mi vytáhnete trn z paty.“

„To bychom i tak, bez valčíku.“

Melodie Podpolanská mu trn vytáhla pinzetou raz dva a Michailu Pajdovi se notně ulevilo. Sáhl po harmonice, oblékl se do ní a zahrál jim Tam a zpátky, valčík. Moc mu to nešlo, ale na medvěda to byl vcelku ucházející výkon.

„Co byste tomu řekl, kdybychom vás aspoň kousek svezli?“ nabídl mu kapitán Kotulán. Hodlal z něj cestou vytáhnout, neví-li, kde je ukryt Sovětský svaz. Nebo alespoň kde hledat Babu Jagu.

„Třeba byste mohl něco vědět o vídeňském cukráři, publicistovi, vlastenci a mysliteli Christianu Immanueli Kepke-Kapkawském…,“ přihřál si svoji polívčičku profesor Weinberger.

„Vlezte mi s tím na záda… My medvědi raději pěšky,“ řekl Michail Pajda Sibiřský bodře a uvolnil jim cestu.

Ural, sobota

Moje milá Aničko!

Je mi po Tobě smutno. Moc smutno je mi po Tobě, smutek je stav mojí duše, nic víc se tam už nevejde, jenom Ty. Máš tam svou komůrku a já Tě v ní navštěvuji, dívám se na Tebe a Ty se na mne usmíváš, trochu záhadně, z dálky. Tulím se k Tobě, předu jako kočka, vrním blahem… A pak se probudím, cosi mě vyrušilo: výstřel, klakson, řev motoru, prásknutí dveřmi a já jsem zase zpátky v té válečné mizérii, daleko od Tebe, boty na nohou, u ruky zbraň. Ani ten dopis nemohu napsat najednou. A vůbec nemám jistotu, jestli k Tobě dorazí.

Ani nevím, co bych Ti vyprávěl, aby to bylo krásné, duchaplné a povzbudivé; vždyť válka není krásná, duchaplná a povzbudivá ani trošku, i když je to válka spravedlivá. Občas mě napadá, má-li to vůbec smysl, zda naše vítězství něco vyřeší. Bude pak svět lepší? A co my? Budeme šťastní, nebo aspoň trochu šťastnější?

Já budu nejšťastnější, až se Tě prstíčkem dotknu. Jenže k tomu přece nepotřebuju vyhrát válku! Nebo ano? Co když se vrátím poražený? Odpustíš mi to? A co když se nevrátím…

Já vím, Aničko Dušičko, že bych Ti neměl takové věci psát, že bych měl raději něco radostného. Jenže ber, když není. Mám Ti snad psát o tom, jak Stalin sežral Pytlíčka nebo že Gladyšev objevil zelňačku? O tom Ti budu vyprávět, až se vrátím. A nevrátím-li se, bez válečných historek se snadno obejdeš. Najdeš si hodného muže, budete mít nůši dětí a Ty budeš šťastná…

Líbá Tě Tvůj
Oldřich

Když Oldřich Navrátil o psaní cestou přemýšlel, zalitoval svého činu. Takový dopis odesílat neměl. Měl ho roztrhat na kousky, spálit na popel a napsat něco optimistického. Jak Anička k tomu přijde, číst takové výlevy! Co si o něm pomyslí? Nejraději by se otočil na obrtlíku, vrátil se do Nevady a vytáhl dopis i s pěti rubly Pelageji zpoza ňader. Jenže Pony Express už odcválal do Evropy.

Byli v Asii. Zdejší veverky byly negramotné, v korunách stromů louskaly oříšky. Medvědi tu nehráli na hudební nástroje ani neposkakovali po silnici v sobolím kožiše. Měli svůj vlastní kožich, sbírali maliny, číhali na careviče Ivana a kradli divokým včelám med. Jenže kde je v tuto roční dobu divokým včelám konec! Medvědi by už měli být zalezlí v brlozích a spát. Veverkám nezbývalo než se ve větvích rozehřívat tělesným cvičením, protože nastala zima, sibiřská zima na Sibiři.

Jakmile se kola obou vozidel dotkla Sibiře, poznala Kotulánova vojska, že jsou na Sibiři. Zvedl se vítr, přihnal mraky, spustila se metelice, sněhová vánice, na krok nebylo vidět, psa by to takové sloty nevyhnal, ani kdyby si to zasloužil. Nezbylo než zastavit a nechat motory spuštěné, aby nezamrzly a oni v autech nezmrzli. Pokračovat v jízdě za Babou Jagou nemohli, protože na krok neviděli a mohli by sjet do příkopu nebo do propasti. Taky se mohli navzájem poztrácet. Lada Niva zastavila a gazík do ní jemně drcl, protože nic neviděl a orientoval se ve sněhové záplavě po hmatu. Kapitán Kotulán svolal do Lady Nivy poradu, už se tam všichni vešli a v gazíku pod plachtou byla hrozná zima.

„Vojska, tak už jsme na Sibiři,“ oznámil velitel svým vojákům. „Teď už zbývá jenom najít Babu Jagu a pak hurá naň ho, na Sovětský svaz. Třeba nebude daleko…“

„To se lehko řekne, ale kde tu babu hledat?“ řekl profesor Wein­berger. „V takové slotě! Na krok není vidět.“

„Počkáme, až to přejde.“

„A co když to nepřejde?“

„Co by nepřešlo, vždycky všecko přejde.“

„I na Sibiři?“

„A co když až na jaře?“

„Tak na jaře, co na tom? Ve válce musíme být trpěliví, s tím se nedá nic dělat.“

„Jenže to nám dojde benzin a my tu zmrzneme v Ladě Nivě a na jaře rozmrzneme mrtví.“

„Co se dá dělat, ve válce se umírá. To jsme mohli zůstat v Bdělé pod Bezdězem, běhat po překážkové dráze, kopat jámy pro tanky a po čepobití lít do sebe pivo s rumem Pod Andělskými křídly.“

„To je fakt, to jsme mohli.“

„Takže teď tu zmrzneme na Sibiři,“ konstatoval pacifista Oldřich Navrátil trpce. „Škoda. Už nikdy nepotkám Aničku Dušičku v lukách…“

„Nezmrzneme!“ prohlásil Pecka. „Ještě jsem tu já, ještě je tu moje Peckova jáma, do jara v ní snadno přečkáme.“

„To je pravda,“ potvrdila Melodie Podpolanská Peckova slova. „V Peckově jámě je teploučko a místa dost pro celý armádní soubor písní a tanců.“

„Tak dobře,“ uzavřel poradu zcela neformálně velitel. „Počkáme v teple do jara, však on nám neuteče. A na jaře ho dostanem!“

Melodie měla pravdu, v Peckově jámě bylo jako ve vytopeném pokojíčku. Každý důstojník a praporčík měl v jámě svůj pokoj s koupelnou, jenom vojíni museli být pohromadě ve světnici mužstva, obyčejní kmáni nemají nárok na samostatnou ložnici ani v armádách vyspělých západních zemí. S tím se musel smířit i majitel jámy vojín specialista Longin Pecka.

Profesor Weinberger zimní přerušení války se Sovětským svazem a nucený pobyt v Peckově útulné jámě přivítal s radostí. Cestou si poznamenal do notesu pár poznámek k Východní cestě Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského za receptem na medovník Marfy Filipovny Krivoguboj, kuchařky carevny Jekatěriny, na medovník sladký přesladký, oblíbenou pochoutku předsedy Nejvyššího sovětu SSSR Leonida Iljiče Brežněva. Sáhl do náprsní kapsy, ale notes tam nenašel. Roztržitý profesor ho nechal v autě. Moc se mu z teplé jámy nechtělo, ale chtěl-li pracovat, musel. A pracovat chtěl. Vzal si baterku a chrániče uší z králičí kožešinky, oblékl si teplý svetr a vyštrachal se z jámy. Ještě že nezapomněl na baterku. Vánice metelice už sice polevila, ale přikradla se tma, vždyť už bylo půl desáté a na nebi ani jedna hvězdička, tma jako v pytli. Ve tmě narazil profesor na cosi měkkého, kousek od tušené polní kuchyně položeného. Rozsvítil baterku, na sněhu spatřil muže v černém vatovaném kabátě a v černé vatované ušance, zčásti sněhem zavátého, s jinovatkou v obočí a na krátkých vousech kolem úst.

„Mehr Licht,“ zasípaly sinalé rty.

„Mehr habe ich nicht,“ odpověděl profesor omlouvavě. A tu si uvědomil, že mluví německy. Na Sibiři! Posvítil si na mužův obličej důkladněji a uvědomil si ještě něco: že mu totiž jeho rysy připomínají cosi známého a velmi blízkého, milého a léta postrádaného… Otce? Matku? Kdepak! „Sind Sie nicht zufällig der berühmte Konditor, Publizist, Humanist und Denker Christian Immanuel Kepke-Kapkawski aus Wien?“ zeptal se neznámého.

„Scheisse!“ řekl ten člověk nezaměnitelnou vídeňskou dikcí a vydechl naposledy.

Profesor Weinberger nevěděl, co má dělat. S živou… vlastně s neživou, s opravdovou mrtvolou se dosud tak natěsno nesetkal. V životě sice potkal několik mrtvých, ale ti byli vesměs zavíkováni v rakvi, zaletováni v urně, na hřbitově zakopáni, v knize zaklapnuti… Aby mu někdo umřel v náruči, na to nebyl připraven. Měl by se pokusit toho člověka nějak oživit, vždyť by to mohl být opravdu Kepke-Kapkawski, smysl Weinbergerova života, alter ego, které si sám vybral. Pokusil se o umělé dýchání, ale nevěděl, jak na to. Když přiblížil svou tvář k tváři nešťastníkově a nic neucítil, jen chlad a ticho, pochopil, že je konec. Ledaže by někdo s živou vodou… ale to bychom museli být v pohádce. Tady by ani doktor Bolíto nepomohl. Ani masáž srdce nebude nic platná. Přeci jen to zkusí. Rozepjal mrtvému vatovaný kabát, aby se mu lépe dýchalo, bude-li dýchat. Jenže mrtvý nedýchal. Při marném pokusu narazil profesor na zalepenou obálku uloženou za košilí. Ve svitu baterky zjistil, že je to neodeslaný dopis s podivuhodnou adresou napsanou krasopisnou latinkou:

Slovutný Pán,

Pan Professor DrP Zděnek Weinberger, DrSc

NUSLE

Europská Unie

Byla to Weinbergerova adresa, mohl si dopis s klidným svědomím přečíst:

Slovutný Pane Professore Weinbergeře!

Nejprve přijměte můj srdečný pozdrav ze Sibiře, z pracovního tábora Šuročka na soutoku řeky Guljalky s potokem Jagodinkou. Dozvěděl jsem se, že se zajímáte o mé skromné dílo jak konditorské, tak i literární a myslitelské, které po sobě zanechávám na cestě životem. Jsou to jen takové nicotnosti zpochybnitelné hodnoty, snad jenom můj Sacherův dort je dílkem svým významem aspoň trošku překračujícím hranice 1. vídeňského okresu. Možná by Vás jako badatele mohla zaujmout okolnost, která mě z Vídně vylákala a zavedla až sem, na dalekou Sibiř, a dále okolnosti mého zatčení a uvěznění v pracovním táboře společně s nacisty, alkoholiky, výtržníky, fluktuanty a zločinci všeho druhu.

Vydal jsem se na východní cestu v blahé naději, že objevím a získám předpis na jisté pečivo od jisté kolegyně cukrářky jisté carevny, které neobyčejně chutnalo představiteli jisté komu­nistické velmoci a které jsem já, vídeňský cukrář neokusil, jen jsem o něm četl. Při celní kontrole v železniční stanici Čierná při Čope, ještě než jsem stačil přestoupit do širokorozchodného sovětského vagonu, jsem byl zatčen a bez jakéhokoli vysvětlení vtažen do tzv. černého havrana k dalším zatčeným a odvezen do hlavního města, kde mě v ponurém sklepení vyslýchali a za pomoci gumové hadice nutili k přiznání, že jsem někdo jiný, nežli jsem. Nic nepomáhaly mé důrazné protesty ani požadavek, aby byl informován rakouský velvyslanec. Dokonce mi nalepili falešný knír a vlasy sčesali do patky nad levým obočím. Je to on, konstatovali. My dobře víme, Adolfe, že nejsi Christian Immanuel Kepke-Kapkawski, vídeňský cukrář. My dobře víme, že jsi Gitler. Přiznej se! Když se přiznáš, nic se ti nestane. Tak jsem se přiznal a nic se mi nestalo. Jen mě zase naložili do černého havrana a – s delší zastávkou v jakémsi jarovizačním ústavu daleko od Moskvy – odvezli do Šuročky, kde kácím v zimě v létě břízy bělokoré tupou sekerkou a ve volných chvílích píši svůj stěžejní filosofický opus. Už dávno nekonditoruji, chybí tu totiž mouka z větrného mlýna a jiné suroviny, bez nichž se ani bábovka neupeče. Nezbývá mi tedy než se věnovat filosofii. I na toho Gitlera už slyším, člověk si zvykne na všechno.

Ale přeci jen, Slovutný Pane Professore, při vší skromnosti, které mě život naučil, bych nerad umíral s vědomím, že má práce nebyla k ničemu, že mé stěžejní dílo přišlo vniveč. Cítím, že už mám na kahánku, že brzy odejdu do nenávratna. Toho se nebojím. Bojím se jen, že má práce zůstane pohřbena v baráku A, řada XXI., palanda 124 pod udusanou hlínou v hlavách v plechové krabici od machorky.

A tak Vás prosím, Slovutný Pane Professore, přesvědčte vahou své vědecké autority a světové proslulosti vedení tábora, aby Vám korunu mého životního usilování propustilo a Vy mohl celý spis publikovat v mých sebraných spisech. Věřte spolu se mnou, že po jeho zveřejnění bude svět o trošičku lepší. Nikdy jsem nikoho o nic neprosil, ale Vás, Pane Professore, snažně prosím: Zachraňte mé dílo!

Váš oddaný cukrář
Christian Immanuel Kepke-Kapkawski, zv. Gitler

P. S.: Recept na medovník M. F. Krivoguboj se mi nepodařilo získat. Prý je to státní tajemství.

Slzy tekly profesoru Weinbergerovi z očí při čtení těch truchlivých řádek, zamrzaly cestou po huňatém svetru a měnily se v ledové perličky. Je mrtvý muž ve vatovaném kabátě Kepke-Kapkawski, nebo vězeň, který umírajícímu cukráři poskytl poslední službu, cestou na poštu zbloudil ve sněhové metelici a zahynul? Co když velký konditor ještě žije a v Šuročce píše další stránky svého díla? Profesor Weinberger se rozhodl: půjde do Šuročky. Půjde tam hned, nebude cestu odkládat. Kdyby přišel pozdě a Kepke-Kapkawského už nezastihl mezi živými, do smrti by si svoji trestuhodnou váhavost neodpustil. Svlékl ubohou mrtvolu z vatovaného kabátu, obul si mrtvého válenky a nasadil jeho ušanku, aby cestou nezmrzl, a vydal se po zavátých stopách.

Po několika verstách, které v pustině urazil, si uvědomil, jaké pošetilosti se dopouští. Vydal se na cestu v příšerných podmínkách! Bez informací, bez geografických údajů a pomůcek, sám přece nemůže Šuročku najít.

A přece ji našel. Narazil na zamrzlou řeku Guljalku a ta ho zavedla k potoku Jagodince, který by se byl do ní vléval, kdyby byl nebyl zamrzlý až ke dnu. A na břehu potoka: pracovní tábor ŠUROČKA. Když se zcela vyčerpaný profesor Weinberger dobelhal k bráně, nemusel zvonit ani tlouct na vrata, už tam na něj čekali dva strážci se samopaly, v modrých čepicích s fialovým lemováním.

„Nějak brzy ses z té procházky vrátil, Gitler,“ řekl první, aniž by odpověděl na Weinbergerovo zdvořilé pozdravení.

„To nevíš, ty jeden pitomej fašisto, že se na Sibiři zdrhá z tábora na jaře, a ne v zimě?“ řekl druhý.

„Zřejmě došlo k omylu,“ řekl profesor a tvářil se přitom dotčeně. „Jsem profesor Weinberger z Nuslí a přivádí mě sem naléhavá záležitost.“

„Tak ty už nejseš cukrář Kepke-Kapkawski z Vídně, Gitler?“

„To věru nejsem, nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu.“

„Měl by ses rozhodnout, Gitler, kdo vlastně jseš.“

„Ani se mu nedivím, že zatlouká. Já, kdybych byl Gitler, tak bych taky zatloukal, že jsem Gitler, a vymyslel bych si něco jinýho. A co ty, Váňo? Ty by ses přiznal, že jsi Gitler?“

„Také já, kdybych byl Gitler, Váňo, bych tvrdil, že nejsem Gitler. Nikdo by se nepřiznal, že je Gitler, i kdyby byl Gitler.“

„Jenže já jsem opravdu profesor Weinberger z Nuslí, kepkekapkawskolog, jediný ve střední Evropě, ne-li na celém světě!“

„Tak co děláš na Sibiři, když jsi z Nuslí?“

Profesor Weinberger se rozhodl, že na tuto otázku neodpoví. Nebude přece dozorcům vyprávět o tom, že tu vede válku se Sovět­ským svazem. Ale jak jim zdůvodní svou přítomnost za Uralem, když je z Nuslí? Má se jim přiznat, že pátrá po velkém vídeňském konditorovi? Vždyť oni nevěří, že Kepke-Kapkawski existuje. A protože vědec vždy usiluje o pravdu, o nic než pravdu a k tomu mu dopomáhej bůh, přiznal, že na Sibiři hledá Sovětský svaz, i to, že je s ním ve válečném stavu.

„Ty ses asi zbláznil, Gitler, vždyť válku se Sovětským svazem jsi už dávno prohrál.“

„Proč myslíš, Gitler, že dřepíš v gulagu a kácíš břízy bělokoré tupou sekerkou?“

„Protožes, Gitler, prohrál válku se Sovětským svazem. Tak se věci mají.“

„Copak ty nevíš, Gitler, že další válku se SSSR vést nemůžeš, protože se SSSR už dávno sám zrušil v Alma-Atě?“

A tak se z profesora Weinbergera stal vězeň Gitler Adolf, ubytován byl v baráku A, v řadě XXI., palanda 124. Každé ráno ještě před úsvitem v záři reflektorů nastupoval s ostatními vězni ke sčítání, vyfasoval tupou sekerku a v pětistupu, doprovázen eskortními psy Ruslany a Džulbarsy odpochodoval do tajgy kácet břízy bělokoré tupou sekerkou.

Jednou v noci, když všichni v baráku A spali, vyhrabal profesor Weinberger v hlavách palandy krabici od machorky a našel v ní konvolut napsaný německy nezaměnitelným rukopisem Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského. Na svrchním listu bylo tučným ozdobným písmem napsáno:

Christian Immanuel Kepke-Kapkawski

OPTIMÁLNÍ POSTUP

PŘI KÁCENÍ BŘÍZY BĚLOKORÉ

TUPOU SEKER­KOU

Svazek obsahoval bezmála tisíc listů vcelku zdařilého ručního papíru popsaných drobným písmem. Papír si zřejmě geniální cukrář vyráběl sám. Kdo dokáže Sacherův dort, dokáže snadno vyrobit také ruční papír. Je téměř jisté, že profesor Weinberger v táboře Šuročka zůstane až do jeho zrušení, bude-li zrušen. Bude-li zrušen, profesora Weinbergera přemístí do jiného tábora, ale na svobodu se nedostane. Může si třeba každý den psát protestní i škemrací dopisy úřadům i cáru Puťkinovi a třeba i do lampárny na Východním nádraží, že došlo k omylu, že není žádný Gitler. Kdyby ho pokládali za profesora Weinbergera nebo za cukráře Christiana Immanuela Kepke-Kapkawského, snad by nějakou šanci na propuštění měl. Ale Gitlera nepropustí nikdy nikdo. Ani osvícený despota a znamenitý demokrat cár Puťkin to neudělá.