Dobrá rada

1

Kdyby Peckovu jámu bývali měli Napoleon nebo generál Paulus, to by se jim to bývalo, panečku, bylo válčilo! Dějiny by vypadaly docela jinak a snad by ani nemuselo dojít ke Kotulánovu tažení na Sovětský svaz, protože by byl býval ani nevznikl.

Vojska si tu seděla v salonu pěkně vyhřátém, zatímco vůkol se Sibiř činila, aby učinila zadost své kruté pověsti. Melodie Podpolanská si pouštěla video s Rychlíkovou inscenací Roku na vsi, ale nikdo se k ní nepřidal. Velitel Kotulán luštil křížovku v Relaxu, sobotní příloze Lidových novin, zadrhl se na hesle odporný zápach na pět písmen. Oldřich Navrátil psal koncept dopisu Aničce a hodně při tom škrtal. Když všechno přeškrtal, vzal list do obou rukou a trhal a trhal a trhal. Longin Pecka ho silně rušil svou hudební produkcí. Vyhrabal kdesi kytaru s nelibým zvukem, silně rozladěnou, naladit ji nedokázal, a dal se do zpěvu:

„Anička, dušička, někášli,
aby ma u těba něnášli.
Ak ťa chytím, polúbím a postískám
a pritom si prevelice zavýskám,
zavýskám na celú dědínú,
akú mám šikovnú děvčínú…“

Bylo to příšerné, ale kromě Oldřicha to nikomu nevadilo. Ve válce člověk snadno otupí. Oldřich trpěl se zaťatými zuby, ale když Longin spustil potřetí, platonický milovník se ohradil:

„Nech toho, blbečku!“

„Kdo je u tebe blbeček, blbečku?“ zeptal se Longin, odložil kytaru a připravil se k boji.

„Nechte toho, blbečci!“ zavelel velitel Kotulán a vzhlédl od křížovky. „Kde je podplukovník vojín Weinberger?“

„Není tady.“

„Neptám se, kde není!“

„Někde bude…“

„Vojín specialista Pecka! Nechci vám dělat vojnu v jámě za války, ale i za války v jámě musí být, kurva, kázeň. Aspoň trochu. Vem si baterku, čepici a odchod hledat Weinbergera. Bez Weinbergera se nevracej. To je rozkaz!“

„Provedu!“ srazil kufry Pecka, vzal si baterku a čepici a šel.

Vojska nebyla Weinbergerovou nepřítomností znepokojena. Určitě někde v koutku bádá nebo se potlouká po jámě a přemýšlí o vídeňském cukráři, publicistovi, vlastenci a mysliteli Christianu Immanuelu Kepke-Kapkawském. Nebo si něco zapomněl v automobilu.

Pecka se vrátil asi za hodinu bez Weinbergera.

„Máme na zápraží mrtvolu,“ zvěstoval nevzrušeně. Ve válce není o mrtvoly nouze, proč by se tedy vzrušoval?

„Chudák Weinberger,“ zahořekovala Melodie Podpolanská. „Ta­ko­vý člověk! Někdo ho zastřelil?“

„Profesora jsem nenašel. Hledal jsem, volal, ve sněhu hrabal… Nic! Jako by se po něm zem slehla.“

„On to není Weinberger, ta mrtvola?“

„Ani dost málo. Vypadá spíš jako Hitler. Je bosá a v košili, zmrzlá na kost.“

„Kdo zas?“ nechápal kapitán Kotulán. „Nějaká ženská?“

„Ta mrtvola, přece! Co s ním uděláme?“

„Co by, necháme ji tam do jara a pak, až zem rozmrzne, křesťansky ho pochováme.“

„Hitlera?“

„Tak ho jen tak nekřesťansky zahrabeme, když je to Hitler. Jenom jestli je to Hitler…“

„Třeba není, kde by se tu vzal?“

„Nevíš! Rusi ho chtěli za každou cenu pro sebe. Třeba se nezastřelil, kdoví. Mohli ho v Berlíně najít živého, ukrást a kam s ním jinam?“

„Na Sibiř! S Hitlerem jedině na Sibiř.“

„Copak Hitler, ale Weinberger kam se poděl?“

„Říkám,“ řekl Pecka, „hledal jsem, volal, hrabal ve sněhu, obešel jsem kus kolem dokola, v závějích se brodil…“

„A?“

„A nic.“

„Jestli se mu něco nestalo!“

„Co by se mu mohlo stát?“

„Něco, třeba…“

„Jestli se mu něco stalo, co my teďka s tím?“ řekl kapitán Kotulán rezignovaně. „Co můžeme v takové sibérii…“

„Třeba se mu nic nestalo…“

„Třeba zas našel nějakou stopu! S tím se nedá nic dělat…“

Moc se jim do mrazu z teplé jámy nechtělo, ale přece nenechají ztraceného profesora jen tak ztraceného na Sibiři v tajze. Oblékli se teple, vzali s sebou signální pistoli a bedýnku červených raket, megafon, dalekohled, silné baterky a lékárničku. Celou noc a celý den profesora hledali, volali, všechny rakety vystříleli, závěje prohrabali, ani stopu po něm nenašli. Než zalezli do Peckovy jámy, ještě si důkladně prohlédli zmrzlou mrtvolu. Na podolku seprané šedomodré košile našli hranaté razítko Pracovní tábor ŠUROČKA, Sibiř.

„Uprchlý trestanec,“ napadlo Oldřicha Navrátila zcela logicky a ostatní s ním souhlasili. Kdo jiný by to v takové košili mohl být! Jenže uprchlý mrtvý trestanec jim ztraceného profesora Weinbergera nenahradí. Melodii Podpolanskou napadlo, ale raději si to nechala pro sebe, že uprchlý trestanec profesora zabil a snědl, protože zešílel hladem. Weinbergerem se přecpal a umřel. Od Hitlera se totiž člověk může dočkat čehokoli, usuzovala Melodie. Jenže to by musely zůstat nějaké zbytky, kosti, knoflíky, baterka, rukavice… Celého profesora by snad ani vyhládlý Hitler… Kdyby to byl Hitler.

Nezbylo než vrátit se do tepla. Mrtvole už nepomohou, ani kdyby věděli, kdo to je, a pro Weinbergera udělali všechno, co bylo v jejich silách.

„Nedá se nic dělat, vojska, musíme v Peckově jámě přetlouct zimu a na jaře hurá naň ho!“ rozhodl velitel.

„Není už nás na něj nějak málo?“ zeptal se Oldřich Navrátil nesměle.

„Pořád ještě nevíme, kde ho hledat…,“ dodal Longin Pecka směleji.

„Honí nás něco? Nehoní, tak co! Babo raď. Baba Jaga nám zjara poradí. Tu najdeme snadno, vždyť jsme už za Uralem. Přece to nevzdáme bez boje,“ řekl kapitán Kotulán, aby vojska povzbudil, ale na jejich otázky raději neodpověděl. „Je nám tu zle? Není, tak co!“ dodal. Jako kdyby Peckova přívětivá jáma byla dárkem od něho. Jeho zásluhou. Protože je velitel. Všechno dobré je tu přece velitelovým přičiněním a všechny nezdary zavinily vnější, nepředvídatelné okolnosti, objektivní překážky, nemožné, nespolehlivé, ulejvácké a nestatečné mužstvo, zrada, spiknutí, nepřízeň počasí… Možná by nejlíp udělali, kdyby se na ten Sovětský svaz vykašlali, počkali v suchu a teple na příznivé počasí a při nejvhodnější příležitosti se vrátili do Bdělé pod Bezdězem, do hospody Pod Andělskými křídly, k paní Kotulánové, úspěšné podnikatelce v čemkoli, ke stréčkovi Křópalovýmu se slušným důchodem, k divukrásné Aničce Dušičce… Domů! – Vždyť co? Dobrou vůli ukázali, odhodlaní zvítězit byli ažaž, také citelné ztráty utrpěli. Mohou snad za to, že se před nimi skrývá? Jak mají zvítězit nad nepřítelem, který zvolil perfidní taktiku vyhnout se boji, ani se neukázat? Jak porazit něco, co předstírá, že samo sebe zrušilo, že není?

Jenže říkejte zrovna Kotulánovi zrovna tohle! Na žižkárně do něj vtloukli, že voják se nevzdává, protože vede spravedlivou válku. A náš voják žádnou jinou válku než spravedlivou nevede. Mají přece pravdu, za ni bojují a pravda vždycky zvítězí. Pravda musí zvítězit! Kotulán si vzal do hlavy, že Sovětský svaz porazí. Jak by něco takového mohl vzdát jenom proto, že přišel o více než polovinu vojsk a že je zima! Teď, když došli až na Sibiř. Tak daleko se nedostal ještě nikdo; ani Napoleon, ani generál Paulus. Sem přitáhl se svými vojsky jedině kapitán Kotulán.

„Nevěste hlavy, vojska, my tu válku vyhrajeme. Zas bude svátek v naší ulici…,“ povzbudil svou armádu a vyhlásil Velký zimní turnaj v kulečníku. Zahájen bude hned zítra po snídani a ukončen 21. března o půlnoci.

Na ostružiny se chodí, když jsou zralé; chodí se na ně tam, kde rostou. Jinak to nemá smysl. Pro maliny platí to samé. Čas malin jsem letos propásl na cestě kolem světa v krajině dávných Thráků a u hrobu Orfeova, a tam jsem na žádné maliny nenarazil. Když jsem se na ně vydal v našich končinách, bylo už po nich. Jen pár opozdilců se rdělo na usychajících větévkách. Vařívám z nich marmeládu. Je vzácnější než ostružinová: červenější, sladší a voňavější. Ostružiny mi neutečou. Rostou na drásavých prutech, které není radno brát do ruky, mají trny odhodlané každého popíchat.

Odbočil jsem z původně zvoleného směru na polní lesní cestu, také tudy lze jít kolem světa. I když cestu protáhnou, i když se opozdíme, svět nám neuteče. Na cestě kolem světa si můžeme zvolit libovolnou trasu. Všechny cesty, také polní lesní odbočky vedou kolem světa. Zdrží nás sice, když nezvolíme cestu nejkratší, po té a té rovnoběžce nebo po tom a tom poledníku. Ale copak jsme závodníci!

Také slepé cesty nás někam dovedou; třeba ke krásné vyhlídce nebo k cihlové zdi napříč, ke srázu do hlubiny… Na konci slepé cesty se otočíme a úsek, po kterém jsme sem přišli, který jsme už jednou ušli, si zopakujeme. Pod novým úhlem pohledu vnímáme známou cestu jako cosi nového. Na cestě zpátky objevíme to, co nám uniklo při cestě tam. Kroků není škoda, žádný krok není zbytečný.

Na polní lesní cestě čekal na mne neobvyklý úkaz: kompletní protéza horního chrupu, dvanáct dokonalých zubů v růžové dásni. Ležela těsně u cesty na placatém kameni. Vstřícný nálezce se nemohl zachovat lépe. Jeho postoj je logický, racionální. Ten, kdo zuby ztratil, bude po nich s největší pravděpodobností pátrat, bude se vracet po vlastních stopách a jistě chrup dobře viditelný na placatém kameni nalezne. Z nalezených cizích zubů nemůže mít nikdo užitek; jsou nepřenosné, pro ostatní bezcenné, každá huba je jinačí.

Co je to za člověka, když dokáže ztratit vlastní chrup? Nebo ho snad úmyslně zahodil ve vzteku, když jadérko z ostružiny proniklo pod umělou hmotu a drásalo mu živou tkáň? Jak obrovská by to musela být zuřivost! Nebo si chrup z neznámých důvodů ještě doma vyndal z úst a vytrousil ho z děravé kapsy? Taky se mohl opít, činy opilců bývají nerozumné…

Cesta, po které jsem šel, byla slepá ulička, musel jsem se vrátit. Když jsem se vracel s rozpíchanými prsty a třílitrovou konví ostružin, zuby už na placatém kameni nebyly.

Zimní turnaj v kulečníku vyhrál dosti těsně kapitán Kotulán. Ale ne proto, že je velitel a ostatní mu nechtěli kazit radost, nýbrž proto, že dokázal strkat do koulí ze všech hráčů nejlépe. V patách mu byla Melodie Podpolanská, hra s koulemi se jí znamenitě dařila. Dalo jí dost práce, aby svého velitele nezesměšnila a neporazila ho. Pecka za těmi dvěma notně pokulhával, i když se velice snažil a koncem února se začal k vedoucí dvojici nebezpečně přibližovat. Kdyby hráli ještě nějaký ten měsíc, kdoví… Nejhůř na tom byl Oldřich Navrátil, člověk nesoutěživý, kterému bylo úplně jedno, jak se umístí. Kulečník předtím nikdy nekoulel, a kdyby nebyla válka a nedostal to rozkazem, nikdo by ho k žádné soutěži nepřinutil. Podle toho to taky vypadalo. Nač ten chlapec při tak nemotorném šťouchání asi myslel?

A bylo jaro, jaro v tajze. Ptáci cvrlikali a pilně se pojímali, aby se jim narodila vejce, potůčky z tajícího sněhu zurčely, podběly a devětsily prorážely zem, sněženky sibiřské a bledule jarní rozkvetly něžnou krásou, po mrtvole poblíž Peckovy jámy ani stopa, ani kůstka tu z ní nezbyla, jako by tu nikdy ani nebyla. Hladová zvěř si s ní zřejmě poradila, aspoň trochu se v krušném čase nasytila.

Krutá zima poškodila obě vozidla i polní kuchyni. Ačkoli zářila v jarním slunci zlatou barvou, jako by právě vyjela z lakýrnické dílny, nedala se nastartovat. Obě baterky byly vybité, kabely rozhryzaly hladové kuny a kdoví jaké závady ještě vojín specialista Longin Pecka objeví. Na zadním sedadle Lady Nivy chrápal Michail Pajda Sibiřský zabalený v sobolím kožiše, čumák přikrytý furažkou, harmoniku s roztaženým měchem pohodil dopředu na velitelské sedadlo. Zatímco sklízel na evropském turné jeden úspěch za druhým, vlezl mu do brlohu pod střemchou tchoř a nehodlal se nechat právoplatným majitelem vystrnadit. Když se to Michailu Pajdovi Sibiřskému pod pohrůžkou velmi bolestivého násilí podařilo a tchoře vyhnal, vydržel ve svém obýváku sotva dvě nadechnutí a vystřelil ven s výkřikem: „To raději zmrznu!“ – Pan tchoř, vyčkávající za střemchou, se mohl do okupovaného objektu vrátit natrvalo, aniž by se musel obávat medvědovy další nepříjemné návštěvy.

Unavený a ospalý Michail Pajda Sibiřský se bezradně potloukal tajgou a hledal přijatelný příbytek, docela skromnou ložničku, v níž by prospal zimu. Bez zimního spánku se žádný medvěd neobejde a přečkávat krutou sibiřskou zimu někde pod smrčkem je krajně riskantní, i když sobolí kožich nejen sluší, ale také hřeje. Vždyť nebyl laciný. Jenže ani ten nejdražší kožich před mrazem neuchrání docela. A když se k mrazu přidá ledový fičák, je na zmrznutí zaděláno. Naštěstí narazil bezprizorný medvěd na vozidla, s nimiž se už jednou potkal. To elegantnější, se standartou PRAVDA ZVÍTĚZÍ!, bylo dokonce odemčeno. Také v Ladě Nivě byla zima, ale povalovala se tam deka a netáhlo dovnitř, malý prostor se snadno zadýchal teplým medvědím dechem. Když byla zima nejkrutější, zahrál si Michail Pajda valčík zasloužilého umělce Dmitrije Gubertoviče Černomerdyna Tam a zpátky a hned mu bylo tepleji. Jakmile jej zima znovu zkrušila, znovu si zahrál Tam a zpátky a tak od valčíku k valčíku dočkal se jara. Jakmile teplé sluneční paprsky prorazily i zlatý plech Lady Nivy, konečně se mu podařilo pořádně usnout. Jenže vzápětí ho probudil Pecka, který měl za úkol uvést obě bojová vozidla do provozu.

„Zahraju ti Tam a zpátky od zasloužilého umělce Dmitrije Gubertoviče Černomerdyna, valčík, jestli mě tu necháš ještě pár dnů spát,“ zahudral ospale medvěd. „Na harmoniku. Tahací.“

„To tak,“ namítl Pecka. „Vypadni! Vyspi se pod širákem, šumaři. Nemáme čas, musíme najít Babu Jagu.“

„Koupím tu káru, co za ni chceš? Pod širákem je mokro.“

„Nic za ni nechci,“ odbyl ho Pecka, zvedl kapotu a začal se šťárat v motoru. Michail Pajda se vyštrachal za ním. Myšlenka, že by zlaté auto mohlo být jeho, se mu velice zalíbila. Jezdil by po tajze a dělal machra. Možná by se mu podařilo, kdyby měl jenom trochu štěstí, přejet tchoře. Nemohl toho floutka ani vystát. Smrděl, byl drzý jako štěnice a ještě k tomu všemu se ani nejmenoval!

„Říkáš, že za ni nic nechceš? Za tu káru? Tak dobrý, ujednáno. Jenom mně ji hezky sprav, hlavně houkačku. Nehouká.“

„Bodejť by houkala, když je baterka v prdeli.“

„Fakt?“ nevěřil medvěd. „V prdeli?“

„Fakt,“ přisvědčil Pecka nesmlouvavě.

Zatímco Longin Pecka spravoval automobily a vedl planou řeč s medvědem, dospěl velitel v jámě k rozhodnutí, že zítra vyrazí hledat Babu Jagu, neboť doba už je příhodná. Usoudil, že jim k plnění bojových úkolů stačí jedno vozidlo. Osobně by rád zůstal u Lady Nivy, válčil v ní už od začátku, zvykl si na ni a nikdy ho nezklamala. Jenže city stranou, velitel musí uvažovat pragmaticky: pro terén bez silnic a vyjetých cest, pro tajgu je terénní gazík přece jenom vhodnější než elegantní limuzína, k níž ani nelze zapřáhnout polní kuchyni. A bez polní kuchyně se žádná armáda neobejde. Zvláště když v ní má uskladněn celý arzenál zbraní a všechny peníze.

Rozhodnutí padlo, začalo se balit, připravovat na cestu. Vojáci naštěstí nejsou čtyřčlenná rodina s dětmi, sbaleno měli vcukuletu. Ve chvíli, kdy byl Longin Pecka hotový s opravou Lady Nivy, vojska se vyhrabala z jámy a seřazena v útvaru dýchala z plných plic jarní vzduch. Už se těšila na Babu Jagu.

„Opravils Ladu Nivu?“ zeptal se Kotulán Pecky. Zastihli ho v živém rozhovoru s muzikálním medvědem, gestikuloval poněkud přehnaně rukama od oleje.

„Opravil,“ přikývl Pecka.

„Měls neopravovat,“ řekl velitel.

„Jak neopravovat?“

„Protože nám k ničemu není. Už ji nepotřebujeme.“

„Tak proč jsem ji opravoval?“

„No přece pro mne,“ zapletl se do hovoru Michail Pajda Sibiřský, „vždyťs mi tu káru prodal. Jen si vzpomeň.“

„Pozor, pozor. Jak to, prodal…,“ zpozorněl kapitán Kotulán. „Za kolik?“

„Za nic,“ řekl medvěd. „Říkal to, mám na to svědka. Nic že za ni nechce.“

„Kecá,“ řekl Pecka. „Žádného svědka nemá. Znáte medvědy, lžou, jako když tiskne.“

„K čemu ti bude auto?“ vyzvídal Kotulán. „V tajze si moc nezajezdíš.“

„To není podstatné. Od automobilu očekávám, především aby troubil. Troubí?“

„Troubí,“ přisvědčil vojín specialista a zatroubil. Skutečně, troubil.

„Beru,“ řekl medvěd a už se cpal na přední sedadlo, za volant.

„Máš vůbec řidičák?“ zeptal se Kotulán přísně. Měl totiž oprávnění kontrolovat řidičská oprávnění. Ale jenom vojákům. Na medvědy se to nevztahovalo.

„To nemám, medvědům nedávají. Jenom na motorku,“ přiznal zkroušeně Michail Pajda. „Ale mohl bych vám zahrát Tam a zpátky od zasloužilého umělce Dmitrije Gubertoviče Černomerdyna, valčík. Na harmoniku. Tahací.“

„Ujednáno,“ řekl velitel. „My ti tu necháme Ladu Nivu a ty nám nezahraješ Tam a zpátky, ale řekneš nám, kde najdeme Babu Jagu. Standartu PRAVDA ZVÍTĚZÍ! si bereme s sebou, je to památka na Čurilu Plenkoviče, bohatýra od Kyjeva.“

„Tak to ne, to tedy prr, ten praporek tam zůstane. Nebo vám neřeknu, kde hledat Babu Jagu,“ licitoval Pajda. Vycítil totiž slabé místo, došlo mu, že tu Lada Niva zůstane tak jako tak a on se v ní bude moci vytahovat nade všemi medvědy, protože je zlatá, troubí a má ten krásný praporek. Na ten uloví každou medvědici, kterou si umane.

„Budiž, máš ji mít i s praporkem,“ kývl velitel a plácl si s medvědem na stvrzení oboustranně výhodného obchodu. Vždyť pravda sotva zvítězí. Copak už někdy zvítězila?

„Ještě něco?“ zeptal se medvěd s tlapou chmatající marně po klíčích.

„Baba Jaga…“

„Aha, ta Baba Jaga!“ ťukl se do čela. „Pojedete tři dny na severovýchod, až narazíte na brloh mého bratrance Pepy Brumly Šumavského, imigranta. Ten vám řekne, jak dál,“ sdělil přesvědčivě, ani brvou nehnul a znovu sáhl po klíčích, které tentokrát neucukly.

„Divný chlap, tenhle Michail Pajda Sibiřský,“ řekla Melodie Pod­polanská, když seděla v gazíku, „jestli on nás nelakuje…“

„Lakuje, co by nelakoval, ale někam jet musíme a cestou se budeme vyptávat každého, koho potkáme,“ usoudil velitel. „O nic jsme nepřišli, nic jsme nezískali, válka pokračuje.“

Když zmizeli za smrkovým houštím medvědovi z dohledu, ozvalo se dlouhé troubení klaksonu Lady Nivy, jen sporadicky přerušo­vané.

„Neměli bychom se vrátit?“ znepokojilo to Oldřicha Navrátila. „Třeba nám to zvíře potřebuje něco důležitého sdělit.“

„Nepotřebuje, nic neví, troubí si jen tak pro potěchu,“ zasmál se Kotulán.

„Však on s tím přestane,“ šklíbil se potutelně Longin Pecka. „Však mu brzy dojdou baterky.“

„Aspoň má kde přezimovat.“

„Ještě že nám nestačil znovu zahrát Tam a zpátky.“

„Valčík.“

„Od zasloužilého umělce Dmitrije Gubertoviče Černomerdyna.“

„Na harmoniku…“

„Tahací.“

Po třech dnech krkolomné jízdy tajgou směrem pokud možno severovýchodním – naštěstí je tajga les dosti řídký a gazík pro takovýto terén vymyšlený – zastavili pod vysokou sosnou a začali se rozhlížet po brlohu Pajdova bratrance Pepy Brumly, imigranta ze Šumavy. Hledali, volali, nic. Dalo se to čekat, Pajda věděl o Babě Jaze leda bzum a po zlatém autě toužil tak silně, že odhodil všechny morální zábrany a dobře informovaného bratrance si vymyslel. Správně předpokládal, že se Kotulánova vojska po třech dnech jízdy tajgou nevrátí, aby ho kopli do zadku a sebrali mu zlatou Ladu Nivu se standartou PRAVDA ZVÍTĚZÍ! na levém předním blatníku.

Jejich přítomnost přilákala čtyři veverky ubytované na sosně. Ačkoli byly všechny čtyři negramotné a neuměly se ani podepsat, protože v tajze veverky nemají školu ani základní, byla to stvoření veselá, s přirozenou inteligencí, živoucí důkaz toho, že škola není samospasitelná. Jmenovaly se Šura, Ňura, Šňura a Jura. Byly to sestry, také Jura byla holčička.

„Hledáte něco konkrétního?“ zeptaly se bezradných vojsk. „Rády vám pomůžeme.“

„Hledáme jistého medvěda jménem Pepa Brumla Šumavský, je to údajně bratranec jistého Michaila Pajdy Sibiřského, hudebníka na harmoniku,“ informoval je kapitán Kotulán.

„Tahací,“ dodala Melodie Podpolanská.

„Proč ho nehledáte na Šumavě?“ podivily se veverky, z čehož lze usoudit, že škola není všecko, zdravý úsudek se najde i na sosně v tajze.

„Žádný Pepa Brumla Šumavský v téhle tajze nebydlí,“ řekla Ňura.

„A nikdy nebydlel,“ řekla Šňura.

„Co si pamatujeme,“ řekla Jura.

„Že on si z vás ten Michail Pajda Sibiřský…,“ řekla Šura.

„… vystřelil!“ řekly všechny čtyři najednou.

„My jsme si to myslela hned,“ řekla vojska kapitána Kotulána, aby nevypadala před veverkami jako hlupáci.

„Máte pro něj zprávu z rodné Šumavy?“ vyzvídaly zvědavé veverky. Kdyby nebyly zvědavé, nic by nevěděly, nebyly by tak inteligentní, protože by se nic nedozvěděly.

„My vlastně nehledáme jeho,“ přiznala vojska. „Nic nám po něm není. Vždyť my vlastně hledáme Babu Jagu.“

„Proč to neřeknete hned, že hledáte Babu Jagu?“

„Vy snad víte, kde ji hledat?“

„Víme i nevíme. S Babou Jagou je potíž, protože je neposedná. Kdyby měla pořádný dům jako každá jiná čarodějnice nebo kdyby bydlela na sídlišti v paneláku, to by byla jiná. Jenže ona má chaloupku na kuří noze a neustále s ní někam poskakuje, podle toho, zda už ji to tam, kde zrovna je, omrzelo a zatoužila někam jinam, kde už kdysi byla a líbilo se jí tam, nebo tam, kde ještě nikdy nebyla. Kromě toho má létací díži a pořád někam lítá nebo jen tak poletuje, nikdo neví kam a proč. Odrazí se kopistí a je fuč. Ale to ještě není všecko, k tomu všemu ona ještě mění podoby. Chvíli je pravou Babou Jagou bez ucha a bez oka, s bradavicí na frňáku, pak se promění v černou kočku bez ucha a bez oka, poslední dobou však bývá nejčastěji svou vlastní překrásnou dcerou Jagou Burou s oběma očima i ušima. Od té doby, co si z Kyjeva dovlekla sem na Sibiř ženicha. Ale kde vězí zrovna teď, to my veverky nemůžeme vědět.“

„Vědět by to mohl leda děda Mráz,“ řekla Šura.

„Ten ví všechno,“ řekla Ňura.

„Ten ví všechno, ale jenom v zimě,“ řekla Šňura.

„Teď je jaro a děda Mráz je zalezlý na Čukotce za polárním kruhem v iglú, pije s Čukči kolínskou a čeká na zimu,“ prozradila Jura jarní tajemství dědy Mráze.

„Proč pijí kolínskou?“ podivil se Oldřich Navrátil. „Proč nepijou vodku?“

„Protože na Čukotce mají prohibici, to ví přece každý. Když je prohibice, pije se kolínská,“ řekly veverky. „A co jí chcete?“

„To je poněkud složité, milé veverky,“ řekl kapitán Kotulán rozpačitě. „Chcete to doopravdy vědět?“

„Chceme! Chceme! Chceme! Chceme!“ volaly veverky dychtivě.

„Tak já vám to povím: Bylo nebylo, jednoho dne – a není to tak dávno – po politickém školení mužstva na téma Láska k Sovětskému svazu jsem vyhlásil v Bdělé pod Bezdězem na poště Sovětskému svazu telefonicky válku, abychom ho s mými vojsky v čestném boji porazili a svět Sovětského svazu zbavili. Řekli mi, že mu to vyřídí, a tak jsme nabrousili útočné nože, nafasovali rum a vydali se na Sovětský svaz. Jenže ten zbabělec se před námi schovává, všelijak kličkuje, nástrahy klade, otevřenému boji se vyhýbá a my nevíme, kde ho hledat. Jedna červenostrakatá ukrajinská kráva jménem Poslušnica II. kostromského plemene nám poradila, abychom se v Kyjevě zeptali knížete Vladimíra, jasného slunéčka. S ním však nebyla kloudná řeč, neustále se vytáčel, Baba Jaga mu seděla na rameně a cosi mu šeptala do ucha, a pak v díži odskákala s naším kuchařem okultistou Jurajdou nebo Župajdou nebo Kulajdou – nikdo neví, jak se doopravdy jmenuje, protože je sirotek – sem, za Ural. Jasné slunéčko Vladimír, hosudar-kněz, se nechal dlouho prosit, než z něj vypadlo, že se máme vyhnout Moskvě, Žižkovu a Libni, takže jsme se vyhnuli. Jeho choť, kněžna laskavá Apraksějevna nám poradila, že nám může poradit jedině Baba Jaga, kde ten Sovětský svaz hledat. Proto teď hledáme Babu Jagu, ačkoli ona osobně nám může být ukradená, ale spíš hledáme ten Sovětský svaz, abychom konečně mohli vyhrát válku. Kdybyste o něm, veverky, věděly…,“ ukončil kapitán Kotulán svůj krátký proslov.

„Co to je, ten Sovětský svaz?“ zeptaly se veverky.

Svatá boží prostoto! Jak vysvětlit čtyřem dospělým veverkám na Sibiři v tajze, co je to Sovětský svaz? Kdyby byly bývaly chodily do školy – jenže to by v tajze musela nějaká škola pro veverky být –, byli by jim tam učitelé bývali určitě řekli, co je Sovětský svaz, a veverky by se tak hloupě neptaly. Ale vysvětlete ad hoc negramotným veverkám, byť by byly sebeinteligentnější, co je to Sovětský svaz!

„Sovětský svaz je bakaný, eé, fuj,“ řekla Melodie Podpolanská a tvářila se přitom, jako by polykala španělského slimáka zároveň s rozkousanými žiletkami. Jasněji a srozumitelněji by to nedokázal vysvětlit ani renomovaný politolog Jiří Pehe.

„Aha,“ pochopily veverky. „Rády bychom vám pomohly porazit ho v čestném boji, jenže bychom vám asi nebyly moc platné, jen bychom se vám pletly pod nohama a všelijak vás rozptylovaly a nakonec, co je nám veverkám po Sovětském svazu? Oříšků víc nenaroste ani nebudou zralejší, tak co…,“ řekly veverky. Podivní hastroši ve zlatém gazíku se zlatou polní kuchyní je přestali zajímat, byli příliš abstraktní.

„Šťastnou cestu!“ rozloučily se zdvořile a po šroubovici vyšplhaly do koruny sosny, až na samý vršíček. Měly tam čtyřpokojové hnízdo a ve spíži ještě pár ořechů z loňské sklizně.

Válečníci pod sosnou zůstali bezradní. Nebylo koho se zeptat na cestu. S takovou mohou projezdit tajgu křížem krážem a na neposednou Babu Jagu nenarazí. Jestli si ta čarodějnice myslí, že jí chtějí odloudit Jurajdu nebo Župajdu, mohou to tu prohledávat třeba do Vánoc, a kdo ví, s jakým výsledkem. Dojde jim benzin, dojdou jim zásoby a co pak… Je docela možné, že se na Sibiři ztratí sami sobě.

A tu si Melodie Podpolanská vzpomněla na Poslušnicu II. Neříkala jim ta kráva, když se s nimi loučila: Bude-li vám nejhůř, vzpomeňte na laskavou krávu kostromského plemene, červenostrakatou Poslušnicu II., kterou jste vydojili a ona nezahynula na nevydojenost. Věřte, že vám pomohu, chrabří vojíni a chrabrá vojínko. Ano, to jim slíbila, než odešla do širé stepi.

„Kdyby tu byla Poslušnica II., ta by nám jistě pomohla…,“ řekla Melodie Podpolanská a zbytek vojska se na ni podíval shovívavým pohledem. Jak by jim kráva mohla pomoci? Copak může někde na Ukrajině ve stepi vědět, kde v tajze za Uralem zrovna působí čarodějnice Baba Jaga, nositelka tajemství? I kdyby to věděla, jak jim to asi sdělí, jak se k nim na takovou dálku dopraví?

Zřejmě bylo nejhůř, protože se rozhrnulo mlází a z něj se zářivým úsměvem na tlamě vystoupila Poslušnica II., štíhlá, zdravím kypící červenostrakatá dojnice kostromského plemene.

„To jsem ráda, že vás zase vidím pospolu – ale nějak vás ubylo, moji drazí…“

„Je válka, Poslušnico II. a ve válce vojáků spíš ubývá, než přibývá, to jsou prosté kupecké počty,“ povzdechl si velitel.

„Hlavně že jste zdraví,“ řekla kráva. „Jsem ráda, že vám mohu oplatit službu službičkou, vždyť jste mi tenkrát ve stepi život zachránili.“ Znovu se na ně přívětivě usmála a každého olízla drsným jazykem. „V čem vám mohu být nápomocna?“

„Vyprávěj nejdřív, jak žiješ, jak se ti daří, co doma ve stepi a co nadrotmistr Prkénko, stará-li se o tebe dobře, staršina?“ vyptávala se Melodie Podpolanská. „Dobře vypadáš.“

„Opravdu? To jsem ráda,“ zapýřila se polichocená Poslušnica II. Komu by neudělalo dobře tolik dobře míněné chvály. „To bude těmi procházkami; každý večer po dojení mě Prkénko doprovází po stepi a vypráví mi o vojně a rodném Krmelíně, o Bdělé pod Bezdězem, o hospodě Pod Andělskými křídly, ale už by se prý nevrátil ani za nic, je mu se mnou dobře. – Nejdřív si vyhrabal ve stepi útulnou poustevnu, že prý tu bude poustevničit a já ho budu živit mlékem jako nějaká srna blahoslaveného Ivana ve Svatém Janu pod Skalou. Mezi dojením že si bude číst v poustevně proroky – Nahuma a Habakuka. Jenže v tom daleko nedošel. Jakmile si v Nahumovi přečetl, jak Hospodin zatočí s Ninive, k Habakukovi se už nedostal. Byl čas dojení. Copak srna, ta nadojí pro poustevníka tak akorát, aby hladem neumřel, ale já bych ze svého vemene uživila regiment poustevníků. Co teď? Co s přebytky? Nezbylo než vypůjčit v Bance Kyjevance za nekřesťanské peníze peníze a vrazit je do sýrárny. Měli jsme kliku, rozjelo se to báječně. Materiálu spousta, samotná výroba není nákladná, zásobujeme sýrem Kyjev, Kujbyšev, Puťkinograd, Caricyn, Doněck, Moskvu, Petušky, také Krym a celé Pobaltí. Kredit už máme skoro splacený. Náš ementál je jako z Emmentalu, možná ještě lepší,“ holedbala se kráva a věru se měla čím holedbat. Kdo by do toho vojenského mozku Prkénkova řekl, že se z něj stane poustevník a úspěšný podnikatel v sýru na Ukrajině. Přitom k tomu stačila jedna kráva. Jenomže ne ledajaká, to se musí uznat! Ledajaká kráva by za nimi až za Ural neklusala.

„Pořád ještě nevím, co pro vás mohu udělat?“ obrátila se Posluš­nica II. na Melodii, protože ta ji sem přivolala. Slova se však ujal kapitán Kotulán, protože záležitost se Sovětským svazem spadala pod jeho pravomoc.

„Na tvou…,“ a tu se Kotulán zarazil. Může tak výjimečné krávě tykat? Není to vůči ní příliš důvěrné, nebo spíš nezdvořilé?

„Klidně mi tykej, chlapče, kravám se přece nevyká,“ pomohla mu z konverzačních nesnází sympatickou přímočarostí. „Já ti taky nevykám.“

„Na tvou radu jsme navštívili knížete Vladimíra, jasné slunéčko, v jeho knížecí zemljance, ale příliš jsme nepochodili. Poradil nám, čemu se máme vyhnout, ale neřekl nám, čemu se vyhnout nemáme, abychom Sovětský svaz našli. Až teprve choť jeho, laskavá kněžna Apraksějevna, nám doporučila Babu Jagu, ta prý ví všechno. Jenže ať hledáme, jak hledáme, najít Babu Jagu v jarní tajze nemůžeme. Ani veverky nevědí, kde ji hledat. Tak nevím…“

„Za mnou!“ zavelela Poslušnica II. „Času je málo na dlouhé řeči, polední dojení už stejně propasu, musím stihnout aspoň večerní.“

Vojska naskákala do gazíku a rozjela se za Poslušnicou II., která s rohy napřaženými řítila se tajgou: kácela stromy, rovnala cesty, stavěla mosty, chvátala po neznatelných stopách Baby Jagy. A zlatý gazík se zlatou polní kuchyní v závěsu byl jí v patách. Tajga jako by neměla konce. Když míjeli pracovní tábor Šuročku na soutoku řeky Guljalky s potokem Jagodinkou, zahlédli nevšední scénu: odehrávala se za dvojitým plotem z ostnatého drátu, kterým byl tábor obehnán. Připadali si jako v divadelním hledišti, jako diváci, kteří se nemohou událostí na jevišti účastnit ani je ovlivnit. Hlavní aktér, pohublý muž středního věku v rozedraných šatech, zřejmě bláznivý, zaujat s největší pravděpodobností zlatým třpytem jejich vozidla, je gesty a mimikou vyzýval, aby zastavili. Kdyby tak nespěchali za Babou Jagou, kdyby se neobávali, že ztratí hbitou krávu z dohledu, byli by určitě zastavili a počkali, až se otrhanci podaří zdolat oplocení z ostnatých drátů a své válečné vozidlo by mu předvedli v plné kráse. Také by mu vysvětlili, jak se vaří v polní kuchyni, snad i jednoduchý pokrm by připravili a zvídavého muže pohostili. Kdyby měli čas. Jenže Poslušnica II. nečekala, strašně spěchala, aby se neopozdila s večerním dojením a nenarušila chod Prkénkovy sýrárny, takže nezbylo než pokračovat v jízdě a muže za ostnatým drátem ponechat jeho osudu.

Pokračovali ve zběsilé jízdě – kráva nečeká – bez oběda, o hladu se řítili tajgou, zvěř před nimi prchala, ptáci s výkřiky a poděšeným tlukotem křídel vzlétali k oblakům a pozorovali ten úprk z výšky, stromy jim ustupovaly z cesty, až dorazili na palouk obklíčený staletými modříny. Na palouku stála chaloupka na kuří noze. Zrovna se chystala vystartovat a odskákat o jedné noze někam do neznáma.

„Chaloupko, prr!“ poručila Poslušnica II. Bez té krávy by jim chaloupka utekla, i kdyby ji sami našli, protože by nevěděli, co mají říct, aby se zastavila. Chaloupka se obrátila dveřmi k příchozím, důkladně si prohlédla krávu i zlatý gazík s kuchyní, otevřela dveře a spustila dolů hliníkové schůdky.

Kráva se ani nestačila kloudně rozloučit, jak měla naspěch. Otočila se na levé zadní patě a uháněla zpátky na Ukrajinu, aby nezmeškala dojení. Přece s nimi nepoleze do chaloupky na kuří noze po hliníkových schůdcích!

Nic bych, paňi, za to nedala, kdyby to na ně prasklo a oni by byli za to popotahováni. Na to jsou zákony, nevím, jestli v Rusku, ale u nás by šli do vězení, ani by nemrkli. Přece se nemůže jen tak někoho prodat do otroctví a dělat, že nic, že on to tak chtěl. Jako toho Vietnamce u nás, jak ho zazdili do sklepního zahradnictví a jídlo mu tam strkali škvírou mezi cihlami. Pěstoval tam pro ně konopí, co se kouří, za byt a stravu, a aby to na ně neprozradil, tak ho raději zazdili a měli tak jistotu, že nemůže ven. Kdo ví, jak se na to přišlo, že je zazděný, když on tam byl zazděný a nemohl ven ani si nikomu postěžovat. Co si vůbec mysleli, že s ním udělají, až bude sklizeno? Asi ho tam chtěli nechat zazděného do další sklizně, ono se to vyplácí. Přece to konopí museli nějak vyndat, když je chtěli prodávat potřebným narkomanům a narkomankám, je jich dost, to vám řeknu. To ho tam asi měli na doživotí, toho Vietnamce, a přitom je to taky člověk jako my, jinak si to, paňi, neumím vysvětlit. Na doživotí a přitom nic. Vždyť kdyby ho vybourali, museli by ho jó hlídat, za nohu uvázat, aby neběžel na policii a všecko na ně nevyslepičil. Určitě i v tom Rusku mají zákony proti otrokům, vždyť jsou už civilizovaná země, co teď mají toho cára místo bolševiků. Představte si to, paňi, tak oni toho profesora Weinbergera, toho Nuseláka z Nuslí křtěného Botičem, který se tak pěkně postaral o čtyři slečny z Bali, česky je naučil, jen ta výslovnost, ale s tím se nedá nic dělat, zaopatřil je všecky čtyři, knihovnu po něm zdědily a jakou velkou, tak oni ho, představte si to, paňi, v tom Rusku prodali na pokusy. K vědeckým účelům. Ne že by potřebovali peníze, on jim totiž ten Weinberger děsně lezl na nervy, těm Kotulánovým vojákům, jak vyhlásili válku Sovětskému svazu, pořád jim vykládal o jakémsi cukráři z Vídně, samé nesmysly, jaký je to génius a že by se mělo něco udělat, že je nedoceněný a vynalezl Sacherův dort a Sacher mu ho ukradl a snědl, že o něm svět neví, tak aspoň oni aby. Ani se jim, paňi, moc nedivím, já ho znám z Nuslí, v Nuslích já všecky znám, taky by vám to lezlo na nervy s tím cukrářem, kdyby pořád a pořád, od rána do večera, ale zrovna na pokusy, a kdoví jaké, to ne, to by se nemělo, to by se mělo zakázat, i když jsou vědecké. Však u nás to zakázané je, dokonce se jedná i o zvířatech, že by se neměla na pokusy, jenže to se mi, paňi, zdá přehnané, jak by se pak vědělo, že to vůbec funguje, když by to nevyzkoušeli. Ale vědecky! Králíci, prosím. Myši, prosím, nic proti tomu. Psi… no, tady si nejsem moc jistá. Ale lidé, vyloučeno. Někdy to tomu člověkovi může pomoci, když ho prodají do otroctví, jako třeba tomu Josefovi, když ho bratři vytáhli z pumpy, ale to už je dávno, paňi, to nemůžeme srovnávat. Kdoví, co si za to koupili, co dostali za toho Weinbergera. Kořalku si pálí sami… Třeba šli za to do bordelu, ale co s tou ženskou, co je s nimi ve zlatých střevíčkách, že by ji vzali s sebou? Co by tam dělala? V bordelu… Možná spekulují s pozemky na Sibiři nebo to nastrkali do hracích automatů, lákadel je, paňi, všelijakých i v Rusku dneska. Dřív toho nebylo, hrála se akorát Sportka a Sazka kvůli sportu, abychom měli dobré jméno ve světě. A jak, paňi, vzkvétal. Každý nám ty zlaté hochy záviděl. Jestli oni taky nezačali kouřit to konopí, kdekdo už to kouří, a to není zadarmo… To nedopadne, paňi, dobře, to mi věřte!

2

„Co mi sem lezete? Co tu chcete? Kdo vás sem zval?“ Těmito slovy přivítal kuchař okultista vojín Šulajda, či jak se vlastně jmenuje, nenadálé návštěvníky v kuchyni domku na kuří noze, patřícím Babě Jaze, její dceři Jaze Buře a černé kočce. Zrovna byl zahloubán do knihy v černé vazbě s bílými klikyháky místo písmen. Takto přivítal své druhdy druhy ve zbrani, s nimiž šel do války. Z vlastního rozhodnutí, dobrovolně. Vždyť se klidně mohl z roury u Kuřích Vod vrátit domů ke své zákonité manželce milé Helence, rovněž okultistce. On však se starším lejtěnantem Tatjanem Tatjanovičem Stěnolezynem, čestným člověkem, vylezl z roury, nedemobilizoval jako převážná většina vojsk, když armáda byla zrušena, nýbrž o vlastní vůli a snad i s nadšením se přidal ke Kotulánovým vojskům s úmyslem táhnout s nimi na Sovětský svaz a v čestném boji ho porazit. A teď je v chaloupce na kuří noze uprostřed sibiřské tajgy vítá s bandurskou.

„Co tak zhurta, Župajdo?“ zarazil další nevraživosti velitel. Jeho velitel. Jeho bývalý velitel, protože nic nenasvědčovalo tomu, že by se kuchař okultista vrátil a pokračoval s nimi v bojích. Obával se, že ho přišli přemlouvat.

„Neboj se, Kulajdo, nepřišli jsme si pro tebe, i přestože nám, starý brachu, chybíš,“ chlácholil ho Kotulán. „Také Weinberger nás počátkem zimy opustil a vojína konceptualistu Pytlíčka na podzim sežral Stalin. Už jsme zůstali jenom čtyři. Ale je to dobrovolné, Jurajdo, jednou ses rozhodl pro Babu Jagu, máš ji mít, žádný z nás ti nehodlá šlapat po štěstí.“

„A kdepak ji máš, babičku?“ pídila se Melodie, zvědavá jako veverky z tajgy.

„Přišli jsme totiž za ní,“ doplnil Kotulán. „Můžeš si ty křížovky v klidu doluštit.“

„Na blbosti nemám čas,“ bránil se okultista. „Neluštím křížovky, studuji okultismus z nedostupných pramenů. Proč myslíte, že tu dřepím v tajze nad knihami! Okultismus je mi bližší než ta vaše válka, okultismus je můj život, okultismus je mi vším a moje manželka Baba Jaga je mi tou nejlepší učitelkou a pomocnicí, protože je čarodějnice a vědy okultní má v malíčku.“

„Manželka?“ podivila se Melodie Podpolanská. „Snad ses s tou čarodějnicí bezokou a bezuchou neoženil!“

„Ano; minulou sobotu o půlnoci nás pop oddal na Petrových ka­menech.“

„Pop? Copak na Petrových kamenech oddává čarodějnice s okultisty pop?“

„Ano, pop. Ale obrácený pop. Musíte to číst pozpátku: pop. Pop přece, a ne pop.“

„Aha, už to chápu: pop. Čtu to pozpátku. Převrácený pop, černý pop, s Pánem Bohem nemá nic společného takový pop, že.“

„Kdepak, obrácený pop slouží přece Satanu, to ví každý, kdo jen cosi málo zaslechl o černé magii.“

„Nejsi ty, Hulajdo, už jednou oženěný s Helenkou v katolickém kostele?“ zeptal se ho Longin Pecka s nevinným úsměvem.

„Jenom na národním výboře. A co má být?“

„Bigamie, to je zločin a trestá se podle zákona.“

„V Rusku není bigamie nic neobvyklého. Co se mi může stát? Kulky mi za to neušmiknou a těch pár měsíčků si odsedím i na žiletkách. Když mě prásknete, kdo z toho bude mít užitek…“

„Nepráskneme, neboj, co bychom práskali!“

„Tak kde ji máš,“ trval na svém kapitán Kotulán, který myslel především na Sovětský svaz a na své vítězství, k němuž mu může dopomoci už jenom čarodějnice. „Kde máš tu svoji krasavici?“

„Po zemi v díži poletuje, kopistí se odráží, všechno bedlivě pozoruje, shání ústřice k večeři, ona už je taková. Vždyť mně by stačil chleba s něčím… Je to skvělá manželka,“ pochvaloval si okultista a líčil vojskům přednosti spočívající především v metamorfózách čarodějničiných. Jako Baba Jaga bez ucha a oka není sice nijak zvlášť přitažlivou ženou, za níž by se každý muž se zalíbením na ulici otočil, za Babou Jagou na ulici by se otáčel každý v údivu. Jenže Baba Jaga po ulicích nechodí. Její přednost spočívá ve schopnosti aplikovat okultní a hermetické poznatky do každodenní praxe. Je kuchaři okultistovi v těchto vědách a jejich praktickém používání znamenitou učitelkou. V podobě své vlastní překrásné dcery Jagy Bury, do níž se převtěluje převážně s příchodem večera, je svému okouzlenému muži kněžkou lásky, milostnicí nedostižnou, přenádhernou, praktikující takové praktiky, o nichž se manželce Helence a nikomu z nás ani v nejbujnějších snech nesnilo. Kupříkladu pozvolné burácení s použitím španělského ptáčka nebo chvatné pozdržování s uzlíky, kvas a výpusť za pomoci sisalového provázku s dřívkem a spousta dalších, ještě neotřelejších způsobů. Noci s Jagou Burou prý jsou nepostižitelné, pochvaloval si okultista. Také třetí proměna Baby Jagy je příjemnou kratochvílí zpestřující hodiny obtížného studia tajných a uzavřených věd. S černou kočkou se kuchař Jurajda vydává na lov myší a zpěvného ptactva. Kdo si ještě nikdy neulovil vlastní myš, nedokáže docenit, kolik radosti a zadostiučinění takový zážitek přináší. Není pak divu, že i to nejhlubší přátelství v bojích zocelené musí jít stranou a že Kulajda nemůže jinak než zůstat v chaloupce na kuří noze s Babou Jagou, Jagou Burou a černou kočkou na věčné časy.

Zatímco vojska se v chaloupce usalašila jako doma, jako v hospodě Pod Andělskými křídly, Melodie Podpolanská si dokonce zula své zlaté střevíčky na nadměrných podpatcích, aby učinila nožkám pohodlí, Longin Pecka nakukoval do šuplíků a prohlížel si rozměrnou pec a necky v koutě, Oldřich Navrátil zalistoval v knize, kterou okultista odložil, jenže písmo bylo neznámé, prohlížel si tedy prapodivné obrázky pentagramů, rozčilených kozlů, nakloněných věží, mečů, holí, kruhů, křivulí, hvězdných obloh a všelijakých podivných souvislostí, jako by mu to někdo dovolil. Aspoň obligátní kávu jim ten kuchař mohl uvařit… Jenže ten kuchař se začal rozpačitě ošívat.

„Neošívej se, kuchaři,“ řekl Kotulán. „Musíme tu na ni počkat, však ti z ní neukousneme. Přece jsme nevážili takovou cestu jenom kvůli tomu, abys nám ani kafe nenabídl. Potřebujeme se dozvědět, kde se ta sviňa schovává, a nikdo jiný nám to neřekne.“

„Jak myslíte, chlapi, jenom se bojím, aby vás neroztrhala. Někdy to dělává, občas si někoho jen tak na kousky roztrhá. Zapomene, že není kočka a on že není myš.“

„Třeba neroztrhá. Neroztrhala nás v Kyjevě, proč by nás trhala v tajze?“ uvažoval Oldřich Navrátil a odložil nesrozumitelnou knihu.

„Jenomže v Kyjevě byla na návštěvě u knížete Vladimíra, kdežto v tajze je doma,“ namítl Longin Pecka. „A doma si každý víc troufá…“

„Když neroztrhala Župajdu, proč by trhala nás?“ řekla Melodie a obula si střevíčky. Ony jí totiž dodávaly sebevědomí.

„Proč asi neroztrhala kuchaře okultistu Jurajdu! Proč asi…,“ durdil se Kotulán.

„Neměl by jí kdo vařit,“ připustila Melodie.

„Neměl by s ní kdo chodit na myši,“ poopravil ji Oldřich.

„Už mně po vás bylo smutno,“ usmál se kuchař okultista, „po těch vašich pitomých kecech se mi stýskalo. Už se k vám sice nevrátím, ale roztrhat vás nenechám, musíte se schovat, jako v té pohádce Čichám, čichám člověčinu…“

Pod necky se všichni nevešli, jenom Melodie se zlatými střevíčky přitisknutými mezi ňadry, aby jí zpod necek nevyčuhovaly, ostatní hupky dupky do pece, protože skříně byly plné hadříků, jak už to v dámských skříních bývá. Do pece samozřejmě vyhaslé.

A už tu byla Baba Jaga s kopistí v ruce, zaparkovala na pasece hodný kus od kuří nohy, aby jí chaloupka tu její díži nepošlapala.

„Čichám, čichám člověčinu… Kohopak tu, muži, máš?“

„Koho bych tu, ženo, měl? Lítáš po světě, pořád mezi lidmi, nadýchala ses jich přes den dost,“ chlácholil ji Župajda v obavách, aby nenašla a neroztrhala poschovávaná vojska. „Jestlipak jsi někde cestou nepotkala Sovětský svaz?“ zeptal se rafinovaně a vojska v peci i pod neckami zpozorněla.

„Zatop v peci, Jurajdo, a nachystej necky, bude se prát!“ poručila Baba Jaga. A bylo to venku. Připadali si jako malí kluci a malá holka, které načapali při hře na doktora, když byli zrovna v nejlepším.

„Takys jim mohl uvařit kafe!“ vytkla manželovi Baba Jaga a proměnila se ve svoji překrásnou dceru Jagu Buru. Byl to dárek vzácným hostům. Kuchař Hulajda postavil na kávu a z kredence vyštrachal nenačatou třenou bábovku. K žádnému trhání návštěvy na kusy nedošlo. Z Jagy Bury se vyklubala okouzlující společnice, jaká by se uplatnila i u dvora anglické královny, kdyby ji tam pozvali. Hýřila vtipem a byla zvídavá, uměla také naslouchat nudným válečnickým historkám ostřílených bojovníků. Všeobecná zábava se rozproudila, ani vodku nemuseli nalévat. Však také nenalévali, protože žádnou neměli. Vojáci se přitom dozvěděli, jak to bylo se starším lejtěnantem Tatjanem Tatjanovičem Stěnolezynem, vášnivým kuřákem Tarase Bulby a čestným člověkem, doopravdy.

„Kdepak,“ řekl kuchař okultista Jurajda, „Tatjan Tatjanovič, moje ficka a přítel ze sirotčince, v oborohu neuhořel, protože uhořet nemohl.“

„Ale vždyť jsme to na vlastní oči viděli!“ namítla Melodie Pod­polanská rozhořčeně. „Snad ještě můžu věřit vlastním smyslům…“

„Nemůžeš, milá Melodie,“ řekl kuchař, „vždyť nebytelnost je útvarem a útvar je nebytelností. Nebytelnost není rozdílná od útvaru, útvar není rozdílný od nebytelnosti. Když jsem byl v sirotčinci tak sám v postýlce s pevnou sítí, zatoužil jsem po osobě blízké a tu mě napadlo, že osobou nejbližší by mi mohl být Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn, jenže nikdo takový v sirotčinci nebyl. Do této představy jsem vložil veškerou svoji duchovní i psychickou energii a tělesné, fyzikální i kosmické vlnění, které bylo k dispozici, a za použití zjevené moudrosti Pragnâ-Paramitâ jsem svoji představu zhmotnil a v sirotčinci, v mé ubohé postýlce přibyl další sirotek: starší lejtěnant Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn, čestný člověk. Vzhledem k tomu, že zhmotněná představa je z hmoty éterické, můžeme o ní hovořit jako o nebytelnosti, jež je rovna útvaru, tedy staršímu lejtěnantu, který, ač existující, existuje existencí zvláštní, nadanou vlastnostmi ezoterickými, tedy nepřístupnými a nehořlavými, nemohl již jednou vzniklý jen tak zaniknout.“ Okultista se rozhlédl po svých posluchačích pátravě, aby zjistil, zda pochopili. Zdá se, že ano. Požádal tedy svoji manželku, aby přinesla židli.

Jaga Bura s velkým půvabem vstala a z parádního pokoje přinesla parádní židli. A na tu židli se posadila Jurajdova znovu zhmotněná představa ze sirotčince: Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn, jak ho všichni znali. Přesně takový, jaký vylezl z roury u Kuřích Vod. Bouřlivě, po vojácku se přivítali a podělili se s ním o zbytek kávy v konvici. Stěnolezyn ji však s díky odmítl a požádal, smí-li si v jejich společnosti zapálit cigaretu ubalenou ze svého oblíbeného Taráska Bulbáska. Co by nemohl… Když dokouřil, omluvil se společnosti a zvolna se začal odhmotňovat, až se odhmotnil docela, jako by mu v nebytí bylo lépe než mezi vojáky rozhodnutými porazit Sovětský svaz. – A jsme u jádra věci.

„Rádi bychom, Jago Buro, čarodějko překrásná, zvěděli, kde ho máme hledat? Kníže Vladimír, jasné slunéčko, nám řekl, kde ho nehledat, a my jsme ho tam skutečně nehledali. Kněžna přelaskavá Apraksějevna byla sdílnější a poslala nás za tebou, krasavice, abychom se tě zeptali,“ obrátil se Kotulán na Jagu Buru a uvedl ji tím do zjevných rozpaků.

„Jak bych já, mladá dívčina, mohla něco takového vědět… To se budu muset proměnit ve svoji bezokou a bezuchou maminku, ta ví všechno,“ řekla Jaga Bura a proměnila se v Babu Jagu, kompetentní čarodějnici.

„Haha,“ zasmála se Baba Jaga zvesela. „Vždyť on vám to kněz-hosudar Vladimír, jasné slunéčko, naznačil dost jasně, jenže vy jste neměli uši k slyšení a pokládali to za blábol vymydleného mozku, když vám zarecitoval, cituji: V prázdné lebce mozek není, je tam místo k zakuklení. A vy jste to nepochopili. Přitom stačí zodpovědět tři otázky: Čí je ta lebka? Kde je ta lebka? Kdo se v ní má zakuklit?“ Znovu se skřehotavě zasmála.

„Tak nám to prozraď, Babo Jago rozmilá, nenapínej nás,“ loudila Melodie, zatímco ostatní přemýšleli za svraštělými čely. Chyběl jim tu Weinberger, ten by snad… Ale kdoví…

„Nebudu vás už napínat. Kam se z té lebky poděl mozek, není podstatné, podstatné je klíčové slovo: Lenin!“

„Aha,“ řekl Kotulán. „Lenin. Ano, Lenin. Učit se, učit se, učit se. Kdo jiný než Lenin… Jenže ten je přece v Mauzoleu V. I. Lenina na Rudém náměstí. V Moskvě. A Moskvě, řekl jasně jasné slunéčko, Žižkovu a Libni se vyhni, když ho kněžna laskavá Apraksějevna praštila do hlavy válečkem na nudle. Proto jsme se Moskvě, Žižkovu a Libni vyhnuli.“

„Já jsem byla v bezprostřední blízkosti, když to říkal, divže jsem taky jednu neschytala, já to mohu dosvědčit,“ řekla Melodie důležitě.

„A zrovna tohle je blábol vymydleného knížecího mozku,“ řekla Baba Jaga. „Ano, jasné slunéčko má mozek sice vymydlený, ale má ho, kdežto Lenin má makovici prázdnou, vědci mu z ní mozek vyňali a odnesli do Všesvazového, nyní Všeruského výzkumného ústavu mozku V. I. Lenina, mozek zvážili a změřili, nořili do kapalin, fotografovali ze všech stran a úhlů, rozřezali na tenoulinké plátky, očíslovali, usušili a do šuplíků poskládali, aby na něm mohli bádat, naleptávat kyselinami i louhy, pod mikroskopy zkoumat, ionty bombardovat. Chtějí totiž zjistit, kde se to v něm vzalo a lze-li něco takového ještě aspoň jednou zopakovat. Jenže pak se jim do něho dali moli…“

„Dobře dobře, to je Lenin a jeho mozek,“ zarazil Babu Jagu velitel. „Ale my hledáme Sovětský svaz…“

„Tak si řekni, ty mudrci, kdybys byl Sovětský svaz, kam by ses asi schoval? Kam bych se asi schovala já, kdybych byla Sovětský svaz? Aby mi tam bylo dobře, aby mě tam nikdo nehledal, abych mohla v pravou chvíli zase vyjuknout? Přece nepolezu až někam za Ural. Do Asie. Já, být Sovětský svaz, zůstala bych v Moskvě. Já, být vámi, hledala bych ho v té prázdné Leninově makovici.“

„Babičko Jagičko, vy jste poklad!“ zajásala Melodie Podpolanská. „Co bychom si bez vás počali!“

„Sama budu leda ráda, jestli se vám to podaří,“ řekla Baba Jaga. „Sovětský svaz, to není nic pro čarodějnice. Držím vám palce, ať to dokážete, chrabří vojíni a vojínko!“ řekla a proměnila se v černou kočku. „A teď vás zvu na lov.“

Co těm chrabrým vojínům a vojínce zbývalo? Nemohli přece – i když by tuze rádi – naskákat do zlatého gazíku a vyrazit zpátky přes Ural a na Moskvu. Museli se vydat s kočkou a kuchařem okultistou na myši. Ale vůbec toho nelitovali. Byl to úspěšný lov, užili si při něm spoustu legrace.

Chaloupka na kuří noze, neděle

Má milovaná Aničko, Dušičko moje nejdražší!

Ani nevíš, jak jsem šťasten, že Tě mám. Co jen bych si bez Tebe počal! Samozřejmě by bylo lepší, kdybychom mohli jít spolu ruku v ruce životem, kdybychom si mohli navzájem pomáhat nést těžký osud… Ale vždyť ono i pouhé vědomí, že kdesi na této planetě pobývá moje Anička Dušička, mi s tím těžkým osudem pomáhá. Ještě chvíli to musíme vydržet takhle, od sebe fyzicky vzdáleni.

Ale věř, že už se blýská na časy! Ještě jsme sice v tajze, za Uralem, ale už zítra budeme v Evropě a za pár dnů v Moskvě. Tento dopis odešlu odtud a budu mít jistotu, že Tě najde. To by bylo, aby v Moskvě nefungovala pošta! Sám na něj nalepím známku a trochu pro jistotu přeplatím a vlastnoručně vhodím do schránky.

Zdá se, že už se blížíme k cíli. Už to nebude dlouho trvat a dojde k rozhodující bitvě. Tam, v Moskvě, na Rudém náměstí. Po ní už skončí naše tažení. Bude to konec našeho strádání, našeho utrpení a věřme tomu, že i našeho odloučení. Pokud ovšem tu bitvu v Moskvě vyhrajeme. A já tomu pevně věřím, že vnáší spravedlivé válce vyhrát musíme, jako věřím v naši lásku. Víra je mocná, je to energie, která pomáhá vítězit. My v té válce musíme vyhrát, vždyť pravda je na naší straně, a pravda přece vždycky zvítězí.

Už se nemohu dočkat chvíle, až si spolu vyjdeme ven, do polí a luk, budeme naslouchat skřivanům a po ničem nebudeme toužit, protože to budeme mít.

Líbá Tě Tvůj
Oldřich

„Hola hola, také já jsem zhmotněná představa,“ volal ze zápraží chaloupky na kuří noze za ujíždějícími vojsky kapitána Kotulána kuchař okultista Župajda. „Svoje vlastní představa! A jmenuji se Jurajda, vy pitomci, a nikdy jsem nebyl v žádném sirotčinci. Tatjan Tatjanovič Stěnolezyn to může dosvědčit!“

Jenže gazík už byl daleko a vojáci v něm ujíždějící Jurajdu neslyšeli. Hnali se na západ, směr Moskva.