Pod Andělskými křídly

Přes den bylo teplo jako v létě, večer se však ochladilo, a kdo měl krb, byl by blázen, kdyby v něm nezatopil. Podzimek se teprve klubal, neposbírané ostružiny už zaschly na větvičkách pichlavých. Na placatém kameni lesní polní cesty ležela protéza horní čelisti s jedenácti zdravými zuby, rozlámaná na čtyři kusy nestejné velikosti, dvanáctý zub chyběl. Zřejmě ho někdo potřeboval, tak si ho vzal. Musel kvůli tomu celou čelist polámat? Jinak by se k zubu nedostal. Jak jen někdo může ztratit horní čelist…

Civilista pacifista Oldřich Navrátil a civilista specialista Longin Pecka dřepěli nad čelistí a kroutili hlavami, jak by kroutil každý, koho něco takového potká. Jak se to může přihodit? Komu? Za jakých okolností?

„Tohle už nikdo nedá dohromady,“ uzavřel Oldřich bádání, které nikam nevedlo.

„Tohle? Maličkost,“ zaholedbal se Pecka, sundal ze zad tryskový batůžek, vyndal z něj letlampu, jakési kelímky, klubko drátu, ocelové špachtličky a lahvičku s čirou tekutinou. Letlampu zapálil, lahvičkou zatřepal, štětečkem potřel, chvíli to přidržel a bylo. Čelist jako nová, jenom ten ztracený zub v ní chyběl.

„Jeden zub v ní chybí. Špičák vlevo nahoře.“

„Kde jinde než nahoře… Já umím věci spravovat, ale nejsem Baba Jaga, abych učinil zub z ničeho,“ řekl Pecka a ponořil se do houští. Za chvíli se zase vynořil se srnčí lebkou v ruce. Nový špičák vlevo nahoře, kde jinde, byl sice vyrobený ze srnčí stoličky, ale kousnout by určitě dovedl. Nechali spravenou čelist na placatém kameni, co s ní, a šli dál, do hospody Pod Andělskými křídly. Jinam cesta nevedla.

„Dlouho jste tu, chlapci, nebyli,“ přivítal je Anděl. „Koukám, že už máte po vojně…“

„Vždyť armáda je zrušená!“

„My Andělé se na televizi nedíváme, jak to mám vědět?“ smál se Anděl. „Mám i plzeň, ale dejte si kounickou šestadvacítku a neprohloupíte. Objevil jsem nový pivovárek. Kam se na něj plzeň hrabe!“

Měl ten Anděl pravdu, kam se na něj plzeň hrabala… Pili kounickou šestadvacítku, nejlepší pivo na světě, a klábosili o tom, co kdo z nich prožil na zubařském křesle, a soutěžili, koho to víc bolelo. Vítěz ještě nebyl určen, když v Peckově batůžku pípl telefon. Esemeska:

Proteka zachod u   devcatek v   pokojicku. Strasne
to hrci. Prijd ho   spravit. Skoda
vody. Kotulanova

„Člověk si v klidu ani to pivo nevypije,“ povzdechl si Longin. „Kotu­lánce v St. Pauli netěsní záchod.“

„Kotulánce? V St. Pauli?“

„Jo. V Holešovicích, u vdovy po našem veliteli. Má tam u přístavu takový příjemný podniček se čtyřmi úžasně krásnými exotickými děvčaty, Adélkou, Blaženou, Cilkou a Dlahuší – neumí er –, někdy tě tam vezmu, fakt to stojí za to. Vzal bych tě hned, ale batůžek dva neunese. Můžeš za mě zaplatit,“ řekl Pecka, zažehl tryskové motory tryskového batůžku a odfrčel do Holešovic spravit záchod u děvčátek v pokojíčku.

Oldřicha Navrátila by ani nenapadlo zajít jen tak sám do hospody, mezi cizí lidi, pít pivo a civět před sebe nebo klábosit s náhodnými pivaři o fotbale či jiné nesmrtelnosti chrousta. Ledaže by si tam četl knížku, to by snad šlo… Jenomže knížku s sebou Pod Andělskými křídly neměl, dopíjel proto rychleji, než by si to pivo zasluhovalo. Už se chystal přivolat Anděla, že bude platit, když tu se v brance do pivní zahrádky objevil těžkotonážní kočárek pro tři děcka a za ním mamina s podzimní kopretinou ve vlasech. Moc jí ta kytka slušela.

„Nechybí někomu zuby?“ zahalekala na celou zahrádku. „Našla jsem u cesty na placatém kameni horní čelist. I s dásní.“ – Nikdo se nepřihlásil.

„To už jsou tendle tejden čtvrtý,“ řekl Anděl suše. „Je podzim, všecko opadává a vypadává: listí ze stromů, zuby z huby. Jináč si to neumím vysvětlit. Dej to sem, vystavím je ve výčepu, snad se někdo přihlásí.“

Oldřich se díval na mladou ženu s kočárkem jako na zjevení. Oči od ní nemohl odtrhnout. Byla krásná, vesele se smála, moc se mu líbila. Ale ještě cosi ho nutilo pečlivě si prohlížet její rysy. Že by… Ale ne! Jak by Anička Dušička přišla ke třem dětem? – Přihrnula se k jeho stolu a ukázala na židli po Peckovi.

„Máte tu volno?“

Zaparkovala kočárek do stínu – spala v něm tři batolata v modrém – a sedla si Oldřichovi naproti. Také se na něj zahleděla zkoumavě, až to bylo nezdvořilé, a Oldřich uhnul pohledem. Anděl před ni postavil bez říkání půllitr kounické šestadvacítky a dobrosrdečně prohodil:

„Ta je dobrá na mlíko!“

„Proč myslíš, že sem na ni chodím, Anděli,“ řekla krásná maminka, napila se zhluboka, otřela si pěnové vousy nahým předloktím a znovu se zahleděla na Oldřicha, který už zas jak u vytržení hleděl na ni.

„Poslyšte…,“ řekli oba najednou.

„Nejste vy ten blázen, co se živí kopretinami?“ Sáhla si bezděčně do vlasů, jestli ji tam ještě má.

„Ano, jsem to já, ten blázen, kterému jste zachránila život dobře umístěnými ranami do zad,“ připustil. „A vy jste Anička Dušička, která tenkrát studovala na paní učitelku.“

„Studovala, studovala, nedostudovala… Tak už vás pustili?“

„Ano, pustili. – Odkud?“

„Z toho blázince, přece!“

„Z jakého… Ach ano, z toho blázince, přece! Ano, už jsem vyléčený, recidiva nehrozí. Jsem způsobilý právních úkonů, mohu jezdit motorovými vozidly, mohu prodávat a kupovat nemovitosti, uzavírat smlouvy, mohu volit a býti volen…“

„I za prezidenta?“

„Vy byste mne volila?“

„Samo. Koho jiného?“

„I ženit se můžu,“ povzdechl a zahleděl se na kočárek, v němž se zrovna probouzeli tři Šašci: Matouš, Marek a Lukáš. Měli hlad. Jestli nedostanou najíst, spustí pokřik. Anička vzala Lukáše a Marka na klín, Matouše nechala v kočárku, ale strčila mu do pusy dudlík navlečený na láhvi s bílou tekutinou. Čiperný chlapeček popadl láhev oběma rukama. Anička si vyhrnula tričko a zbývající dva malí savci se přisáli k ní. Aničce se rozlil po tváři blažený úsměv. Bylo to jímavě krásné, Oldřich se musel ukrýt za pivem, aby nebylo vidět, jak jej ta scéna dostala. Má to někdo štěstí! Kdyby on měl to štěstí, od Aničky a třech synů by se na krok nehnul.

„Jeden musí pokaždé pauzírovat, jinak by to nešlo, nejsem římská vlčice. Střídají se spravedlivě, a jak vidíte, bez námitek.“

„Tatínek má z nich jistě radost…“

„Nemá. Musí na ně platit a to mu přijde zatěžko. Tulí se kdesi na horách ve stanu k mým přítelkyním, dostudovaným učitelkám, k chichotavé Květuši a vážné Martě a dává si majzla, aby už ne­oplodnil. Nemá nás rád a my nemáme rádi jeho,“ řekla s hořkostí v hlase. Schovala ňadra pod tričko, nechala chlapce ublinknout a vrátila je do kočárku. Matouš už spal s prázdnou láhví v ručkách.

„To říkáte jen tak? Proč se s tím bídákem nerozvedete?“

„Co bych se rozváděla, vždyť s tím Šaškem nejsem vdaná.“

„Ale to je skvělé, Aničko, vemte si za muže mne!“

„Že ty ses už zase zbláznil! Vždyť se vůbec neznáme. A podívej se na to nadělení!“ ukázala na kočárek plný dětí.

„Jak jsou úžasní! Budu o ně dbát, vždyť jsou tvoji.“

„Nejde to, nejsem blázen, abych si vzala blázna čerstvě vypuštěného z blázince!“

„A co všechny ty dopisy, které jsem ti napsal!“

„Jaké dopisy, o jakých dopisech mluvíš?“

„Co jsem ti psal z války, přece.“

„Ach tak, ty dopisy, cos mi posílal z války… Z první, nebo z druhé světové? Tak ty jsem nedostala, na polní poštu není za války spolehnutí.“

„To vím taky, proto jsem je ani neodeslal. Tady jsou,“ řekl Oldřich a začal z rukávu tahat milostné dopisy: ty, které nemohl odeslat, a také ty, které ve válečném blázinci ani nenapsal, ale napsat chtěl. Některé se známkou nalepenou nebo s několika známkami, jiné nefrankované, některé v obálce, jiné jen tak přeložené do psaníčka, některé na dopisním papíře, jiné na pytlíku od mouky, na listu vyrvaném z písanky, na okraji novin vytištěných azbukou, co jen se mu v tom blázinci dostalo pod ruku. Sypal dopisy na Aničku, až ji celou zasypal, a když byla až po bradu, konečně souhlasila:

„Tak dobře. Ale v kostele!“

„A v bílých šatech, s kytkou kopretin.“

„A kluci půjdou za družičky!“

„Platí!“

Slunce se chýlilo k západu, pokukovalo po obzoru, kam že se to dneska schová, pivo bylo dopito, další už si neobjednali.

„A co bude s těma dopisama, to mám po vás uklízet milostnou korespondenci? Nestačí, že se musím starat o cizí zuby?“ hartusil Anděl nad hromadou popsaného papíru. Oldřichovi nezbylo než je odnosit do kontejneru s tříděným odpadem. Číst už je bylo zbytečné, stejně to bylo pořád dokola to samé.

Když bylo uklizeno, vzali se za ruce a Zpod Andělských křídel vydali se na cestu. Tlačili před sebou kočár s Matoušem, Markem a Lukášem, lukami to šlo těžko, tráva jim bránila v lehkém plutí, prodírali se jí jak houštinou, ale nedbali toho, strkali to spící břemeno za sluncem podzimní trávou mezi chrpicemi fialovými, zeměžlučí odkvetlou a zhnědlým řebříčkem, dorůstající kostřavou tlačili kočárek a palicemi jitrocele, znovuzrozenými žlutými kozími bradami, kolem vratičů a uschlé třezalky, míjeli ostrůvky zpozdilých kopretin, vždyť jejich čas už dávno pominul. Šli proti zapadajícímu slunci jak hrdinové z westernu, a najednou kočárku neuvyklému na takový terén upadlo kolečko. Kluci se probudili a začali vřískat; nejdřív Matouš odbytý kojeneckou láhví, Marek a Lukáš se ochotně přidali. A protože nikde nablízku se nevyskytoval žádný specialista, který by kočárek snadno spravil, musel se toho zhostit nešikovný pacifista s ručkama oběma levýma. A hle, stal se zázrak: po několika jadrných kletbách z vojenského prostředí – nebo snad z blázince – se dobré dílo podařilo. Chlapci zmlkli a zase usnuli.

A tak šli a šli a šli, kočárek vrzal, tráva voněla. Že oni se ti dva, s plným kočárkem, nakonec vydali na cestu kolem světa…

Na cestě kolem světa doporučuji starším cestovatelům míjet území, kde jedí starce setřesené ze stromu. Cestou jsem lelkoval, díval se po vrabcích (znepokojivě jich ubývá, stejně jako chroustů), sešel jsem z cesty a vrabci mě zavedli do vrabčího města Ulmu na řece Dunaji; vystavěli tam vysokánskou katedrálu s měděným vrabcem na střeše. Kdo toho vrabce uvidí, rázem pochopí, že procházet úzkými dveřmi s břevnem napříč je pošetilé. Lepší vrabec na střeše nežli holub v hrsti. Ještě že jsou na světě vrabci, bez nich by nebylo města Ulmu a to by byla škoda. Ti, co se tam narodili, neměli by se kde narodit, a svět by byl bez Einsteina.

Hned prvního dne narazil jsem v Ulmu na říčku Blau. Protéká městem a vlévá se do Dunaje. Narazil jsem na ni v houfu turistů u staré koželužny, hrázděné a jako stará vrba nakloněné nad vodou. Voda byla čirá, studená vodička, průhledná až ke dnu; v proudu povívaly zelené šlahouny vodního rostlinstva rozkvetlé bílými kvítky a pstruh v tom vodním křoví číhal na rybáře, který se nedostavil; ryba předstírala, že je kus omšelého klacku, jenže ten by dávno uplaval s proudem do Dunaje a Dunajem až do Černého moře, kdežto pstruh musel pracovat ploutvemi, aby zůstal na místě. Díval jsem se do říčky Blau a připadal si jako chrostík, larva v čiré vodě polepená kamínky, očekávající chvíli proměny. Postával jsem nad říčkou Blau pod nakloněnou koželužnou přestavěnou na hotel s nakloněnými podlahami, jednoho dne hoteloví hosté žbluňknou do vody, vyplaší pstruha a mně, nebohému chrostíkovi, křupne skořápka.

Měl bych pokračovat v cestě kolem světa, když jsem už z cesty sešel a zabloudil do vrabčího města, ale nohy jako by uvízly na břehu říčky, odmítly chůzi a mně tu bylo jako ve snu, ze kterého se nerado probouzí, jako bych byl včarován do tohoto místa, jako bych tady, v davu turistů obdivujících nejstarší dům města, dospěl k cíli svého putování. Dost, hotovo, úkol splněn. Dál nepůjdu, tady je mi dobře, tady zůstanu. Jako zakletý vězel jsem u říčky Blau ve švábském Ulmu a hleděl do čisté voděnky na netečný klacek pohybující sotva znatelně skřelemi a nemohl se z toho očarování vymanit. Když jsem se konečně vyprostil a ušel pár kroků k náměstí s katedrálou, cosi se mnou udělalo čelem vzad a vrátilo mě zpátky k zábradlí u koželužny, nad vodu s bílými kvítky zmítanými čirým proudem. Nemohl a ani nechtěl jsem se tomu ubránit.

Vězí to kouzlo ve mně napořád. Ve snech se vrací a já vím, že až skončí má cesta kolem světa, rozpustím se v čisté vodě říčky Blau, vteču do Dunaje a pak se rozplynu v Černém moři. Má cesta kolem světa však ještě neskončila.

„Kam jsi schoval tu svou jámu, Longine?“

„Jakou jámu?“

„Tvou jámu. Peckovu jámu, přece! Kams ji dal?“

„Jámu? Copak jáma se dá někam dát? Copak já mám nějakou jámu?“

Dopsáno ve Vlkovicích 28. září 2012