Jarmilka

1

Jsem zase na huti. Už zdaleka vidím nosičku Jarmilku, jak vleče kbelíky s polívkou. Spěchám jí vstříc a tak se na ní zahledím, až klopí oči. Je v šestém měsíci, a když otevírá ústa, znovu se přesvědčuji, že jí chybí celá půlka chrupu. Ale ona je prostá, a tím kráska krásek.

Jdu podle ní a šeptám: „Tak Jarmilko, kdypak budeme mít svatbu?“

A ona odpovídá: „Až pokvete kravinec!“

Říkám: „Ale, ale! To už mě nemáte ráda?“

A ona beze zbytku tvrdí: „Ne, protože pořád tady po Poldovce lítáte, jako byste měl v zadku šípy.“

Pokládám kbelíky, které jsem jí pomohl nést, dívám se na ní vyčítavě a ona klopí víčka. Vidím zduřelé kruhy, vidím ty jaterní skvrny… a ano! Má dneska zase ten bavlněný kabátek, převázaný provazem. Zdvihá oči a říká:

„Co na mě koukáte jako dědeček na voračku?“

Tak jí to vysvětluji: „Když vy jste na mě poslední dobou nějak chladná.“ Zdvihám kbelíky a nesu je dál, poněvadž se nesluší, aby těhotná ženská nesla takovou tíhu. Na rohu učňovské školy se Jarmilka opře o roh a zvrací. Když na mě obrací ten svůj ztrhaný obličejík, omlouvá se mi: „A už je to.“ A oběma rukama si potěžkává vystouplý život a dodává: „To víte, strejdo, jsem napakovaná.“

Povídám: „Tak co? Ten váš, byl už u vás?“

Rozsvítila se: „Byl. Už jsem ležela v posteli, když přišli kluci z Cvrčovic a volali přes plůtek: ‚Paní, je Jaruš doma?‘ Tak máma vyšla k vrátkům a povídá: ‚I to jsou k nám hosti, pane Jaroslave! Copak to je za způsoby, holku nám nabourat a pak ji nechat?‘“

Jarmilka se zastavuje a přísní: „A víte, strejdo, co jí odpověděl?“

„To teda nevím.“

A Jarmilka se rozkřikuje: „Řek mý mámě: ‚No a co, teta, mám si dát nohu za krk?‘ Řekněte sám, hovoří takhle ženich?“

Zdvihám kbelíky a uznávám: „To tedy nehovoří, aspoň nemá tak hovořit.“

„Tak vidíte, a to máme mít veselku. Ale já už za ním nepolezu. To všechno ta jeho máma. Ale já jí to nedaruju. Já tam jednou vletím a řeknu: ‚Tak tady ho máte, synáčka, strčte si ho víte kam!‘“

Zlobí se, ale to už vcházíme do jídelny, kde chlapi Jarmilku vítají: „Ty, holka, ty ale seš pěkně nasypaná. To jsi polkla tvrďák?“

Ale Jarmilka se nedá: „Jen jděte, pacholci, jděte! Každej ze sebe dělá, že je svobodnej, a když s ním ženská trošku pohovoří, tak jí uděláte vostudu, a navíc posíláte domů anonymní dopisy, že leze za ženatejma chlapama!“

Jarmilka křičí, ale usmívá se, dokonce je potěšena. Zná je a oni zase znají ji. Chlapi ji hladí po ramenou, a ona, jak uhýbá, rozlívá polívku. Hrozí sběračkou: „No tak! Že ti dám na držku!“

A já zpovzdáli koukám na Jarmilku, srovnávám ji se všemi ženami, které jsem kdy znal, a nemohu se vynadívat. Jím pomalu polívku, mám čas a jsem s ní zase sám.

Usedla na konec stolu a chladí si tvář o cínový plech. Povídám: „Říkala jste, že jste s panem Jaroslavem mluvila v neděli…“

Odpověděla do plechu: „To ju, ale nevšímal si mě. Tančil pořád s jinou, a tak to moji sestru dožralo, přistoupila v tanci k němu a povídá: ‚To se ani trochu, ty drbane, nestydíš? Sestru mi zbouchnout a pak se takhle dívčit s jinou!‘“ Jarmilka se zdvihla. „A on jí dal v kole facku! Řekněte, strejdo, sluší se to, dát dámě v kole facku?“

„To tedy nesluší,“ povídám.

„Tak vidíte! Ale já půjdu k soudu a on bude platit!“

„Jarmilko, slyšíte mě? Všecko se to v dobrý obrátí. To on jenom teďka, před svatbou, si tak hází fráčkem.“

Vzala misky od polívek a v rozpacích se kamsi zahleděla. Pak zjihla: „Vy myslíte? Vy opravdu myslíte? Vždyť já ho mám, pitomce, tak upřímně ráda! Řekněte, strejdo, jakej by to byl život? To už bych všecko měla nadosmrti podělaný. Co já jsem se naprosila, naplakala, nabečela…“ Kmihla rukou. Vstávám, musím už jít.

Jarmilka otevřela dveře a zavolala za mnou: „Přijděte, strejdo, zas!“

2

Mezi týglovnou a diadurem jsem překopával haldu zrezivělých špon. Potom jsem nakládal ty špony do sázecích koryt. A když se rovnám ve hřbetě, kdo jiný si to necape cestičkou než Jarmilka s basou a kbelíkem.

Přelezl jsem hromadu cáglí.

„Tak jak je to?“ povídám.

„Óó! Zrovna jsem se dověděla od bab, že Jaroušek jim měl říct: ‚Kdoví s kým to ta rajda má!‘ Ale já mu dneska udělám u autobusu bugr.“ Jarmilka si sedla na basu.

„Stoupnu si u dvířek a tak, před lidma, mu řeknu: ‚Má poklona, pane Jaroslave, promiňte, že vyrušuji, ale na to jsem vám byla dobrá, když jsem si s váma sedla na příkopě, co? A teďka řeknete, s kým to ta rajda má? No to jsem si od vás nezasloužila, pěkně vám za to děkuju.‘“ Bila se pěstičkou do čela: „Proč jen já tenkrát chodila na tu zábavu, proč? To kluci přišli a: ‚Pojď s námi, Jaruš, na vínek.‘ A já, nána, šla. Sál nabitej a my jsme se s Jarouškem půl roku hněvali. A to mi přišlo takhle se podívat přes stůl a on tam zrovna seděl. A já, jak jsem se tam podívala, byla jsem ztracená a von taky. Tančili jsme spolu, on mi z kola nepustil a pak jsme šli za noci domů…“ Dívala se hořce, ale pak jí zasvitlo: „Víte, strejdo, jeho kamarádi už se o to berou. Zavřou mě u jedněch do skříně, pak pozvou Jarouška a zavedou řeč na tu naši veselku. A máme takový smluvený znamení. Až jeden z mých přátel řekne: ‚Ty katolíku jeden prolhaná!‘, já otevřu almaru a vystoupím. Co tomu bude Jaroušek říkat! To je dobrej nápad, co? Ale strejdo, držte mi palce!“

Vstává, zdvihá basu a po sněhu uhání do závodní kuchyně. Volám na ní: „Jarmilko, copak je dneska k obědu?“

Křičí: „Polívka kmínová, uzený vepřový pupíček a šípkový nektar. Ale ten nápad s almarou, to je, co?“

Kývám, že to je dobrý nápad, ale už to vidím, jak pan Jaroslav, známý průvan, dá Jarmilce u té almary facku. Ale co? Nakládám raději špony, beru za to. Když jsem byl hotov, přední dělník mě poslal nakládat grafit. Vašek Průcha vzal lopaty, z opuštěné koleje jsme vytlačili kocábku a zatlačili ji až ke kůlně. Otevíráme vrata, nakláníme kocábku, podkládáme ji cihlou, aby se nezvrátila. Stahoval jsem z vyrovnaných řad papírové pytle plné jemné umleté tuhy. Pak ostrou lopatou jsem každý pytel rozřízl a Vašek vyvalený grafit nakládal. Povídám: „Jako bysme nakládali všecky hříchy světa.“

„A proč hříchy?“ řekl Vašek a vyhodil plnou lopatu grafitu tak, až všecko zmizelo v mraku. „Je to spíš andělská práce!“

„Kruci, dávej pozor!“

„A proč?“ jásal Vašek, házel lopaty plné té mleté tuhy do kocábky a po každém hodu vybuchl sloup prachu, který vnikal za košili, do nosu a do úst. Pak vyšel Vašek z toho mračna už docela černý, ale s bílým chrupem. Opřel se o lopatu a řekl: „Taky jsem byl takový pytel. To vždycky, když se poslanci v koncentráku chlubili, jak to kdo dával komu sežrat, nechal jsem je a pak jsem řekl: ‚Vás, pane poslanče, chránila imunita, a tak jste mohl hovořit to, co jste chtěl, ale copak jste vzkázal panu oberlandrátovi, když vás přišli jeho lidi zatknout!‘ Tak jsem tam dělal chytrýho, až mě jednou přeložili do kanceláře. Tam byl nade mnou nějakej Vídeňák a ten do mě začal hustit Marxe, ať jsem říkal co jsem říkal. A za dva roky mi řekl: ‚Jako šrajbr jseš tady dneska u mě naposled, ode dneška jsi jiný člověk, jsi vyučen a můžeš ten jed roznášet dál.‘“

„No a?“

„No, a teď je ten jed celý mý štěstí, všecko.“

„Otázka pohledu,“ řekl jsem.

„Ano, a proto jsem pro. A když mi někdo v detailu něco správně namítá, říkám: ‚A přesto jsem pro!‘“ pověděl Venca Průchů a házel grafit dál.

Pak vzpomínal: „To když se esesáci nudili, vyvolali apel a uspořádali Dětský den. Nejdřív jsme museli tancovat Bärentanz. A za deset minut ti slabí padali a esesáci je dobíjeli. Pak nařídili Gänsemarsch, pak Blindkuh, a zase ti, co odpadli, byli dobiti. Tak jsme hráli na skákačku, na sedanku, na Nebe – peklo – ráj a nakonec bývalo válení sudů.“

Opřel jsem lopatu, vzal Vaška za rameno a koukal jsem se na něj, ale nebylo na něm vidět už nic z toho, o čem vypravoval. Když jsem stáhl pytel grafitu, vyběhla ustrašená krysa.

Vašek řekl: „Hele, krysa! Esesáci jich měli plný klece a pro zábavu je krmili chlebem. My jsme si často opatřovali chleba jedině tím, že jsme odlákali krysy do jiného kouta a vždycky některý ten heftlink jim ten chleba ukradl. Jednou jednoho kousla a on z toho umřel.“

Vzpomněl jsem si: „Když jsem dělal v cáglágru, tak jsem si jednu krysu skoro ochočil. Přesně v půl jedenáctý se vyhoupla zpod koryt a já ji krmil. Pak už to bylo tak, že žrala na půl metru přede mnou. Pak mi ji chlapi chytili do pasti, vhodili ji do koryta s kyselinou solnou a koukali se na ní, jak ji ta kyselina vysvlíká nejdřív z chlupů, potom z kůže.“

„To jsi mi neměl říkat,“ zhořkl Venca Průcha. „Já nemůžu vidět tejrat zvířata. V Kremnici pral kočí koně a já jsem toho kočího zbil pěstí a on mě pošlehal bičem.“

Povídám: „Když Němci vyklizovali Slezsko, tak v těch zimních mrazech mi přivezli do stanice vlaky domácích zvířat.

V těch otevřených vagonech. A po čtrnáctidenní cestě. Ovce si hlady spásly kožichy, a ty krávy, Venco, ty nevinný krávy! Ty kdybys viděl!“

Vašek si otřel černou slzu a chraplal: „To jsi mi teprv neměl říkat! Protože lidi, i když je Němci vozili zrovna tak jako ty zvířátka…, tak lidi mají myšlenku…“

Zamyslil se a pak se opravil: „Jenže když už jsou tak zesláblí, tak už taky jsou jako ty ovce. Co potom s gestem? Ti, co tě mučí, nepochopí. Jseš pro ně kus hnoje. U nás byl esesman, říkali mu Der eiserne Gustav, a ten stačil každýho čtvrt roku oddělat v lomech tři tisíce lidí. A na novou porci si vybíral jen samý statný lidi. Jednou se na mě kouká a já zase na něj. V mým pohledu byla všecka ta zloba a nenávist. Ale on se usmál a řekl suše: ,Na nu, so was, dass der Hund noch lebt?‘“

Vašek Průcha doložil poslední lopatou kocábku. Když jsme přišli do jídelny, Jarmilka volala: „To je dost, že jdete, moudiváčci!“

Povídám: „A schovala jste mi rohlík?“

„Ale vždyť jste si, strejdo, nedal lístky.“

„Jen se podívejte, Jarmilko, do almárky!“

„Tam nic není.“

„Jen se tam podívejte, včera tam byl rohlík, tak dneska tam bude nějakej zase.“

„Nečílte boha, strejdo!“ rozkřikla se Jarmilka a otevřela almárku, a opravdu, regály byly prázdné. Zavřela dvířka a řekla tiše: „Ledaže byste chtěl mazanou housku s máslem.“ Podala mi dvě housky a provinile vysvětlovala:

„On strejda je hodnej pán. On mi pomáhá nosit kýble.“ Jedl jsem tu housku, druhou jsem dal Vaškovi a pili jsme vlažný čaj. Vašek vypravoval: „Ten eiserne Gustav vybíral siláky do lomu a s ním byl ještě jeden a ten vybíral slabé do plynu. A tak ti žebráci, kteří to věděli, zbytkem posledních sil zdvihali kameny a ukazovali sílu, ale esesák se smál: ‚Ach, Sie sind so jung und kräftig!‘ A přišel na esesácký nápad, že kdepak do plynu, ale že ti, kteří budou vybráni, půjdou sbírat léčivé bylinky. Kräuter sammeln. A svázal Židy po dvou. Když se průvod hnul, poznali, že je vede do plynu. A nějakej židovskej tanečník se svým druhem se rozběhli a hlavou porazili toho esesáka a ti ostatní svázaní Židi se taky dali hlavama do toho… Ale pak přiběhli ostatní esesáci a zdecimovali ten bylinkový průvod a toho barovýho tanečníka rozšlapali. Co se pamatuju, jediní Židi udělali u nás takovouhle revoluci.“

Poslouchal jsem a díval se na Jarmilku, jak u skříňky pořád počítala peníze, pořád si něco šeptala, chytala se za hlavu, naslinila si prsty a počítala nanovo.

Vašek se hrubě optal: „Tak co, Jarmilko, už tomu vašemu pícháte vlásky?“

Přestala počítat, a když viděla, že jí Vašek hledí na břicho, začervenala se a řekla: „To tak! Ten by mi dal facku, jen bych se oblízla!“ – Kývla si spokojeně a s pýchou, že už někoho má, na koho se může spolehnout, že jí tu facku dá. Až z té šťastné představy zaslzela. Ale pak rozložila peníze po stole, otevřela almárku, dvěma prsty se dotýkala hrníčků. Když je spočítala, řekla: „Jaroušek je teďka hrozně nervózní, že nemůže jít do hospody, když je marod. Posledně když marodil, tak šel na Růžek, ale jeho kamarád ho shodil a Jarouškovi strhli tři dny. Na tancovačce přišel Ota, ten, kterej ho udal, ale já jsem řekla: ‚Pane, my nemáme spolu co hovořit!‘ Když přišel podruhý, řekla jsem mu: ‚Pane, já s udavačem netančím a polibte mi kapsu, ju!‘ To jsem mu řekla na sále. To bejvaly jinačí časy. Jaroušek se ke mně měl a chodívali jsme se spolu šubelit do rybníka…“

Zadýchala se, až zčervenala. Rozepjala si jupičku a vyběhla k pecím.

3

Jak jsme byli černí, sestupovali jsme potom po žebříku dolů do bunkru s vápnem. Na dně jsme se vedli za ruce, po kotníky v jemném prachu.

Vašek si vzpomněl: „Zrovna takhle, jenomže v poutech, šli v koncentráku vedle sebe… prezident policie v Moravské Ostravě a komunistický poslanec v Ostravě Bílek. Bača, prezident, maličký a Bílek obr. Jdou přede mnou a rozprávějí si. ‚No tak, pane prezidente, co jste se mě nahonil, a teď mě tady máte docela blizoučko!‘ – ‚Ale pane poslanče, jak jste nám tenkrát utekl, když jsem vás poslal zatknout?‘ – ‚Jo, pane prezidente, to že jste měl pitomé četníky. Oni se tenkrát ptali mě, poslance Bílka, kde bydlí poslanec Bílek. Já jsem, pane prezidente, byl ve fousech a měl jsem už mysliveckou uniformu.‘“

Vašek vzal z kouta lopatu, já pohrabáč a stahovali jsme od stěn vápno, protože až tam drapák nemohl. Pak přijel jeřáb, rozevřel čelisti a spustil se na hromadu, zahryzl se a zdvihal.

„Víš, co mě míchá?“ postěžoval si Venca. „To fotografování našich vedoucích u psacího stolu, v zahradách…, a pořád v pucu!“

„To je pravda,“ řekl jsem. „Vzpomínám si, že Lenin chodil jako strejček, a ta jeho Krupskaja! Často vidím ten obraz. Lenin si komponuje řeč na kolenou, sedí ve fotelu potaženém bílým povlakem. A i když jsem katolík, docela dobře ho vidím, jak v paláci beze světel, bez topení ukazuje skrz zamrzlá okna to, co ještě není. Tamhle prej postavíme elektrárnu, tamhle továrnu na secí stroje, zde na traktory…“

Vašek Průcha se vzrušeně brouzdal po kolena vápnem sem a tam.

A zdvihal ruce: „Ano, vidím ten sen. A jsem šťastný, že právě teď žiju. Pohled na sebeblbější grafikon, a už se mi lepší dejchá, protože tohle musí vyhrát. Nakonec všecko je veliká víra a já jsem strašně věrný!“

Jeřáb se snášel, znovu zapadl, tiskli jsme se ke zdi. Když zdvihl tu hromadu vápna, hučel zase nahoru ke kocábkám a vesele si cinkal.

Vašek sedl do vápna.

„Už jsem ti vypravoval o biblforšřích?“

„Ne…“

„Tak si představ. Ti měli svůj blok a každého půl roku jim před­kládali esesáci k podpisu listinu, že vystupují z tý jejich církve. A za to že půjdou domů. Ale podepsali to akorát tři. Češi. Tradovalo se, že začátkem války byl velitelem tábora Rakušan a jmenoval se Lowitz. Ten dal nastoupit biblforšry a namátkou se zeptal jednoho: ‚Podepíšeš?‘ A když řek ne, vytáhl Lowitz revolver a zastřelil ho. Tak to udělal s devíti za sebou. Pak se obrátil na svoji suitu, a jako by se s nimi nejdřív vsadil, že to dopadne tak, jako to dopadlo, pravil s vítězným úsměvem: ‚Na, was hab ich gesagt?‘ Ale co neudělal, když už jsme tam byli my. Tam vedle záchodku byla maličká místnost, které se říkalo kapuff, tam byly smetáky, košťata. Vlastně ne…“

Vašek si opřel prst o čelo: „To už tam byl Pohl… Pohl! Ten dal zatlouct dveře u toho kapuffu, okna tam nebyla, tak dírou ve střeše dal naházet plnou tu místnost biblforšry až po strop. Pak nahoře ucpali dekou tu díru a za osm hodin to oddekovali. Dvě třetiny jich bylo mrtvých. Těch živých se zeptali: ‚Podepíšete, že vystupujete z církve?‘ A všichni řekli ne. Tak to opakovali několikrát s tím kapuffem a pořád slyšeli: Nein. U těch biblforšrů byl Antikrist numero eins papež a numero zwei Hitler.

A dnes jsem se dozvěděl z novin, že papež tomu bývalému veliteli koncentračního tábora v Sachsenhausenu dal požehnání.“

Koukal jsem z jámy; padal sníh.

„Viděl jsi, Venco, Himmlera?“

„Jo, stál asi dva metry ode mě.“

„Potvora už na pohled, že?“

„Kdepák! Ouplnej faráříček. A hrabě Bernadotte stál s ním jako Červenej kříž. My, silní heftlinci, jsme stáli v popředí, vzadu ti žebráci… A před kantýnou, kde jsme stáli, byly půlky prasat, ve skříních hrách, rýže, špek… a u všeho ceny… Hrabě Bernadotte se nás vyptával za Červený kříž: ‚Za co jste tady?‘ A my jsme tvrdili, jak nás to naučili: trojnásobná vražda… vražda dítěte… zprznění nezletilé dcery… To nejčastěji…“

„A co hochverrat?“

Vašek vyskočil a zase hamtal sem a tam vápnem.

„Kdepak hochverrat! To muselo být všecko v nejlepším pořádku. Ale já tomu stejně dodneška nevěřím. Já když jsem hlásil hraběti, že jsem zabil svýho otce, tak jsem na něj mrkal… Ale hrabě byl spokojen, stiskli si ruce s Himmlerem a šli dál do lágru, kde leželi musulmani.“

„Co to bylo?“

„Tam leželi umírající nemocní. Ale esesáci na ně naházeli slámu, na tu slámu dali slamníky a oknem ukazovali hraběti: ‚Tohle máme připravené pro případ cholery.‘ A zase si tiskli ruce s Himmlerem.“

Přijel jeřáb a pak jsme nakládali vápno.

Byl jsem unaven, ale Vašek Průcha hýřil zdravím a štěstím, stříkal silami, jako by se vším tím, co zažil, spíš zotavil, než porazil. Ale já jsem dobře věděl, že když se vrátil, vážil pětačtyřicet kil. Teď se smál a bílá pěna mu svítila z koutků úst…

Vylezli jsme po žebříku, vyšli z tmavého bunkru do vánice a koukali jsme se, jak se elektromagnetické jeřáby vrhají do šrotu, rvou všelijaké předměty a vznášejí se s kořistí, aby ji pak pustily do koryt.

Šli jsme dál, ale pak jsme se museli zastavit. Jeden ten jeřáb se snášel na hromadu modrých špon a ty špony už napřed po desetitisících vyskakovaly magnetu vstříc, aby pak zalehnuty magnetem splynuly s ostatními a byly neseny vzduchem do sázecích koryt.

„To by byla jednota!“ usmál se Venca.

„Byla…, ale kolik vážíš?“

„Devadesát dva. A stejně jsou ti Češi štramáci. Kam se na ně kdo hrabe! Bylo nás tam dvacet národností, ale Češi jediní věděli, kde co je a jak na to. Kde koupit chleba… a tak.“ Zamnul si ruce: „Je to zvláštní, že jako celek se rádi hádáme, ale jako jedinci jsme géniové. Je to vůbec divný. Četl jsem, jak v napoleonských válkách deset rakouskejch husarů rozšavlovalo lehce třicet francouzskejch, ale jedna francouzská divize hravě zdolala divizi rakouskou… Nebo takový Američan! Ten je statečnější, kvalitnější než Němec. Ale rota Němců, to už je něco… Baví tě to?“

„Baví,“ řekl jsem, ale žárlil jsem na Vaškovo zdraví.

„Tak se podívej na ten dvůr. Rota Američanů, zajatá, ta by tady pošla hlady. Ale rota Rusů, ta tady najde obživu. Z trávy polívku, z tamhletěch kocábek, z ložisek vezmou šmír a udělají si pomazánku a budou žít. Nebo taková ruská baba, šnajpr. Leží dva dny ve sněhu a na to německý auto si počká! Nebo takový babě dali barel benzinu a baba to dovalí na frontu… Na Rusy já sázím všechno… Jenom Němci, ti mě plaší. Kdyby se tak odzbrojili! Už ty jejich balíčky na frontu… Trošku cukrátek, aby neusnuli, trošku hroznového cukru, kandizované ovoce. Je to balíček, ale vydrží se s tím den dva. A pak nás taky udivovali, jak s minimálníma prostředkama docilovali maximum. Ovšem jsou zde Rusové! A ti byli a jsou můj hnací motorek… Ženské? Chlast? To je málo… Idea!“

Povídám: „Ale ta skutečnost už by měla naskočit, už by to mělo jít…“

„To ano! Ale já se koukám dopředu. I když vím, že jsou taky lidi proti, přeci nejdůležitější pro mě je to, co si kladu na obzor. A to je socialismus… Abych nezapomněl! Byl tam povedený esesman, jmenoval se Bagoda. Ten si zavolal našeho lékaře a mámil na něm, aby mu otevřel hruď živého heftlinka, aby viděl bít lidské srdce.“

„Ježíšmarjá!“ chytám se za hlavu, otvírám dveře jídelny, sklepávám sníh.

Jarmilka počítá peníze.

Pak se otáčí, bere mě za rukáv a zavírá štěstím oči: „Představte si! Jeden tady byl u mě se vzkazem. Jarda už má opravenej vejminek u nich na dvoře. A zejtra tam mám přijít umejvat podlahy, a že mi Jaroušek vzkazuje, abych si to všechno rozmyslela, kam pověsit obrazy rodiny, kam zrcadlo…“

4

Dneska zase padal sníh. Ne ten bílý, ale kladenský, už smíchaný s prachem. Jdu Jarmilce naproti až do kantýny. Vidím ji stát stranou, zatímco u pultu jedna nosička přes druhou nastavují nůše, do kterých prodavačky házejí čerstvé rohlíky a počítají je. Vidím Jarmilku, ruce má sepjaté pod životem, pak zdvihá lístek s pořadovým číslem a volá: „Helenko, dejte mi to už!“

Konečně jí Helenka nakládá vrchovatou nůši rohlíků, bere od ní lístky a já přiskakuji a pomáhám Jarmilce do popruhů.

Nosičky volají: „Jarmilko, to je tvůj ženich?“

A ona se usmívá: „Kdepak! To tak, to by mi Jaroušek rozflákal držku!“

Beru kbelíky s kávou a vycházíme do šera. U kantýnské zdi září vyvařené hovězí hlavy.

Povídám: „Tak jak je?“

„Dobrý, strejdo, dobrý, ale musíte mi držet palce. Von si Jarda na druhý šichtě zranil nohu o kleště. Sedím včera doma u okénka a najednou zabrzdí auto, vyleze pán a říká, já jsem ten a ten, a jestli se chcete podívat na Jardu, tak jedem. A tak jsem jela…, hergot, strejdo, ať sebou na tom náledí neplácnete, sedmadevadesát korun by bylo v hajzlu, jen by to hvízdlo!“

Lekám se a říkám: „Kdepák!“

A Jarmilka pokračuje: „Sám dědek mi vyšel vstříc a bába mi dala šest vajec a půldruhýho kila mouky na bábovku a cukrátka. Tak jsem poseděla a von brečel, že nemůže jít do hospody. Když jsme se loučili, povídám v pláči: ‚Jaroušku, pojď mě vyprovodit.‘ Ale on povídá: ‚Copak, ty pitomče pitomá, můžu s tou nohou?‘ Tak dědek šel se mnou až ke Stehelčevsi, a to už je co říct.“

„A kdy bude svatba?“

„Asi v březnu. Do února tady ještě budu a pak, Poldovko, pa pa pááá!“

Jarmilka se otočila, kyne rukou kouřícím komínům a hned se mě ptá: „A vy jste, strejdo, sám?“

Povídám: „Mám ještě bráchu, ale ten je už tři měsíce v nemoc­nici.“

Jarmilka mě utěšuje: „To aby se ty vaše rodiče v první chvíli zbláznili…“

Nevím, co říct, tak jdeme z přítmí do světel lamp a závodní rozhlas shůry se otřásá dechovkou a Mugraueři radostným hlasem zpívají:… zelená se na souvrati čočovička zelená…

Jarmilka, zalehlá do popruhů nůše, zdvihá hlavičku a křičí do nebe: „Jděte do háje a nepřipomínejte mi polku! Co teď z toho mám? Šla jsem si koupit kočárek, ale čtyři tisíce, a kde vzít a nekrást? A kde vezmu prádýlko? Co?“ Ale Mugraueři, jako by neslyšeli Jarmilčin hlas, švitoří dál:… půjdu tam po svítání, proč, já dobře vím… Jarmilka ukázala prstíkem na sebe a řekla: „To jo, jen dávejte ubohejm holkám rady! Já jsem to taky dobře věděla, a teď to mám! A na co šáhnu, to stoji samý tácy!“

Tytéž hlasy, ale už z jiného amplionu, nám kráčí vstříc a zase se radují:… aby naši věděli, že tam chodím za tebou…

Jarmilka se tak pěkné podívala a řekla: „Von člověk těm hlasům nemůže utýct, narafičíno to mají pěkně.“

A vcházíme do jídelny. Stavím kbelíky na stůl. Jarmilka se vysvlíká z popruhů, sundavá kabát, děsně je dneska roztrhaná, ale mně jsou ty její šaty milé, róby rób.

Když jsme se najedli, nakládali jsme s Vencou Průchou mangan. Vašek zdvihl čtyřicetikilový balvan, opřel jej o hranu koryta.

„Zrovna takový kameny jsme nosili, když jsme stavěli sturmbandführerovi Lowitzovi oboru na medvědy, který mu jeho vojáci poslali z Norska,“ řekl a svalil balvan do muldy.

„Povídám, Venco, že jste to tak, jako komunisti, přečkali?“

„Jak? Komunisti měli v rukách celou vnitřní správu koncentráku. Tak… tak třeba! Takový poslanec říšského sněmu Najux, komunista, měl zprávu, že český komunistický poslanec je na cestě do lágru. Jako vedoucí bloku si na něj počkal u brány a tam se na něj vrhl, naoko ho zbil, znectil… Ale dal si ho do bloku, kam sám chtěl. Pak nastávalo deformování jména, záměna čísel…, takže nakonec to už byl někdo docela jiný. Ale jednou jdeme zvenku a v samé bráně vypadl heftlinkovi z kapsy papírek, esesáci to zdvihli a byla to poslední zpráva ruského rozhlasu…

Lapli ho, prohlídka, a pod wäscherei našli tajnou vysílačku,“ řekl Vašek a udělal si v otevřené muldě hrázku. „A teď toho chudáka si vzal Der eiserne Gustav. Nejdřív mu zlámal namockrát ruce, od prstů nahoru, ale heftlink neřekl nic. Pak si ho vzal do zahrady a tam přes něj jezdil válcem na pěchování chodníčků… Ujezdil ho k smrti, ale nedostal z něj nic. To byla svině, ten Gustav!“ vydechl Vašek, a jak rychle házel do muldy, tvrdý, ale křehký mangan se lámal a ve zlomu se třpytil petrolejovými barvami.

„Někdy Gustav přišel ještě před budíčkem a nenechal zvonit… Sám vyndal srdce ze zvonu a sám šel budit… Prý jako maminka děťátka na čelíčka… Když tak ubil šest sedm spáčů tím srdcem od zvonu, zavěsil těch pět kil nazpátek, natáhl bílé rukavičky a jel se na koni koupat… Někdy ale byly v lágru i dojemné chvíle. Ti, co k nám přišli z Moorgebiet, nám vypravovali věci, že jsme byli šťastni, že jsme tady, v suchu, v koncentráku… Byli odněkud z lüneburských vřesovišť, z kraje války to bylo komando jen pro řemeslné zločince, kteří si prací v močálech zkracovali trest na polovičku, ale pak tam dělali i političtí, pro úmrtnost… Bydleli v barákách na kůlech, pořád ve vlhku a od slunka do slunka zaváželi bažiny, na ty se potom sázel vřes a na to vřesoviště les. Zpívali takovou smutnou píseň, kterou jsme potom zpívali i my, i v jiných koncentrácích… asi takhle…“ Vašek se napřímil.

„Wir sind Soldaten… wir rücken mit Spaten, für uns ist kein Frühling da. Pak nějak jako… Vidíme slunce jen závojem komárů… A končilo to: Die Arbeit ist unendlich…“

Zůstal jsem stát s manganem na hraně koryta.

Koukal jsem se do bazénu na čištění odpadových vod, ale že byla voda teplá, u břehů se zelenala tráva.

Pak jsme nakládali, chvíli seděli, ale Vaškovi všecko připomínalo těch šest let.

„Byl jsem tam u dopravy. Jednou jedeme s rolvágnem nad bývalým pískovým lomem, kde toho času bylo takzvaný sonnenkomando. Tam stáli nazí staří lidé a umírali v žáru červencového slunce. Tak dlouho tam stáli, až umřeli, nebo je ubili. Měli už tělíčka jako hůlky, nebo nohy oteklé jako konve… a esesáci jim ty puchýře prokopávali a ti starci pištěli… utíkali a divně pištěli… a my jsme stáli s rolvágnem nad nima a srdečně jsme se smáli, popukat jsme se mohli, jak to vypadalo komicky. Pak jsme se na sebe podívali a řekli jsme si: ‚Kde to jsme?‘ A víš, ten náš smích, to bylo něco víc než pláč.“

Hodili jsme poslední kusy manganu, vzali jsme se pod paží a nakloněni jsme vyšli do průvanu. Sníh kose bil a přivíral oči.

Na rohu jsme vrazili do Jarmilky.

„Copak jste taková?“ povídám.

Choulila se do kabátku.

„Zapomněla jsem chlapům koupit cigarety a nechtějí mi dát kožíšek! Ale ať si ho někam strčí! Já stejně půjdu co nevidět domů…“

Vašek mě vzal kolem krku a díval se na Jarmilku zrovna jako já. „My vás, Jarmilko, máme stejně rádi, a až budete mít děťátko, přijdeme se na vás podívat.“

Ohrnula rtíky a zarděla se: „To jsem zvědavá!“ řekla a hnala to ke kantýně a třepala červenýma rukama do sněhových vloček…

5

Jeřáb unášel kocábku v řetězech přes celou ocelárnu, ale lidé dole klidně pracovali. Pak se kocábka snášela shůry a jeřábník ji zastavil těsně nad kolejí. Dotlačil jsem ji, dal znamení a dosedla rovnou na kolej.

Přední dělník packal o svině a kořeny, a když mě míjel, řekl: „Šimandl nepřišel…, ve vratech máš cikána!“ a hnal to dál k elektrickým pecím.

Koukám a ve veřejích stojí Vašek Průcha a s ním cikán v klobouku.

„Tak barone, nečum a pojď tlačit kocábku!“ volám a cikán se neochotně loudal.

„Nebuď na něj jak na maminku…,“ domlouval mi Vašek, „jsou to děti!“

Cikán se jen držel kocábky.

„Hergot, barone, zaber!“

„Aj… pán zlý, zlý…,“ mručel cikán.

„Nebuď na něj tak,“ znovu mi domlouval Venca. „Hitler je zdecimoval a teď ještě ty. Kdybys to viděl, jak malincí cikáni se vodili po koncentráku za ruce a zpívali německý písničky do pochodu a jak je potom stejně pomordovali s kurvama…,“ hovořil a ocelovou tyčí otvíral bednu se stříbrným siliciem.

Ale cikán se tady necítil, považoval se zde za hosta a hned bylo vidět, že přemýšlí, jak by zahnul.

„Barone, nikam nepůjdeš, vidím ti to na frňáku, že na nás šiješ boudu!“ křičel jsem.

„Rány bozský! Srdce Jezusovo! Cikán se musí najíst!“

„Ale vždyť jsi hovno dělal! Napřed se dělá a potom jí!“

„Ne, cikán napřed jíst a potom dělat. A je zima.“

„Nebuď na něj takovej,“ šeptal mi Vašek a sypal silicium do kocábky.

„Tak tedy koukej, barone. Jdi se vohřát k peci, sedni si pod osmičku, já si pro tebe za půl hodiny přijdu…“

„Ó… pán, pán dobrý… dobrý… dobrý…,“ třásl se cikán a uháněl.

„Ty vole!“ zasmál se Vašek. „Má s sebou břitvu, mistr mu prý nenapsal tři šichty, tak ho chce podříznout. Ukazoval mi tu břitvu. A ty se s ním hádáš.“

„Já nemám rád lidi levý na práci.“

Stoupl jsem si na prsa kocábky a rozhrnoval rukavicí silicium.

„Hele,“ opřel se Vašek o tyč. „Já se taky někdy dívám takhle na lidi jako ty, ale když si vzpomenu na Sachsenhausen, hned jsem shovívavej. Von člověk je něco docela jinýho, než jsme byli zvyklí z čítanek. Esesáci se třeba nudili, tak nám nedali najíst, ale kuchařům dali nažrat, co chtěli, a ještě k tomu sud piva a kořalky. A když se ti kuchaři tak nažrali, až si to skoro mohli nahmatat v krku, dostali apel a hned nieder…, hned auf! Nieder… auf! A pak museli tak dlouho válet sudy, až to všechno vyzvraceli, a heftlinci…, to vybírali profesory, umělce…, ti to museli ze země jíst… Potomci generace, která si považovala za čest, že viděla Goetha, esesáci, ti se tomu řehtali a náramně se bavili. Nebo Heinrich Kampfe!“

Vašek udeřil při vzpomínce tyčí o koleje.

„Krasavec, úzkej v pase jak panna, širokých ramen, čepici do čela…, zkrátka fešák, ale hnus. Jako lágrkomandant, když se mu heftlink nelíbil, vytáhl rudku a napsal mu na čelo číslo, které obsahovalo pokyn, do kolika dní má být zlikvidován. O svátcích se pouštělo několik heftlinků na svobodu. To bylo jako Staska… Co když to budu já? Heinrich Kampfe vyvolával, vyptával se na nacionále a podmínka byla, kdo má být propuštěnej, že musí být zdráv.

Vyvolal jednoho ubožáka a… Wann geboren, wo geboren… a tak dál… skoro čtvrt hodiny, až nakonec se zeptal Heinrich Kampfe: ‚Und sind Sie gesund?‘ A ten žebrák tím nejzdravějším hlasem vykřikl: ‚Jawohl!‘ A krásný Heinrich mu kopancem přerazil holeň a optal se svíjejícího se žebráčka: ‚Sind Sie noch gesund?‘ Ale ten zase volal: ‚Jawohl!‘ Tu se Heinrich naklonil a napsal mu na čelo rudkou číslo, protože ten heftlink byl lhář. Tak oddělali i mistra Evropy na sto a dvě stě metrů Osendarpa, Holanďana. Slíbili mu, že když vyhraje běh nad jejich dogama, že půjde domů… Tak Osendarpovi omotali kolem krku leberwurst a na znamení vyběhl mistr Evropy a ty dogy… Osendarp získal náskok a udržel by si svobodu až do cíle, ale tam mu esesák prostřelil nohu a dogy potrhaly Osendarpa tak, že zemřel…“

Vysypávali jsme silicium, prázdné bedny jsme rovnali do štosu…

Cikán se vrátil, ale když viděl, že je ještě práce, chytil si břicho a litoval se: „Panenko Maria! Cikán dostal bolení…, břuch cikána bolí!“

„Jdi…,“ povídám, „jdi, cikáne…, třeba budeme mít štěstí a hajzl se s tebou prolomí.“

A cikán si liboval: „…ó, pán dobrý!“

A šel rovnou na polívku.

Když jsme uhladili vrchovatou kocábku silicia, vyšli jsme k magacínu. Tam se vyhříval hubený brigádník, kterému říkali Atom.

Rozevřel ruce: „Gratulujte mi! Já jsem se, kluci, znovu narodil!“

Povídám: „Co to je?“

„Byl jsem deset dni zavřenej… omylem!“

Vašek mu gratuloval a hned: „Co dělají pokusy?“

„Je to dobrý! Profesor mi nejdřív nevěřil. Ale když jsem mu udělal katodový dělo, byl paf! Ale já pořád z toho mám strach, aby mi za prdelí nechytil celej vesmír! Tak rači pracuju na využití přírodní elektriky. Tý je, kluci, habaděj! Silokřivky v magnetickém poli, věrtele vysokofrekvenčního napětí. A jako první jsem udělal elektronovou pistoli. Pan profesor Fanin zapochyboval, tak jsem přistoupil k oknu a povídám: ‚Čí je to pes?‘ Profesor řekl: ‚To je můj Haryk.‘ Tak jsem na hafíčka namířil tou elektronovou pistolí, zmačknu… a pes se skácel… Profesor Fanin hned pro něj, pitval mu mozek… a mozek nadranc! Kluci, tou podchycenou přírodní elektrikou bych vyřadil Standard Oil Company, uhlí, výbušný motory! Proto teďka po mně jdou…, lapákem na mě! Ale já to chci patentovat v Baltimore!“

„Tak těbůh!“ řekl Vašek a podrbal se.

Když jsme brali za kliku, Atom na nás volal: „Kluci! Dneska utopie, zítra skutečnost!“

A vešli jsme do jídelny.

Jarmilka na mě kývá a hned vidím, že to bude nějaké smutné poselství. Beru hrníček do ruky, dívám se jinam a ptám se: „Tak co je?“

„Víte, strejdo…, víte, vono je to tak smutný, když žáby ze stejnýho ročníku jsou už šťastně vdaný…, ale já? Co jsem vám říkala, tak všechno jsem si namlouvala, myslela jsem, že se jako vzbudím a všecko bude tak, jak jsem si to vymyslela… Ale von mě nechce, von si mě nevezme…, už ani na mě nemluví… Myslela jsem, že se snad pozná…“

Držím hrníček, dávám ho na stůl a zase jej beru do prstů. Nevím, co říct, a tak obracím: „Já vím, že jste dřív ráda tancovala, že?“

Jarmilka slzela, ale dívala se už někam do radosti.

„Já? Každou tancovačku jsem zběhala. Když se tancovalo na Kladně, šla jsem na Kladno, když byla muzika v Buštěhradě, tancovala jsem v Buštěhradě, když dechovka řádila v Hřebči, vytáčela jsem rohy v Hřebči… A doma, u nás? Co vám mám vypravovat! Chodilo nás třicet, naši kluci, samí bijáci, jen se někdo na mě špatné podíval, a už kluci všecko porichtovali…“

Teď se dívám na ni a vidím, že každá věta ji odvádí milosrdně od břicha.

Povídám: „A nebude to dřív?“

Potřásla si životem.

„Ne, to vůbec ne! Když mi to udělal druhýho září, tak to vyklopím druhýho června… Ale pojďte a spočítáme rohlíky!“

Nastavuje zástěru, házím tam rohlíky a počítám…

„Je jich devadesát šest.“

Jarmilka bere basu s modrými hrníčky kávy, ale její parťačka na ní křičí: „Nikam nechoď! Budeš na pecích zase brečet!“

„Tak si tam jděte, babi, sama…,“ říká Jarmilka, jde ke své skříňce, staví se čelem k dvířkám, shrne si šátek do očí a klopí hlavu. Ale baba jde k ní, dává jí tu basu a Jarmilka na prstech počítá, komu tu kávu dát.

„Jedno Ondřejovi, jedno na fany, jedno závodnímu, jedno na plotny, jedno dvířkařce Mařce, jedno…“

6

Stojím u sedmičky, u martinské pece, a ptám se taviče Mudry: „Mistře, jestlipak jste se viděl?“

Viděl se, ale dělá, že neviděl.

„A kde?“

Povídám: „No v Praze, na Národní třidě, tam naproti Papežovi, dneska Gramofonové závody. Tam je přeci tabule dva metry veliká s nositelem Řádu práce…, a to jste vy!“

Už se tam tavič Mudra viděl, a ne jednou, ale kochá se dál: „Já že tam visím?“

„No,“ povídám. „Táákhle veliký, přes celou zeď, a koukáte tam jako spisovatel.“

Tavič se houpá v bocích, bere háček, nasazuje brejle, dává znamení dvířkařce Mařce, aby stiskla knoflík. Pec šarlatově sálá a tavič ukazuje do bouřlivé tavby pomocníkovi co a jak.

Pak se přiloudal.

„A jaký tam mám šaty?“

„Rozhalenou košili a hodobóžový kabát.“

„Jo, ta fotografie tam je?“ dělá hloupého. „Ale teď tam bude viset ta moje nejnovější… s kravatou. Ale dobře, že jsi mi to řekl, musím vzít starou do Prahy, aby viděla, kdo jsem. Je zase na mě nějaká rozpustilá… Tak říkáš na Národní třídě?“

Už přijíždí jeřáb, budeme s Vaškem na pecích sypat, lezu po žebříku nahoru, přehazuju páčku a sázecí jeřáb se proměňuje v obyčejný. Kočka pojíždí a flaška s hákem klesá. Vašek nahazuje kruh s řetězy…, zapínáme kocábky za prsa a jeřáb je odnáší do fochů a skoro je tam posadí. Přehazuji šnapr, za prsa se založí řetězy, a jak se jeřáb zvedá, vysypává jednou mangan, jindy vápno, silicium, basifrit…

Koukám, po platoně jde Jarmilka.

„Dobrý den, Jarmilko!“

Držím řetěz a usmívám se.

„Ani mi nemluvte! Prodělala jsem padesát korun!“

„A jak?“

„Asi jsem to ztratila…“

A dvířkařka Mařka volá na Jarmilku: „Tak co, ty bouchačko, kdy budeš dělat vš vš vššš?“

Jarmilka převrací oči, usedá na lavičku hned vedle dvířkařky, která teď v pauze plete prádýlko; každou chvíli to rozkládá na kolena a dlouze si to prohlíží. Jarmilka si utírá prsty, bere do ruky to pletení.

„Jaruš, ať mi nevyvlíkneš dráty!“

„Tak Mařko…,“ červená se Jarmilka. „To je dvě hladce a dvě obrace?“

Ptá se, ale vidím, že se ptá hanbou, že sama nikdy nic neuplete, jen tak se ptá, aby se Mařka moc nevyptávala. Vrací pletení a sbírá hrnky od polívky, zatímco mladá paní, Mařka, plete dál, klidně může plíst dál, protože už má na všechno razítko a hodnýho chlapa doma a v břiše dítě… Ale Jarmilka?

Jeřábník vrátil Jarmilce hrneček.

„Tak co? Volali tě na sociálku?“

Všichni obstupují Jarmilku.

Sklopila oči.

„Volali, strejdo, volali, ale já jsem tam nešla. Tak tam šla máma, a když se jí ptali, co a jak, máma se rozbrečela taky. Tak si došli k nám a ptali se mě, ale já jsem nemohla nic říct…“

„Hele, Jaruš, tady už jde vo to dítě…,“ položil jí ruku na ramena jeřábník.

„Já vím… Ale když mi to připadalo divný, žalovat na toho, kterýmu bych ani vlásku nezkřivila, to je to.“

„Ale tady jde o dítě!“

„Jde…,“ řekla Jarmilka. „Ale přeci něco je a něco není, podle pravdy… Tak na co ouřad?“

Slzy jí kapaly na zástěrku…

Starý kanálník jí řekl: „Víš, Jarmilko, až přijde ten tvůj čas, tak půjdeš nejdřív na sociálku a pak teprve na soud… To já jsem si se svojí Laurou taky vzal foršus. Ten čas jsem byl na vojně, přišla obsílka, šel jsem na soud a soudce mi řekl: ‚Sedněte si, zakuřte si, bude vám z toho špatně!‘

Ale já povídám: ‚Pane soudce, já mám svoji Lauru rád, a až přijdu z vojny, tak si ji hned vezmu, my se máme rádi!‘

Tak se mě zeptal: ‚Jste otec?‘ Povídám: ‚Jsem.‘ Podepsal jsem to a Laura už na mě čekala před soudem a hned jsme si to rozdali na hotelu. Takový byly dřív časy a lidi byli nevinnější.“

„Tak to má bejt!“ zvolala Jarmilka v slzách. Pak zvážněla a optala se: „Dědo, kdyby mi to všecko nevyšlo, co myslíte? Neměla bych Jarouškovi poslat prosebnej dopis?“

Ale právě došli tři kanálníci a jeden z nich zvolal:

„Dědku, ty stará hrachovino, co myslíš, máme dát na Chomutov křížek?“

Staroch zachrčel: „To bych nedal…, leda rozepsat tries, posledně jsem ujel… Mázla se mi tam kurva dvojka!“

Jarmilka zatahala starce za zástěru: „Dědo, co myslíte, mám poslat ten prosebnej dopis?“

Stařec se ale chmuřil víc a víc.

Pak řekl: „To bych si raději posichroval Zbrojovku, jedna, dvě, kříž. A na Chomutov jako překvapení bych dal tutovou jedničku…“

„Dědo, prokristapána, mám poslat ten dopis?“

Ale starý kanálník, když se vrahounsky rozhlídl, pošeptal kamarádům: „Hutě jsou favoriti… Ale já už dvě noci nespím pro tu košíkovou. Ta Bratislava mi dává zabrat.“ Jarmilka obešla starce a postavila se před něj: „Dědo, mám poslat ten prosebnej dopis? Ježíši!“

Starý kanálník odsunul Jarmilku jak záclonu a vyskočil: „Na Bratislavu musíme dát stejně jedniček a dvojek… V košíkový je nerozhodně vzácnost… Ale co kdyby?“ mučil se kanálník.

Jeřábník odpověděl místo něho: „Zkus to, Jarmilko…“ A skočil do jeřábu a každý si šel po své práci.

Jarmilka chvíli stála a koukala se na mladou paní, která dál pletla. Pak sestupovala po schodech z platonu, nejdřív do pasu, pak jen hlava, až zmizela…

7

Po poledni jsem sešel do koupelny, aby mi lázeňský otevřel šatnu. Zapomněl jsem si nechat potvrdit lístek na cukr. Sejdu do sklepení, pak do kotelny, ale lázeňský nikde. Vylezu po schůdkách, koukám se dolů ke kotli, jestli si tam snad nezdříml…, a dole ležela Jarmilka. Tiše sestupuju, a ona spí. Hadry pod hlavou a spí.

Dva metry od vlasů syčí přivřená pec.

Usedám vedle ní, beru ji za ruku, sahám na čelo. Je rozpálená a život tak vystouplý, že si povídám, už to snad bude? Procitá.

„Jejej, strejdo, to jste vy?“

„Co je vám?“ povídám.

Hladí si čelo.

„Mně je ýbl…“

„Tak já skočím pro doktora!“

„A to ne, já už jsem tam byla…, dneska jsem zde naposled. Kolik je hodin?“

„Už je po šichtě…, půl jedné.“

„A nesháněla se po mně baba? Ta vám je zlá! Ale ona už asi neví, co to je mít děti… Když je mohla mít, tak byla v jednom tahu vybagrovaná… A teďka to má! Je vykuchaná.“

„Ale vy máte horečku!“

„To jo…, bačkory mám promáčený… Ale strejdo, až budu doma, že se na mě přijdete podívat!“

„To víte, že přijdu, jakpak bych nepřišel. Dokonce rád přijdu. S Vencou…“

„To jsem ráda…, a teďka mě nechte samotnou.“

Nechávám ji, lezu na schůdky, na můstku mi to nedá, otáčím se a zase vidím Jarmilku tak divně skrčenou, jako by nevážila víc než patnáct kil.

„Strejdo!“

„Co chcete?“

„Pojďte sem, já vám něco řeknu…“

Sbíhám a nakláním se.

„Copak, maličká…“

„Strejdo, půjčte mi dvacku, já si koupím na cestu větrový cukrátka…“

„Jakpak by!“

Dávám ji tu dvacetikorunu, vybíhám po schodech a jdu se koupat…

Pak čistý stoupám nahoru k píchacím hodinám.

Jarmilka stojí opřená o veřeje a kouká se do jednoho místa stropu.

„Tak jak je?“

Přehrnula rty v pošklebek.

„Už je mi dobře…, a dobře taky, že jsem tady naposled, už vůbec naposled…“

„To budete chodit na procházky,“ dodávám jí kuráž.

„I kdepák! Budu mít plný ruce práce. Budeme se ségrou šít prádýlko, kupovat všelijaký věci… Snad se i na ten kočárek zmotám. To víte, strejdo…,“ podívala se na mě. „Bude tady děťátko, tak ho musíme přivítat. Já už budu píchat, a když budete mít čas, přijďte se na mě podívat… Já nevím, jaká budu, ale přijďte!“

Poprvé, co jsme se s Jarmilkou znali, poprvé mi podala ruku, takovou obyčejnou lidskou dlaň, drsnou jako volský jazyk. Držel jsem ji tak dlouho, až se mi sama vytrhla.

Ve dveřích jsem se otočil a ona už zase s přehrnutým rtem hleděla ke stropu.

8

Jednoho srpnového dne jsme s Vaškem Průchou sedli na motorku a zajeli jsme si, tak jak jsme slíbili, za Jarmilkou. Bylo poledne a slunce svítilo tak, že zeleň zmodrala a červené střechy vesniček bolely.

Ve vsi jsme nikoho nepotkali, jen skrz zdi štěrchaly řetězy uvázaných krav.

U kapličky ve stínu lip seděla na trávníčku stařena. Byla bosa a prsty měla zablácené. Šátek stažený do očí tak, že jí byla vidět jen brada.

Vašek se zeptal: „Máti, kde tady bydlí Jarmilka?“

Zdvihla šátek, ale slunce tak žhnulo, že si jej stáhla do očí.

„Která Jarmilka? Máme tady Jarmilky dvě…“

„My bysme rádi navštívili tu Jarmilku, jak dělala na Kladně.“

„Jo, Jaruš! Ta už má po všem. Narodilo se jí dítě předčasně, ale dali toho malýho Jarouška do takový kukaně. A teď? Teď už je harant chlapák! Zato holce se to vrazilo všecko do hlavy. Teď leží doma jako bez duše, je k ničemu.“

„Kudyma se tam, paní, dostaneme?“ optal se Vašek.

„Tak tady podle támhletoho statku pojedete dolů a tam na rohu je domek ševče Marvánka. A tam od toho rohu uvidíte takovej baráček, vypadá to jako na přívoze. A tam bydlí Jaruška…, za voknem má pelargonie… ode mne! Jestli se vám povede a bude s váma mluvit, pozdravujte ji od starý zahradnice, ona už ví…“

Vašek přidal plyn a horkým vzduchem skoro jako teplou vodou jsme jeli tím směrem.

Na rohu Vašek přibrzdil, ale když jsme jeli ještě kousek dál, otevřel se pohled dolů na bílý domek, který opravdu vypadal jako přívoz. Pak po cestičce vroubené husími mochnami jsme jeli dolů.

Bylo ticho a vzduch se žárem vlnil jak průzračná roleta. Vašek opřel motorku o plot, utřel si pot a řekl: „Že vidím pořád tak barevně?“

A otočili jsme se.

„Jarunina máma není doma! Jela s Jarouškem na středisko!“

Byla to zahradnice. Stála tam nahoře a troubila tu zprávu do dlaní. V těch bílých režných a sepraných šatech, s černýma rukama a nohama vypadala jak smrt.

„Polednice…,“ vydechl Vašek.

Pak malou zahrádkou s petrželí, mrkví, zelnými hlávkami a ohromnou krmnou řepou vešli jsme do předsíňky.

Na almaře stál malý suchý smrček jistě už od Vánoc, protože prázdné staniolové papírky šustily v průvanu… Vašek stiskl kliku.

Jizba byla plná slunce a na stole ležel veliký kocour. Nehnul se, ale škvírami oči nás pozoroval. V koutě byla venkovská postel a nad tou postelí byl obraz Ježíše, jak si roztrhává modrou košilku a prstem ukazuje na svoje hořící srdce, lemované trnovou zahrádkou.

A v posteli ležela Jarmilka, ležela v montérkách, peřinu skopanou do nohou, ruku za hlavou a dívala se do stropu, zrovna tak, jako jsem ji viděl se dívat do stropu jídelny tam na ocelárně…

Povídám šeptem: „Jarmilko, tak jsme už tady, tadyhle já a Vašek Průchů. Z pecí vás nechají pěkné pozdravovat a pořád se jenom ptají: ‚Kdypak už ta holka přijde?‘ A na štoplích taky říkají: ‚Nikdo neuměl tak nosit svačiny jako Jarmilka.‘ I závodní vás pozdravuje…“

Vašek vybalil z aktovky modré prádýlko, ruce se mu třásly, když to držel za ramínka ve vzduchu.

„Tohle jsme vám přinesli…,“ breptal. „To vám posílá celá ocelárna… A že ještě pošlou botičky… a papučky… a ženský od pecí vzkazují, jestli máte dost plínek.“

Olízl se.

„A dvířkařka Mařka vám vzkazuje, že malýmu Jarouškovi už plete kabátek.“

Ale Jarmilka se dívala bolestně do stropu dál, čelo zkropené potem, a skrz baráček se koukala někam daleko, v nějaký liduprázdný svět…

Vašek si položil ruku na prsa.

„Všude je, Jarmilko, něco… Já… já to doma nemám taky tak…, každých čtrnáct dní si zapakuju svoje…, žena mi pomáhá převázat kufry…, dole stojí taxík a pak řeknu ženě: ‚Tak já už jdu z domu, když mne vyháníš!‘ A žena mi řekne: ‚Já že tě vyháním?‘ Říkám jí: ‚Ano, ty mne vyháníš do podnájmu…, jdu!‘ A ona: ‚Tak si jdi, ale já tě nevyháním.‘ Říkám: ‚Opravdu?‘ A ona se na mě tak podívá a začne rozvazovat moje kufry. Já jdu dolů zaplatit taxíka…, ale za čtrnáct dní stojí taxík zase pod okny. A to všecko, Jarmilko, proto, že nemůžeme mít děti. Vy máte, Jarmilko, chlapečka…“

Dívali jsme se na Jarmilku, ale ta už věděla svoje…, už asi nechtěla nic vědět, to všechno ji míjelo, proplouvalo to kolem ní…

„Jarmilko!“

Vašek poklekl k posteli.

„Vopravdu, všichni se po vás ptají, slyšíte? My dva vás máme rádi a přijdeme zase! My už odcházíme… Slyšíte?“

Vašek vstal a dívali jsme se na ní, ale bylo vidět, že slova jsou málo…

Kývli jsme si do očí a couvali tiše z jizby. Kocour pořád ležel na stole, teď vstal a lehl si kousek dál, do slunce, které přeneslo své teplo až na kraj stolu.

Dětské prádýlko leželo přes pelest a Ježíš nad postelí si pořád rozhrnoval modrou košilku a ukazoval na svoje červené srdce s hořícím víchem a trním.

Ale Jarmilka se nepohnula. Všecko slyšela, ale nehnulo to s ní. Nebo možná…?

Zavřeli jsme dveře, a když jsme vyšli, světlo slunce bylo skoro takové, jako když hoří nikl v elektrické peci.

Nahoře stála pořád ta zahradnice a zacláněla si oběma dlaněmi hlavu.

Zakřičela:

„Tak co, mluvila?“

Vašek vrtěl záporné hlavou a mával záporně rukou.

„Tak to je dobrý!“ křičela zahradnice. „Vona se chtěla tou hanbou oběsit!“

Vašek řekl:

„Co se dá dělat. Ta má stará se mnou někdy taky tak zahejbá, že mi ta moje krásná myšlenka povadne. Ale pak se zase chytím. Snad se tam ta chuděra taky chytí…“

A ukázal na nevinný domek, který vypadal jak přívoz, s červenými pelargoniemi za oknem, ve kterém se objevila Jarmilčina zmačkaná tvářička.

„Že všechny na martinkách pěkně pozdravuju!“ vykřikla a zase zmizela.