Chcete vidět zlatou Prahu?

Maličký majitel pohřebního ústavu pan Bamba vyšel z města a sestoupil k řece. Pak se vydal k dubinám.

„Pane Bamba!“ Otočil se.

„A hele, pan Kytka!“ řekl pan Bamba. „Copak u vody? Jdete si na inspiraci?“

„Ne,“ řekl pan Kytka, „ale jdu právě od vás a vaši fyziku jsem doma nezastihl. Pane Bamba, neměl byste pro mě trošku času?“

„Pro básníka dycinky,“ řekl pan Bamba.

„Tak tedy naše surrealistická skupina by chtěla, abyste jí půjčil na jeden večer ten váš magacín.“

„A to snad ne! Nebo byste chtěli v mým skladišti na rakve dělat kabaret?“

„Žádnej kabapysk, pane Bamba, abyste věděl, my přísaháme nejen na Bretona a Eluarda, ale i na Karla Hynka Máchu.“

„No a…?“

„A u vás by byla přednáška k výročí jeho smrti a tu přednášku by přednesl Jan z Wojkowic.“

„Jan z Wojkowic? Vždyť je připoután dvacet let na lůžko!“

„Právě proto běžím za vámi, pane Bamba,“ řekl básník, „abyste věděl, že my do toho vašeho magacínu na rakve přineseme stařičkého básníka i s tou jeho postelí.“

„To tedy bude hlína,“ prohlásil pan Bamba.

„Přesně tak,“ řekl básník Kytka a díval se v chůzi přes kamennou zídku, za kterou se popásali dva bejčci.

„To se bude taky fotografovat, ne?“ optal se pan Bamba a vystupoval na špičky.

„Přesně tak. A ty pornografie se pošlou do Parizu, k rukám samotnýho André Bretona. To jsou krávy jako bejci,“ dodal básník.

„Kde?“ optal se pan Bamba a vystupoval na špičky.

„Když dovolíte, já vás pozvednu!“

A majitel pohřebního ústavu zvedl ručičky jak peroutky a obrovitý básník jej lehce zvedl.

Když se pan Bamba dosyta vynadíval přes kamennou zídku, prohlásil: „To nejsou bejci, ale krávy.“

„Už chcete na zem?“

„Už dost,“ řekl pan Bamba a pokračoval v chůzi, „jen jestli stařičký básník bude s tím přenášením svolnej. Von věří jen na přenášení myšlenek.“

„Je to hotový,“ řekl básník, „můj poslední sexuální objekt, krásná slečna z pošty, je slabá na prsa. Tak se nechává stařičkým básníkem léčit vkládáním rukou. Tím pádem to s ním už projednala.“

„Pane Kytka, nemlátíte se mnou? Neděláte si srandu?“

„Já? Z vás si dělat střevní katarh, diaré?“

„Dobrá, věřím vám.“

Tak kráčeli podle dubiny a na druhé straně cvičili hasiči, přilby se blyštěly a rozhazovaly mosazná prasátka. Dva hasiči klečeli u stříkačky, jeden držel hubici hadice, byl pořádně rozkročen, protože očekával mocný proud vody. A trubač stál s jednou rukou v pase a druhou tiskl trubku k ústům a šilhal na velitele, který mu teď dal znamení a trubač troubil, ale z hubice hadice nevystřikl ani krapet vody.

„Maj polámaný libido,“ řekl básník.

„Já ale mám magacín na rakve ve sklepení. A pro uhlí chodím do prvního patra,“ řekl pan Bamba.

„Tím to bude paranoidnější,“ liboval si pan Kytka a otočil se a křičel přes vodu, „ať vám ty vaše stříkačky fungujou!“

„Ty krávo jedna jordánská,“ křičel hasič, „jen ať funguje ta tvoje!“

„Jen jestli se dostaneme s tou postelí do mýho sklepa,“ trnul pan Bamba, „a co kdyby pršelo? Nebylo by dobrý zasunout tu postel i s básníkem do mýho pohřebního vozu? A jet s ním podle podloubí a stařičký básník by ťukal na lidi a ukláněl se?“

„Přesně tak,“ prohlásil básník, „bylo by to schizofrenické. Ale pane Bamba, vy máte nápady! Nechtěl byste chodit do surrealistické skupiny?“

„Nechtěl,“ řekl skromně pan Bamba, „jsem členem okrašlovacího spolku.“

„Tak hlavně aby byl dostatek těch černých sametových látek, co máte na dekoraci katafalků. Vyčabrakovali bychom jimi to vaše sklepení.“

„To je pravda,“ dodal pan Bamba, „s těma sametama když se jenom pohne, sypají se z nich nebožtíci.“

„Přesně tak. Ale co kdybychom nechali natisknout pozvánky na tu máchovskou přednášku… na ty fialový pohřební stuhy?“ optal se básník a křičel přes vodu: „Ať vám ty vaše stříkačky fungujou!“

„Ty krávo jedna jordánská, chceš dostat přes držku?“ volali hasiči a vběhli až pokolena do vody a hrozili.

„Tak fotografie mýho magacínu budou až v Paříži…,“ liboval si majitel pohřebního ústavu.

„Tak. Protože my surrealisté jsme hnutí mezikontinentální,“ řekl básník a ukázal hrdě na sebe, „jsme muži zasažení bleskem, muži ležící u nohou sfingy,“ a otočil se a zakřičel přes vodu: „Ať vám ty vaše stříkačky fungujou!“

Hasiči nechali montování stříkačky a i s velitelem vběhli po kolena do vody a hrozili šroubováky a francouzskými klíči: „Ty krávo jedna Bambova, chceš spadnout do labatýho po držce?“

Pan Bamba se polekal: „Ale to jsem já nekřičel!“ zakřičel.

„Až půjdeš s pohřbem, křížek ti vo hlavu votlučem!“ chraptěl velitel.

„Podívejte se, člověče, co jste to spískal,“ mračil se pan Bamba, „hasičů je hodně a budou zadávat pohřby konkurenci. A hasičský pohřby jsou slavnostní!“

„Ozvláštňujeme těm dobrým mužům život,“ prohlásil básník a stulil dlaně v troubu a křičel: „To jsem křičel já, Kytka!“

„I ty parchante Kytků!“ hulákal velitel. „My tě vosolíme taky!“

Pan Bamba si zamnul ručky.

„Pane Kytka, vy nejste jen básník, ale i charakter. Hele, co kdy­bysme sundali z drogerie toho bílýho anděla a pověsili ho potom v mým magacínu nad postel? Nebo jestli by nedovolil hodinář Cerha sundat ty jeho veliký hodiny nad krámkem a instalovat je nad čtoucího stařičkýho básníka? Bylo by to milý, kdyby ta vteřinová ručička, veliká jak moje noha, tikala v tom máchovským večeru…“

Zalykával se pan Bamba a básník polykal.

„Pane Bamba,“ řekl po chvíli, „dvojitá maniakální delta vámi protéká, já chodím a takhle špendlíčkem kopám a hledám nápady, a vy mi to sypete z rukávu.“

Pak pan Kytka obrátil oči k mračnům a přimlouval se:

„Ne já, ale tohle je básník,“ a ukázal na majitele ústavu.

„Přeháníte,“ řekl skromně pan Bamba.

„Ne, ne,“ řekl básník, „ovšem! Pohané víry neznajíce pravdy došli… Tedy, pane Bamba, ujednáno?“

Napřáhl ohromnou ruku.

„Ujednáno,“ řekl pan Bamba a vložil svou dlaničku do básníkovy tlapy.

Pak pan Kytka vytáhl hodinky.

„Tak,“ řekl a vytáhl z náprsní kapsy pohlednice, „za chvilku hodím tyhle aspekty do poštovního vozu pražskýho vlaku. Pan poštmistr mi vyloučil tyhle artefakty z přepravy. Prej to jsou pornografie.“

Pan Bamba rozevřel pohlednice jak vějíř, pak se chytal za hlavu.

„Jak to děláte?“ trnul.

„Rozstříhám matce pohlavní zdravovědu, pak jeden ceník intimní toalety žen, pak Kralickou bibli,“ řekl básník a rukou zastavil majitele pohřebního ústavu, „potom se posadím na místě zvláště odlehlém a svěřím se automatickému šepotu. A lepím ty pomíchané vystřihovánky na secesní fotografie nahých žen…“

„A co tomu říkají v poštovním vagoně?“

„Předevčírem, včera, zrovna tak tomu bude i dnes. Hodím aspekty do škvíry vagonu a zabubnuju pěstí. Zřízenec vezme pohlednice, dá razítka. Já poodstoupím do kolejí a dívám se, jak se chytá za hlavu, jak ukazuje do vagonu, aby jeho kolega honem všeho nechal a přišel. Pak se dívají na aspekty a chytají se za hlavu. Potom ten se zeleným kaučukovým kšiltem vystupuje na mašinu, která je na vodě u graniku. Strojvedoucí si pucuje ruce pucvolí, dívá se na aspekty a chytá se za hlavu taky. Atraktivita surrealistických objektů je, pane Bamba, obrovská!“

„Když já jsem členem okrašlovacího spolku,“ bránil se pan Bamba, „ale komu to posíláte?“

„Krásným slečnám, které nechtějí žít v sexuální nesvobodě,“ řekl básník a dodal věštecky, „neboť skutečnost je alkoholická.“

„Přesně tak,“ řekl pan Bamba a zvedl hlavičku, „ale když jste mě povysadil u tý zídky, abych uviděl ty dva bejčky, vzpomněl jsem si na ten případ, jak služka ukazovala svěřenýmu chlapečkovi zlatou Prahu, a když ho postavila na podlahu, ten kluk se skácel mrtvej k zemi, slyšel jste to?“

„Neslyšel…,“ zbystřil básník.

„To by nebylo všecko, vrchol byl na soudě, když soudce křičel: ‚Jak se to mohlo stát!‘ A ta služka, obryně jako vy, se optala toho maličkýho soudce: ‚Chcete vidět zlatou Prahu?‘ a soudce řekl: ‚Chci.‘ A ta služka stiskla do dlaní hlavu toho soudce a vyzdvihla jej ke stropu. A když postavila toho soudce, skácel se a byl mrtvej taky!“

„To je syrák,“ řekl básník a zvedl oči k nebi a žaloval:

„Já to špendlíčkem hledám a kopám na náměstích, a on,“ ukázal na majitele pohřebního ústavu, „a on mi to takhle sype z rukávu!“

„Pane Kytka,“ přitulil se pan Bamba, „ten případ mi nedává spát, můj tatínek mi tolikrát ukazoval krásnou Prahu, ale nikdy se nic nestalo. Že by lidi byli dneska křehčí? Pojďte a zkusíme to!“

„Když vy mě neuzvednete,“ řekl básník.

„Ale vy mě. Jsem proti vám jako děťátko,“ řekl pan Bamba.

Na druhé straně vody motor už pracoval, trubač znovu přiložil k ústúm zlatou trumpetu, hasič držel zlatou hubici hadice a byl zakročený, aby proud vody s ním necloumal. A všechny hasičské helmy se blyštěly jak zlaté přilby. Velitel dal znamení, trubka se rozkřičela po loukách. Mocný proud vody vytryskl a házel hasičem sem a tam.

„Tak co?“ volal velitel hasičů a teatrálním gestem ukazoval na proud, který se chrlil obloukem až doprostředka řeky, „stříká nám to, nebo nestříká?“

„Teďka jo,“ volal básník, „ale co tenkrát, když jste hasili v Drahelicích?“

„Ty krávo jedna jordánská! Počkej, až tě potkáme!“ křičel velitel hasičů a odepjal od pasu sekyrku, vběhl do vody a dva hasiči, kteří klečeli u stříkačky, vytrhli svoje sekery a vběhli za velitelem a pak všichni hrozili zlatými sekyrkami a rozhazovali zlatá prasátka a křičeli, „držku ti rozflákáme!“

„Jsem proti vám jako děťátko,“ připomenul pan Bamba a oči se mu leskly.

„Chcete vidět zlatou Prahu?“ optal se básník.

„Chci,“ řekl pan Bamba a zavřel oči.