Iontoforéza

Zinkové destičky a utažené fáče tlačily hlavu pana Felixe k podlaze. A taky byl obtočen zelenými a červenými a modrými drátky jak plastická mapa turistickými značkami.

Pak cítil, jak mu elektrický proud probíhá hlavou a v ústech má vůni blesku a spálených kostí.

„Sestři,“ zvolal pan Felix.

„Copak?“ ozvala se za bílými oponkami.

„Sestři, nešlo by to, aby místo tý iontoforézy mi předepsali kejtu z pivovarskýho vola?“

Mosazné kroužky zarachotily.

„Víte, jak se ve středověku léčily nervy? Klackem do hlavy! A to byste potřeboval vy! Čímpak jste v civilu?“ optala se sestřička.

„Agent, ale teď jsem na Kladně.“

„Snad né agent provokatér?“ smála se a namáčela vatu do kalciové vody.

„Ne,“ řekl pan Felix, „ale agent s teplou vodou, obchodní zástupce v pyrotechnickém zboží, ohňostroje, prskavky, bengálské ohně a galanterní zboží.“

Sestřička zmizela za bílými prostěradly.

„Sestři, slyšíte mě?“ optal se pan Felix.

„Slyším.“

„Tak vám přijedu do Trutnova a povídám ve kšeftě: ‚Kde je pan národní správec?‘ Prodavačka ukázala ke stropu a povídá: ‚V prvním patře.‘ Tak tam jdu, představím se a že mimo jiné mám taky rachejtle. Pan národní správce pochyboval: ‚Jen jestli prskají!‘ Povídám: ‚Prskají a vocasama mrskají. Jednu si zkuste!‘ A správce jednu zapálil a vona se mu vytrhla z ruky a obloukem rovnou do dětskýho kočárku na panenky, a najednou celý to oddělení hraček stálo v plameni. Když jsme potom nakládali správce do sanitky, protože maličko ohořel, šeptal: ‚Proč jsem mu to jen nevěřil.‘ To vám, sestři, byla legrace!“

Zacinkaly mosazné kroužky.

„To je vám k smíchu? To jste dostal do hlavy málo?“ zlobila se bílá sestřička.

„Málo,“ řekl pan Felix, „o trošku víc, tak už bych byl ne jednou, ale oběma nohama v ráji.“

„Nerouhejte se, vy hubo jedna prolhaná,“ zvolala a pleskla žertem pana Felixe přes ústa.

A cítil, jak její dlaň voní elektřinou.

Pak se pohnul.

Tak tak zachytila kácející se přístroj.

„Sakra,“ polekala se, „víte, kolik to stojí?“

„Takovejch jistě… šedesát korun,“ řekl pan Felix.

„Vás stejné jednou pánbu potrestá,“ prohlásila sestřička a zmizela v lesíku bílých oponek a prostěradel.

Vedle kóje pana Felixe se odhrnula záclona a nahá žena tam ležela na břiše a masérka jí hnětla záda.

„Sestři,“ optal se pan Felix, „pamatujete, když poprvně začalo hrát rádio? Krystal?“

„Vždyť to jsem ještě nebyla na světě,“ kohoutila se kdesi sestřička, „že vás pámbu víc netrestá!“

„Potrestá, protože se chci ženit,“ řekl pan Felix, „ale když začalo to rádio, tak každej žák jsme na chvilku dostali na ucho sluchátka a před hotelem, kde čekala celá škola, chodil sem a tam farář s panem učitelem řídícím a vrtěli hlavama a říkali: ‚Nevím, nevím, ale tenhle revoluční vynález nepřinese asi lidstvu nic dobrýho.‘ A taky jo. My jsme krystalku měli doma první. Dědeček ale zapomněl, že má v uších ty sluchátka, a jak si šel pro korbel piva, kterej stál na vokně, tak krystalku strhl a rozbil. A tatínek, že nemohl napráskat dědečkovi, napráskal nám. To je spravedlnost světa.“

„Ta vaše žena si ale s vámi užije,“ smála se sestřička a smotávala komusi, kdo seděl ukryt v oponkách, fáč z hlavy. A že sestřička stála proti oknu, za kterým svítilo dopolední slunce, a že sestřička nic na sobě pod pláštěm neměla, pan Felix si všimnul toho, čeho si vždycky rád všímal, že ženské mají tam nahoře nohy několik centimetrů od sebe.

A sestřička stála a slunce ji prosvěcovalo.

Pak se otevřely bílé dveře.

Nejdřív vešla červená růže, pak ruka, která tu růžičku nesla, potom muž v modrých teplákách.

„Ale pane Šťastný, vy už si to štrádujete sám?“ zvolala sestřička a vykročila, a jak držela fáč, na jehož konci kdosi byl, za ten fáč vyzvedla sehnutého pacienta jak bernardýna. „To jsou pokroky!“ libovala si sestřička.

„Tady,“ řekl pan Šťastný, „kytičku. Děkuju vám, že jsem.“

A jeho hlas se dral jako voda hrdlem láhve.

„To je vopravdu od vás hezký,“ hovořila sestřička a namotávala dál fáč a pacient, který byl na jeho konci, vždycky udělal krok dopředu, „to víte, pane Šťastný, my tady děláme, co můžem! Ale musíte chviličku počkat, hned vás posadím!“

Pan Felix natočil hlavu a viděl, že příchozímu jako by kdosi hrábl do obličeje pařátem a obě tváře mu strhnul o několik centimetrů níž. Pravé víčko zářilo červení jako ta růže, kterou postavila sestřička v půllitru do okna.

Teď odmotala pacientovi fáč z hlavy a zinková destička se svezla.

„Přijděte zase v úterý,“ řekla sestřička a poklekla před pana Šťastného, našpulila ústa, pískala a smála se.

„Tak co, zkusíme si zapískat ve dvou?“ optala se.

A pan Šťastný nutil svaly kolem úst, aby se pohnuly.

Pak sestřička pískala pomalu.

Potom pomaličku špulila ústa, aby si pacient dobře všimnul, jak se to dělá, než se zapíská.

A sestřička pískala, ale svaly kolem úst pana Šťastného ne.

Pak se pokoušel znovu, cenili na sebe se sestřičkou zuby, potom mu prstíkem sestavovala svaly kolem úst.

A nezapískal a zmalomyslněl.

„Nejde to,“ řekl.

Za bílými oponkami zvonil budíček.

„Nic si z toho nedělejte, pane Šťastný, půjde to, určitě to půjde, já vím, že to musí jít, jen si vzpomeňte, jak jste vypadal, když vás sem přivezli!“

A mosazné kroužky za ní zacinkaly.

„Dvacet let dělám na pile a teď tohle,“ řekl pan Šťastný, „to je to, že ta pila mi moc foukala…, nebo jak do mě tenkrát sjel vysokej proud? Ale já vím, že už to nikdy nebude vono, že jednou ten záchvat nepřežiju, a fííí a budu hin…“

Řekl hořce pan Šťastný.

Pan Felix se optal: „Co jste to říkal?“

„Fííííí,“ zapískal pan Šťastný, „a budu hin.“

„Jak?“ natočil hlavu pan Felix.

„Fííííí,“ opakoval pan Šťastný, „a budu hin.“

Sestřička vyběhla a tančila: „Pane Šťastný, svaly kolem úst se vám pohly!“

A pan Šťastný seděl a opakoval si a hvízdal: „Fííííí a budu hin.“

Budíček začal zvonit u pana Felixe.

Sestřička vypnula proud.

„Doma mám zrovna takovýho budíka, značky Patent Rosskop. Sestři, já, kterej nesnášel ani tikání hodinek, vlastním takovej krám. Ale na noc ho zamotávám do šály a pak ho ukládám a zamykám do skříně. A přeci jen zvoní tak, že vstávají i sousední partaje. Takovej budík…,“ řekl pan Felix a odmlčel se.

Sestřička mu odmotávala z hlavy fáč, ale očima hladila pana Šťastného a hvízdala a pan Šťastný hvízdal taky.

Pak přišel zsinalý stařec, který si nesl ruku v zeleném futrálu. Za ním kráčela asi jeho žena a držela dlaně několik centimetrů od zad toho zlostného starce.

A z opon vykročila masérka. Kapal z ní pot a oddychovala. Rytmicky pohybovala knoflíkem u prsou a bílým pláštěm.

Pan Felix si oblékal košili u okna.

Dole se blyštěla Praha jak mosazná dětská postýlka. Uličkou pod nemocnici kráčel hubený člověk, kterého podpírala asi jeho žena, nesla růžový polštář a pořád jej natřepávala. Zastavovali se. Mužem otřásal dusivý kašel. A žena natřásala růžový polštář. Možná, pomyslil si pan Felix, že to jsou manželé, kteří teprve teďka se v téhle uličce zamilovali, teďka si jsou nejblíž, teďka by teprve mohli spolu spokojeně žít.

Pomyslil si pan Felix, ale zacelená rána v hlavě zabolela, až zajajkal.

Pak viděl, že pan Šťastný má nejen zafačovanou hlavu, ale i obě nohy a ruce. A ke každému údu vedly barevné drátky. Pan Šťastný seděl v elektrickém křesle a vypadal jak telefonní centrála.

Sestřička už byla docela jinačí sestřička.

Naklonila se a zespoda, jako by se chtěla napít z hydrantu, řekla:

„Pane Šťastný, potom mi půjdete na jodovou masku, ano?“

Pan Šťastný zapískal a řekl: „Fííííí a budu hin.“

Mosazné kroužky zacinkaly vesele jak smích.

Pan Felix cestou uvažoval, že za poslední lístky si koupí půl kila hovězího masa. A maso uvaří a sní jen tak posolené s hořčicí nebo křenem.

Pak se zastavil před výkladní skříní. Ve výkladu byl lavor vepřových srdcí a překrojená krvavá tlačenka. Řezník stál v krámě a mračil se. Nad nim visely na háku hovězí plíce, kořínek. Pan Felix vstoupil.

„Fuj,“ řekl řezník a obočí se mu rozstříklo. „Masnám vozejí maso autem, ale já si musím chodit pro maso až na jatka!“ Odprskl do vepřových srdcí.

„Doba je zlá a lidi taky,“ řekl pan Felix opatrně, „ale nebylo by tam žebro nebo pupek?“

„Omylem mi dali kousek pěknýho masa, štrejchněte si!“ řekl řezník a popadl kus flákoty.

Pak hodil maso na váhu.

Pan Felix si vzpomněl, že posledně to maso zavánělo. Chvíli váhal, pak stoupl na špičky a sklonil se a přivoněl k hovězímu pupku.

Když se narovnal, viděl, že tohle neměl dělat.

Řezník vypadal jak vejr.

Hrábnul po mase a tou lojovou flaksou udeřil pana Felixe do tváře, až mu zalepil jedno oko. A začal brousit řeznický nůž o vocílku, kterou pořád nosil u pasu. Pan Felix utíkal ulicí a řezník za ním křičel a bodal do sluncem prohřátého vzduchu: „Čuchejte si ke svý pudeli!“

Ke svý pudeli proto, že starý řezník místo „er“ říkával „u“.