Dáma s kaméliemi

Je poschoďový činžák na periferii a ze dvora i z pavlače toho domu se vchází rovnou do bytu a na každých dveřích těch bytů je nasazena malinká předsíňka, která se podobá dřevěné krabici, a tak nájemníci jako by vcházeli nebo vycházeli z almar, tolik se ty předsíňky podobají skříním. A točité schody vedou na pavlač a čas od času se natírají vápnem, aby se ušetřilo světlo za stmívání. A z výklenku schodů shlíží Kristus, který místo trnové koruny má věnec umělých růží, které jednou jeden nájemník vystřílel u kolotoče, a pod tím Kristem klečí domovnice a vedle ní je kbelík a ta žena mocnými pohyby drhne schody.

„Dobrej večer, maminko,“ pozdravila aranžérka Rosetka.

„Dobrej,“ řekla matka a stáhla hadrem špínu.

„Maminko, kolikrát jsem vám jen říkala, abyste si dala pod ty kolena rohožku. Nebo přeloženej pytel!“

„Ach jo,“ řekla matka a nechala ruku v kbelíku.

„Vidíte, vidíte, jste potom samý regma a celý noci prohekáte,“ řekla Rosetka a štítivě špičkou střevíčku odhrnula mokrý hadr a postavila se o schod nad matku. V prstech držela na zlaté niti bílou krabici, která se pohybovala jak kyvadlo.

„Ach ty můj světe,“ lamentovala matka a namočila kartáč do špíny, „neseš nějaký prachy?“

„Až příští měsíc,“ řekla dcera.

„Tak to tě budu živit do smrti?“ zahořekovala matka a rejžákem jako by ventilovala svoje neštěstí.

„Tak hele, matko, dost. Jestli se vám to nelíbí, tak si spakuju svoje cajky a jdu z domu. Copak jsem na světě jen pro nějaký slzavý oudo­lí?“ řekla Rosetka.

„Co to zase neseš v tý krabici?“ optala se matka.

„Však vy to dobře víte,“ řekla Rosetka a zvedla prstík a na zlaté niti převázaný balíček se klinkal a dívka sklonila hlavu a houkla, „už abych zase jela na rajón!“

Tak vešla na pavlač.

O zábradlí se opíraly dvě stařeny.

„Já,“ řekla jedna, „já kdybych byla na místě paní Simpsonový, tak já bych řekla princi Waleskýmu, jako tvoje milenka, prosím, ale jako manželka nikdy ne, protože tím by britský impérium bylo u bejka…“

„Dobrej večer,“ řekla Rosetka.

„Dobrej, dobrej,“ řekla sladce druhá stařenka a dodala: „Asi sprchne, jsou cejtit kanály.“

Rosetka vešla do předsíňky a hned do kuchyně. Bílou krabici položila na vystlanou postel, pak vešla do tmavého pokoje. Okny toho pokoje bylo vidět přes ulici do rozsvíceného hostince.

„Jseš tady?“ optala se.

„Jsem, Rosetko, nebyl na pavláčce můj kocourek?“

„Neviděla jsem, ale dobrej večer, tati,“ řekla a pak se opřela loktem o křeslo, ve kterém seděl její otec a díval se do hospody, kde kolem zeleného biliáru chodili hráči s tágy a rámy oken jim utínaly hlavy a nohy.

„Že to ten Láďa nehraje přes ruku?“ divil se otec. Rosetka si rozpínala podprsenku.

„A co jsem říkal,“ řekl otec spokojeně, „a navíc teď Kamil bude ozobávat američku!“

„Ano?“ řekla Rosetka a stahovala si kalhotky, ale noha jí zachytila nártem a ona poskakovala, až upadla bokem na divan.

Ale otec se rozkuckal a začal dávit.

Rosetka přistavila kbelík, pak otevřela skříň, vytáhla bílou róbu, hodila si ji na sebe, hladila studený atlas a dívala se, jak jí to sluší.

„Abych už vydávil ten zatracenej život,“ řekl otec.

Pak se schoulil do klubíčka a naslouchal něžným úderům biliárových koulí.

„Kdyby tady byl tak můj kocourek,“ postesknul si.

„Však von se vrátí, asi se někde mrňouká nebo co,“ řekla dcera a dopnula si čistou podprsenku.

Pak vešla do kuchyně.

Matka stála před zrcadlem a držela v prstech větvičku krásné kamélie. Na vystlané posteli ležel zlatý provázek a otevřená bílá krabice.

„Maminko, hned si sundejte ten pytel!“ řekla Rosetka a dodala šeptem, „zase mu bylo špatně.“

Matka opatrně položila kamélii na postel, pak si odvázala pytel, který nosila místo zástěry, když myla schody, a ukázala na větvičku a volala: „Takovou kamélii jsem mívala o každým zahradnickým plese!“ a pošeptala: „Chtěl telecí s nádivkou, už mu asi nebere…“

„Maminko, budete mi pomáhat!“ řekla Rosetka a dodala šeptem: „Pořád se ptá po kocourovi.“

Matka z almárky vzala stříbrné střevíčky na skleněných kram­flíčkách, dívala se na dceru, skloněnou nad umyvadlem, a volala: „Na těch bych si vyvrkla kotník!“ a dodala šeptem: „Zakopával o tu potvoru, tak doktor řekl, že kocour musí pryč.“

Rosetka si čistila ouška cípem ručníku a matka přinesla z pokoje atlasové šaty, zvedla je před sebe a dívala se v zrcadle, jak jí to sluší.

„Maminko, umejte si ruce, umažete mi to!“ řekla Rosetka a dodala šeptem: „A kam jste ho odnesla?“

„Rosetko, tobě budou všichni závidět,“ volala matka a pošeptala: „Vodnesla jsem tu příšeru do ďáblický rokle.“

„Maminko, teďka mi přetáhněte tu róbu přes hlavu,“ řekla Roset­ka. „Zejtra ho půjdu hledat, to jste to vyvedla.“

„Ach, ty šaty jsou šikanézní,“ zvolala matka a pošeptala: „Včera tatínek poprvně v životě plakal, nikdo z kamarádů už za ním nepřišel, nikdo mu nic nevzkázal, nepozdravoval…“

Rosetka si kroužila smělejší rty, pak připevnila kamélii na šaty.

Matka utřela slzu a vzdychla.

Pak otevřela dveře do pokoje, rozsvítila a oběma rukama ukazovala na vstupující dceru.

„Jen se podívej, tatínku! Dáma s kaméliemi!“

Vychrtlý obličej vykoukl ze křesla.

„Sluší ti to, dceruško, sluší,“ řekl otec a zvedl k obličeji kulaté kapesní zrcátko, díval se do něj a pak ukázal prstem na fotografii mezi okny, fotku silného muže v rozhalené košili, jak stojí u biliáru a kříduje si tágo, ukázal na tu fotografii a řekl: „Z takovýchhle začátků, takovýhle konce,“ dodal a zadíval se do zrcátka a objel si prstem vrásky kolem úst.

„Tatínku,“ řekla Rosetka a jak manekýnka se otáčela, aby se ukázala ze všech póz.

„Sluší ti to, děvčátko,“ hovořil otec tiše, „pěkně se bav, tak jako jsem se já rád bavíval, a radím ti, vždycky chtěj bejt něčím lepším, tak jak jsem to dělával i já…, já, kterej dneska už vím, proč kamarádi od biliáru už nejdou a nepřijdou. Já sám bych za sebou nepřišel taky,“ řekl usměvavý otec a podíval se znovu do kulatého kapesního zrcátka a dodal: „jen kdyby tady se mnou byl můj kocourek, můj kocour, kterej mě vidí pořád tak, jako bych byl mladej a hezkej a milej a tak, víš?“

Pod okny zabečel klakson.

„Taxík je tady,“ zvolala Rosetka, „tatínku, dobrou noc!“ a poslala vzduchem hubičku.

„Jdi, holčičko, a bav se, bav, tak jako já jsem se bavíval, když byl můj čas,“ pošeptal otec a opřel se o futra oken a viděl, jak hráči biliáru se nahrnuli k oknům hospody a dívali se, kdo to sem přijel, nebo kdo to odjíždí?

V kuchyni hodila matka Rosetce plášť z falešných hermelínů přes ramena.

„Maminko, rychle mi dejte padesátku,“ řekla Rosetka.

Matka otevřela otlučený kredenc a vzdychla si: „Ach ty můj bóže.“

Pak atlasová róba vyběhla na pavlač.

Matka se jednou rukou opírala o zábradlí, druhou o bolavý kyčelní kloub. A dívala se, jak točitým schodištěm se snáší na dvůr bílý plášť z falešných hermelínů a skleněné kramflíčky vycvakávají hluk lepšího světa.

Rosetka vyběhla na dvorek, stála nad kanálem a ručkou pokynula matce a upřímně se na ní zasmála. Matka potřásla hlavou a zavřela oči.

Jedna ze stařen řekla jedovatě: „Bude pršet, jsou cejtit kanály.“