Pan notář

1

Každé ráno se pan notář modlil v rodinné kapli. Byl to pokoj se dvěma okny, na kterých byly obrazy z barevných skel. V jednom tom okně svatý Dionýsius, ač sťat, přeci ještě vstal a nosil tu svou uťatou hlavu kolem popraviště, a ve druhém okně je popravené svaté Agátě uťata ruka a posel s tou useknutou rukou zabloudil a vrátil se tam, odkud vyšel, znovu k té bezruké mrtvole.

Tak pan notář klečel a modlil se, ale přitom si vyčítal, že si nevykloktal ústa. Nakonec se pokřižoval, vstal a otevřel okno.

Když přivykl jitřním paprskům, nechal pod sebou modré střechy a přes řeku se díval na druhou stranu a s rozkoší vdechoval vlhký vzduch.

„Babíííí, babíííí,“ volal zdola dětský hlas, „babičko, Zděneček jí psovský hovínka!“

A pan notář vystoupl na špičky a sjel očima do dvora starého pivovaru, kde se už nevařilo, ale kde bydlili lidé. Tam u pumpy stála holčička v červené zástěrce a slaměném klobouku a ukazovala na tříletého chlapečka, který cosi blaženě strkal do pusy.

A hubená ženská vyběhla z prádelny, zdvihla ruce a křičela: „Setsakramentský haranti! Kdy já to prádlo takhle doperu?“ a drapla vnoučka a třásla s ním nad kanálem.

„Čuně jedno čuňácký, počkej, až přijde máma domů, ta ti zase rozšněruje díru!“ hrozila, a pak si to rozmyslela a dala chlapečkovi facku, až ta hovínka odletěla. A pak se dala do dívenky: „Co na mě čumíš jak auto? Já ti taky dám po hubě, až se ti ty tvoje švidratý oči srovnaj. Tady máš!“ vytáhla z kapsy modré zástěry píšťalku, „a táhněte si hrát do kuchyně. A ty, Lidlo, kdyby se něco dělo, zapískej na tuhle píšťalku a já přijdu! Vždyť, vy dva vrazi, kdy já to prádlo jenom doperu?“ zdvihla babička znovu ty praním modré ruce.

Pak notář zavřel okno a vyšel z pokoje na ponurou chodbu a pak rovnou do kanceláře.

„Dobrý den, pane notáři,“ pozdravila slečna písařka a dál zalívala květiny.

„Dobrý den, slečno, dobrý den,“ zamumlal starý pán a pak si zamnul ruce, „tak co jste včera všecko dělala?“

„Hrála jsem tenis… a jen si pomyslete, pane notáři, že jsem prohrála. Prohrála jsem s dámou, která je o patnáct let starší než já…, prohrála na dva sety. Není to hrozné?“ řekla a vylamovala zaschlé listy ze stonků muškátu.

„Ale, ale,“ řekl notář, „pokud vím, tak hrajete tenis výborně?“

„No to ne,“ zarděla se písařka, „do toho mám daleko, ale nějak jsem měla trému.“

„Že by tedy byla soupeřka lepší?“

„To také ne, ale to jsem celá já. Jak o něco jde, prohraji, co se dá…, a tolik mě to mrzí! Vždyť šlo o klubový žebříček!“

„No, tak vyhrajete podruhé, ale co jste dělala pak?“

„Když se potom setmělo a poplakala jsem si v šatně, šla jsem se koupat. V plavkách jsem šla proti vodě, tam nahoru k dubu, už byla tma a nad dubinou vyšel měsíc, ohromný žlutý měsíc, a ten se zrcadlil až ke mně, seděla jsem na kameni a nohama jsem se šplouchala ve vodě, ve které se zrcadlil ten žlutý měsíc…“

„A pak?“ zdvihl obočí pan notář.

„A pak jsem vklouzla do vody a plavala jsem v té mosazné vodě, dělalo mi to potěšení plavat v tom odrazu měsíce, rukou odhrnovat tu kovovou barvu, a když jsem zdvihla ruku, měla jsem ji mosaznou, zkrátka, pane notáři, bylo to ve vodě rozkošné…“

„A co potom?“

„Potom jsem se polekala.“

„Jděte!“

„Ano,“ řekla dívka a usedla k psacímu stroji, „představte si, pane notáři, že tam ve stínu dubiny, najednou jsem v tom hlubokém stínu viděla, že si to tam vykračují troje bílé trenýrky.“

„To snad ne…,“ divil se starý pán.

„Ano, troje bílé trenýrky, až jsem ztichla v tom rákosí jak myštička. A ty troje trenýrky kráčely po hrázi a slyšela jsem, jak spolu rozmlouvají…, a víte, co to bylo?“

„To jsem sám zvědav!“

„Byli to tři nahatí páni! Tak byli opálení, a protože se opalovali v trenýrkách, tak ruce a nohy a trup splývaly se stínem dubiny, a oni kráčeli nahatí! Tři naháči…, a já jsem, pane notáři, myslila, že to kráčejí samotné trenýrky,“ zarděla se písařka.

„A viděla jste všecko?“

„Všecko, všecičko…, byli to tři mladí studenti, tak mladí jako já…“

„To muselo být krásné,“ řekl hořce pan notář, „to muselo být překrásné, mladá dívka v mosazné vodě a troje bílé trenýrky ve stínu lesíka…, ale co jste dělala potom?“

„Pak jsem doplavala až ke klubu, slyšela jsem, jak u dubiny ti tři studenti naskákali do vody…, a osušila jsem se a šla domů.“

„A doma?“

„Doma jsem sedla a pod lampou jsem rýsovala,“ řekla písařka.

„To jsem chtěl slyšet!“ zaradoval se pan notář.

A dívka se zvedla a položila před něj čtvrtku rýsovacího papíru, na kterou včera v noci narýsovala nápis: Záslužný otče, po dlouhém a plodném životě odpočinutí lehké najdi v zemi.

„Tak vy jste mi to přeci napsala,“ radoval se starý pán, ale když znovu přečetl ten nápis na svůj pomník, který si sám vymyslil, zarazil se.

„Hmm…, ale proč ne odpočinutí taky v nebi?“ optal se.

„Ale takhle jste mi to nadiktoval,“ zneklidněla písařka.

„Správně, avšak slečno, nápis na pomník je důležitá věc. Já bych tam chtěl mít takový nápis, aby ještě za sto let se z něj dalo vyčíst, kdo jsem to byl já.“

„Pane notáři, na židovském hřbitově jsem četla pěkný nápis! Ze země do země…“

„To je židovský nápis!“ zdvihl pan notář ruce na obranu, „copak, slečno, nechápete, že křesťanství povýšilo člověka na Syna božího? A když není vzkříšení a zmrtvýchvstání, pak všecko to, co tady děláme, je marnost nad marnost…, ale teďka mi napadá! Slečno, pište!“ zbystřel starý pán, a když se písařka připravila, diktoval: „Tlumil jsem svůj lesk… a rovnal jsem se svému prášku, abych se rozsvítil na nebesích…“

Když dopsala, optal se: „Co budete dělat dneska večer?“

„Půjdu ke švadleně, víte, pane notáři, chci si dát ušít takovou blůzičku, secesní vzor, takové červené proužky na bílém hedvábí, takhle upjatou ke krku, takovou hrozně způsobnou blůzičku, jak nosívaly vychovatelky, jak ji měla Paula Weselá ve filmu Maškaráda, nebo jestli jste ji viděl, jak hrála s Joachimem Gotschalkem ve filmu Očekávám tě…“

„Co ale budete dělat potom?“

„Pak si půjdu zahrát tenis a pak se zase vykoupám za večera v řece… a možná, pane notáři, se taky vykoupám nahá jako včera ti tři studenti, kdyby někdo šel po druhém břehu, viděl by bílé dámské plavky, protože moje opálené ruce a nohy by splývaly se stínem dubového lesíčka…,“ řekla a udělala oči, ale viděla, že pan notář nemá slitování, a tak dodala způsobně, „a pak, až přijdu domů, budu rýsovat, jak tlumil jste svůj lesk a rovnal jste se svému prášku…,“ a narovnala se a nedovedla ztlumit lesk svého mládí.

Když pan notář zíval, ještě trošku měl otevřená ústa, ale umělý chrup už byl sklapnutý.

„Děkuji vám,“ řekl a usedl za stůl, „ale teďka, dříve než přijdou klienti, budeme pokračovat na posledním bodu mého testamentu,“ pravil a listoval v listinách, které vytáhl ze zásuvky stolu.

Pak vstal a nevzrušen chodil kanceláří.

Zastavil se u otevřeného okna ve druhém patře, přes muškáty a prejzové střechy se díval na řeku, ve které chodily stromy po rukách, a diktoval: „Rakev moje budiž kovová, bohatě zdobená, malý egyptský vzor s vnitřní výzdobou, zvonění při pohřbu všemi zvony, smuteční komnata vyčalouněná, podlaha černým suknem pokrytá a v čele skvostný kříž s anděly…, ale nahatá se budete koupat dneska večer?“

„Nahá…, bóže, vždyť bude už tma,“ řekla dívka a její prstíky hbitě chrastily v psacím stroji.

„To bude krásné,“ řekl starý pán, a když slyšel, že stroj ztichl, pokračoval, „a v čele skvostný kříž s anděly…, třicet šest čtvrtkilových voskových svící…,“ diktoval, ale že slyšel na dvoře šoupavé kroky, vyklonil se přes muškáty. A pivovarským dvorem se šoural starý kočí v důchodu, tak divně šel, jako by šlapal na bicyklu nebo jel na lyžích, tak si šel sednout na sluníčko, teď vyndal fajfku s pakunkem od sodovky, aby mu ta fajfka nevypadla z bezzubých úst, vyplil se a posadil se ke zdi, jak polámaný keř tam seděl, ale zamlada? Pane bože, za mladých let, vzpomněl si pan notář, tenhle kočí utrápil dvě manželky k smrti, tu první, ta když mu nechtěla být po vůli, tu přitáhl za vlasy k lodnímu kufru, zdvihl víko a přivřel tam ten rozpuštěný cop a zamkl ten kufr… a druhé ženě zase svazoval copy v uzel, sundal ze skoby obraz Ježíše a na ten hák pověsil za ty copy svoji manželku, aby s ní mohl dělat, co chtěl…, možná že se to těm ženským líbilo, možná jim to dělalo dobře, některé ženské jsou skutečný nástroj ďábla…

„Pane notáři,“ připomněla písařka, „třicet šest čtvrtkilových voskových svící…“

„Aha! Tak…,“ obrátil se pan notář, a když se vynadíval na písařčiny kadeřavé, černošské vlasy, pokračoval: „…chrámový mužský sbor bude zpívat pohřební píseň, výkrop bude třemi kněžími a čtyřmi akolyty, kteří povedou kondukt až na stanoviště…, v čele průvodu pořadatel…, za ním čestná stráž…, kříž se svítilnami…, podle vozu zřízenci se světly…, patnáct fiakrů a dva smuteční vozy…,“ diktoval starý pán volně a díval se do modrého nebe, jako by to, co říkal, opisoval z bezmračné oblohy, po které čárala vlaštovčí křídla…

A písařka psala tak rychle, jako by vysypávala kovová písmenka toho testamentu do plechové nádoby.

Výkřik ze sousedního dvora donutil pana notáře, aby se opřel oběma dlaněmi o futro okna.

Tam dole stál u otevřené žumpy domovník a křičel: „Láďo, Láďo, Láďooooo!“ a okno v přízemí se otevřelo a vyklonila se ulíznutá hlava, která řekla: „Otecko, co je?“ Domovník volal: „Co je! Pojď mi pomoct nýst tuhle tyč do řeky, ať ji tam vymácháme!“ volal a ukazoval ráhno, kterým se šťoural v žumpě. „Ale otecko, já mám čistý ruce!“ zvolal mladík v okně. „Povídám, že půjdem s touhletou tyčí!“ křičel domovník a vytáhl ze žumpy ráhno a na dvůr vyběhl mladík v bílé košili a hned vzal za ten čistý konec tyče. „Ne,“ křičel domovník, „tenhleten konec ponesu já, ty vezmeš tenhle!“ Mladík se bránil: „Já mám čistou košili a novou kravatu a takovou kravatu nemá nikdo v městě…“ Ale otec poroučel: „Já ti to nařizuju, poroučím jako tvůj táta. Přeci ten posranej konec neponesu já?“ zavyl domovník a ukázal na sebe.

„Když já mám tu novou kravatu! Tak já si ji jdu sundat…,“ vykročil syn. Ale otec trval: „Ne, já chci, abys mě poslechl hned. Tak vezmeš to, nebo nevezmeš?“ Mladík se zamyslil a řekl: „Nevezmu, kvůli tý kravatě nevezmu.“ A domovník hulákal a žaloval nebi: „To jste vy, celá ta vaše frajerská generace. Sakra, copak já, já jako táta, copak abych za vás nosil pořád jenom ten posranej konec?“ Syn pravil: „Tatínku, ale to přeci každej uzná, že když za chvilku mám jít na rande, nebudu se babrat s hajzlem, jak bych mohl Olině podat za chvilku ruku?“

„Pane notáři, ale na jednu věc jsme zapomněli,“ řekla písařka, „kolik smutečních oznámení?“

„Smutečních oznámení?“ polekal se pan notář, „napište čtyři sta. A zádušní bohoslužby v chrámu svatého Jiljí…, stačíte psát…? Dobře…, mužský sbor mi bude zpívat Animas fidelium…, po mši svaté vykonají tři kněží u tumby Libera za zpěvu chóru…,“ přednášel starý pán, ale neodolal a vystoupil na špičky a viděl, jak ze sousedních vrat vycházejí domovník se synem a nesou tu tyč špláchat do řeky, pan notář se díval na domovníkovu ruku, která držela ten zaneřáděný konec ráhna, kýval hlavou a diktoval dál: „…katafalk vyzdoben zrovna tak jako při pohřbu…, předních deset lavic potaženo černým suknem…“

A z pivovarského dvora se ozvalo naléhavé pískání.

Tam dole u studny stála holčička ve slamáku a pískala, pořád pískala na píšťalku ukrytou slaměným kloboukem, pískala, až babička vyběhla z prádelny, cestou si otírala ruce do mokré zástěry a pak šermovala dlaněmi ve slunci a ječela:

„Co je zas, vy dva vrazi? Proč si nehrajete?“

Dívenka tahala po trávníčku botku a žalovala: „Babííí, Zděneček se pokakal na tepichu a já jsem do toho šlápla!“ a pak pískala dál.

Babička jí dala facku, až ta píšťalka vypadla dívence z úst. „Sakramentská čubko, tak ty takhle? S každou pitomostí na mě pískat? Já musím ještě vodpoledne do posluhy, a vy, dva vrahové, takhle? Kdy já to prádlo jenom doperu?“

Pan notář pokrčil rameny a odstoupil od okna.

Posadil se za stůl a pravil: „Ten nápis, co jste napsala včera, ten nápis na pomník položíme k testamentu, protože člověk v mém věku neví ani dne, ani hodiny. A až zejtra přinesete ten nápis…, rovnal jsem se svému prášku…, tak ty čtvrtky vyměníme, ano?“

„Zajisté,“ řekla dívka a dívala se, jak se starému pánovi, když hovořil, umělý chrup zavíral, dřív než končila slova. Taky si všimla, že pan notář, dřív než kýchnul, rychle vytáhl z kapsy kapesník a přitiskl si jej k ústům. Pomyslila si, jak by to asi vypadalo, kdyby si pan notář dal ke svému umělému chrupu takovou šňůrku, jako nosíval její dědeček, takovou hedvábnou šňůrku, na které nosíval skřipec…, a ještě jednu nosíval dědeček! Černou šňůrku, na které měl připoutaný klobouk, ta šňůrka byla zachycená v knoflíkové dírce, aby vítr ten klobouk nevzal…, ale co kdyby si pan notář tak kýchnul a umělý chrup mu zůstal viset na černé hedvábné šňůrce jako dědečkův skřipec? Jak dědečkův klobouk?

„Brrr…,“ otřásla se dívka.

„Je tady zima?“ podivil se pan notář.

„Ne, sáhla na mě smrt,“ řekla a objala se a hladila a třela si paže.

„Krásné úsloví,“ pravil pan notář a zahrabal se do trhové smlouvy, už opatřené kolkem, pečlivě opsané na psacím stroji, sešité červenobílou nití, jejíž konce byly zapečetěny červenou pečetí. Když smlouvu dočetl, vstal. Otevřeným oknem viděl na řeku, nad kterou se nakláněla bílá košile a špláchala ráhno ve vodě. Modrá blůza domovníkova skoro splývala s barvou řeky. Oba mužští se teď narovnali a dívali se tiše přes vodu a bílá košile se zrcadlila ještě jednou v hladině a mladík jako artista visel za nohy ještě jednou v řece…

„Slečno! Poznamenejte si!“ obrátil se prudce pan notář. „Honem, než to zapomenu…! Rakev je má kolíbka a hřbitovní nápis na pomníku je můj křtící list… Opakujte mi to prosím, ano?“

2

Manželé Schieslerovi, rolník a rolnice z Bošína, přišli jako první. Pan notář už je znal čtvrt století, když k němu přišli jako novomanželé, oba v selském a s modlitební knížkou, on ve štruksových rajtkách, holínkách a mysliveckém kloboučku, oba tenkrát důstojní jak králové. Dnes přišli zestaraní a oblečení po městsku.

„Tak co je u nás nového?“ optal se pan notář, když je usadil do křesel.

„U nás nic novýho nejní, akorát, že se zbláznil soused,“ řekl rolník.

„Jděte!“ podivil se strojeně pan notář.

„No jo, můj soused měl svini a ta měla mladý, ale všecko to zkapalo na obrnu, až na jedno. To podsvinče pak živili z flašky a vono za nima běhalo jak pejsek. Když vyrostlo, tak sousedovic si řekli, že to prase porážejí. Ale že ho měli načerno, tak starej šel v noci do sklepa a to prase za ním, protože tak jak jsem už řekl, bylo zvyklý za nima běhat jak pejsek. Ve sklepě to prase položilo sousedovi hlavu na klín, protože jen vod něj se nechalo škrábat na vocintku. A hospodář mu vrazil topůrko od sekyrky do krku, aby to prase nekřičelo, ale převalili svícen a soused, že to prase špatně píchl, tak po něm šel ještě jednou nožem a pak na něm musel ležet hodinu, než to prase vykrvácelo v tý tmě, ale to prase si myslelo, že ho píchl někdo jinej, tak se k hospodáři tulilo tak dlouho, než vykrvácelo. A hospodář potom, když vylezl ze sklepa, tak se svalil na postel a plakal a už ho nikdo neutišil, tak ho museli odvízt do Kosmonos. Já říkám, kdepak, kamarádit se se zvířaty!“

„Kriste Pane!“ zvolal pan notář. „A vy jste byl u toho?“

„Ne, vypravovala mi to všechno sousedova sestra Libuše, ta, jak jistě víte, jak má tu svoji holku třicet let na posteli, znáte ji?“

„Z čísla sedmnáct?“

„Tam. Víte, jak se to stalo?“

„To nevím…“

„To je tenkrát přišlo draho, že jeli do města do biografu. Dávali se Šaplinem ten film s tím klukem Goganem, jak tam hrál anděla, a ta Libuše si řekla, že její děvče bude o vánoční nadílce zrovna takovýho anděla dělat taky. Tak z peroutek udělali křídla, no moc hezký to bylo, ale holka nastydla a dostala mozkovou chřipku a od tý doby leží jak lazar.“

„Ah tak! Hodačovi!“ vzpomněl si pan notář. „Ten její druhý bratr má usedlost v čísle dvacet šest, že? Paní Schieslerová, jak těm se daří?“

„Dobře, protože přikoupili sedum korců polí,“ řekla selka a držela si obrovské ruce na klíně, „akorát že ten jejich Karlíček má po smrti. Zejtra to bude akorát měsíc, co měl pohřeb. Taky doplatil na kamarádšoft se zvířatama. Měli hříbátko a to se naučilo chodit do seknice pro cukr. Ale loni o řípách si přišlo do kuchyně, tam se čehosi leklo, praštilo se o plintrám a zjankovatělo a rozsekalo nábytek. Starej Hodač po něm skočil, ale než tomu hříběti dal deku přes voči, tak koplo Karlíčka. A pak ho začala bolet noha a Karlíčka museli dát do nemocnice a tam mu uřízli nohu a přitom jim tam umřel. Hodačovi chtěli vidět synáčka v rakvi, ale jak tu rakev vote­vřeli, tak honem ji zase zavřeli, protože ta uříznutá noha ležela podle mrtvolky. Ale jináč na vesnici je, pane notáři, teďka nuda, nic, co by tak stálo za trochu řeči. To vy jste ve městě na tom neskonale lepší. Akorát, víte, kde má statek soused Král?“ okřála selka.

„Číslo čtrnáct?“ usmál se pan notář.

„Jo, tak ten Král, trouba, si vylezl se služkou na hůru a tam se tak milovali, že dostal křeč a s tou služkou se svázal.“

„Podívejme!“ zneklidněl pan notář a díval se, jak slečně písařce zrudla nakloněná šíj.

„Už jo!“ řekla rolnice a posunula si červený klobouček se sokolím peřím. „A museli jsme přinýst žebříky a lana a provazy a oba ty smilníky jsme spouštěli v plachtě na dvůr. Vypadalo to, pánbů mě netrestej, vypadalo to ve světle luceren jak ten oltářní obraz… Ježíš sňat z kříže… A když jsme rozvázali plachtu, tak stará Králová, ta, co si na tom tak zakládala, že dceru má v klášterní výchově, tak ta stará Králová řezala do nich bičem, až pantáta omdlel. A víte, že nepomohlo ani to bičování, ani polejvání studenou vodou, ani maličko píchnutí nožem. Musel přijít pan doktor Drželi pořád při sobě jak helvitská víra.“

„To je mi nadělení,“ zabručel pan notář, „ale stejně musím konstatovat, že lidé na vsi mají mnohem blíž k přírodě,“ dodal. „To je taky to jediný,“ řekl rolník a povytáhl si žlutou šálu a prstem si zatlačil zeleného motýlka do límečku, „vždyť nám chtěli znásilnit učitelku náboženství. Po čem všem se lidem nezasteskne! Ta šla za bílýho dne podle lesejčka, tam, jak se říká Na Ptáku. A teď ji předejel na kole chlap v modrým saku. A když učitelka vešla do lesa, tak ten chlap vyskočil z roští a povídá: ‚Dáme si!‘ a chtěl ji znásilnit. Jenže ta učitelka náboženství, sokolka, kopla toho chlapa do přirození a pak ten chlap musel vzít kolo a učitelka ho přikopala, jako toho chlapa, až na četnickou stanici. Byl to nějakej obchodník s dobytkem z Přelouče a vymlouval se, že chtěl jít jen na malou stranu, ale ta učitelka náboženství mu před četníkem dala facku, a tak ten obchodník s dobytkem se zhroutil a přiznal se, jak to bylo, a prosil, že už to víckrát neudělá. Jináč ale, pane notáři, na vesnici chcípl bernardýn, to není, jako když jsme bejvali mladý…,“ zamrkal rolník.

„Ale Ludvíku, to ještě řekni panu notáři…,“ připomenula rolnice a vysmrkala se do batistového kapesníčku a skoro všechno si nafrkala do prstů, „to řekni, Ludvíku, jak jste chytili našeho obecního blbečka, jak si to rozdával… no…!“ povzbuzovala rolnice.

„Nebude to zase nějak divoké?“ lekal se pan notář a díval se na svoji písařku, jejíž profil se leskl stříbrným potem.

„Kdepák, to je jen tak něco ze života,“ chlácholila rolnice.

„Jo to,“ skoro se zlobil rolník, „to za nic nestojí, to je jen taková dětská nevinnost, to pro mě přišli jako pro prvního radního, že se soused přiotrávil doma pálenou slivovicí. Tak jsem poradil, aby ho pověsili za nohy na žebřík, aby to z něj vyteklo. Jenže soused to už strávil. Tak jsem si vzpomněl, jak jsme to dělávali doma s dědečkem. Zahrabali jsme tedy souseda do teplýho kravskýho hnoje, protože už byl skoro studenej. A když tak házíme poslední vidle, slyším, jak přes ploty tak divně mečí koza. Povídáme si, copak to? A přelezli jsme ploty a načapali jsme obecního blbce, toho koktavýho Bohouška…“

Pan notář vstal a nastavil ucho, když napřed položil prst na své fialové rty.

A rolník mu cosi šeptal a pan notář se zhroutil do křesla.

„A tak jsme vzali biče a štýly,“ pokračoval hlasitě rolník, „a tak jsme toho koktavýho Bohouška pořezali, že přestal koktat. Ovšem jináč, jakejpak to je život na vsi? Žádný divadlo, žádnej biograf, žádnej hotel… Město!“ tesknil rolník.

„Snad,“ řekl pan notář a díval se, jak v prstech slečny písařky se chvěje listina a lehce se otřásá v rytmu dívčího srdce, „ale pro nás křesťany je Bůh všude, ve vsi i ve městě, kdekoliv je člověk, tam bydlí i v jeho srdci Bůh. To všechno ostatní, jak sami víte, je marnost nad marnost. Proto my křesťané jako synové boží uzavíráme smlouvu s Bohem, pokud se týče naší duše, abychom zase jako občané určité své gruntovní majetkové události řešili smlouvou. Proto jste mě dneska navštívili, jak tuším, v záležitosti, kterak naložiti se svým majetkem na případ smrti…, není to tak?“ optal se pan notář, když viděl, že se venkované hovorem uklidnili.

„Je,“ řekli manželé současně.

„Prosím,“ pravil pan notář a vstal, „pročež si pohovoříme o formách testamentu,“ řekl a pak hovořil a přitom hleděl oknem na druhou stranu řeky, kde slunce donutilo barvy, aby se skoro vypařily. Teď tam přijela červená lodička se žlutými štráfy, lodička pomalovaná jak zmrzlinářský vozík, lodička pana Břichňáče, strojvedoucího na penzi, na přídi ta lodička byla popsaná ozdobným písmem, na každém veslu byla rovněž tím ozdobným písmem napsaná celá adresa pana Břichňáče, který vesloval v dlouhých trenýrkách, na kterých u pasu byla vyšita hůlkovým písmem taky celá adresa pana Břichňáče, který měl na nohou cvičky, rovněž pečlivě popsané adresou, pan notář se díval a dál se kochal řekou a dál hovořil o poslední vůli, zatímco ta červená lodička házela červené reflexy po vodě a stromech, pan notář si připomenul, jak před lety celé město vítalo pana světícího biskupa z Litoměřic, nádraží bylo plné družiček, baldachýnů, korouhví, městské rady a muziky, avšak salonní vlak pana světícího biskupa byl opožděn a výpravčí hnal po průběžné koleji nákladní vlak, který řídil strojvedoucí pan Břichňáč, který když projel vjezdové návěstidlo, vyklonil se z lokomotivy a požehnal peronu velikým křížem, který nakreslil rukou…, a družičky začaly sypat kvítí a hudba začala hrát Tisíckrát pozdravujeme Tebe…, ale stanicí projížděl vlak s uhlím. Teď červená lodička zmizela za smuteční vrbou a přenesla všecky odrazy a všecky nápisy někam jinam… „…proto i majetek může být měřítkem lásky rodičů k dětem, které na zděděné usedlosti budou hospodařit dál…,“ dopověděl pan notář.

Pak v kanceláři bylo ticho.

„Tak pane notáři…,“ olízl si rty rolník, „my bychom mysleli…, zkrátka, jak bych to tak řekl…, tedy, že nejstarší náš syn Ludvík, ten dostane všecko, ale vyplatí Anežku, jako naši dceru…, že jí dá padesát tisíc… a my, my bychom šli na výměnek…,“ pošeptal rolník a byl zmaten a tiskl bradu na hruď, až ukryl zeleného motýlka. „Co tomu říkáš, ženo?“ optal se.

„Já bych chtěla, abyste dal do smlouvy, aby jednou měsíčně Ludvík, můj syn, zapřáhl koně do kočáru a odvezl mě na hřbitov do Křince…,“ řekla rolnice, a jak jí slza běžela po tváři, z laciného pudru jí udělala u vrásčitých úst kašičku.

„Nuže,“ poručil notář, „slečna obstará lustra, to jest výpis z katastrálních knih, příští pátek si přivedete dva svědky, teď uděláme koncept, slečno, pište!“

Pan notář přistoupil k oknu, chvíli se díval na řeku a myslil na strojvedoucího pana Břichňáče, jak navečír si vyjede na projížďku na bicyklu značky Premier, kolo se zdravotními řidítky, na které se vyskakuje ze špačka do předem připravené šlapky, a ten bicykl má na rámu ozdobným písmem napsanou celou adresu i s číslem baráku, kde pan Břichňáč bydlí, domku, ve kterém je rovněž všecko popsáno, natřeno, očíslováno, cestičky opatřeny turistickými značkami, zelenobílá na zahrádku, černobílá k dřevníku, hnědomodrá na záchod…

„Slečno, připravena? Nuže…! Na ten případ, že nás Bůh povolá na věčnost, nařizujeme toto: Za prvé…,“ přednášel pan notář a díval se na plynoucí hladinu řeky, a tak jako vždy, nemohl se vynadívat…

3

Po polednách vzal pan notář hůl a vyšel si. Když kráčel od mlýna k mostu, předejela jej dvojice na dvojitém bicyklu a lehce mu zavadila řídítkem o rukáv. To si vyjeli o polední pauze dva bratři, trafikanti, co prodávali tabák a noviny u divadla. Jeden byl slepý, ten seděl vzadu, druhý, ten vidoucí, seděl vpředu. Pan notář, když ještě kouřil, rád si kupoval v jejich trafice cigára, rád se díval, jak slepec hmatem ovládal trafiku, jak už podle zakašlání pana notáře se usmál a sklonil hlavu do okýnka a pozdravil: „Dobrý den, pane notáři!“ A otočil se a rovnou hmátl do správného fochu pro portorika, pak vzal bankovku, kterou zrovna tak rozpoznal v prstech jako pana notáře podle zakašlání. A teď ti dva trafikanti šlapali podle řeky, ještě jednou se pohybovaly jejich obrazy vzhůru nohama v klidné vodě, teď jejich hlavy zmizely pod sukněmi větví lip, ale nohy trafikantů dupaly do pedálů jak spřažené nápravy lokomotivy, a to samé ještě jednou v řece, jak nějaký fantastický stroj o čtyřech kolech… Pan notář se díval a pomyslil si, co kdyby se ti dva trafikanti tak jednou opili a už by byla noc a posadili se na ten svůj tuplovaný bicykl obráceně, ten slepý dopředu a ten vidící dozadu? Kampak by tak dojeli? Možná, kdyby nikoho nepotkali, ten slepý by dojel až domů, možná že zrovna tak dobře zná cestu jak v prstech peníze, jak podle zakašlání pozná své známé…, myslil si pan notář a podle opuštěných koníren s červenýma koňskýma hlavama nade dveřmi vyšel k zahrádkám. Tiše přešel kolem trafiky, do které se vždycky bál pohlédnout. I teď cípem oka viděl trafikantovy ruce, které spočívaly u okénka na stolečku, ruce válečného invalidy, který byl sežehnut ohňometem a který za to dostal řád a trafiku…

Teď pan notář sestoupil po kamenných schůdkách k řece a labužnicky se díval na město, na svoje barevná okna tam na druhé straně řeky, viděl, jak ženská v červené jupičce snáší k řece koš s prádlem, pokleká na lávku a dívá se do klidné vody na svůj obličej, upravuje si pořád padající vlasy, a pan notář viděl, jak ještě jedna pradlena jako by se zase z řeky vykláněla do vzduchu jak hercová dáma z karetní hry…, ale pradlena vzala z koše bílou cíchu a naklonila se a rozmazala svůj obraz…

A po hrázi a po opuce si to tam na druhé straně řeky vykračoval pan děkan v tvrďáku a zrovna takový děkan v černých šatech kráčel vzhůru nohama v řece, a když červená jupička pradleny a černý kabát se k sobě rovnaly jak červená tečka a nad ní černý vykřičník, to samé se zrodilo v hladině, ale s převráceným významem, takže když pradlena pozdravila velebného pána, ten se uklonil a dlouhým pohybem smeknul tvrďák tak, že v odrazu v řece vypadal, jako by nabíral do toho klobouku vodu…

A pan notář se bystře díval tam na druhou stranu a vnímal všechno současně. Pak podřepl, nabral do dlaně vodu a obřadně si omyl tvář. Pak vystoupil na hráz a podle plotů vyšel za město.

U třešňového sadu seděla na převrácené pramici mladá žena v plavkách a pletla žlutý svetr. Nahatý chlapec ležel břichem na lávce a proutkem cosi lovil z vody. Pan notář sladce vzdychnul, pak se díval tam na druhou stranu řeky, tam, kde začínaly kilometrové louky, odkud přijel na bílém koni mladý opálený muž, jen tak v kalhotech a bos, a rovnou vjel do mělké vody. A ještě jeden kůň se tam zrcadlil, jako by si ti šimlové stáli na kopytech. Teď bělouš natáhl uzdu, sklonil šíji a pil svému obrazu z huby.

„Mamičko, co to je?“ optal se chlapec a rozkročil se před mladou ženou v plavkách a v prstech držel zplihlý předmět.

„Hned to, Famfíku, zahoď!“ zvolala a zrudla.

„Ale mamičko, na co to je?“

„Povídám, hned to zahoď!“

„Až mi řekneš, na co to je!“

„To nemusíš vědět, na to máš ještě dost času.“

„Já to ale chci vědět!“ zadupal bosýma nohama chlapec.

„A já zase povídám, hnedka to zahoď!“ vykřikla matka a odložila pletení.

Ale chlapec se dal do běhu a matka za ním. Když natahovala ruku po utíkajícím chlapci, ten v zoufalství strčil do pusy ten předmět, který vylovil z řeky.

„Počkej, já to povím tatínkovi,“ volala mladá žena a bila chlapce, který klopýtnul a padl panu notáři k nohám.

„Pěkný nadělení,“ řekl pan notář.

Ale mladá matka jednou rukou tahala z úst chlapce ten předmět a druhou jej lískala a zděšeně volala: „Počkej, já to povím, cos zase vyváděl u vody, čuně jedno čuňácký!“ a když vytrhla z chlapcových úst ten předmět, s hnusem jej od sebe odhodila.

Pak se vracela ke svému pletení, ale pojednou měla pocit, jako kdyby jela na bicyklu a kdosi jí strčil do drátů hůl. Otočila se a viděla, jak ji starý pán očima vysvléká z plavek, díval se na její tělo tak znalecky a s rozkoší, že si jednou dlaní zakryla klín a druhou paži si zaclonila prsy. Tak couvala, až se posadila na pramici a hned před sebe dala pletení.

„Hmm…,“ zavrčel pan notář, narazil si klobouk do oči a pak se vracel, točil holí v prstech a mladicky tou holí urážel květinám květy a díval se, jak kůň plave v řece, jak se zvolna vynořuje a i s jezdcem vystupuje z vody, až opět od kolenou mu do hladiny vyrostl obrácený kůň, který hrabal kopytem ve svém obrazu. Pak jezdec udeřil bosou patou bělouše do slabin, až to zadunělo, a kůň klusem po mělčině rozstříkával svoji kopii.

Pan notář teď pospíchal.

Když míjel trafiku, opět se nepodíval, ale když ji přešel, vzpomněl si, že neviděl v cípu oka ty červené ruce. Zastavil se a pak uslyšel sténání. Vrátil se a nahlédl do budky. Tam na podlaze ležel trafikant v epileptickém záchvatu, tak divně tam ležel mezi regálem a židlí, docela zasypán cigaretami.

Pan notář obešel trafiku, ale když vzal za kliku, bylo zamčeno. Tedy se vrátil a okýnkem viděl, že klíč trčí v zámku. Odložil hůl, zvedl vysouvací okénko a vsoukal se půlkou těla do maličké trafiky. Když pak natahoval prsty, aby odemknul, ztratil rovnováhu a po hlavě spadl dolů. Nejdříve viděl ty ohňometem sežehnuté červené ruce, pak padl a obličejem ležel na tváři trafikanta, tváři válkou tak zřízené, jako by ji na chvilku někdo strčil do vroucího oleje. Pak kramflekem vytrhl ze stolku šuplík a několik hrstí mincí je zasypalo. Pan notář vyprostil ruku, odemknul a vykutálel se na slunce.

To byl zrovna čas, kdy na bicyklu přijela kolportérka Večerního Českého slova, na zadním i předním nosiči měla balíky večerníků. Když viděla pana notáře v kotrmelci a trafikanta ležet v cigaretách a mincích, seskočila a tak rozkročená se držela řidítek a ztuhla.

„Paní Vodičková, pojďte mi pomoct,“ řekl notář.

Ale kolportérka večerníků zkameněla. Pan notář vytáhl trafikanta a s ním i cigarety a mince. Pak mu rozepnul košili a pleskal jej po tvářích a utíral mu hojné sliny. Kolportérka se už vzpamatovala, ale nemohla ničím jiným pohnout než palcem. Tak aspoň cinkala na zvonek.

Pak přiběhli lidé a otvírali trafikantovy zaťaté ruce, přinesli z řeky vodu a omývali nebožákovi prsa. Pan notář měl trafikantovu hlavu na klíně a hladil tu z války popálenou lebku, jakoby pošitou zbytky všelijakých kůží.

„Paní Vodičková, jděte pro jeho ženu, ano?“ řekl pan notář, ale kolportérka večerníků cinkala na zvonek a teď se rozječela.

„Sesbírejte, lidi, ty peníze a cigarety,“ připomínal notář a dál hladil trafikanta a díval se na druhou stranu řeky, kde seděl rybář, navlíkal na udičku živou rybičku, živou a lesklou jak zrcátko, tak pozorně ji navlíkal, aby jí neporanil páteř, a teď ji dlouhým obloukem hodil do vody… a ještě jeden rybář seděl v zrcadle řeky proti němu jak pikový král…

„A skočte pro doktora!“ radil pan notář.