Pohřeb

1

„Tak jsem měl na dnešek příjemnej sen. Zdálo se mi, že klečím v lese před mlátičkou a ze vzduchu přilítá svatý Josef a dělá nade mnou veliký kříž. Ráno jsem hned věděl, že vsadím lední hokej a cyklistiku, protože svatýho Josefa je devatenáctýho, měsíc třetí…,“ řekl Jarda a zapnul si kabát. Když pak chtěl Pepíkovi říct, že sportka velice podporuje snění a význam snů, utrhla mu to venku děsná šupa, pak řinčení a nadávání. Oba zapadli do vytérovaného žlábku pisoáru, a když se zvedali, všiml si Jarda, že k nim zaletěla na mléčném střepu napsaná osmička.

„Jé…, horská služba! Vosmička!“ zaradoval se Jarda.

„Ale jakej mám kabát!“ prohlížel si rukávy Pepík.

„To je sám pokyn shůry,“ jásal Jarda a držel před očima ten střep, „a taky ti tady řeknu, že jiný čísla nemají cenu než takovýhle! Osudový! Tak vida, ráno lední hokej a cyklistika a teďka horská služba!“

„A já si budu muset dát šaty do čistírny…,“ odpověděl suše Pepík.

Vyšli z pisoáru a tam to viděli. Nákladní auto to napálilo rovnou před Palmovkou do vysokých zasklených hodin, co ukazují na čtyři světově strany čas. Ten náraz vyrazil všechny ty ciferníky na dláždění a železnou konstrukci hodin ohnul přes pisoár.

Tak přátelé chodili jen v samých cifrách.

„Víte, že jste měli štěstí?“ řekl člen esenbé a sundával gumičku od zavařeniny z notesu. „Nic se vám nestalo?“

„Ne.“

„A viděli jste to?“

„Ne…, jen jsme to tam slyšeli!“ ukázal Jarda na pisoár.

„Dobře, můžete jít,“ řekl člen esenbé a kráčel k šoférovi nákladního auta, který si urovnával doklady v chvějících se prstech.

„Horská služba! Ještě tejden a už budeme bohatý!“ pravil Jarda, políbil střep a hodil jej k ostatním na dlažbu. Pepík se díval na hodinky a řekl: „To je hezký, ale ať nezmeškáme ten pohřeb!“

Když stoupali na Pražačku, foukal takový vítr, že kráčeli skoro v předklonu.

Jarda se unášel: „Takovou sportkou jseš pořád jednou rukou v kouzlech. To ti houby pomůže rozpis! Já jsem si psal všecky čísla, co vyšly. A víš, že ani jednou ještě nevyšel jachting ani kanoistika? A že to šťastný židovský numero vyšlo jen jednou a ta nešťastná třináctka, ta už vyšla devětkrát? Tvůj strejček Adolf, co mu jdeme na pohřeb, ten říkal: ‚Krtci rejou v lichejch hodinách, lichý čísla budou šťastný.‘ Vsadili jsme… a na potvoru vyšly jen samý sudý čísla…“ Zastavil se, nabral dech.

„To je to! Člověk musí mít k těm numerům osobní poměr. Tak nějak osudově se skamarádit s těma číslama, najít k nim skoro milostnej vztah. A to bude vono. Třeba támhleten Spartak… Takhle je to pro mě docela vobyčejnej krám, ale kdyby mě třeba jen tak pro štěstí maličko přejel, už by ta jeho poznávací značka něco znamenala. A takhle?“

„Jardo, pozor!“ vykřikl Pepík a uskočil. Viděl, jak se z nákladního auta, které jelo dolů, uvolnil těžký sud a padl zrovna pod kola spartaka, který jel nahoru na Pražačku. Pár metrů od nich. A hned vyletěl do vzduchu sloup žlutého prachu, pak se ozvalo chrastění a zabečení pneumatik.

Pepík stál u patníku a prohlížel si zoufale smuteční šaty, které ale už byly zrovna tak žluté jako ten stále rostoucí žlutý mrak, z něhož se právě vypotácel Jarda.

„Šašku jeden počmáranej, jak to jezdíš!“ křičel do mračna Pepík a znovu si prohlížel šaty.

„Nerouhej se!“ zacpával mu Jarda ústa. „To je samo znamení z nebe!“ ukazoval na ten vichrem strhávaný sloup žlutého prachu, který se koulil po černavém sněhu, dál a dál žlutil stráň pod Balkánem a už umazával i Krejcárek.

„Ještě tenhle měsíc budeme pracháči,“ kuckal se. Pak obešel spartaka, který se vynořil z oblaku, poklekl do půlmetrové závěje žlutého prášku, otřel poznávací značku, ale vítr mu ji hned zase zažlutil. Soustředil se na jednotlivé skupiny čísel a rychle je otíral.

„Skok do vody!“

Díval se dál…

„Krasojízda!“

Zase rychle otřel…

„A umělecká gymnastika!“ Vykřikl do třetice.

Vítr zaclonil práškem tabulku a zpod karosérie strhával a dál rozvával ten žlutý anilinový prášek. Řidič Spartaka se ještě držel volantu, oči měl zavřené a pořád si myslil, že se mu to všecko jen zdá, že možná, až otevře oči, nebude to tak, jak to viděl, slyšel a cítil… Teď konečně otevřel oči a Tatra 111, jak to hvízdala z kopce, vjela do hromady a ohodila Spartaku okénka.

„Umělecká gymnastika!“ jásal Jarda.

„Pěkná gymnastika!“ dodal si odvahy majitel Spartaka a vyhoupl se z auta. „Ježíši, a to jsem vyjel poprvé!“ Spráskl ruce, když viděl, že stojí po kolena ve žlutém prášku.

„Prosím vás, já se tam bojím podívat. Co to tam mám pod kolem?“ řekl starostlivě a vrásky mu přeběhly až k uchu.

„Dvoumetrákový sud s anilinem,“ řekl Pepík.

„Proč já jsem si jenom vyjížděl!“ pleskal se už žlutou dlaní do čela majitel. „To bude žena dělat dílo! Já se tam bojím podívat… Mám to hodně rozbitý?“

„A co já mám říkat šatům? Vždyť jdeme na pohřeb. Umřel mi strejček…,“ vzdychl Pepík, ale přece prohlížel předek auta. Pak řekl: „Ani to nemáte moc schrastěný. Akorát utržený levý kolo…, blatník je trošku srolovanej a chladič drobátko vmáčknutej do­vnitř…“

„Co tomu řekne žena!“ zacláněl si obličej automobilista.

„To víte, že vás nepochválí… Ale nejhorší je…, mám vám to říct?“ optal se Pepík a podíval se na hodinky, když si je napřed otřel.

„Řekněte to, já už jsem připravenej na všecko!“

„Tak máte hnuto celou kastlí.“

„Prokristapána!“ zanaříkal majitel. „To bude zejtra pěknej Jéžišek!“ A ze zoufalství vlezl už také v žlutém kabátě do Spartaka, u zadního okénka vzal fišpanku s kohoutím peřím, vylezl ven a začal nervózně oprašovat své auto, s kterým si vyjel poprvé.

Po skoro holé stráni přitáhl až k autu se sáňkama kluk. Nabral hrst anilinového prášku, zatahal majitele za rukáv a otázal se: „Pane, prosím vás, co je tohle?“

„Jejejejej,“ zaječel majitel. „Jdi pryč, nebo něco vyvedu! Já mám nervy jen jedny!“ hulákal a mrskal do vzduchu barevným kohoutím peřím.

„My vám sem pošleme z Pražačky esenbáka,“ řekl Jarda a vykročil. Opakoval si: „Skok do vody… Krasojízda… Umělecká gymnastika…“

2

Na Olšanech vál takový vichr, že holé větve stromů trčely jak žerdě praporů. Vedle hřbitovní kaple hráli prokřehlí hornisti, pohybovali prsty, nadouvali tváře, ale nebylo je skoro slyšet, jak jim vítr utrhával tóny od trub.

Pepík přečetl tabulku se strýčkovým jménem a pak zakřičel:

„Kterým směrem šli?“

Hornista přivřel oči, troubil dál a mosazným nástrojem ukazoval, že tam někam…

„Tam…,“ naznačil Pepík směr a hudebník kýval, že tam, a přitom troubil dál a v rukavicích, které měly odstřižené konečky prstů, mačkal klapky.

„Ti muzikanti hrajou, jako když píše slabě tužkou,“ inspiroval se Jarda. „Ale možná, že někde po větru, na Žižkově, jak ten vichr mrskne těma pohřebníma tónama vo zeď, se lidi zase divěji: ‚Kde se tady vzala ta pohřební hudba…?‘ Támhle asi budou!“

„Co povídáš?“ nastavoval Pepík dlaň k žlutému uchu.

„Že támhle asi budou!“ křičel Jarda a hned to vzali přes hroby. Ale obřadu už byl konec. Farář zdvihl kvadrátek a kropil rakev. Vítr byl tak silný, že pohřební hosté si oběma rukama drželi klobouky a krůpěje svěcené vody odnášel ten vichr na jiný hrob. Malinký fialový ministrant vytrvale zápasil s povětřím o křížek a fábory mu sem tam mlaskly facku.

„Jaké je to oddělení?“ volal Jarda.

„Římská devět!“

„Kolik?“ křičel Jarda.

A tak Pepík, aby překřičel hukot vichru, zařval, jak mohl nejvíc: „Římská devět!“

Tu chvíli ale vichřice ustala, celý pohřeb se otočil a hleděl na zpozdilého žlutého pohřebního hosta, který zajásal: „Jachting!“