Romance

1

Gaston Košilka už chvíli postával před osvětleným Pramenem. A když se znovu podíval do výkladní skříně na svůj obličej, zase si potvrdil to, co už věděl dávno, že se sám sobě vůbec nelíbí, že je docela nenápadný mladík, který se z biografu vrací ještě víc dobit, než byl, když tam šel. Ve výkladní tabuli viděl svoji tvář a bylo mu jasné, že nikdy nemůže s touhle postavou být tím, kým by chtěl. Fanfánem Tulipánem.

A když se znovu pomučil svým obrazem v zasklených dveřích Pramene, objevila se tam cikánka, stiskla kliku a vyšla na Hlavní třídu a v ruce nesla půl bochníku chleba. Gaston se podivil, jaké má ta holka šaty. Byly to dvě proti sobě sešpendlené zástěry, takže když stála na obrubníku chodníku a rozhlížela se na obě strany, aby ji nepřejela tramvaj nebo auto, Gaston nepoznal, kde má ta holka záda a kde hubená prsa. Utřel si z čela pot a řekl:

„No nazdar hodiny!“

A cikánka se otočila, vyplázla na něj bělmo očí a nabarvené rty a chtěla něco říct, ale hlas jí selhal. Pak vlnivým nomádským krokem přešla Hlavní třídu a v dlani obrácené k nebi nesla těsně u černých vlasů ten půlbochník chleba a bílá kůrka črtala večerem její cestu. Když se zastavila před osvětlenou výkladní skříní Tepu, stála ve vykloubené póze a šilhala po Gastonovi.

Dodal si odvahy a přešel tam taky.

„Dej mi pokouřit,“ řekla.

Nastavila pootevřený ukazováček a prostředníček.

Vložil mezi prsty cigaretu, a když zapaloval, řekl světácky:

„Vonějí ti vlasy.“

„A tobě se klepou ruce,“ řekla.

„Mám těžkou práci,“ zamrkal.

„Co děláš?“

„Jsem instalatérskej pomocník,“ začervenal se.

„Ó, to jseš pán. Ale kolik stojí támhleten svetr?“ optala se hlubokým altem.

„Kterej? Tenhle?“

„Ne, támhleten růžovej!“

„Pětačtyřicet korun.“

„Tak hele. Kup mi ten svetr. Já dám k ségře ten chleba a půjdeme spolu někam. A uvidíš,“ slibovala, a když si dávala šluka, propadly se jí tváře a zasvítily oči.

„Co uvidím?“ polekal se.

„Uvidíš. Napřed kup a pak uvidíš. Přisámbohu, budu tě mít ráda,“ řekla a zdvihla prsty i s cigaretou k přísaze.

„Za svetříček?“ podivil se.

„Za svetříček.“

„Ale je zavříno!“

„Nevadí, dej mi ty lovy a já si ten svetříček zejtra koupím.“

„Lovy?“

„Lovy,“ řekla a vyprskla špačka a zamnula prstama.

„Ach takhle? Lovy?“ pochopil Gaston. „Mý čestný slovo, že ty prachy ode mě dostaneš!“

„Přisámbohu, Panenka Maria tě přijde v noci strašit, jestli mi je nedáš, přijde!“ hrozila a byla vážná a bez jediné vrásky a dívala se zblízka Gastonovi do očí a oči měla do půl ksichtu jak Lollobrigida. A z ničeho nic, jako by učinila velký objev, prohlásila Gastonovi:

„Máš takovýhle voči!“ a z palce a ukazováčku udělala písmenko O a nasadila si je na oko.

„A ty jako dvě studánky.“

„Ano, jako dvě studánky,“ nepodivila se, „cigánky, když jsou mladý, mají krásný všecko. A já jsem mladá,“ řekla a nastavila prsty.

Gaston něžně vložil do jejích prstů cigaretu. Pak si zapálil taky. Díval se chvíli do tabule výkladní skříně, narovnal se a podíval se směle na davy proudící Hlavní třídou, lidé se za ním otáčeli a Gaston Košilka si najednou přál, aby všichni jeho známí kluci a holky, všichni jeho příbuzní šli teďka Hlavní třídou dolů a viděli jej, jak stojí těsně vedle krásné cikánky, jak se jí dívá do očí a přitom kouří…, a teď vedle ní kráčí a ta cikánka, i když má rozdrbané střevíčky, vykračuje si drobnými krůčky jak nějaká dáma.

„Je to dobrý,“ řekl a poskočil si.

„Co je dobrý?“

„Všecko je dobrý,“ zvolal a stiskl cikánce loket, protože proti nim šla sousedka s nákupem

„Dobrý večer, paní Funděrová!“ pozdravil Gaston, pro jistotu, aby si ho sousedka všimla.

A paní Funděrová postavila tašku a metala po mladíkovi očima a viděla, jak Gaston drží dívku za loket, a neudržela se a zvolala:

„Chudák maminka!“

Ale cikánka zahnula z Hlavní třídy do uličky k řece a kouřila, jako by vzdychala. A ulička byla tichá a rozbitá a slibovala, že se v ní může ledacos přihodit, ledacos stát. Vysoká plynová lucerna stála před rozbitým stavením, které se podobalo tyrolskému statku. Do prvního patra mizely dřevěné schody. Zteřelé zábradlí se na jedné straně zřítilo a viselo šikmo jak žebřík.

Bílá kůrka bochníku chleba svítila a cikánka lámala tu kůrku a jedla a ty kousky bílé kůrky svítily jak bělmo jejích arabských očí.

„Tady jednou,“ svěřil se Gaston, „tady jsem stál a bylo mi všelijak. A pršelo, jen se lilo. A tadyhle ve světle týhle plynový lucerny tančili a zpívali tři cikánský fakani, takhle se z nich řinula voda…, ale ty fakani zpívali, pořád tím jejich gragra gloglo zpívali a navlíkali se a vyvlíkali se z toho tanečku… a lilo jak z konve a mně bylo najednou z těch fakanů dobře.“

„To byli haranti mý ségry,“ řekla a položila střevíc na první schod, „půjdeš se mnou nahoru?“

„Samo…, ale co tvá sestra?“

„Jela i s dětma na chmel.“

„Tak komu neseš ten chleba?“

„Bráchovi, ale ten už jel na šichtu,“ řekla a běžela vzhůru po schodech, nahoře se zastavila a radila Gastonovi, „stát! Tam chybí prkno…, tak, na tohle prkýnko nestoupej!“ A Gaston se chytil zábradlí, ale to se s rachotem zřítilo do dvora. Když se vyškrábal nahoru, viděl, že do střechy je díra a jsou vidět hvězdy. A cikánka se radovala a poskakovala a bylo slyšet, jak dřevěná podlaha se drolí a sype do dvora. Vzala Gastona za ruku, kopla do dveří, které dlouze naříkaly. Pak prošli temnou chodbou, a když otevřela další dveře a vstoupila, Gaston spráskl ruce.

„No nazdar hodiny!“ zvolal.

A v jednom ze dvou oken zářila plynová lucerna, která vyrostla z chodníku a šikmo svítila na podlahu velkého, prázdného pokoje, a světlo lucerny se lomilo o zrcadlo, které leželo na futře okna a házelo na strop stříbrný obdélník, z kterého se do pokoje sypalo a mžilo jemné a něžné světlo, které rozehrávalo všecka sklíčka benátského lustru, který visel od stropu a třpytil se jak klenotnický krám. A strop pokoje byl klenutý a s kvelbem jak rozevřený bílý deštník o čtyřech drátech.

„Kde jste ten lustr… to…?“ optal se.

„Co… to… Jako myslíš lohli?“ zvolala a udělala zlodějské znamení rukou.

„No… lohli,“ řekl.

„Ať jsou mý děti mrtvý,“ rozkohoutila se a položila chleba na futro druhého okna, „jestli jsme tohle nekoupili v bazaru. Ségra si mohla koupit kuchyň, ale ségra si radši koupila tohle zrcadlo,“ vykřikla a běžela podle zdi, na které se táhlo dlouhé zrcadlo od podlahy až ke stropu.

A Gaston se obrátil a benátský lustr se zrcadlil v zrcadle ještě jednou a vydával kolem sebe zář jak rozžatý vánoční stromeček.

„My nejsme jen tak docela vobyčejní cikáni,“ řekla cikánka a postavila nohu do základní pozice baletky, „náš dědeček byl cikánský baron! A nosil sako a bambusovou hůl a jedna moje ségra mu votvírala dveře a druhá ségra mu pořád leštila boty, abys věděl!“ a zvedla hlavu, ale rozkašlala se.

„No tak dobře… Ale že jseš pořád tak nastydlá?“

„To my cikáni pořád. Když jsme byli v divadle, tak hráli Carmen a ta Carmen byla cikánka a taky zpívala, jako by byla nastydlá.“

„A kde děláš?“

„Já? Tam, kde spím, tam nahoře v cihelně, kde vařím a uklízím,“ vzdychla a vzala noviny a šla k oknu a ve světle lucerny z ulice si četla.

Gaston hmatal do zrcadla na svoji tvář, z hlavy mu vyrůstal tam­ten benátský lustr a stříkal v obloucích briliantová sklíčka jak chrstající kašnička, v zrcadle viděl cikánku, jak sedí na futře a čte si v bílých novinách…, a když si pomyslil, že by jej tady někdo z jeho známých kluků a holek viděl, že by jistě každý šílel a žárlil, rozpřáhl ruce a zatočil se pokojem a sladce zakřičel.

„Hele, Čechu,“ řekla cikánka a seskočila, „dej mi čtyřicet korun, nebudeš litovat. My cikánky jsme taky čistý.“ A na důkaz vytáhla ty dvě proti sobě sešpendlené zástěry a ukázala do zrcadla, kde se rozsvítily bílé kalhotky.

„Takže dáš čtyřicet!“ zvolala a přitulila se.

Objal ji, jak viděl ve filmu, ale když ji pohladil po vysedlých lopatkách, překonal se a řekl: „Kdepák, pětatřicet a víc ani tohle!“

A nastavil nehet.

„Tak tedy pětatřicet, ale hned!“

„Ne, až potom. Až uvidím, jak jsi říkala.“

„Já vím…, takový jste všici. Nejdřív slíbíte a pak holku nakopnete.“

„Ale ne já!“ ukázal na sebe Gaston a vyrostl, „já, holka, když něco slíbím, tak já to taky splním.“

„Dobrá, dobrá,“ chraplala, „tak mi aspoň ty lovy ukaž!“ A prstem mu kreslila po prsou a zvedala oči.

„A proč? Dal jsem ti slovo… a tady máš ruku!“

„Slovo a ruka! Jistější je vidět ty lovy. Vždyť já bych tak ráda měla ten svetřík.“ Vzala ruku, kterou jí nabízel, a položila si ji na svůj prs. „Víš ty, jak by se ten svetříček na mně pěkně dělal?“ optala se a obejmula jej rukama a spojila je za Gastonovým týlem. Sáhl do náprsní kapsy, opatrně oddělil bankovky a trnul, aby nevytáhl stovku. A vytáhl padesátikorunu.

„Ty máš lovy!“ jásala a vystoupila na špičky a dotkla se čelem jeho čela a ohrnovala bělmo očí, stočila hlavu tak, že koutky jejich očí se dotýkaly, kolíbala hlavou a jejich oči jako by se obtiskávaly jedny v druhých, pak mu mrkala řasama do jeho řas a volala:

„Máš, máš! Tak jdem? Nebo hned tady?“

„Ne,“ polykal a ze rtů si vytáhl dlouhý vlas, „ne, maminka není doma, tak půjdeme k nám, uvaříme si kafe, pustíme džez… a…,“ nedořekl.

A cikánka jej líbala a každý polibek voněl hořkou mandlí a Gaston jedním okem se díval do zrcadla a to zrcadlo bylo filmovým plátnem. A do druhého oka mu volala nabarvená ústa: „Ó, to to bude nóbl. Nikdo nebude doma, nikdo, nikdo, jen my dva a kafe a džez!“

Obejmul ji, a když se zkontroloval v zrcadle, řekl:

„Jsi rozkošná, Julinko.“

„Já nejsem Julinka, ale dáš mi ty prachy?“

„Tady máš tedy ty tvoje lovy.“

A díval se na filmové plátno do zrcadla a podal dívce tu bankovku.

Vzala ji, poplivala, pak pečlivě složila do osmerky, vyhrnula zástěru a zastrčila tu padesátku pod gumu bílých kalhotek.

Pod dojmem bílé chlebové kůrky, bílých novin, kalhotek a plynové lucerny vržené zrcadlem v okně na strop Gaston cikánku objal, políbil ji, pak jí jel rukou po boku, jak to dělával Gérard Philipe. A cítil, jak cikánka si rukou střeží tu bankovku v gumě.

Pak vyšli na chodbu, kde střechou svítily hvězdy, Gaston se zasmál a řekl: „No nazdar hodiny!“

A dodal: „Moje tetka říká, že cikáni, jak jich není v cimře patnáct, tak že se cejtějí vopuštěný…, co?“

2

Rozptýlené světlo zadní stěny rádia a zelené oko ozařovaly pokojík. Tam, odkud vytékala muzika, tam se kormoutil džez a trochu poblíž mikrofonům chrčel Louis Armstrong. Teď svoji trubku asi držel na klíně a nastydlým hlasem spíš si něco jen tak pobrukoval, než zpíval, spíš jako by si podesáté sklenici grogu něco vypravoval o věcech, které se staly dávno…

„Ty,“ řekla cikánka z chladných peřin, „ty chujíčku, dej mi pokouřit.“

„Cigarety jsou na židli, sirky taky,“ pravil Gaston.

A Louis Armstrong přestal zpívat, teď vzal do těch černých pazourů tu svoji rouru, vzal ji do ubrousku, jako se bere láhev sektu, a dál drásal melodii o dívce s borůvkovýma vlasama a dál se přitom tvářil, jako by mu škrábali játra nebo pojídal mleté sklo.

„A nezapal mi postel,“ napomenul.

„Ne. A kdyby? Ale ten zpívá, jako když já mluvím.“

„Je to černá huba tak jako ty. A popel klepej za pelest!“ poroučel.

„No, ale chujíčku, pocem.“

„Mám rozsvítit?“

„Ne, potmě jsou lidi hezčí, ale…“

„Jakýpak ale?“ vyskočil Gaston. „Vždyť jsi ani nechtěla, abych ti rozep ty tvoje zástěry. A popíchal jsem se. Tak jakýpak ale…?“

„Když já si pořád myslím, že mě chceš vykopnout.“

„Měl bych…“

„Chujíčku, pocem,“ ropotala v posteli, „nech mě tady u tebe spát, víš…, my cikánky, když se s někým vyspíme, tak se hned zamilujem.“

„Nezapal mi tu postel!“

Zdvihla nad sebe, jak mohla nejvýš, uhlík cigarety. „Kdepák! Tak hele, teďky myslím jen na tebe. Pěkně prosím, nech mě tady spát, nech, nebudeš litovat.“

„Já ráno musím brzo do práce.“

„Tak ty si myslíš, že bych tě vykradla?“

„To zrovna ne, ale…“

„No to bych tady toho od tebe chytla! I vy darebáci. Ty myslíš, že nevím, že do tohletoho baráku chodila Ilonka? A že se ti tady podřízla v zápěstí?“

„Podřízla, podřízla!“ vyskočil a zase se posadil. „Ale ne u mě. U sousedů, chodil s ní Franta. Ale kam jsi dala tu cigaretu?“

„Heja, heja sverige! Kam jsi dal voči! Zmačkla jsem vajgla do škatulky. Ale to ti povídám, že naši si stejně vyčíhají Frantu a pomstí se, přisámbůh, že se pomstí!“

„Nemrskej sebou v tý posteli!“

„A co si ty, Čechu, vlastně myslíš? Kdo já jsem? Já nejsem chudá holka. Mám dvoje peřiny a záclony na dvoje vokna. A můj dědeček byl baron a nosil bambusovou hůl a modrý sako. Ale ty moje záclony by se ti tady dělaly pěkně!“

„Možná, ale proč jsi nechtěla, abych ti rozepnul ty tvoje zástěry, proč? A proč jsem svý ruce musel mít kolem tvýho krku, proč?“

„Chceš vědět proč? Protože jsem si myslila, že bys mi mohl… to…,“ řekla a rukou naznačila zlodějský hmat.

„Já že bych ti ukradl tu padesátku!“ vyskočil. „A proto jsi nechtěla, abych ti rozepnul ty zástěry?“

„Jsme vopatrný…, ale chujíčku, pocem, sedni si na postel, sedni si ke mně, hele, co kdybysme spolu začali novej život?“

„Já jsem to ještě nikdy nezkoušel…“

„To nic není, všecko tě naučím. Začneme spolu žít na hromádce, a když se ti to nebude líbit, tak mě můžeš vyhnat. Ale až pak. Já umím vařit, uklízet, vyprala bych ti, zašila, donesla oběd. A rozepla bych se ti celá. Jen bys mi nesměl chodit za holkama.“

„Já stejně nechodím.“

„Tak to je správný. Já bych to hnedka poznala a skočila bych ti do Vltavy. Ale kdybysme si šli zatančit ke Světovům, kdyby někdo pro mě přišel tančit, co bys dělal, co?“

„Co bych dělal…“

„Tak ty bys mě nechal jít tancovat s jiným?“ vyskočila z postele.

„Očisti si nohy, než vlezeš do postele, máš je beztak špinavý,“ trnul.

„Správně,“ řekla a ometala si chodidla, „jseš pro rodinu. Ale ty bys mě nechal jen tak jít tancovat s jiným?“ zvolala, a když zívl a díval se dál nechápavě, vykřikla, „ty bys mi nedal pár facek?“ a opět si lehla na chladnou peřinu. Gaston zavřel oči, oběma rukama si mnul skráně a viděl znovu ten svůj obličej na začátku tohoto večera ve výkladní skříni Pramenu, viděl sebe v zrcadle, jak ta cikánská holka byla na něj hodná a tady v posteli nejdřív vylekaná, pak stydlivá a nešikovná… Když tak rozvážil, řekl: „Dal bych ti pár facek, jen by ses oblízla!“

„Věděla jsem to. Tak přeci mě máš rád!“ zajásala.

A mrskla sebou a obrátila se břichem do peřin a kopala bosýma nohama.

„Ale já jsem spíš samotář,“ řekl.

„To je správný,“ pochválila, „tak to má být. Víš, chujíčku, kdybys byl doma ty a já, tak já bych tady byla tak, jako kdybych ani tady nebyla. Tak dovedou bejt cikánky tichý, když to jejich muž chce.“

„Ale jak to bejvá, přijdou i děti. A s nima starosti.“

„Jakýpak starosti. Já už mám malou holčičku a jmenuje se Margitka.“

„To je škoda. Já jsem chtěl dycky blonďatý děti.“

„Tak je budeš mít. Margitka je blonďatá. Měla jsem ji s blonďákem, Čechem…, ale pak mi moc pil a vyhodila jsem ho. Ach, ta ti je hezká!“

„No jo, ale kde by spala?“ podrbal se.

„Tak jako jsem spávala já. Bude spát v šupleti od kanape nebo v almaře. A potom, Margitce už budou tři roky a dojde ti pro cigarety, pro pivo, podá ti bačkory. Jak jsou tady ty vokna široký?“

„Metr dvacet.“

Mrskla sebou a otočila se opět na záda a radovala se:

„To je štěstí! Zrovna tak široký jsou ty moje záclony. A ty ti tady budou dělat parádu. Tak abys věděl…,“ svezla nohy z postele a vyhrnula zástěru, „tady je těch padesát korun. Ať máme něco do začátku, víš?“ a zpod gumy bílých kalhotek vyjmula na osmerku složenou bankovku a položila ji na stolek postřikovaný zeleným magickým okem.

„Kolik je ti let?“ optal se.

„Osumnáct. Ještě bych ti byla deset let hezká. A kolik je tobě?“

„Dvacet tři.“

„A to je nejlepší věk. A jako fešák mi vydržíš ještě patnáct let. Ale kdybych šla tancovat s jiným, že bys mi vyšil triko.“

„Vyšil. A jak!“

„Přísahej!“

„Přísahám!“

„Tak, a teďka už ti věřím. A ty uvidíš, co dokáže cikánka, když má někoho ráda. Všichni ti budou závidět. Ty jsi můj muž, a tedy můj pán, ty jsi odteďka pro mě moje všecko.“

Hovořila vážně, přikyvovala si na znamení souhlasu. Gaston se rozhlížel po pokojíku, který mu připadal fádní a nudný. Když si vzpomenul na ten pokoj s tím benátským lustrem a plynovou lucernou před oknem, nepřál si nic jiného než hned sbalit své věci a navždycky z tohohle pokojíku odejít a nastěhovat se tam do Židů, do toho stavení, které se rozsypává, ale kde stropem v chodbě jsou vidět hvězdy a kde je možno večír číst noviny ve světle pouliční lampy.

„Co ale tomu řekne moje maminka?“ optal se.

„To nech na mně. Řeknu jí: ‚Paní, já jsem taky člověk.‘ Ale co kdyby tvá maminka řekla: ‚Cikánku si vezmeš jedině přes mou mrtvolu.‘ Co ty?“

„Řekl bych jí: ‚Maminko, lehni si, ať tě překročím.‘“

Nastavila mu ústa.

„Teď z lásky,“ řekla.

Pak rozpínal jeden zavírací špendlík po druhém a ruce se mu chvěly, když ty dvě rozšpendlené zástěry spadly na podlahu jak kněžský ornát…

A za nimi z rádia vytékal džezový zpěv, tři černošky dunivým hlasem zpívaly… Ó Johny…, tři dunivé černošky, které jako by stály na žebříku v hluboké dunivé studni a každé se drala z hrdla píseň o tom samém štěstí nešťastně šťastné lásky… Ó Johny, my darling…

3

V křoviskách před Zámečkem zazpíval první pták. Pak se přidávali ostatní a jitřní vzduch byl plný ptačího zpěvu. Gaston zavěšený do cikánky se zastavil před skříňkou s filmovými obrázky. Na plakátě držel Gérard Philipe kord a měl rozhalenou košili.

„Jeden den bych chtěl bejt Fanfánem, jen jeden den,“ postesknul si Gaston.

„Tímhle?“ ukázala.

„To není žádnej tenhle, to je Gérard, jako Fanfán Tulipán, víš?“

„A co má bejt? Tak hele, já ti něco řeknu. Ty jseš instalatérskej pomocník, a když lidem neteče záchod, kdo přijde? Ty! Když neteče vodovod, koho zavolají? Tebe. Vo tobě a vo mně by měli natočit film. A potom, máš svý jistý a jseš lidem prospěšnej, tak na co bys skákal po střechách se šavlí v ruce? Až přijdeme k cihelně, tam to uvidíš. Každej druhej cikán je Fanfán Tulipán, kterej ale dělá cihly. A z těch cihel se dělají baráky.“

„Když ale Gérard je tak hezkej!“

„Hezkej, hezkej,“ řekla cikánka a vzala za cíp plakátu a rycnutím jej utrhla, „až budeme mít svatbu, pozvu svý bratrance, co skládají uhlí. Čtyři Gérardy uvidíš! A přijde i můj dědeček v modrým saku a s bambusovou holí,“ vykládala vážně.

Pak kráčeli kolem sochy Podlipného, který jako by prstem svolával zatoulané psy k noze.

„Jseš zrovna tak hezkej jako můj táta Demeter, kterej mě nosil na ruce a kouřil, maminka šla za ním a táta jí sem tam dal cigaretu, aby si dala taky šluka. Skládal na Žižkově uhlí a lidi říkali, že vypadá jako náčelník.“

Cikánka neustále hovořila, a když kráčeli podle starého ramene Vltavy, Gaston poprvně poznal, jak ženská ruka dovede vstřikovat důvěru rovnou do srdce. Už se rozbřeskovalo, několik rybářů hrbilo hřbety zrovna tak jako své pruty. Na špici ostrova Manin vyli v klecích vlčáci a stromy a keře se třásly ptačím zpěvem.

„Zkrátka, jseš instalatérskej pomocník, a kdo je víc?“ řekla cikánka nakonec.

„Víš,“ svěřoval se Gaston, „ten můj novej mistr, to ti je pes. Pořád, abych mu tykal. Ale holka, jak mu mám tykat, když je starší o dvacet let než já. A když mu proto nechci tykat, tak mě ukazuje celý hospodě a křičí: ‚Lidi, viděli jste někdy takovýho vola?‘“

„No nazdar hodiny,“ řekla cikánka.

„Tak vidíš,“ zasmál se Gaston, „víš, holka, já vím, že mistr má pravdu, když mi říká: ‚Hele, když si budeme v práci tykat, tak já v tý důvěrnosti tykání ti můžu říct všelijaký hejblata a ofučky, jak šikovně jít na věc, ale takhle?‘ A já se na něj dívám a říkám mu: ‚Nezlobte se na mne, mistře, ale když vy už máte vodrostlý děti, a potom, já se vám v práci nemůžu rovnat, jste machr, kampak se hrabu.‘ A mistr už zase na mě ukazuje celý hospodě a křičí: ‚Ejhle, Gaston si drží svýho mistra vod těla, lidi, viděli jste někdy takovýho vola?‘ Tak na mě huláká a pak zase do mě hučí: ‚Gastone, ty mě musíš překonat, ty musíš číhat na ty moje ruce, abys to uměl ještě líp. Gastone, hříbátko když vycucá kobylu, tak do ní kopne! Tak vode dneška to přestane, když mi nechceš tykat, to nebude práce, ale vojna, to nebude vojna, ale to bude koncentrák! A Gastone, žádná společná aktovka!‘ Takhle mistr křičel a zvedl aktovku a vysypal z ní můj kastrolek s vobědem i se lžicí na podlahu. A když jsem ten kastrolek sbíral, ještě mi ho odkopl od ruky.“

„Tak ty se jmenuješ Gaston? Gaston, Gaston! Ale já ti něco řeknu, Gastone, to jméno je hezčí než Fanfán! Ale Gastone, proč neřekneš mistrovi: ‚Ty!‘ Jseš přece jeho pomocník, ne?“ řekla, když vešli na trojský most. Zastavili se a ona hladila drsnou strukturu zábradlí.

„Sáhni si, je tady ještě cejtit slunce ze včerejška. Ale proč neřekneš mistrovi: ‚Ty!‘“

Gaston se naklonil přes zábradlí, pak obejmul cikánku a pošeptal: „Jsem nesmělej.“

A ukazováčkem ukazoval dolů.

Tam na náplavce ležel v peřinách obrovský nahatý cikán, ležel naznak a celý trup byl venku a jak leporelo byl poset vytetovanými obrázky. Jednu ruku měl založenou pod hlavou a měl takový sval, že to maso dělalo podušku. Dva kníry se podobaly koňským ocasům. A ten obr volnou rukou klidně kouřil, díval se do modrounkého nebe na poslední hvězdu a kouřil. Vedle něj spočívala chundelatá hlava s obličejem v polštáři. A zpod mostního oblouku trčela voj od bryčky s plachetkou a zadek hnědého koně, který mrskal ocasem sem a tam.

„Naši,“ řekla pyšně cikánka, „taky přijeli zdaleka na kolesce. Taky asi budou tady hledat práci, jako před rokem my.“

„Že ale dá koně pod most a sám leží v rose?“

„Než si zvyknou, tak jako my. My taky, když je pěkně, tak taky radši spíme venku. V baráku nás to dusí… Ale můj táta Demeter byl taky tak tetovanej, v neděli jsme s ním leželi v posteli a prstem jsme si po něm ukazovali jak ve vobrázkový knížce a táta se smál, protože byl lechtivej.“

„To je krásný,“ řekl Gaston, „že ještě jsou na světě takový lidi!“

A chundelatá hlava vedle tetovaného vousáče se obrátila, rukama si rozhrnula vlasy jak vrbičky a byla to cikánka, která se protahovala a zívala. Pak cikán, který se pořád díval do nebe, jí podal cigaretu, kterou kouřil, a cikánka se taky dívala do jitřního nebe a kouřila a potom vrátila cigaretu a zase si pochutnával na modrým dýmu cikán. Lidé, co čekali na tramvaj, se nakláněli přes zábradlí mostu, ale cikáni si podávali a vraceli cigaretu a dál kouřili a dál se dívali do zrůžovělého nebe. Poslední hvězda zamžikala. Pak přijela tramvaj.

Skočili na stupátko, pak stáli na zadní plošině a cikánka byla pyšná, narovnala se a dívala se do očí těch, kteří viděli na náplavce ty dva cikány. Ale předčasně probuzení lidé znovu podřimovali nebo hleděli tupě na podlahu. Podle plotů vilek kráčela ženská a nesla bambusovou tyč, kterou zhášela plynové lucerny.

„Můj dědeček měl bambusovou hůl a modrý sako,“ řekla cikánka, „a když potkal na ulici rodiny, který se hádaly a plivaly po sobě, dědeček měl takovou moc, že jen udělal tou bambusovou holí takhle,“ cikánka nakreslila do vzduchu vodorovnou čáru, „a bylo po hádce. A když kdosi z tý rodiny ještě runcal, udělal dědeček prstem takhle,“ cikánka mrkala prstíkem, „a cikán musel přijít až k dědečkovi, kterej ho pak jako cikánskej baron praštil tou holí přes hlavu… a hotovo.“

„Jen jestli je to pravda,“ řekl Gaston.

„Gastone, ať jsou naše děti všecky mrtvý, jestli lžu!“ slinila si prst a zvedla k přísaze. „To dědeček taky jako baron soudcoval fotbal. V Rozdělově hrálo proti sobě dvacet a dvacet cikánů a dědeček…“

„Ale holka, fotbal se přece hraje o jedenácti!“ zvolal Gaston.

A polekal se, když se z lavice zvedl jeho mistr, za jízdy vrávoral ke svému pomocníkovi, díval se na něj, pak na cikánku, která si dupla:

„Povídám dvacet proti dvaceti, byla jsem tam. A dědeček soudcoval bambusovou holí, na krku měl na zlatý šňůrce stříbrnou píšťalku, a jak někdo někoho moc kopl, dědeček zapískal a udělal prstem takhle,“ a cikánka mrkala prstíkem, „a ten, kterej hrál surově, přiběhl a dědeček, jako cikánskej baron, ho přetáhl tou bambusovou holí přes hlavu a fotbalista si držel hlavu a chvíli křičel: ‚Jejejejejej!‘ A když mu otrnulo, hrál dál.“

„Tak to má bejt i u nás na hřištích. A v práci, viď, Gastone,“ řekl mistr.

„Hele, pane, jste vožralej, starejte se vo svý věci, jo!“ zablýskala očima cikánka.

„To je můj mistr,“ představil Gaston.

„To jste vy?“ obrátila cikánka.

„A to je moje… snoubenka,“ řekl Gaston.

„Gastone, Gastone,“ vrtěl hlavou mistr, „vode dneška zase společná aktovka… Vykej mi, tykej mi, jak chceš…, jseš mistr ty, jseš chábr…, já jsem se nikdy na cikánku nezmotal…, jen vo ní snil… Cikánko ty krásná, cikánko malá…,“ zazpíval opile.

Mistr stál na stupátku a ranní větřík mu zvedal řídké vlasy A tramvaj zastavovala.

„Slečno, viděla jste někdy takovýho vola?“ ukázal na sebe a zaklonil se, napřáhl nohu a seskočil.

„Mistře, kde jsi zase lajdal?“ vyklonil se Gaston z tramvaje. „Nemám tě doprovodit domů?“

Mistr zvedl ruce, jako by se vzdával, jako by uznával převahu mládí… Na kopci, když vystoupili z tramvaje, Gaston se zavěsil do cikánky a svěřoval se:

„Víš, ten můj mistr je dobrej, i když moc pije. Ale on už nikoho nemá. Byl ženatej a měl děti, ale když mu odrostly, řekla mu ta jeho ženská, že ty děti nejsou jeho a že vona vod něj vodchází k tomu, s kým ty děti měla, a že mu děkuje za jejich vychování… To mistr, když si na to vzpomene, hladí si hlavu nad pivem, mne si voči, a když mi to dovykládá, voptá se: ‚Slyšel jsi, Gastone, někdy něco takovýho? Já ne. A tohle se muselo stát zrovna mně!‘“

Pak ouvozem vystoupili za město a kráčeli podle plotu cihelny. Pod akátem stál stařík s brokovnicí v prstech.

„Kdo tam?“ optal se.

„To jsem, otče, já,“ zachraplala cikánka.

„Chodějí mi tady syčáci! Stane se neštěstí! Já nikoho na trojí výzvu haltovat nebudu a nasypu mu sekaný volovo rovnou do rypáku!“ mučil se starý hlídač.

„Otče!“ zvolal Gaston. „Vedu cikánečku!“

Stařík došel k plotu, hodil brokovnici na rameno.

„I ty jedna uličnice, už máš dávno spát,“ zvolal, „a co ten tady?“

„To je můj miláček,“ řekla.

„Miláček? A jestlipak ví, jak se jmenuješ, co?“

„To tedy nevím,“ řekl Gaston.

„A už jste se s ní vyspal. To je pořád jak za mejch mladejch let,“ liboval si hlídač a otevřel bránu a vzal Gastona za rameno a pokračoval, „tak se mi to líbí! Jen ale v lásce vytrvat. Já taky, jdu takhle lesní pěšinou do Zvěřínka a potkám ženskou, a nežli jsme došli do vsi, nabídnul jsem jí ruku a vona řekla, že jo. Pak jsme se teprv představili. Dva roky jsme spolu žili na psí knížku, ale pak jsme měli veselku…, ale neslyšeli jste nic?“ strnul hlídač a nohu nechal zvednutou jak ohař.

„Nic,“ zašeptal Gaston.

„To je dobře, protože já víc slyším, než vidím. A tak mám pořád sny, že mě lupiči zafláknou u kasy,“ hovořil stařík a kráčeli růžovou mlhou a modrou trávou.

„Máte těžkou službu, otče,“ řekl Gaston.

„Až moc těžkou,“ vzdychl hlídač, „ale mně to dělá dobře. Ale cikánku jste si namluvil? Tak to jste statečnej člověk. A řeknu vám, že neprohloupíte, jen ji držet pevně na uzdě… a budete mít v domácnosti ráj. Ta moje taky pocházela z vozu…, byla světská. Ale jako manželka?“ mávl rukou. „Ale ty uličnice jedna! Je ti zima, viď? Tak mladej, pojďte, ať vidíte, kde Margit, ta vaše nevěstinka, bude spát.“

„Tak Margit!“ zvolal Gaston. „To tedy je krásný jméno!“

A cikánka se třásla chladem, ale smála se a chraplala. Pak starý hlídač ukázal na hájíček kvetoucích akátů, pod kterými spali v peřinách cikáni, jedni s rukou přes polštář, jako by plavali přes palouček kraula, jiní stočení do klubíčka, další jako by byli zastřeleni. Ale všichni oddychovali zdravým spánkem. Několik dětských hlaviček zdobilo tu cihlářskou noclehárnu kučerami a loknami.

„Támhle mají domky, ale to je jejich, jak přijde léto a horký noci, tak se v baráčku dusí. To víte, horká krev,“ pochichtával se hlídač.

A tam dole se nořila z modrého oparu Praha, elektrické žárovky ještě svítily a ověšovaly město girlandami světel jak cirkus, který zapomněli zhasnout. Petřínská věž ještě zářila červenými varovnými signály a na hromosvodu střešovického komínu svítil rubín, ale tady spali cihlářští dělníci, na které se sypal odkvetlý akát… Cikáni, bývalí nomádi, kteří nedávno přijeli na koleskách a bryčkách do Prahy s náušnicemi a mysliveckými kloboučky, aby vyměnili romantické harcování za obyčejnou práci.

„Já nemůžu pod stromem spát,“ kašlala cikánka, „mně se pořád zdá, jak mi na ksicht padá to kvítí, že mi sedají na hlavu můry anebo že na mě padá sníh,“ poskakovala z nohy na nohu, „Gastone, ahojka! Zejtra budu u Světů. Budu večer stát u skříňky s Fanfánem… anebo víš co, přijdi za mnou k nám, do Židů…, ahojka!“ zvolala a přeskakovala spáče, pak u kvetoucího keře černého bezu ještě zamávala a ty dvě proti sobě sešpendlené zástěry se zhroutily a ona vklouzla pod peřinu k spícím dětem.

„Tak zase půjdeme,“ přešlapoval noční hlídač, „voni tady obcházejí syčáci, který když nemůžou jinak, tak jsou štont se mi ke kase prokopat stropem… Ovšem to bych tady nesměl bejt já! Já, kterej nikoho nehaltuje, ale hned střílí. Tak vida, cikánečku jste si namluvil?“ optal se, ale Gaston se díval, jak z jedné peřiny se vybatolil cikánek v košilce s laclíkem, došel na okraj hájku a kosárkem čural na celou Prahu, která ležela pod kopcem.

„Pozor!“ zvolal starý hlídač a ukázal na chlapečka. „Tohle je možná budoucí prezident… Kdopak to ví!“ a dodal: „Tak vida, cikánečku jste si namluvil! Ale co doma? Co když maminka řekne: ‚Cikánku? Jedině přes mou mrtvolu!‘ Co ji řeknete, he?“

„Řeknu: ‚Tak si lehni, matko, já tě překročím, ta cikánka mě, maminko, postavila na nohy,‘“ řekl Gaston a založil si jednu ruku v bok a díval se do údolí, kde přes bílý most jela tramvaj jak foukací harmonika a v jejích oknech se zatřpytilo jitřní slunce…