Návrat první(léto 1945)

Mrazivá krusta

Po návratu odtamtud žiju jako pod tlustou vrstvou ledu, na kterém všichni ostatní dychtivě bruslí, s radostně rozpálenými tvářemi. Hluboko pod ledem. Neviditelná. Osamělá. Tušená. Bezmocná. Odsouzená čekat, kdo udělá poslední gesto, tečku za nepovedenou větou, zašlápne tenounkou, vysunutou slánku. Zatavenou v mrazivé krustě.

Vracím se domů. V mylném pocitu, že toto je stále ještě můj domov. Palčivé horko. Vyhýbám se i prašným cestám. V těžko odůvodnitelném pudu sebezáchovy. Teď už můžu jít středem. Rázovat horkem rozškvařených silnic jako ostatní. Už se nemusím bát. Je po válce.

Raději se ještě bojím.

Vytuším vztyčený prst kostelíka, červeň natěsnaných střech a podlouhlou nudli zámečku i budovy našeho statku. Vláčím se škarpami, nohy si nechávám ošlehávat žahavými kopřivami, těmi zelenými pilkami, řežu dříví na polínka, ať má čím topit maminka, to jsme zpívávali nad propletenýma dětskýma rukama s maminčinými štíhlými křídly. Její vystouplé modré žíly na zápěstí, ty skrýt neuměla, na tepající potrubí těla ještě žádný krycí kosmetický přípravek nevymysleli. Večer se její ruce leskly voňavou mastnotou. Promasírovány speciálním krémem v noci odpočívaly.

Odpočívaly vlastně i ve dne.

Třesou se mi kolena.

Padnu do polehávající, seschlé trávy. Pod vysoké slunce. Vyhmátne si mě. Neomylně. A na obnaženou bělost rukou a nohou vychrstne proud horkých jehliček. Jsem snadný terč. Každý si hledá svůj terč. A najde. Vždycky je někdo o stupínek níž. Bezbrannější.

Odkrytější.

Pozoruju zblízka rozpohybovanou zem. Z výšky je klid. Nehybnost. Pod lupou nervní panika. Hmyz. Mravenci. Střevlíci. Tesařík. Cvrčci. Sviňky. Beruška. Zelená kobylka. A pavoučí úprk. Zatímco mě seshora roztavuje žár, oni se vyhýbají studeným slaným krůpějím, které já zastavit neumím. Zabíjím havěť slanou průtrží, utopí se v mém smutku, palčivě bezmocném smutku. Už nic nebude jako dřív. Nikdy se nebudu dotýkat jejich kůže. Kůže chránící živoucí těla. Nikdy nebudeme pohromadě. A i kdybychom byli… Kam bychom odložili bezprostřední minulost, jak bychom se vyhrabali a vylhali z jámy. Ve které rodina uvízla. Moje dětství. Co všechno tam uvízlo… Je to pryč, no tak, je to pryč.

Zbyl náš statek. Zdi, za kterými se schovám a obrním, za kterými se sesunu k zemi, abych se pak znovu postavila na nohy, zdi, za kterými se posilním šťastnými vzpomínkami. Zdi, za kterými se schovám a obrním, za kterými…

Země puká. Kolébám hlavou sem a tam. Těžkým závažím zamáčknu a rozdrtím prchajícího mravence. Zbytky mravenčího těla rozválím prostředkem čela; moje nalepené znamení smrti. Prsty se zachytávám trávy, vyškubávám ji po trsech. Dokud nevymizí nutkání řvát a ječet a nehty si rozdrásat předloktí, zatnout nehty hluboko do kůže a nepovolit, rozpřáhnout ruce a vší silou udeřit do obnaženého hřebíku, stisknout v dlani sklenici a rozdrtit na skelnou padrť. Rvu nevinnou trávu. A jitrocel. Bílý heřmánek. I dobromysl. Dokud se neunavím, dokud se nesvalím.

Oslepí mě sluneční láva. Ležím na levém boku. Schoulená. S koleny pod bradou. Jako plod v matčině břiše. Možná jsem pár minut zdřímla. Možná jen omdlela. Slunce praží a opéká moji pravou tvář. Levou zchladila zem nasáklá slzami. Vstanu. Jako zbitá. Upravím si blůzku a sukni. Nemilosrdně ze sebe smetu přichycená stébla trávy. Nahmatávám okraje podél sukně a vsunu prst pod lem tam, kde se rozpáral. Jako do náprstku. A nasliním. Hrdlo mám vyschlé. Nehtem obaleným ve zvlhčené látce z čela seškrábnu a vydrhnu rezavé zaschlé zbytky mravenčího těla. Sukně se přetočí a zdvihne celá, utvoří kolem mne kornout. Jsem v zákopu. Od pasu nahoru. Znovu nasliním. Překlopím kornout. A přidřepnu, abych přetřela zaprášené boty s přezkou. Které mi v Praze nazula vystrašená teta Ottla. Chtěla jet se mnou. Vyklouzla jsem jí, vztekala jsem se. Domů se vrátím sama. Jsem už přece dospělá.

Při pohledu na ostře zelenou trávu příkopu s nahnile rudými třešňovými plody, do nichž se nabodává hejno vos, potlačím nutkání zvracet.

Ves se zdá být liduprázdná. Nikdo nevybíhá z bílých domků, jak jsem si vysnila. Nikdo mě nevítá, neobjímá, nelituje. Nevnucuje plný talíř. Zazmatkuju ze strachu, že nikdo nepřežil…

Možná ten na ježka ostříhaný tvor nikoho nezajímá, protože se nedrží tátovy ruky. Vedle té holky nerázuje respektovaný, klátivý muž v klobouku. Muž, který vzbudil pozdvižení, když za temného dunění motoru projížděl návsí na dlouhém motocyklu. Originální koncepce Čechie-Böhmerwald, vysvětloval nadšeně a hrdě zvědavým mužským pohledům. Nechával je obludu osahat, zařídit si, objet celý zámeček. Jednoho po druhém. Osobně svezl dokonce i zaskočeného holiče Kleina; ten se natřásal s břitvou v ruce, v zmrazené pozici úslužné poklony. To burácivé monstrum mě tehdy děsilo, cestovní model uvezl kromě řidiče i dva pasažéry. Když maminka po první jízdě slézala dolů, opírala se o tatínkovu dlaň, aby udržela rovnováhu. Točila se jí hlava. Zděsila se skvrny od oleje na nových smetanových šatech, šitých na míru, do ucha tatínkovi rozčileně šeptla nechci skončit jako Duncanová. Od té doby k tatínkově nelibosti na zázračný model nenasedla. Já ano. Tehdy vybíhali, tehdy se klaněli, tehdy mávali. Smáli se a mávali. Možná se jen smáli. To monstrum mě děsilo a dnes bych si tolik přála, abych za zády zaslechla burácení hromu, uskočila. A uviděla skvrnu od oleje na smetanových šatech.

Do mozku mi někdo zasouvá fotografii, která se zasekne. V okrajích stráží dlouhý motocykl dvě dospělé postavy. Maminka v krajkových, smetanových šatech a v kloboučku, který si přidržuje pravou rukou. Otec v černém úboru, rozkročen, jednou rukou opřený o motocykl, druhou frajersky v bok. A na dlouhém sedadle, jako v hledišti, s překříženýma nohama, v bílých podkolenkách mí sourozenci. Rozálie. Adolf. A uprostřed já, s nedopnutými patentky na modrých sametových šatech, které jsem na sebe před focením spěšně hodila. Adin se pitvořil.

„Wie hatte sich die Schwester denn so schnell angezogen?“

A s obrovskou mašlí ve vlasech.

„Do vlasů ti usedl motýl,“ přečesala mě maminka, „jen mu načechráme křídla.“

Zastavím se v jabloňovém sadu. V našem jabloňovém sadu.

Jsem doma.

Srdce v hrudi prudce bubnuje, takové nesnesitelné dusno a já nemohu ovládnout zimniční třas. Na každém čtverečním centimetru vyslídím dotek svých nejbližších. Dotek života, který jsem žila. Teď život pozoruju. Však já najdu způsob, jak život přežít.

Musím se sebrat, ovládnout nadouvající se oční víčka. Ne se před cílem zhroutit jako před hodinou. Tam. Na oslněné louce v blízkosti škarpy se zkroucenými třešněmi. Všechno bude dobré, jsem v bezpečí, zvířátko zaleze do svého pelechu. S něžnou letmostí se dotýkám jabloňových lístků, větví, laťkové konstrukce altánu, pře­jdu rozlehlý, leštěnými kameny vydlážděný dvůr. Až k vyřezávaným dveřím se speciálním kováním. S ornamenty propletených hadích těl, které navrhovala maminka. A které pro ni pečlivě vyrobil mladý kovářův pomocník Ládínek Stolař.

Ztuhlými prsty obejmu kovovou vlnovku černé kliky, překryju hadí obrazce. Zatlačím plnou vahou svého těla. Je odemčeno.

Vejdu.

Nemilosrdná rána naděje přímo mezi oči. Na vysokém stojanu v hale visí tatínkův klobouk, ještě tam visí, nestačil si ho tehdy nasadit, přestože bez pokrývky hlavy z domu nevycházel. Nikdy. Nestačil si ho tehdy nasadit, když ho gestapo odváželo. My se zaskočeně dívali. Jak se potupně drápe na korbu malého náklaďáku, kde už kdosi seděl; posouvali se, aby mu udělali místo. Zaskočeně jsme sledovali i maminku, k níž jsme rozpačitě vzhlíželi. Která neplakala, nerozčilovala se, nepanikařila. Říkala jsem mu to, mezkovi, počkáme nějakou dobu u našich, v Praze, ve vnitrozemí, pak by se vidělo.

Věřila, že se tatínek vrátí. Že je to omyl. A nejvíc se jí dotklo, že tatínka neposadili do osobního auta, že musel na rozhrkané nákladní auto k ostatním. A že mu neurvale strhli pásku, kterou si spěšně navlékal.

Nikdy jsem ho už neviděla. Nikdy.

Teď můžu nahmátnout jeho klobouk.

Horká čočková polévka

Dveře napravo vedou do jídelny a kuchyně. Pocítím mravenčení. Jak mi maminka bubnovitě přejížděla jemnými prsty po zádech, podél celé páteře. Odshora až dolů. Odshora dolů.

„Seď rovně a nehrb se, budeš zkroucená jako paragraf.“

Starší sestra spiklenecky mrkala, vydrž, tím já si prošla taky. Bratr se uchichtával, na tu platí jen pořádná herda do zad, na mazánka mazanýho.

Svírám druhou kliku svého domova.

Odhodlávám se otevřít.

S poslední, nesnesitelně poslední nadějí, že u stolu budou sedět všichni. Že se čeká na zpozdilou. Která se vzdálila, propadla do černé jámy, vyškrábala se z ní. A s rozedranýma rukama se navrací zpátky do světa, který načas přetřela pokřivená noční můra. Pootevírám dveře, budu sedět rovně, už vždycky budu u stolu sedět rovně, jako pravítko, budu sedět rovně, maminko, slibuju, slibuju, jenom ať jsi tu, vracím se jiná, skoro dospělá, ne, jsem dospělá, dětská slova se rozkutálela a vytratila, kůže zvrásněla, prosím, pane Bože, prosím, ať jste tu, ať tu sedíte a usmíváte se, ať se smějete a natřásáte, ať se chechtáte jako šílení, ať se smíchy válíte po zemi a popadáte za břicha. Jak jste si ze mě vystřelili. Že jsem v té kruté hře obstála. Že žijeme. Žijeme.

Než průchod rozevřu, napočítám do sedmi. Šťastné číslo.

V jídelně skutečně někdo stojí.

Vydechnu úlevou, chce se mi rozběhnout, schoulit se na ženských ňadrech. Ale cosi mi znehybní nohy. Obezřetnost. Vypěstovaný instinkt. Necítím známé pachy.

Někdo tu stojí. Ale není to maminka. Ani naše kuchařka. Není to ani moje sestra.

Je to cizí Žena.

Mladá, vyděšená Žena s vystouplým břichem. V zástěře. Nalévá naší sběračkou sedícímu muži horkou, čočkovou polévku, zahuštěnou fazolemi a kroupami. Do hlubokého květu talíře. Do talíře z našeho bílého jídelního servisu s modrým vzorem. Se vzorem, který pro vídeňskou porcelánku navrhovala moje maminka.

Strneme všichni tři.

Muž nervózně otře ústa. Hřbetem dlaně.

„Co tu chceš? To neumíš zaklepat?“

„Zaklepat? Proč zaklepat?“

Už mám zase pláč na krajíčku, polykám ho, vracím slzy, co se derou na startovní čáru, hlasivkami je předhoním.

„Já tady bydlím. Já jsem Gita. Gita Lauschmannová. Můj tatínek si koupil první motocykl v kraji a sedával v tom koženém křesle za vámi, v rohu.“

Co to plkám za nesmysly. Radši řečnit, než nechat prostor brekotu.

Trhnou sebou. Žádná radost, žádné pousmání a jásání. Nic. Žádné pobídnutí ke stolu a druhý zalitý talíř pro můj kručící žaludek. Nic.

Jsem unavená, jsem rozrušená, jsem přepjatá. Chci to mít za sebou. Lehnout do své postele, rozvalit se na lajntuch. Chce se mi zaječet, chce se mi ječet s roztaženými prsty. Já jsem přece Gita Lauschmannová! Dcera muže, kterého vítr rozfoukal. Než napochodoval do plynové lázně, nadzdvihl prý imaginární klobouk a dal přednost staršímu muži, až po vás, vážený pane. Já jsem Gita Lauschmannová! Dcera vzdělané a velkoměstsky vychované maminky, ovoněné odérem evropských kaváren, která si tu tak těžko zvykala. A proto jí otec postavil tuhle podlouhlou vilu. Honosné budově se ve vsi s rozpačitou závistí říkalo zámeček. Já jsem Gita Lauschmannová! Dcera dříče, který zaměstnával a živil většinu ukoptěných pobudů z okolí. Tak co si tu, vy slouhové, rozvalujete upocené zadnice na našich židlích, co si to vůbec dovolujete? Já jsem Gita Lauschmannová, seberte svých pět švestek a vypadněte.

Neřeknu nic. Ječím uvnitř. Odtamtud se vracím nasáklá studem, který zpochybní jakýkoliv nárok. Nárok na cokoliv.

I na vzduch, který dýchám.

„No a co má jako bejt?“

Muž se vzpamatoval první.

„Já… já jsem Gita Lauschmannová. Tohle je náš dům. Já jsem se vrátila.“

Musím zdrhnout. Už to vím. Jsem vycvičená. Zavětřím nebezpečí. Vím to v momentě, kdy se muž prudce vztyčí. Tak prudce, že rozkomíhá hladinu husté hnědé polévky. Vyšplíchne na náš ručně vyšívaný bělostný ubrus. Vím to ve chvíli, kdy Žena zbledne, jako v transu vrací naběračku do běloskvoucí polévkové mísy s reliéfy secesních motivů a vyjekne.

„Ne, už néé.“

Muž si mě pohledem měří, mluví k Ženě.

„To je k neuvěření. Tak voni si ty spratci prostě nedaj pokoj nebo co?!“

S někým si mě spletli. Masa zbylé polévky se pohupuje, dosedá na dno talíře, navrací se do koryta, z buclaté mísy se kouří, mužova ruka je silná, porostlá černými chlupy, mohl by mě lesklou lžící vší silou pinknout doprostřed čela, mohl by mě popadnout za dorůstající porost, zaškubat, potopit hlavu do horké bahenní lázně. Jako do latríny. Vyrazím, pádím kolem tatínkova klobouku, vybíhám dřevěnými dveřmi směrem k budovám statku, pudově vyhledávám nejjistější úkryt, odhaduju šance. Sebezáchovné instinkty. Vypěstované odtamtud.

Vřítím se do kůlny, zalezu před hnědou mazlavostí s rozvařenými knoflíky. Vletím do trpěné kůlny, kde jsme si hrávaly jako děti. Zalezu do vetché kůlny, kterou chtěl tatínek zbořit. Na jejím místě plánoval vystavět velkorysé muzeum. Sesednu na bobek. Nenáviděný třas. Točí se mi hlava. Opřu si ji o kolena. Na udusané podlaze se šponuje chlupatá housenka. Odmrští se o kus dál. A znovu vyšponuje. Neustává.

Co se to ksakru děje? Proč a před kým se tu schovávám? Před kusem žvance v nesprávné ruce? Nespletla jsem si vesnici? Zůstanu, než něco vymyslím. Než ten hukot v hlavě odezní. Srdce se jen nerado uvelebuje zpátky ve svém rytmu, chtělo by se prodrat, dunivě probouchat hrudí ven.

Puklice na hrnec

Zvednu hlavu zaseklou mezi koleny. Hlavně dýchat, dýchat. Před očima desítky roztočených, černě chlupatých housenek. A záblesky strnulých obrazů. Fotografií zatavených v mozku. První záblesk fotoaparátu. Rozálka, utopená v kraječkách, trůní na vysoké dřevěné dětské židličce s kulatým opěrátkem. Z dortu se tyčí osamělá červená svíčka, zabodnutá do měkkého, sladkého masa. Tu židličku tatínek vyráběl sám. K Rozálčiným narozeninám. Natřel ji bílou barvou, hustou polevou. Přimontoval opěrátko, které změkčil maminčin zvlněný modrý polštář; přichytila ho červenými šňůrkami. A na desku vymalovali hnědého medvěda s rozšířenýma očima. Ten modrooký medvěd mě děsíval. Než jsem se naučila ho zapatlávat zbytky jídel. Nekonečný proud záblesků. Rozálce zabodli už svíčky dvě. A tři. Následují Dolfíkovy zářezy, Rozálčino tělo se už otvorem k opěrátku neprodralo. Medvěd strážil Adina. Než bratrovo tělo nabobtnalo a předalo medvědí trůn nejmladšímu žroutovi.

Můj první zásek středem dortového korpusu, který matka nazdobila slaďounkými hoblinkami čokolády. Někde v paměti mám ukrytý slastný pocit, jak rukama bubnuju do měkkého krému, mezi prsty propasíruju kluzkou hmotu, pokouším se do úst dopravit čokoládovou rozkoš. Na patře cítím sladké trnutí.

V té židličce krmničce, jak se nad ní uhihňávala porodní bába Drbavá, jsme proseděli dětství. Jídelní ministolek se zírajícím medvědem, který nedovoloval podvádět, méďa hlídá, jestli to všechno nespapáš, tak se ho zeptám a on mi to všechno poví. Medvěd udavač, poškleboval se Adin, méďa bonzák, méďa práskač, méďa informátor.

Čerstvý záblesk z rodinného alba. Sedím na bobku ve špinavé kůlně. V rohu, na nízkém regálu s vylámanými policemi, se rozvaluje. Pohozená. Naše bílá, mírně oprýskaná židlička. Přemůžu touhu postavit ji na udusanou zem. Narvat se do ní. Dneska bych svoje vyzáblé tělo oválem protáhla. Přemůžu touhu přivolat staré časy. Utéct se k nim. Klátit ve výšce nohama, dloubat do méďových vykulených očí.

Strach z mámivé mdloby, třeba se vzduchem vlní medvědí přelud. Na překocenou židličku dopadá podvečerní, matný zbytek světla, paprsek, který se prodral odněkud shůry, provrtal škvírou v děravé střeše. Ohmatává ji nevěřícně jako já, napíchne rozšířenou medvědí bulvu, olíbává židličku z posledních sil, než sám zeslábne, než přes něj soumrak přehodí tmavý plášť. Kterým už nepronikne.

Popadnout útlé dřevěné nohy s popraskanou barvou, vší silou se přidržet. Důkaz, že jsem doma. Důkaz, že neblázním. Důkaz, že sem skutečně patřím. Jak puklice na hrnec.

Rodinné album v mé hlavě rozmetá křik. A těžký dupot. Nezvyklý indiánský pokřik. Nezvyklý ruch. Naše vesnice bývala tak tichá. Když jsme u kulatého stolu hodovali, znělo každé polknutí jako mocný šplouch. Byl slyšet svist polévkové lžíce vzduchem. Pak mi to dojde, myšlenky se sepnou. Sbíhají se, aby mě uvítali. Řadí se do zástupu s kyticí v čele. Kmitají, protože se bojí. Že mě urazili.

Obejmu své tělo, sesbírám své myšlenky. Zpanikařila jsem zbytečně. Ti dva mladí lidé se o náš dům určitě starají, chrání před zloději. Já se zjevím jako duch, bezhlavě uteču.

Stydím se. Pelášila jsem pryč, protože se mi v krku zadrhla slova, viděla jsem Ženinu ruku, jak křečovitě svírá kovově lesklou rukojeť naběračky. Tak jako ji bezpočtukrát svírala kuchařka nebo z ní pomalu odlévala maminka. Viděla jsem mužovy masité rty, ve kterých uvízla stříbrná polévková lžíce; z té jídával a usrkával otec, decentně upíjela starší sestra, hltal bratr. Nad tou jsem se ušklíbala já. Nenimrej se v tom a jez pořádně.

Uhladím sukni na stehnech. Zmuchlanou blůzku kolem pasu zasunu. Ohlédnu se, hlavu položím k pravému rameni; dětskou stoličku si překlopím a postavím alespoň v duchu, pohledem. Nabírám z ní sílu. Vzpřímím se, nadechnu a hrdě vyjdu z rozvrzaných vrat. Jsem přece doma. Vycházím s osvobodivou úlevou. Než mě k zemi dunivě srazí obrovská mužská tlapa.

Bolest mi ihned rozhicuje zasažený obličej.

Podkova pro štěstí

Světlo zelené stolní lampičky oslepuje, ostře bodá do očí. Závěsy jsou zatažené, propouštějí líné dusno. Mžourám, poposedávám na tvrdé židli. Kam mě jeden z nich dosmýkal.

„Neječ, drž hubu. Jo, je sice po válce, ale furt musíme bejt vobezřetný, žádnej soucit s nepřítelem.“

Tomu já rozumím, jsem taky obezřetná. To jsou nutná a nezbytná opatření. Správná, protože spravedlivá. Prověřují každého bez rozdílu. I své lidi. To je jenom dobře.

Podél stěn se v umělém šeru rozkročili čtyři muži. Pátý sedí naproti, moje oči lapá do světelného trychtýře. Holič Klein stojí. Namísto břitvy je vyzbrojený samopalem. Nepoklonkuje, dětský hrudníček má vypjatý. V úrovni Kleinových ramenou si mě poměřuje chlápek s řídkými, umaštěnými pramínky vlasů, sčesanými v pečlivém řádkování nad čelem. Jako by si vlasové smotky, jeden po druhém, k lebce přilepoval podél ohebného pravítka. Jeho neznám, ty dva sympatické pořízky vlevo ano. Pracovali pro tatínka. V dílně stavebního a strojního zámečnictví. Přímému pohledu do mých bolavých očí se vyhýbají, výslechu se účastní s rozpaky, nedotýkají se mě. Pro mě je ta jejich odtažitá rozpačitost dost záhadná. A ten za stolem, vlídný obr Ládínek Stolař, býval pomocným dělníkem v kovárně. Bylo mi osm, byly to mé osmé narozeniny, když ukoval podkovu pro štěstí s mým jménem a čtyřlístkem. Abych nikomu neprozradila, že v rákosí lesního rybníčku, kam jsme měli přísný zákaz chodit, políbil šťastnou Rozálku letmo a jemně na ústa a v seníku na čelo. Uběhlo jiných osm let a zdá se, že mě vůbec nepoznává.

„Tak vy si nedáte pokoj, co?!“

Nechápu, proč mi Ládínek vyká. Ohlédnu se, za mnou nikdo. Jsem majitelkou výsadního práva na veškeré otázky.

„Mně přece, pane Stolaři, nemusíte vykat. Vy jste mě asi nepoznal. Já jsem Gita. Gita Lauschmannová, vždyť jste s tatínkem… pamatujete na Rozálku… tam v lese…“

Čtvero rozchechtaných obličejů, dva z nich s nucenou, pokřivenou veselostí. Nejhorší šmíra nadšených, vesnických ochotníků. Rozhlédnu se. Dobrá nálada. Skvělé znamení. Všechno se vysvětlilo. Omyl k popukání.

Nepoznali svoji Gitu.

Stolař změní prudce tón.

„Ty spratku jeden, tak vy si nedáte pokoj, tři měsíce po válce a vy, skopčáci zrůdný, zas vylejzáte ze svejch děr, náckové prohnilí.“

„Já vám, pane Stolaři –“

„Vážený pane.“

„Já vám, vážený pane Stolaři, nerozumím. Vůbec nevím, o čem –“

„Já asi kvůlivá slečince budu šprechtit po německy, aby kapírovala. A co bys eště ráda, co si takhle zahajlovat?“

Spletla jsem si rok? Vesnici? Dům? Válka neskončila? Ale tam v kůlně se přece válí ta seslička…

„Vy jste mě asi, pane… vážený pane Stolaři, nepoznal. Já jsem –“

„Ále poznal, moc dobře vim, co seš zač. Mně se představovat nemusíš. Jen tady panu Poledňákovi hezky řekni, co seš zač. Von totiž na rozdíl vod jinejch svoji kůži nasazoval dovopravdy a vopravdu bojoval…“

„Jako vopravdickej partyzán.“

„Jo, von byl mezi těma, co zahnali nacistickou hydru, všechny ty, ty… no tobě podobný. No, no tak, jen se mu představ.“

Poledňák zatáhne pupek, vypne hruď, s přimhouřenýma očima vychutnává, jak po něm od hlavy po paty sjíždějí obdivné zraky přítomných. S Kleinem se naparují jako cínoví vojáčci. A tak všechno, co řeknu, směřuju doprava, do černých notových linek na mastné hlavě.

„Jmenuji se Gita Lauschmannová. Bydlím zde, číslo popisné 77. Narodila jsem se 14. března 1929. Vrátila jsem se domů, protože –“

Cínový vojín Poledňák pokročí dvěma kroky, zlomí se v pase. Promaštěné pěšinky mám přímo před nosem. Mohu spočítat zapomenuté, roztroušené pihy. Rozmalovaný obraz senilního impresio­nisty.

„Táák? Gita Lauschmannová? A jestlipak je todle český jméno? Je tvůj fotr Čech?“

„Můj tatínek je… otec byl…“

Nakyslý pach potu mi rozbouří scvrklý žaludek, stačilo by drc­nout čelem a vyrazí mi zuby, bojím se ho. Je těžké překonat odpor k čemukoliv německému. Já mám v sobě ten odpor taky, jsem jím nasáklá odtamtud. Takový omyl. Vždyť je to jenom shluk hlásek, jméno, za které nemůžu, které mi vybrali, kterým mě označkovali, když jsem byla vypuzena z ráje, když jsem se protlačila z placenty. Jedna z notových linek ujíždí dozadu, jiná se uprostřed zvedá, šponuje, připomíná černou vypjatou žížalku, rozčepýřenou housenku; nejraději bych ji připlácla.

„Můj tatínek zemřel. Můj tatínek zemřel, protože byl Žid.“

„Německej Žid.“

Proč tohle říká zrovna Ládínek Stolař? Nerozplakat se. Zadržet je všechny pěkně za startovní čárou, jinak všechny popudím ještě víc, slzy muže vždycky rozladí. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.

Hlas orámovaný mastnotou usychajících klásků vyštěkne.

„Ale jenom na Hitlerovi záleželo, aby kterýhokoliv Žida, který mu moh a chtěl bejt válečně užitečnej, prohlásil za čestnýho árijce.“

„Můj tatínek… nevím, co chcete… vrátila jsem se…“

„Zatímco miliony nevinnejch padly.“

Ach tak, ano, jistě, vyčítá mi, co sama sobě vyčítám. Tak proto jsou nenávistní. Otec jim tu chybí. Jsou rozladění, že se nevrátil potřebný hospodář kraje. Jsou rozladění, že se vrátilo vyhublé, roztřesené nic. Šestnáctiletá holka. S mozkem dospělé paní.

„Ano, jistě, nevinní. Tatínek. Maminka. Sestra Rozálka. Umřeli tam. V koncentračním táboře. O Adinovi nevím nic, ale jestli přežil, jestli se teda vrátí, tak se budeme moc snažit, abychom ve všem pokračovali, jako by tu tatínek pořád byl, budeme se snažit, abyste vy…“

Selže mi hlas. Nemám vůli, nechci nic řešit, chci prostě odejít do svého pokoje, padnout do duchen a hltat teplou čočkovou polévku ze svého talíře, přikusovat krajíc chleba, ponořit tělo do horké vody, spát, spát.

„Takže otec ani matka se jako nevrátěj nebo co?“

Blázním. Zazdálo se mi, že se Ládínkovi Stolařovi ulevilo; na takovou zprávu čekal. Napětí povolilo. Ztuhlý Klein ohnul záda, vcucnul vypnutý hrudníček, otřel si rukávem zpocené čelo a sebe i samopal opřel o zeď; určitě by si rád zapálil.

„Akorát ten tvůj povedenej bratříček, ten Dolfíček, se tu vokolo potloukal.“

Vyskočím ke Kleinovi.

„Žije?“

Slzy přeskakují ze skokanské věže do volného prostoru.

„Žije. Kde je? Přiveďte ho, ne ne, počkejte, já ho chci překvapit, tak to byli jeho lidé tam doma, on –“

Klein vytřeští oči.

„Vypařil se, nácek jeden mizernej. Zmizel stejným fofrem, jak se vobjevil, voblejzá někde vokolo. Už jen to, že jste mu dali jméno Adolf, mluví za všechno.“

Povědomý hezký muž po mojí levici se odvážil, ve špinavých modrácích, s umaštěnou čepicí na hlavě. Svážel otci náhradní díly. Mluvit ho slyším poprvé. Probral se z hlubokého spánku. Dobojoval vnitřní boj, těmi slovy zpečetil své rozhodnutí. Hlubokým hlasem zahřměl ke mně, psíma očima a jemným profilem vyžaduje pochvalu u Poledňáka, všichni hledají pochvalu u Poledňáka. A odtahuje se loktem od vedle stojícího chlápka, který překvapeně povytáhl obočí. Dílna stavebního a strojního zámečnictví, měla bych mu ji připomenout.

Sotva se držím na nohou. Ale nesednu si. Už bych se nezvedla. Stolař zamíří světelný kornout na pohyblivý cíl, proud světla dosáhne sotva k mojí bradě; ještě tak špička nosu se ve žluti vykoupe.

„Ale to je přece… jméno. Adin se narodil v roce 1927… To je všechno nějaký omyl. A vůbec, chci domů.“

Poledňák se znovu prudce zlomí, moje kůže ochutná jeho mastnotu. Ládínek Stolař pustí žárovkový trychtýř, vztyčí se do šera. Porota zasedá, zanotuje podle vlasových linek.

„Tady nejni žádný tvoje doma. Žádnej haus už nejni tvůj. Tady už není tvýho nic. Válku jste prohráli. Jménem prezidenta republiky propad celej váš majetek státu. Všechno jsme po právu zabavili. Už jsme se s tebou, ty smrade, mazali až dost. Máme jinačí starosti, než tady pauzírovat. A fůru práce. Vina tvý famílije je nezvratná. Podstatná byla a je vobcovací řeč. A ausgerechnet u vás se za zavřenýma dveřma šprechtilo vostošest.“

Tečka je to důrazná, Ládínek Stolař bouchne pěstí do stolu, Poledňák uspokojeně kývne. Cokoliv řeknu, sklouzne po té semknutosti jak po namydlených kachličkách. Chci zopakovat, že jsem doma, ta židlička v kůlně mi patří. Chci připomenout koňskou podkovu pro štěstí.

To už mnou prostupuje unavené prázdno.

Rozhrnuli závěsy. Sluneční jas rozpouští vykotlané myšlenky. Poprvé si všimnu látkových náramků obtočených kolem mužských bicepsů. Nové značkování obětí.

Já měla svoji horkou, slunečnou hvězdu.

Oni mají dvě písmena.

RG.

Masařky

Slunce nemilosrdně žhne. Tolik tetelivého horka. Mě mrazí každý centimetr modře mramorované kůže. Musím vyklízet chlévy, součást našeho statku.

„Hni sebou, chtělas domů, tak makej.“

Krmit dobytek a prasata mám zakázáno, k nim mě nepustí, nejsem spolehlivá. Když se o mě nečekaně otře kraví bok, přiskočí ženská a přetáhne mě bičem s drobnými uzlíky na konci. Měním podestýlku, kydám hnůj.

Je vedro. Bzučivé mouchy se ke mně slétávají, usedají na ruce. Já je neodháním. Modřinové flekance se slily. Jsem celá černá. Od hlavy po paty posetá mouchami, kovově lesklými masařkami, které zlověstně bzučí a usedají na víčka. Na rty. Vlétávají do uší a nosních dírek. Prolétávají celým tělem. Vyžírají mršinu, jsem přece mršina, dutá mršina, řekl to sám vážený pan Stolař.

Sykala jsem do zdi po facce, kterou mě vklínil mezi své dva cínové vojáčky, Poledňáka a Kleina. Sykala jsem do zdi, na kterou mě přibil, po které jsem se sesula a nosem vykružovala červenou nit.

„Podkovu jste teda ukoval pro mršinu.“

Kleinův stisk byl kupodivu pevnější než Poledňákovy okovy. Když mě táhli jako pytel brambor. Stolař zhasil ostré světlo zelené lampičky, rozmělněné sluncem.

„To jsem eště netušil, co seš zač, co je celá ta tvoje famílije za dobytek.“

V celé vesnici se nenajde nikdo, kdo by bzučivé mouchy odehnal. V celé vesnici se nenajde nikdo, kdo by se nebál, opřel se vší silou a rozevřel vrata k minulosti.

Prohlížet si nás chodí, to ano. S tichým výsměchem očumují. I údivem. Jediná porodní bába Drbavá mi podstrčí kus chleba a malou cibuli.

Kydám hnůj. Do vedlejšího kotce se omylem prokousalo prase. Vmíchalo se mezi své. Ale podle pachu to je vetřelec. Stojím jako zařezaná. Socha s vidlemi, pán moří s harpunou. Nemůžu odtrhnout oči. Prasata do něj zespodu ryjí; cizí prase do krve umoří, surově ohryzají.

Po týdnu dřiny, kterou vykonávám mechanicky, se sebezáchovnou apatií, se rozhodnu. Vidle odložím. Rovnoběžně s korytem, kde chladnou z pařáku vylité brambory. Pro prasata. Horká, žlutá, sytá, oválná vejce ve slupce. Pro prasata. Já se jich dotknout nesmím, já obědvám slunce. V noci přivezli fůru brambor, z poloviny shnilých. Pracně jsme je přebírali a vyhrabávali ty zdravé. Pro prasata. Odložím vidle rovnoběžně, s bodci směřujícími k vratům. Jako by na tom záležel můj další osud. Přezka na levé botě je uvolněná, ulomím ji, rozšlápnu, řezavou drť schovám v dlani. Na rozloučenou ji nepozorovaně vmáčknu do horkého, žlutého masa brambor v korytě. Brambor pro prasata. To je moje pomsta.

Roztřeseně se rozejdu přes dvorek, přes jedno z náměstíček našeho velkostatku. Náměstíček posetých slepičinci. Blonďatá ženská v zástěře, která ve vsi hlídá mě a ostatní dvě – jak každou ranou podtrhuje – kolaborantky, se zvedne z rozvrzané židle na zápraží. Odkud nastavuje slunci nařapaný obličej a obnaženou část narudlých paží.

„Co je?“

„Musím mluvit s panem… s váženým panem Stolařem.“

„Ty nemáš s nikym co rozkládat, němčourská slečinko.“

„Musím s ním mluvit.“

„Ne.“

„Musím s ním mluvit.“

„Dokydej ten hnůj, až doděláš chlív, zameteš dvůr.“

„Musím s ním mluvit.“

„Tys mě neslyšela?! – Ruce!“

„Musím s ním mluvit.“

„Ruce!!“

Předpažím. Vzorná sokolská cvičenka. Nepohnu se. Přestože moc dobře vím, co bude následovat. V duchu nacvičuju sebeobranu. Jsem zalitá v betonu. Celá, jen se dvěma otvory pro dýchání. V ochranné krustě bez bolestivých nervových zakončení. Všechno ke mně doléhá přes nepropustný obal. To mi poradila jedna z žen odtamtud. Mě tím betonovým bunkrem zachránila. Sebe ne.

Nepohnu se. Odhodlala jsem se využít skulinku, kterou se pro­vlíknu jako okem jehly. Proto musím vydržet. A setkat se znovu se Stolařem. Promluvit s ním o samotě. Můj zápražní anděl strážný váhá, potěžkává, tentokrát sáhne po ocelovém prutu. Tluče mě s ním přes předpažené ruce tak dlouho, až mi nakynou jako chléb. Pak musím připažit. A otočit se.

Vymění zbraň.

Bič práská vzduchem. Uzlíky se zjevují před mýma očima. Než znovu vzlétnou a zmizí v bezmračném blankytu. Žena, vzrušená a rozpálená, nabírá sílu, celou vahou mi ji vtiskuje na záda. Přibíjí mě k zemi a já se každým úderem sunu níž. Jako hřebík pod údery kladiva. Obličej otisknu do leštěné, zasviněné kamenné dlažby.

Tolik slunce kolem.

Sólo kastráta

Probere mě Ládínkův hlas. Na jeho tóninu jsem nastavená. Moje živá voda.

„Eště dejchá?“

„Dejchá.“

„Co s ní?“

„Hoďte ji do zadní stodoly. Buď se z toho vylíže, nebo…“

„Nebo co?“

„Nebo ne.“

Rozevírám ústa, slova nevycházejí. Rozevírám překrvené půlměsíce, jsem němá. Kapr na suchu s odulými, rozpraskanými rty. V křeči zatavím rozevřený pohyb. Secvaknout čelisti znamená projít branou nesnesitelné bolesti.

Ochranná krusta dávno popraskala, sádrový odlitek od těla odpadl, rozdrolil se v bílý prášek. Fouknu, sníh se vznese.

Pokouším se Ládínka Stolaře dotknout; nechci vyplašit váženého pána. Jen pohybem naznačit, že s ním musím mluvit. Dluží mi klíč od nedobytné schránky, klíč k rozluštění všeho, co se děje. Ukazováčkem pohnu jemně; tělem projede ostrý šíp. Zavrtá se do měkkého, vystřelí nekonečno skelných brusů a střepinek, vbodne mi je pod kůži.

Rytmický zpěv, polední sólo zasněného kastráta. I sluch mě zrazuje. Je to kolovrátkovité, táhlé vrznutí zrezlého kolečka, v němž vyvážím hnůj. Kvíknutí utichne těsně vedle mě.

Svalnaté ruce šátrají po mých zádech. Nahmatávají a promačkávají pevnost látky. Odshora až dolů. Odshora dolů. Pak stisknou. Zvedají mě do výšky, stoupám v těsné výtahové kabině vlastního oblečení. Zepředu mi napnutá blůzka pevně, bolestivě obepíná tělo, placatí bradavky plochých prsou. Sukně stahuje stehna, vyhlazuje nafouklé, zjizvené bříško. Jsem ryba chycená do sítě. S klátivými, oteklými ploutvemi a vystouplými žábrami. Ryba podchycená, poponášená a vzápětí vhozená do zrezivělé zpívající kádě. Bez vody.

Drncavě mě odvážejí, nemilosrdně masírují mé rány. Za melodického žalozpěvu. Popukanými rty, které jsem dosud nespojila, vdechuji horkem zintenzivněný pach močůvky. Tvář mi zdrsňují vedrem zaschlé, drolivé hrudky trusu.

Žalozpěv utichá. Znovu pluju nehybným vzduchem. Podběrákem mě vytáhnou, štítivě poponášejí nečistou housenku, ze slunce do stínu. Jeden z rybářů o práh zakopne; dřevěný trám přečuhuje ze spodní části rámu, z něhož byl vstupní otvor vyříznut. Zakolísají a rozhoupou moje tělo. Mohli by mě odhodit jako poloprázdný pytel mouky. Knoflíky natrhávají a rozšklebují dírky; rybářská oka, z nichž se chtějí vyvléknout. Než se vyloupnu úplně nahá, sevření látky naráz povolí.

Odhodí němou rybu, v jejíž moci není splnit žádná přání.

Dopadnu obličejem na slámu. Na koberec z hřebíků, na lůžko nedobrovolného fakíra. Desítky slaměných pichlavých bodců. Prach šimrá v nose a dráždí v krku, jako by jedno ze stébel projelo jícnem a lechtalo mě tam. Kašlu a nadhazuju vlastní tělo.

Kašlu a bolím se tak sama.

Svatební závoje

Ležím tak, jak mě mí rybáři pohodili. Na břiše. Nemyslím na nic. Už léta se ničemu porozumět nesnažím. Koutkem oka pozoruju pavučiny. Souměrné mnohoúhelníkovité ubrusy a svatební závoje napnuté mezi trámy. Mezi žentourovou mlátičkou a pospěchem na kypření půdy. Mezi všemi těmi stroji, které zaníceně schraňoval otec. Chtěl si vybudovat Muzeum vývoje zemědělské techniky. Nutil nás poslouchat historii všeho toho haraburdí. Unavoval tím, nudil. Dneska mi ta poztrácená slova znějí jako pohádková chuť rajských zahrad. Ráj, který jsme nevnímali, a pohazovali si jablkem. Před zakousnutím.

Rafinovaně paličkované krajky. S ornamenty černých a hnědých tělíček. Pavouk se mezi nimi sune; obchází rozvážně. Nejprve důsledně dovrší svou práci, dni odevzdá povinné penzum tkaní. Odměnu si vybere pak. Je pečlivý, je systematický. Své oběti si vychutnává nenápadně. Pošmákne si ve tmě.

Moje tělo překryjí dva váhavé stíny. Sevřu podebraná víčka, obaluju se ochrannými modlitbami, zavrtávám se do nové krusty, betonové. Buduju poslední. Víc síly nemám.

Stíny mlčí. Pak mě jeden z nich chytne za zápěstí, stiskne tepnu.

„Žije.“

„No tak to Láďu nepotěšíme.“

„Proč to dítě nepošle do sběrnýho lágru?“

„No proč asi.“

Nejsem žádné dítě, mám odkrýt šedivou stařenu schoulenou pod kůží? Stíny rozmlouvají ztišenými hlasy, nedokážu je přiřadit. Jeden z nich je ženský, skoro dívčí, obsahem a dikcí rozhodný, doráží na mužský protějšek.

„Tak co s ní teda bude?“

„No co asi.“

Stíny se vzdálí, zarudlé oči pootevřu.

Pavouk povečeřel. Několik mušek mu v síti zbylo, kdybych se k nim doplazila, hmátla po nich a polkla, posílila bych svou krustu zevnitř. Pohnu se a zaúpím. Tělo se vzdává, mozek vysílá málo povzbudivých signálů. Zahlcená hlava se zatmívá, vyprazdňuje… nemelem… nemelem… sebrala nám voda mlejn…

Klapot vodního mlýnu je posledním rytmem, který mi duní v uších, když tělo posypané bílou moukou nořím do chladivé vody náhonu.

Probouzím se s útěšlivou nadějí, že všechno zákeřné končí. Brzy se obejmu se svými. Kolem kulatého stolu, kde cizí tvář prázdnou židli nenajde. Budeme jíst ze sněhových porcelánových květů, maminka mě bude opakovaně napomínat, abych se nehrbila a seděla vzpřímeně, Adin se bude šklíbit, Rozálka mu dá pohlavek a na poslední chvíli vpadne upracovaný tatínek, maminčin vyčítavý pohled rozpustí omluvným letmým polibkem a začne rozkládat o další technické novince, která zvelebí statek, lihovar, škrobárnu, přidružené dílny. Budeme sedět kolem našeho stolu zhuštěně; oválná deska se smrští, abychom se dotýkali rameny. Aby se mezi nás nikdo nevklínil, nevmísil, neroztrhl nás. Konečně mi všechno zpětně osvětlí.

Táta by se na mě zlobil. Nerozuměl brečení nad ztraceným časem. Nikdy neříkal, kde jsou ty časy, kdyby se tak vrátily. Spíš měl zlost, že mohl něco udělat líp. Ale brečet, to ne. Žádná nostalgie.

Proč mě nechali naživu, proč mi ubíhá pozemský čas, proč se střídá světlo a tma, proč po mně šátrají zvědavé sluneční paprsky. Proč mě k sobě nepovolá ten nahoře nebo ten dole. Proč mě ani jeden z nich neosvobodí. Sakra.

Bdění se podobá malátné dřímotě. Bolí. Utíkám se do spánku a trhám pavučiny, chuchvalce starých, letitých zcuchaných pavučin, kterými je obetkán můj mozek. Kterými je hlava napěchovaná jako odpadkový pytel. Jakmile se probudím, za očními důlky se rozťuká orchestr bicích nástrojů.

Hlava bobtná. Je z ní obrovská, brnivá koule. Rozpíná se. Patřím do lihu některého z vědeckých lékařských ústavů, obludná hlava a dětské tělíčko. Ráda bych byla u toho, až budou nálev otevírat a zkoumat.

Třeba proto jsem se narodila.

Kdybych se chtěla podrbat za uchem nebo zpod brady odsunout štiplavý stonek lámavé slámy, musela bych rozpažit s dlouhou násadou od koštěte. A přesto bych nedosáhla.

Zrůda ukřižovaná na slámě. Mezi pavouky.

Hlava třeští v dunivém rytmu bubnů, mozek zamotaný v hromadách pavučin. Až zpřetrhám všechny, rozšmodrchám svůj vlastní život.

Hlavně se koncentrovat. Rozpoznávat, kdy bdím, kdy se plavím na druhé straně. Tak často se mi úzkostné snové děje přelévají. Přetékají přes rozmazanou hranici. Hrůzné sny.

Aby se nakonec ukázalo, že je žiju.

Tetelivý pukavec

„Musíš polykat.“

Polykám naprázdno, chlebem je mi puklický vzduch. Na rtech cítím vlahou úlevu. Pootevřu je víc, dusím se tou chladivou lahodností, překotně polykám a kuckám vodu, v šedivých curůčcích stéká po bradě a krku, šimrá za ušima. Oči obnažím v protáhlou škvírku. Návštěvníka si prohlížím kukátkem za zamčenými dveřmi.

Klečí tu mladičká Žena. S bandaskou. Naklání tmavomodrý, otřískaný, smaltovaný hrneček a vodu vlévá do štěrbiny mezi mými rty. Splachuje do útrob všechna ta nevyslovená slova posledních roků, dnů, hodin. Překotila moje nehybné tělo na záda. Hlavu mi podložila senem. Musela vyšplhat na vratký žebřík, ze seníku shodit náruče voňavého sena. Vzduch hicuje. Složené seno a sláma můžou rychle chytnout; stačí, když navážené zrní začne kvasit, a už hoří. Nezbyla by po mně ani kostička pro psa.

Nevím, proč to dělá. Ale vím odtamtud, že po motivech takových činů, které mají hodnotu života, se nepátrá. Takové činy se nezapomínají. Takové činy se mlčky splácejí. Kdy a jak splatím účet Rozálce. Nahé jsme stály hodiny a hodiny v dešti, vyhnali nás ven, tentokrát vyřazovali lidi, co měli jizvy po operaci. Já mám ošklivou jizvu, pod pupíkem. Rozálka stála přede mnou, ten esesák koukal, nějakým prastarým pudem přitahovala jeho pozornost, díval se jen a jen na ni. Třikrát proběhly ty selekce, třikrát stála nahatá Rozálka před mojí skobou. Vlastně čtyřikrát. Poprvé zalhala oblečená. Když na rampě rozhodně nahlásila, že je mi šestnáct a jsem práceschopná.

Žena vytáhne z kapsy károvanou utěrku, vybalí krajíček chleba, smočí ho ve vodě, nacucaný vršek vloží do mých úst. Ruce do bíločervené utěrky utře. Několikrát důrazně vysloví musíš polykat. Když se bolavým jícnem prosmýká třetí sousto, zaostřím siluetu.

Nepřekvapuje mě, že se odvrací. Překvapuje mě, jak usilovně zadržuje dech, když se ke mně sklání. Jakmile se zakloní, spěšně odvrátí hlavu, zhluboka vdechne nezamořený vzduch, semkne rty, přiblíží se. Potápěč putuje pod hladinu bez výstroje; vzdaluje se od svých podmořských pokladů, aby se vynořil a vdechl potřebný kyslík.

Pak mi to dojde. Zápach. Ne výměšků, vyměšovat nemám co. Zápach těla, zápach, který znám tak důvěrně odtamtud. Čpavkovitý odér hladovějících těl, v nichž už nezbývá nic; nejdéle přežívá jen to nejškodlivější. Zlé má výdrž a tuhý kořínek. Jsem skládka pukavců.

Žena se přišourává v noci. Krmí mě mlčky. Brzy můžu kuckavě hltat sama. Stojí tu, dívá se do dáli, přes vypouklé bříško složené obě ruce. Občas vypouklinu těla něžně pohladí, jako by ji chtěla vycídit. Hladí své dítě.

Odtažitě přikazuje. Jinou podobu své tváře mi neodtajní. Já jí tu starou paní v sobě taky neukážu. Přikazuje mi s příměsí strachu, který zapříčiní směšné zadrhnutí slabik.

„S nikym se vo tomdle ba-bavit nebudeš, rozumíš. Nikdy. A už vůbec ne se Sto-Stolařem.“

Ráda bych se zeptala, jak to že bydlí v našem domě, proč tam teda nemůžu bydlet já. Číhám na vhodný okamžik. Nechci vyplašit chlebodárkyni, nechci utnout vzácný příděl vody a chleba. Jen díky ní sedím, obalená senem, opřená o nosný trám. Čas mi nečlení minuty a hodiny, ale události. Vyčkám, až si budu moci stoupnout. Až mě udrží pavoučí nohy. A pak na ni svoje slova vy-vychrstnu a u-uvidíme, co té sprše ře-řekne.

Rozeznávám ji podle nášlapu kolébavých krůčků. Při vzdáleném šramotu, každém šramotu, se vrhám do pozice leklé ryby. Jak mě odhodili.

Ostražitost se mi vyplatila. Jsem dobrá, tati.

Dupot těžkých kroků. Mužské hlasy. Rozverný hovor. Ležím na břiše. Zavřu oči. Zatnu zuby. Stolařovy věty a halasný smích holiče Kleina se blíží. Stejný nepřirozený smích, s jakým v oficíně obdivně a s úklonou vítal tatínka. S jakým fascinovaně vcházel do naší rozlehlé, kachlíkované koupelny naondulovat vlasy Rozálii, slečinka je úplná filmová hvězda, celá Mary Pickfordová, lokýnku přidáme vlevo, aby se nám hlavinka zakulatila. Vplouval do prostorné koupelny, mamince se hrabal ve vlasech, ona zpívala operetní árie, hlas se odrážel od kachlíkového lesku a kmital, nádhera, madam, jen mi nespolkněte, hřebínek, madam, jen aby mi krindy pindy nespadnul.

S dozvukem smíchu se mě dotkne špičkou boty. Namistrovaně si odflusne.

„Smrdí, ale má, čoveče, echtovní výdrž.“

„To teda sakra má.“

„Tak co s ní?“

„Počkáme.“

„Nemůžem čekat do soudnýho dne, nikdy nevíš, kdo tu bude trajdat, kdo se po ní bude –“

„Tak to vyřešíme večer.“

„To je ta schůze, lidi budou špacírovat.“

„Sem nikdo neleze.“

„Nikdy nevíš.“

„No tak teda zejtra v noci.“

Rozdrcené ořechy

Cosi mě bolestivě popadne za útlá, gumová ramínka. Ostrými pařátky. Je hluboká noc. Roztrhnu zanícené oči. Já promeškala kroky, včas se nepřevrátila. Ležím na zádech jako strnulý, nechráněný brouk. Snadná oběť. Bolavá kebule se rozpíná, rozvaluje na několika metrech. Teď ji rozšlapou, skořápky drcených ořechů budou pokřupávat.

„Vstaň.“

Je to těhule. Oddechnu si.

„Ry-rychle. Dělej, no tak vstávej, kruci.“

Stisk ramen povolí. Žena povytahuje hůlkovité paže, drtí mi prsty. Hlava přepadává, takovou tíhu nelze od země odlepit. Makovici mám zakloněnou, tunové závaží láme krk.

„Já nemůžu.“

„Mu-musíš.“

Přitahuje si mě, potřásá vztekle oběma rukama, pilkami chvatně rozřezáváme neviditelná polena. Pocukává celým mým tělem.

„Mu-musíš zmizet. Jinak tě za-zabijou. A mě ta-taky.“

Nedokážu vyslovit, že na krku nosím kouli, že vraty neprojdu. Vraty, která za sebou nechala pootevřená; bez chrastění zlověstného řetězu. Vraty, která krotí zámkem, jaké se vyráběly v otcově kovářské dílně. Zámkem s firemním rodinným L, písmenem obtočeným vavřínovým listem. Zámkem ukovaným pro věznění dcery s obludnou škeblí. Místo hodiny náboženství jsem v horkém odpoledni zírala na lesklá křídla vážky a koupala se v lesním rybníčku, což nám maminka rozrušeně zakazovala. Tatínek pak kázal s nepřesvědčivou přísností. Necháme ji den pod zámkem, ať se pěkně učí a zpytuje svědomí, pak zkrotne.

Jsem pod zámkem. Zpytuju svědomí, krotnu. Jen tentokrát nevím, proč mám svědomí zpytovat. Protože jsem?

„Já teď prostě nemůžu.“

„Musíš.“

Žena je zadýchaná, má zarputilý výraz. V návalu vzteku prudce odhodí moje provázky. Břicho si tiskne úporně, úporněji než jindy. Letní noc doráží žabím koncertem, cvrčením z luk.

„Řikám ti, vstávej, nebo ti jednu vra-vrazim.“

Zoufale tahá za nitky, lomcuje se mnou, staví na nemotorné nohy, vytahuje neobratnou loutku. Nakonec mě zmagnetizuje jediným slovem.

„Prosímtebe, vstaň, ty náno pi-pitomá. Tak dě-dělej.“

Prosím. To slovo je zapomenutý šém. Zhypnotizovaný vzpěrač nadnese tělo s balónem. Balancuju na dutých tyčkách, třesoucích se hůlkách; ulomit je a nakrmit čínskou rodinu, která s prázdnýma rukama sedí nad miskou rýže. Vrávorám a vyvaluju oči na pavučiny mezi trámy, vyvažuju a udržuju rovnováhu, aby se hlava nepřekotila dozadu, abych pod její tíhou nepřepadla, abych stodolou netřepotala nožičkama s bezmocným tělíčkem. Zrůdná mičuda s výčnělky. Prsty u nohou bych kutálení zbrzdila o strop. Na vlastní nohy bych se už nepostavila. Sama nikdy.

Žena mi stiskne ruku, táhne mě ven. Pevně, sveřepě, neosobně. Druhou si drží břicho; čerpá odtud sílu, zároveň je ochraňuje. Procházíme vraty, zadržím dech. Očekávám bolestivý náraz. Zaklíněnou mozkovnu, orámo­vanou třískami. Hlava se omezeným prostorem prodrat nemůže.

Stane se zázrak.

Žena zacvakne zámek s vavřínovitým L, zamkne, utáhne a pečlivě omotá řetěz.

„Kam jdeme?“

„Psst, žádný pi-pindání.“

„Takže –“

„Psst. Ti-tiše!“

„Takže už se teda můžu schovat doma?“

Žena upustí dlouhý klíč. Namáhavě se pro něj skloní, ukazovák zahákne do kovového oka.

„Buď zticha, sa-sakra!“

„A kam teda jdem?“

Klíč zastrčí do kapsy u zástěry, přihladí látku k bokům, na mě se nepodívá.

„K ja-jabloňovýmu sadu, tam tě narychtuju k silnici. Pozejtří ze sběrnýho lágru lifrujou transport. Dostaneš se pryč. A zas bude dobře.“

Nasliněné nálepky

Zatmí se mi před očima.

„Já tu bydlím. Jsem tu doma.“

Opakuju umanutě já jsem tady doma, jsem tady doma, doma, jsem… Dokud mi dlaní nezahradí ústa a nestiskne maso vpadlých tváří.

„Nevztekej se, ty… Seš hloupá, ničemu ne-nerozumíš. Buď ráda, že ži-žiješ. Musíš se zdekovat.“

„Nehnu se odsud. Nic jsem neprovedla.“

„Seš Němka.“

Uvolní stisk. Dlaň zasliněnou mým jazykem tře o zástěru.

„Nejsem. Mám československé občanství. Jsem…“

„Němka.“

„No a co. Jsem česká Němka.“

„To je némlich to samý. Česká, ale Němka.“

Nenávidím ji, tu přechytralou koktavou kulatinu. Na chodidlech polechtám a probudím šedovlasou paninku v sobě, ať ona poví mými ústy. Poví ráda.

„Heleďte, vrátila jsem se odtamtud, kde do mě zas hustili, že jsem Židovka. A že jsem Židovka, to jsem nevěděla, doma mi to nikdo neřekl, až těsně předtím, než nás odvezli… A s čím na mě přijdete zítra? Třeba jsem ještě něco, o čem vůbec netuším. Co se dozvím příště, jakou nálepku budu muset nosit? Já mám čelo široké, rozlehlé jak přistávací letištní plocha, tam se může nalepit cokoliv, vypálit jakékoliv znamení. Ale odsud se já nehnu. Tady jsem doma.“

Pěkně to babka pověděla. Může se vrátit na kavalec a dřímat.

„Sklapni, ty nevděčnej spra-spratku. Lauschmannovic famíliji všechno za-zabavili, ferštést? Všechno je fuč. Zabavili jako všem vostatním zra-zrádcům. A psali vo vás i v novinách. Hni sebou, hergot.“

Zasyčí. Hlas v šepotu přeskakuje oběma. Moje šiška se nadouvá, přerostlý meloun tepavě krvaví. Pavučin přibývá, kolik jsem jich roztrhala, kolik se jich nově navrstvilo; zrádný pavouk je neúnavný, souká a souká a souká. Přestane, až se zblázním úplně.

Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet. Začnu od začátku, jako s nezasvěceným dítětem, babizna uvnitř usnout nesmí.

„Odvezli mě do koncentračního tábora. Nacisti. Zabili tatínka, zabili maminku, zabili Rozálku. Nacisti. – A vůbec, co já se tady… Já jsem tady doma a doma taky zůstanu.“

Přičapnu na bobek. Lokty opřu o špičatá kolena, do dlaní nasunu bradu.

„To ti teda, ty vypelichaný kuře, rychle votrnulo. Pro nás seš Němka a šlus. Máme svědky.“

„Tss, svědky čeho? Celá vesnice mě dobře zná, všichni tady moc dobře vědí, kdo byl můj táta. A vůbec, kdo jste vlastně vy? To já mám svědky, svědky třinácti járů, co jsem tu prožila. A taky svědky z dob, co tu žil děda a praděda a… A většinu lidí jsme tady zaměstnávali my. Že mě nechali kydat hnůj jako děvečku, si brzy vypijou! Zeptejte se třeba paní Drbavé, porodní báby, ta odrodila mě i Dolfíka i Rozálku, doktor dorazil vždycky pozdě. I když maminka by si poradila, měla zdravotní kurs, sledovala odborné časopisy, sama nás léčila. Zavolejte si Ládínka Stolaře. Ten mě zná odmalička. Jenom mu něco nalhali, něco se zašmodrchalo, nechtějí mě k němu pustit.“

Žena se skloní, drsně mi zatne nehty do zápěstí.

„Nejni čas.“

„Zůstanu tady.“

„Seš pitomá jak poleno. Ládínek je hlavní svědek. Proti vám. Že se u vás šprechtilo. A kdo brblal německy, tak je vi-vinej, to je snad jasný. Ládínek rozděloval váš majetek.“

Nehty zaryje do kůže hlouběji. Syknu.

„Jak to víte?“

„Stolař je můj bra-bratr, děvenko.“

Rozesmívá mě to její děvenko. Není o moc starší než já. Tykat bych se jí neodvážila. Ona je tu velitel. A já s sebou vláčím tu starou bábu uvnitř. Ta pozná, kdy kulatinka lže.

„Tak bratr?!“

„Bratr. Brácha. Bruder.“

„Já se teda na vás vůbec nepamatuju.“

Neudržím rovnováhu, kecnu zadkem do trávy. Ruku mi nepustí. Mrcha.

„Přistěhovali jsme se nedávno, bra-brácha se z lágru vrátil, napsal, že tu můžem vostat v novym kva-kvartýru, mít svý cimry. A teď už drž zobák. Nebo se na tebe vy­kašlu.“

„Proč teda nejdeme za ním?“

„Za kym?“

„Za Ládínkem Stolařem. Když je to váš bratr. No proč?“

„Neví nic vo tom, co dě-dělám.“

„Tak mu to vysvětlíte.“

Prská mi do obličeje. Propíná mi kůži, nehty tetuje rudý ornament s pěti hroty. Napnutá kůže drží.

„Tak ty si chceš pobesedovat s Ládínkem? S někym, kdo zakázal, aby se kolem tebe kdokoli vochomejtal? Dyť ty tu vlastně už nejseš. Chceš si pokafrat s někym, kdo chtěl mermomocí zjistit, jak dlouho to potrvá, než zhebneš hlady, ty, ty hajzlíku, ty káčo smradlavá, tintítko vypocený.“

„Vy jste jeho sestra… Za ním nemůžeme. Tak proč to teda děláte? Proč mě vykrmujete jak husu?“

Odtrhne nehty od mého zápěstí. Polekaně se vztyčí. Chytne se oběma rukama za břicho, zabalí výstupek do dlaní.

„Víc by mi už Bůh nevodpustil. Už takhle je to těžký. Buď mě poslechneš, nebo –“

Do mozku skládám všechno, co na mě Žena sípavě vyštěkala; nevyprané, nevyžehlené prádlo. V kůži rudne vlnobití, pět půlměsíců.

Jsme spojenci, nebo nejsme? Můžu jí věřit, nemůžu? Čeká tučnou odměnu od hospodářovic dcerky? Babo raď.

Kebule bují do výšky poloztrouchnivělého ořechu. Jeho stín dokáže drapnout ještě zápraží naší vily se zábradlím. Kebule vzrůstá k tušeným oblakům, aby protáhlýma, šikmýma očima obhlédla ztmavlý kraj. Do kterého jsem vrostla a který mě odmítá. Krk se protahuje a úží. Obrovitý maják vylétne vzhůru na tenkém provázku. Makovice zacloní měsíc a hvězdy, svět potemní ještě víc. Všechny tváře tu znám. A nikomu nerozumím.

Brzy se mi budou muset zpovídat.

Střemhlav se navrátím do úrovně Ženina dechu.

„Schovám se ve stodole, v bedně pod plevami, tmy se nebojím, umím být poslušná, nemluvit. Nebo ve sklepě. Počkám tam na bratra. Adin si pak už bude vědět rady, všechno se vysvětlí.“

Žena neodpoví. Mlčí hluboce, dlouze, zarytě. Před oči se mi prodere obraz naplněné sběračky. Zatavené ve zkamenělém pohybu těsně nad talířem.

Nastala chvíle rozhodného úderu.

„Neřekla jste mi, kdo teď bydlí v mém domě. A proč vy jste byla v naší jídelně.“

Mlčí. Jako by si už vyšeptala z těla všechna slova. Mlčí.

Potom mě s nebývalou silou udeří do hrudi, až to zaduní. Odmrští mě do trávy, povalí na bok ke kmeni ořechu. Na zem, která sálá horko, nasáté přes den. Okolo položivého ořechu se rozleje kaluž ostře žlutavého světla. Žena mi temeno nelítostně stlačuje níž, k drsnému kmeni. Linie kůry se mi obtisknou na tvář a podrásají nos.

Modlitba

Slyším mužský hlas, oblévaný tím světlem jako svatozáří.

„Marie! Máňo, slyšíš? Kde se furt couráš? Poď už si lehnout.“

„Byla jsem se podivat ve stáji, zkontrolovat dobytek. Jestli maj dost vody. Je hic.“

Muž se rozklátí k Ženě. Ta odskočí k vedlejšímu stromu. Opře se o křivý kmen jabloně a hlasitě, nechutně dáví. Muž se zarazí, do tónu jeho hlasu se přimísí rozpačité znechucení.

„Ty fakt nemáš rozum, Mařka. V tomdle stavu courat po nocích. Poď už dom. Ladínek tu byl, sháněl tě. Máme bejt vopatrný, nikde zbytečně nešpacírovat.“

Muž svým odchodem vcucává světlo, postupně vymaže celý osvětlený výsek. Žena zarazí předstírané zvracení, oderve mě od kmene ořechu, sloupne obtisk z podložky, vláčí mě za sebou netrpělivým poškubáváním. Od stromu ke stromu. Zpomalí na několik mžiků, aby nastražila uši. A pokračuje k dalšímu kmeni; lyžař se ve sněhové vánici sune mezi kůly, k nejbližšímu záchytnému bodu. Přidržím se zvrásnělých kmenů, které vysázel můj děda a tatínek. Dotýkám se čelem kmenů jabloní, malináčů a zlatých renet; nabírám z nich sílu.

Jako Žena ze svého dítěte.

Šílená s otokem mě dovleče přes jabloňový sad za humna, ke zvířecímu rovu z kamení. Pod třemi placatými balvany je schovaná vojenská brašna s kovovou přezkou, podobné jsem mívala na botách, než se mi při práci v chlívě ulomily, než se jedna z nich proměnila v ostrou nádivku vepřové rolády, nádivku, která se zapíchne do patra.

Kabelu mi Žena přehodí přes odulou mozkovnu. Lasem dokáže dohodit vysoko. Jak dokáže prodloužit pruh tmavozelené látky, nastavit na několikametrový pás, přetáhnout přes moji balvanovitou hlavu? Nezeptám se. Stejně by neporozuměla.

„Máš tam butrbrót. A echtovní do-doklady, co ti sebrali. Zmiz tímhle směrem. A už se nevracej.“

Žena mě popostrkuje, jak mešuge do mě drcá, odstrkuje nebezpečný odpad.

„Utikej, slyšíš, utikej. Prosímtebe, zmiz.“

Znovu použila ten šém, znovu mě zhypnotizovala jediným slovem, šémem vyplivnutým doprostřed obrovské plochy mého čela. Nohy se samy rozkrokují. Ještě se ohlédnu.

„Všechno se vysvětlí, uvidíte.“

To ona potřebuje uklidnit.

„Já se vrátím. A třeba vám pomůžu hlídat to malý.“

Žena se zhroutí v podivné křeči. Rozpláče se na kolenou, s rukama sepjatýma na těle tušeného života ostře zašeptá, šeptá si pro sebe.

„Prosimtebe mlč už, mlč a zmiz, prosím, už se ne-nevracej. Nikdy.“

Opakuje nekonečnou modlitbu, zaříkávání, jakým se vyhánějí zlí duchové. Hlavou, papírovou vzducholodí jako vítr prosviští příkaz zoufalého Ženina hlasu, zdvojeného neviditelnými dětskými rty.

Poslechnu. Nemám vlastní vůli. Zbyl bolestivý meloun. Utíkám tam, kam patřím. Do lágru, odkud si mě odvezou. Nová selekce, nový transport. Odtamtud a zase tam. Všechno se opakuje, bude se opakovat. Všechno, pro co neexistují slova. Utíkám tomu vstříc a kabela mi bolestivě otlouká bok.

Žena mi ji přehodila přezkou k tělu.

Típání zobáčků

Klopýtám do stráně nad vesnicí, vyhýbám se němým náhrobkům židovského hřbitova. Nikdy mě nenapadlo, že jejich svět je taky mým světem. Vždyť to byl můj otec, kdo z bývalé synagogy, nábožensky nevyužívané, zřídil skladiště. A sýpku.

Nepřemýšlej. Nepřemýšlej a utíkej, jinak hlava popuká. Nepřemýšlím, nepřemýšlím a pádím letní nocí.

Podťatý strom s nepřirozeně rozkošatělou korunou padá vyčerpáním, vyplivuje plíce. Usínám pomalu, jak se mi zklidňuje bláznivě zrychlený tep srdce. Pod vysokým smrkem.

Svítá.

Ptáci na mě seshora kníkavě pokřikují, kdesi u nebes oklobávají moji nafouklou hlavu. Cítím klování tisíců ostrých jehliček, povrch koule je namísto vlasových kořínků hustě poset makovými zrnky; okřídlení poslové jsou povinni je vyzobat. Poslední výstražné ponouknutí, poslední upomínka těhotné puklické Popelky; nesmím zmeškat; náklad musím unést a dopravit včas. Jako jsem ho dovlekla 14. května 1942 do Třebíče, kde jsem svůj pečlivě sbalený kufr s úlevou postavila na dlažbu a na pravé dlani mnula zarudlý, vtlačený otisk držadla.

Žuchnul na dlažbu.

Když jsme si na něj s Rozálkou sedaly, žuchnul na zem a my dvě se skutálely za ním. Přes nervózní maminčin pohled jsme se rozesmály. Úlevou. Že tu nejhorší štrapáci máme za sebou, teď už se jenom povezeme.

Žuchnul na zem.

Usměju se. Vždycky to začíná nenápadně, plíživě. Týdny a měsíce drobných zákazů. Omezení. A pak žuchnutí kufru. Adinovo a Rozálčino jméno vyškrtli ze seznamu studentů střední školy, někdo udal i soukromé doučování. Bez povolení jsme se nemohli volně pohybovat. A pak žuchnutí kufru.

Opeřenci pobízejí svá nedorostlá písklata, aby vyzobala zrnka v místech, kam se sami nedostanou; rozbrní se mi za ušima.

Po příjezdu do Terezína jsme se s Rozálií nerozesmály, jen jsme se rozpačitě rozhlížely. Hystericky se pro změnu chichotala maminka. Vybrali ji jako ošetřovatelku k 1260 židovským dětem z polského Białystoku, určeným pro výměnnou akci. Žila s nimi v naprosté izolaci, vrátila se jí naděje, že i my tři, její děti, se ocitneme v takové skvadře, která dostane lepší příděly potravin, odvšiví ji, vykoupou. Plánovaná výměnná akce a vystěhování do Palestiny ztroskotaly. Děti byly 5. října 1943 během tajné noční akce odvezeny do Osvětimi a hned po příjezdu zavražděny v plynových komorách. Spolu s nimi také jejich třiapadesát ošetřovatelů, mezi nimi i…

Maminka do Osvětimi dorazila jako druhá.

Promnu si oči, ptačí hejno zařičí, zamává křídly, vznese se. Hustě ovětvený smrk mě škrábne do propadlé tváře, pichlavým jehličím popostrkuje pryč. Dobře. Má to tak být. Nebudu se bránit. Vrátím se tam, kam patřím.

Když se rozpajdávám k polní cestě a zběsile mávám na udiveného, neoholeného muže s povědomou písmenkovou páskou, Žena, která mi zachránila život a zároveň mě vystrnadila, pocítí první kontrakce.

O několik hodin později šlapu v mlčenlivém útvaru pokrytém prachem, v útvaru s vyschlými hrdly. Horko mi není. Stíní mě baldachýn s třásněmi vlasů, chladivý stín, jehož výhod užívám jenom já.

Když mi v pracovním táboře připínají nové znamení výlučnosti, tentokrát bílou pásku, Žena v předklonu korzuje po ložnici mých rodičů; v pravidelných intervalech zaúpí.

Když kontrolují potrhané doklady, které mi v Praze vymohla teta Ottla, Žena psím dechem protrpí nový, nečekaný nápor bolesti.

Když se musím svléknout a česká platfusačka v podivně seskládané uniformě mi masírovitě prohrabává každý centimetr špinavého masa, Žena zařve na zkoprnělého muže, který mechanicky přežvykuje chleba s plátkem domácího uzeného masa, ať pádí pro doktora nebo porodní bábu Drbavou.

Když mi přidělí pryčnu a zavelí k pozdnímu nástupu do práce, Žena se jako slepec zachytává stolu i čela vyřezávané, prostorné postele. Zalitá potem.

Když se kolikátou slunečnou hodinu ploužím po obilném poli a slabostí roztřesená vážu v tekutém žáru obilí do snopů, přiběhne k Ženě porodní bába Drbavá i se svou zvědavou kudrnatou dcerkou. Obě v květovaném šátku nad vysokými čely. Bába ošlehaná sluncem jako indián, s černými úsečkami hlubokých vrásek. Ženě cosi důrazně zašeptá, muži vyrve z ruky chleba s uzeným, pošle ho pro horkou vodu, sekýruje; muž s posledním žmolkem pokorně spolkne svůj protest.

Když překročím omdlelou postavu starce, ke kterému se vyděšeně sklání dívka vzápětí odseklá bičem s uzlíky, Žena už leží s pokrčenými koleny a roztaženýma nohama na dubové posteli mých rodičů. Překotně a mělce dýchá.

Když ucítím, že chladivý stín mizí, že rozžhavené sluneční kopí protrhává můj ochranný štít, můj baldachýn, a ten se smršťuje a klesá kolem mého těla jako vyfouklý balón, jako padák, do něhož se zamotávám a který mě znehybní, Žena tiskne bradu na opocenou hruď, prsty zaklesnuté do svých bílých stehen, a mezi nohama se jí rozevírá a nadouvá tajemný otvor.

Když ztrácím vědomí, když klesám na čerstvé strniště, posetá ranami, jejichž dopad změkčuje rozvolněný plášť scvrkávající se hlavy, Ženě mezi nohama proklouzne miniaturní hlavička i se zbývajícím tělem.

Kebulinka normálních rozměrů.

Žena porodí dítě v našem domě. Je to předčasně narozený chlapec. Vylouplý z ochranného oříšku Ženiným vysilujícím tlakem. A přežije díky porodní bábě Drbavé. Tak jako jsem díky ní přežila já. Moje sestra Rozálka. Můj bratr Adin.

Žena kypí štěstím; přestane zadrhávat. Předčasné zrození zdravého dítěte považuje za boží znamení, vše je odpuštěno, všechno včerejší vymazáno. Dá chlapci nezvyklé jméno. Denis. Dnem jeho zrození odpočítává čas svého života. Všechno předchozí nechá odplavit s plodovou vodou a vypuzenou placentou.

Věčný fakír

Pichlavý koberec sirotků, rozostřená žluť. Hovím si na slámovém kartáči, tentokrát čerstvě posečeném. Bolavá koule na krku pukla. Sevření se uvolnilo. Hlava se scvrkla, napjatá kůže proměnila v zmuchlaný mušelín. Splasklý padák, který mi sklouzává až na paty. Jsem zahalená do nestvůrného pláště.

„Steh auf, na komm, komm, schnell.“

Potřásají mnou nedočkavé stisky. Netuší, že hmatají naprázdno. Po odlouplém obalu třeštící hlavy.

„Gehmma, also, mach schnell.“

Já se napálit nedám. Je to past.

Jazyky se ve mně přelévají a rozvalují jako dvouhlavá saň. Prorůstají mnou od narození. Chodila jsem do českých škol, doma česky s maminkou, německy s tátou; se sebou se dohaduju česky i německy. Sama se ta slova vyvrhují, sama se z množství slabik vydělí a provrtají do mozku. Nebo sklouznou po jazyku a rozptýlí do prostoru. Sama mi nabízejí své služby. Přidržují se za ruce, aby stvořila větu, aby zformulovala myšlenku.

Teď se napálit nenechám.

Je to léčka. Takový průhledný, ubohý trik Puklic. Trik je to. Jazykem, kterým promluvím, se zařadím. Slovy, která z úst vykutálím, se postavím čelem ke zdi, nebo do šiku mocných. Věty promísené s mými slinami mě z příjezdové rampy, z obrovského holého perónu nasměrují buď doleva k plynovým pecím, nebo doprava k naději na přežití.

Vypnu zvuk. Neslyším žádný z křiků a šumů babylonské věže, ani práskání biče z jámy hloubené pod věží. Koutkem slzícího oka nabodávám barvy z palety, vzdálenou rudost vlčích máků a bělost kopretin, sytou modř rozvalujících se puchýřů, co se na obzoru naducají a za několik hodin splasknou. Až se z nich po kapkách pořine tekutý hnis. Neslyším zmatení jazyků, neslyším. Dětské hlasy slyším. Já jsem za vodou, práceschopná, to vedle v lágru se děly hrozné věci. Slyšely jsme s Rozálkou křik a pláč dětí a řev esesáků. Dostala jsem hysterický záchvat a začala řvát. Moje Rozálka udělala jedinou věc, kterou mohla udělat. Dala mi dvě facky.

„Steh auf, bitte, komm. Du musst aufstehen.“

Šém. Postaví dvě rozdrásané slámky; mám zbrusu nové, pavučinkově růžové podkolenky. Zachytím se ženské paže v modře kytičkovaném rukávu, vybledlém. Do obličeje se jí nepodívám. Představuju si, že mě podepírá Panenka Marie z puklické jídelny, podivná zachránkyně se sběračkou v ruce. Jejíž hlas zestárl a zhrubl, ruka se zbavila mladistvé hebkosti. Kůže se scvrkla, kůstky prstů a hřbet ruky potáhly vrásčitou kůží s hnědými skvrnami a sprškami pih. Tváře mi hoří, v uších drnčí Rozálčin hlas, až doteďka jsme se zachránily, tak buď zticha.

Vřadí mě do šiku těl, několik jich pod ranami podklesne. Suneme se ruku v ruce. Pod lhostejně zapadajícím sluncem. Do spálených tváří vystřeluje jehličky a výsměšně je zabodává.

V táboře se šik rozdrobí, na apelplacu se rozpadne v měňavkovité útvary kolem pevného jádra rázujících káp.

Zakopnu, ztratím kytičkovaný rukáv. Ztrácím orientaci, nevím, kam jít, šlapu bezhlavě, hledám svoji modrou rouru.

Jdu proti proudu, vrážejí do mě. Z hroznu těl mě vyhmátne chlupatá ruka, mužská, vzor na modré košili chybí. Dostrká mě do baráku poblíž brány, kde ráno propátrávali moje doklady a tělo, naruby zpřevraceli celou kabelu. A její přezku ufikli kapesním nožíkem.

Přinutí mě sednout si na prkennou podlahu. Zout boty s odchlíplým vrškem. Vyzout komickou připomínku jiných, ztracených přezek. Přinutí mě snášet bití přes nehty u nohou.

Údiv nepociťuju.

„To je mezi Čechy oblíbený zvyk.“

Kytičkovaný rukáv později okoukne moje nohy.

„Takhle zbitá neutečeš.“

Ještě mě splácaná uniforma, co si tak užila ranní uvítací masáž, kopne podivně tvarovanou holínkou, dvakrát si zakřepčí, piruetka do hrudního koše a žaludku. Když taneční pár šťavnaté mučení přestane bavit, vyrazí mě ze dveří a vyhlásí další volenku, dámskou.

Kytičkovaný rukáv číhá, přilepený za rohem u plesnivé zdi. Opře si mě o svůj vytrčený bok. Pečlivě, milimetr za milimetrem, šourám bosé nohy, na srdci svírám zaprášené polobotky. Poponáší na barák hadrového paňácu. Vysadí na vrchní pryčnu a položí na strožok; splasklá bublina se odkoulí na podhlavník vycpaný slámou.

Očima vyhmatávám pavučiny v zašedlých rozích. Nové krajky s černými motivy tepajících teček.

Nic se mě už netýká. Mě se už nic netýká.

Bleší trh

Pochod se má rozpohybovat časně ráno. Transport za hranice Čech. Důsledná čistka, první vlna odšplouchla na východ, nynější na západ; pohupuju se na obou. Z některých vyhladovělých heftlingů sálá nepochopitelná úleva. Přestože jim v noci znovu prohrabávají kufry přepásané řemeny a zabavují cenné věci. Bez rozpaků chtivými pařátky promíchávají obsahy baťohů a skrýše vnitřních kapes u saka. Hnětou ženám prsa pod klopami blůzek a chechtají se, proplácávají ze všech stran těla svých obětí a strhávají hodinky, řetízky. Náušnice, u nichž se nezdržují s rozepínáním. Stačí mocné trhnutí, úpěnlivé zaječení a zlaté ozdobné třpyty na ušních lalůčcích se promění v granátové, kapající, slzné ozdoby. Takto vyzdobené ženy absolvují ještě jednu selekci. Mladé a pohledné s rudými krůpějemi podél krku, jsou stahovány za závěs nebo jen povaleny, krůpěje stékají do výstřihu a mužské tlapy je chamtivě následují, dolů a dolů, níž a níž, tolik úporného vzlykání a ran, některé kvílejí, copak si už za ta léta nezvykly, že takové věci se dějí, že takové věci se dějí každý den. To je teprve sladký začátek. Ale kdo z nich by stál o to, abych mu do podrobností popsala, co bude následovat? Jen ať si ta má šedivá babka uvnitř klidně schrupne.

Ke mně se vydrápe čtyřicetiletý muž, kterému vlasy začínají řídnout, lysina vykusuje dva oblouky a ignoruje špičatý výběžek uprostřed čela. Ležím. Odmítám vstát. Muž nerudně prohmatá moje holčičí tělo a slamník. Prázdnou kabelu obrátí dnem vzhůru a energicky s ní zatřese. Své kosti obalené kůží nechám lhostejně přihlížet. Hledím si pavučinky pod stropem, nebylo snadné ji objevit, vypozorovat.

Nepřekvapí mě ani změněná intenzita zvuků. Slábnou vzdechy i pláč i chechtot; neviditelná ruka vládnoucího zvukaře šum postupně tlumí. A zesiluje jeden jediný tón. Můj shánčlivý chlapík naráz ztuhne. Kabelu mi pohodí k napuchlým, zmodravělým nohám. Seskočí na zem.

Křik vymodulovaný hlubokým mužským hlasem. Před nímž se sběrači náušnic zaskočeně stahují do sebe, provinile šklíbí, tvrdnou ve své nenávisti. Nemám sílu soustředit se na obsah slov. Moje kebule se sice zmenšila, ale intenzivní bolest, která provívala obrovským, nafouklým balónem, se nescvrkla.

Nepřekvapí mě, že se dole, na hrubě otesaném stole, hromadí šperky. Brože a náušnice. Snubní prsteny. Řetízky se zlatými křížky a buclatými andělíčky. Stříbřité kapesní hodinky. A zmuchlané smotky bankovek. Některé z nich schycené tenkou gumičkou. Nebo převázané nití.

Mají rádi přesnost a řád. Znám to odtamtud. Všechno pečlivě zabavené, roztříděné, rozškatulkované. Aby smrt měla přehled a netápala. Podivné je, že čerstvě vzniklá hromada se vzápětí zase rozdrobuje, tenčí, ubývá. Ke stolu jeden po druhém přistupují zajatci, muži i vzlykající ženy se strupovitými krůpějemi na boltcích. Nevěřícně sahají po jednotlivých věcech. Losují výhry v tombole.

A právě to mě vyděsí, pozdvihne. Tenhle úskok já neznám. Novinka. Přisunu se na loktech k okraji pryčny, hlava zkamení v převisu.

Nad lágrem, který byl donedávna pracovním táborem nacistickým, hřmí hlas velitele v uniformě. Hlas s prošedivělými skráněmi, protáhlou bradou a dvěma kolmými, tvrdými rýhami mezi štětinatým obočím. Hlas muže, kterému chybí písmenková páska.

„Zachoval jsem si čest důstojníka během války a nehodlám to na poslední chvíli měnit. Jestli někdo z vás ještě něco ukradne, osobně ho zastřelím.“

Varovné signály nestačí, část zajatců křepčí. Přišli o všechno, ale přežijí. Do Německa, jemuž tak věřili, se těší. Heim ins Reich, budou mezi svými. Přesvědčení, že odcestují za příbuznými, začnou nový život, to si vážně myslí, hajláci. Přivandrovalci pociťují úlevu, protože nepřišli odtamtud jako já. A já znám pravý cíl takových pěších pochodů, maratonů smrti. Já vím, kde končí. V cílové pásce omotané kolem kejháku. Těmhle to vykládat nebudu. Proč já bych měla někoho varovat. Všichni jsou proti mně. Všichni. Tak ať si vylížou svůj navařený talíř do dna.

Vyschla jsem a zatvrdla pod tím vysokým smrkem, co mě pichlavě popostrčil. Ale vzpomínky odtamtud mě drapnou, rozpumpují krev. Strach mi přiškrtí hrdlo.

Popadnu kabelu. Svůj jediný majetek. Teď už vyjedený. Prázdný obal; něčeho se držet musím. Chci pryč. Domů, do Puklic. Schovám se. Budu dřít v chlívě. Budu třeba sloužit. Než se všechno vysvětlí. Než se vrátí Adin. Žena mě schová ve sklepě. Podobně jako teta Ottla schovávala židovského sousedovic kluka. Nevěděl, že to není jeho rodina, kdo ho skrývá, celou dobu si myslel, že ho nemají rádi, že ty ostatní děti jsou asi hodnější, a snažil se být co nejhodnější. Umím být hodná a mlčet, umím být hodná. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.

Bochníčkovitě nakynuté prsty u nohou se do bot nevejdou. Bosým chodidlem pravé nohy se dotknu zaplivané podlahy. Tryskající řeřavý uhlík zamíří do mozku, bolestivě spaluje vnitřek, ven vyrazí slzavým pramínkem v koutku oka. Neomdlím. Padnu na zadek, bolestí omámená.

„Wo willst du denn hin?“

Oči putují pomalu. Od popraskaných hnědých lakovek na sešmajdaném podpatku. Lýtek s prskanci červených žilek. Od plandavé, modré sukně rozvlněné na stožáru širokých boků. Zvrásnělých, ztvrdlých dlaní s polámanými nehty, do nichž se černými linkami zakusuje všudypřítomná špína. Po vyšisovaný, modře kytičkovaný rukáv. K šmouhami obkrouženému krku, z něhož se ke mně sklání do tmavohněda připékaný obličej. Zarámovaný černými vlnitými vlasy; jsou rozryty světlou pěšinkou a na pravé straně přichyceny provizorní zaprášenou sponkou. Určitě lepkavou od zmaštěných vlasů. Hlavně aby neměla vši.

„Wo willst du hin, Gita?“

Má hrubou pleť, křivé zuby a unavené oči s napuchlými, skleslými víčky. S pytlíky pod očima. Čím je asi plní, čímpak je pěchuje.

Riskuju.

Nakonec jí odpovím.

Prasklá kůstka

Čeština kytičkovaného rukávu je vskutku lámaná. Když se pokouší promluvit česky, tělo lámou v kole, s každým namáhavě rozpomenutým slovem praskne další kůstka: celým tělem se ošívá, trhavě gestikuluje, lapá slabiky. Jako člověk po mrtvici.

Řeknu, ať šeptá německy. Přestane se vrtět. Ale i slova své mateřštiny propouští opatrně, s palčivou nechutí. Ať už je obsah jakýkoliv, má na paměti, že zvuk tohoto jazyka je trestán. Pro mě slova vyslovená v jakémkoliv jazyce neznamenají nic. Jen pokus, většinou marný, vyjít ze sebe samé a prohlédnout si svět zvnějšku. Zařadit se.

Tahle Frau ví, kdo jsem. Její manžel pracoval krátce pro mého tatínka. V lihovaru. Její muž skřehotání křiklouna s knírkem věřil zarytě, nenávistně se s mým tatínkem přel, s tatínkem, který si žil po svém, beze změn, zaujatý sám sebou, svou prací. Její muž vyčenichal, že tatínek je pravděpodobně asimilovaný Žid. A upozornil na to.

Nepřežil ani jeden z nich. Zemřeli na opačných stranách své absurdní pře.

Vysadí mě na kavalec. Vrátí nevděčné dítě na kolotoč, který byl předplacen; jízda se využít musí. Jemně si mě popostrčí, naskládá k samému okraji. Vydrápe se nahoru a těsně přilehne. Díváme se směrem k pavučině, nevidíme ji. Leží nehnutě jako nebožtík, zdrsnělé prsty zaklesnuté do sebe a přiklopené k břichu. Vypráví úsečně.

Manžel se s ní rozvedl před odchodem na frontu, urážela ho její laxnost k problémům rasové otázky, její magorně stupidní omezenost, která znemožňovala docenit myšlenky velké doby. V květnu 1945 ji před lynčováním zachránil Albin Hugo Liebisch, apolitický sudetský Němec, její bratranec. Ten, od něhož můj tatínek kdysi v Kunraticích u Šluknova odkoupil motocykl Čechie. To obrovité monstrum, na němž maminka jela jednou, zato dlouho vyčítala olejovou skvrnu na smetanových šatech. Kytičkovaný rukáv oživne.

„Jo, to je on.“

Naivní Liebisch, který v květnu dojemně napsal úřadům, že bude jeho snahou československému hospodářství celou silou posloužiti. V červnu padlo rozhodnutí o národním správci. Stal se jím jeden z Liebischových bývalých zaměstnanců.

Počátkem července je nesmyslně přepadli v její vile. Ve čtyři ráno. Ozbrojení, prý čeští partyzáni. Liebischovu synovi vyrazili puškou přední zuby, zůstal ležet v tratolišti krve, víc už ho neviděla. Liebische ano. Než ho odvezli do dalekého rabštejnského tábora. Starému Liebischovi vystřelili několikrát u hlavy a potom ho tloukli přes paže ocelovým prutem. V tomhle stavu ho zkopali holínkami, oteklýma rukama se musel chránit od bolestivých ran tak dlouho, než to přestalo Čechy bavit.

Ať to zkrátí, převalují se otráveně moje šedovlasé útroby; neprahnou po podrobnostech.

„Stejně jako mě.“

„Jo, zkopali ho stejně jako tebe.“

Kulomet

V dubové almaře s vyřezávaným horním dílcem natrefili na ženskou v modrých šatech. A znásilnili. Kulometem.

Strašně se mi chce zařehtat jako rozdováděné kobyle. Kytičkovaný rukáv se odmlčí. Leká se studu a viny, která přepadá, která vždycky přepadne oběti. Viníky ne. A mně se chce chechtat. Že bych už přelezla sluneční zeď, přešplhala tenkou hranici světa bláznů, opřela se o zeď z papíru? Znásilnění studeným kovem, který se třením zahřívá, mi připadá směšné. Nepřekvapuje mě, to zas ne, teď už se nedivím ničemu. Nedivím, i když nerozumím. Cloumá mnou chuť bublavě se chlámat, ryčivě se zagebit, plácat se do stehen. Taková chuť jásavě se řehtat až k mokrým očím mě přepadala, když jsem se plahočila odtamtud. Jazykem, zuby, rty přehradím vodopád, zadržím ohňostroj smíchu.

Otočím tvář ke zdi.

Křením se a před očima se mi míhají výjevy. Frau otěhotní a bobtná a porodí malý kulomet, celou rodinku malých zkřehlých kulometů, derou se z ní jako zmrzlí, kovoví hádci. Roztají až v našich dlaních a na jejích prsou, z nichž ukapávají lesklé náboje. Mohla by nás ozbrojit svými potomky, mohly bychom se bránit s jejíma ňafajícíma dětičkama v rukou, pohoupat je a kolébat, pánbůh bude s tebou spáti, andělíčci kolébati, pak bych si stoupla po bok jakékoliv mocné party. S nedorostlým kulometem přes rameno, s rozjíveným mutujícím puberťákem. S tím jejich poznávacím, trhavě štěkavým znamením.

Sama poštěkávám smíchy. Frau mě – v domnění, že pláču – hladí po rameni.

Ona přijímá svůj osud vyrovnaně. Jenomže ona může svou vinu pojmenovat. Nacistům nebránila, k Čechům se chovala zpupně vždycky, s mužem se hrnula do Henleinovy strany, bála se prý čechizace. Hitlera – i když jen vlažným pokynutím, jak dnes tvrdí – s fanatiky vítala. Ale co já? Čím já jsem vinna? A co když to byla ona, kdo poslal moji rodinu na východ? Co když ona je ta dáma v kloboučku, která po nás v Třebíči na náměstí plivla a zahrozila? Co když si vymýšlí?

Prostuduju její profil.

Škubavý smích, co sám sebe otěhotňuje, odezní.

„Chci domů. Pryč odsud. To je můj cíl.“

Hladivý dotek po rameni ustane. Špičkou nosu, nápadně velkého frňáku, se jemně otře o můj výstupek. Cudný eskymácký polibek. Hnědé zornice orámované napuchlými váčky zírají do mých, ještě s dohasínajícími ohníčky smíchu. Dávno zapomněla svou otázku, na kterou se právě dočkala odpovědi. Zachytí bříška mých prstů. Ležíme tu, směšný pár, co se milostně oťukává. Objímám včerejšího nepřítele.

Mám moc ji varovat a zachránit. Stavidla se protrhnou. Převyprávím anabázi návratu, celou tu peripetii putování odtamtud, kde jsem v baráku svlíkla dětskou kůži a na hrbu si přitáhla kůži zatěž­kanou plivanci ponížení a studu. V marném sebeobelhávání, že svůj příděl jsem si vybrala. A dnes se mi stýská po tamní každodenní večerní hodince s Rozálkou.

Klopýtám přes vlastní věty.

Frau si příběh nasouvá rozšířenými zorničkami a pěchuje do pytlíků pod očima. Včela zatěžuje křehké nožky žlutým pylem. Pytlíky se boulí, jednoho dne nafouklá blána žluti zastíní zrak. Oči zavalené v žluté kobce budou za asistence mozku třídit a přehrabovat nashromážděné, až k povalené dětské stoličce ve stodole…

Kytičkovaný rukáv poslouchá a neslyší. Ne ne, mému příběhu se nedostane privilegia; v očních zásobnících se natrvalo neusídlí. Očima těká mimo můj obličej. Ani jeden z jazyků, co jich na světě existuje, by nám nepomohl. Děs z nepředatelnosti zkušeností přikrmí a stvrdí netrpělivá otázka.

„A proč jsi teda raději nezůstala v koncentračním táboře pro židovské rodiny? Se svým bratrem? Špatně jste si nežili, viděla jsem film.“

„Co prosím?“

„Proč jsi raději nezůstala v Polsku?“

Odtáhnu se v přívalu zhnusení. Tahle umouněná ženská, tahle ubohá služtička věří, že pro mě uječený knírek vystavěl koncentrované sídliště, útulný obýváček. Pohrdá mnou, protože jsem opovrhla výsadou spokojeného života v baráku na východě. Pohrdá mnou, protože jsem nevděčná, nenávistná Židovka. Pohrdá mnou. Aniž by to přiznala.

Rozmlčím se. Odtamtud ohavně poznamenaná. S nemožností takové poznamenání pojmenovat.

A co se divím. Když v noci po tisících dorazili k rampě a stáli poslušně ve frontě na selekci a uviděli náklaďák s vychrtlými, vyrovnanými těly, s končetinami, které jukaly přes postranice, zmohli se na ubohé slabé zakvílení. Na několik sekund zahlédli pravdu odtamtud a jenom zakvíleli. Nevěřili, nevěřili vlastním očím, mysl nebyla připravena; spokojeně odpochodovali do plynových komor.

„Teď by ses měla trochu prospat.“

Šustivý brouk sleze na spodní pryčnu. Abychom si před jitřním transportem odpočinuly. Mastná hlava vykoukne ještě jednou, mokré hadry v ruce. Chladem dvou tunýlků, modře kytičkovaných hadříků ováže nárty, zledoví naběhle bolavé prsty mých nohou.

Nepochopila nic. Transport je pro ni vysvobozením, přestože v Německu žádné příbuzné ani známé nemá. Zmizí, ani pes po ní neštěkne. Nikdo nebude pátrat po jejím trpkém konci.

Přihladí mokrý hadr. Je teplo. Přesto jí naskakuje husí kůže.

Bolest v hlavě se prochrupla. Rozšafně se vrací. Kleká k startovním blokům. Rozcvičuje se před štafetovým závodem, který s přítelkyněmi poběží ve vlnách; dráhy závodnic narážejí do stran, vyboulují obal hlavy. Mezi nárazy zaznívá povědomý virbl rozhodčího. Luštím ho úporně. Hukot hlubokých tónů. Hlas velitele tábora.

Mizivá naděje, abych tam ráno nemusela. Naděje, ke které se došourám s mokrými onucemi na nohou.

Ladné sólo

Svůj krátký život, který trvá tisíce let, znovu vlamuji do slov. Nemám co ztratit. Pochod za několik hodin vyráží. Stanu se součástí masy, kde na jednotlivé obličeje nikdo ohled nebere. Budu součástí masy, kde Gita Lauschmannová neznamená nic. Stanu se číslem, druhé předloktí mám ještě panenské, nepopsané. Jak daleko bych došla se svýma bolavýma nohama?

Chci se doplížit do baráku poblíž brány. Za sebou vleču modravé hadry; ostatky urvaných rukávů se odmotávají. Jeden se zachytil o hřebík na rohu latríny, marně cloumám zašpérovanou nohou, po čtyřech zacouvám, stopuju jednotlivé kvítky, poslední pomněnka je zašlápnutá. Těžkou botou.

Taneční pár mě lapnul.

Zakrouží kolem své sladké pas de deux, muž mě chytne do kola, ječím, dobře si pamatuju na kroky a taneční pořádek, podle něhož si tam zatančili s matkou chlapce, toho chlapce, kterého ve sklepě nemilosrdně ukrývala teta Ottla. Zatímco zmatený kluk seděl ve městě, dřepěl na hromadě uhlí, jeho matka trpěla úplavicí. Přišla na nástup o několik minut později, vedoucí skupiny ji popadla, strčila hlavou do latríny, potom ji polila studenou vodou, vytáhla revolver a zastřelila. Ječím, tanečník krouží, vykopává charleston do mého břicha, tanečníkovy ruce mi pleskají po tváři, ječím vysokým tónem, taková hudba vyžaduje jiný rytmus kroků, tanečník zrychluje, spustíme divoký tartas, jeho partnerka se dívá a pohupuje boky, baletí na špičkách, ječím němým hlasem. Naštěstí je taneční mistr nedaleko. Tanečník s vymóděnou sólistkou srovnají krok, pas de quattre, odsunou mě, skončím u tanc­mistrových nohou.

Ten důstojník mě mohl dát odstřelit jako psa, mohl mi strčit hlavu do latríny. Neodstřelí. A nedovolí to ani ostatním.

Málo toho odkoukal v hromadných tanečních fešáka s knírkem.

Dokonce se ani jízlivě nezeptá Proč jsi raději nezůstala na východě? Nezeptá, protože ví. Ví, co je to vyhlazovací tábor. Ví, že některá řešení mohou být konečná. Mezi mými slovy, která se podobají zvířecím skřekům, prozkoumává dokumenty. Prst pravé ruky si v pravidelných intervalech nasliní, otáčí listy. Zajímá ho jediné. Zda mám ještě nějaké příbuzné. Ano, bratra, vyhrknu. Bratr Adin určitě přežil, ale nevím, kde teď je. A tetu Ottlu, vlastně je to pražská sestřenice mojí mámy. Vyzvedla si mě po návratu odtamtud, bydlela jsem u ní, v Praze. Ale domů jsem se chtěla vrátit sama. Že se jí včas ozvu.

Tanečníci se pohupují venku, obhlížejí buzerplac, hrbo­latý taneční parket. Jsem baletní sólistka pod tancmistrovou ochranou. S pocitem kusu dobytka, který odvádějí na jatka. Provaz mi pomalu sklouzává z krku, křeč ve svalech opadává. Mistr tance se na nic nevyptává. Já ano, jsem rozjetý tank vět, nemůžu se zastavit a přestat, když jsem našla řeč ve společném taktu. Kód, v němž mi je někdo ochoten naslouchat, než narazíme na nejbližší zeď. Domluví se jenom lidé, kteří jsou dávno domluveni.

„Proč… proč nemůžu zůstat doma?“

Ještě si listuje. Tam a zase zpátky. Neví, co se mnou. Odhání své dotěrné hejno much jako já za horkého poledne v chlévě. Mě neodmávne.

„V Puklicích byli přesvědčeni, že se nikdo z rodiny nevrátí. Padlo rozhodnutí o národním správci velkostatku i stavebního a strojního zámečnictví, lihovaru a škrobárny.“

„Já s bratrem jsme se přece vrátili… Já nechci lihovar ani škrobárnu. Já chci svůj pokoj a svoji postel a šaty a knížky a porcelánový talíř a… tak proč teda nemůžu zůstat doma?“

Ovládám se, abych mu prsty nesevřela krk, nezatřásla s ním.

„Podívej se, děvenko, to není tak jednoduchý. Jsou věci, kterým ve tvém věku rozumět nemůžeš. Pro nás Čechy je tvůj otec německý konfident. Provinil se proti české národní cti. Proto mu národní výbor zabral – právem – veškerý majetek.“

Děvenko, nejsem kruci žádná děvenka, jsem babizna potáhlá dětskou kůží.

„Ale jak to, že pro hajláky, co ho v Osvětimi zabili, byl táta židák, jenom židák. Já chodila do českých škol, jsem židovské národnosti, občanství mám československé, mrkněte do těch papírů, ty mi po návratu znova opsali a vystavili, bez vytáček, teta Ottla je vyběhala, takže… takže…“

Takže vedle jak ta jedle. Čím víc mám informací, tím míň všemu rozumím. Neklid narůstá.

„Bratr Adin se tu objeví každou chvíli. On vám to všechno vysvětlí líp než já. Abyste věděl, že do sběrného tábora nepatřím. Uvěřila jsem takové… Panence Marii, že… že tady je moje místo, ale… Ta Ženská mě sem vyhnala.“

Mistr tance se dotýká mých dokumentů, nervózně je pokládá na stůl a zase zvedá do výšky, kde s nimi jako s čínským vějířem ně­kolikrát zakmitá. Nakonec se odhodlá.

„Jediné, co pro tebe, děvenko, můžu udělat, než se situace vyjasní, je dostat tě odsud, vyreklamovat tě. A taky se pokusím urychleně kontaktovat tu tvoji tetu. Je Češka?“

„Je.“

„Dobře, uvidíme.“

„Teda… podle mě.“

Podá mi štůsek papírů, konečně zvedne zkalené, nevyspalé oči. Stíněné štětinatými markýzami.

„Já jsem taky jenom člověk.“

Štrúdl mravenců

S jitřní říčkou štrádujících mravenců obalených kufry a ušmudlanými ranci odplout nemusím. Splnil, co slíbil. Však se mu Adin jednou bohatě odmění. Jatka se odkládají, oprátku sundali, provaz sklouzl podél boků. Stojím v jeho čarovném kruhu. Je otázkou času, kdy ho ze země zdvihnou a utáhnou.

Zírám na pihovatou paži bez modrého krytu. Svírá černý kufřík s tuhými trojúhelníky v rozích. Kufřík obšitý hustým, pravidelným stehem. Krátce mi stiskla prsty a ztratila se do tmy, na seřadiště. Takových výletů já zažila; do cíle se připlouží několik osamělých trosek. Aby je zašlápli.

V bříšku levého prostředníku mi horce tepe zadřená tříska. Jak jsem se zachytávala prkenného rámu horní pryčny, na níž ležím. Očima jsem se zavěsila na siluetu modrých šatů. A stopovala obrys, než mi z portálu zamřížovaného okna zmizel nadobro, než odešel do zákulisí, než spadla opona. Nakláněla jsem se vší silou; z pohyblivého obrazu se jako poslední vytratil tušený nákrok levé polobotky. Div jsem nepřepadla. Polobotka se odlepila od země, vznesla nad mašírující štrúdl, stonky květinového vzoru se protáhly v brka a olepily peřím. Ladný vzmach rozepjatých křídel, pták s kufrem v zobáku se vznesl a zmizel v oblacích. Taková krása.

Ztuha horní polovinu těla nasoukám zpátky. A nahmatávám dřevěnou jehlici vbodnutou do masa.

Když jsme s miniaturní třískou v bříšku prstu plačtivě přibíhali za maminkou, vyprávěla příběh. Pohádku nebo napínavou historku o hraběti Monte Christo. Jehlou uvolňovala vstup do kůže. Aby v momentě, kdy se hrabě z vězení zachránil, vyklouzla dřevěná snítka – pouhým stlačením – sama ven. Zvědavá na bytost, která ji osvobodila. Třísky nám maminka vytahovala v salónu. Na pohovce. Z komody vysunula spodní zásuvku. Vylovila oválný, bohatě vyšívaný poklad s odklápěcím víkem; dno rozparcelované desítkami přihrádek. V jedné z nich ležel bochníček s ostny, matčin jehelníček.

Obraz na hladině se zakalí, rozmlží, jehlu v prstech svírá těhotná Žena, předá ji paži v kytičkovaném rukávu, hrot se blíží k mému prostředníku. Modř se rozplyne, kůži nad zarytou třískou natrhne rukáv smetanově bílý. Rovný řez skalpelem. Jako když o zabíjačce rozříznou rozepjaté prasečí tělo, ukřižované na rozporce.

Tříska se prodlužuje, narostly jí letokruhy, prorůstá masem, štěpí se. Trnová koruna pod kůží.

Fňukání je hustilka, kterou si do hlavy napumpuju svěží porci bolesti.

Vyprázdněné baráky se plní čerstvým masem.

Sluneční koupele na slaměném koberci za doprovodného hopsání tanečníků pokračují. I noční paběrkování. Jen je izolované. Těžko předvídatelné. Už žádné hromadné zlodějské orgie. Jsou opatrnější. Před svým velitelem. Ani mě už tolik nebijí, kromě tanečních sólistů. To je výsada starých heftlingů, mazáků. Známých zařaditelných tváří, které patří ke koloritu prostorů za ostnatým drátem. Do někoho slabšího bych si klidně mohla praštit sama. Tolerovali by mi to. Privilegia rostou.

Důstojník mě nechá předvést. Sedím na stejné rozvrzané židli. Pod špinavým oknem; pootevřená škvíra večerní dusno nezmírní. Sedím tu se svou prázdnou vojenskou kabelou. Čekám.

Každou chvíli telefonuje a vybíhá ven. Má promodralé půlměsíce pod očima a našedlou pleť a uprostřed čela své dvě koleje, rýhy tak hluboké, že by se do nich dala zabodnout slámová brčka, pět vedle sebe, šest, sedm; nevypadla by. Do drážek bych vtlačila hlínu a zasadila semena květin, ujaly by se, vyrostly. Ta představa se mi zalíbí. Obrazy šeříků a růží, kopretin a vlčích máků na krátkých stopkách. Korzoval by s nimi kolem, pestrý jednorožec s vlastní výsadbou, růže důstojnická plnokvětá…

Cosi drásá do svých papírů.

Čekám.

Puk na bránu

Pootevřeným oknem zavane smrtelný chlad. Moje tělo zavibruje dřív, než hlava nebezpečí pojmenuje. Střelhbitě se přikrčím na bobek, po čtyřech dokmitám k bílé zdi se stopami krve a černými vzorky podrážek. Smršťuju se níž a níž, jak střelou potrefená. Omítka ulpí na sukni i blůze. Smotám se na zemi do bolavého klubíčka, těsně za přisunutou židli. Důstojníka to kupodivu nevyvede z míry, jen pozdvihne huňaté obočí. Šeptám.

„To je on, to je ten, co mě zavřel. Ládínek Stolař. Co mě nechtěl pustit domů.“

Ládínek Stolař, kabrňák Poledňák a holič Klein, jehož hladivé prsty ještě cítím na odrostlých dětských loknách. Stojí u nedaleké brány, přátelsky halasí, dohadují se s mužem, který se kromě pásky prsí nezbytnou četnickou puškou.

Důstojník je předběhne. Vyjde jim plnou vahou vstříc.

Přikrčím se. Za krk přiskočil zatoulaný strach, přede jako kočka a olizuje husí kůži. Nedá mi to, přiblížím oko ke škvíře. Slova zvenčí ke mně doléhají v poryvech; špatně slyšitelná rozhlasová hra. Nemusím poskládat její smysl, stačí dešifrovat způsob, jakým jsou slova pronášena.

„…zmizela. Proto chcem jménem trestní komise národního výboru vědět, jestli nejni náhodou tady nebo pryč s tim transportem.“

„O nikom takovém nevím.“

„Můžem vidět ňáký seznamy?“

„Kdo to má být?“

„Dcera německýho kolaboranta, vykořisťoval celej kraj.“

„Kdyby se objevil kdokoliv s tímto jménem, dáme vám okamžitě vědět.“

„Pročesali jsme vokolí, zahlídli ji na různejch místech, ale nikde jsme ji nevyšťárali, je to teda práce s tim ksindlem, to vám řeknu. Tak čest –“

Muži se vzdalují od brány, nechávají za sebou tři kouřové signály. Tři poletující rudé bludičky.

Důstojník se vrací.

S odleskem tří opilých světlušek v rozšířených očích se pomalu vsunuju zpátky na židli. Zachytím se jí pod stehny oběma rukama. Meloun se pěchuje rudou vatou, třepotají se v něm miliony pálivých, kmitavých ohýnků. Chytám se důstojníka vyvalenýma očima.

I on si sedá. Promne zarudlé, nedostatkem spánku zanícené oči pod štětinatým stíněním. Mluví stroze.

„Počkáme.“

A tak na té židli odsedím několik hodin. Bez pohnutí. Bez přídělu jídla. S vysychajícím hrdlem. Zavětřím chladnou zatuchlost brambor. Čekám, že mi hlavu do novin zabalí, urve a hodí do odpadkového koše. Nebo mi škrabkou na brambory po plátcích oloupe kůži z tváří. Až na kost. Prochází kolem, telefonuje, křičí, pobíhá, rozkazuje, diriguje sbor a nacvičuje taneční figury. Nechci se pohnout. Abych neztratila jeho důvěru.

Je hustá noc. Rozdrnčí se telefon. Přikývne sluchátku, zavelí.

„Vstaň. Jdeme.“

Rozbrnělo se mi celé tělo. Z několikahodinové ztuhlosti. I nabobtnalá hlava zdřevěněla v sukovitý pařez. Miliony mravenců ťapkají stehny k párátkům lýtek a zase zpátky.

Vstanu.

Mravenci podrazí duté nohy, rozlézají se do špiček modro­fialových prstů.

Důstojník je nevrlý.

„Ať se děje cokoliv, budeš zticha, rozumíš.“

Umím být hodná, umím mlčet. Rafne mě silnými klepety v podpaží a táhne ven. Sešmachťalými pánskými botami, které mi půjčil, za sebou ryju dvě brázdy. Rýhy, které napodobují kolmé vrásky mezi jeho očima. Hodí mě na zadní sedadlo vojenského džípu, vrátí se do baráku.

Ozvuky těžkých kroků udusávají hlínu prošlapaného parketu. Sólisté dotancují k autu.

„Další chcíplotina. Skapávaj jak mouchy. Takový zvěrstva dělali druhejm a sami nevydržej nic.“

„Prohlídli to pořádně? Má na sobě eště nějakou kabelu, ty mrchy jsou mazaný.“

Zatajím dech, krev dopulzuje. Ladná tanečníkova ruka škobrtá přes můj bok, šátrá v kabele, na mých ledových prstech nahmatává neviditelné prsteny.

„Nic.“

Vrací se povědomý sloní krok.

„Co je, nemáte co na práci?“

„Dyť ji tam můžem před svítáním vodvízt sami. S vostatníma.“

„Jděte si taky trochu odpočinout. Odvezu ji sám. Stejně tam mám cestu. A taky potřebuju trochu na čerstvý vzduch.“

Společný smích, rozumějí si, ano, čerstvý vzduch.

„Hodím ji do jámy u břízek.“

„Jo, tadle nudle se k nim ještě v pohodě vejde.“

Důstojník startuje. Projíždíme branou. Naklepává moje tělo, jsem řízek, do kterého zespoda někdo buší paličkou na maso, průhledný řízek. Jedeme dlouho. Černou tmou. Není se čeho chytit. Ani měsíce. Ani hvězd. Ani stromů podél silnic, vztáhnout tak prodlouženou ruku se zanícenou třískou, pohladit jejich kmeny a listí.

Nekonečná cesta a moje tělo prolezlé capkajícími mravenci.

Důstojníkova tvář mi ujíždí před očima, rozostřuje se v měkkém světle nádražních lamp. Vidím ho naposledy v životě. Jako rozpitou čáru v rámu pohyblivé vodní hladiny…

Drkocání lokálky oslabuje měkký klín; těstovitá stehna překrytá černou sukní, břišní bochánek nasoukaný v černé blůzce se třemi látkovými knoflíky pod krkem.

„Chtěla jsem se vrátit domů. Dát všechno do pořádku, jako to bylo dřív, víš. Nezvládla jsem to.“

Omlouvám se tetě Ottle. Omlouvám se, že brečím nad ztraceným časem. Než se schoulím do ochranného valu jejího těla a konečně tvrdě usnu.

Levou rukou mě pohladí po čele, zadívá se do odrazu lidské tváře v okně vlaku. Zadívá se sama sobě do očí a trpce se usměje.