Návrat druhý(léto 2005)

Držet čas v zubech

Paní doktorka Lauschmannová odhodí inkoustové pero; to se odkutálí na podlahu.

Z dlaně vytvoří mističku, přidrží ji pod levou rukou. Takto opatrně vstane a takto dobelhá do koupelny. Na bílém listu modrého sešitu, listu, který je do jedné třetiny poset písmeny, dosychají tři čerstvé kapky krve.

Vrátí se, stoupne k oknu, usměje se do okenní tabulky. Koupe se ve vzpomínkách, jako by se udály tady a teď. Prožitky vnímané nervní šestnáctiletou Gitou loví slovy šestasedmdesátileté ženy.

A je v tom nějaký rozdíl?

Vyzobává puklický návrat. Šťastné proluky přehlíží. I ty byly poznamenané, zmazané. Vynípává třísku, která zarostla do kůže. Zdravé maso vynechává. Zbaví se třísky tím, že ji popíše, slova přežvýká, vyplivne do koše. Dávná minulost je scelená, nedávná se drobí, přítomnost se rozpadá úplně. Z drolivých cihel přítomnosti sama zeď nepostaví, přichvátat musejí jiní.

Paní Lauschmannová se zadívá z okna. Na chodníku stojí její vrstevnice, drobná, křehká Klamová, která pracuje v protějším divadle; loučí se s jakousi směšně zhastrošenou ženou. Klamová zdvihne oči a zasekne se na okenním obraze; zdvihnou ruce, zamávají si.

Moje brzká klientka, pomyslí si paní Lauschmannová.

Shlíží dolů a zaplaví ji vlna vděku, cítí, jak je toto město krásné, plné neznámých pokojů. V hlavě si hlídá jenom puklickou linii svého života, té se zbavuje, ale život, který žije v tomto městě, je průzračný a plný. Takový vždycky byl, nebo ne? Jenom to čisté plátno natrhl osten zapíchlý v mysli, osten s otráveným puklickým hrotem. Pravidelně se připomíná, marně se ho snaží vyškubnout. Pohledem hladí budovy starého města, ozářené zvláštním jasem.

Takový lahodný, letní podvečer, do něhož jemně zaklinká tramvaj. Rozevře okno dokořán a záclonu přehodí přes vzdušný otvor.

Paní Lauschmannová se navrací ke svým listinám. Zase stojí nad pitevním stolem. A rozřezává kůži obálek. Jako by rozevírala růžové ženské genitálie.

Píše se rok 2005. Její rodiče byli rehabilitováni.

Takové krásné, letní, napěněné jitro. Do něhož jemně zaklinká tramvaj.

Nasedne se svou vnučkou Barborou a právníkem, u něhož cílevědomá studentka právnické fakulty přes prázdniny brigádničí, do tmavozeleného luxusního auta. Houpe se na předním sedadle vrnivého vozu. Který se neslyšně blíží k osudové vesnici. Jako silný predátor z vesmíru.

Bez varování.

Na výslovné přání paní Lauschmannové zaparkují v předpeklí. Na polní prašné cestě. Pod zelenorudou třešňovou korunou. Advokát tmavými skly slunečních brýlí vzhlédne proti slunci. Aby zkontroloval, zda mu letní úroda nebude bubnovat na proklatě drahou střechu.

Vystoupí z plechového korábu.

Tajuplné vůně a směs erotického jiskření, kdy čas stál, jen se nehybně vlnil nad obzorem. Nosem a všemi póry těla se derou pachy posečené trávy. Těžké, uspávavé vůně lučních květin. Pronikají do morku kostí, rozněcují aso­ciace vzpomínek, zaklesávají se do sebe jako těžká oka utahujících se řetězů. Kterými je paní Lauschmannová obmotána jednou provždy. Chladivý kov v tom horku zamrazí.

Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu potvrdil konfiskaci jako čin, kde argumenty a rozhodnutí byly účelově zkreslené. Rudolf a Ulrike Lauschmannovi byli rehabilitováni. Úřady stvrdily, že nebyli kolaboranti ani Němci.

Byli řádnými československými občany.

Predátor

Neusmívám se, ne, jen…

Ano, teď, zrovínka teď, v momentě, kdy advokát rozmrzele zvedl dvěma prsty s leštěnými nehty ze střechy auta rozmázlou třešni a s odporem ji odhodil, kdy se Bára sehnula a jiný krvavý puchýř vstrčila do úst, šťavnatě rozkousla a pecku vyplivla, kdy si advokát postěžoval, proč jsme museli zaparkovat zrovna na tomto zpropadeném místě, mi hlavou projela ta slova. Jako osvobodivý, ale jedovatý šíp. Polibte mi všichni prdel. Nebo ještě lépe. Polibte si prdel.

Nejsem si tak úplně jistá, koho tím myslím. Čí bíle rozkynuté zadnice. Jako bych se skrze tmavě zelené listí třešňové větvičky zadívala i vzhůru. Vzhlédla do očí každému, kdo…

Bylo by pěkné roztáhnout paže jako v extázi osvícení. Rozverně se zakřenit. Polibte si prdel.

Vracím se mezi ty, kdo mají hlavu zatíženou kilovou hroudou másla. Která v letním parnu roztekla a všechno zmastila.

Úmorné vedro, ochablost a únava. Znovu a znovu. Pořád dokola. Od léta do léta. Koho to vlastně překvapuje, dojímá a baví. Monotónní zeleň léta, suchá půda, jasné obzory. Každý rok své myšlenky opaluju na letním slunci. Rožním je a griluju. Vybledlé barvy horkem houstnou a výrazní. Letmý dotek rozpukané puklické zeminy je připomínkou zaseklého háčku pod jazykem. Háčku na předlouhém vlasci.

Můj otec, Rudolf Lauschmann, byl rehabilitován. Moje matka, Ulrike Lauschmannová, byla rehabilitována. Poslední tečka za úředně právními tiskopisy. Takových let to trvalo. Před páteční smírčí schůzkou si obhlédnu terén.

Teď už můžu.

Za oknem přijímacího salónu, kde stávalo piano, kde Rozálka vyťukávala nenáviděné etudy, je navrstvena pyramida. Pyramida prázdných obalů od kávy a kakaa, čajů a kulatého balení trojúhel­níkových tavených sýrů. Na vrcholku balancuje mumifikované negrovité hrdlo Pepsi-Coly.

Místní konzum. Přecpaný věcmi, jako je moje hlava přecpaná smíšenými pocity. Obchůdek s ubohou výlohou, v níž trůní zaprášená lahev. Někdejší blýskavé zábradlí před vchodem je oprýskané, kovová klika s umělecky vyvedenými secesními ornamenty chybí úplně; nahradila ji bakelitová lepkavost a vstupní mříž navazující pošty. K hlavnímu vchodu a k zachované klice s hadími motivy se nedostanu vůbec: od vnějšího světa jsou odstřiženy vysokým plotem.

Ovládej se. Buď tvrdá. Nelituj se. Nebreč nad ztraceným časem.

Jenomže z oken vylézá a batolí se neohlášené dětství. Dusí mě tak, jako bych si do vyprahlých úst sypala kakaový prášek přímo z krabic. Na jejichž obalu je vyzubená holandská slečna v bílém čepečku se zvednutými cípy. Dusí mě, zhluboka vdechuju štiplavě zvířený prach a ostrý nostalgický kouř, co vhání slzy do očí.

Nenávratnost toho všeho.

Zdálo se, že štěstí na lidi mě opustit nemůže. V tom životně důležitém prostoru. Který ve mně dodnes vězí. Nikdy ho nic nevystrnadilo.

Vím, kdo vypustil džina zběsilosti; nakazili se nacistickou prašivinou, aniž by si toho byli vědomi. Nakazili se peklem, za jehož zřízení měli být nacisté po právu – protože spravedlivě nelze – potrestáni. Ale za co trestali mě?

Za co tolikrát trestali zrovna mě? Já procházela pekly.

Já byla za existenci pekelných kotlů odkopnuta.

Tolikrát mi hlavou probzučela moucha a dorážela: tehdy, v prvním poválečném létě, jsem samodruhou Ženu poslechnout neměla. Neměla jsem se nechat vystrnadit. Ládínek Stolař by mě ve stodole nenechal. Chtěl mě následující noc propustit.

Měla jsem ve stodole vydržet. Jeden jediný den vydržet na slámě, hmátnout do pavučiny, polknout. Nálada a duch dřívější pospolitosti by se probudily, navrátily, přetrvaly. A můj život by byl jiný.

Jako Popelka nad ošatkou tady přebírám svá kdyby. Zapomněla jsem, že u auta se sluní Bára s právníkem. Který z očí sesmekl sluneční brýle a jedním prstem jemně kopíruje obrys dívčina obličeje i rudě naběhlý srpek rtů; listí stromů přestalo ševelit, i vítr zatajil dech.

Musím se zmátořit. Přestat planě rozjímat. Musím si uvědomit, proč jsem tady. A trošku hejbnout svojí opotřebovanou kostrou.

Vejdu. Nad hlavou mi durdivě zacinká zvonek. Zvoní mi hrana. Těžkopádná, znavená žena s culíkem tmavých, neposedných vlasů omotaných červenou gumičkou na temeni hlavy si mě dlouho nevšímá. Záměrně dlouho.

Opírá se o pult, přehlíží mě. Zvědavě a úhybně zaostřila kolem obrysu pepsicolové lahve ve výloze. Směrem na náves, kterou pro­frčelo tmavozelené auto a rozvířilo prach. Vnučka Bára s právníkem nevydrželi parno. Jedou se vykoupat. Než si mě tu vyzvednou.

Vlastně ani nevím, co si mám koupit. Všimnu si otáčivého stojanu s pohlednicemi a časopisy. Vyberu podlouhlý pohled. Záběry Puklic. Tvrdý rozkouskovaný obrázek jedné Bohem zapomenuté vesnice. Prodavačka mi odmítne dát obálku, ačkoliv je v ceně.

„To tam sice píšou, ale my to tady nevedeme.“

Polib si, děvenko. A nepřej si, aby ses mi dostala na stůl. Rýpala jsem se celý život v cizích tělech. Abych vyrýpla, vydlabala a nalezla místo, které je určující. Mohla jsem se dotýkat jenom lidských těl, která jsou zmrtvělá. Tuhá. Bez pohybu a možnosti zaseknout do mě dráp. Živých se dodnes dotýkat bojím. Zarputile a umanutě jsem si patologii vyvzdorovala. I na sobě samé. Na své přecitlivělé psýše, na své periodicky se nafukující hlavě. Možná jsem se jen bála a stále se bojím toho, co najdou, až otevřou a vydlabou mě. Polib si, ty neochotná krávo.

„Eště něco?“

„Kakao, prosím.“

Zaplatím. Peněženku vsunu zpátky do kabelky. A nehnu se. Údiv oblouků pečlivě vytrhaného obočí.

„Eště něco?“

„Vy tady v tom domě, paní –“

„Slečna.“

„Vy tady v tom domě, slečno, také bydlíte?“

„Jo. Proč?“

„Mohla bych se na chvilku podívat dovnitř?“

„Dovnitř? Proč jako? To teda nemohla. Kšeft je jenom tady. Tam jsou soukromý byty.“

„Jenom na chodbu.“

„Proč?“

Ještě vykrojenější údiv zplundrovaného obočí. Ostražitých dravčích křídel.

„Já jsem doktorka Gita Lauschmannová, děvenko. Tento dům kdysi patřil mojí rodině. Než nám ho ukradli. Sprostě ukradli.“

Prodavačka stáhne oblouky do nenávistných úseček. Ústy naporcuje dávku prvotřídních vulgarit. Čerstvých a značkových.

Odcházím se vztyčenou hlavou.

Je nádherně. Vzduch svěží, vůbec ne horký, i když slunce praží.

Rozteklá láva

Denis zabouchne dveře své ordinace. Z prokrémovaných jemných prstů zrzavé sestřičky převezme telefon. Sluchátko vloží mezi vyvýšené rameno a nakloněný krk. Uvolněnýma rukama cvičí: rozpaží a trupem trhavě otáčí střídavě k jedné a k druhé straně.

„Ahoj Natašo. No tak co se děje, jsem v práci. – Kdo? – Lausch­mannová? – U tebe v kšeftu? – Dopis? – Odkud je ten právník? – Všechno, i obchod?“

Denis zkoprní, znehybní všechny údy.

„Proč s tím nejde k soudu? – A co na to Ladislav? – Aha. – A cos jí na to řekla ty? – Tos udělala… dobře. – No, a na kdy se ohlásila? – V pátek jsem tam, přehodím si službu. A uklidni se. Zjistím, co se dá dělat. Máme čtyři dny, prokrista neječ, vždycky se dá něco udělat. – Sežeň její přesnou adresu, datum narození, rodné číslo. Sežeň to co nejrychleji.“

Nataša položí sluchátko, vejde zpátky do krámu.

Nataša tápe, neslyší, je to jen zvláštní hukot, který se k ní dere ušními otvory. Nerozeznává začátky a konce slov, omluví se, uteče zpátky za závěs, sesune se ke stolu. Zhluboka dýchá. Postaví vodu na kávu. Hukot myšlenek mizí, nastává odliv. Soustředí se. Vstane, uhladí si boky, srovná bílý límeček. Snaží se zapomenout na bolavé, oteklé kotníky. S úsměvem se vrátí.

„Takže, promiňte, paní Drbavá, co jste to chtěla?“

„Cukr krystal, rejži, jednu majolku, sůl, droždí a kus toho eidamu na obalování.“

Nataša snáší jako včela nenasytné ženě potravu, ještě že je mezi nimi pult, ochranná hranice, všechno by roznesli, vykradli a sežrali jako všežravé kobylky.

„Je to všechno? Dneska ráno dovezli taky výborný zákusky.“

„Jo, holka, já nemám na rozhazování. Jako někdo.“

Drbavá se s ohmatanou peněženkou v ruce nakloní k Nataše.

„Vnučka vod Kleina, teda vod Malýho, prej kupuje každej tejden ty v igelitu balený bábovky, sama prej neupeče nic.“

Tázavě se dívá na Natašu, na které ulpěl stařecký dech zkysaného zelí.

„Ále, sem chodí tolik lidí, paní Drbavá, kdybych si měla pamatovat, co si kdo u mě všechno nakoupí…“

„No, dyť já si to můžu vověřit i jinak.“

Hlas paní Drbavé ztvrdl.

„Tak kolik jsem dlužná?“

Ozve se táhlý pískot.

„Promiňte, hned se vrátím.“

„To se tak někdo má, uvařit si v práci kafíčko. To já se teda v kravíně ani nezastavim. I když jsem kdysi taky kafíčkovala, eště na úřadě.“

Nataša obsluhuje další hlavu pondělního hladového hada a sklem výlohy zahlédne Drbavou, jak se zastavila. S pošťačkou. Několikrát se obě otočí směrem ke koloniálu. Drbavá máchá rukou a pošťačka jí mocně přikyvuje, lokty opřena o rám svého modrého kola, zadek vytrčený ke kostelu.

Určitě probírají, jakej jsem vydřiduch a jak zase podražilo. Omylem drcne loktem do napěchovaného sáčku s čočkou. Hnědé lentilky drnčí na zem, lupají pod nohama. Nataša vzdychne.

„To máme ale dneska smolnej den.“

Obcházím si statek, zrenovovaný lihovar, někdejší škrobárnu, přidružené dílny. Lidé uvnitř si mě zvědavě prohlížejí a mile zdraví. S úsměvem odpovídám.

Nevědí, kdo jsem.

Obcházím naši vilu, dnes nedobytnou tvrz, ze všech stran. Marně zvoním, marně se domáhám sběračky v ruce zestárlé Ženy, marně. Závěsy jsou zatažené, záclony v patře se zavlnily.

Zchladím zpocené spánky v kostele. Žhavá kopí jsou zkosená, napichují prázdné lavice. Dosednu do stínu zpo­vědnice, kam žádný paprsek nedosáhne. Vyčistím skla brýlí. Přepočítám prsty. Na nic nemyslím.

Takový poklidný návrat domů.

Probere mě andělské zvonění, netrpělivý klakson.

Vyjdu do lávové žluti. A rozpoznám první tvář. Dceru porodní báby, která mi pomohla na svět. Která se nebála mi do dlaně vtlačit cibulku.

„Všechno je to nakonec jenom vodpad.“

Poslední zákazník odejde. Nataša smete na lopatku čočku, ztěžka vstane. Očima se nalepí na výjev z návsi. Vyřízl ho průzor výkladní skříně.

Leknutím jí klesne ruka. Hnědavé knoflíky se znovu rozeskáčí do všech koutů. Tentokrát po celém linoleu.

Pošťačka zpevnila postoj. Drbavá rázovitě rozkládá rukama, síťovku s nákupem mezi nohama. Předvádějí se před drobnou postavou té elegantní dámičky v brýlích, nakrucují se před stařenou v letních, tmavomodrých kytičkovaných šatech a italských sandálech se širokým podpatkem. Která do své kabelky nacpala kakao a pohlednici. Dokonce se společně čemusi smějí! Řehní se a těsně před tím, než ta cizinka – která si nárokuje Natašinu střechu nad hlavou i živobytí – odejde k nedaleko stojící mladé holce a fešnému chlápkovi v černých brýlích, podají si s ní ruku. Drbavá ji dokonce obejme. Div že se obě neukloní.

Nataša mrskne vztekle lopatkou a smetáčkem o zem. Houkne na holčičku, která se domáhá nanuka.

„Mám zavříno, přijď za hodinu.“

Rozeběhne se ke dveřím. Pravá noha podklouzne jako v kolečkových bruslích. Knoflíky čoček se výsměšně rozjedou pod pantoflemi. Nataša kecne na zadek. Než se zlostí celá roztřesená sebere a postaví, je prostor na návsi prázdný. Jako by to celé byl jen úzkostný přelud s přízraky. Vypětí je neúnosné, Nataša se rozpláče. Mechanicky a bezmyšlenkovitě si na jazyk položí čočku, polkne.

A zapije hltem zteplalé Pepsi-Coly.

Ledy pukají

Uběhnou čtyři dny.

Sedím v autě zpříma. Hodina vítězství se blíží. Blíží se okamžik, kdy zdvihnu ukazovák a prostředník, rozevřu široké sametové V. Promýšlím, kam umístím muzeum zemědělství. Symbolická připomínka starých dobrých časů.

Ostatní jim nechám.

To bude velkolepá tečka. Která Puklickým vyrazí dech. Proč bych namáhavě rozestavovala dochovaný zlomek původního nábytku, rekonstruovala zámeček. Byla by to masochistická sebetrýzeň. Postavím jiný pomník.

S hukotem nás předjede rudé auto japonské značky a zvíří prach.

Obecní úřad. Sedíme u hranatého stolu. Úzkého jako had zplacatělý pásy buldozeru. S bachratou skleněnou vázou uprostřed. Trčí z ní zaprášené umělé kalíšky křiklavě žlutých narcisů. Obměněná boxerská mužstva. Kdopak z nás bude mít rozšklebenou kůži pod okem? Kterou bude chladit kovovým předmětem.

Jsem klidná. Tentokrát to já nebudu.

Sedíme tři proti třem. Jen si potřást pravicí, zapíchnout loket do zaprané šedi ubrusu, zaklesnout dlaně a poměřit síly. Já, která životu, která svým minulostem znovu a znovu odpouští. Vnučka Barbora s vyčesaným drdolem, aby vypadala usedlejší. Právník, který odložil značkové sluneční brýle do ještě značkovějšího kovového pouzdra a sako ležérně zavěsil přes roh opěradla.

Proti mojí tváři se vlhce blýskají hnědé oči Ladislava Stolaře mladšího, syna muže, který mi vyrobil podkovu pro štěstí a pak mě nechával vyhladovět. Po tátovi zdědil starostovskou vládu, vyčouhlou postavu. I nadání vlasů dokonale zbělet. A naproti Barče vyčkává… Ano, je to on. Boule na Ženině břiše. Stolařův bratranec Denis. Dnes vymydlený pražský lékař, ortoped. Syn Ženy, která dodnes míchá husté polévky u našeho stolu. Syn Ženy, která mi kdysi cpala do krku vodový chléb, když on se ještě koupal a vznášel v plodové vodě, přichycený pupeční šňůrou. Syn Ženy, která se ke mně nezná. Když vešel, seznámili nás, poptal se na mou specializaci, uhýbal očima, rukou mi nepotřásl. Takové setkání a tak unyle proběhlo.

Židli naproti právníkovi skřípavě rozsedl věčný holič Klein. Čas ho nepoznamenal, sestřih obarvených vlasů má moderní. A pánské vůně, do nichž je zahalen, jsou těžší a výraznější. Políbí ruku vysokoškolačce Báře, hlaholí.

„Mám rád vůni santalového dřeva, ale ta se ke mně nehodí, je taková moc frivolní.“

Dva přizvaní muži z obecního zastupitelstva stojí proti nám, u zdi. Nesednou si, kryjí záda mužské trojici. Zrzek s nakynutým obličejem si – v tom vedru nepatřičně – oblékl kostkovanou flanelovou košili. S vyhrnutými, nad loket pečlivě srolovanými rukávy. Druhý se usmívá, má červeně olemované tílko, obnažené bicepsy a číslici jedna na sportovní hrudi. Jsou mladí. Jsou nesví. Ošívají se, pot stéká pod flanelem a štípe. Bojí se o svá zabydlená hnízda, přeplněná televizory a naleštěným sektorovým nábytkem.

Je fascinující, jak se za ta desetiletí podezíravý stín podvodné krádeže neslyšně přesunul na mě. Na okradenou. Pamětníci vymírají. Legenda o vpádu hamižné báby ožívá.

Jenomže já už, chlapci, svůj majetek, očuraný a nasáklý pachy cizích těl, zpátky nechci. To vám přijíždím říct. Jak říkám, chlapci, svůj majetek už nechci. Což vám nebudu věšet na nos hned. Ať se taky jednou pro změnu smažíte v nejistotě vy. Chci, abyste na návsi postavili pomník. Mému otci. To je cíl, který mám na dosah ruky. Můj pocit naplnění.

Právník je dokonale připravený. Ve svém mahagonem vykládaném voze se vlčácky křenil.

„Nemůžeme prohrát, paní doktorko. Tahle schůzka je zbytečná.“

Těší se na brzký a tučný příděl z kořisti. Jenomže já už, chlapci, svůj majetek zpátky nechci.

Fyzicky je v zasedací místnosti obecního úřadu přítomno osm lidí; hemží se jich tu víc, cítím to. Na obou stranách.

Je tu přeplněno.

Vychutnávám svoji převahu. Jak je to najednou prosté. Mladinká sekretářka s dlouhými nehty – vlastně asistentka starosty, jak mě okamžitě opraví – nás s vyplazeným jazykem šouravě obchází; z tácu odděluje příděly voňavé a silné kávy. Než bílý šálek postaví přede mě, vyšplíchne na podšálek horká čerň. Na porcelánové bělobě ulpí a zaschnou drsná kávová zrníčka. Zaschlý trus na rezavém kolečku, v jakém se rozvážel hnůj. Připomíná mi to rozbředlou pražskou čvachtanici tajícího sněhu. Zčernalého špínou ulic.

Za okny žhne slunce.

Právník si vzal slovo. Ano, jak je to najednou prosté. Žádná bouřlivá satisfakce. Přidržím si na kolenou tmavomodrou koženou kabelku, občas se mimoděk dotknu obrouček brýlí. Nebe dlouho lhostejně mlčelo, než spustilo tento osvěžující déšť. Opouštím složité právnické kličky, paragrafy bych se neproklestila. V mysli jsem o krok dál.

Otci odhalím pomník na návsi, uskutečním jeho představu zemědělského muzea, určitě toho po stodolách v okolí ještě dost zbylo.

Mladý Stolař. Jeho holka s kosou už taky dorostla a na prut si chystá příslušný háček. Upřeně se mi zadívá do očí. Ještě že mě chrání okrouhlá skla, oči by mi vypálil tím pohrdavým šklíbnutím. Několik dlouhých vteřin ani nezamrká, nepřeklopí úlevnou clonu přes tu svou pichlavou zášť. Ano, mladý Stolař v džínové polokošili a bílých kalhotách je klidný. Podivně klidný. Místo omluvného pohledu pohled pohrdavý. A výsměšné, ano výsměšné zdvihnutí koutků rtů. Opustí můj obličej a očima přistane na černých deskách, které před sebou hladí a láskyplně onipuje. Což mě začíná zneklidňovat. Přece jen je synem svého otce; zdegenerované potomstvo stačí ledacos pochytit. Poposednu na okraj židle. Vyrovnám záda. Špinavý šálek přitáhnu blíž.

Ještě dnes je klidný.

Bere si slovo a vstupuje do ringu.

Čamrdy kmitají

Nataša kmitá za pultem jako čamrda, cinká basami piv. Je pátek, lidé se zásobují na žíznivý víkend, šťastní lufťáci plní baťohy. Nataša schová pecny pod pult; chleba je jen pro místní, zato čočky má dostatek. Při nákupu nad sto korun dostane každý jako bonus papírový minipytlík s chrastivou čočkou, jedna porce výživné polévky. Nataša má na sobě sváteční šaty a umně sčesaný drdůlek, Hanka Malá jí ho nakadeřila. Ať si ta pražská bába nemyslí. Nejraději by zamkla krám a šla šmírovat pod rozevřená okna obecního úřadu. Jenomže kšeft je kšeft.

Vejde Hanka Malá, obejde hrozen lidí, za Natašinými zády zmizí za závěsem. Vynoří se v bílé zástěře bez rukávů.

„Pomůžu ti. Ať to rychlejc vodsejpá. Taky s tebou potřebuju mluvit vo tom našem fakanovi. – Brácha přijel?“

„Jo.“

„Tak je to dobrý.“

„To je sice všecko moc pěkný, co nám tu vo paní Lauschmannový vykládáte, pane doktore, ale my máme zasejc svý informace. A ty sou teda dost vodlišný. Její fotřík byl potrestanej jako nacista.“

„Opakuji, že otec paní Lauschmannové zemřel v koncentračním táboře. Byl to řádný československý občan. Jak jsem řekl. Konfiskace majetku byla protiprávní, dědicové mají právo na odškodnění a navrácení veškerého nezákonně zabaveného majetku.“

Červeně olemované tílko se odlepí od zdi.

„No jo, ale ani to přece ještě nevylučuje, že jako nebyl nacista. Dyť voni mohli kterýhokoliv Žida, kterej moh a chtěl bejt válečně užitečnej, prohlásit za čestnýho árijce, že jo, Láďo, řikám to dobře?“

Pořízek v kostkované flanelové košili, ksicht jak vařený rak, mu ozvěnovitě přizvukuje. V ringu začíná být dusno. Copak těm holobrádkům nikdo nevysvětlil, že tohle je můj triumfální návrat?

„Všichni tu řikaj, a to může potvrdit tady pamětník pan Malý, že to byl kolaborant, a proč ne, to, že umřel v koncentráku, to to přece nevylučuje. Že to nevylučuje? Já si myslim, že to nevylučuje.“

Flanel zabloudil v souvětí, jedno slovo mu učarovalo. Jedna pravda nevylučuje jinou pravdu. Jedna lež nevylučuje jinou lež. Mého právníka neposlouchali. Nebo nerozuměli. Nebo se utahuje smyčka z jiného času. Právníka z rovnováhy nevychýlili.

„Na své pocity, dojmy a subjektivní názory máte pochopitelně plné právo. Řeč zákonů však mluví jasně. Rád bych vás ještě upozornil, že jsme sem nepřijeli diskutovat o faktech, která jsou úředně stvrzena razítky. Rozhodnutí jsou jednoznačná. A je to jen dobrá vůle paní doktorky Lauschmannové – přiznám se, že pro mě poněkud nepochopitelná a záhadná – které se stala nesmírná křivda, že je ochotná se s vámi ještě před započetím soudního řízení dohodnout, protože by nerada, kdyby…“

Maso svalů v tílku se znovu odlepí od chladivé zdi.

„Nebo, jak jste řikal, že tady paní Lauschmannový Stolařova rodina nevrátila ani ty kožichy a zlato, co si u nich její rodiče nechali. Přece to schovávali celou válku a šlo jim vo krk, tak proč by to potom vraceli?“

Ani pořízek ve flanelu se nedá odradit od svého dovětku.

„No já si tu dobu nepamatuju, ale prej mluvil německy a málo platil. Takže to nevylučuje, že von –“

„Prosím? Kdo von? Mluvte konkrétně.“

„No, starej Lauschmann přece.“

Ring volný

Barbora si navléká boxerské rukavice. Nadzdvihne provazy, skloní hlavu. I ona vstoupí do kolbiště slov. Tuží se. Přítomné zpraží pohledem, osmahne na pánvi svého pohrdání.

„Je ve vašem vlastním zájmu chovat se k nám korektně, zvláště tady k… k paní doktorce Lauschmannové, která byla tak velkorysá a iniciovala tuto výstřední schůzku. Protože si mohla vymoci okamžité navrácení veškerého majetku a vaše okamžité vystěhování na ulici. Z dosud řečeného jasně vyplývá, že vaše postavení je postavení zlodějů, co neoprávněně vnikli do cizího objektu, který desetiletí úspěšně devastovali.“

Spokojeně mrkne na svého právnického guru a nemilosrdně na flanel.

„Mluvit by měli pouze zasvěcení. Což ovšem nevylučuje, že se ve vás skrývají kvality jiného druhu.“

Dříve než stačí zmatený pořízek rozevřít masité rty, promluví sám Stolař.

„Vo tom, kdo je tady velkorysej, by se dalo – slečno nebo snad mladá pani – úspěšně diskutovat. Já teda na rozdíl od vás vim moc dobře, vo čem mluvim. A rád se s váma vo to podělim.“

Po svém otci zdědil smysl pro dramatickou zkratku. Nechá doznít trapnou pauzu. Pohledem napíchne právníka.

„Ale vy asi nevíte, koho zastupujete.“

Další pauza.

„Pane starosto, skutečně je ve vašem zájmu a v zájmu puklických obyvatel, abychom se dohodli na co nejschůdnějším a nejrychlejším částečném vyrovnání a výhledově promysleli postupné kroky navracení majetku, aby to pro vás nebylo tolik… bolestné. To je celé. Jinak se můžeme rovnou rozejít.“

Stolař se opře do židle plnou vahou. Rozkošnicky se zhoupne.

„Paní Lauschmannová, kterou tady tak vehementně zastupujete, se léčila dlouhý roky na psychiatrii. Ale to vy určitě víte. Nebo ne? V blázinci. Ve cvokhauzu. Takže my máme jistý a řek bych dost velký pochybnosti vo její svéprávnosti, a tudíž taky vo voprávněnosti jejích majetkovejch nároků. Proč třeba paní Lauschmannová eště dneska nepromluvila? Proč nechává furt mluvit jenom ty druhý? Dokáže ještě vůbec souvisle vnímat a mluvit? Umí mluvit?“

Flanelová košile se pohne.

„No, i kdyby uměla, tak to vůbec nevylučuje –“

Ringem prošuměl ostrý neklid. Propírají špinavé prádlo v neckách. Protivník se vytasil ranou pod pás. Jen na mně záleží, bude-li smrtící.

Úder vrací Bára. Rozlícená pokřikuje na Stolaře, aby mu připomněla, kdo tady určuje pravidla hry. S každou větou se zvedá vzhůru. Prudce se předkloní nad tuhými narcisy. Až se baňatá váza zakymácí. Zachytí ji mezi vyboulenými prsy a s bouchnutím postaví zpátky. Takto předkloněná se zapře o desku stolu. Nadávky vyplivuje do pórů Stolařova obličeje. Který se pobaveně odtahuje, odvrací a vtěsnává do opěradla. Frajersky se pohupuje s rukama na stehnech bílých komínků. I s rozvrzanou židlí.

Barbora se napřímí. Jeden narcis se jí umělohmotným lístkem zaháčkuje za knoflík blůzy. Trhne stonkem a narcis prudce odhodí. S ním odlétne i růžový knoflíček. Ostře vroubkovaný lístek se nepustí. Zapadne jí za výstřih. Zrozpačitělá Bára pobídne k odchodu mě a právníka. Ten nevzrušivou, nacvičenou rétorikou sezení ukončí.

„Se žalovanou stranou se tedy uvidíme znovu. U soudu. Mimosoudní dohodu bohužel pro nevstřícnost jedné ze stran zkoordinovat nelze. Na brzkou viděnou, pánové.“

Vstane. Postaví se za mou židli. Následuje Báru mimo provaziště, pryč z brebentícího ringu.

Sedím dál. Sama proti pěti. Špitají. Absence vydávaných zvuků mě propojuje s Denisem; zjemnělé senzory v něm tuší sympatizujícího pozorovatele.

Návraty proti proudu času cenzuruju ve vzpomínkách. A nakonec si je musím vypít až do hořkého dna nahlas, dokonce před svědky. A před jakými svědky! Předposlední očistec. Pak přece zbývají už jen zážitky nalepené odtamtud. I v nich by byli schopni vymáchat mi držku.

Takže ta dnešní rána pod pás ještě nebude smrtelná.

Zestárlí lvi

Nataša za závěsem ofukuje hnědavé knoflíky z lopatky a plní jimi další a další sáčky; bonusy zdarma jdou rychle na odbyt. Hanka Malá vystrnadila chataře, který se dožadoval čerstvých rohlíků. Za pultem zbývá stará Drbavá. Nataša před ni položí prémiovou dávku čočky.

„Tak pěknou sobotu, pani Drbavá.“

„Vyhrála jsem dva pytlíky, Nataško! Dyť sem na kase cálovala celý dvě stovky, tady Háňa to potvrdí.“

Nataša před rozhořčenou paní v šátku přisune druhý chrastivý sáček.

„Tak to blahopřeju, paní Drbavá. Nashle.“

„Eště sem se chtěla zeptat, nevíte něco vo tom rokování na ouřadě?“

„Zatim nic. Eště tam furt seděj. Chystáme se na čumendu.“

„Du s váma.“

„To není nutný.“

Drbavá se stejně jako pošťačka stydí za své pondělní selhání. Za vstřícné dlaně. Pošťačka svou nenávist rozváží na kole, pomluvami koření nízké důchody. Drbavá si ulevuje mezi řadami kravských zadků.

„Jak řikám, děvenky, du s váma.“

Zvonek zacinká, do krámu vstoupí Mistr Oujezdský. Troje ženská ústa se rozevřou, zapomenou na okolní svět a ohromeně vzdychnou.

Nevzdávám se. Jsem v právu.

„Ano, léčila jsem se. A divíte se? Po tom všem, co mi provedl váš otec, Ládínek Stolař, pohůnek a vlezprdelka mého otce?“

Právník se mě pokusí zarazit, odtáhnout za loket.

„Znovu opakuji. Paní doktorka Lauschmannová projevila nebývale velkorysou snahu. Pokud se druhá strana vzpírá jakékoliv dohodě, nemáme tu déle co pohledávat. Vaše poznámka, pane starosto, je nejen nevhodné zasahování do osobního života mé klientky, ale za jistých okolností i žalovatelná urážka a s případem samým absolutně nesouvisí.“

Cloumá se mnou.

„Je to ztráta času, paní doktorko, věřte mi. A zbytečné rozčilování.“

Stolař se naposledy zhoupne. Závěrečné ťuknutí židle, na parkety mocně dodupne podrážkami zaprášených adidasek. Olemované tílko a flanel se o krok přiblíží k jeho zátylku. Reagují na smluvené znamení. Ostražití osobní strážci.

„A my s tim všim jako máme dělat co? Když nám chce vzít střechu nad hlavou? Dělá neviňátko, rajzuje nám tu po vesnici jako učiněný andílek, skupuje kakao, všechny by chtěla vokrást, všechny, co tu léta poctivě dřou. Jenomže to může jenom člověk svéprávnej. A to vona neni, to vona teda rozhodně neni! Podivejte se, co tu mám.“

Stolař rozevře černé desky. Snaží se z kroužků uvolnit štos okopírovaných listů. Dosud mlčenlivý Denis listy jemně přiklapne a uvězní. Začnou se handrkovat. Denis šeptá.

„To sem teď už skutečně nepatří, vždyť je to jinak, chtějí se dohodnout, nedělej ostudu.“

Stolař rudne. Nepříčetnou zlostí. Desky vytrhne.

„Navrhuju krátkou pauzu.“

Oba krátce zmizí. Za dveřmi. Do usrkávání kávy mi drnčí jejich hlasy.

Všichni mlčí. Natahují slechy jako zajíci. Aby rozluštili obsah skrytého monologu. Slunce se vyvaluje a přebytečnou energii roz­pouští v kapkách potu na tělech přítomných. Holič požádá asistentku o minerálku. Dívce je trapně. Překříží ruce na prsou. Okusuje si prsteníček levé ruky. Odhání imaginární mouchu. A ustrašeně sebou trhne, když se rozhodneme odsunout židle.

Já jediná se nezpotím.

„Ty drž hubu, doprdele, dyť ty jsi tady jenom jako svědek, vzal sem tě jako zástupce vobyvatel zámečku, a místo abys bránil starou mámu a ségru, když je chtěj vyšplouchnout jak špinavou vodu na ulici… Mělo mě to napadnout hned, dyť tady nežiješ, nemáš tady k tomu žádnej vztah, člověk si řiká, vemu někoho študovanýho…, měl jsem vzít někoho z místních.“

Sotva stačím ucuknout, jak rychle se vážený pan starosta vřítí zpátky.

Nezdržuje se rozcvakáváním kroužků. Listy vyškubne. V prstech potěžká vyrvané papíry. Poklepe Denisovi otcovsky na zápěstí. Aniž se na něho podívá.

„Denisi, díky za pomoc, ale teď už je to záležitost těch, co tu dovopravdy žijou a maj to tu rádi.“

Denis se nenechá odstrčit.

„Tohle je taky moje záležitost, když dovolíš. Okolnosti se proměnily, netušil jsem, že se doktorka Lauschmannová chce dohodnout. Vytahovat v této souvislosti její zdravotní problémy je… nevkusné.“

„Nevkusné? Svinstvo je to. Pojď pryč, na co čekáš?“

Stolař se na rozklíženou Báru neobrátí. Rozčiluje ho rozkol ve vlastních řadách. Ta Denisova slušná vstřícnost.

„Najednou! Najednou se panáček cuká. Vo tý nesvéprávnosti to byl přece tvůj nápad. A chytrej.“

Denis se mi do očí nepodívá. Studuje kružnici hrnku; obruč stud­ně, kam se studem propadá. To je tak osvěžující pocit. Že se v této místnosti stydí ještě někdo jiný. Nejen já.

„Neznal jsem všechna fakta, měl jsem k dispozici jenom kusé a hodně zkreslené informace od matky, Nataši a od tebe.“

„No, tak si ty fakta tady pěkně sesumírujem.“

Denis svou krásnou ruku s dlouhými prsty položí na černé desky. Teď už vyprázdněné.

„Nedělej to, Ladislave. – Bude asi opravdu rozumnější vyřídit všechno soudní cestou. Paní Lauschmannová, omlouvám se za nás za všechny, hlavně za sebe, je to nechutné, já vím, a těžko pro své jednání naleznu omluvu, protože –“

Stolař si Denise nevšímá. Definitivně.

Rozhodí si papíry potěšeně na stůl. Jako profesionální karetní hráč. Povytahuje jednotlivé trumfy směrem k práv­níkovi. A slova, ty drilem vycvičené neoblomné posly, vysílá ke mně.

„Já mám totiž dost dobrýho známýho, co má známý na psychiatrii, a podívejme se, co tam pro mě našli.“

Právníkův panovačný signál k odchodu. Nerušeně si přerovná a překontroluje dokumenty. Které nacpal do aktovky. Znovu ke mně popojde, znovu se dotkne mého ramene, abych se zvedla; tentokrát méně razantně. I on je zvědavý. Větří skandální odhalení.

Já větřím starou známou bolest hlavy. Ozývá se nenápadně. Už několik let se mi hlava nenafukuje a nebobtná naráz, trýzeň sublimovala do několika rafinovaných fází. Nejprve trhavá bolest. Jako kdyby mi vlasy a čelo někdo polepil tlustými, rozžvýkanými žvýkačkami. Rozemnul a rozmasíroval je v růžových cuchancích. A pak je prudce strhával. Škubavě odervával. To je první fáze.

V té následující mi už neznámá síla několikrát přelepuje hlavu širokou, našedlou kobercovou lepenkou. A pak strhává přilepené vlasy po celých trsech. I s kusy masa. Zůstane zkrvavená, tvrdá lebka.

Nevzdám se. Já jsem v právu. Je dobře, že se neúnavně vracím do své jámy. Kde zestárlí lvi pelichají po chomáčích a cení prořídlé zbytky zažloutlých zubů.

Nehnu se.

Právník popadne svou aktovku, sako si ležérně přehodí přes rameno.

„To vám, pane starosto, neuzná žádný soud na světě. Naopak: my podáme trestní oznámení na neznámého pachatele, který porušil lékařské tajemství o pacientově stavu. Pokud to vůbec celé není padělek a laciný trik. No tak, půjdeme, paní Lauschmannová.“

„Jen si počkejte, pane doktore, bude to jen chvilička a stojí to za to. – Tak si to shrnem. Nikdy jste si nezměnila příjmení, žeáno? Je to tak? Je to tak, Frau Gita Lauschmann?“

Mluví ke mně vestoje. Já sedím. Před soudním tribunálem samo­zvanců. Závěrečné vynesení rozsudku. Vina známa není.

Tuhnu, pozoruju Stolařovy chlupaté ruce a hrbolatý nehet na palci, zažloutlý ukazováček od kouření. Začínám se třást. Moc dobře vím, co přijde.

Zabránit tomu nelze.

Bonus

Mistr Oujezdský vejde, zpoza závěsu ženské ruce přivezou kolečkové křeslo, je usazen, hýčkán, popostrkován podél pultu, aby se neunavil. Blahosklonně přebírá do rozevřené nákupní tašky na kolečkách a do batohu čerstvý chléb, rohlíky, trvanlivý lovecký salám, kuřecí šunku, věnec špekáčků, čabajku, kremžskou hořčici, tuzemský rum, lahev koňaku, oříšky kešu, mandle, dvacet piv. Obě dámy snášejí jako pil­né včelky z regálů mlsy. Mistr Oujezdský vyjeveně sleduje, jak před ním třetí omámená víla, Drbavá, s každou stokorunou odpočítává a vrství záhadné trpasličí papírové sáčky.

„To je bonus pro věrný zákazníky, víte, Mistře. Hlídám to, aby vás nevzali na hůl.“

Nataše vzplanou tváře náhlým nápadem. Na pult postaví baňatou lahev portského, kterou jí z výšky Hanka Malá podává.

„Mistře, kdybyste nám každý ten pytlík podepsal, to by byla teprv nákupní horečka.“

Bílý plášť na štaflích se rozzáří.

„Jo, ale radši vzadu, Natašo, eště by nám Mistra vočumovali.“

Mistr Oujezdský se orosí, poslušně zaleze za závěs, sedne k uma­kartové desce stolku. Přes hrbolatý povrch čočkových přídělů černým fixem smolí Srdečně a s láskou Jiří Oujezdský. Srdečně a s láskou Jiří Oujezdský. Srdečně a s láskou… Hanka Malá dopíše místo a datum. A Nataša s Drbavou za jeho zády chvatně plní další a další dárková baleníčka.

„A pročpak? No co se vás ptám, vy to sama víte nejlíp. Protože tím krejete svoje zločiny. Svoji pravou tu… identitu. Vždyť vy jste nebyla vdaná jenom jednou, jak je to vo vás všeobecně známý, vy už jste totiž byla vdaná předtim, a dokonce jste měla dítě, nikde neuváděnýho syna jste měla, dneska by mu bylo přes padesát. To nám můžou dosvědčit Denisova máma i paní Drbavá, co tehdá dělala na národnim vejboru, a hlavně tady pan Malý. Viděl vás, dyž ste tu v padesátejch letech byla na špacíru, na vejletě.“

Klein se potěšeně zavrtí. Několikrát přikývne a přitaká zdviženou pravicí.

„Protože ty si na to dobře vzpomínaj, ty vašeho tehdejšího starýho viděli na vlastní voči a vaše břicho taky. Vsadim se, že vo tomhle a vo dalšim nemá tady pan jurista ani páru.“

Skoro nikdo to neví, ty smrade.

Vychutnává nastalé ticho. Kovář kuje železo, tepe do kovadliny.

„A to dítě zabili, muž se ve čtyřiapadesátym voběsil, a vy se tváříte nad každým pohoršeně, filozofujete si a stejně po tom všem myslíte jenom na to, jak se napakovat. – Chci vás ukázat v pravym světle. V hlavě máte všechno pomotaný. I pro vás to bude prospěšný, ujasnit si některý věci.“

Stolař mladší si nasliní prst. Přebírá svůj poklad, přehazuje hnůj, přeskupuje horečně listy. Jeden z nich zdvihne nad hlavu. Otáčí se s ním. Na všechny strany. Celým trupem. Toužebně očekávané eso, vydražované umělecké dílo.

„Tak tady to máme. – Syna Rudolfa vám zabili. A váš muž, Adolf… Sráz, tak ten se zabil sám.“

Barbora přiskočí, pokouší se mě násilím postavit na nohy. Odvést odtud. Zaklesne si mě zezadu v podpaží. Vysmeknu se jí. Upravím si náhubek a chrániče.

Mě fascinuje ta neskutečná připomínka něčeho, co se zdálo být zapomenuté. Vysmeknu se jí. Uraženě se vrhne ke dveřím. Já si přisunu židli blíž k hraně stolu. Aby ke mně nemohla. Oči nespustím ze Stolaře.

„A vy se mě tedy ptáte na co?“

„Na co? Kdyby byla pravda, že jste prošla koncentrákem a tam vám pomřela celá rodina a pak jste si prožila ještě něco takovýho, kdy vám zase pomřela celá rodina, tak se ptám, jak je možný, že vy jediná jste dycinky přežila, zrovinka vy. Nebo jak je možný, že jste se z toho aspoň nezcvokla, nepomátla úplně. Jak je možný, že se vaše myšlenky pořád upínaj jenom na to, jak vokrást a zničit nevinný, poctivý a pracovitý lidi, když ani ubožáci, co jim pak ty vaše lány znárodnili, zpátky nic nechtěj.“

„Jinými slovy, ptáte se, jak je možné, že ještě žiju?“

Kolem Mistra Oujezdského se vrší balení hnědavých bonbonů, není kam šlápnout. Nataša zapne vařič, postaví konvici s dobrou vodou, do hrnku odsype kafíčko.

„Děkuji vám, dámy, je to pro mne neskutečně velká čest, ale už budu muset jít.“

Dámy překotně odhrabávají bachraté překážky, odhrnují sáčky do stran, stěny zpevní svými těly; stezkou projdou Mistrovy bosé nohy v sandálech, s neostříhanými nehty palců. Průchod vzápětí zaplaví nezadržitelná lavina.

Nataša do přeplněné pojízdné tašky vkroutí po stranách dvě lahve portského. Hanka Malá opráší záda; v kamrlíku za závěsem se Mistr Oujezdský otřel o bílou zeď. Drbavá navrch batohu přihodí pečlivě odpočítávané sáčky s čočkou.

„Ty eště nejsou podepsaný, Mistře. Musíte si je podškrábnout doma. Sám.“

Nataša do čtyř skleněných stopeček nalije průzračnou tekutinu.

„Na posilněnou. Domácí slivovička. Mistře, taky starosta by s vámi moc potřeboval mluvit, máme tu teď velký trable, veliký, spolíháme na vás.“

Mistr Oujezdský políbí dámám ruku. Nataša s Hankou mu nasadí batoh, pod ztěžklé popruhy na ramenou vloží balíčky s měkoučkou vatou.

Drbavá rozevře dveře a ukloní se.

První šok a ohromení zamrzne. Už neroztaje. Lepkavé napětí. Bára zatuhla u dveří, s rukou na klice. Nevěřícně si mě prohlíží. Ani ne tak překvapením, kolik utajených třináctých komnat můj život nasál; spíš vztekle. Že jsem na rozhovor o tak intimních věcech přistoupila. Právě s těmito lidmi. Právník se – naoko pohoršeně – pokusí vrátit rozhovor do věcných kolejí. Přinutit mě k okamžitému odchodu; je popuzený, že ho neuposlechnu. Jediný, kdo si mě neprohlíží s nestydatou lačností, je Denis. Naklonil se ke Stolařovi, občas syčivě zašpitá. V trpkém tichu stejně nikomu neunikne ani slabika.

„Chce se domluvit, vynášet dokumentaci o pacientovi je trestné, úplně zbytečně mě tím ohrožuješ.“

„Byl to tvůj nápad.“

„Měl to být podklad pro případ krajní nouze, pokud by nebylo zbytí. Nemohl jsem tušit, že s tím vyrukuješ v plné parádě hned na začátku.“

Mínění ostatních mě nezajímá. Ale vždycky mě dostihne.

Rozesmátí paňácové

Promluvím ke všem a k nikomu.

Jen řasy se mi začínají chvět. Ten mikroskopický třes ohlašuje blížící se příval, dravý tok a proud, bouři. Zatím se jen stmívá a hromadí dusno. Samotná bouře je ještě daleko. Rychle proměnit lítostnou bezmoc v obeliskový vztek. Rychle se upnout k jakékoliv představě, která mě vysvobodí.

Stolař mladší.

Představuju si, jak mu z úst rvu jazyk. Zaživa. Růžového lososa. Rozprostřu si ho na chleba namazaný máslem. Na plátek chleba položím ten podlouhlý kus lososa, ten solený sleďový filet, olejovitý jazýček naložený ve slinách, do kterého se zakousnu, ještě v mých ústech by sebou několikrát zamrskal. Ani hlásku by nevydal. Možná zaúpění. Já to přece umím, já umím nenávidět. Ale teď je to jen snaha udržet se v lati, nezkolabovat, neječet.

Vteřiny uvnitř mojí hrudi duní jako o život. Vteřiny vně se vlečou zvědavým napětím. Vlomím se do zurčivého šepotu.

„Já o tom mluvit chci. Nemám se za co stydět. A promluvím o tom raději hned, než se bude spiklenecky drbat po celé vesnici. Než celá ta věc přeroste do nesmyslných bludů. V hlavách desítek puklických… Stolařů.“

Stolař pootevře rty. Pro jistotu neřekne nic. Abych si to s tím „přiznáváním“ vin náhodou nerozmyslela.

Hrdlo se mi stahuje, polknu nasucho, rychle…

Žiletkou, tupou žiletkou mu rozvážně odřezávat, upižlávat horní ret. Potom dolní. Dvě jemně vrásčité, růžové žížaly semlít do karbanátků. Zbyl by gumový paňácovitý obličej s rudým otvorem. Pouťová atrakce, uvidíte, co jste ještě neviděli, za pět korun si vhodíte barevný míček, trefa a hlavní výhra je vaše: udušení té naší paňácovité specialitky. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.

„S mým prvním manželem, Adolfem Srázem, který vás tak nečekaně znepokojuje, jsme se seznámili během studií. Bydleli jsme i po narození syna v dvoupokojovém bytě u mojí tety Ottly, která vyběhala moje právo na slušný život. Byl čtvrtek. Krátce po poledni. Horký červencový čtvrtek, stejné horko jako dnes. Zazvonili a slušně pozdravili. Nevinné mládí. Byli tři. Dva z nich podpírali dvacetiletého syna jedné z nájemnic domu. Vlekli ho. Měl orosené, horečné čelo. Že ho ukrutně bolí v podbřišku. A když jsem ta doktorka, že mu snad od toho odpomůžu, nikdo jiný v domě není, všichni jsou v práci, jediná já…“

Poprosím asistentku s umělými drápky o vodu. Je mrštná. Na­žbluňká mi do sklenice mattonku. Přisune ji ke mně, tak rychle, dál, nezdržuj. Chtivá zvědavost. Svlažím rty. Ubrouskem přitisknutým na ústa ten úkon zpečetím.

„Položili ho na kanape v kuchyni. Soustředila jsem se na příznaky jeho nevolnosti. Sahala mu na čelo, zda má skutečně vysokou horečku, prohmatávala tu dětskou kůži na břiše, abych vyloučila akutní zánět slepého střeva. A pozdě, příliš pozdě mi došlo, že se chovají prapodivně všichni tři. Příliš pozdě, abych před nimi mohla ještě včas přibouchnout dveře. Nebo svým výkřikem do chodby přivolat pomoc.

Což jim bylo později přičteno k dobru. Že jednali jako v transu, že byli pod silným vlivem alkoholu a prášků, se kterými experimentovali, že chuť na ženskou dostali ve stavu sníženého sebeovládání, téměř nepříčetnosti. Že jim prostě několik hodin strašilo ve věži a takové šibnutí se nepočítá, to se přece nepočítá… – Vidíte, pane starosto. Pro někoho je tato okolnost polehčující. Pro jiného… přitěžující.“

Nemusím vykládat vůbec nic. Mám se otočit na podpatku a vyjít do teplého, hustého, nehybného vzduchu. Je pozdě.

Barbora zbledla, bojí se. Muži tají dech, rozšiřují se jim zorničky.

„Útok byl nenadálý.“

Chráněn věží kostela se Oujezdský opře baťohem o drolivou zeď, zhluboka si lokne zteplalého portského; lepí se na patro. Zatíženými, bolavými rameny se odrazí od zdi, vejde do chladného prostoru, který vábí zkonejšením mimo čas. Podlé vábení. Průvan Oujezdskému ochladí spánky. Rád by odhodil závaží na zádech, všechna závaží by tak rád odhodil a stál tu před oltářem v zkosených paprscích nahý, rád by ztratil půdu pod nohama, vznesl se do kopule věže, s roztaženýma rukama a nastavenými dlaněmi. Rád by vzlétl do slunce, koupal se v teplé lázni, nad prázdnými, ztichlými lavicemi.

Duchem nepřítomný postaví nešikovně tašku na kolečkách, ta se s řachotem překotí na podlahu. Ze sakristie k němu přispěchá pan farář.

„Musím s vámi mluvit.“

„Se mnou?“

„Ano. Ale ne tady. Pojďte ven.“

Na slunci farář vyloví z kutny obrázek jakéhosi svatého.

„Nic jiného u sebe nemám. Potřebuji váš podpis, Mistře. Moje hospodyně, andělská duše, mě o to už dlouho prosí. Sama kuráž nenajde. – Ukažte, podržím vám to.“

„Nestačil by čočkový prezent, velebný pane?“

„Prosím?“

„Nic.“

Oujezdský se marně šacuje.

„Nemáte…?“

Pan farář podá černý fix.

„Jestli to nevadí. Inkoustové pero u sebe raději nenosím, už dvakrát jsem je vytrousil.“

Oujezdský roztřesenou rukou vepíše Srdečně a s láskou Jiří Oujezdský.

„V pořádku?“

„Děkuju, Mistře. Pán Bůh vám to zaplať.“

Oujezdský dovleče nákup. Na zápraží vykouří cigaretu. Pak zamkne sotva vyvětranou chalupu, nahází nevybalené věci do auta, zapne klimatizaci a mizí.

„Útok byl nenadálý.

Když jsem se shýbala k jeho břichu, oběma rukama mi stiskl hlavu a trhnul s ní směrem dolů, níž, mezi jeho stehna. Držel mou hlavu v bolestivých kleštích. A zbylí dva prohmátli moje ňadra, ta krásná ňadra, oblá, nalitá mlékem. Bránila jsem se zuřivě, svou kůži jsem, vážený pane Stolaři, nedala zadarmo. Zlomili mi levou ruku. Tady – chcete si sáhnout? Pak pravou. Je to zvláštní pocit. Ležet se zlomenýma rukama. Ochromený pták. Co nemůže máchat křídly. Nemůže se pohnout z místa. Neomdlela jsem. Nekřičela. Vedle spal čtyřměsíční syn. Já se modlila, ať se neprobudí. Že to vydržím. Pak odejdou. Odejdou a bude… klid. Jednou odejít musí. A tak se na mně vystřídali. Na kuchyňském kanapi. Chcete podrobnosti?“

Báře se třese hlas. Děvenka ještě neví, že takové věci se dějí každý den, ještě je z nich roztřesená, říká mi babičko, takhle mě neoslovuje často.

„Babičko, proč to děláš, mlč, prosím tě, mlč, pojď pryč.“

Na mě žádná prosím neplatí.

Teď už ne.

„Dobře. Ano. Jistě. Doplňující otázky si ponecháme na později. – Neomdlela jsem. S jasným vědomím jediného úkolu. Odvést pozornost výhradně na sebe. Jenomže můj chlapeček se probudil. Zaslechla jsem jeho vrnění. Začala jsem kvílet, abych přehlušila jeho pláč, ale volal mne hlasitěji, znovu a znovu, ječela jsem, zacpali mi pusu. A ten jemný pláč zaslechli… Přinesli ho… Přinesli ho a… Zabili. Před mýma očima. Před očima chromého ptáka. Který svoje mládě neochránil. Nevzlétl. Ani nemohl pohnout křídly.

Než odešli, vytáhli si ze spíže slaninu a chleba. V těch dlouhých minutách, než se vrátila teta Ottla a můj muž Adolf Sráz, který vás, pane starosto, tak dojímá, v těch minutách, kdy jsem se tělíčka nemohla dotknout, jenom prsty u nohou, kdy jsem tělíčko nemohla oživit, teprve v těch minutách se mi mozek skutečně zatemnil. Já jsem přece tak často nechtěla mít nic společného s tímto světem. Se světem živých. A tehdy se to krátce podařilo. Můj mozek pohltila černá, mrtvá prázdnota. A byla tak úlevná.“

Betonový bunkr

Oujezdský dorazí do Prahy s upitým portským po boku. Pobryndal si volant a tričko. Prsty se mlaskavě přilepily. Těžký odér vína a potu se mísí nad jeho hlavou.

Při své večerní procházce Žofínem sedne společně s druhou lahví na břeh. Popíjí, cigaretový oharek odcvrnkne do vody a nakonec z baťůžku vyloví papírové sáčky. Nahází je do řeky, do masy, která se rozkošnicky převaluje a dotírá. Zmate hejno kachen, které číhají na rozdrobený suchý rohlík. Propadnou hamižné panice, rozklovou bílé balíčky; zklamaně změní směr. Papír se rozmočí, propustí čoč­ky, které se vyvalí a vyplují na povrch.

Dlouho budou slunit svá nafouklá bříška mezi pádlujícími zamilovanými dvojicemi a rozvrzanými rodinnými šlapadly.

Stolař si rozpačitě mne vytáhlý nos. Přejíždí prsty přes černé póry ucpané mazem.

Tupým kapesním nožíkem s obrázkem jelena, nožíkem, který u sebe nosil starší bratr Adin, když jsme jako děti tajně úprkem mizely do lesa, nožíkem, kterým vyrýpával houby z mechu i vrýval obrazce do kůry borovic a bříz, právě tím nožíkem Stolařovi nejprve u kořene nosu naříznout rýhu. Pak dvě podélné čáry. Širší obdélníkovitý proužek. A kůži stáhnout. Pižlat, přepilovat nosní kůstky, vykosťovat čmuchavý výstupek uprostřed obličeje. Slouplou kůži nechat vysušit na slunci. Černou tuší ji ozdobit obrazci písmen G a I a T a A. Ve všech směrech. Vyztužit ten dekor a vypnout na stínítko minilampičky. Pod kterou bych skládala svůj pláčem znetvořený obličej každou noc. Zbylé kůstky s trsy masa vhodit do vroucí vody. Posilující masový vývar. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.

„Takže, jak zněla úvodní otázka, pane Stolaři? Jak je možné, že ještě žiju? Jak je možné po tom všem zůstat normální? V šíleném lidském světě? Který se nemění a nezmění. Je přece lhostejné, zda tu sedí váš otec nebo vy nebo váš syn nebo váš vnuk. Člověk zůstává stejný. Není naděje. Ani ve vás, ani ve mně, ani v našich dětech. Když všechny, jak tu stojíte a sedíte, postupně sloupnu z kůže, najdu to samé. Nelišíme se.“

Stolař se divně vrtí. Střídavě si mne nos. Střídavě popotahuje pravý ušní lalůček. Střídavě rozevírá a zavírá ty svoje vyprázdněné černé desky. Přesunuje buclatou vázu s mrtvými narcisy. Do domnělého středu stolu. Kdybych mu podřízla krk, nevyteče ani krůpěj lidské, teplé krve.

Ztratil kontrolu nad situací. Trumfy třímám v ruce já.

Starosta Stolař. Viděl sám sebe vstávat v ringu. S vítězně vztyčenou pravicí. Kterou by mu patolízalsky přidržovali oba stojící junáci. Jeho věrní nohsledi. Kopie, které si vychoval. Ale já mu boxerské rukavice strhla, přivlastnila si je a přetáhla přes svoje pařátky. Nasála z nich jeho sílu, zdvojnásobila tu svoji. Vyžádá si je brzy zpátky. Nerudně mi je vyrve. To by jinak nebyl on. Až se mu vrátí, až do nich vsune svoje mohutné pěsti, připečou se mu ty rukavice k pokožce, přiškvaří se. A rozleptají mu ji. Už je nebude moci nikdy svléknout. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.

Odkašlává si, ale někdo ho nečekaně předběhne. Pisklavě promluví holič Klein se zarudlýma, zanícenýma očima. Jehož hladivé prsty ještě stále cítím na dětských loknách. Ano, ještě stále je cítím.

„Jo, to je jako fakt dost hrozný, to nikdo nepopírá, Gituško. Ale na druhou stranu je dost podezřelý, že jednoho člověka, teda jako tebe, potkalo takovejch… jako divnejch příhod. Každýho by mohlo napadnout – a myslím, že teď jako nemluvim jenom za sebe – jestli si to skoro jako nevymejšlíš. Navíc – proč by se zamordoval tvůj muž, když ty sis mašli nehodila. Jak vidíme.“

Uchechtne se a rozhlédne. Pyšný na svou duchaplnost. Tebe by stačilo skalpovat, ty nabalzamovaná mumie. A před tvýma dohasínajícíma očima pomalu rozčesávat pečlivě nabarvený a navoněný skalp. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.

Koutky rtů stočí k trpké vážnosti.

„A taky prej nejni dodneška jasný, teda vyšetřování tehdá nevobjasnilo, jak povidal tady Láďa – je to tak, Láďo? – jestli šlo vo sebevraždu. Jestli mu snad i někdo jako nepomoh –“

Rána pěstičkou do stolu.

„Otázka, kdo je tu normální, spíš míří do vašich řad. Nepřijeli jsme sem, abychom rozebírali babiččin život. To vy se máte zpovídat. – A ty se vzpamatuj, copak tohle jsou pro tebe nějací partneři, abys jim tu rozkrývala svoje soukromí? Jsi nechutná.“

Barča vzlykne. Vzteká se. Vzteká se ponížením, které jsem nám oběma přichystala. I Denis chce zasáhnout; se svraštělým čelem načíná to svoje šeptavé syčení. Právník tiše a bedlivě hodnotí, situaci kobrovitě sleduje.

Pozdě, milánkové, pozdě. Nic mě nezastaví. Ať už se tu obracím na kohokoliv, všechna slova patří jediné osobě. V ringu stojím se Stolařem, za nímž se vlní stín jeho otce.

A provaziště se mění v betonový bunkr.

Rozkymácená znamení

Nataša září štěstím, políbí rozkymácená písmena.

„To je znamení, znamení. Začíná se to zas vobracet k lepšímu. Takový terno. A nic za to nechtěl, i to portský sem mu musela vnutit.“

Drbavá udělá psí oči.

„Nataško, nemohla bys mi vyměnit ty nepodepsaný za ty podepsaný?“

„Jenom jeden, víc ne.“

„No tak jo.“

„Jste jedna z prvních, paní Drbavá, uvědomujete si to?“

Drbavá sundá z kudrnaté hlavy šátek a podepsanou bílou hrudku do něj zabalí jako křehké buchty do rance.

„Skočim s tim celym nákupem domů a můžem vyrazit.“

„Kam?“

„No na tu čumendu.“

„Tak pěkně popořádku, pánové.“

Všechno má svůj čas a ten plyne dopředu i zpátky, bez přehrad a slepých koryt.

„Žiju. Nezabila jsem se tolikrát. Nezabila jsem se tam, ani po návratu odtamtud. Nezabiju se nikdy. Tam se děly věci, které lidská mysl neobsáhne a srdce neunese. A takové věci se mohou opakovat kdykoliv. Stačilo by dát prostor té nekonečné touze hledat si obětní beránky. Hledat si ty nejslabší a drtit a drtit a vládnout. Nezabila jsem se ani tehdy, když navraceli vědomí zchromlému ptáku bez ptáčete. Nezabila jsem se, protože se zabil můj muž. Zbaběle. A jak jednoduché to pro mě tehdy bylo. Zabít se. I dneska by to bylo jednoduché. I dneska by to pro mě bylo nesmírně snadné, tak lehké. A ospravedlnitelné. Vždycky se mi zdálo, že je mnohem těžší nashromáždit argumenty pro to, aby se člověk nezabil. Aby žil.

Odejít dobrovolně, říká se. Nikdy to není dobrovolné. Člověk je donucen zjevnými i skrytými proudy, které vytvarují a vymelou břehy takového činu. Proudy vnějších okolností. Vnitřních trýzní. Je postrkován a doplaven k poslednímu.

Když člověk pozná, co všechno život obnáší a jak málo je v davu spravedlivých, měl by odejít. Včas. Jenomže ještě pořád zbývá naděje, že cosi zůstává skryto. Něco, co se člověk dozví, co pochopí v příští minutě, za nejbližší zákrutou.

A všechno se tím definitivně změní.“

Stolař si mne lalůček. Propíchat mu zrezivělým hřebíkem několik otvorů, kulatých děr do uší. A těmi dírkami protahovat padesátikilová, lesklá, temně kovová závaží. Přidávat další a další ohmatané kusy, lesknoucí se jako psí kulky. Až by se ušní boltce neměly kam prověšovat. Utrhly by se. Urvaly by se nejenom ty robustně krásné, železné náušnice.

„Zešílela jsem. Máte pravdu. Na doraz. Do té doby jsem balancovala na tenké struně. Na drátu napnutém mezi Puklicemi a místem, kde zavraždili moje rodiče.

Adolf Sráz, můj domnělý manžel, moje domnělá opora a můj dnešní přízrak, za mnou do nemocnice přišel. S tetou. On jedinkrát. Ottla přicházela každý den. Dokonce jsem se na setkání s ním těšila, těšila jsem se na lidské teplo, do kterého se zavinu; zaklesneme se do sebe jako poprvé, protože nás oba potkala taková… taková stmelující ztráta. Těšila jsem se na jeho jméno; znal pocity parchantů, kterým ves neodpouští. Jenomže on už měl v hlavě všechno srovnané. Přišel jenom proto, aby mi řekl, že jeho syna zabili, protože… jeho syn zemřel, protože… jsem si já užívala. Viník jsem byla já! Neunesl ten stud, co se na něho nalepil životem se mnou. Jak rád by vstoupil do časové smyčky, tentokrát mě na schodišti fakulty obloukem minul a vrátil se do svého života… Napsal sebelítostivý dopis a opustil peklo na zemi, jaké jsem mu prý já přichystala. Oběsil se na půdě domu, v němž jsme bydleli, slaboch. Na prádelní šňůře nájemnice, jejíž syn mě požádal, zda bych mu neulevila od bolesti v podbřišku. Nájemnice, která se za svobodna jmenovala Poledňáková. Nájemnice, která po celý život tak dojemně pečovala o svého mladšího bratra, co se uhnízdil v Puklicích… Která vynášela odpadky, slídila a důvěrně tokala s mým mužem, po chodbách i činžovním dvorku padesátých let pohazovala jedovaté otazníky kolem mé minulosti a krmila jimi svého syna. A byla to zrovna ona, kdo manžela našel. Když vystoupala s košem na prádlo sbírat pod střechu vyprané, suché ložní povlečení. Modře kostičkované povlečení.“

Zamrzlá moře

Nataša do beden od banánů přepečlivě skládá a rovná Mistrovy autogramy.

„Hele, to až uvidí hospodyně vod pana faráře, ta mi zboří barák a vybílí krám, vostatní budou mít utrum. Ta Oujezdskýho úplně zbožňuje, má s nim nahraný všechny filmy a seriály.“

„Nataško, potřebuju s tebou mluvit. Než se přižene Drbavá.“

„Vo čem?“

„Ty baráky posprejoval náš kluk.“

„Ježišmarjá.“

„No.“

„Co blbne?“

Hanka Malá převezme od Nataši plnou bednu, postojí s ní, než Nataša vysmýčí horní polici v krcálku za závěsem; poklad opatrně zasunou.

„No, je to blbec, no, nechal se ve městě chytit, a podle těch písmen poznali, že posprejoval i Puklice. A von se, magor, k tomu podpisu přiznal a eště byl na něj hrdej.“

„A co já s tim?“

„Stolař je tvůj příbuznej, přimluv se, Nataško, ať to stopí. Heleď, kluk by měl škraloup, chce na vysokou. Dlužný nezůstanem. Však vám to ten náš makovec jednou vrátí. I s úrokama.“

„Kdybych se zabila i já, přiznala bych jim absolutní vítězství. Kdybych rezignovala a zbláznila se, udržovala ten otupující stav, utekla se do něho, přiznala bych, že oni, že vy vítězíte neustále. A to jsem nemohla dopustit. Přepadli mě. Znásilnili. Nalámali ruce jako suché špagety. Na prsa nožem vyryli hákový kříž. Přinesli mi podivuhodné dary, ti tři králové. Dlouhé měsíce jsem jenom ležela. Nemluvila. Odmítala jíst. Nikdy jsem se z ničeho nedostala. Ale žiju. A nedám se.“

Stolař si odkašle. Zahuhlá zastřeným, vypůjčeným hlasem.

„Z toho všeho plyne –“

„Z toho všeho – konkrétně pro vás – neplyne vůbec nic. Jenom pro mě, krucinál.“

V duchu mu vracím obličej. Přišívám rosolovitý jazyk. Látám nos i uši. Navlékám ozdravěnou kůži jeho dlaním. Proč se vlastně držet v lati, proč nezkolabovat, proč si nezaječet. Chci někomu vyvrhnout svůj příběh.

„Protože, milánku, dalo dost práce, naučit se znovu žít. Vydolovat si pro sebe něco pozitivního. Z lidí. Uvěřit. Ale dokázala jsem to, znovu jsem to dokázala. Ne sama, pochopitelně. Teta Ottla omývala moji mysl. Aby z ní spolu s horkou pěnou vytekly všechny ty sračky. To ona rozsvěcovala první svíčky v potemnělé hlavě, které je tak snadné sfouknout. Vyškrtala tuny a tuny sirek. A já to dokázala. Všechny ty nutné a nesmyslné úkony. Dokázala jsem to. To je moje vítězství. Vstát, popadnout zubní kartáček, vymačkat pastu, vyčistit zuby. Nasnídat se. Odsypat mletou kávu. Zamíchat lžičkou v čaji. Urovnat myšlenky, sesoustředit se v zaměstnání. Položit dlaň na studené čelo. Pečlivě a s profesionálním odstupem se prohrabávat v lidských tělech. Rozevřít knihy, odborně se vzdělávat. Zamilovat se. Radovat. A fyzicky se milovat. Například.“

Bára nahrává Stolařově teorii, přerušuje mě výkřiky ty ses snad zbláznila, co jim to tady vykládáš. Čím méně je příčetná Barbora, tím klidnější je právník. Naslouchá pobaveně jako zhulená sfinga. Nehne brvou. Cosi se mu honí hlavou. S vnitřní, tichou potěchou poměřuje posluchače. Žralok odhaduje hejno splašených rybiček.

„Jak říkám, to bylo to nejtěžší. Dotýkat se živého lidského těla. Dovolit, aby se někdo dotýkal mě. To bylo nejtěžší. A já to zvládla, dokázala jsem to. Zvítězila jsem. Nad monstry, co za mnou neustále slídí v přístěncích a šustí po špejcharech. Nad vyzáblinami odtamtud. Nad Puklicemi. Nad trojicí opilých králů. Dokázala jsem se podruhé vdát, porodit a vychovat další dítě. Lpět na potomstvu. Mít ráda obě vnučky. Vidíte, jak nádhernou a chytrou mám vnučku? No jen si ji prohlédněte ze všech stran. – Báro, pojď dva kroky blíž, natoč se. – A nikdo, ani vy, rychtáři, mě už nikam skopávat nebudete. Vy jste takový neviditelný čtvrtý stín těch tří. Který mi chce kosti polámat dneska. Tady a teď. Stavíte se do pozoru jeden vedle druhého. Pochodujete ve stejném rytmu. Předstíráte břichabol. Vztáhnu k vám pomocnou ruku. Vy se do ní zahryznete. A že vás je. Za můj dlouhý, podělaný život.“

Nádherný, skvostně úlevný vztek.

V každodenních přílivech rudého horka zamrzlá moře neroztála. Musí se dobývat sekyrou, prosekávat otvory. Ano, prosekávat otvory.

Přebarvený vlas

Drbavá se přiřítí ve zbrusu novém šátku, se stopami nevyžehlených skladů na skráních. Za ní se vyvalí houf vykulených ženských. Nataša udiveně odhrne závěs, přelízne srpek rtů čerstvě přetřených rtěnkou. Vrátí se k pultu.

„Paní Drbavá, co blázníte.“

„No ženský to chtěj vidět taky.“

„Ale to nejni veřejný, jako když si vyrazíte do tanečních s vaší mladou.“

„Ne!?“

„Ne. Jen jsme chtěly s Hankou Malou potichounku našlapovat pod voknem. Nesmíme bejt nápadný.“

„Jo todle. – Ženský chtěj vidět ten podpis!!!“

Nataše to docvakne, zmizí za závěsem, vynoří se zpátky. Nad hlavou třímá písmeny pošpiněný obyčejný papírový sáček, Srdečně a s láskou Jiří Oujezdský, ukáže ho davu za sklem výlohy a předá opatrně Drbavé do dlaní. Ta zacinká dveřmi, na návsi dlouze rozkládá a pak nechává kolovat z ruky do ruky.

„Jéžišmarjá, vopravdu.“

„Ukaž.“

„A dokonce s láskou.“

„To potřebuju pro Helču, bude mít narozeniny.“

A tak se Hanka Malá znovu za plentou převlékne do bílého pláště, podává zboží, váží, balí. Nataša sčítá, přepočítává drobné, čelo se leskne levným krémem, kasíruje a obřadně, s magickým požehnáním předává zákaznicím vysněný poklad. Ženy se řadí do fronty, bzučí vzrušením, skupují ležáky, jen aby si mohly navrch tašky položit nebo za prsa zástěry vsunout vzácný suvenýr.

V slunečném prachu návsi oživnou podoby jejich matek, tchýní, sester, dcer či vnuček; mačkají se a vztahují prázdné ruce. Ženy se otočí jako na obrtlíku a vřadí zpátky do nekončící fronty.

Nejvíc zmatený je seschlý Klein. Poposedává. Potřebuje rozmotat tělo propletených, seschlých haluzí. Přisává se k jednotlivým obličejům. Můj vynechává.

Očekává vysvětlení. Zamotal se úplně do nití svého dlouhého vedení. Co nemůže ohmatat nebo přežvýkat vlastními slovy, v tom se ztrácí. Zachytí se alespoň příměru. Který chápe doslovně. Nakloní se vyděšeně ke Stolařovi.

„Božínku, řekni něco, to je přece blbost, tys tam přece nemoh bejt, to neštymuje, byls tehdá přece moc malej. Ne!?“

Stolař se na něho oboří vztekem smíseným se strachem.

„Prokristapána, to víš, že sem tam nebyl, to je jenom jako, já vlastně taky nevím, co tim myslí.“

Stolař hledal. A našel. Svůj hlas.

„Do čeho mě to chcete namočit? Jak to, kurva, myslíte!?“

„Tak jak to říkám. Z vězení ty tři dávno pustili. Možná je potkávám na ulici. A pro mě budete ode dneška pochodovat vedle nich i vy. Jako stín. Už navždycky.“

Klein je dopletený úplně, nešťastná hromada slepených vánoček. Hrouda pomíchaného kynoucího těsta. Na cestě do trouby.

„Ale dyť ti tady Láďa jasně řiká, Gituško, že se s nima nezná. Todle na Láďu hodit nemůžeš.“

Nevšímám si toho navoněného muže s břitvou. Co se mu gelem leskne černě přebarvený vlas; na hlavu nasadil vycíděný, zánovní trampský kotlík.

„Pro mě jste, Stolaři, vrah. Ne proto, že oživujete moji minulost a odvádíte tak pozornost od té své. Ale proto, že moji minulost oživujete, abyste pohřbil moje právo na přítomnost. To se vám ale nepovede.“

Stolař sedí jako zařezaný. Promyšlený úder na můj solar plexus se mu vrátil s dvojnásobnou tvrdostí. Teatrálně si odkašle.

„No, já myslím, že tím bychom za celou tou vaší rodinnou patálií mohli udělat šlus a vrátit se k meritu věci, a tak vlastně –“

Ne ne ne, milánku, nic se ukončovat nebude. Ten syčák si myslí, že má právo dirigovat. Že dál bude ten samozvaný ajznboňák diktátorsky přehazovat výhybky rozhovoru. Jak se to jemu bude hodit do krámu. Ne ne. Ne a ne.

„Mě budeš poslouchat, Stolaři. Mě. Vyposlechneš si to pěkně až do konce. Až do dna. Narvi si to ušima do tý svojí kebule, když jsi o to tolik stál. Nejhorší přece nebylo to, co provedli se mnou. Nejhorší nebylo, že se můj muž zbaběle a srabácky sesul. A zabil. Nejhorší bylo, že před mýma očima, před těmahle očima uřízli hlavu mému synovi. A pak si tím samým nožem naporcovali slaninu a nakrájeli chleba. A s tou hlavičkou… Přihrávali si ji kolem kuchyňského kanape. Ke kterému mě přibili hřeby znehybňující bolesti. Přihrávali si ji, protože jim to připadalo vtipné. A do sebe ládovali sousta kmínového chleba obloženého rozkrájenou slaninou. Z ruky do ruky si předávali zrůžovělý nůž. Na který si ta sousta napichovali jako delikátní špíz. Mizel jim v ústech. Nůž znovu a znovu obnažovali svými silnými, zdravými zuby.“

„Mlč už, babi, mlč.“

„Soustředila jsem se na jediný bod.“

„Přestaň, mlč už.“

„Na kmitající, sotva znatelný trojúhelník, na tu šipku na hlavičce naporcovaného kojence, já jsem monitorovala pohyb fontanely, která už nikdy neměla srůst. Rozdrtili napadrť můj oblázek. Který jsem měla vyhlazovat. Oblázek, ten jediný důležitý oblázek na světě, který jsem měla sevřít pevně v dlani, ohlazovat, dlouze pozorovat, hladit, leštit a cídit. A nerozptylovat se okolím. Tehdy –“

„Mlč už, mlč!“

Barbora hystericky ječí. Třese se jí nejen brada. Má slzy na krajíčku. Vyprostí mě ze židle. Vyvleče mě zpoza stolu a podepře tak, jako by mě chtěla obejmout. Jako by sama potřebovala být obejmuta. Postaví si mě na nohy. Nutí mě, abych ukončila celou tu nedůstojnou zpověď. Stiskne pevně moji dlaň. Vzápětí se nevěřícně odtrhne od lepkavé mokrosti.

Vytahuje hekticky papírové kapesníky. Překotně mluví a překotně stírá krůpěje.

„Ještě tohle k tomu všemu, někde ses musela říznout nebo co, strhnout strup, v autě máme lékárničku, pojď, jdeme, je to jen škrá­b­nutí, to půjde, bude to dobrý, všechno se spraví, bude to dobrý, to půjde, uvidíš, bude to dobrý, to půjde –“

Teplá vlhkost stéká a šimrá. Kapky se propojují i na levé ruce. „Slyšíš, ukaž, někde ses pořezala nebo co, asi tady, ne, vedle, nebo…, všechno bude dobrý, to půjde, no tak, pane doktore –“ Zoufale se obrací k Denisovi.

„Tak dělejte něco!“

Marně mi kapesníky vysává a obvazuje mokré skvrny. Které se nezvratně prodírají tkání papíru na světlo. Prosakují a samovolně se formují. Rozpitý červený inkoust. Abstraktní cihlové malby vyvedené neviditelnou rukou na vlhké, oprýskané zdi. Přilepené, nasáklé žmolky strhnu z dlaní. Přehodím je přes stůl. K nohám vypoulených očí ve flanelu a tílku. Krvavé fleky obtisknu před Stolaře. Rozpíjejí se do zašedlého ubrusu. Buším do stolu energicky. Oběma dlaněmi. Dopředu a zpátky a do stran. Na zaprané bělobě zanechávám červenou pařátovitou mozaiku. Před Stolařem, před tím zmetkem. Stopa slábne a slábne. Až vyprchá. K růžovému nádechu. K prázdnu. Přitlačit dlaň doprostřed Stolařova čela nestihnu. Nestihnu otisknout závěrečnou pečeť.

Denis s neskrývaným, odborně fascinovaným zájmem vydechne. „Stigmata?“

Chce zahlédnout ránu. Z níž vytékal tenký pramínek krve. Škoda že nikdy nevytekl v čase, kdy by se mohl vsáknout do sněhu.

Zachechtám se.

„Ano. Jistě. Co jiného byste také očekával, pane doktore? Krev, která vytekla z rodičů, z Rozálie, z bratra Adina, z mého synka Rudolfa. Ta krev se napumpovala do mého srdce. Do mých tepen a žil a vlásečnic. A jsou chvíle, kdy ji musím upouštět. Než ty vaše prolhané ksichty i s tím vaším vystlaným kukaččím puklickým hnízdem spláchne pořádný krvavý šplouch. S konečnou platností. A do pekel.“

Olámaná křídla

Regály se prázdní, vydávají z posledního. Hanka Malá sfoukává prach z kulatých víček i balení krabic, do netrpělivých náručí odhazuje prošlé ležáky. Z pyramidy ve výkladu polapí hrdlo lepkavé Pepsi-Coly; skončí v síťovce. Pyramida se snižuje, podklesává, uřícená Nataša prodává prázdné obaly od sýrů a kakaa. Jako kuchyňskou dekoraci. Po desetikoruně. Na poslední chvíli vyrve z Hančiných rukou prázdné sklenice od okurek.

„Ty ne, Háňo, budu zavařovat.“

Pot odkapávající z Natašina čela rozpije písmeno posledního daru s láskou.

Je vykoupeno.

Nataša kecne na židli vyplundrovaného krámu, pod stůl natáhne oteklé kuželky, sáhne po telefonním sluchátku.

„Jak u snědenýho krámu.“

„Mělas přihodit, Mistra jim dávat až vod tří stovek.“

Obtěžkané ženy se z horka návsi nehýbají. Pošťačka se od nich odlepí, předjede s rozvrzaným kolem a houkne do krámu.

„Tak my tady, Háňo, ještě počkáme, s čim přídete.“

Hanka se vysouvá ze zpoceného pláště, smotá ho a odhodí do kouta, přečeše blonďaté vlasy.

„No tak jo. – Natašo, dělej, nevykecávej se furt do toho telefonu.“

Nataša položí sluchátko, Hanka jí namasíruje nohy francovkou.

„Ty kejty tak bolej. – Vobjednala jsem třicet pytlů čočky.“

„Třicet? Kam to, holka, dáš?“

„Do kůlny. Nebo do stodoly. Napadlo mě, že na Vánoce by zákaznická výhra mohly bejt velký pytle čočky s Mistrovou fotkou a mašlí. Osobně by je předával pod rozsvíceným vánočním stromem. Tak dem.“

„S jakou fotkou?“

„Ale žádnou, paní Drbavá, žádnou.“

Drbavá, která sedí jako puťka na prázdné bedně od whisky, si převáže šátek pod krkem.

„Já du s váma. Ať je tam taky zástupce nás starších.“

Pánové mohou být spokojeni. Potvrdilo se, že nejsem normální. Poulí vytřeštěné oči. Jako na středověkou ženu obviněnou z čarodějnictví. Která ještě před započetím samotného výslechu i mučení dobrovolně a pyšně přiznala, že obcovala s ďáblem.

Vykolejenému Stolařovi se rozblesklo hodně pozdě. Až kapky skutečné, nevypratelné krve na ubruse obecního úřadu rozčísly jeho mozek. Jako blesk. Poslední prudký otisk na purpurově vzorovaný stůl byl jako rána kladivem do palice. Zachraňuje mocenskou pozici. Nechce být k. o., nechce být odpočítán.

„Podívejte se, paní Lauschmannová, já proti vám osobně vlastně nic moc nemám, ale je potřeba dodržovat určitá pravidla a všechno důkladně prověřovat –“

On pořád lpí na dodržování pravidel. Přece jsem mu teď do stolu dlaněmi vybubnovala jasně formulovaný, staronový vzkaz: pravidla jsou taková, že žádná nejsou.

„Paní doktorko, to celé je strašlivé a politováníhodné faux pas, musíte mu to…, nám všem to musíte prominout, přijmout naši omluvu. Měli bychom se vrátit k věcné stránce setkání, pokud je to vůbec ještě možné, a nerozněcovat další… emoce. Navrhuji pauzu.“

Tak se mi tu rozkecává pan ortoped. Já svou odpověď ze setr­vačnosti házím Stolařovi. Chvíli vykám, chvíli tykám.

Můj výraz pohrdání.

„Na tohle přece žádná omluva neexistuje. Nikomu to neodpustím. Nikdy. O některých obdobích svého života já nemluvím. Mívám tak po těch letech pocit, že se to stalo někomu jinému. Že se mě to vlastně netýkalo a netýká. A vy si tu místo omluvy za to, že jste mi sprostě ukradli střechu nad hlavou a z domova vyhnali jak vyzáblou, prašivou fenu, v pohodě a klidu vytáhnete úřednické, černé desky. Naducáte si tváře zkaženým vzduchem a jediným výdechem sfouknete letitý, tlustý poprašek. Oživíte zločiny, které se vás vlastně ani netýkají. Přivedl jste ty tři zfetované poloblby zpátky do mého života. Všechny tři. Aby mi to udělali znovu.“

Barunce podklesávají kolena, štká. Její tělo se na mě hroutí jako beztvará masa. Vyprostím se z jejího zesláblého sevření. Obtěžuje mě.

„Ještě že odtamtud se vrátilo tak málo lidí. Kteří by si navzájem dennodenně už jen svou existencí připomínali všechna svoje selhání i všechny davy musulmanů, roztrhané cáry kůže a hromady vyrvaných zlatých zubů, v nichž se ztratila i tatínkova zlatá korunka jako jehla v kupce sena, všechna ta pohozená těla novorozenců, které nesměly matky s podvázanýma, těžkýma prsama kojit, aby se takovým nevinným experimentem zjistilo, jak dlouho dítě vedle své mámy vydrží, než hlady zemře. Váš otec také experimentoval. Také chtěl, abych hlady dodechla. Ale já nebyla nemluvně. Já můžu svědčit. Mívám chvíle ukotvenosti, kdy jsem svatosvatě přesvědčená, že to všechno jsou příběhy daleké historie. Chmurné, zmutované odrůdy pohádek Tisíce a jedné noci, zmutované v noční můry. Cizí příběhy. Ale co kdyby přišel někdo jako vy, starosto, a rozrýpával i tyto vzpomínky? Háčkem se mi zasekl za horní patro a na světlo vyrvával tamní dny. Jeden po druhém. Kovářskými kleštěmi vytrhával bez umrtvení, bez hltu slivovice, i zdravé, silné zuby kovářský pomocník Ládínek Stolař. Existují vzpomínky, kterými mám právo rozdírat se jen já sama. Ale pokaždé nečekaně nakráčí pohodný, aby trhal a vytahoval nitě usilovně zalátávaných ran –“

„Ty sráči!“

Bára nečekaně ztvrdne. Překloní se přes stůl. Vyprskne spršku slin a vymrští paži s vykloubeným palcem. Chce Stolaře mladšího popadnout pod krkem. Pak se vzpamatuje, zrychleně dýchá. Oběma rukama mě obejme v pase a hlavu položí na mé rameno. Vedu si ji jako milenku zmámenou měsíčním úplňkem. Ke dveřím. Které nám otevírá nevyzpytatelný právník. Tentokrát se sakem přes ruku a s propocenými, štiplavými koly v podpaží. Bářino tělo bez vůle opatrně překulím na jeho hruď. Ruší mě, překáží. Pocítím bolest v koleně.

„Tak. Hotovo. Můžeme jít.“

Ruku natáhnu k Denisovi.

„Pane doktore –“

Vymrští se, stisk váhavě a dlouze opětuje. Skloněné oči neodtrhne od mých dlaní. Z té své by rád vyčetl budoucnost. Tak důkladně si vrásčité čáry prohlíží. Nejraději by znovu popadl moji dlaň, přitiskl k ní nos, očichal, prozkoumal pod mikroskopem. Důkladně zrentgenoval.

„Pane doktore.“

„Ano???“

„Pozdravujte ode mne svou matku.“

Civí na moje ruce. Ne, není to poprvé, Denisi. Civět jste měl, když byly neporušené. Když teta Ottla sehnala protekční místo závodní lékařky ČKD. Na pražské periferii. Záskok za lékaře, který odjel na několikaměsíční stáž. K vysněné patologii jsem se dlouho nemohla prodrat. Tehdy jsem ani plášť nedopla…

Další, prosím

Pracuju v pokročilém stupni těhotenství, bílý plášť nedopínám. Po večerech horlivě studuju. Z knihoven do síťovky lovím tučné úlovky, tuny knih. Patologie. Neuropatologie. Musím být připravená na svůj okamžik. V přeplněné ordinaci neslyšně proplouvám kolem pacientů, proplouvám vzduchem s přirostlým měchýřem. Pohupující se mlčenlivá ryba. Která jemně nadlétává a měkce došlapuje zpátky na zem. Přes sklo akvária naslouchám jejich nářkům, dotýkám se jejich těl.

Takový zvláštní stav.

Nejdřív tolik pláče a vnitřní, zmatené křeče. A pak klidný smutek. Vyrovnaný smutek. Kterého se nejde zbavit. Už jenom zvednout koutky úst vzhůru je namáhavý výkon; tunová závaží visí na každém z nich.

Smutek je alespoň důstojný. Chodím pomalu. Ruce zvedám pomalu. Mluvím pomalu. Všechno vykonávám pomalu. Žádná zbrklost, žádné pochyby. Kdosi somnambulní mě vodí na nitkách; když si chce zívnout, způsobně si dlaní překryje ústa. Já posečkám, než popadne nit a nadzvedne mi ruku. V hlavě si bezpečně nalistuju stránku s diagnózou příslušné nemoci. Strojové, mechanické úkony. Pásový přísun nemocných, jimž se musí pročistit, promazat, vyměnit součástky. Součástky mě fascinují, pacienti jsou mi lhostejní.

Neplaveme ve stejném akváriu.

Další, prosím.

S hromotlukem se přes práh prodere závoj, hlasitý šum z čekárny. Na přebalu zdravotní karty pichlavě trčí písmena Ing. a nečitelné jméno. Musím stoupnout na špičky, abych špachtličkou dosáhla k jednomu z těch přitažlivých tělesných otvorů. K jedné z bran, tunelů, na jejichž konci se skrývá a odhaluje vše podstatné.

Vyplázne jazyk.

Jak já miluju ten pohled na chvějivě vlhké, růžově pěnovité mandle. Lehnout si tak do té péřové nadýchanosti měňavkovitých kopců a válet se v té tepavé měkkosti, kde dozrávají plody. Bílé. Bílé čepy. Říznout do nich a vykoupat se v teplé krvi. Jazyk se začne komíhat, zahradí mi ten skvostný obraz, z hrdla se prodírá nesrozumitelné mručení u o euu yeet. Sestra se dotkne mého lokte.

„Paní doktorko. Už to asi nemůže vydržet, bolí ho… panty.“

No a co. Mě taky brní křečovitě napjatá lýtka. Došlápnu na paty. Muž opatrně sklapne. Jednou rukou si masíruje tvář, druhou obemkne krk a vyjeveně zahuhlá.

„To je to tak vážný?“

„Jak se to vezme. Angína.“

„Angína? Že jste tam zírala tak dlouho, to soudruh doktor při angíně do krku mrknul jedním okem.“

„Já jsem já a pan doktor je pan doktor.“

„No nic ve zlym, já jen jestli jste si tou angínou naprosto jistá.“

Zabuší pěstí na hruď.

„Taky jste si mě ani neposlechla.“

„Poslechnu si vás. Svlékněte se.“

„Já bych si radši přece jenom počkal na soudruha doktora, nic ve zlym, zatim si můžu dát doma čaj s rumem a citronem a pořádně se vypotit.“

„Svlékněte se.“

„Ne, vážně, děkuju, paní doktorko. – Sestři, já přídu jindy.“

„Tak si pukni. Nebo táhni.“

„Říkala jste něco, paní doktorko?“

Sestřičce vyklouzne nádoba se špachtlemi; olízaná dřívka od eskym se rozletí po naleštěné ploše do všech koutů. Chlap zdřevění. Přidám na hlasitosti.

„Tak si pukni, nebo táhni. Třeba k čertu. Tvůj jazyk já neovládám, stejně jako ty neovládáš ten můj.“

„Jazyk?!“

Sestřička v podřepu sbírá špachtle z podlahy, kolébá se těžce jako kachna, látku na stehnech má napjatou k prasknutí. Se sklopenýma očima zamlouvá celou situaci, drmolí o přetíženosti lékařů, zbytečném papírování, mém těhotenství.

„Omlouváme se, soudruhu inženýre, moc se omlouváme. Tak a to je snad poslední, hrozně mě už brní nohy.“

Špachtličky jsou pohromadě.

„Budu si stěžovat a to si pište, že na těch nejhořejších místech.“

„Nejvyšších.“

„Cóóo?“

„Nejvyšších. Vypadni.“

„Taková mladá coura s outěžkem. Co si to dovoluješ, ty lemple, půl hodiny mi vejrá do krku. Půl hodiny nejmíň. Bůhví, jestli jsi vůbec doktorka, to svět neviděl, co si to dovoluje.“

„Ať už zmizí, zmiják.“

„Ty krávo nadutá, na mě tady nikdo nebude ječet, taky ti můžu dát přes tu tvoji nařvanou papulu.“

Sestřička zachycuje jeho paže. Sukovité chobotnice se vymršťují, vlasy medúzy se proklesťují ke mně. Zmůže jednoho hada, do vzduchu vystřelí druhá zmije; celé jeho tělo se mě chystá rozdrtit, je nažhavené k úderu. Přál by si mě posadit na dlaň, sevřít v pěst a mačkat, mačkat, mačkat. Rozeběhnu se k bíle prosklené skříňce. Popadnu skalpel.

Chlap vytřeští oči, zmije zbaběle zhadrovatí, jedna se ovine kolem sestřičky. Zkameněli v obranném sousoší. Sledují moji šermířskou ruku. Udělali chybu: ohlédli se.

„Tak já ti ty tvoje mandličky vyříznu. Nemusíš kvůli tomu ani do nemocnice, ty fešná angíno. Vyšmikneme je hned i s těmi trpasličími bílými hrozinkami. Abys pochopil, jaká já jsem doktorka. Jaký já umím vést precizní řez…“

Sestřička muže popostrčí k úniku. Ať se rychle zdekuje. Sama našlapuje kachním krokem, bázlivě mě chlácholí. Chlap využije příležitosti. Úprkem pádí ze dveří. Zavolejte SNB, zaburácí na chodbě, vždyť vona zešílela.

Do nedovřených dveří se okamžitě nasune hrozen obličejů z čekárny. Oči navrch hlavy. Usměju se na ně.

Večírek dostává spád.

Sestra mi z dlaně jemně vyjme skalpel. Pousměju se na hlavy pacientů vsunuté do škvíry.

„Další, prosím! Račte dál. Dneska budeme mít operační den. Dneska se zbavíme všech nemocí. I bez umrtvení. I když,“ ztiším hlas a předkloním se blíž, zatímco sestřička horečně vytáčí telefonní číslo, začíná znovu, na číselníku se už třikrát přehlédla, „i když by stačilo prudce přibouchnout. Ostrou hranu dveří. Hlavičky by se nám tu rozkutálely. Jako makovičky. Copak je v nich asi tak napěchováno? Odgilotinovat, hlavy odkopnout a pokračovat dál.“

Přerostlé máky se vypaří.

Zmizí hejno nezbedných, vyjukaných dětí. Které kdosi mocný zezadu varoval a nečekaně vtáhl do čekárny. A dveře prudce přirazil. Představuju si, jak pod kliku přisouvají opěradlo dřevěné lavice. Jak se mě snaží zabarikádovat.

Sestřička dotelefonuje. Radostně hlaholí, pohled má nejistý, těkavě máchá rukama.

„Tak. Uvaříme si čaj, paní Gito, klid, to bude dobrý. Hlavně zachovat klid. Ottla už sem jede. – Proboha. Pojďte sem, rychle! No tak.“

Otočí kohoutek se studenou vodou. A za zápěstí mě k němu nešetrně dostrká.

„Řízla jste se tím nešťastným skalpelem.“

Chladivě mi omývá pravou dlaň, smývá z ní červeň. Ale kapky ťapkavě bubnují na podlahu, na dlaždice dál. Pod levou dlaní. Stojím tu rozpažená. Obě loužičky se zvětšují: rozmělněná v otřískaném umyvadle i ta sytě rudá. Sestra jejich zdroj vsakuje do špalíčku gázy. Nad umyvadlo mi zlomí i levou ruku. Studená voda odplavuje rudý nátěr. Bylo by krásné, kdyby jej překryl sněhový poprašek.

Helena hledá stopy řezu. Převrací mé dlaně sem a tam, prohmatává na obou stranách, sklání se nosem k mé kůži. Po milimetrech očichává; na špičce nosu jí zaschne červené klaunské kolečko. Kůže je neporušená. Nemůže identifikovat ránu, panikaří. Nejraději by zaječela a zmizela. Ráda bych jí do vlasů pošeptala hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet, sestři. Touží úprkem následovat hejno rozkutálených makovic, odhodit zmoklá křídla. Ale zodpovídá se Ottle. I v tento den, kdy i na ni je toho příliš.

„Ježíšikriste, já tomu teda moc nerozumím, ale to vypadá skoro jako ty, no –“

„Stigmata,“ vpadne do dveří uřícená Ottla.

A vlepí mi facku.

Dalekohled

„Tak připravený?“

„Připravený.“

Pošťačka opře kolo o stehna, hejno žen kolem ní vytvoří nepropustný půlkruh; shýbne se k nosiči, z kabely vysune starý vojenský dalekohled. Dav zašumí. Nataša kovový předmět rozpačitě obrací v ruce.

„Co s tim?“

„Nikdá nevíš, kdy to budeš potřebovat. Vobhlížim tim baráky a zahrady, abych s dopisama nemusela vobjíždět do alelujá, dyť je to flák cesty. Některý dědkové jsou doma, ale nahluchlí. Vidím, že jsou doma, tak zvýšim hlas.“

„Vona nahluchlá není.“

Ženy houfně přitakají. Kývají hlavami jako hračky na setrvačník.

„Vočíhnete situaci. Kdyby něco, hvízdnete, my přídem.“

„Já to nechci.“

Nataša předá okuláry Hance Malý, pomůže jí přetáhnout koženou šňůru přes učesanou hlavu.

„A to já zas jo. Proklepnem si Lauschmannku zblízka.“

Stolař je i v tom konsternovaném dusnu schopen pohotovější reakce. Vztyčí se, zatarasí východ. Mne si krk, na který mu Barunka nedosáhla.

„Paní Lauschmannová, mně šlo jenom vo to hrát s votevřenejma kartama, abysme se líp domluvili, vo nic jinýho mi nešlo, vopravdu.“

„Karty se nám ale nějak promíchaly. Bylo příjemné žít léta tak, jako by se to nestalo. Žít někde, kde o tom všem nikdo neví. Dokonce ani můj druhý manžel nevyzvídal, představte si to. Slepujete nespojitelné příběhy. Abyste mě uštval a označil. Jako co? Jako nacistku? Nacistku, která si zaslouží znásilnění? S takovou lží vylézt z domu nemůžete. Musím odejít. Zase nedobrovolně, jak jinak. Přesto se uvidíme. Žádný strach. Brzy. Ale tentokrát se nespokojím s pomníkem, vy ubožáci.“

Stařec Klein, stoletý holič Klein, klimbající, kterému nedochází nic a z dneška se mu do mysli cosi prodere možná tak za měsíc nebo za půl roku, zavětří.

Někdy jsem jako on, o krok pozadu. Dnes mi dochází, co se stalo předevčírem. Zítra mi dojde, co se stalo včera. Dnešek dešifruju chybně. Nechovám se odpovídajícím způsobem. A za to mě zítřek potrestá. Což pochopím až popozítří.

Z opotřebované motanice šlach vystrčí zvědavě svou hlavu. Jako z kukly spacího pytle. Chystá se naaranžovat výrazy památeční skupinové fotografie u dveří. Do své mizející paměti.

„S jakym pomníkem?!“

„Jediné, na čem jsem se v podstatě s vámi dnes chtěla dohodnout, bylo zřízení muzea. A určení místa na návsi, kam bychom umístili pomník. Který by připomínal, že tu žil Rudolf Lauschmann. Řádný hospodář a muž své doby, zavražděný nacisty. Ostatní bych vám za symbolickou sumu jedné koruny nechala.“

Právník uvolněnou rukou vztekle nasadí obroučky svých slunečních brýlí. Aby skryl nevěřícné zírání. Vyprazdňuju jeho měšec.

Pevně podchytím pytlovitou Báru z druhé strany. Stisknu kabelku.

„Ale teď, pánové, teď se situace díky tady panu starostovi radikálně změnila. Budu chtít zpátky všechen majetek. I s úroky. A věřte mi, že to bude tvrdý boj, pro změnu mein kampf. Až vám budou vstávat vlasy hrůzou na hlavě. I na té vaší napomádované paruce, Kleine.“

Holič sebou polekaně trhne. Přihladí lepkavě zcuchaný vlas na skráni. Vypískne.

„Já se jmenuju Malý, paninko, Vlastimil Malý. Rodilý Čech. Dycinky rodilý Čech.“

Čistý vzduch

Nataša s Hankou Malou a paní Drbavou obejdou budovu, našlapují zlehka v letním prachu, zarazí se pod otevřeným oknem zasedací místnosti.

„Slyšíš něco?“

„Nic.“

Nataša opatrně povysune drdol, oči přeskočí parapet. Vidí dlouhý stůl s narcisy, porcelánovými šálky a rudým vzorem ubrusu. Vidí Poledňákovy vnuky zády u zdi. Vidí Láďu držet kliku u dveří. Holič tluče u stolu špačky. Denis chybí.

„Vona tam nejni!“

„Kdo?“

„No ta Lauschmannka.“

„Jak to že ne? Vem si dalekohled.“

Nataša se odváží, hlasitě sykne. Hlavy v místnosti se k ní otočí.

„Tak co?“

Muži mlčí.

„Kristepane, nechci to zadarmo, Láďo, pocem.“

Přisune k němu podepsaný sáček s čočkou. Poslední, s rozpitou láskou. Miniaturní balení lentilek vtiskne do Stolařovy tlapy.

„Tak jak, Láďo? Vyšplouchli jste jí rybník?“

„Radši rychle zmiz. Každou chvíli vyleze z druhý strany.“

Nataša, Hanka Malá a paní Drbavá přikleknou, po čtyřech se proplíží za hustý keř. Číhají, s dalekohledem u nosu.

Vycházím z budovy obecního úřadu.

Pěkně se ta moje tragédie přehoupla ve frašku. V husté, houževnaté kalině vedle vchodu šumí hlasy, moje rozjitřené oči vidí obrysy tří postav, hmotu zmizelých těl, soví oči nočních ptáků… Halucinace. Pryč odsud.

Tetelivě nehybným horkem rázuju k autu. Nenávistným, ano, konečně po těch desetiletích opravdově nenávistným pohledem si měřím zvědavce na návsi i za drátěnými ploty úhledných rodinných domků. Za ploty, jejichž ok se majitelé drží křečovitě oběma rukama a za nimiž se v nafukovacích bazéncích s radostným pištěním šplouchají nahé děti. Nenávistným pohledem zpražím vyjukané hejno zákaznic u koloniálu. I pošťačku, která kolem návsi krouží na rozhrkaném kole.

Polibte si.

Ta slova vydrtím v duchu. Se zaťatými sanicemi.

Nasednu vedle bohorovného řidiče. Trvá dlouho, než se zklidním natolik, abych si uvědomila, že na zadním sedadle vedle rozsypané, ufňukané vnučky sedí i Denis. A tiše drmolí dlouhý, omluvný monolog. Se zrakem upřeným na moje prsty, neprodyšně propletené a složené v klíně. I Denis je typický muž. Nechápe, že mnohdy to nejlepší, co lze v rozhodujících okamžicích udělat, je držet hubu.

Tři ženy juknou zpoza větví. Vylezou, oklepou smetí a očistí kolena, peláší ke koloniálu. Aby ještě prohloubily napětí už tak zvědavostí nasáklého hloučku. Pošťačka prudce přibrzdí, zvířený prach usedá na horké tváře.

„Tak cos viděla?“

„Nic moc. Neumím to pořádně nastavit.“

„Něcos vidět musela.“

„V náušnici má pravý perly. Takový maličký. A na krku taky.“

„A tý mladý bylo šoufl.“

„Ženský, jestli nejni v jináči!“

„Nesla se jak páv.“

„A co, nahrabe si?“

„Chlapi nám povědí. Počkáme si.“

Ať mě nechá. Ať jde pryč. Polibte si všichni prdel. Proboha, co to pořád melu.

„Vystupte si, Denisi. Prosím.“

Očekával jiná slova. Očekával vztek. Nadávky. Pláč. Je zaskočený. Ještě více zaskočený by byl, kdybych vyplivla, co se mi na jazyku skutečně převaluje.

„Pochopil jsem, jak se věci mají. Sledujete svůj cíl, paní doktorko. Ale s nimi byste měla jednat jinak, s nimi nemůžete mluvit o –“

„Pryč odsud, to je můj cíl.“

„Ano. Jistě.“

„Vystupte si.“

„Jistě. Promiňte.“

„A pozdravujte ode mne svou matku.“

U puklického pankejtu za sebou zanecháváme jeho scvrkávající se postavu. Plechové vězení prostupuje výmluvné ticho.

Tmavozelené auto odfrčelo rychlostí závodní formule, Nataša číhá. Ženy kuckají a mhouří oči do obláčků písečné bouře.

„Pěkňoučký fáro.“

„Je pryč?“

„Aby na nás nehrála habaďúru.“

Pošťačka si od Hanky Malé vezme zpátky dalekohled, našteluje pro své oči, nasedne na bicykl, rozšlape se za rotujícím prachem. Během několika minut se udýchaná vrátí, od řídítek dá jasné znamení, změní směr a šlápne do pedálů. Vzduch je čistý. Můžou pelášit.

Rozběhnou se k obecnímu úřadu.