Návrat třetí(léto 2005)

Pouťové atrakce v zavařovacích sklenicích

Takové přiopilé, rozdychtěné odpoledne, do něhož jemně zaklinká tramvaj. Horko, až bolí. Praha si vcucla zmořené lidské hlásky, chladí si je v ulepených útrobách; sama slunci nastavuje kamennou tvář bezostyšně, provokativně sundá černé brýle a nastaví jasu obnažené bělmo; rovnocenní partneři.

V jedné z buněk chladivého těla bliká zotvíraná a rázně přivíraná lednice, vaří se čočka, míchá salát, smaží řízky, bouchá šampaňské, klokotají natěšené ženské hlasy.

Paní Lauschmannová se už brzy navrátí ke svým listinám. Píše se rok 2005 a její rodiče byli rehabilitováni.

Mechanický čapí robot si štráduje. Zpo-ma-lu-je. Otočit klíčkem v zádech, to by potřeboval.

Obezřetně se ohlédne. Není sledován. Tmavozelené auto, z něhož ho doktorka Lauschmannová nemilosrdně vykázala, odsvištělo levotočivou zátočkou před drahnou dobou.

Hlavou se prohánějí zběsilé čarodějnice na koštěti. Nedaleko příkopu, do něhož třešeň setřásá šťavnatě rudou přezrálost. Pod krkem rozepne knoflíčky rozhalenky. Navyklým pohybem je důkladně odšroubuje. V podpaží se zvětšují mokrá kola. Denis zvedne oči. Než si je stihne stříškou z dlaní zaclonit, oslepí ho popolední vlnění pražícího kotouče.

Posedává v trávě dlouho, přemítá u pankejtu; vosy bzučí a dorážejí, nakukují do uší, olíbávají zpocenou tvář.

Pruhovaná žlutočerná torpéda přelétávají kolem hlavy, zabodávají sosáčky, vysávají a ocucávají myšlenkovou směs sladké hrušky. Marně Denis máchá rukama; odhání je bezvýsledně. Odlepí ztěžklý zadek.

Vrací se do vsi.

Znaveně odkrokuje náves. Horlivě tu rokuje Nataša s pošťačkou. A hejno – neznámých, ale povědomých – ženských tváří, s těžkými nákupními taškami, ranci a přepravkami, z nichž přepadávají potraviny, roztéká se máslo. Účastnice poznávacího zájezdu, co čekají na odvoz autobusem. Jedna z nich obchází dav, rozhořčením posunuje šátek do čela a zase zpátky. Co chvíli převáže uzel pod krkem. Zasune neposlušnou šedivou kudrlinu na skráni. Pošťačka nechává kolovat dalekohled, nastavuje ostrost, brebentí.

Hrozen ženského štěbetání se na Denise nalepí.

Vesnice kmitá jako ohrožené mraveniště. Zdánlivě se přes mimořádné události valí všední každodennost. Teprve při pohledu zblízka je patrné, že všechno a všichni jsou obnaženi v pohybu. Ženy zaníceně probírají neomalenou drzost staré Němčourky, jak si paní Lauschmannovou překřtily. Jsou uřícené z vedra, vzrušené skandální událostí. Každá si v dlani hýčká popsaný sáček jako účinnou zbraň. Nevybuchlý granát.

Stolař už jim povyprávěl. Překroutil a nafoukl celou historku. Plnými hrstmi rozhodil přebrané zrní. Z kterého si v postupném ústním převyprávění vyzobou jednotlivá zrnka; stěží to budou zrnka pravdy; ta má Stolař zastrkaná doma, pod postelí. Není na světě takové studánky, která by dala vody zrnkům zadrhlým v krku. A odplavila je.

Zavrtat se do nory pražského bytu, stočit do klubíčka. Povaluje se tu laskavé ticho. Ne jako v Puklicích, tam je výhružné. Jenomže stafáž vyčkává: dcera s mladší vnučkou Annou. Dovlekly týdenní nákup. Poklidily.

Pobolívá mě u srdce. Někdo nepravidelně otáčí šroubovákem v mé hrudi.

Jsou zvláštně rozechvělé; Andulka nacucaná zvědavostí. Štrachaly v mých věcech. Nechala jsem své modré sešity s připomínkou Puklic válet po stole, zapomněla jsem je uvěznit do tvrdé bílé krabice s dokumenty, zamknout do trezoru. Jako to dělám vždycky. Než opustím byt. Stránky se vyvalují necudně, rozevřené a pokaňhané inkoustem: Po návratu odtamtud žiju jako pod tlustou vrstvou ledu, na kterém všichni ostatní dychtivě bruslí, s radostně rozpálenými tvářemi. I moje malé ženy jsou zčervenalé, zadýchané; běžely závod o tajemné ceny, kmitaly očima, zvítězily. Četly všechno!?

Dobelhám do své pracovny. Na stole se šklíbí rozcapené stránky i zotvírané obálky s povysunutými stopami úředních razítek.

To je poslední kapka. Kapka dnešního dne.

Denis se točí na kolotoči vět; rytmu nestačí.

„Prej chce vopravdu všecko, baba bláznivá. No jo, taková je holt doba, každej jen hrabat pod sebe.“

„A dyť to nikdá nebylo jiný.“

„Nakonec to tu skoupěj všechno i s chlupama. Tudle tady byl zas jeden Němec, v meďáku vobhlížel chalupu Mistra Oujezdskýho, měl ji dlouho v merku. Ale já ho hnala, řikam, to je stavení velkýho českýho herce, co hrál v jednom slavnym americkym akčnim filmu, ten nejni na prodej teda ani náhodou.“

K Nataše se přesune šedivý pramen, podrbe se pod šátkem.

„No, Nataško, vy dvě s mámou to máte zatim nejblbější. Nejdřív si bude dělat zálusk na vilu, tak to abys pomalu stěhovala krám.“

„Ale pani Drbavá, helejte, ňák to zvládnem. Dyž se to tak veme, všude je něco.“

Drbavá převáže nervózně uzel a přejde k pošťačce, která si s dalekohledem na nose obdivně prohlíží přicházejícího Denise. Od hlavy po paty. A zpátky.

„A to si představte, že na svět jí pomáhala moje máma.“

Pošťačka odtrhne tlusté brýle, plácne se do čela.

„A kampak teda vodtáhnem ty pytle s čočkou?“

Kolotoč nabírá rychlost, tváře na hřbetech zvířátek kmitají, rozmazané ovály bzučí do Denisových uší.

„Náš táta řikal, že vystěhovat násilim nás ani nemůžou.“

„Von jí někdo dřív zašpéruje.“

„Nebo nabije ten její nadutej panskej frňák.“

Kolotoč se zadrhává smíchem.

Denis se vyplétá z vět, do kterých se scvrkl slovník těchto žen. Přemítá o své sestře. Nataša byla nucena se přizpůsobit. Aby zapadla. Možná byla vždycky taková. Nebo mu chybí sluch a nadání, aby vnímal výmluvné proměny pohledů, nastavení koutků úst. Slova nemusejí vyjadřovat nejdůležitější akci. Ženy to vědí, proto slovy tak plýtvají. Záleží na tom, kdo co koná; říkat si může kdokoli cokoli. Jeho sestra. Bojí se o jedinou píšťaličku, na kterou umí vyloudit tón.

„No co, ženský. Víno je stočený, tak se musí vypít.“

Kolotoč se zastaví. Tuhle odrhovačku nezná.

Denis zamíří k budově, kde se narodil. K rodnému domu Gity Lauschmannové.

Hlouček na návsi se rozrůstá, kolotoč nabaluje příchozí. Vesnice se srocuje, sjednocuje v nepropustnou rojnici. Setřeli drobné závisti a šarvátky. Vymazali sousedské hádky. Směřují svou zlobu k jediné osobě. Už se vezou.

A na tom všem se podílím, porušil jsem lékařské tajemství, překročil jsem meze… jenomže na jinou píšťalku chudák Nataša neumí… nebo…

Denis přejede pravým ukazovákem čáry na levé dlani; dlaň je suchá. Za zády zavrže kolotoč, nabírá ďábelskou rychlost svištivých otáček, kdy se člověk drží z posledních sil, než je odstředivou silou odmrštěn… Měl by se otočit. Ne. Žádný argument Pukličtí nevyslyší. Nikdy už nebudou ochotni vyslyšet. Jen kolotočářskou melodii. Šíří se to napříč generacemi. Jako epidemie. Chvění před lynčem. Denis masíruje suchou dlaň, je tu tak strašná atmosféra, paní doktorko, že už sem snad raději nikdy nejezděte.

Denis uslyší své jméno. Od kostela zní naléhavý hlas, paní Lausch­mannová ho ryčivě volá, schoulená za červenou kopulí věže s nemluvnětem v náručí, skrytá v roztříštěné výhni bolavých paprsků. Denis sklopí oči, hvězdičky se divoce roztančí, než vyblednou. Otře zpocené čelo. Hlas zaryčí znovu.

Nataša.

Hlasitě houkne, že domů přijde k večeru. Ještě se zastaví u sousedky Hanky Malý. Její muž přijede odpoledním autobusem, ať zví všechno zatepla.

„Vyřiď to mámě. Hele, Denisi, vona na tebe furt čeká, radši jí nic moc nevykládej. Alespoň na starý lidi tu musíme brát ohled. Trochu je šetřit. V jejich věku.“

Red velvet

Denis obejde zámeček, odemkne branku, dokluše ke vcho­du. Stiskne kovanou kliku s motivy propletených hadích těl. Ve vstupní hale na věšáku zplihle visí sepraná matčina zástěra. Dveře napravo vedou do jídelny a kuchyně. Vstoupí jimi, pociťuje šimravé mravenčení v zádech. Mravenčení sílí, jak stoupá intenzita vzdáleného šumu. Který se štěpí a člení v těžko srozumitelné úseky lidské řeči.

V kuchyni se prsí vyrovnané šiky zavařovacích sklenic. Jsou všude. Dmou se ve čtyřstupech, umyté a pečlivě seřazené. Blyští v slunci svou naleštěnou, vypulírovanou prázdnotu. Stůl obsadila rozměrná, černá kameninová mísa s navrstvenými třešněmi. Oblá hora temné červeně. Všechny čtyři plotýnky elektrického sporáku si pro sebe uzurpuje zašedlý zavařovací hrnec. Mísy s třešněmi, přeplněné nádoby všech velikostí a barev, pokrývají kuchyňskou linku. Odpadlé třešně se válejí v neutěsněných škvírách.

Denis řeší nedostatek místa. Rozvažuje, kombinuje. Přešupuje zavařovací sklenice. S kovově stříbřitou konvicí v pravé ruce. Pak to vzdá. Skloní lesklé hrdlo, voda vyteče a Denis konvici postaví zpátky do dřezu. Otočí hrnek dnem vzhůru, přesype jemný písek zpátky; matčině kulaté nádobě s hnědým víkem vrací kávovinovou, čekankovou směs. Ze dna nepoužitého hrnku vypláchne zbylý hnědý poprašek. Usadil se na kůži, nalepil na bříška prstů. Čajovou lžičku odhodí s cinkotem do příborníku. Z napěchované lednice vytáhne orosený jablečný džus, na němž balancují dvě velká rajčata; odhodí je do dřezu, slupka praskne a obnaží červené maso. Napije se přímo z papírové krabice. Na které ulpí jeho hnědavé otisky.

Teprve pak pokračuje ve stopování nezřetelných hlasů.

V někdejší ložnici, rozlehlém pokoji se dvěma malými originály Matisse a Cézanna, sedí u televize Denisova matka. Ty obrázky si počátkem třicátých let dvacátého století přivezla Ulrike Lauschmannová z Paříže. Celá desetiletí tu visí jako nerozpoznaný poklad slepých zlatokopů.

Stará Žena u ševelícího televizoru podřimuje.

Odsud vychází málokdy.

„Tak jak jste pořídili?“

Všechno ve mně bublá. Jako v horkém rašeliništi. Přejdu do kuchyně. Na táccích navrstvené sušenky. Laskonky nakoupené v cukrárně. Chlebíčky s lososem, olivami a zelenými plátky kiwi. Všechny ty živiny stráží naleštěné sklínky na vysokých nožkách. V nichž se výsměšně prohánějí a olizují neposedné blýskavé paprsky, nezvedenci, kteří se odpoutali od zdroje své síly. Rozevřu ledničku. Chladí se šampaňské, v míse se tulí vepřové řízky a čočkový salát se sýrovou zálivkou. Jsem cizinec ve svém vlastním bytě. Zaútočím.

„Co se mi hrabete ve věcech?“

„Přivezly jsme ti s Andulkou večeři. A trošku ti tu poklidily. Na stole máš pěkný nepořádek.“

„Ano?“

„Nechaly jsme to ležet tak, jak to je. Říkaly jsme si, že tak slavný den, den návratu do Puklic, bychom s tebou oslavit měly.“

„Četly jste to?“

„Dáš si kávu?“

Dcera do varné konvice spustí pěnivý proud vody z kuchyňského kohoutku. Oddalující rituál.

„Tak četly, nebo ne?“

„Jen letmo. Proč jsi mi o tom všem nikdy nic neřekla? Proč jsi s tou žádostí o rehabilitaci tak dlouho otálela?“

„Nechtěla jsem se k tomu vracet, nechtěla jsem to otevírat, nechtěla jsem strhávat náplast. – Tvojí babičce by bylo sto let. Je pohřbená hluboko. Stejně jako táta. Oživím je. Tak proto. A taky… – Nestarej se. Je to moje… záležitost.“

„Nás se to přece týká. A jestli ti má Bára pomáhat s právní stránkou věci, měla by aspoň ona vědět všechno. – Vypadá dost přepadle, co se stalo?“

Otazník zasviští do zvonkohry příborů. Cídí je svalnatá, inteligentní a zaneprázdněná žena, kterou jsem porodila. Cídí je v bílém triku a bavlněných kraťasech. Které se k jejímu věku vůbec nehodí. Poslední slova nasměruje ke koupelně. Kam zmizela Bára. Odpovědí jsou nám zamčené dveře a rozvzlykané umyvadlo. Aby nebyl její pláč za dveřmi slyšet, musela by si pustit sprchu. Prudkou fontánu rozkvetlého květu. V tom mám svou letitou zkušenost. A ona už by ji mohla mít také.

„Je to moje psaní o Puklicích. A ty ho tady pohazuješ a přehrabuješ jako nějaký odpad.“

Vybledlé, tíživě rudé sametové závěsy jsou zatažené. Hrozí, že svou vahou garnýž rozlomí. Látkový zlatokop zachytává každý náznak slunečního svitu, lape zrnka poletujícího prachu, těžkne. Bělostný porcelánový talíř olemovaný modrými ornamenty a usazený v Ženině klíně kontrastuje s její tváří. Zvrásněnou, trvale venkovsky ošlehanou. Talíř je přeplněný máslově žlutými křupkami. V televizoru hovoří umělí lidé. Načesané figuríny přecházejí po harmonicky sladěném, kašírovaném pokoji. Vylézají z díry jako brouci, protáhnou těla obrazovkou, obšlapou televizor, posedí na něm, pohupují si nohama, vylezou na závěsy a sklouznou dolů, než se do bedny navrátí. Žena odpolední hodiny prosedí před telenovelami celého světa. Ruku vnořenou do mísy, z níž pravidelně mlsá. Tentokrát na svou věrnou divačku z krychlové krabice procítěně halekají, pokřikují a mávají marně, ústa zabalená do kornoutu.

Zpozoruje škvíru mezi závěsy. Tápající paprsek se zvenčí proklestil. Zlatě zkosený pruh světla ohmatává její bolavé, vodnaté nohy, vy­trčené z ušáku. Ohmatává narychlo spíchnutý, černý závěs před krbem. Nikdy nepoužívaným, vymeteným a navoskovaným krbem.

„Takže přijela.“

Denis se nepodiví, že matka téma, co visí ve vzduchu, načíná bez obalu. Bez pozdravu. Pouťové zvuky vířících kolotočů doléhají až sem.

„Přijela.“

„Ta má nápady! – Sama?“

„S vnučkou a právníkem.“

„Má dokonce i vnučku. Zatímco já –“

Matčin pohled se vyčítavě sveze k prošedivělým synovým skráním. Než se vrátí k oslňujícímu průzoru.

„Nataša mi nechtěla říct nic podrobnýho, přiběhla z krámu celá divá a jen na votočku, do trezoru nacpala ňáký popsaný harampádí, budu prej něco tajně přepisovat a dostanu prémii. Jinak mele jen vo zavařování.“

„Nechce, aby ses zbytečně rozčilovala.“

„Pche! Že to řiká zrovna vona! Je akorát furt nasejřená. To vona nemá vo ničem ani páru, jen se třese vo ten svůj kšeft. Myslí si, že nic nevim, že nemám vo ničem ánung, ale já toho vim víc, než si vůbec dovede představit. Stačí, když mi každej řekne kousek, a já už si to umim sama přebrat a poskládat. Jako ty. Ty seš totiž chytrej po mně.“

Denis netrpělivě prohrábne vlasy pěstěnými prsty.

„Já myslím, že je pochopitelné, když se Nataša bojí o byt a o práci. Tebe chce strachu ušetřit.“

„No tak co? Vrátěj to Lauschmannce, nebo ne?“

„Během jednání se stala taková nemilá věc… S obcí… Hlavně s Láďou se nedohodla.“

„Bodejť by jo.“

„Rozhodne soud.“

„Nemluv se mnou jako s kriplem. Vrátěj jí to, nebo ne?“

„Těžko říct.“

„Pravdu!“

„Je vysoce pravděpodobné, že tu při soudně vyhraje.“

„Zavři dveře.“

„Cože?“

„Pojď do sednice, zavři dveře, sedni si. Ne, počkej, nejdřív mi podej ňákou mísu z kuchyně.“

„Kuchyň je zavalená třešněmi celého světa. Obávám se, že žádnou prázdnou mísu nenajdu.“

„Tak přines kastrol.“

Jízda na kolotoči

Je nedočkavá. Má strach, že si to sama v sobě rozmyslí. Šedesát let paběrkovala odvahu.

Denis se vrátí s hrncem, v němž matka ráno ohřívá mléko. Žena chňapne kastrůlek za bakelitovou rukojeť. Synovi přikáže, aby křupky z talíře přesypal. Žluté miniaturní válečky se vrší. Denis trhavě odsypává, hrnec je nepojme. Přepadávají a oddrolují ze sebe jemnou sypkost. Denis se je snaží z perského koberce posbírat. Matka se nad ním nedočkavě ožene.

„To teď nech bejt. Řikám, zavři ty dveře. Seš jak Nataša, ta má taky furt v prdeli voj.“

Bělostný talíř, jehož obnažené dno zmodralo prapodivnými ornamenty, chytí oběma rukama.

„Nataše ani muk.“

Zdvihne talíř nad hlavu, horní polovinou těla se přetočí k Denisovi. Wimbledonský vítěz se pyšní svou trofejí.

„Vidíš to?!“

„Mami, měla by sis odpočinout.“

„Vidíš to?“

Ruce jí unaveně klesnou do klína.

„Tak tohle bylo taky její. To patří malý Lauschmannový. To jsem držela v ruce, dyž jsem ji uviděla poprvý. Proč bych měla mít lufta z toho, že přídu vo tenhle kvartýr. Žila jsem v cizim. Imrvére, celej život. Dyť já se na tom podílela.“

„Ty jsi přece o ničem nerozhodovala.“

„A to by ses divil.“

„Strejda to mně i Láďovi převyprávěl tolikrát… Do Puklic poslali z okresu trestní komisi a tříčlennou rudou gardu, a kdo by se vzepřel –“

„Tydlety báchorky ti vyprávěl strejc Stolař, jo?“

Matka se rozesměje. Hrozí, že talíř upustí. Denis ho opatrně vyprostí z jejích rukou. Neví, kam s ním. Zasune ho do křesla pod matčin loket.

Smích přechází ve štkaní, které pohazuje seschlým tělem.

Přebelhám zpátky do pracovny. Začnu hekticky sklapovat sešity a nastrkávat papíry do obálek, pěchovat do krabice.

Dcera hledá oporu u křídově bílé Barunky se zarudlýma očima; přišourala z koupelny. Sklesle a vyčerpaně dosedne na opěradlo křesla. Na matku mdle gestikuluje. Ať je zticha.

„Nedopadli jsme zatím nijak. Dohoda není možná. Pokračujeme normálně dál. Soudní cestou.“

Krabici přimáčknu bolestivě na hruď. Odčarovávám ji od nechtěných pohledů. Patří jenom mně. Odložím ji na stůl a poklepávám na ni. Vnitřní metronom udává stále rychlejší staccata pohybů.

„Tohleto, tohle mi užírá noci posledních dnů, je to moje, žádný román pro služky, to není uspávací prostředek. Aby se v něm hrabal kdekdo.“

„Kdekdo? Jsme tvoje rodina. Nikoho jiného už nemáš.“

„Ale ty ano. Běž raději vyvářet svému muži, tomu expertovi přes tramvaje, než se ti poohlédne po nějakém mladším exempláři. A štíhlejším.“

Andula obejme Barču kolem ramen, obrátí oči v sloup; tradiční hádka odstartována. Dcera tentokrát napochodovala notný kus ke smíru, cesta je ušlapaná. Vyšla vstříc až k jemnému dotyku konečků prstů. S chlebíčky na tácu; uvítací smírčí pecen chleba se solí. Já ani krůček. Tác jsem jí vykopla z rukou, slánku odšroubovala, sůl rozsypala. O to víc vypění.

„Můj muž je moc hodný člověk a tebe štve, jak přesně tě odhadl. Vždycky ses starala jenom o sebe, ty sobecká svatá. A ještě mě budeš urážet?!“

„Co ode mě chceš? Nic nemám. Jen ty puklické domy, kde jsou přisáté tamní vši. A jejich hnidy. Všude, kam se člověk podívá. Ani tu dětskou stoličku jsem si nesměla odnést. Kdysi jsem ji chtěla pro syna. A k čemu by ti to bylo, vědět, že nejsi prvorozená, že jsem před tebou už rodila? Žil jenom čtyři měsíce. Nebyl. První manželství nebylo. Nebylo. Co čmucháš? Co chceš?“

„Od tebe nechci nic. Když už jsi to nakousla, jediné, co jsem kdy já od tebe chtěla, byl ten medailonek po babičce, cos mi slibovala od dětství. Nechávala sis to stříbrný sluníčko pohupovat na krku. Jako výsměch dítěti, které po něm marně vztahovalo ruku. Byla jsem malá a žebronila o něj a ty ses odtahovala, to je po babičce Ulrice, jednou ti ho dám a ty ho zase předáš svojí holčičce, je to takový náš řetěz štěstí, ale teď ne, děvenko, teď ne, dáš pryč tu ručičku, nebo přes ni dostaneš. A teď utíkej za tatínkem, já musím pracovat. Kecy a pindy. Bůhví kam jsi ho zašantročila.“

Záhadný smích napájený slzami odezní. Vystřídá ho vzdor.

„Všechno mě bolí. Času nejni nazbyt, zgrajznu a co… A tak ti povim všechno. A povim!“

S někým neviditelným se hádá. Sama se sebou se hádá.

„A najust to řeknu! Ať to aspoň někdo ví.“

Prudkým cuknutím nadzdvihne obrovité, kožené křeslo. Namáhavě sune vzácný solitér, ve dvacátých letech objednaný i s podnožkou z Londýna. Originální anglický tvar, rudohnědý odstín, ručně leštěná hovězina, našité knoflíky, pevná kostra z bukového dřeva, speciální čalounění, nohy z masivního dřeva. Rikša táhne naplněný vozík. Přestože by stačilo vyzvat Denise, aby udělal jediný pápěrkový pohyb směrem k ní. Je vysílená. Zkřivenými prsty se zahákne za okraj porcelánového talíře s modrými ornamenty. Svírá ho pevně.

Mluví konspiračním šepotem. Je vysílená, přesto co chvíli vstane. Ohlédne se za křeslo, zašátrá pod ním, zadýchaně nadzdvihne těžké okenní závěsy. Nikdo za nimi nestojí. Špičky bot ani bosé palce nečouhají. Za oknem žádná tvář s přilepeným zaječím uchem a nastaveným dalekohledem. S úlevou dosedne na trůn.

Aby po několika minutách vyskočila znovu.

Snad nehoří

Denis ji nepřerušuje. Slova zanikají v překotně vyvržené spršce vět, jejichž konce Žena polyká. Vypráví o prvním, překvapivém návratu Gity Lauschmannové. Vesnici posedl amok nenasytné blaženosti. Konec války se propojil se slastně malovanou budoucností. Každý si mohl na odměnu sáhnout, ohmatat konkrétní důkaz, rozdrolit svou hroudu zeminy, každý byl najednou majetný, všichni si byli rovni. Ještě než mohl kdokoli cokoli předvídat, zažívali ráj na vlastní kůži. Každému rovným dílem. Každému podle jeho potřeb. Pokud se našli tací, kteří upozorňovali na to, že Lauschmannovic se ještě mohou vrátit, vždyť je sotva pár týdnů po válce, tak je Stolařova parta umlčela; všechno je potvrzený a prověřený. Ládínek bral pochybovače kolem ramen a konejšil.

„Všici jsou pod drnem. A i kdyby. Lauschmann byl echtovní buržoust a Němec navrch. Takoví už se dneska nevracej, takoví jsou zalígrovaný. Tady to je česká vesnice, vyčištěná, šťastná, každej má teď právo na svoji cimru, válku jsme vyhráli, ber.“

Žena se zdvihne, zkontroluje sektor pod závěsy, prohmatá šero pod křeslem. Vzduch je čistý.

„Měl autoritu, Denisi. Vrátil se z lágru poničený.“

„Jako doktorka Lauschmannová.“

„Přežil. Jako Gita.“

Proč se to pořád dokola vrací.

Proč dcera nemohla nahradit první dítě, syna Rudolfa. I kdybych byla obklopena tisíci dalšími potomky, zela by mezi nimi lítostivá čerň.

Dcera jako nestranný zvěd doručila vyčišťující zprávu. Že uvnitř mě samé vychladla horká láva, vyschl a vymřel dávný tekutý hnus, který do mě kdysi, proti mojí vůli, tři králové napumpovali. Rodila jsem hystericky, děsila jsem se toho, co zrodím z vlastní zkažené krve a poznamenaného masa. Kontrakce mě přepadly v pondělí. Po snídani. Když muž odešel přednášet. Sklízela jsem kuchyňský stůl. Dva talíře. Dva hrnečky. Dvě lžičky. Cukřenka. Slánka. Třešňová marmeláda. Máslo. Uzený sýr. Skořápky z vajec. Ostatky Johanovy vydatné snídaně.

Drobky z ubrusu jsem smetla rukou, ignorovala první příznaky. Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet. Umývala jsem nádobí a zhluboka dýchala. Když jsem pokládala omytý hrnek se zlaceným okrajem na odkapávací pult, cítila jsem pulzaci už nejen kdesi v podbřišku. Ozvala se povědomá kladívka v hlavě. Jemné dotyky brček, která mi bolestivě nafouknou hlavu. Ignorovala jsem svoje tělo. Přehodila jsem stránku na kroužkovém stolním kalendáři, hypnotizovala červeně zatrhnuté datum.

„Je pondělí, rodit mám až ve středu, je pondělí roku 1963, ale já mám rodit až ve středu roku 1963, je pondělí, rodit mám až ve středu…“

Zabraňovala jsem porodu tou marnou, hloupou mantrou. Hodiny a hodiny jsem ji kývavě odříkávala. Jako neúnavné kyvadlo nástěnných hodin. Postavila jsem se přírodě. Kvílivým kroucením a překříženýma nohama, rukama mezi nimi. Nejraději bych si mezi stehna našila ocelový plát. Nasedla do nepropustné, železem pobité houpačky a přehradila, zamezila východ. Přesvědčená, že nastává čas pro hrůznou pomstu, protože tehdy jsem své první dítě, svého syna ochránit nedokázala. S každou bolestnou vlnou se ve mně nelítostně uveleboval a rozvaloval všechen ten děs. Který jsem vytěsňovala, na který jsem se snažila devět let zapomenout. Můj gynekolog, kolega ze studií, to tušil.

„Fyzicky těhotenství a druhý porod budeš schopna zvládnout i ve svém věku, ale nevíme, co udělá psychika.“

Žena zkřoupne další žluté válečky.

„Nedalo se tomu vodolat, Denisi. Tomu se nedalo vodporovat. Začal novej život. A kdo chvíli stál, vocitnul se nejen vopodál: nestačil si urvat pořádnej kus. Já byla taky jak šílená, taková opojená. Už žádná dřina na poli u cizích. Měla jsem najednou vlastní pole a zahradu a maštal a jabloňovej sad. A obrovskej dům. Zařízenej, jen duchny, utěrky a dvě židle jsme si s tátou přinesli vlastní. Nastěhovali jsme se, abysme to celý hlídali. Jak řikal Ládínek, nepřítel nespí a ještě může udeřit. A už jsme zůstali. Postupně se celá vila rozkouskovala na pět kvartýrů, v jedný z hal se zřídila pošta a v salónní cimře konzum. Chodila jsem s outěžkem, čekala jsem tebe. Zgruntu se musí začít, postaru se žít nedá. Sesumírovala jsem si, co tvrdili všichni. Ale z některejch věcí v tom novym životě mi dobře nebylo.“

Dá znamení, Denis podá berli. Žena se dokulhá ke krbu. Berlí nadzdvihne plandavou zástěnu. Nic se tam nehýbe. Vrátí se.

„Třeba jsem nesnesla pohled na takovou divnou sesli v kuchyni.“

„Sesli?“

Denis je znavený, chce se najíst, opláchnout, zdřímnout si na kanapi. Zmáhá ho povídání o nábytku. Všichni se dneska zbláznili; má svoje starosti, co s prastarými historkami.

„Takovou tu pro malý děti, když se krměj. Sloužila jako sokl na kytku v květináči. Chtěla jsem ji spálit, ale budeš se smát, byl na ní namalovanej medvěd s takovejma vytřeštěnejma vočima a ten na mě civěl, kamkoliv jsem se hnula. Do vohně jsem ji nehodila, to ne, na fajruňk nešla, to jsem se nevopovážila. Šíbovala jsem s ní po celym baráku. A nakonec jsem ji vodnesla do kůlny, někde se tam možná ještě dneska válí.“

Porodila jsem večer, v obývacím pokoji. Když Johan zachytil lesklé, červené tělíčko, pocákané stékajícími temperovými barvami, na okamžik jsem se strašlivě zalekla. Ale ukázal mi holčičku, zdravou a krásnou. Sápala jsem se po ní. Tiskla ji k sobě, manželovi věcně přikazovala, jak a kde má čekat, až mé útroby vypudí placentu, jak a kde má odstřihnout pupeční šňůru. Takhle nás zastihl přivolaný lékař, tato momentka se do mozku vryla jemu.

Ležící žena na zakrvácené, mokré pohovce bez prostěradla. Zpocená, rozhicovaná žena v dlouhé sukni a modré blůze, s jednou ponožkou, protože pravá se sesmekla a visí jako čepička přes prsty u nohou. Ležící, rozhicovaná žena, která šťastně tiskne neumyté, do bílé pleny zahalené miminko a hystericky poplakává. Mramorově bledý muž tu nepatřičně postává s nůžkami v ruce.

Medvěd. Bože, vysvoboď mě.

Denis odběhne do kuchyně pro krabici džusu, oblíbeného matčina jablečného pitiva. Aby si mohla vydechnout a svlažit popukané rty.

Medvěd. Pouť láká, nedaleko kolotoče staví kulisy i kašpárek. Denis má pocit, že není něco v pořádku s tlakem. Dusno před bouří, která je v nedohlednu. Zaprášená divadelní opona se dává do pohybu na zadřených kolejničkách, rudé těžké závěsy se rozevírají; Denis usedá do hlediště, nohy natáhne na opěradlo před sebou. Nezná autora, nezná titul, nezná žánr. Je osiřelým divákem na tvrdé sedačce. Jediným divákem, koho ponorná spojnice izolovaných životů poctí svým monologem. Který nebude moci zreprízovat. Aby ochránil svou matku, mimo jiné. Roztrhané dění, rozváté po pláních desetiletí, se slétává. Má něco takového slepovat? Denis promne oči. Všechno odžité mizí, sám se vrací na začátek. Na jehož zamlženém úsvitu stojí udivený chlapeček. Řetězce odhalení obmotají a přiškrcují normální, všední dny. Stačí několik horkem rozleptaných hodin; do dosavadní životní role se přimíchá směs podivných pachutí… Svět se převrací naruby. Než se Denis vzpamatuje, nebude schopen se rozpomenout na předchozí aranžmá. Ani na rozestavění kulis.

Z krabice setře hnědavé otisky prstů. Sepranou a zalátanou károvanou utěrkou. Dvěma prsty popadne za okraj dvojici broušených sklenic. A oddusá do pokoje.

Zestárlá matka a stárnoucí syn si povídají dlouho. Do pozdního odpoledne. Za zataženými závěsy.

Dokud nepřekročila věk čtyř měsíců, tu magickou čtyřku, nepropustila jsem svou dceru z náručí. Držela jsem ji od prvních sekund, hladila, dotýkala se jemně tělíčka, šeptala do jemných chloupků na boltci, hádala se po telefonu s dětskou lékařkou. Nepustila jsem ji z ruky. Koupala jsem se s ní ve velké bílé vaně. Do níž jsem jako houpavou loďku vnořila dětskou vaničku, s napěněnou teplou vodou. Na záchod jsem chodila s ní. Opatrně jsem sedala na záchodové prkénko, usedala z boku. Abych neprobouzela nezahojenou bolest mezi nohama, miminko pevně omotané k hrudi vlněným šálem. Dokud jsme nepřekročily zamořenou hranici času, ten ohrožený kotec, ve kterém jsem holčičku musela chránit, žila jsem jako v transu. Čtyři měsíce jsem odmítala vyjít z bytu, nereagovala na zběsilá vyzvánění zvonku u dveří, který klinkal jako vtíravý umíráček. Odmítala jsem ji položit do kočárku, procházet se s ní bez tělesného dotyku. Neotvírala jsem nikomu. A moje holčička téměř neplakala. Byly tu jen náznaky pláče, něžná zakňourání, jejichž příčinu jsem okamžitě dešifrovala. Naučily jsme se navzájem porozumět svým jazykům, naučily jsme se odezírat a reagovat. Nepropustila jsem svou dceru z vysíleného náručí. Díky kontaktům a energickému pobíhání tety Ottly, díky zásahu kolegů z nemocnice, díky gynekologovi, který promlouval s nasupenou dětskou lékařkou i manželem, mě tehdy nehospitalizovali.

„Je na pokraji šílenství, takhle ji nemůžeme nechat a nemyslím, že by to byl projev laktační psychózy.“

Johan o mně mluvil bez obalu, jako o nějaké věci; musel vědět, že všechno slyším. Gynekolog mu oponoval.

„Naopak. Takhle ji nechat musíme. Aby šílenství nepropadla úplně. Je pod velkým tlakem. O jedno dítě už přece přišla.“

Můj zmatený manžel, ten můj erudovaný vědec, zalezl vyčerpaně do kuchyně. Rozřezával řízky podle pravítka a ukusoval trojúhelníčky masa, které mu nasmažila Ottla; k masu uválel kuličky chleba, podobné hliněným dětským, jaké se cvrnkají do jarních důlků.

Cvrnkal si je do úst.

Cosi křupe pod nohama

Žena upíjí pomalými, ptačími doušky. Se slastnou trpkostí oddechne, hřbetem skvrnité ruky otře ústa. Jako kdyby v době žní, na sklonku vyprahlého dne na poli, vypila orosený půllitr studeného piva a ten v ní jen zašuměl.

„Ještě předloni jsem si dělávala jablečnej mošt sama. Domácí mošt. Z těch jablek našeho sadu. To se s timhle podfukem nedá srovnat, todle přece nejni žádnej mošt.“

Pečlivě postaví vyprázdněnou, zrnitou sklínku do přím­ky s Denisovou. Ta je už hodnou chvíli poloprázdná.

„Vlastně… z jejich sadu.“

Denise matčina zpověď obtěžuje. Další zpověď stařeny v masce otlučeného kašpárka. To je na jeden den a jednoho muže příliš. Chtěl by si utřídit dopolední změť z obecního úřadu. Pokusí se vykroutit. Snad nehoří, matka mlčela celý život, pár dní to přežije; příští víkend za ní přijede znovu.

„Nejsi ničím vinna. Taková byla doba. Zpovídat by se měli jiní. Nemám moc času, radši mi řekni, co je v Puklicích nového, co dělá –“

„Kdybych nesouhlasila, vlastní bratr by mě zabil!“

Popadne a přiškrtí Denisovo zápěstí. S překvapivou silou. Což potěší synovo lékařské srdce; matka je vitální, má kuráž.

Žena pětici polámaných nehtů do masa zaryje, než mu ruku nenávistně odhodí jako nepotřebný odpad, jako ucpanou rouru od kamen. A tu svoji zaklesne za okraj talíře. Sveřepě se zadívá před sebe, na rozlezlé figurky poskakující nejen ve vypouklém čtverci obrazovky.

„Vypnu to.“

„Ne!“

„Stejně se na to nedíváš, tak –“

„Jen toho strachu a bezesných hodin, co jsem si prožila, když jsem Gitu tajně vykrmovala. Aby nechcípla hlady. Aby se mohla zdekovat. Kdyby se to Láďa nebo tvůj fotr – natož Poledňák s Kleinem – domákli, skončila bych jako vona.“

Z ledničky vyházím jako první řízky. Potěžkám dva činely, které odrolují strouhanku. Připlácnu je k sobě a odhodím na stůl. Balím jídlo do stříbřitého alobalu.

Zabouchnu dveře za svojí rodinou.

Přitom je tolik potřebuju. Vždycky potřebuju vědomí, že mě přenášejí, abych se neutápěla v bažinách, které byly pode mnou nachystány. Jen třepotám nohama; někdo mě vždycky pevně zachytí v podpaží. Ottla mě pohupovala v náručí, říkala, že jsem její bezbranné ptáče. Které se v řídkých chvílích, nečekaně a vlezle promění v krvelačného dravce. Co klove do všeho živého kolem, trhá a rve krvavé fláky masa. A nejvíc ze sebe samé.

Popadnu nové činely a vyplesknu čerstvý tón o své tváře. Koho jsem za svůj život přenesla a pochovala v náručí já?

Denis si promne pět zčervenalých fleků na zápěstí. Ví, že je v pasti. Už neunikne.

„Vypnu tu televizi.“

„Ne!“

Denis odmítne nabízenou křupku. Matka si je vhazuje do úst, chroupá mezi slovy.

„Netušil jsem, že doktorku Lauschmannovou znáš tak dlouho.“

„Vod konce války. Já jsem jí zachránila život. Klepala jsem se, aby to tady někomu nevykvákla.“

„Zachránilas ji?“

„Jo.“

„Tak proto tě tak vehementně nechávala pozdravovat.“

„Kdy?“

„Dneska dopoledne.“

„Nechala pozdravovat… Přede všema?“

„Tebe jedinou. Řekla a pozdravujte ode mne svou matku. Za daných okolností to považovali spíš za výhrůžku vůči naší rodině, že přijdeme o střechu nad hlavou, protože jsem provedl příšernou věc, prozradil jsem…“

„Co?“

„Ale nic.“

Proč to neřeknu? Proč to nejdůležitější zazdím mlčením? Proč neřeknu, jak strašlivě mě mrzí, až k bolavému srdci, že jsem před lety Ulričin řetízek přes hlavu své dcery nepřetáhla. Ale že jsem to před lety napravila. Slunečním medailonkem jsem nakonec dítě obdarovala. Blonďatou holčičku. Jen v jiný čas, v jiné zemi, skrytou v jiném tělíčku. Proč to ksakru neřeknu. Vymáčkni se, no tak; jsem baba nevděčná, to ta únava.

Bojím se, že by mě nepochopily?

Na mohylu soukmenovců naplácnu poslední řízková dvojčata.

„Že by se ta naivní frajle na starý kolena naučila vyhrožovat?“

„Zachránilas ji? Nikdy jsi o ní nemluvila.“

„Na co taky. Táta by mě zabil.“

„Kdyby jsi mi o tom řekla dřív, mohlo být všechno jinak. Mohl jsem ji třeba pozvat k nám.“

„K nám!?“

„Zklidnila by se ona. Zklidnili by se lidi ve vsi. Určitě byste se vy dvě dohodly spíš a rozhodně líp než… nezasvěcená úřednická byrokracie. Tebe by přece z bytu nevyhodila. Natašu taky ne, ta panikařila zbytečně. Žádné oficiální sezení na obecním úřadě se konat nemuselo. Vůbec nic se konat nemuselo, kdybys promluvila… Hlavně se přestaň obviňovat.“

„Píšou, že se stačilo neúčastnit. To ale vůbec nešlo, Denisi. – A s Gitou se vidět nechci. Pro mě zgrajzla v den, kdy ta dětská kost a kůže klopýtala a mizela za jabloňovým sadem s vojenskou taškou přes rameno. Pro mě vona skončila před šedesáti lety. Vodepsala jsem ji. A šlus.“

Osvěžení pod jabloní

Denis se zvedne.

„Necháme toho, mami, uklidni se. Nemá smysl se rozčilovat kvůli něčemu, co je dávno pryč. Koho to zajímá. Počkáme pěkně, jak rozhodnou soudy. Ty si teď odpočineš. A na podzim ti Nataša udělá zase ten tvůj domácí mošt. Udělá to ráda, stejně všechno zavařuje a nakládá a odšťavňuje jako šílená. Nebo ho odkoupíme od někoho z místních.“

Denis má neúčastný hlas. Dolévá jí sklenici. Je netrpělivý. Rád by byl chvíli o samotě. V uších bzučí pouťový kolovrátek, drkotají trakaře poutníků z okolí…

Vrásčitá ruka se vymrští, vyrazí mu naplněnou sklenici z ruky, kašpárkova rolnička zacinká.

„Prdlajs! Dyť já ten mošt himlhergot nenávidim, nikdá mi moc nešmakoval, hnusí se mi!“

Žlutavá tekutina se rozcákne po zdi. Mokré šmouhy potřísní černý závěs před krbem; efektní dekor. Polepí i televizor, curůčky stékají po obrazovce. Přelévají se přes postavy televizního panoptika, obličeje se vyklánějí, rozevírají ústa, vytrčí jazyky, lapají osvěžující kapky, pramínkové stopy potěšeně olízají. Nepoškozená sklenka se dokutálí k lakovanému, dubovému prahu. Váže na sebe neoblomný světelný paprsek, rozláme ho v geometrické obrazce a kobercové hlavolamy.

„Víš, proč jsem se celý ty roky prolejvala moštem z jablek? Víš ty proč?“

Talíř vyklouzne. Jeho dopad ztlumí perský koberec. Denis se unaveně shýbne. Ztuhne, jakmile se mu matčin roztřesený pětiramenný pohrabáč znovu zaryje do těla. Tentokrát do ramene. Ovládne nutkání otočit se a otisk jí oplatit.

„Protože to byly jabka právě z tohodle jabloňovýho sadu, rozumíš. Z žádnýho jinýho. To byl můj trest. Já jsem vysávala mízu ze stromů, pod kterejma leží moje vi-vina, já jsem tu vinu vysávala, aby to rozložený tělo zmizelo jednou provždy. Vysávala jsem mrtvolu z hlíny. A z mýho těla, z mý hlavy tak nezmizela nikdy.“

Nepochopily by nic, nány.

Barbora na matku horečně gestikuluje. V odlesku rozevřených okenních skel zahlédnu její ukazovák, kterým si překřížila sešpulené rty.

Proč urážím. Není důvod nasazovat na pracovitého, spokojeného zetě, který své dcery vychovával sám. Možná mě rozčiluje právě ta jeho spokojená vyrovnanost, s jakou mé dceři ustupuje z cesty. Natrhnu kůži vylisovanému alobalu.

Zmučená Bára spráskne teatrálně ruce, výron nepřesvědčivého nadšení.

„No, to byl teda den, ale to bude dobrý, dobrý to bude, všechno bude dobrý. Tak. Dáme si něco z těch dobrot, babi, jo? Určitě musíš mít taky hlad. Anča říkala, že v mrazáku je vanilková zmrzlina, ta nás v tom vedru aspoň zchladí, se šlehačkou a třešněmi, a všechno bude dobrý, jen a jen dobrý.“

„Dám si kopřivovou polévku.“

„Cože?“

„Kopřivovou. To je moje zkušenost z Terezína, se kterou se s vámi ráda podělím. Polévka se dá uvařit z jednoho listu zaprášené kopřivy. Mám chuť na kopřivovou polévku.“

„Klid, uklidni se.“

Denis se vyhýbá oslovení. Matka režíruje panoptikálně nestvůrný a zároveň zábavný rej, představení by si neměl nechat ujít. Na posvícenskou náves doputoval i strašidelný zámek. Začíná mu být trapné říkat té Ženě mami; oba se potkali v kotci věku, kde se rozdíly desetiletí smývají.

Žena se vychýlí z rovnováhy, Denisovo rameno stiskne bolestivěji, zároveň se o ně opírá. Vzteklou pantoflí od sebe odkopává talíř, který se pokoušel vyjevený Denis zdvihnout. Matka funí zdvojenou námahou razantních pohybů a soustředěného mluvení, které se v ní vzrušením zadrhává.

„Protože to, že se Gita vrátila, to nebyl první šok, kdepak, to nebyla první skvrna. Před Gitou se totiž vrátil je-její bratr. Co mu řikali Adin. Většina si myslí, že zas u-utek, že jak přivandroval, tak taky vodešel. Jen pár vyvolenejch vědělo, že zůstal. A dneska to vim jenom já, protože Klein je mešuge. Jen pár vědělo, že zůstal.“

Nemůže popadnout dech; uvolní bolestivé sevření Denisova zmodralého ramene.

„Zu-zůstal.“

Chtivě popadne Denisovu sklenici, chlemtavě dopije jablečný džus. Do kalného dna. Až jí tenké pramínky opouštějí koutky, vracejí se překotně na světlo boží, promísené slinami. A stékají za výstřih upnutých černých šatů.

Nášup z kopřiv

Denis matce podá papírový kapesník, aby si osušila krk. To odpoledne už jí nedoleje. K ušáku přiklekne. Jako ve zpovědnici.

„Jsi rozrušená, bludné představy člověka někdy pronásledují v zátěžových situacích. Zvlášť když jsou některé události tak vzdálené. Příjezd Lauschmannové tě vystrašil. Všechno se pak míchá a plete dohromady, to je v tvém věku naprosto přirozené.“

„Jako by to bylo dne-dneska.“

Žena ztěžka vstane. K synovi vztáhne obě ruce. Denis ucukne, nechce skončit v jejích spárech. Rafne ho za letní košili. Přitáhne si ho polorozhalenou hrudí nahoru k sobě. Zacloumá s ním.

„Stál tady, řikám ti. Jako ty. Adin Lauschmann. Bylo mu vosumnáct, vo čtyři roky mladší než já byl. Přirajzoval si to do Puklic z koncentráku pár dní před Gitou. Hádal se, vztekal se jak beran a řičel, že pometelí do Třebíče, dokonce až do samotný Prahy a ajncvaj rozmázne takovou nestydatou krádež. Za návsí se vyhoupnul na žebřiňák stařičkýho Kabrhela, kterej to už chudák měl v kebuli celý popletený a dokonce si považoval za velkou čest svíst mladýho pána. Nedojeli daleko. Tvůj táta, Láďa, Poledňák a Malý, co se tehdá eště jmenoval Klein, nadběhli přes židovskej krchov. Chtěli mu domluvit, aby nebláznil, neudával a co prej má jako dovopravdy v úmyslu. Měli přeci jen strach. Vyslýchali Adina tady v zámečku, večer ho zalígrovali pro výstrahu do trezoru starýho Lauschmanna, co tam teď Nataša skrejvá ty svoje pošahaný pytlíky. A zapomněli na něj. Ráno jsme ho vytáhli, málem se udusil, ale pořád ještě žil. Porád ještě chroptivě vyhrožoval. Nakonec ho zašpérovali do stodoly, přivázali k trámu a nechali vyhladovět. Poledňák a Láďa ho tam chodili kontrolovat. Nakukovali, jestli dodejchal. Náš táta taky helfnul. Zahrabali ho v jabloňovym sadu.“

„Kopřivovou. A jako delikatesu chleba s uzeným. Někoho si pozvem, aby nám plátky ukrajoval.“

Jak se to k nim chovám!?

Nesnesitelně.

Tři ženy, které mě obklopují, chtěly pomoct. Celý život jim všechno zatajuju. A když se po střípcích, které bolestivě poraní i je, pravdu dozvídají, tak je odmršťuju, urážím.

Tohle je taky jejich příběh. Když je budu vytlačovat, dávat před­nost dávným mrtvým, tak ten ďábelský kruh nepřetnu. Povyšuju se nad nimi. Svým utrpením. Ony za to nemůžou, že nezažily hlad, že nezhltly dvě lžíce kopřivové polévky, že neslyšely bosé hlasy zoufale se bránit sprchám, které považovaly za plynový déšť. Ale jsou to i jejich vzpomínky. A může to být i jejich budoucnost.

Čí je to vina, že mému světu nerozumějí. Cestu jsem neulehčovala. Celý život k druhým vysílám falešné signály. A ostatní je mají za pravdivé.

Jejich životy jsou součástí mého příběhu a jiných příběhů, které se pod slunečnou oblohou vsouvají do jediného příběhu lidského světa. Všechno má svůj čas, ten plyne dopředu i zpátky, bez přehrad a slepých koryt.

A přitom je za to nenávidím, že se do mého příběhu cpou. Chci je ušetřit. S chladnou tváří je nechávám opustit byt. Dceru neposlouchám, její pravdu slyšet nechci, nechci slyšet její bla bla bla.

„Vždycky jsme ti s tátou i tetou Ottlou jen museli uhýbat z cesty, to dusno s tebou se nedalo vydržet, ty jsi naše životy nevnímala nikdy a táta tě měl přitom tak rád, ale ten tvůj chlad ho zabil, málem zabil i mě.“

Bla bla bla.

Její táta zbožňoval jídlo. Hltal, futroval se a cpal nepřetržitě, rovnoměrně rozkládal sousta. Plátky masa s geometrickou přesností rozporcovával nožem. Na úvod vyjídal čtvercové tvary, obřad stolování zakončoval tvary trojúhelníkovitými. Rýže musela být servírovaná v miniaturních kopulích po obvodu celého talíře. Teprve do středu kopcovité hradby, teprve do středu této nepropustné hladové zdi se směla překlopit sběračka s čínskou masovou směsí. Když si přidával další porci, musel se rýžový prstenec zopakovat. Jen byl drobnější, s menším poloměrem, blíž k středu. Stála jsem nad ním a opatrně překlápěla horkou sběračku ostré směsi.

Johan byl sociolog a historik. Útočila jsem na něj denně. Copak lze zařadit a roztřídit duše, vnitřní tajemné vesmíry? Copak to lze? Vnější děje a vnější pohyby jsou jen prázdný odpad. Čeho se dopídíš, všechno těmi svými spekulacemi jen znetvoříš.

Smál se a žvýkal.

Růžová stužka v mlází

Z kašpárkova pimprlového divadla rovnou na expresní jízdu stra­šidelným zámkem; medvěd táhne dřevěný vláček se ztuhlým pa­­ná­čkem.

Žena se pustí rozhalenky. Vpadne zpátky do křesla. Pérování ji dvakrát jemně zhoupne. Denis odejít nemůže. I kdyby chtěl. Podlamují se mu nohy, zdřevěněl v těsném sedadle huňáčova zrychleného vlaku. Zírá na svou pomatenou matku jako na zjevení; vidí ji poprvé v životě.

Pod zadek si přisune rudě sametovou podnožku. Která spolu s křeslem tvoří soupravu vyrobenou v Anglii na míru těla Rudolfa Lauschmanna. Opravdový skvost anglického nábytkářského umění v rudohnědé úpravě.

„Ta lebka tehdy…“

„Lebka mladýho Lauschmanna. Vyhrabal jsi Adinovu lebku. Z ní jsi masil ty bábovičky. To bylo dost eklhaft.“

Uchechtne se a vyprskne žlutavé drobty. Tmou zavane průvan. Tím uchechtnutím ho matka obviňuje ze spoluviny.

„Jak jsi s tím vším mohla –“

Zarazí se. Dřív než dosloví svou přihloupou otázku.

„Jako vydržet? Žít se s tim dalo, za války vodkráglovali tolik jinejch. Zapomenutá historka. Jen kdyby vona pořád nevotravovala. Nevim, jak s tim teď mám umřít. Nechám to na tomdle světě. Tobě se vyzpovídám, tobě, ty seš chytrej po mně. Farář by to vydrmolil tý svý hospodyni, co sbírá podpisy slavnejch. Co když ty plameny pekelný přeci jen…“

Matka se uchechtne podruhé. Zaskočí jí. Chvíli kucká.

„Po těch letech je celá ta věc určitě promlčená. Měli bychom to –“

„Jako nameldovat policii!? A co myslíš, že by asi tak vyšetřili? Mrtvej židovskej sudeťák, kterýho nešlo nikam vodsunout.“

„Nebyl žádnej sudeťák. Pleteš všechno dohromady.“

„Dyť ten kluk byl tak hrozně umanutej, jak praštěnej žokem do hlavy. Pral se s Poledňákem a bráchou, hned jak přišel. Brácha mu musel kulometem vyrazit přední zuby, jinak by se tý pijavice nezbavil. Nechoval by ses jinak. Ale nezastřelil ho, to zas ne.“

Prudké trhnutí provázkem málem zlomí Denisovi vaz, vláček nestaví.

„Táta –“

„Ale dyť jak všechny ty roky utíkaly… žili jsme poctivě. Táta si myslel, že nic špatnýho neudělali. A je taky pravda, že ruku na něho nevztáhli. Prostě chcípnul hlady a žízní, dyť byl takovej hic. Nikdo by jim nic nedokázal ani tenkrát, ten kluk se vrátil vodtamtud jak lunt, takovej tyčkovitej střízlík, klidně moh vysílením padnout kdekoliv po cestě, ještě než sem vůbec dorazil. Takovej prodlouženej pochod smrti.“

„Cože?“

„Že šlapal prodlouženej pochod smrti. – Řikal Poledňák.“

„Na cestě domů?“

Ne, neposlouchám. Vrším řízky.

„Budete mít ode mě na víkend.“

„Mami, nech tý komedie. Maso jsem si koupila sama, sama jsem si ho naklepala, obalila, osmažila. A nakoupila jsem nejen to maso.“

„Nikdo se tě o to neprosil. A neprosí.“

Urazím je tou lepkavou hroudou, žádné pečlivé geometrické obrazce. Do téhož plátu alobalu na křehké řízky naházím chlebíčky, nahňahňám zákusky. Laskonky se rozlámou, krém otře o strouhanku, vnoří se do něj sesuté olivy, připlácne kus lososa.

Sladkoslaný štrúdl zamotám do stříbra, nakynutou vánočku odhodím dceři do náruče.

„Pěknou oslavu.“

Andula si z úst vytáhne růžovou stužku, znovu ji zpracuje, jazyk obalí narůžovělým igelitem, vyfoukne bublinu, práskne jí směrem k matce a ke mně. Báru vystrčí ze dveří.

„Nebul, padáme. – Fakt nechápu, jak vám dvěma mohli dát vysokoškolský diplomy.“

Práskne za sebou dveřmi.

Denis své matce příliš nerozumí. Přesněji řečeno: nerozumí jí vůbec.

Je mu nevolno. Pachuť zvratků cítí až v krku. Ocitl se v mlze, jeho život už mu nepatří, pozoruje se z dálky, není schopen se soustředit. Má strach, že omdlí. Vagónky prohučí spirálovým schodištěm, ko­drcají do nejvyššího patra, na dosah slunce. Přisedají vzrušené loutky pimprlového divadla; kašpárek jejich tlačenici přísně naviguje.

Denis se pokusí trhavou jízdu přesměrovat.

„Lauschmannová tvrdí, že její bratr žije v zahraničí, že emigroval.“

„A má na to důkaz, co? – Gitě neřekneš nic. Ani muk. Zůstane to mezi náma, Denisi. Zůstane to mezi náma. Vymazávala jsem to ze sebe a moštem se proplachovala tajně, ale když zas přirajzovala… V padesátym čtvrtym přilezla taky, nepoučitelná. Na zápraží na mě vystrkovala to svý těhotenský panděro, já umírala strachy, že někomu prozradí…, že se podřekne, jak jsem jí pašovala chleba. A že mě po-potrestaj stejně jako Adina. Nenápadně odkráglujou. Po tom jejim druhym návratu se mi, Denisi, zdávaly tak hrozný sny! Ležela jsem přivázaná ke stolu a kolem hory jídla. Jako kapr na suchu jsem lapala po jedinym soustu, ždibečku, drobku. Nakonec mi pusu ucpali hroudou hlíny. Brr. – A teď si přirajzuje zas.“

„O co ti, mami, jde? O co ti vlastně jde? Žijeme normální život. A ty nás všechny vláčíš na uzounkou lávku.“

Naznačí centimetrovou vzdálenost mezi palcem a ukazováčkem. „Takhle uzounkou. Máme v mlze kráčet za tebou. Ale pod námi je bažina. Nic jinýho než smradlavá bažina, ty poslední svatá!“

O co mi vlastně jde. Přepilovat mříže uvnitř.

Rozklepu se až po jejím odchodu. Znovu a znovu předstírám opačné pocity, než v jakých se utápím. Vnitřně poničená.

Odloupnu všechno, co na mě dneska naházeli. Odrolím strou­hanku z dlaní. Jsou suché, žádné krvavé těstíčko.

Ani své dítě, své vnučky nedokážu milovat víc než sebe samu. Natož ostatní lidi.

Ne, nechci se ve svých vzpomínkách brodit s nimi. Připomínat veteš, která dnešek zavalí. Nechci, aby věděli. V Puklicích kolem sebe vzpomínky odhazovat můžu. Dnešek ukázal, jak je můj návrat nežádoucí. Čistím se v Puklicích; vymezené smetiště mých minulostí.

O co mi jde, děvenko, ti dneska nepovím. Kuchyň mojí bobtnající hlavě nestačí, můj mozkový obal formuje do krychle. Vršek hlavy se zplošťuje, čelo se pravítkovitě napíná, v koncích protahuje a presuje do stropních rohů. Jsem čtyřrohý ďábel. Jsem zrůda, volám v duchu bezmocně na dceru, jsem čtyřcípá zrůda.

Kašpárek se matlá v hlíně

Denis se na ošumělé podnožce nehýbe. Ztěžklá, deštěm nacucaná houba. Hlava nepřijímá. Rozum stávkuje, brání se temnou prázdnotou. Denis na rukou cítí mazlavou hlínu, která mu s příjemnou mrazivostí obepíná prst, ale i zalézá za nehet, natlačuje se, rozšklebuje hranici mezi masem a nehtem, zemina rozráží bolestivou překážku, sunout prst stejným tlakem dál by slast proměnilo v trest.

Svůj chlapecký prst rychle vynoří.

Dospělý Denis si prohlíží mužný ukazovák, dlouhý a silný. Vybělený dezinfekcí. Pěstěný. Bílý půlměsíc svěšuje koutky, usazený v nehtovém lůžku, pod tvrdým krytem. Vrásky na kůži za nehtem jsou vodorovné, na kloubu spletené a hluboké. Stahuje je a vcucává vír času. A v místech, kde se prst připojuje ke čtyřem izolovaným spojencům, se čárky ztrácejí, nahrazeny tečkami; sprška drobných pih se sotva znatelnými chloupky. Štětinatá pavučinka, která Denise propojuje s Adolfem Lauschmannem. Tímto prstem se dotkl jeho lebky. Tímto prstem na ni poklepával. Touto rukou ji plnil pískem. Tomu mladíkovi se návrat domů podařil.

„Tomu mladíkovi se návrat domů podařil.“

„To jo!“

Žena pookřeje. Doufá v polehčující okolnost.

„Zasloužil by si řádně pohřbít.“

„To ne, Denisi, to v žádnym případě, začalo by se to vy-vyšetřovat, ty mě neposloucháš, sedíš si na uších nebo co?“

„Poslouchám. Pokud nezemřel násilnou smrtí, tak nikdo nic nezjistí. Nikdo se ho nedotkl, zemřel vyčerpáním, zkolaboval. Náhodou prostě narazíme při úpravách jabloňového sadu na tělo neznámého člověka, bezejmenného a –“

„To jo, jenomže… to ne… jako teda za-zaživa…“

Žena blekotá, slova se jí perou na špičce jazyka, bojují o prvenství. Když se nedohodnou, nastane pěstní zápas. A ten nějakou chvíli trvá.

Lednička je vyrabovaná. Dostanu nestydatou chuť na řízek. Z mísy alespoň vyškrábu zbytek čočkového salátu. Uvařím si brambory. A usmažím vajíčka. Pečlivě erteple oškrábu. Bezbranně schoulené do mojí dlaně. Svléknu je do naha, sedřu z kůže. Jednu po druhé. Teta Ottla slupky bleskurychle balívala do starých novin. Odhazovala do koše. Abych neviděla. Ty první měsíce jsem je odmítala vyhazovat. Tohle by Rozálce zachránilo život, tyhlety slupky by Rozálce zachránily život, vidíš to, a ty to tady vyhazuješ. Rvala jsem z odpadkového koše hrsti hnědých hádků, rvala si je do pusy, v ústech je rozemlela na kašovitě odpudivou směs s křupinkami hlíny a písku a ztěžka polykala.

Obviňovala jsem nevinnou. Zas tak moc se od ostatních neliším.

Vyčerpaná smažím vajíčka, jedno z nich vyhodím, zelenavý pukavec. Smažím je na cibulce. Cibuli rozříznu, nůž projede štiplavými plátky. Roztáhnu prsty. Vidím holčičí dlaň se špinavými nehty, jak křečovitě svírá cibulku od porodní báby Drbavé. Jediná se odvážila.

Měli strach. O svůj život. Bylo by to totéž, jako kdyby při zběsilém pogromu ukrývali Žida.

Chleba si namažu máslem s nízkým obsahem cholesterolu a posypu pažitkou. Nakrájím ji nadrobno. Dlouhé, tmavě zelené hádky rozsekám nemilosrdně napadrť. Sekám prudce a dlouho.

Medvědí mléko

„Chceš napít?“

Denis je nevrlý. Chce jen zamáznout proluku. Pod kašpárkovým velením kolotoč přenesou a roztočí na střeše strašidelného zámku.

„Na-násilnou smrtí, jak tomu ty řikáš, to teda vlastně trochu jo –“

„Trochu co? Tak to dořekni všechno, sakra.“

Nejraději by jí do pusy nacpal křupky po hrstech; ať proboha skončí.

„Uklidni se. Nemusíš se ničeho bát. Táta, Poledňák i strejda Láďa jsou mrtví. Kdyby to někomu řekli, dávno se to provalilo. A Klein trpí pokročilou demencí.“

Žena se na svém trůnu znovu rozchichotá. Nadskakuje jako na trampolíně. Kymácí se dopředu a dozadu; rozhoupává neviditelnou řetízkovou houpačku. Přitom vyprazdňuje slzavé váčky.

„Denisi… Denisi… kdybys věděl.“

Znaveného Denise vyburcuje pachuť hnusu. Vypelichaný papoušek cvaká zobáčkem a nabírá zalepené obálky z kola neštěstí, vyštrachá zbrusu novou.

Potlačuje odpor ke své sbírce hysterických doznání starých žen, cítí vztek a opovržení. Soucit, dokonce i přirozená zvědavost se vypařují.

Chlapec přestal mít rád mazlavou hlínu.

Temnou prázdnotou Denisovy lebky prosviští indiánský šíp. Upatlaná vzpomínka. Přetáčí film pozpátku. Pokaždé stopne totéž místo. Očima prohmatává znehybnělý obraz, který se zadrhnul.

„Lebka. Byla sice nerozbitá, nijak deformovaná, ale… Ano, já pitomec, ta lebka byla od těla oddělená. Vyhrabal jsem ji samotnou, pěchoval pískem, otáčel. Někdo musel s tělem manipulovat.“

Smích na tváři tuhne. Matka létá na pouťové houpačce. Sviští vzduchem výš a výš. Zábava se proměňuje v utrpení.

„Denisi, kdybys věděl, to byla prostě taková doba. Ládínek ho… Prostě jsme k-kvaltovali.“

„Byla jsi u toho.“

„Jen potom! Nepřerušuj mě porád, když ti něco povidám. Nestačili jsme vykopat hlubokou jámu. Byla hrozně světlá noc, žádná černota, co kdyby nás někdo zmerčil, všichni se báli a zemina byla vyschlá a tvrdá a… Ládínek… než jsme tělo spálili… tady v tom jejich krbu… to si neumíš představit ten cukerínovej puch… Ládínek ho vosekal.“

Denis sekne očima k černému závěsu, který matka ušila a nařasila před vymetený a navoskovaný krb. V němž se nikdy nezatápělo. Nikdy. Ani když jako děti s Natašou usilovně škemrali, třeba o Vánocích. Zacukají mu koutky. Nemá daleko k matčinu trhavému chichotání. To už je trochu moc.

„Cože s ním udělal?!“

„Vo-vosekal sekyrkou… aby ho líp poskládal do tý malý jámy… na žebra přeložil ruce a nohy… hlavu… zvlášť… pěkně ho porovnal.“

„Ano. Jistě. Jistě.“

„Zdá se to hnusný –“

„Je to hnusný.“

„…ale my jsme, Denisku, nemohli jinak.“

„Jistě. Ano. Jistě.“

Denis si hlasitě odkašle, hlen opovržení mu obalí hrdlo.

„Jistě. Šel zahradník do zahrady s motykou, natrhal tam rozmarýnu velikou. Tím se všechno vysvětluje. U rozmarýny moje matka s mým otcem osekávají mrtvé tělo. A na jiném místě a v jinou dobu tři floutci olamují ženské ruce. Jistě. Ano. Jistě.“

Víno je stočeno do lahví, tak se musí vypít.

Když polknu poslední sousto a olíznu drobky nalepené na nasliněný prst, kterým ťupám po talíři, vyčistím si zuby. Zavřu okno, zatáhnu závěs. Tak dlouho jsem s žádostí o rehabilitaci rozumně otálela. A na stará kolena… Měla jsem si paměť vymazat. Nešťárat ve vosím hnízdě.

Dole nervózně zacinká poloprázdná tramvaj. Zacinká podruhé. Rychle zacupitej zpátky, žij svůj život. Zacinká potřetí. Polknu prášek na spaní. Pozdní siesta na vysokém pol­štáři.

Vstanu, u okna polknu druhý.

Ulicí poskakuje opálená turistka s kosmetickým kufříkem, muž za ní po dláždění drkotá s nabobtnalým kufrem na kolečkách. Špinavá žena s moučným obličejem se opírá o hůl, v rohu náměstíčka nastaví dlaň; na zápěstí se zhoupne igelitová taška se zaschlým kečupem. Strnule čeká na drobné.

Denis matkou neopovrhuje za to, co udělala, ale za to, že mu ničí dosavadní život. Povyšoval se nad ní vždycky. I nad svou sestrou. Intelektuál, který se vyvlékl z holínek a nenávidí ty, kdo drží vidle a kydají hnůj na zahradě jeho dětství.

Uši si zacpat nemůže. Musí zachovat chladnou hlavu. I když je horko k zalknutí.

„Hlavně si zachovat chladnou hlavu.“

Zvedne zadek z podnožky, Denisi vstávej, kolik je hodin. Čapí kroky zaduní, kolena vzhůru, levá, pravá. Nařasí ošuntělý okenní závěs. Zvětšuje škvíru, pokoj zesvětlá; na obnaženém parapetu vyrovnává křupky, dvě a dvě proti sobě. Vytvoří šipku se sedmi hroty, čtrnáct protilehlých fazolek, čtrnáct spících tuleňů.

„Věcně okomentovat všechna ta absurdní vyprávění. Jedině tak. Ano. Jistě.“

Matka udiveně osuší oči. Nervózně proklepává podoční pytlíkovité váčky, tentokrát svým kapesníkem, látkovým, s vyšitým monogramem. Bolí ji synův chlad a odtažitost. Očekávala spojence, který ji polituje. Rozteklá a scvrklá v ohromném ušáku se obhajuje, průtok slov nabírá obrátky, stahován vírem. Denis v poklidu vyměřuje křupkový obrazec. Motivy žeber.

„Gitu jsem zachránila já, Denisi! Němkyni! Proti všem.“

Denis hrábne do hrnce na mléko. Pro novou várku křupek.

„Denisi, já mám schovaný eště ňáký lejstra, co Ládínek zfalšoval. Denisku, ty budeš můj prostředník, já Gitě helfnu eště jednou, dáš jí to, třeba to k něčemu bude, co já s tim, stará, nemocná, usoužená bába… Denisi!“

Denis poodstoupí a se zájmem studuje zdokonalený srpčitý výjev.

„Máš recht, Denisi, Gita tu může bydlet okamžitě, všechno se vystěhuje… Vemu jen ty svoje peřiny a židle a utěrky. Může se nakvartýrovat třebas hned!“

Denis vyloví delší kousek, prozkoumá, úlovek zahodí. Hledá bachratější křupku. Pro hrudní střed druhého žebroví.

„Z pražského bytu se stěhovat nehodlá. Šlo jí o očištění otcova a matčina jména. Chtěla, aby v Puklicích stál pomník. Jinak nic. Já idiot vyburcoval všechny známé na úřadech, právníky i… A vymýšlel, jak ji zničit. Já idiot.“

„Denisi, já mám nějaký úspory. Já jsem špárovala celej život, pro vnoučata… Já ti to, Denisi, všechno dám, teď hned ti to dám, mám knížku na heslo, pocem, já ti to heslo pošeptám, pocem, Denisi –“

Marně se pokouší vyprostit z měkkého ušáku. Hektická překotnost svazuje končetiny. Už tak sešněrované strachem. Očekávala odlišnou reakci. Spikleneckou.

Denis už kdysi dokázal smazat minulý čas. Vrátit k bodu nula. Zhmotnělé boží znamení, vše je odpuštěno, všechno včerejší vymazáno.

Žena se dívá na Denise a vzlykne.

Tentokrát měla mlčet.

Žebračka se odšourala. Odvrátím se od světlem změklé ulice. Ospalý rudý kotouč je neúprosný.

Dřímám v zastíněné ložnici, teplý vzduch zneklidňuje.

Potměšilý dnešek nedá spát. Chci být sama, přitom vykukuju za zády každého člověka, můj život prosakuje do ostatních. Bez nich bych byla jen proděravělý cedník. Nabaluju osudy ostatních, ty jsou propleteny s jinými, každý propojen se všemi. Propojen, scelen – a sám. V pavučinkách vztahů.

Měl to být snadný návrat.

Jak jsem mohla být přesvědčená, že narazím na hranici, že o druhých vím všechno. Nikdy není účet podškrtnut a sečten. Nekonečná měňavkovitost. Rozpůlit se, rozčtvrtit, rozdrolit… Se svými depresivními stavy umím zacházet. I šok jsem prožila. A přežila. Nejeden. Nepoučitelná.

Meteorologové předpovídali přívalové srážky.

Polknu další prášek. Oči se klíží.

Výslužka

Ve vstupní hale cosi zarachtá.

Žena strne. Bleskurychle vypne páteř, uhladí vlasy, dosuší oči. S nečekanou mrštností se sehne. Zdvihne talíř z koberce. Sfoukne smítka, rukávem vycídí dno, z kastrolu na ně přihodí hrst křupek; mechanicky začne ujídat. Po synovi hodí nasolený kapesník.

„Utři ty fleky na televizi. A mlč! Před Natašou ani slovo. A zhlas televizi. Pořádně.“

Pouť obohatily střelnice; vzduchovky nabíjejí ostrými. Dorazily v plné polní. Nataša vpadne rozrušená, tváře zčervenalé z nevídaných pouťových hrátek.

Přistihne matku a bratra, jak zaujatě sledují televizní seriál. Jako zhypnotizovaní naklánějí hlavy podle pohybů skřítků. Ti se pobaveně shromáždili, ukazují si na tu dvojici, popadají se za břicha.

Do úst si bez přerušení vpravují žluté křupky. Mechanická rypadla hrabou v kastrolu, dolují z mísy. Denis vstane, skřítkové couvnou, pozorně mapují chování muže, který uzobává z parapetového vzorce. Natašu ten výjev z míry nevyvede.

„Denis už ti teda všecko řek, mami?“

Matka odtrhne oči od obrazovky.

„Jo.“

„Vesnice je vzhůru nohama. Taková nestydatá krádež. Lidi jsou rozčilený. Na lidi už je toho moc. Lidi tady nechtěj žádný vracení. Drbavá povidala, že ji přece nějaká fašistka, co jí ještě ke všemu straší ve věži, nebude vykopávat z domu. A mladej Kabrhel řek, že by to byla křivda na křivdu. Stejně to byli páni a viděli jen sebe a svý příjmy. Na všechno jim tady dřeli ti chudáci. Ale Láďa řikal, že nic není ztracený, prej je to regulérní blázen, kape jí na maják, není svéprávná.“

Denis dočistí parapet. Pečlivě smete drobky z límečku, z chlupů na hrudi, ze stehen. Chvatně se loučí. Vymluví se na službu v nemocnici.

„Dyť si řikal, že zůstaneš do pondělí, abysme se na ni mohli ještě připravit, domluvit co a jak dál.“

„Změna. Musím do práce.“

„Ty jsi pro celou vesnici hrdina dne. Tobě postavíme pomník.“

Nataša trochu znejistí, jestli před matkou neprozradila víc, než měla. Těká očima z jednoho na druhého. Denis ji uklidní polibkem na tvář.

Matku na skráň nepolíbí.

V náručí svírám čerstvě porozeného syna. Prababička se mihne přes dvůr. Hlavu zabalenou v šátku. Zapálila oheň v sednici i v kadibudce na dvoře. Varuje před husou a houserem, štípou do břicha. Do masa kolem pasu. A uždibují navrstvený tuk. Přijet měla i maminka. Místo ní dorazila cizí žena s blonďatou holčičkou v drobných, troj­úhelníčkových plavečkách. Dobíhám s novorozencem na záchod. Úprkem. Zabouchnu za sebou dveře dřevěného domečku, zaklapnu zrezivělou zástrčku. Houser a husa se už kolébají za trouchnivějícími dveřmi. Kejhají a kejhají, jejich těla rostou a oranžové zobáky se zvětšují, protahují, dotírají. Prababička je bez tváře. Zející černá díra v pestrobarevném šátku. Zdvihne děvčátko, opálené tělíčko vecpe houserovi do krku. Jako šišku. Potí se a funí, jak do zobáku nakonec vecpe i zrůžovělé patičky. Dívám se škvírou, ani nedutám. Jsem bezmocná, dělat nemůžu nic. Zející čerň mne dlouhý, bílý, mastný krk. Který se vlní pohyby dětského těla. Pohřbeného v husím těle. Zaživa.

Prudce rozevřu slepené oči.

Vánek přibouchl otevřené okno.

Nataša Denise horlivě obejme ještě u auta.

„Jen díky tobě se prej starosta moh ubránit proti tý kudlance nábožný.“

Na zadní sedadlo vnutí dvě plata vajec.

„To ti posílá rodina starýho Kleina, teda Malýho, furt to pletu. Že taky moc a moc děkujou.“

Vyklidí přední přihrádku, vymete doklady, vyhmátne automapy, místo nich vloží a zaklapne rozměrné hrbolaté balíčky, snad s bonbóny. Zahalené v lesklém balicím papíru, převázané červenou mašlí.

„To si votevři až doma, budeš zírat, takovejhle podpis nezískáte snadno ani u vás v Praze. Znamení, že se všechno k dobrýmu vobrací.“

Na přední sedadlo k rozházeným papírům usadí pytlík třešní.

„A uvidíš, jaká bude letos na podzim úroda jablek. Nádhera!“

Denis přibrzdí na tomtéž místě, kde ho před polednem vypoklonkovala paní Lauschmannová. Vystoupí ze svého červeného auta japonské značky. Pod kmeny třešní, jejichž koruny se teď vpodvečer tyčí hrdě a nehybně. Je mu nevolno. Při pohledu na ostře zelenou trávu protkanou nahnile rudými plody potlačuje obnovené nutkání zvracet.

Jsem vrah.

Odplivne si. Ještě vězel v matčině těle a už zabíjel. Pěkná zjištění o sobě samém. K šedesátce.

Opře se o zvrásnělý kmen. Zvrací. Bosýma nohama ve značkových sandálech ucuknout nestačí.

Celý den nejedl; vypil jedinou sklenici jablečného džusu, vyzobal několik křupek. Nedostatek tekutin. Vyčerpání přiživované tropickým vedrem a nedostatečným spánkem; má za sebou noční službu v nemocnici.

Je to prozaické.

Nasedne do auta. Překříží se pásem. Co teď s tím vším haraburdím, které zbylo z rozmetané pouti; polámaný kolotoč, utržené houpačky, omlácený kašpárek, rozbitý zámek běsů, uprchlá strašidla, ztrouchnivělé maringotky.

Cestou do Prahy, když si obličej otírá osvěžujícími ubrousky a tělo ochlazuje průvanem, v něm vzklíčí myšlenka. Uhnízdí se a rozlévá v pevné přesvědčení.

Než zaparkuje v tmavnoucím centru Prahy, v ulici, kde bydlí, v ulici zanesené letním prachem, než projde kolem stolků zahradní restaurace s plápolajícími svíčkami, mezi nimiž kmitají dva číšníci s platy napěněných půllitrů, než tělo pokryje sprchovým gelem a spláchne nechutný pach z úst i nohou, než svlaží kůži, čpící nakyslým potem, je rozhodnuto.

Taková něžná letní noc a je rozhodnuto.