Návrat pátý(pozdní léto 2005)

Popraskané krunýře

Denis do své trucovitě vzývané tramvaje číslo třináct, která by se prokusovala známým územím, zatím ani nenastoupil. A to ho žere, sžírá a vykusuje zevnitř. Touží zachránit svůj starý dobrý život. Touží v klidu navštěvovat matku za ztěžklými závěsy. Například.

Paní Lauschmannová si pozve Denise do svého pražského bytu. Domů, mohla by říct bez výčitek. Protože domov v rodné vile už nikdy fungovat nebude. I kdyby jí zdi navrátili. Puklina mezi tehdy a nyní, puklina mezi Gitou Lauschmannovou a nimi, puklina v mozku, která rozštěpila život někdejší holčičky, je nezcelitelná, v rozměrech její postavy. Hrobu znovu a znovu vykopávaného. Vždyc­ky, když tamní zem ucítí pach jejího těla, zryje se záhon, kope se čerstvá díra.

Denis zažlucené porcelánové panence pomůže ze dveří vozu, s důstojnou galantností nabídne své rámě. Rozmrzla z krunýře ztuhlosti.

Pravou ruku si ještě mýt nebude. Ještě se na ten záblesk žluti pořádně podívá.

Zblízka.

Vím, co je to zakoušet bezmoc. Tělo svázané ostnatým drátem, posazené na rozžhavená kamna.

Vrtá mi hlavou, proč se Denis nechává deptat sám. Když chtěl zdeptat mě. Ten jeho zájem a nasazení, s jakým se snaží vydobýt ze země pomník, jsou nebývale upřímné. Takhle se o mě dlouho nikdo nezajímal. Od smrti tety Ottly nikdo. Drhnu rejžákem hanbu z otcova jména a on nese kbelík s mýdlovými bublinkami a horkou vodou.

Pustím si ho k tělu, vynuluju odstup. Odhalím skladiště tajných zbraní.

Denis sedí a listuje modrými, čerstvě a zhusta popsanými sešity, šustí úředními záznamy mých posledních pošetilých snah, na jejichž konci byli rodiče rehabilitováni.

V červenci 1945 sebrali tatínkovi veškerý majetek. Zámek, velkostatek, 270 hektarů polností, dílny, lihovar. Úředníkům to dovolil Benešův dekret číslo 12 zabavující majetek zrádců a nepřátel českého národa… Lauschmann svým způsobem života cítil jako Němec, podporoval německý živel a s ním se stýkal. Denis nenasytně listuje, slídí po jménech. Za vším přece vždycky stojí konkrétní jména. Ne doba, lidé jsou vinni. Obvinění stálo na svědectví tří osob. Korunním svědkem byl Ládínek Stolař. V Lauschmannově rodině se mluvilo německy a stejně se vedly i účetní knihy.

Tato věta rozhodla.

Ládínek Stolař získal kovárnu i dílny a pro svou sestru zámeček. Další dva svědkové část polí. Zbytek se rozdělil mezi sedmdesát pět obyvatel Puklic.

Denis otáčí stránky šlachovitou paží.

Já vidím hubenou paži chlapeckou, sotva desetiletou. Skrytou ve vytahaném, ručně pleteném svetru. Zjeví se v sadu, mezi jabloněmi. Trpasličí postavička. Pomalu se přibližuje. Nedůvěřivý chlapec. Blonďatý. Je počátek léta, ale on má přes hubený hrudník přehozen starý, žlutě ušmudlaný svetr. S vytahanými oky.

Teta Ottla se na něho usmívá medovou sladkostí zdravotní sestry. Chystá se stanovit diagnózu.

„Ahoj, chlapče. Ty tu bydlíš?“

„Jo.“

„Támhle na tý jabloni, to je pěknej domeček.“

„Jo.“

„Ten sis postavil sám?“

„Ne.“

„S kamarády?“

„Ne.“

„S tátou?“

„Jo.“

„A jak se jmenuješ?“

„Denis.“

„To je zvláštní jméno.“

„Jo.“

„A tatínek je doma?“

„Ne.“

„A maminka?“

„Jo. Se ségrou.“

„Pustíš nás dál? Potřebujeme si jen na chvíli s maminkou popovídat, víš. O starých časech. Jsme starý známí.“

Chlapec chvíli váhá, ale pak přece jen branku odemkne. Vede nás, tři letní krále, se zvláštní hrdostí. Otáčí se a okukuje. Jdu zvolna a něžně se dotýkám jabloňových lístků. Z rozpadlého altánu zbylo několik trouchnivějících prken. Přejdeme rozlehlý kamenný dvůr. Až k dřevěným, vyřezávaným dveřím se speciálním kováním. S ornamenty, které navrhovala maminka. A které pro ni pečlivě vyrobil mladý kovářův pomocník, Ládínek Stolař.

Předejdu všechny. Ztuhlými prsty chci obejmout kovovou vlnovku černé kliky. S maminčinými ornamenty propletených hadích těl. Chlapec mě předběhne. Provlékne se kolem jako užovka a prudce se na kliku zavěsí. Poodstoupím.

„Já vám ji zavolám.“

Ze dveří vykoukne Žena. Pramínky vlasů, které se jí uvolnily, si navyklým pohybem připne zpět. Nenarušit úhledné zdání. Každý svobodomyslný pramínek svázat, sepnout, zkrotit. Nebo vyškubnout. Tře si ruce do červenobílé utěrky, tře si je dlouho, i když je musí mít už dávno suché.

„Dobrý den.“

„Dobrej. Koho hledáte?“

Z útrob domu za Ženou přicupe tmavovlasá holčička, mamíí, chytne se matky za sukni a chichotá své rozpaky do dlaně.

Nevydržím to. Vyjdu zpoza manželových zad, blížím se k Ženě, nemůžu své kroky zastavit, nemůžu zastavit sebe samu. Udiveně mě sleduje. Chytnu ji za zápěstí. Té ruky, v níž svírá utěrku.

„Čekám dítě.“

Vytrhne se a obě ruce do utěrky nervózně zamotá. Zmateně nás přelétne pohledem.

„Čekám dítě. Jako vy tehdy, pamatujete.“

Žena hrůzou zkoprní.

„Zachránila jste mě!“

Pravou ruku vymotá z utěrky a zachytí ječivý úlek rozevírajících se úst.

„Proboha!“

Couvá a drmolí.

„Vůbec vás neznám. Neznám. Vás já jsem nikdy neviděla.“

„Já jsem přece Gita, Gita Lauschmannová, jenom jsem si chtěla v kůlně vzít takovou –“

„Já vůbec nechápu, vo čem to tu mluvíte. Odejděte. Děte. Děte pryč. Nebo zavolám esenbé.“

Holčičku otočí ramínkem zády k nám a vstrčí do domu. Zacouvá do dveří s ornamenty a zabouchne je za sebou. Dveře znovu rozrazí a vylítne pro Denise. Který se zájmem zírá. Žena ho přitáhne k sobě. Za vytahaný rukáv. Marně nahmatává dlaň. Vlněná oka se natahují, protáhnou v síťovanou rouru. V níž se skryjí i bříška chlapcových prstů se smutkem za nehty. Prudká, drsná rána. Oba v ní zmizí.

Teď se rozpohybuje teta Ottla. Zabuší pěstí na dubové dveře.

„Co se schováváte? My vás neukousnem.“

Teta buší a buší. Bubnuje rytmicky oběma pěstmi, jako by vymílala dva důlky pro strnulé válečky prstů, vytlačovala dřevěné těsto, jako by chtěla prorazit průzory pro dvě oči, omodralou kůži ježovitě nazdobit dlouhými třískami. Které by pak sykavě vytahovala. Zatímco já bych nahlížela dovnitř.

Dřevěná vrata odolávají.

Vrazím si pěst do pusy. Abych nevykřikla. Promarnila jsem svůj život. Rychle se zachytit všedních úkonů, než nastane sesuv půdy pod nohama. Zatím mi pod chodidly podklouzlo několik kamínků, odkutálely se do propasti. Ještě za nimi nechci. Obrysy zkaleného snu se kdesi pode mnou přehupují, přetvářejí se v silný vír. Ten si mě přitahuje jako magnet; na chodidlech cítím chlad prvních kapek. Rychle pryč, než mě to vcucne nadobro.

V kuchyni zaleju čajové sáčky s příchutí karamelu. Vrstvím pyramidy sušenek. Na dva žluté tácky s obrázky medvídků. Pozůstatek dávných dětských svačin; jiné sluneční nádobí doma nemám. Vůbec vlastním málo žlutých věcí.

Říká se, že když je člověku dvacet let, čas nevnímá. Já ho vnímala ostře. A proto jsem ho tolik ztratila.

Nic nového pod sluncem.

Na osminky rozkrájím velká, červená jablka z Francie.

Když jsme se narodili, otec každému z nás zasadil jabloň, ty nejlepší druhy, renety a malináče. Ty krouceniny patří nám. Fotografoval nás u nich každý rok. Aby viděl, jak rostou děti i stromy. Představoval si, že to tak bude po celý život. Že se tu každý rok ve stejnou dobu sejdeme. A vyletí ptáček.

Prudce se rozkašlu. Jablko se odkutálí na zem, vyděšené ztrátou pevných prstů a roztřesenými tahy myšlenek. Rozkašlu se pocitem jícnu ucpaného desítkami rozcupovaných dokumentů. Zdušenou pusou krmenou papírovými útržky úředních lejster. Přejdu do koupelny. Dávivě se opřu o umyvadlo; stejně jako kašlávala teta Ottla, když se jí po hádce přitížilo. Denis ťuká na dveře.

„Jste v pořádku?“

Ne, nejsem.

„Ano.“

„Nepotřebujete pomoc?“

Potřebuju a hned.

„Ne. Děkuju.“

Denis do koupelny nevidí. Slyší proud vody. A vzlykot.

Paní Lauschmannová odemkne za půl hodiny. S osušenýma očima, převlečená. Denis po špičkách nakoukne do koupelny, v níž rozprášila štiplavě voňavý parfém. Na poličce odsunula krém proti vráskám. Na jeho místo postavila zastaralou dřevěnou mističku se solí. Umyvadlo je čerstvě vydrhnuté. Blyští se a leskne. Denis sehne hlavu.

Červená nitka se zatoulala pod spodní část umyvadlového korýtka. Sklouzla k odtokové rouře. Přičichne. Neomylný pach krve.

Z proutěného koše na prádlo dvěma prsty vytáhne sukni. Rozmotá ji. Na pravém stehně ztvrdly rezavé, posolené skvrny. Denis zaklapne víko, vrací se za paní Lausch­mannovou. Ta píše o překot, ruka se jí míhá, předstírá, že se nic nestalo. V koši na odpadky přibyla čerstvá sněhová koule zmuchlaného papíru. S tečkami rozmáčklých borůvek. Zdvihne hlavu.

„Vypijeme si čaj.“

Kyselé jablko

Denis neunavuje obdivnými výkřiky nad starožitným nábytkem. Neodbíhá k výhledu na středoevropský barokní skvost a divadelní budovu. Ani k rozborům počasí. Neodlehčuje. Ví, že chceme mluvit o jediném. Ale je to muž. Hlavně žádná lítost, hlavně žádné vciťování.

Jablka ostentativně přehlíží; nad jejich rozkouskovanými těly šlachovitá ruka několikrát zakrouží a jako sup se vrhne – na mohylu ze sušenek. Drobí na koberec, usrkává čaj.

„Paní doktorko, já jsem ten poslední, kdo by chtěl obyvatele Puklic bránit, to víte sama nejlépe. Jenomže… většinou se tak chovají z nevědomosti, historické souvislosti se jim pletou. Nevnímají kontext. Oni nejsou schopni rozlišovat mezi jednotlivci…, ať už dělali cokoliv a žili kdekoliv.“

„Vážně? Nepovídejte.“

„Promiňte, mluvím jak idiot.“

„To jistě ne.“

Přisunu hranici se sušenkami blíž, aby se nemusel natahovat. Vytáhne dvě spodní oválné karty; stavba se rozpadne.

„Nacisté promyšleně a plánovitě prováděli nesrovnatelně horší zvěrstva, nesrovnatelně.“

„To jistě.“

„Německá menšina v Puklicích byla velká, nešlo o jednotlivce, ale o desítky fanatiků.“

„To jistě.“

„Vás třeba nikdy nezajímalo, jak žila za války česká menšina? Mě ano, mě to poslední dobou zajímá hodně. Němci byli zhenleinizovaní tak, že tam nešlo žít. Řadu Čechů vystěhovali bez náhrady. Několik hospodářství zabral útvar SS Auswanderungsfund für Juden, plno domů a koželužnu –“

Vypínám zvuk, studuju napjatou tvář. O co mu jde? Zdusím osvětovou přednášku v samém zárodku. To jsem si mohla rovnou rozevřít potištěný plát novin. Jakýchkoli.

„Jistě, jistě. Vím, kam míříte. Že všichni Němci byli Hitlerova pátá kolona. Já to vím. Že zblbli. Já to vím, že i někteří pukličtí Němci vítali hajláky slavobránami. Já to vím, jak moc chtěli dokázat, že si své připojení k říši zaslouží.“

Vím to, no a co. Rozhryzat další pivní tácek ho nenechám.

„Úplně stejně zblbli Češi v roce čtyřicet pět. Jenomže Češi měli být bystřejší, Denisi. Prožitých šest let je mohlo varovat. Měli dalším zrůdnostem zabránit. A především, a to si, Denisi, jednou provždy zapamatujte: já nechci být odškodněna jako Němka. Já chci být odškodněna jako člověk, kterému se stalo bezpráví. Jako člověk, jako občan, který byl postižen neprávem. Chci, aby se řeklo, že tady byl páchán zločin. – No co na mě tak vejráte?“

Denis nerozumí. Bože, jak ten nerozumí. Jen prohrabává a slepuje hromadu šrotu, rozkutálená kolečka. Porovnává roztroušené šroubky; nikam nepasují.

„Ne ne ne, je to politická otázka, jedinec nezmůže nic. Češi předběhli tehdejší sovětské bratry a byli v lecčems radikální, ano, ale to bylo právě proto, že –“

„Mě politická pozadí nezajímají.“

„A to je právě ta chyba, paní doktorko. To je právě ta chyba. Mnozí se ocitli naprosto nevinně v situacích, které prostě zvládnout nemohli. Nesmíme všechno… všechny hodnotit tak příkře. – Existovala reálná hrozba nové války. Například.“

„Panebože, nechte toho, Denisi. To místo vás můžu nechat blábolit rádio. Důležité je, kdo co koná. Říkat může kdokoli cokoli. A psát také.“

Povytáhne uraženě obočí, ani nemukne.

„Denisi, člověk je zodpovědný za své činy. I když nikdy neovlivní, jak jsou interpretovány.“

Ano, jsem neomalená. Ale pasovala jsem ho na blízkou duši. Tak ať se snaží porozumět.

„Vždycky jsou to konkrétní lidé. Ten mlýnek, kterým Pukličtí točili, semlel nevinné. A já chtěla, aby to přiznali.“

Křeček uhryzuje sušenku za sušenkou, kolečko za kolečkem. Má jich plnou pusu, mluvit nepřestane.

„Lidi nezměníte. Odpusťte jim, přimkněte se k těm několika, kteří… Mnozí se snaží… Moje matka například…“

„Kdo ze sebe dělá kost, toho sežerou psi. Mám už jenom ty vzpomínky.“

„To není pravda.“

„Je. Držím se jich jako klíště. Takový strašlivý smutek. Třeštit oči do stropu, promítat si minulost. Jenže i šťastné okamžiky nelze přetrpět právě pro onu nenávratnost. Třeštit oči do stropu těsně před svítáním. To je totiž, Denisi, jejich hodina. Když první světelná košťata, hrábě a pohrabáče přejíždějí po stropě. Prohrabávají prožité. Vypustila jsem džina z lahve v okamžiku, kdy jsem se poprvé dotkla perem papíru. Kdy slza pokaňhala bělobu.“

Peníze od Hitlera

Srkání čaje, kolébání lahodné hladiny v šálku, vdechování karamelových vůní. Za oknem se setmělo, v dáli zahřmí. První kapky dorážejí na okno. Přisunu k Denisovi tácek s jablečnými stroužky; odsune je zpět. Přisunu je znovu. Po jednom srpečku sáhnu sama. Přestane žvýkat, s bolestivou grimasou sleduje, jak mi šťavnatý srpek mizí v ústech. Kde je systematicky drcen.

Vztáhne dlaň po další sušence; socha ožije. Denis chroupe a chroupe. Déšť crčí, dobývá okenní tabulku, capká po ní.

„Co s nimi chcete udělat?“

„S Puklickými?“

„S těmi zápisky.“

Denis v ústech rozemele poslední sušenku.

„Vydáte je?“

Nasliní si prst, nalepí odroleniny ze žlutého tácku. Drobky, které mlaskavě slízne.

„Kdo by něco takového vydával? A i kdyby – kdo to bude číst? To nejsou vzpomínky. To jsou zatuhlé bludné kořeny; život jsem prosála přes síto. Bílou mouku ignorovala a pod lupou studovala nečistotu. Špetka svinstva a znehodnotí vagón mouky.“

„Vydejte to.“

„Tím psaním se dávám všanc, Denisi.“

„Nebude problém domluvit se s některým nakladatelstvím. Nebo je vydejte sama.“

„Kde bych na to vzala peníze?“

„Tady.“

Denis prst obalený drobky zapíchne do žlutých desek. Pomník Rudolfa Lauschmanna.

„Stavbu pomníku nechte na mně, já to zařídím. Ale prozatím, skutečně jen prozatím – to vám slibuju – je návrh na památník neprůchodný. Takže kniha o vašem otci by svým způsobem vyvážila původní úmysl.“

„Na pomník otci jsem chtěla vyčlenit peníze z česko-německého Fondu budoucnosti. Poslali finanční odškodnění za léta strávená v koncentračním táboře.“

„No, tak ať ty peníze odškodňují.“

„Můj život je bláznivá jízda na tomtéž kolotoči, Denisi. Vždyť to jsou vlastně peníze od Hitlera.“

Dlouho odkládaná cigareta

Krvavý západ slunce zbavený všeho žáru; zamrzlá moře neroztají. Mluvíme do pozdní noci, poslední srpnové noci, kterou ochlazuje dobyvačný podzim. Vyprovodím Denise před dům, na dláždění.

„Byl to náročný den.“

„Ano.“

Po celé horkokrevné léto se Praha rozkošnicky protahuje a předklání, aby svůdněji zaplnila hluboký výstřih, aby vyboulila, co nabízí. Po těle jí putovaly rojnice turistů a ona se chtivě předváděla. S nocí uhlazovala boky, kurevnicky povytáhla krátkou sukni a odkopávala kalhotky.

Teď je Praha vlídnější.

Jako servírka, která si po namáhavé šichtě, kdy šiky turistů v lokále řídnou, může konečně v klidu noci odběhnout na opuštěný dvorek: zády se opřít o chladivou zeď, vydechnout a s klidnou potěchou vykouřit dlouho odkládanou cigaretu. Nervozita vyprchává s prvními hvězdami a modrými šlahouny dýmu.

Léto končí. Během Denisovy návštěvy nebe kratince zčernalo. Sprchlo. Teď už mezi průsvitnými šedivými tyly zase svítí měsíc. V úplňku, který mě sceluje. Zbyly poslední kapky na zábradlí. Stoupám do schodů pěšky. Výtah minu. Ano, budu psát. To je moje záchranná vesta.

V tom bude moje síla. Snažit se porozumět jejich životům. Bez rozdílu. Všechny obejmu do náruče. Jako bych nesla košík hub, které se vedle sebe natřásají, vyvyšují, překřikují a hádají o to, která z nich je důležitější, která chutnější a která má právo na větší prostor. V sladkém nevědomí, že za pár minut se na pánvi neodvratně usmaží. V sladkém nevědomí o tom, že už v sobě přece nosí smrt, smrt začala. Vteřinou početí.

Někdy mám pocit, že na mě zapomněl. Dříve než ostatní lidé zvolali Bůh je mrtev, zvolal on Člověk je mrtev. Dříve než jsem s ostatními hlasitě zvolala On je mrtev, zvolal on neslyšně Ty jsi mrtva. A odvrátil se ode mne.

Johan, můj druhý manžel, nepřemýšlel o tom, jestli Bůh je. Johana zajímalo, jestli Bůh bude. A jestli vůbec zná rozdíl mezi dobrem a zlem. Podle Johana bylo takové primitivní dělení nesmysl.

Cpal do pusy urýplé kousky dortů na špičce lžiček. Šrotoval čokoládu. A chleby s marmeládou. A drobivé laskonky. Jako Smolíček pacholíček. Který vyčkává okamžik, kdy na něho vystartuje Jeskyňka, se kterou dobrovolně žije.

Flák masa

V paní Lauschmannové se rozlévá blažená síla, navrací energie; únava odplula s letní přeháňkou. Začne psát s novým elánem. Pro Denise. Píše jako o život. Píše o život. O všech lidech kolem. Se svými vzpomínkami už nezachází nedbale. Aby nemusela vysedávat v černém sklepě minulosti.

Bez svíčky.

A za odměnu si dopřává koncerty a divadla, kam ji Denis zve. I do kina se s ním vydá, jednou se dokonce během jakéhosi thrilleru nahlas a rozpustile směje, když herec v lékařském plášti vyhrábne z těla oběti čtyři kulky, v dlani je potěžká a jednu předá detektivovi. Tahle byla smrtelná.

Mluvívá ona. Denis mlčí. A tak paní Lauschmannová zaplňuje svým vyprávěním všechny proluky a hluchá místa, do nichž by se Denis mohl vklínit. Vycítila, že se Denis pere sám se sebou. Rád by jí cosi řekl. Sama oddaluje trapnost oné chvíle. Přesvědčena, že se jí chce vyznat ze svých citů. A ona by musela odmítnout. Vysvětlovat, že do dravých partnerských vod už nevstupuje.

Paní Lauschmannová píše. Není minulost, přítomnost, budouc­nost; pomocná dělení celku, prázdná slova. Všechno je v ní od počátku. Propojené. Celý tok času. Všemi směry. Proudění času tam a zase zpátky, nese ho v sobě celý. Ale vnímá jen jedním směrem.

Dopisuje a cizeluje. Dokumentuje svůj vnitřní vesmír. Sepisuje všechno, slátává nitky rozpadlého masa. Předhodí krvavý flák svého života těm supům. Ať ho vyklovou.

Vrátila jsem se z Rudolfina. V zbrusu nových, bledě modrých šatech. S tmavomodře kytičkovanými rukávy. Je babí léto; pavoučkové odlétají, rozfoukáni větrem.

Na Mahlerův koncert mě pozval Denis. Dnes mne na rozloučenou poprvé políbil suchými rty na ústa. Kdyby to jen jeho matka tušila. A Stolař. A moje dcera.

Někdy sedáme nad karamelovým čajem a rentgenovými snímky, které přináší; přeme se nad komplikovanými případy. Je mi to příjemné. Těší mě jeho přítomnost. Netykáme si, ještě ne. Ale ve vzduchu cosi jiskří, zdám se mu přitažlivá. Vzrušení ze stárnutí? Je vzrušený z pavučinky vrásek, ve které můj obličej uvízl?

„Nikdy jsem se nesetkal s člověkem, který by byl každý den a v každou hodinu tak pečlivě oblečený a upravený jako vy. Vždycky mám pocit, že každou chvíli vyrážíte do divadla. Přinejmenším.“

Roztaju. Koketně.

„V tom není za mák koketerie, to má svůj naprosto prozaický důvod. V mém věku vás už smrt může dostihnout kdykoliv a kdekoliv. Já chci, abych jí byla důstojným partnerem a aby mě druzí našli v esteticky přijatelném obalu.“

Zasmáli jsme se tomu oba.

„A taky bych ráda, aby se za mě Adin nestyděl. Pátrám znovu, oživila jsem pohřbenou naději. Nejen obnovenými kontakty přes mezinárodní organizace. V některé z počítačových sítí světa nějaká stopa uvíznout musela, přece se nepropadl do země.“

Denis drmolí dlouho. Další z těch vypjatých chvil, kdy se mi nedívá do očí a vede spletitý monolog. Gesta i hlas naznačují vážnost chvíle, předehru k velkolepé árii. Ale rozhodný tón nezazní, obsah vyšumí. Ačkoliv se mi zdálo, že jeho trauma se už prodírá do úst; dobrou náladu mu spláchlo určitě.

Puklina v srdci

Napustím vanu horké vody. Rozpustím v ní lesklou modř, kterou mohutně rozpěním. Opatrně se ponořím. Nade mnou se zavře mléčně bílá krusta zbavená nachu, chvějivá pěna opadává. Když pohnu kolenem, pod hladinou se mihne tušený stín podivné ryby. Hlava odseklá bílou vlhkostí uzavře brány do okolního světa.

Tělo se stahuje k zemi, připravuje se, kůže povoluje, nejraději by odpadla od kostí. Uvolňuje se na prsou, stehnech i břiše do jednolité hmoty. Stahuje k zemi. Kde se rozdrolí, rozpadne. Hroty mladých bradavek kdysi směřovaly vzhůru, nad hladinu se prodíraly dva kopcovité ostrovy, nevybuchlé sopky. Nad plochým, pevným břichem. Kdysi.

Zmalátnělá otevřu oči. Zatočí se mi hlava, když se posadím a rozkymácím masu vody. Která přešplíchne na bílé čtverce dlaždiček. Točí se mi hlava, když postavím mramorově modrající tělo do zvětšující se loužičky. Zapřu se vší silou o umyvadlo. Někdo mě pozoruje.

Zrcadlo nad umyvadlem je zamlžené. Jsem tu sama. Nikdy tomu nebylo jinak.

Chvatně se převléknu do pyžama. Je přece jen chladno, přehodím přes sebe župan. Zuby si vyčistím později. Zadívám se do ulice, hlouček ševelících diváků opouští protější budovu. Počkám, až zajdou, až se za nimi vypotácí Mistr Oujezdský a zabočí k Vltavě. Vždycky vyvrávorá jako poslední. Zamáváme si; pravidelný rituál těsně před tím, než usednu za svůj pracovní stůl. Než načnu první větu posledního úseku, který stál na počátku všeho.

Pak mě kdosi prudce bodne pod levou lopatku. A zanořený kord bezostyšně pootočí.

Vím, že zemřu. Finální vteřina. Myslím, že jsem připravena. Ale v té jediné rozhodující sekundě, kdy mě přepadne slabost, kdy cítím, jak mnou projíždí trnutí, kdy mne zasekává bolest, pomyslím si přece jen nedůvěřivě a s údivem: to je snad opravdu konec. A prolétne mi před očima podivný rozmlžený obraz. Jak vedle sebe, na jakémsi břehu, s udicemi v rukou a unuděně rozvaleni posedávají Bůh, Ďábel, Smrt, Osud. Sedí klidně, trpělivě klábosí a celé věky loví. Na obrovských hácích si pak vytahují své úlovky. Lidské bytosti. A než je za sebe odhodí svým nedočkavým pohůnkům, porovnávají si míry vylovených.

Hák Smrti projel mou hrudí, Smrt vstala a neoblomně tiskla naviják, abych se jí nevysmekla. Jako už tolikrát. Ale já přece ještě nejsem připravena, ještě zdaleka ne, ještě se mi nechce zemřít, chci zakřičet a mrskám sebou, ještě ne, pane Bože, ještě se mi nechce zemřít, ještě nemám vyčištěné zuby, nejsem řádně oblečená, ještě jsem všechno nedořekla…

Borůvkový záznam na poslední stránce rozpijí zapomenuté kapky. Skanou z konečků vlasů. Přestože se lidského jehličí do poslední chvíle drží. Zuby nehty.

Hlavně se udržet v lati, nezkolabovat, neječet.