Návrat čtvrtý(pozdní léto 2005)

Šlahouny

Zvuk roztočeného kolotoče z hlavy nemizí.

Denis tráví víkendy v rodné vesnici. Ve spíži se pro něj hromadí košíky letních jablek, sklenice rybízové a jahodové marmelády, lahve domácí slivovice, štangle salámů a uzeného; místní babičky úslužně pokládají na kuchyňský oltář domácí vajíčka v pytlících od mouky. Ve sklepě se vrší pytle brambor a cibule, v lednici tlačenka a jitrnice, v mrazáku srnčí maso. Šťastná Nataša přebírá dary přinášené zblízka i zdaleka, objímá dárce; přicházejí se klanět jejímu bratrovi.

Ten obšlapuje a přesvědčuje bratrance Ladislava; hučí do něj, ladí pragmatickou strunu. Starosta odmítá. Schůzi kvůli nějakému nesmyslnému pomníku svolávat nebude.

Fronta dárců zřídne. Utne ze dne na den.

K Natašině zoufalé nelibosti a za matčina mlčenlivého přitakání se Denis stává vyjednavačem znepřátelených stran. Podivným vyjednavačem. Přebíhá s bílým praporem od jednoho k druhému, mezi čtyřma očima vysvětluje a máchá rukama, přesvědčuje a chce, aby Puklice ve svém středu vztyčily pomník dávného rodáka. S dodatkem, že teprve poté Gita Lauschmannová stáhne a odvolá všechny své majetkové nároky. Aby se neumluvil do úplného vyčerpání, sepíše a prosazuje srozumitelné prohlášení.

Nikdo – kromě Denisovy horlivé matky, jejíž kostrbatý podpis stejně neberou vážně – text nepodepíše. Nejsou padlí na hlavu. Proč by se někdo pro kus žuly s mosaznou tabulkou, pro kus balvanu na prašné návsi, vzdával takového majetku! Tolika peněz!

Na Denise se přelévá averze celé vesnice. Přeběhlík do nepřátelského tábora. Zkorumpovaný přeběhlík.

Je přeběhlíkem rád.

Tramvaj číslo třináct

Denis zazvoní u brány procovské novostavby Láďova mladého zástupce Třešňáka, současného majitele obnoveného puklického lihovaru. Který vyjde opásaný oslnivě bílou froté osuškou; naolejovaný zápasník řeckořímského zápasu. V názoru na něj se paní Lauschmannová i Stolař mladší výjimečně shodují. Považují ho za náplavu; pro ně místní není a nikdy nebude.

Je bos, je přívětivý, pozve Denise dál. Namíří si to po cestičce, posypané jemným štěrkem, lemované trsy rozkvetlých, sametově rudých růží; jejich vůně opanovala vzduch. Občas koketně nadskočí a sykne. Hroty kamínků bodají do chodidel. Přimhouří slastně oči.

„To je ta nejlepší čínská masáž. A zadarmo.“

Ještě než překročí práh obytného traktu, pobídne rozjařeně Denise, ať vyzkouší novou finskou saunu. Ať se kliďánko zchladí v italském bazénu. Visí rukou na klice dveří kopulovité vily.

„To víte, pane doktore, já bych vám strašně rád pomohl, kdyby to záleželo jenom na mně… Ale zastupuju zájmy všech místních občanů a jejich stanovisko je bohužel jednoznačné. Já sám tu bydlím teprve sedm let, nic nevím, ale pamětníci nevidí pana Lauschmanna tak nečernobíle jako vy.“

„Kteří pamětníci?“

„No, moc jich pravda nezbylo, ale jsou. Navíc je prý ta jeho dcera baba pošahaná, hráblo jí, když vyprovokovala nějaký chlapy. – Pojďte dál, dáme panáčka. Tady pozor, ten kamenný obklad je čerstvý, speciální tvar hradební kameny –“

„Paní doktorka Lauschmannová je svéprávná a inteligentní osoba, to vám mohu zaručit.“

„Každej halt víme to svý. – Hradební kameny a italský dekor Lanzarote.“

„Stačí to podepsat.“

„Já bych moc rád, pane doktore, strašně rád. Ale znáte místní. – Když už jste tady, chtěl jsem vás poprosit, když se sehnu, tak mě tady vzadu a taky tady v levém koleni občas zabolí, tak jako zacuká a píchne, nevíte, co by to –“

„Potřebuju váš podpis.“

„Ne. Třetina místních maká u mě. Já zas potřebuju je.“

„Na parcele černobílého pana Lauschmanna jste si nechal postavit tuhle pestrou slátaninu s věžičkami.“

Mladý atlet se narovná, nasupeně přitáhne ručník kolem boků.

„Tak takhle ne, pane doktore. To jsem jako neslyšel. Co bylo, bylo. My se tady díváme do budoucnosti, nikdo nestojí o pomníky nechtěné historie. Mě z ničeho obviňovat nebudete. Já si tu všechno před sedmi lety poctivě koupil a makám. A teď mě laskavě omluvte. Příště se předem ohlašte. Nebo si můžem dát radši tu saunu. Bez zbytečných řečí.“

„Jeden podpis. A přidají se.“

„Já se vám, pane doktore, divím. – Jo a mimochodem, ten zámeček dost chátrá. Mám o něj sám zájem. A jsem schopný dát ho do pucu. Starosta není proti.“

Denis se dívá na sykající záda poskakující po hrotech kamínků a odplivne si. Sebevědomý, asertivní hajzlík. Nechce se hádat, nechce se rozkmotřit úplně. Lékař specialista se vždycky hodí. Zvlášť když v koleně občas zacuká a píchne.

Denis začíná být posedlý.

Před očima jízdu; třináctkou chce dojet na puklickou náves, přes­tože tam žádná tramvaj nejezdí. Nevedou tam koleje. Propadá umanuté představě, že naplno žít bude, teprve až dofrčí třináctkou na náves. Stavba pomníku neznámého muže se staly prvotním smyslem Denisova času. K vítězné cestě tramvají napíná všechny síly. Ostatní je dočasně podružné. Obsese přitvrzuje, utahuje obruče kolem jeho mozku.

A tak když se na ortopedii za několik týdnů rozdrnčí telefon a Denisovo ucho zachytí první slabiky, v pavučině možností uvízne staronový nápad, jak tramvaj k cíli přesměrovat. Ještě jednou vleze do jámy lvové. Tentokrát neohlášeně. Promění ji v beránčí útulek. Léčba šokem.

„To potvrzení ti samozřejmě seženu, jezdit kvůli tomu do Prahy nemusíš. Přivezu ti to. Stejně o víkendu plánuju zase cestu do Puklic. – Ne, mě rozhodně nemůže zastrašit výhružný anonym několika sousedů. – Přijedu. No kvůli mámě a Nataše zrovna ne. – Ne, nikam nejezdi, říkám ti, že přijedu. Napeč bábovku, umel pořádný kafe. – Ne ne, dělám si legraci. – No, nebo tak. Musím končit. Měj se.“

Několik vteřin sedí nehnutě. S kamennou tváří. Která se taví nadějí. Kdosi neviditelný luskne prsty, Denis ožije. Třináctka nabrala rychlost a duní ulicemi. Řídí ji Denis a práská přitom bičem nad hlavou. Promne si ruce, znovu sáhne po sluchátku. Hovoří zastřeným, znervóznělým hlasem.

„Opravdu nechci rušit, ale je to velice důležité. – Jistě, na to máte plné právo, přesto vás moc prosím. Je to otázka života a smrti. Nepřeháním. – Prosím. – Dnes večer? Už dnes? Děkuju.“

Denis omládl, desítky letokruhů jeho těla se odštěpují, obruče praskají. Pokrčí kolena, přitáhne si je pod bradu, podrážkami se opře o hranu stolu, plnou silou radosti se odrazí. Kolečkové křeslo se rozjede k bílé skříňce; přední, prosklená část se pod nárazem Denisových zad rozdrnčí, rozvibruje tmavohnědé lahvičky s léky a sady ampulí; vyrovnané krabičky s pilulkami se dominovým efektem poskládají na záda. Do místnosti vpadne zdravotní sestra. Obarvené zrzavé vlasy má rozpustile sepnuté širokou, ručně malovanou sponou.

„Stalo se něco, pane doktore?“

„Připravte dalšího pacienta.“

„Ano.“

„Nebo ne. Počkejte. Kdepak jste říkala, že nás ta nádherná noha bolí dneska?“

„Pane doktore…“

„Tady?“

„Ne. Výš. Ano tam. A vystřeluje to až nahoru. Ale jenom když jdu do schodů.“

„Tak do schodů?“

„Ne, vlastně ze schodů…“

Než si lehne na igelitem pokryté tvrdé lůžko, sehne se. Aby srovnala zlatý řetízek na opálené kůži hladkého nártu.

Zklidnila jsem se. Jedna tabletka prášků na spaní už zase stačí. Samota mi prospívá.

Tramvaje cinkají a dorážejí, varovaly mě marně; se svými včerejšky rozkládám dál. Dneska večer jeden zaklepe na dveře.

Styky se mnou bojkotuje dcera i vnučka Anna. Která je navíc čerstvě zamilovaná; odmítá si kazit slastný pocit radostného opojení kontakty s nesnesitelným příbuzenstvem. Barunka mě navštěvuje tajně. Dusí se otázkami po nesrovnalostech, je dopolednem prožitým v Puklicích zahnojená, zanesená až po krk. Potřebuje o své úzkosti s někým mluvit. A tím někým můžu být jenom já.

Řadu otázek zodpovím. Většinu utnu slovem později.

To už mi za dveřmi stepuje ohlášená, přesto nečekaná návštěva. Denis.

Potřebuješ vyluftovat

Nataša se pokoji a chodbami celého bytu sune s hučící rourou. Doputuje do zšeřelé ložnice, v rohu problikává obrazovka. Z kapsy zástěry vytáhne baterku s gumičkou a navlékne ji na čelo; posvítí na místa, kam vysavač zajíždí. Když rozzáří všechny valéry perského koberce, vymění koncovou hubičku. Baterka vyloupne z černoty Ženina baňkovitá lýtka. S kroužkovou hadicí za zády Nataša postupuje vpřed. Vrčivou šedou tyčí ze všech stran ohmatá Ženiny nateklé konve v nových bačkorách, o dvě čísla větších. Hubičkou podjede za nárt, pak vysaje drobky z klína, hrudi, opatrně objede krk. Sníží tah na minimum a očeše drobky z vlasů; rozčepýřené hnízdo připlácne rukou. Žena nadzdvihne bok, Nataša vyluxuje sedadlo pod zadnicí. Přitom zakopne o podnožku a zakleje. Zvýší tah na maximum a odshora dolů sjíždí po rudých, hrozivých závěsech. Garnýž se zachvěje, vysavač dobrblá. Nataša prudce roztáhne závěsy, otevře okno, vycvakne baterku na čele. Matisse a Cézanne na stěně pookřejí, barvy zteplají. Žena se odvrátí, zavře oči.

„Zatáhni to.“

„Potřebuješ vyluftovat, je tu smrad jak ve vopičárně.“

Nataša se skloní, masíruje si modrající skvrnu na holeni.

„Málem jsem se přizabila.“

„Luftuj si u sebe. Zatáhni to.“

„Slíbilas, že to dneska podškrábneš. Máš stejnej čmaropis. Potřebuješ na to vidět!“

„Zatáhni to. Přines mi křupky. Lampa bohatě stačí. Začnem s tím zejtra.“

„Slíbilas to.“

„Zejtra.“

Denis mluví a mluví a mluví, čapí krok vyměnil za plavné kolébání; tygr přechází v kleci. Nervózně cvrnká palcem o prostředník. Svým otočkám dodává ten správný, úderný rytmus. Jako by mě zaříkával šaman.

Stojím zády k oknu. Za nímž doznívá další z horkovzdušných srpnových dní. Se sotva postřehnutelnými přísliby podzimního mírného dechu a čerstvé divadelní sezóny. Ráda bych se otočila, zadívala do červánků; růžová pěna protínaná napěněnou šlehačkou a bleděmodrými brčky netrvá věčně. Přemýšlím, jak Denise vystrnadit. Abych se mohla vrátit k psacímu stolu a modrému sešitu s oranžovými odlesky.

Na nesmyslný, absurdní návrh kývnu. Přestože je nad slunce jasné, že Denisova naděje není z puklického světa. Ale provokovat ještě můžu. Přikývnu člověku, který vyměřil hnojiště, v němž mi Stolař vymáchal rypák. Vidím, jak nesmírně mu tím ulevím. Jsem tím povinována jeho matce. Splatím svůj dluh.

Místo aby zmlkl, rozloučil se, odpochodoval, dosedne s úlevou k vychladlému čaji. Mne si vítězně ruce, vlezle se usmívá. Podat mu tak utěrku, v níž by si suché dlaně mohl třít do ruda. Jako kdysi jeho matka. Utěrku položenou v klíně, držela ji pevně a co chvíli si do ní utřela suché, popraskané, zarudlé prsty.

Pro změnu se rozpovídá o své práci; vrací končetinám pohyb. Mluví a mluví a mluví; neposlouchám. Po očku stopuju červeň za oknem. Do čaje si přisypává čtvrtou dávku cukru. Úzkostlivě se vyhýbá čemukoli, co by rozezvučelo témata spojená s mým soukromím. Filozofuje. To vypadá na dlouho. Sakra.

Já miluju končetiny nepohyblivé.

Nerozumí mi.

Zmuchlaná nevěsta

Nataša odemkne trezor. Vyjme prémie zatavené do igelitu. Čočku vysype do odpadkového koše, vyboulené papíry vyhladí válečkem na nudle.

Žena křupká žluté oválky a zírá na jitřní pohádkové bytosti; nad televizorem přelétávají ladné čarodějnice, voda z šosu odkapává vodníkům, pavoučím mužům se vyhýbají smrtící kulky. Nataša jí pod loket vsune snídaňový tác s rozstříhanými bílými čtvrtkami, černým fixem, vyhlazenými vzory a zbrusu novými papírovými sáčky. K ušáku přistaví stojací lampu. Rozsvítí. Pokusí se Ženě na hlavu nasadit gumu s baterkou.

„Tak ke strojům.“

Žena baterku strhne, rozcuchá si vlasy.

„Až to dokoukám.“

„Mami, nemám ani pytlíček a v pondělí mi navezou nový zboží. Takový tržby, co mám teď za den, jsem nemívala ani za měsíc. A Láďa taky čeká, potřebuje to co nejdřív. Není čas na špásy.“

„Počkej si na originál.“

„Nebyl tady kolik tejdnů. To víš, takovej herec je žádanej.“

„Jsou divadelní prázdniny.“

„Kdo mluví vo tyjátru. Filmuje.“

„Denis nepřijede?“

Nataša zakopne o vysavač, který tu nechala předešlého dne. Nakopne ho z boku.

„Krucinál, co by tu po tom všem dělal? Copak von ví, jak tu žijem? Starej drek ví. Zdálky se mu to mutýruje. Nechci ho tu už ani vidět.“

„To ty víš kulový.“

„Hele, mami, potřebuju jich dvacet, to nejni zas tak moc. Dělej. Než příde Háňa Malá a Stolařka, ať to neviděj. Budem zavařovat.“

V sobotním, nepřekvapivě škvařícím se odpoledni vystoupí z Denisovy červené toyoty dvě postavy. Majitelova svižně, druhá se zadrhne. Pevný mužný krok zaregistruje opožďující se šourání. Chvíli se dohadují; Denis chápavým gestem propustí svůj nižší doprovod. Ten se s úlevou nasouká zpátky do plechového krytu jako do záchranného skafandru. Aby se mohl nadechnout.

Denis do bílého rodinného domku, obehnaného do vý­še hlavy tmavě mořeným dřevem, vejde přes dlážděný dvorek sám. Na záhon, rozveselený astrami, zhlíží křehká zeleň tamaryšku. Ze vsi se ozývá štěkot psa a drnčivý zvuk pily.

Ladislav Stolař mladší, v trenýrkách Adidas, čerstvě opálený po zájezdu do jižní Francie, s úlevou zastrčí bílá lékařská dobrozdání do náprsní kapsy flanelové košile. Zase ten nepatřičný stejnokroj v oživené síle laskajících paprsků.

„To je přesně vono, ty vole, to jsem přesně potřeboval, dík. Seš teda rychlík. Dáme panáka, ne?“

„Řídím.“

„No a? Jeden panáček jaro nedělá. Hele, i tu bábovku ti stará napekla. Teď je u Nataši, drbou pořád dokola tu bábu Lauschmannovic, pěkně jí mejou hlavu. Tobě, abych řek pravdu, taky.“

„Dovedu si to představit.“

„Povídám neblázni, nic nepeč, dyť von si dělal srandu, ale vona ne. Hele, co jsem dlužnej za to lejstro? Dlužnej jsem hlavně já, protože si voddáchnu, když stará teď ty lázně dostane na šest tejdnů. A zadarmiko. – Dáš si aspoň kafe?“

„Dám. A tu bábovku klidně nakroj. Nepřijel jsem sám.“

„Ne?“

„Ne.“

„Jo táák. Ty vole, ty máš s sebou ženskou?!“

„Mám.“

„No konečně, ty vole! To se tvoje máma zvencne radostí, že už do toho taky praštíš. Konec sladkejm časům se sestřičkama, co? Že Nataša zůstala na vocet, s tim se vona smířila, ale že tys nezplodil ňákýho malýho smrada… Nebo jich po světě už pár běhá, co? Nebo je už zaděláno, co? Jedno přece nevylučuje druhý.“ Stolař se šťastně, nablble chechtá.

„No tak ji rychle přiveď. Na co čekáš?“

Ladislav Stolař mladší je natěšený.

Odběhne do kuchyně. Neví, co dřív. Užuž vidí vplouvat dlouhonohou výstavní dvacítku; Denis je báječná partie, trochu podivín, ale určitě bere jen to nejlepší. Stolař je roztěkaný. Bábovku překřtí čerstvým popraškem moučkového cukru. Přeleští utěrkou talířky. Odsune mísu, která překáží; hoví si na ní čočkové bonusy, očíslované, aby ani jeden nezašantročili. Do tří šálků odsype kávu s aroma, které povzbudí. Zapne elektrický sporák, popadne červenou konvici. Z vodovodu se vyřine průhledný proud a rozdrnčí dno.

Denis se vrací.

Vzrušený Stolař tuší dvojitý stín v zrnitém skle dveří. Ze zadní kapsy kraťasů vysune hřebínek. Spěšně se učísne, ulízne skráně, dveře nedočkavě rozevře.

Stojí tu do sebe zavěšeni. Porcelánové figurky v bílém rámu dveřních futer, mládenec štěstí a panenka žal. Vysoký mládenec Denis, načechraná panenka Lauschmannová. S číhavě přimhouřenýma očima a elegantní, lakovanou kabelčičkou pod ramenem. Jako na svatební fotografii.

Žena vykružuje písmena, obtahuje je s vyplazeným jazykem. Nataša se jí s napětím dívá přes rameno, pozoruje tah čarou, s posledním písmenem políbí matku na spánek. Srdečně a s láskou Jiří Oujezdský.

„Perfektní.“

Žena přiklepne zavírátko na hrot černého fixu. Dálkovým ovladačem začne přepínat programy.

„Mami, tys mě neslyšela? Potřebuju jich dvacet. Nejmíň.“

„A já potřebuju, aby přijel Denis.“

„Ne!“

„Tak řeknu, že podvádíš.“

„Komu? Nikdo ti neuvěří, podepsalas tu hnusnou petici.“

„Protože měl Denis pravdu.“

„Nezačínej s tim.“

„Chci, aby přijel Denis.“

„Ne! Zradil, dělá jen vostudu.“

Žena obnaží zvlhlý černý hrot, namíří a začerní slovo Jiří.

„Zbláznila ses? Co to vyvádíš?“

„Je to můj syn.“

Žena přitlačí a zamázne příjmení Oujezdský.

„Chci s ním mluvit.“

„Tak jo, jo, jo, dobře.“

„Chci, aby přijel.“

„Jo! Ale teď piš. Piš.“

Nataša odtáhne vysavač. Než obludu do komory zašoupne, pořádně ji zkope.

Stolař stojí jako opařený.

Z kuchyně na něho pronikavě zahvízdá konvice s vařící vodou. Na žhavém plátu elektrického sporáku volá o pomoc. Vojenský povel. Nic není normální, svět zpanikařil, válka pokračuje, ze zákopu vychází absurdní dvojice těsně před apokalypsou, konvice se vznese prostorem, překlopí nad jeho hlavou, vychrstne vařící vodu na slinou ulízlé vlasy. Konvice ječí a hvízdá, opařený Stolař nevěří svým očím. Potlačí nutkání si je promnout. Tentokrát nemá za zády oporu. Je sám. Výhoda domácího prostředí je mu k ničemu.

„Co to má jako bejt, ty vole? To už seš na tom fakt dost špatně. Ty ses úplně zbláznil. Ausgerechnet tahle ženská!“

Konvice neodbytně piští. Stolař se nemůže odlepit z místa. Denis jemně nadzdvihne ruku paní Lauschmannové; zavěsí ji do prostoru a zmizí v kuchyni. Jekot sirény umlká.

Ladislav Stolař mladší se nepohne. Gita Lauschmannová se nepohne. V soukromí se už přece vidět neměli, jenom za fasádami státních institucí. V Stolařovi mladším bobtná zuřivost zleptaná úžasem. Paní Lauschmannovou prostupuje šimrání, sladkost, jako když se čokoládová poleva rozlévá na vršek dortového korpusu a roztírá umělohmotnou stěrkou. Stolařovi se zdá, že na něho vyplázla nepřirozeně dlouhý jazyk.

Hbitá, sotva postřehnutelná ještěrka.

Nataša nazuje staré škrpály, vyjde ven, otřese se; lavor horké lávy steče po těle. V kůlně je chládek a šero. Vzduch protínají rozžhavené tenounké tyče. Prořídlé. Laserové paprsky projedou tělem, ale neublíží.

Nataša opře čelo o sisálové pytle s čočkou, pohladí je, žoky obejme. Z vyrovnaných přepravek sejme horní dvě, nejprve s oranžovou bublaninou; do jedné z hebkých meruněk se zakousne, pecku zastrčí do kapsy u zástěry. I z druhého sloupce sesadí umělohmotnou přepravku; okurky bude muset vydrbat ve vaně kartáčkem, zemina na nich zaschla.

Sesadí skládačku tří přepravek, škobrtá, sotva je unese. Bude se muset vracet několikrát. Na všechno jsem sama.

Kopne do dveří, které opravoval ještě její otec. Sehne hlavu, koutkem oka zachytí cizí pohled. V rohu, na nízkém regálu s vylámanými policemi leží pohozená dětská židlička; bílá, jen mírně oprýskaná. Připravená. Nataša se usměje a mrkne na zírajícího medvěda, který ji fixuje očima. Patří k jejímu dětství, sem se schovávala. Tady proplakala hodiny, když se před lety potvrdilo, že do ministolku svoje dítě nikdy nezasune. Tady dnes přebírá čočku. Alespoň nějaký parťák, který mě nikdy nezradil.

V mihotání žhavého vzduchu se zdá, že medvěd přivřel vyvalené modré oči a roztáhl hnědé koutky.

Čerstvá smaženice

Denis se vrací s podnosem. Tři šálky s kávou a cukřenku odloží na konferenční stolek. Ruka se mu nechvěje. Uvnitř se raduje; léčba šokem zabrala.

Odkašle si. Přepečlivě artikuluje; slova k uším svých posluchačů propouští kovovou trubkou.

„Vypijeme si kávu.“

„Tak to teda ne, to mění celou situaci, já vůbec nemoh tušit, že…“

Denis poručí, ať si Stolař okamžitě sedne. Ten si kecne zlostně, zadkem rozhoupe baldachýn napěněné sedačky.

Hlavně se uvelebit v měkkém, jako moje matka. Na polštáře z ost­rých hřebíků, na pichlavou slámu byste spíš měli natlačit ty svoje zadky.

„Vypijeme si kávu.“

Paní Lauschmannová neznatelně zavrtí hlavou. Zůstane stát ve dveřním rámu.

„Chápu, že je to pro tebe, Láďo, překvapivé.“

„To teda je.“

„Chtěl jsem si s tebou promluvit ještě jednou. Ukázat dobrou vůli. Po tom všem.“

Stolař vychládá, vzpamatovává se z omámení. Z chvilkového pocitu, že není pánem svého života, že se život vykolejil. Vykolejí se vždycky, jakmile si na pražce sedne ta ženská.

„To tvojí mámu dočista zabije, Denisi.“

„Nemyslím.“

„Jéžišikriste, to by si nikdo nevymyslel. Jak nás tu všechny taháš za fusekli. Tak my snad nakonec budem ještě příbuzný nebo co?!“

Doladí v představách všechny důsledky. Holič Malý našlechtí Denise a nakadeří děvku Lauschmannovou, farář v kostele oddá zažloutlou dvojici, svatební ano a mlaskavý polibek dosvědčí Stolař a Nataša, Mistr Oujezdský přednese báseň, pohostí se klobásami a slivovicí na obecním úřadě mezi narcisy a lampiony, Denis překročí práh zámečku s nevěstou v náručí, párku požehná dojatá Denisova matka, ženské naházejí rýži a čočku, tuny čočky pro štěstí. Přes rty se dere smích a nabírá na intenzitě, sílí a kyne. Stolař se zakucká.

„Takže my budem příbuzný, jedna famílije. Ty seš fakt koumák, Denisi, ty seš fakt nejchytřejší hašašíra z týhle vesnice. A my tu mudrujem, proč se do toho motáš. Dyť tím se přece všechno vyřeší, žádný vracení, nic. Co je moje, to je tvoje, dyť, no… no to je teda gól.“

Slzí a dohýkává.

„No tak si teda, paní Lauschmannová, sedněte, když už jste mi s Denisem přichystali takový překvapení. Co sme si, to sme si. Jsme přece lidi.“

Hanka Malá a kulaťoučká Stolařka přidupou se čtyřmi košíky plnými hub. Nataša jim otevře, v mokré ruce kartáček, kterým ve vaně drhne okurky. Vyklouznou ze zapařených holínek, zalezou do kuchyně. Stolařka přebírá a láskyplně prohrabuje houby.

„Vzaly jsme rovnou jenom ty malý a zdravý. Holič je dementní, ale na místa, kde rostou i v tomdle počasí, pamatováka má. Klobouk dolů.“

„Naložíme je hned. Vocta mám dost. Meruňky zavaříme potom. A vokurky zejtra.“

Nataša si osuší ruce v zalátané utěrce.

„Dáš si kafe?“

Hodí utěrku Hance Malé, která si ruce oplachuje nad dřezem.

„Dám. Vod čtyř lítáme po lese jak splašený. Kluk tahal dědka na zádech, dědek jen ukazoval holí. Aspoň mladýho přejdou roupy; spreje mu táta zamknul do garáže.“

„Co je novýho v naší věci?“

Stolařka se šibalsky zařehní. Jemně odřízne nožičku od prvního kloboučku.

„Je to dobrý, holky. Starej rozváží po úřadech všimný, tak to zdržujou, protahujou, zatloukaj. A Ládík nekončí, bude mít času habaděj, až se vodjedu kurýrovat do lázní.“

„Jo, zavlažovat se musí imrvére.“

Hanka Malá zívne a protáhne záda.

„Natašu napadlo, že přihodíme bonus. A dovnitř obálky místo čočky šupsnem belgickou čokoládu. Nebo bonbóny.“

Stolařka se rozzáří.

„Hele – nebo co třeba chlapům cigarety.“

„Nejdůležitější je pořád vobal.“

Nataša vyskočí.

„Máma! Zapomněla jsem na ni jako na smrt. Zatím si slejte to kafe.“

Hanka popadne vypleněné proutí.

„Já skočím nejdřív pro zbytek. Jsem zpátky v cuku letu.“

Stolařka z rukou smete hněď očištěnou z hub.

„Pomůžu ti.“

Tetelím se nad vlastní odvahou. A přitom je mi mdlo.

Tak proč sem lezu. Abych dokončila rozžité? Abych k poslední tečce dopověděla příběh, který jsem za sebou zanechala? Zaklekávám tu do startovacích bloků a čekám. Přicházejí jiní. Vstanu, přidržím jim jejich blok, pomohu přiložit dlaně k startovní čáře, rozcvičit se, upravit dres, rozmasírovat ztuhlá lýtka, uvolnit šlachy, vyměřit rozběh. Vyběhnou všichni. Já nikdy. A po tolika letech čekání mi ubývá sil. I kdyby startovní výstřel pro mě zazněl, tempo nevydržím.

Druzí se o nás nezajímají. Dokud je k tomu sami nedonutíme.

Za nic na světě bych tu náhlou fyzickou slabost nepřiznala. Je mi mdlo z toho masochistického výletu. K Stolařovi nepřisednu. Denis slíbil, že mluvit nemusím.

„Obávám se, že jste si celou situaci vyložil mylně. Ostatně, to už je taková tradice vaší famílije.“

Denis rozčlení šálky na konferenční stolek. Jemně přerovnává stříbrné lžičky na podšálcích; potěžkává skalpely. Lžičky s jemnými ornamenty, které jsou mi povědomé.

„Jak jako mylně ?“

Přitočí se k Denisovým zaměstnaným rukám.

„Tak máte spolu něco, nebo ne?“

„Jak se to vezme.“

Denis propouští slova dunivě, kovovou trubku před ústy.

„Jsme s doktorkou Lauschmannovou takřka přátelé, smím-li to tak definovat. A toho si vážím. Nic víc, nic míň.“

„A co –?“

„Chci, abys v její záležitosti přiznal chybu a zapůsobil na ostatní. Já vím, že když chceš, umíš se zachovat jako chlap. Stačí postavit pomník. A všechno bude jako dřív.“

Stolař mapuje situaci.

„Svatba teda nebude?“

„Svatba?“

„No vy dva.“

„Ne, nebude. Tím si můžeš být absolutně jistý. Nebude.“

„Jistej si nemůžeš bejt nikdy ničim.“

Neznatelně se podepřu, loktem o zeď.

„Můžete si být jistý, tímto ano.“

Orosený Stolař se podrbe na hrudi.

„Tak na to si dám panáka. Už jsem si, člověče, myslel, že jsi taky ztratil rozum. Když vodhlídnu vostatní, už to, že se muchlovala s kdekym…“

Kůň se splašil

Denis se pohledu na paní Lauschmannovou vyhýbá. Doufal, že s lékařskými potvrzeními v ruce bude Stolař přece jen povolnější. Že mu zalichotí vůdčí úloha, jakou mu Denis svěřuje. Úloha, v níž Stolař odkloní tok dění jiným směrem. Z umělého koryta do původních břehů. Vojevůdce na koni, s vlajícím chocholem a ostrým mečem. Bude klusat po boku tramvaje číslo třináct, v níž trůní ženská postava a kterou řídí Denis. Mečem proseká trať.

Denis je posedlý. Stolař se chystá vstát, zapřený do třmenů. Denis ho netrpělivě zarazí.

„Zůstaň sedět. Omluvíš se tady paní doktorce Lausch­mannové za ty minulé, nehorázné urážky. Tím symbolicky smažeme včerejší nevraživosti, abychom mohli pokročit a smazávat i ty předvčerejší. Začneme jednat. My dva. Vysvětlíš mi důvody, proč se nemůže svolat veřejná schůze kvůli pomníku. Pak obejdu ve vsi jednoho po druhém, důvody vyvrátím.“

„To je budeš vyvracet jako ty?“

„My dva.“

„Zbláznil ses? Já jsem k tomu svý řek.“

„Jako starosta máš autoritu. – Uprosil jsem paní doktorku, prosil jsem ji dlouho, velice dlouho jsem ji přesvědčoval, aby se mnou ještě jednou odjela. Za tebou.“

„Proč bys ji musel prosit? – Dyť to tady všecko chce, ne?!“

Kůň se splašil, peláší pryč.

„Láďo, tvoje jméno je takový symbol…“

Hanka Malá na zápraží vklouzává do holínek. Stolařka jí podá proutěné košíky.

„Hanko, já vůbec nevím, jak to Nataše říct.“

„Zatím mlč. Třeba se nezdrží a hned odjede.“

„Někdo jí to může vykváknout.“

„Pošťačka je u nás. Rozhlásí ve vsi, ať všichni před Natašou mlčej.“

„Dobrej nápad.“

„Odjede a už se neukáže. Co by tady taky dělal.“

„Hanko.“

„No?“

„Ať je to jak chce, Denis je porád náš příbuznej. Jinýho tak dobrýho felčara neznáme.“

„A řikám snad něco?“

„Symbol všech sviňáren, které se tu Lauschmannovic rodu staly. Ať to byl ten nebo ten, vyhodili jste nás z kola ven.“

Rozverně lísavým tónem Stolaře rozložím víc, než kdybych se hroutila. Odlámu slova jako sousta z tabulky čokolády, odhopkám křídou namalovaného panáka.

„Sviňáren? Nakonec mi hodíte na hrb i druhou světovou, ne?“

Denisovi se kovový roh vysmekl, na lesklém chladu podklouzly nohy. Žadoní.

„Láďo, když se omluvíš… kratince… symbolicky…, zklidníš všechny ty pogromistické vášně… Někdo ustoupit musí. Doktorka Lauschmannová už nemá kam. Že byla ochotná se mnou jet, po tom všem, že je ochotná s tebou vůbec mluvit –“

„Jo tak já mám bejt jako na větvi z toho, že zrovna vona mi vleze do baráku a chce se se mnou milostivě vybavovat!?!“

„Je to od ní nesmírná odvaha, projev mimořádně dobré vůle… Nebuď zbabělec, Láďo. Očekávám od tebe, že se vzchopíš. Přesvědčíme ostatní, pomník se postaví. Vždyť jde jenom o kus podělanýho malýho kamene, pomníček, co to komu udělá. Všechno se tím vyřeší, všechno. – Tak už si, paní Lauschmannová, krucinál sedněte!“

Nataša vejde s tlustou knihou receptů v podpaží; jableč­ný mošt, skleničku, tři meruňky a křupky vybalancuje na tácku. Žena pochrupuje ve spršce jasu, hlavu zalomenou, ústa pootevřená; lampa vrhá ostré světlo, propůjčuje tváři cosi přízračného. Nataša odloží tácek, opatrně odsune zkřivené prsty z improvizovaného stolku, do ruky vezme popsané čtvrtky a sáčky. Než je založí mezi zadní stránky objemné kuchařky, aby se vyhladily, něco ji rozladí. Počet písmen nesouhlasí. Vyděsí se.

Srdečně a s láskou Gita Lauschmannová.

Nataša horečně přebírá všech dvacet začerněných kou­s­ků. Všude totéž. Srdečně a s láskou Gita Lauschmannová. Srdečně a s láskou Gita Lauschmannová. Srdečně a s láskou Gita Lauschmannová. Srdeč­ně a s láskou…

Třískne bichlí o snídaňový podnos. Vší silou. Jednou, podruhé. S nenávistným pohledem na Ženiny zažloutlé zuby a chrčivý dech papírové bonusy roztrhá, narve do kapsy. Ačkoliv by je nejraději narvala do Ženiných úst. Televizi vypne. Mizející obraz a slábnoucí zvuk Ženu z dřímoty proberou. Nataša hrst útržků zmuchlá, papírovou kouli jí vrazí pod nos.

„Co to má bejt?“

„Co vejráš jak puk? Prezent zákazníkům.“

„Zbláznila ses?“

„Chtělas autogram.“

„Teď se vo tom s tebou bavit nebudu. Až večer. – Dostaneš novou várku a napíšeš to pořádně.“

„Podškrábni si to sama. Chci mluvit s Denisem.“

„Já tě šatim, já tě živim.“

„Chci, aby přijel Denis.“

Nataša popadne těžkou knihu, vrazí si ji do podpaží, stejnou rukou nadzdvihne tácek, prsty druhé ruky obejme berle. Kliku stiskne loktem, dveře otevře zády.

„Žádný křupky. Žádný pití. Dokud to nenapíšeš pořádně.“

„Chci, aby přijel Denis.“

Nataša práskne dveřmi. Berle odkopne do spíže. I s křupkami.

Revolver v kabelce

Ano. Jistě. Na koho jiného by zařičel. Aby celou tu situaci vydýchal. Mýlí se. Nesmírnou odvahu a mimořádně dobrou vůli jsem projevila jen a jen vůči jeho psychickému stavu. Aby měl on pokoj.

A ze zvědavosti.

Odhrnu z čela pramen vlasů. Z čela, za nímž ťukají kovadlinky bolavého neklidu.

Sunuli jsme se k povědomým strážníkům před branami nepřátelské pevnosti, k mohutným zkřiveným třešním. Chlámaly se v bezvětří, že se vracím. Ne, neudělala jsem nesmyslnou chybu. Baví mě tu stát. Denisova úpornost mě uondala. Byl tak strašlivě vážný. Umanutý stárnoucí pán. Jako by někdo podvedl jeho.

A tak si hovím v Stolařově obývacím pokoji. V ruce lakovanou kabelku. Ve které chybí revolver. Bohužel.

Denis si přál, aby nás považovali za přátele. Mohli jsme komedii dohrát do konce, provokovat jsem přece chtěla. Pobavit se na jejich účet. Mystifikovat naplno. Svatební průvod, jabloňový sad jako svatební dar, roztřískaný porcelánový talíř pro štěstí; střep s modrým ornamentem bych si odnesla na památku. Zmuchlaná nevěsta, do třetice všeho dobrého. Zaměřím se na svůj obličej. Ve velkém Stolařově zrcadle, pro změnu černě orámovaném a s kovovým tepáním; mistrovské parte. Rozdrásat tak svůj obraz, nehtem hrábnout nepolapitelného nepřítele.

Třípatrový překlopený dort zavěšený ke stropu; třesou se na něm a třpytí desítky skleněných slziček a spermií. Vyleštěný sektorový nábytek, klívie a tchýnin jazyk, zasklená kopie komiksové figury; revolver v prstech svírá.

„Chci jen, aby se mohli vrátit rodiče, ne já. Nic víc.“

Pozdě na lež, pozdě na pravdu. V soudní síni mám stát, ne tady.

Stolař se už nadobro vzpamatoval.

Nataša do sebe hodí panáka domácí slivovice. Než si stačí Stolařce plačtivě postěžovat na rodinný nevděk, vlítne Hanka, za sebou stezku z hříbků. Udýchaně se opře o stůl.

„Nalej mi taky. Denis přijel a –“

Stolařka bouchne pěstí do stolu.

„Hanko! Řekly jsme si přece, že –“

„Počkej, to je teď vedlejší.“

Nataša zamrká, zdá se, že přeslechla.

„Denis? Náš Denis? Kde má auto?“

„Parkuje před Stolařovým barákem.“

Stolařka podá Nataše papírový kapesník.

„Nechtěla jsem tě, Nataško, naštvat. Potřebovala jsem… kvůlivá těm lázním, no. A von to chtěl mermomocí sám přivízt až sem.“

„Počkejte, to je teď vedlejší. Prej si přitáh – to neuhádnete koho.“

Hanka Malá šeptem odslabikuje traumatizující jméno.

„Co?“

Zopakuje ho dvakrát.

„Fakt?“

„Jo.“

Stolařka s Hankou Malou skloní hlavy; nevšímají si Nataši, která popotahuje; vytáhla dřevěné prkýnko a nadrobno seká houby.

„Prej snad dokonce spolu něco maj.“

„Kdo?“

„No frajle a Denis.“

„Fakt?! – Jak to můžeš vědět?“

„No vedli se za ruku. Pošťačka to viděla dalekohledem.“

„Cože?“

„No!“

„Je to vůbec možný?“

Stolařka do sebe hodí panáka, všimne si Nataši, setře jí slzy a vykroutí nůž z ruky.

„Neblázni, Nataško, těch je na smaženici škoda. Udělej radši nový kafe.“

„Taková vostuda. Abych se bála vystrčit nos z baráku. Nestačí, že jsem ze špajzu vracela dárky pro Denise. Do poslední brambory. Babky porovnávaly pytlíky vod mouky, jestli jsou to ty správný vejce vod jejich slepic.“

Stolařka ji hladí po rameni.

„Ty za nic nemůžeš. – A Láďa nejni žádnej blbec, Nataško, na to nezapomeň.“

Nataša vyjekne. Horký proud vody, kterým se snažila zalít hrstičku mouru, kopeček umletých kávových zrnek usazených ve skle, vyšplíchl na hřbet ruky. Sklenici zamžil. Ozve se mlasknutí; Nataša olízne rudnoucí flek.

„Dej si tam víc cukru.“

Nataša poslechne, zpanikaří, do šálku odsype koňskou dávku. Která kávu promění v kašovitou dřeň.

Hanka Malá doleje do kalíšků slivovici.

„Šup tam s tim.“

Nataša ignoruje štamprli, sáhne po lahvi; překlopí ji do sebe. Hanka jí chápavě pohladí rameno.

„Neboj. Kluka jsem nechala špízovat, těm mladejm nic neunikne. Pošťačka mu pučila skleněnej kukr.“

„A pro koho by to divadlo bylo dobrý? Kvůli Lauschmannovi by mi stejně nikdo nepřišel. Hele, musíme koukat do budoucnosti. Za minulostí udělat tlustou čáru, rozumíš, hodně tlustou čáru. Takhle tlustou, čmárat a čmárat.“

Rozdurděný Stolař se zběsile rozmachuje, čárá neviditelnou tužkou, ruka kmitá ve vzduchu.

Na rozdíl od Denise nerozevírám plechovku vzteku. Nechám vztek rozlít postupně. A ukapávat kolem uvolněné zátky. I kdyby Stolař skutečně – jak Denis doufal – od minulého setkání zchladl a rozvážil výhody mojí nabídky, nikdy se nepostaví proti všem. Vyloučili by ho. Stejně jako vyloučili Denise.

Nikdy mu neodpustím.

Nikdy ti, starosto, neodpustím. Ještě nevíš, že to je nejhorší, co tě může v životě potkat. Nepřej si, aby ti ještě někdo neodpustil tak, jak ti neodpouštím já. Nikdy ti neodpustím. Vrahům neodpouštím. Lidem, kteří zvednou ruku a vědomě lžou, neodpouštím. Lidem, kteří drží v ruce kudlu a vráží ji s rozkoší do živých zad, neodpouštím. Lidem, kteří skotačením a zpěvem odvádějí od té ruky pozornost, neodpouštím.

Jakmile člověk odpustí, spolčí se s nimi.

Hádají se ostře, tasí meče, švihají bičem, jdou si po krku. Stolař brunátní, Denis bledne. Starosta máchá potvrzeními.

„Tak to měl bejt vlastně takovej úplateček, že jo, chtěls mě podmazat, ty pičusi. Co se do toho furt sereš?“

Rve papír vší silou, jako neohebné plechové pláty; drobotinu vztekle rozcupuje nad konferenčním stolkem. Vločky potřísněné písmeny se snášejí, pijáčky nasakují kávovou hněď a utápějí se ve vlažných šálcích. Jiné si bělost uchrání. Většina klesne až na rudý kovralový koberec.

Pavoučí stezka

Vycházím z rámu, opouštím zaťaté grimasy.

Zamířím k zastávce autobusu. Pomalu a důstojně. Středem návsi. Mrtvo. Ticho. Horký vzduch je netečný. Ale nedělám si iluze. Náš příjezd určitě někdo zaznamenal. Záclony na oknech se chvějí jako pavoučí sítě, do nichž se zachytila muška.

Vždycky jsem to věděla. Už když jsem jako malá holka pozorovala vločky za okny staré školy. Cítila jsem nesnesitelný stesk a úzkost. Dívala jsem se z okna a za mnou probíhala přestávková bitva, štěbetání a křik. Já byla vytržená z toho dění. Mimo. Daleko. Už tehdy jsem to tušila.

Pryč odsud, to je můj cíl.

Každá poválečná návštěva Puklic ze mě vysává tolik síly. Nepoučitelná se vracím a snažím se navázat na ztracené chvíle. Místo abych žila ty svoje. V myšlenkách jsem Puklice nikdy neopustila. Jenom tělo bloudilo světem, duše tu uvízla. A to byla jejich pomsta.

Pavučina je pevně utkaná. Bez konce a začátku. Napnutá od jednoho horizontu k druhému. Nad zámečkem, hřbitovem, jabloňovým sadem. Ležím v síti, nesnažím se z ní vyprostit. Zlhostejněla jsem k podezřelým zvukům, kterými odpudivý chlupatý pavouk signalizuje svůj příchod.

Ale zbytnělo ve mně pevné odhodlání, vzklíčené během poslední schůzky na obecním úřadě. Soudit se budu. A zpopelnit, ne, pohřbít mě jednou musí tady. To mi snad zakázat nemůžou.

Mířím k zastávce.

Vzduch elektrizuje ševelení hlasů. Zazní nenápadně. Nejprve jako osamělý uschlý list, který propadá korunou ořechovníku. První předzvěst podzimu.

Ševelení hlasů. K rozpoznaným jménům se přiřazují další bezejmenní pavoučci. Připojují se v houfech a vyrovnaných řadách. Dávní udavači, gestapáci, Stolařové, malí i velcí Kleinové, opilí a zfetovaní mladíci, průsvitné stařeny a starci, flanelové košile, mladé rodiny s kočárky, vojáci, policisté; státníci si na chvíli odskočili ze zabraných vil. Řadí se kolem mě v obrovském, kruhovitém, zahlcujícím zástupu, nejbližší řady usedají na zem.

I kdybych stála sama proti celému světu, neschopna pohybu, zamotaná v pavučinách, dokud budu žít, tak to nevzdám. Dokud žiju, je přece naděje. Třeba se konečně vrátí Adin. Společně pavučiny roztrháme. Mlčky. Jemu nebudu muset nic vysvětlovat. On zná historii našeho dětství. Kterým život začal.

A pro mě i skončil.

Denisova hlava nadskakuje za neprodyšným plotem z tmavě mořeného dřeva jako míč, s nímž si házejí děti. Mává, volá. I moje dcera poskakovala a volávala.

„Mami, maminko!“

Z druhého pokoje jsem podrážděně odpovídala.

„Přijdu hned, jen si tu musím něco dodělat.“

Co, co to vlastně bylo, co jsem to jen musela dodělat. Co to vlastně je, co musím dodělat. Je nám dáno práci začít, není nám dáno práci dokončit.

Blížím se k autobusové zastávce, odkud můžu opustit rodné hnízdo; hnízdo hnijících trav.

Nevěřím svým očím. Oni se se mnou loučí!

Tak oni na mě myslí. Fascinovaně zkoumám pozdrav. V transu následuju své oslovení. Pomník mojí rodině. Pozdrav na rozloučenou pro Gitu Lauschmannovou. Pozdrav od všech dobrých rodáků. Který sem někdo čerstvě nastříkal teple žlutou barvou. Přes oprýskaný kovový stojan s informacemi o příjezdech a odjezdech autobusů. Ještě nestačil zaschnout. Barva lepí.

Drahá Rozálie, proč jsi nestála nahá na mraze bez hnutí? Dlouho jsi přece stála. Já vím, řady jsou hodně prořídlé. A náklaďáky naplněné k prasknutí. Pak naráz motory všech náklaďáků zaburácí, otřesou vzduchem. Z hrdel tisíců žen, které stojí na prahu smrti, vyrazí kvílivý nářek, který může utnout jen smrt. A potom přijde nevyhnutelná panika. Náklaďáky se dají do pohybu. Jedna žena se vrhne přes postranici. A za ní další… a další. Esesáci naskáčou nahoru s holemi a biči a umlátí ty, které chtěly následovat své předchůdkyně. Rozálie, proč jsi nestála bez hnutí, proč jsi následovala své předchůdkyně? Proč jsi nestála nahá až do životadárného léta?

Přehodím kabelku do levé ruky, pravým ukazováčkem sklouznu do oblé náruče prvního písmene. Na bříšku prstu zůstane odlesk žluti zářivého slunce. Pozdně letní pozdrav na rozloučenou.

Žlutá hvězda s nápisem JUDE.

U nástupního ostrůvku prudce přibrzdí auto. Denis vyskočí. Roztrpčená bledost nabrala světle modravý odstín. Lebka potažená průsvitnou tenkou blankou, pod níž se rýsují a tepají žilky.

„Proč jste utekla, paní doktorko? Nepomáháte mi ani jeden.“

Zaregistruje nepřirozeně strnulý postoj. Ukazováček nasměruje jeho pohled ke stojanu.

V několika tóninách zopakuje ježíšikriste. Kdybych ve vzduchu necítila dech tolika hrdel, tající se dech, rozesmála bych se. Číhají na to, jak zareaguju.

Oba jsme přisáti k žluťoučkému, hvězdnému labyrintu.

„Takový veselý výlet, že.“

„Nastupte si.“

„Už aby léto skončilo.“

„Pojedeme.“

Denis odkašle odkrvenými rty. Přesouvá porcelánovou panenku s vytrčeným prstem. Loutku z muzea voskových figurín naskládá na přední sedadlo. Lícní svaly mu cukají. Zuby bolestivě zaklesává do sebe.

Odmítnu se připoutat.

„Pryč odsud, to je můj cíl.“

Míjíme pokroucené kmeny s přezrálými rudými peckovinami. To přece není normální, aby ty stromy rodily ovoce ještě na konci srpna. To není normální.

„Neměla jsem si se svou minulostí nic začínat.“

Sleduje asfaltovou stuhu, kterou polykáme. Neodhadnu, co si myslí. Odhadnu, co vidí. Úhlednou vykopávku, která studuje špičku ukazováčku.

Protáhnu paži k naleštěnému sklu. A ťupnu. Žlutavé mramorování. Snadno zaměnitelné za zrnka trusu.

Denis si řečnicky odkašle. Naladí falešně.

„Všechno zlé je pro něco dobré, takhle se na to musíme dívat. Získala jste něco, co ostatní získat nemohou.“

„Vážně? A copak?“

„Jste morálně čistší.“

„Jak já bych měnila! A hned. Jsem štvancem stáda.“

Jsme dva naprogramované hlasy v těsném kokpitu rozhlasového studia. Těla, která nikdo nenaučil otáčet hlavou.

„Jste jejich černým svědomím. Já se liším jenom tím, že jsem schopen… pravdu připustit. A ochoten… pojmenovat a případně i… potrestat vaše… no nazvu to přímo, mučitele.“

„Mučitele?“

„No tak zloděje.“

„Nepřehánějte to s tím patosem, Denisi. Nikoho lynčovat nechci. Jen vykydat hromadu lživého hnoje, kterým je osud rodičů zavalen.“

„Ty vidle sama neudržíte, já vám pomůžu. Potřebujete vynikající právníky.“

„Mám vynikající právníky. Už jste se mi napomáhal až dost, a kam to vede. Ne ne. Musím sama. Někdy stačí jediné, aby člověk druhému neublížil. Mlčet.“

„Já –“

„Držet hubu! Víte vy vůbec, kolik sil a sebezapření mě stojí ta moje laskavost? Vypěstovaná laskavost? Ta nekonečná zkouška, ten celoživotní experiment, jestli je možné, jestli to vůbec jde, chovat se lidsky? Mezi lidmi? Musíte hrát hry. A na výběr jich zas tolik není. Jinak si vás vyčíhnou a odreagují se na vás. Protože jste laskavý. Laskavost zaměňují za slabost. Učila jsem se přežívat mezi podlostí každý den. Jako člověk otužuje tělo ranní sprškou studené vody.“

Denis prudce sešlápne plynový pedál.

Řítíme se ku Praze.

Stejně jako minule s právníkem: trasu odfrnkneme v rekordním čase. Jako by mě ukradli.

Moci se tak přikurtovat na předek jedoucího auta. A čelem drhnout o zvrásnělou vozovku. O zrohovatělý, chladnoucí asfalt. V rozjásaně prázdninovém dni. Mezi posečenými poli. Zbyde po mně rudá šmouha. Vydrhnu si maso uprostřed čela. Až na kost. Vypadne mi mozek. Zachytím ho. Je jako těsto, můžu ho zmuchlat.

Prsty rozmačkat náplň do jitrnic.