Návrat šestý (podzim 2005)

Óda na radost

Paní Gita Lauschmannová zemřela nad papíry.

Nad rozepsanou kapitolou o zrození a dětství, nad poznámkou, v níž prosila o prodloužení času ještě ne. Celý život přežívala s úlevnou myšlenkou na smrt a nakonec vykřikovala ještě ne. Na konci bylo slovo.

Hlava jí ležela uprostřed čar, prohlížela si je zblízka, vpíjela se do písmen. Do svých vzpomínek se chtěla rozprostřít, rozplynout se v nich; tato slova jsou mým tělem.

Paní doktorku Lauschmannovou nezpopelní. Nepohřbí ji na puklické stráni, na okraji neudržovaného a zpustlého židovského hřbitova; nedaleko jabloňového sadu.

O pohřeb v Praze se postarají dcera a Denis. Je šokovaný, kolik přijíždí lidí, kolik měla známých. Aniž by se sama o někom kdy slůvkem zmínila.

Hřbitov je obsypaný automobily. Z Puklických přijede jenom Denisova matka. Přibelhá se o berlích, stojí opodál, z kabelčičky uždibuje drolivá žlutá sousta. Taxíka k autobusovému nádraží jí nakonec objedná cizí pán, někdejší nadřízený Gity Lauschmannové; v nedaleké restauraci Óda na radost pak bude pestrou pražskou společnost v čele s Mistrem Oujezdským do noci bavit historkami, v nichž zesnulá vystupuje jako jiskřivá osoba, která se perlivě odvázala v blízkosti mrtvol na pitevním stole a morbidně vtipkovala na účet jejich i svůj.

Denis své matce rámě nenabídne, přestože mu nachystala výslužku; chvatně mu ji zastrčila do kapsy saka. Nahmatá bachratý papírový sáček. Musí si nasadit brýle, aby rozluštil drkotavý nápis s autogramem.

Nerozluští nic.

Bára hysterčí, chtěla vidět babičku uvelebenou v rakvi, v nových azurových šatech, hysterčí, že zapomněla sklonit hlavu k jejím ztichlým ústům. Anna kroutí rezolutně hlavou, odvádí sestru i plačící matku k obrubníku, kde jim Denis pomůže do svého červeného automobilu; počkají na zetě paní Lauschmannové, který vyrovnává nedo­platek ve firemní kanceláři soukromé pohřební služby.

Denis rozveze pozůstalé, do restaurace Óda na radost se vrátí postříkaný zapadajícím sluncem; před pozlaceným vchodem porozpráví s přiopilým proplešatělým gynekologem. Ten platonicky miloval Gitu od studií, odrodil obě její děti.

„Fyzicky zvládala všechno. Ale nikdy jsme nevěděli, co udělá psychika.“

Barbora se otřepe, nažhavená pokračovat v soudní při, před očima jemné záhyby bledě modrých šatů zazděných pod zemí. Pozemkový úřad rozhodne, že část majetku má být vrácena. A za polnosti patřící fyzickým osobám musí být dána náhrada.

Puklice se odmítají vzdát. Jejich odvolání leží na soudu dvacet měsíců bez jediného výstupu. Zašpuntovaná kauza.

Natrvalená a vstřícná blondýna v podatelně krajského soudu podá Báře vysvětlení; v puse rozkošnicky převaluje belgické čokoládové bonbóny. Uzobává z papírového pytle, který si přidržuje na klíně rozpláclých stehen.

„Žádali jsme různé podklady. A spis stejně půjde tam, kam teď přináleží. – Nedáte si?“

Oškubané slepice

Bára obchází zchátralý majetek s investory. Mezi zuby drtí heslo, které si nechá vytisknout na vizitky i dopisní papíry: Když spra­vedlnost, tak úplnou. S nesentimentální věcností rozpoutá právní boj. Chce, aby z něj obyvatelé Puklic vycupitali jak oškubané slepice, co si načechrávají zbylá pírka. Když spravedlnost, tak úplnou. Co hystericky klovou kolem sebe.

Boj marný pro obě strany. Když spravedlnost, tak úplnou.

Denis Báře domlouvá; před očima se mu komíhá ztěžklý stín za sametovými závěsy.

„O majetek doktorce Lauschmannové přece nešlo.“

„Vážně? Tak to je novinka.“

„Paní doktorce šlo o jinou… spravedlnost. Nebyla jí dána víra a přitom se ve zralém věku, v posledních týdnech, dokázala přenést přes pozemskou situaci. Šlo jí o očištění jména vašeho pradědečka. Utnout řetězec.“

„A domohla se něčeho? Domohla se důstojného práva? – Já se pradědovi o návrat postarám.“

„Pomník, Báro, pomník byl podstatný. O majetek jí nešlo.“

„Jenomže mně o majetek jde!“

Bára projde návsí, v obchodě se smíšeným zbožím si koupí pohlednici. Záběr se vztyčeným prstem kostelíka a červení zoufale přitisknutých, natěsnaných střech a podlouhlou nudlí zámečku i budovy statku. Tmavovlasá, unavená prodavačka s culíkem neposedných vlasů svázaných červenou gumičkou vyhrkne poněkud nelogicky a s přehnanou úslužností.

„A co kakao, kakao nechcete?“

A už nutí papírovou krabici s obrázkem holandské usměvavé slečny v bílém čepci.

„Pozornost podniku, slečno, bylo mi ctí.“

Když Bára opustí linoleový sektor a vyjde z rámu cinkajících dveří, Nataša na ni přilepí svůj vyjevený zrak, nespouští z ní oči. Zatelefonovat bratrovi o pomoc nemůže, ona už bratra nemá, ona už bratra pohřbila. A tak zašátrá poslepu v regálu. Nahmatá naditou papírovou bouli, mechanicky sáček s čočkou roztrhne, otočí dnem vzhůru, s podivně trhaným smíchem protrhne spršku krupobití bouchacích kuliček, dlouze a vztekle máchá. Aby ani jediná hnědavá lentilka nezůstala zaseklá v papírové tmě.

Bára zůstane ušetřena vytřeštěného Natašina výrazu, nasupené kmitající ruky.

Ladislav Stolař mladší stojí v té chvíli schovaný za záclonou svého domu; načechrává zbývající pírka s manželkou a dvěma malými vnuky v náručí. Zatvrdí se čerstvou porcí nenávisti, zašklebí se jako puk, otočí se, posadí žvatlající batole na koberec a sáhne po obálce na konferenčním stolku. Syčí, na kousíčky trhá nové předvolání k soudu. Čerstvý sníh padá, děti vztahují diblíkovské ručky.

„Voni se snad klonujou nebo co, kolik těch bab sakra ještě přileze!?“

Přebíraná čočka

„Plánovala vydat vzpomínky, děvenko.“

Poslední Denisovu větu Bára neslyší.

Všechny, i ty poslední sešity mu s předstíranou lhostejností zapůjčí dcera paní Lauschmannové.

„Stejně se poslední dobou stýkala nejvíc s vámi. A mimochodem, jmenuju se Rozálie, moje křestní jméno matka vyslovila málokdy, oslovovala mě všelijak, jen ne mým jménem.“

„Mě naopak oslovovala jen jménem křestním.“

Denis zvrásnělé stránky pročte. S překvapením zjistí, že paní Lauschmannová se rozhodla říct všechno. Couvala se zavázanýma očima, pásku z očí odvážně shrnovala. Už brzy by narazila na hranici vzpomínek odtamtud, odhodlaná ji překročit, ponořit se do davu za ostnatým drátem.

To už nestihla.

Hlava padla, když se jí točila radostnou závratí, kdy se po silnici valil prach. Proto volala ještě ne.

„Po silnici se valí prach. Slunce žhne a oslepuje. Držím se, malé klíště, svého tatínka pevně kolem pasu, za mnou Rozálie s rozcuchanými vlasy; nakonec se přilepil Adin. Otec řídí v kožené čepici podobné koupací; hlavu mu obepíná těsně, jako druhá kůže, s legračními klapkami přes uši. Oči obezdil potápěčskými brýlemi a utopil za skly. Usmívá se. Pokřikujeme na udivené lidi v polích, máváme jim a oni nám s voláním odpovídají. Motor rozlehlého stroje burácí, tatínek se blíží k domovu, ale my řveme a hulákáme ještě, tatínku, ještě. Ještě. Prosím.

Držím se táty pevně kolem pasu. Obepínám mocný kmen. Když zpomalí, odlepím upocené prsty, provětrám je ve vzduchu, pohladím tuhý kožený rukáv. Narazím na hladivou látkovou překážku. Páska s roztomilým mlýnkem. Kytičkou, do níž lze fouknout, a čtyři špičatě zalomené lístky se roztočí. Ano, to je… Fotografie v mozku. Vybavuju si ono nahmátnutí. Lehkomyslnost utroušené poznámky, kdy gymnasta přes čoudící kladinu přehazoval nohu na pevnou zem.

‚Tomu se, děvenko, říká hákový kříž, to jen aby mi naši dali pokoj.‘

Aby mi naši dali pokoj. Koho tím myslel? Tance kolem skvrny na smetanových šatech odvedly mou pozornost. Kdo byli naši? Můj táta ještě neví, že… můj táta mluví německy… je Žid… kdo jsou naši… Pichlavý rozlámaný čtyřlístek. A zkřivená tvář. Která klopýtá, uhýbá před ranami za kovárnu, do zaplevelené zahrádky vysokých kopřiv, bič švihá vzduchem, vlní se a skáče v piruetách, rytmus vln určuje tatínkova ruka, chlapecká tvář se krabatí… Tvář Ládínka Stolaře. Tvář jemného, stydlivého chlapce, která několikrát líbla Rozálii na seníku a v rákosí lesního rybníčku… nedočkavý a jemný dotyk jeho vlhkých rtů… Adin práskl dveřmi, než utekl z domu…

Ne, ne, ne. Znovu. Znovu a od začátku. Jinak. Tentokrát tatínkovýma očima; jeho pohled bude rozhodující pro výklad všeho, co uvidím. Lehkonohý tanečník pod gilotinou. Ještě nevím všechno, ještě ta mozaika není zaplněná, co jsem zapsala, všechno roztrhám, nenesu svůj příběh, poponáším příběhy jiných, nakládali mi je na hrb, těžknu, nerozhoduju, přebírám dědický podíl cizích činů. Roztrhat, začít znovu, roztrhat a sepisovat jejich osudy, prosít je jako čočku, vhodit do kotle s vroucí vodou, obejmout košík s houbami, roztrhat a

ještě ne, ještě ne, já ještě nechci, pane Bože, ještě ne –“