Epilog

Denisovu matku trefil šlak. Před televizní obrazovkou přepadla obličejem do bělostného porcelánového talíře, plného žloutkových křupek. Aby si naposledy prohlédla dno zmodralé prapodivnými ornamenty.

Křupky vylétly do vzduchu. Některé se jako kuličky bodláku přichytily jejích šedin. Nataša s pošťačkou, Hankou Malou, Stolařkou a paní Drbavou – usazené kolem turecké kávy, jablečného džusu a ořechové bábovky – na ni ještě několik minut pořvávaly komentáře televizního seriálu, jinak zcela soustředěné na své téma.

„Taková mladá frajle.“

„Někdo ty chtivý mamonářky už zastavit musí.“

„Taková frajle. Škoda že nejni v tom jináči, voni by jí roupy přešly.“

„Stolař i tu rehabilitaci zpochybní.“

„Taková frajle.“

„Slítávaj se jako žravý kobylky.“

„Že si nedaj pokoj. Koho ty pravěký histórie zajímaj.“

„Taková vyzáblá frajle.“

Mlely a mlely, než pochopily, že žluť v Ženiných vlasech nejsou kulaté natáčky. Že podivný předklon není pohybem krátkozrakého výběru mlsů.

Okna zámečku rozdrnčelo čtyřhlasé zaječení.

Na sklonku života bude Denis hořce litovat. Protože si nedá pokoj a jako jediný se dopátrá dosud neznámých podrobností ze života Gity Lauschmannové. Ale protože člověk nemůže věřit vlastním očím, natožpak těm cizím, a protože nemůže věřit vlastním slovům, natožpak těm vypouštěným z cizích úst, tak…

Tak Denis spolkne, co ví.

A osud už mu nedopřeje času, aby to, co ho tížilo nejvíc a užíralo mu nejen spánek, ale i radost závěrečných let života, někomu pověděl. Stejně netušil komu a nevěděl jak. Přemítal, proč se to hlavní o lidském životě nedozvíme. Ne proto, že by příběh končil, ale proto, že končí zásoba použitelných slov. Ano, jistě, slovy se dá hodně napáchat.

Ničemu se jimi nedá zabránit.

Červen 2003 – září 2005

(Praha a Rasochy)