III - Při hledání řešení

Když se Holmes vrátil, bylo už půl šesté. Byl veselý, svěží a ve výtečné náladě, která se u něho ovšem pravidelně střídala se záchvaty nejhlubší deprese.

„V téhle věci žádná velká záhada není,“ řekl a chopil se šálku čaje, který jsem mu nalil, „zdá se, že fakta připouštějí pouze jediné vysvětlení.“

„Nepovídejte! Vy už jste tomu přišel na kloub?“

„Nu, to by bylo přece jen trochu moc brzo. Zjistil jsem však významnou skutečnost, což je prozatím vše. Nicméně to je opravdu velice významné. Detaily je stále třeba ještě doplňovat. Právě jsem zjistil nahlédnutím do starých ročníků Timesů, že major Sholto z Upper Norwoodu, který kdysi sloužil u čtyřiatřicátého bombajského pěšího pluku, zemřel 28. dubna 1882.“

„Možná že jsem trochu natvrdlý, Holmesi, ale nechápu, jaký to má pro nás význam.“

„Opravdu ne? Překvapujete mě. Podívejte se tedy na to takhle: kapitán Morstan zmizí. Jediný člověk v Londýně, kterého by mohl navštívit, je major Sholto. Ten však popírá, že by vůbec kdy slyšel o tom, že Morstan je v Londýně. O čtyři roky později Sholto umírá. V týdnu, kdy zemře, obdrží dcera kapitána Morstana drahocenný dar, což se pak každoročně opakuje a nyní to vyvrcholilo dopisem, který ji označuje za ženu, jíž bylo ublíženo. Nemůže to být narážka na nic jiného než na to, že ji kdosi připravil o otce. A proč jí začaly dary docházet bezprostředně po Sholtově smrti, ne-li proto, že Sholtův dědic o celé záhadě cosi ví a snaží se slečnu Morstanovou nějak odškodnit? Máte snad nějakou jinou teorii, která by odpovídala těmto faktům?“

„To je mi ale divné odškodnění! A jak podivně realizované! Proč jí ten dopis napsal teď, a ne před šesti lety? A navíc ten dopis mluví o tom, že se jí musí dostat spravedlnosti. O jaké spravedlnosti tu může být řeč? Zdá se mi příliš optimistické předpokládat, že její otec dosud žije. A že by jí bylo ublíženo ještě nějak jinak, o tom přece nic nevíte.“

„Vyskytují se v tom obtíže; jistě, obtíže tu jsou,“ řekl Sherlock Holmes zadumaně, „ale výprava, kterou dnes večer podnikneme, je všechny překoná a rozluští. Á, tady právě přijíždí drožka se slečnou Morstanovou. Jste připraven? Pak bychom jí snad měli jít naproti, poněvadž je už pár minut po šesté.“

Nasadil jsem si klobouk a uchopil svou nejtěžší hůl, ale všiml jsem si, že Holmes si vzal ze zásuvky revolver a strčil jej do kapsy. Bylo tudíž jasné, že náš večerní podnik nepokládá za žádný zábavný výlet.

Slečna Morstanová se choulila v tmavém plášti a její jemná tvář byla sice klidná, ale bledá. Musela by to být výjimečná žena, kdyby nepociťovala jisté znepokojení nad podivným podnikem, do něhož jsme se pouštěli, přesto však se dokonale ovládala a pohotově zodpověděla pár dalších otázek, které jí Sherlock Holmes ještě položil.

„Major Sholto byl tatínkův velmi dobrý přítel,“ řekla. „Jeho dopisy se zmínkami o majorovi jen hemžily. Major i tatínek veleli oddílům na Andamanských ostrovech, takže většinu času tam trávili spolu. V tatínkově psacím stole se mimochodem našla zvláštní listina, které nikdo nerozuměl. Nemyslím, že by snad byla nějak zvlášť důležitá, ale napadlo mě, že byste se na ni možná rád podíval, a tak jsem ji přinesla s sebou. Tady je.“

Holmes listinu opatrně rozložil a uhladil ji na koleně. Poté ji s pomocí lupy celou velmi důkladně prozkoumal.

„Takovýhle papír vyrábějí indičtí domorodci,“ poznamenal. „A tenhle arch byl kdysi napnutý na rýsovacím prkně. Diagram na něm představuje patrně části jakési obrovské budovy s početnými síněmi, chodbami a průchody. Na jednom místě je malý křížek, vepsaný červeným inkoustem, a nad ním údaj „3.37 odleva“, napsaný tužkou a už značně vybledlý. V levém rohu je prapodivný hieroglyf, připomínající čtyři křížky umístěné v jedné řádce, jejichž ramena se dotýkají. Vedle je připsáno velice primitivním a kostrbatým písmem: „Podpis čtyř — Jonathan Small, Mahomet Singh, Abdullah Khan, Dost Akbar.“ Opravdu se přiznávám, že mi není jasné, jak by to mohlo s celým případem souviset. Nicméně to je nepochybně důležitý dokument. Byl pečlivě uschován v nějakém notesu, poněvadž obě strany jsou stejně čisté.“

„Ano, byl v otcově notesu. Tam jsme jej našli.“

„Pečlivě tu listinu opatrujte, slečno Morstanová, možná že ji ještě budeme potřebovat. Zmocňuje se mne podezření, že by tahle záležitost mohla být zamotanější a komplikovanější, než jsem se zprvu domníval. Musím všechno znova uvážit.“

Rozvalil se na opěradle drožky a jenom z jeho staženého obočí a nepřítomného pohledu jsem mohl usoudit, že intenzívně přemýšlí. Slečna Morstanová a já jsme si šeptem povídali o naší dnešní výpravě a jejím možném výsledku, ale náš společník až do konce cesty setrvával ve své neproniknutelné zamlklosti.

Byl zářijový večer a nebylo ještě ani sedm hodin, den však byl pošmourný a hustá lezavá mlha ležela nízko nad velkoměstem. Špinavě zbarvená mračna smutně klesala do rozblácených ulic. Kandelábry na Strandu byly jen mlhavými skvrnami rozptýleného světla, vrhajícího kruhy matné záře na kluzkou dlažbu. Žluté světlo z výkladních skříní se linulo do zamženého, vlhkostí prosyceného vzduchu a vrhalo bezútěšné, pohyblivé paprsky do přeplněných ulic. Bylo pro mne cosi děsivého a přízračného v tom nekonečném zástupu tváří, které se míhaly napříč těmi úzkými proužky světla — tváří smutných i veselých, vychrtlých i šťastných. Jako veškeré lidstvo putovaly i ony z přítmí do světla a znova zapadaly zpátky do šera. Nepodléhám příliš náhodným dojmům, ale nepřívětivý, tísnivý večer a podivný podnik, do něhož jsme se pustili — to obojí přispělo k mé nervozitě a sklíčenosti. Z chování slečny Morstanové bylo zřejmé, že ji trápí stejné pocity. Jediný Holmes se dokázal nad tyto malicherné vlivy povznést. Na kolenou měl otevřený notes a chvílemi si do něho psal poznámky při světle své kapesní svítilny.

U postranního vchodu do Divadla Lyceum se už tísnily husté davy.

Před divadlem hrkotal nepřetržitý proud kočárů a drožek, vyklápějících náklad mužů s náprsenkami a žen ověšených diamanty a zahalených do šálů. Sotva jsme dojeli k třetímu sloupu, u něhož byla schůzka smluvena, oslovil nás čiperný snědý mužík, oblečený jako fiakrista.

„Vy dva doprovázíte slečnu Morstanovou?“ zeptal se.

„Mary Morstanová jsem já a tihle dva páni jsou moji přátelé,“ řekla dívka.

Upřel na nás neuvěřitelně pronikavé a tázavé oči.

„Račte prominout, slečno,“ řekl poněkud umíněně, „ale musím vás požádat o čestné slovo, že ani jeden z vašich průvodců není od policie.“

„Máte je mít,“ odpověděla.

Pronikavě zahvízdl a nějaký pouliční otrapa k nám přijel s kočárem a otevřel dvířka. Muž, který nás oslovil, vyšplhal na kozlík, zatímco my jsme zaujali místa uvnitř. Ještě jsme se ani pořádně neusadili, když kočí práskl do koní, a zběsilým tryskem jsme se rozjeli a ponořili do mlhavých ulic.

Naše situace byla věru prapodivná. Jeli jsme na neznámé místo za neznámým poselstvím. Toto pozvání bylo buď hloupý vtip — což byla nepřijatelná hypotéza — nebo jsme si mohli právem myslet, že nás na naší cestě očekávají závažné události. Slečna Morstanová se chovala stejně odhodlaně a energicky jako předtím. Snažil jsem se ji rozptýlit a pobavit vzpomínkami na svá dobrodružství v Afganistanu, ale popravdě řečeno, byl jsem sám natolik vzrušen situací, ve které jsme se octli, a tak zvědavý na cíl naší cesty, že mé historky byly poněkud popletené. Dodnes prohlašuje, že jsem jí poutavě vyprávěl o tom, jak uprostřed noci do mého stanu nakoukla mušketa a jak jsem po ní vystřelil z dvouhlavňového tygřího mláděte. Zpočátku jsem měl určitou představu, kterým směrem jedeme, ale zakrátko — ať už to zavinila rychlá jízda, mlha nebo má vlastní, nepříliš dobrá znalost Londýna — ztratil jsem veškerou orientaci a věděl jsem jen to, že už jedeme velice dlouho. Sherlock Holmes však nikdy nezklamal a stále si mumlal jména náměstí a křivolakých postranních uliček, jimiž kočár projížděl.

„Rochester Row,“ řekl. „Teď jsme na Vincent Square. A teď ujíždíme po Vauxhall Bridge Road. Podle všeho máme namířeno někam do Surreye. Ovšem, to jsem si mohl myslet. A teď jsme na mostě. Můžete vidět, jak se řeka třpytí.“

Na okamžik se nám opravdu naskytl pohled na široký pruh Temže, s lucernami ozařujícími tichou hladinu; drožka však uháněla dál a brzo ji pohltil labyrint uliček na druhém břehu.

„Wandsworth Road,“ řekl můj přítel. „Priory Road. Larkhall Lane. Stockwell Place. Robert Street. Coldharbour Lane. Naše pátrání nás věru nepřivádí do příliš elegantních čtvrtí města.“

A skutečně jsme se pojednou octli v podezřelých a nehostinných končinách. Dlouhé řady tmavých cihlových domů rozjasňoval tu a tam pouze vulgární třpyt a laciná nádhera hospod na rozích. Pak se objevily špalíry dvoupatrových vilek s miniaturními zahrádkami před okny a pak opět nekonečné řady nových, strnule civících cihlových stavení — obludná chapadla, jimiž se obrovité velkoměsto rozpřahovalo na venkov. Konečně kočár zůstal stát u třetího domu v nové zahradní ulici. Všechny okolní domy byly neobydlené a ten, před nímž jsme zastavili, byl stejně temný jako ostatní, s výjimkou okna do kuchyně, z něhož probleskovalo slabé světlo. Jakmile jsme však zaklepali, okamžitě nám otevřel dveře jakýsi hindský sluha se žlutým turbanem na hlavě a oblečený do bílých, volně splývajících šatů přepásaných žlutou šerpou. Postava orientálce, zarámovaná dveřmi všedního předměstského domu třetího řádu, s tímto prostředím nějak podivně kontrastovala a nezapadala do něho.

„Sahib vás očekává,“ řekl a dřív, než jeho slova dozněla, ozval se odněkud z domu vysoký, fistulkovitý hlas.

„Přiveď mi je sem, khitmutgare, „ zvolal. „Přiveď mi je rovnou sem.“