III - Případ totožnosti

„Můj milý příteli,“ pravil Sherlock Holmes, když jsme tak jednou seděli v jeho domě, každý po jedné straně krbu, „lidská fantazie dovede vytvářet divy, ale život je vždycky nekonečně složitější. Vždyť my bychom si ani neodvážili vymyslet něco takového, co patří k docela všedním úkazům lidské existence. Kdybychom teď mohli ruku v ruce vyletět oknem, vznášet se nad tímto nesmírným městem, opatrně nadzdvihovat střechy a nahlížet do všech těch podivných příběhů, které se pod nimi odehrávají, do zvláštních náhod, piklů, zkřížených plánů a neuvěřitelných řetězů událostí, tak jak se táhnou celými generacemi a vedou k naprosto outré výsledkům, působila by vedle nich veškerá románová díla se svými konvencemi a předem jasnými závěry naprosto vyčpěle a zbytečně.“

„A přesto o tom nejsem přesvědčen,“ odpověděl jsem. „Vždyť všechny ty případy, o nichž se dovídáme z novin, jsou obvykle zcela prostomyslné a vulgární. V našich policejních zprávách je realismus posunut až k samé hranici únosnosti, a přece musíme přiznat, že nevede k nikterak úchvatným či inspirujícím výsledkům.“

„Kdo chce dosáhnout realistického účinku, neobejde se bez jistého výběru a leccos musí i zamlčet,“ poznamenal Holmes. „To postrádají naše policejní zprávy, které si všímají daleko víc nejbanálnějších poznámek pana soudce než podrobností, z nichž by pozorovatel mohl vytušit pravé jádro celého případu. Kdybychom byli závislí jen na takovém čtení, nepřipadalo by nám nic nepřirozenější než zcela všední události.“

Usmál jsem se a zavrtěl hlavou. „Docela chápu, že se na to tak díváte,“ řekl jsem. „Jako neoficiální rádce a pomocník každého, kdo si již vůbec neví rady, kdekoli v zemích tří kontinentů, setkáváte se se samými zvláštními a bizarními jevy. Ale co třeba tady,“ — sebral jsem ze země ranní noviny, — „co když si to zkusíme trochu ověřit praxí. Přečtu vám první titulek, který mi padl do oka. ,Kruté jednání s manželkou’.Je toho tu vytištěno na půl sloupce, ale ani to nemusím číst a předem už jasně vím, oč tam jde. Je v tom samozřejmě nevěra, pití, rány, modřiny, soucitná sestra nebo domácí. Něco tak primitivního by si nedokázal vymyslet nejprimitivnější pisálek.“

„Ten příklad vaše argumenty bohužel příliš nepodpoří,“ pravil Holmes, když si ode mne bral noviny a nahlížel do nich. „Jde o rozvod manželů Dundasových a zcela náhodou jsem v souvislosti s ním vyjasňoval některé menší podrobnosti. Manžel byl abstinent, o žádnou jinou ženu se nezajímal a manželka si na něj stěžovala, protože si vyndával po každém jídle umělý chrup a házel jím po ní, což jak jistě uznáte, by průměrného vypravěče hned tak nenapadlo. Ale poslužte si troškou šňupacího tabáku, doktore, a uznejte, že jsem váš příklad pěkně vyvrátil.“

Přidržel přede mnou krabičku se šňupacím práškem, která byla ze starého zlata a uprostřed víčka měla obrovský ametyst. Svou nádherou se tak odrážela od domáckých zvyklostí Sherlocka Holmese a jeho prostého způsobu života, že jsem se nezdržel poznámky.

„Ale vždyť já zapomněl, že jsme se pár dní neviděli,“ řekl Holmes. „Je to malý dáreček od českého krále jako pozornost za pomoc, kterou jsem mu poskytl v případě fotografie Ireny Adlerové.“

„A co ten prsten?“ zeptal jsem se a zahleděl se na překrásný briliant, který mu zářil na prstě.

„Ten je od holandské královské rodiny, avšak záležitost, v níž jsem jí pomáhal, je povahy tak delikátní, že se s tím nemohu svěřit ani vám, třebaže jste tak laskavě zaznamenal některé mé menší problémky.“

„Zabýváte se teď něčím?“ optal jsem se ho se zájmem.

„Asi tak deseti dvanácti případy, ale žádný z nich není zvlášť výrazný ani zajímavý. Chápete jistě, svůj význam pro mne mají, ale nepřitahují mne. Stejně jsem přišel již na to, že pro pozorování a pohotové rozbory příčin a následků, které dodávají takového kouzla detektivnímu pátrání, mi daleko spíše skýtají pole působnosti docela nevýznamné záležitosti. Těžší zločiny bývají většinou jednoduché, neboť čím větší zločin, tím mívá obvykle průhlednější motiv. Na mých nových případech pro mne není nic zvláště pozoruhodného, až snad na jednu složitější záležitost, která mi byla hlášena z Marseille. Není však vyloučeno, že za pár minut se naskytne něco lepšího, protože nemýlím-li se příliš, přichází právě jedna z mých klientek.“

Vstal z křesla, zastavil se mezi rozhrnutými závěsy a zadíval se do nevýrazné, neurčitě zbarvené londýnské ulice. Pohlédl jsem mu přes rameno a spatřil, jak na protějším chodníku stojí urostlá žena s těžkým kožešinovým boa přes ramena a v klobouku s dlouhým zatočeným červeným perem a s širokou krempou nasazeným přes ucho, jako když se vévodkyně z Devonu rozhodne vypadat trochu koketně. Zpod tohoto neodolatelného výtvoru žena nesměle a váhavě pokukovala k našim oknům, nejistě přešlapovala a v prstech si neklidně pohrávala koženými rukavicemi. Pak se najednou vrhla vpřed jak plavec, který se odrazí od břehu, přeběhla ulici a vzápětí jsme zaslechli prudké zazvonění.

„Takové příznaky znám,“ řekl Holmes a zahodil cigaretu do ohně. „Jakmile někdo postává na chodníku, znamená to, že jde o affaire du coeur. Ráda by se poradila, ale není si tak docela jista, nejde-li o záležitost příliš delikátní, než aby se s ní někomu svěřovala. A přece i tady musíme rozlišovat. Když některé ženě těžce ublíží muž, žena již neváhá, a obvyklým symptomem pak bývá stržená šňůra od zvonku. V našem případě lze usuzovat, že jde sice o záležitost milostnou, ale dívka že není zvlášť rozzlobená, spíše zmatená a zarmoucená. Ale již přichází osobně a jistě rozptýlí naše pochybnosti.“

Ještě ani nedomluvil a ozvalo se zaťukání na dveře, vstoupil mladý sluha v livreji a ohlásil slečnu Marii Sutherlandovou, která se tyčila za jeho drobnou postavou jak obchodní loď plující pod plnými plachtami za člunkem lodivoda. Sherlock Holmes ji uvítal se svou příslovečnou nenucenou dvorností, zavřel za ní dveře, s úklonou jí pokynul, aby se posadila do křesla, a jak již měl ve zvyku, pozorně a zamyšleně si ji prohlížel.

„Nezdá se vám,“ řekl, „že vás při vaší krátkozrakosti tolik psaní na stroji poněkud namáhá?“

„Ze začátku mě unavovalo,“ přiznala, „ale teď už se nemusím tolik dívat a vím, kde jsou která písmena.“ Náhle si uvědomila plný dosah jeho slov, prudce sebou trhla, a jak k němu vzhlédla, zračil se jí na širokém dobromyslném obličeji strach i úžas.

„Vy jste již o mně slyšel, pane Holmesi,“ zvolala. „Jak byste to jinak všechno věděl?“

„S tím si nelamte hlavu,“ řekl Holmes se smíchem. „Musím již leccos vědět, vždyť je to moje práce. Možná že jsem se naučil všímat si maličkostí, které ostatní přehlédnou. Proč byste se jinak se mnou také přišla poradit?“

„Přišla jsem za vámi, pane, protože jsem o vás slyšela od paní Etheregeové, které jste tak snadno pomohl najít manžela, když už ho policie a všichni ostatní pokládali za mrtvého. Ach pane Holmesi, kdybyste tak pomohl i mně! Nejsem bohatá, ale kromě toho mála, co si vydělám psaním na stroji, mám ještě k dobru sto liber ročně, a dala bych všechno jen za to, kdybych se dověděla, co se stalo s panem Hosmerem Angelem.“

„Proč jste se se mnou přišla poradit tak narychlo?“ zeptal se Holmes se špičkami prstů zaklíněnými do sebe a s očima upřenýma ke stropu.

V nepříliš bystrém obličeji slečny Marie Sutherlandové se znovu objevilo zděšení. „Ano, vyběhla jsem z domu ve spěchu,“ uznala naše klientka, „protože mě rozzlobilo, jak bere pan Windibank — to je můj otec — všechno na lehkou váhu. Odmítal jít na policii a nechtěl jít ani za vámi, a když se tak pořád k ničemu neměl a tvrdil, že se přece nic zlého nestalo, rozčilila jsem se a pustila se rovnou k vám.“

„Váš otec?“ řekl Holmes. „Jistě spíš otčím, když se jinak jmenuje?“

„Ano, můj otčím. Říkám mu otče, i když je to trochu k smíchu, protože je jen o pět let starší než já.“

„A matka je naživu?“

„Ale ano, naživu a jenom kvete. Moc velkou radost jsem neměla, pane Holmesi, když se tak brzy po otcově smrti znovu provdala, a ještě za muže, který je skoro o patnáct let mladší než ona. Tatínek měl klempířství na Totenham Court Road a nechal po sobě dobře zavedený podnik a maminka ho vedla dál s naším mistrem panem Hardym, jenže když se k nám pan Windibank nastěhoval, donutil ji, aby krám prodala, protože mu jako obchodnímu cestujícímu s vínem nebyl dost dobrý. Dostali za postoupení celé firmy se vším jejím vybavením čtyři tisíce sedm set liber, což bylo o moc méně, než by byl získal tatínek, kdyby byl živ.“

Čekal jsem, že Sherlock Holmes začne při tom nesouvislém a na přeskáčku vyprávěném příběhu ztrácet trpělivost, ale naopak poslouchal s nejsoustředěnější pozorností.

„Váš malý příjem pochází z tohoto podniku?“ zeptal se.

„Ale kdepak, pane, ten s tím nemá nic společného, odkázal mi jej můj strýček Ned z Aucklandu. Je uložen v novozélandských akciích, které mi nesou čtyři a půl procenta. Akcií je za dva a půl tisíce liber, ale vybírat si smím jen úroky.“

„Nesmírně mne zajímáte,“ pravil Holmes. „A když už pobíráte tolik, jako sto liber ročně, a ještě si navíc vyděláváte, jistě si také trochu zacestujete a leccos si můžete dopřát. Pokud vím, může svobodná dáma docela dobře žít i při příjmu asi šedesáti liber.“

„Vystačila bych s mnohem menším příjmem, pane Holmesi, ale jisté pochopíte, že dokud bydlím doma, nechci být nikomu na obtíž, takže pokud ještě žiji u otčíma a u matky, používají mé peníze oni. Pan Windibank vybírá každého čtvrt roku mé úroky a předává je matce a já vyjdu docela dobře s tím, co si vydělám opisováním. Vynáší mi dvě pence za stránku a někdy napíši i patnáct až dvacet stránek denně.“

„Vysvětlila jste mi svou situaci naprosto jasně,“ řekl Holmes. „Toto je můj přítel doktor Watson, před kterým můžete mluvit stejně otevřeně jako přede mnou. Vyprávějte nám teď laskavě o své známosti s panem Hosmerem Angelem.“

Slečna Sutherlandová se zarděla a rozpačitě si pohrávala s lemem kabátku. „Seznámila jsem se s ním na klempířském bále,“ řekla. „Když byl tatínek ještě naživu, dostával vždycky lístky a potom si vzpomněli i na nás a posílali je mamince. Pan Windibank si nepřál, abychom někam chodily. Jak jsem se zmínila, že bych si vyšla třeba jen do nedělní školy, strašně se rozčilil. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že půjdu, a také jsem na tom trvala, protože neměl přece právo něco mi zakazovat. Vymlouval mi, že se nehodí, abychom se stýkali s takovými lidmi, když tam, prosím, byli všichni tatínkovi známi! A tvrdil, že nemám co na sebe, a já zatím ještě ani nevytáhla ty nové červené plyšové šaty ze skříně. Když se mnou nic nepořídil, odjel alespoň na obchodní cestu do Francie, ale my jsme šly na ples s maminkou a s námi pan Hardy, co u nás býval mistrem, a tak jsem se seznámila s panem Hosmerem Angelem.“

„Když se pan Windibank vrátil z Francie, asi se hodně zlobil, že jste šly na ples,“ poznamenal Holmes.

„Ne, přijal to celkem dobře. Ještě si pamatuji, jak se jen zasmál, pokrčil rameny a prohlásil, že ženské nemá cenu nic zakazovat, protože si stejně nakonec prosadí svou.“

„Ach tak. Pokud tomu tedy rozumím, seznámila jste se na klempířském plese s pánem, který se jmenoval Hosmer Angel.“

„Ano, pane. Seznámili jsme se na plese a druhý den se u nás pan Angel zastavil, aby se přeptal, zda jsme se dostaly v pořádku domů, a pak jsme jej vídaly s matkou — vlastně, abych pravdu řekla, pane Holmesi, dvakrát jsem se s ním setkala sama a vyšli jsme si na procházku, jenže potom se vrátil otec a pan Hosmer Angel k nám již nemohl.“

„A proč ne?“

„Víte, otec nic takového nesnáší. Pokud se tomu jen trochu může vyhnout, nikdy k nám nikoho nezve a vždycky říká, že žena má být spokojená uprostřed rodiny. Jenže já vysvětlovala mamince, že každá žena touží po vlastní rodině a já že ještě žádnou nemám.“

„A co pan Hosmer Angel? Ani se nepokusil znovu se s vámi setkat?“

„Ale ano, otec měl zase odjet na týden do Francie a Hosmer mi napsal, že by bylo jistější a vhodnější, kdybychom se viděli, až otec odjede. Zatím že si prý můžeme psát a také mi každý den napsal. Vybírala jsem si dopisy ráno, aby otec o ničem nevěděl.“

„To už jste byla s tím pánem zasnoubena?“

„Ach ano, pane Holmesi. Zasnoubili jsme se hned po první procházce. Hosmer — vlastně pan Angel — byl pokladníkem v bance na Leadenhall Street — a …“

„V které kanceláři?“

„To je to nejhorší, pane Holmesi, já nevím.“

„A kde tedy bydlel?“

„Přespával v bance.“

„A vy ani neznáte jeho adresu?“

„Ne — jen že to bylo na Leadenhall Street.“

„Kam jste mu tedy posílala dopisy?“

„Na poštu v Leadenhall Street, poste restante. Říkal, že kdyby mu docházely do banky, všichni ostatní úředníci by si ho dobírali, že si píše s dámou, a tak jsem mu nabídla, že bych mu psala na stroji, jako píše on mně, jenže on o tom nechtěl ani slyšet a vysvětloval mi, že když mu píši sama, jsou to dopisy přímo ode mne, ale kdyby byly psané na stroji, vždycky by se mu zdálo, že stroj stojí mezi námi. Aspoň vidíte, pane Holmesi, jak mě měl rád a jak dovedl myslet i na maličkosti.“

„Však to o něm také mnoho napovídá,“ řekl Holmes. „Dávno zastávám zásadu, že maličkosti bývají zdaleka nejdůležitější. Nemohla byste se rozpomenout ještě na nějaké maličkosti o panu Hosmeru Angelovi?“

„Byl velmi ostýchavý, pane Holmesi. Raději si se mnou vycházel večer než za denního světla, říkal, že nechce být za nic na světě nápadný. Choval se velmi zdrženlivě, jako gentleman. I hlas měl takový jemný. Vyprávěl mi, že jako dítě míval často angíny a zduřené mandle a od té doby měl asi něco s krkem, mluvil váhavě a pořád šeptem. Vždycky byl dobře oblečen, velmi pořádně a jednoduše, ale na oči byl slabý, zrovna tak jako já, a protože nesnášel ostré světlo, nosil tmavé brýle.“

„Dobrá, a co se stalo, když se váš otčím pan Windibank rozjel zase do Francie?“

„Pan Hosmer Angel k nám tehdy zašel znovu a navrhl mi, abychom se vzali, než se otec vrátí. Strašně naléhal a přinutil mě, abych mu přísahala s rukama na bibli, že ať se stane co se stane, zůstanu mu věrná. Maminka mu schvalovala, že mě tak nutí přísahat, a říkala, že z toho je vidět, jak vášnivě mě miluje. Vůbec mu byla hned od počátku nakloněná a vlastně si na něj potrpěla víc než já. Když se pak dohadovali, jak se příští týden vezmeme, začala jsem se ptát, co tomu řekne otec, ale oni mě oba přemlouvali, ať se na otce neohlížím a přiznám se mu, až bude po všem, a maminka mi slíbila, že to s ním nějak urovná. Moc se mi to nezamlouvalo, pane Holmesi. Nevěděla jsem sice, proč bych ho měla žádat o svolení, když je jen o pár let starší než já, ale nechtěla jsem podnikat nic za jeho zády, a tak jsem mu napsala do Bordeaux, kde má jeho firma francouzskou filiálku, ale v den, kdy jsem se vdávala, mi přišel dopis zpátky.“

„Pan Windibank jej tedy nedostal?“

„Ne, pane, odjel do Anglie těsně předtím, než psaní došlo.“

„Ale, ale! Jaká smůla! Svatba byla tedy sjednána na pátek. Měla se konat v kostele?“

„Ano, pane, ale ve vší tichosti. Měli jsme se brát v kostele svatého Spasitele nedaleko King’s Cross a potom posnídat v hotelu U svatého Pankráce. Hosmer pro nás přijel fiakrem, ale protože jsme byly dvě, obě nás do něj usadil a sám nastoupil do většího kočáru, jediné drožky, která náhodou ještě stála v ulici. Přijely jsme do kostela první, a když dorazil i kočár, čekaly jsme, že Hosmer vystoupí, ale on se ani neukázal, a tak sestoupil drožkář, podíval se dovnitř a tam nikdo! Drožkář se podivoval, že si neumí vůbec představit, kam se Hosmer poděl, protože ho na vlastní oči viděl nastupovat. To bylo minulý pátek, pane Holmesi, a od té doby jsem ho neviděla, ani se o něm nic nedoslechla, takže vůbec nechápu, co se s ním stalo.“

„Zdá se mi, že jste byla hanebně oklamána,“ pravil Holmes.

„Ach ne, pane! Pan Angel ke mně byl hodný a laskavý a nikdy by mě byl takto neopustil. Vždyť mi ještě celé ráno domlouval, že ať se děje co se děje, musím mu zůstat věrná, a že i kdyby se stalo něco zcela nepředvídaného, co by nás rozdělilo, mám mít navždycky na paměti, že jsem mu přísahala a že dříve či později mě bude žádat, abych svůj slib splnila. Zdálo se mi, že jsou to dost divné hovory o svatební den, ale co se pak stalo, jen vysvětluje, že nebyly plané.“

„To rozhodně. Domníváte se tedy, že ho postihlo nějaké nepředvídané neštěstí?“

„Ano, pane. Myslím, že se obával nějakého nebezpečí, jinak by byl asi tak nemluvil. A čeho se bál, se zřejmě také splnilo.“

„A nemáte ani tušení, co by to mohlo být?“

„Vůbec ne.“

„Ještě na něco se vás zeptám. Jak přijala celou událost vaše matka?“

„Zlobila se a nařídila mi, abych už o tom nikdy nemluvila.“

„A váš otec? Svěřila jste se mu s tím?“

„Ano, a zřejmě si stejně jako já myslel, že se určitě něco stalo a že se mi Hosmer znovu ozve. Divil se, jaký by mohl mít kdo zájem takhle mé přivézt až ke kostelním dveřím a pak mě nechat. Kdyby si ode mne vypůjčil peníze nebo si mě vzal a získal tak na moje příjmy nárok, byl by snad mohl mít nějaký důvod, ale Hosmerovi na penězích vůbec nezáleželo a nechtěl ode mne nikdy ani šilink. Jenže co se mu jenom mohlo stát? A proč asi nemůže ani napsat? Jen na to pomyslím, div nezešílím a v noci nemůžu oka zamhouřit.“ Vytáhla z rukávníku kapesníček a prudce se do něj rozvzlykala.

„Podívám se na váš případ,“ řekl Holmes a povstal, „a jistě nakonec dojdeme k určitým závěrům. Nechte teď celou tíhu na mně a raději na to už nemyslete. A hlavně se snažte zapomenout na pana Hosmera Angela, ať se vám vytratí z paměti stejně tak jako ze života.“

„Myslíte si tedy, že ho už nikdy neuvidím?“

„Obávám se, že ne.“

„Ale co se mu asi stalo?“

„Tuto otázku nechte v mých rukou. Rád bych měl jeho přesný popis a všechny jeho dopisy, které mi můžete poskytnout.“

„Dala jsem kvůli němu inzerát do sobotního čísla Chironicle,“ řekla slečna Sutherlandová. „Tady je výstřižek a tady čtyři dopisy, které jsem od něj dostala.“

„Děkuji vám. A vaše adresa?“

„Lyon Pláce 31, Camberwell.“

„Adresu pana Angela jste, pokud vím, nikdy neznala. A kde pracuje váš otec?“

„Je obchodním cestujícím u firmy Westhouse a Marbank, známých dovozců červeného vína ve Fenchurch Street.“

„Děkuji vám. Vypověděla jste mi všechno naprosto jasně. Dokumenty mi tu nechte a pamatujte, co jsem vám radil. Snažte se, aby celý tento případ zůstal zapečetěnou knihou a neovlivňoval již váš další život.“

„Jste velmi laskav, pane Holmesi, ale to nemohu. Zůstanu Hosmerovi věrná. Budu ho čekat, dokud se mi nevrátí.“

I přes ten strašlivý klobouk a bezvýrazný obličej bylo v prosté víře naší návštěvnice cosi tak důstojného, že jsme se neubránili úctě. Slečna Sutherlandová položila na stůl drobný svazeček dopisů a odešla se slibem, že přijde znovu, kdykoli ji o to požádáme.

Sherlock Holmes seděl chvíli mlčky, se špičkami prstů stále ještě zaklíněnými do sebe, nohy natažené před sebou a pohled upřený ke stropu. Pak sundal z police starou umaštěnou hliněnou dýmku, s kterou se tak často radíval, zapálil si ji, opřel se dozadu v křesle, a jak tam tak seděl s výrazem nekonečného blaha ve tváři, stoupal od něj v pomalých kotoučcích hustý modrý dým.

„Ta dívka je docela pozoruhodný typ,“ poznamenal. „Zaujala mě mnohem víc než celý ten její nepatrný problém, na kterém není mimochodem nic moc originálního. Prostudujete-li si mou kartotéku, najdete tam řadu podobných případů, například z Andoveru v roce 1877, a loni se něco obdobného udalo v Haagu. Nápad je sice starý, ale asi dvě maličkosti pro mne měly určité novum. Od dívky bychom se však mohli lecčemu přiučit.“

„Zřejmě jste z ní vyčetl mnohé, co mi zůstalo zcela neviditelné,“ poznamenal jsem.

„Ani ne tak neviditelné jako nepovšimnuté, Watsone. Nevěděl jste, nač se dívat, takže vám všechno podstatné uniklo. Nikdy vás nenaučím, abyste si uvědomil, jak důležité jsou rukávy, kolik toho dovedou vypovědět nehty a co všechno se tají třeba v tkaničce od boty. Co jste vlastně vyvodil ze zevnějšku té ženy? Popište mi ji.“

„Nu, měla na hlavě klobouk břidlicové barvy s cihlově červeným perem. Kabátek měla černý, politý černými korálky a lemovaný drobným ebenově černým zdobením. Šaty měla hnědé, spíš trochu tmavší než kávové, a kolem krku a rukávů zdobené temně červeným plyšem. Rukavice měla šedavé, na pravém ukazováčku prodřené. Bot jsem si nevšiml. V uších měla drobné kulaté visací náušnice ze zlata a vůbec působila docela blahobytným dojmem, ale spíš takovým obyčejným, zápecnickým, jako když si s ničím moc neláme hlavu.“

Sherlock Holmes tiše zatleskal a pobaveně se zasmál.

„Namouvěru, Watsone, vy ale děláte pokroky. Teď jste si vedl vskutku výtečně. Ušlo vám sice všechno, co bylo jen trochu důležité, ale na správnou metodu jste již přišel a máte výborný postřeh pro barvy. Jen se však nikdy nespoléhejte na celkový dojem, chlapče, a soustřeďte se spíše na podrobnosti. Já se vždycky ženě podívám nejdříve na rukávy. U muže je výhodnější povšimnout si kolen od kalhot. Jak jste postřehl, měla ta žena rukávy lemované plyšem, což je látka, která nejlépe zachovává stopy. Nádherně se jí rýsovala dvojitá čára nad zápěstím, jímž se taková písařka opírá o stůl. Šití na ručně poháněném stroji zanechává podobnou stopu, ale pouze na levé paži na straně vzdálené palce a ne přímo na nejširším místě, jak tomu bylo u slečny Sutherlandové. Pohlédl jsem jí pak do obličeje, a když jsem viděl, jak má po obou stranách nosu vytlačené prohlubeninky po skřipci, odhodlal jsem se k poznámce o psaní na stroji, která ji zřejmě tak překvapila.“

„Mě překvapila také.“

„Ale vždyť to přímo bilo do očí. Velice mě pak zarazilo a zároveň zaujalo, když jsem pohlédl dolů a spatřil, že má na sobě vysoké střevíce, které si nejsou tak zcela nepodobné, ale přece jen patří každá k jinému páru; jedna má špičku trochu zdobenou a druhá docela hladkou. A navíc měla naše návštěvnice jednu botu zapnutou jen na dva dolní knoflíčky z pěti a druhou na první, třetí a pátý. Když vidím mladou, jinak pěkně oblečenou ženu, jak vyjde z domu v každé botě jiné a ještě je má jen napůl zapnuté, není třeba zvláštního uvažování, abych dospěl k názoru, že vyběhla značně narychlo.“

„A co ještě?“ zeptal jsem se nesmírně zaujat, jako mne ostatně vždycky zaujmou pronikavé postřehy mého přítele.

„Mimoto jsem si povšiml, že než odešla z domu, napsala zřejmě ještě nějaký vzkaz, ale teprve když byla již docela oblečená. Neušlo vám, že měla pravou rukavici na ukazováčku prodřenou, ale zřejmě jste nepostřehl, že jí na rukavici a na prstě zůstala skvrna po fialovém inkoustu. Psala zřejmě ve spěchu a namočila pero až příliš hluboko. Bylo to nepochybně dnes ráno, jinak by jí na prstě nezůstala tak znatelná skvrna. To všechno je docela zábavné, i když poněkud elementární, ale teď již musíme přejít opět k práci. Nepřečetl byste mi popis pana Hosmera Angela, tak jak byl uveden v inzerátu?“

Přidržel jsem si u světla malý tištěný výstřižek, na kterém stálo: „Pohřešuje se od ranních hodin 14. t. m. pán jménem Hosmer Angel, vysoký asi 5 stop a 7 palců, silné postavy, bledé pleti, černých vlasů, na temeni trochu prořídlých, s hustými licousy a knírem, v tmavých brýlích a trochu nejisté řeči. Když byl naposled viděn, měl na sobě černý žaket lemovaný hedvábím, černou vestu, náprsní hodinky se zlatým řetízkem, šedé kalhoty z hariského tvídu a na botách s pružnými okraji hnědé kamaše. Údajně byl zaměstnán v kanceláři na Leadenhall Street. Kdo by o něm mohl podat atd. atd.“

„To by stačilo,“ řekl Holmes. „Pokud jde o dopisy, jsou úplně banální,“ řekl, jak se probíral papíry. „O panu Angelovi se z nich nedovíme naprosto nic, ledaže jednou cituje Balzaka. Jedno však vás na nich jistě zarazí.“

„Jsou psané na stroji,“ poznamenal jsem.

„Nejen to, i podpis je psán strojem. Jen se podívejte na to droboučké úpravné Hosmer Angel tady dole. Jak vidíte, má dopis datum, ale žádné záhlaví a místo adresy pouze Leadenhall Street, což mnoho neříká. Ovšem ta záležitost s podpisem je velmi výmluvná, řekl bych, že téměř určující.“

„A co by měla určovat?“

„Můj milý příteli, zřejmě si neuvědomujete, jak úzce souvisí tato maličkost s naším případem.“

„Musím se přiznat, že ne, ledaže by snad chtěl Angel podpis zapřít, kdyby byl žalován pro porušení slibu.“

„Ne, o nic takového tu nejde. Ale teď napíši dva dopisy, které by celou věc měly vyřešit. Jeden je jisté firmě v City a druhý otčímu mladé dámy panu Windibankovi, kterého bych rád požádal, aby nás zítra v šest večer navštívil. Nikterak věci neuškodí, začneme-li jednat s mužskými příbuznými. Nyní však, doktore, nemáme co na práci, dokud nedojdou odpovědi na naše psaní, takže můžeme zatím všechno uložit ad acta.“

Měl jsem mnoho důvodů, proč věřit v nejjemnější důmysl svého přítele a v jeho výjimečně energické jednání, a byl jsem proto přesvědčen, že dobře ví, proč bere s takovou jistotou a lehkostí to podivuhodné tajemství, jehož vypátráním byl pověřen. Jen jedinkrát jsem zažil, že se mu něco nezdařilo, a to v případě českého krále a fotografie Ireny Adlerové, ale když jsem se rozpomněl na tajuplnou záhadu v Podpisu čtyř a podivuhodné okolnosti spojené se Studií v šarlatové, říkal jsem si, že by už muselo jít o věru nerozluštitelné tajemství, aby mu Sherlock Holmes nepřišel na kloub.

Zanechal jsem ho tedy, když pořád ještě bafal ze své černé hliněné lulky, plně přesvědčen, že až k němu nazítří večer opět přijdu, bude již držet v rukou všechny klíče, které ho povedou k nalezení zmizelého ženicha slečny Marie Sutherlandové.

Zatím však zaměstnával veškerou moji pozornost velice vážný případ z mého oboru, a celý následující den jsem proseděl u lůžka trpícího. Teprve v šest hodin jsem se uvolnil, naskočil honem do fiakru a rozjel se do Baker Street pln obav, že přijedu již příliš pozdě a ničím nepřispěji k dénouement té malé záhady. Když jsem však přijel, Sherlock Holmes ještě podřimoval, dlouhé hubené tělo stočené v útočišti křesla. Ohromující šiky lahviček a zkumavek, pronikavě a čistě páchnoucí kyselinou chlorovodíkovou, mi prozrazovaly, že strávil celý den nad chemickými pokusy, které přímo miloval.

„Vyřešil jste to tedy?“ zeptal jsem se ho, sotva jsem vkročil do dveří.

„Ano. Šlo o hydrosíran barnatý.“

„Ale ne, to tajemství!“ zvolal jsem.

„Ach tak! Myslel jsem na sůl, kterou tu právě rozbírám. Na té záležitosti pro mne nikdy nic záhadného nebylo, i když, jak jsem již řekl, některé maličkosti mne na ní zaujaly. Mrzí mě jen jedno, že neexistuje zákon, který by postihl takového rošťáka.“

„Kdo to tedy byl a proč vlastně opustil slečnu Sutherlandovou?“

Ještě jsem svoji otázku téměř nedopověděl a Sherlock Holmes ani nestačil otevřít ústa k odpovědi, když jsme v chodbě zaslechli těžké kroky a vzápětí se již ozvalo zaťukání na dveře.

„To je otčím té dívky, pan James Windibank,“ řekl Holmes. „Napsal mi, že se v šest u nás zastaví. Dále!“

Vstoupil muž střední podsadité postavy, asi třicetiletý, čisté oholený, bledé pleti, uhlazeného lichotivého chování, s nápadně ostrým, pronikavým pohledem v šedých očích. Tázavě se po nás po obou podíval, odložil lesklý cylindr na příborník a s lehkou úklonou se posadil na nejbližší židli.

„Dobrý večer, pane Jamesi Windibanku,“ pravil Holmes. „Domnívám se snad správně, že tento strojem psaný dopis, v němž jste si se mnou stanovil schůzku na šestou hodinu, je od vás.“

„Ano, pane. Omlouvám se, že jsem se poněkud zdržel, ale abych tak řekl, nejsem docela pánem svého času. Velmi mne mrzí, že vás slečna Sutherlandová obtěžovala takovou maličkostí, neboť jsem názoru, že špinavé prádlo se nemá prát mimo dům. Přišla k vám úplně proti mé vůli, ale je to velice citová a impulsívní dívka, jak jste si patrně povšiml, a když si jednou něco usmyslí, dá si jen těžko říci. Samozřejmě že proti vám nic nemám, nemáte konečně nic společného s policií, ale nikomu není milé, když se tak mezi cizími lidmi přetřásá rodinné neštěstí. A kromě toho je to jen zbytečné utrácení, protože toho Hosmera Angela stejně vypátrat nemůžete.“

„Velice se mýlíte,“ řekl Holmes klidně, „mám všechny důvody k přesvědčení, že se mi podaří pana Hosmera Angela objevit.“

Pan Windibank sebou viditelně trhl a upustil rukavice. „To velmi rád slyším,“ řekl.

„Je pozoruhodné,“ poznamenal Holmes, „že psací stroj mívá stejnou osobitost jak třeba písmo. Nenajdete dva stroje, které by psaly naprosto stejně, ledaže by byly docela nové. Některá písmenka se opotřebují rychleji než ostatní a někdy jen z jedné strany. Všimnete si jistě na vašem dopise, pane Windibanku, že nad každým „e“ je nepatrná šmouha a u „r“ jsou téměř neznatelné vlnovky. Našel jsem ještě čtrnáct podobných zvláštností, ale ty, o nichž jsem se zmínil, jsou nejnápadnější.“

„Vyřizujeme na tom stroji v kanceláři všechnu korespondenci, takže je jistě trochu opotřebovaný,“ odpověděl náš návštěvník a bystře se podíval pronikavýma drobnýma očima po Holmesovi.

„A teď vám ukáži něco skutečně zajímavého, pane Windibanku,“ pokračoval Holmes. „Rád bych v dohledné době napsal menší monografii o vztazích psacího stroje k zločinu. Trochu se tím problémem zabývám. Mám tu čtyři dopisy, z jejichž obsahu jasně vysvítá, že je psal pohřešovaný muž. Jsou všechny psané na stroji. A při tom v nich mají „e“ ve všech případech nad sebou maličkou šmouhu a u „r“ téměř chybějí vlnovky. Ovšem zajímá-li vás to vůbec a prohlédnete-li si dopisy lupou, rozeznáte ještě čtrnáct dalších charakteristických znaků, o nichž jsem se vám zmínil.“

Pan Windibank vyskočil ze židle a popadl klobouk. „Takovými fantastickými povídačkami nemůžu ztrácet čas, pane Holmesi,“ řekl. „Jestli dokážete toho chlapa chytit, tak si ho prosím chyťte a dejte mi potom vědět.“

„Jistěže,“ řekl Holmes, přikročil ke dveřím a otočil klíčem v zámku. „Sděluji vám tedy, že jsem ho chytil.“

„Co? Kde?“ zvolal pan Windibank, zbledl, že by se v něm byl krve nedořezal, a rozhlížel se jak krysa lapená v pasti.

„Teď už je vám to všechno málo platné — opravdu docela málo,“ řekl Holmes líbezně. „Z toho už hned tak nevyklouznete, pane Windibanku. Byl to až příliš průhledný trik a udělal jste mi věru špatnou poklonu, když jste tvrdil, že tak jednoduchý problém nevyřeším. Něco tak prostinkého! Posaďte se, ať si trochu promluvíme.“

Náš návštěvník sklesl se ztrhaným výrazem v tváři a s krůpějemi potu na čele do židle. „Ale žalovat mě za to nemůžete,“ vykoktal.

„Bohužel ne, a je mi to nesmírně líto. Ale mezi námi, Windibanku, dávno jsem neslyšel o tak malicherně krutém, sobeckém a bezcitném úskoku. Zopakuji vám teď sled událostí, a zmýlím-li se někde, můžete mi odporovat.“

Windibank seděl shrben na židli, s hlavou sklopenou na hrudi jako dočista zlomený člověk. Holmes si položil nohy na roh krbové římsy, opřel se s rukama v kapsách dozadu a začal mluvit spíš jakoby sám k sobě než k nám.

„Jistý muž se oženil pro peníze s mnohem starší ženou, než byl sám,“ začal Holmes, „a docela s chutí utrácel i peníze její dcery, alespoň pokud s nimi bydlela. Na lidi v jejich postavení to byla slušná částka, a kdyby o ni měli přijít, citelně by jim chyběla. Stálo tedy za trochu námahy nějak si peníze udržet. Dcera byla hodná a milá, ale i citově založená a dobrosrdečná, a bylo jasné, že při svých značných osobních přednostech a se svým byť nevelkým příjmem jistě nezůstane dlouho svobodná. Její sňatek by ovšem znamenal ztrátu sta liber ročně, a co tedy podnikne nevlastní otec, aby mu zabránil? Samozřejmě že se všemožně snaží, aby děvče sedělo stále doma, a zakazuje jí vyhledávat společnost stejně starých lidí. Brzy však pochopí, že ani to nevyřeší situaci navždy. Dívka je neklidná, trvá na svých právech a konečně oznámí, že se pevně rozhodla jít na jistý ples. Co nato udělá mazaný otčím? Přijde na nápad, svědčící spíše o chytré hlavě nežli o dobrém srdci. Se souhlasem a s pomocí své ženy se přestrojí, zakryje si pronikavé oči tmavými brýlemi, obličej si zamaskuje knírem a hustými licousy, zvučný hlas ztlumí do lichotivého šepotu, a protože se navíc může spolehnout na dívčinu krátkozrakost, vydává se za pana Hosmera Angela a jako její ctitel jí vlastně znemožní, aby si našla ctitele jiné.“

„Byl to nejdřív jen vtip,“ zaúpěl náš návštěvník. „Vůbec nás nenapadlo, že by se mohla tak nadchnout.“

„I to je dost možné. Ale ať už jste to mysleli jak chtěli, mladá dáma se rozhodně nadchla, a protože byla přesvědčena, že otčím je ve Francii, žádnou lest ani netušila. Zájem nápadníka jí lichotil tím víc, čím hlasitěji jej vychvalovala matka. Potom začal pan Angel docházet do domu, protože bylo zřejmé, že má-li celá věc splnit svůj účel, je třeba dovést ji co nejdále. Scházel se s dívkou, a dokonce se s ní i zasnoubil, aby měl jistotu, že nenajde zalíbení v nikom jiném. Ale napořád se v takovém podvodu pokračovat nedalo. Nemohl také věčně předstírat, že jezdí do Francie. Zbývalo mu jen skončit celou záležitost tak dramaticky, aby na ni děvče do smrti nezapomnělo a neohlíželo se nějakou dobu po jiném nápadníkovi. Proto musela slečna Sutherlandová přísahat na bibli věrnost a proto jí ještě ráno před svatbou Angel naznačoval, že by se mu mohlo něco stát. James Windibank si přál, aby Marie Sutherlandová zůstala připoutána k Hosmeru Angelovi, nevěděla nikdy s jistotou, jaký ho potkal osud, a alespoň deset let by se proto na žádného jiného muže ani nepodívala. Dovezl ji až ke kostelním dveřím, a protože dále již nemohl, šikovně zmizel pomocí starého triku — jedněmi dveřmi do kočáru nastoupil a druhými zase vystoupil. Tak se, alespoň podle mého názoru, všechno zběhlo, pane Windibanku!“

Zatímco Holmes hovořil, nabyl náš návštěvník zas něco ze své sebejistoty a nyní povstal ze židle s chladným úsměškem na bledém obličeji.

„Třeba to tak je, a třeba taky ne, pane Holmesi,“ řekl, „ale když už jste tak chytrý, měl byste také vědět, že zákon porušujete vy, a ne já. Já neudělal od začátku nic, co by se dalo žalovat, zato vy se vystavujete stíhání za ohrožování a nezákonné omezování svobody, jestli hned neodemknete.“

„Jak správně říkáte, zákon vás skutečně postihnout nemůže,“ řekl Holmes, když odmykal a zprudka otvíral dveře, „ale jakživ si nikdo spíš nezasloužil potrestání než vy. Kdyby měla ta mladá dáma bratra či přítele, měl by vám pěkně napráskat. Ale u všech ďasů!“ pokračoval, celý zrudlý v obličeji, když viděl, jak se Windibank krutě ušklíbá, „nepatří to sice k mým povinnostem vůči klientce, ale mám tady zrovna po ruce bič a s náramnou radostí -“ Dvěma rychlými skoky přiskočil k bičíku, ale nežli jej stačil uchopit, rozlehl se na schodech divoký dusot, těžké dveře se zabouchly a z okna jsme viděli pana Jamese Windibanka, jak pádí, co mu nohy stačí, dolů ulicí.

„Je to ale chladnokrevný rošťák!“ zvolal Holmes se smíchem a znovu se vrhl do křesla. „Ten se bude dopouštět pořád těžších a těžších zločinů a jednou provede něco tak zlého, že skončí na galejích. Ale z určitého hlediska nebyl ten případ tak docela bez zajímavosti.“

„Pořád ještě dost dobře nechápu, jak jste na to na všechno přišel,“ poznamenal jsem.

„Víte, hned od počátku mi samozřejmě bylo jasné, že Hosmer Angel musel mít k svému podivnému počínání skutečně pádný důvod, a stejně jasné mi bylo, že z celého případu, pokud jsme do něho byli zasvěceni, těžil jen dívčin nevlastní otec. Velmi výmluvná byla i okolnost, že ti dva muži se nikdy nesešli a že jeden z nich se objevoval jen tehdy, když druhý odjel. Stejně nápadné byly i tmavé brýle a podivný hlas, které stejně jak husté licousy napovídaly, že by mohlo jít o přestrojení. Mé podezření se pak naprosto potvrdilo podivuhodným zvykem pana Angela psát na stroji i podpis, neboť to ovšem naznačovalo, že dívka zná velmi dobře jeho rukopis a poznala by jej i z kratičkého textu. Jak vidíte, ukazovala všechna fakta i s mnoha dalšími podrobnostmi jediným směrem.“

„Ale jak jste si je ověřil?“

„Jakmile jsem seznal, o koho jde, snadno jsem si své mínění potvrdil. Věděl jsem, u které firmy Windibank pracuje. Přečetl jsem si uveřejněný popis, a když jsem z něho vyloučil vše, co patřilo k přestrojení — licousy, brýle a hlas — poslal jsem jej firmě s žádostí, aby mi sdělili, neodpovídá-li popisu některého z jejich obchodních cestujících. Všiml jsem si již, čím se vyznačuje jeho strojopis, a napsal jsem mu na úřední adresu, zda by k nám nemohl přijít. Jak jsem také očekával, odpověděl mi na stroji a dopis prozradil stejné nepatrné, ale charakteristické závady. Touž poštou jsem obdržel odpověď od firmy Westhouse a Marbank z Fenchurch Street, že popis odpovídá do všech podrobností popisu jednoho z jejich zaměstnanců, pana Jamese Windibanka. Voilá tout.“

„A co bude se slečnou Sutherlandovou?“

„I kdybych jí to nakrásně řekl, přece mi neuvěří. Pamatujete si snad staré perské přísloví, že v nebezpečenství se vydává, kdo z tygřího doupěte mládě odebere, avšak i ten, kdo ženu o sen připraví. A Hafiz má v sobě stejně moudrosti jak Horác a stejně dobře zná i tento svět.“