XII - Dům „U měděných buků“

„Miluje-li člověk umění pro ně samotné,“ poznamenal Holmes a odhodil Daily Telegraph i s jeho stránkou s inzeráty, „nachází obvykle největší zalíbení v jeho nejprostších a nejnižších projevech. S potěšením pozoruji, Watsone, že jste tu pravdu rovněž pochopil a ve svých záznamech, v nichž jste tak laskavě zachytil a musím říci někdy i přikrášlil naše případy, zdaleka nekladete tolik důrazu na mé přečetné causes célebres a senzační soudy, při nichž jsem vystupoval, jako na nevýznamné události, které samy o sobě byly snad dost všední, ale při nichž se dostatečné uplatnily schopnosti dedukce a logické syntézy, které pokládám za svoji zcela zvláštní doménu.“

„A přece jsem za svoje záznamy neustále obvinován ze senzacechtivosti,“ řekl jsem s úsměvem.

„Možná že jste udělal chybu,“ poznamenal Holmes a pozvednuv v kleštičkách řeřavý oharek zapálil si jím dlouhou dýmku z třešňového dřeva, kterou si brával místo své hliněné lulky, když se dostal do nálady spíše debatní než přemýšlivé. „Možná že jste opravdu udělal chybu, když jste se pokoušel dodat na barvě a životnosti každému svému postřehu a nesoustředil se čistě na zachycení přísně logických úvah směřujících od příčiny k důsledku, které jsou na celé věci jedině pozoruhodné.“

„Myslím, že jsem vás v tomto ohledu ocenil zcela dostatečně,“ poznamenal jsem poněkud suše, neboť mě rozladila Holmesova samolibost, o níž jsem si již několikrát povšiml, že patří k nejvýraznějším stránkám jeho podivné povahy.

„Ne, nemluví ze mne sobectví ani domýšlivost,“ řekl odpovídaje, jak už měl ve zvyku, spíše na mé myšlenky než na má slova. „Žádám-li pro své umění plného ocenění, pak je to proto, zeje něčím zcela neosobním — něčím mimo mne. Zločin je zcela běžný. Logika vzácná. Měl byste se proto zabývat daleko více logikou než zločinem. Vy však, místo co byste zpracoval několik přednášek, snížil jste se k sepsání řady povídek.“

Bylo to jednoho chladného rána na počátku jara a seděli jsme oba po snídani u krbu v našem starém domě na Baker Street. Mezi řadami šedavě hnědých domů se valila hustá mlha a protější okna vystupovala z jejích těžkých žlutavých kotoučů jak temné beztvaré skvrny. Měli jsme rozsvíceno plynové světlo a to ozařovalo bílý ubrus a obráželo se v porcelánu a kovu, neboť ze stolu ještě nebylo sklizeno. Sherlock Holmes celé ráno mlčel a prohlížel inzertní rubriky jedněch novin po druhých, až se nakonec zřejmě vzdal hledání a v náladě nikterak nejlíbeznější mi začal kázat o mých literárních prohřešcích.

„Na druhé straně vás však jen těžko může někdo vinit ze senzacechtivosti,“ poznamenal po jisté odmlce, za níž bafal ze své dlouhé dýmky a hleděl do ohně, „protože ze všech těch případů, o které jste se tak laskavě zajímal, se většina zločinem ani nezabývá, alespoň ne v jeho právním smyslu. Maličkost, v níž jsem se pokoušel pomoci českému králi, neobyčejný zážitek slečny Marie Sutherlandové, problém související s oním ohyzdným žebrákem i nepříjemnost našeho urozeného ženicha, to vše byly záležitosti ležící mimo hranice zákona. Obávám se však, že jste se vyhýbal senzacím a zabředl přitom až do přílišné všednosti.“

„Možná že to tak nakonec dopadlo,“ odpověděl jsem, „ale aspoň jsem použil nových a pozoruhodných metod.“

„Pchá, milý příteli, copak si myslíte, že veřejnost, ta široká nevšímavá veřejnost, která by sotva poznala tkalce podle zubu a skladatele podle levého palce, dbá něco o jemné odstíny analýzy a dedukce! Těžko vám však mohu vyčítat, píšete-li o všedních maličkostech, neboť dny velkých případů již dávno minuly. Člověk, alespoň člověk zločinný, ztratil již všechnu svou podnikavost a originalitu. A moje malá praxe zřejmě degeneruje na agenturu, která se bude zabývat hledáním ztracených tužek a udělováním rad slečnám z penzionátu. Klesl jsem už asi dočista na dno. Dnes ráno mi došel dopis, který je pro mne znamením nulového bodu. Jen si ho přečtěte!“ Hodil mi přes stůl zmačkané psaní.

Mělo v záhlaví adresu na Montague Place a datum z včerejšího večera a stálo v něm:

„Milý pane Holmesi, velmi ráda bych se s Vámi poradila, mám-li či nemám přijmout místo guvernantky, které se mi naskytuje. Zastavím se u Vás zítra v půl jedenácté a doufám jen, že Vám to tak vyhovuje.              S pozdravem Vaše Violeta Hunterová“

„Znáte tu mladou dámu?“ zeptal jsem se.

„Vůbec ne.“

„Už je půl jedenácté.“

„Ano, a také teď určitě zvoní.“

„Třeba to bude o moc zajímavější, než si myslíte. Jen si vzpomeňte na případ s modrou karbunkulí, také vypadal zpočátku jak pouhý žert, a vyvinulo se z něj docela vážné pátrání. Možná že to v tomto případě dopadne také tak.“

„Doufejme! Ale brzy se ukáže, na čem jsme, neboť nemýlím-li se, naše pisatelka přichází právě osobně.“

Sotva domluvil, dveře se otevřely a do pokoje vstoupila mladá dáma. Byla jednoduše, ale pěkně oblečená, obličej měla svěží, bystrý a pihovatý jak vejce kulíka a chování rázné jak žena, která se o sebe musí umět sama postarat.

„Jistě mě omluvíte, že vás tak obtěžuji,“ řekla, když přítel povstal, aby ji uvítal. „Zažila jsem však něco prapodivného, a protože nemám rodiče ani příbuzné, s kterými bych se mohla poradit, napadlo mne, že byste byl snad tak hodný a řekl mi, co mám dělat.“

„Sedněte si prosím, slečno Hunterová. Rád udělám cokoliv, abych vám posloužil.“

Viděl jsem, že chování i slova naší nové klientky na Holmese příznivě zapůsobily. Prohlédl si ji svým zpytavým pohledem a pak se posadil, přivřel víčka a zaklínil si prsty do sebe, aby si vyslechl její příběh.

„Pět let jsem pracovala jako guvernantka v rodině plukovníka Spence Munroa,“ začala dívka, „ale před dvěma měsíci byl plukovník povolán do Halifaxu v Nové Scotii a vzal s sebou do Ameriky i děti, takže jsem najednou přišla o místo. Inzerovala jsem a odpovídala na inzeráty, ale marně. Nevelké peníze, které jsem si našetřila, mi už začaly docházet a nevěděla jsem si vůbec rady, co dál.

Ve West Endu působí známá Westawayova zprostředkovací kancelář, která obstarává místa vychovatelkám, a tam jsem asi jednou týdně zašla a přeptala se, jestli se nevyskytlo něco, co by se mi mohlo hodit. Westaway se jmenoval vlastně zakladatel firmy, ale teď ji řídí slečna Stoperová. Sedí v maličké kanceláři a dívky, které hledají zaměstnání, musí čekat v předpokoji. Slečna Stoperová si je pak volá jednu po druhé, probírá se svými knihami a hledá, zda by jim mohla nabídnout místo, které by jim vyhovovalo.

Když jsem se u ní minulý týden zastavila, zavedli mne jako obvykle do její kanceláře, ale tentokrát nebyla slečna Stoperová sama. Seděl vedle ní fantasticky tlustý pán s usměvavým obličejem a obrovskou těžkou bradou, která mu spadala v několika záhybech až ke krku, na nose měl brýle a se zájmem si prohlížel vstupující dámy. Sotva jsem vešla, úplně poskočil na židli a rychle se otočil k slečně Stoperové.

,Tahle mi bude vyhovovat,’ řekl. ,Lepší bych si ani přát nemohl. Ale to je báječné! Báječné!’ Vypadal úplně nadšeně a radostně si mnul ruce. Byl to člověk tak příjemný, že byla radost se na něj podívat.

,Hledáte místo, slečno?’ optal se mne.

,Ano, pane.’

,Jako guvernantka?’

,Ano, pane.’

,A jaký vyžadujete plat?’

,Ve svém posledním zaměstnání u plukovníka Spence Munroa jsem dostávala čtyři libry měsíčně.’

,Ale to snad ne, to snad ne! To je přece pakatel — hotový pakatel,’ zvolal a mával tlustýma rukama ve vzduchu, jako by byl doslova unesen vzrušením. ,jak může někdo nabídnout tak ubožáckou částku mladé dámě tak líbezného zjevu a vynikajících schopností?’

,Možná že nemám zdaleka takové schopnosti, jak si představujete, pane,’ řekla jsem. ,Ovládám trochu franštinu, němčinu, hudbu a kreslení -’

,Ale, ale,’ zvolal, ,o to přece vůbec nejde. Záleží hlavně na tom, jestli dovedete vystupovat a jednat jako dáma. V tom to všechno vězí. Jestli to neumíte, nemůžete ani vychovávat dítě, které možná jednou sehraje významnou roli v dějinách země. A jestli ano, potom nechápu, jak po vás může nějaký gentleman žádat, abyste se tak snížila a spokojila částkou, která nedosahuje ani tří číslic. U mne budete mít, madam, počáteční plat sto liber ročně.’

Dovedete si jistě představit, pane Holmesi, že mi v mém zoufalém postavení zněla taková nabídka až neuvěřitelně. Pán si jistě povšiml, jak nevěřícné se tvářím, neboť otevřel jakýsi notes a vyndal z něj bankovku.

,Mám rovněž ve zvyku,’ řekl a usmíval se na mě tak přátelsky, že mu oči svítily v bílých záhybech obličeje jako dvě lesklé štěrbiny, ,vyplatit svým mladým dámám poloviční plat předem, aby si mohly uhradit menší výlohy spojené s cestou a oblečením.’

Zdálo se mi, že jsem snad ještě nepotkala tak fascinujícího a ohleduplného člověka. Zůstala jsem už dlužná svým obchodníkům a záloha mi přišla nesmírně vhod, ale přece jen se mi na celém tom jednání něco nezdálo, a rozhodla jsem se, že než dám závazné svolení, musím se o své práci dovědět víc.

,Smím se vás zeptat, kde bydlíte, pane?’ otázala jsem se.

,V Hampském hrabství. Je to kouzelný venkovský kraj. Bydlíme v domě U měděných buků, na pět mil za Winchesterem. Je tam překrásná krajina, má milá mladá dámo, a máme kouzelné staré venkovské sídlo.’

,A jaké by byly moje povinnosti, pane? Ráda bych věděla, oč bych se měla starat.’

,Jenom o jedno dítě — o roztomilého uličníka, kterému je právě šest let. Kdybyste ho jen viděla, jak dokáže zabíjet střevícem šváby! Prásk, prásk, prásk! Než se nadějete, jsou tři mrtví.’ Opřel se dozadu v křesle a rozesmál se, až se mu oči zase úplně ztratily v obličeji.

Trochu mé sice zarazilo, jaké má chlapec záliby, ale otec se smál tak srdečně, až jsem si pomyslela, že možná jenom žertuje.

,Mou povinností by tedy bylo starat se jen o to jediné dítě?’ zeptala jsem se.

,Ne, ne, má mladá dámo, to by nebyla vaše jediná povinnost, to ne,’ zvolal. ,Dobrý úsudek vám jistě napoví, že bychom na vás občas vyžadovali, abyste vyhověla i drobným příkazům mé paní, ale byly by to ovšem vždycky takové příkazy, které by se žádné dámě nemusely příčit. Nepřišlo by vám to jistě zatěžko, viďte?’

,Velmi ráda bych vám byla užitečná.’

,Tak vidíte. Třeba pokud jde o oblečení. Víte, my máme svoje libůstky, chápete — takové malé libůstky — i když jinak jsme docela dobrosrdeční. Kdybychom vás třeba požádali, abyste si oblékla nějaké šaty, které bychom vám přinesli, jistě by vám nevadilo uposlechnout a vyhovět nám v tak nepatrném rozmaru, viďte?’

,Ne,’ řekla jsem poněkud zaražena jeho slovy.

,Anebo kdybychom vám třeba řekli, abyste se posadila tu i onde, neurazila byste se, že?’

„Jistěže ne.’

,A co kdybychom vás požádali, abyste si ostříhala vlasy, než k nám přijedete?’

Nemohla jsem ani uvěřit svým uším. Snad jste si všiml, pane Holmesi, že mám dost bohaté vlasy zvláštního kaštanového odstínu, a vždycky jsem je pokládala za svou největší okrasu. Ani ve snu by mě nenapadlo takhle nazdařbůh je obětovat.

,To je bohužel zcela vyloučeno,’ řekla jsem. Pán mne dychtivě pozoroval svýma drobnýma očima a všimla jsem si, jak mu po mých slovech přeběhl přes obličej jakýsi stín.

,Jenže já na tom musím naneštěstí trvat,’ pravil. ,Je už to takový rozmar mé ženy, a jak sama víte, madam, ženským rozmarům se musí někdy ustoupit. Nejste tedy ochotna dát se ostříhat?’

,Ne, pane, to bych opravdu nemohla,’ odpověděla jsem pevně.

,Co se dá dělat, tím to tedy padá. Škoda, protože v jiných ohledech byste se nám hodila moc dobře. Budu si muset v tom případě prohlédnout ještě několik mladých dam, slečno Stoperová.’

Vedoucí kanceláře se po celou dobu našeho rozhovoru přehrabovala ve svých papírech a na žádného z nás ani nepromluvila, ale teď se na mě podívala tak dopáleně, až jsem ji chtě nechtě podezírala, že ji mé odmítnutí připravilo o slušnou provizi.

,Přejete si, abychom vás i nadále vedli ve svých záznamech?’ zeptala se mne.

,Ano, buďte tak laskavá, slečno Stoperová.’

,Připadá mi to téměř zbytečné, když takto odmítáte nejvýtečnější nabídky,’ řekla mi ostře. ,Těžko od nás můžete očekávat, že se budeme kdovíjak namáhat, abychom vám sehnali další takovou možnost. Sbohem, slečno Hunterová.’ Udeřila do gongu na stole a sluha mne vyvedl z kanceláře.

Když jsem však přišla domů, pane Holmesi, a našla v zásobárničce poslední zbytky a na stole několik účtů, začala jsem si říkat, že jsem se možná zachovala pošetile. Ti lidé mají sice zvláštní vrtochy a očekávají poslušnost v nejpodivnějších ohledech, ale aspoň jsou ochotni za svou výstřednost zaplatit. Jen málokterá vychovatelka v Anglii dostává sto liber ročně. A co jsou mi koneckonců platné mé vlasy? Mnoha ženám krátký účes jen prospěl a třeba bych patřila mezi ně i já. Druhého dne jsem si už skoro myslela, že jsem udělala chybu, a třetího dne jsem o tom byla přesvědčena. Málem jsem již zapřela svou hrdost a zašla se optat do zprostředkovatelny, není-li místo ještě volné, ale tu jsem najednou dostala dopis přímo od onoho gentlemana. Mám jej s sebou a přečtu vám jej.

U měděných buků, pošta Winchester

Milá slečno Hunterová, slečna Stoperová mi dala laskavě Vaši adresu a píši Vám ještě z domova, abych se zeptal, jestli jste náhodou svoje rozhodnutí znovu neuvážila. Má paní by byla velmi ráda, kdybyste k nám přijela, neboť jste se jí podle mého popisu nesmírně zalíbila. Jsme ochotni platit Vám třicet liber čtvrtletně, to jest 120 ročně, abychom Vás trochu odškodnili za menší, možná trošičku nepříjemné nároky, které si na Vás při svých rozmarech budeme klást. Nejsou však tolik nepříjemné. Má žena si například potrpí na určitý odstín ostré modři a snad byste byla ochotna chodit dopoledne po domě v takových šatech. Nemusela byste si ovšem dělat výlohy a kupovat si je sama, máme doma podobné šaty patřící naší drahé dceři Alici (která je nyní ve Filadelfii) a jistě by Vám dobře padly. Pokud bychom na Vás chtěli, abyste se posadila tu i onde nebo se bavila, jak Vás požádáme, určitě by Vám to nijak nemuselo vadit. Co se Vašich vlasů týče, je jich nesporně škoda, protože i za našeho krátkého rozhovoru jsem si musel povšimnout, jak jsou krásné, ale nezbývá mi bohužel než zůstat v tomto bodě pevný, a doufám jen, že zvýšený plat Vám ztrátu poněkud vynahradí. Pokud jde o Vaše povinnosti k dítěti, budou velice snadné. Pokuste se prosím, přijet a já Vás budu očekávat s bryčkou ve Winchesteru. Napište jen, kterým vlakem pojedete.

S nejsrdečnějším pozdravem Váš Jephro Rucastle

To tedy je dopis, který jsem právě dostala, pane Holmesi, a rozhodla jsem se, že nabídku přijmu. Napadlo mne však, že než se odhodlám ke konečnému kroku, měla bych ještě předložit celou věc k uvážení vám.“

„Jestliže jste se již rozhodla, slečno Hunterová, je tím vše vyřešeno,“ řekl Holmes s úsměvem.

„Ale neradil byste mi, abych nabídku spíše odmítla?“

„Přiznám se vám, že bych nikterak neuvítal, kdyby se o takové místo ucházela má sestra.“

„Co tím myslíte, pane Holmesi?“

„Nemám bohužel informace. A nemohu vám proto ještě nic říci. Sama jste k nějakému názoru nedospěla?“

„Zdá se mi, že je tu jen jedno možné řešení. Pan Rucastle mi připadal jako nesmírně hodný, dobrosrdečný člověk. Třeba má pomatenou ženu a nechce, aby se to dostalo na veřejnost, protože by ji mohli vzít do ústavu, a tak jí raději vychází vstříc ve všech jejích rozmarech a snaží se zabránit tím výbuchu.“

„To je dost možné řešení — a pokud jsme zatím s věcí obeznámeni, jediné, které by bylo přijatelné. Ale na každý pád mi ta domácnost nepřipadá zvlášť vhodná pro mladou dámu.“

„Ale ty peníze, pane Holmesi, ty peníze!“

„Ano, jistě, plat je to dobrý — až příliš dobrý. A to mně právě znepokojuje. Proč by vám měli platit sto dvacet liber ročně, když si mohou za čtyřicet ještě vybírat? Za tím musí být nějaký pádný důvod.“

„Myslela jsem si, že když vám všechno vysvětlím, spíše mne pochopíte, obrátím-li se k vám později o pomoc. Kdybych věděla, že za mnou stojíte, hned bych měla víc odvahy.“

„Rozhodně můžete odjet s tímto přesvědčením. Ujišťuji vás, že váš problém vypadá nejzajímavěji ze všech, které se mi v posledních několika měsících naskytly. Je na něm cosi úplně nového. Kdybyste upadla do jakýchkoli pochybností anebo nebezpečí -“

„Nebezpečí! Jaké nebezpečí předvídáte?“

Holmes vážně zavrtěl hlavou. „Jakmile bychom je mohli definovat, přestává být nebezpečím,“ řekl. „Ale kdykoli mě budete potřebovat, ve dne či v noci, pošlete telegram a přijedu vám na pomoc.“

„To mi úplně stačí.“ Slečna Hunterová svižně povstala ze židle a všechna úzkost jí vymizela z obličeje. „Pojedu teď do Hampshiru s naprostým klidem. Napíši rovnou panu Rucastlovi, obětuji své ubohé vlasy a zítra se rozjedu do Winchesteru.“ Vděčně ještě Holmesovi poděkovala, s oběma se s námi rozloučila a hbité zas vyšla z pokoje.

„Alespoň že se ta mladá dáma o sebe umí zřejmě postarat,“ řekl jsem, když jsme slyšeli, jak rychle a pevně sestupuje ze schodů.

„A bude to asi potřebovat,“ řekl Holmes vážně. „Moc bych se mýlil, jestli o ní za pár dní neuslyšíme znovu.“

Netrvalo dlouho a Holmesova předpověď se splnila. Uplynulo čtrnáct dní a já se často přistihl, jak se v myšlenkách vracím k osamělé dívce a uvažuji, na jakou podivnou postranní pěšinku lidské zkušenosti asi zabloudila. Mimořádný plat, podivné podmínky a nevelké povinnosti, to vše svědčilo o něčem nenormálním, i když jsem nedokázal uhodnout, zda jde o pouhý rozmar, či spiknutí a je-li ten člověk lidumil, nebo zločinec. I na Holmesovi jsem pozoroval, že často prosedí půl hodiny se staženým obočím a zamyšleným výrazem, ale když jsem se o věci zmínil, odbyl ji mávnutím ruky. „Informace! Potřebuji informace a zase informace!“ zvolal netrpělivě. „Bez hlíny cihly neuhnětu.“ A nakonec vždycky dodal, že jeho sestra by jakživa takové místo nesměla přijmout.

Konečně jsme dostali telegram. Přišel pozdě v noci, právě když jsem uvažoval, že by bylo načase jít spát, a Holmes usedal ke svým výzkumům, do nichž se často zabral na celou noc. Nezřídka jsem ho večer opouštěl skloněného nad křivulí a zkumavkou a ráno, když jsem sešel k snídani, nacházel jsem ho docela stejně ponořeného do práce. Otevřel teď žlutou obálku, pohlédl na poslíčka a hodil ji ke mně.

„Podívejte se do Bradshawa po nějakém vlaku,“ požádal mě a vrátil se ke svému chemickému bádání.

Pozvání bylo krátké a naléhavé.

„Přijeďte prosím zítra v poledne do hotelu U černé labutě ve Winchesteru,“ stálo tam. „Přijeďte určitě. Jsem úplně bezradná. Hunerová.“

„Pojedete se mnou?“ zeptal se Holmes a vzhlédl.

„Jel bych velmi rád.“

„Tak se podívejte do jízdního řádu.“

Nahlédl jsem do svého Bradshawa a řekl: „Jeden vlak odjíždí v půl desáté. Má přijet do Winchesteru v 11.30.“

„Ten by nám výborně vyhovoval. Snad bych měl tedy raději odložit svoje rozbory acetonů, abychom byli ráno v co nejlepší formě.“

V jedenáct dopoledne druhého dne jsme již ujížděli k starému anglickému městu. Holmes byl po celou cestu ponořen do ranních novin, ale když jsme přejeli hranice Hampshiru, odhodil je a začal se obdivovat krajině. Byl překrásný jarní den a na světle modré obloze pluly od západu k východu lehké vzdušné bílé obláčky. Po celém kraji až po zvlněné kopce v okolí Aldershotu vykukovaly ze svěží zeleně čerstvého listí červené a šedé stříšky rolnických chaloupek.

„Nejsou svěží a kouzelné?“ zvolal jsem se vším nadšením člověka, který se právě vynořil z mlh Baker Street.

Holmes však zavrtěl vážně hlavou.

„Víte, Watsone,“ řekl, „člověk založený jako já je ustavičně pronásledován prokletím, že se na všechno na světě umí dívat jen z hlediska vlastního speciálního zájmu. Vy se při pohledu na domečky roztroušené tu a tam po krajině obdivujete jejich kouzlu. Ale když se na ně podívám já, napadne mne jen, jak jsou odloučené od světa a jak beztrestně by se v nich dal spáchat zločin.“

„Pro boha živého!“ zvolal jsem. „Kdo by pomyslel na zločin, když vidí takové krásné staré chaloupky?“

„Vždycky mě naplňují jistou hrůzou. Věřím, Watsone, a vím to i ze zkušenosti, že v nejchudších a nejzpustlejších uličkách Londýna nedochází k tolika strašlivým zločinům jako na úsměvném půvabném venkově.“

„Vy mě děsíte, Holmesi!“

„Vždyť to má i docela zřejmý důvod. Nátlak veřejného mínění zmůže ve městě víc, než stačí dokázat zákon. Jistě se nenajde tak zpustlá ulice, aby tu nářek týraného dítěte anebo rány surového opilce nevzbudily soucit a rozhořčení sousedů, a celá právní mašinérie je neustále tak nablízku, že stačí jenom si postěžovat, aby se rozjela, a pak už je jenom krok od zločinu k lavici obžalovaných. Ale jen se sám podívejte na ty opuštěné domečky, obklopené polnostmi a zabydlené většinou nevědomými chudáky, kteří nemají o zákonu ani ponětí. Pomyslete si, k jakým ďábelským krutostem tu může docházet, k jakým skrytým zlovolnostem, které se mohou táhnout rok dva, a nikdo se nic nedoví. Kdyby ta dáma, jež se k nám obrací o pomoc, bydlela ve Winchesteru, nedělal bych si o ni nejmenší starost. Nebezpečí však věští oněch pět mil neobydlené krajiny. Přesto je zřejmé, že není osobně nikterak ohrožována.“

„Ne. Může-li přijet až do Winchesteru a setkat se s námi, dostane se přece jen ven.“

„Jistě. Je vidět, že má dost volnosti.“

„Čeho se tedy asi obává? Dovedete si to vysvětlit?“

„Vymyslel jsem pět různých vysvětlení, ale jsou všechna založena jen na okolnostech, tak jak je známe. Které z nich je správné, zjistíme až podle nových informací, jež nás tu jistě čekají. Ale už vidím věž katedrály a zanedlouho se dovíme, co má slečna Hunterová za zprávy.“

Hostinec U černé labutě je slušný podnik na hlavní třídě nedaleko nádraží a mladá dáma nás tam již čekala. Zamluvila nám malý salónek a na stole jsme již měli připravený oběd.

„Jsem šťastná, že jste přijeli,“ řekla nám vážné, „je to od vás od obou nesmírně laskavé, ale opravdu jsem už nevěděla, co dělat. Bez vaší rady bych byla dočista ztracena.“

„Povězte nám laskavě, co se vám přihodilo.“

„Řeknu vám všechno, ale musím si pospíšit, neboť jsem slíbila panu Rucastlovi, že se do tří hodin vrátím. Pustil mě na dopoledne do města, ale nevěděl samozřejmě, za jakým účelem.“

„Vypovězte nám všechno po pořádku.“ Holmes si natáhl dlouhé tenké nohy ke krbu a udělal si pohodlí, aby se mu dobře poslouchalo.

„Nejprve bych měla říci, že jsem se u pana Rucastla ani u jeho ženy nesetkala celkem se špatným zacházením. To jim rozhodně musím uznat. Ale naprosto je nechápu a nevím, co si o nich mám myslet.“

„Co vlastně nechápete?“

„Důvody jejich počínání. Popíši vám však všechno, jak se zběhlo. Když jsem přijela do Winchesteru, pan Rucastle již na mne čekal a odvezl mne bryčkou do domu U měděných buků. Dům je, jak říkal, nádherně položen, ale sám o sobě není nikterak krásný, je to jen velké čtvercové stavení, bíle omítnuté, ale celé špinavé a potřísněné blátem a deštěm. Leží docela o samotě, ze tří stran je obklopeno lesem a ze čtvrté loukou. Louka se svažuje přímo k southamptonské silnici, která tu asi na sto kroků od hlavního vchodu tvoří zatáčku. Půda před domem patří k usedlosti, ale okolní lesy jsou majetkem lorda Southertona. Těsně před dveřmi do haly roste několik buků temné, jakoby měděné barvy, podle nichž je dům pojmenován.

Z nádraží mne přivezl můj zaměstnavatel, stejně přátelský jako vždy, a večer mne představil své paní a dítěti. Domněnka, k níž jsme dospěli ve vašem domě na Baker Street jako k nejpravděpodobnější, se však, pane Holmesi, nepotvrdila. Paní Rucastlová není šílená. Je to tichá, bledá žena, o hodně mladší než její manžel; hádala bych jí sotva třicet a jemu je určitě již pětačtyřicet. Z jejich rozhovoru jsem usoudila, že jsou spolu asi sedm let a pan Rucastle že byl vdovec. Z prvního manželství měl prý jen jedno dítě, dceru, která odjela do Filadelfie. Pan Rucastle mi po straně prozradil, že ujela z domova, neboť si z jakýchsi pošetilých důvodů znelíbila jeho ženu. Dceři však musí být již jistě dvacet a dovedu si docela představit, že se necítila s tak mladou otcovou ženou nikterak dobře.

Paní Rucastlová mi připadá úplně bezbarvá, povahou i zevnějškem. Neudělala na mne příznivý ani nepříznivý dojem. Člověk ji skoro nevnímá. Na první pohled se pozná, že je hluboce oddána manželovi i synkovi. Ustavičně bloudí světlýma šedýma očima od jednoho k druhému, snaží se uhodnout každé jejich přání a pokud možno je splnit, ještě než je vyřknou. I on je na ni hodný svým trochu neomaleným hlučným způsobem a zdá se, že jsou spolu celkem šťastni. A přece má ta žena jakési tajné soužení, často zůstane sedět v hlubokém zamyšlení a s nepopsatelně smutným výrazem ve tváři. Několikrát jsem ji již zastihla v slzách. Někdy si myslím, že ji tak trápí povaha jejího dítěte, neboť jsem nikdy neviděla tak rozmazlené a zlomyslné malé stvoření. Chlapec je na svůj věk neobyčejně malý a má neúměrně velkou hlavu. Mám pocit, že se celé dny buď zuřivě vzteká a mlátí sebou, nebo se mračí a trucuje. Zná jenom jedinou zábavu — působit bolest slabším tvorům, než je sám, a projevuje pozoruhodný talent při vymýšlení, jak chytat myši, drobné ptáčky a hmyz. Raději bych však o tom dítěti nemluvila, pane Holmesi, vždyť nemá vlastně s celým mým příběhem nic společného.“

„Mě však zajímají všechny podrobnosti,“ odpověděl můj přítel, „ať se vám zdají podstatné nebo ne.“

„Vynasnažím se, abych nevynechala nic důležitého. Jedno mne na domě hned dost nepříjemně zarazilo, a to vzezření a chování služebnictva. Jsou to vlastně jen dva lidé, manželé. Toller, neboť tak se muž jmenuje, je hrubý neotesanec s prošedivělými vlasy a knírem a v jednom kuse z něj táhne alkohol. Co jsem v domě, byl už dvakrát úplně opilý, ale panu Rucastlovi to zřejmě vůbec nevadí. Jeho žena je vysoká a silná, má zatrpklý obličej a mlčenlivá je jak paní Rucastlová, ale zdaleka ne tak sympatická. Jsou to velice nepříjemní lidé, ale naštěstí trávím celé dny v dětském a ve svém pokoji, které leží vedle sebe v jednom křídle budovy. První dva dny po příjezdu k Měděným bukům mi uplynuly celkem klidně, ale třetího dne přišla paní Rucastlová hned po snídani za manželem a cosi mu pošeptala.

,Ach ano,’ řekl pan Rucastle a otočil se ke mně. ,Jsme vám nesmírně zavázáni, slečno Hunterová, že jste tak vyhověla našim libůstkám a dala si ostříhat vlasy. Musím vás ujistit, že vám to ani maličko neubralo na kráse. A teď uvidíme, jak vám sluší ty ostře modré šaty. Čekají vás už rozložené na posteli ve vašem pokoji a byli bychom vám velmi vděční, kdybyste byla tak hodná a oblékla si je.’

Šaty, které mi připravili, měly zvláštní odstín modře. Byly z prvotřídní látky, jakési zvláštní vlny, ale hned se na nich poznalo, že je už někdo nosil. Nemohly mi lépe padnout, ani kdybych je měla šité na míru. Když mě v nich pan Rucastle s paní viděli, úplně se rozplývali nadšením, které mi připadalo až přehnané. Čekali na mne v salónu, velikém pokoji, který se prostírá podél celého průčelí domu a má tři vysoká okna sahající až k podlaze. Ke střednímu oknu byla přistavena židle, obrácená opěradlem ven. Byla jsem vybídnuta, abych se na ni posadila, a potom začal pan Rucastle přecházet sem a tam po druhé straně pokoje a vykládat mi nejsměšnější historky, jaké jsem kdy slyšela. Neumíte si ani představit, jak byl legrační, a já se musela smát, že jsem sotva dechu popadala. Paní Rucastlová však nemá zřejmě nejmenší smysl pro humor, protože se ani neusmála a jen tam seděla s rukama v klíně a se smutným úzkostným úsměvem. Asi tak za hodinu pan Rucastle najednou poznamenal, že už je načase, abychom se trochu pustili do práce, a požádal mne, ať se převléknu a jdu do dětského pokoje za malým Edvardem.

Za dva dny nato se celé představení opakovalo za přesně stejných okolností. Opět jsem se musela převléknout, posadit se u okna a od srdce jsem se nasmála všem historkám, jichž měl můj zaměstnavatel nepřeberný repertoár a uměl je neodolatelně vykládat. Pan Rucastle mi potom podal nějaký nevalný románek, odsunul mi židli trošičku stranou, abych si při čtení nestínila, a požádal mne, ať mu chvíli nahlas čtu. Začala jsem uprostřed kapitoly a četla asi deset minut, když tu mi najednou v polovině věty z ničehož nic nařídil, ať toho nechám a převléknu se.

Jistě si umíte, pane Holmesi, představit, jak ráda bych se byla dopátrala, co má to zvláštní divadlo znamenat. Povšimla jsem si, že Rucastlovi dbají vždy velice o to, abych seděla s obličejem odvráceným od okna, a přímo mě stravovala touha přesvědčit se, co se děje za mými zády. Zprvu se mi to zdálo zhola nemožné, ale brzy jsem si vymyslela, jak na to. Rozbilo se mi příruční zrcátko a tu jsem přišla na šťastný nápad a schovala jsem si střípek do kapesníku. Při nejbližší příležitosti jsem si uprostřed všeho smíchu najednou přiložila kapesník k očím, a když jsem ho trošičku natočila, mohla jsem se konečně podívat, co se za mnou děje. Přiznám se vám však, že jsem byla zklamaná. Nedělo se tam vůbec nic.

To se mi alespoň zdálo na první pohled. Když jsem se však podívala ještě jednou, povšimla jsem si, že na southamptonské silnici stojí jakýsi menší muž s bradkou a v šedém obleku, a zdálo se mi, že se dívá přímo na mne. Je to hlavní silnice, takže po ní pořád někdo chodí. Ten člověk stál však opřen o plot, který ohrazuje naši louku, a díval se na mne velmi dychtivě. Spustila jsem kapesník, pohlédla na paní Rucastlovou a tu jsem zjistila, že si mne moje paní upřeně a zpytavě prohlíží. Neřekla ani slovo, ale určitě si domyslela, že držím v ruce zrcátko a dívám se, co se za mnou děje. V té chvíli ihned povstala. ,Jephro,’ řekla, ,na silnici postává nějaký drzý chlap a prohlíží si slečnu Hunterovou.’

,Není to nějaký váš známý, slečno Hunterová?’ zeptal se mne pan Rucastle.

,Ne, já tady vůbec nikoho neznám.’

,Proboha, to je ale drzost! Otočte se laskavě a pokyňte mu, aby odešel.’

,Jistě by se hodilo lépe, kdybych si ho nevšímala?’

,Ne, ne, to by se nám tu potloukal pořád. Jen se laskavě obraťte a ukažte mu, ať si jde po svých.’

Učinila jsem, jak mi přikázal, a paní Rucastlová hned stáhla žaluzii. To bylo před týdnem a od té doby jsem už ani jednou v okně neseděla, neoblékla si modré šaty ani neviděla toho muže na silnicí.“

„Pokračujte prosím,“ řekl Sherlock Holmes. „Vaše vyprávění je nanejvýš zajímavé.“

„Obávám se, že vám musí připadat trochu nesouvislé, a třeba se ukáže, že různé ty zážitky, o nichž vám vyprávím, ani mnoho společného nemají. Hned prvního dne, kdy jsem byla U měděných buků, mne pan Rucastle zavedl k malé kůlně, postavené za dveřmi od kuchyně. Jak jsem se k ní blížili, zaslechla jsem hlasité řinčení řetězu a hluk, jako když tam pobíhá jakési veliké zvíře.

,Podívejte se,’ vybídl mě pan Rucastle a ukázal mi škvíru mezi dvěma prkny, ,není to krasavec?’

Nahlédla jsem dovnitř a spatřila dvě žhnoucí oči a jakési tělo schoulené ve tmě.

,Jen se nebojte,’ řekl můj zaměstnavatel a srdečně se smál mému leknutí. ,To je jen Carlo, můj pes. Říkám sice můj, ale vlastně si s ním dovede poradit jenom můj kočí, starý Toller. Krmíme ho jen jednou denně, a ještě ne moc, takže je pořád hladový jak vlk. Toller ho na každou noc pouští ven a bůh pomoz zloději, který by se mu dostal do spárů. Ne aby vás pro všechny svaté někdy napadlo vyjít si pod nějakou záminkou z domu, protože tady jde opravdu o život!’

Nebylo to nikterak zbytečné varování, protože dvě noci nato jsem náhodou asi ve dvě hodiny vyhlédla z okna své ložnice. Byla překrásná měsíční noc a trávník před domem zalévalo stříbrné světlo, takže se celý třpytil. Stála jsem okouzlena poklidnou krásou scenérie, když tu jsem si pojednou uvědomila, že se ve stínu pod měděnými buky cosi pohnulo. Vzápětí se to už vynořilo v měsíčním světle a viděla jsem, co to je. Byl to obrovský pes, veliký jak tele, žlutohnědý, s převislým podbradkem, černou mordou a obrovskými vyčnělými kostmi. Pomalu přešel přes trávník a zmizel mi ve tmě na druhé straně. Zalekla jsem se toho příšerného tichého hlídače víc, než by mě myslím dokázal vystrašit nějaký lupič.

A teď vám musím povědět, co se mi stalo za velmi podivnou věc. Jak víte, dala jsem se v Londýně ostříhat a uložila jsem si vlasy ve velkém vrkoči na dně kufru. Jednoho večera, kdy dítě už spalo, jsem si krátila dlouhou chvíli prohlížením nábytku a přerovnáváním svých drobností. Mám v pokoji starý prádelník s třemi zásuvkami, z nichž horní dvě byly prázdné a třetí až dole zamčená. Do prvních dvou jsem si uložila prádlo, a protože jsem potřebovala ještě leccos vybalit, pochopitelně mě zlobilo, že nemohu použít i třetí zásuvku. Napadlo mne, že možná zůstala zamčena nedopatřením, a tak jsem vyndala svazek klíčů a zkoušela ji otevřít. Hned první zapadl do zámku jak ulitý a snadno jsem zásuvku otevřela. Byla v ní jedna jediná věc a určitě byste neuhodl co. Vrkoč mých vlasů.

Vyndala jsem jej a udiveně jej prohlížela. Měl stejný zvláštní odstín a vlasy byly i stejně silné. V té chvíli jsem si teprve s ohromením uvědomila, že to mé vlasy být nemohou. Jak bych je mohla mít zamčené v této zásuvce? Roztřesenýma rukama jsem otevřela kufr, všechno z něj vyndala a ze samého dna vytáhla své vlasy. Položila jsem oba copy vedle sebe a mohu vás ujistit, že byly naprosto stejné. Není to víc než zvláštní? Ať jsem si lámala hlavu sebevíc, za nic na světě jsem nemohla pochopit, co to vše znamená. Vrátila jsem cizí vlasy do zásuvky, ale Rucastlům jsem se o ničem nezmínila, neboť jsem měla pocit, že jsem přece jen neměla zamčenou zásuvku otvírat.

Jak jste již možná postřehl, pane Holmesi, jsem dost všímavá a brzy jsem si zapamatovala přesné rozvržení celého domu. Zdálo se mi však, že jedno jeho křídlo je úplně neobydlené. Vedou k němu dveře, které se otvírají proti vchodu do Tollerova bytu, ale bývají vždycky zamčené.Jednou však když jsem šla ze schodů, zahlédla jsem pana Rucastla, jak právě vychází z těchto dveří se svými klíči v ruce a na tváři výraz, který ho dočista proměnil; vůbec v té chvíli nevypadal jak onen tlustý žoviální pán, na kterého jsem byla uvyklá. Tváře měl rudé, obočí zježené vzteky a na spáncích mu samou zlostí vystupovaly žíly. Zamkl dveře a proběhl kolem, aniž mi věnoval jediné slovo nebo pohled.

To ovšem probudilo mou zvědavost, a když jsem si vyšla se svým svěřencem na procházku, zamířila jsem s ním pod ono opuštěné křídlo, abych se podívala alespoň do oken. Byla tam čtyři vedle sebe, tři prostě jenom špinavá a čtvrté se spuštěnými žaluziemi. A všechna byla určitě opuštěná. Jak jsem se tam tak procházela a chvílemi pohlédla k oknům, přiběhl za mnou pan Rucastle, zase už veselý a žoviální jako vždy.

,Jistě si o mně musíte myslet, že jsem hotový nezdvořák, když jsem tak kolem vás prošel bez jediného slova, má drahá mladá dámo,’ řekl mi. ,Ale měl jsem plnou hlavu obchodních starostí.’

Ujistila jsem ho, že, mě to ani v nejmenším neurazilo. ,Ale mimochodem,’ prohodila jsem, ,máte tu spoustu volných pokojů, a jeden má dokonce spuštěné žaluzie.’

,Moc si potrpím na fotografování,’ odpověděl mi, ,a zařídil jsem si tam temnou komoru. Ale panenko skákavá! Našli my jsme si všímavou mladou dámu. Kdo by si o ní něco takového pomyslel? Kohopak by to napadlo?’ Řekl to žertovně, ale když se po mně podíval, nic žertovného v očích neměl. Četla jsem v nich podezření a hněv, ale rozhodně ne veselí.

Jenomže, pane Holmesi, od okamžiku, kdy jsem pochopila, že se v té řadě pokojů tají něco, o čem se nemám dovědět, jen jsem hořela touhou do nich proniknout. Nevedla mne k tomu jen zvědavost, i když zvědavá jsem až dost. Cítila jsem to spíš jako povinnost — a věřila jsem, že dostanu-li se dovnitř, vykonám tím jakési dobro. Hodně se mluví o ženském instinktu a možná že právě ten instinkt mne k tomu vedl. Prostě jsem neměla klidu a jen jsem číhala na chvíli, kdy bych mohla proklouznout zakázanými dveřmi.

Má chvíle se mi naskytla až včera. Měla bych vás snad ještě upozornit, že kromě pana Rucastla má v těch opuštěných pokojích co chvíli něco na práci Toller a jeho žena, a jednou jsem Tollera dokonce viděla, jak nese dovnitř jakýsi velký černý plátěný vak. V poslední době nezřízeně pije a včera byl zpitý pod obraz, a když jsem vyšla nahoru, povšimla jsem si, že v zámku zůstal klíč. Jsem přesvědčena, že ho tam zapomněl. Pán a paní Rucastlovi byli v té chvíli dole a chlapec s nimi, takže jsem měla výtečnou příležitost. Tichounce jsem otočila klíčem v zámku, otevřela dveře a proklouzla dovnitř.

Přede mnou se objevila úzká chodbička s holými zdmi a nepokrytou podlahou, která se vzadu stáčela do pravého úhlu. Za rohem jsem spatřila v řadě troje dveře a první a třetí z nich byly otevřené. Vedly do prázdných pokojů, zaprášených a bezútěšných. V jednom z nich byla dvě okna a v druhém jedno, ale všechna byla tak hustě pokrytá špínou, že jimi večerní světlo sotva pronikalo. Prostřední dveře byly zavřené a navíc zajištěné širokou tyčí z železné postele, která byla z jedné strany připevněna visacím zámkem ke kruhu ve zdi a z druhé přivázána pevným provazcem. Dveře samotné byly také zamčené, ale klíč v nich nebyl. Zabarikádované dveře určitě odpovídaly oknu se staženými žaluziemi, které jsem viděla zezdola, ale podle světla, jež pod nimi prosvítalo, jsem poznala, že v pokoji nemůže být tma a že je tam zřejmě ještě vikýř, který propouští světlo shora. Jak jsem tak stála v chodbičce, prohlížela si ty zlověstné dveře a hloubala, jaké tajemství asi skrývají, zaslechla jsem pojednou z pokoje kroky a zahlédla, jak se v nepatrné štěrbince světla pronikajícího zpod dveří mihl sem a tam jakýsi stín. Zachvátila mne z toho pohledu hrůza, pane Holmesi, šílená, nezvladatelná hrůza. Až k prasknutí napjaté nervy mi náhle vypověděly a já se otočila a prchala — prchala jsem, jako kdyby se po mně vztahovala jakási obludná ruka a chytala mne již za sukni. Proběhla jsem jak šílená chodbou i dveřmi a vpadla jsem přímo do náruče pana Rucastla, který čekal venku.

,Aha, tak jste to přece vy,’ řekl mi s úsměvem. ,Však jsem si to hned myslel, když jsem viděl ty otevřené dveře.’

,Ach, to jsem se vylekala!’ vydechla jsem.

,Ale má drahá mladá dámo! Má drahá mladá dámo,’ utěšoval mne a nedovedete si ani představit, jak lichotivě a konejšivě ke mně hovořil. ,Copak vás tolik vyděsilo?’

Mluvil však až příliš chlácholivě. Přeháněl to. Pochopila jsem, že se před ním musím mít co nejvíc na pozoru.

,Byla jsem hrozně pošetilá a vešla do toho prázdného křídla,’ odpověděla jsem mu. ,Ale je to tam v příšeří tak opuštěné a strašidelné, že jsem se zalekla a honem zas vyběhla ven. Ach bože, jaké je tam děsivé ticho!’

,Ničeho jiného jste se nelekla?’ zeptal se a pátravě se na mne zadíval.

,Ne, čeho bych se měla leknout?’ zeptala jsem se ho.

,A proč myslíte, že zamykám ty dveře?’

,To doopravdy nevím.’

,Aby tam nelezl nikdo, kdo tam nemá co pohledávat. Chápete?’ Pořád se ještě na mne líbezně usmíval.

,Kdybych to byla jen tušila -’

,Tak teď už to víte. A jestli ještě jednou překročíte ten práh -’ úsměv mu najednou ztuhl do rozzuřeného úšklebku a podíval se na mne nenávistně, s výrazem přímo ďábelským, ,hodím vás psovi.’

Byla jsem tak zděšená, že už ani nevím, co jsem v té chvíli udělala. Nejspíš jsem asi proběhla kolem něj a utíkala do svého pokoje. Na nic se již nepamatuji až do chvíle, kdy jsem se vzpamatovala a ležela celá roztřesená na posteli. V té chvíli jsem si vzpomněla na vás, pane Holmesi. Nemohla bych tam žít už ani den bez vaší rady. Děsil mé celý dům, muž, jeho žena, služebnictvo, ba i to dítě. Připadali mi všichni příšerní. Kdybych vás jenom mohla zavolat, hned bych měla víc odvahy. Mohla jsem samozřejmě z domu utéci, ale má zvědavost byla téměř tak silná jak strach. A tak jsem se rychle rozhodla. Pošlu vám telegram. Vzala jsem si klobouk a plášť a zašla na poštu, která je sotva půl míle od domu. Vracela jsem se již s lehčím srdcem, ale když jsem se blížila ke dveřím, napadla mne najednou strašlivá myšlenka — jestli snad není pes puštěný. Vzpomněla jsem si však, že Toller se zpil toho večera do němoty a že je z celé domácnosti jediný, kdo trochu zvládne tu divokou bestii a kdo si může troufnout ji odvázat. Bezpečně jsem zas vklouzla do domu a snad do půlnoci jsem ani oka nezamhouřila ze samé radosti, že vás zas brzy uvidím. Rucastlovi celkem bez námitek souhlasili, abych si zašla na dopoledne do Winchesteru, ale nařídili mi, abych se do tří vrátila, protože se chystají na návštěvu a budou celý večer pryč, takže musím dohlédnout na dítě. Vylíčila jsem vám teď všechna svá dobrodružství, pane Holmesi, a byla bych vám nesmírně vděčná, kdybyste mi vysvětlil, co vlastně znamenají a hlavně jak se mám zařídit.“

Holmes i já jsme naslouchali jejímu neobyčejnému vyprávění jak očarováni. Potom můj přítel povstal a začal přecházet s rukama v kapsách a s velmi vážným výrazem ve tváři sem a tam po místnosti.

„Je Toller ještě opilý?“ zeptal se.

„Ano. Slyšela jsem, jak si jeho žena stěžuje paní Rucastlové, že neví, co s ním.“

„To je jen dobře. A Rucastlovi budou večer pryč?“

„Ano.“

„Je v domě sklep s pořádným pevným zámkem?“

„Jistě, ukládá se tam víno.“

„Zachovala jste se v celé té záležitosti jak velmi odvážná a statečná dívka, slečno Hunterová. Myslíte, že byste dokázala podniknout ještě něco, k čemu je třeba značné odvahy? Nežádal bych to po vás, kdybych nevěděl, že jste naprosto výjimečná žena.“

„Pokusím se. A co bych měla udělat?“

„V sedm hodin přijdeme, můj přítel a já, k Měděným bukům. Rucastlovi budou již pryč a Toller, jak doufám, neschopný pohybu. Zbývá jen paní Tollerová, ale není vyloučeno, že by mohla ztropit poprask. Velmi byste nám práci ulehčila, kdybyste ji poslala pod nějakou záminkou do sklepa a otočila za ní klíčem.“

„Zařídím to.“

„Výborně. A pak se na celou věc podíváme jaksepatří. Je ovšem jen jediné pravděpodobné vysvětlení. Rucastlovi vás k sobě povolali, abyste někoho zpodobňovala, někoho, kdo je uvězněn v tom pokojíku. To je nad slunce jasnější. Pokud jde o to, kdo je tam uvězněn, pak jsem si zcela jist, že je to slečna Alice Rucastlová, o níž, pokud si správně pamatuji, tvrdí její otec, že odjela do Ameriky. Vybral si vás bezpochyby proto, že ji připomínáte výškou, postavou i barvou vlasů. Nejspíše prodělala nějakou nemoc a musela se dát ostříhat, a tak jste samozřejmě musela obětovat vlasy i vy. Úplnou náhodou jste přišla na její cop. Muž na silnici byl bezpochyby její přítel — a možná i snoubenec — a protože jste sedávala u okna v jejích šatech a tolik jí byla podobná, a protože kdykoli vás viděl, jste se smála, usoudil zřejmě z vašeho veselí a později i pohybu, jímž jste mu naznačovala, aby odešel, že slečna Rucastlová je zcela spokojená a nepřeje si již, aby jí projevoval zájem. Psa pouštějí na noc ven, aby mu znemožnili veškeré pokusy jakkoli se s ní domluvit. Až potud je mi vše jasné. Nejzávažnějším bodem celého případu je ovšem povaha dítěte.“

„Co s tím má proboha dítě společného?“ zvolal jsem.

„Můj milý Watsone, jako lékař si přece den co den ověřujete sklony dítěte tím, že zkoumáte jeho rodiče. Což nechápete, že může mnohé napovědět i opačný postup? Často jsem pochopil povahu rodičů teprve tehdy, když jsem dost dlouho pozoroval jejich děti. A založení tohoto dítěte je abnormálně kruté; ten chlapec je krutý jen proto, že ho to těší, a ať již zdědil tuto vlastnost po svém usměvavém otci, což se mi zdá nejpravděpodobnější, nebo po matce, nevěští to pro ubohé děvče, které je v jejich moci, nic dobrého.“

„Určitě máte pravdu, pane Holmesi,“ zvolala naše klientka. „Vybavuje se mi na tisíc maličkostí, které jen potvrzují, jak přesně jste to vystihl. Ach, neztrácejme již ani okamžik, ať té ubohé dívce pomůžeme.“

„Musíme jednat velmi obezřele, neboť máme co dělat s nesmírně prohnaným člověkem. Do sedmi hodin nemůžeme podniknout nic. Ale v sedm jsme u vás a pak již tu záhadu brzy vyřešíme.“

Svoje slovo jsme splnili, neboť jsme zanechali bryčku v nedalekém zájezdním hostinci a přesně v sedm dorazili k domu U měděných buků. I kdyby na prahu nestála usmívající se slečna Hunterová, poznali bychom byli dům podle skupinky stromů, jejichž temné listí zářilo v zapadajícím slunci jak naleštěný kov.

„Povedlo se vám to?“ zeptal se Holmes.

Odněkud zdola se rozléhalo hlasité bušení. „To bouchá paní Tollerová ve sklepě,“ řekla slečna Hunterová. „A její manžel chrápe v kuchyni na podlaze. Tady jsou klíče, duplikáty klíčů pana Rucastla.“

„Vedla jste si opravdu báječně!“ zvolal nadšeně Holmes. „A teď nám ukažte, kudy jít, ať brzy dořešíme tu temnou záležitost.“

Vystoupili jsme nahoru po schodech, odemkli dveře a následovali slečnu Hunterovou úzkou chodbičkou až k zabarikádovaným dveřím, které nám včera popsala. Holmes rozřízl provaz a odstranil železnou tyč. Pak začal zkoušet jeden klíč po druhém, ale žádný do zámku nezapadal. Z pokojíku se neozýval ani sebemenší šramot a Holmesovi se to ticho zřejmě nelíbilo, neboť se vážně zachmuřil.

„Doufám, že nejdeme pozdě,“ řekl. „Raději tady počkejte, slečno Hunterová. Vy se, Watsone, opřete ramenem do těch dveří a uvidíme, jestli se dostaneme dovnitř.“

Dveře byly staré a chatrné a pod naším společným náporem rázem povolily. Vpadli jsme oba do pokoje. Ten však byl prázdný. Nebyl tu žádný nábytek, jen úzká postel se slamníkem, malý stolek a košíček s nějakým šitím. Vikýř nahoře byl otevřený a vězeňkyně pryč.

„Zase tu provedli nějakou ničemnost,“ řekl Holmes. „Ten chlap určitě uhodl, k čemu se slečna Hunterová chystá, a svoji oběť unesl.“

„Ale jak?“

„Vikýřem. Hned se přesvědčíme, jak to dokázal.“ Vyšvihl se na střechu. „Samozřejmě,“ zvolal. „Je tady dlouhý lehký žebřík opřený o okap. Tak po něm tedy slezli.“

„Ale to přece není možné,“ řekla slečna Hunterová. „Když Rucastlovi odjížděli, žebřík tu ještě nebyl.“

„Zřejmě se vrátil a provedl to. Říkal jsem vám, že je to prohnaný a nebezpečný chlap. A ani by mě nepřekvapilo, kdyby teď běžel po schodech, slyším tam nějaké kroky. Měl byste si, Watsone, připravit revolver.“

Ještě to téměř nedořekl a do dveří vpadl tlustý hřmotný chlap s těžkou sukovicí v ruce. Slečna Hunterová vykřikla a ucouvla před ním ke zdi, ale Holmes se vrhl kupředu a postavil se mu tváří v tvář.

„Vy ničemo!“ zvolal. „Kde máte dceru?“

„Na to bych se měl ptát já vás,“ zaječel muž. „Vy zloději! Vy špehové zlodějští! Ale teď jsem vás přistihl, co? A mám vás pěkně v hrsti! Však vám to taky ukážu!“ Otočil se, a co mu nohy stačily, hlučně seběhl ze schodů.

„Utíká pro psa!“ vykřikla slečna Hunterová.

„Mám přece revolver,“ utěšoval jsem ji.

„Zavřete raději hlavní dveře!“ zvolal Holmes a všichni jsme se společně řítili dolů po schodech. Ještě jsme ani nebyli v hale, když jsme zaslechli štěkot obrovského psa a potom děsivý bolestný výkřik a strašný úzkostný jek, který nám přímo rval uši. Z postranních dveří vyvrávoral jakýsi starší chlapík se zarudlým obličejem a roztřesenýma nohama.

„Můj ty bože!“ zvolal. „Někdo pustil psa! A on nedostal dva dny žrát. Honem, pospěšte si, než bude pozdě!“

Vyběhli jsme s Holmesem z domu, řítili se dozadu ke kůlně a Toller klopýtal za námi. Před sebou jsme spatřili obrovské vyhladovělé zvíře s černou mordou zahryzlou do Rucastlova hrdla a pod ním Rucastla svíjejícího se na zemi a ječícího děsem. Vrhl jsem se k nim, rozrazil psovi lebku a zvíře se prudce převalilo, pořád ještě zakousnuto nenasytnými bílými tesáky do záhybů na krku svého pána. Dalo nám mnoho práce, než jsme je od sebe odtrhli, a Rucastla jsme pak odnesli živého, ale zle pokousaného do domu. Položili jsme ho na pohovku v salónu, a když jsem nejprve poslal vystřízlivělého Tollera, aby vyřídil paní, co se stalo, snažil jsem se mu alespoň trochu zmírnit bolesti. Stáli jsme všichni kolem něj, když tu se otevřely dveře a vstoupila vysoká vyzáblá žena.

„Paní Tollerová!“ zvolala slečna Hunterová.

„Ano, slečno. Pan Rucastle mi odemkl, když se vrátil, a pak běžel teprv za vámi. Ale jaká škoda, že jste mi, slečno, nesvěřila, co chcete udělat, hned bych vám byla řekla, že se namáháte zbytečně.“

„Aha!“ řekl Holmes a dychtivě se na ni zadíval. „Paní Tollerová je zřejmě do celé věci dobře zasvěcena.“

„Ano, pane, jsem, a ráda vám řeknu všechno, co vím.“

„Posaďte se tedy prosím, ať si vás poslechneme, neboť se musím přiznat, že několik věcí je pro mne ještě temnou záhadou.“

„Však vám je brzy vyjasním,“ řekla paní Tollerová, „a byla bych vám to vysvětlila hned, jen kdybych se dostala ze sklepa. Jestli tohle všechno přijde před policejní soud, tak si pamatujte, že jsem vždycky stála při vaší přítelkyni a že jsem měla ráda i slečnu Alici.

Ona nebyla slečna Alice doma šťastná, aspoň ne od té doby, co se jí otec znovu oženil. Pořád ji odstrkovali a nesměla do ničeho ani promluvit, ale nejhorší bylo, když se u jedné přítelkyně seznámila s panem Fowlerem. Jak jsem se aspoň doslechla, měla nárok na nějaké dědictví, ale byla chudinka vždycky tak tichá a trpělivá, že se o něm jakživa slovem nezmínila a všechno nechávala na panu Rucastlovi. Věděl, že se jí bát nemusí, ale jak si uvědomil, že by si mohla najít manžela a ten že by potom jistě žádal, co mu po právu náleží, rozhodl se, že jí v tom radši zabrání. Nejdříve na ní chtěl, aby mu podepsala nějaký dokument, že ať se vdá nebo ne, má na její peníze právo on.

Když odmítala, naléhal na ni tak dlouho, až z toho dostala mozkovou horečku a šest neděl se potácela mezi životem a smrtí. Pak se konečně pozdravila, ale byla jak pouhý stín a i ty krásné vlasy jí ustřihli, jenže její mládenec se tím nedal nijak odradit a zůstal jí věrný jak pravý muž.“

„Ach tak,“ řekl Holmes, „z toho, co jste nám laskavě vysvětlila, je mi už záležitost naprosto jasná a zbytek si dovedu domyslet. Pan Rucastle pak zřejmě přistoupil k metodě věznění?“

„Ano, pane.“

„A přivezl z Londýna slečnu Hunterovou, aby se zbavil nepříjemné vytrvalosti pana Fowlera.“

„Opravdu, tak to bylo, pane.“

„Jenže pan Fowler se hned tak odbýt nedal, jako ostatně žádný dobrý námořník, a obléhal dům tak dlouho, až se s vámi dohodl a pomocí jistých argumentů, zřejmě i pěkně šustivých, vás nakonec přesvědčil, že jeho zájmy se kryjí s vašimi.“

„Pan Fowler je moc laskavý a štědrý gentleman,“ odpověděla vážně paní Tollerová.

„A proto se také postaral, aby vašemu dobrému muži nikdy nechybělo něco k napití a aby tu čekal žebřík připravený na chvíli, kdy váš pán odejde z domu.“

„Přesně tak se to stalo, pane.“

„Pak bychom se vám měli omluvit, paní Tollerová,“ řekl Holmes, „neboť jste rozhodně objasnila vše, čemu jsme dosud nerozuměli. Ale teď již přichází místní lékař s paní Rucastlovou a mám dojem, Watsone, že bychom měli nejspíše doprovodit slečnu Hunterovou do Winchesteru — zdá se mi totiž, že náš locus standi je tu poněkud pochybený.“

Tak byla tedy vyřešena záhada zlověstného domu, před jehož vchodem rostly nádherné měděné zbarvené buky. Pan Rucastle zranění nepodlehl, ale stal se z něj zlomený člověk udržovaný naživu jen péčí své oddané manželky. Pořád u sebe mají své staré sluhy, kteří toho pravděpodobně vědí o Rucastlově minulém životě tolik, že se s nimi jen těžko může rozloučit. Pan Fowler a slečna Rucastlová byli den po svém útěku oddáni na zvláštní povolení v Southamptonu a panu Fowlerovi se dostalo vládního poslání na ostrově Mauritius. Pokud jde o slečnu Hunterovou, ztratil o ni můj přítel k mému značnému zklamání zájem, sotva pro něj přestala představovat jeden z jeho problémů, a teď je ředitelkou jakési soukromé školy ve Walsallu, kde prý si vede neobyčejně dobře.