X - Urozený ženich

Svatba lorda St. Simona a podivný konec jeho manželství dávno již přestaly zajímat vznešené kruhy, v nichž se nešťastný ženich pohybuje. Zastínily je mezitím nové skandály s podrobnostmi ještě mnohem pikantnějšími, takže o dramatu, jež se odehrálo před čtyřmi roky, se pomalu přestalo mluvit. Mám však důvod se domnívat, že veřejnosti nebyly nikdy prozrazeny všechny jeho okolnosti, a protože můj přítel Sherlock Holmes se podstatně zasloužil o vyjasnění případu, soudím, že vzpomínky na něj by ani nebyly úplné, kdybych alespoň v krátkosti nezachytil i tuto epizodu.

Došlo k ní několik týdnů před mou vlastní svatbou, kdy jsem ještě bydlel u Holmese na Baker Street. Jednou se můj přítel vrátil z odpolední procházky a našel na stole dopis, který tu na něj čekal. Sám jsem strávil celý den doma, protože počasí se náhle obrátilo, začalo pršet a kulka, kterou jsem si přivezl v jedné noze na památku afgánského tažení, mě bolela až s neúnavnou vytrvalostí. Usazen v křesle, s nohama položenýma na druhé lenošce a obklopen celým mračnem novin, pročítal jsem si denní zprávy, a když jsem se jich nabažil, odhodil jsem noviny stranou a jen si tak seděl, prohlížel velkou korunku s monogramem na obálce ležící na stole a lenivě přemýšlel, co asi za urozenou osobu to píše mému příteli.

„Máte tu tentokrát nějaký luxusní dopis,“ poznamenal jsem, když Holmes vstoupil. „Zato ranní pošta vám přinesla, pokud si správně pamatuji, psaní od jakéhosi rybáře a správce majáku.“

„Ano, v mé korespondenci tkví nesporně určité kouzlo různorodosti,“ odpověděl Holmes s úsměvem. „A prostší dopisy bývají obvykle zajímavější. Tenhle vypadá na nějakou nevítanou pozvánku do společnosti, jaká člověka buď donutí, aby se k smrti nudil, anebo zalhal.“

Rozlomil pečeť a zběžně přelétl obsah dopisu.

„Ale podívejme, přece jen by to mohlo být něco zajímavého.“

„Nejde tedy o společenskou záležitost?“

„Kdepak, o zcela profesionální.“

„Klient je zřejmě vznešený?“

„Jeden z nejurozenějších v celé Anglii.“

„Pak vám, drahý příteli, blahopřeji.“

„Ujišťuji vás, Watsone, zcela upřímně, že mě postavení mého klienta zdaleka tolik nevábí jako pozoruhodnost případu. A není vyloučeno, že naše nové pátrání opravdu nebude bez zajímavosti, četl jste v poslední době pilně noviny, že?“

„Zdá se,“ řekl jsem posmutněle a ukázal na obrovský stoh novin v koutě pokoje. „Nemám totiž nic jiného na práci.“

„Což je veliké štěstí, protože mi možná budete moci poradit. Nečtu teď nic než kriminální zprávy a rubriku pohřešovaných osob. Inzeráty jsou to ovšem vždycky nadmíru poučné. Jestliže jste však sledoval podrobně nedávné události, dočetl jste se jistě o lordu St. Simonovi a jeho svatbě?“

„Ano, četl jsem o tom s nejhlubším zájmem.“

„To je dobře. Dopis, který mám v ruce, je právě od lorda St. Simona. Přečtu vám jej, ale musíte za to probrat ještě jednou ty noviny a najít mi vše, co se týká jeho záležitosti. Lord St. Simon píše:

Milý pane Sherlocku Holmesi, dozvěděl jsem se od lorda Backwatera, že se mohu naprosto spolehnout na Váš úsudek i Vaši diskrétnost. Rozhodl jsem se proto, že Vás navštívím a poradím se s Vámi o jisté velmi bolestné události, k níž došlo v souvislosti s mou svatbou. Záležitostí se již zabývá pan Lestrade ze Scotland Yardu, ale sám mne ujistil, že nebude na závadu, obrátím-li se na Vás, ba dokonce že by to celé věci mohlo i prospět. Stavím se u Vás ve čtyři odpoledne, a kdybyste náhodou měl na tu dobu již něco smluveno, doufám, že to odložíte, neboť jde o věc svrchovaně důležitou. S pozdravem Váš

Robert St. Simon

Dopis má v záhlaví adresu na Grosvenor Mansions, je psán brkovým perem a vzácnému lordovi se přihodila nepatrná nehoda — trochu si umazal inkoustem vnější stranu pravého malíčku,“ poznamenal Sherlock Holmes, když psaní zase skládal.

„Píše, že přijde ve čtyři. A jsou již tři. Za hodinu ho tu máte.“

„Stačím si tedy za vaší pomoci celou věc ještě ujasnit. Projděte mi, prosím vás, ještě jednou všechny ty noviny a seřaďte výstřižky podle časového sledu. Já se zatím podívám, s kým máme vlastně tu čest.“ Vyndal si z řady příruček vedle krbové římsy červeně vázanou knihu. „Tady ho máme,“ řekl, posadil se a rozložil si svazek na klíně. „ ,Robert Walsingham de Vere St. Simon, druhý syn vévody z Balmoralu.’ Hm! ,Erb: azurový, krytý sobolinou, se třemi ostrvemi v hlavním poli. Narozen roku 1846.’ Je mu tedy jedenačtyřicet, takže na manželství je již zralý až dost. Za bývalé vlády byl náměstkem ministra pro kolonie. Vévoda, jeho otec, byl po určitou dobu ministrem zahraničních věcí. Přímou posloupností dědí rodina krev Plantagenetů, ve vedlejší linii Tudorovců. Nu prosím! Ale moc jsme se z toho všeho nedověděli.

Budu vás asi muset poprosit o něco podstatnějšího, Watsone.“

„A mně nebude nijak zatěžko to najít,“ řekl jsem. „K událostem došlo docela nedávno a velmi mne zaujaly. Zdráhal jsem se však před vámi se o nich zmiňovat, protože vím, že máte právě jedno šetření v proudu a nerad jste v takovém případě vyrušován jinými záležitostmi.“

„Zřejmě myslíte ten nepatrný problémek, který jsme měli se stěhovacím vozem na Grosvenor Square. Ten jsem již dávno vyřešil — i když byl vlastně jasný od samého počátku. Ale prozraďte mi již, prosím vás, co vyplynulo z vaší probírky novinami.“

„Tady je první zmínka, kterou jsem našel. Byla otištěna mezi osobními zprávami v Morning Postu, a jak vidíte, je několik týdnů stará. Praví: ,Proslýchá se, že byl sjednán sňatek mezi lordem St. Simonem, druhým synem vévody z Balmoralu, a slečnou Hatty Doranovou, jedinou dcerou Aloysiuse Dorana ze San Franciska v Kalifornii, USA. Jestliže se pověsti potvrdí, lze brzy očekávat svatbu. A to je vše.“

„Stručné a věcné,“ poznamenal Holmes a natáhl si dlouhé hubené nohy ke krbu.

„Trochu šíře to rozvádí jeden odstavec společenských zpráv z téhož týdne. Aha, tady je. ,Jak se zdá, budeme muset brzy zavést určitou kontrolu manželského trhu, neboť současné zásady volného podnikání zřejmě silně poškozují naše domácí zboží. Vláda nad nejvznešenějšími domy Velké Británie pomalu, ale jistě přechází do rukou našich půvabných sestřenek z druhého břehu Atlantiku. K seznamu trofejí, které si tyto kouzelné vetřelkyně již odnesly, přibyla minulý týden další a velmi významná. Lord St. Simon, který již přes dvacet let tak vytrvale odolával šípům roztomilých andílků, oznámil nyní s konečnou platností, že se hodlá oženit se slečnou Hatty Doranovou, kouzelnou dcerou kalifornského milionáře. Slečna Doranová si svou graciézní postavou a překrásným obličejem získala nemálo obdivu společnosti ve Westbury House, nemá žádné sourozence a ze zasvěcených pramenů se proslýchá, že její věno značně převýší šestimístnou částku a bude zřejmě následováno i dalšími příjmy. Jelikož je veřejným tajemstvím, že vévoda z Balmoralu byl v posledních letech nucen rozprodávat své obrazy a lord St. Simon nemá až na malé panství v Birchmooru žádný vlastní majetek, je nabíledni, že tímto sňatkem nezískává jen ona kalifornská dědička, jež se tak snadno a způsobem dnes více než běžným promění z republikánské dámy v nositelku britského titulu.’ “

„A ještě něco?“ zeptal se Holmes a zívl.

„Jistě, a nemálo. Další zmínka v Morning Postu uvádí, že svatba má být zcela tichá, konat se má u svatého Jiří na Hanover Square, pozváno že bude jen asi šest nejbližších přátel a celá společnost že se pak odebere do domu v Lancaster Gate, který si najal i se zařízením pan Aloysius Doran. Dva dny nato — to jest minulou středu — vyšlo stručné sdělení, že svatba se konala a manželé že stráví líbánky v sídle lorda Backwatera nedaleko Petersfieldu. Jiné zprávy již před zmizením nevěsty nevyšly.“

„Před čím?“ zeptal se Holmes a doslova sebou trhl.

„Předtím, než se dáma ztratila.“

„A kdy se tedy ztratila?“

„Při svatební snídani.“

„Skutečně? Pak je to o moc zajímavější případ, než se mi na první pohled zdálo, ba případ zcela dramatický.“

„Ano, také bych řekl, že poněkud vybočuje z běžných mezí.“

„Nevěsty mizí dost často před obřadem a někdy i během svatební cesty, ale takto pohotové jednání si sám nepamatuji. Seznamte mne, prosím, se všemi podrobnostmi.“

„Upozorňuji vás však, že jsou značně neúplné.“

„Třeba je dokážeme doplnit.“

„Všechno, co zatím víme, je shrnuto do jediného článku ve včerejších ranních novinách, který vám nyní přečtu. Má nadpis ,Podivná událost na svatbě z nejvyšší společnosti’.

,Rodina lorda Roberta St. Simona je hluboce znepokojena podivnými a velmi bolestnými událostmi, k nimž došlo v souvislosti s lordovou svatbou. Jak bylo krátce oznámeno ve včerejších novinách, svatba se konala včera dopoledne, avšak teprve dnes jsme si mohli ověřit zvláštní pověsti, které začaly kolovat po městě. Lordovi přátelé se sice pokoušeli celou věc zatajit, ale protože pronikla již natolik do veřejnosti, jistě by nebylo nikterak prospěšné, kdybychom se pokoušeli přejít mlčením něco, o čem se již zcela běžně mluví.

Obřad konaný u svatého Jiří na Hanover Square byl zcela tichý a zúčastnili se ho jen nevěstin otec pan Aloysius Doran, vévodkyně z Balmoralu, lord Backwater, lord Eustace a lady Clara St. Simon (ženichův mladší bratr a sestra) a lady Alicia Whittingtonová. Celá společnost se pak odebrala do domu pana Aloysiuse Dorana v Lancaster Gate, kde byla připravena svatební hostina. V té chvíli došlo prý k menšímu skandálu, vyvolanému jakousi ženou, jejíž jméno se nám dosud nepodařilo zjistit. Tato žena se pokusila proniknout za svatební společností do domu a prohlašovala, že má na lorda St. Simona jakési právo. Teprve po trapné a dlouhé scéně ji sluha a vrátný vykázali z domu. Nevěsta vstoupila naštěstí do domu před touto rušivou nepříjemností a usedla spolu s ostatními k tabuli, avšak po nějaké chvíli se omluvila na náhlou nevolnost a vzdálila se do svého pokoje. Když byla delší dobu pryč, začali se hosté nad její nepřítomností pozastavovat a otec se za ní šel podívat; zjistil však od její komorné, že se v pokoji zdržela pouze okamžik, rychle si oblékla plášť a klobouk a vyšla spěšně na chodbu. Jeden z vrátných potvrdil, že viděl takto oblečenou dámu vycházet z domu, ale protože byl přesvědčen, že paní sedí se společností u svatebního stolu, ani mu na mysl nepřišlo, že by to mohla být ona. Když pan Aloysius Doran zjistil, že jeho dcera zmizela, spojil se za pomoci ženicha ihned s policií a neprodleně bylo zahájeno energické pátrání, které pravděpodobně tuto podivnou událost brzy vyjasní. Až do pozdních hodin včerejšího večera nevyšlo však najevo nic, co by jen trochu osvětlilo, kde ztracenou dámu hledat. Šíří se i pověsti, že jde možná o nekalou hru, a policie údajně zatkla ženu, která způsobila ranní výtržnost, neboť se domnívá, že se mohla ze žárlivosti či jiného motivu podílet na záhadném zmizení nevěsty.’ “

„A to je vše?“

„V dalších ranních novinách je ještě jedna zprávička, ale velice výmluvná.“

„A to?“

„Že slečna Flora Millarová, dáma, která vyvolala onu nepříjemnost, byla zatčena. Původně prý působila jako danseuse v Allegru a ženich se s ní již řadu let znal. Žádné další podrobnosti již uvedeny nejsou, a máte teď tedy před očima celý případ — pokud byl ovšem zachycen v tisku.“

„A zdá se mi, že je to případ neobyčejně zajímavý. Nechtěl bych o něj přijít ani za svět. Někdo však již zvoní, Watsone, a protože hodiny ukazují za pár minut čtyři, přichází nepochybně náš urozený klient. Ať vás ani nenapadne, abyste odcházel, Watsone, protože bych tu velmi rád měl svědka, alespoň pro kontrolu své vlastní paměti.“

„Lord Robert St. Simon,“ oznámil náš sluha a doširoka otevřel dveře. Vešel gentleman příjemné kultivované tváře, s klenutým nosem a bledou pletí, poněkud nevrle staženými ústy a pevným otevřeným pohledem člověka, jehož příjemným údělem vždy bylo udělovat rozkazy a očekávat poslušnost. Chování měl energické, avšak svým celkovým zjevem působil předčasně zestárle, neboť se trochu nachyloval kupředu a při chůzi maličko podklesával v kolenou. I vlasy měl na skráních trochu prošedivělé a na temeni prořídlé, když si rozmáchlým pohybem sundal klobouk s prohnutou střechou. Oblečen byl s nesmírnou péčí, která hraničila až s fintivostí — měl tuhý límeček, černý žaket, bílou vestu, žluté rukavice, boty z jemné kůže a světlé kamaše. Zvolna vkráčel do pokoje, otáčeje hlavou ze strany na stranu, a v pravé ruce pohupoval šňůrkou, na níž měl připevněn zlatý lorňon.

„Dobrý den, lorde St. Simone,“ pravil Holmes a s úklonou povstal. „Posaďte se laskavě do proutěného křesla. Toto je můj přítel a kolega doktor Watson. Přisedněte si trochu blíž k ohni a hned si pohovoříme.“

„Jistě si dovedete, pane Holmesi, živě představit, jak velice bolestná je pro mne celá tato záležitost. Byl jsem skutečně raněn do hloubi duše. Slyšel jsem, že jste se již zabýval několika podobnými choulostivými případy, i když pochybuji, že by byly z téže společenské třídy.“

„Skutečně nebyly, ale nezbývá mi než poněkud slevit.“

„Jakže prosím?“

„Můj poslední klient, pro nějž jsem řešil podobný případ, byl král.“

„Ach skutečně! O tom jsem ovšem neměl tušení. A který král?“

„Skandinávský.“

„Cože? Snad se mu také neztratila žena?“

„Jistě pochopíte,“ řekl Holmes co nejlíbezněji, „že diskrétnost, kterou vám slibuji ve vaší záležitosti, zaručuji i ostatním klientům.“

„Jistěže! Ale ovšem. Velice správně! Nesmírně se vám omlouvám. Pokud jde o můj případ, rád vám poskytnu všechny informace, které by vám pomohly utvořit si určitý názor.“

„Děkuji vám. Pročetl jsem si vše, co se objevilo v tisku, ale nic víc prozatím nevím. Mohu snad předpokládat, že ty zprávy jsou pravdivé — například článek, v němž se mluví o zmizení nevěsty.“

Lord St. Simon si článek přelétl. „Ano, to by celkem odpovídalo.“

„Ovšem aby si člověk udělal určitý názor, musí se dovědět mnohem víc. Nejspíše si svá fakta zjistím, budu-li se ptát přímo vás.“

„Prosím, ptejte se.“

„Kdy jste se seznámil se slečnou Hatty Doranovou?“

„V San Francisku, před rokem.“

„Cestoval jste po Státech?“

„Ano.“

„Zasnoubil jste se s ní tehdy?“

„Ne.“

„Ale byli jste dobří přátelé?“

„Bavil jsem se v její společnosti a ona poznala, že se s ní bavím.“

„Je její otec velmi bohatý?“

„Je prý to nejbohatší člověk na tichomořském pobřeží.“

„A jak přišel k tolika penězům?“

„V dolech. Před několika lety neměl vůbec nic. Potom narazil na zlato, dobře investoval a peníze se mu jen hrnuly.“

„A co soudíte vy sám o povaze mladé dámy — vlastně vaší paní?“

Náš aristokraticky host začal otáčet lorňonem poněkud rychleji a zahleděl se do ohně. „Víte, pane Holmesi,“ začal. „Než její otec zbohatl, bylo mé paní již dvacet let. Až do té doby si žila docela volně ve zlatokopeckých táborech a toulala se po lesích a horách, takže ji vychovala spíš příroda než učitelé. Je, jak říkáme v Anglii, trochu divoká — rázná, temperamentní a svobodymilovná, naprosto nespoutaná jakýmikoli tradicemi. A dost prchlivá — vlastně jsem chtěl říci výbušná. Rozhoduje se bez váhání a svá rozhodnutí provádí beze strachu. Na druhé straně bych jí ovšem nebyl dal jméno, které mám tu čest nosit,“ (důstojně si odkašlal), „kdybych byl nevěděl, že je to v jádru žena nadmíru ušlechtilá. Jsem přesvědčen, že je schopna hrdinských obětí a že by se jí všechno nečestné velmi příčilo.“

„Máte její fotografii?“

„Vzal jsem ji s sebou.“ Otevřel medailónek a ukázal nám oblou tvář překrásné ženy. Nebyla to fotografie, ale miniatura ve slonové kosti, a umělec plně zdůraznil lesklé černé vlasy, veliké tmavé oči a krásně utvářená ústa. Holmes se dlouho a dychtivě na obrázek díval. Potom medailónek zavřel a vrátil jej lordu St. Simonovi.

„Mladá dáma přijela tedy do Londýna a vy jste se s ní začal znovu vídat?“

„Ano, otec ji přivezl, aby strávila v Londýně letošní sezónu. Několikrát jsem se s ní sešel, zasnoubili jsme se a nyní jsem se s ní oženil.“

„Pokud jsem slyšel, přinesla vám značné věno?“

„Docela slušné. Ale o nic větší, než bývá v naší rodině obvyklé.“

„A to vám ovšem zůstane, neboť manželství je vlastně fait accompli?“

„Na to jsem se skutečně ještě neinformoval.“

„Pochopitelně. Viděl jste se se slečnou Doranovou den před svatbou?“

„Ano.“

„Byla v dobré náladě?“

„V opravdu výtečné. Pořád si chtěla povídat o našem budoucím životě.“

„Skutečně? To je nadmíru zajímavé. A svatebního rána?“

„Byla samý úsměv — aspoň do chvíle, než skončil obřad.“

„A pak jste na ní pozoroval nějakou změnu?“

„Nu, abych vám řekl pravdu, v té chvíli jsem si u ní poprvé povšiml jakýchsi náznaků, že má poněkud prudší povahu. Šlo však o takovou maličkost, že ani nestojí za vyprávění a nemůže mít s celým případem rozhodně nic společného.“

„Jen nám ji, prosím, přesto vypovězte.“

„Byla to úplná dětinskost. Když jsme vycházeli k sakristii, upustila má paní najednou kytici. Míjeli jsme právě první řadu a květiny spadly do lavice. Na vteřinku jsme se tím zdrželi, ale gentleman, který v lavici seděl, mé paní květiny rychle podal a ani se nezdálo, že by pádem nějak utrpěly. Když jsem se jí však o té epizodě zmínil, velice stroze mi odpověděla a na zpáteční cestě kočárem byla kvůli té maličkosti až nepochopitelně rozrušená.“

„Vskutku. Říkáte, že v lavici seděl jakýsi gentleman. Přišli tedy i cizí lidé?“

„Jistě. Je-li kostel otevřen, nelze veřejnost zcela vyloučit.“

„A nebyl ten gentleman někdo ze známých vaší paní?“

„Ne, to jistě ne. Říkám mu gentleman pouze ze zdvořilosti, jinak působil spíše dojmem úplně obyčejného člověka. Ani jsem si téměř nevšiml, jak vlastně vypadal. Ale skutečně se mi zdá, že se poněkud vzdalujeme věci.“

„Lady St. Simonová se tedy vrátila ze svatby poněkud zaraženější než předtím. Co udělala, když vstoupila znovu do otcova domu?“

„Viděl jsem ji, jak rozmlouvá se svou komornou.“

„A kdo je její komorná?“

„Jmenuje se Alice. Je to Američanka a má paní si ji přivezla s sebou.“

„Má k ní zřejmě naprostou důvěru?“

„Trochu až přehnanou. Podle mého soudu jí příliš povolovala. V Americe se ovšem na takové věci dívají jinak.“

„Jak dlouho mluvila vaše paní s touto Alicí?“

„Jenom pár minut. Já měl v té chvíli jiné starosti.“

„Nezaslechl jste, co si říkaly?“

„Lady St. Simonová se zmiňovala o někom, kdo skočil po jakémsi záboru. Často užívala takový slang a neměl jsem ani ponětí, co vlastně tím myslí.“

„Americký slang dovede být velmi výstižný. A co udělala vaše paní, když domluvila se svou komornou?“

„Vešla do slavnostní síně.“

„Zavěšena do vás?“

„Ne, sama. Byla v takových maličkostech velmi nezávislá. Asi deset minut jsme tam poseděli, ale vtom pojednou spěšně vstala, zašeptala jakousi omluvu a vyběhla z pokoje. A již se tam nikdy nevrátila.“

„Pokud vím, její komorná Alice však tvrdí, že vaše paní zašla do svého pokoje, přehodila si přes svatební šaty dlouhý plášť, nasadila si klobouk a vyšla z domu.“

„Přesně tak. A později byla spatřena, jak vchází do Hyde Parku spolu s Florou Millarovou, ženou, která je nyní ve vazbě a která mi ztropila svatebního rána onu výtržnost v domě pana Dorana.“

„Ach ano. Zajímalo by mne pár podrobností o této mladé dámě a o vašem vztahu k ní.“

Lord St. Simon pokrčil rameny a pozvedl obočí. „Pár let jsme byli přáteli — dalo by se snad říci, že velmi blízkými přáteli. Flora tančila kdysi v Allegru. Nezachoval jsem se k ní nikterak malicherně a nemá skutečně nejmenší důvod si na mne stěžovat, ale znáte ženy, pane Holmesi. Flora byla vždycky rozkošné děvče, ale je prudká a nade vše mne zbožňuje. Když se dověděla, že se mám ženit, začala mne zahrnovat strašlivými dopisy, a abych se vám přiznal, rozhodl jsem se pro tichou svatbu vlastně ze strachu, aby mi neudělala v kostele skandál. Jen jsme se vrátili, objevila se před domem pana Dorana a chtěla se mermomocí prodrat dovnitř, urážela nahlas mou paní, a dokonce jí i vyhrožovala. Předvídal jsem ovšem něco takového a dal jsem včas sluhům příkazy, takže ji zase brzy vystrnadili. Když viděla, že jsou jí všechny scény málo platné, uklidnila se.“

„Vaše paní to všechno slyšela?“

„Ne, díkybohu ne.“

„A později ji někdo viděl, jak s tou ženou odchází?“

„Ano. A to právě tak znepokojuje pana Lestrada ze Scotland Yardu. Domnívá se, že Flora vylákala mou paní z domu a nastražila jí nějakou strašlivou léčku.“

„To je ovšem docela možný předpoklad.“

„Vy tomu také věříte?“

„Neřekl jsem, že by to byl pravděpodobný předpoklad. Ale vám samotnému se to asi moc nezdá?“

„Podle mého soudu by Flora neublížila ani mouše.“

„Žárlivost dovede ovšem člověka změnit k nepoznání. Řekněte mi však, co se asi zběhlo podle vaší teorie?“

„Přišel jsem k vám teorii hledat, a ne ji vykládat. Seznámil jsem vás se všemi fakty. Ale když se mne již ptáte, prozradím vám, že podle mého zdání všechno to rozčilení i vědomí, jak vážného společenského prohřešku se dopustila, mou paní natolik rozrušilo, že jí snad způsobilo i lehčí nervový otřes.“

„Krátce řečeno že se najednou pomátla?“

„Opravdu, uvážím-li, že se obrátila zády nejenom ke mně, ale ke všemu, oč mnohé ženy před ní tak marně usilovaly, jen těžko si to dovedu jinak vysvětlit.“

„I to by určitě byla zcela přijatelná hypotéza,“ řekl Holmes s úsměvem. „Teď si však myslím, lorde St. Simone, že jste mi již poskytl veškeré informace. Směl bych se vás ještě zeptat, zda jste ze svého místa u svatební hostiny viděli z okna?“

„Viděli jsme na druhou stranu ulice a do parku.“

„Ach tak. Potom si myslím, že vás nemusím již déle zdržovat. Brzy se s vámi spojím.“

„Budete-li mít ovšem štěstí a problém vyřešíte,“ řekl náš klient, jak vstával.

„Již jsem jej vyřešil.“

„Cože? Co povídáte?“

„Říkám, že jsem jej vyřešil.“

„A kde je tedy moje paní?“

„Tuto podrobnost vám brzy objasním.“

Lord St. Simon zavrtěl hlavou. „Na to bude asi zapotřebí moudřejších hlav, než je vaše a moje,“ poznamenal, důstojně a staromódně se nám uklonil a odešel.

„Od lorda St. Simona je skutečně velkorysé, že prokázal mé hlavě takovou čest a srovnal ji se svou,“ řekl Sherlock Holmes se smíchem. „Myslím, že si po tom křížovém výslechu dám whisky se sodou a doutník. Udělal jsem si na celý případ svůj názor, ještě než vstoupil náš klient do místnosti.“

„Ale milý Holmesi!“

„Mám záznamy o několika podobných případech, i když, jak jsem již poznamenal, žádný z nich neměl tak prudký spád. Celá naše rozmluva mne v mé domněnce jen utvrdila. Nepřímé důkazy mohou být někdy nadmíru přesvědčivé, jako například najde-li se najednou v mléce pstruh — abych citoval třeba Thorea.“

„Ale já přece slyšel všechno co vy.“

„Neznáte však předcházející případy, které mi tolik pomohly. Před několika lety se něco podobného stalo v Aberdeenu a rok po francouzsko-pruské válce došlo k obdobné příhodě v Mnichově. Je to jeden z těch případů — ale podívejme se, jde k nám Lestrade! Dobré odpoledne, Lestrade! Na příborníku najdete ještě jednu skleničku a tamhle v krabici jsou doutníky.“

Policejní detektiv byl oblečen do námořnické kazajky s kravatou a vypadal, jako by zrovna vystoupil z nějaké lodi. V ruce nesl černý plátěný vak. Po krátkém pozdravení se posadil a zapálil si doutník, který mu Holmes nabídl.

„Copak se děje?“ zeptal se Holmes s šelmovským pohledem. „Vypadáte nějak nespokojeně.“

„A taky že jsem nespokojený. Dopaluje mě ten případ se svatbou lorda St. Simona. Vůbec si s ním nevím rady.“

„Skutečně? To mne opravdu překvapujete.“

„Kdo kdy jakživ slyšel o zamotanější hádance? Připadá mi, jako by mi každá stopa proklouzla mezi prsty. Štvu se za tím celý den.“

„A zdá se, že jste se přitom pořádně umáčel,“ řekl Holmes a sáhl mu na rukáv námořnické kazajky.

„Ano, prohledával jsem celou zátočinu.“

„Ale proboha, co jste tam hledal?“

„Tělo lady St. Simonové.“

Sherlock Holmes se opřel dozadu v křesle a na celé kolo se rozesmál.

„Nádrž pod fontánou na Trafalgar Square jste neprohledal?“ zeptal se.

„Proč? Co tím myslíte?“

„Že tam můžete tu dámu najít stejně dobře jako ve vaší zátočině.“

Lestrade se na mého druha dopáleně podíval. „Tak se mi zdá, že o tom nějak moc víte,“ zavrčel.

„Nu, právě jsem vyslechl všechna fakta, ale už jsem si udělal názor.“

„Opravdu? A podle vás nemá zátočina s celou tou věcí nic společného?“

„Domnívám se, že asi sotva.“

„Pak mi snad laskavě vysvětlíte, jak to, že jsme našli ve vodě tohle?“ Při řeči otevřel Lestrade vak a vysypal na zem svatební šaty z promáčeného hedvábí, bílé saténové střevíčky a svatební věneček se závojem. Všechno to bylo celé ublácené a prosáklé vodou. „A ještě něco,“ řekl Lestrade a položil na hromádku nový svatební prstýnek. „Tak vidíte, pane Holmesi, máte tu k rozlousknutí pěkný oříšek.“

„To věru mám,“ řekl můj přítel a vyfukoval do vzduchu modravé kroužky. „Tohle jste všechno vylovil ze zátočiny?“

„Ne, našel to správce parku. Šaty plavaly po vodě kousek od břehu. Byly identifikovány jako její a usoudil jsem, že tělo od nich nebude jistě daleko.“

„Podle tak geniálního uvažování by se v blízkosti každé garderoby měla nutně nalézat i mrtvola. A k čemu jste tím, prosím vás, chtěl dospět?“

„K určitému důkazu, který by ze zmizení lady St. Simonové usvědčil Floru Millarovou.“

„To se vám asi bohužel těžko podaří.“

„Tak vy mi nevěříte?“ zvolal Lestrade roztrpčeně. „Je mi líto, pane Holmesi, ale všechny ty vaše dedukce a závěry jsou přece jen k ničemu. Dopustil jste se dvou hrubých chyb a to už ani nepočítám ty menší. Ty šaty slečnu Floru Millarovou opravdu usvědčují.“

„A jak?“

„Mají totiž kapsu. A v kapse je lísteček. A na lístečku vzkaz. A tady ten vzkaz máte.“ Hodil papírek před Holmese na stůl. „Jen si ho poslechněte. ,Uvidíme se, až bude po všem. Budu čekat. F. H. M.“ Hned od počátku jsem zastával teorii, že Flora Millarová lady St. Simonovou někam odvábila a je — bezpochyby ještě s dalšími svými kumpány — odpovědna za její zmizení. A teď máte před sebou lístek podepsaný jejím monogramem, který zřejmě nenápadně vstrčila nevěstě u dveří do ruky a vylákala ji tak někam, kde si s ní už dovedla poradit.“

„To se vám povedlo, Lestrade,“ řekl Holmes se smíchem. „Jste opravdu pašák. Ukažte, ať se na to podívám.“ Lhostejně uchopil papírek, ale vzápětí se na něj pozorně zadíval a spokojeně vykřikl. „To je skutečně velmi důležitý dokument,“ řekl.

„Tak vidíte, přece vám připadá důležitý?“

„Nesmírně. Srdečně vám blahopřeji.“

Lestrade vítězoslavně povstal a sklonil hlavu, aby se také na lísteček podíval. „Ale vždyť si ho prohlížíte z druhé strany,“ zvolal.

„Naopak, právě z té správné.“

„Ta že je správná? Vy jste se asi zbláznil! Tužkou to máte napsáno tady.“

„Jenže na rubu je kousek hotelového účtu a ten mě hluboce zaujal.“

„Vždyť na něm nic není. Už jsem si ho prohlížel,“ namítal Lestrade. ,4. listop., pokoje 8 šil., snídaně 2 šil. 6 pencí, koktajl l šilink, oběd 2 a půl šil., jedno sherry 8 pencí.’ Nevidím na tom nic zvláštního.“

„Pravděpodobně ne. A přece je to nanejvýš důležité. Pokud jde o vzkaz, je rovněž velmi významný, zejména monogram, takže vám blahopřeji ještě jednou.“

„Už jsem tu promarnil času dost,“ řekl Lestrade a vstal. „Já věřím na poctivou práci, a ne na nějaké vysedávání u krbu a vymýšlení zábavných teorií. Na shledanou, pane Holmesi, však se ukáže, kdo přijde té věci dřív na kloub.“ Sebral oblečení, nastrkal je do vaku a zamířil ke dveřím.

„Něco vám ještě naznačím, Lestrade,“ pomalu řekl Holmes, než jeho soupeř zmizel. „Prozradím vám skutečné řešení celé záhady. Lady St. Simonová je mýtus. Taková osoba neexistuje a nikdy neexistovala.“

Lestrade se smutně zahleděl na mého přítele. Pak se otočil ke mně, třikrát si zaťukal na čelo, vážně zavrtěl hlavou a spěšně odešel.

Sotva za sebou zavřel dveře, Holmes povstal a oblékl si plášť. „Na tom, co říkal ten chlapík o terénní práci, přece jen něco je,“ poznamenal. „Takže vás budu asi muset ještě zanechat na chvíli novinám, Watsone.“

Sherlock Holmes odešel v pět odpoledne, ale nezůstal jsem dlouho sám, neboť asi za hodinu se pojednou objevil prodavač z lahůdkářství s ohromnou plochou krabicí. S pomocí učedníka, kterého si přivedl s sebou, krabici rozbalil a k mému velkému úžasu začal prostírat na našem skromném staromládeneckém mahagonovém stole vskutku epikurejskou studenou večeři. Objevily se dva páry studených sluk, bažant, mísa paté-de-foie-gras a několik prastarých, pavučinami potažených lahví vína. Oba návštěvníci přede mnou rozložili tyto přepychové lahůdky a zmizeli jak džinové z Tisíce a jedné noci. Nedostal jsem z nich pražádné vysvětlení, jenom že všechno to zboží je zaplaceno a bylo objednáno na tuto adresu.

Těsně před devátou vstoupil rázně do pokoje Sherlock Holmes. Tvářil se vážně, ale světélka v jeho očích mi napovídala, že se ve svých závěrech nezklamal.

„Tak již přinesli večeři,“ řekl a mnul si ruce.

„Zřejmě čekáte společnost. Prostřeli pro pět osob.“

„Ano, myslím, že se u nás dnes někdo staví,“ odpověděl. „Divím se, že lord St. Simon ještě nepřišel. Ha, ha! Zdá se mi, že již slyším na schodech jeho kroky.“

Byl to skutečně náš ranní návštěvník. Otáčeje lorňonem ještě prudčeji než prve vpadl do pokoje s naprosto zmateným výrazem na aristokratické tváři.

„Můj posel vás tedy zastihl?“ otázal se Holmes.

„Ano, a musím se přiznat, že mne jeho zpráva nadmíru rozrušila. Jste si skutečně jist tím, co říkáte?“

„Naprosto.“

Lord St. Simon sklesl do židle a otíral si čelo.

„Co mi jen řekne vévoda, až se doví, že člen jeho rodiny byl vystaven takové potupě?“ mumlal.

„Vždyť jde o pouhou náhodu. Žádnou potupu bych v tom neviděl.“

„Vy se na to díváte ovšem z docela jiného hlediska.“

„Podle mého názoru nelze nikomu nic vyčítat. Nevím, jak jinak mohla ta dáma jednat, i když je jistě k politování, že zvolila cestu tak ukvapenou. Ale nemá matku a v kritické chvíli jí neměl kdo poradit.“

„Byla to urážka, pane, veřejná urážka,“ pravil lord St. Simon a klepal prsty do stolu.

„Musíte mít k té dívce ohledy, vždyť se dostala do zcela nepředvídané situace.“

„Žádné ohledy mít nebudu. Jsem vskutku velmi rozzloben, neboť její jednání vůči mně bylo zcela hanebné.“

„Zdá se mi, že jsem zaslechl zvonek,“ řekl Holmes. „Ano, v chodbě jsou již slyšet kroky. Dokázal bych vás asi těžko přesvědčit, abyste se na věc díval poněkud shovívavěji, lorde St. Simone, a tak jsem si přivedl advokáta, který snad bude mít větší úspěch.“ Otevřel dveře a uvedl dovnitř jakousi dámu a pána. „Lorde St. Simone,“ řekl, „dovolte, abych vám představil pana Francise Haye Moultona a jeho choť. S dámou se tuším již znáte.“

Při pohledu na příchozí vyskočil náš klient ze židle a strnul ve vzpřímeném postoji, s očima upřenýma k zemi a rukou zastrčenou za klopu žaketu — hotový obraz uraženého důstojenství. Dáma k němu rychle přikročila a natáhla ruku, ale lord stále ještě odmítal pozvednout oči. A snad jen proto dokázal zůstat tak rozhodný, neboť její prosebné tváři by jenom stěží někdo odolal.

„Vy se zlobíte, Roberte,“ řekla dáma. „A musím uznat, že máte skutečně všechny důvody k hněvu.“

„Jen se mi laskavě neomlouvejte,“ trpce ji požádal lord St. Simon.

„Ach ano, já vím, že jsem se zachovala ošklivě a že jsem s vámi měla promluvit, než jsem utekla, ale byla jsem z toho všeho strašně rozčilená, a od chvíle, kdy jsem najednou spatřila zas po tak dlouhé době Franka, jsem prostě vůbec nevěděla, co dělám a říkám. Jenom se divím, že jsem se rovnou před oltářem neskácela a nepadla do mdlob.“

„Snad by vám bylo, paní Moultonová, milejší, kdybychom tady s přítelem na chvilku odešli, a vy zatím lordu St. Simonovi všechno vysvětlila?“

„Smím-li k tomu říci svůj názor,“ podotkl cizí pán, „bylo už s touhle věcí tajností až dost. A pokud jde o mne, byl bych nejradši, kdyby se pravdu dověděla celá Evropa i Amerika.“ Byl to drobný, hubený osmahlý muž ostrých rysů a hbitého jednání.

„Pak vám vypovím celou historii rovnou,“ řekla dáma. „Seznámili jsme se s Frankem v roce jedenaosmdesát v McQuierově táboře pod Skalistými horami, když tatínek pracoval na záboru. Zasnoubili jsme se, Frank a já, ale tatínek najednou narazil na úžasný nález a vydělal hromadu peněz, zatímco chudák Frank už měl zaboř dočista vyčerpaný a pořád ne a ne z něj něco vyzískat. Čím víc tatínek bohatl, tím byl Frank chudší, až tatínek nechtěl o našem zasnoubení už ani slyšet a odvezl si mě do Friska. Frank se samozřejmě jen tak nevzdal, rozjel se za mnou a bez tatínkova vědomí mě vyhledal. Tatínek by se byl strašně zlobil, a tak jsme si všechno umluvili mezi sebou. Frank prohlásil, že se pustí do světa a také si vydělá jmění a že se pro mě nevrátí, dokud nebude mít tolik co tatínek. Musela jsem mu slíbit, že na něj budu celou tu dobu čekat, a přísahat mu, že co živi zůstaneme, nikoho jiného si nevezmu. A tu povídá Frank: ,Proč bychom se tedy nevzali hned, aspoň se o tebe nebudu tolik bát, a za tvého manžela se můžu prohlásit, teprve až se vrátím.’ Chvíli jsme se o tom dohadovali, ale Frank měl už stejně všechno zařízeno, kněz na nás čekal a rovnou nás oddal. Frank se pak vydal za bohatstvím a já se vrátila k tatínkovi.

O Frankovi jsem se doslechla, že je v Montaně, pak se vydal hledat zlato do Arizony a nato jsem se dověděla, že je v Novém Mexiku. Za nějaký čas se mi dostal do ruky dlouhý novinový článek, jak byl nějaký zlatokopecký tábor přepaden Apači, a najednou vidím, že mezi mrtvými je uvedeno i jméno mého Franka. V tu chvíli jsem omdlela a několik měsíců jsem byla hrozně nemocná. Tatínek se bál, že se dočista zhroutím, a vodil mě snad po všech doktorech Friska. Přes rok jsem nedostala o Frankovi sebemenší zprávičku a byla jsem přesvědčena, že je mrtev. Pak přijel do Friska lord St. Simon, my jsme se rozjeli do Londýna a byla smluvena svatba. Tatínek měl velkou radost, ale já pořád cítila, že nikdy nemohu mít žádného muže na světě tak ráda jako Franka.

Kdybych se však provdala za lorda St. Simona, byla bych svým povinnostem dostála. Lásce se poroučet nedá, ale činům přece ano. K oltáři jsem s ním šla s předsevzetím, že mu budu tak dobrou ženou, jak jenom dokáži. Ale dovedete si snad představit, jak mi asi bylo, když jsme došli až k oltářní mříži, já se najednou otočím a v první lavici stojí Frank a upřeně se na mne dívá. Nejprve jsem si myslela, že je to duch, ale pak jsem se podívala znovu, a on tam pořád ještě stál a díval se na mne, jako by se ptal, jestli ho vidím ráda nebo ne. Divím se, že jsem se na místě neskácela. Uvědomovala jsem si jen, že se se mnou všechno točí a knězova slova že ke mně doléhají jen jako bzučení včel. Nevěděla jsem, co si počít. Nemám snad zarazit obřad a udělat scénu v kostele? Znovu jsem se podívala na Franka a on zřejmě pochopil, nač myslím, protože si přiložil prsty ke rtům, jako by mi dával znamení, abych mlčela. Pak jsem viděla, jak něco rychle píše na papírek, a věděla jsem, že mi chce poslat vzkaz. Když jsem vycházela kolem jeho lavice z kostela, upustila jsem kytici a Frank mi ji podal i s lístečkem, který mi nenápadně vsunul do ruky. Byl to jen řádeček, že na mne čeká, a ještě mi pohledem naznačil, abych určitě přišla. Samozřejmě že jsem ani na chvilku nezapochybovala, že svým slovem jsem vázána, především jemu, a rozhodla jsem se, že udělám přesně, co mi naznačí.

Když jsem se vrátila z kostela, svěřila jsem se se vším komorné, která znala Franka již v Kalifornii a vždycky jí byl sympatický. Nařídila jsem jí, aby nikomu nic neprozradila, ale aby mi zabalila pár věcí a připravila plášť. Vím, že jsem měla promluvit s lordem St. Simonem, ale za nic na světě jsem se k tomu nemohla před jeho matkou a všemi těmi vznešenými lidmi odhodlat. A tak jsem se rozhodla, že uteču a vysvětlím všechno později. Ještě jsem neseděla u stolu ani deset minut a už jsem zahlédla z okna na druhé straně ulice Franka. Kývl na mne a zamířil do parku. Vyklouzla jsem z jídelny, oblékla se a běžela za ním. Venku mě zastavila nějaká žena a začala mi cosi vykládat o lordu St. Simonovi — z toho mála, co jsem slyšela, jsem pochopila, že měl před svatbou také svoje tajemství — ale po chvíli jsem jí utekla a brzy jsem Franka dohonila. Nasedli jsme spolu do drožky, rozjeli se do domu, který najal na Gordon Square, a tak jsem se konečně po všech těch letech čekání dočkala opravdové svatby. Frank padl v Americe do zajetí Apačů, ale podařilo se mu uprchnout a dostal se zpátky do Friska. Tam se dověděl, že ho mám za mrtvého a že jsem odjela do Anglie, a tak se vypravil za mnou a našel mě právě v den mé druhé svatby.“

„Viděl jsem o tom zprávu v novinách,“ vysvětloval Američan. „Jenže tam uváděli jen jméno a kostel, ale adresu, kde dáma bydlí, ne.“

„Dlouho jsme se radili, co dělat, a Frank chtěl všechno vyjednat otevřeně, jenže já jsem se strašně styděla a nejradši bych byla navždy zmizela a nikoho z nich už neviděla, jen tatínkovi bych byla možná poslala lístek, aby věděl, že jsem naživu. Nemohla jsem ani pomyslet na všechny ty lordy a lady, jak sedí kolem svatebního stolu a čekají, až se vrátím. A tak vzal Frank moje svatební šaty a všechno, co k nim patřilo, svázal to do rance, aby mě nikdo nemohl vysledovat, a zahodil věci na opuštěném místě, kde je už určitě nikdo nenajde. Zítra bychom byli pravděpodobně odjeli do Paříže, ale večer k nám najednou přišel tady ten hodný gentleman — pan Holmes, i když vůbec nechápu, jak nás vlastně našel, a ten mi docela jasně a laskavě vysvětlil, že nejednám správně a Frank že má pravdu, a že kdybychom chtěli jednat takhle potají, obrátí se nakonec všechno proti nám. Nabídl nám pak, že nám umožní, abychom si mohli promluvit o samotě s lordem St. Simonem, a tak jsme se rozjeli do jeho domu. Teď jste tedy slyšel vše, Roberte, a mně je opravdu moc líto, jestli jsem vám ublížila, a jenom doufám, že o mně nebudete smýšlet příliš špatně.“

Lord St. Simon stál stále ještě v strnulé póze, ale naslouchal tomu dlouhému vyprávění s podmračeným obočím a sevřenými rty.

„Promiňte prosím, ale nemám naprosto ve zvyku projednávat takto veřejně své nejsoukromější záležitosti.“

„Vy mi tedy neodpustíte? Ani ruku si se mnou nepodáte, než odjedu?“

„Ale jisté, jestliže vás to potěší.“ Natáhl paži a chladně uchopil ruku, kterou mu podávala.

„Doufal jsem, že s námi v přátelském kruhu povečeříte,“ navrhl mu Holmes.

„To myslím žádáte přespříliš,“ odpovědělo jeho lordstvo. „Budu se muset zřejmě s vývojem událostí smířit, ale těžko ode mne můžete očekávat, že nad ním začnu jásat radostí. Jestli dovolíte, popřeji vám nyní všem velmi dobré noci.“ Vysekl před námi svižnou poklonu a hrdě vyšel z místnosti.

„Pak věřím, že mne alespoň vy poctíte svou společností,“ řekl Sherlock Holmes. „Jsem vždycky šťasten, setkám-li se s Američanem, pane Moultone, neboť jsem jako mnoho jiných přesvědčen, že přes všechnu pošetilost monarchů a přehmaty ministrů nezabrání nikdo našim dětem, aby se jednoho dne staly občany jedné veliké říše, nad níž bude vlát vlajka složená z britského praporu a pruhů a hvězd.“

„Byl to skutečně zajímavý případ,“ poznamenal Holmes, když naši hosté odešli. „Ukazuje totiž, jak jednoduše se dá osvětlit záhada, která vypadá zpočátku naprosto nevysvětlitelně. Opravdu nemohlo být nic nepochopitelnějšího. A také nemohlo být nic přirozenějšího než sled událostí, jak nám je vylíčila ta mladá dáma, i když zamyslel-li se nad jejich výsledkem třeba pan Lestrade ze Scotland Yardu, musel mu připadat nesmírně podivný.“

„Vy jste tedy na špatné stopě nebyl?“

„Hned od počátku mi byly jasné dvě okolnosti — že mladá dáma podstoupila svatební obřad zcela dobrovolně, ale chvíli po návratu domů toho již želela. Onoho rána se tedy muselo přihodit něco, co úplně změnilo její smýšlení. Ale co to jen mohlo být? Venku s nikým promluvit nemohla, protože byla ustavičné v ženichově společnosti. Že by snad někoho viděla? Jestliže ano, musel to být někdo z Ameriky, protože v Anglii pobyla tak krátce, že se tu sotva mohla seznámit s někým, kdo by ji tak hluboce ovlivnil, aby při pouhém pohledu na něj dočista změnila všechny své plány. Jak vidíte, dospěli jsme již eliminačním procesem k názoru, že viděla pravděpodobně nějakého Američana. Ale co to mohlo být za Američana a jak to, že na ni tolik působil? Možná že to byl její milý, a snad i manžel. Věděl jsem, že strávila mládí v drsném prostředí a ve zcela zvláštních podmínkách. Zjistil jsem si to, ještě než jsem vyslechl vyprávění lorda St. Simona. Když nám však pověděl o muži v první lavici, o náhlé proměně v nevěstině chování, o tom průhledném triku, kdy upustila kytici, jen aby dostala do ruky dopis, o její rozmluvě s komornou, která nepochybně byla do všeho zasvěcena, i o významné zmínce, jak kdosi skočil po záboru, což ve zlatokopecké hantýrce znamená, že si přivlastnil něco, nač má již nárok druhý, byla mi celá situace naprosto jasná. Nevěsta utekla s nějakým mužem, a zřejmě to byl její milý nebo i dřívější manžel — přičemž mi druhá eventualita připadala ještě pravděpodobnější.“

„Ale jak jste je proboha našel?“

„Byl bych si tím asi musel pořádně lámat hlavu, ale náš přítel Lestrade měl v ruce informaci, jejíž význam nedokázal ani docenit. Monogram mě samozřejmě nesmírně zajímal, ale ještě důležitější bylo, že jeho majitel zaplatil tento týden účet v jednom z nejluxusnějších londýnských hotelů.“

„Z čeho jste si však domyslel, že šlo o luxusní hotel?“

„Podle luxusních cen. Osm šilinků za lůžko a osm pencí za skleničku cherry ukazovaly věru na jeden z nejdražších hotelů. V Londýně není mnoho podniků, které by si počítaly takové sumy. Hned v druhém, který jsem navštívil, na Northumberland Avenue, jsem po prohlédnutí knihy hostů zjistil, že se odtud den předtím odstěhoval jistý americký gentleman jménem Francis H. Moulton, a když jsem si pročetl jeho vyúčtování, našel jsem tytéž položky jako na duplikátu účtu. Zanechal přání, aby mu posílali poštu na Gordon Square č. 226, a tak jsem se tam hned rozjel a naštěstí zastihl zamilovaný párek doma. Udělil jsem oběma několik otcovských rad a vysvětlil jim, že bude rozhodně slušnější vůči veřejnosti, a zejména vůči lordu St. Simonovi, objasní-li trochu svou situaci. Pozval jsem je, aby se tu s ním sešli, a jak vidíte, přesvědčil jsem i jeho, aby se na schůzku dostavil.“

„Valný výsledek to ovšem nemělo,“ namítl jsem. „Rozhodně se nechoval zvlášť přívětivě.“

„Ale Watsone,“ řekl Holmes s úsměvem, „nebyl byste asi také zvlášť přívětivý, kdybyste po vší námaze s námluvami a se svatbou najednou přišel o ženu i jmění. Měli bychom lorda St. Simona soudit co nejmilostivěji a děkovat svým hvězdám, že se do jeho situace pravděpodobně nikdy nedostaneme. Ale teď si sem přitáhněte křeslo a podejte mi housle, neboť máme k vyřešení ještě jeden problém — jak si ukrátit tyto ponuré podzimní večery.“