XI - Velký poklad z Agry

Náš zajatec seděl v kajutě před železnou truhlou, pro kterou podstoupil tolik námahy a na niž tak dlouho čekal, než ji získal. Byl to opálený člověk s bezstarostnýma očima a se sítí vrásek a rýh, rozprostřenou po celé mahagonové tváři, která svědčila o tvrdém životě pod širým nebem. Zarostlá brada mu neobyčejně vystupovala kupředu, což bývá znak lidí, kteří energicky prosazují své záměry. Mohlo mu být asi tak padesát let, neboť měl černé kudrnaté vlasy už hustě prokvetlé stříbrem. Když byla jeho tvář v klidu, nepůsobila nepříjemným dojmem, ale huňaté obočí a vystouplá brada jí propůjčovaly hrozivý výraz, jakmile se rozzlobil. Toho jsem si však povšiml až později. Teď seděl se spoutanýma rukama na klíně, s hlavou skloněnou na prsa, a pichlavýma, pomrkávajícíma očima zíral na truhlu, která byla příčinou všech jeho hanebných činů. Zdálo se mi, že v jeho upjatém a zdrženlivém chování je víc lítosti než zloby. Jednu chvíli se na mě podíval, a v očích se mu dokonce objevilo cosi jako záblesk humoru.

„No tak, Jonathaue Smalle,“ řekl Holmes, zapaluje si doutník, „je mi líto, že to takhle dopadlo.“

„Mně taky,“ odpověděl upřímně. „A nevěřím, že se z téhle polízanice tak snadno dostanu. Odpřisáhnu vám na bibli, že jsem na Sholta nevztáhl ruku. Udělal to ten ďábelský skrček Tonga, zabil ho tím svým otráveným trnem. Já se na tom nepodílel, věřte mi. Trápilo mě to tak, jako by šlo o mého bratra. Zmrskal jsem toho mrňavého ďábla koncem lana, ale jednou už se stalo a napravit jsem tím nemohl nic.“

„Vemte si doutník,“ řekl Holmes, „a lokněte si z mé láhve, vždyť jste celý promočený. Jak jste mohl čekat, že takový malý a slabý človíček jako ten černý spratek přemůže Bartholomewa Sholta a udrží ho v šachu do té doby, než vylezete po laně vy?“

„Tak se mi zdá, že o tom víte tolik, jako byste byl při tom. Pravda je taková, že — no, doufal jsem, že pokoj bude prázdný. Znal jsem dobře, jak to v domě chodí, a byla právě doba, kdy Sholto obvykle odcházel dolů k večeři. Nebudu vám nic zapírat. Má nejlepší obhajoba je holá pravda. Víte, kdyby šlo o starého majora, s tím bych si byl těžkou hlavu nedělal. Podřízl bych ho stejně klidně, jako teď kouřím tenhle doutník. Vzteká mě jedině to, že mě zavřou kvůli mladému Sholtovi, se kterým jsem nikdy neměl sebemenší nedorozumění.“

„Zatkl vás pan Athelney Jones ze Scotland Yardu. Dopraví vás do mého domu a já vás požádám o pravdivou zprávu o celém případu. Nesmíte mi ale nic zamlčet, poněvadž jedině tak pro vás budu moci něco udělat, aspoň doufám. Podaří se mi snad dokázat, že jed působí tak rychle, že Sholto byl mrtev dřív, než vy jste se vůbec dostal do pokoje.“

„A to také byl. V životě se mnou nic tak neotřáslo jako tehdy ten pohled na něho. Vlezl jsem do okna a uviděl jsem, jak se na mě šklebí a hlava mu leží na rameně. Byl to pro mne opravdu šok a byl bych Tongu snad přizabil, kdyby byl přede mnou neutekl. Proto tam zapomněl hůl a také pár trnů, jak mi řekl později. Právě ty vás — aspoň si myslím — přivedly na naši stopu; nejde mi ale na rozum, jak je možné, že jste ji pak v budoucnu už neztratili. Necítím k vám žádnou zášť, vůbec ne. Připadá mi však přece jen divné,“ dodal s hořkým úsměvem, „že já, který mám z těch peněz nárok na půl miliónu, musel jsem přijít o první půlku života na stavbě vlnolamů na Andamanských ostrovech a druhou, jak to vypadá, ztratím při kopání kanálů v dartmoorské věznici. Nešťastný den, kdy jsem prvně spatřil kupce Achmeta a začal se zajímat o poklad z Agry, který přinesl vždycky jen prokletí tomu, kdo jej právě vlastnil. Achmetovi přinesl smrt, majoru Sholtovi strach a výčitky svědomí a mně doživotní otroctví na nucených pracích.“

V tom okamžiku vsoukal do malé kajuty ramena a tvář Athelney Jones.

„Hotová rodinná sešlost,“ poznamenal. „Doufám, že také dostanu hlt z té láhve, Holmesi. Řekl bych, že si můžeme pogratulovat navzájem. Škoda, že jsme toho druhého nedoslali živého, ale neměli jsme na vybranou. Mimochodem, Holmesi, přiznejte se, že vám ten závěr vyšel jen tak tak. Naše zásluha je jenom v tom, že jsme je dohonili.“

„Konec vše napraví,“ řekl Holmes. „Doopravdy jsem ale nevěděl, že Najáda je tak fantasticky rychlá.“

„Smith říká, že je to jeden z nejrychlejších parních člunů na řece a že kdyby byl měl ještě jednoho člověka navíc, který by mu byl pomohl se strojem, nikdy bychom ho nechytili. Přísahá, že o té norwoodské záležitosti nic neví.“

„A nelže,“ zvolal náš zajatec, „neřekl jsem mu ani slovo. Člun jsem od něho najal proto, že jsem se doslechl, že je mimořádně rychlý. Neřekli jsme mu nic, ale dobře jsme mu zaplatili a byl by dostal navíc ještě nějakou pěknou maličkost, kdyby nás byl dopravil na loď Esmeralda v Gravesendu, která odplouvá do Brazílie.“

„No, jestli neprovedl nic špatného, postaráme se, aby nebyl stíhán. Chytáme sice své lidi hezky rychle, ale s jejich odsouzením už tolik nepospícháme.“ Bylo zábavné pozorovat, jak si domýšlivý Jones už začíná zakládat na energickém způsobu, jímž byli prchající dopadeni. Z letmého úsměvu, který přelétl po Holmesově tváři, jsem postřehl, že mu ta slova neušla.

„Za okamžik dorazíme k Vauxhallskému mostu,“ řekl Jones, „a vás tam vysadíme i s pokladem, doktore Watsone. Nemusím vám snad říkat, jak velkou odpovědnost tím na sebe beru. Je to proti všem předpisům, ale co jsme si ujednali, to platí. Nicméně mám povinnost poslat s vámi aspoň jednoho policistu, když máte tak cenné břemeno. Doufám, že něčím pojedete?“

„Samozřejmě.“

„Škoda, že chybí klíč: mohli bychom se na místě přesvědčit, co je uvnitř. Budete muset truhlu vypáčit. Kde je ten klíč, vážený pane?“

„Na dně řeky,“ odsekl Small.

„Hm, také jste nám nemusel přidělávat zbytečné potíže, měli jsme s vámi i tak dost práce. Ale stejně, nemusím vám snad ani říkat, pane doktore, abyste byl krajně opatrný. Truhlu pak přivezte zpátky do bytu v Baker Street. Zastavíme se tam, ještě než půjdeme na komisařství.“

Vysadili mě ve Vauxhallu s těžkou železnou truhlou a trochu obhroublým, ale bodrým policajtem, který mě měl doprovázet. Po čtvrthodině jízdy jsme dorazili k paní Forresterové. Služka byla tak pozdní návštěvou zřejmě překvapena. Vysvětlovala nám, že paní Forresterová není dnes večer doma a že se podle všeho vrátí velice pozdě. Slečna Morstanová však prý je v pracovně. A tak jsem tedy s truhlou v ruce šel do pracovny a úslužného policajta jsem nechal v drožce.

Seděla u otevřeného okna, měla na sobě šaty z nějaké průsvitné bílé látky, zdobené kolem pasu a u krku čímsi červeným. Dopadalo na ni měkké světlo zastíněné lampy, jak seděla opřená v proutěném křesle, pohrávalo na její líbezné, vážné tváři a zalévalo bohaté kadeře jejích nádherných vlasů kovovým leskem. Bílá ruka jí visela přes opěradlo a celé držení těla svědčilo o melancholickém zadumání. Jakmile však uslyšela mé kroky, hned vyskočila a bledé tváře jí zbarvil jasný ruměnec překvapení a radosti.

„Slyšela jsem, že tu zastavila drožka,“ řekla. „Myslela jsem ale, že se snad tak brzo vrací paní Forresterová. Ve snu mě nenapadlo, že byste to mohl být vy. Nesete mi nějaké nové zprávy?“

„Nesu vám něco lepšího než zprávy,“ řekl jsem a položil truhlu na stůl. Pak jsem spustil žoviálním a bouřlivým hlasem, ačkoli ve mně byla malá dušička: „Přinesl jsem vám něco, co má větší cenu než všechny zprávy na světě. Přinesl jsem vám bohatství.“

Podívala se na železnou truhlu.

„Tak tohle je ten poklad?“ zeptala se dost chladně.

„Ano, to je ten velký poklad z Agry. Polovina patří vám a polovina Thaddeusi Sholtovi. Připadne na vás na každého pěkných pár set tisíc. Představte si, že v Anglii nebude mnoho bohatších mladých dam než vy. Není to báječné?“

Asi jsem svou radost poněkud přehnal a má blahopřání jí zněla nějak strojeně, neboť jsem uviděl, že nepatrně povytáhla obočí a tázavě se na mě podívala.

„Jestli to bohatství dostanu,“ řekla, „budu za ně vděčit vám.“

„Ale kdepak,“ odpověděl jsem, „mně ne, ale mému příteli Sherlocku Holmesovi. Při nejlepší vůli bych nikdy nenašel klíč k záhadě, která kladla velké nároky i na jeho skvělé analytické schopnosti. A moc nechybělo a byli bychom utrpěli porážku ještě v posledním okamžiku.“

„Posaďte se a všechno mi to povězte, pane doktore,“ řekla.

Stručně jsem jí vyprávěl vše, co se stalo od chvíle, kdy jsem ji naposled viděl. O tom, jak Holmes použil nové pátrací metody, o nalezení Najády, o tom, jak přišel Athelney Jones, o naší večerní výpravě a divoké honbě na Temži. Naslouchala výčtu našich dobrodružství s pootevřenými rty a zářícíma očima. Když jsem se zmínil o trnu, který nás jen těsně minul, zbledla tak, že jsem dostal strach, aby neomdlela.

„To nic, to nic,“ řekla, když jsem jí rychle nalil trochu vody. „Už jsem zas v pořádku. Byl to pro mne šok, když jsem uslyšela, že jsem své přátele vystavila tak hroznému nebezpečí.“

„Už je to všechno za námi,“ odpověděl jsem. „Nebylo to tak zlé. Nebudu vám už takové děsivé podrobnosti vykládat. Povídejme si raději o něčem veselejším. Poklad je tu. Co může být veselejšího? Vyžádal jsem si svolení, abych jej mohl vzít s sebou, poněvadž jsem si myslel, že budete mít zájem podívat se na něj první.“

„Samozřejmě že mě to velice zajímá,“ řekla. Hlas jí však přesto nezněl nijak zvlášť dychtivě. Zřejmě ji napadlo, že bych to mohl pokládat za nevděk z její strany, kdyby snad projevila lhostejnost nad kořistí, kterou bylo tak obtížné získat.

„To je ale krásná truhlička!“ řekla a sklonila se nad ní. „Vypadá to jako indická práce, že?“

„Ano, je to kovotepecká práce z Benaresu.“

„A jak je těžká!“ zvolala, když se ji pokusila zvednout. „Taková truhla musí mít cenu sama o sobě. A kde je klíč?“

„Small jej hodil do Temže,“ odpověděl jsem. „Musím si půjčit pohrabáč paní Forresterové.“

Na přední straně truhly byla silná a široká petlice, vytepaná do podoby sedícího Buddhy. Vsunul jsem pod ni konec pohrabáče a zmáčkl jsem jej dolů jako páku. Petlice odskočila s hlučným cvaknutím. Chvějícími se prsty jsem odklopil víko. Oba jsme zůstali stát v němém úžasu. Truhla byla prázdná!

Není divu, že byla tak těžká. Kovové stěny byly dobré dvě třetiny palce tlusté. Truhla byla masivní, krásně vypracovaná a důkladná jako schránka určená k přenášení věcí velké ceny, ale uvnitř nebyl ani kousíček, ani úlomek nějakého drahého kovu či šperku. Byla dočista, absolutné prázdná!

„Poklad se ztratil,“ řekla slečna Morstanová klidně.

Když jsem slyšel její slova a uvědomil si, co znamenají, měl jsem pocit, že se mi z duše vytrácí nějaký nesmírný stín. Sám jsem nevěděl, jak strašně mě ten poklad z Agry tíží, pochopil jsem to teprve teď, když to pominulo. Nepochybně to ode mne bylo sobecké, neloajální a špatné, ale nedokázal jsem myslet na nic než na tu zlatou přehradu, která teď mezi námi padla.

„Chválabohu!“ vyhrkl jsem opravdu ze srdce.

Podívala se na mě s letmým, tázavým úsměvem.

„Proč to říkáte?“ zeptala se.

„Protože jste pro mne opět dosažitelná,“ řekl jsem a vzal jsem ji za ruku. Nebránila mi v tom. „Protože vás mám rád, Mary, tak vroucně, jak jen muž ženu může mít rád. Poněvadž ten poklad, to bohatství mi zapečetilo ústa. Teď, když se ukázalo, že neexistuje, mohu vám říci, jak vás mám rád. A proto jsem řekl ,chválabohu’.“

„Pak ale i já říkám ,chválabohu’,“ zašeptala, když jsem ji k sobě přitáhl.

Ať už ten poklad ztratil kdokoli — já vím, že jsem té noci poklad nalezl.