XII - Podivuhodná historie Jonathana Smalla

Policajt čekající v drožce byl neobyčejně trpělivý muž, poněvadž to trvalo hezky dlouho, než jsem se k němu vrátil. Když jsem mu však ukázal prázdnou truhlu, velice se zachmuřil.

„Odměna je v tahu?“ řekl otráveně. „Kde nic není, ani čert nebere. Kdyby tam ten poklad byl, mohli jsme se Samem Brownem dostat za tu noční námahu každý aspoň deset liber.“

„Thaddeus Sholto je bohatý pán,“ řekl jsem, „postará se, abyste dostali odměnu, ať už je poklad na světě nebo ne.“

Policajt však přesto malomyslně potřásl hlavou.

„Tohle je špatnej kšeft,“ opakoval, „a vsadím se, že mi Athelney Jones dá za pravdu.“

Jeho předpověď se ukázala správná, poněvadž detektiv se zatvářil velice zaraženě, když jsem přijel do Baker Street a ukázal mu prázdnou truhlu. Holmes, náš zajatec a Jones přijeli teprve nedávno, neboť cestou změnili plán a hlásili se na policejním komisařství. Můj přítel si hověl v křesle a tvářil se apaticky jako obvykle, kdežto Small tupě seděl naproti němu a dřevěnou protézu měl přehozenou přes zdravou nohu. Když jsem jim ukázal prázdnou truhlu, zvrátil se na opěradlo křesla a dal se do hlasitého smíchu.

„To máte na svědomí vy, Smalle,“ řekl Athelney Jones vztekle.

„Ovšem — a uschoval jsem to tak, že už se k tomu nikdy nedostanete,“ zvolal jásavě. „Je to můj poklad, a když jsem viděl, že o kořist přijdu, zatraceně dobře jsem se postaral o to, aby ji nedostal nikdo jiný. Říkám vám, že už na světě nežije nikdo, kdo by na něj měl pravoplatný nárok — jen já a tři nešťastníci, kteří jsou v trestanecké kolonii na Andamanských ostrovech. Vím teď, že už z něho nebudu mít žádný užitek ani já, ani ti tři. Všechno, co jsem dělal, dělal jsem nejen pro sebe, ale i pro ně. Podpis čtyř nás navždycky zavazoval. Jsem si naprosto jistý, že by mi schválili to, co jsem udělal, že by raději hodili poklad do Temže, než aby jej dostali přátelé a příbuzní Sholta nebo Morstana. To, co jsme provedli Achmetovi, neudělali jsme proto, abychom dopomohli k bohatství jim. Poklad najdete tam, kde leží klíč i malý Tonga. Když jsem viděl, že už vašemu člunu nemůžeme uniknout, deponoval jsem kořist na bezpečném místě. Za tenhle výlet nedostanete ani rupii, pánové!“

„Chcete nás obalamutit, Smalle,“ řekl Athelney Jones přísně. „Kdybyste byl chtěl hodit poklad do Temže, bylo by pro vás mnohem lehčí hodit jej tam i s truhlou.“

„Pro mne by bylo lehčí ho tam hodit a pro vás by bylo lehčí ho vylovit,“ odpověděl se zlomyslným, uhýbavým pohledem. „Člověk, který je dost chytrý na to, aby mě dopadl, je dostatečně chytrý i na to, aby vyzvedl železnou truhlu z říčního dna. Teď je poklad roztroušený po délce pěti mil nebo možná víc, a tak budete mít trochu těžší práci. Stejně mě srdce bolelo, že jsem to musel udělat. Byl jsem napůl šílený, když jste nás doháněli. Teď už je ale zbytečné nad tím naříkat. Zažil jsem v životě vítězství i porážky a naučil jsem se neplakat nad rozlitým mlékem.“

„Tohle je ale velice vážná věc, Smalle,“ řekl detektiv. „Kdybyste byl spravedlnosti pomohl a nehodil jí klacek pod nohy, mohl jste mít při soudním přelíčení mnohem lepší vyhlídky.“

„Pchá — spravedlnost!“ vyprskl bývalý trestanec. „Pěkná spravedlnost! Čí to byla kořist, když ne naše? Jaká je to spravedlnost, když člověka nutí, aby ji odevzdal těm, kteří si jí ničím nezasloužili? Já vám povím, čím jsem si ten poklad zasloužil! Celých dvacet let jsem od rána do večera dřel v močálech zamořených zimnicí, pod mangrovníkovými stromy, celé noci jsem byl přikovaný ve špinavých trestaneckých barácích, pokousaný moskyty, sužovaný horečkou a týraný kdejakým zatraceným černošským policajtem, který si na bělochovi s náramnou chutí zchladí žáhu, kdykoli k tomu má příležitost. Takhle jsem si ten poklad z Agry zasloužil a vy mi teď vykládáte něco o spravedlnosti jen proto, že jsem se nesmířil s pomyšlením, že jsem takovou cenu zaplatil za to, aby se z pokladu těšil někdo jiný! Raději se budu houpat na šibenici nevím kolikrát, raději bych si zabodl do kůže některý ten Tongův trn, než bych hnil v trestanecké cele a věděl, že si někdo jiný žije v přepychu někde v paláci z peněz, které patří mně.“

Small odhodil svou stoickou masku a tohle všechno z něho vytrysklo v nezadržitelné lavině slov, zatímco z očí mu sršely blesky a pouta na zápěstích mu řinčela, jak vášnivě gestikuloval rukama. Když jsem viděl jeho zuřivost a běsnění, pochopil jsem, jak odůvodněná a opodstatněná byla hrůza, která se zmocnila majora Sholta, když poprvé zjistil, že oklamaný trestanec přijel do Anglie a je mu na stopě.

„Zapomínáte, že o tom všem nic nevíme,“ řekl Sherlock Holmes klidně. „Neslyšeli jsme dosud vaši historii a nemůžeme posoudil, do jaké míry mohlo být právo zpočátku na vaší straně.“

„No dobře, mluvil jste se mnou velice otevřeně, ačkoli je mi jasné, že jedině vám mám co děkovat za to, že mám na rukou želízka. Přesto vůči vám necítím žádnou zášť, jednal jste se mnou poctivě a čestné. Chcete-li si poslechnout můj příběh, nevím, proč bych jej měl před vámi tajit. Každé slovo, které vám povím, je svatá pravda. Buďte tak hodný a postavte mi sem tu sklenici, abych si občas mohl svlažit rty, vysychá mi totiž v ústech.

Pocházím z Worcesterského hrabství, narodil jsem se nedaleko Pershoru. Kdybyste se tam porozhlédl, našel byste v těch končinách dodnes spoustu Smallů. Často jsem uvažoval o tom, že se tam podívám, ale bohužel je pravda, že jsem u své rodiny nikdy nebyl příliš dobře zapsán, a pochybuju, že by je má návštěva obzvlášť potěšila. Jsou to samí usedlí, bohabojní lidé, drobní statkáři, známí a vážení v celém okolí, kdežto já byl vždycky tak trochu pobuda. Nakonec jsem jim ale, když mi bylo asi osmnáct, přestal dělat ostudu, poněvadž jsem se škaredě zapletl s jednou dívkou a z celé té nemilé záležitosti jsem mohl vyváznout jedině tak, že jsem začal brát žold od královny a vstoupil jsem do 3. střeleckého pluku, který právě odjížděl do Indie.

Pravda, vojančina mi nadlouho souzená nebyla. Sotva jsem se trochu naučil pochodovat a zacházet s puškou, dostal jsem bláznivý nápad, abych si šel zaplavat do Gangu. Měl jsem štěstí, že se tam tenkrát koupal taky seržant John Holder z naší roty, který byl jedním z nejlepších plavců v celé armádě. Když jsem doplaval doprostřed řeky, napadl mě krokodýl a uhryzl mi pravou nohu nad kolenem tak čistě, že by to chirurg líp nedokázal. Z toho šoku a ztráty krve jsem omdlel a byl bych se utopil, kdyby mi byl Holder nepřispěchal na pomoc a nevytáhl mě na břeh. Pět měsíců jsem pak proležel ve špitále, a když jsem se odtamtud konečně odbelhal s touhle protézou připevněnou na pahýl nohy, propustili mě z armády jako invalidu a nebyl jsem schopen žádné pořádné práce.

Umíte si představit, jak jsem asi tenkrát byl zoufalý. Nebylo mi ještě dvacet let a už jsem byl fyzicky vyřízený člověk. Zanedlouho se však ukázalo, že jsem měl štěstí v neštěstí. Nějaký Abel White, který tam přijel pěstovat indigo, potřeboval na plantáže dozorce, aby mu dohlížel na kulie a popoháněl je do práce. Byl to náhodou přítel našeho plukovníka, který se od té nehody o mne začal zajímat. Krátce a dobře: plukovník mě na to místo vřele doporučil, a poněvadž jsem při té práci měl většinou jezdit na koni, ztráta nohy mi příliš nevadila — stehno je přece jen dost dlouhé na to, abych se udržel v sedle. Mým úkolem bylo jezdit po plantáži, dohlížet na lidi, jak pracují, a lenochy hlásit. Bral jsem slušný plat, měl jsem pohodlný byt a byl jsem koneckonců ochoten strávit zbytek života na indigové plantáži. Abel White byl hodný člověk, často zašel do mé malé chaty na kus řeči a vykouřil se mnou dýmku, poněvadž tam v cizině se k sobě běloši chovají mnohem srdečněji než tady doma.

Moje štěstí ale nikdy netrvalo příliš dlouho. Bez jakékoli předchozí výstrahy vzplanulo pojednou veliké povstání. Jeden měsíc byla Indie ještě tak tichá a mírumilovná jako třeba tady Surrey nebo Kent; příští měsíc se však utrhlo ze řetězu dvě stě tisíc černých ďáblů a země se proměnila v hotové peklo. Nepochybně o tom víte všechno, pánové — jistě víc než já, poněvadž já nejsem moc velký čtenář. Já vím jen to, co jsem viděl na vlastní oči. Plantáž jsme měli v kraji, který se nazývá Muttra a leží nedaleko od hranice Severozápadních provincií. Noc co noc byla obloha ozářena rudým přísvitem hořících bungalovů a den co den putovaly přes naše pozemky malé skupinky Evropanů s ženami a dětmi, prchající do Agry, kde byla nejbližší vojenská posádka. Abel White byl starý paličák. Vzal si do hlavy, že se celá ta záležitost moc zveličuje a že povstání bude potlačeno se stejnou rychlostí, s jakou vzplanulo. Klidně vysedával na verandě, popíjel whisky se sodou a kouřil manilské doutníky, zatímco kolem něho byl celý kraj v plamenech. Já a Dawson, který mu se svou ženou dělal účetního a správce, jsme samozřejmě zůstali s ním. Jenomže jednoho dne došlo ke katastrofě. Byl jsem na vzdálené plantáži a pomalu jsem se večer vracel na koni domů, když jsem pojednou na dně srázného a vyschlého říčního koryta uviděl jakousi podivnou, podezřele zkroucenou hromádku. Zajel jsem se tam na to podívat a naskočila mi husí kůže, poněvadž to bylo tělo Dawsonovy ženy, rozřezané na kusy a napůl už sežrané šakaly a divokými psy. O kus dál ležel na cestě tváří k zemi mrtvý Dawson s vystříleným revolverem v ruce a před ním se válela těla čtyř mrtvých Sepojů. Přitáhl jsem koni uzdu a uvažoval, kterým směrem se dát; v tom okamžiku jsem už ale spatřil, že z Whitova bungalovu stoupá hustý dým a střechou už prošlehávají plameny. Bylo mi jasné, že svému zaměstnavateli už v ničem nepomohu a že přijdu o život i já, jestli se do té věci zapletu. Z místa, kde jsem stál, viděl jsem stovky černých ďáblů, se zády ještě červeně pomalovanými, jak tancují a vyjí kolem hořícího domu. Někteří na mě začali ukazovat a kolem hlavy mi hvízdlo pár kulek; vyrazil jsem proto tryskem přes rýžová pole a pozdě v noci jsem už byl v bezpečí za hradbami Agry.

Ukázalo se však, že ani tam není příliš bezpečno. Celá země připomínala roj podrážděných včel. Tu a tam se shromáždily malé skupinky Angličanů, ale i ty ovládaly jenom nepatrný kousek země, který ležel v dostřelu jejich pušek. Všude jinde se z Angličanů stali bezmocní uprchlíci. Byl to boj miliónů proti stovkám a nejstrašnější na tom bylo, že ti, proti kterým jsme bojovali, pěchota, jízda a střelci, byly naše vlastní vzbouřené oddíly, které jsme vycvičili a zformovali, že bojovaly našimi zbraněmi a za zvuků našich polnic. V Agře byl 3. pluk bengálských střelců, nějací Sikhové, dva oddíly jízdy a dělostřelecká baterie. Formoval se dobrovolnický sbor z úředníků a obchodníků a já jsem se do něho přihlásil — i s tou dřevěnou nohou. Počátkem července jsme vyrazili proti vzbouřencům u Shahgungu a na nějaký čas jsme je zatlačili, ale pak nám došel střelný prach a museli jsme se vrátit do města.

Ze všech končin nám přicházely ty nejhorší zprávy — a nebylo ani možné se tomu divit — stačí, když se podíváte na mapu, abyste si ověřili, že jsme se octli přímo v centru povstání. Lucknow je odtamtud dobrých sto mil na východ a Cawnpore asi stejně daleko na jih. Ze všech světových stran nám hrozilo jen mučení, vraždění a zvěrstva.

Agra je veliké město, jen se to tam hemží fanatiky a divokými uctívači všelijakých ďáblů. Nás byla hrstka a byli jsme v těch úzkých, křivolakých uličkách jako ztracení. Náš velitel nás proto odvedl za řeku a zaujali jsme pozice ve staré agerské pevnosti. Nevím, pánové, jestli někdo z vás o téhle staré pevnosti někdy něco četl nebo slyšel. Je to velice podivné místo — nejpodivnější, jaké jsem kdy viděl, a já se po světě něco napotloukal. Především to je pevnost nesmírně rozsáhlá. Obehnané prostranství se snad ani nedá v akrech vyčíslit. Je tam i moderní čtvrť, kde byla ubytována naše posádka, naše ženy a děti, a kde byly uskladněny zásoby a všechno ostatní, a přesto tam ještě zbývala spousta místa. Moderní čtvrť však ani zdaleka není tak rozsáhlá jako stará, do které se nikdo neodvažuje a která je ponechána napospas škorpiónům a stonožkám. Je tam spousta velikých, opuštěných síní, křivolakých uliček a dlouhých chodeb, stáčejících se na všechny strany, ve kterých člověk zabloudí, ani se nenaděje. Proto tam také skoro nikdo nechodil, jen občas se tam ze zvědavosti vydala nějaká malá skupinka s rozžatými pochodněmi.

Řeka obtéká přední hradby staré pevnosti a z té strany ji chrání, ale po obou stranách a vzadu jsou četné vchody, které jsme samozřejmě museli střežit nejen ve staré čtvrti, ale i v té, která byla obsazena naším oddílem. Bylo nás tak málo, že jsme stěží lidi rozmístili ve všech rozích pevnosti a zajistili obsluhu děl. Nebylo proto možné postavit silnou stráž ke každé z těch nesčetných bran. Museli jsme tedy zorganizovat ústřední strážnici v centru pevnosti a každou bránu střežil jen jeden běloch s dvěma či třemi domorodci. Mě vybrali, abych jistou část noci držel hlídku u malé opuštěné branky na jihozápadní straně budovy. Velel jsem při tom dvěma sikhským vojákům a měl jsem instrukci, abych při sebemenším náznaku nebezpečí vystřelil z pušky, mohu prý se spolehnout, že mi hned pošlou pomoc z ústřední strážnice. Poněvadž ale strážnice byla dobrých dvě stě kroků od nás a navíc se muselo procházet hotovým labyrintem uliček a chodeb, měl jsem značné pochybnosti, zda by přišli včas a mohli mi nějak přispět, kdyby mi hrozilo nebezpečí opravdového útoku.

To víte, že jsem byl pyšný i na tu skromnou velitelskou hodnost, poněvadž jsem přece jen byl neostřílený nováček a navíc invalida bez nohy. Dvě noci jsem prostál se svými Paňdžábci na stráži. Byli to mládenci jak jedle a vypadali pěkně divoce, jmenovali se Mahomet Singh a Abdullah Khan, oba staří bojovníci, kteří proti nám zvedli zbraně u Chilian Wallahu. Mluvili docela dobře anglicky, ale moc jsem toho z nich nedostal. Nejraději stáli na stráži spolu a celou noc něco brebentili tou svou podivnou sikhskou hantýrkou. Já jsem stával většinou před branou, díval jsem se na širokou řeku plnou zákrutů a jiskřící světla velikého města. Víření bubnů, dunění tamtamů, skřeky a vytí povstalců rozdivočených opiem a prosnou kořalkou — to vše nám celou noc dostatečně připomínalo sousedství nebezpečného nepřítele za řekou. Každé dvě hodiny obcházel všechny stráže důstojník, který měl tu noc službu, aby se ujistil, že je všechno v pořádku.

Když jsme stáli na hlídce třetí noc, dalo se do drobného a lezavého deště. Tma byla jako v pytli a byla to strašná otrava stát celé hodiny u brány v takovém zatraceném počasí. Několikrát jsem se pokusil přimět oba Sikhy k řeči, ale velký úspěch jsem neměl. Ve dvě hodiny nás důstojník kontroloval a jeho přítomnost na okamžik přerušila jednotvárnost noci. Když mi bylo jasné, že z hovoru s mými společníky nic nebude, vytáhl jsem dýmku a odložil pušku, abych škrtl zápalkou. V tom okamžiku se na mě oba Sikhové vrhli. Jeden popadl mou pušku a namířil mi ji na hlavu, zatímco ten druhý mi nasadil na krk veliký nůž a procedil mezi zuby přísahu, že mě podřízne, udělám-li jediný krok.

Nejdřív mě napadlo, že oba Sikhové jsou ve spojení s povstalci a že vzápětí začne útok na pevnost. Kdyby Sepojové obsadili naši bránu, pevnost by padla a ženy a děti by čekal stejný osud jako v Cawnporu. Možná že si myslíte, pánové, že to líčím tak, abych před vámi vypadal pěkně, ale dávám vám slovo, že jsem při tomhle pomyšlení — ačkoli jsem měl nůž na krku — užuž otvíral ústa a chtěl vykřiknout, i kdyby to měl být můj poslední výkřik, jen abych zalarmoval hlavní stráž. Ten mládenec, co mě držel, zřejmě četl mé myšlenky a zašeptal mi, dřív než jsem to mohl udělat: ,Buďte zticha. Pevnost je v naprostém bezpečí. Na téhle straně řeky žádní povstalečtí psi nejsou.’ Z toho, jak to řekl, poznal jsem, že mluví pravdu, a věděl jsem také, že jestli se ozvu, smrt mě nemine. V hnědých očích toho sikhského mládence to stálo napsáno dost jasně. Mlčel jsem proto a čekal, co ode mne vlastně chtějí.

,Poslyšte, sahibe,’ řekl ten vyšší a divočejší, který se jmenoval Abdullah Khan. ,Buď s námi potáhnete za jeden provaz, nebo vás musíme umlčet navždy. Jde nám o moc velkou věc, než abychom si mohli dovolit zaváhat. Buď nám odpřisáhnete při křesťanském kříži, že jste tělem i duší s námi, nebo ještě dnes v noci hodíme vaši mrtvolu do stoky a přeběhneme k našim bratřím v povstaleckém vojsku. Žádná střední cesta neexistuje. Co si vyberete — život, nebo smrt? Můžeme vám dál na rozmyšlenou jen tři minuty, poněvadž čas nečeká a musíme být se vším hotovi do příští kontroly stráží.’

,Jak se mohu rozhodnout?’ pravil jsem. ,Neřekli jste mi, co ode mne chcete. Povím vám ale předem, že jestli to jakýmkoli způsobem ohrožuje bezpečnost pevnosti, nechci s tím nic mít, takže mi ten nůž můžete rovnou klidně vrazit do krku — spánembohem.’ ,O pevnost vůbec nejde,’ řekl. ‚Chceme od vás, abyste dělal jen to, kvůli čemu sem přicházejí všichni vaši krajané. Chceme po vás, abyste zbohatl. Jestli se k nám dnes v noci přidáte, přísaháme vám při tomhle obnaženém noži trojnásobnou přísahou, kterou ještě žádný Sikh nikdy neporušil, že dostanete spravedlivý podíl z naší kořisti. Čtvrtina pokladu bude vaše. Lepší podmínky vám nabídnout nemůžeme.’

,Co je to ale za poklad, proboha?’ zeptal jsem se. ,To je jasné, že chci zbohatnout právě tak jako vy, ale musíte mi nejdřív povědět, jak na to.’

,Odpřisáhněte tedy,’ řekl, ,při kostech svého otce, při cti své matky, při kříži své víry, že proti nám nepozvednete ruku a nepromluvíte jediné slovo ani teď, ani nikdy později!’

,Přísahám,’ odpověděl jsem, ,ale s tou podmínkou, že tím pevnost v žádném případě nebude ohrožena.’

,Tak — a já vám zas přísahám, kamaráde, že dostanete čtvrtinu pokladu, který si rozdělíme na čtyři stejné díly.’

,Jsme tu ale jen tři,’ řekl jsem.

,Ne. Podíl musí dostat také ještě Dost Akbar. Povíme vám celou tu historii, zatímco na ně budeme čekat. Stoupni si k bráně, Mahomete Singhu, a dej nám vědět, až se objeví. Řeknu vám, jak se věci mají, sahibe, poněvadž vím, že přísaha Evropana zavazuje a že vám můžeme důvěřovat. Kdybyste byl prolhaný Ind, mohl byste přísahat při všech bozích v těch jejich podvodnických chrámech a nic by vám to nepomohlo, vaše krev by stejně ztřísnila tenhle nůž a vaše mrtvola by skončila ve vodě. Sikhové ale Angličany znají a Angličani znají Sikhy. A teď poslouchejte, co vám povím.

V severních provinciích žije jeden radža, velice bohatý člověk, přestože jeho země není moc velká. Zdědil hodně po otci a ještě víc nahromadil sám, poněvadž je lakomec a raději zlato hromadí, než utrácí. Když vypukly nepokoje, chtěl být zadobře se lvem i s tygrem — se Sepoji i s anglickými úřady. Brzo však měl dojem, že poslední hodina bílých mužů udeřila, poněvadž pořád slyšel jen o tom, že jsou v celé zemi vyvražďováni a jejich vláda je svržena. Je to ale velice opatrný člověk, a tak podnikl kroky, aby mu zůstala přinejmenším polovina pokladu, ať se stane cokoli. Zlato a stříbro si prostě nechal ve sklepeních svého paláce, ale ty nejvzácnější drahokamy a nejvybranější perly uložil do železné truhly a poslal s nimi věrného sluhu, který je má v přestrojení za obchodníka odnést sem, do agerské pevnosti, a uložit je tady, dokud zase v celé zemi nenastane mír. Zvítězí-li povstalci, bude mít své peníze; vyhrají-li Angličani, zůstanou mu klenoty. Když své bohatství takhle šikovně rozdělil, přidal se na stranu Sepojů, poněvadž na jeho hranicích byli silnější. Když mohl udělat něco takového, pak — jistě mi dáte za pravdu, sahibe — jeho majetek plným právem patří těm, kdo zůstali věrni Anglii.

Sluha přestrojený za kupce cestuje pod jménem Achmet a v této chvíli je už v Agře, zatím ve městě, ale snaží se nějak dostat k nám do pevnosti. Provází ho můj nevlastní bratr Dost Akbar, který ví o jeho tajemství. Dost Akbar slíbil, že ho dnes v noci zavede k některému postrannímu vchodu do pevnosti, a vybral si k tomu právě tuhle bránu. Bude tu co nevidět a najde tu Mahometa Singha a mě — máme tu na něho čekat. Tohle je osamělé místo a o jeho příchodu nikdo neví. O kupci Achmetovi už nikdo na světě nikdy neuslyší a radžův obrovský poklad si rozdělíme mezi sebou. Co tomu říkáte, sahibe?’

Ve Worcesterském hrabství se život člověka pokládá za velkou a posvátnou věc; docela jinak však na to pohlížíte, když všude kolem vás planou požáry a teče krev a smrt potkáváte doslova na každém kroku. Jestli kupec Achmet zůstane naživu nebo ne, to mi bylo úplně lhostejné. Vyprávění o pokladu mě však velice zaujalo a začal jsem přemýšlet o tom, co všechno by se s ním dalo podniknout ve staré vlasti a jak by asi moji příbuzní zírali, až by uviděli, že se k nim starý otrapa, nad kterým dávno zlomili hůl, vrací s kapsami plnými zlatých moidorů. A tak už jsem se vlastně ani nepotřeboval rozhodovat, ale Abdullah Khan se domníval, že váhám, a proto na mě naléhal dál.

,Uvažte, sahibe,’ řekl, ,že jestli toho člověka dopadne velitel pevnosti, dá ho oběsit nebo zastřelit a jeho klenoty zabaví vláda, takže z nich nikdo nezíská ani jedinou rupii. Jestli se ho ale zmocníme my, proč bychom se neměli sami postarat i o to ostatní? Klenoty u nás budou stejně bezpečné jako ve státní pokladně. A bude jich dost, aby se z nás ze všech stali bohatí lidé a velcí páni. Nikdo se o tom nemůže dovědět, poněvadž jsme tu jen my sami, nikdo jiný. Může se vůbec ještě naskytnout nějaká lepší příležitost? Řekněte ještě jednou, sahibe — jdete s námi, nebo vás máme pokládat za nepřítele?’

,Jsem váš duší i tělem,’ řekl jsem.

,Výborně,’ odpověděl a vrátil mi pušku. ,Vidíte, že vám věříme, poněvadž vy Angličani umíte držet slovo stejně jako my. Teď už jen musíme počkat na mého nevlastního bratra a na toho kupce.’

,A ví vůbec váš bratr, co chcete udělat?’ zeptal jsem se.

,Vždyť to je jeho plán. On to navrhl. Půjdeme k bráně a počkáme na stráži s Mahometem Singhem.’

Pořád ještě vytrvale pršelo, poněvadž právě začínalo období dešťů. Nebe se zatáhlo těžkými hnědými mraky a stěží bylo vidět dál, než by člověk kamenem dohodil. Před naší branou se táhl hluboký příkop, ale voda v těchto místech skoro vyschla, takže se přes něj snadno dalo přejít. Bylo mi všelijak, když jsem tam stál s těmi dvěma divokými Paudžábci a čekal na muže, který si přicházel pro smrt.

Pojednou jsem na druhé straně příkopu zahlédl záblesk zastíněné lucerny. Zmizel mezi hromadami navršené hlíny, ale pak se objevil znova a pomalu se k nám blížil.

,Tady jsou!’ zvolal jsem.

,Zavolejte na něho jako obvykle, sahibe,’ zašeptal Abdullah. ,Nesmí mít žádný důvod k obavám. Pošlete nás s ním dovnitř a my uděláme to ostatní, zatímco vy tu budete stát na stráži. Připravte si ale lucernu, abychom se mohli přesvědčit, že je to opravdu on.’

Světlo blikalo dál, chvílemi zůstávalo stát a chvílemi se zas blížilo, až jsem konečně na druhé straně příkopu uviděl dvě temné postavy. Nechal jsem je slézt po srázném břehu, překlopýtat blátem a vydrápat se do půli cesty k bráně. Teprve pak jsem na ně zavolal.

,Kdo tam?’ řekl jsem ztlumeným hlasem.

,Přátelé,’ ozvala se odpověď. Odkryl jsem lucernu a posvítil si na ně. První byl obrovitý Sikh s černým plnovousem, který mu splýval skoro až k opasku. Tak velikého člověka jsem předtím viděl jen v cirkuse. Druhý byl malý, tlustý, kulaťoučký chlapík s velikým žlutým turbanem a v ruce nesl nějaké břemeno zabalené do plachty. Zdálo se, že se celý klepe strachy, poněvadž se mu ruce třásly jak v zimnici a hlava se mu klimbala zprava doleva. Malá očka mu však svítila jak nějaké myši, která se odvážila vylézt ze své díry. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že ho zabijí, ale stačilo pomyslet na poklad a srdce mi ztvrdlo jako křemen. Když uviděl, že jsem běloch, zacvrlikal radostí a rozběhl se ke mně.

,Žádám vás o ochranu, sahibe,’ zasupěl, ,poskytněte ochranu nešťastnému kupci Achmetovi. Procestoval jsem celou Radžputánu, abych našel útočiště v agerské pevnosti. Oloupili mě, bili a ponižovali za to, že jsem zůstal věrný anglické vládě. Tohle je požehnaná noc, konečně jsem opět v bezpečí — i se svým skrovným majetkem.’

,Co máte v tom ranci?’ zeptal jsem se.

,Železnou truhlu,’ odpověděl. ,Je v ní jen pár rodinných maličkostí, které pro nikoho jiného nemají žádnou cenu, ale o které bych nerad přišel. Přesto ale nejsem žádný žebrák a odměním se vám, mladý sahibe, a vašemu veliteli také, poskytne-li mi útulek, o který žádám.’

Neměl už jsem odvahu s tím člověkem déle mluvit. Když jsem se díval na jeho vypasenou, vyděšenou tvář, nemohl jsem ani uvěřit, že ho chceme chladnokrevné zavraždit. Nejlepší bylo mít už to za sebou.

,Odveďte ho na hlavní strážnici,’ řekl jsem. Oba Sikhové k němu přistoupili, každý z jedné strany, a obr kráčel za ním, když procházeli temnou branou. Nikdy jsem neviděl člověka tak dokonale obklíčeného smrtí. Já sám jsem zůstal s lucernou u brány.

Slyšel jsem jejich pravidelné kroky, rozléhající se v opuštěných chodbách. Pojednou zmlkly a místo nich jsem uslyšel hlasy, hluk zápasu a údery. V zápětí se k mému zděšení znova rozlehly kroky a rychle se ke mně blížily. Doprovázelo je hlučné oddechování utíkajícího člověka. Běžel jak zajíc, tvář měl potřísněnou krví, a za ním se hnal obrovitý Sikh s černým plnovousem, který dělal skoky jak tygr a v ruce se mu blýskal nůž. Ten malý kupec ale utíkal neuvěřitelné rychle. Sikh za ním zůstával pozadu a viděl jsem, že jestli kupec proběhne kolem mne a dostane se ven z pevnosti, může se ještě zachránit. Cítil jsem k němu sympatie, ale pomyšlení na poklad mě i tentokrát zatvrdilo. Když pádil kolem mne, hodil jsem mu pod nohy pušku a on se přes ni dvakrát převalil jak zastřelený králík. Dřív než mohl vstát, Sikh se na něho vrhl a dvakrát mu vrazil nůž do boku. Kupec ani nezasténal, ani svalem nepohnul, zůstal ležet tam, kde padl. Řekl bych, že si srazil vaz při tom pádu. Račte si všimnout, pánové, že dodržuji, co jsem slíbil. Vypravuji vám to se všemi podrobnostmi, přesně tak, jak se to stalo, ať už to svědčí v můj prospěch nebo ne.“

Odmlčel se a natáhl spoutané ruce pro whisky s vodou, kterou mu Holmes připravil. Pokud jde o mne, přiznávám, že se mě nad tím člověkem zmocnila krajní hrůza nejen proto, že se na celé věci tak chladnokrevně podílel, ale ještě víc pro lehkomyslnost a lhostejnost, s níž o svém činu vyprávěl. Cítil jsem, že ať ho stihne jakýkoli trest, s mým soucitem rozhodně počítat nemůže. Sherlock Holmes a Jones seděli s rukama na kolenou, hluboce zaujati jeho vyprávěním, ale na jejich tvářích se zračilo podobné znechucení. Small si toho pravděpodobně všiml, poněvadž pokračoval hlasem, z něhož bylo cítit vzdor.

„Samozřejmě — byla to ode mne velká špatnost,“ řekl. „Rád bych ale viděl, kolik lidí by se na mém místě dokázalo vzdát podílu na kořisti, kdyby věděli, že jim za odmítnutí podříznou krk. Ostatně, když už se jednou dostal do pevnosti, byl v sázce buď jeho život, nebo můj. Kdyby byl odtamtud unikl, celá věc by se prozradila a mě by postavili před válečný soud a pravděpodobně zastřelili, poněvadž v té době se s lidmi nikdo moc nepáral.“

„Pokračujte ve vyprávění,“ řekl Holmes stručně.

„No — odnesli jsme ho dovnitř, Abdullah, Akbar a já. Byl zatraceně těžký, přestože to byl takový mrňous. Mahomet Singh zůstal u vrat na stráži. Odvlekli jsme mrtvolu na místo, které už Sikhové připravili. Bylo to dost daleko od brány, křivolaká ulička tam vedla do veliké prázdné síně, jejíž cihlové zdi se už rozpadaly. Podlaha z udusané hlíny se na jednom místě propadla a vytvořila tak přirozený hrob. Kupce Achmeta jsme do něho uložili a mrtvolu zakryli uvolněnými cihlami. Když jsme s tím byli hotovi, vrátili jsme se všichni k pokladu.

Ležel tam, kde jej kupec upustil, když se na něho poprvé vrhli. Byla to tahle truhla, která teď stojí před vámi na stole. Klíč na hedvábné šňůrce byl přivázaný na tom sklápěcím držadle na víku. Truhlu jsme otevřeli a světlo lucerny se zatřpytilo na sbírce drahokamů, o jakých jsem čítal a snil jako malý chlapec v Pershoru. Byl na ně oslňující pohled. Když jsme se jím dostatečně pokochali, vyndali jsme všechny ty drahé kameny ven a pořídili seznam. Bylo tam sto třiačtyřicet diamantů první kvality, mezi nimi i ten, který se, pokud vím, jmenuje Velký Mogul a o němž se tvrdí, že je to druhý největší diamant na světě. Dále tam bylo sedmadevadesát překrásných smaragdů a sto sedmdesát rubínů, z nichž ale některé byly jen malé. Pak tam bylo čtyřicet karbunkulí, dvě stě deset safírů, jedenašedesát achátů a spousta berylů, onyxů, polodrahokamů, tyrkysů a dalších kamenů, o kterých jsem tehdy ani nevěděl, jak se všechny jmenují, teprve později jsem se s nimi seznámil víc. Kromě toho tam bylo skoro tři sta velice vzácných perel a dvanáct z nich bylo zasazeno do zlaté korunky. Mimochodem, tu korunku musel někdo vzít, protože když jsem získal truhlu podruhé, už v ní nebyla.

Když jsme všechny ty poklady spočítali, uložili jsme je zpátky do truhly a odnesli je k bráně ukázat Mahometu Singhovi. Potom jsme slavnostně opakovali přísahu, že budeme svorně stát při sobě a své tajemství nikomu neprozradíme. Dohodli jsme se, že kořist ukryjeme na bezpečném místě a ponecháme ji tam, dokud v zemi opět nezavládne mír; teprve potom že si ji mezi sebou rozdělíme rovným dílem. Kdybychom si ji byli rozdělili hned, nic bychom tím nezískali, protože kdyby u nás někdo drahokamy takové ceny uviděl, určitě by nás začal z něčeho nekalého podezírat a v pevnosti jsme neměli žádné soukromí ani žádné vhodné místo, kam bychom si je mohli uschovat. Odnesli jsme proto truhlu do téže síně, kde jsme pohřbili mrtvolu, a tam, pod několika cihlami v dobře zachovalé zdi, jsme udělali díru a poklad do ní uložili. Místo jsme pečlivé označili a příští den jsem zhotovil čtyři plánky — pro každého jeden — a všichni čtyři jsme se na ně dole podepsali, poněvadž jsme složili přísahu, že v budoucnu bude každý z nás jednat v zájmu všech a nikdo nebude mít žádné výsady. S rukou na srdci mohu prohlásit, že já jsem tuto přísahu nikdy neporušil.

Je jistě zbytečné, pánové, abych vám líčil další průběh indického povstání. Když Wilson dobyl Dilíí a Sir Colin osvobodil Lucknow, jádro povstaleckých tlup se rozpadlo. Do země přicházely stále nové oddíly našeho vojska a Nana Sahib uprchl za hranice. Přepadová kolona pod velením plukovníka Greatheada obklíčila Agru a povstalce rozprášila. Zdálo se, že v celé zemi opět zavládl mír, a my čtyři jsme začali doufat, že nadchází čas, kdy budeme moci bezpečně zmizet i se svými podíly na loupeži. Naše naděje se však zhroutily v jediném okamžiku, neboť nás zatkli — jako vrahy kupce Achmeta.

Stalo se to takhle: když radža svěřil klenoty do Achmetových rukou, udělal to proto, poněvadž věděl, že jde o člověka, na kterého se může spolehnout. Na východě však jsou lidé velice podezíraví, a tak si radža najal dalšího sluhu, ještě spolehlivějšího, a pověřil ho špiclováním toho prvního. Ten druhý muž dostal příkaz, aby Achmeta nespouštěl z očí ani na okamžik a sledoval ho jako stín. Šel za ním i oné noci a viděl ho vejít branou do pevnosti. Myslel si samozřejmě, že mu tam byl poskytnut útulek, a proto druhého dne sám také požádal o vpuštění do pevnosti, ale po Achmetovi tam nenalezl ani stopy. Připadalo mu to divné, a zmínil se proto o tom seržantovi, který vedl evidenci přivandrovalých cizinců, a ten to zas donesl veliteli. Udělali důkladnou prohlídku v okolí brány a mrtvolu objevili. A tak nás právě v okamžiku, kdy jsme si mysleli, že jsme v naprostém bezpečí, všechny čtyři zatkli a postavili před soud pro vraždu — tři proto, že tu noc hlídali bránu, a čtvrtého proto, že zavražděného muže doprovázel. U soudu nepadlo o klenotech ani slovo, poněvadž radžu mezitím svrhli a vyhnali z Indie. Nikdo o nich nic nevěděl, a nemohl se tedy o ně ani zajímat. Vražda však nám byla prokázána a bylo jasné, že jsme se na ní museli podílet všichni. Tři Sikhové byli odsouzeni na doživotní nucené práce a mě odsoudili k smrti, ale později rozsudek zrušili a dostal jsem stejný trest jako ostatní.

Octli jsme se tak ve velice zvláštní situaci. Zakovali nás všechny čtyři do řetězů a měli jsme pramalou naději, že se jednoho dne dostaneme na svobodu. A při tom znal každý z nás tajemství, které by mu zajistilo život v paláci, kdyby jej mohl využít. Stačilo to, aby člověk zešílel, když se musel nechat kopat a komandovat od každého nadutého dozorce jen proto, aby dostal trochu rýže a vody — zatímco venku pro něho bylo připraveno nesmírné bohatství, čekající jen na chvíli, kdy je vyzvedne. Člověk by se z toho pomátl, ale já jsem byl vždycky velice houževnatý, a tak jsem se ovládal a čekal na vhodnou příležitost.

Konečně se mi zdálo, že nadešla. Převezli mě z Agry do Madrásu a odtamtud na Blair Island v Andamanském souostroví. Na tom ostrově je v trestanecké kolonii jen velice málo bělochů, a poněvadž jsem se hned od počátku dobře choval, získal jsem tam brzo postavení privilegovaného vězně. Přidělili mi chýši v Hope Townu, což je malá díra na svahu Mount Hariettu, a víc se o mne moc nestarali. Je to ubíjející, zimnicí zamořený kraj a za našimi malými mýtinami se celé okolí jen hemžilo divokými kanibalskými domorodci, kteří jsou ochotni při první příležitosti na člověka vystřelit z foukačky otrávený trn. Kopali jsme tam odvodňovací kanály, pěstovali sladké brambory a dělali tucet dalších prací, takže jsme byli celý den velice zaměstnáni a teprve večer jsme měli chvilku času pro sebe. Kromě jiných věcí jsem se tam naučil také připravovat léky pro doktora a pochytil jsem i leccos z jeho znalostí. Celý čas jsem vyhlížel nějakou šanci na útěk, ale k nejbližší pevnině je to sta mil a tam v těch mořích bývá slabý nebo skoro žádný vítr. Pokus o útěk je proto fantasticky nesnadný podnik.

Náš lékař, doktor Somerton, byl rázný, sportovně založený mládenec a ostatní důstojníci se po večerech scházeli u něho v bytě a hrávali tam karty. Ordinace, kde jsem mu připravoval léky, byla vedle jeho pokoje a obě místnosti oddělovala jen stěna s malým okénkem. Když jsem si někdy připadal příliš osamělý, zhasínal jsem v ordinaci lampu a stával jsem tam a naslouchal jejich hovorům a sledoval jejich hru. Jsem vášnivý karbaník a tím kibicováním přes zeď jsem se bavil skoro stejně dobře, jako bych hrál sám. Chodíval tam major Sholto, kapitán Morstan a poručík Bromley Brown, který velel domorodým oddílům. Samozřejmě tam byl i doktor Somerton a ještě dva tři vězeňští dozorci, protřelí staří karbaníci, kteří hráli výtečně, ale poťouchle a najisto. Bývala to velice milá a příjemná společnost.

Brzo mě však zarazilo, že vojáci pořád prohrávají a civilové vyhrávají. Rozumíte, nechci říct, že v tom bylo něco nepoctivého, ale bylo to tak. Ti vězeňští dozorci totiž nedělali nic jiného, než hráli karty, a to od chvíle, co na Andamany přišli, a znali svou hru do všech detailů a byli neuvěřitelně sehraní, zatímco ti druzí hráli jen pro ukrácení dlouhé chvíle a vynášeli, co je napadlo. Naši vojáci byli noc co noc chudší, a čím víc prohrávali, tím víc se do hry hrnuli. Major Sholto byl ze všech hráčů nejnáruživější. Zpočátku platil bankovkami a zlatem, ale brzo přešel k dlužním úpisům a vystavoval je na dost značné sumy. Občas nějakou maličkost vyhrál, což mu dodalo kuráž do další hry, ale vzápětí jej štěstí opouštělo víc než kdy jindy. Celý den pak chodil zamračený jak nebe před bouřkou a také pít začal víc, než mu bylo zdrávo.

Jednou večer prohrál větší částku než obvykle. Seděl jsem ve své chýši, když Sholto s kapitánem Morstanem klopýtali kolem do svých kvartýrů. Ti dva byli velcí kamarádi a věčně je člověk viděl spolu. Major zuřil nad svými prohrami.

,Jsem na mizině, Morstane,’ říkal, když šli kolem mé chýše. ,Nezbývá mi nic jiného než odejít do výslužby. Jsem vyřízený člověk.’

,Nesmysl, kamaráde!’ říkal Morstan a poplácával ho po rameně. ,Kolikrát už jsem byl v horší rejži, a přece — - -’ Víc jsem neslyšel, ale k zamyšlení mi stačilo i tohle.

O pár dnů později se major Sholto procházel po břehu a já jsem té příležitosti využil k tomu, abych si s ním promluvil.

,Potřeboval bych od vás radu, pane majore,’ řekl jsem.

,Copak, Smalle? Oč jde?’ zeptal se a vyndal z úst manilský doutník.

,Chtěl jsem se vás zeptat, pane,’ řekl jsem, ,kdo je kompetentní k tomu, abych mu předal ukrytý poklad. Vím, kde je uloženo půl miliónu, a poněvadž té vědomosti nemohu nijak využít, myslím si, že udělám nejlíp, když poklad předám příslušným úřadům. Snad bych pak mohl čekat, že se nade mnou smilují a zkrátí mi trest.’

,Říkáte půl miliónu, Smalle?’ zalapal po dechu a podíval se na mne, jestli jsem se nepomátl.

,Přesně tolik, pane — v klenotech a v perlách. Poklad je v úkrytu a čeká na toho, kdo si jej vezme. A navíc je tu ještě ta zvláštní okolnost, že pravý majitel pokladu byl prohlášen za psance a nesmí to jmění dostat, takže poklad patří tomu, kdo jej najde.’

,Státu, Smalle,’ zakoktal, ,poklad patří státu.’ Z váhavého tónu, jakým to řekl, bylo mi jasné, že ho mám v hrsti.

,Myslíte tedy, že bych to měl oznámit generálnímu guvernérovi?’ řekl jsem klidně.

,No… no… nemusíte se ukvapovat, abyste toho třeba pak nelitoval. Řekněte mi, jak to vlastně všechno je, Smalle. Povězte mi fakta.’

Vyprávěl jsem mu celou historii, ale s malými změnami, aby nemohl poznat, kde se to stalo. Když jsem skončil, stál tam jak zařezaný a zřejmě o tom velice přemýšlel. Podle zkřivených rtů mi bylo jasné, jaký zápas se v něm odehrává.

,Tohle je velice závažná věc, Smalle,’ řekl mi posléze. ,Zatím o tom nikomu neříkejte ani slovo. Brzo se znova uvidíme.’

Dva dny nato přivedl do mé chýše svého přítele, kapitána Morstana. Přišli pozdě v noci s lucernou.

,Byl bych rád, aby kapitán Morstan slyšel tu historii přímo od vás, Smalle,’ řekl mi.

Opakoval jsem ji tak, jak jsem ji předtím vyprávěl jemu.

,Zní to docela pravdivě, ne?’ řekl. ,Myslíte, že stojí za to se v tom angažovat?’

Kapitán Morstan přikývl.

,Podívejte, Smalle,’ řekl major, ,hovořili jsme o tom tady s přítelem a dospěli jsme k závěru, že to vaše tajemství se koneckonců státu vůbec netýká, ale že jde o váš soukromý majetek, s nímž ovšem máte právo disponovat tak, jak uznáte za nejlepší. Naskýtá se ale otázka, jakou cenu za to požadujete. Byli bychom ochotni celé věci se ujmout a přinejmenším se na to zblízka podívat, kdybychom se dohodli na podmínkách.’ Snažil se mluvit lhostejně a bez zájmu, ale oči mu jen svítily vzrušením a zištností.

,V tom případě, pánové,’ odpověděl jsem a snažil jsem se také zachovat klid, ačkoli jsem byl stejně vzrušen jako oni, ,je tu jen jediná cena, na kterou může člověk v mém postavení přistoupit. Chtěl bych, abyste pomohli na svobodu mně a mým třem společníkům. Přijali bychom vás pak do party a dali vám jednu pětinu, o kterou byste se mezi sebou rozdělili.’

„Hm,’ řekl. „Jednu pětinu! To není zrovna moc lákavé!’

„Každý byste dostal asi tak padesát tisíc,’ řekl jsem.

„Jak vám ale můžeme pomoci na svobodu? Víte dobře, že po nás chcete nemožnou věc.’

„Ale kde,’ odpověděl jsem, „promyslel jsem to všechno do posledního detailu. Jedinou překážkou našeho útěku je okolnost, že si tady nemůžeme opatřit člun, který by se hodil na takovou cestu, a zásoby, s nimiž bychom vystačili pro delší čas. V Kalkatě či v Madrásu jsou spousty malých jachet a jol, které by se nám báječně hodily. Obstarejte jednu a přivezte ji sem. Zařídíme to tak, abychom se na ni dostali v noci, a když nás vysadíte kdekoli na indickém pobřeží, váš úkol tím bude splněn.’

,Ještě tak kdybyste byl sám,’ řekl.

,Všichni, nebo žádný,’ odpověděl jsem. ,My čtyři jsme si přísahali, že jeden bez druhého nebudeme nic podnikat.’

,Vidíte to, Morstane,’ řekl, ,Small je člověk, který drží slovo. Neopouští své přátele. Myslím, že mu klidně můžeme důvěřovat.’

,Je to špinavá záležitost,’ odpověděl Morstan. ,Ale podle toho, co říkáte, mohly by nám ty peníze všechny výdaje bohatě vynahradit.’

,No dobře, Smalle,’ řekl major, ,myslím, že bychom to mohli zkusit a vyhovět vám. Nejdřív si ovšem musíme ověřit, jestli je ta vaše historie pravdivá. Povězte mi, kde je ta truhla schovaná, já si vezmu dovolenou, zajedu do Indie na lodi, která sem každý měsíc vozí mužstvo na vystřídání, a všechno si prošetřím.’

,To tak rychle nepůjde,’ řekl jsem mnohem chladněji, zatímco on se dostával stále víc do ráže. ,K tomu musím mít souhlas všech tří společníků. Říkám vám přece, že to buď podnikneme všichni čtyři, nebo žádný.’

,Nesmysl!’ přerušil mě. ,Co je těm třem černým kůžím do naší dohody?’

,Ať jsou černí nebo modří,’ řekl jsem, ,jsou to jednou moji společníci a já bez nich nemohu nic dělat.’

Krátce a dobře, dojednali jsme všechno až při další schůzce, na které byli přítomni Mahomet Singh, Abdullah Khan a Dost Akbar. Celou záležitost jsme znovu prohovořili a nakonec jsme se dohodli, jak to provedeme. My jsme měli oběma důstojníkům opatřit nákres té části agerské pevnosti a označit jim to místo ve zdi, kde je poklad ukrytý. Major Sholto měl odjet do Indie, aby si naši historii ověřil. Jestliže truhlu najde, ponechá ji tam a pošle pro nás malou jachtu vybavenou vším potřebným, která zakotví u Rutland Islandu. My bychom na ní odjeli, zatímco on by znova nastoupil službu. Potom si měl vyžádat dovolenou kapitán Morstan, který by se s námi setkal v Agře, kde by došlo k definitivnímu rozdělení pokladu a kde by převzal majorův i svůj podíl. To všechno jsme zpečetili nejslavnostnějšími přísahami, jaké si lze vymyslet a jaké dokážou ústa vyslovit. Proseděl jsem celou noc nad papírem a lahvičkou inkoustu a ráno byly dva nákresy hotové a opatřené podpisem nás čtyř — to jest Abdullaha, Akbara, Mahometa a mne.

Ach ano, pánové, vím, že vás tím dlouhým vyprávěním nudím a že můj přítel pan Jones se už nemůže dočkat, kdy mě uvidí bezpečně za mřížemi. Zkrátím to, jak to půjde. Ten darebák Sholto odjel do Indie, ale nikdy se nevrátil. Kapitán Morstan mi krátce poté ukázal jeho jméno v seznamu cestujících jednoho poštovního parníku. Umřel mu strýc, který mu zanechal majetek, a tak major odešel z armády. Přesto se neštítil nás pět tak hanebně podvést. Morstan zanedlouho odjel do Agry a podle našeho očekávání zjistil, že poklad zmizel. Ten gauner Sholto jej ukradl a nesplnil ani jednu z podmínek, za kterých jsme mu tajemství prodali. Od toho dne jsem žil jen myšlenkou na pomstu. Přemýšlel jsem o ní ve dne a živil ji v sobě v noci. Pomsta se stala mou jedinou, všepohlcující vášní. Nestaral jsem se o žádné zákony — necouvl bych ani před šibenicí. Uprchnout, vypátrat Sholta a zakroutit mu krk — na nic jiného jsem nemyslel. Dokonce i o poklad z Agry mi šlo méně než o to, abych zabil Sholta.

No, předsevzal jsem si v životě mnoho věcí a všechny jsem je také splnil. Trvalo to však řadu vyčerpávajících let, než nadešel můj čas.

Říkal už jsem vám, že jsem si osvojil nějaké medicínské znalosti. Když jednou doktor Somerton ležel se záchvatem zimnice, chytila tlupa trestanců v lesích malého andamanského domorodce. Byl na smrt nemocný a odešel na opuštěné místo zemřít. Začal jsem o něho pečovat, ačkoli byl zákeřný a nebezpečný jak jedovatý had, a za pár měsíců jsem ho vykurýroval a postavil na nohy. Projevoval mi vděčnost po svém a nechtěl se už vrátit do svých lesů, ale potloukal se pořád kolem mé chýše. Pochytil jsem od něho pár slov z té jeho domorodé hantýrky, a proto si mě oblíbil ještě víc.

Tonga — tak se totiž jmenoval — uměl báječně jezdit na člunu a vlastnil velikou, prostornou kánoi. Když jsem zjistil, že je mi oddaný a je pro mne ochoten udělat cokoli, pokládal jsem to za svou šanci na útěk. Promluvil jsem si s ním o tom. Smluvili jsme si, že jedné noci připluje ve člunu ke starému přístavišti, které nikdy nebývalo střeženo, a tam mě naloží. Dal jsem mu příkaz, aby opatřil větší počet tykví s vodou, dostatečné množství sladkých brambor a kokosových ořechů.

Malý Tonga byl spolehlivý a věrný. Sotva bych našel oddanějšího přítele. V tu noc, na které jsme se domluvili, čekal na mě se člunem v přístavišti. Náhodou se tam však také nachomýtl hlídač z vězeňské stráže — surový Pathánec, který nikdy nezanedbal žádnou příležitost, kdy mě mohl potýrat a zchladit na mně žáhu. Vždycky jsem se mu chtěl pomstít a teď jsem tu možnost měl. Zdálo se, že mi ho poslal do cesty sám osud, abych si s ním mohl vypořádat účty, dřív než opustím ostrov. Stál tam na břehu zády ke mně a karabinu měl přes rameno. Hledal jsem nějaký kámen, kterým bych mu rozrazil hlavu, ale žádný jsem nenašel.

Pak mi bleskl hlavou podivný nápad, jak si potřebnou zbraň opatřit. Sedl jsem si ve tmě na zem a odepnul jsem si dřevěnou nohu. Třemi dlouhými skoky jsem byl u něho. Stačil ještě zalícit karabinu, ale dal jsem mu takovou ránu, že mu rozrazila celé čelo a zamáčkla tříšť kostí do mozku. Račte se podívat, jaký kus dřeva se tehdy uštípl, když jsem ho bacil. Oba jsme upadli, poněvadž jsem nedokázal udržet rovnováhu; když jsem ale pak vstal, viděl jsem, že leží bez hnutí a má dost. Nasedl jsem do člunu a za hodinu jsme už byli na širém moři. Tonga s sebou vzal všechen svůj majetek, své zbraně i bůžky. Kromě jiných věcí měl i dlouhý bambusový oštěp a zvláštní andamanskou rohož z kokosových vláken, z níž se mi podařilo vyrobit primitivní plachtu. Deset dní jsme pluli bez cíle a věřili jen ve šťastnou náhodu, ale jedenáctého dne nás vylovil nákladní parník vezoucí ze Singapuru do Jiddahy náklad malajských poutníků. Byla to prapodivná sebranka a já a Tonga jsme mezi nimi brzo zdomácněli. Měli jednu vynikající vlastnost: nechali člověka o samotě a na nic se nevyptávali.

Kdybych vám měl vypravovat všechna dobrodružství, která jsem se svým kamarádem zažil, pěkně byste se mi poděkovali, poněvadž bychom tu seděli do východu slunce. Potloukali jsme se po světě sem tam a vždycky se proti nám něco spiklo, takže jsme se pořád a pořád nemohli dostat do Londýna. Za celou tu dobu jsem však nikdy ani na chvíli nezapomněl na svůj cíl. V noci se mi o Sholtovi zdávalo. Konečně jsme se asi před třemi nebo čtyřmi lety octli v Anglii. Nebylo příliš těžké zjistit, kde Sholto bydlí, a hned jsem začal pátrat, zda už poklad prodal nebo jestli ho ještě má. Spřátelil jsem se s jistou osobou, která mi mohla pomoci — nejmenuji nikoho, poněvadž nechci nikoho dalšího dostat do basy — a brzo jsem zjistil, že klenoty pořád ještě má. Nejrůznějšími způsoby jsem se pak pokoušel nějak se k němu dostat; byl však velice ostražitý a stále ho hlídali dva boxerští šampióni, nepočítám-li oba syny a domorodého khitmutgara.

Jednoho dne jsem však dostal zprávu, že umírá. Okamžitě jsem pospíchal do zahrady, šílený vzteky při pomyšlení, že by mi mohl takhle snadno vyklouznout ze spárů, a když jsem nakoukl oknem, viděl jsem, že leží v posteli a má u sebe oba syny. Vlezl jsem na okno, odhodlán pustit se do křížku třeba se všemi třemi najednou, ale jakmile mě spatřil, brada mu poklesla a já věděl, že je po něm. Přesto jsem hned té noci vnikl do jeho pokoje a prohledal jeho písemnosti, abych se přesvědčil, zda mezi nimi není nějaký záznam o tom, kde klenoty ukryl. Nenašel jsem tam ale ani řádku, a tak jsem odešel rozzuřený a vzteklý na nejvyšší míru. Před odchodem mě ještě ale napadlo, že shledám-li se někdy se svými sikhskými přáteli, jistě pro ně bude útěchou, řeknu-li jim, že jsem tam zanechal viditelné znamení naší nenávisti. Naškrábal jsem proto na kus papíru podpis nás čtyř — kopii toho, který byl na nákresu — a papír jsem mu připíchl na prsa. Nemohl jsem ho přece jen tak pustit do hrobu bez upomínky na lidi, které oloupil a podvedl.

Vydělávali jsme si tehdy na živobytí tím, že jsem předváděl ubohého Tongu na jarmarcích a podobných shromážděních jako černého lidožrouta. Jedl syrové maso a tancoval válečné tance, a tak jsme vždycky po celodenní práci měli klobouk plný drobných. Stále jsem se dovídal všechny novinky z Pondicherry Lodge a několik let jsem neslyšel nic jiného než to, že pořád hledají poklad. Až konečně jednoho dne jsem dostal zprávu, na kterou jsem tak dlouho čekal. Poklad nalezli. Byl nahoře v podkroví, v chemické laboratoři Bartholomewa Sholta. Hned jsem se tam vydal a to místo jsem si prohlédl, ale viděl jsem, že s tou svou dřevěnou nohou se tam nahoru jen tak nedostanu. Dověděl jsem se ale o sklápěcích dvířkách ve střeše a také, kdy Bartholomew Sholto odchází dolů na večeři. Myslel jsem si, že s Tongovou pomocí celou akci hladce zvládnu. Vzal jsem ho s sebou a kolem pasu jsem mu uvázal dlouhé lano. Šplhat uměl jako kočka a brzo se dostal střechou dovnitř; malér ale byl v tom, že Bartholomew Sholto — ke své vlastní škodě — dosud neodešel z pokoje. Tonga si myslel, že provedl něco nevímjak chytrého, když ho zabil, poněvadž když jsem se vydrápal po provaze i já, špacíroval si po pokoji nafoukaně jako páv. Hrozně ho překvapilo, když jsem ho seřezal koncem lana a spílal mu, že je hnusný, krvežíznivý zmetek. Popadl jsem truhlu s pokladem a spustil ji dolů. Potom jsem sjel po provaze sám, ale ještě předtím jsem nechal na stole podpis čtyř na znamení, že se klenoty konečně vrátily k tomu, kdo má na ně největší právo. Tonga potom lano vytáhl, zavřel okno a zmizel cestou, kterou přišel.

Nevím, co bych vám ještě měl povědět. Slyšel jsem někde nějakého člověka od řeky vykládat o tom, jak rychlý je Smithův člun Najáda, a tak mě napadlo, že by se nám mohl dobře hodit k útěku. Se starým Smithem jsem se dohodl a byl bych mu dal pěknou sumu, kdyby nás byl bezpečně dopravil na loď. Pravděpodobně věděl, že s námi není všechno v pořádku, ale do našeho tajemství zasvěcen nebyl. Tohle je všechno pravda, a když vám to vyprávím, pánové, nedělám to proto, abych vás pobavil — vždyť jste pro mne neudělali nic dobrého — ale proto, že věřím, že mou nejlepší obhajobou teď bude nic nezatajovat, ale naopak postarat se, aby se všichni dověděli, jak hanebně se ke mně major Sholto zachoval, a že nenesu žádnou vinu na smrti jeho syna.“

„Opravdu pozoruhodný příběh,“ řekl Sherlock Holmes. „A vhodná zápletka k mimořádně zajímavému případu. Ze závěru vašeho vyprávění jsem se ale nedověděl nic nového, jedině snad to, že jste si přinesli vlastní lano. To jsem nevěděl. Jenom mimochodem — doufal jsem, že Tonga všechny otrávené trny ztratil, přesto ale po nás z Najády ještě jeden vystřelil.“

„To byl poslední trn, který mu zbyl. Měl ho ve foukačce.“

„Aha, ovšem,“ řekl Holmes, „na to jsem nepomyslel.“

„Chcete se mne ještě na něco zeptat?“ otázal se trestanec přívětivě.

„Snad už ani ne, děkuji vám,“ odpověděl můj přítel.

„Nuže, pane Holmesi,“ řekl Athelney Jones, „snažil jsem se vám vyhovět, poněvadž všichni víme, že jste na slovo vzatý znalec zločinu, jenomže povinnost je povinnost a zašel jsem možná až poněkud příliš daleko, jen abych splnil všechno, oč jste mě vy a váš přítel požádali. Nesmírně se mi ulehčí, až náš vyprávěč bude spolehlivé za mřížemi a pod zámkem. Drožka pořád ještě čeká a venku u schodiště jsou dva policisté. Jsem vám oběma velice vděčný za vaši pomoc. Budete přirozeně muset přijít k soudu. Teď vám už ale přeju dobrou noc.“

„Dobrou noc, pánové — oběma,“ řekl Jonathan Small.

„Jděte napřed, Smalle,“ poznamenal opatrný Jones, když vycházeli z pokoje. „Dám si zatracený pozor, abyste mě nepohladil tou svou dřevěnou nohou tak, jak jste to udělal tomu gentlemanovi na Andamanských ostrovech.“

„Nu, a naše krásné drama je u konce,“ poznamenal jsem po chvíli, když jsme už zase seděli mlčky a pokuřovali. „Obávám se, že tohle bylo poslední vyšetřování, při kterém jsem měl možnost studovat vaše metody. Slečna Morstanová mi prokázala tu čest, že přijala mou nabídku k sňatku.“

Holmes si velice pesimisticky povzdechl.

„Toho jsem se obával,“ řekl. „Opravdu vám nemohu blahopřát.“

Trochu se mne to dotklo.

„Máte snad nějaký důvod k tomu, abyste byl nespokojen s mou volbou?“ zeptal jsem se.

„Vůbec ne. Myslím, že je to jedna z nejpůvabnějších mladých dam, jaké jsem v životě potkal, a při naší práci nám neobyčejně pomohla. Rozhodně projevila vynikající schopnosti: všimněte si jen, že ze všech papírů svého otce uschovala a opatrovala právě plán agerské pevnosti. Jenomže láska je věc citu, a cokoli je založeno na citu, nutně je v rozporu se zdravým a chladným rozumem, kterého si cením nade vše. Já se neožením nikdy, ledaže bych ztratil soudnost.“

„Já ale věřím,“ řekl jsem se smíchem, „že má soudnost i tuhle zkoušku ve zdraví přežije. Vypadáte ale unaveně.“

„Ano, reakce už se dostavila. Nejmíň týden teď nebudu stát za nic.“

„To je zvláštní,“ řekl jsem, „jak rychle se to, co bych u kohokoli jiného nazval leností, u vás střídá se záchvaty udivující aktivity a energie.“

„Ano,“ odpověděl, „mám v sobě něco z náramně vykutáleného povaleče, ale zároveň i cosi z velice čiperného chlapíka. Často myslívám na verše starého Goetha:

Schade dass die Natur nur einen Mensch aus dir schuf,

Denn zum würdigen Mann war und zum Schelmen der Stoff.

Apropos — ještě k té norwoodské záležitosti: sám jste slyšel, že měli v domě nějakého komplice, jak jsem předpokládal. Nemohl to být nikdo jiný než komorník Lal Rao. A tak má Jones přece jen jednu zásluhu, o kterou se nemusí s nikým dělit: v té jeho velké síti uvízla aspoň jedna rybka.“

„To dělení se mi stejně zdá dost nespravedlivé,“ poznamenal jsem. „Všechnu práci jste v téhle záležitosti udělal vlastně vy. Já při tom získal ženu, Jones si vysloužil ostruhy — co proboha zbývá vám?“

„Mně,“ řekl Sherlock Holmes, „pořád ještě zbývá lahvička s kokainem.“ A natáhl po ní svou dlouhou bílou ruku.