VII - Epizoda se sudem

Odvezl jsem slečnu Morstanovou domů v drožce, ve které přijela policie. S andělskou trpělivostí, jíž jsou schopny jen ženy, překonávala všechny obtížné situace s klidnou tváří tak dlouho, dokud byl nablízku někdo slabší než ona, kdo potřeboval její útěchy — našel jsem ji věcnou a vyrovnanou po boku vyděšené domovnice. V drožce však se o ni nejprve pokusily mdloby a pak propukla v usedavý pláč — tak neblaze na ni zapůsobila dobrodružství této noci. Později mi vyprávěla, že jsem jí během cesty připadal neuvěřitelně nezúčastněný a vzdálený. Stěží také mohla tušit, jaký zápas se odehrává v mé hrudi, či úsilí, které jsem musel vynakládat, abych se ovládl. Mé sympatie a láska bezděčně mířily k ní, tak jako předtím v zahradě má ruka. Cítil jsem, že za celá léta všedního života bych nedokázal poznat její líbeznou, statečnou povahu tak dobře, jak mi to umožnil tenhle jediný den, plný podivných zážitků. Pomyšlení na dvě okolnosti však působilo, že mi slova náklonnosti mrzla na rtech: byla slabá a bezmocná, v duševním i nervovém šoku. Vnucovat se jí se svou láskou v takové chvíli znamenalo by zneužívat její bezbrannosti. A co horšího: byla bohatá. Dospěje-li Holmesovo pátrání k úspěšnému konci, stane se z ní bohatá dědička. Bylo by poctivé a čestné, aby doktůrek s poloviční gáží zneužíval seznámení, k němuž došlo čirou náhodou? Nepokládala by mě za prachsprostého hejska, který se chápe první příležitosti? Nedokázal jsem podstoupit riziko, že by ji něco takového mohlo vůbec napadnout! Poklad z Agry mezi nás navršil nepřekročitelnou přehradu.

Byly už skoro dvě hodiny po půlnoci, když jsme dorazili k domu paní Forresterové. Služebnictvo už dávno spalo, ale paní Forresterová se do té míry zajímala o podivnou zprávu, kterou slečna Morstanová obdržela, že dosud bděla a čekala na její návrat. Dveře nám otevřela sama — příjemná dáma ve středních letech — a potěšilo mě, když jsem viděl, s jakou něhou objala slečnu Morstanovou kolem pasu a jak mateřským hlasem ji uvítala. Zřejmě tu nebyla jen placenou služebnicí, ale milou a váženou přítelkyní. Slečna Morstanová mě představila a paní Forresterová mě pozvala dál a požádala, abych jí pověděl o našich dobrodružstvích. Vysvětlil jsem jí však, jak důležité poslání mě ještě čeká, a přislíbil, že ji navštívím a zpravím o všem, co se nám při budoucím pátrání podaří objasnit. Když jsem odjížděl, ještě jsem se ohlédl a dodnes se mi zdá, že vidím na schodech před domem ty dvě půvabné, do sebe zavěšené postavičky, pootevřené dveře, světlo z lampy prosvítající barevným sklem, barometr a lesklé tyče přidržující koberce. I v takovém letmém pohledu na poklidný anglický domov bylo cosi uklidňujícího uprostřed té divoké a temné aféry, která nás vtáhla do svého víru.

Čím víc jsem přemýšlel o tom, co se stalo, tím ztřeštěnější a nesrozumitelnější mi to připadalo. Znova jsem si v duchu rekonstruoval celý ten řetěz mimořádných událostí, když mě drožka drkotavě odvážela tichými ulicemi, ozářenými plynovými lampami. Problém, před nímž jsme stáli na počátku, byl nyní uspokojivě objasněn. Smrt kapitána Morstana, zásilky perel, oznámení v novinách, dopis — všechny tyto události se nám už podařilo vysvětlit. Přivedly nás však pouze k hlubší a mnohem tragičtější záhadě. Indický poklad, zvláštní plánek nalezený v Morstanových zavazadlech, podivná kulisa, v níž došlo k smrti majora Sholta, nové objevení pokladu, jemuž vzápětí následovalo zavraždění toho, kdo jej objevil, vskutku neslýchané průvodní okolnosti zločinu, stopy nohou, podivuhodné zbraně, slova na lístku, totožná se slovy z plánku kapitána Morstana — to byl opravdu hotový labyrint, který by mohl člověka obdařeného menšími schopnostmi než můj spolubydlící přivést k zoufalství dřív, než by se z něho dokázal vymotat.

Pinchin Lane je řada poschoďových cihlových domků s padající omítkou — dole v Lambethu. Klepal jsem na dveře domku číslo tři hezkou chvíli, než se uvnitř vůbec něco pohnulo. Konečně však za záclonou zablikala svíčka a z horního okna vykoukla čísi tvář.

„Koukej táhnout, vobejdo vožralej,“ řekla ta tvář. „Esi mi tu nepřestaneš dělat ten kravál, votevřu boudy a pustím na tebe všech třiačtyřicet čoklů!“

„Stačí, když pustíte jednoho — kvůli tomu jsem totiž přišel,“ řekl jsem.

„Koukej zmizet!“ zavřeštěl hlas. „Nebo hergot — mám tady v tomhle pytli zmiji a hodím ti ji na makovici, esi nevodprejskneš!“

„Já chci ale psa,“ zvolal jsem.

„Nebudu se s tebou bavit!“ zařval pan Sherman. „Dej si hrome bacha: počítám do tří a pak ti ta zmije přistane na šišce.“

„Sherlock Holmes — - -“ spustil jsem; to jméno ale mělo kouzelný účinek, poněvadž okno se okamžitě zaklaplo a v minutě spadla z dveří závora a otevřely se. Pan Sherman byl vytáhlý, hubený stařec se shrbenými rameny, žilnatým krkem a modrými brýlemi.

„Přítel Sherlocka Holmese je mi vždy vítanej,“ řekl. „Račte dál, pane. K tomuhle jezevci nechoďte moc blízko, on totiž kouše. Jedeš, jedeš, darebáku! Snad by ses nechtěl do pána zahryznout?“ Těmito slovy pokáral hranostaje, který vystrkoval zlomyslnou hlavu s červenýma očkama mezi pruty klece. „A tohohle si nevšímejte, pane, to je jen slepejš. Není jedovatej, a tak ho nechávám, ať se plazí po bytě, poněvadž chytá hmyz. Nesmíte mi mít za zlý, že jsem na vás byl ze začátku tak sprostej, ale děti si ze mne dělají šašky a často sem přiběhnou a bouchají na dveře, jen aby mě vzbudily. Copak si přeje Sherlock Holmes, pane?“

„Potřebuje jednoho vašeho psa.“

„Á — to bude asi Toby.“

„Ano. Říkal, že se ten pes jmenuje Toby.“

„Tobyho mám v sedmý boudě tamhle vlevo.“

Se svíčkou v ruce šel pomalu přede mnou mezi tou podivnou rodinou, kterou kolem sebe shromáždil. V roztřeseném, zastíněném světle jsem jen nejasně viděl, jak nás z každé škvíry a každého kouta pozorují zářivé, světélkující oči. Dokonce i trámy nad našimi hlavami byly obsazeny důstojně hřadujícími slepicemi, které lenivě přenášely váhu z jedné nohy na druhou, když jsme je vyrušili z dřímoty.

Toby byl šeredný pes s dlouhou srstí a převislýma ušima, napůl křepelák a napůl pytlácký slídič, zbarvený dohněda a doběla. Pohyboval se velice nemotorně, téměř se batolil. Po jistém zdráhání si ode mne vzal kousek cukru, který mi starý chovatel zvířat podal, čímž jsme zpečetili přátelství; šel potom za mnou k drožce a nemusel jsem ho nutit, aby mě doprovázel. Na hodinách na zámku Palace právě odbíjela třetí, když jsem se znova objevil v Pondicherry Lodge. Zjistil jsem, že vysloužilý boxerský šampión McMurdo byl mezitím zatčen jako spoluviník a společně s Thaddeusem Sholtem odveden na policejní komisařství. Úzkou bránu hlídali dva policajti, ale když jsem řekl, že jdu za Holmesem, pustili mě dovnitř i se psem.

Holmes stál na prahu s rukama v kapsách a kouřil dýmku.

„Á — tady ho máme!“ řekl. „Nádherný pejsánek, co? Athelney Jones nás už opustil. Od té chvíle, co jste odešel, předvedl nám tu pravé divy energie. Zatkl nejen našeho přítele Thaddeuse, ale také vrátného, domovnici a indického komorníka. Pak nám vyklidil pole, ale nahoře postavil na stráž jednoho seržanta. Nechte psa tady a pojďte tam.“

Uvázali jsme Tobyho v hale ke stolu a znova jsme vystoupili po schodech. Pokoj byl ve stejném stavu, v jakém jsme ho zanechali, jen s tím rozdílem, že mrtvola byla přikryta plachtou. V koutě podřimoval unavený seržant.

„Půjčte mi tu svou svítilnu, seržante,“ řekl můj přítel. „A přivažte mi kolem krku tenhle kus papíru, aby mi visel na prsa. Teď si ještě musím vyzout boty a sundat ponožky. Vemte je pak s sebou dolů, Watsone. Pocvičím se trochu ve šplhání. A namočte mi kapesník do kreozotu. To stačí. A teď se mnou na okamžik pojďte nahoru do podkroví.“

Vydrápali jsme se dírou ve stropě. Holmes opět namířil světlo na otisky nohou v prachu.

„Rád bych, abyste si zvlášť všiml těchhle stop,“ řekl. „Vidíte na nich něco pozoruhodného?“

„Patří dítěti nebo drobné ženě,“ řekl jsem.

„Velikosti si teď nevšímejte. Nic jiného vás na nich nezaráží?“

„Stopy jako stopy. Co je na nich divného?“

„To je právě omyl! Podívejte se sem! Máte tu v prachu otisk pravé nohy. A teď vedle něho šlápnu bosou nohou já. V čem vidíte hlavní rozdíl?“

„Máte prsty těsně u sebe, kdežto na té původní stopě jsou prsty od sebe zřetelně odděleny.“

„Přesně tak. A o to jde. Zapamatujte si to. A teď laskavě přistupte k těm sklápěcím dvířkům a přičichněte k okraji dřevěného rámu. Počkám tady a tenhle kapesník podržím v ruce.“

Udělal jsem, co přikázal, a okamžitě jsem ucítil pronikavý zápach dehtu.

„Tam totiž šlápl, když odtud odcházel. Jestliže to cítíte i vy, myslím, že to Tobymu nebude dělat žádné potíže. Teď seběhněte po schodech, odvažte psa a přihlížejte Blondinovu akrobatickému vystoupení.“

Než jsem se dostal z domu do zahrady, byl už Sherlock Holmes na střeše a viděl jsem ho, jak pomalu leze po hřebeni střechy jako nějaká obrovská svatojánská muška. Na okamžik se mi ztratil z dohledu za několika komíny, ale vzápětí se objevil znova a pak zmizel ještě jednou na protější straně. Než jsem dům obešel, seděl už v rohu na okapové rouře.

„Jste to vy, Watsone?“ zavolal.

„Ano.“

„Tady to bylo. Co to je — ta černá věc tam dole?“

„Sud na vodu.“

„Je na něm poklop?“

„Je.“

„Žebřík tam někde není?“

„Ne.“

„Hrom do toho chlapa! Člověk by si tu zlámal vaz. Když tudy ale dokázal vylézt nahoru, mohl se stejnou cestou dostat dolů. Ta okapová roura vypadá docela pevně. Myslím, že to půjde.“

Bylo slyšet šátrání nohou a svítilna se začala snášet dolů podél zdi. Pak se pružným skokem dostal na sud a z něho na zem.

„Nebylo těžké jít v jeho stopách,“ řekl, když si natahoval ponožky a obouval boty. „Označil mi celou cestu uvolněnými taškami a ve spěchu navíc ještě ztratil tohle. Potvrzuje to mou diagnózu, jak tomu říkáte vy doktoři.“

Předmět, který mi podal, byl jakýsi malý kapsář či váček z obarvených stébel trávy a kolem dokola ozdobený několika lesklými perličkami. Tvarem a velikostí se dost podobal cigártašce. Uvnitř bylo šest trnů z tmavého dřeva, na jednom konci zaostřených a na druhém zakulacených, stejných jako ten, který zasáhl Barlholomewa Sholta.

„Pekelné hračičky,“ řekl Holmes. „Dejte pozor, ať se nepíchnete. Mám radost, že jsem se jich zmocnil, poněvadž doufám, že už jich víc nemá. Nemusíme aspoň už mít strach, že zanedlouho někdo najde vás nebo mě s takovým trnem pod kůží. To bych věru radši měl tu čest s kulkou z pořádné martinky. Dokážete ještě urazit po svých šest mil, Watsone?“

„Samozřejmě,“ odpověděl jsem.

„Vydrží to vaše noha?“

„Ale ano.“

„Tady ho máme, toho našeho pejsánka! Toby, ty lumpíku! Očmuchej si tohle, Toby, očmuchej si to!“ a strčil pod psí čenich kapesník namočený v kreozotu, zatímco zvíře stálo s rozkročenýma kostnatýma nohama a nesmírně komicky natahovalo hlavu jako koštér, hodnotící čichem bouquet proslulého vína. Holmes pak odhodil kapesník daleko od sebe, připjal k psímu obojku pevný provaz a zavedl psa k sudu s vodou. Zvíře začalo hned hlasitě, přerývaně štěkat a s čenichem u země a vztyčeným prutem se rozběhlo po stopě tak rychle, že se provaz napjal a měli jsme co dělat, abychom Tobymu stačili.

Na východě už pomalu svítalo a v chladném šerém úsvitu bylo vidět poměrně daleko. Hranatý, masivní dům s černými prázdnými okny a vysokými holými stěnami tyčil se k nebi za námi — smutný a ztracený. Směřovali jsme napříč přes zahradu, mezi příkopy a jámami, jimiž byla rozryta a překřížena. Celá zahrada s roztroušenými hromadami vyházené hlíny a zanedbaným křovím působila zakletým a neskutečným dojmem, který se dobře hodil k pochmurné tragédii, jejíž stín se nad ní vznášel.

Když jsme došli k zahradní zdi, Toby začal pobíhat podél ní a zběsile kňučet v jejím stínu, až nakonec zůstal stát v rohu zastíněném mladým bukem. V místě, kde se obě zdi sbíhaly, bylo z nich vybouráno několik cihel a vzniklé otvory byly na spodním okraji omleté a ohlazené, jako by jich někdo užíval místo žebříku. Holmes vyšplhal nahoru na zeď, vzal ode mne psa a přehodil jej na druhou stranu.

„Tady nám ten člověk s protézou nechal otisk ruky,“ poznamenal, když jsem vylezl za ním. „Všimněte si těch krvavých šmouh na bílé omítce. Měli jsme štěstí, že od včerejška pořádné nezapršelo! Pach bude na cestě dosud znatelný, ačkoli tudy ten člověk prošel s osmadvacetihodinovým náskokem.“

Přiznám, že jsem o tom pochyboval, vzal-li jsem v úvahu frekvenci, na této londýnské silnici značnou, a dobu, která mezitím uplynula. Brzo se však ukázalo, že mé obavy byly liché. Toby nezaváhal a neztratil stopu ani na okamžik; stále se hnal kupředu tím svým podivným batolivým krokem. Pronikavý zápach kreozotu zřejmě předčil všechny ostatní pachy, které ho eventuálně mohly mást.

„Nemyslete si,“ řekl Holmes, „že můj úspěch v tomto případě je dílem čiré náhody a že bych si nevěděl rady, kdyby jeden z těch chlapíků nebyl šlápl do té chemikálie. Vím toho už teď tolik, že bych je mohl vypátrat několika různými způsoby. Tenhle je ale nejsnadnější, a když nám jej štěstěna dala k dispozici, byl by hřích jej nevyužít. Případ tím ovšem ztrácí kouzlo intelektuálního problému, které se jednu chvíli zdál mít. Nebýt téhle naprosto jasné stopy, mohl jsem si na něm vysloužit ostruhy.“

„Vy je přece nepotřebujete,“ řekl jsem. „Ujišťuji vás, Holmesi, že nad způsobem, jakým jste dosáhl úspěchu dnes v noci, žasnu ještě víc, než tomu bylo při vraždě Jeffersona Hopa. Tahle věc mi připadá záhadnější a mnohem nevysvětlitelnější. Jak jste například mohl do takových detailů popsat toho člověka s dřevěnou nohou?“

„Pchá! Nebylo nic jednoduššího, milý chlapče. Nerad bych byl příliš teatrální. To vše je zcela banální a zcela evidentní. Dva důstojníci, kteří velí vězeňské stráži, dopátrají se nějak nesmírně cenného tajemství zakopaného pokladu. Mapku jim nakreslí Angličan, který se jmenuje Jonathan Small. Jistě si vzpomínáte, že jsme to jméno četli na nákresu nalezeném v pozůstalosti kapitána Morstana. Podepsal jej za sebe a za své společníky — podpisem čtyř, jak to poněkud dramaticky nazval. S pomocí tohoto nákresu se důstojníci — nebo jeden z nich — pokladu zmocní a dopraví jej do Anglie. Dejme tomu, že při tom nesplní nějakou podmínku, pod kterou jej získali. Můžete se zeptat, proč se Jonathan Small nezmocnil pokladu sám. Odpověď je nasnadě. Náčrtek je datován v době, kdy měl Morstan co dělat s trestanci. Jonathan Small se nemohl pokladu zmocnit proto, poněvadž on a jeho kumpáni byli trestanci sami a nemohli se dostat na svobodu.“

„To ale je pouhý dohad,“ řekl jsem.

„Víc než dohad. Je to jediná hypotéza, která není v rozporu s fakty. A povšimněme si, jak souhlasí s tím, co se stalo později. Major Sholto žije několik let v klidu a těší se z nabytého pokladu. Pak dostane z Indie dopis, který ho velice vyděsí. Co v tom dopise mohlo být?“

„Zpráva, že lidé, které podvedl, byli propuštěni na svobodu.“

„Nebo že uprchli. To je mnohem pravděpodobnější, poněvadž jistě věděl, na jak dlouho byli odsouzeni. Propuštění by ho nemohlo tolik překvapit. Co udělá pak? Dává si pozor na muže s dřevěnou nohou — a ten muž je běloch, na to nezapomeňte, protože jinak by si ho nemohl splést s podomním řemeslníkem, na kterého vystřelil z pistole. Nu, a na tom náčrtku je podepsán jediný běloch. Ti ostatní jsou Indové nebo mohamedáni. Žádný jiný běloch tam není. Proto můžeme s jistotou tvrdit, že muž s dřevěnou nohou není nikdo jiný než Jonathan Small. Zdá se vám, že je v téhle úvaze nějaká chyba?“

„Ne — je to jasné a stručné.“

„Dobrá. A teď se tedy vmysleme do postavení Jonathana Smalla. Podívejme se na věc z jeho hlediska. Přijde do Anglie s dvojím cílem: získat znova to, co mu podle jeho názoru právem náleží, a pomstít se člověku, který ho podvedl. Zjistí si, kde Sholto bydlí, a velmi pravděpodobně naváže i styky s někým v domě. Je tu přece ten komorník, Lal Rao, kterého jsme neviděli. Podle paní Bernstonové to zdaleka není charakterní člověk. Small ovšem nikterak nemůže vypátrat, kde je poklad ukrytý, protože to neví nikdo než major a jeho věrný sluha, který mezitím zemřel. Pojednou se však Small doví, že Sholto leží na smrtelné posteli. V šílené úzkosti, že tajemství pokladu zemře s majorem, pronikne řetězem stráží, dostane se až k oknu umírajícího, a vpadnout do místnosti mu zabrání pouze přítomnost obou Sholtových synů. Poháněn nenávistí k nebožtíkovi vleze však do pokoje ještě té noci a prohledá Sholtovy soukromé papíry v naději, že objeví nějaký dokument vztahující se k pokladu. Při odchodu tam zanechá důkaz o své návštěvě v těch několika slovech, která načmárá na lístek. Plánoval nepochybně už předem, že až majora zabije, nechá na jeho těle nějaký takový lístek na znamení, že nešlo o prachsprostou vraždu, ale o jakýsi akt spravedlnosti — z hlediska těch čtyř kumpánů ovšem. Podivné a bizarní nápady tohoto druhu bývají v análech zločinu dost běžné a poskytnou obvykle o zločinci cenné informace. Je vám to všechno jasné?“

„Naprosto.“

„Nu, a co udělá Jonathan Small teď? Může pouze zpovzdálí a tajně střežit veškeré další pokusy o nalezení pokladu. Možná že odjede z Anglie a vrací se sem jen čas od času. Pak ale dojde k objevení podkrovní komory a on se o tom okamžitě doví. Zde se opět dostáváme k tomu, že měl zřejmě v domě nějakého spřežence. Jonathan se svou dřevěnou nohou se rozhodně nemohl sám dostat do pokoje Bartholomewa Sholta, který je příliš vysoko. Přivede si však velice podivného společníka, který tuto obtíž hravě zdolá, jenomže šlápne bosou nohou do kreozotu — a končí to tím, že je povolán Toby a důstojník s polovičním platem a poraněnou achillovkou je nucen belhat se po jeho stopě šest mil.“

„Zločin tedy nespáchal Jonathan, ale jeho společník.“

„Přesně tak. A Jonathan tím byl pravděpodobně dost znechucen, soudě aspoň podle toho, jak tam zmateně pobíhal, když se sám později dostal do pokoje. Proti Bartholomewu Sholtovi nic neměl a raději by ho byl jen spoutal a ucpal mu ústa. Neměl moc chuti strkat hlavu do oprátky. Nedalo se ale už nic dělat: jeho společník nedokázal zkrotit své divošské instinkty a jed vykonal své dílo. Jonathan Small tam tedy nechal ten svůj lístek, spustil truhlu s pokladem do zahrady a sám ji následoval stejnou cestou. Takhle tedy šly události za sebou, alespoň podle toho, čeho jsem se zatím dopátral. Pokud jde o to, jak Small vypadá, samozřejmě to musí být člověk ve středních letech a pořádně opálený na slunci, jestliže seděl ve vězení v takové výhni, jaká je na Andamanských ostrovech. Podle délky jeho kroků lze snadno odhadnout, jak je vysoký, a víme, že nosí plnovous. Když ho Thaddeus Sholto uviděl v okně, všiml si vlastně jen jediné věci: že je ten člověk strašně zarostlý. Dál už myslím nic vysvětlovat nemusím.“

„A co ten společník?“

„Ach tak, to ale není žádná velká záhada. Dost brzo se dovíte všechno. Jak je ten ranní vzduch příjemný! Podívejte se na tamhleten mráček: vznáší se jak růžové pírko nějakého obrovského plameňáka. A teď se nad londýnskou kouřovou clonu vyhoupl už i červený okraj slunce. Svítí na pěknou spoustu lidí, ale vsadil bych se, že na nikoho, kdo se vydal za tak zvláštním posláním jako my dva.

Jak nepatrní si připadáme se všemi těmi drobnými ambicemi a šarvátkami před tváří velkých elementárních sil přírody! Doufám, že jste dobře četl svého Jeana Paula?“

„Ujde to. Dostal jsem se k němu oklikou přes Carlyla.“

„To je jako byste šel podél potoka ke studánce, z níž vytéká. Je autorem jedné zvláštní, ale hluboké poznámky. Tvrdí, že hlavní důkaz velikosti muže spočívá v tom, že je s to uvědomit si svou malost. Předpokládá to totiž, jak je vám snad jasné, schopnost srovnávat a správně hodnotit, která je sama o sobě důkazem ušlechtilosti. Také v Richterovi je spousta námětů k zamyšlení. Pistoli s sebou nemáte, co?“

„Mám hůl.“

„Je docela dobře možné, že budeme něco takového potřebovat, až se dostaneme do toho jejich doupěte. Jonathana přenechám vám, ale jestli začne vyvádět nějaké hlouposti ten druhý, rozstřílím ho jak řešeto.“

Při těchto slovech vytáhl revolver, nabil dvě komory a strčil zbraň zpátky do pravé kapsy kabátu.

Celou tu dobu jsme sledovali Tobyho, který nás vedl směrem k metropoli po silnicích vroubených napůl ještě venkovskými vilkami. Teď jsme však už začali přicházet do ulic, které na sebe navzájem navazovaly. Dělníci a dokaři už byli vzhůru a ucuchtané ženy otvíraly okna, zametaly zápraží. V hospodách na nárožích už zas bylo živo a vycházeli z nich chlapi neurvalého zevnějšku, otírající si rukávem vousiska po prvním ranním doušku. Všude pobíhali toulaví psi a zvědavě si nás prohlíželi, když jsme šli kolem nich, ale náš nevyrovnatelný Toby se nedíval napravo ani nalevo a klusal stále vpřed s čenichem až u země a občas dychtivě zakňučel, což znamenalo, že pach stopy jev těch místech obzvlášť silný.

Prošli jsme Streathamem, Brixtonem a Camberwellem a octli jsme se teď na Kennington Lane, jakmile jsme se vymotali z postranních uliček směřujících do východní části Ovalu. Muži, které jsme pronásledovali, zvolili podivně klikatou cestu, zřejmě aby unikli nevítané pozornosti. Ani jednou nešli po hlavní třídě, jestliže měli k dispozici postranní uličku. Na počátku Kennington Lane odbočili po Bond Street a Miles Street vlevo. V místě, kde posledně jmenovaná ulice ústí na Knight’s Place, zůstal Toby stát a vzápětí začal pobíhat sem tam — s jedním uchem vztyčeným a druhým svěšeným — názorný příklad psí nerozhodnosti. Potom se motal kolem nás a co chvíli po nás pokukoval, jako by prosil, abychom se smilovali nad jeho rozpaky.

„U všech hromů, co se s tím psem stalo?“ zabručel Holmes. „Nemohli si přece najmout drožku nebo se vznesl do vzduchu v balónu.“

„Možná že tu chvíli stáli,“ podotkl jsem.

„Aha — už je to v pořádku. Už se chytil,“ řekl můj přítel hlasem, na němž bylo znát, že se mu ulevilo.

Pes opravdu stopu znova zachytil. Očenichal ještě jednou celé okolí, ale pak se náhle zorientoval a vyrazil s nebývalou jistotou a energií. Zdálo se, že pach je mnohem silnější než předtím, poněvadž pes ani nečmuchal s čenichem u země, ale napínal šňůru a pokoušel se rozběhnout. Z lesku Holmesových očí jsem usoudil, že se blížíme konci své pouti.

Cesta nás teď vedla ulicí Nine Elms až k velkým skladům dřeva firmy Broderick a Nelson, hned za hostincem U bílého orla. Tam se pes, rozdivočelý honbou, vrhl postranními vraty do ohrady, kde už byli tesaři v plné práci. Uháněl dál uličkou mezi pilinami a odřezky, potom průchodem mezi dvěma hranicemi dřeva a konečně s vítězoslavným štěkotem vyskočil na mohutný sud, stojící dosud na malé káře, na níž jej přivezli. S vyplazeným jazykem a jiskřícíma očima stál teď Toby na sudu a díval se střídavě na nás oba, jako by čekal, zda ho pochválíme. Dýhy sudu a kola káry byly zastříkány tmavou tekutinou a celý vzduch byl prosycen zápachem kreozotu.

Bezmocně jsme se na sebe se Sherlockem Holmesem podívali a pak jsme se oba zároveň dali do strašného smíchu.